Ladislav Beran CINKNUTÉ ALIBI
Odpovědná redaktorka Petra Zavřelová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ivana Vaszily
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Ladislav Beran, 2025
Obálka © Ivana Vaszily, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první Vychází jako 420. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-1791-4
Je pravda, že ne vždy se písecké četnické pátrací stanici dařilo, a konec roku šestatřicet dokonce vypadal tak, jako by četnická pátračka postrádala ten správný drajv a u některých vyšetřovaných případů jako by jí docházel dech. U řady rozdělaných věcí majetkového charakteru, jako bylo vloupání do rodinných domů mimo Písek, ale i vloupání do bytů, četníkům chybělo to důležité, a to byly přímé důkazy. Pravda je, že v té době nijak nezaháleli ani půdaři a sklepaři, dokonce ani vébaři, což jsou pachatelé, kteří kradou a šacují odložené kabáty, kde se dá. Písecká galerka, stejně jako ta, co byla takzvaně od pryč, tedy cizí, jako by se na četníky domluvila a pořádně jim zatápěla, takže nebyl den, kdy by si pátračka s kompletním výjezdem, kterému velel její velitel, nadporučík Votruba, nevyjela k případu.
Když na silvestra ráno zavíral velitel pátračky po přečtení Věstníku pátrání i staniční knihu, konstatoval věcně, že rok šestatřicet se pátračce zrovna moc nepovedl a do nového roku sedmatřicet pátračka nastupuje s několika resty, na kterých by bylo záhodno ještě zapracovat. Je fakt, že už v té době nadporučík Votruba věděl, že dojde k doplnění pátračky na plný počet, tedy na osm četníků, neboť mu bylo oznámeno, že na pátračku bude
z českobudějovické pátračky převelen štábní strážmistr
Hřebejk. Četník sice s poněkud pošramocenou pověstí, ale jinak četník zkušený, který má za sebou několik úspěšně vyřešených závažných případů, od majetkového charakteru až po vraždy.
Toto překvapení si nechal nadporučík Votruba pro pátračku až na konec porady, a bylo na něm vidět, že neví, jak o tom začít. Nejdříve si zapálil fajnové viržinko, pak šly brýle z jeho očí na čelo a neodpustil si ani jeho obligátní zhoupnutí křesla až o zeď u okna.
„Tak to bychom měli, páni četníci, teď mám pro vás novinu,“ řekl a brýle šly zpátky na čelo a křeslo zpátky ke stolu. „Konečně došlo na to, co nám už delší dobu nahoře slibovali, a dojde na doplnění stavu pátračky. Koupil jsem od českobudějovický pátračky, přiznám, že tak trochu z musu, dost problematickýho štábního strážmistra Hřebejka, jehož osobní spis je slušně popsanej, takže jde o četníka s pošramocenou pověstí. Nebudu zatajovat, že štábní strážmistr Hřebejk k nám jde za trest, neboť si právě v Budějkách vyrobil několik ošklivých malérů s vdanými paničkami a písecká pátračka je jeho poslední štace, protože podobné případy měl jako četník už v Nymburce. Jinak je to velice zkušenej četník, co má za sebou několik vyřešených závažných případů včetně vražd a co si umí získat respekt galerky. To by snad stačilo. Štábní strážmistr Hřebejk k nám nastupuje druhýho ledna, doufám, že bude pro tuhle pátračku v boji se zločinem tou správnou posilou,“ odklepl Votruba popel z viržinka do popelníku, ale hned nato dodal: „Jo, málem bych zapomněl. Vy všichni jste ženáči, doufám, že vás
štábní strážmistr Hřebejk nenakazí, neboť jeho krédem je, jak jsem se dočetl z jeho osobního spisu, že četnická uniforma je volnou vstupenkou do dámských ložnic!“
Votruba očima sjel své podřízené, ale ti všichni zachovali vážné tváře. „Jsem rád, že si rozumíme, pánové,“ prohodil. „A teď, pokud nás už dneska nic nepřekvapí, bychom mohli zapracovat na konci roku, něco dobrýho okoštovat a něco popít,“ ukázal Votruba na svého zástupeckého, štábního strážmistra Kubíka, který měl tohle vše na starosti a hned vytáhl černou roletu vysoké registračky u okna a vyndal z ní litrovku blatenské slivovice, kterou postavil na stůl.
„Doufám, páni četníci, že ten příští rok bude pro pátračku úspěšnější,“ chopil se Votruba jako první skleničky, které všem nalil pohotový technik pátračky praporčík Číp, když v tom zazvonil vedle, v kanceláři u služby, na stole telefon. Strážmistr Kovařík, co měl ten den službu u telefonu, hned vyskočil od stolu, a když se po chvíli vrátil, bylo na něm vidět, že velitele pátračky ani kolegy, natěšené na bohatou hostinu připravenou na stole, nijak nepotěší.
