I. KAPITOLA
Jakmile vyřešil Oldřich z Chlumu problémy v Nitře, vrátil se do vojenského tábora českého krále. Přemyslovi se zatím podařilo v bojích s novým uherským králem Ladislavem obsadit hrad Raab. Byl klíčem k tomu, aby mohl pokračovat v tažení dál. I když byly boje tvrdé a přišel o spoustu mužů, uherské ztráty byly nesrovnatelně vyšší.
Poté, co Jindřich Kysecký zavraždil Přemyslova švagra Bélu Mačevského, český král už couvnout nesměl. Nemohl si dovolit ukázat slabost. Na to každý panovník dříve nebo později doplatil. Vládnout se muselo mečem, na němž byla krev nepřátel.
Každé vojenské tažení upevňovalo rytířského ducha.
Bývalo zvykem pasovat při vhodné příležitosti na rytíře mladíky z urozených rodů, pokud si to svým chováním v bojích zasloužili. Tahle slavnost se odbyla na široké pláni pod mohutnými hradbami raabské pevnosti. Mezi mládenci, jimž král Přemysl třikrát poklepal mečem na rameno, a oni si připnuli pás značící rytířskou poctu, byl i panovníkův nemanželský syn Mikuláš. Měl nejvyšší čas. Bylo mu osmnáct let a již čtvrtým rokem vládl jako kníže v Opavě.
České oddíly poplenily široké okolí Raabu a chovaly se v odvetu stejně krutě jako nedávno uherské oddíly, když vpadly na jižní Moravu. Oko za oko, zub za zub. Čas krátkého oddechu končil a vše se chystalo k dalšímu tažení na Šoproň. Právě tehdy dorazila do Přemyslova
vojenského ležení znepokojivá zpráva. Německé panstvo nepřijalo jeho kandidaturu na trůn římského krále a místo něj zvolilo Rudolfa Habsburského. To byl samozřejmě důvod válečné operace okamžitě zastavit, protože události v říši byly důležitější. I když bylo Habsburkovi už téměř šedesát let a byl to muž bez většího majetku a vlivu, nedal se tenhle obrat v říšské politice podceňovat.
Oldřich z Chlumu konec vojenského tažení uvítal. Už se těšil domů, zvláště když obdržel od své ženy Ludmily z Vartemberka dopis, v němž si stěžovala, že by jejich jedenáctiletý syn Oldřich potřeboval pár pohlavků. I když slíbil, že bude meč používat jen k výcviku, nosí ho pořád a dvakrát už s pomocí několika ozbrojenců z hradní posádky svedl bitku s lapky. Naštěstí vždycky vítěznou. Ale takhle to dál nejde, končila Ludmila své psaní. To si sice Oldřich z Chlumu nemyslel, byl naopak na svého syna hrdý. Ve světě, v jakém žili, nebylo místa pro slabé a zbabělé. Jenže v životě nebyla jen mužská pravda. Chápal její strach a přemýšlel, jak to zařídit, aby ji nějak uklidnil, ale přitom syna dál vedl tak, jak to považoval pro jeho budoucnost za správné.
Nemile ho proto překvapilo, když se v jeho stanu objevil komoří knížete Mikuláše. Tvářil se vážně a tlumočil mu pozvání svého pána. Oldřichovi z Chlumu okamžitě došlo, že se po něm bude zase něco chtít. Někdy mu totiž byla jeho pověst skvělého vyšetřovatele spíše na škodu než k užitku. Kromě běžných zločinů v severních Čechách řešil navíc případy po celé zemi, které trápily krále Přemysla a občas i jeho krásnou manželku Kunhutu. Tu a tam pomohl i jeho nemanželským dcerám, ale pro jeho syna dosud nepracoval.
Povzdechl si a svlékl prostou plátěnou košili, byla na dvou místech roztržená, ale správku chtěl nechat domů pro svou manželku. Nedávno mu totiž v Bavorsku košili spravila jakási sklepnice. Zařizoval to panoš Ota, ale doma ho čekal žárlivý výstup, co asi poskytl té ženské za její práci, podle Ludmily výsostně důvěrnou. Žárlivost byla její největší nectností. Roztrhanou košili pohladil, jako by už byl s Ludmilou, a opatrně ji uložil do nevelké truhlice, kterou na vojenská tažení vozíval.
Oblékl si lepší halenu z jemného plátna, již si šetřil pro oficiální příležitosti. Opásal se mečem a vydal se přes celý tábor na opačnou stranu, kde na nepatrné výšině nad řekou stály stany krále Přemysla a jeho nejbližších.
Opavský kníže Mikuláš byl vysoký hezký mládenec, který nezapřel svou matku. Té se říkalo Palceřík podle chlapeckého účesu, jímž na královském dvoře proslula a který v poslední době mnoho urozených dívek napodobovalo. Ovšem po Přemyslově sňatku s Kunhutou musela Prahu opustit a nyní žila u svých rakouských příbuzných.
Ani Mikuláše neměla vášnivá a žárlivá Kunhuta ráda. Teprve poté, co se jí před dvěma lety narodil syn Václav, se s levobočkem svého muže smířila. Dědicem trůnu byl její Václav, to jí stačilo. Navíc chápala, že Přemysl potřebuje na horké půdě Slezska někoho, komu může věřit.
„Posaď se!“ vybídl kníže Mikuláš celkem přátelsky Oldřicha z Chlumu. Ve svém stanu měl dvě pohodlná křesla a skládací stolek, na němž byly připraveny dvě číše s temně rudým vínem. Mikuláš ho ukořistil celý soudek po obsazení Raabu. „Nebudeme ztrácet čas zdvořilostmi, a proto přejdu rovnou k věci. Protože jsi proslul svou vzdělaností, řeknu to ještě jinak. In medias res!“ „Nebo taky Ab ovō ūsque ad māla.“
„To znamená od vejce až po jablko. Ale nechápu smysl,“ podivil se Mikuláš. I on měl jako všichni Přemyslovci vynikající vzdělání a latinsky hovořil plynně.
