Údolí vlků by Nakladatelství MOBA

Údolí vlků

MOTTO:

Jako biolog jsem navštívil mnoho exotických míst.

Kdysi jsem se při svých cestách setkal s jedním z nejmoudřejších mnichů. Byl to vysušený mužíček s dlouhou bradkou, scvrklý jako švestka. „Ukážete mi nejnebezpečnějšího predátora v Indii?“ požádal jsem ho. Pousmál se jedním koutkem úst. „Ukážu vám nejnebezpečnějšího predátora na celém světě.“ Šli jsme kolem klecí a výběhů.

Písek páchl močí, zem byla pokrytá cáry masa. Brouci s lesklými krovkami hodovali na zdechlině s přeraženou páteří. Vyhřezlá střeva se kroutila, krev se vsakovala do půdy. Sluneční paprsky šimraly ohlodanou králičí lebku a vzduch se líně tetelil. „Jaký je?“ zajímalo mě. „Zlý, ale ne úmyslně. Bezcitný, ale nemůže za to. Dělá jen to, co sám chce. Má to v povaze.“ „Bojí se ho ostatní?“ „Měli by.“ Ocitli jsme se v síni plné zrcadel. „Kde jsou klece?“ užasl jsem. „Nežije v kleci. Žádná klec ho neudrží.“ Muž natáhl ruku a já se rozhlédl. Viděl jsem svoji tvář. Všude kolem nás a podivně deformovanou. „Nejnebezpečnější predátor na světě je člověk.“

Oliver Šrámek se zavrtal pod duchnu naplněnou poctivým peřím, ale pranic to nepomáhalo. Zuby mu drkotaly a na pažích a lýtkách mu naskákala husí kůže. Trochu to připomínalo pupínky, které se objevily po penicilinu. Z nedaleké vsi sem dolétly zvuky kostelního zvonu. Zavřel oči a poslouchal. Dvanáct úderů. Půlnoc. V Malešíně určitě všichni spí. Kéž by tomu tak bylo i tady, v chlapecké internátní škole Velhartice. Podivný název a podivné místo. Studené a nehostinné. Nepřátelské, ba až nebezpečné. Jeho bývalí spolužáci z gymnázia mu záviděli to, co nazývali snobárnou pro pracháče, ale on snil o tom, že se vrátí do školy, z jejíchž zdí padá omítka, a když zatočíte kohoutkem, zachrchlá to a potom vás postříká proud rezavé vody.

Lesem se prohnal vítr a rozkymácel koruny stromů. Jejich ztrouchnivělé větve připomínaly ruce mrzáka. Teď se jedna z nich otřela o okno a on leknutím nadskočil. Ačkoliv mu bylo šestnáct let a vlastní pokoj byl jednou z výsad této elitní instituce, zatoužil po mámině náruči. Jenomže máma spala v křídle určeném pedagogům, a kdyby navštívila během noci chlapecký pokoj, bylo by to proti předpisům. Co na tom, že jde o vlastního syna? A co na tom, že se toho tady děje tolik, že tajná návštěva je to nejmenší, co by se mohlo přihodit? Zmrzačená větev staletého dubu vytrvale olizovala okenice a on se snažil nemyslet na to,

z čeho mu běhal mráz po zádech. Když tu mámě nabídli místo tělocvikářky, byl plný očekávání. Jak naivní.

Noční chlad se mu zakousl do měkkého těla a on se roztřásl. Zimou? Strachem? Nevěděl. Opřel se o polštář, skrčil kolena a obejmul je rukama. Příliš to nepomohlo. Mobilní telefony, byly po večerce zakázané, stejně tak jako zbytečné svícení. Že by rozsvítil starodávnou lampičku a četl si? Neexistuje. Někteří spolužáci do školy propašovali náhradní telefony, anebo si svítili pod dekou baterkou, ale takový on nebyl. Nepodváděl a nešvindloval.

A to ani jako malý, když hrál s mámou Člověče, nezlob se. Byl čestný a pravdomluvný, ale jak se ukázalo, tyhle vlastnosti jsou tady na škodu. „Prestižní internátní škola.“ Téměř ta slova vyplivl. Díky mámě neplatil školné, které si beztak nemohli dovolit, ale byla to výhra?

V dálce zahoukal sýček a on se zaposlouchal. Ne. Nic. Naštěstí se neozvaly. Ty táhlé zvuky z hrdla trýzněného zvířete. Alespoň tak si to představoval. Cosi narazilo do okna a sesulo se na římsu. Snad zmatený netopýr, snad nepozorný smrtihlav. Oliver ho jednou viděl ve vitríně vedle učebny biologie. Ležel přišpendlený na sametovém lůžku, nehybný a jistým děsivým způsobem přitažlivý. „Lišaj smrtihlav“ stálo na cedulce. Písmo bylo elegantní, písmena vysoká a zaoblená. Motýl tak elegantní nebyl. Přesto od něj nemohl odtrhnout zrak. Stál před vitrínou, bezděčně přejížděl bříšky prstů po skle a nedokázal od připíchnutého tvora odtrhnout zrak. „Smrtihlav znamená neštěstí.“ To říkávala jeho babička. Maminčina maminka. Když o tom tak uvažuje, dávno mrtvá babička měla pravdu. Spatřil smrtihlava a krátce nato došlo k první

události. Událost, tak se tomu rozhodl říkat. Pravda by totiž byla příliš bolestná. Máma o ničem nevěděla a on se rozhodl mlčet. Musel a možná i chtěl. Jsou totiž věci, které jsou nedotknutelné. Tak jim to vštěpovali. Tradice, normy a rituály. Tohle už znal téměř nazpaměť. „Být tady je privilegium.“ Bohužel je to něco za něco. Od něj se očekávala naprostá poslušnost. Kdyby šel za ředitelem a svěřil se mu, Dalibor Gregor by okamžitě zasáhl, ale on nechtěl zradit. Školu, učitele ani spolužáky. Nechtěl být tím, kdo ničí a znesvěcuje. A tak mlčel a trpěl. Stejně jako ostatní. Ve vedlejším pokoji, tam kde bydlel Jakub Tvrzník, zavrzala postel. Zdálo se mu to, nebo někdo tiše zaškrábal na dveře? Kočky tu přece nejsou a chlápek, co se stará o školu, se dušoval, že vyhubil všechny hlodavce, co se tu kdy objevili. Oliver neměl s potkany zkušenosti a nevěděl, jak by zareagoval, kdyby se s nějakým střetl. Chlupatá zvířata mu obvykle nevadila, ale jejich korálkové oči a dlouhé nahé ocasy mu připadaly odporné. Na předešlé škole chovali ve třídě morčata, ale tady byla zvířata zakázána. To platilo pro žáky i pro personál. Škrábání se ozvalo znovu, nyní intenzivněji. Že by to byli kluci? Teď? A navíc, jejich smluvený signál vypadá přece jinak.

