Nic pro mě

Page 1


Pippa Grant

Nic pro mě

Originální název: Not My Kind of Hero

Vydáno u Montlake, a division of Amazon Publishing, Seattle 2023

Překlad Martina Williams Buchlová

Odpovědná redaktorka Anna Formánková

Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz

© 2023 by Pippa Grant

All rights reserved. This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency, s. r. o.

Translation © Martina Williams Buchlová, 2025

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025

Vydání první

ISBN 978-80-279-1796-9

PIPA GRANT NIC PRO MĚ

Kravímu duchovi, který mou rodinu přivítal v našem novém domově. A taky Earlovi.

Kapitola 1

Maisey Spencerová, alias svobodná máma, která nedokáže přestat zpochybňovat veškerá svoje životní rozhodnutí

To je v pohodě.

Všechno je to v pohodě.

Mám to úplně pod kontrolou. Za tři dny si na to vzpomeneme a budeme se smát, až nám potečou slzy.

Stejně jako tuctu dalších věcí za posledních pár měsíců.

„Mami, je to medvěd. Co si jako počneme s medvědem?“ Juniper, moje šestnáctiletá dcera, svoje prohlášení podtrhne tím, že mi vyleze na záda a drží se mě jako klíště.

Na jeden skvostný okamžik se oslavně poplácávám po rameni. Sbližujeme se! Odpustila mi, že jsem ji vytrhla z Cedar Rapids a jediného života, jaký znala, a odtáhla sem na Wit’s End, starý ranč po strejdovi v městečku Hell’s Bells ve Wyomingu.

Měla jsem pravdu.

Je to přesně ten nový začátek, jaký jsme potřebovaly. Bouchněte šampaňské! Vytáhněte balónky! Slavíme!

Junie mě miluje, a jakmile začne chodit do školy, najde si kamarády a usadíme se tu, zapomene, že sem původně vůbec nechtěla, a všechno bude v pořádku.

To stěhování skutečně vyřešilo všechny naše problémy. Jsme za vodou.

Medvěd zvedne hlavu a zadívá se na nás.

Pocity štěstí se vypaří.

Možná nemáme svůj rok.

Nebo dekádu.

„Je venku, zlato. Jsme v bezpečí. Nemůže na nás.“

Přenesu váhu a poposunu si ji po zádech, abych ji mohla chytit za nohy a to sbližování s puberťačkou si užít trochu ergonomičtěji. Moje záda už nejsou, co bývala.

Obzvlášť po dítěti, slyším v hlavě svoji matku.

„To okno je otevřený!“ zavřeští Junie.

„Je tam síťka.“ Neřekla bych, že vřeštím i já.

Myslím, že jsem úplně v klidu.

Jsem schopný, sebevědomý hlas rozumu, který ví, že všechno bude v pořádku.

Medvěd na nás zamžourá a v očích se mu zračí touha vraždit a dobře, jo, teď už vřeštím i já.

Junie vyděšeně vyjekne a pokusí se mi vylézt na ramena.

Medvěd si odfrkne naším směrem a vrátí se k pojídání… čehosi.

„Zavři to okno!“ zařve Junie.

Medvěd znovu zvedne hlavu.

Natáhnu se k parapetu a škubne mi v bedrech.

Dneska ne, ty stařecký tělo, zavrčím v duchu. Moje holčička mě potřebuje.

No dobře, já se taky potřebuju. A zas tak stará nejsem. Když jsem se vdávala, byla jsem v podstatě skoro ještě dítě a Junie se narodila zanedlouho potom. A jsem ve formě.

Ale důležitější v tuhle chvíli je, že má pravdu. Měly bychom mezi sebe a tu bestii dostat sklo. A ten medvěd nás ohrožuje víc než nějaké škubání v zádech.

Navíc, pokud tu hodláme žít tak spokojeně, jak jsem se tu cítila, když jsem sem jako malá jezdila na návštěvu, nejspíš bych měla vymyslet, jak na medvědy.

„Proboha, mami, dokáže proskočit i sklem? Je to černej, nebo hnědej medvěd? Co to žere? Proč je tady? Proč jsi mě přestěhovala někam, kde mě sežere medvěd?!“

Skvělé. To okno se ani nehne. „On tě – ech – nesežere – ech – ne, dokud – uch – jsem tu já. Dneska ne, holčičko moje.“

„Mami. Přestaň mi říkat holčičko. Nejsem žádná malá holčička a nechci, aby to bylo to poslední, co mi kdy řekneš!“

Celou svou vahou se opřu do starého dřevěného okenního rámu ve snaze stáhnout ho dolů na místo.

Nic.

Tohle zvládnu opravit. Umím to. Posledních šestnáct let svého života jsem věnovala opravářskému pořadu Juniina táty.

Jo. Šestnáct let.

V podstatě jsem se v porodnici svalila z postele, políbila svoje novorozené miminko na hlavičku a řekla:

Podejte mi vrtačku – tady v té poličce nad postelí máte pár uvolněných prken.

Poslední díl šesté série Deanova opravářského okénka běžel v televizi celkem nedávno. Celou tu poslední sérii jsme předstírali, že je všechno v pořádku, navzdory tomu, že po celou dobu natáčení probíhalo rozvodové řízení a k tomu ještě pár dalších věcí, o kterých nechci mluvit.

Ale jde o to, že už jsem opravila stovky zaseknutých oken.

Vím, jak na to. Jsem kompetentní. Dělám to už dlouho. Mám skvělé reference a vůbec.

Ale tohle okno se prostě nehne z místa.

Zjevně úplně stejně jako můj vztah s dcerou.

„Dobře. Dobře. Spravíme to jinak.“ Zmínila jsem se o tom, že mám srdce prakticky až v krku? Jen tu navenek předstírám, jak jsem neohrožená, a přitom se snažím rozptýlit vnitřním monologem, aby Junie nevyváděla ještě víc.

Věděla jsem, že když se sem přestěhujeme, možná narazíme na medvědy? Teoreticky ano.

Myslela jsem si, že by se to mohlo stát během prvního týdne?

Ani. Blbou. Náhodou.

A už vůbec ne pět metrů od staré ubytovny pro pomocné síly na druhé straně ranče, která je pořád až moc blízko k domu, kde budeme s Junie minimálně do její maturity bydlet.

Pevněji mě obejme kolem ramen. „Co to žere?“

„Já nevím, zlato.“

Zním jako svoje vlastní matka, jak si bručím pod vousy, zatímco lovím mobil z kapsy a přitom po očku pokukuju po medvědovi, který se sice nepřibližuje, ale ani nikam neodchází.