„Pohanské hostiny v Římě se začínaly jedením vajec a končily ovocem, především jablky. Tohle úsloví tedy znamená popořádku od začátku do konce. Tak co se děje?“
„Nevím přesně,“ přiznal mladý opavský kníže. „Dostal jsem list od Věnka z Kravař. Po dobu mé nepřítomnosti jsem ho ustanovil hejtmanem v Opavsku. Je to uvážlivý muž, určitě by nedělal poplach pro nic za nic. Píše, že se stala zvláštní a nevysvětlitelná událost. Jde samozřejmě o zločin. A protože se prý znáte, mám vás požádat o pomoc. Nic víc.“
„To opravdu moc není. Kvůli tomu mám cestovat přes celé Moravské markrabství?“
„Dosud jsi stejně Opavu nenavštívil. Mohl bych to považovat za nezdvořilé,“ upozornil úsečně Mikuláš. Od svého otce Přemysla se toho zjevně naučil hodně. Zvláště to, jak být nepříjemný, pokud mu někdo odporuje.
Oldřich z Chlumu pokrčil rameny. Věděl, že odmítnout nemůže, přesto to ještě zkusil: „S cestou by ovšem musel souhlasit náš král. Příliš dlouho zanedbávám severní Čechy a práce je tam spousta!“
„Jistě, otec souhlasí,“ potvrdil mladý kníže s důrazem na slovo otec. „Už jsem s ním hovořil. Řekl, že má o tobě to nejlepší mínění. Pokud došlo k něčemu hanebnému, ty si s tím jistě poradíš. Doprovodíš mne a mou družinu. Odjíždíme zítra.“
„Mé ozbrojence jistě potřebovat nebudeš, ty pošlu na Bezděz,“ navrhl ještě rozmrzele a pak jeho stan opustil. Pomalu se loudal vojenským táborem. Kolem vládl nebývalý ruch. Ne jako před bitvou, lidé vesele halasili, protože
se už začaly balit stany a družiny rytířů se chystaly na cestu domů. Všichni rytíři rádi válčili a neustále hovořili o tom, jak se těší do boje. Ale jakmile měli před sebou cestu domů, tvářili se úplně jinak a vždycky radostněji.
I když by to nahlas nepřiznali.
„Všichni pojedou domů, jen já ne,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu a nakopl ohlodanou kost, která se válela v prachu. Odlétla a zarazila se až o nohu Smila z Lichtenburka.
„No, no,“ komentoval to mocný velmož dobromyslně. Jindy by určitě začal křičet, ale představa odjezdu ho smiřovala i s takovým bezprávím. Protože byl vzdálený příbuzný Ludmily z Vartemberka, pokračoval zvědavě: „Kdo tě tak naštval, pane Oldřichu?“
„Musím odjet do Opavy,“ přiznal se po kratinkém zaváhání. Nemělo smysl to tajit, až se Smil sejde s Markem z Vartemberka, stejně se to dozví.
„S knížetem Mikulášem? Ale to se hodí,“ pousmál se Smil z Lichtenburka potěšeně. „Mohl bys tam pro mě něco zařídit?“
Oldřich z Chlumu jen rezignovaně pokrčil rameny. Co měl také říkat? Smil z Lichtenburka byl vlivný a bohatší možná víc než Vítkovci.
„Děkuji za ochotu,“ přikývl mocný velmož. Nedalo se ovšem poznat, zda to myslí vážně nebo ironicky. „Od tvého vyšetřování v Jihlavě mi navíc ještě cosi dlužíš. Tehdy jsi ho nevedl k mému prospěchu.“
Tohle už Oldřichovi za odpověď vůbec nestálo. Mlčel a vyčkával.
„Určitě jsi mezi mladíky, kteří byli pasováni na rytíře, postřehl Jana. Jana z Vikštejna. Po smrti rodičů jsem byl jeho poručníkem a vychovával ho na Lichnici. Teď je do-
spělý a vrací se domů. Dohlédni na něj, protože si nejsem jistý, jak se k němu bude chovat jeho teta Eliška. Ta totiž na Vikštejnu vládne a je to žena s tvrdou rukou a okoralým srdcem. Panství má samozřejmě převzít podle rodové tradice Jan. Právně to složitá záležitost není, ale víš, jak to chodí. Jan je, nu, jak to říci, v některých věcech málo důrazný. Zemským zákonům určitě rozumíš lépe než on. Eliška totiž dobrovolně neustoupí ani o píď. Spoléhám na tebe!“
Oldřich z Chlumu se nepatrně uklonil, ale to už se Smil z Lichtenburka otočil a odcházel.
Proto za ním křikl: „Odjíždíme zítra ráno, ať je ten Jan připravený včas!“
Oldřich z Chlumu původně zamýšlel opustit tábor pod Raabem hned ten den, kdy panovník oficiálně vojenské tažení ukončil. Proto jeho muži pod Divišovým velením strhli stany a vše nakládali na vůz. Když k nim dorazil, rozmrzele nařídil, aby toho nechali, že tu ještě dneska musí přenocovat. Protože se obloha kabonila a vypadalo to na déšť, nařídil stany znovu postavit. Místo, kde tábořil, mělo na rozdíl od okolí výhodu, protože hned vedle jeho stanů rostlo několik osik. U nich stála lavice a provizorní stůl, kde sedával se svou družinou. Tenhle nábytek na voze naštěstí ještě nebyl.
Posadil se a zavolal si panoše Otu, aby se poradili. Pobaveně postřehl, že s ním přichází i velitel Diviš. Ten si samozřejmě nové zprávy nechtěl nechat ujít a stavbu stanů svěřil svému zástupci Pokratovi. Oba Oldřichovi pomocníci byli nesmírně užiteční a věrní a měl je rád úplně stejně. Možná proto, že každý byl trochu jiný.
Rozložitý a robustní Diviš budil respekt už při pouhém pohledu. Navíc měl na tváři jizvu, díky níž vypadal bojovně, kdo ho neznal, raději se mu vyhnul. Oldřich z Chlumu však věděl, že je to ve skutečnosti dobrák, který nezkazí žádnou zábavu. Když však šlo o práci, vrhal se do všeho čelem, jizvy na jeho těle o tom svědčily velice výmluvně.
Někdy byl trochu zbrklý, ale to jen proto, že chtěl dokázat, jak je užitečný.
Ota ze Zástřizlí byl v mnoha ohledech jeho opakem.
Byl rovněž vysoký a urostlý, ale štíhlý, vždycky pečlivě upravený, s vlasy nakadeřenými podle poslední německé módy. Na svůj vzhled na rozdíl od Diviše velice dbal.
Jednal s rozvahou a míval originální nápady. I když se mu z jakési tradice říkalo panoš, byl to dospělý muž a stal se rytířem. Dokonce vyhrál ve dvou rytířských kláních.
