Krása noci

Nina George KRÁSA NOCI

Originální název: Die Schönheit der Nacht Vydáno v Knaur Verlag, München, 2018 Překlad Dagmar Hoangová Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 www.mobaknihy.cz Copyright © 2018 by Nina George All rights reserved.

Translation © Dagmar Hoangová, 2020 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2020 Vydání první SBN 978-80-243-9185-4

Nina George

Krรกsa noci

Řekni, jak chceš doopravdy žít?

1 Byla to ona. Touha. Touha, která náhle povstala z neznámého Nic, touha, která pevnou rukou svírala duši, touha prostě všeho nechat a klesat do hlubin moře. Bez odporu, stále hlouběji, zahodit sebe a svůj život jako oblázek, jako by člověk povstal z mořské propasti a jednoho dne přesně tam zase patřil.

Vertigo marée, tak říkají staří bretaňští rybáři té z ničeho nic přicházející chuti zhasnout sebe sama, být volný, osvobozený od všeho. Dochází k tomu většinou právě v nejkrásnějších nocích, ano, právě tehdy, proto se rybáři neradi dívají do hlubokých vod a na pevnině věší na okna s výhledem na moře neprůhledné těžké závěsy.

Právě na to Claire myslela, zatímco se oblékala. Tok jejích myšlenek přerušil cizinec, když se zeptal: „Uvidím vás znovu?“ Ležel nahý na posteli, u stropu se pomalu otáčel mosazný ventilátor a kreslil kroužící hvězdu z pruhů stínu na jeho nahé pokožce. Natáhl paži, když si Claire zapínala zip na zadní straně úzké sukně. Sáhl po její ruce.

Věděla, že se tím ptá, zda to budou ještě dělat. Trávit spolu tajné hodiny za zavřenými dveřmi. Bude-li to pokračovat, anebo to v pokoji 32 hotelu Langlois v Paříži skončí. Jestli to začne něco znamenat.

Claire se mu podívala do očí. Tmavomodré. Bylo by snadné odevzdat se jejich hloubce.

7

V každém okamžiku hledáme moře. A v každém moři pohled.

Jeho oči byly letní moře u Sanary-sur-Mer, v horký den, kdy mistral setřásá ze stromů přezrálé fíky a bílé chodníky lesknoucí se na slunci jsou pokropené jejich fialovou šťávou a přivátými květy. Oči, které při tom nechal otevřené, jimiž Claire pozoroval, díval se na ni, zachycoval její pohled, když se v ní pohyboval. Cizí moře jeho pohledu bylo důvodem, proč si ho na terase Galeries Lafayette vybrala. A protože měl na prstu snubní prsten.

Jako ona. „Ne,“ řekla Claire.

Věděla předem, že k tomu dojde jen jednou. Žádná příjmení. Žádná vyměněná telefonní čísla. Žádné intimnosti banálního rozhovoru o jejich dětech, nákupech na Marché d´Aligre, propečených steacích v Poulette, filmech, cestovních plánech a o tom, proč to spolu dělají, proč opustí na hodinu svůj život a tisknou se na cizí kůži, objímají a hladí cizí tělo, laskají svými ústy neznámé rty.

A s těmi rozpálenými těly se pak vrátí zpět do skutečného, prozaického vlastního života.

Claire věděla, proč to dělá.

Proč on, ji nezajímalo.

Propletené prsty jejich rukou se pomalu uvolnily.

Poslední dotek, možná nejněžnější, nejchápavější. Nezeptal se proč, neřekl, že toho lituje. Pustil ji, a ona jeho.

Vyplavený předmět v řece událostí dne.

Claire zvedla otevřenou kabelku, která spadla ze stolku z třešňového dřeva u okna pod zkoseným stropem. Když ji tam muž jemně přitiskl na jeden ze sloupů a vyhrnul jí sukni, objevil hedvábný lem jejích samodržících punčoch. Usmíval se, když ji líbal.

8

Claire předem plánovala, že najde mezi tisíci obličeji Paříže někoho, jako byl on. Náhlá představa vlastního těla, jak se tiskne k druhému. Stejný obraz zrcadlící se v pohledu toho druhého. Jen proto si ty punčochy na univerzitě natáhla, ve své kanceláři, po poslední přednášce před dvouměsíční letní pauzou. A po obligátní závěrečné oslavě, kde vypila všeho všudy půl sklenky ledového šampaňského, kolegium nenápadně opustila. Ostatní profesoři už na to, že Claire určitou dobu ze zdvořilosti zůstane, a pak se diskrétně vzdálí, byli zvyklí. „Madame le professeur odejde vždy před okamžikem, kdy si normální lidé začnou tykat,“ zaslechla o sobě jednou na dámské toaletě. Řekla to referentka nové vědecké síle. Nevěděly, že je Claire v jedné z kabinek, a ona jim dopřála čas, aby opustily místnost před ní. Až do té chvíle vůbec nezaregistrovala, že si opravdu s nikým z učitelského sboru netyká.

