Kletba plaňanské tvrze by Nakladatelství MOBA

Martina Novotná

KLETBA PLAŇANSKÉ TVRZE

Odpovědná redaktorka Martina Ježová

Grafická úprava Petr Gabzdyl

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz

Vydání první

ISBN 978-80-279-2107-2

Prolog

Dva lidé se oddávají příjemným představám, každý ale touží po něčem jiném

„Tak co myslíš?“ zeptal se muž středních let a rozložité postavy mladíka stojícího proti němu.

„Že byste neměl pokoušet štěstí,“ odpověděl mu ten temně. Zamračeně přitom hleděl na velkou listinu rozloženou na stole, za nímž muž seděl. Ten se nyní naklonil a zálibně ji přejel rukama, jako by ji uhlazoval.

„Audaces fortuna iuvat,“ prohodil se samolibým úsměvem na tváři.

„To sice ano, štěstí přeje připraveným,“ odtušil mladík. „Na druhou stranu ale stejně tak platí pořekadlo, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne,“ nehodlal se vzdát. Učená mluva druhého muže ho iritovala, kór když věděl, že vůbec učený není. Někde pochytil tři čtyři latinské výroky, které omílal stále dokola, aby si dodal zdání lepšího člověka. Opakoval je tak často, že už i on věděl, co znamenají.

„Tenhle džbán jistě ještě nějakou tu vodu unese,“ ušklíbl se muž. Znovu sjel listinu pátravým pohledem. Spokojeně přikývl, vše bylo tak, jak být mělo. Pomalým, rozvážným pohybem ji stočil a uložil do kulatého pouzdra. To převázal zářivě rudou stuhou. Vzal svíci v prostém držáku hořící na stole a její vosk kápl na uzel. Než stihl zaschnout, obtiskl do něj malé osobní pečetidlo. Nosil ho vždy při sobě, v měšci vedle peněz, nikdy ho nedával z ruky.

„To bychom měli,“ zhodnotil lakonicky. Když se letmým dotykem přesvědčil, že vosk již zatuhl, podal pouzdro mladíkovi. „Ulož ho. Hlavou mi ručíš za to, že se mu nic nestane!“ dodal výhružně.

„Jistě, jako těm předešlým,“ odpověděl ten netečně. Z mužova počínání měl den ode dne horší pocit. On si tím, že tento džbán další vodu unese, nebyl zdaleka tak jist. Nebylo ovšem na něm, aby hodnotil… I když ho pak ona pomyslná voda spláchne stejně jako toho druhého… Svět není spravedlivý a k chudákům jako já už vůbec ne, povzdechl si hořce.

S mírnou úklonou převzal podávané pouzdro a zamířil ke dveřím. Vyšel na chodbu. Po schodech po pravé ruce vystoupal do druhého patra, kde byly obytné místnosti. Vešel do té největší a poklekl u truhly na opačné straně. Nadzvedl víko a vytáhl z ní objemný cestovní vak. Povolil tkanici a pouzdro vložil dovnitř. Zítra se ukáže, kolik vody ten džbán ještě unese, pokřižoval se a zadrmolil krátkou modlitbu. Víc v dané věci udělat nemohl.

„Zase jeden den za námi,“ uculovala se dívka, s bídou odrostlá dětskému věku. V ruce držela malou misku, ze které prve nabrala na ukazováček jakousi barevnou tekutinu. Prst pak obtiskla na nevelkou listinu. Zakryla tím tak jedno z mnoha políček, jimiž byla pokryta. Zálibně si ji prohlížela, ještě dobře, že si ji nechala od otce Marka udělat. Jak že tomu říkal? Kalendárium? Nebo nějak tak… Ostatně to, jak se to jmenuje, je úplně jedno, hlavní je, že se blíží den, na který tolik čeká! Kéž by šel popohnat čas, zahleděla se toužebně na poslední čtvereček, vyvedený dokonce v červené barvě.

Když se na něj do sytosti vynadívala, přešla k posteli a ulehla. Zavřela oči, spánek ale nepřicházel. Hlavou se jí honily nejrůznější představy, před vnitřním zrakem

vyvstávaly roztodivné obrazy… Cítila, jak jí srdce tluče stále rychleji, tváře začínají žhnout jako v horečce… Vyskočila z postele a začala přecházet po místnosti sem a tam, připadala si jako vlk lapený v kleci… Znovu se zadívala na listinu na stole… Ještě tak dlouho, než se její bdělé snění změní ve skutečnost… Zatnula ruce v pěst tak silně, až se jí nehty zaryly do dlaní. Však se dočká! A o to více si pak vše vychutná! Natáhla se po poháru stojícím vedle kalendária a lačně si ho přiložila k ústům. Vztekle jím mrštila do rohu nevelké místnosti. Byl prázdný!

Kapitola 1

Tadeáš se setkává s někým, o kom byl přesvědčen, že nikdy nepřekročí práh jeho domu, dvojice odcházejíc z šenku netuší, že má nevítanou společnost

„Vstup!“ štěkl Tadeáš podrážděně, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.

„Pochválen budiž náš pán Ježíš Kristus,“ pozdravil Vítek s hlubokou úklonou, sotva vstoupil do komnaty svého pána, urozeného pana Tadeáše z Příhraz.

„Přivedl jsi ho?“ zavrčel pán z Příhraz namísto očekávaného Až na věky věků amen.

„Podle vašeho rozkazu,“ přikývl Vítek věcně. Nejistě přešlápl z nohy na nohu. Pokud měl jeho pán takovouto náladu, bylo lepší jít mu z cesty. Jenže to on právě nemohl…

„Přiveď mi ho… Ne, počkej, sem mi nepoleze,“ zadržel Tadeáš svého osobního sluhu, který se již chystal vyběhnout zpět na chodbu. „Zaveď ho do hlavního sálu a zprav i pannu Blanku, že je tu,“ dodal o poznání mírněji. Jakákoli zmínka o Blaničce v něm vyvolávala hluboké pohnutí… I když i ona mu dokázala nadělat vrásky na čele. Vždyť to byla právě ona, přesněji řečeno její umíněnost, kdo mu připravil ono kyselé jablko, do kterého bude muset co nevidět kousnout…

„Jak si přejete, můj pane,“ uklonil se Vítek znovu. Otočil se na patě a byl tentam.

Tadeáš počkal, až jeho kroky zcela utichnou. Zavřel objemnou knihu, v níž byl prve začtený, a vstal od stolu. Přešel ke dveřím a zajistil je závorou. Chtěl mít naprostou

jistotu, že ho v nadcházejícím počínání nebude nikdo rušit. Poklekl pod prostým křížem visícím nad oknem na východní stěně. Na to, aby následující setkání zvládl se ctí, bude potřebovat pomoc a posilu… Však on si urozený pan Kašpar z Plaňan počká! ušklíbl se téměř nenávistně. Ač ho neznal příliš dlouho, cítil k němu takřka živočišný odpor. Nic na tom nezměnily ani dlouhé hodiny strávené s otcem Františkem, knězem sloužícím na Příhrazech.

Pronesl závěrečné amen a přežehnal se křížem. Těžce vstal a vykročil ke dveřím, déle ono kyselé jablko odkládat nemohl.

„Tomu to trvá,“ brblal si pod vousy mladý muž, netrpělivě podupávající na místě. Ač bylo vrcholné léto, rána bývala chladná. O to více, když se nehnutě stálo na číhané… „Ještě chvilku a zapustím tu kořeny…“ dýchal si do dlaní. „A tak ne!“ rozlil se mu po tváři spokojený úsměv, když uviděl, že z budovy šenku vyšly dvě postavy. Zatímco první kráčela sebevědomě kupředu, druhá za ní cupitala obtěžkána všemožnými zavazadly tak, že s bídou pletla nohama.