Umí medvědi přelézat ploty? Sežere sousedovi krávy?

A je to medvěd hnědý, nebo černý? A kde je vlastně to menší stádo krav, o kterém ten nájemník strejdy Tonyho říkal, že tu zůstalo?

Je to vraždící medvěd?

Zavraždil strejdovy krávy?

Moje Já nevím, zlato, je ve skutečnosti Neřeknu ti, že hned za tím oknem leží kravská mrtvola.

Ano.

Mrtvá kráva.

To nebylo na mém seznamu věcí, co bych si měla zjistit, než se přestěhujeme na ranč.

Ale zjevně to budeme potřebovat vyřešit už dneska.

Hned po tom divokém zvířeti, co pořád ještě žije.

„Medvěd medvěd medvěd,“ mumlám, zatímco balancuju dceru na zádech a jedním okem sleduju vyhledávač v mobilu a druhým vesele baštícího medvěda.

A taky?

Fuj, medvěde. Prostě fuj.

Jestli se tímhle živí normálně, musí mít imunitní systém jako bůh.

„Puma!“ zvolám vítězně, když můj vyhledávač identifikuje přirozeného medvědího predátora.

Tak trochu.

Na té stránce se píše, že medvědi téhle velikosti vlastně žádné přirozené predátory nemají, ale jestli ano, pumy jsou tomu nejblíž.

„Mami!“ Junie se mi snaží vyrvat mobil, a vzhledem k tomu, že je vyšší než já a má delší paže, skoro se jí to povede.

„Nezapomeň…“

Než tu větu stihne doříct, zapnu na YouTube přehrávání videa, které jsem zrovna našla, a nastavím hlasitost na maximum.

Ozve se zpěvavá melodie a potom se rozmluví prošedlý štramák: „Pánové, dělá vám potíže podávat v ložnici výkony? Stávalo se to i mně, dokud jsem nenašel…“

„Mami!“

„Přeskoč reklamu!“ řvu na svůj mobil. „Přeskoč reklamu!“

Junie a já se svíjíme a kroutíme v poslední místnosti noclehárny, kde je s každou minutou větší vedro.

Snaží se mi vytrhnout mobil a přitom se ke mně pořád tiskne, jako by byla dost malá na to, abych ji nosila na zádech.

Já se snažím přeskočit tu podělanou reklamu.

Jak se tak kroutím, pohledem zavadím o medvěda, který nás pozoruje zpoza okna chráněného jen síťkou.

Proč je ta noclehárna na úrovni země, a ne výš?

Proč proč proč?

Ten vražedný medvěd nás obě slupne ve spánku dřív, než tu stihneme strávit dvě celé noci.

A jestli ne, poštěstí se mi zjistit, komu tu má člověk volat, když se potřebuje zbavit kravské mršiny.

Existuje nějaká služba na odklízení mrtvých krav?

Tohle dneska dělat nechci.

Můj prst na displeji najde ta správná slovíčka k přeskočení reklamy ve videu ve stejnou chvíli, kdy June znovu zadýchaně promluví: „Mami, je tu…“

Z mého mobilu se spustí řev horské pumy, tak hlasitý, jak to jen jde.

Uslyším ržání koně.

„Matko,“ ozve se Junie a protáhne to slovo do přibližně jedenácti pohoršených slabik, což zní v podstatě nemožně, dokud nemáte doma puberťáka.

Z telefonu se mi znovu rozeřve puma, a když tentokrát zvednu hlavu, abych se podívala, jestli to toho medvěda vyplašilo, uvidím to, co vidí Junie.

Je tam chlap.

Na koni.

Ne, není na koni.

Byl na koni a teď se svíjí na zemi a snaží se odvalit z místa, zatímco jeho kůň se zvedá na zadní a řehtá přitom, jako…

No, jako by po něm šla puma.

Kůň dopadne, přední kopyta jen centimetry od zad toho chlapa, potom ho přeskočí a tryskem vyrazí ke stromům, které lemují koryto řeky na kraji ranče.

Chlap se převalí.

Medvěd se otočí a podívá se na něj a já přísahám, že mezi tím mužem a šelmou jsou sotva tři metry.

„Ach můj Bože!“ vykviknu.

„Utíkejte!“ křičí na něj Junie. „Utíkejte jako o život!“

Z mého mobilu znovu zařve horská puma.

„Vypnout,“ řeknu tomu přístroji. „Vypnout přehrávání!“

„Vypni to!“ řve Junie.

„Snažím se!“ odpovídám jí.

Šest metrů od mého okna ten chlap vyskočí na nohy, narovná si kšiltovku a zamává opálenýma rukama na krávu požírajícího medvěda. Asi bych za to toho medvěda neměla soudit, vzhledem k tomu, že hovězí jím taky.

Jenom… ne úplně takhle.

„Mazej odsud, Earle. No tak. Padej,“ volá ten chlap.

Medvěd si odfrkne.

Konečně se mi povede v mobilu vypnout video s pumou.

Chlap znovu zamává rukama a tričko mu vyjede nahoru a odhalí tak ploché břicho s chlupatou čárkou mizející pod opaskem a dvěma rýhami nad kyčelními kostmi. Džíny mu přiléhají ke svalnatým stehnům, na nohou má kovbojské boty a rukávy trička obepínají pevné a dost možná potetované bicepsy. Pohybuje jimi moc rychle na to, abych to rozeznala, a na tom tu teď stejně nezáleží. Taky mu pod čepicí nevidím do obličeje, vykukuje na mě jen měděný plnovous.

„On tomu medvědovi řekl Earl?“ zašeptá Junie.

Úplně mi na zádech znehybněla.

I já jsem ztuhla.

Přímo před mou noclehárnou se nad mrtvou krávou navzájem probodávají pohledem chlap s medvědem.

Namakaný chlap, který se očividně ničeho nebojí –ani splašených koní, ani medvědů a nejspíš ani hormonů.

Což jsou tři věci, které mě momentálně ponoukají k tomu, abych přehodnotila některá svoje životní rozhodnutí.

Přece jsme se přes vztahy s chlapama trvale a nezvratně přenesli, připomenu svým bradavkám, vagíně a mozku.

Tak jako tak, ten výhled je neuvěřitelnej. Podej nám k tomu popcorn, odpoví jednohlasně.

„Nechtěj, abych zajel pro šerifa, Earle,“ řekne ten chlap.

Moje uši se zachvějí. Jeho hluboký dunivý hlas mi rozechvívá i uši.

Očividně jsem příliš dlouho zanedbávala vlastní potřeby, když mi nějaký chlap dokáže rozechvět uši ve chvíli, kdy mi sotva zaschnul inkoust na rozvodových papírech.