Rozhodně však nebyl vzorem ctností. To se u pěkného mládence ani očekávat nedalo.
S Divišem se kvůli tomu neustále přátelsky popichovali. Otovo oblíbené bylo: „No co, já mám rád holky a ty zase nemáš rád k jídlu ryby.“ Na to Diviš stále hledal vhodnou odpověď. Jednou řekl: „Nejíst ryby není proti
Desateru, ale ty porušuješ šesté přikázání, a to je hřích!“
Jenže panoš Ota se jen pobaveně zasmál: „Milý Diviši, co jídal Ježíš Kristus se svými učedníky? Chléb a ryby!
Pro Spasitele byly dobré, ale pro tebe ne? Tak co je větší hřích?“
Usadili se pod osikami a Oldřich z Chlumu jim rychle vysvětlil, co po něm kníže Mikuláš chce. Zmínil se rovněž o přání Smila z Lichtenburka. Oba pomocníci ho pozorně poslouchali, ale Diviš vypadal stále skleslejší a skleslejší.
Když jeho pán skončil, povzdechl si: „A o to všechno já přijdu.“
Oldřich z Chlumu okamžitě pochopil. Původně chtěl poslat v čele družiny na Bezděz jeho, jenže došlo mu, že tohle mu nemůže udělat. Doma je nečekalo nic neodkladného, alespoň pokud věděl. Pohlavek svému synovi mohl dát jen on osobně a nic dalšího snad tak důležité nebylo. Proto se ležérně zeptal: „Proč myslíš, Diviši?“
I když se říkávalo, že hromotluci jsou v myšlení těžkopádní, Diviš se toho za léta služby na Bezdězu naučil opravdu hodně. Měl dojem, že pochopil, ale nechtěl si udělat ostudu špatným úsudkem a opatrně se zeptal: „Vy myslíte, můj pane, že byste velení svěřil Pokratovi?“
„No, já nevím. Je to dobrý nápad?“
„Je. Jistě je!“ vyhrkl Diviš bez přemýšlení. Protože se vzápětí Oldřich z Chlumu i panoš Ota upřímně rozesmáli, pochopil, že má vyhráno. A přidal se k nim. Jeho smích však spíše zněl, jako když v dálce rachotí hrom.
„Budeme pátrat jako obvykle ve třech,“ potvrdil pak Oldřich z Chlumu. „O co jde, to zjistíme až v Opavě. Chci jen upozornit, že toho Mikulášova hejtmana jsem viděl jen dvakrát v životě. Pokaždé na královském dvoře, takže jeho tvrzení, že se známe, je tak trochu nadsazené. Musí existovat nějaký důvod, proč to do dopisu napsal. Nevěřím, že to udělal bezmyšlenkovitě nebo proto, aby se před svým pánem vytahoval. Jen hypotéza. Ten zločin se nějak dotýká jeho, jeho rodiny nebo přátel. A proto chce, abych se ujal vyšetřování já. Ne že by si mě tak vážil, ale nechce tu záležitost svěřit nikomu z Opavska. Je to zřejmě hodně osobní.“
„Co je vlastně ten Věnek z Kravař zač? Nepamatuju se, že bych ho na nějaké královské výpravě zahlédl,“ zajímal se Diviš. Rytířům, kteří se vojenských tažení neúčastnili, už předem nedůvěřoval.
„Jak jsem řekl, v podstatě ho neznám, i když pochází z rodu našich Benešoviců,“ objasňoval jim Oldřich z Chlumu. „Vím jen, že chodí o berlích a říká se, že je učený. Měl se stát duchovním, ale když před lety zemřel jeho starší bratr Vítek, musel se ujmout rodového majetku. A není malý. Vlastní Kravaře, hrad i celé panství. Prý se přátelí s vratislavským biskupem a nemá se zrovna v lásce s pány ze Šlesvic, byť jsou blízcí příbuzní. Tomu celkem rozumím. Ty dva rody jsou v Opavsku nejvlivnější a jejich panství spolu sousedí. V jejich sporech jde o Vikštejn. Takže co k tomu říkat víc?“
„Ovšem Jana z Vikštejna nám na krk pověsil pan Smil,“ upozornil skoro pobaveně panoš Ota. „Toho mládence znám pro změnu já. Marně hledám, co bych o něm mohl povědět dobrého. Tuctový, ani hezký, ani ošklivý, zábavný není, s mečem v ruce se zatím nikde neproslavil. Divím se, že ho náš král pasoval rytířem.“
„Sám víš, že to dneska není jako za jeho otce Václava,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. „Určitě jsi slyšel, co se říká. O tom, zda se někdo stane rytířem, rozhoduje krev. Dříve zabitých nepřátel, dneska vlivných rodičů.“
„Ovšem tenhle Jan má přece jen nějaké dobré vlastnosti,“ pokračoval panoš Ota a podle záblesku v jeho očích bylo zřejmé, že nemluví vážně. „Věřili byste, že dokázal svést několik urozených panen, které předtím nepodlehly mému kouzlu?“
„Takže to byly chytré holky,“ neodpustil si Diviš.
„Chytré? Hříšné!“ pokračoval panoš Ota přísně. „Já žádné nikdy manželství neslíbil. On prý hned třem. Protože bude zámožný, až se ujme dědictví po rodičích, divíš se, že mu tak ochotně podlehly? To kdybych já...“
„Jistě bude příležitost, abys nám později pověděl, co ty,“ zarazil ho Oldřich z Chlumu. Za zády jeho pomocníků se totiž objevil Jan z Vikštejna a mířil k nim. Zastavil se až těsně u stolu a zdvořile je pozdravil.
Tedy především Oldřicha z Chlumu. Diviš byl pouhý ozbrojenec, ten ho nezajímal, a o Otovi měl své mínění.
Zdvořile pokračoval: „Jsem rád, že budu cestovat s vámi. A předem ti děkuji, urozený pane, že se ujmeš mých záležitostí. Chci však upřesnit, že to možná nebude tak horké, jak to můj poručník pan Smil vykládal. Teta Eliška je přísná, ale není nespravedlivá. I když má vlastní dceru, určitě mne o majetek připravit nechce. Náš rod není rozvětvený, jako jsou třeba Markvartici, z něhož pan Smil pochází. Tam se vede neustále boj mezi pány z Vartemberka, Lichtenburka, Michalovic a já nevím, jaké další příbuzné ještě mají. My jsme jen dva, já a má sestřenice Milada.“
„Je hezká?“ zeptal se provokativně panoš Ota.