„Dávej přece pozor, ty nemehlo!“ dolétl k němu podrážděný výkřik, když drobnější z postav upustila jeden z balíků, který se marně snažila připevnit k sedlu statného valacha. Na prostranství před stájí sousedící po pravé straně s hlavní budovou šenku se tak rázem vysypalo několik žitných placek.

„Abys po cestě nezcepeněl hlady,“ ušklíbl se muž pohrdavě. „Neboj, postarám se o to, aby ti nic nechybělo!“ přimhouřil oči, ruka sjela k pasu, nahmátla ale jen vzduch. Přidušeně zaklel.

Pevněji se přitiskl ke stromu, za jehož mohutným kmenem se kryl před zraky obou postav. Ty se k němu pomalu, ale jistě blížily… Zatajil dech, když ho jen těšně minul

hnědák mohutnější postavy, následován druhou, mnohem mladší postavou běžící za ním.

Stačilo by natáhnout ruku a… Sukovice je mnohdy účinnější než dýka či meč! přimhouřil oči. Shýbl se a ze země sebral haluz úctyhodných rozměrů. Pevně ji sevřel v rukou a vyrazil za dvojicí. Tomu klukovi bude stačit jedna zezadu… Chystal se vyjít zpoza lesního podrostu. Zastavil se uprostřed kroku, když zaslechl rychle se blížící dusot koňských kopyt.

„Stejně mi neutečeš,“ odplivl si zhnuseně, když se k oné dvojici přidali další tři jezdci. Nato vyrazil za nimi. Držel se přitom v bezpečné vzdálenosti. Nesmí se stát, že by ho zpozorovali! Což o to, nadutec na koni si byl natolik jist svou osobou, že ho ani nenapadlo, že by se mohlo něco dít. Stejně jako jeho nový doprovod. Tři ochmelkové, s nimiž včera dlouho do noci hrál v šenku kostky.

Horší to bylo s klukem upalujícím za nimi. Ten se co chvíli otáčel kolem sebe jako holub na obrtlíku. Oddechl si, když se pokaždé přesvědčil, že na zpevněné cestě protínající plaňanské panství nejsou sami. Z nových společníků doprovázejících jeho pána měl podle všeho pramalou radost.

Jestlipak může člověk opravdu cítit pohled někoho jiného? mihlo se muži náhle hlavou, když znovu na poslední chvíli uskočil do lesa, aby si ho kluk rozhlížející se kolem sebe nevšiml.

Tak či tak, proč to riskovat, zadíval se raději na velký cestovní vak pohupující se u hnědákova sedla.

Jestlipak to v něm máš? Určitě ano, kde jinde bys to měl… plížil se za pronásledovanými.

„Když jsme teď ta rodina…“ přitočil se pan Kašpar k Tadeáši.

„Nejsme rodina!“ skočil mu Tadeáš ostře do řeči. S každým dalším dnem stráveným v jeho společnosti mu

šel víc a víc na nervy. Doufal, že bezodkladně po svatebním obřadu odjede. On se k tomu ale neměl…

„Jsme příbuzní!“ pokračoval nepřístupně. „Nic víc, nic míň. Jediné, co nás pojí, jsou formální vazby. Žádný blízký vztah!“ upřesnil věcně. Jen ať pan Kašpar od začátku ví, jak ho pojímá! Nikoli jako švagra, ale jako pana Kašpara z Plaňan, nabubřelého, nijak chytrého šlechtice, od něhož si hodlá držet náležitý odstup a který je shodou okolností i bratrem jeho již ženy Blanky.

Pan Kašpar zrudl, pak zbledl a znovu zrudl. Vztek jím doslova lomcoval. Tadeáši připadalo, že co chvíli uvidí, jak z něj samou zlobou stoupá pára, jako když se rozžhavené železo ponoří do studené vody.

„Přesto bych tě rád požádal o pomoc, urozený pane,“ pronesl toporně, když se opanoval aspoň natolik, že byl schopen promluvit.

„Ať už se jedná o cokoli, jsem si jist, že najdeš někoho mnohem vhodnějšího, než jsem já,“ pronesl Tadeáš pevně. Nato se otočil a hotovil se k odchodu, rozhovor považoval za skončený. Ne tak pan Kašpar. Ten otevřel ústa, aby něco namítl. Když ale viděl, že Tadeáš přesto odchází, ústa zase zavřel, aniž vydal jedinou hlásku. Nebýt toho, že pomoc pána z Příhraz tak nutně potřebuji, naučil bych ho slušnému chování! sjel rukou k pasu, kde nahmátl jílec těžkého meče. Sevřel ho tak silně, až mu zbělely klouby.

„Mohu ti snad nějak pomoci já, urozený pane?“ ozval se za ním hlas Tadeášova osobního sluhy Vítka tak nečekaně, až sebou trhl. „Říká se, že se lekají ti, kdo nemají čisté svědomí,“ prohodil Vítek nevinně. Tón jeho hlasu ale nenechával nikoho na pochybách, jak jsou jeho slova míněna.

„Jak se opovažuješ!“ zasyčel pan Kašpar nenávistně.

„Je snad něco v nepořádku?“ přidal se Jozífek, voják sloužící na Příhrazech coby velitel hradní posádky, stojící svému příteli Vítkovi po boku.

Kašpar z Plaňan je sjel pohledem, že kdyby ten mohl zabíjet, odebrali by se v tu chvíli na pravdu Boží. Vyvolal tím ale jen pohrdavé úšklebky. Vítek s velitelem si byli dobře vědomi svého postavení na dvoře pána z Příhraz, stejně jako toho pana Kašpara. Nepamatovali si, že by kdy jejich pán s někým jednal s takovým despektem jako právě s pánem z Plaňan.

„Přišlo mi, urozený pane, že tě zaujaly nástěnné malby, jimiž je vyzdobena naše kaple,“ vstoupil do rodící se hádky otec František, který právě přispěchal k trojici.

„Prosím, následuj mě, abych ti je mohl náležitě předvést!“

kynul k nevelké stavbě při východní hradbě, kapli zasvěcené svatému Augustinovi. Jednomu z největších myslitelů křesťanského světa, jehož si pán z Příhraz nesmírně vážil a z jehož myšlenek často a rád čerpal.

„Jste velmi laskav, důstojný otče,“ uklonil se pan Kašpar toporně. Žádné nástěnné malby ho nezaujaly!

Prohlížel si je z nudy, když v kapli sedět musel! Knězi si odporovat ale nedovolil.

Vrhl poslední zlostný pohled na Vítka s Jozífkem a vykročil za duchovním. Ten si upřímně oddechl, nebezpečí bylo zažehnáno. Znal Vítkovu nezkrotnou povahu, stejně jako velitelovu hlubokou oddanost pánu z Příhraz. Snadno se tak mohlo stát, že by hádka přešla ve spor, ne-li rovnou boj s velmi nepříjemnými důsledky pro všechny zúčastněné.

„Tak tohle bylo o chlup,“ zhodnotil Vítek věcně, když byli z doslechu. Z dané situace měl zcela stejný dojem jako otec František.

„Musíme si na něj dát setsakramentský pozor,“ souhlasil velitel Jozífek. Bezděky se přitom zadíval směrem, kudy před chvílí odešel pán z Příhraz. Ulehčeně si oddechl, když viděl, že právě vchází do hlavní obytné budovy skalního hradu Příhrazy. Žádné kázání o používání nevhodných slov se tak konat nebude, zaradoval se.

