Jan Bauer
Tajnosti českých hradů a zámků
Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Jan Bauer, 2004, 2005, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání druhé, upravené, v tomto souboru a v nakladatelství MOBA vydání první
ISBN 978-80-279-1820-1
Titul vychází k autorovým
80.
narozeninám.
Vážení a milí čtenáři,
česká země je posetá perlami a drahokamy i docela obyčejnými střípky v podobě více či méně zachovalých hradů, zámků a tvrzí. Představují jakousi síť historické paměti, svědectví o dobách dávno minulých, němé svědky podivuhodných příběhů a osudů. Mnohé z nich jsou opředeny pověstmi a legendami, tajemstvími a záhadami. Jistě vám nemusím připomínat všechna ta vyprávění o bílé paní, o skřítcích střežících úžasné poklady v hradních sklepeních, o tajných podzemních chodbách, kterými v čase nepřátelského obležení mohli uprchnout hradní páni, o zámeckých pokojích se skrytými dvířky, jimiž k urozeným šlechtičnám nepozorováni přicházeli jejich milenci, o přízracích prokletých rytířů, zjevujících se jako stíny v troskách svých někdejších sídel.
Troufnu si tvrdit, že právě tato velká nebo malá, skutečná či domnělá tajemství jsou tím, co nás na hrady a zámky přivádí. Kastelánovo vypravování o gotických klenutých stropech, renesančních portálech, případně barokní výzdobě zůstane totiž přečasto zapomenuto v hlubinách naší paměti, kdežto tajuplný příběh plný mrazivého vzrušení v ní ulpí trvale. Ani v nejmenším jsem nechtěl konkurovat slovutnému historikovi a archiváři Augustu Sedláčkovi
a jeho monumentálním patnáctisvazkovým Hradům, zámkům a tvrzím Království českého. Stejně ani náznakem se nemohu srovnávat s jiným znalcem českých hradů Tomášem Durdíkem či jinými systematicky pracujícími a vysoce erudovanými historiky. Pokorně doznávám, že jsem pouhým laikem, který o historii píše, aby trochu pobavil a snad i poučil své čtenáře.
S podobnými úmysly vznikla i tato kniha. Nehledejte v ní vyčerpávající seznam a popis všech hradů a zámků. Jestliže jsem jí dal do názvu slovo „tajnosti“, učinil jsem tak z dobrých důvodů. Chtěl jsem totiž povyprávět o tom, s čím jsou představované hrady a zámky spojovány, jaké podivuhodné příběhy se odehrávaly v jejich zdech, které osobnosti v nich žily, nebo se alespoň na čas zdržovaly, jaké pověsti a legendy se o nich vypravují. Zkrátka snažil jsem se představit to či ono historické sídlo v trochu jiném světle, než v jakém se obvykle ukazuje v turistických průvodcích a cestovních příručkách.
Proto zde nenajdete přesné vylíčení určitého hradu či zámku, popsané přestavby, zdokumentované umělecké pamětihodnosti, a už vůbec ne popis prohlídkových tras, natož uvedení otevírací doby. To všechno si musíte zjistit sami, pokud vás tato knížka inspiruje k výletu. Zato se v ní setkáte s mnoha zajímavými osobnostmi, jako byli například jihočeský velmož Petr Vok, pověstný svůdce a dobrodruh Giacomo Casanova, alchymista a šarlatán Edward Kelley, šílený císařský levoboček Julius Caesar d’Austria či Otec vlasti Karel IV. Ty všechny a mnohé další zajímavé postavy spojuje pobyt na českých hradech a zámcích, a když dnes procházíme jejich komnatami, zdá se nám, jako by tady byly stále tak trochu přítomné, jako by odtud nikdy neodešly.
Ale stejně jako mě zajímaly osudy historických osobností, s potěšením, ba s jistou rozkoší jsem pátral po pověstech
spojovaných zejména se zříceninami hradů, kde se někdejší pestrý a barvitý život přesunul do jiných dimenzí a sfér, o půlnoci vylézají prý z ruin různá zjevení či astrální bytosti, do nichž se proměnily duše někdejších obyvatel těchto sídel. Zároveň jsem pátral, alespoň nad stránkami letitých kronik a sbírek dávných legend, po pokladech údajně ukrytých v troskách snad každého starobylého hradu. Nevím, zda máte chuť se na velikonoční Velký pátek v pravé poledne, kdy prý se mnohé z těchto pokladů otevírají, vydat na nejbližší zříceninu. Jako recept na snadné zbohatnutí si vám to však netroufám doporučit.
Předem se omlouvám, pokud v této knize nebude ten váš oblíbený hrad či zámek nebo budete leckterý hrad či zámek postrádat. Neudělal jsem to ze zlé vůle, ale spíše z jisté pohodlnosti a také podle toho, jak důvěrně tato sídla sám znám. Ostatně vměstnat do jedné relativně útlé knihy všechny hrady, zámky a tvrze by nebylo ani dost dobře možné. Musel jsem prostě mezi nimi vybírat.
Ale nyní už dosti úvodních slov. I tak je jich možná až přes míru. Zvu vás teď na cestu po českých hradech a zámcích. Někde budeme muset zaklepat na bránu, jinde nerušeně projdeme pod dávno zborceným obloukem do míst, kde se zastavil čas…
„Bechyně rovněž jest hrad znamenitý, jejž první obyvatelé čeští země té na skále příkré zbudovali v místě příhodném i od přírody opevněném, leží při něm městečko, od starodávna v kraji tom ne neslavné, neboť poněvadž od hradu a města toho všecek kraj ten jméno dostal, možno uzavírati, že nynější města svobodná nijak se mu tehdáž nerovnala pověstí slavnou…“
Těmito slovy zmiňuje Bechyni pobělohorský exulant Pavel Stránský ve svém spise O státě českém. Toto kdysi zeměpanské sídlo a středisko Bechyňského kraje klade podle pověstí svůj počátek do hodně dávných dob. Jedna z nich nám vypráví, že tady nad soutokem Smutného potoka s řekou Lužnicí sídlil vladyka Bech, podle něhož dostalo zdejší hradiště svoje jméno. Když prý v roce 805 vtrhla vojska císaře Karla Velikého do Čech, žádný ze zdejších slovanských kmenů jim nedokázal vzdorovat. Až přitáhli k řece Lužnici, kde jim právě vladyka Bech uštědřil krutý výprask. Nicméně sám při obraně svého sídla hrdinně padl. Další neméně zajímavá pověst zase praví, že založení Bechyně měla na svědomí kněžna Libuše, pramáti přemyslovského rodu. Sem, do jižních Čech, si prý zajížděla odpočinout od vladařských starostí a také se ráda koupávala ve zdejší léčivé vodě vytékající z blat. Však se také zdejší rašelinné lázně nazývají jejím jménem.