Jan z Vikštejna po něm loupl očima, ale dál hovořil k Oldřichovi: „Přišel jsem vlastně s prosbou. Mám truhlici a dva vaky s věcmi. Mohu je nechat naložit na tvůj vůz?“
„Ale klidně,“ potvrdil sladce panoš Ota. „Příležitostně si je pak budeš moci na Bezdězu vyzvednout.“
„Požádej knížete Mikuláše, ten má povozů několik. My pojedeme nalehko a těch pár věcí, co potřebujeme v Opavě, svěříme jemu,“ poradil mu Oldřich z Chlumu.
Jan z Vikštejna zdvořile poděkoval a opustil je. Sotva zmizela jeho štíhlá postava mezi stany, napomenul Oldřich z Chlumu svého pomocníka: „Oto, nevím, co mezi vámi bylo, ale chovej se k němu normálně jako k jiným.“
„Nebylo mezi námi nic,“ bránil se. „Jen mě prostě něčím dráždí.“
„Nebude to těmi svedenými pannami?“ zeptal se nevinně Diviš.
„Sancta simplicitas!“ povzdechl si panoš Ota, obrátil oči v sloup a okázale se pokřižoval.
„Víte co, vy dva? Jděte raději pomoct ostatním stavět stany. Za chvíli začne pršet!“
II. KAPITOLA
Početná družina knížete
Mikuláše putovala domů tradiční cestou nížinami podél řek přes Strážnici, Uherské Hradiště a Fulnek. Tohle město nedávno založil právě Smil z Lichtenburka a tvořilo hranici Opavského knížectví. I když se dalo pokračovat stezkami přes lesnatou a téměř liduprázdnou vrchovinu, která oddělovala Fulnek od Opavy, zvolil kníže Mikuláš delší, ale tradiční a pohodlnější cestu k Vikštejnu. Odtud vedla upravená kupecká cesta podél řeky Moravice k Brance, kde kopce končily a krajina se rozvírala do úrodné roviny.
Na návrší nad Brankou se tyčil mohutný hrad, který tu dal po požáru staršího dvorce postavit král Přemysl. Protože neměl na jména příliš fantazii, nechal mu původní název Hradec. Aby se odlišil od jiných Hradců, říkalo se mu nad Moravicí. Právě tenhle hrad si Mikuláš zvolil jako sídlo a správní středisko svého Opavského knížectví. Do města to odtud byla hodinka pohodlné jízdy na koni.
Hradec měl mohutné opevnění a nádherný palác postavený v duchu moderní francouzské architektury. Oldřich z Chlumu s trochou závisti postřehl, že na ostrohu je dostatek místa, a proto je hrad mnohem rozlehlejší a výstavnější než jeho Bezděz. I když Bezděz byl královským hradem, za ta léta ho Oldřich už považoval tak trochu za svůj a byl na něj pyšný. Proto také většinu šlechtických sídel poměřoval svým Bezdězem. Mnoho hradů bylo výstavných, ale žádný se rozhodně nedal bránit tak dobře jako ten jeho.
A žádný se netyčil tak pyšně nad krajinou. Kdepak, nad jeho Bezděz nebylo.
Sotva kníže Mikuláš dorazil domů a vypil si v chvatu číši vína, obklopilo ho několik dvořanů, kaplan a pár rytířů, kteří tu na něj čekali a všichni se oháněli tím, že jejich záležitost je neodkladná. Mikuláš je však nekompromisně vykázal z hodovní síně a nařídil, aby se na času oficiálního slyšení dohodli s jeho komořím. Teď na ně nemá čas. A ani náladu. Zůstat dovolil jen hejtmanu Věnkovi z Kravař a poslal pro Oldřicha z Chlumu.
I když to formálně nebylo podle dvorské etiky, protože kníže poslal jen pro Oldřicha, do hodovního sálu ho doprovázel Ota ze Zástřizlí. Ostatně, byl rytíř a současně jeho panoš. Kníže Mikuláš na to neřekl nic, Otu znal a při poslední slavnosti na Pražském hradě spolu vypili několik číší vína. Ota mu přitom důvěrně radil, jak si získat pozornost některých urozených dívek z panovníkova dvora. Mikuláš byl zatím svobodný a přízeň krásné ženy byla vždycky tou nejlepší rytířskou kratochvílí, ale současně ozdobou.
Sotva se Oldřich posadil a Ota zůstal stát skromně za jeho křeslem, obořil se Mikuláš na svého hejtmana. Proč nenapsal, co se stalo? A proč musí obtěžovat pana královského prokurátora? Věnek seděl sklesle, berle měl opřené o stůl, pod očima šedavé vrásky a jediné, co na něm vypadalo živě, byly oči.