Tadeáš poté, co ukončil rozhovor s panem Kašparem, zamířil do panského paláce, přesněji do komnaty své ženy Blanky.

Jakmile prostý obřad v kapli svatého Augustina skončil, doprovodil ji tam, aby si odpočinula.

V duchu zas a znova děkoval Bohu, že mu do cesty seslal takovou ženu, jakou byla právě Blanka. Ani ona nestála o žádnou pompézní slavnost, kde se sejde množství lidí, jejichž jedinou starostí je se zadarmo nacpat k prasknutí a opít do němoty. Nebylo tak výjimkou, že z podobných sešlostí vzešlo více zla než dobra, když se muži poprali na zbraně či navzájem obviňovali z všelijakých nepravostí. Uvítala proto Tadeášův návrh, že sňatek uzavřou v tichosti, jen za přítomnosti otce Františka a dvou svědků. V tom byl ovšem kámen úrazu. Blanka si jako člověka, který jí před Bohem potvrdí, že se stává ženou Tadeáše z Příhraz a on jejím mužem, nevybrala nikoho jiného než svého bratra Kašpara.

Tadeáš o něčem takovém nechtěl zprvu ani slyšet. Jak by mohl na své panství pozvat někoho, kdo ji vyhnal z rodné tvrze jen proto, aby jí nemusel dávat věno? A co hůř, odsoudil ji tak k potupné práci v šenku v nedalekém Nymburce? Právě tam se s ní seznámil… Zatnul ruce v pěst. Pokaždé, když si vzpomněl, za jakých okolností se se svou ženou setkal poprvé, se mu vařila krev v žilách.

Zvedl ruku a tiše zaklepal na dveře, ke kterým zatím došel. Opatrně je přiotevřel a nahlédl dovnitř. „Jak ti je?“ zeptal se starostlivě.

„Už mnohem lépe,“ usmála se mladá paní slabě. „Klárka mi svařila nějaké bylinky, hodně se mi po nich ulevilo,“ natáhla ruku směrem k Tadeáši. Ten k ní přiskočil a jemně sevřel její ručku ve svých mohutných dlaních. „To je dobře,“ zahleděl se na ni láskyplně. Sklonil se a lehce přejel dlaní po již lehce se vzdouvajícím bříšku. Jak jen se těšil,

až bude otcem… Stejně tak se toho ale děsil. Nedovedl si představit, lépe řečeno si nechtěl představit, že by o Blanku přišel. Nebyl by první, a bohužel jistě ani poslední, kdo při tak radostné události, jakou narození dítěte je, ovdověl…

„Mluvil s tebou Kašpar?“ vytrhla ho Blanka z rozporuplných úvah.

„Hmm,“ zahučel Tadeáš nijak nadšeně. Pan Kašpar byl ten poslední, o kom by se chtěl bavit. Přisedl na postel, na níž Blanka ležela, a začal si pohrávat s jejími dlouhými loknami, které mu byly mnohem bližší než nadutý šlechtic.

„A pomůžeš mu?“ zadívala se na něj Blanka dychtivě.

„S čím?“ nechápal Tadeáš.

„Copak on ti to neřekl?“ žasla Blanka upřímně.

„Něco o nějaké pomoci zmínil…“ pokrčil Tadeáš neurčitě rameny. „Já ale neměl čas ho poslouchat, spěchal jsem za tebou,“ sklonil se k ní a políbil ji na čelo. Bohudíky bylo chladné.

„Potřebuje, abys zachránil Plaňany!“

„Jak zachránil Plaňany?“ pozvedl Tadeáš udiveně obočí.

„Jestli něco neuděláš, přijde o ně!“

„Jak přijde… Nemohla bys, prosím, mluvit trochu jasněji?“ zakabonil se Tadeáš. To, že svou ženu hluboce miloval, neznamenalo, že by se vzdal letitého postoje. Nesnášel, když něčemu nerozuměl, a tomu, co mu nyní říkala, nerozuměl, co by se za nehet vešlo.

Blanka se zhluboka nadechla a dala se do vyprávění.

Slovo od slova zopakovala to, co jí po příchodu na Příhrazy sdělil Kašpar.

Čím déle mluvila, tím nevyzpytatelněji se Tadeáš tvářil.

Když skončila, přelétl mu přes rty zlý úšklebek. Měl co dělat, aby se ovládl a nepoznamenal něco o Božích mlýnech. Kašpar vyhnal Blanku z Plaňan, aby mu nezmenšila

rodový majetek. Teď, jak se zdá, přijde o celý, šklebil se v duchu zlomyslně. Věděl, že nejedná správně, nemohl si ale pomoci, prožívané zadostiučinění bylo v tomto případě silnější než křesťanská morálka…

„Prosím slib mi, že se na to podíváš! I já jsem přece z rodu pánů z Plaňan! Jde i o mé jméno a mou čest!“ naléhala Blanka pomalu se slzami v očích.

„Přece nechceš, abych tam jel!“ zděsil se pro změnu Tadeáš.

„Přesně to chci!“ přikývla mladá paní vážně. „Chci, abys jel na Plaňany a zjistil pravdu!“ dala důraz na hodnotu, která byla pro Tadeáše vždy na prvním místě.

„To je vyloučeno!“ vrtěl Tadeáš hlavou tak vehementně, až mu dlouhé vlasy, černé jako uhel, poletovaly kolem hlavy. „Neodjedu od tebe! Od vás…“ vydechl. To, že mu Bůh splnil jeho nejtoužebnější modlitby a seslal mu potomka, považoval za skutečný zázrak.

„Víš, že potřebuji klid,“ změnila Blanka náhle směr hovoru.

„To ano,“ připustil Tadeáš neochotně. Dovedl si dobře představit, kam svými slovy míří. „Právě proto bych neměl…“ pokusil se znovu o odpor.

„A ten nebudu mít, dokud nebudu mít jistotu, že Plaňany zůstanou našemu rodu!“ zadívala se mu Blanka zpříma do očí.

Tadeáš pevně sevřel rty. Sám sobě musel přiznat, že Blanku chápe. Být on na jejím místě, pochybnost by ho užírala víc než cokoli jiného.

„Takže pojedeš?“ vyhrkla Blanka nadšeně. Manželovo zádumčivé mlčení nemůže znamenat nic jiného než souhlas…

Tadeáš odevzdaně přikývl.

„Díky,“ zašeptala Blanka vděčně. Tolik si přála, aby jel…

„Kvůli tobě! Ne kvůli němu!“ zdůraznil Tadeáš, aby bylo jasno, proč se zítra se skřípěním zubů vydá na cestu. Blanka se na posteli nadzvedla. Pevně ho objala, přitáhla si ho k sobě a dlouze políbila. To, jak velkou radost jí udělal, by nevypověděla všechna slova světa.

Tadeáš jí vše vřele oplácel. Co by za to dal, kdyby mohl takto setrvat… Jenže nemůžu! povzdechl si smutně. Jednou učiněný slib nemohl vzít zpět bez ohledu na to, že ho litoval hned, jak ho vyslovil. Jemně, ale nesmlouvavě se vymanil z ženina objetí. Naposledy ji pohladil po vlasech a vstal k odchodu. Vyšel na nádvoří a pátravě se kolem sebe rozhlédl.

„Vít ke mně!“ zařval, divže mu nepřeskočil hlas.