Ve skutečnosti zdejší starobylé správní hradiště získali od přemyslovských knížat pražští biskupové a od nich v roce 1268 zase zpátky král Přemysl Otakar II., který zde nechal vybudovat pevný gotický hrad jako opěrný bod proti mocnému rodu Vítkovců. O století později se Bechyně stala majetkem Švamberků. Její vskutku zlatá doba nastala po roce 1569, kdy ji koupil jako svoje sídlo Petr Vok z Rožmberka. A o barvité postavě tohoto renesančního velmože si nyní budeme vyprávět.
Petr Vok spatřil světlo světa prvního říjnového dne roku 1539 ve zdech českokrumlovského zámku jako nejmladší dítě Jošta III. z Rožmberka a Anny z Rogendorfu. Pouhých čtrnáct dní po narození mu zemřel otec, rožmberský vladař. Podle kronikáře Václava Březana bylo jeho úmrtí následkem „nějakého nešťastného a smrtedlného ranění neb uřezání“. Jakého, to bohužel nevíme. Jošt III. nebyl nijak významným politikem, nedosáhl na žádný ze zemských úřadů, zanechal však po sobě hospodářsky konsolidované jihočeské dominium, a dokonce jedno odborné literární dílo. Jako nadšený ovocnář totiž sepsal Knížky o štěpování, spis, jenž po letech vydal tiskem právě jeho syn Petr Vok. Po Joštově smrti se rožmberského panství ujal Joštův mladší bratr Petr V., řečený Kulhavý. Potíž byla v tom, že se s ovdovělou Annou dosti špatně snášel. Projevilo se to v nechutných tahanicích o majetek a o Annin vdovský podíl. Nakonec všechno vyřešil až zásah samotného císaře
Ferdinanda I. Anna sice dosáhla svého, ale musela odejít z českokrumlovského zámku, vrátit se k příbuzným do Rakous a opustit své děti – dva chlapce a čtyři dívky. Protože Petr Kulhavý jako jejich nový poručník se o ně nedokázal postarat, svěřil je na čas do opatrování jejich tetě Anně Rožmberské do Jindřichova Hradce.
Petr Vok byl velmi nadaným dítětem. Už jako desetiletý zvládl latinský jazyk natolik, že v něm mohl psát dopisy.
Později se jeho vzdělávání ujal mistr pražské univerzity Jan Makovský z Makové. Jenže nejmladší Rožmberk postrádal hlubší zájem o vědění. Kronikář Březan na toto téma poznamenal: „Učení panu Petru Vokovi dále nehrubě k mysli bylo, jměv chuti ke dvořanství, jezdectví, myslivosti, a aby po světě peregrinovati (cestovati) a něco zkusiti mohl.“
Navzdory tomu měl mít po většinu života vřelý zájem o knihy, a když v roce 1611 v Třeboni umíral, zanechával po sobě úctyhodnou rožmberskou knihovnu čítající 11 tisíc svazků ze všech oborů lidského vědění.
Petr vyrůstal ve stínu svého staršího bratra Viléma, který se už v šestnácti letech stal rožmberským vladařem a býval už předem označován za „rodu svého okrášlení“. Bratry dělil nejen věkový rozdíl a postavení v rodině, ale i náboženská víra. Zatímco Vilém zůstal katolíkem, Petr se kolem dvaceti let přiklonil k luteránství. A nejen to. Oba bratři měli i odlišné zájmy. Vilém se věnoval politice, rychle stoupal po žebříku moci a vlivu, v pětadvaceti letech se stal nejvyšším komořím Království českého a o deset let později už byl nejvyšším purkrabím Pražského hradu, tedy jakýmsi českým místokrálem. Oproti němu Petr jako dvořan tolerantního císaře a krále Maxmiliána II. sklízel úspěchy „v turnajích a rytířských kratochvílích“, věnoval se bujarým pitkám a krásným ženám. Ne náhodou mu krumlovský purkrabí Jan Doudlebský z Doudleb musel listem připomínat, že „dívky, které ste, pane, ráčil milovati, neračte na ně ještě až posaváde zapomínati“.
Není divu, že mezi oběma bratry záhy narůstalo napětí a neshody. Petr přitom nepřestával na Viléma naléhat, aby mu svěřil část rozsáhlého rožmberského dominia, a ten mu skutečně v roce 1565 postoupil tři okrajová panství –hrad Choustník, tvrz Želeč u Soběslavi a Vimperk. Petr si vybral za své sídlo Vimperk, ale zdejší studený gotický hrad nemohl splňovat jeho představy o dostatečně reprezenta-
tivním sídle renesančního velmože. Proto v červnu 1569 uzavřel smlouvu o koupi bechyňského panství. Třebaže dohodnutou cenu 23 750 kop českých grošů (jedna kopa se rovnala 60) mohl uhradit až o osm let později, hrad Bechyně se stal jeho sídlem a vynaložil nemalé náklady, aby ho proměnil v jeden z nejskvostnějších renesančních zámků v celých Čechách.
