Issuu

Př ípad

p o d i v n é h o hrobu

Z l o ã i n c i a o b û t i Ve l k é M o r a v y

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Knihu bych si také dovolil věnovat a poděkovat tak dvěma významným archeologům, kteří pro nás zjistili mnoho zajímavého o dějinách Velké Moravy.

Panu profesorovi Vilému Hrubému, který už bohužel není mezi námi, a který nám dokonce ještě poslal blahopřání k naší svatbě. Z jeho vzpomínek tlumočených mi mojí paní, která měla tu čest pracovat jako studentka brigádnice pod jeho vedením ve Starém Městě, jsem si dovolil drobet čerpat v této knize.

A tím druhým význačným archeologem je pan doktor Karol Pieta, dlouholetý vedoucí výzkumů ve slovenské Bojné. Měli jsme tu čest, že nás osobně před lety provedl po hradišti Bojná I či Bojná-Valy, jak se mu dnes říká.

Z vyprávění pana doktora jsem si také dovolil trochu čerpat při psaní této knihy.

Podeˇkování

Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům, žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstatně méně o této velké době našich dějin.

Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu.

Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě mých velkomoravských knih: Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Lubomír E. Hav-

lík, Vilém Hrubý, Ján Hunka, Zdeněk Klanica, Bohuslav Klíma ml., Pavel Kouřil, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Karol Pieta, Lumír Poláček, Josef Poulík, Naďa Profantová, Rudolf Procházka, Alexander T. Ruttkay, Peter Schreiner, Čeněk Staňa, Peter Šalkovský, Vladimír Turčan, Emanuel Vlček, Vladimír Vavřínek

Rád bych také poděkoval paní Mgr. Zdence Filipové z Archeologického ústavu AV ČR v Brně za dlouholetou spolupráci při poskytování fotografií velkomoravských artefaktů na obálky mnoha mých knih. I na obálce této knihy je foto poskytnuté AÚ AV ČR Brno, které mi laskavě zprostředkovala paní Filipová.

I když nechci a ani nemohu popírat fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je sice založený na skutečných událostech, avšak jako celek vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.

Pohansko, současnost

Kryštof Motyčka byl původním povoláním elektroinženýr. Jeho oborem byl software. Když se po sametovém převratu v roce 1989 otevřely hranice, rozhodl se Motyčka, že se vydá za prací do ciziny, aby zjistil, jak to vedou v tom kapitalismu.

Jeho dobromyslná manželka Sabina to brala jako další nevinný rozmar svého muže, který jej brzy přejde. Avšak protože Kryštof Motyčka ovládal němčinu i angličtinu a neměl v hlavě vykradeno, vcelku bez problémů tehdy jako elektroinženýr zaměstnání v Rakousku našel.

Když se Kryštof Motyčka vrátil z Vídně s informací, že jej přijali v rakouské divizi jednoho velkého mezinárodního koncernu, nakonec se Sabina Motyčková v zájmu klidu v rodině s tímto manželovým rozmarem, který rozmarem přestal být a nakonec se z něj stalo téměř dvacetileté zaměstnání, smířila.

Motyčkovou zálibou byla mimo jiné i historie a také si přál napsat jednoho dne knihu. Protože do Vídně odjížděl v pondělí, vracel se v pátek a nebyl zrovna typ, který by trávil večery v hospodách, měl přes týden volné večery, které využil mimo jiné k vymýšlení svého románu. A rozhodl se, že to bude román historický, a protože Motyčka byl Brňák, a tedy Moravák, měl to být román z Velké Moravy.

Když se nakonec Kryštof Motyčka vrátil z Rakouska domů, protože usoudil, že skoro dvacet let v cizině stačilo, svůj vytoužený román napsal a kupodivu mu jej i v jednom brněnském nakladatelství vydali.

Motyčka se tam totiž přihlásil do literární soutěže, jeho rukopis se komusi v porotě zalíbil, a Kryštof Motyčka si tak uvědomil, že bude mít v důchodu čím si tříbit mozek a také si tak bude moci trochu přivydělat. I když ale záhy zjistil, že jako spisovatel bez známostí, k tomu neangažovaný, neprotežovaný, a tudíž i „neoceňovaný“, svým psaním určitě nezbohatne.

Díky svému psaní se Kryštof Motyčka seznámil a posléze i skamarádil s profesorem Hojsíkem, archeologem z brněnské univerzity, který velel výzkumům v Pohansku, kousek od Břeclavi.

Motyčka tam totiž umístil děj svého prvního románu, a když sháněl podrobnější informace ke knize, protože jako systematického softwarového specialistu ho vždy štvaly faktické nesmysly, které nacházel v historických knihách i v detektivkách, do jejichž psaní se posléze v důchodu také dal, hledal někoho, od něhož by načerpal něco historických faktů.

Kryštof Motyčka se při svém psaní samozřejmě obklopil spoustou literatury a jeho manželka tak jen trpělivě pozorovala a snášela svého Kryštůfka, když se jí ztrácel mezi sloupci více či méně odborné literatury, z níž čerpal poznatky, kterými vyšperkovával své romány.

Jenže Kryštof Motyčka si také dobře uvědomoval, že lepší a hlavně rychlejší než se prohrabávat hromadami knih a statí kdesi v hloubi internetu může být

pohovořit si s někým, kdo opravdu rozumí tomu, o čem píšete.

2

A tak, to bylo ještě když pracoval v Rakousku, se jednou při letní dovolené vydal za archeology do jejich základny na Pohansku.

Nebyl s nikým domluvený a vlastně ani nevěděl, jestli tam vůbec někoho toho dne zastihne. Aby se jeho milovaná manželka Sabinka necítila opuštěná, vzal ji tehdy s sebou. A ani netušil, jak dobře udělal.

V přízemním domě, který sloužil archeologům v Pohansku za dočasný domov, tehdy pobýval osobně vedoucí pohanského výzkumu profesor Vendelín Hojsík, který udělal toho dne také to, že s sebou vzal svoji paní. Ta už byla za léta jejich manželství zvyklá na to, že její manžel se někde hrabal v zemi nebo jí zmizel někam do archívu, kde se zase přehraboval v archeologických nálezech.