„Stalo se něco, můj pane?“ vyhrkl Vítek zadýchaně, když stanul před svým pánem. Překvapeně zamrkal, když viděl, jak nepřístupně se tváří. Jako novomanžel by měl spíše zářit štěstím, když si vzal ženu, kterou skutečně miloval, nejednalo se pouze o formální spojení majetků.

Místo toho se ale mračí, že by se před ním i samotný vládce pekel jistojistě schoval. Ostatně si ho s ním lidé, kteří ho neznali, často pletli. Na vině byl Tadeášův ne příliš běžný vzhled. Pán z Příhraz měl vlasy černé jako havraní křídla. Oči připomínaly uhlíky, přesto měly zvláštní sametový nádech, který dokázal v druhých vyvolat důvěru. Tmavé oči a vlasy doplňovala nezvykle snědá pleť.

„Zítra za svítání odjíždíme!“ zavrčel na svého osobního sluhu Vítka, jenž byl jeho pravým opakem. Na ramena mu spadaly dlouhé, zlatavé lokny, z tváře zářily věčně usměvavé, jasně modré oči.

„Dej připravit koně a sbal mi věci,“ rozkázal mu pán z Příhraz úsečně.

„Proč?“ vykulil mladík oči překvapením. Něco takového by ho nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. „Kam? Co se stalo?“ chrlil ze sebe překotně.

„O to se nestarej a dělej, co jsem ti nařídil!“ štěkl po něm Tadeáš zle.

„Omlouvám se,“ vyhrkl Vítek. „Prosím, nezlobte se,“ špitl a sklonil oči k zemi. Pán má pravdu, copak se může sluha takto vyptávat?

Tadeáš se hryzl do rtu. Vítek si nezaslouží, aby s ním takto jednal. On za jeho cestu na Plaňany nemůže. To na někom jiném by si měl vylívat vztek… Bezděky se rozhlédl po nádvoří, zda onoho strůjce všeho zla nezahlédne. Otráveně se zašklebil. Když by ho vidět chtěl, toulal se bůhvíkde… Možná lepší. Kdyby se teď s panem Kašparem setkal, nemuselo by to pro pána z Plaňan dobře dopadnout… Několikrát se zhluboka nadechl, potřeboval se opanovat, získat zpět pověstnou sebekontrolu. „V naléhavé záležitosti musíme do Plaňan,“ řekl, když se uklidnil.

Vítek udiveně pozvedl obočí, mlčel ale, věděl, že by beztak bylo zbytečné se ptát. Až pán uzná za vhodné, jistě mu řekne, co se děje.

„Mohu se vás na něco zeptat, můj pane?“ osmělil se přesto k otázce, když viděl, že se Tadeáš hotoví k odchodu. „Na co?“ pronesl ten věcně.

„Kdo všechno pojede? Já jen abych věděl, co mám říct čeledínovi, až se bude ptát, které koně má připravit…“ drmolil Vítek, ve snaze ospravedlnit další vyptávání.

„Dobrá otázka,“ pokýval Tadeáš uznale hlavou. Ještě kdyby tak na ni znal odpověď… „Na Plaňanech nás čeká vyšetřování…“ dal se do vyprávění. Vítek měl právo vědět, o co jde, už proto, že se ho to bude také týkat. Nepochyboval o tom, že i tentokrát mu bude mladík nápomocen při zjišťování skutečného stavu věcí, jak tomu bylo již nesčetněkrát. „Takže by bylo namístě vzít s sebou správce Hostivíta…“ uvažoval nahlas. „Jako bývalý velitel městských biřiců má k pátrání blíže než velitel Jozífek…“ Bezděky zvedl pravou ruku a jejím ukazovákem si začal

přejíždět po nose od kořene po špičku, což dělával vždy, když se potřeboval soustředit.

„Mohl bych něco říct?“ ozval se Vítek znovu.

Tadeáš se ošil. Pokud mladík jednal až takto uctivě, musela ho jeho předchozí výtka zasáhnout ještě víc, než si myslel. „Copak bys rád?“ vyzval ho téměř nadšeně, doufaje, že další pokračování v rozhovoru zmírní stávající napětí. Vítka jako sluhu v pravém slova smyslu nebral, spíše ho vnímal jako vzdáleného příbuzného ze zchudlé větve. Záleželo mu na něm a měl ho rád.

„Nemohli bychom vzít spíše právě velitele Jozífka?“

„Vím, že jste přátelé a jde ti tak o… Ne?“ pozvedl Tadeáš udiveně obočí, když viděl, jak Vítek urputně vrtí odmítavě hlavou. Byl přesvědčen, že se vojáka zastává, protože ví, jak hrdý je na to, že je přibírán k vyšetřováním, stejně jako to, jak těžce by nesl, kdyby tomu tentokrát bylo jinak. Jak se ale zdálo, mýlil se…

„On už má na Plaňanech určité vazby…“ soukal ze sebe Vítek přiškrceně. Horečnatě přemýšlel, jak co nejšetrněji vyjádřit, že Jozífek se za těch pár hodin, co na Plaňanech strávili, když byli panu Kašparovi předat poselství a pozvání na svatbu, stal doslova miláčkem tamních žen. Dobře věděl, jak pan Tadeáš podobné věci nesnáší, hřích smilstva je hřích smilstva… Na druhou stranu, pokud jedou na panství pana Kašpara kvůli vyšetřování, každá pomoc dobrá. Od sluhů… služebnic se jistě dozví množství prospěšných věcí…

„Aha,“ ucedil Tadeáš ledově. Nedalo mu příliš práce odhadnout, na co Vítek naráží. „Ať je tedy po tvém, pojede velitel Jozífek,“ přikývl po chvíli váhání. „Však správce Hostivít jeho práci jistě také zastane…“ A koneckonců to bude lepší i pro Blaničku, dodal sám pro sebe. Hloubavý a zodpovědný správce Hostivít jí bude jistě co platný víc než povrchní a z ničeho si nic nedělající voják.

Blanka očekávání narození prvního potomka snášela velmi špatně. Neustále se jí motala hlava, jíst nemohla téměř nic. Když se jí s nezměrným úsilím podařilo něco pozřít, většinou to záhy vyzvrátila… Přesto byla šťastná jako v životě ne! Nosila pod srdcem dědice rodu pánů z Příhraz!

„Díky, můj pane!“ uklonil se Vítek vděčně. To už ale Tadeáš neviděl, dlouhými kroky mířil zpět do panského paláce. Musí se přece s Blankou náležitě rozloučit… Stejně jako Vítek s Klárkou. Ten se rozběhl do kuchyně, aby vypověděl své ženě a malému synkovi, co ho čeká. Stejně jako veliteli Jozífkovi. Nemohl se dočkat, až mu bude líčit, kolik práce mu dalo přemluvit a přesvědčit pana Tadeáše, aby ho vzal s sebou. Ono drobné zveličení zásluh není nikdy na škodu, v případě velitele hradní posádky Jozífka obzvláště!

Kapitola 2

U stolu šenku je veden podivný rozhovor, Tadeáš se přesvědčuje, že lidská hloupost je navzdory urozenosti neomezená

„Všiml sis toho támhle?“ zadíval se jeden z trojice nenápadně ke dveřím, kde na lavici za bytelným stolem seděl mladý muž v prostých šatech. Po malých doušcích usrkával pivo, aby mu vydrželo co nejdéle. Nenuceně se přitom rozhlížel po šenku, přičemž zdaleka nejvíc pozornosti věnoval právě místu, kde oni hráli v kostky.

„Výběrčí,“ pokývali jeho společníci hlavou.

