Věra Mertlíková
Vlčí slunovrat
Odpovědná redaktorka Kateřina Havelková Štěpančíková
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Věra Mertlíková, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-2105-8
Na svatou Lucii jasný den – urodí se konopí i len.
Mistr Heřman se opřel o krumpáč a otřel si ze širokého čela pot. Mrzlo, ale bylo jasno, takže příští rok snad nebude o konopí nouze.
To bylo dobře. Když bude dost konopí, provazník nezvedne ceny. A mistr Heřman provaznické zboží potřebuje víc než kdokoliv jiný.
Svatá Lucie, panno a mučednice, pomoz nehodnému, rozpomněl se vzápětí, protože byl v jádru mužem ctnostným a bohabojným. Ty jsi patronkou dobrého zraku. Dej, ať nic nepřehlédnu. Každý si zaslouží spravedlnost.
Nevěřím na upíry. Mrtví se nevracejí, přemítal dál, zatímco rukama v rukavicích opatrně vybíral z hrobu kost za kostí a skládal je na širokou plachtu. Ale většina lidí to bere jinak.
U veligradského hřbitova pro služebné bratry před pár týdny našli zakopanou kostru ženy probodenou dubovým kůlem. Jenomže vyzvednout ji z neposvěcené půdy nebylo jen tak. Chlapy, kteří nešťastnici náhodou objevili, k tomu dobrý opat Lupin za živý svět přimět nedokázal. A další lidi do tajemství zasvěcovat nechtěl. Všichni, i ten němý Imko, museli na svatý kříž odpřisáhnout, že budou mlčet.
Tomu rozumím. Nikdo nemusí vědět, že u staroslavného veligradského kláštera vyhrabali upíra. Stačí, že se v okolí vedou řeči o zlotřilém mnichu, který tu mučil a vraždil ženy!
A tak nakonec poslali pro mne. Viděl jsem v životě horší věci než pár kostí. A nemám strach.
Chtěl jsem jet hned, jak mi otec opat vzkázal. Jenomže člověk míní, Pánbůh mění. Před odjezdem jsem se zastavil u šibenice, abych sundal tu čarodějnici ze Starého Mýta. Ženské nikdy nenecháváme viset dlouho, aby nebudily pohoršení. A co čert nechtěl, podklouzl jsem, zvrtl si nohu a tři týdny nemohl pořádně chodit.
Háta, moje nová žena, říká, že bába byla najisto spřažená s ďáblem a přivolala na mě smůlu. Nevěřím jí. Kdo je mrtvý, mrtvý zůstane, to musím já vědět nejlíp.
Přesto se nemohl zbavit dojmu, že tu není sám. Že se někdo dívá. Sleduje ho. Ten pocit mravenčení mezi lopatkami, okamžik před tím, než se do zad zabodne lovcův šíp…
Zvedl hlavu a rozhlédl se. Ne, mezi holými stromy se nikdo neschovává. A starých kostí se není třeba bát.
Mistr Heřman se narovnal, protáhl se, až mu luplo v kříži, a znovu se dal do práce. Přijel sám, jak slíbil. S vypětím všech sil odvalil kamennou desku, kterou na opatův příkaz přikryli otevřený hrob. Důkladně překopal a prohrabal jalovou lesní půdu. A vše, co našel, pečlivě zabalil do voskovaného plátna.
Balík naložil na obyčejnou, bytelnou káru. Pak hrob nahrubo zaházel. Sundal pěknému, statnému oslu ze zad houni, vzal ho u hlavy a vedl z kopce dolů. Teď, týden před slunovratem, konečně znovu uhodil mráz. Bezedné bláto na cestách ztuhlo. Kára se nebořila a ušatý druh si vykračoval, jako by mu hráli.
„Hej!“ vykřikl u fortny, když dojel ke klášternímu opevnění. Kdokoliv jiný by zatahal za zvonec. Avšak mistr Heřman si dávno zvykl, že lidé jsou klidnější, když se od nich drží dál. „Je někdo doma?“
Opatův sekretář a nový knihovník Osvald, který dnes musel zaskočit za nemocného bratra fortnýře, vykoukl
6
„Chvála Kristu,“ pousmál se příchozí. „Řekni otci opatovi, že Heřman má hotovo. Může poslat vzkázání panu Odovi na Střílky, aby se u mne zastavil.“
„Dobře,“ vyhrkl mníšek. Pak zabouchl okénko, odplivl si, znovu se pokřižoval a důstojným krokem se vydal najít dobrého opata.
Něco se děje, škaredil se přitom. Mně pochopitelně otec opat nic neřekl. Nikdy mi nic neřekne. Ale vrána k vráně sedá.
A jak jde o nějakou čertovinu, může si člověk být jistý, že se kolem bude ochomýtat ten ďábelský Vlach s dvoubarevnýma očima!
Odo Astore, purkrabí na Střílkách. Bijec, čaroděj a smilník, jakému není rovno. Kdo jiný by se mohl dát do spolku s hradišťským katem?
Stál v dubovém mlází, díval se za odjíždějící károu a bylo mu divně u srdce.
Ne proto, že někdo odvezl kosti jeho matky. Jistě, v první chvíli měl chuť vzít šíp, založit jej do tisového luku a vyslat k znesvětiteli hrobu rychlou smrt. Avšak dobrý opat Lupin Imkovi řekl, že tahle chvíle přijde. Že budou muset mrtvou vyzvednout ze země, aby zjistili, kdo ji zabil, a pak ji po křesťansku pohřbít. A že v mrtvém těle už duše nepřebývá.
Znepokojovala jej jiná věc. Po letech odloučení si nedokázal vybavit matčinu tvář. Ani hlas. Vlasy. Oči. Vůni. Prostě nic, jako by nikdy neexistovala.
Když zmizela, bylo mu šest. Krátce potom ho dali do služby na Veligrad. Odtamtud už vzpomínky měl a nebyly všechny pěkné. Smáli se mu, že neumí mluvit. Brali mu
7 ven. Vzápětí zalapal po dechu, naprázdno polkl a pokřižoval se. „Ty? Co ty tu chceš?“
Avšak na matku si nevzpomínal vůbec. Pamatoval si jen, že měla na ruce náramek s penízky. A suknici rudou jako krev.
Jmenovala se Evka. Opat Lupin kladl Imkovi na srdce, aby o tom, že ji našli, nikomu neříkal. Nikomu. Ani otci. Ani babičce. Ani sestře Kateřině.
Být tiše. Tomu Imko rozuměl. Lovec musí být tiše, aby nevyplašil kořist.