Někteří se jí báli. Jejích znalostí, které o anatomii lidských emocí a chování jako etoložka měla. Obávali se Claiřiných vědomostí o vůli a svévoli asi tak, jako se mnoho lidí bojí psychologa, protože stejnou měrou doufá, že je prokoukne až na páteř jejich bytí (a rozumí, proč se stali takovými, jací jsou, se všemi poklesky, nutkáními, nevinnými zraněními), a má strach z toho, co by mohl Claiřin tomograf duší odhalit pod vrstvami přívětivého chování a tajemství.

Už si ty punčochy neoblékne. Vyhodí je hned při odchodu do zlatočerného odpadkového koše v malé koupelně s dlaždicemi art deco.

Claire posbírala věci, které se vysypaly z kabelky ‒ klíče, mobilní telefon, kožený zápisník a univerzitní průkazku, bez níž by už nikdo kolem ozbrojených vojáků před Sorbonnou a přilehlými instituty neprošel, a ukli9

dila vše zpátky do hedvábného nitra tašky. Zavřela ji.

Shrnula si tmavě plavé vlasy z čela a na temeni je svinula do pečlivého uzlu. „Jste krásná v tom světle u okna,“ řekl muž. „Zůstaňte tak ještě chvíli, jen na vteřinku. Budu si vás tak moct odnést s sebou. Než na sebe zapomeneme.“ Prokázala mu tu laskavost. Chtěl jim to usnadnit.

Chutnal po mléku a cukru, po kávě a touze.

V podkrovním pokoji s provensálskou tmavou komodou, kulatým bílým stolem, versailleskými židlemi v barvě holubičí šedi a postelí s letními prostěradly bylo teď naprosté ticho. Velkoměstská melodie Paříže se vrátila.

Hučení klimatizací, ventilátorů, motorů. Bylo to, jako by se vynořila ze vzdáleného moře, z něhož se vznesla jen vlastním dechem ve zkapalnělé existenci a v přehřáté intenzitě příliš namáhavého pařížského dne se zmaterializovala ve starou Claire.

Dívala se přes střechy Montmartru. Na úzkých hřebenech se řadily hliněné komíny. Bylo po páté hodině odpolední, červnové slunce vypalovalo dutinu do času.

Střechy se díky němu stříbřitě leskly. Podobalo se to okamžiku probuzení. Vyklouznutí ze snu s dosud mlhavou realitou. Moment, který Spinoza, jak si Claire vzpomněla, považoval za místo jediné, skutečné svobody.

Střechy jako Gypnopedie Erika Satieho.

To by řekl Gilles. Jeho slova o světě byla vždy hudba.

Raději slyšel, než aby viděl.

Naproti terasa. Muž prostíral na stůl modré talíře, malý chlapec se pevně držel jedné z jeho nohou, se smíchem si užíval jízdy na tatínkově nártu.

Jako Nicolas, pomyslela si Claire.

Její syn, její dítě. Když byl ještě malý, tak malý, že ho Claire mohla pažemi celého obejmout, jeho ramena, jeho 10

po lívancích a zásobě naděje vonící bytost skládající se z důvěry a zvědavosti. Teď její paže sahaly sotva k Nicovým širokým ramenům.

Co tu dělá?

Stála u okna zchátralého hotelu střední třídy obrácená zády k cizímu muži, který ještě chutnal po ní, myslela na svého syna, plna bezmocné, něžné lásky, na svého muže, který dřív zpíval, když vstoupil do místnosti, a jednoho dne přestal, myslela na jeho obličej, který tak dobře znala, každou jeho variantu. Obličej muže, který miloval, který lhal.

Naproti vyšla z kuchyně na terasu žena v ustřižených džínách a tenkém tílku. Objala otce dítěte zezadu oběma pažemi. S úsměvem se sklonil a políbil jí ruku.

Claire se otočila k oknu zády, vklouzla do kožených lodiček s volnou špičkou, přehodila si tašku přes rameno, nadechla se, vzpřímila a pohlédla muži na posteli do očí. „Je to privilegium, když člověk ví, že někoho ztratí,“ pronesl pomalu. „Může si tak ten okamžik zapamatovat.

Jak často ztratíme někoho bez předchozího varování.“ Za minutu Claire beze slov opustila pokoj 32. Když přivolala výtah, dala se stará zdviž hluboko pod ní v kované šachtě roztřeseně do pohybu. Příliš pomalu.

Nechtěla čekat jen několik metrů od postele, od muže, od momentu osamělé svobody.

Vertigo marée bylo i na pevnině. Kdyby se příliš dlouho dívala do hloubi jeho očí, klesla by do nich. Pak teprve by mluvili o oblíbených trzích a cestovních plánech a brzo by si začali klást nebezpečné otázky: O čem sníš, z čeho máš strach, nechtěl jsi vždycky…? Poznali by se.

A začali by se před sebou schovávat.

Claire rychle scházela po točitých schodech hotelu Langlois potažených prošlapaným červeným kobercem, 11

vzdalovala se od pokoje, od místnosti, která ležela mimo její skutečný život.

Ve druhém poschodí uslyšela hlas. „Ne me quitte pas,“ zašeptala.

Z jednoho z pokojů. Z dvaadvacítky.

Ne me quitte pas. Neopouštěj mě.