Oliver si přetáhl přikrývku přes hlavu a předstíral, že tu vůbec, ale vůbec není. Takhle to dělával, když byl malý. Máma se smála a on se tvářil dotčeně. Nafoukl tváře, našpulil rty a mračil se jako čert. Máma se smála ještě víc a nedokázala přestat. Při vzpomínce na mámu ho bodlo u srdce. Je tak blízko, a přece tak daleko. Několikrát se jí chtěl zeptat, proč se nevrátí domů, ale něco mu říkalo, že je tady máma spokojená. Mají kde bydlet, co jíst, a peněz

tolik, že mu mohla založit stavební spoření, kam mu měsíčně posílá přes deset tisíc korun. Oliver nosí značkové oblečení, a když si chtěl pořídit nejnovější typ telefonu, nemusel čekat na Ježíška. Jenomže… přes den stejně nosí uniformu a telefon smí používat pouze ve vyhrazeném čase.

Škrábání přestalo a on se odvážil ukázat hlavu. Světlé vlasy měl zplihlé, a tak si je otřel ze zpoceného čela. Ve vedlejším pokoji opět zavrzala postel a on přemítal, co se děje. Trápí kamaráda zlé sny, anebo má něco za lubem?

Jakub byl vždycky mnohem odvážnější než on. Kdyby se vsadil a výhra stála opravdu za to, neváhal by vyrazit do noci. Oliver se přesvědčoval, že všechny strašidelné historky, které kolují mezi starousedlíky, jsou jen povídačky, ale jak to říkávala babička? „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ A nikdo mu nevymluví, že se před rokem, během filipojakubské noci, nesetkal s vlkem. Chlapci tenkrát poskakovali kolem ohňů, a když si odskočil ulevit do křoví, všiml si, že ho z chroští sleduje pár žlutých očí. Zvíře vycenilo zuby, zavrčelo a on se s rozepnutým poklopcem vrátil ke spolužákům. Ruce se mu třásly tak, že se nedokázal zapnout, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml.

Zkazky o vlcích se v Malešíně tradovaly odnepaměti a místní by vám odpřisáhli, že se v lesích potulují dodnes. Někdo vyprávěl příběh o alfa samci nakaženém vzteklinou, který zlikvidoval stádo ovcí i s ovčáckým psem, jiný tvrdil, že vlci jsou tak ochočení, že se nebojí přiblížit k lidským příbytkům. Buď, jak buď, pravda je, že minulý měsíc někdo roztrhal dva rotvajlery v osadě obývané cikány. Rotvajleři byli přivázaní řetězem k vratům, a když je našli,

byl na ně žalostný pohled. Krky rozkousané, vnitřnosti vyrvané a roztahané po dvorku, žebra přelámaná. „Tohle by jiný pes nedokázal,“ konstatoval veterinář z vedlejší vsi a on o jeho slovech nepochyboval. Vždyť není dne, aby neslyšel táhlé vytí tolik nepodobné zvukům, jaké vydával jejich Azor poté, co ho srazilo auto.

Na chodbě se ozvaly kroky. Tiché a mlaskavé. Někdo se šoural chodbami a jeho podrážky pleskaly o dlaždice. Oliver strnul. Bohužel už zjistil, že zlo se skrývá nejen venku v lesích. A je otázka, které zlo je nebezpečnější. Dotyčný se zastavil, jako kdyby zvažoval, které dveře vybrat. Oliver se přistihl, že zadržuje dech. „Ne, jdi dál, běž až na konec chodby,“ nabádal v duchu postavu za dveřmi. Ačkoliv věděl, kdo to je, v jeho představách neměla jméno ani tvář. Dotyčný zaváhal a odešel. Oliver se třásl strachy, přesto vyskočil z postele. Instinkt mu radil, aby utekl, a tak to udělal. Nazul si tenisky, rukou zašmátral po brýlích na nočním stolku a jen ve flanelovém pyžamu vyběhl z pokoje. Málem zakopl o rozvázané tkaničky, ale to bylo to nejmenší. Pryč. Hlavně pryč.

Chodba byla temná a spoře osvícená i za normálních okolností. Nyní dovnitř pronikaly pouze paprsky měsíce plujícího mezi mraky. Starobylý zámek byl postavený z kamene, neustále studeného a vlhkého. Chlapci se běžně ušklíbali nad tím, že dovnitř táhne všemi myslitelnými i nemyslitelnými otvory, ale tím se teď nezabýval. Ne. On se potřeboval dostat do bezpečí. Využil toho, že je na chodbě sám, a proběhl ji tak rychle, jak nikdy neběžel ani v tretrách na běžeckém oválu. Kdyby ho viděla máma, nejspíš by s pyšným úsměvem zamáčkla stopky a zvedla

palec nahoru. Jestli byl Oliver v něčem výjimečný, byl to běh na dlouhé tratě. Možná i to byl jeden z důvodů, proč je tady ve škole tolik chtěli. Oliver byl totiž více než slibný sportovní talent. A reprezentace školy, ta se vždycky počítá.