Lovec, který chytá vlky v lidské podobě. Odo Astore, purkrabí na Střílkách, zamyslel se chlapec. Cizinec, který tu našel lásku a domov.
Bůh lovu si jej vyvolil. A on se chtě nechtě musel stát ochráncem Hříběcích hor.
Je učený. Možná ví, kam odejdou vzpomínky, když je člověk zapomene.
Už brzo se vydá po stopě vraha. A najde pravdu. I kdyby se proto musel dát do spolku s hradišťským katem!
Pro jedno člověk snadno zapomene na druhé. Imko si to ze zvyku namířil k bažinám, kde žila jeho babička a sestra Kateřina. Když však před sebou konečně uviděl velkou, napůl zamrzlou vodní plochu a z dálky uslyšel štěkot psů, vzpomněl si.
Před pár týdny jej starý Kuna, hlava stříbrnických lovců, konečně uznal za syna. Dnes se měli ze Stříbrnic po týdnech vytrvalého deště vypravit na lov. Mokřady pod Buchlovem jsou pravým rájem pro divočáky. Lovci slíbili jednoho nebo dva dodat panu Mikuláši, buchlovskému purkrabímu, na svatbu jeho dcery, krásné Lidmily. A Imko měl jít s nimi, protože je nejlepším stopařem odsud až do Prahy.
8 jídlo. A nedovedli pochopit, že se místo darebačin chce jen toulat po lese.
Přidal do kroku. Pak se rozběhl. Utíkal zlehka jako zajíc k místu, odkud slyšel hlasy, a nastavoval tvář větru. Ve vzduchu byl cítit sníh. Brzy přijde skutečná zima.
Zanedlouho se dostal na dohled. Ale stejně to bylo podivné. Lovci se nijak neskrývali, hovořili spolu a smáli se.
Tichý lovec, velká kořist. Proč nejsou zticha? Vždyť jim všecka zvěř uteče!
Přišel ještě o kousek blíž, neviděn a neslyšen. A hned mu bylo vše jasné. Na zmrzlé zemi leželi v krvi dva lončáci. Stříbrničtí je museli překvapit a dostat dřív, než se plachá zvířata dala na útěk. Ale jak to dokázali?
Nastražil uši. Třeba se to dozví.
„…vzali si psa a pustili se za nimi, ale myslím, že už je nedohoní.“ Jeden z mužů, Imkův poloviční bratr, se opřel o kopí, otřel si rukávem zpocené čelo a vytáhl měch s medovinou. „Hodovalo jich tu nejmíň sedm. Dostali jsme dva – měli jsme štěstí.“
„A tenhle zase smůlu.“ To promluvil starý Kuna, Imkův otec, prošedivělý a shrbený, ale stále čilý lovec. „Posloužil nám jako návnada. A dobře tak – co ten se tu nadělal škody!“
„A mazaný byl jak liška – zkoušeli jsme ho dostat nejmíň tucetkrát, a vždycky vyvázl.“
„Pravda. Moc z něj nezbylo,“ zvedl stařík v kožíšku zakrvavenou spodní čelist s obrovským párákem, kančím zubem zahnutým vzhůru. „Obrali ho dočista, i kosti sežrali. Dobré prase všechno spase!“
„Proč ho zabili?“ promluvil jeden z Kunových synů, chlapec sotva starší než Imko.
„To ne oni,“ zavrtěl hlavou Kuna. „Prasata se občas zabíjejí a žerou mezi sebou. Ale tohle byl starý kňour, nebezpečný a zlý. Ano, mohl pojít sám. Ale kdyby ho našli a sežrali ostatní divočáci, měli by břicha nacpaná k prask-
9
„Když ne prasata – kdo tedy?“
„Vlci.“ Starý ukázal do zmrzlého bláta na nezřetelný otisk. „Napadli ho a strhli, nejspíš včera nebo předvčírem. Musel být hodně nemocný nebo poraněný z dřívějška, jinak by si netroufli. Ani já se nijak nehrnul, abych ho dostal v přímém boji. Máme silné psy,“ zabloudil pohledem k trojici ošklivých, jako telata velkých zvířat se soudkovitými těly a obrovskými tlamami. „Ale na tohohle by nestačila ani naše Beruška.“
Fena zvedla hlavu, když uslyšela své jméno. Vypadala jako bestie z pekla, ale Imko dávno věděl, že je přítulná a nade vše miluje kousky chleba pokapané medem.
„Máš pravdu. Je obrovský,“ rozumoval mládenec. „Jak se dá ulovit takový kus?“
„Těžko. Do pasti nevleze, a i kdyby ano, rozbije ji. Tenata nám zpřetrhal nejmíň čtvery. Obyčejné psy rozpárá a může zabít i koně. Musel bys mít pořádnou smečku největších alauntů, aby ho dokázali zadržet. Skupinu lovců, kteří zvíře oštěpy nebo střelami z kuše oslabí. A blázna, který pak půjde zasadit poslední ránu.“
„To je pravda. Mít takovou smečku, mohli jsme…“
„Ani ve snu,“ pousmál se stařík. „Dovedeš si představit, kolik by sežrali masa? Takové psy si může dovolit jedině král.“ Zahleděl se do dálky. „Ano, vzpomínám si. Dobrý Přemysl je měl. Dostal je i s lovčím až z Anglie. Jednou s nimi přijel na Buchlov. Vypůjčil jsem si tenkrát jednoho psa a měli jsme štěstí – naše Beruška je z jeho krve.“
„Aha… A co se s nimi stalo?“
„Král měl na jednom hrádku v Čechách obrovský psinec. Když zemřel, přijel to tam převzít Ota Braniborský. Jeden ze psů ho nejspíš pokousal a on se pomstil. Dal
10 nutí. Kdepak – na ty se moc nedostalo. Slupli jen to, co zbylo.“
psovody i s rodinami zavřít do psince, aby nikdo nemohl ven. Sežrali se navzájem. Ale dost už o tom,“ otřásl se při té vzpomínce. „Utíkej na Buchlov, ať sem pošlou koně se smykem. Pan Mikuláš bude mít radost.“
„A my kančí pečínku na té slavné svatbě,“ olízl se mladík. „Už jdu!“ Proběhl kolem Imkovy skrýše a pustil se k půlnoci, kde se daleko nad vesničkou a lesem tyčil královský hrad.
Imko chvilinku vyčkal. Pak se kousek vrátil a vydal se močálem ke Stříbrnicím. Věděl o místě, kde s úsvitem zaléhá pár vypasených zajíců. Když je přinese, bude jeho opominutí najisto zahlazeno.