12

2 Ne me quitte pas, prosil, zpíval hlas, který se poddával neslyšitelnému hudebnímu doprovodu. Slyšet byl jen zpívající hlas. Claire se zastavila. Musela se opřít o zeď.

Slova mohou lhát.

Vždycky.

Hlas ne, tělo ne. A to, co pršelo na Claire tak nečekaně zpoza zavřených dveří, byla nahota duše. Zahalená do dechu, který byl jako nádech před mlčením.

Strach a pod ním beze strachu.

Poslouchala ten zpěv, ne me quitte pas, drsný, temně, teple průzračný a také…

Hlas, byla to žena, která tančí ve tmě, jako by se na ni někdo díval. V hlase tolik spoutáno. Tolik ve vzrušení pod dechem. A přesto není pod strachem žádný strach.

Jak zvláštní. Jak krásné.

Když se dveře dvaadvacítky otevřely, zpěv zmlkl.

Claire zjistila, že hlasy jen kopírují akustické orámování vnitřního charakteru, vnějšek je většinou překvapivě jiný.

Z pokoje vyšla mladá žena, asi dvacetiletá, v jedné ruce nosič s úklidovými potřebami, v druhé MP3 přehrávač, jehož knoflík otáčela palcem, kabel sluchátek vedl k uším. Zpívala k hudbě, to bylo zjevné.

Zpěvačka byla oblečená do černých džínů a černého žebrovaného tílka, vlasy měla nedbale vyčesané naho13

ru, v obočí piercing a tetování, kmenové motivy, které pokrývaly její rameno a část levé paže.

Obličej připomínal Claire kombinaci jemných linií lišky a výrazné kresby tuší japonských umělců. Jemný nos, výrazné obočí, plná, vzdorovitá ústa v bledém obličeji, odhodlaná brada a ve tvářích náznaky důlků. Vše, čím jednoho dne bude, bylo jen načrtnuté, přesto to tu už bylo.

S čím ale Claire nepočítala, byl její pohled. Starý, temný pohled mladých očí.

Dopadl na Claiřinu levou ruku, jíž pevně svírala řemen červené, klasické kabelky přehozené přes rameno. Na její snubní prsten. Pak ten pohled vylétl nahoru k neurčitému cíli, přesto cílevědomě k pokoji 32. Přesně nad dvaadvacítkou.

A vrátil se ke Claiřiným očím. „Bonjour, madame,“ řekla zpěvačka. Její hlas se změnil, ukryl, pomyslela si Claire, byl najednou vyšší, měkčí, skromný plášť, který zahaloval duši. A změněná poloha jejího hlasu tvrdila: Jsem bezvýznamný, ignoruj mě.

Přesto byl vzdorovitý. „Bonjour,“ odpověděla Claire. „Zpíváte překrásně.“ „Já jsem nezpívala.“ Pauza. „Madame.“ Tahle madame přišla stejně váhavě jako pravděpodobná vzpomínka na chování. „Pardon, mademoiselle,“ pronesla Claire důrazně. „Předpokládala jsem to. Moje chyba.“ Dvě přistižené, pomyslela si Claire, které stojí proti sobě obnažené a nejraději by za to tu druhou zpohlavkovaly.

Jsou lži, které lháře prozradí, mademoiselle.

Chtěla to najednou říct. Ale proč?

Dívaly se na sebe z protilehlých okrajů jedné kapky času, v hotelové chodbě, uprostřed světa, dva ze sedmi 14

milionů lidí, dvě ze tří celých šedesáti devíti setin miliard žen. „Máte nějaké přání?“ zeptala se zpívající lhářka. „Mám vám nechat přinést něco na váš pokoj?“ Zase ta netrpělivost za hlasem, ten tichý hněv, zavírací nůž zavinutý v hedvábném kapesníku. „Ne,“ řekla Claire. „Není tam už nic zapotřebí.“ Mladá žena zůstala nehybně stát a upřeně se na Claire dívala. „Protože?“ ptal se její pohled. Ten zvláštní impulz na to odpovědět. Vyslovit všechno, vše nevyřčené, do toho tázavého, vědoucího, hledajícího, tak málo měkkého, a přece přitažlivého, napůl hotového obličeje, který se obelhával, sebe a to, co tak nepřeslechnutelně miloval ‒ hudbu.

Vysvětlit, proč tomu u ní, Claire, není tak, jak to vypadá. Je to jinak, nejde o sex. Nebo přece, také. I o něj. O to bolestivé, k smrti krásné odevzdání styku, v němž se rozplyne vše, co člověk znamená pro druhé, kteří ho dobře znají (ano?) a určují, kteří zalévají rohové body osobnosti do betonu. Jako matku, jako spolehlivý středobod a koordinátorku rodiny se všemi organizačními potřebami, jako ženu s duchem, znalostmi, rozvahou, sebeovládáním, kariérou, jako racionální, tak příjemně od emočních zmatků distancovanou ženu s pověstí.

Pověst! Proboha, co je pověst? Utěší, umožní volně dýchat, chrání před sny, z nichž se probudí se slzami nebo bleděmodrou, vleklou melancholií, znamená něco, má s ní něco společného, s tím, kdo skutečně je?