Ale na mou obranu, on se kvůli nám postavil medvědovi.

Navíc, moje manželství skončilo už skoro před rokem a teoreticky ještě dřív. Kvůli smluvním povinnostem v Deanově seriálu jsme předstírali, že se nic neděje.

A trochu i kvůli Junie, dokud mi narovinu neřekla, že slyšela, jak si Dean domlouvá rande s hvězdou jednoho z našich konkurenčních pořadů.

Kolikrát jsem si přála, abych se bývala vykašlala na natáčení a místo toho šla na jeden z jejích fotbalových zápasů nebo ji vzala na konci prázdnin nakoupit věci do školy nebo abych tam pro ni prostě byla, abych si poslechla, jak se ten den měla…

Nevyčítám jí, jak je na mě drzá.

Vzhledem k tomu, že jsem ji někdy klidně i na několik týdnů opustila a nechala její výchovu na chůvách, tchýni a tchánovi, nebo mojí matce – což je další věc, kterou bych měla pořešit –, v kombinaci s běžnými teenagerovskými hormony bych měla být ráda, že se mnou vůbec mluví.

„Řekni mi, že nad ním neslintáš,“ poznamená Junie až příliš hlasitě ve chvíli, kdy si všimnu, že tomu chlapovi vážně vykukuje zpod jednoho rukávu tetování.

Medvěd si ho ještě jednou prohlédne, podívá se na Junie a na mě, odfrkne si, jako by souhlasil s mou puberťačkou, že jsem nechutná, a pak se beze spěchu houpavě vydá opačným směrem.

Upřímně, připomíná mi Junie, když je na ní večer řada s nádobím.

Můžeš mě přinutit to udělat, ale ne udělat to rychle, říká tím. Pořád jsem doprdele medvěd a pořád vás můžu sežrat, až budete spát. Na to nezapomínejte.

Cítím, jak Junie přesunula veškerou svou pozornost na našeho nečekaného hrdinu jen okamžik potom, co jsem to udělala já.

Nesleze mi ze zad.

Nesetřesu ji.

Ne když s otevřenou pusou zírám, jak si ten chlap sundává kšiltovku a rozhlíží se – předpokládám, že po svém koni –, pak nasadí znechucený výraz a obrátí se čelem k oknu, kde na něj s Junie valíme bulvy.

Na to, aby k nám došel, mu stačí jen asi deset dlouhých kroků, a to musel obejít tu mršinu. Navzdory tomu, že ho zrovna shodil kůň, nekulhá – ani trošku – a já s každým jeho dalším rozhodným, sebevědomým krokem zírám víc a víc.

Nad plnovousem se mu rýsují lícní kosti, oči vykukují ze stínu hustého obočí, rty má plné a vlasy husté a zacuchané. Nedokážu rozeznat, co má na tom bicepsu vytetované, ale něco tam rozhodně je. Řekla bych, že mu je nějak mezi třiceti a pětatřiceti – možná o pár let míň než mně –, a není pochyb o tom, že nás nevidí rád.

Když se zastaví na opačné straně okna, jeho hnědozelený pohled přelétne z mojí tváře k mému rameni. Zjevně si prohlíží Junie, která mi pořád visí na zádech. Potom se vrátí zpátky ke mně. „Paní Spencerová?“ řekne pomalu tím hlubokým barytonem, který už mi – navzdory drobnému pokroucení jeho rtů, jež naznačuje, že o mně nesmýšlí o moc lépe než moje puberťačka – nerozechvívá jenom uši.

„Mai…,“ začnu, potom se musím zarazit a odkašlat si, když mi dojde, že ví, kdo jsme.

Junie si znechuceně odfrkne, jako by věděla, že se její matka zrovna snaží vypořádat s efektem, jaký na ni má přemíra mužnosti v její bezprostřední blízkosti.

A takový efekt je sice zdravý a normální, ale v tuhle chvíli to poslední, čemu si můžu dovolit dát volný průchod.

Zakroutím hlavou a věnuju kovbojovi, který nás zrovna zachránil před medvědem, úsměv. „Říkejte mi Maisey.“

Potom si z tváře ten úsměv smažu.

Na takovou dychtivost je ještě brzo. Nejsem tu proto, abych lítala za chlapama, bez ohledu na tu nevhodně načasovanou reakci, kterou si teď prochází moje tělo.

Aspoň dokud ze mě zase nebude dobrá máma a znovu se nenapojím na osobu, jíž bych chtěla být, a nevzpomenu si, jak samu sebe milovat.

Ovšem je asi zcela v pořádku usmívat se na muže, který nás zrovna zachránil před usmrcením medvědem, tak se usměju ještě jednou. Hlavně s ním neflirtuj, Maisey. I když přemedvědoval medvěda, není to tvůj novej hrdina. Hlavně. S ním. Neflirtuj.

„Moc vám děkuju za to, jak jste zaplašil toho medvěda. To bylo… vy jste byl… prostě úžasný. Ne že bychom samy nezvládly trochu té divočiny, ale včera jsme přijely pozdě a nebyly jsme připravené, že se budeme muset vypořádat

s tak velkým zvířetem na takhle malou vzdálenost tak brzy, a vy jste sem jen tak přijel a… pane jo. Děkujeme. Bude váš kůň v pohodě? Nechtěla jsem ho vystrašit. Neviděly jsme vás přijíždět. Tohle je moje dcera, Junie.

A vy jste…?“

Sakra.

To rozhodně vyznělo jako flirtování.

Ale žádnou paniku. Pokud se mám řídit tím chladným pohledem a sveřepě zaťatou čelistí, je tenhle chlap vůči tomu, co ze sebe zjevně nejsem schopná přestat vypouštět, naprosto imunní.

„Flint Jackson,“ řekne.

Vydere se ze mě zvuk, který by ze sebe nejspíš vydala umírající kráva.

Tohle?

Tohle je Flint Jackson? Muž, který si pronajímá domek u brány a který se od strejdovy smrti stará o ranč? Muž, který mi posledních pár měsíců pravidelně posílá zprávy o tom, co se rozbilo, co se opravilo a co mu za jeho služby dlužím?

Muž, jehož e-maily naznačují, že oplývá osobností cihlové zdi, která si ráda stěžuje, že mu ti nenechavci pořád lezou na trávník.

Nic dalšího už neřekne.

„Vážně, mami?“ zamumlá Junie, když se mi sveze ze zad.

