Issuu

Ztracená

1

„Tak si to shrneme. Vaše manželka odešla z domu v sobotu ráno něco po páté hodině. Měla v plánu odjet rychlíkem v šest hodin do Pardubic. To je naposled, co jste ji viděl.“

„Přesně tak. Ale spíše neviděl. Já jsem se ani pořádně neprobudil, když odcházela. Zaslechl jsem hlasy, asi mluvila s některým z dětí, a pak už jen bouchnutí vchodových dveří. Víte, měl jsem je už dávno dát opravit, ale pořád nebyl jaksi čas. Musíte s nimi pořádně třísknout, když nechcete zase vytahovat klíč a zavřít s ním.“

„A dodnes – to máme pondělí jedenáct hodin – se neozvala?“ ignoruji zprávu o stavu dveří od rodinné vilky manželů Hrazdilových. „Neposlala zprávu, nezavolala? To jste ji nehledal? Celý víkend?“

Muž naproti mně polkne slinu, napije se z láhve, kterou stále drží v ruce, a nakonec zavrtí hlavou. Po celých dvacet minut, co zde sedí, se snažím odhadnout jeho povahu. Kdo je Miroslav Hrazdil a proč svou ženu nezačal postrádat dříve? Jak moc svoji ženu Dominiku Hrazdilovou miluje, když si po dobu dvou dnů ani pořádně nestihl všimnout, že ji nemá doma?

Další pracovní týden začal jako vždy ranní poradou u náčelníka. Tématem číslo jedna byla podivná

sebevražda v nechvalně známé čtvrti Ostravy, která je obývána převážně spoluobčany tmavé pleti. Na stůl našeho kriminálního oddělení se případ dostal jen proto, že soudní patolog dělal svoji práci velmi dobře a nepřehlédl jednu maličkost, která sebevraždu vyloučila.

Právě v tom bodě, kdy major Koch rozdal kompetence a úkoly, mu začal zvonit mobil jako zběsilý a nevzdal to ani potom, co jej major dvakrát utnul v jeho rušivém počínání. Když se to opakovalo potřetí, náčelník si nasadil brýle, zaostřil na displej, udělal na nás omluvné gesto a hovor přijal.

„Nazdar, inženýrskej,“ počal žoviálně komunikaci s neodbytným volajícím. Poté chvíli tiše naslouchal a nakonec výraz jeho tváře ztvrdl. Major se začal tvářit vážně.

„Dobře, rozumím. Mám tady zrovna jednu novou sílu, podíváme se ti po ní,“ pokýval hlavou a očima loupl po mně. Celá jsem zrudla, když se i oči ostatních otočily po mně. Bylo jasné, o kom s neznámým inženýrem mluvil – jediný nováček v týmu jsem tady já.

„Tak, myslím, že všichni víte, co máte dělat,“ promluvil k nám, když mobil pečlivě uložil do kapsy u košile.

„Končím poradu. Mrázová, prosím, ty ještě neodcházej,“ vyzve mne a pak trpělivě počká, až se všichni vytratí.

„Jano, rád bych ti svěřil úkol hodný právě takového nováčka, jako jsi ty. Kamarád, dobrý chlap a tajemník městského obvodu, mne žádá o pomoc. Manželka jednoho jeho známého se od sobotního večera neozvala. Její manžel se na něj obrátil, co a jak má teď dělat. Bydlí

všichni na jedné ulici, prostě se tam znají. Ten její muž, nějaký Hrazdil, teď sedí dole na služebně. Běžně tohle neděláme, ale myslím si, že i vzhledem k tomu, že tam jsou malé děti a dotyčná tohle nikdy neudělala, bychom se na to mohli kouknout,“ mrkne na mne otcovsky.

A asi to žádný velký případ nebude, dodám k jeho proslovu v duchu, jinak bych jej jen tak nedostala. Na kriminálce pracuji už více než půl roku a zatím funguji spíše jako taková holka pro všechno. Ne že bych očekávala něco jiného, ale trochu mne mrzí, když mne ty hlavní úkoly vždy minou, jako by mi tady nikdo nevěřil. Studium na vysoké jsem ukončila před rokem. Ještě v době studií mi bylo jasné, že rozvádět manželství nebo hájit zločince není ta moje pravá cesta. Rodiče si představovali, jak budu pracovat v hezké útulné kanceláři, chodit oblečená v kostýmku a v botách na podpatcích a pomáhat s nesnázemi všem sousedům z naší vesnice uprostřed Oderských vrchů. Když jsem je informovala o podané přihlášce k policii, vypadalo to na dvojitý infarkt. Ale já se nedala a svoji cestu si teď vyšlapávám na služebně ostravské kriminálky, kam mne díky výtečným studijním výsledkům přiřadili. Možná to bylo i tím, že se na veřejnosti právě propírala diskriminace žen v pracovním procesu. Navíc roky sportuju a můžu se svojí fyzičkou konkurovat kdejakému muži.

„Dal bych ti to na starost, tvůj první samostatný případ!“ zazní motivace v hlase mého nadřízeného a tím mne přivede zpět do reality. Často se umím takhle zasnít, ale moje ženská stránka žití zvládá přijímat dva kanály současně. Naštěstí.

Major se tváří, jako by šlo o vraždu korunního prince, ale to vůbec nemusí. Já se tohoto úkolu zhostím velmi ráda. Nutné kolečko, kdy jsem musela v terénu dokázat, že vše, co mě učili ve škole, zvládám, mám za sebou.

Není proč se bát neúspěchu. Alespoň jim konečně dokážu, že umím víc než jen uvařit kafe.

Tak tady sedím u svého prvního výslechu a těším se na další práci. „Pohádali jste se před jejím odjezdem?“ hledám příčinu jeho rozpaků. Z hlavy se snažím vydolovat, co mi o takových případech bylo vtloukáno ve škole. Pokud se ztratí někdo z rodiny, hledejte prvně přímo mezi jejími členy, nabádal nás zkušený kriminalista. Měl to za pár do důchodu a já jeho rady hltala a pilně si zapisovala do otevřeného noťasu. Rozhodně pro mne byly cennější než ty od sotva vystudovaných přednášejících, jejichž vědomosti se skládaly převážně z načtené literatury.