Začalo sněžit. Celý svět se odíval do bílé jako panna do svatební košile. A věci se pomalu pohnuly vpřed.
Maria stojí před vraty, pod srdcem dítě má, je do Betléma daleko a brzo bude tma.
Dnes v noci syn se narodí na požehnaném loži.
Tak dej jí sílu, Pane náš, vždyť je to Matka Boží!
„Johano – pojď sem!“
To místo se jmenovalo Světlá. Teď však na zasněžený dvůr dávno padla tma. V zimě se smráká brzy.
Ze dveří pěkného roubeného domu s kamennou podezdívkou vyšla žena s čistou, něžnou tváří dívenky a popelavým copem přikrytým plachetkou. Měla jen hrubou košili a svrchní šaty z obyčejné hnědé vlny. Přesto v ní bylo něco dráždivého. Něco, co člověka přímo nutilo stisknout nezvykle plná ňadra, přeměřit dlaněmi útlý pas, povalit mladou hospodyni do slámy a naplnit jí nádobu hříchu po okraj.
„Jedu pryč. Na ráno uvař hrnec krup, naloupej a utři česnek a utluč koření – budeme zabíjet!“
„A co chceš zabíjet? Nic nemáme,“ nakrčila nos žena a rozhlédla se. Statek s hospodářskými budovami uspořádanými do obdélníku skýtal kromě lidí přístřeší i dobytku – dvěma krávám, jalovici, několika ovcím a koze. Jediný kůň stál zapřažen do saní. A kvůli pár slepicím nemá smysl chystat zabijačku, i kdyby se zeman tu havěť rozhodl pomordovat.
„Nestarej se!“ Chlap se rozhlédl. „Gretl ti pomůže. Gretl – kde zase vězíš?“
Žena neřekla nic. Jistěže věděla, kde je Gretl. A proč nechce vylézt.
Odpoledne ji nachytal pod krávou. Nemohla hlady vydržet do večeře a chtěla se napít teplého mléka přímo
Zemanovi naběhla na čele žíla. „Čert aby ji vzal! K čemu ten potěr živím? Ale až já ji najdu, zaříznu ji jako sele!“
„Najdu ji sama,“ řekla Johanka rychle. „Jeď – Bůh tě provázej.“
Přitáhla si vlňák a obrátila se k odchodu. Muž ji přejel zálibným pohledem. Na okamžik zaváhal. A pak si uvědomil, že kvůli příjemné chvilce se svět nezboří. Nakonec, Johana je tu od toho, když už nezvládne nic dalšího – proč by se jinak znovu ženil?
„Počkej.“ Pomyšlení na to, že ji může mít kdykoliv a kdekoliv, mu nahrnulo krev do slabin. Přikročil k ženě a postrčil ji ke stodole. Šla se skloněnou hlavou, jak se na cudnou manželku sluší. A když jí vyhrnul košili a ohnul ji přes obilný snop, prohnula se v kříži jako říjná ovce, která čeká na berana.
Netrvalo to dlouho. Na okolky si nikdy nepotrpěl.
A měkké, vláčné tělo pod ním se nebránilo. Dokonce mu vyšlo ochotně vstříc. Možná z touhy, možná z povinnosti –anebo aby to skončilo co nejrychleji.
Když vůz konečně vyjel z dvorce a brána se se skřípotem zavřela, pomalu vstala. Shrnula si suknici a zadívala se nahoru. Nevelká stodola byla napěchovaná až po střechu.
Obilí teprve čekalo na mlatce – co by člověk taky dělal, až venku uhodí mrazy?
„Můžete vylézt,“ řekla do ticha.
Zpoza snopů vykoukla rozcuchaná dětská hlava. „Wolfin jel pryč?“
„Ano. Vrátí se až ráno.“
„Kam jel?“ Hubené, snad osmileté děvče sklouzlo dolů a rychle si obíralo z otrhaných šatů kousky slámy. „Doufám, že daleko.“
16 z vemene. Seřezal ji řemenem a za trest nedostala ani tu večeři.
„Nevím. Ale říkal, že až se vrátí, bude zabijačka.“
„Zabijačka! Bude maso!“ ozval se další hlásek. Tentokrát to byl pěkný, podsaditý chlapec, jen o něco málo mladší. „Nacpeme se jitrnic a…“
„A kde vezmeš prase?“ přerušila bratříčka Gretl. „Žádné nemáme!“
„Nemáme,“ povzdechla si Johanka. „Ledaže…“
„To… to ne! To by neudělal!“ zbledla dívenka. „Ale… co když ano? Slyšelas? Řval, že mě podřízne jak sele. Co když to myslel doopravdy?!“
Chlapec se polekaně rozhlédl. „Vždyť je to náš otec!“
„Tvůj ano. Její ne.“ Johanka mluvila tiše, jen občas se rychle nadechla, jako když za noci tichounce zapláče meluzína. „Vaše matka Gerda, dej jí Pánbůh nebe, se sem provdala jako vdova, když už byla Gretl na světě. Já nevím, ale možná… možná by toho byl schopný!“
„A bude ji to bolet?“ zamyslel se chlapec. „Prase vždycky kvičí, když ho podřezávají.“
„Neboj. Je to jenom chvilinka. A pak už nic nebolí.“ Johance se v očích objevil něžný, malinko nepřítomný výraz. „Neviňátka jdou rovnou do nebe.“
Z dálky se ozvalo vlčí zavytí. „Vlci,“ napadlo Gretl. „Minulý týden roztrhali u Zdounek žebračku, co si přihnula, nestačila dojít mezi chalupy a usnula v polích. Třeba sežerou i Wolfina. A už se nevrátí.“
„Vrátí se.“ Johanka si upravila šaty a rychle si otřela z tváře slzy. „Vzal si čeledína a starého Stacha. Mají sekery, kopí a nože. A vlci ještě nejsou tak vyhladovělí. Ubrání se jim.“
„A co budu dělat, až se vrátí? Musím pryč!“
Johanka pevně sevřela rty. „O tom nechci nic slyšet. Ale… v truhlici je stará košile po tvé matce, ta s červenou výšivkou. A v komoře kus chleba. Zabalím ho do ní a nechám na truhle.“
17
Rychle se otočila a vyšla ze stodoly. Hanzl se poškrábal na rozcuchané hlavě, pak si sestřičku v šeru změřil a zamyslel se. „Kam půjdeš?“
„Nevím. Do Zdounek nemůžu, tam mě každý zná. Asi přes lesy do Hradiště. Třeba najdu službu ve městě.“
„Nechci tu zůstat sám!“
„Když mě Wolfin zabije, zůstaneš sám tak jako tak. Poradíš si.“
Netrvalo dlouho a děvče vyšlo ven. Nedalo se branou, ale zadní brankou přes sad. Nemusí ji nikdo vidět. A sem se už nevrátí. Nikdy.
