Vlastimil Vondruška LUCEMBURSKÁ EPOPEJ IV 1356–1378
Otec vlasti
Odpovědná redaktorka Olga Poulová
Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Karol Lament/PT MOBA
Tisk CPI Moravia Books, s. r. o., Pohořelice
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Vlastimil Vondruška, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-1763-1
Alence
dobře, ale byl to jejich domov. Pro Karla jsme jen jeho království. Tohle Karel nikdy cítit nebude a nepochopí. Přesto buď vůči němu smířlivější!“
Hodně jsem o jejích slovech přemýšlel a rozhodl jsem se, že se sice budu dál chovat jako kronikář, ale rozumný. Fakta jsou fakta. Proto se pokusím vše, co se týká politiky, vysvětlit ve svých interpolātiō, aby bylo zřejmé, proč se věci děly. V kronice si budu více všímat především toho, jak císař žil. A samozřejmě i my, Landštejnové. I když to není vyprávění zrovna radostné. Ale takový je prostě život.
Císař Karel došel k tribuně, která byla pro něj a jeho doprovod připravena. Tam bylo také nachystáno pohoštění. Karel se však neposadil do křesla, nýbrž pokračoval k hloučku městské rady. Zastavil se před purkmistrem. Před šesti lety mu dal volnou ruku k tomu, aby jakýmkoliv prostředkem dostal židy z města. Za to mu Norimberk zaplatil. Nicméně Karel byl křesťanský panovník, a to musel neustále stavět na odiv. Odpovědnost za pogrom nemohl nechat na sobě.
Purkmistr Ulrich Stromer pochopil, že ho čeká nepříjemná chvilka. Proto padl na kolena a raději začal sám prosit: „Slitování, vznešený císaři. To, co se tu odehrálo, nebyla naše vina. Nabídli jsme židům odchod, ale chovali se zpupně. Uráželi zbožný záměr postavit tu chrám Panny Marie, vysmívali se víře v Ježíše Krista a nakonec nás napadli. Došlo k boji, museli jsme se bránit.“
„To všechno jsem už slyšel,“ opáčil přísně císař Karel. „Nicméně to neopravňuje nikoho, aby proléval cizí krev. Jak jsem tehdy řekl, měli jste jednat rozvážně a podle práva potrestat jen ty zavilé a nebezpečné. Přísně tebe i celou městskou radu kárám za to, co se tu stalo. Proste Boha o odpuštění. Až bude chrám stát, na náklady radnice necháte postavit oltář na tom místě, kde se dříve nacházela synagoga.“ Pak se otočil a rychle se vracel k tribuně.
Purkmistr Ulrich Stromer vstal, dlaní si oprášil kolena a významně vrhl pohled na zbytek městské rady. Říkal jim to, celá věc je dávno promlčená a tohle bude jen divadlo.
Jakmile Karel usedl do křesla, začal řezenský biskup pod širým nebem na troskách ghetta celebrovat mši k slávě boží.
V polovině srpna roku Páně třináctistého pětapadesátého se vrátil císař Karel do Prahy. Vítaly ho jásající davy. Téhle oslavě ovšem předcházely zprávy, které do Prahy přinášeli rytíři vracející se z Itálie hned, jak Karel rozpustil své vojsko. Většina těch zpráv byly neuvěřitelné historky, v nichž hrdiny byli vyprávěči
Na zemském sněmu musel Karel diplomaticky ustoupit od svého záměru vydat zemský zákoník a uspořádal záležitosti panstva. Ještě před začátkem adventu se vrátil do Norimberku, kam svolal jiný sněm, tentokrát říšský. Na něm s kurfiřty a dalšími mocnými muži říše projednal jiný svůj zákoník, který stanovil přesný způsob volby římského krále a také vztah jednotlivých zemí k císaři. Pochopitelně neopomněl zvýhodnit lucemburské državy včetně Českého království. Jednání byla ukončena na svátek Tří králů velkolepou hostinou, kterou hradil jeho věrný spojenec a příbuzný falcký kurfiřt Ruprecht. O čtyři dny později bylo slavnostně vyhlášeno znění buly, zvané Zlatá. Pak se císař Karel vydal zpátky do Prahy.