„Víte, Dominika je o pět let starší,“ řekne Hrazdil pomalu a odmlčí se, jako by to vše vysvětlovalo. Když na to nereaguji, pokračuje. „Nechtěla už další děti, druhý porod byl prý dost příšerný, něco se tam nepovedlo. Ne že by už je mít nemohla, ale prostě nechtěla. David letos dostal občanku a Nikol bude mít za chvíli třináct, takže se jí zase tolik nedivím. Ale já – já děti nemám.“

„A to bylo hlavním sporem mezi vámi? Hádáte se často?“

Přikývne a opět se mocně napije z láhve. V očích zahlédnu náznak slz. „Mám ji moc rád. Je mi to všechno tak líto,“ dodá a mně se sevře žaludek.

Na první pohled jsem si Hrazdila zařadila mezi mladé nezodpovědné floutky. Ale možná se mýlím. To, že vypadá tento pětatřicetiletý muž velmi dobře, ještě neznamená, že nemůže být dobrým a věrným manželem. Ano, jeho figura nese známky častého pobytu v posilovně.

Očividně si zakládá na kvalitním značkovém oblečení a celou kanceláří se line příjemná vůně Hrazdilova drahého parfému. Ale to vše ještě nemusí být znaky povrchního charakteru. Vím, co mne na ty myšlenky přivádí. Je totiž tolik podobný Kamilovi.

„Tak já založím spis, obvoláme nemocnice a vy nás ihned informujte, kdyby se vaše žena ozvala,“ poučuji ho a znovu odhaduji, co je vlastně zač.

Když odejde, opětovně se začtu do poznámek. Přemýšlím, zda jsem na něco nezapomněla. Takže hledám

Dominiku Hrazdilovou, za svobodna Veselou, a ještě před sňatkem s panem Hrazdilem manželku a posléze vdovu paní Lupínkovou. Věk čtyřicet let, bydliště Na

Gruntě 234, absolventku gymnázia a matku dvou dětí. Na fotografii z registru obyvatel se na mne očima usmívá žena příjemné tváře, kulatého obličeje a bohaté, až neskutečně měděné hřívy. Do kolonky postava dopisuji údaje od manžela – vysoká sto sedmdesát pět centimetrů, plnoštíhlá. Zvláštní znamení žádné.

Když vše dopíšu a uložím, nechám stránku ještě otevřenou.

„Tak první samostatný případ?“ mrkne na mne poručík Vyskočil, se kterým spolu se dvěma dalšími policisty sdílím nevelkou kancelář. Naštěstí se zde různě točíme, starší kolegové jsou převážně v terénu a do dvou nám

přístupných počítačů vše ťukají většinou po nocích. Jsou to již staré páky, jak se nazývají, a nikoho mezi sebe moc nepouštějí.

První ostřílený kriminalista se jmenuje Miloš Franěk a příští rok mu bude padesát. Má zavalitou postavu a vypadá spíše na hodného strejdu než zkušeného poldu.

Jeho nerozlučný kolega, Jaroslav Jordán, je jen o pár měsíců mladší než jeho parťák, ale vypadá, jako by je dělilo desetiletí. Má dokonalou atletickou postavu, husté tmavé vlasy a pod nosem legrační knír, který nosí snad jako památku na osmdesátá léta. Alespoň nikoho jiného s takovou ozdobou na tváři neznám. Ovšem musím uznat, že je to v podstatě fešák.

Mimo vzhledu o nich téměř nic nevím. Ke mně se oba chovají arogantně, ale možná si to jen moc beru k srdci. Asi se jim na práci u kriminálky zdám moc mladá a malá. Nebo jen nejsem dostatečně atraktivní, aby se mnou vedli nějakou rozumnou řeč.

To Petr Vyskočil, čerstvý třicátník a po mně nejmladší člen mordparty, se mnou jedná úplně jinak. Je pozorný, milý, každou chvíli nabídne pomoc a já potom nevím, kam s očima. Je to přesně ten typ muže, co se mi líbí –urostlý mladík s modrýma očima, ve kterých mám často chuť se utopit. A ty jeho stále rošťácky neupravené blonďaté vlasy! Vypadá jako malý kluk, co má chuť na hrušky ze sousedovy zahrady.

Ale co je v domě, není pro mě, pomyslím si, na jeho otázku jen lehce pokývám hlavou a mizím k náčelníkovi. Chci šéfovi nastínit, jaký jsem si promyslela postup, a zjistit, zda mi ho schvaluje.

„Teď ne, Jano!“ reaguje nadřízený poté, co zaklepu a vstoupím do jeho kanceláře. U ucha má sluchátko a tváří se jako bůh pomsty.

„Sakra! Tak je to mord,“ uleví si, když sluchátko položí. „Chápej, teď se musím zabývat důležitějšími případy než hledat zatoulanou paničku, co si asi jen protáhla flám mezi hipíky. Však víš, co a jak – prvně příbuzní, pak sousedi a tak dále a tak dále. Když nebudeš vědět, zeptej se Vyskočila. Zbytek party beru s sebou.“

Mluví rychle a mezi větami si stihne připnout zbraň, vzít doklady ze šuplíku a přehodit si sako přes ramena. Když vychází z kanceláře, ještě se otočí. „Máš volnou ruku.

Věřím ti. Vždyť jsem si tě vybral jako nejlepší z ročníku. Budeš dobrá, cítím to v kostech,“ přidá otcovské zamrkání a je ten tam.

2

„Tohle by Domča nikdy neudělala,“ zavrtí hlavou krásná štíhlá blondýnka a položí přede mne šálek kávy.

„Trochu vody?“ A aniž by počkala na moji odpověď, nalije mi vrchovatě do broušené sklenice přede mnou. „Víte, děcka by tady prostě nenechala! Ani den, natož tři. Muselo se jí něco stát!“ Vezme do dlaně s neskutečně dlouhými nehty svůj šálek a pomalu se napije.