V ruce křečovitě tisklo pádnou sukovici. A v uzlu ze staré, červenou nitkou vyšívané košile neslo nevelký bochník chleba. Wolfin kvůli tomu Johanku nejspíš seřeže jako žito. Ale když řekne, že to Gretl sama ukradla, možná se slituje.
Ano. Všechno je lepší než zůstat ve dvorci. Děvče si stáhlo rukáv přes předloktí s čerstvou podlitinou. Zabil by mne.
Ne dnes ani zítra. Wolfin by mne nepodřízl. Jídla není moc, ale takovou nouzi nemáme. Johanu jsem však nechala při tom. Jinak by mi nepomohla.
Je hodná, ale hloupá. To chlapi spíš pašíka přivezou –a asi bude kradený, jinak by pro něj nejeli v noci.
Bude zabijačka. Ale beze mne. Doma zůstat nemůžu. Wolfin má těžkou ruku. Když se rozhněvá, nehledí vpravo ani vlevo a bije, dokud zlost nepřejde. Dřív nebo později by mě utloukl k smrti.
Jako mámu. Pár dní po porodu ji zmlátil jako koně a ona pak vykrvácela. Sloužila jsem to léto za kravařku ve Zdounkách a nebyla doma. Kdybych byla, bránila bych ji třeba holýma rukama. I kdyby měl pak zabít i mne.
V Hradišti si už nějak poradím. Pracovat umím a nesním moc. Do zítřejšího večera jsem tam. Půjde se dobře. Sněží, ale vítr nefouká. A vidět je skoro jako ve dne.
18
U cesty se dívka nejistě zastavila. Stopy saní vedly do kopce, hloub do lesa. Jen Bůh ví, kam mají chlapi namířeno. Jenomže jinudy se do Hradiště dostat nedá. Bude si muset dát pozor a držet se z dohledu. Šlápot si na cestě rozryté saněmi nikdo nevšimne a do rána zapadají sněhem. Při troše
štěstí se jí podaří do zítřka dostat přes les a…
„Gretl! Gretl! Počkej – půjdu s tebou!“ Od dvorce někdo přibíhal. A Gretl si potichu povzdechla.
„Hloupý kluku! Měl jsi zůstat doma!“ vyčetla Hanzlovi. Ale od srdce to nešlo, protože hradba lesa byla temná jako hříšníkova duše a odhodlání jít sama nocí s každým krokem sláblo. „Co tě to napadlo?“
„Chci být s tebou,“ vzlykl chlapec. „Táta nás pořád mlátí a křičí na nás! A když budeš pryč ty, všechno se sveze na mě!“
Svatá pravda. I Hanzl tu a tam nějakou chytne, ale oproti Gretl je to nebe a dudy. „Když utečeme oba, zůstane mu jen Johanka,“ otřásla se. „Chudák holka – do jara bude po ní!“
Chlapec se pokřižoval a popotáhl nosem. „Je jí škoda. Pomohla mi zašněrovat škorničky. Dala mi na cestu hůl. A do misky povidla. Doma je jich půl soudku. Nikdo si prý nevšimne, že trocha chybí.“
„Je hodná.“ Děvče rychle sebralo bratříčkovi nádobku ovázanou plátýnkem – ještě by ji rozbil anebo cestou ujídal! – a schovalo ji do uzlíku z máminy košile. „Stačí, že jí nařeže za ten chleba, co dala mně.“
„Na Martina ji ztloukl, že zůstala ležet na dvoře,“ vzpomněl si Hanzlíček. „Plakala. A kolem ní byla krvavá kaluž, pamatuješ?“
Přišla při tom výprasku o dítě, otřásla se Gretl. Ale tohle není nic pro malé kluky. „Pamatuju,“ stiskla rty. „Jenomže s sebou ji vzít nemůžeme. Jdeme – ráno už budeme v bezpečí.“
19
Sledoval je dlouho. Byl zchromlý a hladový. A zoufale se potřeboval nažrat.
Na konci léta si při lovu poranil běh. Rána se špatně hojila. Kulhal, opožďoval se a ostatní jej nakonec ponechali osudu. Zimu přežijí jen zdraví a silní.
Přesto se nějakým zázrakem dokázal udržet naživu.
A v touze přežít se nakonec odvážil blíž k lidem. Přespával v polích nebo na kraji lesa. Ve zlých časech je vlk vlku vlkem. A cizí smečka by ho roztrhala bez milosti.
Saně, které projely po cestě za soumraku, raději nechal být. Avšak děti, které se objevily chvíli poté, vypadaly slibně. Mláďata nebývají silná ani rychlá, to věděl dávno.
A on pořádné sousto potřeboval. Před měsícem se přihnala strašlivá vichřice, která vyvracela staleté stromy a zasypala kraj spoustou sněhu. Pak začalo pršet, přišla obleva a kraj zalily potoky vody. Lidé se ukryli ve staveních a osamělý vlk pod vyvrácenou jedlí, kde bylo sucho a bezpečno. Tu a tam chytil nepozornou myš nebo zpod kůry vybral larvy, ale jinak hladověl. Lilo takřka nepřetržitě, jako by se nebesa otevřela, Bůh odvrátil tvář a rozhodl se na svět seslat další potopu. Teprve před pár dny začalo pořádně mrznout. Rozblácená země ztuhla. Zasypal ji lehounký poprašek sněhu a starý šedivák se konečně mohl znovu vydat za kořistí.
Dva dny nenarazil na nic. Až teď. Možná to bude dobrý lov. A možná bude poslední.
Nespěchal. Věděl, že musí kořist překvapit. Šel tiše jako stín. Ve tmě si jej nevšimli a zvíře se nakonec k nepozorným dětem dokázalo dostat na pár kroků.
Pak se menší z dvojice na okamžik opozdil. A vlk vyrazil.
Skočil lidskému mláděti na záda a povalil je na zem. Překousnout útlý krček mělo být dílem okamžiku.
20
V následující chvíli mu však na hřbetě přistála pádná sukovice. Druhé mládě se v panice nerozběhlo pryč. Rozhodlo se bojovat.
Starý vlk uskočil. Hůl znovu hvízdla vzduchem, avšak tentokrát jej minula. Zavrčel, popadl ji do tlamy a vyškubl dívence zbraň z ruky. Paže měla tenké jako hůlečky a krk sotva silnější než jehně. Bude snadné jej rozervat, napít se teplé krve a…
V tom okamžiku dostal za uši další ránu. Hoch vyskočil na nohy, sebral ze sněhu svou palici a duchapřítomně přetáhl vlka po hlavě.