Dosprintoval ke schodišti. Schody byly kluzké, ale neřešil to. Seběhl po nich dolů a hodlal se schovat v tělocvičně. Nářaďovnu nikdo nezamyká, a když bude potřeba, vyspí se na žíněnkách. K jeho smůle znovu zaslechl tiché a mlaskavé kroky. Kam teď? Aniž by nad tím přemýšlel, automaticky vběhl do prvních otevřených dveří. Srdce mu bušilo, ale nebylo to námahou. Tohle byl strach. Strach z nenechavých prstů a vzrušeného dechu. Tápal po místnosti a jako slepec osahával předměty kolem sebe. Prádelna? Vběhl do prádelny? Donutil dech, aby zpomalil, a protože nic neviděl, spolehl se na jiný smysl. Zhluboka se nadechl a nasál vůni místnosti. Ach ano. Nemýlil se. Ucítil důvěrně známou vůni aviváže, kterou voněly všechny školní uniformy. Vonělo to trochu jako bavlna a trochu jako mýdlo. A trochu jako pudr, který používá máma, aby zakryla nazlátlé pihy na nose a na tvářích. Do oken prádelny pravidelně bušily větve vrby, které se tu kdovíproč nebývale daří. Školu obklopují mokřady a bažiny a samotná budova vypadá jako viktoriánská barabizna z hororu. Ačkoliv, nebude nespravedlivý. Velhartice byly původně gotický zámek se vším, co k tomu patří. To znamená věže a věžičky, špičaté střechy a cimbuří připomínající vykotlané zuby. Oken je tu snad milion a ani dvě si nejsou podobná. Vitráže se hodí spíše do chrámu a celá stavba vypadá, jako kdyby ji splácali potomci obrů. Něco

V prádelně dosud nikdy nebyl, a tak se pohyboval s největší opatrností. Hlavně nic neshodit. Pomaličku postupoval dopředu, koleny narážel do košů na špinavé prádlo a snažil se zachytit jakýkoliv zvuk z chodby. Okna měl vysoko nad hlavou a skrz ně viděl pouze černočernou tmu a pohybující se stíny, které vrhaly větve vrby.

Náhle zakopl o kýbl a málem se prozradil. Auvajs. Poskakoval po jedné noze a třel si bolavý nárt. Kolem hlavy mu proletěl komár, ale ohánět se po něm bylo zbytečné. Oliver obrátil kýbl vzhůru nohama a sedl si na něj. Byl vyčerpaný a vystresovaný tak, že čekal, kdy se rozbrečí. V očích ho štípaly slzy a on je nedokázal zastavit. „To jsem tedy dopadl,“ oslovil buben pračky, do kterého šťouchal loktem. Hned nato následovala myšlenka: Já chci zpátky domů.

Vtom zaslechl chlapecké hlasy. Nedokázal je identifikovat, ale věděl, co jsou zač. Role v téhle škole byly rozdělené jasně. Mučitelé a oběti. On nebyl tyran, on patřil do druhého tábora. Kdyby mu někdo řekl, co ho ve Velharticích čeká, vysmál by se mu do obličeje. „To je jako z nějakého románu,“ řekl by. A teď se nacházel na jeho stránkách. Chlapci navazovali spojenectví, buď aby se bránili, nebo aby šikanovali slabší. Oliver pohrdal sám sebou za to, že se nedokáže vzepřít nepříteli. Zrovna on.

13 je úzké a protáhlé, něco oválné či kulaté a pár věží se snaží dosáhnout až do nebe. Na nejvyšší z nich vlaje praporek, ze kterého zbyly jen cáry, a hrůzu dokonaly šklebící se chrliče s vyvalenýma očima a vyplazenými jazyky. Oliver chtěl už odmalička stavět domy a za tenhle paskvil, ve kterém musí žít, by potomkům obrů naplácal na holou.

Syn učitelky a sportovní hvězda. Jenomže se přidal ke špatné skupině a už se to s ním vezlo.

„Otevři. Vezmeme s sebou prostěradla.“

Oliver měl pocit, že mu srdce drtí ledová ruka. Na chvíli byl tak ochromený hrůzou, že se nedokázal pohnout.

„Tak dělej. Za čtvrt hodiny tam musíme být.“

Vyskočil tak rychle, až převrhl kýbl. Dutě to zadunělo a kýbl se odkutálel k pracím práškům vyrovnaným v řadě. Chtěl se přitisknout ke zdi, ale objevil mnohem lepší úkryt.

„Jsou na polici hned u dveří. Vezmi všechny,“ přikázal vůdce tyranů a dveře se otevřely.

To už se Oliver krčil v plátěném koši na prádlo a přes hlavu si přehazoval čísi špinavé montérky. Montérky byly potřísněné motorovým olejem a plné hrudek zaschlého bláta. Skrz látku viděl, že si chlapci svítí baterkami. Jeden z nich se natáhl pro prostěradla, ostatní hlídali, zda nikdo nejde. Olivera překvapilo, že je mezi nimi i Jonáš. Zrzavý Jonda, který měl pihy snad i na zadku. Nervózně se chichotal a Oliver se dovtípil, že se k tyranům přidal z naprosto prozaického důvodu. Tady totiž platilo, že když nejsi tyran, jsi oběť. Oliverovi zaškrundalo v útrobách a on si zakryl břicho rukama. Tiskl dlaně na prázdný žaludek a cítil, jak mu po zádech stékají čůrky potu.

„Kluci, kdo bude další?“

Velitel tyranů jim sdělil jméno.

Oliverovi povolily svěrače. Cítil, jak mu po stehně stéká horký pramínek moči.

Artur Kocián, učitel dějepisu a cizích jazyků v internátní škole Velhartice, se probudil i přesto, že po ulehnutí zapil mátovým čajem prášek na spaní. Chemie už nepomáhala, tak jako dřív, a on si už po tisící slíbil, že s těmi dryáky přestane. Jenomže, co dělat, když ne a ne usnout?

Tíživé myšlenky se po jedné bílé pilulce proměnily v chemií ovlivněné sny a na tom bylo něco velmi uspokojivého.

Artur se vztyčil na posteli, záda rovná jako pravítko. Tak, jak to vídal u všech mužů v rodině po dlouhé generace. Muži z jejich rodu získávali metály v armádě, která je často připravila o potřebné části těl, a ještě častěji o iluze. Jediný Artur se vzepřel. Otci sedícímu na vozíku (kulka poranila míchu) srdnatě oznámil, že chce studovat historii a latinu.