Ze zapůjčené občanky vím, že naproti mně sedí na terase luxusní vilky Amálie Kohoutová, věk čtyřicet jedna let. Z povídání s dotyčnou jsem se dozvěděla, že je již jednou rozvedená, nyní podruhé vdaná a bezdětná. Momentálně nezaměstnaná a na první pohled dokonale udržovaná žena. Tedy tu postavu jí musím závidět i já, a to nejsem žádný cvalík. Jen na mně se vždy pozná, že jsem holka z vesnice.

Paní Kohoutová se mne mile ujala, když jsem celá nesvá postávala u brány k vilce rodiny Hrazdilových. Měla jsem v plánu promluvit si s dětmi o celé situaci u nich doma. Tahat je na stanici se mi zdálo nevhodné. Doma se spíše více rozpovídají.

Nejen že mi vysvětlila, že děti přiváží jejich otčím až po páté hodině, až jim skončí spousta kroužků, které navštěvují, navíc mi ještě do jejich návratu nabídla

zázemí své terasy. A to i s občerstvením. Rozhovor se zvídavou sousedkou jsem brala jako součást vyšetřování. Někdy jsou to právě sousedé, co o nás vědí víc, než vůbec chceme.

„Takže nějaký úlet s příležitostným mužem vylučujete?“ vrátím se zpět k mému prvotnímu podezření, proč paní Hrazdilová na pár dní zmizela.

„Podívejte se, známe se už dost dlouho. Bude to dobrých patnáct, šestnáct let. Obě jsme byly mladé husičky, co si je nabalili novodobí milionáři. Já si ji dokonce pamatuji ještě z gymplu, maturovala o rok později. Ale kamarádky se z nás staly až tady. Víte, dříve tu byla jen nějaká zahradnická kolonie. Celá tahle ulice je fungl nová. Manželova firma ji vystavěla a Lupínek zasíťoval. Nejprve se ale musely strhnout všechny ty neskutečně ošklivé chatičky. Ještě že stály na obecních pozemcích,“ vysvětlí mi historii výstavby ulice Na Gruntě.

„Odprodej pozemků musel někdo schválit. Někdo z obce?“ ptám se jako největší naivka.

„Jasně že musel. Ale naštěstí se naši kluci znali ještě ze školních let, tak všechno šlo jako po drátkách,“ mrkne okem. „Náš pan tajemník má támhle na konci taky moc hezké bydlení.“

Podívám se směrem, kam mi ukázala dokonale opálenou paží, a musím se zamyslet, kolik ze stavby bylo zaplaceno úplatky od místních zbohatlíků. Celá ulice je prostě luxus sám. Na takové bydlení může jakýkoliv policista zapomenout, i kdyby honil zločince do skonání světa.

Povzdechnu si, ale jak mi často připomíná táta –vybrala sis sama. On ve mně viděl nadanou právničku,

co bude spíše zlořády hájit než je zavírat za mříže. Dobře mi tak. Napiji se vody a přinutím se vrátit do současnosti.

„A obě jste se tedy vdaly za podnikatele,“ pokračuji v námi načatém tématu, abych se pomalu dostala k tomu, co mne zajímá. Historie novostaveb mi život Hrazdilové moc nepřiblíží, i když s jejím zmizením by taky mohla souviset, když se tady braly úplatky horem dolem. Třeba se něco dozvěděla až teď. Možná v písemnostech po manželovi?

„Ano. Které mladé holce by se tady taky nelíbilo?

Navíc Lupínek byl svobodný, hned po revoluci rozjel firmu s počítači.“

„Net Lupínek, je to tak?“

„No, že by to znělo seriózně…,“ ušklíbne se a přikývne zároveň. „Ale dařilo se mu. To můj Kohout už byl rozvedený. Ale manželku štědře vyplatil a výživné dostává dodnes, tak nám tenkrát nedělala žádné problémy. Myslím si, že to byla ona, kdo na rozvodu vydělal. Ještě že Kohout už nechtěl další děti.“

Což vyhovovalo hlavně tobě, co? pomyslím si jedovatě v duchu. Ale ať si každý žije, jak je mu libo.

Rozhovor nám přeruší vyzvánění mobilu mé hostitelky. Koukne na displej, obrátí oči v sloup a ladně vstane. Gesty mi naznačí, že se vzdálí.

„Ahoj, Kohoutku. Tady tvoje Slepička,“ ještě zaslechnu, než se i s telefonem elegantně vnoří do vnitřku vilky. Využiji čas, také se zvednu a přejdu k zábradlí tak, abych pozemek, na kterém stojí dům Hrazdilových, měla více na očích. Vilky jsou si podobné jako vejce vejci – stejný nájezd do podzemní garáže, stejný čtvercový půdorys

a dle oken v podkroví lze tipovat, že přízemí je jedna velká obývací místnost, asi spojená s kuchyní. Zahradě vévodí bazén, který u Hrazdilových má i stříšku. Tahle rodina se tedy může koupat dříve a déle než Kohoutovi.

„Omlouvám se, ale Kohoutek nesnáší, když mu neberu telefon,“ mrkne na mne. „Je to s péčí o dům vlastně moje jediná povinnost.“

„Takže jste šťastná. A co Lupínkovi? Měli také spokojené manželství?“ dodám rychle, abych se zase nedozvěděla, co nechci, a dozvěděla, co potřebuji. V hlavě mi leží možnost, že zmizení Hrazdilové by opravdu mohlo souviset s minulostí.