Zabolelo to. Podsaditý chlapec vykřikl a znovu udeřil. Hubená šelma pustila sukovici. Uskočila stranou. A Gretl popadla Hanzlíčka za ruku. „Pryč!“
Rozběhli se. Vlk nechodí sám, to věděli dobře.
Prošedivělé zvíře zůstalo stát na cestě. Boky se mu chvěly a malátné nohy po týdnech krutého půstu odmítaly běžet vpřed. Pronásledovat prchající bylo nad šedivcovy síly.
A v té chvíli mu do čenichu pronikla zvláštní vůně. Vlci nedostávají k večeři chleba. Ani povidla. Ale v nouzi nepohrdnou planým ovocem a za velkého hladu si dokážou břicho zaplnit i koňskými koblihami se zbytky nestráveného ovsa. Uzlík s lidským jídlem vypadal lákavě. A voněl švestkami a létem.
Jistě, s tou vůní se mísil i nenáviděný pach nepřítele. Avšak hlad byl dávno silnější než strach.
Popadl pevnou látku do zubů a pořádně zatřásl. Uzel povolil. A vlk se vrhl na kořist.
Nejdřív se pustil do chleba. Dostat se do misky bylo obtížnější, avšak chytré zvíře nakonec strhlo z nakřáplé nádoby plátýnko a zabořilo tlamu do lepkavých, sladkých povidel.
21
Jistě, maso je maso. Ale i maso bude. Teď si chvilku odpočine. A pak se pustí za těmi prcky, kteří v panice seběhli z cesty a utíkají lesem kamsi k údolí Kudlovického potoka.
Skolí je. Nažere se. Všechno bude jako dřív.
Po těle se mu rozlilo teplo. Zvedl čenich k obloze a zavyl, jako by zapomněl na všechnu opatrnost. A v dálce mu někdo odpověděl.
„Teď potichu.“
Starý Stach chytil koně u huby. Valach byl stejný jako pán na Světlé – ryšavý jak liška, silný jako zubr, tvrdý jako kámen a prchlivější než raněný divočák. A kolem shluku chalup pod Kopou bylo třeba projet co nejtišeji. Žijí tu uhlíři, drsní chlapi s velkými sekerami, kteří nejdou pro ránu daleko.
Byli by zvědaví, kvůli čemu jede Wolfin tak pozdě do lesa. A mohli by všechno pokazit.
Nazpátek už to půjde snadno. Než se umouněnci z Kopy vzpamatují a vylezou z chýší, budou saně dávno pryč a nikdo se nic nedozví. To tak, ještě se s těmi darmožrouty dělit o poctivě získanou kořist!
Naštěstí se vše dařilo. Kůň našlapoval opatrně a saně ani nezaskřípěly. U jednoho stavení zaštěkal pes, ale jinak bylo ticho.
Pokračovali nocí další hodinu. Pak Wolfin vpředu zvedl ruku. „Jsme blízko. Už je slyším.“
Vyznal se tu. Vyvrácená brána opuštěné krčmy na Starém Mýtě vypadala ve tmě jako brána do pekla. A na zasněženém dvoře se pohybovalo pár stínů.
Chrochtala a ryla v hnojišti. Prasata jsou chytrá stvoření. Přes den paběrkují v lese. Ale na noc se stáhnou sem.
22
Dřív jim tu vždycky pohodili něco k jídlu, tak proč ne dnes?
Když před měsícem v Hradišti pověsili lupiče, kteří tu měli hnízdo, nezůstalo v hostinci nic, co by se dalo použít.
Nejcennější věci dal purkrabí Astore odvézt na hrad Střílky. Ty obyčejné si rozebrali měšťané z Hradiště. A zbytek pobral, kdo mohl.
I Wolfin si tu pomohl k zapomenutému cepu a pěkné sekeře, kterou někdo zahodil do hnojiště. Přitom si všiml, že nedaleko zpustošeného dvorce se drží pár polodivokých prasat – obrovská stará bachyně, loňská prasnička a dvě letošní selata. Dobytek ze Starého Mýta odehnali už dávno. Mazaná svině se však musela schovat i s rodinkou a nenechala se polapit.
A to bylo dobře. Úroda letos nestála za nic. Dvě ovce roztrhali vlci a už to vypadalo, že maso ve Světlé nebude ani na Boží narození. Prasata ze Starého Mýta se objevila jako na zavolanou. Zbývalo jediné – chytit je.
Starou budou muset zabít rovnou tady. Selata, jak se podaří. Ale prasničku se oplatí dostat živou, připustit a počkat si zjara na mladé. Prasata se dobře obživí i v lese. Gretl je bude hlídat a příští zimu nebude o maso nouze.
Před dvěma dny sem Wolfin potají vyrazil znovu. Celý den zvířata pozoroval a připravoval past. Čuníci se na noc rádi schovávali přímo v hostinci. Stačilo opravit vyvrácené dveře, z mladých stromků zhotovit klec na prasničku –a pak zkusit štěstí.
Nikomu o tom neřekl. Jinde je hlad. A lidi jsou schopní zabít pro míň než pro vepřovou kýtu.
„Vypřáhni,“ houkl na čeledína.
Hubený, křivonohý muž poslechl bez řečí. Hádat se s hospodářem bylo jako dráždit zmiji bosou nohou. Zanedlouho stál valach s postraňky svázanými na zádech vedle
23
„Co chceš dělat?“ odvážil se starý Stach. „Hoď mu tu otýpku píce ze saní,“ přikázal Wolfin. „Necháme otevřené dveře. Ty potvory dobře vědí, že kde žere jeden, dostane se i na ostatní.“ Uvázal netrpělivého koně u sloupku, který v krčmě podpíral střechu, a přidal mu z pytlíku pár hrstí ječmene. Na tahounovi nikdy nešetřil – zvíře potřebuje sílu, aby mohlo pracovat.
Trochu zrní rozsypal i po podlaze a před bytelnými dveřmi. Kořisti je třeba dát návnadu. Pak vytáhl nevelký měch, pořádně si zavdal hustého piva a nechal napít společníky. I chlap potřebuje sílu, aby dobře dělal svou práci.
Nečekali dlouho. Vyhladovělá zvířata ucítila lákavou vůni. A zapomněla na opatrnost.
Jakmile byla uvnitř, vešel Wolfin za nimi. V jedné ruce nesl lovecké kopí, v druhé ostrý tesák a přes rameno měl pevný lýkový provaz.