„Nemohl jsem napsat nic jiného,“ omlouval se. Vždycky hovoříval rozvláčně a jen zřídka se hádal. Ovšem tahle smířlivost byla jen zdání, protože si uměl jít tvrdě za svým. „Ten list jsem pečlivě uvážil, protože jsem předtím tu podivnou událost probral s několika urozenými pány, kteří se neúčastnili vojenského tažení. Hovořil jsem o ní obsáhle
i s opavským děkanem. Ten kvůli tomu dokonce zajel do Hnězdna za arcibiskupem Bolkem.“
„Neměl se spíše poradit v Olomouci?“ přísně ho napomenul kníže Mikuláš. Vzápětí mu došlo, že biskup Bruno ze Schauenburku byl s nimi na vojenském tažení v Uhrách. Proto hned pokračoval, aby nedal svému hejtmanovi čas k námitkám: „Nicméně z tvých slov se zdá, že jde o záležitost církevní. Proč jsem měl přivést pana Oldřicha z Chlumu? On reprezentuje světskou spravedlnost. Přestaň už s těmi okolky a mluv!“
„Kdosi zavraždil mého příbuzného a dávného přítele Ondřeje ze Šlesvic! Tenhle zločin bych samozřejmě nechal za jiné situace vyšetřit opavským rychtářem. Jaráč z Mokré se v podobných věcech vyzná. Byl na místě, prohlédl tělo a pak prohlásil, že tohle je nad jeho chápání a síly. Můj přítel, když ho našli, měl totiž v očích slzy. Ne obyčejné, ale krvavé. A byl přibitý na kříži!“
„Co k tomu řekl hnězdenský arcibiskup?“
„Nechal za něho sloužit mši. Znali se, byli staří přátelé, ale jinak se odmítl tím zabývat.“
„A opavský děkan Herbert?“
Věnek z Kravař jen neurčitě pokrčil rameny. Chvíli mlčel a pak ublíženě dodal: „Nikdo si nechce pálit prsty. Ta věc je děsivá. Pan Ondřej byl jedním z nejzbožnějších rytířů na Opavsku. A jeho žena Hedvika, než zemřela, byla terciářkou minoritského řádu. Oba byli vzorem všem křesťanům a nikdo nechápe, proč by ho chtěl někdo zabíjet. Navíc takhle spektakulárně a krutě. Podle opavského ranhojiče byl Ondřej ještě živý, když ho vrah přibíjel na kříž. Musel strašně trpět. Proč?“
Pak si zakryl oči dlaněmi a rozplakal se. Kníže Mikuláš se ušklíbl a ani Oldřich z Chlumu hejtmanovi jeho oká-
zalý výbuch žalu moc nevěřil. Obrátil se však na knížete a slíbil, protože stejně nic jiného udělat nemohl: „Podívám se na ten zločin. I když se obávám, že po tolika dnech už žádné stopy nenajdu. Pane Věnku, už jste toho nebožáka pohřbili?“
„Zatím ne. Čekali jsme na tebe,“ opáčil stařičký hejtman a tvářil se celkem vstřícně, i když si jeho tvář udržovala masku žalu. „Bylo nám jasné, že budeš chtít tělo vidět. I ty krvavé slzy jsme mu na tváři nechali! Není ovšem v márnici tady, ale na mém hradě v Kravařích. Tam totiž zemřel.“
„Přiznám se, že o tvém rodě vím velice málo. Navzdory tomu, že v dopise uvádíš, že se dobře známe,“ neodpustil si Oldřich z Chlumu výtku. „Pověz mi o svých příbuzných, ale hlavně o panu Ondřejovi. Jak jste byli příbuzní?
Potřebuji vědět co nejvíce o jeho rodině, majetku, případných nepřátelích. Vím jen, že máte nějaké spory s pány ze Šlesvic. On z toho rodu podle přídomku pocházel, mám pravdu?“
„Nenapsal jsem, že se známe dobře,“ ohradil se Věnek z Kravař. „I když by mi to působilo nesmírné potěšení. Snad se to v nejbližších dnech změní. Napsal jsem jen, že se známe, a to je pravda. Přece jsme se už potkali, nebo snad ne?“
„Jistě,“ potvrdil trochu netrpělivě Oldřich z Chlumu. V duchu si vyčítal, že pro malicherné slovíčkaření ztrácí čas. Při způsobu řeči opavského hejtmana s ním nešlo jednat takhle široce. Proto o poznání ostřeji dodal: „Jaký byl ten rytíř? Pokud jste se znali léta, nebyl nejmladší. Stejně jako ty.“
„Ano, měl na hlavě šediny, a jak už jsem řekl, byl to mimořádně zbožný muž. Proto mi nejde na rozum, ani nikomu z našeho rodu, proč by ho chtěl někdo zabíjet? Trpěl
na kříži skoro jako Ježíš Kristus. A ty krvavé slzy, jako by se kál. On hříchy neměl, jsou to nejspíše slzy pro hříchy celého světa! Vždyť je z něj téměř mučedník!“
„Z tebe bude taky, pokud hned nezačneš mluvit k věci!“
skoro pobaveně ho zarazil kníže Mikuláš a na Oldřicha vrhl omluvný pohled, protože svého hejtmana znal a obával se, že ani jeho pokárání na tom moc nezmění.
Nicméně Věnek z Kravař přece jen postřehl, že ty dva začíná štvát, a to nechtěl. Pokrčil rameny a začal vykládat s úplně jiným výrazem ve tváři. Byl soustředěný a mírně nakrčené obočí mu pomáhalo přemýšlet.
„Měl bych asi popsat, co přesně se stalo. A kde se to stalo. Jsem vdovec, a i když jsem měl tři manželky, mám jen jednu dceru a ta je provdaná v Polsku. Jedna z mých žen byla sestřenicí pana Ondřeje ze Šlesvic. Proto mě často navštěvoval a vždycky jsme si rozuměli. Nevěřte prosím pomluvám, že se naše rody nesnášejí! Na tom nemění nic ani smutná okolnost, že ho zabili bohužel na mém hradě v Kravařích. Už to samo je zvláštní, protože má posádka je svědomitá, ta by nikoho cizího bránou dovnitř nepustila. Podezírat své hosty považuji za hanebné a nedůstojné. Proto pojal hradní kaplan Ambrož od první chvíle podezření, že to mají na svědomí nečisté síly.“
„Moment!“ přerušil ho Oldřich z Chlumu. „Říkal jsi, že byl přibitý na kříži. Z teologie vím dost, abych mohl tvrdit, že ďábel ani jiný démon by nezabil dobrého křesťana s použitím kříže. To nedává smysl.“
„Já v teologii zběhlý nejsem, jsem pouhý rytíř,“ omlouval se Věnek z Kravař. Byla to však výmluva, protože v mládí teologii studoval, měl se stát knězem. Bylo však zřejmé, že se za masku nevědomosti uchyluje rád a často. „Opakuji jen to, co říkal náš kaplan.“
„Kde stál ten kříž?“
„On nestál, ale ležel v Ondřejově komnatě na podlaze.
Ta jizba bývala vždycky jeho, když jsem ho hostil. V poslední době po smrti jeho ženy to bylo velice často. Žádný
takový kříž tam samozřejmě nikdy nebyl, jen malý na zdi. Teď tam ležel, i když velice primitivní. Dvě tlustá prkna přeložená přes sebe, uprostřed zpevněná dvěma hřeby.
Stejnými, jakými byl můj nebohý švagr na kříž přibitý. Uvidíš sám, urozený pane!“
„Takže vrah by ukřižování zvládl sám. Kdyby kříž stál a tělo na něm viselo, musel by mít pomocníka. Sám by tělo nezvedl a současně nepřibil,“ konstatoval zaujatě kníže
Mikuláš. „Co ty krvavé slzy?“
„Měl je v očích. Ale nebyla to pouhá krev. Byly to opravdu krvavé slzy.“
„Jinými slovy slzy, nebo možná i voda, smíchané s krví. Nejspíše jeho vlastní,“ suše dedukoval Oldřich z Chlumu. „Znamení kajícnosti. Co mohl provést, aby ho kvůli tomu vrah zabil a těmi slzami celému světu zvěstoval, že to byl hříšník, který měl důvod je ve chvíli své smrti ronit?“
„Nesmysl!“ vybuchl popuzeně Věnek z Kravař. „Jak už jsem se zmínil, byl vzorem pro všechny křesťany. Kníže Mikuláš to jistě potvrdí, znal ho.“
„Je to tak. Ozdoba mého dvora,“ souhlasil Přemyslův nemanželský syn.