Ještě něčím byl rok 1569 pro Petra Voka významným. Počátkem února byli v Soběslavi pro jakési krádeže popraveni rybníkář Vaněk Bezpalcí a dva jeho druhové. Rybníkáři sice také patřili mezi poddané, ale nebyli připoutáni k půdě. Za prací a výdělkem museli táhnout krajem od stavby jednoho rybníka či vodního díla k druhému. A právě toto putování z místa na místo z nich vytvářelo poměrně nezávislé společenství lidí poněkud divokých mravů. Pokud právě nesehnali zaměstnání, živili se příležitostnými loupežemi a – jak bychom řekli dnes – drobnou kriminalitou. Sami sebe považovali za zvláštní cech a mezi sebou se nazývali „jonáci“. Popravě jejich tří druhů byl náhodou přítomen Petr Vok jako majitel panství, byť s tvrdým rozsudkem zřejmě neměl nic společného. Rybníkáři z něho však udělali viníka smrti svých kolegů a přísahali jemu a jeho úředníkovi, želečskému hejtmanovi Kryštofu Srbickému, pomstu. Už 23. února prohlásil v hospodě Vaňka Slaniny v Makově u Tábora jistý rybníkář Vašíček, syn kováře z Mitrovic, že se „bude mstíti nad Jeho Milostí pánem, pánem z Rožmberka, a nad hejtmanem želečským, jakkoliv bude moci a kdekoliv bude moci“. Spiknutí rybníkářů však nemělo podobu jakési tajné teroristické akce. „Jonáci“ postupovali přísně podle regulí středověkého práva a za vedení rybníkářského hejtmana Ondry Boráka nechali sepsat písma znalým Janem Žáčkem z Mirotic řádný opovědní list, který pak rozvěsili kolem cest. Brzy nato pak číhaly v lesích kolem Bechyně, Soběslavi a Sedlčan skupinky ozbrojených rybní-
kářů, aby přepadli a zabili Petra Voka. Jeden z dopadených rybníkářských mstitelů později před hrdelním soudem ve Vodňanech vypověděl:
„A když jsme do toho lesa šli, já nevěděl, kde přijdeme. A oni mi teprva pověděli… že půjdeme na jednoho stavu panského, na pana Petra z Rožmberka, a já, nepůjdu-li s nimi, že mne na kusy roztrhají. I musil jsem s nimi jíti. A oni nás napomínali, abychom s palicemi pospolu byli, a když oni některými služebníka zastřelí, abychom my ho teprve palicemi bili. Jan z lesa Starý, že jest toho všeho puovod byl a že jest říkal: ,Nebudeť nám více dávati dobrejch tovaryšů utráceti…‘ Jsa potom dotazován, proč jest toho na trápení neoznamoval, i oznámil, že jest byl vysoce zavázán od těch svejch tovaryšuov, aby o tom nic nepravil, ani také na žádnýho, a jestli kde co málo poví, že ho na drobný kusy rozsekají.“
Petr Vok byl naštěstí opovědními listy včas varován a všem nástrahám se úspěšně vyhnul. Zato rozvinul za pomoci úředníků svého bratra Viléma rozsáhlé policejní pátrání po spiklencích a v průběhu příštích let jich také nechal většinu úspěšně pochytat. Všichni pak byli postupně popravováni v Táboře, v Bechyni, ve Vimperku, v Soběslavi, ve Vodňanech a na dalších místech. Prý jich bylo tolik, že „hlavami jejich pak Petr Vok jednu truhlici naplnil“. Rožmberský kronikář Březan to samozřejmě myslel obrazně. Petr Vok určitě nebyl mstivý a celá záležitost mu byla spíše nepříjemná. Na svůj konflikt s rybníkáři už nemohl nikdy zapomenout. Vždyť se tehdy ocitl tváří v tvář možné vlastní smrti a ani cizí smrt se mu nijak nezamlouvala. Snad právě pod vlivem této události si později jako své heslo vybral latinské rčení – Memento mori (Pamatuj na smrt).
Zpočátku se však zdálo, že se ho toto heslo příliš netýká. Život v bechyňském zámku byl sledem nepřetržitých hostin, pitek a rozverných radovánek. Však také Březan charakte-
rizuje Petra jako „pána veselého, dobromyslného, citedlného, hodovného i dosti štědrého“. Představu o jeho hostinách si snadno uděláme z výčtu všeho, co kuchaři připravili pro jeho pozdější svatbu s Kateřinou z Ludanic. Mimo jiné na ni padlo 24 volů, 156 telat, 121 skopců, 87 vepřů, 3600 raků a na 11 500 čerstvých, uzených a sušených ryb. Kromě toho hosté vypili 37 tisíc litrů vína a zhruba 30 tisíc litrů piva. Že na stole nechyběla ani drůbež a různá zvěřina, tehdy velmi drahé orientální koření, cizokrajné ovoce a všelijaké sladkosti, je samozřejmé.
O divokých pitkách v bechyňských zdech pak přesvědčivě hovoří dvě ukázky z dopisů. Tak jeden z Petrových hostů, Václav Holický ze Šternberka, mu po jednom bouřlivém
flámu napsal: „O mně věz, že jak jsem se s tebou rozjel, přijevši domův, hned jsem ulehl a nevstával až do druhého dne do nešporů. A téměř málokdy před pokoj vejdu. A kdybych jediný dva dny ještě tak se vozívati měl, jistě bych za to hrdlo dáti musil.“ Další host, rytíř Václav Skuhrovský ze Skuhrova, zase Petra po vlastních zkušenostech úpěnlivě nabádal: „Račte se s tím pitím na uzdě držeti!“
Marná však byla podobná napomenutí. Pod Vokovým vedením dostaly bechyňské – jak bychom dnes řekli –mejdany jakýsi ustálený řád a ten, kdo se provinil pravidlům zábavy, musel vypít pohár navíc, a ještě se hostiteli zapsat do Pokutních register. Tyto záznamy, často doprovázené více či méně neumělými kresbami, se dochovaly dodnes a jsou zajímavým svědectvím o zábavách renesančních kumpánů. Pravda, příliš duchaplných sentencí v nich nenajdeme, ale jen to zkuste něco moudrého vymýšlet po větším počtu vypitých číší! Například rytíř Jiřík Víta ze Rzavého nám zanechal stručné svědectví o své lásce: „Miluji Maruši a to beru na svou duši!“ Jiný šlechtic Mikuláš Kořenský z Terešova se zase vyznal z náklonnosti k lahodnému moku: „Och, co já rád dobrý víno piji!“ A táborský erbovní měšťan Mikuláš
Pštros z Mirotína se pochlubil touto myšlenkou: „Byl jsem vesel rád, však s bázní boží!“ Ovšem zápis rytíře Bohuchvala z Hrádku všechny trumfoval svou ironickou odevzdaností: „Ve všem vůle Boží, i v mé bábě.“
Petr Vok se samozřejmě obklopoval i půvabnou a přítulnou ženskou společností. Jeho v mravech přísný bratr Vilém si v dopise Kuneši Dvořeckému z prosince 1573 na Petra stěžoval, že „vzal před sebe to, aby jměl na zámku deset nebo dvanáct děveček a děvčat, ty jmají své dostatečné opatření, to jsou jeho komornice, ty jmají klíče od jeho pokojů a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i ke stolu mu slouží…“
Takový nákladný život spolu s velkorysou přestavbou celého zámku se nutně projevil ve finanční situaci mladšího Rožmberka. Brzy jeho dluhy dosáhly téměř čtyřnásobku ceny bechyňského panství a věřitelé mu odmítali dále půjčovat. Co víc, domáhali vrácení svých půjček, a Petr Vok se dokonce musel vyhýbat Praze. V roce 1575 ho jeho přítel a také pijácký kumpán Václav Holický ze Šternberka důtklivě varuje: „A v tom žádám, že mne poslechneš a Prahy příjezdem svým, což můžeš, nejdéle se vzdálíš. Nebo na tě číhají, jak přísloví praví, co rybář na parmu.“
A tak pouze mimořádný vliv bratra Viléma, druhého nejmocnějšího muže v království, zabránil vydání zatykačů na dlužníka Petra. Sám mu však odmítal půjčit a neustále mu vyčítal, že „svou nesprávou, nedbanlivostí, nemírností, rozpustilostí sám se zvedl“. V jiném listě se na adresu mladšího bratříčka zaříkával: „… Pán Bůh račiž mne od toho zachovati, abych ho měl v takém neřádném způsobu fedrovati.“
Nakonec však Vilém přece jen zasáhl ve prospěch svého bratra. Ale ne tím způsobem, že by snad uhradil jeho dluhy, nýbrž jako první velmož království za něj poskytl záruky věřitelům a vyřešil tak jeho dlužní spory. A slovo prvního muže po králi, vladaře obrovského jihočeského dominia, jistě mělo svou váhu.