Byl tu nový rok a s ním nové starosti. Prvním jeho úkolem bylo obnovit bezpečí na cestách dřív, než se na jaře objeví kupci a ožijí městské jarmarky. Proto si nechal zavolat Viléma z Landštejna, který zastával úřad nejvyššího purkrabího a měl kromě jiného na starosti pořádek v zemi.
„Co mi k tomu povíš?“ začal císař Karel přísně, když se mocný jihočeský velmož dostavil. Na sobě měl plášť podšitý bobří kožešinou a na ramenech mu ještě tály vločky sněhu. Uctivě zůstal stát u dveří a čekal, až ho panovník vyzve, aby se posadil do křesla proti němu. Karel se k tomu však neměl. Takhle dával v soukromí najevo svou nespokojenost. Jenže Vilém byl o dobrých dvacet let starší a vypadal unaveně a tak nějak sešle. Bylo mu už víc jak šedesát let a na hlavě mu zbývalo jen pár chomáčů bílých vlasů.
„Sedni si,“ zabručel Karel, sklopil hlavu a chvíli se díval na dřevěný kroužek, který žmoulal v ruce. Kvůli starému zranění krku musel tohle cvičení absolvovat každý den. O poznání mírněji se zeptal: „Jak je možné, že jsi nic neudělal s tím lotrem Pancířem?“
„Myslíš, můj králi, rytíře Jana ze Smojna, kterému se říká Pancíř a drží hrad Žampach? Je to lapka a násilník, ale na seznamu nejhorších škůdců Českého království ho na prvním místě nemám. Ty nejnebezpečnější jsem přece potrestal už na podzim.“
tenhle hovor se připravoval dlouho a teď se mu zdála vhodná příležitost. Král mu odejmul Hlubokou, měl by ho tedy odškodnit jinak. Ta věc se totiž týkala rytíře, který byl opravdu pod císařovou ochranou. Tím rytířem nebyl nikdo jiný než Jindřich z Hradce, letitý nepřítel pánů z Landštejna. Doufal, že teď uspěje, neboť šlo o zemskou spravedlnost, pro kterou císař Karel tak okázale horoval. „Můj pane, mohu si postěžovat?“
„O co jde?“ opáčil opatrně císař Karel. Nejvyššího purkrabího znal a okamžitě odhadl, že nejde o bezvýznamnou záležitost.
„Jindřich z Hradce mi hned po návratu z římské jízdy začal zase škodit. Nemůže zapomenout domnělé křivdy, které jsem mu prý způsobil v tvých službách. Stará obchodní cesta z Raabu vedla vždycky kolem Landštejna, kde jsem měl právo vybírat mýto. On ji odklonil na Bystřici a dál na svůj Hradec a mýto začal vybírat tam. Naše družiny se kvůli tomu už dvakrát srazily, a dokonce tekla krev. Při té příležitosti mi vydrancoval jeden dvorec.“
„Takové spory se přece řeší při zasedání dvorského soudu. Právo vybírat mýto pod Landštejnem můžeš jistě doložit nějakou listinou.“
„Udělil mi ho tvůj vznešený otec král Jan za pomoc v boji proti Jindřichovi z Lipé. Ústně, on si na listiny moc nepotrpěl. A tys mi to mýto potvrdil, když jsi mne před lety navštívil. To jsi byl ještě kralevic a já ti pomáhal proti tvému otci.“
„To je už hodně dávno. Nemohu si pamatovat všechno,“ odpověděl s omluvným výrazem ve tváři císař Karel.
