(Ne)smrtelné rande by Nakladatelství MOBA

(Ne)smrtelné rande

Opět mi to nedá. Musím poděkovat všem pletichářům, nevěrníkům a zločincům za inspiraci při psaní těchto příběhů.

Díky, a hřešte, prosím, dál.

Věřím, že se každý narodil s přesným počtem minut. Tak nač se honit?

(inspektor Jim Taggart komentuje ranního běžce)

Až to tady převezmeme, tak si na tu práci najmeme lidi…

(P. Č. /marně, třeba dodat/ sní o dědictví)

Gábinu probudil povědomý zvuk.

S leknutím se posadila na posteli. Něco ji probudilo, jakýsi instinkt, ale v první chvíli netušila, co to vlastně je.

Teprve když se malinko protáhla, uvědomila si, že to byl výstřel. To první, co pak zaznamenala, bylo, že Jaroslav vedle ní neleží. Jeho půlka postele byla prázdná, ačkoli ještě nebylo ani šest, jak zjistila letmým pohledem na budík.

Gábina pomalu vstala, sáhla po županu a vydala se do kuchyně.

Jaroslav seděl u stolu, před sebou šálek kávy.

Gábina se ho zeptala:

„Slyšel jsi to…? Tu střelbu?“

Jaroslav přikývl.

Manželce řekl:

„To nešlo přeslechnout.“

Gábina se vyjevila:

„Jak tu tedy můžeš sedět tak klidně…“

Jaroslav po ní nespokojeně loupl okem.

Pak ji vyzval:

„Posaď se ke stolu, Gábinko, já ti udělám kávu.“

Gábina manžela sice poslechla, ale odbojně zabrblala:

„Střílelo se tu už dvakrát. A víš, jak to dopadlo.“

Jaroslav před ni postavil šálek a připomněl:

„Roman sedí ve vězení, a kdo jiný by tu střílel?“

Pak automaticky, leč bezzubě manželku nabádal:

„Hlavně se do ničeho nepleť.“

Gábina pokrčila rameny.

„Stejně se pokaždé vyděsím, když ten zvuk slyším. Ten les je snad prokletý.“

Pak navrhla:

„Půjdeme se tam pro jistotu podívat?“

Jaroslav na ni zamířil ukazováček.

„Gábino, na to zapomeň. Nejspíš to jsou myslivci.“

Gábina se otřásla.

Pak udiveně řekla:

„Co by dělali v tomhle lese takhle po ránu?“

Jaroslav jí neodpověděl, ale položil jí dlaň na předloktí.

Bradou jí pokynul k oknu.

Gábina otočila hlavu.

Z lesa vyšel nějaký muž s puškou v ruce.

Gábina vylítla a běžela na verandu, Jaroslav ji následoval.

Oba se postavili a hleděli na muže, který stál asi sto metrů od nich.

Muž zvedl ruku a zamával jim.

Jaroslav se zeptal:

„Ty ho znáš, Gábinko?“

Gábina zvedla ruku a muži pozdrav oplatila.

Pak manželovi odpověděla:

„Ne, nikdy jsem ho neviděla.“

Ten muž se najednou rozešel. Jeho kroky mířily přímo k nim.

Jaroslav navrhl:

„Gábino, běž dovnitř, já tu na něho počkám.“

Gábinu ale ani nenapadlo, že by manžela poslechla.

Když muž došel až k domu, řekl:

„Doufám, že jsem vás nevyděsil. Víte, koupil jsem ten pozemek Vávrových od jejich rozhádaných dětí. K tomu

pozemku patří i les, takže jsme vlastně sousedi. Jsem myslivec a chtěl jsem si vyzkoušet novou pušku. Nenapadlo mě, že mohu někoho vyrušit.“

Jaroslav klidně odpověděl:

„Pokaždé, když se v tom lese střílelo, z toho koukal malér.“

Muži se do tváře vloudil zmatený výraz, ale přikývl.

Ujistil je:

„Už se to nestane. Víte, neuvědomil jsem si, že jsem se dostal tak blízko k jinému domu. Tenhle cíp lesa je menší, než jsem si myslel. Musím si to tady pořádně obšlápnout, abych věděl, jak to tu vůbec vypadá. Mrzí mě, že jsem vás vyděsil.

Pak zopakoval:

„Už se to nestane.“

Malinko se ušklíbl.

„Ne takhle po ránu.“

Pak se představil:

„Jsem Přemysl Novák. Když se nehoním po lese, jsem elektrikář.“

Jaroslav rezignoval.

Muži představil sebe i svoji manželku a navrhl:

„Nedáte si s námi šálek kávy?“

Přemysl okamžitě s úsměvem pozvání přijal. Než vešel na verandu, pušku odložil na bíle natřenou lavičku před domem, což Gábina s uspokojením kvitovala. Se zbraní by ho do domu nepustila.

Pak vystoupal po těch třech schodech k nim a podal jim ruku.