Onoho letního dne v ní však bouchly saze, protože měli jít na letní divadelní představení na Špilberk, na což její manžílek zapomněl, protože toho týdne našel spolu se svými kolegy náramně zajímavé pohřebiště. Tedy pro profesora zajímavé pohřebiště. Podle jeho paní, když tam ti mrtví leželi nějakých 1250 let, tak by tam klidně ještě pár let v zemi vydržet mohli. Na což měl její Venda ovšem názor přesně opačný.

A když tak manželé Motyčkovi vyrušili manžele Hojsíkovy uprostřed náramně důrazné výměny

názorů ohledně potřebnosti archeologie v 21. století, paní Hojsíkové přišla vhod paní Motyčková a profesor Hojsík byl zase rád, že jej milostivý osud potěšil spřízněnou duší, tedy Kryštofem Motyčkou, který přímo nábožně naslouchal profesorovu zanícenému vyprávění o jeho nejnovějším objevu.

Nakonec se Motyčkovic návštěva na archeologické základně poněkud protáhla a byla začátkem známosti, která přerostla v přátelství trvající až do dneška, i když, pravda, už zůstali jenom tři, protože profesor Hojsík před časem ke svému neskonalému smutku ovdověl. A sílu a optimismus mu dala jeho po milované ženě druhá nejmilovanější archeologie a také přátelství s manželi Motyčkovými.

Od té doby se staly tradicí návštěvy profesora u Motyčkových, případně naopak Motyčkových u profesora, ať už v jeho domku, nebo v Pohansku, Sabina Motyčková vždy přichystala něco dobrého a potom pobaveně poslouchala oba pány, kteří se s neutuchajícím nadšením bavili o své milované Velké Moravě. A protože Sabininým koníčkem byla historie také, v těchto debatách nezůstávala pozadu.

Tradicí se stalo také to, že profesor Hojsík byl spolu se Sabinou Motyčkovou prvním čtenářem rukopisů Kryštofa Motyčky, když svá díla dokončil.

Toho dne Kryštof Motyčka rejdil s neobyčejným zaujetím po okolí archeologické základny v Pohansku.

Procházel lesem, pevně držel v rukou hledačku kovů, dával si pozor na to, aby jí přejížděl co nejblíž zemského povrchu, a pomalu se tak motal křížem krážem v lese severovýchodně od areálu někdejšího velkomoravského hradiště.

U flašky piva se na lavici u bufetu v pohanském zámečku vsadil o basu piva dva dny před tím se svým kamarádem, profesorem brněnské Masarykovy univerzity Vendelínem Hojsíkem, že najde nějaký další velkomoravský hrob v okolí archeology právě prozkoumávaného severovýchodního předhradí velkomoravského hradiště Pohansko, kde v roce 2007 objevili základy druhého kamenného kostela, rotundy a přilehlého pohřebiště.

Kryštof Motyčka totiž dlouho profesora přesvědčoval o tom, že v okolí tak významného hradiště, jakým Pohansko bylo, se určitě musely nacházet dvorce bohatých Velkomoravanů, kteří se nehodlali tísnit v opevněném hradišti a stahovali se do něj pouze tehdy, když hrozilo vojenské ohrožení.

Tohle přesvědčení profesor svému spisovatelskému příteli nevymlouval. Dobromyslně se onoho dne ušklíbl, pořádně si zavdal ze své láhve piva a povzdechl si: „Jo, milý Kryštofe, nejspíš tomu tak bylo. Určitě budeš mít pravdu v tom, že kolem hradiště Pohansko vznikla řada dvorců tehdejší mobility. Jenže, kamaráde milý, já jsem rád, že konečně poslední roky dostáváme milostivě od státu peníze na to, abychom mohli pokračovat v archeologických průzkumech samotného hradiště a jeho nejbližšího okolí. Zatím tam máme prokopanou sotva čtvrtinu rozlohy hradiště, takže vzdálenější okolí si

musí ještě pár let počkat. Pořád máme také dost práce s důkladným zpracováním starých nálezů pomocí moderních metod. Sám dobře víš, že podle dosavadních archeologických a geofyzikálních průzkumů předpokládáme, že rozloha hradiště je nějakých 60 hektarů. A teprve až se prohrabeme zbylými asi čtyřiceti pěti hektary, budeme uvažovat nad tím, jak a jestli prozkoumáme i širší okolí pohanského hradiště.“

„Jenže při tempu, kterým postupujete…,“ ušklíbl se Kryštof Motyčka.

„Tempu odpovídajícímu přísunu financí…,“ skočil příteli do řeči profesor Hojsík.

„… tempu odpovídajícím přísunu financí,“ přitakal souhlasně Kryštof Motyčka, „budete s celým areálem hradiště hotoví, když už budeme oba tam, kde už staletí odpočívají ti, které teď vykopáváte na světlo boží.“

Profesor se zamyslel. „To máš, Kryštofe, asi pravdu,“ přikývl po chvilce vážně. „Už mě také napadlo, že konce odkryvů na svém milovaném Pohansku se asi nedožiju.“

„No vidíš,“ optimisticky zahlaholil Kryštof Motyčka. „Takže to chce nadšeného amatéra zapáleného pro archeologii, který vám pomůže.“ 4

Vendelín Hojsík se pátravě zadíval na svého přítele. „Tím nadšeným amatérem myslíš sebe?“ zeptal se jej opatrně.

Tentokrát si ze své láhve piva pořádně lokl Kryštof Motyčka a tónem nepřipouštějícím pochyby o tom, jak vážně myslí, co říká, pověděl: „Přesně tak, Vendo.“

„A to chceš dělat co? A kde a jak?“ zeptal se trochu vylekaně profesor.

„Neboj,“ pokračoval vážně Kryštof Motyčka, „vás to nebude stát nic a také vám nic neponičím. Natolik mám rozum a vážím si vaší práce.“

„To jsi mě uklidnil zatím jenom trochu,“ zabručel profesor.

„Víš, že mám poloviční rakouský důchod,“ začal vysvětlovat Kryštof Motyčka.