Také Petr Vok, zdá se, vzal si posléze jeho napomínání k srdci a začal se chovat jako opravdový hospodář. Vyměnil mnohé úředníky, kteří spíše mysleli na svou kapsu, na svých panstvích zakládal nové rybníky, mlýny a pivovary, rozrůstala se jeho stáda krav, prasat a ovcí a výsledky se postupně začaly dostavovat. Nejenže mohl v roce 1577 konečně zaplatit bechyňské panství, ale také výrazně snížil dosavadní dluhy. V téže době se však zřejmě jako následek poněkud bujarého životního stylu povážlivě zhoršil Vokův zdravotní stav. Červen roku 1577 strávil u léčivého pramene v Dobré Vodě na Novohradsku, kde jeho starší bratr několik let předtím založil lázně. Lékaři Rožmberka varovali a radili mu „mírné chování při jídle i při pití“ a také sexuální zdrženlivost, neboť prý podle latinské moudrosti „víno a láska hubí naše těla“. I Vokovy záliby procházely nemalou proměnou. Před divokými pitkami a milostnými dobrodružstvími dával přednost literatuře. Zvláště rád čítával Ovidiovo Umění milovat, které mu bylo jistě zvláště blízké, dále německé vypravování o Eulenspieglových šibalstvích a později mravně nabádavé dílo hugenotské básnířky Georgette de Montenay Setnina křesťanských znamení. Štukami podle jeho námětů dal dokonce vyzdobit svou ložnici v bechyňském zámku. A vedle toho se s oblibou věnoval i četbě náboženských, filozofických či astronomických spisů. Zhruba v téže době se také začal vážněji zabývat myšlenkami na sňatek. Však měl takřka už čtyřicetiletý, a přitom stále svobodný Petr Vok v tomto ohledu nejvyšší čas. Navíc na něj v tomto směru tlačil i jeho starší bratr Vilém, který navzdory tomu, že se sám oženil už potřetí, zůstával stále bezdětný. Ve vzduchu tak visela neodbytná otázka mužského dědice celého rožmberského dominia. A toho mělo přinést právě Vokovo zamýšlené manželství. Petr se přitom ohlížel také po dostatečně bohaté nevěstě, která by mu mohla pomoci zbavit se tíživého břemena dluhů.
Nakonec se jeho zájem upnul k teprve třináctileté Kateřině z Ludanic, poslední dědičce bohatého hornouherského rodu, který se usadil na Moravě. Kateřina byla sirotkem, oba rodiče – Václav z Ludanic a Johanka z Lomnice – zemřeli velmi záhy a jejím poručníkem a také správcem nesmírného ludanického majetku se stal moravský zemský hejtman Zachariáš z Hradce, mimochodem příbuzný Rožmberků.
Po svatbě Petra a Kateřiny, která se konala 14. února 1580 v Bechyni, se však ukázalo, že obratný Zachariáš myslel při správě cizího majetku spíše na sebe a panství ludanického rodu doslova vytuneloval. Kronikář Březan ironicky poznamenal, že mladičká Kateřina byla „opatrována jako ovce od vlků“. Zřejmě právě za takto nepoctivě získané peníze si pak Zachariáš z Hradce vybudoval v Telči nádhernou renesanční residenci. Petr Vok se pokoušel dosáhnout vrácení majetku soudní cestou, ale proti prvnímu muži moravského markrabství neměl ani při Vilémově vlivu žádnou šanci. V tomto ohledu panovaly v 16. století podobné poměry jako dnes.
Jaké však bylo manželství čtyřicetiletého Petra Voka a takřka o tři desetiletí mladší Kateřiny z Ludanic? Proslýchá se, že ho tato velmi nábožensky založená osůbka získala pro Jednotu bratrskou. Ve skutečnosti už dávno před svatbou čítával Vok bratrskou literaturu a podle vlastního vyjádření s obdivem oceňoval, jak bratři pro svou víru „mnohá protivenství a pokušení snášejí“. Petrovo náboženské přesvědčení se zřejmě měnilo také pod vlivem přátelských styků s rody Žerotínů a Krajířů a také s Václavem Budovcem z Budova, významným vzdělancem a diplomatem a později také jedním z předáků stavovského povstání.
Nebylo proto žádným překvapením, že Rožmberkův přechod od luteránství k Jednotě bratrské se dokonal v roce 1582, kdy povolal na bechyňský zámek Matěje Hrona, aby zde započal bratrské bohoslužby. O tři roky později šest bra-
trských kněží vysvětilo dokončenou stavbu nového bechyňského zámku a do pozlacené makovice na věži byly pro budoucí pokolení vloženy tři do té doby vydané díly Bible kralické, kancionál a další bratrské knihy. Vilém, který stále tajně doufal v bratrův návrat ke katolictví, na to samozřejmě reagoval se zvýšenou nelibostí. Je však pravděpodobné, že Vokův přestup k Jednotě bratrské nebyl zpočátku motivován ani tak náboženským přesvědčením, ale spíše snahou se právě od staršího bratra výrazněji odlišit. Pokud jde o vztah Petra a Kateřiny, zdá se, že se vzhledem k velkému věkovému rozdílu alespoň zpočátku jednalo o vztah spíše štědrého a shovívavého otce k rozmazlované dceři než o vztah skutečných manželů. Petr Vok svou půvabnou a křehkou paní hluboce miloval. Podle kronikáře Březana se pro něj stala „ze všech nejmilejší srdcem i zdrojem utrpení“. To poslední slovo vás možná překvapilo. Utrpení, řeknete si, proč proboha? Důvod je prostý. Mladičká paní z Ludanic totiž nebyla duševně normální, trpěla „velmi divnou melancholií a fantazií“, jak to zdvořilým opisem charakterizoval kronikář.
Kromě toho poměrně brzy po svatbě nasadila svému manželovi parohy s jistým rytířem Jindřichem Sobkem z Kornic. Březan to ve své kronice vyjádřil velmi elegantně a cudně, když o tomto mladém dvořanovi uvedl, že na něho „paní velmi laskava byla“. Zdá se, že velký věkový rozdíl přece jen sehrával svou ne nepodstatnou roli a někdejší proslulý sukničkář Vok si ocitl v pro něj zcela nečekané roli podváděného manžela. Snášel ji však se skutečnou šlechtickou noblesou. Kateřině v dopisech pouze mírně domlouval za to, „čeho se tu proti Bohu a slibu manželskýmu dopustila a jakú příčinu k pomluvám a klevetám dala“. Načež jí slíbil plné odpouštění.