Gábina navrhla:

„Posaďte se tady, já to kafe přinesu.“

Když se po chvíli vrátila na verandu s podnosem, na němž byla tři malá espressa, talířek s nakrájenými sýry,

paštikou a šunkou, košíček s plátky bagety a miska s perníčky s citronovou polevou, posadila se a muže se zvědavě vyptávala:

„Máte, Přemysle, nějaké vazby na náš kraj, anebo je to náhoda, že jste se usadil právě tady? Víte, pokud vím, Vávrovi nikdy nemluvili o tom, že chtějí tu chalupu prodat, i když sem už dávno nikdo z mladých nejezdí. Ta chalupa je opuštěná už léta.“

Přemysl jí vysvětlil:

„Jsem vzdálený příbuzný Vávrových, víte, a občas se potkáme na nějaké svatbě nebo pohřbu, a když jsem se při jedné takové příležitosti zmínil, že hledám domek někde na venkově, kde jsou honební pozemky, abych se mohl věnovat svému koníčku, sami mi navrhli, jestli nechci koupit jejich dávno nevyužívaný statek. Jakmile jsem se dozvěděl, že k pozemku patří i les, okamžitě jsem po té příležitosti sáhl.“

Přemysl dopil kávu a zvedl se.

„Musím už jít. Práce nepočká.“

Pak dodal:

„Děkuji za kávu, moc rád jsem vás oba poznal. Až dám chalupu aspoň trochu do kupy, pozvání vám rád oplatím. Lesem je to hezká procházka. Určitě se ale teď budeme vídat častěji.“

Otočil se ke Gábině.

„Sice žiju sám a nemám, pro koho bych květiny kupoval, ale věci se přece můžou změnit. Váš obchod se mi moc líbí, i když zatím jsem ho okukoval jen zvenku.“

Gábina mu vysvětlila:

„Květinářství patří mé sestře Kláře. To jste si nás asi spletl.“

Pak, i když dost neochotně, dodala:

„Já mám kavárnu na druhé straně náměstí.“

Přemysl se zeptal:

„Vy jste dvojčata?“

Gábina přikývla.

Přemysla zajímalo:

„Vaše sestra je také vdaná?“

Gábina přikývla, ráda, že nemusí lhát.

Stručně odpověděla:

„Ano.“

Když Přemysl přecházel jejich louku směrem k lesu, Gábina pronesla:

„Ten chlap se mi ani trochu nelíbí.“

Jaroslav přitakal:

„Ani mně není sympatický.“

Gábina rozvedla myšlenku:

„Potíže mu koukají z každého póru.“

Jaroslav ji láskyplně napomenul:

„Ale Gábinko, ty za vším vidíš zločin.“

Gábina se na manžela usmála.

Připomněla mu:

„Bohužel se nikdy nepletu.“

Jaroslav přikývl.

„A to mě děsí. Budeme si ho radši proto držet od těla.“

Gábina manželovi připomněla:

„Což bude v kavárně dost těžké.“

Pak vstala.

„Když už jsem vzhůru, půjdu do kavárny a připravím pro Kamilu papíry.“

Gábina odemkla kavárnu, ale než vstoupila do lokálu, rozhlédla se po náměstí.

To už byl takový její zvyk, chtěla vědět, co se ve Vlčicích děje.

Její ostříží zrak zalétl nejdřív k lékárně, ale neviděla nic, co by ji znepokojilo. Poté, co lékárnu před časem vykradli příbuzní těch cirkusáků, co se vrátili do Vlčic, když už se jim nechtělo vandrovat po světě, se Ledvinkovi mohli zase cítit v bezpečí.

Oba lumpy naštěstí dohnala spravedlnost.

Co Gábina věděla, tak bratři José a Robert Růžičkovi, poté, co byli usvědčeni z vloupání do lékárny a surového napadení lékárníka, si měli odpykávat své zasloužené tresty ve vězení. A Sylviana a Adolfo Talpovi si mohli oddechnout, že se nepříjemných příbuzných zbavili. Do vlčické společnosti se rodina ale zapojovala jen po malých krůčcích. A ani jejich zaneřáděné stavení na konci Vlčic zatím nejevilo stopu dobré vůle přinejmenším po úklidu, neřkuli po rekonstrukci.

Gábina se v duchu ušklíbla, když si vzpomněla na Jarunu, Talpovic výstřední dceru. Tu snad nikdo z vlčických ještě neviděl střízlivou, dokonce ani po ránu ne, přesto se její vztah s o mnoho let mladším Danym, synem Ivety a Oldy Svatošových, kteří se tak trochu považují za vlčickou honoraci, úspěšně rozvíjel díky společnému popíjení v hospodě U Sudu. Jinde je Gábina spolu zatím neviděla.

Gábina si byla jistá, že o tom Iveta nemá ani tušení. Svého Danyho si stavěla na piedestal a určitě měla promyšlené, jakou nevěstu z řad městské honorace by si její syn zasloužil.

Akorát že Dany neuměl nic jiného než vysedávat v Sudu a nasávat pivo a panáky. O slečny, které by se líbily jeho povýšenecké mámě, tím pádem neměl šanci zakopnout.

To jí dělalo škodolibé potěšení, protože Gábina namyšlenou Ivetu neměla ráda.

Možná by stálo za to Ivetě nenápadně přihrát pár informací. Například, že Jaruna nemá ani nejmenší tušení, kdo je otcem její dcery, jak jednou, když byla pod parou, Gábině a Kláře v kavárně vykládala, ačkoli je její

žvanění ani trochu nezajímalo:

Bylo to na nějaký taneční zábavě, zrovna jsme rozbili stan v takový ukoptěný díře někde na severu v Polsku… nebo to bylo Německo?... No, to je nakonec jedno. A v tom městečku byla taneční zábava. Hrozně jsem se tam opila, protože mi chlapi pořád posílali panáky, a vy víte, holky, že dobrýmu pití já prostě neodolám.