„To vím,“ přitakal profesor. „A co to má společného s naším archeologickým průzkumem?“

„Hodně. Hodně společného to má,“ dal se pan Motyčka do vysvětlování. „Ne že bych byl milionář. To ani náhodou. Můj poloviční český důchod je k pousmání, tedy smutnému pousmání při dnešních cenách. A to, co dostanu za své psaní, je takové vítané přilepšení, ale nic víc. Ale díky tomu rakouskému důchodu netrpím finanční nouzí. A navíc jej naši jižní sousedé vyplácí čtrnáctkrát za rok. Takže když jsem teď začátkem května dostal svůj dvojitý rakouský důchod, rozhodl jsem se, že udělám radost sobě i vám tady na Pohansku, porozhlédl jsem se po internetu, celý den hodnotil a vybíral, no a nakonec jsem si pořídil tahle dvě zařízení.“

Kryštof Motyčka sáhl do tašky, která ležela na lavici vedle něj, a vytáhl dvě brožury.

Profesor, který se v tomto oboru samozřejmě vyznal, jen udiveně tiše hvízdl. „Kolik jsi za ten detektor kovů a za tu dohledávačku proboha dal?“

„No, nebylo to právě málo. Ten detektor kovů mě přišel na sedmnáct a půl tisíce a ta dohledávačka na necelé čtyři tisíce,“ pronesl otázaný trochu rozpačitě. „A nezbláznil ses?“ udiveně se zeptal profesor.

Kryštof Motyčka zavrtěl odmítavě hlavou. „Určitě ne,“ prohlásil rozhodně. „Pravda, musel jsem chvíli mluvit do své Sabinky, než přestala protestovat, ale nakonec mi holka moje milá řekla, kdy bych si měl splnit přání, než když jsem v penzi.“

Profesor se pousmál a pochvalným tónem pronesl: „Tvoje Sabinka je vzácná žena, to víme oba. Ale i tak, ona opravdu neměla námitky proti takovému nákupu?“

„Zpočátku chvíli remcala docela dost,“ přiznal Kryštof Motyčka. „Bylo to ale jenom chvíli a potom se nechala přesvědčit.“ Potom trochu rozpačitě dodal: „Já tu svoji Sabinku fakt miluju. Ona toho se mnou musela dost skousnout, ale všechno zvládla.

Je jako dobře rozšlápnutá bota. Což jsem jí už kdysi řekl.“

„Počkej, to myslíš vážně?“ zadíval se profesor pobaveně na svého přítele.

Ten se neméně vážně zadíval na profesora a jal se mu vysvětlovat onu pozoruhodnou pochvalu:

„To není můj nápad. To jsem četl v jedné detektivce od svého oblíbeného amerického detektivkáře Rosse Macdonalda. Už ani nevím, ve kterém to bylo

románu. Lew Archer, to je Macdonaldův literární soukromý detektiv, tam natrefil na takového dědulu, tuším vrátného nebo domovního správce, už přesně nevím, a ten Archerovi pověděl: ‚Víte, pane, má stará je jako dobře rozšlápnutá bota. A jako se nikdy nezbavíte takové boty, ani já bych nikdy neopustil moji starou.‘ A Lew Archer se nejprve zarazil a potom si uvědomil, že to přirovnání sice zní všelijak, ale je to vlastně hrozně velká pochvala. Protože mít dobře rozšlápnuté boty, to je ta nejvyšší slast.“

Profesor Hojsík se zaculil. „Ty máš vlastně pravdu,“ uznal. „Ona to je sice poněkud nezvyklá, ale fakt dost velká pochvala. To musím uznat.“ A po chvilce se ještě zeptal: „No jo, ale co na tuhle poklonu řekla tvá Sabinka?“

„Reagovala podobně jako ty. Napřed se samozřejmě zaškaredila, že ji srovnávám s rozšlápnutými škrpály. Jenže pak jsem jí připomněl, jak vzdychala, když si přes mé varování, že jí nesednou, koupila boty, protože se jí líbily, a po měsíci je vyhodila. A potom si koupila boty podle mojí rady a cítí se v nich pohodlně a spokojeně až do dneška. A za tu pochvalu jsem nakonec dostal i velkou pusu.“

Hojsík se rozesmál. „Viděl jsi holt zase jednou, jak velkorysá a chytrá tvoje Sabinka je,“ řekl.

Kryštof Motyčka pokrčil ramena. „Však jsem si toho náležitě vědom,“ pověděl.

„Abychom se však vrátili k tomu tvému detektoru kovů,“ zvážněl zase profesor. „Nehodláš nám tady doufám vystartovat s tím tvým přístrojem a rozrýt nám okolí hradiště jako stádo divokých prasat?“ otázal se svého přítele.

Ten obrátil zrak k nebesům, sepjal ruce a vyčítavě pověděl: „Proboha, Vendo, za co mě máš? Já jsem si to drahé vybavení nekoupil proto, abych zbohatl. I když…“

„Co – ‚i když‘?“ pobaveně se zeptal profesor.

„I když třeba tím hledáním opravdu zbohatnu,“ s lehkou ironií poznamenal Kryštof Motyčka. „Třeba něco zajímavého najdu a napíšu o tom knížku, která se bude dobře prodávat.“

„Myslíš?“ s trochou pochyb se zeptal profesor Hojsík.