Když ji ten cizí muž objal a nevěděl nic o tom, nic nečekal a neiritovalo ho chybění té Claire, kterou v ní ostatní viděli, pak se všechno rozplynulo.

Byla jen tělo, Já bez minulosti v toužícím těle. Až rty pálily a svaly bolely, tělo, které se obětovalo, otevíralo, až 15

člověk plakal, protože se všechna pouta trhala, konečně trhala.

Svoboda.

Poznat znova samu sebe, pod tím vším.

A protože se na mě díval, rozumíte? Protože se na mě během toho díval a nezavíral oči, když jsem se svlékala, nezavíral oči, když jsem k němu přicházela, nezavíral oči, když jsem šla. Nenechal mě nikdy samotnou, když jsme byli nazí.

Chtěl mě vidět. Skutečnou.

Skutečnou, slyšíte, mademoiselle s podivným chováním, skutečnou. Když to ale skrýváte, jak mám někoho najít, když se vy sama držíte při zemi, hlavu, čelo, oči upřené k podlaze. Jak chcete žít?

Pořád ještě se na sebe dívaly, příliš dlouho na setkání mezi dvěma dveřmi, mezi dvěma světy, příliš mlčky, bez pohnutí, dvě ženy, dvě tajemství.

Něco Claire pálilo v očích.

Slzy to být nemohly. Neplakala.

Už hodně dlouho ne.

Mladá žena uhnula pohledem jako první. „Bonne soirée,“ řekla. „Vám taky.“ Jedinečný okamžik důvěrnosti v přítmí mezi odpočívadlem schodiště a chodbou bez oken skončil.

Claire scházela dál po schodech, prošla foyer, otevřela těžké dveře s kovanými ozdobami.

Vyjít znovu na slunce, zažehnout opět světlo.

Otřít kapku na okraji očního víčka, ochutnat sůl.

Claire se rozhodla, že si nevezme taxi. Potřebovala chodit, pohybovat se, aby ze sebe smazala stopy jeho pohybů, které stále podvědomě cítila. Zamířila na Marais, ke staré 16

čtvrti, kde přes dvacet let žila. Malé, přesné, přímé kroky, zelená viskózová sukně ke kolenům, bílá hedvábná blůza, červený pásek, červená kabelka, asfalt pod jejími podpatky, stín, který se pod ní kupil, scvrkával a zase natahoval a rozšiřoval. Soustředila se na udržení tempa. Žhavé vedro v záplavě domů. Lidé potácející se horkem ve stínu fasád. Všude zdi, tvrdost, skutečný život, byla tady, žila, byla volná. Claire šla jako stroj.

Trvalo jí půl hodiny, než dorazila do Rue de Beauce, kam se vplížil pařížský večer, který změnil Satieho šeď v šedomodrou.

Měla ještě čas, nejméně další hodinu, aby zapomněla.

Vlastně ne. Aby si nejdřív vzpomněla. Ano, přesně tak.

A aby tu vzpomínku pečlivě sbalila, a tím uzamkla, aby její stopy nezůstaly usazené v jejích gestech, v jejím hlase.

Došlo jí to až v baru Le Sancerre, když seděla v příjemném chladném vzduchu proudícím z klimatizace a hledala v tašce peněženku na zaplacení bílého vína s vůní pepře, zjistila, že zapomněla vyhodit punčochy a v duchu si kladla otázku, proč pořád ještě myslí na hlas a obličej zpěvačky.

Něco chybí.

Osahala podšívku uvnitř tašky. A pak ještě jednou.

Nic. Zvedla kabelku, začala se v ní přehrabovat, vyskládala její obsah před sebe na stůl.

Kde ho ještě měla? Dnes ráno, určitě. Když vyšla z institutu. Zapomněla ho tam? Ne… vypadl v autobusu nebo…

Kabelka… spadla otevřená ze stolu. V pokoji 32. Ne. Prosím! Tam ne. Ne zrovna tam.

Claire se několikrát nadechla a vydechla, vstala, přitlačila lopatky k sobě, zvedla bradu a zamířila k toale17

tám. V úzké umývárně si pustila na zápěstí vodu. Nebyla dost studená.

V zrcadle pohlédla do svého obličeje. Nedokázala v něm číst tak, jak četla v jiných obličejích. Tento obličej neprozrazoval nic. Zhola nic. Fatální záměr přírody?, nebo se jednoho dne stalo, že ztuhl, zkameněl v nečitelné cosi? „Merde,“ pronesla potichu.

Faktem je, že je to jen oblázek, běžná šedobílá fosilie s rezavě červeným žilkováním, zbytek pětiramenné scutelly ve tvaru hvězdy, mořského ježka, jakých se z neznámé hlubiny vyplaví na každé pláži světa stamiliony. Třináct milionů let starých. Takřka z batolecího věku evropského kontinentu. Žádná praktická nebo finanční hodnota.

