Kletba japonského náhrdelníku by Nakladatelství MOBA

KLETBA JAPONSKÉHO NÁHRDELNÍKU

Peti, která tenhle příběh četla jako první.

Prolog

S větvemi sakur si pohrával lehký jarní vánek. Takumi Murata vzhlédl do korun, obtěžkaných velkými zelenými pupeny, na nichž už se tu a tam začaly objevovat tmavě růžové skvrny – předzvěst budoucích květů. Ty se rozevřou zhruba za dva týdny a celá zahrada, oděná v jejich kráse, bude přitahovat zraky sousedů i kolemjdoucích.

Takumi vídal kvetoucí sakury celý svůj život, tedy téměř osmdesát let. Přesto ho ten pohled nikdy neomrzel a každoročně se na sklonek března těšil. I proto, že do jejich domu v tom čase zavítaly všechny jeho děti, vnoučata a pravnoučata. Samozřejmě nebudou chybět ani turisté. Takumi si o nich dřív nemyslel nic dobrého a o jejich návštěvy nestál, ale jeden z jeho synů ho přesvědčil, aby jim otevřel dveře dokořán.

„Nejde jenom o zahradu. Máš přece svoji kovárnu,“ nabádal ho. „Tradiční řemeslo, které se brzy ztratí ze světa. Přesně tohle chtějí turisté v Japonsku vidět.“

Takumi chtěl namítnout, že by se jeho řemeslo –totiž ruční výroba řezbářských dlát – nemuselo ztratit ze světa, kdyby ho po něm některý z jeho synů převzal. Tu poznámku ale spolkl, protože v tomto ohledu už se nazlobil dost a dávno se smířil s tím, že jeho děti chtějí trávit svůj život mezi kancelářskými stoly a obrazovkami počítačů. Místo toho vyjádřil pochybnosti, že by jeho malá, nenápadná kovárna, stojící ve stejné zahradě jako

jeho rodný dům, mohla vůbec někoho zajímat. Syn ho donekonečna ujišťoval, že všechno zařídí a návštěvníci se jen pohrnou. Takumi nakonec souhlasil z čiré zvědavosti, zda ten podivný nápad přinese nějaké ovoce. Kupodivu přinesl.

Turisté se sice nehrnuli ve velkém, ale pár výprav se každý měsíc od jara do podzimu objevilo. Za drobnou úplatu jim Takumi ukazoval, jak vyrobit tradiční japonské dláto, jehož tělo musí být z oceli měkké, která utlumí každý budoucí náraz kladívkem, zatímco na ostří je potřeba použít ocel extrémně tvrdou a odolnou. Ne vždy si byl jistý, že jeho výklad návštěvníky zaujal. Dost často jen zběsile fotili každý metr čtvereční kovárny, aniž rozuměli nebo chtěli rozumět tomu, co se jim snažil říct. Třeba to, že nástroje, které se rodí pod jeho rukama, mají duši. Že je tak vyráběly celé generace kovářů před ním.

A že se nedají srovnat s těmi nanicovatými výrobky, které vznikají na pásech, jeden jako druhý, bez potřebné péče a kvality.

Někdy Takumi litoval, že se nechal k celé té bláznivině umluvit. Ale když přišla zima a on a jeho žena v domě na dlouhý čas osaměli, začalo se mu po návštěvách z cizích zemí stýskat. S kvetoucími sakurami však místo opět ožívalo. Vždyť už dneska dorazil první letošní turista. Přijel sám, což bylo vždycky lepší, než když se do kovárny nahrnul celý zájezd. Sympatický mladík odkudsi z České republiky navíc projevoval upřímný zájem o všechno, co mu starý kovář ukazoval. A tak se Takumi rozhodl pro speciální exkurzi. Vzal hosta nejen do kovárny, ale i do přilehlé dílničky a tam mu předvedl, jak se s tradičními japonskými dláty pracuje, a ukázal mu svoje nejoblíbenější a nejvzácnější kousky, které během života vyrobil. Mluvili spolu anglicky, ale mladík uměl i pár

japonských slov a Takumi mu ukázal, jak může zapsat své jméno pomocí japonských znaků. Nakonec zaskočil do domu pro saké, aby si povídání ještě zpříjemnili. Jeho host však v rychlosti vyprázdnil svůj pohárek a už se zvedal k odchodu. Spěchal prý totiž na letiště, aby se vydal zpátky domů.