„Taky myslím,“ odtušil třetí.

„Co teď?“ zadívali se na něj zbývající dva tázavě.

„Nic,“ pokrčil podle všeho vůdce po chvíli váhání rameny. „Nevíme, koho máme proti sobě, jak moc silní jsou…“

„Hmm,“ zahučeli oba jednohlasně. Ač neradi, uznávali, že má velitel pravdu. V podobném případě by se jim lezení do zelí nemuselo vyplatit…

„Tak co? Dáme si ještě pár hodů?“ zahalasil náhle bodře muž podsadité postavy. Právě se vrátil z hnoje, kde si byl ulevit od přemíry vypitého piva, a hodlal pokračovat v přerušené zábavě. Těžce dosedl na lavici proti trojici a natáhl se po kostkách.

„Nám to pro dnešek stačilo,“ zavrtěl vůdce odmítavě hlavou. „Máme nejvyšší čas vydat se na další cestu.“

„To je škoda,“ protáhl muž obličej zklamáním. „To já tu zůstanu! Hej šenkýři!“ zamával na muže neurčitého věku. Když upoutal jeho pozornost, pokynul mu, aby šel blíž.

„Pár dní tu pobudu! Dej mi připravit ten nejlepší pokoj!“ rozkazoval pánovitě.

„Jak si přejete,“ uklonil se šenkýř hlouběji, než bylo vzhledem k mužově společenskému postavení potřeba.

„Bůh tě ochraňuj,“ popřál muži velitel trojice a vstal. Ostatní ho bryskně napodobili. Neubránili se přitom jízlivému úšklebku, nepochybovali o tom, že šenkýřova hluboká úklona nepatřila ani tak podsaditému muži, jako jeho měšci zavěšenému u pasu. Bezesporu kontroloval, jak naditý je… Když vycházeli ze dveří, vyměnili si významné pohledy. Nemohli si nevšimnout, že v momentě, co muž osaměl, se mladík, kterého prve označili za výběrčího, zvedl od stolu a spěchal za šenkýřem. Chvíli spolu o něčem vášnivě diskutovali. Konečně šenkýř souhlasně přikývl. Mladík si ulehčeně oddechl a zamířil ke dveřím. Když procházel šenkem, klopil hlavu k zemi, aby mu nebylo vidět do tváře.

„Umí v tom chodit,“ ocenil jeho počínání jeden z odcházející trojice.

„O důvod víc se ztratit,“ zhodnotil velitel. O setkání s tlupou, k níž mladík patřil, stál čím dál tím méně. Bezděky mávl rukou. Však to, co se nepodařilo tady, podaří se někde jinde. V každém šenku je někdo s plným měšcem, o který se dá připravit…

„Konečně,“ vydechl Tadeáš ulehčeně, když na mírné vyvýšenině před sebou zahlédl mohutnou palisádovou ohradu a za ní se choulící střechy několika stavení. Neklamné to znamení, že se blíží k cíli dlouhé cesty.

Vítek s Jozífkem po sobě nenápadně koukli. Lépe by to nevyjádřili. Jestliže předchozí cesta, kdy doprovázeli pana Kašpara z Plaňan na Příhrazy, byla nudná a nezáživná, ta z Příhraz na Plaňany byla vyloženě nepříjemná. Napětí mezi pány Tadeášem a Kašparem by se dalo krájet.

„Vítejte zpět, urozený pane,“ ukláněli se panu Kašparovi dva statní muži otevírající bránu. Jen co zahlédli, že se k nim blíží skupina jezdců, v jejímž čele rozpoznali svého pána, dali se do díla. Mohutná křídla se pohnula, a příchozí tak mohli vjet přímo do dvora.

Tadeáš zarazil koně v samém středu a bezostyšně se kolem sebe rozhlížel. To, co viděl, ho nijak nezaujalo, ale ani nepohoršilo. Ničím zajímavá obytná budova, k ní přiléhající čeledník a stáj. To bylo s ještě jednou nízkou stavbou neurčitého využití vše.

„Dobře, že jste tu, můj pane,“ ukláněl se panu Kašparovi muž vysokého věku. „Dovolte, abych vám pomohl…“ podával mu ruku.

„Nepotřebuju!“ štěkl po něm pan Kašpar nenávistně. „Nejsem žádný nemohoucí stařec jako ty. To mi tedy otec zanechal dědictví, jen co je pravda,“ odplivl si zhnuseně. „Jen zbytečně ujídáš ze společné mísy!“ vmetl muži do tváře. Ten v ní nehnul jediným svalem, podle všeho byl na podobné projevy svého pána zvyklý. Přesto se Tadeáši zdálo, jako by se mu v očích něco zalesklo. Oči jsou okno do duše, připomněl si tisíckrát ověřenou pravdu.

Kašpar z Plaňan uvolnil nohy ze třmenů a seskočil ze sedla. Ač se snažil počínat si při tom s okázalou lehkostí, dopadl tak těžce, až zvířata poděšeně pohodila hlavami.

V ten moment se k němu přitočil mladý muž. „Vítejte zpět, můj pane. Podařilo se mi zjistit, že v šenku U…“ chrlil ze sebe překotně.

„Ticho!“ sykl po něm pan Kašpar vztekle. „Teď s tím dej pokoj!“ pohlédl úkosem na Tadeáše rozhlížejícího se po tvrzi. „Zmiz!“ zavrčel. Sluha se v ten moment ztratil tak rychle, jako se prve objevil.

„Hledal vás tu ten pán…“ pokračoval zatím podle všeho správce panství v hlášení.

„Žádný pán! Ulhaný darebák, který…“ zatnul pán z Plaňan ruce v pěst. Nebude se přece sluhovi svěřovat s tím, co se děje a kdo onen pán je! „Kdy tu byl?“

„Byl tu již třikrát. Naposledy předevčírem. Říkal jsem mu, že jste odjel a že nevím, kdy se vrátíte…“

„Pošli pro něj!“ skočil pan Kašpar správci ostře do řeči. „Je načase s tou fraškou skoncovat!“ hodil významným pohledem po Tadeáši. Ten se ovšem tvářil zcela netečně. Ne tak velitel Jozífek. Tomu v očích poskakovaly vášnivé plamínky. Už se nemohl dočkat, až ho pan Tadeáš propustí ze své přítomnosti a on se bude moct rozběhnout za onou dívkou, s níž prožil vášnivou jedinou noc, co na Plaňanech spal. Však už mu kynula zpoza stáje. Její posunky a náznaky ho nenechávaly na pochybách, že je na tom zcela stejně jako on. Hanička! usmál se ulehčeně, když v paměti vydoloval dívčino jméno.

„Nevím kam,“ špitl správce sotva slyšitelně.

„Copak ty nevíš, v kterém šenku je ubytovaný?“ povytáhl Tadeáš udiveně obočí.

„Bohužel ne, pane. Ptal jsem se ho na to, ale on mi to odmítl říct. Řekl jen, že zase přijede…“ sypal ze sebe stařec, ve snaze ospravedlnit svou neznalost. Nejistě přitom těkal pohledem z Tadeáše na pana Kašpara a zase zpět.

„Hmm,“ zakabonil se Tadeáš. Nečekaná komplikace mu ještě více zhoršila už tak špatnou náladu.

Co když ten chlap špatná přijede až pozítří? Nebo ještě později? Místo toho, aby byl s Blankou, bude se tu otravovat s tímhle… Sjel pána z Plaňan takřka nenávistným pohledem. Náhle měl pocit, že jeho přítomnost nesnese ani o chvíli déle.