„Obávám se, veliteli, že se dneska asi nezastavíte. Volal vrchní strážmistr Ševčík z písecký četnický stanice, že mu před chvílí oznámil mistr Papež z lomu Na Ptáčkovně, že se jim někdo vloupal do muničáku a podle ‚šusáka‘ Tesaře se jim tam ztratilo pět kusů průmyslových náloží dynamitu.“
„Zatraceně, tak takovej malér nám tady scházel! Z toho může bejt někde ošklivá polízanice. Pro to si těžko někdo přišel, aby oslavil silvestra. Co se dá dělat, oslava holt počká, pánové, vyrazíme do lomu,“ konsta-
toval Votruba a pohlédl na štábního strážmistra Kubíka, technika praporčíka Čípa a psovoda strážmistra Šustra.
V tu chvíli bylo všem jasné, že ve výjezdu pátračky s nadporučíkem Votrubou nebudou chybět. Ještě než se zvedli od stolu, každý si vzal z velké mísy obložený chlebíček z Jůzkova lahůdkářství a během chvilky už vyráželo auto pátračky do lomu Na Ptáčkovně za městem, což nebylo od pátračky nijak daleko.
Dostat se do skladu „šusáka“ Tesaře nebyl žádný problém. Na železné dveře s přidanou masivní petlicí, se stejně masivním visacím zámkem, si pachatel netroufl, ale stačilo mu vybourat odzadu ve skladu několik cihel a byl vevnitř. Psovod tu nijak nepořídil, protože bylo v lomu už dobře deset lidí a na vloupání do skladu se přišlo náhodou. Hlídač Zájeda sice tvrdil, že každou hodinu byl venku a kontroloval muničák, ale s tím u četníků vůbec nepochodil, protože jinak by se na vloupání přišlo mnohem dřív. Každopádně z lomu odjížděla pátračka s informací, že o tom, že v lomu za dva dny dojde vůbec k prvnímu komorovému odstřelu a je k němu až na dvě navrtané díry už vše připraveno, se musel dozvědět někdo cizí, a proto si pro tu připravenou trhavinu také došel. Podle „šusáka“ Tesaře, který byl vyloženě v klidu, je stejně tomu, co dynamit ukradl, bez rozbušek nanic. Ty měl Tesař schované jinde a tam je taky všechny našel. I tak to byl pro pátračku velmi závažný případ a už cestou zpátky na pátračku byl nadporučík Votruba rozhodnutý, komu tento závažný případ přidělí.
I přes poslední výjezd pátračky v šestatřicátém roce se oslava jeho konce pátračce vydařila. Nechyběl vrch-
ní soudní rada Žlábek, soudní koroner doktor Cafourek a k večeru se objevil na pátračce, sice jen na skok, i okresní velitel četnictva major Knobloch. To, že během večera padla zmínka o vloupání do muničáku v lomu Na Ptáčkovně, se dalo čekat, a přestože pátračka nespadala pod velení okresního velitele četnictva majora Knoblocha, měl nadporučík Votruba na jeho dotaz, komu ten případ přidělí, pohotovou odpověď.
„Od novýho roku bude doplněn stav pátračky, pane majore, a přijde sem výrazná posila z českobudějovický pátračky. Koupil jsem na příkaz velení z Prahy štábního strážmistra Hřebejka. Jedná se o zkušeného četníka, který má za sebou spoustu vyřešených velkých případů nejen majetkovýho charakteru, ale úspěšně vyřešil i několik vražd. Pravda, má dost pošramocenou pověst, on totiž miluje ložnice vdaných paniček, ale já už si ho tady ohlídám.“
„Takže ten štábní strážmistr Hřebejk jde do Písku z Budějc na pátračku vlastně za trest. Pochopil jsem to dobře, Votrubo?“
„Líp bych to neřekl, pane majore. Jen co přijde, tak mu nasypu do žlabu, aby neměl na ty jeho milostný avantýry čas, a právě jemu hned přidělím ten případ z lomu, ať ukáže, co v něm je. S galerkou to umí, takže se tu určitě brzo zatáhne. Nic jinýho mu taky nezbyde, Písek je totiž jeho poslední štace. Po pravdě řečeno, pane majore, moc času jsem na rozhodování neměl. Přišel befel z Prahy a tím bylo rozhodnuto. Já už si pana štábního strážmistra Hřebejka ukočíruju,“ kasal se nadporučík Votruba, který už měl něco upito.
„Já vám, Votrubo, nevelím, ale ten případ z lomu Na Ptáčkovně mě nemůže nechat klidným. Podle mě to totiž zavání dost podezřele námluvami se zločinem. Ukradenejch pět náloží dynamitu, to přece není žádná sranda, to není, Votrubo, vyloupenej trezor. S tím se může někde nadělat sakra velká paseka.“
„To může, pane majore, ale ten dotyčnej, co ho má doma, musí mít k tomu to hlavní, a to nemá. To jsou rozbušky a ty v tom skladu naštěstí nebyly,“ začal Votruba vysvětlovat to, co se dozvěděl od „šusáka“ Tesaře, ale to už se major Knobloch zvedl od stolu, všem popřál do nového roku a odešel z pátračky.