V tu chvíli Vilémovi z Landštejna došlo, že se ho panovník nezastane. Přesto si stál na svém a důrazně pokračoval: „Ale to není všechno. Jindřich z Hradce tvrdí, že jsi mu právo vybírat mýto v Hradci udělil za jeho statečnost během římské jízdy. Je to pravda?“
„Možná mi to nebudeš věřit, ale ani na to si nevzpomínám. Kdybys jen věděl, co všechno jsem musel zařizovat. Nemohu to však ani vyloučit. Nejlepší opravdu bude projednat to na zasedání dvorského soudu. Budu mu předsedat. A teď můžeš jít!“
II. KAPITOLA
(Rok Páně 1356)
Houfec, v jehož čele jel císař Karel, čítal necelých padesát jízdních ozbrojenců a asi stovku pěších. Vedle něj jel na robustním grošákovi Vilém z Landštejna. Foukal ledový vítr, který jim do obličejů hnal krupičky sněhu a ledu, a tak si ovázali tváře šátky a mlčeli. Ostatně, nebylo o čem hovořit. Směřovali na východ k hradu Žampachu. Tam na ně měly čekat posily od olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi, který vlastnil hrad Landšperk. Na jeho panstvích Jan zvaný Pancíř škodil nejvíce.
Po dvou dnech jízdy v zimním nečasu se císař Karel sešel s moravskými posilami ve městě, které před osmdesáti lety založil na řece Orlici král Václav. Dal mu jméno Wilhelmswerd, ovšem česky se mu říkalo Ústí. Odtud to bylo do Žampachu jen kousek.
„Ví o nás?“ To byla první věc, na kterou se císař Karel zeptal landšperského hejtmana Věnka z Borov, který houfec olomouckého biskupa vedl a kraj výborně znal.
„Myslím, že nic netuší. Odtud ho určitě nikdo nevaroval a dál v kraji se o nás neví. V zimě Pancíř jen zřídka někoho přepadne. Ve sněhu jsou vidět stopy. Touhle dobou bude zalezlý se svou rotou na hradě a raději ani nebudu říkat, co se tam děje. Před týdnem prý ti lotři unesli tři dívky z jednoho mlýna pod Rychnovem.“
„Ty Žampach znáš. Popiš mi ho.“
Na rozcestí pod zalesněným kopcem čekal na císaře Karla hejtman Věnek z Borov. Seděl na kmeni padlého stromu, byl zabalený až po uši do pláště podšitého liščinou a dřímal.
Když zaslechl koně, vymrštil se, Karlovi sedícímu na koni se uklonil a hlásil: „Myslím, že o nás stále nevědí. Sem shora vidět není a já dal našim koním ovázat tlamy, aby neřehtali. Lidé z osady pod kopcem dostali nařízeno být doma, aby posádku nahoře na hradě nevarovali. Kdo by vystrčil nos, přijde o něj.“
„Dobře. Teď se společně pomodlíme,“ rozhodl císař Karel. Přes noc ho bolest přešla, takže ze sedla seskočil pružně dolů sám a poklekl do sněhu. Ostatní ho následovali, i když podle pohybů a výrazů někteří ne zrovna ochotně.
Teprve pak se vojsko vydalo po cestě do kopce. Jako první šli pěší ozbrojenci, kteří se měli připlížit k valům předhradí a zajistit, aby hradní čeládka nezavřela bránu. Povedlo se jim to přesně podle plánu. Na to jezdci čekali a okamžitě vyrazili tryskem po holém návrší k předhradí. Během krátké chvíle se zmocnili celé Chudoby. Bylo to tak nečekané, že se nikdo uvnitř nezmohl na odpor. Brána horního hradu se sice otevřela a na most vyběhlo několik mužů s meči, aby se útočníkům postavili, ale když uviděli obrovskou přesilu a královské zástavy, otočili se a utíkali zpátky. Bránu za sebou zabouchli, zvedli most a za chvíli už bylo podsebití obsazeno asi třiceti lapky, kteří s Pancířem na hradě žili.
„Podařilo se,“ hlásil spokojeně Vilém z Landštejna, který si rychle spočítal, že ušetří peníze. V předhradí byla sýpka a v ní obilí. Ve sklepení našli spoustu dalších zásob, jen pivo a víno ne. To bylo uložené na hradě. V předhradí byla také hradní kuchyně, v níž se právě připravovala kaše na oběd. Ta přišla útočníkům mimořádně k chuti, i když se na každého dostalo jen pár lžic. Kuchmistr dostal nařízeno, aby se hned dal do práce a uvařil další. A aby jí bylo dost pro všechny.