Sotva ho Takumi vyprovodil ze dveří, objevil se na prahu soused, který si tou dobou zvykl chodit na kus řeči.

A tak se stalo, že Takumi snad poprvé v životě nechal svoji dílnu neuklizenou, aby se věnoval nově příchozímu.

Teprve teď, po mnoha dlouhých hodinách, si našel čas, aby napravil, co zanedbal.

Stočil svoje kroky z hlavní cesty, lemované sakurami, a vydal se pěšinou do zadní části zahrady, kde stála kovárna a dílna. Otevřel dveře menší z budov, v níž to vonělo pilinami, jež v tenké vrstvě pokrývaly podlahu.

Takumi vzal koště a smetl je na hromádku. Potom přešel k ponku, kde ležela jeho nejmilovanější sada dlát. Vyrobil ji těsně po své svatbě a jeho žena Misaki namalovala na dubové rukojeti jednotlivých nástrojů drobné obrázky, vesměs japonské symboly, včetně sakurové větvičky obtěžkané růžovými kvítky. Tu sadu si schovával jako hotový poklad v malé skříňce v samém rohu dílny a jen výjimečně ji vytáhl, aby se jí pokochal nebo pochlubil. Teď vrásčitýma rukama posbíral jednotlivá dláta a jedno po druhém téměř obřadně vložil do dřevěné kazety, kde měla své místo. Myslel přitom na to, kolikrát už je chtěl někdo odkoupit. Ale on by je nikdy neprodal, ani kdyby mu nabídli všechny peníze světa. Dávno se rozhodl, že sadu jednoho dne zdědí jeho nejstarší vnuk Hiraku. Tak jako další rodinné památky, včetně té nejdůležitější. Takumi se sklonil ke skříňce, a ještě než do ní kazetu s dláty uložil, natáhl ruku do nejhlubšího rohu, kde

onen speciální artefakt ukrýval. A vzápětí strnul. Protože nahmátl jen prázdno.

Srdce se mu divoce rozbušilo. Odložil dláta na podlahu a oběma rukama vytahoval ze skříňky předměty, které si v ní schovával: obrázkovou knihu z dětství, starou fotografii rodičů, vějíř po babičce i poslední z desítky talismanů, které si letos přinesl z chrámu, aby jimi podaroval přátele. Po šedivé krabičce, kterou si jeho předkové po staletí předávali z generace na generaci, nebylo ani památky.

Roztřásl se hrůzou. Měl ten předmět uchovávat v tajnosti a v bezpečí. Tak mu to kladl na srdce jeho otec. Nic na světě prý není důležitější. Nechtěl si ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby se ta věc dostala do nepovolaných rukou.

A v tu chvíli si uvědomil, že přesně to se stalo. Krabičku s nejcennějším pokladem jeho předků musel ukrást ten turista. Využil příležitosti, když zůstal v dílně na pár minut sám, zatímco Takumi odešel pro saké. Jak mohl být tak neopatrný! Nechal se naivně ošálit mladíkovým příjemným vystupováním a vůbec ho nenapadlo, že má před sebou prachsprostého zloděje.

Jen silou vůle se donutil uklidnit zdivočelé myšlenky. Teď se nemůže zhroutit, teď musí jednat. Podle toho, co ten kluk povídal, sedí už nejspíš v letadle. Zatracená sousedská návštěva, zlobil se Takumi. Kdyby se pustil do úklidu dřív, mohl krádež odhalit zavčasu a zloděje třeba dopadnout ještě ve vesnici. Takto se všechno zkomplikovalo. Bude muset požádat o pomoc. Zrak mu padl na poličku nad ponkem. Ležel tam útržek papíru, na nějž mladík napsal své jméno v latince, zatímco Takumi přidal přepis do japonského písma. Ještěže si zloděj lístek neodnesl, takto tu po něm zbylo alespoň nějaké vodítko.

Už podruhé ten den nechal Takumi dílnu v nepořádku, a jak nejrychleji mu jeho staré nohy dovolovaly, vyrazil k domu. Zamířil rovnou k telefonu a popadl tlustý zápisník s kontakty, ležící na stolku vedle něj. Netrpělivě jím listoval, až konečně našel číslo na osobu, která ho před lety navštívila. Netušil, zda upíná své naděje správným směrem, ale jiný nápad v tu chvíli neměl. Zhluboka se nadechl a roztřeseným prstem vytočil příslušné číslo.