Generál se rozlítil a syna vydědil. Artur se kvůli jedinému neuváženému činu stal černou ovcí rodiny. Muži v klanu se za něj styděli, matka od něj odvracela zrak, a když si myslela, že ji nikdo nevidí, pobrekávala. Otírala slzy do krajkového kapesníčku, v obličeji výraz trpící světice. Děd a praděd mlátili hůlkou do podlahy, ale co naplat. Artur si šel za svým snem. Stejně jako jeho předci získávali medaile a frčky, on získával akademické tituly. Když před lety přijal práci na soukromé internátní škole, měl jich před jménem a za jménem tolik, že jeho vizitka byla dvakrát delší než vizitky kolegů. Když Dalibor Gregor zjistil, že

nový kolega umí nejen dějepis a latinu, ale také cizí jazyky, nabídl žákům semináře z francouzštiny a španělštiny. Artur tak zužitkoval to, co si osvojil v mládí díky pobytům na zahraničních vojenských základnách.

Přesto se Artur považoval za historika a latiníka. Byl pard ze staré školy, a jak sám říkal, jeden z posledních nezkažených. Všechno moderní byla zhouba. Počítače, mobily, zahálka. Artur každý den zahajoval rozcvičkou, a když v létě odjeli chlapci na prázdniny domů, umyl se v sudu dešťové vody a potom jen v trenkách běhal po lesních stezkách. Geny člověk neoblafne. Běhal bez ohledu na rozmary počasí i na to, kolik ukazovala ručička na hodinkách s prasklým sklíčkem. Když neuběhl deset kilometrů v přiměřeném čase, celý den stál za prd. Dnes, když se blíží sedmdesátka, netrhá světové rekordy, ale i tak se nemá za co stydět. Kdyby chtěl, strčí většinu žáků do kapsy. Sice to nikdy neřekl nahlas, ale považoval je za změkčilé a rozmazlené. Disciplína, to je to, co potřebujete. Nemělo smysl hloubat nad tím, co ho probudilo. Místo toho odhodil vyhřátou přikrývku a rozsvítil lampičku na nočním stolku. V místnosti byla zima jako v psinci, noční stolek měl co dělat, aby se nerozpadl, a o lampu by neměli zájem ani vetešníci, ale on to tady měl rád. Co rád. On to miloval. Lampa se stínítkem prožraným moly byla v jeho očích starožitná, noční stolek vyrobili s úctou k řemeslu a zima? Ta otužuje. Tělo i charakter. Artur se natáhl pro starou kroniku vázanou v kůži a s nelibostí si uvědomil, že mu zavrzaly klouby. Prsty měl pokroucené artrózou, občas ho nepříjemně píchalo v kyčli, ale musíme to brát tak, že si stáří vybírá svou daň. Ještě štěstí, že zuby má vlastní.

Nikdy nezapomene na scénu, která se mu naskytla, když ho Štěpánka Holíková požádala, aby vyhnal netopýra, co se jí zachytil do závěsu.

Když vstoupil do pokoje, nevěděl, zda se má smát nebo brečet. Kolegyně dřepěla na posteli, cudně si tiskla plstnatou deku k ňadrům a nespouštěla zrak z těžkého sametového závěsu. V něm se zmítal nebohý netopýr. Artur se nedokázal rozhodnout, kdo z těch dvou je více vyděšený. Štěpánka něco mumlala, ale nebylo jí rozumět. Zalétl pohledem na komodu a rázem pochopil. Ve skleničce, kterou si nejspíš vypůjčila v kuchyni, plavala zubní protéza. Z růžové hmoty trčely nepřirozeně bílé zuby a celý chrup vypadal, jako kdyby se usmíval. Vedle na talířku ležela šumivá tableta a cosi, co připomínalo lepidlo, jaké znal z brožurek, co se povalovaly v čekárně jeho zubaře. Celé to bylo dojemné a zároveň groteskní. Chudák Štěpánka. Vždyť je o rok mladší než on. Ano, tak to bude. Po dušičkách slavili její pětašedesáté narozeniny. Pamatuje si, že rtuť teploměru klesla téměř k nule a on si přes svou oblíbenou košili oblékl vestu se vzorem kosočtverců. Uvázal si motýlka a s pugetem gerber zamířil do jídelny, kde se konala oslava. Epizoda s netopýrem v něm zanechala pocit trapnosti. Když se míjeli na chodbách, Štěpánka se mu vyhýbala pohledem. Stud jí vyčaroval ruměnce ve tvářích a jeho překvapilo, že jí ostych docela sluší. Bohužel neměl šanci jí to říct. V jídelně si sedávala na druhou stranu dlouhého stolu, a když kolem ní procházel s tácem, předstírala, že dohlíží na žáky. Později na to zapomněl, což bylo pravděpodobně její zbožné přání.

Artur si nasadil brýle na čtení. Koupil je v lékárně za pár kaček a ješitnost mu nedovolila, aby je nosil i jinde než pouze ve svém pokoji. Brýle neměly obroučky a skla držely pohromadě pouze šroubky. Pacičky ho tlačily do uší, brýle seděly nakřivo, ale co byste chtěli za pár stokorun? Věděl, jak o něm smýšlí kolegové a občas zaslechl, co o něm říkají žáci, ale on není lakomý. Ne. On je pouze spořivý a k penězům má zdravý přístup. Tohle je další z věcí, které mu vštípil otec. Přejel dlaní vazbu z jemné kůže a nezasvěcení by snad mohli získat pocit, že se s knihou laská, jako se jiní muži laskají se svými milenkami. Artur měl pro vzácné tisky slabost a přistupoval k nim se zbožnou úctou. Kronika zámku Velhartice byla majetkem školy, ale zatím ji nikdo nepostrádal. On nedopustí, aby na ni v regále sedal prach. Ne.

Jako odborník věděl, že kroniky psali mniši nebo profesionální písaři šlechticů, a tak mu bylo jasné, že bichle, kterou drží, si na kroniku pouze hraje, ale dokázal se nad to povznést. Dobrá třetina příběhů byly báchorky vyprávěné bázlivými vesničany, ale když někomu stály za to, aby je zaznamenal, kdo je, aby zpochybňoval jejich hodnověrnost? Drtivá většina příběhů se týkala (jak jinak) vlků. Místní je odpradávna démonizovali, a jestli se dalo věřit pramenům, kdysi tu žily stovky těchto predátorů. Jedna pověst mu připomínala pohádky bratří Grimmů, a právě ta patřila k jeho nejoblíbenějším. Tahle byla ponurá a drsná, ne jako pohádky, které převyprávěla Němcová. Pche. Vlk tu na sebe bral lidskou podobu a během každého úplňku plenil celé vesnice. Artura svědila noha na místě, kde ho poďobaly mušky při ranním běhu. Odhrnul si lem bavlněných kamaší

a rozdrápal si inkriminované místo do krve. Ukazovák si strčil do úst a ucítil kovovou chuť krve. Na rance vykvetly rudé krůpěje, ty otřel do nočního úboru. Kamaše i nátělník odnese do prádelny, kde se o všechno postarají

ženské z Malešína. Takhle dokonalý servis by nikde jinde neměl. Kdyby se o sebe musel starat sám, neměl by čas na vědecké bádání. Na domov pro seniory neměl ani pomyšlení, ačkoliv už dosáhl důchodového věku. Dokud to půjde, bude učit. Těm, co byli ochotní naslouchat, říkal, že ho odsud odnesou nohama napřed.