Jen kámen se stopami hvězdicovité zkameněliny, kterou sebrala jako jedenáctiletá dívka během svého úplně prvního léta u moře, na pláži na Počátku světa. Tak nazývali Bretonci své hrdé, strmé pobřeží, které se zvedlo z vodních mas a stalo se pevninou. Claire přendávala tu dvojbarevnou fosilii, na pohmat hladký, srdčitý kámen, třiatřicet let z kapsy kalhot do kabelky, aktovky, na psací stůl, jako by mohla navždy nosit s sebou počátek světa.

Jako dítě na to kamenné srdce přísahala, že ji už nikdo nedostane do těsného bytu v pařížské Belleville, jako teenager do jeho povrchu vytlačila svou bolest a hlad po životě, jako studentka ho pevně svírala v levé ruce při zkouškách a při psaní diplomové a potom doktorské práce, zatímco pravicí bojovala propisovací tužkou o život, a jako profesorka na vysoké škole ho každé ráno umísťovala doprostřed svého psacího stolu vedle stojánku s vizitkami. Právě před několika slovy, která obsahovala vše, pro co pracovala, hořela, čeho se zříkala a znovu a znovu pracovala.

18

Dr. Stéphenie Claire Cousteau, professeure de biologie et anthropologie, Institut d´Études Politiques de Paris St. Germain.

A teď je pryč.

Jak jisté je, že tady ještě je?

Nezůstala tam, v tom pokoji?

Neuvažuješ logicky, Claire. Cítíš. Necháváš se pohánět strachem a adrenalinem. Mysli! Hypotézy a pocity nejsou vhodný základ pro rozhodování. „Samozřejmě, že tady jsem,“ zašeptala.

Claire myslela na dnešní ráno, na svou poslední přednášku před letní pauzou.

Na okraji každého lidského vědomí jsou uložené emoce, které jsou obecně považovány za nelogické: agrese, posedlost, touha, strach, nenávist.

Zpravidla vám tyto emoce nezpůsobí újmu. Je možné, že se něco stane. Ruptura ve známém tkanivu všedního dění a zvyku. Maličká trhlinka, znejistění, nestabilita, změna navyklého. Víc není zapotřebí, aby to otřáslo osobností a dohnalo ji k jednání, které je nejen nevysvětlitelné, ale vypadá i nekontrolovaně.

To je ono. Jen ruptura.

Nacpala punčochy hluboko do odpadkového koše.

Racionálně bezvýznamná ruptura na konci slaného, žhavého odpoledne, kdy byla jen ‒ jen? ‒ ženou a ničím jiným, žádaná, laskaná, objímaná, živá, žena, nikdo jiný, a tím pádem všechno.

Pečlivě tu trhlinu uzavře.

Claire si osušila ruce a opustila toaletu.

Pila své Sancerre a při každém doušku myslela na to, co je třeba ještě udělat a komu zavolat, než odjedou jako každé léto do Bretaně. Ladič pian. Zahradník. Dolít olej do Tlusťocha, starého mercedesu kombi. Udělat pořádek, 19

udržet pořádek, urovnat všední život jako postel, oficiální postel, nikoli tajnou.

Claire věděla, že ji někteří z mužských kolegů nazývají la Glaçante. Popisovalo to její schopnost nedávat s výjimkou vědeckých analýz žádný prostor emocím. Byla to také narážka na to, jak dávala všem košem, a na chlad, který muži ‒ a tu a tam i ženy ‒ v její přítomnosti pociťovali.

Zvláštní, že jsem se tak snadno nechala svést k vychladnutí, abych se něčím stala, abych byla mezi muži něčím.

Nekompromisně spolkla myšlenku se zbytkem vína.

Claire dala barmanovi s rudými kotletami znamení.

Položil před ni účet a kývl na ni.

Taxi přijelo za tři minuty. Projíždělo Paříží, z níž zmizeli turisté v drahých restauracích, nudných erotických show a přeplněných výletních lodích.

Už jen jednou nechala Claire zastavit taxík.

20

3 Čtyři druhy soli. Sůl moře. Sůl slz. Sůl potu. Sůl vzniku světa, jak Gustav Courbet nazýval tmavé květy ženy.

Na to Claire myslela, zatímco se taxík prodíral pařížskou dopravní špičkou.

Léto bylo jiné než předchozí roky. Bylo žhavější, vytrvalejší, jen zřídkakdy foukl do obličejů, vlasů, skrze šaty a látky slabý vítr, skrze tři druhy soli ze čtyř.

Claire pozorovala ženy na ulicích, v kavárnách a před butiky, na autobusových zastávkách a u kašen. Bylo to, jako by se dívala dvěma rozdílnými páry očí. Etoložka, která četla v chůzi, držení těla, obličeji a gestech, registrovala napětí a strach, roztržitost a mnoho tichých přání být viděný nebo přehlížený, být předmětem touhy nebo závisti. Byl v ní ale i druhý pár očí, který neznala. Vykukoval trhlinou, rupturou ve tkanivu Claiřiny rutiny.