Nespokojeně tenkrát zdůraznila:

To není jako tady.

Klára se jí tenkrát zeptala:

„A jak jsi z toho chlastu otěhotněla?“

Jaruna se plácla do čela:

No jéžiš, jak asi? Každou chvíli mě někdo pozval ven. Jakože na čerstvý vzduch.

Gábina se poněkud šokovaně ujišťovala:

„Ty jsi tenkrát spala s několika chlapama?“

Jaruna se zamyslela.

Tak to si nejsem jistá. Ale vím, že jeden si mě opřel o zeď…

Klára ji přerušila:

„Jo, jo, chápeme…“

Jaruna se zasnila:

Já jen vím, že měl takový modrý tenisky. Víc si z něj nepamatuju.

Klára sarkasticky poznamenala: „To je romantika.“

Jaruna si sarkasmu nevšimla.

Že jo, holky?

Gábina se při té vzpomínce pousmála.

Pak Gábinin zrak přelétl k oknu její kamarádky, doktorky Hanky. Okno bylo zavřené, takže bylo jasné, že Hanka je zase v práci. Stále ještě si lízala rány po nevydařeném manželství s pilotem Vláďou a v práci se jí asi líp dařilo pomalu zapomínat.

To s Vláďou Gábinu mrzelo. Ale Hanka se k tomu, že měl její manžel obrovské dluhy, postavila čelem, požádala o rozvod a nastěhovala se zpátky do svého vlčického bytu.

Dveře do klenotnictví Svatky Skořepové byly otevřeny dokořán a Svatka právě upravovala výlohu. Od té doby, co se provdala za Matěje, byla její výloha nejatraktivnější na náměstí, protože její manžel pro ni vytvářel nejkrásnější květinové kreace, které přitahovaly pohled každého, kdo přes náměstí procházel.

V trafice Pepy Mlčocha, kterou teď vedl Pavel Šedina, se takhle po ránu dveře netrhly. Internet neinternet, lidi si své oblíbené noviny rádi přečtou v klasické papírové formě.

Z trafiky právě vyšel velitel místní policie Honza Řehák a na Gábinu zamával.

Gábina mu zamávání oplatila.

Pak ze svého květinářství na druhé straně náměstí vyšla Gábinina sestra Klára s konvičkou na zalévání, a začala obcházet květináče, vystavené pod podloubím.

Gábina viděla, že z domu, v němž měla Klára květinářství, vyšel Chroust, který teď se svou rodinou bydlel v Klářině starém bytě, a s Klárou se srdečně pozdravil.

Gábina zaznamenala, jak se Chroust změnil. Z vyhublého mladíka se stal pěkně vypadající a dobře stavěný muž, z kluka, který se potácel od ničeho k ničemu, dobrý manžel i táta. Manželství s Adélkou, do které se zamiloval, když jí bylo jen šestnáct let, mu svědčilo.

Pak na náměstí jako velká voda přisvištěla od Roupova jasně modrá dodávka Blanky Plecité a se skřípěním brzd se zastavila před kavárnou. Z dodávky vystoupila roupovská pekařka Blanka, hned na Gábinu spustila nekonečný vodopád slov:

„Gábino, přivezla jsem ti všechno, co sis objednala, ale včera jsme s Madlou doma zkoušely nějaké nové dobrůtky a říkala jsem si, že to budeš chtít nabízet i tady.“

Gábina přikývla.

„No jasně, cokoli od vás.“

Blanka jí vysvětlovala:

„Od té doby, kdy jsme si s Madlou najmuly ty dvě prodavačky, máme mnohem víc času na pečení a baví nás to čím dál tím víc. Včera měl Radek nějakou schůzi na výboru a Jirka si zašel na pivo, tak jsme s Madlou, jen tak, u mě v kuchyni vyzkoušely nějaké nápady.“

Blanka vyndala z dodávky přepravky a vykročila ke kavárně. Tam je položila na stolek před barovým pultíkem a přesvědčila se, že všechny dobroty, které se svou tchyní Madlou, Gábininou spolužačkou, pro Gábinu napekla, jsou v pořádku.

Pak řekla:

„Gábino, taky jsme si s Madlou řekly, že vyzkoušíme péct i slané dobroty. Tady v té přepravce máš výsledky našich pokusů. Ty ti nebudu účtovat, neměly jsme ani

čas je nacenit. Ale když budeš spokojená, rozjedeme to s Madlou ve velkém. No, a to mě přivádí k tomu…“

Blanka se nadechla, než pokračovala:

„Musíme sehnat další pekařky, ale hlavně potřebujeme tu starou nepoužívanou stodolu, co je na konci jabloňového sadu, zrekonstruovat a vybudovat tam opravdovou, profesionální pekárnu. Už máme vybrané pece a spoustu dalších kuchyňských přístrojů, co nutně potřebujeme.

Radek se chytá za vlasy, protože má strach, abych se nepřepínala, ale já mám pocit, že mi narostla křídla. Mám tolik nápadů…“

Pak rychle dodala:

„Ale bez Madly by to vůbec nešlo.“

Gábina se na ni usmála.