Jenže Pancíř nebyl vylekaný nováček a okamžitě pochopil, že nemůže nečinně čekat. Ještě než se stačil kuchmistr dát do prá-
Jeden z vojáků přikývl a pak svalil lavici, na níž proslulý lapka čekal na svůj konec.
Do Třeboně se vrátil Vilém z Landštejna pobouřený, ale také zamyšlený. Za okny už byl slyšet zpěv ptáků, poslední sníh zmizel, stromy začínaly rašit a rolníci si připravovali pluhy. Orat obvykle začínali na svatého Jiří. To bylo za týden.
„Co se stalo?“ dorážela na něj jeho žena. Ale odpovědi se vyhýbal, až na něj Eliška z Dubé přísně udeřila: „Tak mluv, ty pařeze! Zase tě král nějak poškodil?“
„Urazil,“ zabručel neochotně.
„Říkám to pořád. Opusť jeho dvůr a vrať se domů. Copak je ti tady u mě zle? A pak, sama už taky na všechno nestačím.“
„Hm,“ vydal neurčitý zvuk, který snad znamenal souhlas. To se Eliška z Dubé urazila doopravdy a přestala s ním mluvit.
Vilém z Landštejna dlouho váhal, ale následující den u oběda sám začal: „Jde zase o Jindřicha z Hradce. Po návratu z východních Čech svolal císař Karel dvorský soud, kde se řešil i náš spor o tu obchodní cestu. Přivedl jsem hned několik urozených svědků, kteří potvrdili, že mýto patří mně. Ale Jindřich měl také svědky, kteří zase odpřisáhli, že v Pise prý to mýto daroval Karel jemu z vděku za záchranu svého života.“
„No dobře, ale ty jsi ho vlastnil před ním. Je tedy tvoje a císař by ti ho nejprve musel odejmout, než ho dá jinému. To však neudělal.“
„Máš pravdu, i o tom zemský sudí hovořil. Jenže znáš Dětřicha Špačka z Kostomlat. Jemu nejde o spravedlnost, ale aby vypadal před panovníkem hezky. Oznámil, že ten spor je složitý, neboť neexistují žádné listiny, a navrhl tu věc prozatím odložit. To jsem samozřejmě nemohl připustit a obrátil jsem se přímo na našeho panovníka, aby rozhodl on. Chvíli si hrál s tím svým zatraceným kroužkem a pak oznámil, že jedinou spravedlivou cestou je boží soud.“
„Boží soud? A jak by si to asi tak představoval?“
„Božím soudem je prý i spravedlivý rytířský souboj.“
„Jsi už starý muž a Jindřich je mnohem mladší než ty. To by žádný spravedlivý souboj nebyl,“ vyhrkla popuzeně. Udržela se, aby ještě neřekla, že Jindřich z Hradce je navíc proslulý válečník, má sílu a výtečně ovládá meč.
„Bůh prý dá sílu tomu, kdo má pravdu,“ ironicky opáčil Vilém z Landštejna. „Zemský sudí okamžitě souhlasil, zbavovalo ho to odpovědnosti za rozsudek. Ten souboj se má odehrát na svatého Jiří na hranicích našich panství, místo si prý máme dohodnout sami. Každý si smíme přivést pět svědků a přítomen bude i vikář Arnošta z Pardubic.“
„Doufám, že jsi odmítl!“
„Zbláznila ses? Co má rytířská čest?“
Nejprve se pokřižovala a snažila se ovládnout. Jenže se opravdu třásla, protože měla o svého muže veliký strach. Nakonec se neudržela a se slzami v očích prosila: „K čemu ti bude rytířská čest, pokud tě zraní nebo nedej bože... Jsi už starý muž a nemusíš se přece bít. To mýto nakonec můžeme oželet. Pokud odejdeš od královského dvora, ušetříme spoustu peněz.“
„Nemluv do věcí, kterým nerozumíš.“
„U soubojů je přece dovoleno poslat za sebe někoho jiného. Pošli našeho Vítka. Je chlap a s mečem to umí výtečně. Ten si s Jindřichem z Hradce poradí hravě,“ prosila. Urážky, kterých se za tahle slova dočkala, přešla, protože teď nešlo o ni, ale o jejího muže.