„Vlastně spíš nemyslím, jenom doufám. A můžeš se, Vendo, navíc spolehnout na to, že pokud opravdu něco najdu, nerozryju okolí a zavolám tebe nebo někoho z tvých kolegů.“

„Ale jo, já to vím a věřím ti,“ už dobromyslně pověděl profesor. „Ale mohl by ses konečně pochlubit, co ten tvůj supervercajk umí.“

„S radostí,“ odvětil Kryštof Motyčka. „Tak nejprve se podíváme na ten detektor kovů, tedy na jeho manuál. Jak tady výrobce tvrdí, je to ideální pomocník pro všechny hledače mincí a pokladů! Kromě toho, že komunikuje v češtině, se vyznačuje také minimální hmotností 770 gramů, takže se při jeho nošení moc nesedřu. Má teleskopickou konstrukcí, ale hlavně široký rozsah frekvencí od 13 po 55 kHz, díky kterým odhalí i drobné cíle. Přístroj je osazen cívkou

HF 22,5 cm 2D, která zajišťuje hned 21 těchto pracovních frekvencí. K dispozici jsou u toho detektoru dva programy na hledání zlata a dva programy pro detekci mincí či relikvií, které berou ohled na různé složení půdy. Pokud by nevyhovovalo tovární nastavení, je u toho přístroje možnost vytvořit si dva programy navíc podle vlastních představ! Přístroj se dá nastavit podle stupně slanosti a mineralizace půdy. Baterie na jedno nabití vydrží až 20 hodin, takže hledat se dá klidně od rána do noci.“ Pak se uchichtl: „Ale dost pochybuji, že bych sem přijel ráno v sedm a jako pitomec tu hledal stopy po našich velkomoravských předcích až do tmy.“

Profesor si půjčil dokumentaci od detektoru, sám si ji pozorně pročítal a potom vážně pověděl: „Chce to samozřejmě vyzkoušet, ale takhle podle toho návodu to vypadá jako slušný přístroj, se kterým bys mohl něco najít. Pokud tedy tam, kde budeš s tím detektorem chodit, něco bude. Budeš mi to zařízení muset půjčit. Půjde to?“

„To víš, že ano. Pro kamaráda všechno.“

„Říkal jsi, že sis k tomu detektoru koupil také dohledávačku, což bylo mimochodem rozumné, když už máš takové drahé zařízení,“ řekl profesor. Po dalším loku piva se zadíval na přítele a změnil se na chvíli v pedagoga: „Dohledávací detektor je dost užitečný pomocník každého takového hledače mincí a pokladů, v jakého se hodláš proměnit i ty. Klasický detektor s cívkou totiž pracuje na větších plochách, a dokáže tak určit pouze přibližnou polohu nálezu. A musíš potom rozrýt zbytečně velkou plochu. Pokud máš navíc dohledávačku, ta ti oblast hledání upřesní

a ušetří ti tak spoustu času, a hlavně námahy při kopání. Dohledávačky hodně pomohou zvlášť při dohledávání drobných předmětů. A jak ti znovu připomínám, chápu, že trochu kopat musíš, aby ses ubezpečil, že jsi něco opravdu našel, ale čím míň to okolí nálezu rozryješ, tím víc informací z něho vyčteme my.“

Kryštof Motyčka přikývl. „To, že vám nesmím místo nálezu moc rozrýt, mi je samozřejmě jasné,“ pověděl. „A ano, jak jsem se už zmínil, dohledávačku jsem si koupil také.“ Přistrčil k profesorovi její dokumentaci. „Jak tu tvrdí, tak tahle dohledávačka nabízí zcela nové a inovativní funkce při hledání zlata a zároveň je první inteligentní dohledávačkou na světě. Lze ji spárovat s tím mým detektorem, díky čemuž mohu signály z přístroje poslouchat přímo v bezdrátových sluchátkách nebo z reproduktoru jednotky. Na hlavní jednotce se potom dají upravit pokročilá nastavení, jako například anti-interferenční systém bránící rušení dohledávačky s detektorem. K dispozice je rovněž funkce pro vyhledání ztracené dohledávačky. Pokud přijedu z hledání a zjistím, že jsem blb a zapomněl jsem dohledávačku někde v terénu, stačí se vrátit zpět a na hlavní jednotce detektoru zapnout zmíněnou funkci. Pak už stačí jen projít přibližnou trasu, po které jsem se pohyboval, a jakmile se k přiblížím na dostatečnou vzdálenost, hlavní jednotka aktivuje zvukový alarm a můžu tak zjistit, odkud se ozývá.

Jo, a ten bazmek je také vodotěsný až do šesti metrů. Na takovou hloubku tady asi nenatrefím, ale nějaká ta voda tu je. Takže možná i tohle přijde vhod. No, uvidím. Všechny funkce se dají ovládat pouze jedním tlačítkem. K dispozici jsou dva zvukové režimy PULSE a PITCH, 7 přednastavených programů a otočné pouzdro s klipem na opasek doplněné bezpečnostním lankem. Lithiová nabíjecí baterie té dohledávačky vydrží až 90 hodin provozu při spojení s detektorem, takže ztratit bych ji snad neměl.“

Profesor Hojsík si s neskrývaným zájmem přečetl i dokumentaci od dohledávačky. Když skončil, zatvářil se jako malý kluk. „Tak ti a vlastně i nám přeji hodně štěstí při tom hledání,“ pronesl. „A budu moc rád, když mi celé to zařízení půjčíš. Kdo ví, třeba si to koupíme i pro nás, pokud by se nám to osvědčilo.“ „Předem splněno,“ slíbil s úsměvem Motyčka.

Oba dopili svá piva, dojedli objednané klobásy a toho dne se rozloučili.

Kryštof Motyčka se do svého pátrání pustil metodicky. Řídil se GPSkou ve svém telefonu a pohyboval se ve vedle sebe ležících pruzích postupně dál a dál od okraje lesa u základny archeologů v Pohansku.

Pohyboval se pomalu a pozorně zkoumal povrch půdy mezi stromy. Netrvalo mu to dlouho a se svým novým detektorem kovů se zcela skamarádil a jeho ovládání mu nečinilo žádné potíže.

Dokud byl od louky, na které archeologové jednak sídlili a jednak v blízkosti své základny prohrabovali zem v okolí nalezených základů druhého kamenného kostela na Pohansku, v severovýchodním předhradí hradiště, pracující archeologové svého amatérského kolegu a nadšence sledovali s jistým pobavením, ovšem nikoliv zlomyslně. Dobře věděli, jak velké je zaujetí Kryštofa Motyčky pro jejich práci a také to, že je navíc i kamarádem jejich šéfa, se kterým své badatelské záměry probral.

Tudíž mu upřímně přáli úspěch, i když tak úplně nesdíleli jeho optimismus. Ovšem pokud by jim Motyčkovo pátrání opatřilo zajímavou práci, byli by jenom potěšení.