Pravda je, že jen co se druhého ledna objevil na četnické pátračce štábní strážmistr Hřebejk a předpisově se zahlásil nadporučíku Votrubovi v jeho kanceláři, měl k němu velitel pátračky delší nesouvislou řeč, týkající se jeho malérů, s nimiž přišel do nového působiště. Pokud nadporučík Votruba čekal, že se Hřebejk bude tomu, co měl napsáno ve svém osobním spisu, nějak bránit, nebylo tomu tak, ba právě naopak. Když Votruba skončil, vypadlo ze štábního strážmistra Hřebejka to, co už velitel pátračky o něm slyšel.
„Všechno, co je v mým osobním spisu, je, pane veliteli, pravda, stejně tak, že četnická uniforma je volnou vstupenkou do dámských ložnic,“ zapálil si štábní strážmistr egyptku a tahle cigareta, to byla další věc, která nadporučíku Votrubovi na novém členovi pátračky nijak nevoněla.
„Tuhle vaši oblíbenou hlášku bych tu, Hřebejk, nerad slyšel. Udělejte mi tu laskavost a nechte si ji jen pro
sebe. Na pátračce jsou samý ženáči, byl bych nerad, aby se týhle hlášky někdo z nich chytil. Tím jste mi, Hřebejk, potvrdil jedno, co jsem se o vás dozvěděl, že jste nejen dobrej četník, ale i pěkná kancovina,“ řekl Votruba a zavedl Hřebejka do jeho kanceláře, kde už na něho čekal strážmistr Kovařík.
„Než si seženete, Hřebejk, nějakej podnájem, můžete přespávat v kanceláři. Tady strážmistr Kovařík, než se nedávno oženil, tu přespával taky. Až se, Hřebejk, zabydlíte, přijďte ke mně, seznámím vás s naším rajónem.
Jinak na uvítanou dostanete ode mne případ, co se nám narodil na silvestra v jednom lomu za Pískem,“ řekl Votruba a odešel z kanceláře.
První, co pak Hřebejk udělal, bylo, že vytáhl z ruksaku láhev rumu a pozval strážmistra Kovaříka na přátelské seznámení a přípitek.
Jen co se pak štábní strážmistr Hřebejk objevil v kanceláři velitele pátračky, ten rozprostřel na stole mapu
Prácheňského kraje a hned spustil: „Jak vidíte, Hřebejk, nemá tenhle devadesátej druhej policejní revír nijak malej rajón. Končí skoro na hranicích s Německem, takže Vimperk, Prachatice, vlastně ještě i Lenora jsou naše, máme to jinak až k Petrovicům, takže milevská strana je taky naše a taky kus Strakonicka čili Vodňany, Bavorov, to je ještě náš rajón. To všechno poznáte, teď k tomu případu ze silvestra,“ začal nadporučík Votruba od Adama, a když skončil, sáhl do šuplete stolu a položil před Hřebejka spis s názvem Dynamit, ve kterém byl pouze výslech mistra lomu Papež, „šusáka“ Tesaře, ohledání místa činu a fotodokumentace.
Hřebejk to vše prolistoval a hned z něho vypadlo:
„A to je od toho silvestra všechno, veliteli? Takovýmu spisu říkal trefně náš pan štábní kapitán v Budějkách spis ‚Žiletka‘.“
„Bohužel, víc se toho ten den udělat nestihlo. Na případu budete pracovat s technikem praporčíkem Čípem. To, že se připravuje v lomu vůbec první komorovej odstřel, to vědělo minimálně deset lidí z lomu, akorát se nevědělo, kdy k němu dojde. To věděl jen ‚šusák‘ Tesař a mistr v lomu Papež. Oba tvrdí, že o tom nikomu neřekli.
Třeba řekli, ale do hlavy jim, Hřebejku, samozřejmě nevidím. Bude třeba provětrat zdejší galerku, Číp ji zná moc dobře, i když na galerku od věže, co se schází v hospodě U Šímů, bych si nevsadil korunu ani na jednoho z nich.
Touhle dobou tam zbyl samej čičmunda, co je maximálně schopnej udělat nějakej sklep anebo půdu. Tohle podle mě bude, Hřebejk, vyšší liga. Ukradenej dynamit hned ‚dostal nohy‘ a šlo to sichr někam dál. Na nějaký hloubení studny tolik dynamitu rozhodně nešlo. Jinak pátrání do Věstníku už šlo, to posílal zástupeckej Kubík.“
„Já se divím, veliteli, že se ještě, když jde o dynamit, neozvali páni utajenci z Prahy. Ústřední zpravodajskou službu by taková věc měla přece zajímat,“ vypadlo nečekaně z Hřebejka.
V tom velitel pátračky silně zařval: „Zástupeckej, ke mně, a fofrem!“ vztyčil se nadporučík Votruba za stolem jako bůh pomsty, a jen co se objevil v kanceláři štábní strážmistr Kubík, tak na něho Votruba spustil: „Zástupeckej, dal jste zprávu o tom lomu Na Ptáčkovně do Prahy utajencům?“
„Nedal, veliteli, ale hned to udělám,“ vypadlo z překvapeného Kubíka a hned nato zmizel ve své kanceláři.