„Připozdívá se, pane Kašpare,“ upozornil věcně. „Dej mě proto uvést do místnosti, kterou mi po dobu mé přítomnosti zde vykážeš,“ pronesl samozřejmě, načež seskočil ze sedla. Otěže Myšáka, koně nezvykle šedé barvy, podle níž

dostal svou přezdívku, podal Vítkovi. Totéž učinil velitel Jozífek. Musí mít přece volné ruce, kdyby něco… Co vyjeli z Příhraz, nespustil z pana Kašpara oči. Nevěřil mu ani dobrý den, jak se říká.

Pan Kašpar se hryzl do rtu. Kam jen… zadíval se na správce. „Když byste dovolil, urozený pane, bylo by mi ctí vás doprovodit,“ uklonil se ten hluboce. Pochopil, že je to na něm.

„Veď nás,“ pokynul mu Tadeáš prostě a vykročil za ním, stejně tak velitel Jozífek.

„Dovolíte, urozený pane?“ ozval se čeledín doposud stojící poněkud bokem. Svá slova doprovodil výmluvným gestem, kdy se natahoval po otěžích Myšáka, Čerta a Bělouše. „Odvedu je do stáje,“ dodal zaskočeně, když se Vítek ani nepohnul. Jediným gestem nenaznačil, že by mu chtěl zvířata předat.

„Raději je odvedu já sám,“ zavrtěl mladík po chvíli váhání odmítavě hlavou. „Čert nemá rád cizí lidi,“ usmál se na hřebce černého jako uhel. Ten jako by mu rozuměl, pohodil hlavou a hlasitě zafrkal.

„Ach tak,“ pobledl čeledín. Starat se o čerta vskutku nebude jen tak, polkl naprázdno.

„Co byl zač ten chlapík, co se tak záhy přihnal k panu Kašparovi?“ prohodil Vítek, aby řeč nestála. Když byl na Plaňanech prve, vůbec si ho nevšiml.

„Bojan… pěkný lenoch!“ odplivl si čeledín zhnuseně.

„Zatímco my se tu dřeme, až nám klouby praští, on si někde lítá a nedělá nic!“

„Dobře se o ně postarej!“ přidal mu Vítek další práci.

„Vytřít dosucha, napojit…“ vyjmenovával, zatímco uváděl koně do jednotlivých stání.

„Spolehněte se, pane,“ odtušil čeledín naučenou větou.

„A ty tu buď hodný a nezlob!“ pohladil Vítek vraníka po krku. Nato od jeho sedla stejně jako od Myšákova odvázal cestovní vaky a vyběhl ze stáje. Rovnou cestou

upaloval do hlavní budovy, do níž před několika málo okamžiky zašel pán z Příhraz s velitelem Jozífkem.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Tadeáš správce, kráčejícího před nimi.

„Slavomír, urozený pane,“ odpověděl muž poněkud zaskočeně. Nestávalo se často, přesněji řečeno nebyl si s to vzpomenout, zda se mu vůbec kdy stalo, aby se ho někdo z lepších lidí zeptal na jméno.

Pán z Příhraz mlčky přikývl, on to naopak považoval za něco zcela běžného. Byl zvyklý lidi oslovovat jménem, i ty neurozené. I oni jsou živé bytosti, a ne mluvící věci určené k slepému plnění vůle svých pánů.

„Váš pokoj, urozený pane,“ ukazoval správce na dveře, k nimž zatím došli. Otevřel je, ukročil stranou, aby mohl pán z Příhraz po libosti vstoupit. Ten tak spěšně učinil, zvědavě se kolem sebe rozhlédl. Postel, truhla, kříž… toť bylo vše, co uviděl… Nic dalšího ostatně člověk ani nepotřebuje, tak co, pokrčil sám pro sebe rameny.

„Ulož věci do truhly!“ pokynul Vítkovi, který právě celý zadýchaný dorazil.

„Ano, pane,“ odtušil Vítek. Nato přiklekl k truhle, otevřel ji a dal se do práce.

„Tebe, veliteli, dnes již nepotřebuji,“ pokynul zatím Tadeáš vojákovi.

„Podle vašeho rozkazu!“ zahlásil Jozífek. Uklonil se a odešel. Rovnou cestou zamířil za stáj doufaje, že tam Haničku ještě natrefí. Celibát zažívaný po celou cestu z Příhraz až sem na Plaňany, kdy pan Tadeáš hlídal, aby se nespouštěl s děvčaty z šenků, kde se stavovali, mu stačil až nad hlavu.

„Nemůžeš koukat na cestu?“ osopil se na muže, který vyběhl z hlavního sálu, nacházejícího se v přízemí plaňanské tvrze.

„Od tebe to sedí!“ odsekl mu čeledín a o zlomkrk se hnal dál. Vyběhl na nádvoří a zamířil k dosud otevřené bráně.

„Co to bylo za paznehta?“ zeptal se velitel Jozífek Haničky, čekající na něj v samých dveřích obytné budovy. Nechtěl si před ní zavdat, že ho takový utřinos tak odbyl.

„Bojan, pánův oblíbenec,“ ušklíbla se dívka. „Beztak byl zase u něj! Proč jinak by byl v hlavním sále? Určitě zase žaloval… Ale to je teď jedno!“ zadívala se dychtivě na Jozífka. „Pojď, v seníku je nové seno…“ chytla ho za ruku a doslova ho táhla k nízké dřevěné stavbě.

„Tak to bychom ho měli hned vyzkoušet,“ rozzářil se voják, hulvátský čeledín byl rázem zapomenut.

„I ty můžeš jít,“ otočil se Tadeáš na správce.

„Jak si přejete, urozený pane,“ rozloučil se ten a také odešel.

Tadeáš s Vítkem osaměli.

Tadeáš přešel k posteli a tak, jak byl, se na ni natáhl.

Slastně přivřel oči. Ač jízdu na koni miloval, nyní se cítil k smrti unaven. Netoužil po ničem jiném než si pořádně odpočinout a hlavně se vyspat. Poslední noc téměř nezamhouřil oka. Na vině byla silná bolest hlavy, prokletí doprovázející ho celý život. S novým dnem bolest sice poněkud ustoupila, ochromující únava ale zůstala.

„Máte pro mě ještě nějaký úkol?“ zeptal se Vítek, když byl s ukládáním věcí hotov.

„Ani ne,“ odpověděl Tadeáš neurčitě. „Dokud se ten chlap neukáže, musíme čekat,“ zatnul ruce v pěst.

„Snad to bude brzy,“ zatoužil Vítek. I on by se nejraději již vydal na cestu zpět. Po Klárce a malém Gábikovi se mu stýskalo takřka nehorázně. „Proč myslíte, že odmítl správci říct, v kterém šenku je ubytovaný?“ zeptal se, aby odvedl myšlenky jiným směrem.

„Ty bys mu to na jeho místě řekl?“ odpověděl mu Tadeáš otázkou.

„Máte pravdu, pane,“ přikývl Vítek po chvíli. Ani on by nechtěl, aby v situaci, v jaké onen pán je, zrovna pan Kašpar věděl, kde ho hledat… „Myslíte, že bych si tedy i já mohl…“ zadíval se významně na kůži s vysokým chlupem ležící před postelí pána z Příhraz.

„Mohl,“ potvrdil Tadeáš prostě.

„Díky,“ vydechl Vítek vděčně. Vmžiku přiskočil ke dveřím a zajistil je závorou. Jistota je jistota, ani on panu

Kašparovi nevěřil nos mezi očima.