Pak přítelkyni ujistila:

„Madla je šťastná, že tě má.“

Blanka zatřásla hlavou.

„Ne, kdepak, to já mám štěstí, že mám Radka a jeho úžasné rodiče.“

Gábina natáhla ruku a sáhla po jednom kousku pečiva.

Jakmile ucítila jeho chuť na jazyku, vydechla:

„To je dobrota…“

Blanka se spokojeně usmála.

„Viď. Tohle je se špenátem.“

Ukázala na jiný kousek:

„A tohle s uzeným lososem, který jsme nasekaly najemno a smíchaly s Lučinou.“

Gábina řekla:

„Beru to, ale tohle mi doúčtuj, až to naceníte.“

Blanka mávla rukou.

Pak připomněla:

„Zachránily jste mi s Klárou život.“

Gábina ji krátce objala.

„To už jsi nám dávno splatila.“

Aby bylo jasné, důrazně řekla:

„Čekám fakturu.“

Pak Blanka odjela.

Gábina měla v kavárně spoustu práce.

Vrhla se do ní po hlavě.

Když se Klára probudila, Miloš už v ložnici nebyl. Nenašla ho ani v kuchyni, kde se obvykle ráno scházeli u snídaně, kterou připravil ten, kdo vstal jako první. Klára vyšla ven na terasu, aby se pokochala nádherným výhledem na stříbřitou hladinu rybníka, na chatky schované mezi stromy na protějším břehu, a teprve pak zamířila do koupelny.

Uvařila si šálek kávy a nakoukla do ledničky.

Tam našla malý talířek s plátkem šunky a uzeného sýra, s vejcem vařeným natvrdo a plátky rajčat. Na talířku ležel i složený kousek papíru. Klára talířek vyndala a spolu s šálkem kávy si ho vzala na terasu, kde snídala pokaždé, když to dovolilo počasí.

Papírek se vzkazem od Miloše rozložila až při druhém šálku kávy.

Manžel jí psal:

V noci mi volali z nemocnice, kousek od Tábora se stala bouračka, potřebují každou ruku. Jakmile to půjde, vrátím se do Vlčic, protože mám dopolední ordinaci.

Pak se ti ozvu.

Kláru potěšilo, že si její manžel před spěšným odjezdem do nemocnice udělal čas na to, aby jí připravil snídani. Miloš moc dobře věděl, že by se jinak odbyla jen šálkem nebo dvěma kávy…

Napsala mu zprávu, ve které mu poděkovala, ale protože na mobilu viděla, že Miloš není on-line, bylo jí jasné,

že je nejspíš ještě na operačním sále. Po snídani se oblékla, naposledy se potěšila výhledem z terasy, sáhla po kabelce, zamkla za sebou dům a vydala se do svého květinářství, které vedla se svou dcerou Klárkou.

Prašnou cestou kolem rybníka, po kterém pluly elegantní labutí krásky, se dostala k silnici, a když minula ceduli s nápisem Vlčice, došla k prvním vlčickým domům.

Na zahradě domu Talpových seděla Jaruna v jedné lodičce, která dřív sloužila jako houpačka pro děti na oblíbené atrakci, a pila kafe z velkého puntíkovaného hrnku.

Její máma Sylviana seděla na schůdku u zadního vchodu a v ruce měla taky velký hrnek. Sylviana koukala do hrnku a ani si nevšimla, že jejich zahradu někdo míjí.

Jaruna ale Kláru zaznamenala a křikla na ni:

„Hej, holka, pojď si dát s námi kafe.“

Kláře ovšem jediná návštěva tohoto domu v době, kdy se sestrou vyšetřovaly před pár měsíci vyloupení lékárny, protože policie se k tomu moc neměla, stačila.

Aniž zpomalila tempo, přes rameno na Jarunu houkla:

„Díky, Jaruno, ale spěchám otevřít obchod.“

Klára si pomyslela, jaké má štěstí, že nikdo z Růžičkových ani Talpových do jejího květinářství nikdy nevstoupil a velmi pravděpodobně ani nevstoupí. Tahle rodina se s kytkama pro své ženské neobtěžuje. Zato u Gábiny v kavárně je Jaruna pečená vařená, a peníze za její útratu z ní musí Gábina pokaždé dolovat skoro násilím.

Klára došla na skoro liduprázdné náměstí a parkem, okolo kašny, přešla na jeho druhý konec. Odemkla svůj obchod, a když začala vynášet pod podloubí květiny, které chtěla vystavit venku, vyšel z domu její i Gábinin starý kamarád Chroust. Ten teď bydlí s manželkou Adélkou a dvěma dětmi v jejím starém bytě, který pro ně od ní koupil soukromý detektiv a Adélčin táta David Holzman.

Chroustovi to v kožené bundě slušelo, Klára nemohla přehlédnout, jak Chroust v manželství zmužněl.

Nabídla mu kávu, ale Chroust zakroutil hlavou.

„Díky, Kláro, ale spěchám do práce.“

Pak ho něco napadlo:

„Kláro, znáš toho chlapa, co se nastěhoval do toho dávno opuštěného domu, co tam dřív bydleli Vávrovi? Mně ti na něm něco nesedí. On se tedy chová celkem přátelsky, o to nic, rád by se vybavoval, ale je na něm něco… Potkal jsem ho už dvakrát v lese, když jsem byl s dětmi na borůvkách, a všiml jsem si, že chodí pořád s puškou.“

Klára pokrčila rameny.