Kolik tajemství zamlčuje každá z těchto žen? Tamta s nákupní taškou. Prodavačka před výlohou s přestávkovou cigaretou, která zkontrolovala svou siluetu a vtáhla břicho. Kolik tajemství, kolik milenců, kolik nemilenců, kolik nevyplakaných slz? Kolik nevyslovených, neuskutečněných nápadů? Kolik lidí zaujímalo tento nerealizovaný prostor, místo aby se staraly o ženy, děti, matky, muže, sourozence? Co zůstane na konci dne pro vlastní myšlenky jim samým, cyklistce, která schovává pohled za slunečními brýlemi, řidičce autobusu, která se dívá 21

na červené světlo, jaká přání se splní dámě ve žluté, která určitě překročila osmdesátku, a jaká se někomu, kdo za to stojí ‒ nebo také ne ‒ nesplní? Co je zapotřebí, aby se ty ženy změnily, jaká ruptura, jíž by mohly jejich nahromaděné dny vytéct? Co je vlastně třeba, aby se žena změnila? Stačí muž?

Píseň zpoza zavřených dveří?

Kámen, který se ztratil?

Claire se cítila být těm cizím ženám blízko, tak blízko! Byly tady, zároveň na světě se všemi svými skrytými myšlenkami a neživými činy za řádným konáním, a taxi prořezávalo čas.

Vyhlídka na léto, osm týdnů v Bretani, Claire skličovala. Ráda by zůstala v Paříži, každý den vstala, jako vždy mnohem dřív než Gilles a Nicolas, šla do Science Po, dělala to, co vždycky, pracovala, přednášela, poučovala, analyzovala, dávala jako studijní vedoucí hodiny a potom uplavala v bazénu tisíc metrů. Litovala už, že se nechala v hotelu Langlois vyvést z rovnováhy, bylo to ale nutné, velice nutné, aby konečně zase dýchala.

Když taxi odbočilo do její ulice, rue Pierre Nicole, vzdálené jen několik příčných ulic od břehu Seiny a Notre-Dame, s řadami domů, které tvořily typické, pětiposchoďové hausmannovské budovy, Claire se probrala.

Tak jako se člověk probere po kinu, když kokon cizího světa ustoupí do tmy sálu a oslní ho světlo skutečnosti.

Když otevřela dveře bytu v pátém poschodí, obklopily ji zvuky písně Mr. Bojangles, vůně rozmarýnu, čerstvě nakrájeného medového melounu, mírně osmažených lilků, pod tím něco nedefinovatelného, chutného, vařeného. Položila červenou kabelku na půlkulatý stůl, pohlédla krátce do oválného zrcadla. Vypadala stejně jako ráno, když v půl sedmé odcházela a Nico a Gilles 22

ještě spali. Claire jim nechala ve stříbrné konvici kávu.

Jako vždycky. „Sammy Davis junior, rok 1984, Berlín,“ řekl Gilles místo pozdravu, nalil do vinné sklenky medově bílý savojský Apremont a podal ho Claire přes plynový sporák stojící uprostřed kuchyně. Na monitoru otevřeného laptopu na širokém parapetu přímo před otevřenými okenními křídly tančil Sammy Davis v bílé košili, černých kalhotách a klobouku na berlínském jevišti. Gilles miloval tuto verzi, to Claire věděla. A tak, jak se na ni teď její muž díval, uvolněný, podnikavý, v modré, trochu pomačkané plátěné košili přes oprané džíny, mu z nitra jejího těla vyzařoval vstříc cit. Byl teplý a bolel.

Vzala sklenici, přičichla krátce k vínu a postavila ji vedle sebe. „Myslela jsem, na oslavu dne…“ Postavila na velký stůl z přírodního dřeva papírovou tašku se dvěma lahvemi chlazeného šampaňského Ruinart. Koupila je v obchodě s vínem a whisky vedle Marché des Enfants Rouges, když čekala na taxi a jela pak rovnou domů. Vedle položila kytici bílých růží. „Šampaňské a čerstvé květiny? Bude z nás mít úplně nesprávný dojem,“ prohlásil Gilles.

Pak zapískal se Sammym finále živého záznamu, otočil se k lednici, vyndal ze žluté porcelánové misky čtyři kusy tmavočerveného masa a láskyplně je položil před sebe na pracovní prkénko, které koupil velice levně v Dordogne od jednoho truhláře.

Claire se posadila k dlouhému stolu, který je už dlouho provázel. Gilles chtěl mít vždycky velký stůl. Dost velký, aby u něho jedli s přáteli, dětmi (chtěl vždycky tři, Claire žádné, ale… nu ano, kdo komu může vyčítat závažné zřeknutí?), aby u něho pracovali, hádali se, hrá23

li, mluvili. „Stůl života chci, Claire, srdce, potřebujeme velké, silné srdce ze dřeva a života.“ Když krátce po Nicolasově narození koupili byt v rue Pierre Nicole ‒ stále ještě ho spláceli z Claiřina pravidelného profesorského platu, protože komponisty na volné noze, jako byl Gilles, považovaly banky už před dvaceti roky za rizikový úvěrový faktor ‒ nechal Gilles probourat zeď mezi salonem a kuchyňkou. Postavil kuchyni kolem stolu, který našel v bývalé dívčí klášterní škole v Pikardii.

A vymínil si, že zařídí ten srdcový kus bytu podle svého.

Bylo to vedle zvukotěsného, klimatizovaného hudebního studia jeho teritorium.