Úžeji se zabalil do pláště.

Ač venku bylo navzdory tomu, že slunce již téměř zapadlo, stále teplo, v samotné místnosti panovala lezavá zima. Svatá Anna byla znát…

Ulehl na kožich, dříve patřící pravděpodobně medvědovi, a stočil se do klubíčka. I jemu se samou únavou oči zavíraly. Netrvalo tak dlouho a místností se rozléhalo dvojí spokojené oddechování.

„Co je?“ zavrčel Tadeáš podrážděně, když ho ze spánku vyburcovalo hlasité bušení na dveře.

„To jsem já, správce Slavomír! Omlouvám se, že vás ruším, urozený pane, ale…“ volal muž skrze dveře.

Vítek vyskočil na nohy a doširoka dveře otevřel.

„Co se děje?“ skočil Tadeáš správci do řeči. Na prázdné formality neměl náladu.

„Strážný od brány mi řekl, že se sem blíží ten pán. Myslel jsem, že byste to měl vědět!“ vyhrkl Slavomír překotně.

„Skvělé!“ zaradoval se Tadeáš. Čekání nakonec nebude tak dlouhé, jak jsem se obával, zamnul si spokojeně ruce. „Předpokládám, že o tom už ví i pan Kašpar,“ vstal z postele a začal si upravovat šaty zmuchlané spánkem.

„Jistě, že o tom vím!“ ozval se z chodby nepříjemný skřípavý hlas zdejšího pána, který právě vyšel ze svého pokoje. Ten se nacházel přímo proti Tadeášovu.

„Dovolte prosím, abych vás uvedl do hlavního sálu,“ pronesl správce Slavomír spěšně, ve snaze aspoň trochu zmírnit neuctivost, až hrubost pána z Plaňan.

Když se mu dostalo svolení prostým přikývnutím, vyšel na chodbu. Následován Tadeášem a Vítkem zamířil ke schodišti, na němž již doznívaly těžké kroky pana Kašpara. „Kampak tak spěchá?“ obrátil mladík oči v sloup.

Správci Slavomírovi dělaly schody o poznání větší problém. Když stanul na posledním z nich, setřel si čelo zbrocené potem. Odhodlaně vykročil dál, načež se zastavil u bytelných dubových dveří.

„Prosím,“ naznačil Tadeáši s Vítkem, aby vstoupili. Ti tak bez meškání učinili. Ocitli se tak ve rozlehlé místnosti tvořící jakési pomyslné srdce hlavní obytné budovy plaňanské tvrze. Pevným krokem zamířili k velkému stolu v jejím středu.

Když k němu došli, Tadeáš si významně odkašlal. Kašpar z Plaňan zrudl jako rak. Tolik pospíchal, aby tu byl první a zabral si pro sebe čestné místo… Nyní se toporně poposunul, aby ho uvolnil pánu z Příhraz, který se na něj zcela samozřejmě usadil. Vítek si mu ze zvyku stoupl za záda.

Ještě ani nestačil zkřížit ruce na prsou, když se chodbou rozlehly rázné kroky.

Všichni se zadívali ke dveřím, uviděli tak nijak vysokého muže, kterému co chybělo do výšky, přebývalo do šířky. Kulaté panděro se mu dralo z kabátce s takovou vervou, že hrozilo co chvíli vypadnout. Vítek podvědomě odhadoval, zda byl ušitý pro někoho drobnějšího, či zda příchozí v krátkém čase tolik ztloustl… Další, co si sám cpe břicho k prasknutí a sloužící nechává hladovět!

zabloudil pohledem k drobnému chlapci cupitajícímu za otesánkem.

„Urozený pane, přivedl jsem…“

„Vrať se na své místo u brány!“ štěkl po strážném pán z Plaňan.

„Ano, pane,“ zahlásil ten a vmžiku byl pryč.

„A ty čekáš na co?“ zaútočil pan Kašpar na správce Slavomíra, nerozhodně postávajícího vedle stolu.

„Myslel jsem, že víno…“ soukal ze sebe stařík.

„Tak nemysli a vypadni!“ zařval pan Kašpar. Ještě vínem ho budu napájet! To tak! blýskl po hostu zle očima.

„Omlouvám se, pane!“ vyhrkl správce. Ke dveřím se téměř rozeběhl, načež je za sebou pečlivě zavřel.

Příchozímu přelétl přes rty pohrdavý úsměv, přesně pochopil, na co pan Kašpar myslí. Zcela samozřejmě přešel sál a bez vyzvání se usadil na lavici proti němu.

I jemu se za záda postavil sluha, který se mu celou dobu držel v patách. Byl ovšem o poznání drobnější, mladší, ale hlavně vyjukanější než Vítek, stojící za pánem z Příhraz.

Nejistě přešlapoval z nohy na nohu, jako by potřeboval na hnůj, očima těkal kolem sebe, dokonce se několikrát pootočil směrem ke dveřím, jako by se nemohl dočkat, až jimi zase vyjde… Nervózně žmoulal lem rukávu prosté haleny. Tadeáš se bezděky pousmál, přesně tohle dělával Vítek, když k němu nastoupil do služby.

„Jsem rád, že jsi konečně zpět, pane Kašpare, a můžeme tak dořešit naši záležitost!“ spustil příchozí potměšile, zpříma hledě na osloveného, Tadeáše si za mák nevšímal.

„Napřed by ses snad mohl představit!“ ozval se navzdory tomu Tadeáš ostře. Byl odhodlán dát hned od začátku najevo, kdo je tu pánem.

„Pan Kašpar moc dobře ví, kdo jsem a v jaké záležitosti přicházím,“ prohodil muž samolibě. „Nicméně když ti to udělá radost…“ pokynul mladíkovi za svými zády.

„Můj pán se jmenuje Konrád a přichází, aby na základě smlouvy sepsané mezi ním a předchozím majitelem plaňanského panství převzal toto panství do své správy,“ odříkal ten toporně.

„Můj pán se jmenuje urozený pan Tadeáš z Příhraz a přijel sem, aby prověřil platnost a pravdivost oné smlouvy,“ navázal zcela nenuceně Vítek. V duchu rozvažoval, zda udělal dobře, když přidal i důvod, proč pán z Příhraz na Plaňany přijel. Pak nad tím ale mávl rukou. Však by se to Konrád stejně brzy dozvěděl, tak co.

Ten při vyslovení jména pro něj do té doby neznámého muže nezvykle tmavé pleti viditelně pobledl. Hned se ale opanoval. „Je mi neskonalou ctí setkat se s někým takovým, jako jsi ty, urozený pane,“ uklonil se hluboce.

Má pověst mě předchází, mihl se Tadeáši přes rty letmý úsměv.

Pravda byla, že se čím dál tím častěji setkával s tím, že lidé znali jeho jméno. Pátrání, která doposud vedl, žila v lidové tvořivosti vlastním životem. Lidé si o nich vyprávěli v šencích, po cestách, za dlouhých zimních večerů…

Každý něco přibájil a z Tadeáše se tak pomalu, ale jistě stával důvěrný osobní přítel krále Václava II., který dokáže lusknutím prstů vyřešit i ty nejzapeklitější případy.