„Ani ti nevím, Chrouste. Ale Vávrovic dům leží na druhé straně města, já vlastně kolem něho vůbec nechodím a nechodím ani do toho lesa… Od… no, víš, od té doby, co Magdu Potměšilovou zabil ten mizerný hajzl. Možná se toulá tam, ale u našeho rybníka, o kterém mám dobrý přehled, jsem chlapa s puškou neviděla.“

S úšklebkem dodala:

„To bych nepřehlédla.“

Chroust přikývl.

„No, já ho vídám v tom lesíku, který leží u Vávrovic

chalupy, protože tam mám nějakou fušku kolem kravína. Možná si ho všimla Gábina nebo Jaroslav, protože oni mají dům na druhé straně lesa.“

Zamyslel se.

„Víš, chodit s puškou v lese, jen tak, mi připadá divný, ne…?“

Klára okamžitě přikývla.

„No to je. Hlavně v tom lese není honební revír, ten lesík je součástí města.“

Chroust pokýval hlavou.

„Nevíš, Kláro, komu ten les patří?“

Klára pokrčila rameny.

„No, podle mě buď městu, anebo státu.“

Pak ji napadlo:

„Poprosím Bohunku, aby na to koukla.“

Chroust ji požádal:

„A prosím tě, mohla bys jí říct, aby se koukla i na to, jestli ten chlap má zbrojní pas? Protože jestli ne, máme na něj háček. Honza Řehák by se mu mohl kouknout na zoubek.“

Klára mu slíbila:

„Zaběhnu za Bohunkou, až přijde Klárka. Ona jela ráno s dodávkou pro zboží.“

Pak ji napadlo:

„Copak Vávrovic chalupa, ale někdo konečně koupil tu starou cihelnu.“

Chroust se podivil:

„Myslíš tu mezi Vlčicemi a Lipicí, jak ji před lety ten milionář přestavěl na zámeček, vybudoval kolem ní park, jako je ve Versailles, a nikdy se tam nenastěhoval?“

Klára spokojeně přikývla.

„Jo, přesně tu.“

Chrousta zajímalo:

„Víš, co je to za lidi, Kláro?“

Klára na Chrousta udělala obličej.

„No to víš, že mě to zajímá, ale zatím nemám nejmenší tušení.“

Chroust jí poradil:

„Až půjdeš za Bohunkou, kup jí nějaké bonbony.“

Klára se malinko ušklíbla.

„Bohunka se teď musí držet, aby dopnula svatební šaty.“

Chrousta informovala:

„Koupím jí nějaké ovoce.“

Chroust ji před odchodem informoval: „Kvečeru se s Adélkou stavíme u Gábiny, tak snad už budeš ty informace mít.“

Klára se za jeho zády ušklíbla.

Chrousta začalo její a Gábinino pletichaření zjevně bavit.

Když přijela Klárka a z dodávky společně vynesly do obchodu krabice s bižutérií, ozdobnými svíčkami, vázičkami, svícínky a dalšími drobnými předměty, kterými spolu oživovaly obchod, Klára si uvařila další šálek kávy a nové zboží rovnala do regálů.

Klárka před ni postavila krabičku jídlonošku.

„Mami, přinesla jsem ti brokolici zapečenou s lososem.“

Klára ze zvyku brebtla:

„Nemusíš mi nosit jídlo.“

Klárka jí ale vysvětlila:

„Musím. Sama se nikdy nenajíš.“

Klára otevřela krabičku a ochutnala jídlo.

„Je to moc dobré, Klárko. To bych mohla někdy udělat Milošovi.“

Pak ale dcerce řekla:

„Miloš mi připravil snídani, jsem najedená.“

Klárku zajímalo:

„Copak Miloše nezavolali k té noční havárce? Prý se v nějakém kamionu vzňal náklad, houkačky jezdily sem a tam nejméně hodinu. Musel to být strašný masakr. Od Pavla vím, že tam jelo i několik hasičských jednotek z celého okresu.“

Klára přikývla.

„Jo, musel vyjet strašně brzo ráno. Když jsem se probudila, už byl pryč.“

Pak odložila krabičku s brokolicí.

„Klárko, musím si zaběhnout k Bohunce.“

Klárka přikývla.

„Jasně, mami, běž.“

Klára nejdřív zaběhla do obchodu s ovocem a zeleninou, kde vybrala pro Bohunku ananas. Nechala si ho dárkově zabalit do celofánu a přivázat k němu malé stříbrné srdíčko, které prodávaly s Klárkou ve svém květinářství.

Pak se vydala za vlčickou matrikářkou.

Bohunka jí poděkovala za dárek, ale odložila ho hned stranou. Ještě připomněla, že svatba je už příští sobotu, jako by na to mohl někdo zapomenout, a vyzvala ji, aby za sebou zavřela dveře. Bohunka totiž moc dobře věděla, že když za ní přijde Klára s dárkem, je na stopě nějakého vyšetřování, a Bohunka se do toho pokaždé moc ráda zapojila.

Proto se nedočkavě zeptala:

„Co pro vás, Kláro, mohu udělat?“

Klára se posadila proti ní ke stolu a vyložila jí:

„Ráda bych se dozvěděla, kdo vlastní ten cíp lesa u staré Vávrovic chalupy.“

Bohunka pokývala hlavou.