Votruba těžce dopadl zpátky do křesla, jen pod ním zapraskalo. „Hergot! Kdybych mu to hned, co jsme se vrátili z Ptáčkovny, neříkal: ‚Nezapomeň informovat utajence v Praze.‘ Máme kliku, že to zatím nikde neřachlo,“
šel Votruba hned do viržinka, vzápětí nato vytáhl černou roletu registračky u okna, vyndal láhev blatenské slivovice a nalil dvě sklenky.
„To je tady proti mrtvici,“ konstatoval suše Votruba a přiťukl si s Hřebejkem. Zmínkou o utajencích u něho štábní strážmistr Hřebejk hned první den slušně zabodoval.
Stačil jediný telefonický hovor štábního strážmistra Kubíka o vloupání do skladu lomu Na Ptáčkovně do Prahy a zmínka o pěti kusech dynamitu zvedla na Ústředí zpravodajské služby hned dva utajence z kancelářských židlí. Už druhý den kolem poledního se v Písku na pátračce objevili major Hertl a major Šilar. Nadporučík Votruba čekal, že to hned od nich schytá, že se o případu dozvěděli až teď, kupodivu byli oba v pohodě a zmínka o tom, že u dynamitových náloží nebyly roznětky, je upokojila natolik, že neodmítli od Votruby pozvání nejen na kafe, ale ani na košt blatenské slivovice. Chtěli samozřejmě vidět spis a to, že se zatím jednalo o spis „Žiletku“, nijak neřešili. Dlouho se na pátračce nezdrželi. Odvezli si s sebou všechny kopie ze spisu Dynamit včetně fotodokumentace a kolem druhé hodiny už se vraceli zpátky do Prahy s tím, že budou s pátračkou, konkrétně se štábním strážmistrem Hřebejkem, který má případ přidělený, v kontaktu.
Nadporučík Votruba byl spokojený s tím, jak návštěva utajenců dopadla, a pozval Hřebejka, jen co odjeli, na dva malé panáčky blatenské. „Jsem rád, Hřebejk, že to tak dopadlo. My si tady z toho děláme hlavu a oni jsou v pohodě a hned odjedou. Z pražský kanceláře od stolu toho moc nevyšetří.“
„Já bych je, veliteli, nijak nepodceňoval. Jak jsem je oba sledoval, měl jsem dojem, že o tom lomu asi už něco ví. Tyhle utajenci se, veliteli, nezdají, ale i oni mají svý lidi, tak jako my a kriminálka, pomalu všude. Vůbec bych se nedivil, že už o tom lomu mají nějakej ánung.“
„Necháme se, Hřebejk, překvapit, každopádně my pojedeme tady po svý lajně, a jak už jsem říkal, je třeba pořádně provětrat galerku a otočit se po stycích všech chlapů, co dělají v lomu. Jejich seznam máte, můžete na tom s Čípem už začít dělat, ten zná Písek jako svý boty. To, že dal někdo z lomu na ten sklad s dynamitem tip, o tom jsem, Hřebejk, přesvědčenej, těžko tam šel někdo jen tak na blind.“
„V tom jsem, veliteli, s vámi zajedno, hned se na to s technikem vypravíme,“ souhlasil Hřebejk s velitelem pátračky. Hned nato odešel do kanceláře technika praporčíka Čípa se seznamem a během chvilky už na dvoře bylo slyšet našlápnutí „bedára“, na kterém oba četníci vyjížděli do města za zločinem.
Udělat si šetření u deseti lidí z lomu, vyhodnotit, co je dobrý poznatek, se kterým se dá pracovat, a co je vyložený drb, to se nedá zvládnout za pár dnů, a tak se tím bavili štábní strážmistr Hřebejk s praporčíkem Čípem hezky dlouho. Velitel pátračky s napětím sledoval každý Věst-
ník pátrání, jestli to mezitím někde neřachlo, a byl z toho
celý nervózní. Utajenci z Prahy se neozývali a pravda je, že po čtrnácti dnech šetření byli štábní strážmistr Hřebejk a praporčík Číp tam, kde začali, a nedostali se za celou dobu ke kloudnému poznatku. Štábní strážmistr
Hřebejk ale za tu dobu pomalu a jistě získával nejen místní a osobní znalost, ale taky se začal už slušně orientovat ve zdejší galerce, a to nejen v galerce od věže, co se scházela na Drlíčově v hospodě U Šímů, ale měl už pod palcem skoro všechny šlapky z ulice a v obou píseckých bordelech, jak v tom za viaduktem u Václava, tak v Portyči Na Pěníku, mu šly obě bordelmamá na ruku, protože nebylo nadto, si to u nového pana štábního strážmistra pro sichr vypiglovat.
Je třeba přiznat, že jak šlapky z ulice, tak galerka od věže vzaly nového pana štábního strážmistra z pátračky brzo na vědomí, a Hřebejkovi se tak dostávalo na ucho to, co zrovna potřeboval. Dvacátého února ráno dostal na ucho od bordelmamá Šestákové z Domu laskavé neřesti zajímavý erfolk, kdy se mu Šestáková svěřila s tím, že tam v noci měli jistého Oldu Hajňuka, který si tam s jejími holkami udělal bene, a ptala se, jestli není někde udělanej trezor, že si myslí, jestli to není nějakej kasař, protože ten mlaďoch tam u ní nechal skoro dva tisíce.