Z pedagogického sboru byl nejstarší, ale zároveň nejzkušenější. O nejmladších kolezích si nedělal iluze, a i těm starším musel občas vstoupit do hodiny, aby zjednal pořádek. Kázeň musí být, to bylo jeho heslo. Jak chcete žáky cokoliv naučit, když vás neposlouchají? Artur nesnášel benevolentní učitele a raději by zemřel, než aby mu žáci tykali. A mezi námi, ve Velharticích se najdou i tací, kteří dovolí žákům při hodině svačit nebo čučet do mobilu. Prý nebudou porušovat jejich práva. To určitě. Bojí se dětí a hrají si na kamarády. Tohle, kdyby zjistili rodiče, ti by se divili. Papaláši a novodobí zbohatlíci určitě nevysolí desítky tisíc měsíčně za to, aby si tu ratolesti při hodinách povídaly s učiteli a společně se posmívaly jiným kantorům. I k tomu tu dochází.

Ještě štěstí, že je ředitel školy takový, jaký je. Má autoritu, ale zároveň je oblíbený. Je přísný, ale má i smysl pro humor. Ačkoliv jeho humor je poněkud suchý. Ale to Artur chápe. Co chtít od chlápka, co učí matematiku a deskriptivu? Pro školu dýchá a dělá všechno pro to, aby tu všichni byli spokojení. Artur se nikdy netajil názorem,

že kdyby někdo zakládal fanklub Dalibora Gregora, on by se okamžitě ujal role předsedy. Dalibor je o několik let mladší, ale Artur je ochotný uznat, že by se od něj mohl ledacos naučit. Jako od letitého pedagoga i jako od manažera. Vždyť tahle škola je jeho dílo. To on ji vybudoval. Řídí ji s pomocí sestry, ale o zásadních věcech rozhoduje sám. Ještě, aby mu do toho mluvila Šárka. Artur ředitelovu sestru a zároveň jeho pravou ruku nikdy nemusel a cítí, že antipatie jsou vzájemné.

Šárka Gregorová je praktická a pragmatická osoba, které se ostatní bojí. Je to rázná ženská, a i když je o deset let mladší než ředitel, Arturovi je jasné, kdo koho v dětství komandoval. Nu, možná ho komanduje pořád, vůbec by ho to nepřekvapilo. Ředitelova sestra měla našlápnuto k hvězdné kariéře v oboru forenzní antropologie, ale když Gregor zakládal soukromou školu, přichvátala bratříčkovi na pomoc. Teď tu učí biologii a chemii a připravuje žáky nejvyšších ročníků ke studiu medicíny. V tom je velmi dobrá, to se jí musí nechat. Navíc jsou žáci v jejích hodinách zticha a neodvažují se ani kýchnout. Z toho by si měli někteří (a nebudeme je raději jmenovat) vzít příklad. U ní neexistuje, že by courali po chodbách, a on je pak načapal, jak kouří na klučičích záchodech a vajgly vyhazují z okna. Venku zahoukala sova a on se vrátil ke kronice. Nepotřeboval ji číst. Třebaže byla tlustá a vážila několik kilogramů, znal ji téměř nazpaměť. Jemu stačilo listovat a kochat se literami vyvedenými černým inkoustem. S posvátnou úctou hleděl na iluminace a ozdobné iniciály na počátku kapitol a autorům blahořečil za to, že psali latinsky, i když už nemuseli. V tomhle ohledu byl trochu

škodolibý. Ale copak vy byste neměli radost z toho, že jste jediný, kdo dokáže kroniku přečíst? Teoreticky by to měli zvládnout i jeho kolegové, protože všichni do jednoho maturovali na gymnáziích, ale v tomhle ohledu si nedělá žádné iluze. České školství je na tom bohužel tak, jak je. Jeho už vlastně nepřekvapí ani to, když si češtináři myslí, že fyzika je vyjmenované slovo.

Zatímco listoval kronikou, myslel na to, že to, co se děje v Malešíně a Velharticích, by nevymyslel ani autor s nejbujnější fantazií. A nejde jenom o vlky. Zaslechl už tolik historek a viděl toho tolik, až si občas říkal, jestli to na jeden život není příliš. No uznejte. V lesích se potuluje stará shrbená cikánka, které nikdo neřekne jinak než bláznivá Erika. V šátku na zádech nosí klestí, opírá se o vyřezávanou hůl a obličej má plný bradavic, takže vypadá jako ropucha. Jednou se setkali u potoka. On běžel směrem po proudu, ona se šinula z opačné strany. Choulila se před větrem, přes ohnutá ramena pléd s třásněmi, cosi si mumlala a nohy se jí bořily do mokrého mechu. Když ji míjel, slušně pozdravil. Ale ouha. Cikánka mávala holí nad hlavou a vychrlila ze sebe takové nadávky, se kterými si nevěděl rady ani on. Šlo o maďarštinu? Hindštinu? Netušil.

Připadá vám tohle šílené? Počkejte, až vám řekne o panenkách. Konkrétně o jejich znetvořených hlavách a amputovaných končetinách rozvěšených po stromech. Když se s nimi setkal poprvé, přemítal, zda v kalendáři nepřehlédl nějaké významné datum. Však víte. Starý pohanský nebo z Ameriky importovaný svátek, kdy se snažíte vyděsit co nejvíc lidí. Jenomže nic takového nebylo. A navíc,

panenky se začínaly objevovat na různých místech. Některé visely nebezpečně blízko školy. Byly poškrábané nebo pořezané, mnohdy obalené blátem či jehličím. Všechny měly vydloubané oči a ústa jakoby propíchaná hřebíkem.