Zavřeli za ním. Hluk, který se strhl pak, muselo být slyšet až na Veligrad.
Když pak na znamení znovu otevřeli, bylo dokonáno.
Wolfin měl kabátec pocákaný krví, jednu nohavici roztrženou, ale ve tváři výraz vítěze. Uprostřed sednice ležela zabitá svině. Vedle ní selata a prasnička, svázané jako žoky s vlnou. I kolem huby jim omotal kus lýkového provazu. Přesto přidušeně kvičela, mlela sebou a nacpat je do připravené klece se ukázalo jako takřka nadlidský úkol.
Bylo dávno po půlnoci, když se konečně mohli vydat zpět. Jeli rychle. Kůň, poplašený pachem krve i nezvyklým nákladem, spěchal domů, jako by měl za patami všechny čerty z pekla. Saně z kopce klouzaly jako po másle. Stach s čeledínem měli plné ruce práce, aby neklidné zvíře udrželi. Wolfin, který se usadil vzadu, to nechal na nich a spo-
24 saní. Wolfin ho vzal u huby a vedl neklidné zvíře do stavení.
V té chvíli ryšavý valach zastříhal ušima. Pak zafrkal. A starého Stacha zastudilo u srdce. Kousíček od cesty, na malém prostranství pod staletými buky, se pohybovaly nějaké stíny.
„Pánbůh s námi!“ pokřižoval se rychle. „Vlci! Něco strhli a…“
V té chvíli se ozvalo zaskučení. A další. A další. Nebylo to však vytí, kterým se ty bestie odjakživa svolávají. Příšerné zvuky připomínaly spíš nářek zplozenců temnot. Vyděšený kůň znovu zafuněl a vyrazil jako šíp. Marně stařík volá, marně rve opratěmi. Splašené zvíře nevidí, neslyší. Letí nocí, šílené hrůzou. Nechává za sebou divou smečku a temný hvozd. A kde by si všimlo, že prudkým trhnutím saní shodilo do sněhu i unaveného hospodáře!
„Do psí mateři,“ ulevil si čeledín, jakmile valach konečně zpomalil a zastavil na kraji lesa. „Čert aby ty bestie vzal! Ale nedostali nás!“
„Nás ne,“ ohlédl se Stach. „Ale on… Rychle, obrať, musíme mu jít na pomoc!“
Z dálky sem doléhal hluk zápasu. Jenomže celé smečce se člověk sám postavit nemůže. Ani kdyby to byl takový silák a neurvalec jako Wolfin.
Okamžik na sebe hleděli mlčky. „Nejdu nikam!“ zavrtěl pak rázně hlavou čeledín. „Dostal jsem od něj víc ran než jídla. Pokoj jeho duši – Johana nám poděkuje!“
„Johana je husa. A Hanzl ještě malý. Kdo bude hospodařit a chránit nás – ty snad?“
„A proč ne?“ nafoukl se podomek. „Já bych měl Johanku rád. Na rukou ji budu nosit – on ji jenom tloukl, parchant jeden!“
25 kojeně přivřel oči. Odpočíval. Všechno se podařilo. Brzo dojedou domů. A o Božím narození budou hody!
„O mrtvých jen dobře!“ pokřižoval se starý. „Ale máš pravdu. Než bychom se tam dostali, bude po něm tak jako tak. Po vůli Boží – jedeme domů, než nás někdo uvidí. Vrátíme se sem, až se pořádně rozední. Vlci se nažerou a nám dají pokoj!“
Bude maso. A bude ho dost pro všechny.
Vařené vnitřnosti. Jitrnice. Pečeně. Sádlo na omaštění kaše, uzené k věčnému hrachu a…
Au!
Probudil se. A bylo to tvrdé probuzení.
Les byl temný. Na holé větve a promrzlou zem dosedaly velké vločky. Padající sníh vyvolával dojem klidu a smíření. Avšak Wolfin dobře věděl, že tahle dvě slova jsou jen synonymem smrti.
Okamžitě vyskočil na nohy. Rozběhl se za saněmi. Avšak po pár krocích mu došlo, že je to zbytečné. Žádný člověk není tak rychlý jako splašený kůň.
Ani jako vlčí smečka. Za Wolfinem se ozvalo tiché zaskučení. A po zádech mu přeběhl mráz.
Jsou hladoví. A já mám jen tesák.
Otočil se. A naprázdno polkl.
Bestií bylo nejmíň pět a v temnotách lesa se nejspíš schovávaly další. Neměly z něj nejmenší strach. Tmavá srst byla zježená, uši přitisknuté k hlavě, z tlam odkapávaly sliny a v očích plálo šílenství.
Wolfin v panice ucouvl. Avšak strach okamžitě vystřídala zlost. Hněv jej zalil jako obrovský rudý příval. Všechno snažení přišlo vniveč. A kvůli těm vlčím parchantům už nestihne ochutnat všechny ty dobroty z poctivě ukradeného a zabitého prasete!
„Mor na vás!“ vyštěkl a zvedl zbraň. „Já vám…“
26
V té chvíli ucítil na zádech náraz. Jedna z bestií po něm skočila. Wolfin zavrávoral, ale nepadl. Naslepo bodl tesákem dozadu – a s výkřikem se pustil do posledního boje.
Maria stojí před vraty, pod srdcem dítě má, je do Betléma daleko a brzo bude tma.
Dnes v noci syn se narodí na požehnaném loži.
Tak dej jí jídlo, Pane náš, vždyť je to Matka Boží!
Dej kousek chleba nebo sýr, dej aspoň trochu mléka.
Je krutá zima v Betlémě a cesta předaleká.
Maria Panna bolestná neví, kam hlavu složí, tak dej jí napít, Pane náš, vždyť je to Matka Boží!
Svítalo. Chlapík v lehkém vyrudlém kabátci a s opaskem, ze kterého někdo dávno vybral stříbrné zdobení, popošel pár kroků vpřed a zabušil na vrata. Tohle místo vypadalo slibně. Nevelké návrší a budovy postavené do obranného obdélníku nepůsobily přívětivě. I brána byla zavřená. Ale ta vůně… té nešlo odolat, ta je sem přivedla!
Noc strávili za větrem v mlází kousek za poslední vesnicí. Nepomohly písničky, nepomohly prosby, k ničemu nebyla ohnivá krása mladinké Donky, hladové pohledy děcek ani nešťastná Marika, která se vzedmutým životem, režnou plachetkou přes kučeravé vlasy a obrovskýma hnědýma očima opravdu trochu připomínala Bohorodičku na cestě do Betléma. Sotva se vůz tažený vyhublou kobylkou objevil mezi zdouneckými polozemnicemi, sesypali se na ně vesničané jako vosy na med.