„Trezor udělanej žádnej nemáme, aspoň zatím se nám nikdo neozval, Šestáková. Jméno kasaře Hajňuka mi taky nic neříká, i když teď si vybavuju, že už jsem na to jméno někde narazil, nebo jsem ho od někoho slyšel. I tak dík, Šestáková, máte to u mě,“ zavolal Hřebejk hned praporčíka Čípa a zeptal se ho, zda mu to jméno něco říká.
15
„Samozřejmě, že říká. Co si pamatuju, tak nějakej
Hajňuk bydlí v Tylovce u divadla, dělá v lomu, ale určitě to není Olda. Je to Ferdinad. Toho jsme přece spolu prověřovali. Mrknem na něj, Hřebejku. Udělat si bene u Šestákový za dva tisíce, ten pán by nás mohl, Hřebejku, i tak zajímat. Za chvíli jsem u tebe, brkni zatím na radnici na popisák, jestli ten Ferdinand Hajňuk nemá bráchu nebo syna, to jméno je na Písečáka dost neobvyklý,“ ukončil technik hovor, a když se objevil v Hřebejkově kanceláři, ten už věděl, jak se věci s Oldřichem Hajňukem mají.
„Tak ten Olda Hajňuk je, Čípe, brácha toho Ferdinanda Hajňuka, co dělá v lomu Na Ptáčkovně. Sjedeme si pro něho?“
„Já jsem pro, ale musíme nejdřív zjistit od toho Ferdinanda, kde ten jeho brácha dělá,“ chystal se najít v telefonním seznamu číslo lomu, když vtom vběhl do Hřebejkovy kanceláře strážmistr Kovařík, který měl službu u telefonu.
„Mám na drátě majora Hertla z Obrannýho zpravodajství a chce s tebou, Hřebejku, nutně mluvit.“
„Tak mi ho spoj, my za chvíli vyrážíme do lomu,“ vypadlo z nedočkavého Hřebejka.
Jakmile mu strážmistr Kovařík spojil majora Hertla, hned se mu do telefonu předpisově ohlásil. „Pane štábní, mám pro vás zajímavej erfolk. Říká vám něco jméno Oldřich Hajňuk?“
„Před chvílí mi to ještě nic neřeklo, pane majore, ale teď už jo, právě se chystáme pro něho s kolegou Čípem sjet.“
„Tak to sebou hoďte, jestli už není pozdě, pane štábní.
Udělali jsme na návrh našeho šéfa šetření v Čedoku a teď se podržte, pane štábní. Našli jsme tam v seznamu turistů do Ameriky právě jeho. Před týdnem si tu koupil lodní lístek do Ameriky a složil tu za něj čtyři tisíce. Měl by odjet lodí už za tři dny. Kolega Šilar už dělá opatření na hranicích, snad bude ještě v republice.“
„Hajňuk byl ještě včera v jednom píseckým bordelu, kde si udělal s holkama bene za dva tisíce, patrně se tu byl rozloučit. My pro něho hned vyrážíme. Jeho bratr totiž dělá v lomu, kde se ztratil ten dynamit. Jestli ho najdeme, určitě se ozvu, pane majore,“ skončil Hřebejk hovor. To už přišel z vedlejší kanceláře praporčík Číp a oznámil mu, že Olda Hajňuk dělá v Kožešárně za nádražím. „No sláva, jedeme pro něho, Cestou ti, Čípe, řeknu, co mi volal major Hertl,“ vyběhl Hřebejk z kanceláře a během několika minut už vyráželo auto pátračky ze dvora.
Jen co se objevil Oldřich Hajňuk na vrátnici, kam si ho štábní strážmistr Hřebejk nechal zavolat, když předtím upozornil vrátného, aby o nich neřekl slovo, tak mu praporčík Číp nasadil okamžitě pouta a hned ho odvedl do auta. Hajňuk na to neřekl půl slova a bylo na něm znát, že ví moc dobře, kolik uhodilo. Po příjezdu na pátračku skončil Hajňuk v Hřebejkově kanceláři, kde u něho praporčík Číp udělal osobní prohlídku a v peněžence našel skoro tisíc korun.
„Koukám, Hajňuku, že tě v tý Kožešárně královsky platí. Čtyři tisíce za lodní lístek do Ameriky, dva tisíce jsi nechal v bordelu Na Pěníku, tady ještě tisícovka,
kdepak jsi k těm prachům přišel? Koukej kápnout božskou!“ spustil na něho štábní strážmistr Hřebejk dost zhurta.
„Našel jsem nedávno ve městě peněženku, kde bylo skoro deset hadrů,“ vypadlo z Hajňuka.
„Jo, tak tys ji našel? Zajímavý je, že nám nikdo takovou ztrátu nenahlásil. Dokonce ani to, že by mu ji někdo ukradl. Tak jak jsi k těm prachům přišel? A žádný pohádky, na ty jsme oba už dost starý,“ upozornil Hajňuka ostře Číp, který toho lhaní začínal mít dost, a hned nato se ozval Hřebejk.