„Pane Jacksone.“ Zakoktám se. Kromě toho, že se prakticky od puberty živím různými údržbářskými a kutilskými pracemi a neustále jsem v obležení mužů všeho druhu, posledních šest let jsem natáčela televizní seriál, pronášela repliky a improvizovala jako komická vložka skoro v každé situaci, s jakou se v pořadu o kutilství v domácnosti můžete setkat. Samozřejmě jsem na

place nenašla medvěda, co požírá mrtvou krávu, to je rozhodně novinka, ale ještě nikdy jsem se nezakoktala tak jako teď. „Myslela jsem, že jste mnohem starší.“

Myslela jsem, že jste mnohem starší?

Prosím vás, vezměte mi někdo pusu, než z ní vypustím nějakou další pitomost.

„Mně připadá starej dost,“ řekne Junie. Nakloní hlavu na stranu, natáhne ruku k okenní římse a vytáhne tenké prkénko, které okno podpíralo.

Tabulka se sama sesune dolů a při dopadu bouchne, až se sklo zatřese.

„Aha,“ řeknu tiše.

„Jo.“ Pohrdání v Juniině hlase mluví za vše.

To jsem měla zkontrolovat jako první, když se to okno nechtělo hnout.

Věděla jsem, že se tam mám podívat.

A Flint Jackson stojí na druhé straně toho okna, které nás mohlo, ale nemuselo ochránit před medvědem, a upřeně nás pozoruje, jako bychom tu neměly vydržet ani čtyři dny.

Znovu okno vysunu, což jde víc ztuha, než by mělo vzhledem k tomu, jak lehce zapadlo na místo. S tímhle oknem si to asi ještě budu muset vyříkat.

Nebo možná sabotuju vlastní okno otevírací schopnosti, protože bych se nejradši propadla.

„Promiňte,“ vyheknu na Flinta, jak podpírám to okno. „Teprve se tu rozkoukáváme, ale nebojte. Příště už budeme na toho medvěda připravenější. Načetly jsme si, jak tu přežít. Teoretické a praktické dovednosti jsou dvě různé kategorie. Ale my to dáme.“

„Nastěhuju se k babičce,“ zamumlá Junie.

„Nemůžeš se nastěhovat k babičce a moc dobře to víš,“ odpovím jí na půl pusy.

„Víte, že tohle není hlavní budova?“ zeptá se.

„Ach, ano, to víme. Jen se tu rozhlížíme. Zjišťujeme, co je třeba vyhodit, co se dá zmodernizovat. Děláme inventuru. Tak normálně.“

Škubne mu ve tváři. „Vyhodit a zmodernizovat,“ zopakuje dutě.

Jeho pochyby o tom, že to všechno zvládnu, by se měly postarat o tu nevítanou přitažlivost k jeho testosteronu.

Bohužel se to nestane.

To nevadí, připomenu si. Ty přece ovládáš svoje hormony, ne naopak.

Myslím.

Doufám.

Znovu se na Flinta usměju a tentokrát jsem si docela jistá, že to je úsměv čistě přátelsky sousedský. „Nechcete jít dál? Nebo si s námi v hlavním domě dát kávu a něco sladkého? Můžeme si projít účty za ranč a vy můžete doplnit všechno, co se stalo od vašeho posledního e-mailu. Doufám, že vám nevadí, když se vás na pár věcí zeptám. Ale jen na pár. Jinak jsme tady s Junie připravené ten malý ranč řídit samy, teď když jsme tady.“

„June,“ řekne moje dcera. „Můžete mi říkat June.“

Jeho pohled se znovu stočí k ní. „Na střední?“

Zvedne oči ke stropu.

Jeho rty sebou zacukají.

Ten chlap cuká rty nad tím, jak moje dcera obrací oči v sloup.

Co to znamená? Co to vůbec znamená?

„Mám to štěstí, že můžu začít třeťák na nový škole s úplně cizíma lidma,“ řekne. „No není to boží?“

„Asi tak boží, jako když tě shodí kůň, kterého vyplašila neexistující puma,“ souhlasí.

Julie vyprskne.

Vyprskne.

Flint se znovu obrátí na mě. „Budeme to muset odložit.“ Pronese to tónem sušším než poušť, což přiměje Junie vyprsknout ještě jednou. „Nejdřív musím najít koně.“

Nadzvedne kšiltovku na rozloučenou, otočí se a odkráčí. Jsem tak rozhozená jeho strohostí a tím, jak nakvašeně se mnou jednal na rozdíl od toho, jak vtipkoval s Junie, že se nezmůžu na nic jiného než…

„Neopovažuj se mu zírat na zadek,“ zašeptá mi Junie.

Jo.

Nezmůžu se na nic jiného, než abych mu zírala na zadek.

A přeju si, abych na něj nezírala. Opravdu. Ale nemůžu si pomoct a teď už s tím ani nedokážu přestat.

Flint Jackson, o němž jsem si na základě jeho e-mailů myslela, že mu je pětašedesát a je počítačově negramotný, který přinejmenším posledních pár let znal mého strejdu Tonyho líp než já, který mě a moji dceru zrovna zachránil před krávu požírajícím medvědem a který si očividně myslí, že mě s ním čekají jen nepříjemnosti, má jeden z bezkonkurenčně nejlepších zadků, jaké jsem kdy osobně viděla.

Junie si znovu znechuceně odfrkne.

S vypětím všech sil to ignoruju. „Dobrá práce, jak jsi zjistila, proč to okno nešlo zavřít. Nechceš se mnou vyrazit ven ke stodole a podívat se, jestli nenajdeme lopatu? Jsem si celkem jistá, že tady asi žádná služba odvozu kravských mršin fungovat nebude, tak ji budeme muset zakopat samy. No jo! Zajímalo by mě, jestli strejda Tony pořád ještě má ten traktor. Můžeš trénovat řízení, než ti převedeme povolení do Wyomingu. To zní dobře, ne?“

Hnědé oči jejího otce mě sjedou odshora dolů a potom ještě jednou. Jsem si celkem jistá, že není nějak vehementně proti tomu, že by si po tom menším karambolu s traktorem během jediné lekce řízení – jíž se ji Dean pokoušel oblažit na dálnici kdesi v zapadákově před dvěma lety, dřív než si mohla oficiálně zažádat o povolení – ještě někdy sedla za volant.

„Ty sis tenhle život vybrala, matko. Já ne. Hodně štěstí. Nenech se sežrat medvědem.“

Zářivě se na ni usměju. Ona nechce, aby mě sežral medvěd. Mám pocit, že jsme po té tiché domácnosti, kterou jsem si užívala většinu posledních dvou týdnů od chvíle, co jsem jí oznámila, že se stěhujeme do Wyomingu, konečně někam pokročily.