„Táhněte, odkud jste přišli!“
„Cizáci to jsou! Tuláci a šelmy zlodějské!“
„Žeňte je pryč – tady je nechceme!“
27
Chlapi měli palice, ženské vidle a děcka aspoň hroudy zmrzlé hlíny. A na vyhublou kobylu se dívali jako na kus šlachovitého, ale tolik potřebného masa.
Jánoš rychle otočil vůz, třebaže hnědka sotva pletla nohama. Věděl dobře, kdy je lepší neriskovat. A taky že se zbídačené Moravě možná opravdu měli vyhnout.
Zima je zastihla přímo uprostřed rozvrácené, vyhladovělé země. Když máš sám hlad, cizímu nedáš. Bylo třeba využít poslední příležitost a dostat se do přívětivějších krajů. Anebo najít staré známé, kteří neodmítnou pomoc lidem v nesnázích.
„Ach, Pane Bože, odpusť nám, odpusť naše viny, dej trochu piva, Pane náš, dej trochu medoviny.
Jde do Betléma Maria skrz kopřivy a hloží, tak dej jí šatky, Pane náš, vždyť je to Matka Boží!“
Snažili se z posledních sil. Donka rozezněla tamburínu, Jánoš si dýchl na zmrzlé prsty a pokusil se vyloudit pár tónů ze stařičké fiduly. Když neuspějí, budou dnes o hladu. Paběrkovat není co, chudá úroda je sklizená a lidé i zvířata zavření uvnitř. Nezbývá než doufat v milosrdenství křesťanů. A věřit, že jméno čisté Panny otevře dveře a přinese štěstí.
Hádal dobře. Brána se malinko pootevřela. „Hej – co jste zač?“
„Poutníci do Říma, urozená panno. Jdeme si vyprosit odpuštění za naše hříchy pod ochranou Panny Marie!“ Jánoš se zeširoka usmál bělostnými zuby, blýskl jiskrnýma očima a mimoděk si přihladil husté prošedivělé vlasy. Věděl, jak na ženské. A tahle holka s prsy Maří Magdaleny a vykulenýma kravskýma očima určitě stála za víc než za pohled. „Podaruj nás, krásko, a svatá Panna ti do roka a do dne sešle mládence bohatého a pěkného jako princ!“
28
Vrata se otevřela o trošku víc. „Co umíte?“
„Zpívat a tančit, má krásná,“ uklonil se Jánoš. „Z ruky osud číst, koníka ti prodáme krásného a rychlého jako voda v potoce – nebo aspoň opasek z koňské kůže nebo míšek z kočičiny, co myslíš? Nože ti nabrousíme, že budou samy krájet! Nemocné zvíře poléčíme a uhranutí je zbavíme. A tobě přičarujeme štěstí a lásku, chceš?“
„Jste čarodějníci?“
„Ale kdež! Jsme dobří křesťané! Mám tu hrstičku písku z hrobu svatého Jakuba, pár nití z pláště svaté Panny, a dokonce i mocný amulet s kůstkou svatého Floriána, který chrání před ohněm. Takový se teď v zimě hodí, co myslíš?“
„Tak dobře,“ svolilo děvče. „Otevři, Stachu, ať můžou dovnitř a…“
„Zbláznila ses?“ chytil se za hlavu stařík vedle ní. „Jsou to pobudové! Ať táhnou, odkud přišli – ztráta ti zatemnila rozum!“
Jánoš okamžitě zvětřil příležitost. „Ztráta? Na tu mám úlomek prstu svatého Antonína, patrona ztracených věcí!“ Hrábl do brašny, vytáhl kůstku zabalenou do útržku omšelého modrého sametu a škvírou ve vratech ji vtiskl dívce do ruky. „Pokud jsi o něco přišla, vrátí ti to, na to vem jed!“
„Ztratila muže, hlupáku!“ obořil se na neodbytného poutníka Stach. „Vlci ho roztrhali. Dokáže ho tvůj ostatek přivést zpět? Pokud ano, dám za něj celý stříbrňák!“
„Jistěže to dokáže! Neprohloupíš, pane, neprohloupíš!“
Jánoš se na Johanku znovu usmál. A mladá žena mu úsměv oplatila. Sama se opřela do těžkých vrat. Nápravy zavrzaly, vychrtlá kobylka zabrala a děcka s nohama ovázanýma hadry a očima jako trnky se rozběhla po dvoře.
Slunce právě vyšlo a rudé paprsky se odrazily na omšelých prknech vozu. Na mnohokrát spravované plachtě se
29
rudě zatřpytila jinovatka, jako by někdo ten starý kus voskovaného plátna posázel rubíny. Donka znovu zachřestila tamburínou a mimoděk si olízla plné rty. V kotli se vaří hustá masná polévka. Křesťané drží půst až do Božího narození. Ale možná se zvíře zranilo anebo onemocnělo a bylo třeba je porazit.
A nejlepší je, že nikdo nehlídá. Stařík u brány si jen něco brumlá pod vousy. Čeledín vykoukl ze stáje a zase zalezl. A babka, která přišla nasypat do kotle z ošatky kroupy, si snad ani nevšimla cizinců na dvoře. Jen rychle, dokud je čas – když ti dávají, ber, a když nedávají, ber taky! Jen je třeba odvést pozornost.
„Pohádám ti z ruky, hospodyně,“ přitočilo se děvče k Johance. „Ukaž, co je tam psáno – jestlipak se do roka vdáš?“ Chytila mladou ženu za dlaň a přitáhla si ji k sobě. Hádat moc neuměla. Avšak kdo předpoví štěstí a bohatství, nic nepokazí. „Vidím tři muže. Jeden je silný jako medvěd, druhý chytrý jako liška, třetí pěkný jako růže a čtvrtý němý jako ryba. A všichni by tě chtěli. Kterého si vybereš?“
Z vozu zatím slezla Marika. S očouzeným kotlíkem v ruce cílevědomě zamířila přímo k ohništi, popadla naběračku a rychle nabírala hustou tekutinu. Co člověk sní, to mu nikdo nevezme, a…
„U všech ďasů – co je to tu za darmožrouty?!“
Hlas, který zazněl od vrat, by zbořil snad i zdi Jericha. A chlap, který se v nich objevil, vypadal jako samotný zimní král. Husté, jako oheň ryšavé vlasy měl prokvetlé jíním, vousy v zarudlém obličeji zrovna tak a lehký sněhový poprašek mu pokrýval i široká ramena.