„Ale jo. Byli úplně rozdílní než my, u nás je to občas Itálie. Lupínkovi byli stále v líbánkách. Navíc Dominika, to je úplně jiný typ než já. Víte, taková správná domácí puťka. Ona o ten přepych ani moc nestála. Představte si, že neměla ani své auto! Co já se do ní nahučela – udělej si řidičák, to je teprve svoboda. Ale s ní nic nehnulo. Prý jí to tak stačí – dům, zahrada a být s dětmi. Jen cvičit se mnou chodila, prý aby po dětech nedělala manželovi ostudu na večírcích. Ale jinak,“ mávla rukou a zručně vytáhla cigaretu z malé červené krabičky. Značka vyražená zlatem na papírové krabičce mi nic neříkala. Stejně jako erb na láhvi s minerálkou. Tohle není zboží ze supermarketu. Tahle Slepička miluje svého Kohoutka právě pro ta zlatá vejce, co jí jejich vztah přináší.

Využiji její odmlky, když potáhne a zkušeně nasaje kouř do plic: „Paní Kohoutová, myslíte, že má Dominika milence? Víte, jestli se s někým jen tak nezatoulala. Nebo co si myslíte, že se vlastně stalo? Kde může být?“

Potáhla znovu a zakoukala se do prázdna. Chvíli snad i přemýšlela. Pak se sklonila blíž ke mně a promluvila tichým hlasem: „Milence? Už jsem vám to říkala. Děcka by neopustila kvůli žádnému chlapovi. Ona je v tomto takový prosťáček! Ta nebyla nevěrná ani staroušovi Lupínkovi. Ale klidně bych uvěřila, že se jí Hrazdil zbavil. Nevěřím mu ani za mák. Takový slizoun,“ otřepe se a o mnoho hlasitěji dodá, „já jí říkala, ať ho vykopne.“

„To je vážné obvinění, paní Kohoutová, máte nějaký důkaz pro takové podezření?“

„Mám!“ vybafne. „Proč by jinak sepisovala závěť? To mi povězte! Proč? Jedině že by se bála o život!“

„Závěť? Ve čtyřiceti? Byla snad nemocná?“

„Nemocná? Ani náhodou. Spíše ho prokoukla. Budou to tak dva roky, možná o něco méně. Došla ke mně večer celá vyklepaná, dělal jí zase scény ohledně děcka. Víte, moc na ni tlačil. Ale ona se už bála, v jejím věku a po tom, co se dělo kolem porodu Nikoly,“ típla nedokouřenou cigaretu, napila se a pokračovala. „Vydědila ho! Jako ne úplně, ale ošetřila peníze, co měla po Lupínkovi. Prý to bylo něco kolem dvaceti miliónů. Rozdělila je mezi děti.“

V duchu jsem si pískla – fíha, to už je pořádný balík. Většina vražd se stala pro mnohem menší částky.

„Ale když už by nic nedostal, proč by jí ublížil?“ Nebo byla závěť neplatná, pokud by paní Hrazdilová jen navždy zmizela? Tuhle myšlenku si hned zapíšu do notesu. Moje hostitelka pokračuje bez uzardění dál.

„Ještě by mu toho zbylo dost, ona mu totiž kdysi darovala polovinu domu, auto a kdo ví, co ještě. Taky

příjem, který odpracoval,“ ukáže prsty uvozovky, „u ní ve firmě, si mohl nechat a volně s ním disponovat. Veškeré náklady na dům platila sama. Není v tomto ohledu vůbec prozíravá…“

„Ale kdyby se stal poručníkem dětí její manžel, stejně se k těm penězům asi dostane,“ připadne mi, že závěť není nejlepší řešení. Proč to nechtěla vyřešit rozvodem?

Kohoutová vyskočí ze židle, až se leknu. Nakloní se blíže k mé hlavě a s efektem mi sdělí: „Právě že nestane!

Nevěřila mu.“ Podívá se na mne s triumfem v hlase. „Ale proč si zvolila svoji sestru, to mi je fakt záhadou. Skoro vůbec se nevídaly,“ dodá docela zklamaně již normálním hlasem. Opětovně vyfoukne kouř ze své do ruda zmalované pusy.

Po tomto dodatku mne napadne, že za nejlepší správcovou jakéhokoliv majetku v širokém dalekém okolí považuje právě jen sebe.

Ze spárů finanční poradkyně rodiny Lupínkové Hrazdilové mne vytáhli její členové. Velmi dobře zachovalé BMW právě přijíždělo k domu, který rodina obývá. Jen momentálně v nekompletním složení. Budu nyní dělat vše pro to, abych dala jejich rodině zpět její řád.

Do pěstěné ruky sousedky ještě stihnu vtisknout svoji vizitku, poděkuji za kávu a informace a rychlým krokem přeběhnu k právě zavírající se bráně od zahrady.

„Zdravím, pane Hrazdile, mohla bych si promluvit s dětmi?“ začnu konverzaci zlehka, jak se sluší a patří. Křikem přes plot. Manžel Ztracené galantně otevře boční branku a pokyne mi ke vstupu. Ve velkém obývacím pokoji otevře dokořán posuvné dveře na terasu a přisedne si naproti mně do obrovského křesla.

„Chcete je vyslýchat o samotě?“ překvapí mne otázkou. K charakteristice Hradila si musím poznamenat, že je docela bystrý.

„Výslechem bych to rozhodně nenazývala, pojďme se domluvit na rozhovoru. A ano, pokud bych mohla poprosit. Jde nám všem o tu stejnou věc – najít vaši paní, je to tak?“ zpytavě se na něj podívám.

Mlčky přikývne, zvedne se, přejde ke schodišti do patra a zavolá: „Nikolo! Pojď sem. Někdo by s tebou rád mluvil o mámě.“

Chvíli to trvá, ale nakonec se přece jen objeví dlouhé nohy v pruhovaných podkolenkách. Pak už to je opravdu pouze okamžik a přede mnou stojí celé mladé děvče v pestrobarevném oblečení. Na mne až příliš pestrobarevném, ačkoli proti barvám v podstatě nic nemám. Dívka má blond vlasy s modrým nádechem, neskutečně silnou vrstvu make-upu a v puse přehazuje žvýkačku z jedné strany na druhou.