Ví všechno o tom, proč jsme se musely přestěhovat. Vím, že to ví.

A já zase vím, že i ona je z mnoha důvodů ráda, že je tady, i když ji bolí, že za nic z toho nemůže.

Za nic.

Ale ty následky si vyžere i tak.

Ztracené kamarádky. Odříznutí od fotbalového týmu doma v Iowě. To pokukování, kdykoli jsme spolu vyrazily někam do města.

Udělám všechno pro to, abych nám tu zařídila hezký nový domov, ale tím hlavním důvodem, proč jsme tady, bylo zoufalství.

V Cedar Rapids jsme zůstat nemohly.

Ne po všech těch skandálech.

A upřímně?

Starý ranč strejdy Tonyho mě nelákal jen proto, že je daleko odsud. Měl všechno, co jsem potřebovala, kdybych musela Junie učit sama doma, zatímco bychom si samy pěstovaly veškeré jídlo a já bych se jí postarala

o změnu jména, aby se už nikdo nikdy nedozvěděl, čí je příbuzná, a ona by tak mohla začít vysokou s čistým štítem.

Mám na tenhle ranč spoustu šťastných vzpomínek.

Když jsem byla malá, milovala jsem to tu.

Doufám, že jí dokážu poskytnout to samé, co dal strejda Tony mně. Bezpečné útočiště, kde jsem cítila, že mě mají rádi, ať jsem se hnula kamkoli, a kde jsem věděla, že se na něj můžu spolehnout.

„Budu se snažit zůstat kvůli tobě naživu, zlato,“ řeknu jí.

Obrátí oči v sloup a odkráčí.

Já to chápu.

Podělala jsem to. Znovu všechno vybudovat chvíli potrvá.

Což v tuhle chvíli dost přesně shrnuje celý můj život.

Kapitola 2

Flint Jackson, alias chlap, co si přeje, aby byl dneska ráno nevstával z postele

Když Petrželku najdu, jak se schovává v řídkém lesíku u řeky, není zrovna nejlíp naložená, ale má smůlu, odvedu ji zpátky k Wit’s Endu.

Nedovedu si představit, že by Maisey Spencerová dokázala s tou krávou udělat, co je třeba, a když se o to nepostarám já, bude to jen horší.

A proto teď s Petrželkou míříme zpátky, abychom pro Maisley a její puberťačku to zatracené zvíře zakopali.

Proč taky ne. Stejně mě zítra bude všechno bolet od toho, jak mě shodila, a pohřbívání krávy už to nemůže o moc zhoršit.

„Uklidni se,“ řeknu svojí zlatavé kobylce, která ve skutečnosti patřívala Tonymu, což Maisey říkat nehodlám. Na tom zvířeti mi až moc záleží na to, abych ho nechal v péči ženské, která na tomhle ranči dvacet let nebyla a jejíž nejčerstvější zásluha spočívá v tom, že se nenechala přejet sekačkou na trávu, kterou měla slyšet už z dálky, v posledním díle toho stupidního seriálu, co natáčela se svým ještě stupidnějším exmanželem. „Nebyla to opravdová puma. Ty tady moc často nepotkáš. A i kdyby to byla puma, nejdřív by šla po té krávě.“

Nejspíš.

Že si na ní pochutnával ten medvěd, spíš nasvědčuje tomu, že už měla to nejlepší za sebou a ležela tam pár týdnů.

Nejmíň.

Nechutná bestie.

Pravděpodobně jsem tu mrtvou krávu měl najít dřív, ale poslední dobou víc vypomáhám vedle u Koryho a už nemám tolik času pravidelně objíždět celých dvacet hektarů Wit’s Endu. Projet kolem plotů a zahrad a zjistit, jestli tam není potřeba něco opravit? Ano. Zkontrolovat z větší části prázdný dům, který Maisey nechala vyklidit profesionální firmou místo toho, aby se o to postarala sama?

Samozřejmě. Vyjet k zabedněné ubytovně pro případ, že tam došla předčasného konce nějaká toulavá kráva?

Ne.

Petrželka si odfrkne a kluše dál. Zahneme za roh jednopatrové budovy ve špinavě bílé barvě v očekávání, že tam neuvidíme nic než kravskou mršinu.

Místo toho tu do vzduchu trčí džíny obepnutá srdcovitá zadnice, zatímco její majitelka se ohýbá a prozkoumává něco na suché popraskané zemi vedle mrtvého zvířete.

Ke své smůle jsem viděl dost Deanova opravářského okénka na to, abych tu zadnici poznal.

Kamera na ni moc ráda najížděla přesně pod tímhle úhlem pokaždé, když se věnovala svojí práci opraváře v předklonu.

Pardon.

Práci opravářky.

Ani Tony mi nedovolil vytěsnit ji z hlavy. Ten chlap na ni byl zatraceně pyšný, bez ohledu na všechny kraviny, co v tom svém seriálu dělala, a bez ohledu na to, že nikdy neměla čas přijet na návštěvu.

Nebo slušnost ukázat se na jeho pohřbu.

Když se k ní s Petrželkou dostaneme blíž, docvaknou mi dvě věci.

Zaprvé, ta kráva je určitě stará Zázvorka, co vždycky ráda podnikala něco, čemu Tony říkal útěk z vězení. Kory mi říkal, že ji už nějakou dobu neviděl, od té doby, co se mu asi před měsícem zbortil kus ohrady. Prostě jsem předpokládal, že si ta stará dáma konečně vydobyla svou svobodu a žije si někde přesně podle sebe.

Čekal jsem, že mi dřív nebo později někdo zavolá, že se mu vloupala do domu sto padesát kilometrů odsud, protože to by bylo Zázvorce podobné.

Místo toho byla očividně tady.

Vítr ke mně nepřivál žádný zápach a posledních pár týdnů jsem pořád pendloval sem a tam a užíval si zbytek letních prázdnin, pomáhal přátelům s různými projekty a připravoval se na začátek školního roku.

Ta druhá věc, co mě trkne? Maisey drží metr.

Ona ho nejen drží, ona jím přímo měří.

„Hodláte ji prodat na eBay, nebo se snažíte rozhodnout, jak hlubokou díru vykopat?“ zeptám se, když zastavím Petrželku vedle ní.

S trhnutím se napřímí a zamžourá na mě. Až moc dobře si uvědomuju, že ji z tohohle úhlu oslňuje slunce, a je mi úplně jasné i to, že vlastně umí používat lopatu.

Celkem dostkrát jsem ji s ní viděl zacházet v tom seriálu.

Ale nikdy tady na vyprahlém ranči. A nikdy s ní nezacházela dobře.

Chovám se jako kretén?