Nezarámované obrazy. Regály z bretaňského naplaveného dřeva plné koření, cop suché šalotky, svitky skořice a muškát v otlučených křišťálových sklenicích. Židle z období Ludvíka XV. zdobené pestrými látkovými polštáři z pohoří Luberon. Ošoupaná křesla barvy koňaku u oken z pozůstalosti britské čajovny. Černobílé fotografie bývalých pařížských trhů. Obrovská kredenc z Normandie, která obsahovala kameninové talíře, marocké čajové sklenice, bambusové košíčky, které Gilles vymámil svým šarmem z vietnamského kuchaře v Galeries Lafayette, půl tuctu čajových konvic, sto let staré naběračky, měděné hrnce, cedníky na mušle, lexikon francouzských sýrů, otvírák na víno značky Laguiole z Domme, košíček slaných mandlí, otevřený týdeník Paris Match s Macronem a jeho Brigitte na titulní stránce (Francouzská média velice zaměstnávalo téma čtyřiadvacetiletého věkového rozdílu.

Claire odmítla poskytnout rozhovor jedné televizní stanici, která se jí chtěla jako nejznámější pařížské etoložky za vysoký honorář vyptávat na neobvyklé zpárování v naději, že uvede dobré Oidipovské anekdoty. S poděkováním se toho zřekla. Bylo absurdní, že je ženě vyčítáno, že stárne, 24

a přesto, mon Dieu!, vede milostný život), mléčný portrét Anaїs Ninové ve zlatém rámečku, baterie popelníků s logy Ricard, Gitanes, Le Monde z doby, kdy Gilles a Claire kouřili, foukací harmonika F-dur a další harmonika A-dur. „Faux filet?“ zeptala se Claire.

Seděla na místě, které bylo od začátku její, v čele stolu, aby odtamtud pozorovala Gillese, jak vaří, zpívá nebo si brouká melodie, které byly jen proto, že vycházely z jeho podstaty. A které někdy o několik let později plynuly ve velkých kinosálech ze silných reproduktorů. Zřídkakdy.

V jeho životě neexistovala existenční jistota. Finanční zálohou rodiny byla Claire.

Ochutnala víno. „Oui, madame. A originální ratatouille podle přísně střeženého receptu mé provensálské babičky.“ „Ano? Ta babička je pro mě novinkou.“ „Byla to dědečkova tajná milenka. Měli určitý druh ratatouille poměru.“ „To by bylo krásné téma rozhovoru pro dnešní večer.

Tajná milenka a její oblíbené recepty.“ Gilles vrhl na Claire rychlý pohled. Neznatelná hra svalů jeho tváří. „Rozhodně,“ odpověděl bez váhání. „Nico se nás pak ale zeptá, jestli bychom ho nemohli dát k adopci.“ Ne, chtěla Claire opravit, ne, tak jsem to nemyslela!

Opravdu. Tak ne. Claire Gillesovi nikdy nepředhazovala jeho milenky. Ani v náznacích, aby ‒ no ano, aby dala najevo, že minimálně o čtyřech ví, i když o tom její muž nemluvil a nikdy, opravdu nikdy nebyl nediskrétní.

Claire přešla mlčení, jako by nevěděla, že ji pochopil nesprávně. „A maso? Od Desnoyera?“ „Bůh mě chraň při těch lékárenských cenách! Dokud není podepsaná smlouva s Gaumontem na minisérii 25

s Omarem Syem, bude hasmannovská strava. Objevil jsem talentovaného řezníka v Marais. Maličký krámek u Galeries Lafayette.“ Její muž se soustředil na maso, masíroval ho.

Upila tentokrát velký doušek vína.

Galeries Lafayette byla nedaleko hotelu Langlois.

Galeries Lafayette byla ale také poblíž televizních studií Gaumont.

V podstatě se polovina Paříže nacházela u Galeris Lafayette.

Gilles míchal v bílé porcelánové misce, z níž jindy pil svou ranní kávu s horkým mlékem, sladkou sójovou omáčku teriyaki, rozsekaný česnek, sezam, domácí kečup a med s trochou malinového octa z Provence. Pak sáhl po whisky Laphroaig, kterou přivezla Claire ze své poslední služební cesty (šestitýdenní hostitelská docentura z Oxfordu; politika emocí: média, manipulace a moc mínění. Bože můj, někdy toho má plné zuby!), a vrhl na ni tázavý pohled. „Jen do marinády nebo do sklenice? Máš ode dneška osm týdnů volna. Palec?“ Natáhl palec, nejdřív vodorovně, pak svisle. Centimetr whisky nebo raději rovnou pět?

Jejich stará hra, od první společné sklenky. To gesto předvedl barman za sto let starým pultem bretaňského baru Le Mole v Lampaul-Plouarzelu, whisky na šíři palce nebo raději na výšku?

Dvaadvacet let tohle gesto. „Později. A vezmu si do Trévignonu pár zkušebních testů a knih. Od podzimu máme nový výzkumný projekt.“ „Jak chceš.“ Gillesovo pokrčení rameny bylo rezignací. Nikoli kvůli whisky. Kvůli ní.