„Dobrý. Co chcete?“ začne naše seznamování. No, zrovna ukázka slušného chování to tedy není. Že by paní Hrazdilová péči o děti až tak moc nepřeháněla? Nebo je to jen běžné chování všech mladých v určitém věku?

Nevím. Sama je nemám a s děcky pubertálního věku moc do styku nepřijdu. Maximálně v tramvaji.

„Ahoj,“ podám jí ruku a pokynu k usednutí. „Jsem od policie, jmenuji se poručík Jana Mrázová a snažím se najít tvou mámu. Pomůžeš mi?“

Nikola na chvíli ztratí svůj arogantní výraz a poslušně si sedne. Pak se rozhlídne po místnosti, předpokládám, že se ujišťuje, že nás nikdo neposlouchá. Nakonec se na mne podívá a přikývne.

„Máma se celá změnila,“ začne mluvit sama.

„Jak to myslíš, změnila?“

„Ono to začalo už dříve.“

„Kdy? Před rokem, dvěma?“

„Spíše dvěma. Začali se s Mirkem,“ a to Mirkem řekne pohrdavě, „neskutečně hádat. Nejdříve jsem to

nechápala, ale potom mi máma řekla důvod. Mirek s ní chtěl děcko.“ Ohrne ret a při té představě obrátí oči v sloup. Ani se jí nedivím, chodit do sedmé třídy a mít doma těhotnou matku není pro pubertální holku asi moc lákavá vyhlídka. „A taky byl Mirek čím dál méně doma. Když se vrátil, byla z toho skoro vždycky další hádka. Tak se tady objevoval čím dál míň. Občas měl i vypnutý telefon. Mamka vždycky děsně zuřila, když se mu nemohla dovolat. Bylo to mezi nimi docela hustý,“ řekne již tišeji a opětovně zkontroluje, že nás nikdo neslyší.

Nového tatínka si tahle dívka tedy moc neoblíbila. Ale strach z něj docela má. Nějaký respekt si u dětí přeci jen vybudoval.

„A potom mamka začala chodit na ty meditace,“ pokračuje, když zjistí, že vzduch je čistý, „koupila si batoh, úplně jinak se oblékala. Je to nějaký klub u Sýkorova mostu. Mirek tomu neřekl jinak než babinec.

Dokonce jí vyčítal, že se z ní stala lesbička,“ usměje se při tom označení. „Víte, co to znamená?“ uchichtne se. Přikývnu. Jasně že vím, ty pískle.

„To se ti asi moc nelíbilo, mít jinou mámu…“

„To si pište. Chovala se hůř než puberťačka,“ použije pravděpodobně jeden z výrazů z mnoha hádek mezi manželi Hrazdilovými. „Odmítala se vozit autem, vyhodila televizi z obýváku. Dokonce nás s bráchou nutila jezdit do školy autobusem!“ vykřikne tu neskutečnou potupu. „Co by na to řekly kámošky?“ podívala se mi do očí a hledá u mne pro tu křivdu pochopení.

Od holky ze vsi, co chodila pěšky na nádraží dva kilometry, aby se dostala do školy, se ho ale nedočkala.

„A on, Mirek, pracuje…,“ snažím se trochu vést rozhovor jiným směrem.

„Má nějakou funkci v tátově firmě. Máma mu tam cosi našla, nic nedělá, jen bere plat. Je to flákač,“ použije slova, co opět nejsou z její hlavy. Že by se spory tedy netýkaly jen potenciálního potomka? Šlo snad i o peníze?

„To můj pravý tatínek všechno tady vybudoval!“ rozhlédne se po místnosti a do očí jí vstoupí slzy. „A teď je pryč i maminka,“ smutně dodá a celá se sesune, až je docela maličká na té obrovské kožené sedačce.

Proměna před mýma očima velké drsňačky v malé ztracené stvoření mě na chvíli rozhodí. Sedím a koukám na tu hromádku neštěstí. Tátu si ani nemůže pamatovat, ale chápu ji, že čím je starší, tím více si ho idealizuje. V pubertě je všechno lepší než realita, to si pamatuji ještě z té svojí.

Nový manžel maminky jí očividně otce nenahrazuje.

Potvrdí se mi to hned vzápětí. Odněkud se totiž vynoří Hrazdil, a jak její stav uvidí, hodí nevraživý pohled prvně po mně a hned potom se vrhne ke své nevlastní dceři a chce ji obejmout.

„Ty na mě nesahej!“ vyskočí Nikola jako čertík z krabičky. Hbitě se vysmekne z nachystané náruče a prchá. „Ty za to můžeš, že tady máma není! Nenávidím tě!“ plivne na něj ještě jedovatou slinu a rozběhne se po schodech.

„Nikolo!“ pokusí se ji otčím zadržet.

„Nechte ji,“ položím mu ruku na rameno. „Zkuste ji pochopit, musí být děsně nešťastná.“

„Zato já štěstím jen zářím, co?“ odsekne mi a unaveně si sedne na místo, které dosud patřilo nevlastní dceři. Na chvíli se mezi námi rozprostře hrobové ticho. Hrazdilova tvář postupně mění barvy a já si jako prohlížím své poznámky v notesu.

„Promiňte,“ promluví za chvíli a začne něco hledat po kapsách. Předpokládám, že kapesník, tak vytáhnu balení svých a nabídnu mu ho.

„Děkuji,“ přijme můj papírový dar, jeden vytáhne a hlasitě se vysmrká.

„Víte, já vážně nevím, co se s Dominikou stalo. Já –ano, měli jsme spory, ale já bych ji nikdy neopustil. Ona a děcka jsou moje rodina. Já je mám všechny opravdu moc rád.“

Přikývnu. Ale jeho nářky mne k Dominice nedovedou, potřebuji fakta.

„Já vím, co si každý myslí. Hlavně ta odvedle. Taky si vždy ráda přisadila,“ kývne hlavou někam nalevo. Koho tím myslí, je mi jasné. „Jen jsem chtěl syna.“

„Dobře, to už vím. Můžete mi, prosím, zavolat toho nevlastního?“ připomenu mu, že jednoho syna tady již má. Ale pokud s ním má vztah jako s adoptivní dcerou, tak potěš koště.