„Byl takový vždycky?“
„Vždycky!“ potvrdil opavský hejtman důstojně. Na okamžik se zamyslel a pak mírněji pokračoval: „Je pravda, že nikdo není bez viny. Ať hodí kamenem, jehož svědomí je zcela čisté. Ovšem je hřích a hřích. V mládí se prý můj švagr rád otáčel za každou hezkou ženskou, občas se
napil víc, než snesl. Ale to jsou hříchy, kterých se v mládí dopouští skoro každý, než věkem zmoudří. Kvůli nim se však nemorduje. Jinak nevím o ničem, co by tížilo jeho svědomí. Pokud by se něčeho dopustil, buďte si jistí, že bych o tom věděl. Naše rody nejsou početné a víme o sobě první poslední.“
„Proč se po jistě bouřlivém mládí změnil a stal se příkladným křesťanem?“ zeptal se kníže Mikuláš. „Jsem příliš mladý, ale já ho znal vždycky už jen jako nudného a zbožného patrona. Neumím si představit, jak sedí v šenku s holkou na klíně a opíjí se.“
„Jak jsi řekl, můj pane, jeho drobné hříchy jsou hodně starého data. Změnil se hned po svatbě, když se oženil s pannou Hedvikou. Ta vždycky vynikala zbožností. Byla to rázná žena, zcela nesmlouvavá ke hříchům. To ona mu ukázala cestu pravé víry. Záhy po svatbě oba složili slib tělesné čistoty a od té doby spolu sdíleli lože jen jako bratr a sestra. Proto neměli děti.“
„Nic ve zlém, ale já bych možná rovněž raději složil podobný slib, kdyby byla má manželka tak kostnatá a protivná, jako bývala jeho Hedvika,“ trochu neuctivě podotkl opavský kníže. „Myslím, že tenhle výslech může pokračovat jinde. Podle Věnka byl jeho přítel světec. Je na tobě, pane Oldřichu, abys zjistil pravdu. Pan hejtman tě doprovodí do Kravař, kde ohledáš s mým souhlasem mrtvé tělo. Já se teď musím věnovat záležitostem Opavska. Jakmile budeš něco vědět, okamžitě mi to přijdeš sdělit. Slyšení je skončeno!“
„Moc jsme se toho opravdu nedozvěděli,“ konstatoval panoš Ota, když opustil se svým pánem hodovní síň.
Protože Věnek chodil o berlích, zůstal notný kus za nimi.
Zdvořile však na něj počkali u schodiště. Museli se s ním dohodnout na cestě do Kravař. Než k nim dorazil, řekl panoš Ota ještě: „Ale jedno je na celé věci zajímavé.“
„Pak mi povíš co,“ stihl ještě navrhnout Oldřich z Chlumu. Vzápětí se obrátil na opavského hejtmana.
Ten nebyl zadýchaný, nespěchal. Bystře je pozoroval a s lehkým pousmáním řekl: „Možná se vám to zatím jeví jako běžný zločin, až na ten zatrolený kříž! Ten to komplikuje, i když nemyslím, že nějak zvlášť. Kdysi na křížích umíraly tisíce lidí. Pane královský prokurátore, jsi určitě zvyklý na zapeklitější případy, znám tvou pověst. Ale prosím, nepodceňuj tuhle záležitost! Podle mě je v tom víc, než se může na první pohled zdát.“
„Co třeba?“
„Jak už jsem řekl, tohle přece není běžný mord. Proto tu věc pečlivě sleduje církev. Já si stejně jako ty nemyslím, že by v tom měl prsty ďábel. Je to spíše vějička na odlákání naší pozornosti. Já bych spíše hledal původce té vraždy někde za hranicemi. To, že náš král svěřil Opavsko svému synovi, to se slezským knížatům určitě nelíbí. Můj přítel Ondřej byl jedním z nejschopnějších zastánců přemyslovské politiky. Narodil se jako většina pánů ze Šlesvic za hranicemi a měl tam spoustu přátel.
Díky své zbožnosti měl dveře otevřené u všech představitelů církve a ti bývají, jak známo, obratnými diplomaty. V jejich prostředí se domlouvá vše důležité. Proto neměl jen přátele. Já osobně bych hledal důvod k tomu zločinu v politice. Tohle je horká půda! Vraha si mohl někdo najmout.“
„Dejme tomu,“ přisvědčil zdvořile Oldřich z Chlumu. „Jenže dosud jsem se nesetkal s případem, aby byl panov-
níkův vyslanec přibit na kříž jen proto, aby ho odpůrci umlčeli.“
„Nikde se neprolíná králova politika tak těsně s církevními zájmy jako tady. Kříž a meč, to jsou dvě zbraně, které se tu neustále setkávají. Až bude příležitost, povím ti víc. Teď mne ale omluv, musím před odjezdem zařídit ještě nějaké záležitosti. Vyhovovalo by vám odjet zítra ráno?“
„Proč ne?“
„V Hradci je momentálně spousta rytířů se svými družinami. Tady by se pro vás obtížně hledalo důstojné místo na spaní. V Opavě mám dům. Doufám, že přijmete mé pohostinství, i když já s vámi jet nemohu. Kníže bude určitě chtít ještě dnes skládat účty z mé správy. Zítra vás tam vyzvednu. Do Kravař bych stejně jel okolo města, protože je tam most přes řeku.“
„Rádi si Opavu prohlédneme.“
„Výtečně. Doprovodí vás můj synovec Jan. Vrací se na Vikštejn, aby převzal své dědictví.“
„To samozřejmě vím. Pan Smil nás požádal, abychom na celou záležitost dohlédli,“ suše potvrdil Oldřich z Chlumu.
„Nemyslím, že by potíže s dědictvím byly tak velké, aby vás musely odvést od pátrání v Kravařích,“ zavrtěl hlavou opavský hejtman a pak se opatrně vydal s berlemi v podpaží po schodech dolů.