Kryštof Motyčka pochodoval lesem Na Včelách, jak vyčetl z mapy jméno oblasti, kde se pohyboval, čtvrtý den. Už při tom svém pátrání zažil pár chvil vzrušení, které se však brzy ukázaly jako liché.

Onen čtvrtý den, kdy byl už poměrně daleko od základny archeologů, se dostal do místa, kde se před ním stromy částečně rozestoupily. Rozhlédl se kolem a řekl si, že tam možná byla kdysi dávno mýtina, která za staletí zarostla, avšak ne tak hustě jako okolí.

Na chvíli opřel o strom svůj detektor, aby si odpočinul a snědl svačinu. Po chvíli zase detektor zapnul a rozhodl se, že tentokrát se tu zastaví, a než bude pokračovat dál, prozkoumá podrobněji onu řidčeji porostlou část lesa, která jej zaujala. Napadlo jej totiž, že to tu kdysi dávno mohlo vypadat poněkud jinak. Mohla tu být mýtina osídlená lidmi. A třeba i v dobách Velké Moravy, řekl si nadějeplně.

Rozhlédl se tedy ještě jednou kolem a dal se do podrobného zkoumání onoho prostoru. Najednou se mu detektor ozval tak, jak ještě doposud nikoliv. Stoupla v něm hladina vzrušení na maximum a celý natěšený se začal pohybovat v obloucích dál a dál od místa prvního signálu detektoru.

Vytyčil tak prostor zhruba desetkrát deset metrů, kde mu detektor ukazoval na bohaté nálezy pod zemí. Kryštof Motyčka tento prostor označil jemnými vrypy do kůry stromů.

Raději se ale rychle zklidnil, protože jej napadlo, jestli náhodou nenarazil na pozůstatky druhé světové války, jak to nebylo v okolí až tak neobvyklé. A on rozhodně nehodlal odpálit nějakou skrytou minu nebo nevybuchlý dělostřelecký či minometný granát.

Proto se vrátil na místo, kde se mu jeho detektor ozval poprvé, a pomocí dohledávačky přesně lokalizoval onen první nález. Potom si takto určené místo vyfotografoval ze všech stran a pomocí motyčky a polní lopatky se dal do opatrného odkrývání zeminy nad domnělým nálezem.

Po chvíli se mezi hlínou ve světle paprsků slunce pronikajících řidším porostem, než byl v okolí, cosi zlatě zalesklo.

Kryštof Motyčka se dal do dalšího odkrývaní hlíny, ale tentokrát už pomalu a opatrně pomocí štětce, jak to odkoukal od profesora Hojsíka a jeho kolegů.

Postupoval pomalu a opatrně, aby nic nepoškodil a vše zůstalo ležet na svém místě.

Po chvíli se před ním zaskvěl v celé kráse křížek, podobný těm, jaké znal ze Starého Města. Jenže tento křížek nebyl olověný nebo stříbrný, byl zcela nepochybně ze zlata. Alespoň mu to tak připadalo. Křížek ležel vedle páteře nebožtíka, kterému kdysi patřil, a vedl od něj zlatý řetízek, který se ztrácel v hlíně. Jak odhadoval Kryštof Motyčka, zřejmě ten řetízek končil někde u krku té kostry.

Už už sahal po křížku, aby si jej prohlédl. Pak si však vzpomněl na slib, který dal svému příteli, profesoru Hojsíkovi, a nechal křížek ležet tam, kde byl.

Navíc si dobře uvědomoval, že kdyby zatáhl za křížek a snažil se jej dostat ven i s řetízkem, buď by řetízek poškodil, nebo by řetízek vydržel a při svém vytahování by poškodil kostru.

Kryštof Motyčka si dobře uvědomoval, že hrob se musí opatrně odkrýt celý, musí se zdokumentovat hrob, jeho obsah i jeho okolí a teprve potom se může vyzvednout jeho obsah. Cokoliv jiného je kulturní barbarství.

Zároveň mu bylo jasné, že tady a teď musí se svým bádáním a objevováním skončit a přenechat další práci profesionálním archeologům. Protože kdyby pokračoval, mohl by sice najít něco cenného ze zlata, ale zároveň nadělat víc škody než užitku.

Aby pomohl profesoru Hojsíkovi a jeho lidem, podrobně vyfotografoval jím nalezený hrob i jeho okolí a nakreslil také jednoduchý schematický plánek místa nálezu, kde zaznamenal místa, kde mu jeho detektor dával nejsilnější signály.

Když byl hotový, chvíli ještě uvažoval, jak to místo zanechat, ale pak raději znovu zahrnul jím odkrytý hrob. Jednak proto, že náhoda je blbec a někdo by mohl dostat stejný nápad s průzkumem místa jako on.

A pro takového nálezce by byl zlatý křížek, podle svého vzhledu dost možná velkomoravský, jak si Kryštof Motyčka troufal tvrdit s téměř stoprocentní jistotou, hodně velkým lákadlem. Také by ta zajímavě vypadající lesknoucí se věc mohla upoutat nějakou zvěř a výsledek by byl stejný. A jak Motyčka, tak i archeologové by potom splakali nad výdělkem. Kryštof Motyčka potom místo, jak je upravil, znovu vyfotografoval ze všech stran, aby měl on i archeologové jistotu, že se tam po něm nikdo nehrabal.

A potom už sbalil své průzkumnické vybavení a vydal se za archeology.

Profesor Hojsík se právě s kolegou a asistentem Mgr. Jiřím Vaňouskem skláněli nad rukojetí meče, který se zrovna podařilo Vaňouskovi vykopat, když si asistent všiml Kryštofa Motyčky, který se s detektorem přes rameno a vítězoslavným úsměvem vynořil z lesa a kolem domu archeologů napochodoval k jejich rozkopanému nalezišti.