Ten dům býval obyčejně docela klidný a spořádaný. Kromě občasné rodinné hádky nebo zbytečně nahlas puštěné hudby tu většinou panovalo ticho, a to i přesto, že se nacházel prakticky v centru města. Stál ale v zastrčené ulici, stranou od hlavní silnice, takže sem nedoléhal hluk dopravy ani obvyklý městský mumraj.

Olga Hanáková ten klid vítala, ale zároveň ji trochu rozčiloval. Vlastně ji docela těšilo, když někdo ze sousedů porušil zažitý pořádek a ona ho na to mohla upozornit. Mohla si postěžovat, možná se s někým i malinko pohádat a rozvířit tak stojaté vody svého monotónního života. Proto byla vždycky na stráži a udržovala si dokonalý přehled o tom, kdy kdo odchází nebo přichází, ke komu přišla návštěva, kdo a jak dlouho suší prádlo ve společné prádelně a čí kolo blokuje dveře kočárkárny.

Toho rána tak rozhodně nemohla přeslechnout kroky z chodby, které se vymykaly tím, že nemířily po schodech dolů – tedy ven z domu – ale naopak vzhůru. Rychle vyskočila od kuchyňského stolu a zamířila do malé předsíňky ke kukátku, aby si ověřila svoji teorii – totiž že je to opět Macháček, majitel bytu v podkroví, který už třetí den marně shání svého nájemníka, aby od něj vybral pravidelnou měsíční platbu. Hanáková s ním mluvila předevčírem a jasně mu řekla, že se ten kluk ještě nevrátil z jedné ze svých pochybných cest bůhvíkam. Macháček

jí nejspíš nevěřil, a proto chodil znovu a znovu. Pitomec, pomyslela si a vrátila se za stůl k rozluštěné křížovce.

Netrvalo ovšem dlouho a po schodišti dusaly další kroky a po nich další. Hanáková se zamračila. Otočila se k oknu, poodhrnula krajkovou záclonu, vyhlédla na ulici a srdce se jí rozbušilo vzrušením. Prostor před domem zaplnila řada aut, která tam nepatřila. Stála ledabyle tu a onde, protože místní ještě nestihli odjet za prací, a většina parkovacích míst tak zůstávala obsazená. Hanáková by se za normálních okolností nad nedbale odstavenými vozy pohoršila, ale toto rozhodně nevypadalo na normální okolnosti. Dvě z těch aut byla totiž policejní a světla jejich majáků zalévala ulici záblesky modrého světla.

Halas z chodby ji přinutil odtrhnout se od okna a vrhnout se zpátky do předsíně. Kukátkem viděla málo – jen zdeformované obrysy postav míjejících její byt, aby vzápětí pokračovaly dál, do vyšších pater. Hanáková proto otočila klíčem v zámku, pootevřela dveře a opatrně vyhlédla na chodbu.

Zklamaně zjistila, že není zdaleka první, koho hluk vylákal ven. Obyvatelé domu postávali před svými byty, snažili se skrze schodiště dohlédnout do nejvyšších poschodí, kde zřejmě panoval čilý ruch, a tlumeně rozebírali, co se asi děje. Hanáková několikrát zřetelně zaslechla slovo policie.

Ve dveřích protějšího bytu se objevila kompletní rodina Tomanových, dospělí viditelně nervózní, zatímco děti, které Hanákovou jaktěživ nepozdravily, koukaly na celou scénu s neskrývanou zvědavostí.

„Co myslíte, že se stalo?“ ptala se Tomanová a stiskla přitom rameno své dcerky. „Snad někoho nevykradli.“

Hanáková zavrtěla hlavou. „Lupiči by začali odspoda. U někoho v přízemí jako tenkrát před čtyřma rokama,

když vykradli Součkovy.“ Vyšla na chodbu a zahleděla se na schodiště nad nimi. „Já myslím, že přišli kvůli tomu mladýmu nájemníkovi, Koukolíkovi. Víte přece, jaký divný typy si tam tahá. Určitě berou drogy. Ani bych se nedivila, kdyby je ten kluk i prodával.“

„Půjdu se tam podívat,“ navrhl Toman a vydal se po schodech nahoru. „Vy tady počkejte, paní Hanáková,“ zarazil ji, když se chtěla pustit za ním.

Navzdory jeho příkazu udělala pár kroků vzhůru, ale chodit do schodů už jí dělalo potíže, a tak si řekla, že jednodušší bude počkat, s čím soused přijde.