Panoš Ota a jeho pán zůstali a čekali, až zmizí. Teprve když dozněl klapot berlí o dlažbu, navázal Oldřich z Chlumu na to, co před chvílí přerušili: „Tak schválně, jaká věc se ti zdála při rozhovoru s panem Věnkem u knížete zajímavá?“
„Chvíli se tváří, jako by to byl případ, před kterým se hroutí celý křesťanský svět, a pak se zase chová, jako by
to byl vlastně běžný zločin. Jenže co je to za záhadu, když se mord stal na hradě, kam nemohl proniknout nikdo cizí? Pokud samozřejmě nepočítáme ďábla a démony.“
„Taky jsem měl ten pocit, že chvílemi neví, jak se tvářit. Víš, jaký je můj dojem? Byl rozpačitý, protože vůbec nepočítal, že přijedeme. Mé jméno použil v dopise jen jako rétorickou figuru, aby zdůraznil vážnost té záležitosti. Možná jsme mu udělali čáru přes rozpočet, když nás kníže Mikuláš s požehnáním panovníka opravdu přivedl.
A teď, co s námi?“
„I já mám dojem, že o tom zločinu tuší víc, než pověděl. Takže je otázka, zda je pro něj naše přítomnost jen příjemným překvapením nebo je mu naopak na obtíž.“
„Obvykle platí to druhé,“ usmál se ironicky Oldřich z Chlumu. Věděl, jak panstvo uvažuje, pokud mu do jeho věcí zasahují královské úřady příliš. Pokud totiž důvodem toho zločinu nebyly úklady ďábla ani intriky politických soupeřů ve Slezsku, jak se jim snažil namluvit, pak by šlo s největší pravděpodobností o záležitost rodinnou. Z praxe věděl, že tohle bývá příčinou většiny zločinů. Neshody v rodině, za nimiž stojí peníze nebo pocit křivdy.
„Myslím, že by stálo za úvahu, abych si dneska v nějakém vhodném prostředí promluvil důvěrně s Janem z Vikštejna,“ navrhl panoš Ota. „I když tu nežil, o své rodině přece musí vědět hodně. Pokud má strach o dědictví, nebude určitě mít důvod problémy zamlčovat.“
„Zkus to, ale sám jsi říkal, že tě něčím štve.“
„Ale já snad jeho ne. Když o něco jde, umím se chovat.“
„Slyšel jsem. Říkaly. Všimni si, že na konci toho slova jsem vyslovil tvrdé y, aby bylo jasné, že to říkaly hlavně dívky a ženy,“ dodal s vážným výrazem ve tváři Oldřich
z Chlumu, ale jeho oči se pobaveně smály. Sám nevěděl proč, ale na tohle vyšetřování se začal těšit. Opavsko se mu líbilo, kníže Mikuláš rovněž, a věřil, že tu věc uzavře rychle. Tohle určitě nebude kdovíjaká záhada. A pak co nejrychleji domů!
III. KAPITOLA
„Diviši, snesl bys tuhle noc nepohodlí tady na Hradci?“ zeptal se Oldřich z Chlumu velitele své družiny, která ovšem byla v tuhle chvíli už někde na cestě přes Moravu a mířila na Bezděz. Samozřejmě s dopisem, který Oldřich napsal své Ludmile.
„A nebudeš se tu bez nás bát?“ dodal s hranou starostlivostí panoš Ota.
„Jsem voják, proč bych měl mít strach?“ vypnul Diviš hrdě hruď. Pokud by k něčemu došlo, uměl si poradit. Jenže takovou provokaci nemohl nechat bez povšimnutí. Nasadil stejně starostlivý výraz jako jeho přítel a pokračoval: „Kdo však ohlídá tebe, Oto? Nechceš tu zůstat se mnou? Budu klidnější.“ Když však postřehl netrpělivý výraz svého pána, zvážněl a řízně odpověděl: „Samozřejmě tu zůstanu a budu se vyptávat. Musíte mi však vysvětlit, o co jde. Ota s vámi u knížete byl, ale já ne.“ Teprve teď se do jeho hlasu vloudil náznak výčitky.
„Všechno ti samozřejmě vysvětlím. Ale kde? Nechci, aby nás někdo poslouchal,“ přiznal Oldřich z Chlumu a rozhlížel se kolem sebe.
„Jsou jen dvě možnosti,“ navrhl Diviš a navzdory hrozivé jizvě na tváři vypadal spokojeně a dobromyslně. „Nevěřím, že by se kdokoli z těch kopyt, co s námi přijela, vydal hned do kaple, aby vzdal chválu Pánu našemu. Tam by nás určitě nikdo nerušil.“
„To není jisté. A pak, nechtěl bych na posvěceném místě rozebírat zločin. Zvláště takový, jaký se stal tady.“
„Pana Ondřeje ukřižovali. Kdo ví, co za tím stojí?“ přikývl chápavě Diviš. Oldřich z Chlumu si v duchu jen povzdechl, jak je možné, že to už ví. Jenže na hradě se zjevně neutajilo vůbec nic. Ostatně, ten mord byl nesporně událostí roku. Takže byla otázka, zda má vůbec cenu se s důvěrným hovorem příliš skrývat. Byl však zvědavý, zda odhadl správně, jaké druhé vhodné místo Diviš navrhne.
„Myslel jsem si to,“ přisvědčil hromotluk mírně a s hranou vážností pokračoval: „Jste zvědavý na to druhé místo? Mám pravdu?“
„Máš.“
„Jste nejlepší vyšetřovatel v Českém království,“ pokračoval Diviš a přes zdvořilý tón bylo zřejmé, že se baví.
Takovou výzvu nemohl nechat Oldřich z Chlumu bez povšimnutí. Rychle si dlaní přejel po bradě, na níž měl své krátké, pečlivě střižené vousy. Tenhle bezděčný pohyb dělával vždycky, pokud se potřeboval rychle soustředit.