Vilém z Landštejna nakonec zlostně udeřil pěstí do stolu, aby vybil vztek, vstal a opustil ji. Následující tři dny se jí vyhýbal. Eliška z Dubé trávila celé hodiny v kapli a prosila Boha o pomoc. Ale marně.
Na svatého Jiří se podle dohody vydal Vilém z Landštejna na určené místo. S Jindřichem z Hradce se dohodli, že souboj svedou na rynku před hradem ve Stráži u řeky Nežárky. Souboj
„To se změní. Chci, abys mne na cestách doprovázela. Copak se ti v Norimberku nelíbilo?“
„Moc času jsi mi tam nevěnoval.“
„Ve dne musím jednat, ale noci jsme přece trávili spolu. Chci syna! Pokud však odjedu a ty zůstaneš v Praze sama, můžeš si ho pozvat. Ovšem jen v přítomnosti tvého fraucimoru.“
„To je snad samozřejmé,“ opáčila skoro uraženě. Císař Karel se zasmál, objal ji a políbil.
Od toho rozhovoru uplynulo několik měsíců, než přišel souhlas, nebo jak se říkalo aprobace, z Avignonu. Na konci února se Jan z Landštejna stal kanovníkem kolegiátní kapituly všech Svatých na Pražském hradě. Nepříjemné na tom bylo, že nedávno zemřel i její probošt a tohle prestižní místo získal Petr z Rožmberka. Byli sice příbuzní, ale jejich rody stály už řadu let proti sobě. Většinu věcí si však po svém nástupu vyříkali a navzájem si slíbili ctít fakt, že se stali v kapitule bratry.
I když měli kanovníci možnost, teoreticky ba dokonce povinnost, spát v budově kapituly, která se nacházela vedle staveniště nové katedrály, více než polovina z nich měla domy ve městě a tam i žila. Do kapituly chodívali jen na její zasedání, někdy na mše, ale hlavně pro jídlo a peníze, na které měli nárok. Svůj dům na Starém Městě pražském měl i Petr z Rožmberka.
Jan z Landštejna se po návratu z Itálie znovu ubytoval u vdovy Kašky nedaleko Koňského trhu. Ovšem své druhy ze studií tam už nenašel. Zbylá dvě lůžka obsadili dva mládenci ze Slezska. S nimi žádná velká zábava nebyla, protože brali vysoké učení mimořádně odpovědně a vážně.
„Když jsi teď ten kanovník, budeš mi týdně platit o groš víc,“ oznámila mu vdova Kaška, hned jak se zprávu o jeho obročí dozvěděla. „Už nejsi chudý student.“
„Ne, to nejsem. Jsem jen chudý a zadlužený kanovník.“
„Vymlouváš se,“ zasmála se. Byla to šťastná žena, která brala život takový, jaký byl a nikdy se netrápila kvůli hloupostem. „Kde
„Opravdu je moje?“ zeptal se Jan celkem zbytečně a zadíval se dívence do obličeje. Měla úzkou tvář a chytré oči. Něčím mu připomínala jeho matku Elišku z Dubé.
„Nemusíš mi věřit, ale je!“ řekla a polykala slzy.
„Tak pojď,“ rozhodl se. „Všechno si ale ještě ověřím. Pokud však spolu zůstaneme, pak jen kvůli té malé jako bratr a sestra.
Složil jsem slib celibátu.“
Uchopil holčičku za ruku, společně přešli ulici a vstoupili do domu vdovy Kašky. Byla v kuchyni za mázhauzem a vařila. Když vešli a Jan oznámil, že ta dívenka je asi jeho dcera, první, co udělala, že jí rychle naložila do misky kaši s medem. Malá Johanka se sice způsobně pokřižovala, ale pak se na jídlo hladově vrhla.
Chvíli diskutovali, kam by mohla Anežku s holčičkou uložit.