Ano.

Mám k tomu důvod?

Kromě toho, že mě kvůli ní ráno shodil kůň, jo. Pár důvodů mám.

Vzhledem k tomu, že zdědila ranč, který měl připadnout městu, poslední rok mi jako jeho nová majitelka přes e-mail dělala nafrněnou osinu v zadku, zmeškala Tonyho pohřeb a neprojevovala sebemenší zájem sem přijet, dokud mi zničehonic před dvěma týdny neposlala e-mail plný vykřičníků s tím, že se rozhodla se sem se svojí dcerou přestěhovat a naplno se ponořit do života hobby rančerů.

Jo, myslím, že k tomu mám důvod.

To poslední, co potřebujeme, je, aby tu nějaká městská nána s dcerou tuhle zimu – nebo zjevně už před ní – zabředla do průšvihu a čekala, že je místní zachrání.

To poslední, co potřebuju já, abych to řekl přesně.

Vím, jak to dopadne.

Flint to zařídí. Je blízko. Je na něj spoleh. Je schopný. Postará se, aby tady v zajetí těch živlů, na které nejsou zvyklé, nezemřely na blbost.

Trochu jako když mě před chvílí shodil kůň, zatímco jsem jim pomáhal odehnat nejmíň děsivého medvěda na světě.

Zatracený Earl.

„Pane Jacksone.“ Usměje se na mě, jako by měla nefalšovanou radost, že mě vidí, ale já ten úsměv znám. Každý týden, od té doby, co s tím svým malým seriálem začali, dokud nás Tony neopustil, jsem ho vídal u sebe v televizi. Ty její rovné nahnědlé blond vlasy, jasně modré oči, bílé tváře poseté pihami a rty vykrojené jako luk by mě neměly takhle zaskočit, ale už se stalo.

Nejspíš proto, že v tuhle chvíli i v tom vedru, které kolem nás sálá, vypadá úplně stejně svěže, jako když je v tom svém seriálu celá načančaná před kamerami.

A to mě rozčiluje.

Ona tady v plné výhni dopoledního slunce vyměřuje díru a je namalovaná?

Proč jako?

„Ještě jednou díky za to, jak jste nám ráno pomohl. A musím vám s radostí oznámit, že už jsem měla další dvě kafe. Kdyby mi ten medvěd nakráčel před dům teď, zvládla bych se s ním vypořádat sama a bez vřeštění. Bez přílišného vřeštění. Nejspíš. Uf. Není tady vedro? To ta nadmořská výška, co? Člověk má pak pocit, že to slunce víc paří? Snadněji se zadýcháte, než se aklimatizujete? Na to jsem už zapomněla.“

„To se dá pochopit, vzhledem k tomu, jak dlouho už jste tu nebyla.“

Její úsměv se vytratí docela a ve tváři Maisey Spencerové se objeví výraz, který nemá daleko k zachmuřenému.

Na okamžik se cítím jako kretén.

Ale Tony tuhle ženskou uctíval, zatímco ona si nikdy neudělala čas – nikdy, ani jednou za těch šest let, co jsem zpátky v Hell’s Bells –, aby sem za ním zajela. A že by mu zavolala?

Ne.

Čas od času jsem se ho zeptal, když jsme se dívali na ten zpropadený seriál, většinou potom, co se pokoušela něco zatlouct špatnou stranou kladiva nebo upustila kýbl s barvou na původní dřevěnou podlahu sto let starého domu, který opravovali. Mluvils s ní teď někdy?

A vždycky odpověděl stejně. Ne. Má moc práce, aby se vybavovala s takovým starým cvokem jako já.

Když jí nechal ten ranč, byl jsem z toho dost v šoku. Pořád přemýšlím, jestli kdyby věděl, že mu nezbývá moc času, nezměnil by to rozhodnutí a neodkázal to všechno městu a škole. Vždycky říkal, že by to tak měl udělat.

Vzhledem k tomu, kolik akcí tu pro město pořádal a jak často nechal školu, aby ten pozemek využívala, nám celkem vyrazilo dech, že nám ranč neodkázal.

Teď už to nezjistíme.

„Co máte v plánu?“ zeptám se jí a pokývnu k Zázvorce.

Maisey se narovná, rozhlédne, strčí si metr do zadní kapsy a zamžourá na mě. „To si ještě nejsem jistá. Přestěhovat se sem bylo takové impulzivní rozhodnutí, že jsem ještě neměla pořádně šanci se zamyslet nad tím, co s tím rančem vlastně dělat. Určitě na to časem přijdu. Nebo mě vesmír postrčí správným směrem.“

Vydám nějaký zvuk, který vyplaší Petrželku, a zatímco ji uklidňuju, musím si připomínat, že mám dýchat. Ježíši Kriste. „A poradí vám vesmír taky, jak se připravit na těžkou zimu ve Wyomingu?“

Zamrká.

A najednou mám v hlavě prázdno.

Naprosto, úplně prázdno tváří v tvář tomu velice raněnému, velice zaskočenému mrkání.

„Vím, že život tady je něco trochu jiného než ve městě v Iowě, ale věřím, že na to přijdeme,“ řekne a nezní přitom ani zpola tak sebevědomě jako před chvílí.

Dobře.

Podceňováním života tady na samotě si člověk jen zadělává na problémy.

Ale ta váhavost v jejím hlase?

Dělá se mnou něco, co se mi nelíbí.

Zatnu zuby. To poslední, co potřebuju, je, aby se mi ta nejneznámější a nejnešikovnější hvězda reality TV na světě dostala těma svýma ublíženýma modrýma očima a váhavým hlasem pod kůži.

Petrželka zařehtá a já znovu přitáhnu opratě. „Myslel jsem, co máte v plánu dělat s tou krávou,“ řeknu.

„Aha.“ Otře si čelo a sklopí pohled ke zvířeti, pečícímu se na slunci mezi chomáči suché trávy.

Chtělo by to déšť.

Ale nejspíš se ho nedočkáme.

Po očku na mě pohlédne, jako by odhadovala moje rozpoložení – kurva, nesnáším, když jsem za hajzla –, a potom obrátí pozornost zpátky k mršině. „Jakmile se Junie přenesla přes toho medvěda, byla špatná, že jsme sem nedorazily včas, abychom tu krávu zachránily před jejím – tím – osudem. Takže odpoledne budeme mít kraví pohřeb.“

„Kraví… pohřeb.“

„Už jste někdy zničil život nějakému puberťákovi, Flinte?“

Ta otázka by mě pobavila, kdyby mi ji položil kdokoli jiný. „Tak dvacetkrát každý školní rok.“

Tahle ženská svoje pocity vážně nezastírá. Vidím to ve chvíli, kdy jí to celé v hlavě zapadne na místo. „Vy pořád ještě učíte na střední. Když o vás strejda Tony mluvil…“

Tiše si zabručím pod vousy a tím ji přeruším. Jestli se chystá znovu říct, jak jsem starý, taky mě napadá pár nálepek, které bych mohl přiřadit já jí.