Původně se domníval, že Diviš navrhne hradní šenk. Pak by měl nárok na džbánek piva, který by jeho pán zaplatil. Jenže Oldřich z Chlumu pochopil, že tentokrát vymyslel jeho pomocník něco jiného. Všiml si, že Divišovy oči na malinký okamžik uhnuly a zabloudily na nádvoří přeplněné ozbrojenci v barvách nejrůznějších rytířů. Okamžitě mu to došlo. Nasadil ležérní výraz a s hranou shovívavostí řekl: „Pod svícnem bývá tma. Kde jinde bychom nebyli na očích tak dokonale, jako když se zamícháme mezi ty ostatní. Stačí se procházet a klidně spolu hovořit. Nikdo nás poslouchat nebude, protože všichni mluví, překřikují se a mají v hlavě jen to, kam se na noc uloží a jestli dostanou k večeři pivo.“
„Copak jsem to neříkal? Nejlepší vyšetřovatel,“ přikývl souhlasně Diviš. Pak se zatvářil zkormouceně a dodal: „Přesto vám však jistá drobnost unikla. Pokud odjedete a já zůstanu sám, ta otázka, zda dostanu k večeři pivo, trápí i mě.“
„Neunikla, copak tě neznám? Koupit se od sklepníka jistě dá,“ řekl a z měšce mu podal čtyři stříbrňáky a dodal: „Je to víc než na jeden džbánek. To kdybys potřeboval v rámci vyšetřování někoho pohostit. Ne abys to propil ty sám! A teď pojď, jdeme se procházet.“
Zamířili prostředkem nádvoří od paláce k hradbám a při tom polohlasně diskutovali. Nikdo si jich opravdu nevšímal a nádvořím prošli dvakrát tam a dvakrát zpátky. To bohatě stačilo, aby Oldřich řekl, co zatím ví a současně vysvětlil Divišovi, o co by se měl zajímat.
Ani panoš Ota v té době nezahálel. Opustil je, ale Jana z Vikštejna našel snadno. Byl u vozů knížete Mikuláše a handrkoval se o svou truhlici, kterou mu nechtěli vydat, dokud to nepovolí pan správce.
„Jak mám vědět, že je tvá?“ rozčiloval se obtloustlý vousatý ozbrojenec, který na vojenském tažení nebyl, ale teď dostal za úkol ohlídat, aby se z věcí jejich pána nic neztratilo. Dohlížel na to, aby služebníci vše řádně odnesli do paláce.
„Zabijeme ho hned, nebo až za chvíli?“ zahlaholil panoš Ota, když zjistil, v čem je problém.
„Já bych ho zabil hned,“ pochopil ihned Jan z Vikštejna jeho žert. Vousatý voják ho však nepochopil. Křikl na své druhy a čtyři z nich je s kopími v rukách obstoupili. Na jeho příkaz je odvedli ke správci. Tady se mu neříkalo purkrabí, ale fojt. Jmenoval se Rudolf a byl to klidný a rozvážný muž. Na první pohled poznal, koho strážní zajali.
Vynadal svým mužům, omluvil se a osobně se s nimi pro truhlici k vozům vydal. Tam ještě seřval onoho přepečlivého obtloustlého ozbrojence a tím to bylo vyřešeno.
„Svěř svou truhlici mužům pana hejtmana,“ poradil mu panoš Ota. „Zítra odjíždějí do Kravař. Já a můj pán taky.“
„Co bych tam dělal? Já musím na Vikštejn!“
„Nespěchej! Je to pro tvé bezpečí. Tetu Elišku jsi neviděl spoustu let. Jsi si jistý, že tě uvítá s otevřenou náručí?
Já myslím, že nikoliv. A pak, chceš snad tvrdit, že by tě má společnost nebavila?“
„O co ti jde?“
„Zamordovali pana Ondřeje. S ohledem na způsob toho mordu není jisté, zda nejde o záležitost tvého rodu. Můj pán slíbil Smilovi z Lichtenburka, že na tebe dohlédne a zařídí, abys svůj majetek bez obtíží převzal.“
„Zbytečné ohledy. Jsem rytíř a mám meč!“
„To měl on taky,“ suše upozornil panoš Ota, ale hned dobromyslně pokračoval: „Ale je tu ještě jedna okolnost. Nezůstaneme tady, odpoledne odjíždím do Opavy. Tam je jistě spousta krásných dívek. To je chceš nechat všechny v plen mně?“
„Nefandíš si?“ zasmál se pobaveně Jan z Vikštejna. Tvářil se sebevědomě a Ota si byl jistý, že to nehraje. Nejlepším svůdcem byl podle Janova pevného přesvědčení přece on sám. A nedal si to vzít. To byla jedna z věcí, která ho na něm štvala. Neuměl si občas udělat legraci sám ze sebe. Tohle dokázalo málo rytířů. Většinou jen ti opravdu úspěšní a chytří. Pouze hlupáci si za každých okolností dodávali na důležitosti. Nicméně se Ota překonal, šlo přece o jejich pátrání.
Nasadil provinilý výraz a opáčil: „Jistě, s tebou se asi měřit nemohu, ale to neznamená, že by mi nějaká pěkná
nemohla spadnout do klína. Ovšem i kdyby se mi to nepovedlo, máme si určitě toho hodně co povědět. Pomůžeš mi?“
„Co to na mě zkoušíš? Tak neschopný zase nejsi, aby sis nějakou nenašel!“
„Ale ne, o tom nemluvím. Hovořil jsem o vyšetřování. S tím bych potřeboval pomoci.“
Jan z Vikštejna se na okamžik zamyslel a pak velkomyslně souhlasil. Ostatně, kdo jiný by měl rozplést tu záhadu než on?
Bylo příjemné odpoledne na konci léta a tady mezi lesnatými kopci nebylo ani horko, ani chladno. Do soumraku zbývala ještě spousta času. I když se Oldřich z Chlumu bránil, dal mu opavský hejtman jako doprovod čtyři muže ve svých barvách, s erbem pánů z Kravař. Stejně jako jejich čeští příbuzní měli v červeném poli stříbrnou zavinutou střelu.
Někdy se jí trochu posměšně říkalo odřivous podle dávné legendy. Podle ní utrhl v jakémsi zápase celkem bezvýznamný zápasník svému silnějšímu soku knír. Aby stvrdil své vítězství a soka potupil, upevnil knír na šíp a poslal na znamení úspěchu svému panovníkovi. Tím vítězným zápasníkem byl prapředek rodu Benešoviců.
Pod Hradcem přebrodili Moravici a podél řeky zamířili pohodlnou cestou k Opavě. Asi po čtvrt hodině jízdy ji přetínal potok Hvozdice, který byl skoro vyschlý. Na jeho břehu nemuseli ani zpomalit. Cesta pokračovala mezi zahradami a dvorci a dovedla je k mlýnskému náhonu. Tady se jim poprvé otevřel pohled na masivní kamenné hradby.