Rodinnou idylku si já tedy představuji jinak.

4

Necelou hodinu sedím sama v kanceláři a sumíruji, co vlastně o Dominice Hrazdilové vím. Porada se týkala jen přímého vyšetřování mordu v Přívoze, tak na mé informace nebyl nikdo ani moc zvědavý. Major je přelétl očima, ale podezřívám ho, že ani nevěděl, co čte.

„V pořádku, Jano, pokračuj,“ poplácal mne po rameni a v mysli už byl zase někde jinde. Ne že by zmizení Dominiky Hrazdilové bral na lehkou váhu, ale vražda v jeho rajónu má přece jen větší závažnost. V tom jsem ho chápala. U Domči je pořád možnost, že se jen zakoukala do nějakých krásných očí, ať už byly jakéhokoliv pohlaví.

Využiji tedy toho, že je kancelář mimořádně vylidněná, a v tichosti přemýšlím. Znovu si procházím své zápisky z výslechu syna Davida. Ale jen si uvědomuji, že jsem se nedozvěděla nic víc, co bych už nevěděla. V podstatě mi potvrdil sestřinu výpověď. A to, že se jejich společná matka pokoušela o nový životní styl, který jim, dětem ani manželovi, nebyl zrovna po chuti. Dokonce je zkoušela přemluvit, aby prodali jejich rodný dům a nastěhovali se na samotu u lesa. O tom jeho sestra nemluvila. Buď to s ní matka neprobírala, nebo na to malá prostě zapomněla.

Stylem, jakým mi vše vyprávěl, bylo jasné, že matčiny nápady nikdo z rodiny nesdílel. Nikdo, mimo

Hrazdilovou, nechtěl o svůj životní komfort přijít. Zdá se, že z rodiny prozatím více informací nezískám.

Vytištěné hlášení tedy uložím do složky, kouknu se na hodinky a přemýšlím, co dál. Uběhl další den, který nic nového o Ztracené nepřinesl. Že o sobě nedala vědět v sobotu, se nikdo nedivil, protože si vysloveně nepřála, aby jí kdokoliv volal a rušil v její cestě za poznáním.

Nastal čas podívat se, kam se to vlastně mladá paní vydala. Kolegům z Pardubic, kde se akce konala, jsem poslala echo již v pondělí, ale zatím máme jen zprávy, že Hrazdilová nebyla nikde hospitalizovaná a nikde nevykonávala cokoliv podezřelého.

Na internetu si konečně vyhledám, co je ta událost „Festival uvědomění“ vlastně zač. Většina jmen přednášejících mi nic neřekla, ale dvě mne přece jen oslovila –Vojáček a Däniken. A ještě Dufek, známý herec, co teď taky nosí mandaly na triku a chodí bos. Areál, ve kterém se celá akce konala, náhodou znám. Táta mě tam brával na folkový festival Slunovrat.

Dle pořadatele akci navštívilo více než dva tisíce lidí. Nedej bože, abychom v tom mumraji museli hledat Dominiku! Na stránkách pořádající agentury je sice spousta záznamů z toho dne, ale upřímně – polovina naslouchajících vypadá jako Ztracená – rusé dlouhé vlasy a barevné oblečení. Tím bych zaměstnala deset policistů na dost dlouhou dobu. Ale já stejně prvně potřebuji vědět, zda byla její vstupenka uplatněna. Tedy jestli se Festivalu uvědomění Dominika Hrazdilová vůbec zúčastnila.

Její notebook jsem včera, po souhlasu manžela Ztracené, předala kolegům z technického a vyčkávám, až se

dostanou do její pošty. Zaheslovala si vše – počítač, složky i e-mail. Tohle nevypadá na důvěrné vztahy v rodině. Měla před ostatními co skrývat?

Opětovně si vytáhnu ze složky fotografii z registru obyvatel a zadívám se na svou Ztracenou. Dominika má sympatický kulatý obličej a dost výrazné obočí, pravděpodobně obarvené. Tvář doplňují rty, které jsou sice úzké, ale i přesto velmi pěkné. Oči mají podivný odstín modrozelené barvy a řasy jsou víc než jen řídké. Ani jejich zvýraznění řasenkou jim k bohatosti moc nepomohlo.

Z jejího výrazu by většina psychologů vyčetla, že je to zajímavá, skromná žena. V jejích očích nechybí pokora a jakási odevzdanost. Jediné, co ji odlišuje od jiných žen, jsou právě ty divoké rusé vlasy.

„Kde jsi?“ zeptám se její fotografie tiše. Nečekám odpověď. Snažím se napojit na její myšlení. Co jsi skrývala před celým světem? Obavy o svůj život? Milence? Nebo dokonce milenku?

V hloubi duše si přeji, aby tahle sympatická žena žila. Ale můj kriminalistický čich mi říká, že pokud ji ještě někdy najdeme, její krásné rty se už smát nebudou.

Je úterý, Hrazdilová se pohřešuje v podstatě již čtvrtý den. Ze svodek vím, že nikde podobná žena nebyla součástí žádného zločinu ani ji nikdo nenašel. Prostě se vytratila. Ale kam? A proč?

„Jani, dáš si kávu?“ objeví se nečekaně blonďatá kštice mezi dveřmi.

„Děkuji, ne,“ zavrtím hlavou a pozvednu hrnek se zbytkem hnědého nápoje od rána.

„A jiná nabídka pomoci by vhod nepřišla?“ usmějí se na mne plné rty a v modrých očích se objeví dva plamínky. Mám chuť si o ně zahřát své zkřehlé ruce. A ještě zkřehlejší srdce. Bolest po rozchodu s Kamilem stále ještě nevymizela, i když už od té doby uběhlo více než půl roku.

„A víš, že ano?“ dodám si odvahy a rukou poplácám po prázdné židli vedle mne.