„Ani se nemusím koukat. Nedávno to od Vávrů koupil nějaký Novák.“

Klára se ujišťovala:

„I s tím lesem?“

Bohunka rozklikla obrazovku počítače.

„Podívejte, Kláro. K té chalupě patří pole za rybníkem a les.“

Klára obešla stůl a naklonila se Bohunce přes rameno.

Když si prohlédla mapku, udiveně řekla:

„Ale to mu patří i ten kus lesa, co je asi sto metrů od Gábininy zahrádky.“

Bohunka přikývla.

„To ano.“

Pak se zvědavě zeptala:

„Proč vás to zajímá, Kláro?“

Klára jí vysvětlila:

„No, ten chlap chodí po tom lese s puškou.“

Bohunku to trochu zarazilo.

„Ale tam přece není honební revír…“

Pak dodala:

„Ale jestli tam nestřílí…“

Klára váhavě řekla:

„Je to veřejné místo, nemá ten les oplocený, vede tam turistická stezka.“

Pak vysvětlila:

„Mluvila jsem s Chroustem. Byl tam s dětmi. A ten chlap se mu nezdá.“

Pak se zeptala:

„Bohunko, umíš zjistit, jestli ten Novák má vůbec zbojní pas?“

Bohunka přikývla.

„Jo, ale nebude to hned. Pošlu žádost na registr.“

Klára přikývla.

„Moc děkuju. A zajímalo by mě taky, kdo koupil tu starou cihelnu.“

Bohunka zakoulela očima.

Pak opět zapátrala v katastru nemovitostí.

Klára mrkla na obrazovku.

PhDr. Josef Dvořák a PhDr. Jana Dvořáková, společné jmění manželů.

Jméno jí nic neříkalo, a bohužel s tímhle příjmením…

„Ale co, aspoň to zkusím.“

Bohunku zajímalo:

„Co zkusíte, Kláro?“

„Zadám jméno do googlu.“

Bohunka pochybovačně namítla:

„Josef Dvořák… To bude plné toho herce.“

Klára si ale pochvalovala:

„Zadala jsem to i s titulem a myslím, že to mám.“

Přistrčila mobil k Bohunce.

PhDr. Josef Dvořák, ředitel divadla.

Bohunka hned řekla:

„To je on, byli se tu s manželkou přihlásit k trvalému pobytu.“

Pak upřesnila:

„Byl se tu přihlásit i jejich syn Ondřej.“

Klára pokývala hlavou.

„Odhaduju je okolo sedmdesátky.“

Bohunka přikývla.

„Tak to sedí. A tomu Ondřejovi je tak pětatřicet.“

Kláru zajímalo:

„Je hezký?“

Bohunka Kláru napomenula:

„Kláro, jste vdaná.“

Klára mávla rukou.

„Neptám se kvůli sobě. Spíš si říkám, co to tu rozjede bohatý svobodný muž za cirkus. Holky se na něj budou věšet jako vosy na zmrzlinu. Možná se kvůli němu poperou.“

Bohunka řekla:

„Ondřej je pěkný chlap, ale i jeho rodiče jsou pohlední. Pan doktor je takový uhlazený fešák a paní je moc elegantní. Když sem přišli, byli oblečení jako do divadla.“

Klára Bohunce poděkovala:

„Jsi zlato, ale já už musím letět.“

Když vešla do obchodu, seděl tam zrovna Matěj Skořepa.

Řekl:

„Čekám tu na tebe, Kláro. Víš, napadlo mě, že bych si u nás rozšířil dílnu o obchod. Vím, že prodej nebude

asi nic moc, ale myslím, že by to mohlo být fajn. Poradila bys mi, co všechno musím zařídit? Ptal jsem se Jituš Mráčkové, ale ta na to jde komplikovaně.“

Klára se rozesmála.

„Komplikovaně, ale určitě správně.“

Matěj pokrčil rameny.

Kláru zajímalo:

„Jak si to představuješ?“

Matěj si povzdechl.

„Myslel jsem, že bych dílnu otevřel na předzahrádku, pomaloval bych dveře, navěsil na ně zboží, možná i přidělal nějaké venkovní regály. Stejně tam sedím u pracovního stolu, tak bych mohl i obsluhovat zákazníky. Víš, že okolo našeho domu vede dost frekventovaná silnice a přes léto sem jezdí hodně chatařů.“

Dodal:

„A navíc máme na druhé straně silnice parkoviště.“

Klára přikývla.

„To je výborný nápad, ale věř mi, poslouchej Jituš.“

„Ta si myslí, že bych si měl rozšířit živnostenský list.“

Klára přikývla.

„No jasně, o maloobchod.“

Matěj si zase povzdechl.

„To je jen začátek, Kláro… Všechno to papírování.“

Klára mu poradila:

„Nech to na Jituš.“

Matěj neochotně přikývl:

„No tak jo…“

Vstal.

„No, jedu dál. Víš, Kláro, doufal jsem, že znáš nějaké zjednodušené řešení.“

Klárka právě dovázala kytici z rozkvetlých narůžovělých tulipánů a máslově žlutých narcisů, kterou při-

šel koupit ředitel školy Lárník pro svoji ženu. Zálibně si kytici ze všech stran prohlížel a požádal, aby k ní Klárka přidala kolíček se sluníčkem.