Jenže dům byl malý a jizba, kterou pronajímala, byla kromě její jediná, která byla k dispozici. Nakonec prohlásila, že ani jí se ti dva zbožní studenti ze Slezska moc nelíbí. Byla sama a od nájemníků vyžadovala alespoň trochu zábavy. Jan jí často vyprávěl o svých cestách a ona jemu o tom, co se v ulici stalo nového. Ale ti dva se jí vyhýbali a tvrdili, že nemají čas a musí studovat.
Dohodli se rychle. Kaška je okamžitě vypoví ze svého domu a jizbu přenechá Janovi, ovšem bude platit dvojnásobek toho, co původně od všech dohromady dostávala. Navíc bude platit za jídlo, neboť Anežka s dcerou budou samozřejmě jíst tady. Pokud s nimi bude jíst i Jan, připlatí si. Anežka bude navíc v domě zadarmo uklízet. Když si na to plácli, zeptal se Jan Anežky, kde má své věci.
„Bratr mi je odmítl vydat. Prý děvka nemá na nic nárok.“
„Tak jdeme,“ řekl chladně. Zaplatil jednomu povozníkovi, který jel s ním. Rázně Anežčinu bratru vysvětlili, co je to krádež a co by ho mohlo čekat. Odpoledne spolu s povozníkem převezli Aněžčinu truhlici k vdově Kašce, a zrovna když ji dopravili do jizby a vybírali místo, kam ji postaví, ozval se na schodech dupot.
Do místnosti vtrhl Janův starší bratr Vilém, královský kancléř a probošt vyšehradské kapituly. Byl zadýchaný, neupravený
němž byl římským protikrálem zvolen Günther ze Schwarzburgu. Ovšem nepostavili se ani za Karla a vyčkávali. A tak s nimi její otec přestal počítat.
„Je to urážka. A ještě víc jde o ztrátu našeho vlivu v říši,“ soptil Rudolf. „Ovšem sám jsi mne učil, že zlost je pro vládce špatný rádce. Nic nelze nechat bez odplaty. Ta se musí připravit pečlivě, aby zasáhla na správném místě. Já se Kateřiny nevzdám a ostatně, ani by to žádný smysl nemělo.“
„Děkuju za poučení,“ ironicky se ušklíbl Albrecht Habsburský.
„Tak co navrhuješ?“
„V první řadě chci, aby byl můj sňatek s Kateřinou podle církevního i světského zákona platný. Začátek léta by byl pro naši svatbu tím nejlepším časem. Pak spolu s ní císaře Karla navštívíme a v klidu s ním proberu, co může Habsburkům nabídnout.“
„Kdyby nám chtěl něco dát, pověděl by mi o tom v Norimberku. Byla spousta času a několikrát jsme spolu jednali.“
„Máš pravdu, ale já ho chci jen uklidnit, aby si byl jistý, že mu od nás nic nehrozí. Mám pár nápadů, ale ty probereme jen spolu mezi čtyřma očima.“
Albrecht Habsburský přimhouřil oči, pak se pousmál a bez jakéhokoli přechodu zvedl číši a připil Kateřině na její krásu. Pochopila sice, že otec bude mít asi problémy, ale ostatně, nemusel být vůči Habsburkům tak nesmlouvavý. Její Rudolf nebyl rytíř, kterého by bylo radno ponižovat. Mezi kurfiřty určitě patřil.
Úkosem vrhla na manžela krátký pohled a uvědomila si, že už brzy mu bude ležet v náruči. Její dvorní dáma Hedvika ze Sulzbachu ji na svatební noc připravovala už teď a několikrát spolu probíraly i ty nejintimnější záležitosti. Spíše ji však strašila, než aby ji povzbuzovala. Přesto se Kateřina těšila. Neodolala a Rudolfa pod stolem nesměle pohladila po stehně. Bylo pevné, svalnaté, jak se na rytíře slušelo.
O dva měsíce později manželství ve svatebním loži úspěšně završili.