„Já bych šel krok po kroku, kde se hledaná pohybovala,“ promluví Petr po nekonečných deseti minutách, které si nechal na rozmyšleno, poté, co jsem na něj vychrlila vše, co vím. „Tam bude někde zakopaný pes. Jak si kupovala jízdenku? Vstupenku? Byly uplatněné? Musíš zjistit, kde vlastně zmizela. Nastoupila do vlaku a co pak? Vystoupila v Pardubicích?“

„Jasně. Mohla jet dál. Nebo vystoupit dřív.“

„Nebo tam vůbec nejet, nezapomeň!“

„Jak nejet?“

„Jani, to že o ní říkají, že neměla milence, neznamená, že ho nemá. Pořád bych to tipoval na zamilování, ženské pak dělají divné věci. Ať už to je nějaký nový guru, či mladý zajda, se kterým by se nechtěla před dětmi chlubit. A víš co? Ještě bych ověřil tu meditační skupinu, jestli tam opravdu není nějaký chlap…“

„Nebo spíše ženská,“ skočím mu nevychovaně do řeči, když si vzpomenu na rozhovor s Nikolou. Napadlo to i manžela pohřešované.

„Přesně. Tím by se jí chlubit dvěma pubertálním dětem chtělo ještě míň. To znám.“

„Znáš?“ nadzvednu obočí. Co já o něm vlastně vím kromě toho, že se mi děsně líbí? Vůbec by nebylo divné, kdyby měl rodinu a možná i odrostlejší děti.

„Ségra se po rozvodu vrátila k nám domů a její mladá nám velmi často zpříjemňuje rodinnou atmosféru,“ usměje se a mně se uleví.

„Jízdenka byla akceptována, ještě chci mluvit s průvodčím, ale pochybuji, že si bude pamatovat, jestli Hrazdilová jela až do Pardubic. Vstupenku ověříme, až se dostanou kluci do jejího počítače, pořadatel nevedl seznam jmenný, ale jen dle čísel vstupenek.“

„No vidíš, vždyť si vedeš dobře,“ pochválí mne. Než stihnu reagovat, začne mu zvonit mobil. „Ano, náčelníku, hned jsem tam,“ řekne do telefonu a obrátí oči v sloup. Na mne se jen usměje a pokrčí rameny. Než otevře dveře od kanceláře, otočí se a pošle mi vzdušný polibek.

„Šašku jeden,“ zavolám, ale to už mluvím jen k zavřeným dveřím.

Zbytek dne strávím u okénka společnosti žlutých vlaků. Přes prvotní odpor personálu můj odznak nakonec přece jen zafunguje jako univerzální klíč k otevření všech informací, které k případu potřebuji.

Na výslech průvodčího, tedy dnes přepravního asistenta, společnosti RegioJet, jsem si musela počkat.

Mladý muž Jan Horváth mi frnkl se svojí společností na Slovensko.

Mezitím mi konečně přišel výpis hovorů zmizelé paní

Hrazdilové a já vyčetla, že měla těsně před vypnutím mobilu dva rozhovory. Jeden z neznámého čísla, druhý od syna Davida. Byl poslední, kdo s ní to ráno v pět třicet pět mluvil. V brzké době se ho budu muset zeptat na to, proč mi o tom neřekl a proč mámě volal.

Od posledního hovoru se synem je mobilní telefon

Ztracené nedostupný. Asi opravdu chtěla být nikým nerušena a užít si celý den sama pro sebe. Zkouším se vcítit do její nálady.

Na festival se moc těším. Jdu chladným ránem, z pohodové chůze mne vyruší zvonění telefonu. A pak ještě jednou. Naštve mě to. Těším se na den, kdy se konečně mohu věnovat sama sobě. Stojím před vážným

životním rozhodnutím, zda mít, či nemít v tak pozdním věku dítě. A pořád mne někdo ruší. Navíc tak brzy ráno.

Osobně nesnáším, když mi někdo volá dříve, než jsem osprchovaná a mám první kávu v žaludku. Samozřejmě že na telefonáty od nadřízeného to neplatí.

Umím si představit, jak ti dva otravové Dominiku vytočili natolik, že mobil vypnula hned. Stojí na zastávce a… Vždyť já vůbec nevím, jak se dostala na nádraží! Předpokládala jsem, že šla na první zastávku autobusu městské dopravy, co je přímo na ulici. Ale to vůbec nemusí být pravda! Rychle si vyhledám mapu na internetu a pokouším se zorientovat.

„Máte tady Horváta,“ sdělí mi služba, když zvednu sluchátko a ohlásím se. Kruci, teď se mi to nehodí!

Nedá se nic dělat. Napíšu si krátkou poznámku, abych nezapomněla zjistit Dominičinu trasu na nádraží, přelistuji v notesu na zaznamenané otázky pro průvodčího a vydám se k vrátnici.

Mezi mojí kanceláří a službou u vchodu leží dvě patra, každé po osmnácti schodech. Při výstupu zpět se po prvním patře zadýchám. Uvědomím si, že mé pravidelné návštěvy fitka přestaly být pravidelné. Měla bych opět najet na režim dvou tréninků do týdne, nebo ze mě bude kulička, jakou je moje máma. U nás nepříliš velkých je každé kilo znát.

V závěsu za mnou netrpělivě stoupá chlapec snědé barvy. U dveří kanceláře zpomalím a musím na chvíli vydechnout. Usměji se na svůj doprovod, otevřu dveře a vyzvu ho ke vstupu.

„Pojďte dál, dáte si kávu?“ nabídnu mu a celkově se snažím o milý přístup. Z kluka čiší nervozita. Registr mi na něj totiž prozradil, že byl už jednou v podmínce. Ta mu ovšem před rokem vypršela a vypadá to, že Honzík nám od té doby seká latinu.

Kávu odmítl a z batohu si vytáhl vlastní láhev kofoly, tak jsem další nabídku občerstvení vynechala. Založím si novou složku v počítači, nadechnu se a k první otázce přidám opět úsměv.