Pak řekl:

„Nikdo na světě neuváže kytku jako vy, Klárko.“

Klárka poděkovala za kompliment a na ředitele školy se usmála.

Ředitel se před odchodem zastavil u Kláry.

Řekl jí:

„Vaše sestra, paní Kláro, je pro školu hotový poklad.“

Klára se na ředitele zářivě usmála.

Pak ředitele ujistila:

„Moc jste mě potěšil, děkuju, že to říkáte.“

Když ředitel odešel, Klárka mamce uvařila kávu a přisedla si k ní.

„Mami, chceme s Pavlem v létě jet na delší cestu po Evropě.“

Klára přikývla.

„To je v pořádku, o obchod se postarám, jen mi včas řekni, kdy odjedete.“

Klárka přikývla a začala rozvíjet plány, co všechno chtějí s Pavlem a Klárinkou během těch pár týdnů, které si na to hodlají vyhradit, vidět, a taky se zmínila, proč tak dlouho s cestováním váhali, i když o tom, že se podívají do cizích zemí, vždycky snili.

„Víš, mami, Pavel dělal kariéru na ředitelství, nechtěl v létě, kdy je v lese nejvíc práce a musí se řešit nejvíc problémů, odjet na dýl než na pár dní. Teď, když ho jmenovali ředitelem, si uvědomil, že by nám možná mohlo něco proplout mezi prsty.“

Usmála se.

„Jo, a taky prohlásil, že už dál na kariérním žebříčku postupovat nechce.“

Klára se na dceru usmála.

„Jak znám Pavla, jednou bude generálním ředitelem nebo ministrem.“

Klárka se ušklíbla.

„Toho se dost bojím. Proto se tolik těším na tu cestu, a že ji podnikneme teď.“

Kláře na mobilu pípla zpráva.

Kláře řekla:

„To je Miloš.“

Manžel jí napsal:

Musel jsem dnes přeobjednat všechny pacientky, do ordinace jsem se vůbec nedostal, jsem pořád v nemocnici. Zůstanu tu asi přes noc, protože pořád operujeme.

Opatruj se, a ne, abys šla domů za tmy sama.

Když navečer zavřely s Klárkou obchod, Klára se vydala přes náměstí ke kavárně.

Právě když Gábina se svojí společnicí Mirkou zvládly největší polední nával, zatímco jejich pomocnice Milada, manželka starosty Fandy Lískovce, skládala vzadu použité nádobí do myček, vešla do kavárny velice elegantní paní s načesanými blond vlasy, oblečená do vypasovaného jablkově zeleného kostýmku.

Rozhlédla se po lokále a vybrala si stolek uprostřed.

Zatímco úternice Kratinová, Líbalová a Hošková na cizí dámu neslušně civěly, protože takovou eleganci viděly nanejvýš ve filmu, a ty svoje nevymáchané pusy měly otevřené dokořán, Gábina se k ní pomalu blížila. Potěšilo ji, když dáma na zvědavé úternice zamávala a zářivě se na ně usmála, a to jim zuby zase sklaply.

Gábina se dámy zeptala:

„Co vám mohu nabídnout?“

A pomyslela si, že cizí dáma vypadá skoro stejně jako ona a Klára, jen je o něco starší, ale zase víc elegantní, jako by byla zvyklá se pohybovat ve vysoké společnosti.

Klidně by mohla být naše starší sestra.

Dáma řekla:

„Dala bych si cappuccino a nějaký zákusek.“

Gábina jí doporučila:

„Talířek perníčků s různými polevami?“

Dáma přikývla.

Když jí Gábina přinesla objednávku, ke které přidala džbánek s ledovou vodou a citrusy, mátou a plátkem

okurky, nedokázala potlačit svoji zvědavost. Schválně servírování trochu protahovala, zbytečně přerovnávala nádobí na stolku, a nakonec lehkým konverzačním tónem, doplněným zdvořilým úsměvem, jímž maskovala bezmeznou zvědavost, nadhodila:

„Vy nevypadáte jako místní chatařka.“

Dáma se rozesmála.

Pak Gábinu informovala:

„Koupili jsme si tady nedaleko s manželem dům.“

Gábina přikývla.

To jí zatím stačilo.

Moc dobře věděla, že se brzo dozví o té dámě prakticky všechno.

Tak to v maloměstských kavárnách prostě chodí.

Když se spokojení chlapi po obědě dorazili kávou a koláči a vrátili se zpátky do montovny nebo do lesa, podle toho, kde který pracoval, vešla do lokálu zezadu z přípravny Milada a jeden po druhém otírala stolky, u nichž chlapi obědvali. Gábina jí pomáhala, a když měly obě pocit, že se všechno kolem skví čistotou, Mirka jim připravila cappuccina.

Gábina se sotva stačila napít, když do kavárny vešla Jitka Voříšková.

Mirku, která stála za barem, požádala:

„Uděláš mi, prosím tě, latté?“

Mirka přikývla.

Jitka se obrátila ke Gábině.

Informovala ji:

„Jsem na nervy. Sotva naše Jituš prodala dům svých tchánů a vyřídila všechny papíry kolem jejich přestěhování do domu seniorů, stará Mráčková tam někomu šlohla mobil a vypařila se.“

Miladu zajímalo:

„Jak, vypařila? Tak snad tam mají nějaký režim?“

Jitka si povzdechla.