Jiří Vaňousek se širokým úsměvem pronesl k profesorovi: „Nechci se, Vendo, mýlit, ale vidím to na to, že nám tady náš společný přítel Kryštof přinesl práci.“

Profesor byl svojí myslí právě hluboce ponořen někam do poloviny devátého století, kam kladl vznik nalezené rukojeti meče, takže se nejprve zatvářil trochu nechápavě. Potom se ovšem vzpamatoval, a když viděl evidentně rozradovaného Motyčku, pobaveně se jej zeptal: „Je to pravda? Ty jsi, Kryštofe, opravdu něco našel?“

Kryštof Motyčka vypnul hruď. „Myslím, že jo,“ prohlásil hrdě. „A řekl bych navíc, že vám budou kolegové ze Starého Města a z Mikulčic závidět.“

Moravští archeologové věnující se Velké Moravě totiž sice byli nevelká a přátelská rodina, ale zároveň tak trochu připomínali fotbalové fanoušky. Hrdě „kopali“ za své týmy a dělalo jim dobře, když se mohli pochlubit nálezem, který jinde neměli. A vzhledem k tomu, že doba socialismu, kdy se díky velkorysé ruce tehdejšího státu uskutečňovaly velké vykopávky, prostřednictvím kterých světlo světa spatřily velké a často legendární nálezy, dávno minula a oni byli rádi, že minula také doba posametová, kdy se naopak ruka státu zase skoro zavřela a vykopávky téměř ustaly, byly chvíle, kdy se potěšili nějakým cenným nálezem, podstatně vzácnější než kdysi.

Proto byli vlastně rádi, když se jejich přítel a fanoušek Motyčka pustil do svého prospektorského výzkumu, a i když to neřekli nahlas, opravdu si přáli, aby byl úspěšný. Zvlášť když věděli, že mu nejde o rychlé zbohatnutí, nýbrž o vědu.

„Co jsi našel tak zajímavého, že nám budou kolegové závidět?“ zeptal se dychtivě a zvědavě profesor, který občas i ve svém důstojném věku a postavení připomínal při archeologických průzkumech malého kluka.

Kryštof Motyčka pokrčil rozpačitě ramena. „Tak úplně přesně to nevím,“ pověděl, „protože mi sice detektor pípal jako divý, ale já jsem ti slíbil, že vám to případné naleziště nerozořu. Rozhodně jsem ale našel minimálně hrob někoho bohatého. Jen se podívejte.“

Otevřel na svém mobilu fotku zlatého křížku a nechal mobil kolovat.

Když se na obrázek podíval Jiří Vaňousek, jen udiveně hvízdl. „Tak to se ti, Kryštofe, fakt povedlo,“ pronesl obdivně. „Takové křížky už kolegové našli, ale byly obvykle olověné nebo stříbrné. Ale zlatý, to je fakt vzácnost. A navíc je fakt krásně udělaný.“

Profesor Hojsík uznale pokýval hlavou: „Vypadá to opravdu úžasně.“ Potom se zeptal: „A ten nalez jsi nechal takhle odkrytý?“

„Nejsem blázen,“ odvětil se Kryštof Motyčka. „Tady máš, Vendo, plánek místa se souřadnicemi GPS. A ten hrob jsem odkryl jenom tak minimálně, abych se přesvědčil, co a jestli jsem něco vůbec našel. Jak jsem ti slíbil. Než jsem odešel, zase jsem to zahrnul a nahrnul jsem tam zase listí a jehličí, jak to vypadalo původně. Sice na to místo asi těžko hned tak někdo zabloudí, ale náhoda je blbec. Co vím, jestli se tam nemůže objevit nějaký houbař. Ale být vámi, tak bych se tam raději vydal co nejdřív.“

„Proč myslíš, ty ses už někomu pochlubil?“ zeptal se ustaraně profesor.

„Ale kdepak,“ mávl Motyčka pravicí. „Jenže jsem se s tou svojí výbavičkou dostal až k Drážce1 a tam mě vidělo pár bicyklistů. Takže se mě samozřejmě ptali, jestli jsem našel nějaké poklady, jak je v kraji zvykem. Já jsem jen mávl rukou a děl jsem bohorovně, že jsem našel hovno. To jsem mimochodem ještě v té chvíli opravdu našel. Od zahrabání tohohle nálezu jsem už mazal přímo za vámi. Jenže co víš, koho jsem mohl inspirovat. A co jsem našel já, to může najít někdo jiný. Jen abyste nedopadli jako vaši slovenští kolegové v Bojné2.“

Profesor Hojsík vážně pokýval hlavou. „To máš, Kryštofe, pravdu,“ pověděl. „Už jenom kvůli tomuhle zlatému křížku to stojí za průzkum.“ Potom se podrbal na zátylku a zamyšleně pověděl: „No jo, ale jsi si jistý, že to byl zlatý křížek, a ne nějaká napodobenina, se kterou si někdo udělal s prominutím prdel?“

„To si samozřejmě jistý nejsem. Zjistit bych to mohl snadno, kdybych ten křížek vyndal ven a odnesl k nějakému klenotníkovi. Jenže zachoval jsem se podle tvého přání, abych vám tam něco neponičil.“

„To tě také chválím,“ rychle řekl Hojsík. „Ty si ale myslíš, že to bylo zlato? A ten velkomoravský křížek pravý? Chápu, že nejsi expert, jen mě zajímá tvůj názor.“

Kryštof Motyčka se krátce zamyslel. „Expert opravdu nejsem, pouze poučený laik,“ pověděl. „A do

1 Drážka – lesní cesta, která dnes vede po trase zaniklé lesní železnice fungující v letech 1908–1965 v oboře Soutok jihovýchodně od Břeclavi.

2 Bojná – velké archeologické naleziště – viz Případ kněze z Bojné – Zločiny na Velké Moravě 6. V 60. letech minulého století měli archeologové smůlu a naznali, že tato lokalita není zajímavá. Teprve když se v devadesátkách začaly množit nálezy hledačů pokladů, archeologové se do Bojné vrátili a objevili velkomoravské centrum srovnatelné se Starým Městem, Mikulčicemi a Nitrou.

rukou jsem si ten křížek vůbec netroufal vzít, abych splnil slib, který jsem ti dal. Ale dobře si pamatuji, jak vypadaly originály šperků, které jsi mi ukázal. Takže můžu říct jediné, to zlato vypadalo tak jako ty tvé originály. Akorát bylo pochopitelně podstatně zašlejší, i když jistý lesk mu zůstal. A to, jak byl ten křížek zhotovený, také odpovídalo křížkům, které jsem u tebe i po různých expozicích viděl. Je samozřejmě možné, že to v tom lese pohodil nějaký srandista. Ale proč by to dělal tak blbě, že by ten křížek ukrýval někde, kam možná tak maximálně a náhodou jednou za čas přijde nějaký houbař, který se navíc nezajímá o Velkou Moravu, nýbrž o večerní praženici. Řekl bych, že pokud by si někdo chtěl z nálezce vystřelit, vybral by si jiné místo. Víc frekventované.“

„To máš asi, Kryštofe, pravdu,“ souhlasil profesor Hojsík.