Občas někdo rozvěsil po stromech jejich uřezané končetiny a párkrát se mu už stalo, že při běhu šlápl na plastové torzo s pupíkem. Panenčin trup byl pokrytý rezavými skvrnami tolik podobnými zaschlé krvi. Nechápal, kdo je sem dává, a hlavně, proč to dělá. Některé panenky evokovaly hračky z počátku dvacátého století a ty s porcelánovými obličeji byly bezesporu vzácné. Tak proč s nimi někdo mlátil tak dlouho do kmene rozložitého buku, dokud tvář nepopraskala a nebyla plná jizev?

O panenkách řekl kolegům hned ten den, kdy je spatřil poprvé, ale něco si přece jen nechal pro sebe. A to, že vedle stromu, na jehož větvi se houpala půlka umělohmotného obličeje se zacuchanými vlasy slepenými smolou, zahlédl ve sněhu něco, co mu málem přivodilo infarkt. K dubu vedly dvoje stopy. První patřily někomu, kdo měl chodidlo o několik čísel větší než on. Artur nepochyboval o tom, že patří muži. Stejně tak nepochyboval o tom, kdo obtiskl do čerstvého prašanu stopu s pěti polštářky a čtyřmi drápy.

Artur si promnul kořen nosu a zamžoural do noci. Šálí ho zrak, anebo se v lese opravdu mihotají světla? Ovládla ho zvědavost. Vstal, ztlumil světlo z lampičky a přistoupil k oknu. Okno zakrývala krajková záclona a těžký závěs, a tak se nemusel bát, že ho někdo uvidí. Světla byla vzdálená, a i když jich napočítal dobré tři desítky, pohybovala se organizovaně. Dvojice světel se srovnala do řady a poté vytvořila dokonalý kruh. Artur vyndal ze šuplíku

dalekohled a přiložil si ho k očím. Přesně tak, jak předpokládal. Študáci a ty jejich přihlouplé hrátky. Zprvu ho napadlo, že vzbudí ředitele, ale potom se rozhodl, že tohle vyřeší sám. Přes noční úbor si natáhl teplákovou soupravu, ve které chodil běhat. Zapnul si zip až ke krku, nazul pohodlné pohorky a na čelo připevnil čelovku. Zhasl lampu a zamkl za sebou dveře. Na chodbě si uvědomil, že se zapomněl nastříkat repelentem. Ale co už. Vracet se nebude.

Chlapci v kápích vytvořili dokonalý kruh a odložili svíčky na zem. Rituál se neodehrával poprvé a oni už byli sehraní. Každý měl svou roli a každý věděl, co má dělat. Fungovala zde jasná pravidla i jasná hierarchie. Ten, kdo tady rozhodoval o ostatních, byl vůdce. Vytáhlý chlapec z prvního ročníku, který měl na sobě jako jediný krvavě rudé roucho. Hlavu mu zakrývala maska vlka, naprosto obyčejná věcička z hračkářství, a tak nebyly vidět jeho odstávající uši s až příliš velkými boltci. Vůdce mírně šilhal. Když na vás soustředěně hleděl, levé oko mu ujíždělo k nosu. Nos měl dlouhý, úzký, a když se mu něco nelíbilo, chvělo se mu chřípí. A to jste rozhodně nechtěli. Vůdce si své postavení zasloužil a běda tomu, kdo ho zpochybnil. Vůdce byl rváč. Ve škole se ho až tak nebáli, ale roucho a maska mu propůjčily sílu.

V blízkosti vůdce se pohybovali jeho důvěrníci. Čtyři chlapci různého věku a z různých tříd. Vůdce si je osobně vybral a dohlédl na jejich zaučení. To oni společně vymysleli, že si budou říkat Vlčí bratrstvo. Důvěrníci byli odění do hnědé barvy a obličej jim zakrývala černá škraboška se škvírami pro oči. Škraboška byla postříkaná lakem, leskla se a něco podobného jste mohli vidět na karnevale v Benátkách. Tam ovšem podobné výtvory působily rozverně a rozpustile. Tady naháněly strach. O bezpečnost vůdce a důvěrníků se starali ochránci. Ti se rekrutovali

z chlapců, kteří reprezentovali školu v bojových sportech.

Byli svalnatí a zdatní. Vykonávali příkazy vůdce nebo jeho důvěrníků. Mlčky a efektivně. Nekladli otázky a neměli potřebu rozjímat o morálce.

A potom tam byl zbytek. Obyčejní chlapci v kápích, kteří toužili po tom, aby je vůdce poctil důvěrou a oni mohli splnit zadaný úkol. Úkoly se lišily, ale jejich smysl byl každému jasný. To bylo dané. Vlčí bratrstvo ovládalo školu a jeho členové nemohli dopustit, aby se to změnilo.

Všichni členové složili krvavou přísahu a slíbili věrnost vůdci. Dostat se do bratrstva nebylo vůbec jednoduché. Ba naopak. Adept musel složit řadu obtížných zkoušek, které trvaly v řádů týdnů, někdy dokonce měsíců. Nejtěžší bylo vůdce přesvědčit o své loajalitě. Uchazeči museli vymyslet něco, čím ostatním dokážou, že jsou hodni stát se členy elitního klubu. To, co prováděli, bylo zlomyslné a nezřídka bolestivé. Cílem byl pokaždé chlapec, který k nim nepatřil, a na ty, kteří odmítli do bratrstva vstoupit, čekalo něco hodně ponižujícího.

Ačkoliv členové odpřisáhli mlčenlivost, ledacos se šuškalo. Učitelé se naštěstí chovali jako ony tři pověstné opice. Jedna si zakrývá uši, druhá rty a třetí oči. Jejich gesta jsou výmluvná. Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo. Mizaru je slepá ke všem náznakům šikany, Kikazaru vás odmítne vyslechnout, když si jdete stěžovat, a Iwazaru by si raději ukousla jazyk, než aby informovala vedení školy o tom, co se děje. V budhistickém učení se někdy objevuje i čtvrtá opice. Šizaru, která si zakrývá břicho. Tahle značí, že nečiní zlo. A jak všichni chápeme, zrovna Šizaru by byla pro Vlčí bratrstvo kontraproduktivní.