„Pane Horváte, vůbec nic se neděje, jen si musím ověřit jednu pro mne důležitou informaci. Jedná se o ženu, která s vámi jela rychlíkem na trase Ostrava–Praha. Jízdenka byla vaší společností uplatněná, tak víme, že nastoupila. A já bych vás moc požádala, zda byste mi o té ženě nemohl říct více.“

„Kdy že to jela? V sobotu? Ale dnes je středa! Já od té doby měl další dva dny službu. Víte vy vůbec, co nám tam projde lidí?“ vyvalí na mne hnědé oči a vypadá to, že z něj nic víc nedostanu.

„Tomu já rozumím. Tak začněme od začátku. Ten den jste převzal službu kde? V kolik hodin?“

Horvát se konečně rozpovídá a já si vše zapisuji. Moc mě organizace vlakové soupravy nezajímá, ale potřebuji ho dostat zpět do toho sobotního rána. Třeba dojde i na konkrétní vagón, kupé a pak možná i na Ztracenou.

„Tak a teď mi jde o cestující z Ostravy hlavního nádraží. Vzpomenete si, kdo přistoupil? Dle vašich interních záznamů měli zakoupenou jízdenku do stejného vagónu tři lidé.“

„Ten spoj byl dost plný, což mě vůbec nepřekvapilo. O víkendu mají všichni pocit, že musí vidět Prahu či co. Ale ano, máte asi pravdu. Ono je to tak skoro vždycky. Z hlaváku jede méně lidí a až ve Svinově nastoupí zbytek cestujících z Ostravy. Takže chápete, že si všechny pamatovat nemůžu. Kdybych alespoň věděl, jak vypadala.“

Přesně tohle nechci. Ukázat mu fotku, aby mi řekl ano, poznávám ji, ale nic víc o ní nevím. Ale očividně nemám jinou možnost. Vypadá to, že si Honzík opravdu nemůže vzpomenout. Na druhé straně se nedivím, při takovém počtu lidí, co denně potká. Vytáhnu tedy podobiznu Ztracené ze složek a podám ji Horvátovi.

„No jasně! Vím. Ty rezavé vlasy nejde zapomenout,“ usměje se. „Ale moc vám o ní neřeknu, usadila se, vzala si vodu a frčela si to do Prahy.“

„Do Prahy?“ zamračím se.

„No, tak to vlastně nevím. Jen se mi zdá, že jela až na konečnou,“ zrudne a najednou je zase celý nesvůj.

Nevím proč, ale vůbec mi jeho chování nesedí. Ten klučina mi lže, jako když tiskne. Ale proč?

„Nic si neobjednávala? S nikým nemluvila? Zkuste si vzpomenout, moc by mi to pomohlo. Prosím,“ naléhám na něj. Připadá mi, že moc dobře ví, o kom mluvím. To by bylo, abych z něj něco užitečného nedostala!

„Co si vzpomínám, tak si něco dala. Počkejte, to by šlo u nás zjistit. Sám nevím, ale zdá se mi, že jsem něco nesl. V tom kupé byla jedna zmotaná paní, taková babka, a pořád si neuměla poradit s objednávkou, tak jsem tam byl snad stokrát. Až jsem už nadával, protože jelo lidí jako sra… hodně. Ten den nezvykle hodně,“ zamluvil nepěkné označení cestujících.

„Babka?“ zamračím se ještě o kapku víc než před chvílí. Ani toto označení se mi nezdá příliš vhodné. Jak by nazval mne?

„Starší paní,“ opraví se. „A právě tahle,“ poklepe prstem na fotku Hrazdilové, „jí s tou objednávkou pomáhala.“

„Číslo sedačky té starší paní si pamatujete?“

Zamračí se a prstem v duchu počítá.

„Pokud tahle měla třicet dva, tak ta stará paní měla –třicet čtyři. Jo, je to tak,“ ujišťuje spíše sebe než mě.

„Ještě se zeptám na to, kde vystoupila. Sedadlo přece mohlo být od Pardubic obsazené.“

„Proč od Pardubic?“ zeptá se překvapivě bystře.

Sdělím mu tedy původní cíl Ztracené. Pokývá hlavou.

„To máte pravdu, ale žádnou kolizi ohledně sedadel jsem neřešil. Navíc od Olomouce už jsme měli narváno, kde kdo vystoupil, to fakt nevím,“ zakroutí hlavou a zdá se být nadmíru spokojen se svou odpovědí.

„Jani, prosím tě, to nemyslíš vážně… K čemu ti bude vědět, co si objednala?“ shodil můj požadavek náčelník před všemi ze stolu a jeho prohlášení vyvolalo téměř u všech přítomných salvu smíchu. Major je sice sjel pohledem, ale moc to nepomohlo. Bylo mi děsně. Jasně, oni si tady řeší svůj mord a já jsem s honěním apetitu jedné pohřešované ženské k smíchu. Stejně je prý někde u mladého bejka, nechal se slyšet jeden z kolegů Franěk. Až prý mu dojdou náboje a jí prachy, vrátí se zase domů. Jeho optimismus bych chtěla sdílet!

„Nejde mi o to, co jedla, ale kdy a kde to bylo! Chápejte, já potřebuji vědět, kde vystoupila! Jak ji mám jinak nalézt?“ začnu se rozčilovat. Copak je každému jedno, že chybí máma od dvou dětí a co ony zrovna prožívají?

„Přeci tam, kde je ten její nabíječ!“ dá se slyšet zase nějaký vtipálek.

„A dost!“ utne razantně hlasitě veselí všech náčelník. „Si děláte prdel, či co? Nemáte co na práci? Konec porady. Jana a Petr tady ještě zůstanou a vy ostatní hejbněte kostrou.“

„Já si nemyslím, že se najednou správná máma sbalí a nechá dvě děcka jen tak,“ začne do náčelníka hučet i Petr, když ostatní opustí místnost. Major jen pokývá hlavou.

Z(a)tracená

ŠTĚPÁNKA BĚLA HOUBKOVÁ

Ztracená

1

2

4