„No tak není to vězení. Naše Jituš se tam hned s Ondrou vydali, protože Vojta z toho šílí. Vždyť víte, jak na manželce visí. Prý zkoušeli provolat ten ukradený mobil, ale nikdo ho nezvedá. Vojta si navíc nevzpomíná, kdy přesně jeho žena odešla, prý to mohlo být i v noci, protože ráno, když se Vojta probudil, už v jejich pokoji nebyla.“

Pak dodala:

„Zatím pročesávají okolí, nemohla dojít daleko. Je to už stará ženská.“

Gábina pokrčila rameny.

Jitce řekla:

„Oni ji najdou. Ale jinak, než že ji zbaví svéprávnosti, ji nikde zadržovat nemůžou. Od Ondry vím, že táta je proti tomu, nechce jí to udělat. Ale jakmile se něco přihodí, hned mladé volá, aby to řešili namísto něho. Já si myslím, že by stará Mráčková ani nepostřehla, že má nějaký doklad nebo průkaz o nesvéprávnosti.“

Jitka přikývla.

„No, nahlásili to na policii, tak snad to bude brzy v pořádku.“

Dopila kávu a zvedla se.

„Musím běžet. Vyzvedám kluky ze školky, a táta je v obchodě.“

Gábina se kamarádky zeptala:

„Můžu pro tebe něco udělat?“

Jitka přikývla.

„Jo, promluv si s naší Jituš. Víš, ona na tebe vždycky dala. Ta naše holka musí konečně pochopit, že nad svými tchány musí definitivně zlomit hůl. Nikdy pro ni nic dobrého neudělali, štvali Ondru proti ní, ale pořád ji zatahují do všeho, co zavání průšvihem. Navíc mám obavu, že zase nasekají dluhy. V tom se jim totiž nedá zabránit. Ondra

po tátovi chtěl, aby nechal oba jejich důchody posílat na jeho účet, aby bylo jasné, že se zaplatí všechno za dům pro seniory, a Vojta s tím souhlasil, ale důchod pro Mráčkovou chodí rovnou jí, protože to Vojta nechtěl rozhodnout za ni, takže nic není pod kontrolou. Jituš se sice domluvila s tím ústavem, že ji budou okamžitě informovat, kdyby se něco nezaplatilo, ale vždyť víš, jak to chodí.“

Mirka se zeptala:

„Když se prodal Mráčkovic dům, stačilo to na uplacení dluhů?“

Jitka si povzdechla:

„No to víš, že ne… Ondra to za ně doplatil, ale řekl, že už jim nedá ani korunu.“

Najednou se ozvala dáma od stolku v rohu.

„Nezlobte se na mě, milé dámy, ale nešlo to neslyšet. Taky se nám to v rodině stalo, v rodině manželova bratrance. Jeho otec byl hráč a rozmetal všechny peníze, které jeho žena vydělala. I když se s ním rozvedla a podařilo se jí ho dostat ze společného bytu, stejně jí chodí složenky nebo výhružky z banky, aby něco zaplatila, protože on se všude prezentuje jako ženatý a zaštiťuje se její dávno zrušenou kreditkou.“

Dáma vstala a došla k barovému pultíku.

Zeptala se:

„Nemohla bych se posadit tady, mezi vás?“

Gábina hned přikývla.

„No jasně, přinesu vám vaše latté…“

Dáma mávla rukou.

„To už jsem dopila. A ty perníčky jsou opravdu výborné.“

Mirka se jí zeptala:

„Dáte si ještě něco?“

Dáma přikývla.

„Jo, sklenku vína. Bílé, suché.“

Pak po nich přejela očima a zeptala se:

„Dá si někdo se mnou?“

Gábina zakroutila hlavou.

„Já si dám sklenku vína, až když to tady zavřeme.“

Dáma se podívala na Miladu.

Ta se usmála a řekla:

„Moc ráda.“

Mirka si povzdechla.

„Já musím za chvilku běžet do družiny pro synka, tak radši ne.“

Gábina dámu informovala:

„Kvečeru přijde moje sestra, ta si dá s vámi sklenku taky ráda.“

Pak k dámě napřáhla ruku.

„Jsem Gábina a spolu s Mirkou,“ ukázala na svoji společnici, „kavárnu vedeme. A tohle,“ ukázala třetí ženu, „je naše pomocnice, zároveň i manželka vlčického starosty, Milada.“

Dáma se představila:

„Jsem Jana, ráda vás poznávám.“

Pak dodala:

„To víte, jsme tu noví, hledáme si přátele.“

Gábina ji ujistila:

„Rády vás vezmeme mezi sebe.“

Pak do kavárny vstoupila Jaruna a zahalekala:

„Ahoj holky, nalejte mi taky něco…“

Jana na ni chvilku třeštila oči, ale pak se od ní otočila.

A na Mirku a Miladu zakoulela očima. Když viděla

Gábinin úšklebek, rozesmála se. Mirka pro ni a pro Miladu přinesla po sklence vína, Jana napřáhla k Miladě ruku se sklenkou k přiťuknutí.

Pak mile navrhla:

„Budeme si tykat?“

(Ne)smrtelné rande

ALENA JAKOUBKOVÁ

(Ne)smrtelné rande