Kdyby jen věděli, jaká je pravda! Kolikrát viděl krále, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky…

„Chci vidět smlouvu, na základě které si nárokuješ zdejší panství!“ prohlásil chladně. Na prázdné řeči neměl ani čas, ani náladu. Chtěl se co nejdříve vrátit na Příhrazy… A ještě víc se chtěl vydat do nějakého šenku, kde by si dal pořádnou snídani. Hlady již doslova šilhal. Co přijeli na Plaňany, neměl v ústech. Nebyl s to na nich cokoli pozřít…

„Nemám ji u sebe,“ odpověděl Konrád pohotově. Vrhl přitom rychlý pohled po svém sluhovi. Ten se stáhl

o poznání víc, hlavu sklonil k zemi. „Ostatně to není ani potřeba,“ pokračoval spěšně. „Pan Kašpar, kterého se týká,“ zdůraznil, jako by chtěl naznačit, aby se Tadeáš do dané záležitosti nepletl, „ji již viděl. Není proto důvod…“

„Je,“ skočil mu Tadeáš tvrdě do řeči. Podobné jednání si nehodlal nechat líbit. „Kdo ji sepsal?“

„Jak to myslíš, urozený pane?“ přimhouřil Konrád podezíravě oči.

„Přesně tak, jak to říkám!“ ucedil Tadeáš ledově. „Předpokládám, že ty číst a psát neumíš, stejně jako zemřelý pán z Plaňan, s nímž jsi měl onu smlouvu uzavřít. Chci proto vědět, kdo ji sepsal. Dále chci vědět, kdo byl prve u jejího přečtení zde na Plaňanech,“ otočil se pro změnu na pana Kašpara. „Pokud víš, co je v ní napsáno, musel ti ji někdo přečíst,“ vysvětlil, když pán z Plaňan udiveně pozvedl obočí. „Chci vědět kdo!“ opakoval Tadeáš neústupně.

„No, ono vlastně… Když on říkal, že…“ kroutil se pan Kašpar jako úhoř.

„Mám tomu rozumět tak, že řešíš odevzdání panství na základě smlouvy, o které ani nevíš, co přesně obsahuje?“ poklesla Tadeáši brada údivem. Něco takového by ho nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu.

„Jak jsi předtím řekl, urozený pane, číst a psát samozřejmě neumím…“ vrčel Kašpar z Plaňan jako vzteklý pes. Tváří v tvář pánu z Příhraz si připadal jako naprostý hlupák… A to ho žralo snad ještě víc než hrozba ztráty panství.

„O to víc trvám na tom, že chci onu smlouvu vidět!“ nenechal ho pán z Příhraz domluvit. „Teprve až si ji náležitě pročtu…“

„Ty umíš číst?“ vyhrkli Konrád s panem Kašparem jako jeden muž.

„Jistě,“ odvětil Tadeáš pevně. Na své schopnosti byl náležitě hrdý. Od útlého dětství psal a četl. Mezi jeho nejoblíbenější patřily nejrůznější lékařské spisy a pojednání.

Znalosti z nich získané mu nejednou posloužily v běžném životě, kdy na Příhrazech díky nim ani nepotřebovali lékaře, ale i při vyšetřování zločinů. Pachatel se odhaloval o poznání snáze, když věděli, co se oběti stalo či kdy zemřela.

„Teprve až si onu smlouvu náležitě pročtu,“ opakoval, „můžeme se bavit o tom, co a jak dál!“ zahleděl se Konrádovi zpříma do očí.

„Jak si přejete,“ ztuhla tomu tvář do nepřístupné masky. „V tom případě nemá smysl, abych tu déle setrvával!“ vstal rázně od stolu.

„Než odejdeš, rád bych věděl, kdo onu smlouvu sepsal!“ připomněl Tadeáš další požadavek. „Předpokládám, že zdejší kněz…“

„Zítra ve stejnou dobu zase přijedu… I se smlouvou a vše náležitě probereme,“ nenechal ho Konrád domluvit. Nato se otočil na patě a zamířil ke dveřím. Chlapec stojící za ním měl tak tak čas, aby uskočil.

„Tak to bychom měli,“ neubránil se Tadeáš jízlivému úšklebku, sotva za odchozími zapadly dveře.

„Myslíš, že…?“ ozval se v ten moment pan Kašpar.

„Počkáme do zítra,“ pokrčil Tadeáš neurčitě rameny. Nehodlal se nechat zatáhnout do jalového hovoru. Obzvláště po tom, co se právě dozvěděl. Jak se mohl dospělý muž, pán panství, chovat tak nezodpovědně… Ne!

Pitomě a hloupě! zavrtěl při vzpomínce na nepřečtenou smlouvu hlavou, jako by tomu stále nemohl uvěřit.

Nato i on vstal z lavice a vykročil ke dveřím. Hlad se začínal stávat nesnesitelným. Vítek ho nadšeně následoval. Už aby byli v nejbližším šenku! Hned jak se tam dostane, objedná si pořádný žvanec! Olízl se a prosmýkl se kolem svého pána. Chtěl otevřít dveře, aby ten mohl pohodlně vyjít na chodbu… Přidušeně vyjekl, když se znovu začaly samy od sebe otevírat.

„Velmi se omlouvám, že vás opět ruším, urozený pane,“ ukláněl se správce Slavomír. „Zahlédl jsem ale, že pan Konrád již odešel…“

„Ten darebák není žádný pán!“ zakřikl ho znovu Kašpar z Plaňan podrážděně. Pán je on! Urozený člověk! „Co chceš?“ obořil se na správce, stále nervózně postávajícího ve dveřích.

„Přišel posel pana Dalimila ze Zalešan.“

„Tak ho přiveď! Na co čekáš?“ udeřil pan Kašpar netrpělivě pěstí do stolu, za nímž na rozdíl od ostatních stále seděl.

„Hned to bude!“ vyhrkl správce a odkvačil.

Tadeáš s Vítkem si vyměnili všeříkající pohledy. Život na Plaňanech vskutku nebyl procházka růžovou zahradou…

Kapitola 3

Na lesní cestě dochází k nečekané události, Tadeáš podezírá velitele Jozífka z hanebnosti, nato vyráží do Děravého džbánu, šťavnatá pečínka ho tam ale nečeká

„Co to…“ dál se Konrád nedostal. Bez dalšího se zhroutil k zemi, kde zůstal nehnutě ležet.

„Co je vám?“ přiskočil k němu chlapec, v tváři bledý jako smrt.

„Co asi,“ odsekl mu Konrád podrážděně, sbíraje se namáhavě z nijak dobře zpevněné cesty. „Ta herka mě shodila!“ ohnal se vztekle po koni. Ten si to ovšem nenechal líbit. Bojovně pohodil hlavou a hlasitě zafrkal.

„Kdybych tě teď tak nepotřeboval, nechal bych si tě upéct!“ vyhrožoval koni Konrád. „A ty nečum a pomoz mi zpátky do sedla!“ zvedal již nohu to třmenu.

„To bych nedělal,“ zavrtěl kluk odmítavě hlavou. „Neměl byste ho zatěžovat svou vahou…“

„Co to plácáš?“ osopil se na něj Konrád.

„Podívejte!“ ukázal chlapec místo odpovědi na valachovu pravou přední nohu.

„Ještě tohle k tomu všemu!“ zaklel Konrád od plic. „Napřed se tu zjeví ten čmuchal z Příhraz, a teď si tahle bestie snad navíc zrakví nohu či co!“ zamračil se na velký, krvavý šrám táhnoucí se koni od kopyta až téměř ke kolenu.

„Chudák, špatně stoupl a…“ pokyvoval chlapec soustrastně hlavou.

„A shodil mě!“ doplnil za něj Konrád nenávistně.

Sevřel ruku v pěst a vší silou udeřil mladíka do tváře. Tomu v ten moment vytryskla z nosu krev a z očí slzy.