Dodejme ještě, že Kateřina tehdy svévolně, aniž předem komukoliv něco oznámila, odjela z Bechyně a usadila se
na svých moravských statcích. Shodou okolností zasáhlo tehdy jižní Čechy zemětřesení. Soběslavští konšelé tehdy Petru Vokovi psali:
„Pominouti toho jsme nikoli nemohli, abychom Vaší Milosti v známost uvésti měli o velikém a přehrozném strachu, kterýž na nás milý Pan Bůh pro veliké hříchy naše dne včerejšího (14. září 1590) předvečerem a potomně této noci po páté hodině dopustiti ráčil… Na špitále byv veliký kamenný kříž od několika set let postavený, ten jest padl. Při velikém kostele tu se samo v jeden zvonec zvonilo… V světnicích mnohých okna, lišty, z některých štítů vápno pršelo, a tak mnoho jiného etc…“
Zdá se, že zemětřesení zapůsobilo i na samotného Voka a bral ho jako jakési vyšší varování. Jeho manželka Kateřina se sice po šesti týdnech vrátila, nicméně někdejší láskyplný vztah se už nikdy nepodařilo zcela obnovit. A ani dědice se poslední Rožmberk nedočkal. Koncem srpna 1592 pak podlehl těžké nemoci plic jeho bratr Vilém a Petr Vok konečně postoupil na jeho místo a stal se vladařem domu rožmberského. Z milované Bechyně přesídlil na Krumlov a tváří v tvář vážným hospodářským potížím svého jihočeského dominia byl nucen odprodávat okrajové statky. A tak došlo v roce 1596 i na Bechyni, jejímiž staronovými majiteli se stali Šternberkové.
Většina zámků, za všechny si připomeňme již uváděnou
Bechyni, vznikla přestavbou z někdejšího hradu. Zámek v Benátkách nad Jizerou je však tak trochu výjimkou. Předcházel ho totiž gotický klášter, který založil ve 14. století Jan z Dražic, synovec posledního pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Klášter patřil řádu křižovníků s červeným křížem, jinak též cyriaků, kteří se oblékali do bílých plášťů s červenými kápěmi.
Někdy v roce 1420 se klášter v Benátkách stal obětí útoku husitů a zůstaly z něho jen holé ohořelé zdi. Část klášterních trosek postupně pohltilo rozrůstající se městečko a na zbytku rozvalin si počátkem 16. století postavil renesanční zámek nový majitel panství Bedřich z Donína. Snad proto, že součástí jeho majetku byl i nedaleký hrad Dražice, vznikla v lidové fantazii pověst o podzemní chodbě spojující obě sídla a údajně skrývající poklady nedozírné ceny. Bedřich z Donína patřil mezi příznivce Jednoty bratrské. Však také správcem benáteckého sboru byl několik let pozdější biskup jednoty Jan Augusta.
Bedřichův syn Jindřich z Donína byl, pokud se náboženských postojů týče, opatrnější a snažil se vycházet co nejlépe s katolickými Habsburky. Vyplatilo se mu to. Zatímco jeho sousedé, pánové z Krajku, horliví stoupenci Jednoty bratrské, zaplatili svoji účast v protihabsburském odboji
v letech 1546 až 1547 ztrátou části majetku včetně zámku v nedalekém Brandýse, pánů z Donína se žádná újma netýkala. Později se ale brandýský zámek stal oblíbeným sídlem Rudolfa II. A protože císař rád lovil ve zdejších tehdy ještě značně rozsáhlých lesích, zatoužil rozšířit toto panství o majetek pánů z Donína. Po dlouhém vyjednávání od nich skutečně v roce 1599 zámek a městečko Benátky nad Jizerou, tehdy ovšem nazývané Nové Benátky, koupil.
Krátce nato, na den přesně 20. srpna, sem dorazil zvlášť významný host – slovutný dánský hvězdář Tycho Brahe.
Císař Rudolf II. dal svému novému dvornímu astronomovi původně vybrat mezi třemi zámky – Lysou nad Labem, Brandýsem a Benátkami. Brahe zvolil poslední z nich, snad proto, že se jednalo o místo zdaleka nejklidnější. Jako dobrý astronom potřeboval po pozorování hvězdné oblohy ze všeho nejdříve znát přesnou polohu nového působiště. I s tehdejšími primitivními pomůckami změřil zeměpisné souřadnice Benátek nad Jizerou neobyčejně přesně. Podle něho ležel tento zámek na 14 stupních, 51 minutách a 39 vteřinách východní zeměpisné délky a na 50 stupních, 18 minutách a 30 vteřinách severní zeměpisné šířky. Pro srovnání – podle nynějších měření leží Benátky na 14 stupních, 50 minutách a 14 vteřinách východní zeměpisné délky a 50 stupních, 17 minutách a 40 vteřinách severní zeměpisné šířky.
Ale myslím, že je svrchovaně nutné začít vyprávět o Tychonu Brahovi pěkně od začátku. Pocházel z významného rodu, mezi jeho předky byla jedna světice – svatá Brigitta hraběnka de Brahe a dva dánští králové. První manželkou jednoho z nich, Valdemara II., řečeného Vítězný, byla dcera českého krále Přemysla Otakara I. Markéta, kterou si Dánové překřtili na Dagmar.
Také Tychonův otec nebyl jen tak ledaskdo. Hrabě Otto de Brahe působil jako místodržící v několika švédských pro-
vinciích a jako guvernér na zámku Helsingor. Tycho (což je polatinštěný tvar původního jména Tyge) měl studovat práva a s tímto úmyslem ho už ve čtrnácti letech poslali na univerzitu do Lipska. Ale místo paragrafů ho zaujaly hvězdy na obloze. Opustil nudná právnická studia a toulal se po Evropě, žil dosti nevázaným bohémským životem, a při jednom souboji v Rostocku ho dokonce jeho protivník kordem připravil o špičku nosu (musel pak nosit kovovou, snad stříbrnou protézu). Zato často upíral zraky k nočnímu nebi. Protože dalekohledy byly tehdy ještě věcí neznámou, první sestrojil až v roce 1609, tedy osm let po Brahově smrti, Galileo Galilei, musel vystačit s vlastníma očima a k „zacílení“ nebeských těles mu sloužily v té době dosti velké a neforemné přístroje – kvadranty, sextanty a astroláby.
Po návratu do Dánska si to pořádně rozlil u všech příbuzných, když se jako šlechtic oženil s obyčejným selským děvčetem Kristýnou. Zato jako astronom a matematik dosáhl jisté proslulosti a dánský král Frederik II. ho ocenil Řádem slona a daroval mu jako léno ostrov Hven. Zde také dal Tycho Brahe s finančním přispěním svého strýce vybudovat hvězdárnu, která vešla do dějin astronomie. Čím tak významným přispěl tento Dán k poznání vesmíru?