„Hele, mladej, koukám, že máš pěknej bordel v hlavě, nevíš, jak z toho ven, a bylo už na čase, aby sis vyčistil na pátračce hlavu. My totiž oba tušíme, za co ty prachy jsou, a řeknu ti na rovinu, na Ameriku zapomeň, lítáš totiž v pěknejch sračkách. Koukej rychle vybalit, komu jsi ten ukradenej dynamit z lomu prodal. Ty prachy jsou totiž za těch pět šišek dynamitu z lomu, kde dělá tvůj brácha, a jestli to někde řachne, tak se z lapáku jen tak nevrátíš. Doufám, že aspoň tohle ti došlo? Ten sklad s dynamitem jsi udělal s bráchou?“ vzal si Hřebejk židli od stolu a sedl si s ní naproti Hajňukovi.
„Bráchu do toho netahejte, ten s tím nemá nic společnýho,“ spustil. „Od toho akorát vím, že se měl střílet ‚komorák‘.“
„No vidíš, Oldo, že to půjde. Tak komu jsi ten dynamit prodal? Je z Písku?“ zeptal se Hajňuka už mírnějším hlasem Hřebejk, a to snad zabralo.
„Jmenuje se Hynek Eltrich a bydlí nad poštou. Chtěl to pro bráchu, co je ve Vimperku.“
„Němec,“ vypadlo okamžitě z Čípa a Hajňuk mu na to přikývl.
„To nám stačí. Hned to sepíšeme,“ prohodil Hřebejk, když v tom se objevil v kanceláři nadporučík Votruba. Hřebejk mu palcem nahoru naznačil, že je to venku, odešel s velitelem pátračky do jeho kanceláře, kde ho informoval, jak se věci mají.
„V každým případě toho Hajňuka, Hřebejk, podrobně vyslechněte, já musím hned informoval majora Hertla, a obávám se, že my už si do Vimperka pro toho Eltricha nepojedeme,“ konstatoval nadporučík Votruba věcně a měl pravdu.
Jakmile informoval majora Hertla, jak se v Písku věci mají, bylo mu řečeno, že případ si okamžitě přebírá operativní skupina Obranného zpravodajství, které provede konečnou realizaci případu. Tím taky případ pro četnickou pátračku skončil a za tři dny se objevili na pátračce jak major Hertl, tak major Šilar s poděkováním celé pátračce za výbornou spolupráci, díky níž byla ve Vimperku zadržena protistátní skupina pěti lidí a při domovních prohlídkách bylo nalezeno několik střelných zbraní a taky ukradený dynamit z píseckého lomu.
Jen co oba utajenci z pátračky odjeli, vytáhl nadporučík Votruba roletu černé registračky u okna, z níž vyndal litrovou láhev blatenské slivovice, a svolal k sobě celou pátračku. „Poděkování od pánů majorů z Obrannýho zpravodajství se nám dostalo, zvu vás, pánové, na panáka a chtěl bych tady vyslovit pochvalu štábnímu strážmistru Hřebejkovi za dobrou práci. A musím přiznat, že to, co se píše v jeho osobním spisu, je pravda,
je to dobrej četník a nekoupil jsem pro tuhle pátračku
špatně,“ pozvedl Votruba sklenku, když v tom se ozval praporčík Číp.
„Veliteli, ale ono se v tom Hřebejkovo spisu o něm přece píše víc.“
„To je pravda, Čípe, ale případem, který tak bravurně po svém příchodu na pátračku zvládl, si to u mě předem vypigloval.“
„Až na to, že četnická uniforma je opravdu volnou vstupenkou do dámských ložnic,“ utrousil Hřebejk a k překvapení velitele pátračky dali Hřebejkovi všichni četníci za pravdu.
Pan řídící učitel Silvestr Kamenický se do vesnické školy, jako byla ta v Kovářově u Milevska, vůbec nehodil. Byl to mužský typu R. A. Dvorského a je pravda, že po něm ženské šílely. Přestože žil na vesnici, oblékal se podle poslední módy a všude, kde se objevil, tam zdobil. Býval rád středem dámské společnosti, ale rád upoutával i pozornost pánů. Ženy ho obdivovaly, chlapi mu záviděli. Někteří se ho dokonce snažili napodobovat.
V dámské společnosti byl vtipný. Jezdil hrát tenis do Dobříše a do Příbrami, mohl si to dovolit. Ten tenis opravdu uměl, dokonce velmi dobře, a měl navíc to, co v té době moc mužských na vsi nemělo, měl auto. Dokonce jako jediný v Kovářově. Z učitelského platu by si ho těžko pořídil, ale protože měl zlatou matinku v Praze, která byla majitelkou několika kadeřnických salonů na Vinohradech, žilo se mu velice slušně. Tahle fešná vdova z Vinohrad koupila synáčkovi k jeho třicátým narozeninám novou Škodu Popular 420, černého dvousedadlového roadstera. A tímto luxusním dárkem, dá se říct, uspíšila konec řídícího učitele, kterému tak pomohla v jeho necelých dvaatřiceti letech do hrobu.