Členové bratrstva by spíš ocenili opici, která zlu tleská a schvaluje násilí.

Ale nenechte se mýlit. Ten, kdo pronikne do Vlčího bratrstva, nemá ještě zdaleka vyhráno. Pokud chcete obstát, nebo dokonce toužíte po významnější úloze, musíte splnit téměř nesplnitelné úkoly. Některé jsou náročné fyzicky, jiné psychicky a některé dají zabrat vašemu smyslu pro čest. Pokud to nezvládnete, nikdo se vám nebude posmívat, ale vy se rozlučte s představou, že byste se někdy v budoucnu stali důvěrníky, natož vůdcem. Vlčí bratrstvo nezná odpadlíky. Jakmile jsi jednou členem klubu, jsi v něm už napořád. A je naivní se domnívat, že členství skončí ve chvíli, kdy chlapci odmaturují a vydají se na prestižní univerzity. Takhle to fungovalo, funguje a fungovat bude. Být členem je závazek a pocta na celý život. Jediný způsob, jak ukončit členství, je smrt.

Vůdce vstoupil doprostřed kruhu a zvedl ruce nad hlavu. Rudé roucho bylo vlhké od rosy a zamazané od bláta. Vůdce chodil jako první, vždy v čele průvodu. Udával směr, vybíral cestu a vhodné místo. Místa setkání se z bezpečnostních důvodů měnila, a i když většina cest byla prošlapaná, nezřídka se stalo, že jste nohou uvízli v tlejícím listí nebo hnijící vodě plné rozkládajícího se hmyzu. V lesích okolo školy jste se nechtěli procházet ani v pravé poledne, natož v noci za svitu svíček. Vlčí bratrstvo se scházelo v pravidelných intervalech bez ohledu na počasí. Když to bylo nutné, vůdce svolal mimořádnou schůzku. Tak tomu bylo i dneska. Členové bratrstva se tu shromáždili, aby se dozvěděli, co tak důležitého se přihodilo, že to nesneslo odklad.

„Máme mezi sebou zrádce,“ zaburácel vůdce.

V kruhu kolem něj to zašumělo. Překvapením, nevolí i záští. Vzrušení se dralo na povrch, ale nikdo z členů bratrstva se neodvážil promluvit.

„V našem středu je zrádce,“ zopakoval vůdce.

Rozhlížel se po chlapcích rozmístěných v kruhu, i když věděl, že to dělá pouze pro efekt. Slabé mihotavé světlo svíčky sotva olízlo nohy chlapců, a navíc mnozí z nich měli zakryté obličeje. Buď maskou anebo kapucí. Žádnou vypovídací hodnotu nemělo ani to, že se někteří třásli. To mohl způsobit noční chlad. Nebo obavy z toho, že se nacházejí až příliš blízko bažiny. Místo bylo označené kůly, páchlo jako mršina a občas se ozvalo zabublání doprovázené zvukem připomínajícím tiché pšouknutí.

„Zopakujme si naši zásadu,“ vyzval vůdce hochy.

„Přátele nezradíš. Jinak skončíš ve spárech vlka,“ ozvalo se sborově.

Chlapci šeptali a něco v jejich monotónních a od emocí oproštěných hlasech působilo zlověstně. Takhle nějak mluví roboti. Anebo sektáři s vymytými mozky.

„Co je nejdůležitější?“ oslovil chlapce vůdce.

Chlapci mlčeli. V bažině zakuňkaly žáby a z keřů plných trnů vyběhl vyplašený zajíc. Když spatřil bratrstvo, zarazil se. Posadil se na zadní a zastříhal ušima. Potom odhopkal mezi vyvrácené stromy pokryté lišejníkem a choroši.

„Co je nejdůležitější?“ zeptal se znovu vůdce. Teď už netrpělivě.

Chlapci se ošívali a bezradně se dívali jeden po druhém. Vůdce ztrácel trpělivost. V teniskám mu nepříjemně

čvachtalo a začínal litovat, že se sem vypravili. Co když mu jeden z důvěrníků lhal? Jenomže, mávnout rukou nad tím nemohl. Na to bylo obvinění příliš závažné. Co když to byla zkouška? Co když si to důvěrníci vymysleli, aby prověřili jeho loajalitu? Vtom cosi zašustilo v trávě a kolem lemu roucha se líně protáhlo cosi slizkého. Přešlápl. „Co je nejdůležitější, písaři?“ vyštěkl na chlapce, který měl dnes za úkol zapsat všechno, co se tu odehrálo. Ovšemže tajně.

Písař nebyl ve své kůži. A i to je eufemismus. Když ho důvěrníci pověřili úkolem zapsat do tajné kroniky Vlčího bratrstva průběh dnešní schůzky, málem se mu podlomila kolena. Od rána měl žaludek jako na vodě a prázdná střeva se mu nervózně kroutila. Večeři odmítl, a když si v pokoji oblékal roucho, udělalo se mu tak špatně, že jen tak tak doběhl na záchod. Sklonil se nad mísu a vyzvracel do ní kyselé žaludeční šťávy. Víc toho v sobě neměl. Otřel potřísněný porcelán vlhčeným ubrouskem a na okamžik ho napadlo, že nikam nepůjde.

„Po – poslušnost,“ vykoktal ze sebe a nenáviděl se za to, jak se mu třese hlas. Nohy měl jako ze želatiny, a jestli na něj vůdce bude ještě chvíli takhle zírat, dá se na útěk.

Vůdce zašermoval ve vzduchu ukazovákem a potom ho namířil přímo na něj, na písaře.

„Správně.“

Písař cítil, že se nálada v kruhu uvolnila. Chlapci přestali zadržovat dech a vůdce spokojeně pokýval hlavou.

„Každý vzdor se trestá,“ prohlásil téměř laškovně.

„Kolikátá je to zásada, písaři?“

V chlapci hrklo. Copak ho zkouší?

Atmosféra se opět proměnila. Písař pochopil, že někteří bratři neznají odpověď a teď se bojí, že vůdce zabodne ukazovák jejich směrem.

„Dva – dvanáctý,“ vykoktal a málem dodal: Pane.