Připomeňme si, že v roce 1543 vydal kanovník v polské Toruni Mikuláš Koperník na pohled nenápadný spisek nazvaný De revolutionibus orbium coelestium, tedy česky O oběhu a otáčení nebeský těles. Právě zde vyslovil převratnou myšlenku, která zcela zbourala dosavadní ptolemaiovskou představu vesmíru. Totiž že Země není jeho středem, ale pouze jednou z planet, které se otáčejí kolem Slunce. Koperník měl štěstí, že tato práce vyšla několik měsíců před jeho smrtí. Jinak by zřejmě skončil na hranici inkvizice jako později odpadlý dominikánský mnich Giordano Bruno. Tycho Brahe samozřejmě znal Koperníkovu teorii a ověřoval její platnost svým pozorováním pohybu planet a hvězd.
Výsledkem jeho bádání byl jakýsi kompromis, zkrátka vlk se nažral a koza zůstala celá. Zemi totiž ponechal jako střed vesmíru, kolem ní obíhaly Měsíc a Slunce, ale kolem Slunce pak všechny do té doby známé planety – Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn.
Ještě před tím, než se usadil na ostrově Hven, v listopadu 1572, objevil Brahe na noční obloze novou hvězdu. „Opravdový zázrak, buď největší ze všech, které se v celé přírodě udály od počátku světa, anebo nepochybně řádu stejného jako ty, které potvrzují svatá orakula,“ napsal později ve svém spise O nové hvězdě. Proč tolik rozruchu? Protože objevení hvězdy, která se prokazatelně nepohybovala jako kometa, bylo v rozporu s tehdy církví obecně přijímanou Aristotelovou teorií, že na nebeské báni nesmělo nic nového ani zazářit, ani pohasnout.
Brahe však nebyl jediným učencem, který zaznamenal objevení nové hvězdy. Dalším byl Čech Tadeáš Hájek z Hájku, astronom, matematik, botanik, přírodovědec, ale také lékař, a ne ledasjaký. Vždyť pečoval o samotného císaře
Rudolfa II. Tadeáš Hájek z Hájku publikoval svá pozorování ve spise Rozprava o objevení se nové a dříve neznámé hvězdy, který samozřejmě neunikl pozornosti Tychona Braha.
Vždyť ten Čech potvrzoval jeho vlastní pozorování! Mezi oběma hvězdáři se brzy rozproudila čilá korespondence a právě Hájek, který měl k vědymilovnému císaři velmi blízko, se nakonec zasloužil o pozvání už proslulého Dána do Prahy.
Cesta do Čech byla ostatně usnadněna i tím, že dánský král Frederik II. zemřel a s rádci jeho mladičkého nástupce Kristiána IV. se Tycho Brahe dostal do ostrého sporu. Mimo jiné mu vytýkali, že nechal vyhasnout světlo na zdejším majáku, a oplatili mu to zaražením královské penze. Brahe byl paličák a snadno se urážel. Proto práskl dveřmi, opustil svou ostrovní observatoř a vydal se znovu do Evropy.
Jeho putování skončilo v Praze, respektive v Benátkách nad Jizerou.
Nicméně Dánova snaha vybudovat v Benátkách observatoř podle svých představ narazila na nepochopení zdejšího správce hejtmana Kašpara z Milštejna. Ve svém dopise úřadu české komory si hořce postěžoval:
„Není tajno Vaše Milosti, že z jistého a milostivého rozkazu Jeho Milosti císaře pro nějaká instrumenta hvězdářská pana Tycho Brahe, kterýž z vůle Jeho Milosti císaře na Benátkách s paní, dětmi a čeledí svou sám kolikátý tam se zdržuje, některé stavení se dělati začalo, kteréž až posavad za příčinou jiných některých překážek doděláno není, ale však s tím meškáno nebude. Na kteréžto stavení od něho samého rozvrženo bylo nákladu 160 kop grošů českých, jakž o tom všem vědomost dobrou míti ráčíte. I mohu Vaší Milosti poslušně oznámiti, že dotčený pan Tycho vždy více a více toho stavení sobě vymýšlí, takže kdybych podle vůle jeho to všecko dělati dáti měl, podruhé tolik nákladu na to by jíti muselo; že by pak k tomu ihned nepovoluji, a toho, což on míti chce, stavěti nedám, pokud by od Vaší Milosti poručeno nebylo, tehdy Jeho Milost císař mi hrozí a že opověda se Jeho Milosti císaře zase ven ze země pryč odjeti chce a proč, že příčinu oznámí.“
Zdá se, že paličatý Tycho Brahe svou metodou výhrůžek nakonec prosadil svou a zámek byl alespoň zčásti přestavěn podle jeho představ. Když ho navštívil židovský učenec a žák proslulého pražského rabína Jehudy Löwa David Gans, nevycházel z údivu nad tím, co v Benátkách spatřil. O Tychonu Brahovi později napsal: „Tam žil s dvanácti muži, z nichž všichni byli vzdělaní a znalí vědy a pracovali tam s astronomickými přístroji a velkými a dokonalými pozorovacími zařízeními, jaké oko nevidělo. Císař pro něho dal vybudovat třináct velkých místností v řadě za sebou a v každé z těchto místností byl zvláštní přístroj a těmi pozorovali postavení a pohyb všech planet a většiny stálic… A já, pisatel,
jsem tam byl třikrát po pět za sebou následujících dní a seděl jsem s nimi v místnostech observatoře a viděl jsem podivuhodné věci, nejen co se týče planet, ale i stálic, které nazývají jmény…“
Nedá se však předpokládat, že by Brahe pozoroval noční oblohu jen z oken zámeckých pokojů. Pravděpodobnější je, že jeho hlavní pozorovatelnou byla věž, odkud se mu otevíralo hvězdné nebe v celé své šíři. Dobu působení dánského astronoma v Benátkách nad Jizerou připomínají také dva latinské nápisy na zámeckých zdech. Ocitujme si český překlad alespoň části jednoho z nich: „Co severní vítr odmítl, Rudolf sem svatou rukou přivedl. Ať tedy očišťují svět císaře svými příznačnými znameními. Tak, jak září na zemi, tak ať září na nebesích. Dokud zůstane hvězdné nebe a Slunce a Měsíc, navždy zůstanou císaři i tato jména…“
Počátkem února 1600 se v Benátkách objevil další vzácný host. Na pozvání Tychona Braha sem dorazil ze Štýrského Hradce další ze slavných astronomů a matematiků té doby Johannes Kepler. Už předtím si oba vědci dopisovali, a jakmile se Dán usadil v Benátkách, okamžitě pozval Keplera, aby s ním spolupracoval: „… Přijedeš nejen jako host, ale jako milý přítel a vítaný spoluúčastník mých úvah o nebi a můžeš pozorovat všemi přístroji, které mám k dispozici…“
Jenže jak se ukázalo, panovačný Brahe potřeboval Keplera jako mnohem zdatnějšího matematika ke svým výpočtům a o nějaké rovnocenné spolupráci nemohla být ani řeč. Kepler si brzy do svého deníku poznamenal: „Je třeba vzít v úvahu, které místo bych si chtěl vyvolit k pobytu. Praha je vhodná pro má studia, je tam čilý styk národů, tam bych nejlépe mohl dohlížet na své věci.“
A tak už v červnu se Kepler na čas s Čechami rozloučil a vrátil se na několik měsíců do Štýrského Hradce. Ani Brahe už pak v Benátkách dlouho nezůstal. V létě roku 1600 ho císař Rudolf II. povolal do Prahy s tím, že ho chce mít
ve své blízkosti. Spolu s dánským hvězdářem se z Benátek stěhovaly i jeho astronomické přístroje. Jeho další observatoří se mělo stát loubí královského letohrádku Belvederu, který původně zbudoval císař Ferdinand I. pro svou choť Annu Jagellonskou.