Navíc – kdy s ním sakra mluvila?

O mně?

„To je jedno,“ řekne. „Fajn. Takže znáte teenagery. Znáte teenagery, kterým jejich matky zničí život tím, že je odtáhnou přes sedmero vesmírů od všeho, co mají rádi a na čem jim záleží, a uštědří jim tak jizvy na celý život, protože oni přece vůbec nemají přístup k telefonu, e-mailu a sedmačtyřiceti různým sociálním sítím, aby mohli být s výše uvedenými kamarády dál v kontaktu, dokud si všichni nesplní svůj sen o opětovném shledání a nesestěhují se, až půjdou za celé dva příšerné, strašné, děsivé, nekonečné roky na stejnou vysokou?“

Ani se nehněte, přikážu svým rtům. Není vtipná. Není zábavná. Svým ignorantstvím ohledně toho, co je tu potře-

ba udělat, zničí tenhle ranč a v mezičase ti ještě způsobí spoustu dalších problémů a vědomí, že má v životě někoho, kvůli komu trpí tak, jak za chvíli budeš trpět ty kvůli ní, by tě mělo sakra těšit.

Kdyby tu průpovídku vypustil kdokoli jiný, klidně bych se uchechtl. Protože, ano, trochu toho o ničení náctiletých životů vím.

Dělám to denně.

A každý podzim se k tomu vracím, protože to chápu. Živě si pamatuju, jaké to bylo, být teenager. Chápu, čím si procházejí, bez ohledu na to, co si někteří z nich zjevně myslí. A obzvlášť chápu to, čím si prochází June. Přestěhoval jsem se sem do Hell’s Bells za svou tetou na začátku třeťáku na střední a až do maturity jsem neměl pocit, že bych na té škole zapadal.

To, že nabízím teenagerům bezpečné místo, kde můžou být, kým jsou, a cítit to, co cítí, dává mému životu smysl a žádnou jinou práci bych nechtěl.

Ani žádný jiný domov, když už jsem se tu usadil.

A nemiluju to tu jenom kvůli východům slunce nad kopcem nebo soumrakům nad útesy kolem řeky, na které mám výhled z domku u brány, co jsem si pronajal od Tonyho, když jsem se vrátil do Hell’s Bells. Nebo kvůli tomu, že si můžu po celodenní práci se zvířaty u Koryho uprostřed rozpáleného léta, po pokládání střechy u někoho ze známých nebo po jakémkoli dalším větším či menším projektu, s nimiž přátelům ve městečku pomáhám skoro celé léto a většinu víkendů, zaplavat v řece.

Hell’s Bells miluju proto, že je to teď můj domov. A tenhle ranč mám ještě radši proto, že Tonyho vždycky těšilo, když jsem sem bral skupinky studentů, kteří potřebovali upustit páru nebo se naučit jezdit na koni nebo si zkusit hnát stádo dobytka nebo si jen tak volně pobíhat

a vybíjet energii někde, kde je spousta místa a sem a tam nějaká budova, kde se člověk může zašít, když potřebuje být sám.

Škola neoficiálně využívá Wit’s End, asi kilometr a půl za hranicí města, k tomu, aby nastupující generaci naučila, jak se starat o půdu.

Třeba inspirujeme novou generaci rančerů.

Nebo někoho, kdo dokáže vymyslet, jak zachránit planetu.

A zatímco já se tu strachuju o budoucnost Hell’s Bells a místních dětí, ona si tu trajdá a oznamuje, že budeme konat kraví pohřeb, protože to teď potřebuje její puberťačka.

Co je na tom všem ale úplně nejhorší?

Že jsem totálně pro.

Ta puberťačka to potřebuje.

„Víte, kde bych našel lopatu?“ zeptám se.

Nakrčí na mě nos. „Lopatu? Ale ne. Tohle chce traktor. Když je tu takhle sucho, je tu hlína moc tvrdá. Navíc, traktor. To znamená zábavu. To jsem tu měla vždycky nejradši, když jsem sem jezdila.“

„Vy jste řídila Tonyho traktor?“ Nevím, jestli mě překvapuje, že ho umí řídit – v tom svém seriálu neřídila vůbec nic, ani normální pickup –, nebo že jí nevadí jen tak jakoby nic utrousit No jo, dřív jsem sem jezdila a líbilo se mi tu.

Když se na ni Tony díval v televizi, čas od času mluvil o tom, jak sem jezdila jako dítě, ale vždycky jsem z toho měl dojem, že si to schválně pamatuje lepší, než to doopravdy bylo.

Jsem rád, že vyrostla šťastná, i když už se tu moc neukazuje, říkal vždycky, když se zarazil uprostřed nějaké historky, a do očí se mu vloudil takový nepřítomný výraz,

jako by nechtěl myslet na to, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy tu byla naposledy.

A ať se propadnu, jestli teď, jak si Maisey stíní oči před sluncem a znovu na mě mžourá, nemá ve tváři úplně stejně melancholický výraz. „Naposledy když jsem byla asi v Juniině věku. Možná o rok starší. Tony byl ten typ strejdy, co by měl mít každý, a když jsem byla mladší, byl všechno, co jsem potřebovala. Jakmile jsem odjela na vysokou… no. Každopádně. Kdybych věděla, že mu zbývá tak málo času, což zjevně nikdo z nás nevěděl, ale… ten traktor. Jasně. Když jsem ho řídila podruhé, vjela jsem s ním do řeky. Jakmile se strejda Tony přestal smát, zabavil mi řidičák na traktor, co mi vyrobil.“

Zamručím a doufám, že to vyzní jako normální reakce typu To je ale zajímavé.

Tak jsem o ní a tom traktoru slyšel.

Jenom mi to vypadlo.

Ale jestli umí řídit traktor, může se o tu krávu postarat sama. A třeba to tak i potřebuje.

Třeba si tenhle život potřebuje vyzkoušet, znovu zajet s traktorem do řeky, aby jí došlo, že sem nezapadá tak, jak by chtěla, a pak zase odjede.

A ano, moc dobře si uvědomuju, že ten traktor budu z řeky tahat já.

Ale jestli ji to přiměje odjet, aby z ní nebyla další věc, kterou budu mít tuhle zimu na starosti?