Potom Kryštof Motyčka přehrál profesorovi a Jiřímu

Vaňouskovi ze svého mobilu nafocené fotografie a všichni tři se domluvili, protože se už toho dne stmívalo, že se druhý den hned v osm ráno vydají na místo nálezu.

A Motyčka, kterému profesor zajistil povolení k vjezdu na Pohansko pro jeho auto, se odebral do hotelu v Břeclavi, kde trávil dny svých výzkumů, aby se vyspal.

Další den se od rána archeologové z Pohanska pod vedením profesora Hojsíka věnovali průzkumu toho, co objevil Kryštof Motyčka.

Přestože jejich georadar nebylo zrovna zařízení, které by bylo vhodné pro jízdu po zarostlém lese, profesor vydal ještě předchozího dne patřičné pokyny a kolegové z fakulty jim hned ráno přivezli kýžený přístroj.

K místu nálezu, které jim označil Kryštof Motyčka, to však bylo schůdnější z lesní cesty zvané Drážka, takže Jiří Vaňousek tam čekal kolegy z fakulty a spolu pak georadar dílem převezli, dílem přenesli k místu objevenému panem Motyčkou.

Jiří Vaňousek s kolegou z katedry archeologie potom zahájili celou akci tím, že prozkoumali prostor, který jim na svém plánku označil Kryštof Motyčka.

Archeolog amatér je sledoval napjatým pohledem, ostatně stejně jako ostatní archeologové profesionálové přítomní na místě.

Když Jiří Vaňousek s kolegou překlopýtali za svým přístrojem označený prostor a také prozkoumali zem v okolí, Vaňousek dal palec nahoru. „Vypadá to, Kryštofe,“ pronesl pochvalně, „že jsi opravdu perfektně zabodoval. Podle tohohle našeho chytrolína tady opravdu cosi je. A to cosi tady asi opravdu je pohřebiště a sahá to ještě dál, než jsi nám to namaloval.“

Kryštof Motyčka se lehce zapýřil, ukázal kolem sebe a skromně řekl: „Když jsem se z hustě zarostlého lesa vynořil tady na té o něco méně zarostlé prostoře, než je tomu kolem, napadlo mě, že tady možná bývala mýtina, která za staletí sice zarostla, ale přece jen ne tak jako okolí. A že tady možná kdysi bylo lidské sídliště. A podle toho křížku možná i velkomoravské.“

„Pokud můžeme věřit tady tomuhle našemu osvědčenému přístroji, a tomu věřit můžeme, jak jsme se už mnohokrát přesvědčili, tak tvoje úvaha, Kryštofe, byla navýsost správná,“ dodal k tomu Jiří Vaňousek.

„Teď se ještě holt budeme muset zahrabat do země, abychom zjistili, kdo tu je pohřbený.“ Potom se otočil k profesorovi a s úsměvem dodal: „Samozřejmě pokud nám náš šéf dá požehnání.“

Profesor Hojsík přikývl. „Je jasné, že to tady budeme muset rozhrabat, než nás někdo předejde,“ pronesl zamyšleně. „Moc bych se divil, kdyby nějaký turista, který jel třeba kolem po Drážce, ale také, a to spíš, viděl naše manévry a odjezd v Pohansku, nezačal dumat a pozorovat, co tu děláme.“

„Takže co rozkazuješ, šéfe?“ zeptal se Vaňousek.

„Tady to nemůžeme nechat bez dohledu, dokud to tady neprozkoumáme,“ řekl rázně profesor Hojsík. „Takže tu budou odteď pořád alespoň dva lidé od nás. Nemůžeme se úplně vykašlat na rozdělané vykopávky na Pohansku, takže, Jirko, postaráš se tam o další brigádníky. Ber, kde ber. Mezi našimi studenty i místními. Ty jsi na to odborník. A já si to vezmu na povel tady. Co nejrychleji musíme zjistit, jak cenné ty nálezy zde budou.“

Jak profesor Hojsík rozhodl, tak se stalo. Rozhodl, že nejprve odkryjí hrob, který objevil Kryštof Motyčka. Ten pro ně bude jakýmsi měřítkem, co budou

dělat dál a jestli profesor vystartuje za vedením univerzity, aby vydyndal další prostředky nutné k provedení vykopávek.

Pan Motyčka se motal mezi archeology a byl jim nápomocný podle jejich potřeb. Protože už dávno načerpal řadu vědomostí od kamaráda Hojsíka, aktivně pomáhal při samotných vykopávkách, a byl tak archeologům cennou posilou.

Už za dva dny bylo jasné, že Motyčka trefil opravdu jackpot. I když to byl takový hodně zajímavý jackpot.

V hrobě, který Kryštof Motyčka objevil, byl pohřbený muž starý asi třicet pět let. Zcela nepochybně to byl někdo bohatý a významný, ovšem na druhé straně to nebyl bojovník. Z jeho oblečení po staletích nic nezbylo až na pár kousků kůže zřejmě z podpatků bot, protože ji našli u patních kostí, a několika drobných útržků látky nalezených kolem žeber. Že se tyhle zbytky zachovaly, bylo malým zázrakem, možná daným složením místní půdy, možná tím, že se jednalo o les. O tom archeologové hned debatovali a debatovat, jak je mezi nimi zvykem, ještě budou nepochybně nějaký čas.

Na čem se shodli rychle, bylo to, že kůže byla kvalitní a látka byla hedvábí. To už samo o sobě naznačovalo, že pohřbený byl někdo z tehdejší lepší, tedy spíš té nejlepší společnosti. V hedvábí tehdy jen tak někdo nechodil.