Silvestr Kamenický mohl sice učit díky známostem své matinky v Praze, ale on o to moc nestál. Víc než
o Prahu stál o slečnu Bednářovou, dceru druhého největšího sedláka v Kovářově, která byla jako obrázek a obrázky taky malovala. Studovala na Akademii výtvarných umění u profesora Náhlíka a podle jejích prací to vypadalo, že po dlouhé době bude mít tahle republika nového Mařáka, tentokrát ale v sukni. Zřejmě by k tomu i došlo, to by ovšem Amélie nesměla potkat na Jiřinkovém plese na Žofíně Silvestra Kamenického, který měl kromě hezké tvářičky a sportovního držení těla i románové jméno, přímo jako z červené knihovny. Zkrátka řečeno, z malování u profesora Náhlíka sešlo a malování brzy nahradilo milování, které samozřejmě nebylo bez následků. Byla z toho svatba a učitelský Silvestr Kamenický slíbil své vyvolené v kostele sv. Tomáše na Malé Straně všechno to, co se na svatbě obyčejně slibuje. Vlastně tam bylo i něco navíc a to, že budou bydlet u rodičů nevěsty v Kovářově, kde šel zrovna na penzi pan řídící učitel. Zamilovaný Silvestr Kamenický kývl i na tuhle nabídku a nikdo v té době netušil, že novému panu řídícímu zbývají do konce jeho života necelé dva roky.
Mladé manželství, jak už to bývá, prošlo zpočátku vášnivými líbánkami, které by možná pokračovaly kdoví jak dlouho, ale to by se nesměla v Kovářově na poště objevit nová paní poštmistrová, zralá to pětačtyřicátnice, která byla navíc, alespoň tahle fáma s ní na poštu z Milevska přišla, na „zajíčky“. Což sice pan řídící učitel Kamenický už dávno nebyl, ale také neušel pozornosti místních drben, které leccos zbytečně zveličily, rády si něco pikantního přidaly a už byla na světě šlamastyka, kterou musela přijet řešit matinka z Prahy. Přitom prý to
bylo všechno nevinné a vše se odehrávalo spíš v oblasti neukojené ženské fantazie. Vysvětlujte to ale ženě, která je víc po sanatoriích než doma a není na tom zdravotně zrovna nejlépe. Jednou už tu je pochybnost, a to prý je vlastní sestra žárlivosti. Alespoň tak prý o tom vykládal pan děkan každou neděli v kovářovském kostele. A když se veselá paní poštmistrová párkrát sveze autem pana řídícího do Milevska k dámské krejčové na zkoušku šatů, nebo dokonce až do Příbrami k jedné vyhlášené kadeřnici, tak to už jsou možná i takové malé zlomyslnosti a schválnosti od manžela, které se nedají jen tak překousnout. Byť on to vysvětluje tím, že se chce přesvědčit, zda ta jeho milovaná ho má ještě ráda a žárlí.
Při hádce, kdy docházejí argumenty, padnou nejednou i ošklivá slova, která se při nejlepší vůli nedají vzít zpátky, a najednou je po lásce a místo věrného milování přichází vyhrožování. Dokonce zastřelením. A nebylo první. Bohužel ani poslední. To první přišlo totiž ještě za svobodna, kdy při prvním milování padlo slůvko o zradě a trestu. Tenkrát Silvestr Kamenický moc pozorně neposlouchal, nebo to vzal na lehkou váhu, jen jako řečnický obrat, kdy řeč se mluví a voda teče. A přece tomu bylo jinak.
Dá se říct, že zástupce velitele písecké pátračky Votruby, štábní strážmistr Kubík, se ke všem těmto informacím dostal jako slepý k houslím. V Klučenicích vypomáhal o žních svému strýci Aloisi Štěpánovi a zrovna se přinatrefil na četnické stanici k tomu, když starosta Kovářova ohlásil vraždu řídícího Silvestra Kamenického. Přitom žádná pistole, žádný revolver, ale docela
obyčejná sekyra na štípání dřeva ukončila o půlnoci život pana řídícího. A aby se z té rány čepelí do hlavy ještě náhodou neprobral, tak mu jeho žena, která se k vraždě manžela starostovi přiznala, prořízla kuchyňským nožem hrdlo. K tomuto hroznému činu stačilo málo. Doporučená obsílka od advokáta pana řídícího, kde jí doktor sděloval, že Silvestr Kamenický žádá prostřednictvím svého advokáta o rozvod. Hrozba, kdysi dávno vyslovená, se stala po létech skutečností.
První, co štábní strážmistr Kubík udělal, bylo, že zavolal do Písku veliteli pátračky nadporučíku Votrubovi, a se strážmistrem Žákem z klučenické četnické stanice vyrazili na kolech do Kovářova, kde v kanceláři starosty společně zatkli Kamenickou a čekali, až přijede do Kovářova výjezdová skupina písecké četnické pátračky s velitelem nadporučíkem Votrubou.