Pak ji z té vody s radostí vytáhnu.

Všem v Hell’s Bells je jasné, že tohle je pro Maisey Spencerovou jen dočasná věc, než se přenese přes ten svůj rozvod. Lidi se dokonce sázejí, jestli tu zůstane celou zimu.

Ne proto, že bychom neměli rádi lidi z venku. Jsme tady celkem milí.

Ale spíš proto, že podle toho, co víme, ta ženská nemá ani plán, ani ponětí o tom, co tu dělat. A všichni jsme viděli ten její seriál.

Maisey Spencerová vypadá celkem mile. V tom seriálu nikdy neřekla o nikom křivého slova. To se musí nechat.

Ale zvládne přezimovat ve Wyomingu? Postará se o ranč? Je toho vůbec schopná?

Ani jsem se nepokoušel spočítat, kolikrát nevypnula přívod vody nebo elektřiny, když pracovala na něčem, kde bylo třeba vypnout přívod vody nebo elektřiny, a kolikrát kvůli tomu dostala ránu nebo sprchu.

Ona sem nepatří a já nehodlám být tím, kdo jí bude zachraňovat zadek pokaždé, když se nedokáže vypořádat s medvědem nebo krávou nebo se svým děckem.

Takže třeba je vlastně dobře, že je tady. Jakmile jí dojde, že si ukousla moc velké sousto, prodá ranč městu a všechno se vrátí do starých kolejí.

„Tak to vypadá, že tu krávu máte pod kontrolou.“

Dotknu se čepice na pozdrav. „Vítejte ve světě rančerství, paní Spencerová.“

„Počkejte.“ Maisey zakroutí hlavou a ten televizní úsměv jí zmizí z tváře, když vidí, že obracím Petrželku k odchodu. „Jsou tu ještě nějaké další krávy, o které bych si měla dělat starosti? Když už pohřbíváme jednu…“

Nejspíš ne. Kdyby jich Korymu uteklo víc, někdo už by je našel. „Netuším. Budete se muset zeptat Koryho na vedlejším ranči. Vzal k sobě všechny Tonyho krávy.

Jestli mu utekla ještě nějaká další kromě Zázvorky, bude to vědět.“

„Zázvorky? Vy tuhle krávu znáte? Jménem?“

„Vy tu krávu znáte?“ Junie – ne, June, tak to říkala –vykoukne z okna za námi a vytahuje si z uší sluchátka.

„Tuhle konkrétní krávu? Tak se vážně jmenuje? Vy jste ji znal?“

Je to prakticky klon svojí matky, až na tmavě hnědé oči a vlasy. Stejné kulaté bílé pihaté tváře, stejné vykrojené rty, stejná špičatá brada. „Jo. Tony – tvůj prastrejda – mi říkal, že se tady narodila, než jsme se seznámili. Za ty roky jsem se Zázvorkou strávil hodně času.“

„Takže pronesete pohřební řeč?“ zeptá se June.

Petrželka si odfrkne. Nejspíš proto, že sebou při té žádosti v sedle cuknu.

Kdyby to po mně chtěla Maisey, řehtal bych se stejně jako moje kobyla.

Ale dospívající dítě, které je úplně vytržené ze svého prostředí, bez žádných přátel v okolí, které se první den v novém domově probudilo do téhle situace?

Do prdele.

„Jasně.“

Kapitola 3

Maisey

Nejsem oblečená na pohřeb.

Ale na druhou stranu si nevzpomínám, kdy jsem naposledy šla na pohřeb zvířeti, které neznám, pod pražícím poledním sluncem s nakrknutou teenagerkou a nevrlým středoškolským učitelem – rančerem, co si pronajímá budovu u vjezdu na pozemek strejdy Tonyho.

„Můžeš být aspoň trochu uctivá a zakrýt si ramena?“ zamumlá mým směrem Junie, když se s Flintem blížíme k Zázvorčině místu posledního odpočinku, pěknému kousku země, kam začne dopadat stín, jakmile slunce klesne pod stromy na břehu řeky, která ohraničuje západní okraj pozemku.

Jsme asi na vzdálenost jednoho fotbalového hřiště od ubytovny, což je přibližně tak daleko, jak se tu dá dostat od jakékoli z budov rozesetých po dvaceti hektarech strýčka Tonyho, aniž bychom museli kopat do země tvrdé jako beton, když už chceme Zázvorku zahrabat tak hluboko, abychom předešli jejímu dalšímu prozkoumávání místní zvířenou.

„Ta kráva na sobě nemá vůbec nic, takže jsem oblečená úplně vhodně,“ odpovím Junie šeptem. „Navíc, ramena

jsou přirozená. Kdo ti říkal, že si je máš zakrývat? Potřebuju si s tím člověkem promluvit.“

Flint si zhluboka povzdechne.

S tím, kolikrát jsem ten zvuk slyšela od chvíle, co se zhostil kopání díry a přepravy té krávy – Jestli to chceme mít hotové, než se tu všichni usmažíme, udělám to já, a vy potom můžete věnovat nějaký čas tomu, abyste se znovu seznámila s fungováním tohohle traktoru –, dostane novou přezdívku.

Teď je to Sir Vzdychal, což je informace, o kterou se nepodělím s Junie, protože ona ho zjevně zbožňuje.

Nejspíš proto, že si dal tu práci a přehodil přes zbytek Zázvorčina těla plachtu, aby zesnulou trochu uctil před převozem sem k hrobu na lžíci traktoru.

Taky proto, že je to úplně cizí člověk, který s námi jde na kraví pohřeb.

A to potom, co zajel až k našemu domu pro pár drobností, s nimiž podle Junie ta kráva absolutně musí být pohřbená. I když moje dcera potřebovala od Flinta poradit ohledně jejich výběru z eklektické sbírky věcí po strejdovi Tonym, které se neprodaly se zbytkem pozůstalosti nebo které těch pár dam z městečka, co jsem pověřila, aby prošly jeho oblečení, nevěnovaly na charitu.

Jsou tu skvělí lidé. Už teď je miluju.

Většinu z nich.

„Jestli umřu a ty mi přijdeš na pohřeb s odhalenýma ramenama, budu tě navždycky strašit,“ řekne mi Junie. „Já si prostě myslím, že je uctivý si na pohřeb vzít něco hezčího než propocený tílko, který vystavuje tvoje porozvodový dohájeposílací tetování.“

Moje dohájeposílací porozvodové tetování je kolibřík. Není na něm vůbec nic urážlivého, kromě toho, že Dean vždycky říkal, že tetování jsou vulgární a že si myslel, že jsem blbá, když se mi líbí kolibříci.

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.