Brahe samozřejmě nemohl tušit, že má před sebou už jen rok života. Večer 13. října 1601 ho rožmberský velmož Petr Vok pozval na velkolepou hostinu do svého paláce na Hradčanském náměstí. Dnes tento nádherný renesanční objekt známe spíše jako Schwarzenberský palác. Tycho Brahe si na dobré jídlo a pití potrpěl a Rožmberk byl vskutku
štědrý hostitel. Tentokrát se však astronomovi hodování a popíjení osudově nevyplatilo. Notně si přihýbal z pohárů, ale „přirozenosti svého těla zadost neučinil“. Podle jedné verze nechtěl odchodem na kloset urazit hostitele, podle jiné se prý neshodovalo s dobovou etiketou vstávat od stolu, dokud hostina neskončí. Konkrétní odpověď s výjimkou ocitovaného výroku z tehdejší kroniky neznáme. Podle životopisců onemocněl Tycho Brahe v důsledku osudné hostiny u Rožmberka uremií a následujících jedenáct dní pak bojoval s příšernými bolestmi a horečkou, než 24. října 1601 zemřel v náručí svého pokračovatele, astronoma ještě proslulejšího, než byl on sám, Johanna Keplera. „Kéž si nikdo nemyslí, že jsem žil nadarmo,“ údajně prohlásil Brahe před smrtí.
Jedním z nejznámějších a hned dodejme také nejromantičtějších českých hradů je Bezděz, dominanta kraje spjatého s básnickou skladbou Máj od Karla Hynka Máchy. Není se co divit, že je jako málokterý jiný hrad opředený mnoha pověstmi. Podle nich se okolí Bezdězu zalíbilo samotným čertům. Možná tady dnes už nestraší, zato po nich zbyly alespoň názvy jako Čertův vrch, Čertova zeď či Čertova věž.
Jedna z pověstí vypravuje, že ďábel vyprovokoval k sázce samotnou Pannu Marii. Vsadil se s ní, kdo z nich postaví přes noc až do prvního kohoutího zakokrhání vyšší horu. Matka Boží kopala zem a snášela ji ve vědrech na hromadu, kdežto čert přivaloval kameny, a když se Panna Maria nedívala, kradl jí už nakopanou hlínu. Oba horlivě pracovali a ani nezpozorovali, že už se na východě červená nebe. Ustali, teprve když v sousední vesnici přivítali kohouti svým zpěvem ráno. Oba si pak poměřili svá díla, ale hora Panny Marie, na které později vyrostl hrad Bezděz, byla už na pohled mnohem vyšší. Čert svěsil ohon a zahanben uletěl do pekel. Za svoji prohru se však dodnes mstí. Kdo prý o Vánocích, když na Boží hod slouží kněz ranní mši, vystoupí na Čertovu horu (jedná se o vrch známější jako Malý Bezděz), navždy zmizí. Země se pod ním rozestoupí a odvážlivec se propadne do hlubin.
Čertova zeď je vlastně čedičovým prahem, patrně sopečného původu, který se táhne od Bezdězu k Ještědu. Před mnoha a mnoha lety se tu chtěl vsadit potulný jezdec na bílém koni s tím nejrychlejším ze tří čertů sídlících na Bezdězu. První mu tvrdil, že v letu chytí vystřelený šíp, ale jezdci to bylo málo. Stejně tak ho nezaujal druhý pekelník nabízející, že obratem vydláždí kamenem všechny stopy, které zanechá jezdcův kůň. Teprve třetí čert, který prohlásil, že dokáže hned udělat všechno, na co jen pomyslí, jezdce zaujal. „Postav zeď, kudy si jen vzpomenu, že by měla vést. Nedohoním-li tě do kohoutího zakokrhání, prohrál jsem sázku,“ prohlásil jezdec. I rozjel se jezdec tryskem a sotva stačil jen pomyslet, kudy má zeď vést, už čert před ním tam kameny sází. Pádili tak oba noční tmou a černá zeď se vršila za nimi. Čert sice uměl číst jezdcovy myšlenky, ale jeho ruce, kladením kamenu ke kameni, se znavily, také nohy ho už notně bolely a sám se celý zadýchal. A tak ho jezdec na poslední chvíli předjel. To už první sluneční paprsky dopadly na vrcholky hor a z vesnických dvorů se ozvali kohouti. Čert samou únavou upadl a kameny, které si nesl s sebou, se mu vysypaly ze zástěry. Sázku sice prohrál, ale jeho zeď tu stojí dodnes. Když páni hradu Bezděz zasvětili hradní kapli archandělu Michaelovi, který tak úspěšně válčil s ďábly, pekelníci se jim na truc usadili ve věži u třetí hradní brány a tropili zde neplechy. Vždycky když se v kapli konala mše, hudrovali za všech sil, aby přehlušili kněze. Jindy se zase proměňovali v černé kohouty nebo rohaté kozly a děsili hradní posádku. Od té doby, co se stal Bezděz pustou zříceninou, už prý nemají koho strašit. Ale dotyčné věži, kde se zdržovali, se dodnes říká Čertova věž.
Hrad Bezděz byl zřejmě založen králem Přemyslem
Otakarem II. někdy kolem roku 1264. Je to samozřejmě jen odhad vycházející z toho, že do října tohoto roku je datována zakládací listina nedalekého města Doksy. Hradní
posádka měla nové královské město chránit a také dbát na bezpečnost na důležité zemské stezce z Prahy na sever do Žitavy. Název Bezděz zřejmě zdědil po nedaleké vesnici, kde kdysi stával dvorec pojmenovaný patrně po zdejším knížecím správci – jakémsi Bezdědovi – Bezdězie.