26

Claire bylo jasné, že se Gilles kvůli tomu maličkému zklamání nezeptá, jaký výzkum to je. Mohla whisky přijmout a na oplátku by se zeptal. Gesto za gesto.

Maličkosti. Vždycky to byly jen maličkosti.

Gilles nalil do marinády větší množství kouřově zbarvené skotské whisky Islay.

Playlist laptopu hrál René Aubryho. Salento. Gilles míchal ve stejně poklidném rytmu kytar marinádu.

Jeho klidné, vědoucí ruce.

Jeho dobrosrdečná, starostlivá bytost, která zaplňovala celou kuchyni a která ji uklidňovala. Přese všechno.

Protože Gilles byl mnohem víc než nepoložená otázka po její práci. Kdyby byl Claiřin život strom, byl by on všemi letokruhy. Věděla, že Gillesovy milenky nemají nic společného s ní. Jen s ním. Mluvit o tom, přiznat, že o tom ví, by znamenalo, že se to dostalo do této kuchyně. Do tohoto života, do její postele, do její hlavy.

Plýtvání energií. Nenáviděla vydávat příliš mnoho síly a energie na emoce, které nezmění nic na minulosti. „Předpokládám, že víš, jestli není naše návštěva vegetariánka nebo svědkyně Jehovova,“ pronesla Claire po chvíli.

Gilles klepl vidličkou v míse. „Nechceš mi říct, že musím udělat vlažný tofu salát s pomerančovou marinádou a jako dezert pouhé jahody?

Bez armagnacu?“ Díval se na ni tak ohromeně, že se Claire musela zasmát. „Tedy, je to Nicova…“ Jak by to měla říct, přítelkyně? Od Nicových šestnáctých narozenin seděla u dlouhého stolu tucetkrát „jen kamarádka“ a rozpačitě otáčela v prstech její něžné, hladové srdce, málokdy ale některá přišla podruhé.

Nicolasovi teď bylo dvaadvacet a minulý týden oznámil, že jim chce někoho představit.

Někoho. Ne: jen kamarádku.

27

Způsob, jakým Nico vyslovil její jméno, prozradil Claire, že její syn chce to vibrující, tančící, měkké slovo nechat klouzat po jazyku častěji. Že v jeho srdci způsobilo malý, neklidný posun, že ho vede k úsměvu, uprostřed dne, prostě jen tak, když se dívá z okna.

Julie.

Claire se při té vzpomínce usmála. Při pomyšlení na zář v Nicových bystrých, hnědých očích. Na jeho nezvyklou vážnost.

Láska mění chlapce v muže.

A nešťastná láska v osobnost.

Nico ještě nikdy žádnou neměl. Neznal bolest lásky, byl vždycky ten, kdo odcházel. Zoufalství, když touha ochabne a vášeň začíná nahrazovat přátelství. Když oči toho druhého už nezáří, ale uhýbají a jednoho dne se dívají jiným směrem. Bezmoc. A potom pochopení, že člověk přežije tu bezmocnost jen jako někdo jiný, opatrnější, vzdorovitější, nespravedlivější. Teprve po velké lásce, po opuštění ‒ člověk může být opuštěný i v manželství, přestože zůstane s tím druhým, není-liž pravda? ‒ teprve potom se zrodí dospělý.

Její syn byl pojmenován po St. Nicolasu, jednom z ostrovů Glénan-Archipels ve Finistère. Zplodili tam Nica v teplé písečné prohlubni, nad sebou mléčnou dráhu, která tančila vzhůru nohama na černé, bublající vodě.

Gilles to jméno vybral.

Jako vybíral čajové konvice, utěrky z Luberonu a otvírák na víno, pomyslela si Claire. Ta hluboká, nefalšovaná touha po něčem stálém, označení na imaginární mapě jen jedním směrem nepřetržitě plynoucího bytí. Jako by se tím dala zachovat nesmrtelnost okamžiku.

Ale fungovalo to. Něco zůstalo uchováno. Claire pořád ještě věděla, jaké byly Gillesovy doteky, jeho ústa 28

v jejím klíně, který chutnal po moři. Věděla to, protože Gilles ji potom políbil, dva druhy soli na rtech. Jak byla opojená, jak rozpačitá. Jak vnitřně vzrušená a příliš bdělá, aby se zapomněla. Claire měla chuť, nenašla ale žádné vysvobození. Gilles měl při tom zavřené oči. Zavíral je vždy před a během milování. Claire se před ním později přestala svlékat. Aby neviděla, jak se na ni nedívá.

A jak se později, po skončení léta, zase v Paříži, otupěle skláněla nad knihami Konrada Lorenze, Edwarda O. Wilsona a Diane Fosseyové, když najednou mělo přijít dítě. Dítě, přitom jím byla ještě sama! Dvaadvacetiletá, už ne dítě, ale na začátku ženského rozpuku ‒ ale…

Udělali jsme si dítě, pak se vzali a někdy v těch letech jsme se poznali.

A tady jsme dnes.

To My s neviditelnými mezerami, to My se skleněným mlčením, na které narážíme a tváříme se, jako by neexistovalo.

29