Jen co se v Kovářově v kanceláři starosty po hodině objevil výjezd s četníky z pátračky, ve kterém nechyběl soudní koroner doktor Cafourek ani vrchní soudní rada Žlábek z Krajského soudu, odebrali se s Kamenickou do statku, kde se jim v ložnici naskytl pohled, na který jen tak nezapomenou. Na posteli ležel Silvestr Kamenický přikrytý dekou, hlavu měl zčásti zakrytou ručníkem od krve, ale i tak bylo vidět, že má na hlavě několik ran sekerou. Krk měl, bůhvíproč, ovázaný kapesníkem, z levého ucha mu vytékala krev a pravý boltec byl zcela rozdrcen. Nehezký pohled na toho, co nedodržel svatební slib daný své vyvolené. Stopy od krve nacházel technik praporčík Číp po celém bytě i na vražedném nástroji, i když byl omytý vodou. Nůž, který zřejmě dokonal to,
na co sekyra nestačila, byl nalezený celý zakrvácený
mezi příbory v kredenci. Objeveno bylo i zakrvácené noční dámské prádlo a polštář, jehož nejvíce zakrvácený kus byl z nepochopitelných důvodů rozstříhán.
Přítomná vražedkyně se celou dobu, co doktor Cafourek ohledával tělo Kamenického, potutelně usmívala a bylo na ní vidět, že je se svou pomstou spokojená.
To, že zabila svého nevěrného muže, nijak nezapírala, a i před četníky zopakovala to, co už řekla starostovi.
„Zabila jsem ho, protože jsem rozvod za žádnou cenu nechtěla a chtěla jsem zachovat rodinu a pro naše děti tátu,“ to byla její první slova, a teprve když se znovu nadechla, pustila se do vyprávění celé tragédie.
„To oznámení advokáta, že se chce se mnou Silvestr rozvést, byl pro mě šok, pánové! Prostě jsem to normálně nevydýchala. Když jsem kolem devátý večer zjistila, že už spí, dala jsem kočárek se spící dcerkou do vedlejšího pokoje, z kůlny na dvoře jsem si přinesla sekyru, tu jsem si dala pod postel a šla jsem si taky lehnout. Asi kolem jedný hodiny v noci jsem se probudila, a když jsem zjistila, že Silvestr tvrdě spí, protože se na žádný moje volání neprobudil, vstala jsem a sekyrou jsem mu dala několik ran do hlavy,“ odmlčela se na moment vražedkyně, ale vzápětí pokračovala.
„Silvestr po první ráně po mně vztáhl ruku, jako by se chtěl chránit, a tak jsem ho znovu několikrát uhodila. Když jsem odcházela z pokoje, tak hlasitě chroptěl a slyšela jsem to až do kuchyně, kde jsem seděla a čekala, až bude konec. Pořád jsem ale slyšela jeho chroptění, a tak jsem vytáhla z kredence nůž a vrazila jsem mu
ho asi dvakrát do krku. Protože se mezitím probudila malá, šla jsem ji zase uspat,“ vypověděla žena řídícího bez sebemenšího zakolísání v hlase a způsob, jakým to podávala, naháněl četníkům, kteří už něco zažili a viděli, doslova hrůzu.
Tím ale Kamenická neskončila a spustila znovu. „Ráno jsem se snažila smýt tu krev, ale pak jsem toho nechala. Před sedmou jsem odvedla větší dítě do školy, a když jsem se vrátila, tak jsem šla na půdu a chtěla jsem se tam zastřelit, protože mi teprve došlo, co jsem provedla. Nejdříve jsem napsala dopis četníkům, aby nikoho nepodezřívali, a když jsem objevila v šupleti revolver, tak jsem ho nabila asi čtyřmi náboji a vyšla jsem před stavení, kolem kterýho zrovna procházel soused Matunák, a jednou nebo dvakrát jsem vystřelila. Pak jsem si to rozmyslela a chtěla jsem na Matunákovi, aby mě zastřelil, že jsem v noci zabila svého muže a tátu svých dětí,“ skončila Kamenická své vyprávění a teprve pak propukla v usedavý pláč.
To už se na dvoře statku objevilo pohřební auto, které přijelo pro nebožtíka, a velitel pátračky nadporučík Votruba se zeptal vrchního soudního rady Žlábka, jak to vidí.
„Jak to vidím já, na to se mě, Votrubo, teď neptej, důležitý bude, jak to budou vidět páni doktoři psychiatři, protože ta ženská nepatří, Votrubo, podle mě, do basy, ale rovnou na psychiatrii. Rodinná tragédie. Abych ti řekl pravdu, Votrubo, po tom, co jsem viděl a slyšel, jsem na panáka,“ hodil vrchní soudní rada Žlábek okem po doktoru Cafourkovi a ten mu přikývl.
Doktor Cafourek vyplnil pro pohřebáky úmrtní list a vrchní soudní rada Žlábek vytelefonoval promptně s psychiatrií v Dobřanech odvoz Kamenické. Teprve pak se vrátil výjezd četnické pátračky do Písku, kde si všichni dopřáli blatenskou slivovici, aby co nejdřív zapomněli na hrůzu, kterou měli před očima.