Královský hrad Bezděz však nebyl ještě dokončen, když v den sv. Rufa, 26. srpna 1278, Přemysl Otakar II. padl v prohrané bitvě na Moravském poli. Ovdovělá královna Kunhuta Haličská povolala do země podle manželovy rady jeho synovce markraběte Otu Braniborského a moc si tím nepomohla.
Ota toho okamžitě využil a se svými vojenskými rotami začal bezohledně plundrovat zemi a snažil se nakrást si, co mohl. Jedné únorové noci roku 1279 pak dal braniborský markrabě odvézt samotnou královnu Kunhutu i s jejím sedmiletým synkem kralevicem Václavem z Prahy na dosud nedostavěný hrad Bezděz. Tady v nedůstojných podmínkách chladných komnat musel žít mladičký dědic české země se svou matkou pod dohledem omezeného a surového purkrabího Hermana. Právě tomuto Hermanovi vložil básník Svatopluk Čech do úst následující verše, jimiž měl oslovit mladičkého prince:
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí, A beř, co péče má ti skýtá zde…“
V básni Svatopluka Čecha projevil purkrabí alespoň částečný soucit s malým princem a pro obveselení mu přinesl klec s ptákem. Ale budoucí král ptáka pustil na svobodu a prázdnou klec svému vězniteli vrátil se slovy plnými symboliky:
„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem: onť můž být vězněm – nikdy žalářníkem!“
Ve skutečnosti asi purkrabí Herman nejevil o chlapce až takovou starost. Zbraslavská kronika připomíná, že kralevic byl „hladem a postem trápen… Často postrádal výživy… Když ráno vstával, postrádal jsa lačný pouhého chleba… V jednoduchou suknici stále se odíval, a poněvadž mu lněné prádlo odpíráno, jen s vlněným se spokojoval…“ Následky krutého věznění pak poznamenaly Václava II. na celý jeho život. Měl velmi chatrné zdraví, sám papež mu dovolil, aby si i ve dnech půstu dopřával maso, protože jeho žaludek prý nesnášel ryby a postní jídla. Kromě toho byl nervově velice labilní. Nesnášel velká shromáždění lidí, míval chorobný strach z koček a jejich mňoukání a za bouřky se uchyloval do ústraní ke schránce s ostatky svatých.
Nakonec zemřel v pouhých 34 letech na souchotiny.
Kunhuta si na jaře na svých věznitelích vymohla povolení k vyjížďkám do okolí Bezdězu. Údajně jezdívala na koni do kostela v Kuřívodech, kde se modlila. Z jedné vyjížďky v květnu 1279 se však už nevrátila a uprchla na Opavsko, do vévodství svého nevlastního syna Mikuláše. Kralevic se tak ocitl na Bezdězu sám a Ota Braniborský ho dal pro jistotu nejdříve dopravit do Žitavy a nakonec až na hrad Špandava na území dnešního Berlína. Teprve když česká šlechta shromáždila Otou požadovaných 15 tisíc, podle jiné verze dokonce 35 tisíc hřiven stříbra výkupného (jedna hřivna představovala asi 250 gramů), mohl se v květnu 1283 kralevic Václav vrátit do Prahy. Protože však braniborský markrabě nedostal hned celou částku, ponechal si několik hradů, mezi nimi i Bezděz, v zástavě. Teprve na nátlak římského krále Rudolfa Habsburského ho vrátil Václavovi II. Český panovník však Bezděz nedržel dlouho. Už v roce 1292 ho dal do zástavy pánům z Dubé, protože potřeboval jejich pomoc při svém tažení do Polska proti kujavskému knížeti Vladislavu Lokýtkovi. V jejich majetku pak zůstal až do roku 1348, kdy Karel IV. vyplatil hrad z rukou Hyn-
ka Berky z Dubé. Sám Otec vlasti na Bezdězu několikrát pobýval a později ho ve svém zákoníku Majestas Carolina dokonce zahrnul mezi královské hrady, které napříště nesmí být žádným způsobem „od koruny české zcizovány“. V dalších letech Bezděz střídal majitele, z nichž většina zde ani nesídlila, protože studený hrad byl pro trvalé obývání nepohodlný. Když po porážce vojska českých stavů na
Bílé hoře v roce 1620 uprchl poslední majitel hradu Václav starší Berka z Dubé do ciziny, přitáhli na Bezděz žoldnéři Maxmiliána Bavorského, vydrancovali ho a zapálili. Jeho nový majitel, později proslulý císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna, původně zamýšlel přebudovat ho na pevnost, ale nakonec ho přenechal mnichům řádu augustiniánů. Mniši však dávali raději přednost sousední Bělé a o Bezděz nepečovali, a tak je Valdštejn zase z hradu vyhnal. Po své nerozhodné bitvě se Švédy u Lützenu nedaleko Lipska v listopadu 1632, v níž padl i švédský král Gustav Adolf, se generalissimus Albrecht z Valdštejna zavázal ke zbožnému skutku. Chtěl zbudovat právě pod Bezdězem klášter benediktinů po vzoru proslulého španělského kláštera Montserratu. Z kláštera nakonec nebylo nic, po Valdštejnově zavraždění rozkradli shromážděný stavební materiál sedláci z okolních vsí, ale samotný hrad už mnichům zůstal. Na nijak nechráněný Bezděz se samozřejmě vydávali také nejrůznější hledači pokladů. Právě oni v roce 1825 rozmlátili kamenný oltář a proraženým otvorem pod ním vnikli do krypty skrývající ostatky pohřbených mnichů. Při zuřivém hledání nějakých cenností vyházeli pozůstatky nebožtíků ze ztrouchnivělých rakví. Tento obraz zkázy také spatřil básník Karel Hynek Mácha při své druhé návštěvě Bezdězu v srpnu 1833: „… pustě rozmetané kostry, kosti, jednotlivé hnáty a povalující se lebky pohřbených mnichů a zbytky rozbitých rakví a potrhaných oděvů, v nichž byli zemřelí pochováni v klášterní hrobce“.
Ponurý výjev musel jistě mohutně zapůsobit na fantazii mladého básníka. Tehdy, 21. srpna 1833, se tu původně zamýšlel zdržet jen několik hodin, ale nakonec tady vydržel zcela uhranut a zaujat až do pozdního večera. Do svého zápisníku si tužkou zakreslil půdorys hradu a zapsal své prchavé dojmy: „Na Bezdězi. Oblaky nade mnou, co stáda beránků, za horami však černý, hustý mrak, temnější než stíny tmavé horní. Vítr zanášel sem tam již požloutlé listí… Papršlek sluneční, důha, kus jako obraz v černém rámu… Mnohý list letěl dolů, bylo mu zde samotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi kvítím polním jako králové, jen studené kamení…“