„Výborně, písaři. Můžeš si vzít do ruky svíčku.“

Držet svíčku během nočního obřadu bylo jedno z nejvyšších vyznamenání. Písař se sehnul a zvedl z lůžka vystlaného mechem napůl vyhořelou svíčku. Když ji zvedal, o ruku se mu otřelo cosi vlhkého a pružného. Dotyk přírody měl v sobě cosi uklidňujícího. Svíčka byla horká, a když ji lehce naklonil, na prstech mu ulpěly krůpěje vosku. Rychle se proměnily v hrudky a on je nenápadně seškrábal nehtem.

Vůdce zvedl ruce nad hlavu a teatrálně je rozpřáhl. Písaře napadlo, že takhle nějak to udělal Mojžíš, když chtěl, aby se před ním rozestoupilo moře.

„Máte čas do rozbřesku,“ zahřímal. „Pokud znáte totožnost zrádce, máte povinnost mi to oznámit. Kdo kryje zrádce, sám se stává zrádcem.“

Na mýtině panovalo absolutní ticho. To přerušilo pouze zahoukání sýčka kdesi u Malešína.

„Víte, co čeká zrádce,“ zatrylkoval vůdce pobaveně.

Svíčka v ruce písaře se zakymácela. Horký vosk mu sjel po ruce, ale ani si toho nevšiml.

„Smrt,“ prohlásil vůdce, a aby svým slovům dodal váhu, přejel si prstem po krku. Gesto bylo naprosto jednoznačné.

Písař se nemohl zbavit pocitu, že to vůdce myslí vážně.

Vážně zrádci podřízne krk?

Vůdce se rozesmál. Byl to zlý a potměšilý zvuk až někde z hloubi jeho zkažené duše.

„Zrádce potrestá vlk,“ prohodil zvesela. „Anebo se o to postaráte vy.“

Písař stiskl svíčku tak silně, až mu naběhly klouby. Chlapci, který stál vedle něj, začaly drkotat zuby. Druhý soused zbledl a automaticky k písařovi natáhl ruku, jako by u něj hledal podporu. Kdekoliv jinde by mu ji stiskl, ale tady ne. V bratrstvu nebyl fyzický kontakt povolený. Kromě jedné výjimky. Ta se týkala mučení.

„Zrádce si zaslouží smrt,“ prohlásil vůdce a užíval si každé slovo.

V bažině to zabublalo a vítr k nim donesl zápach zkažených vajec.

„Zrádce. Si. Zaslouží. Smrt.“

Vůdce se mazlil snad s každou hláskou a písař viděl, jak jsou nesví i jeho důvěrníci. Ne. Takhle to nenechá. Tohle řekne tátovi. Ten už se o to postará.

Lukáš Tvrzník se vracel ke škole a přemítal, co dělá jeho bratr. Dvojče Jakub. Obřadu se nezúčastnil, to věděl s jistotou. Účastníci se pomalu rozcházeli a on se nějak nedokázal přimět k tomu, aby je nazýval bratry. Vlčí bratrstvo? Týrání slabších spolužáků? S něčím takovým se dosud setkával pouze ve filmu. A i tam tvůrce podezíral z toho, že přehánějí. Vždyť žijeme v jednadvacátém století. V době internetu a sociálních sítí. A přece se to dělo. Když ho jeden z důvěrníků oslovil během oběda, myslel si, že si dělá srandu. Chtěl poslat spolužáka do háje, ale potom ho napadlo, že přesně tohle se od něj očekává. A tak odložil nedojedenou tresku s bramborovou kaší stranou a pečlivě se rozhlédl po jídelně, aby našel toho, kdo ho natáčí skrytou kamerou.

Jenomže nikdo takový tam nebyl. Chlapci se cpali brokolicovou polévkou a dušenou treskou a tajně snili o tom, že jim vedení školy povolí mobilní telefony. Chtěli si u jídla prohlížet videa tak, jak byli zvyklí z domova. Ten den měl dozor Artur Kocián a toho nebylo dobré provokovat. Proto se všichni se sklopenými hlavami věnovali jídlu a téměř se neodvažovali ani natáhnout pro slánku. Důvěrník se k němu tiskl a on cítil jeho horký dech vonící po brokolici. Odtáhl se a střelil pohledem po tátovi. Ten seděl u stolu s ostatními pedagogy, cosi jim vyprávěl a u toho se hlasitě smál. Sestra ředitele se tvářila

nakvašeně, a Štěpánka Holíková dokonce zděšeně. Ale táta je prostě takový. Všude je ho plno. Kocián ho probodával pohledem, a kdyby mohl, vyvolal by ho k tabuli, aby mu vyčasoval latinská slovesa.

„Přemýšlej o tom,“ sykl důvěrník a znělo to jako výhrůžka.

Potom se zvedl, popadl tác s upatlanými talíři a zamířil k výdejnímu okénku. Sako školní uniformy měl pomuchlané a kalhoty s pečlivě nažehlenými puky byly o číslo menší, než by potřeboval. V pase je měl zařízlé a přes stehna obepnuté tak, že to švy málem nevydržely. Přesto oplýval sebevědomím a arogance z něj čišela na sto honů.

Aniž by se obtěžoval pozdravit kuchařky, vyskládal jim na dřevěný pult talíře a příbory hodil do lavoru tak rázně, až z něj vyšplíchla pěna ze saponátu.

„Budeš to jíst?“

„Cože?“

Lukáš se probral ze zamyšlení. Pohlédl na spolužáka a snažil se pochopit, co po něm chce. Tlouštík z druhého ročníku toužebně hleděl na jeho nedojedenou tresku a v koutku úst se mu objevila zrádná slina. Paradoxně, přendávání jídla proti pravidlům nebylo. Vedení školy to bralo tak, že když si žáci jídlo zaplatili, můžou si s ním dělat, co chtějí. Lukáš zavzpomínal na základní školu, kde nad ním stály družinářky a nutily ho dojíst šlachovité maso a rozvařenou kapustu bez chuti.

„Klidně bych to dojedl,“ nabídl se tlustý Karel. A aby Lukáš nebyl na pochybách, o čem mluví, dloubl ostřím nože do bílého masa.

„Jasně, vezmi si to. Stejně mě přešla chuť.“

Údolí vlků

VERONIKA ČERNUCKÁ

Údolí vlků