Pozoruhodným artefaktem z odkrytého hrobu byl zlatý křížek na také zlatém, poměrně masívním řetízku, který měl pohřbený kolem krku, což dokazovalo, že řetízek zůstal ležet pode jedním z krčních obratlů mrtvého. Křížek s vyrytým spasitelem s rozpaženýma

rukama byl z kvalitního zlata a byl podobný na jiné křížky, které byly nalezeny ve Starém Městě. Profesor Hojsík neměl žádné pochyby o tom, že křížek zhotovil některý ze staroměstských klenotníků. Později bylo zkoumáním pomocí radiokarbonové metody potvrzeno, že křížek pochází zhruba z poloviny devátého století. Řetízek přežil staletí zřejmě kvůli své neobvyklé robustnosti.

Na hrobu bylo dále zajímavé to, že se nejednalo o bojovníka. V hrobu totiž nebyla nalezena žádná výzbroj a výstroj. Žádná helma nebo drátěná košile, a především žádný meč ani jiná zbraň.

Až na jednu výjimku. U boku pohřbeného ležela nepochybně velmi cenná nevelká dýka s čepelí z damaskové3 oceli a zlatým jílcem4, do jehož hlavice byl vsazen velký safír. A nejen dýka byla vzácná a drahá. Z opasku pohřbeného se zachovalo zlaté nákončí, zdobené drobnými polodrahokamy, a z pouzdra dýky se zachovala jeho zlatá část, tedy vlastně taková spona, která zřejmě spojovala konce koženého pouzdra, které se nezachovalo.

3 Cílem výroby damaskové oceli (někdy damascénské, podle Damašku, přes který byla tato ocel kdysi přivážena do Evropy) byla co největší pevnost, tvrdost a pružnost meče. Z několika vrstev oceli a železa byl skováním a svařením vytvořen střed čepele, na jehož okraje byly posléze přivařeny ocelové břity, které byly zakaleny a zaostřeny. Typickým znakem takové oceli je charakteristické vzorování takto vyrobené čepele.

4 Jílec je část meče, ale i jiných zbraní, která slouží k jejich uchopení a ovládání.

Jílec se skládá ze záštity, která je často křížová, rukojeti a hlavice. Jílec je potom spojen s čepelí. Čepel je část nástroje, zbraně nebo stroje s ostřím, která je určena k prorážení, sekání, krájení nebo škrábání povrchů nebo materiálů nebo, samozřejmě, nepřátel.

Když spolu s archeology Kryštof Motyčka odkryl hrob jím nalezeného Velkomoravana, zasněně si prohlížel nalezené artefakty, a když se dosyta vynadíval, zeptal se profesora Hojsíka, který jej pobaveně sledoval laskavým pohledem: „Kdo myslíš, Vendo, že ten mrtvý byl?“

Profesor se pousmál. „Víš, Kryštofe,“ pověděl laskavě, „už jsme oba v důchodovém věku. Když tě však teď pozoruji, vzpomínám na své mládí.“

Pan Motyčka se zadíval na přítele trochu rozpačitě. „To jako že dětinštím?“ zeptal se.

Profesor se usmál a dobromyslně a také tak trochu zasněně pověděl: „Ale vůbec ne. Když vidím to tvoje nadšení…“

„Aby ne. Je to poprvé, kdy jsem něco tak starého objevil a vlastnoručně se navíc podílel na vykopávkách toho nálezu,“ skočil Hojsíkovi do řeči Kryštof Motyčka.

„No, tak vidíš,“ pravil profesor. „A o tom právě mluvím. Když jsem začínal já jako mladý kluk, bylo to u profesora Hrubého ve Starém Městě. On to byl takový noblesní pán a byl k nám moc laskavý. Tím nám nemyslím jenom jeho kolegy, ale také mě a další studenty archeologie, kteří jsme u něj studovali a odbývali si tam u něj prázdninovou praxi. A kromě nás študáků tam tehdy byli taky různí středoškoláci brigádníci, kteří chtěli studovat archeologii. Když jsme něco zajímavého našli, profesor nás kolikrát vecpal do své škodovky a jeli jsme do cukrárny na

větrník a kafe, na které nás pan profesor Hrubý pozval. A když jsme se radovali z nějakého nálezu, jako teď ty tady, pan profesor Hrubý nás tak trochu zasněně pozoroval a vzpomínal na své mládí, jako teď vzpomínám já. A při tom si poněkud nostalgicky připomínám ta desetiletí ve výkopech, někdy za sychravého a vlezlého mokra, jindy zase za úmorného hicu, desetiletí často za guláše z konzervy a problémů se žaludečními vředy nebo problémů s revmatem. Desetiletí, která uběhla a pomalu se blíží důchod a tu moji práci přebírají zase mladší. Prostě koloběh času a archeologie. Někteří z těch mladých, kteří byli mými žáky, jsou dnes mými kolegy, někteří od archeologie časem zběhli jinam, protože, marná sláva, ta naše věda je krásná a zajímavá, ale na zbohatnutí to zrovna není a týdny a měsíce z domova také nejsou nic moc. A mnozí ani nakonec studovat archeologii nešli a vybrali si jiné povolání. A kromě toho se občas objevili i takoví jako ty, kteří se sice živili jinak, ale archeologie a historie se stala jejich koníčkem. A ti potom mají z případného nálezu radost jako právě ty a tady. A třeba ten jejich první nález přijde až v pokročilém věku. Jako teď u tebe.“

„Ty ses, Vendo, přímo rozněžnil,“ poznamenal pobaveně Jiří Vaňousek. „Ale jo, je to tak, můžu to dosvědčit z vlastní zkušenosti. Když jsem vyhrabal jako študák svůj první nález, byl to jílec velkomoravského meče, vypadal jsem podobně jako náš kamarád Kryštof.“

„Díky, kamarádi, za vaše vzpomínky,“ špitl Kryštof Motyčka. „Ale dovolil bych si připomenout, že jsme zamluvili moji otázku. Kdo asi byl ten nepochybně vznešený muž tady v tom hrobě?“

Případ podivného hrobu

Př ípad

2