IV. KAPITOLA
(Rok Páně 1356)
Na svůj Krumlov byli páni z Rožmberka nesmírně pyšní. Před padesáti lety ho zdědili od svých příbuzných a udělali z něj své hlavní sídlo. Byl výstavný, a přitom díky meandrům Vltavy, které obklopovaly skalnatý ostroh s hradem, prakticky nedobytný. Mezi českou šlechtou se s obdivem říkalo, že nejlepším domácím hradem je Šternberk, samozřejmě pokud se nepočítaly ty královské. Ale Rožmberkové věděli své.
Krumlov jim spolu s majetkem, dalšími hrady a početným příbuzenstvem dával pocit, že jsou nedotknutelní. To rozhodně platilo dříve, jenže za Karla se situace změnila. Začalo to tím, že Jindřich, nejstarší syn nejvyššího zemského komořího Petra z Rožmberka, padl v osudné bitvě u Kresčaku. Dalším synem byl Petr, jenže toho otec vychoval pro církevní dráhu. A tak se po otcově smrti stal hlavou rodu a také zemským komořím až třetí syn Jošt, přezdívaný Jodocus. Byl to muž zlostný, svárlivý a ješitný. Jako bolestnou ránu nosil vzpomínku na otce, který řekl, když se dozvěděl o Jindřichově smrti, proč zrovna on? A Jošt si dosadil nevyřčené: „Proč raději ne Jodocus?“ Chtěl všem dokázat, že je stejně dobrý, jako byl jeho mocný otec a odvážný bratr. Proto se přidal k odboji Jindřicha z Hradce, i když mu to matka Kateřina ostře vyčetla. Jak se později ukázalo, měla pravdu. Jodocus se pak na chvíli uklidnil, i když ztratil úřad nejvyššího zemského komo-
řího. Jenže v loňském roce matka zamřela a v rodu nebyl nikdo, kdo by Jošta mírnil.
Když se dozvěděl, že císař Karel hodlá u Purkarce postavit nový hrad pojmenovaný po panovníkovi Karlshaus, vybuchl zlostí. Navíc ho Karel ponížil tím, že odmítl vydat souhlas, aby se stal poručníkem dětí jeho zemřelého přítele Jana z Michalovic. A na dovršení všeho jmenoval po smrti Viléma z Landštejna nejvyšším purkrabím Ješka z Vartenberka. Ten do té doby zastával úřad nejvyššího komořího, který panovník před čtyřmi lety Joštovi odejmul. Ale místo aby mu ho teď vrátil, jmenoval nejvyšším zemským komořím Čeňka z Lipé. Jošt svolal všechny příbuzné a oznámil jim, že zvůli, jako je stavba nového královského hradu u Purkarce, páni pětilisté růže nikdy nedovolí.
„Odpusť, ale tvému hněvu nerozumím,“ začal jako první jeho starší bratr Petr. „Král má právo stavět hrady. Panství Hlubokou získal zpět a staví právě tam. Mezi jeho hradem a naším Krumlovem leží město Budějovice a je to den jízdy na koni. A pokud by ti náhodou šlo o náš Bavorov, tak ten zase odděluje od Karlshausu město Vodňany.“
„Ty tomu tak rozumíš,“ naštvaně ho přerušil Jošt. „Jsi Rožmberk a měl bys hájit naše zájmy, ne královské.“
„Hájím především rozum. Jsem služebník církve a vím, že rozbroje v zemi k ničemu nevedou, jen k bídě a utrpení prostého lidu. Proč dělat potíže, když nás to vlastně nijak zvlášť neohrožuje?“
„Tak se za ten tvůj prostý lid pomodli.“
„Pomodlím, ale proti císaři Karlovi s vámi nepůjdu.“
„Dalo se to předpokládat, když jsi teď Karlův pohůnek. Proč by tě jinak udělal proboštem?“
„Ze stejného důvodu, jako tobě nevrátil úřad podkomořího,“ chladně opáčil Petr z Rožmberka a vstal od stolu s rukou na jílci meče. I když byl probošt, na rodinnou sešlost se vydal raději ozbrojený. Znal svého mladšího bratra. Přísně pokračoval: „Náš panovník potřebuje kolem sebe muže čestné a chytré.“