Kabátec byl roztrhaný, čapku ztratil bůhvíkde. Ani z rukavic moc nezbylo. Přes plece však měl přehozený lýkový provaz. A na něm uvázaný podivný náklad.
30
Bylo jich sedm. Sedm šlachovitých bestií s pěknou zimní kožešinou, svázaných za zadní běhy k sobě. Od lesa se sem ve sněhu táhla stopa, kudy je silák Wolfin táhl.
Musela to být pořádná dřina. Avšak ne tak velká jako divé šelmy pobít. A on to dokázal, třebaže stál sám jediný proti celé smečce!
Na neurvalosti mu to však neubralo. „Zatracená práce – kdo ty lotry pustil dovnitř?“ zařval jako tur. „Sotva vytáhnu paty z domu, nestačím se divit! Zmizte mi ze dvora, nebo vám pomůžu!“
Jánoš se zhluboka nadechl. Čert aby chlapa vzal – tady se mohli mít dobře! Avšak hněv je špatný rádce. Když zemře nebo se v bitce nechá zranit, kdo se postará o ostatní?
„Odpusť, pane,“ ohnul se jako prut z vrby. „Jsme na kajícné pouti do Říma a…“
„To si nech pro jiné hlupáky!“ zahřměl Wolfin. „Prý do Říma! Rajzujete od vesnice k vesnici, mámíte lidi a kradete jak straky!“
„To je lež, pane!“
„A z čeho žijete? Čí jste? Nebo snad máte průvodní glejt?“
„A pán snad umí číst?“ zahihňala se Donka a bez okolků popadla muže za širokou tlapu. „Budu ti hádat z ruky. Čára života, pane,“ přejela umouněným prstem po mužově dlani. „Je silná, vidíš? Čeká tě mnoho krásných let. A taky tě brzo potká štěstí v lásce. Konečně potkáš tu pravou –možná už dneska v noci! Nech nás tu přespat a uvidíš!“
„To bych si dal, takovou špínu!“ uplivl si Wolfin. Vytrhl krásné cikánečce ruku a rychle si ji otřel o roztrhaný kabátec. „Zmizte, nebo vám pomůžu!“
„A co koně – nekoupíš, pane?“ přitočil se k němu rychle Jánoš. „Hřebečka pěkného a bystrého, jezdit bys na něm mohl…“
31
„Myslíš to nedochůdče?“ ukázal zeman na příšerně vychrtlé hříbě vedle zapřažené kobyly. „Ani zadarmo –vždyť je kost a kůže. Pakujte se!“
Výhružně zvedl zakrvácený tesák. Jánoš rychle chytil kobylku u huby, otočil vůz a hvízdl na ostatní. Byl čas.
„Ty se nelekneš ničeho, že ne?“ zastavila se ještě u zabitých vlků Donka. „Dej vlka, pane! Nebo aspoň maso z nich – na co ti bude? Potěším tě jako žádná jiná!“ blýskla bílými zuby a otřela se o siláka jako kočka zjara.
Wolfin zaváhal. Ta snědá holka byla pěkná, to musel uznat. Štíhlá jako proutek, s vlasy po pás a zářivýma očima mu připomněla nebožku Gerdu, až ho bodlo u srdce. A voněla něčím zvláštním. Dráždivým a nebezpečným.
Ale on nebyl dnešní.
„To tak,“ ušklíbl se a v očích, modrých jako zimní obloha, neměl nic než pohrdání. „Půjdu s tebou a tvůj chlap tu zatím pobere, co není přibité. Nebo je to snad tvůj otec? Anebo – oboje?“ vyplivl poslední urážku. „A teď táhněte!“
Jánoš stáhl hlavu mezi ramena a přidal do kroku. Když ti dávají, ber – když tě bijí, utíkej. Marika rychle přiklopila plný kotlík poklicí a šikovná malá Belinka schovala pod košili kus syrového bůčku připraveného k uzení, který stačila sebrat na štoku v kuchyni. Byly to drobečky z hostiny. Polním ptákům však stačí málo.
Vrata se za nimi s třísknutím zavřela. A černovlasá Donka vítězně stiskla v pěsti dřevěnou olivku z Wolfinova potrhaného kabátce, kterou nepozornému zemanovi sebrala. Jen počkej, hrubiáne – tohle tě přijde draho! „Čert je vem,“ ulevil si Jánoš, jakmile vyjeli na cestu. „Ať chcípnou! Amulet jim byl dobrý, aby přivedl zpátky mrtvého. A nedali za něj ani kousek stříbra! Proklínám je ve jménu svaté Sáry, ať je mor schvátí, ať se propadnou pod zem a…“
32
„A co nám to bude platné?“ povzdechla si Marika. „Mám hlad. V tom dvorci bylo jídla, že by nám to stačilo do jara! Kdybys měl odvahu a vzal toho chlapa po hlavě…“
„Byl bys mrtvý.“ Donka si uvázala kolem hlavy otrhaný
šátek – tady v pustině havraní kadeře nikoho neohromí –a opřela se do vozu, aby dokázali vyjet kopec. „Ten vlčí král je nebezpečný. A čáru života má silnou jak vlečné lano.
Raději mu jít z cesty. Zabil by tě, táto, ani bys nemrkl!“ Ano. Tebe by zabil. A na mě by se díval jako vlk na kus masa. Ale já už bych ho dokázala uvázat na řetěz!
Zadupala nohama omotanýma hadry. Byla psí zima. Avšak vyhlídka na střet s ryšavým Wolfinem ji rozehřála víc než nedomrlé slunce, které se konečně zvedlo nad kopce.
Je silný. Ale já víc. Oheň proti ohni. Kdo by asi nakonec vyhrál? Čert vem – to se nikdy nedozvím!
Ta holka, zívl Wolfin. S takovou by teď stálo za to skočit do sena a probudit se až ráno!
Byl unavený a hladový. Přesto nevypadal nespokojeně. Bůh dal, že se vrátil včas! Jenom je třeba znovu nastolit řád, protože Johana je husa a ti ostatní – darmo mluvit!
„Ven s tím!“ rozhlédl se výhružně. „Kdo tu holotu pustil dovnitř?“
Stach se podvědomě přikrčil, ale vzápětí si oddechl. On s tím nemá nic společného. Johana sama otevřela. A Johana bude bita.
Avšak tentokrát se mýlil. „Byla jsem dojit,“ promluvila Johanka s očima upřenýma přímo před sebe. „Asi je pustila Gretl.“
Děda neřekl nic. Věděl dobře, že je to lež jako věž. Jenomže Gretl je zalezlá bůhvíkde. A než ji Wolfin najde, zlost ho přejde.
33