Vrátil se sotva za minutu, bledý a s vytřeštěnýma očima. „Děcka, domů,“ sykl a postrčil své ratolesti do útrob bytu. Potom se otočil k oběma ženám. „Je to opravdu ten mladej Koukolík.“

Hanákové se po tváři rozlil vítězoslavný úsměv. „Já to říkala! Že v tom jsou drogy?“

„Našli ho mrtvého. Prý ho někdo zabil.“

Hanákové poklesla brada. „To je příšerné!“ vykřikla se špatně potlačovaným vzrušením. Pak se vrhla do schodů, nedbajíc na bolavé klouby, ale soused ji opět zarazil.

„Nikoho tam nepustí. Nemáme tam chodit.“

„A řekli vám, co přesně se stalo? Viděl jste něco?“

Toman zavrtěl hlavou.

Hanáková nervózně podupávala u paty schodiště. Pak se rozhodla sejít alespoň o patro níž a informovat ostatní sousedy – mají přece právo vědět, co se v jejich domě děje. Netrvalo dlouho a o vraždě nájemníka z podkrovního bytu si špital celý dům. Po schodišti tu a tam procházeli policisté, ale na otázky neodpovídali, jen mrzutě vyzývali okounějící, aby jim uvolnili cestu. Hanáková zaslechla, že ještě čekají na vyšetřovatele, který bude mít celý případ na starost.

Objevil se asi o dvacet minut později, a přestože chodby se tou dobou už trochu vylidnily, Olga Hanáková si jeho příchod rozhodně nenechala ujít. Pozorovala ho, když stoupal do jejich patra, a musela uznat, že na ni udělal dojem seriózního člověka na svém místě. Mohlo mu být něco málo přes padesát, tmavé vlasy už mu prošedivěly, ale pořád byl urostlý a zřejmě v dobré kondici. Jeho tvář působila na první pohled laskavým, otcovským dojmem, ale zračilo se v ní i cosi přísného, autoritativního. Doprovázela ho asi pětadvacetiletá dívka. Ta Hanákovou svým vzezřením naopak značně pohoršovala. Vypadala totiž jako divoženka, která se právě vynořila odkudsi z lesa a omylem zabloudila do civilizace. Světlé vlasy se jí vlnily až k pasu, neupravené a zjevně dnes ještě nečesané. Nenalíčený obličej působil bezvýrazně, snad jen s výjimkou velkých hnědých očí, které podezřívavě těkaly do všech stran. Ani s oblečením si ta holka nelámala hlavu – na sobě měla obyčejné černé tričko a potrhané, seprané džíny, přes rameno vybledlou šedou brašnu. Hanáková přemýšlela, co tu dělá. Pochybovala, že patří k policii, spíš by ji tipovala na detektivovu nezvedenou dceru. Ale proč ji, proboha, vodí sem, na místo vraždy?

Když procházeli kolem ní, Hanáková muže úslužně pozdravila a on se na ni na oplátku usmál. Jeho společnice ji sjela rychlým, nezdvořilým pohledem. Potom už jí oba zmizeli ze zorného pole, stoupajíce vzhůru do podkroví.

Podkrovní byt sestával z jediné rozlehlé místnosti. Vedle vstupních dveří se krčil malý kuchyňský kout – pár otlučených skříněk, sporák se zašlými plotýnkami, dřez s odkapávačem, na němž stály dva hrníčky otočené dnem vzhůru v doprovodu dvou podšálků a lžiček. Na lince se

povalovala krabice od pizzy a konvice na čaj s čínským vzorem. Od kuchyňky až k oknu na protější straně místnosti se táhla laciná obýváková stěna, která měla svá nejlepší léta dávno za sebou. Všudypřítomný nepořádek jí na útulnosti rozhodně nepřidával. Police přetékaly vším možným, od knih přes ledabyle zmuchlané oblečení až po předměty, které ze všeho nejvíc připomínaly suvenýry z cest – orientální svícny, sošky buddhů, vodní dýmky rozličných barev a velikostí, malované indiánské masky. O jednu ze skříněk se opírala napůl vybalená krosna, obklopená hromadou špinavého prádla. U protější zdi se nacházela pohovka s konferenčním stolkem a přímo na zemi matrace, sloužící zřejmě jako postel.

To všechno přeletěl major Dalimil Knot pohledem, jakmile stanul na prahu. Jeho zrak se nakonec zastavil na místě pod oknem, kde leželo převržené křeslo a v něm bezvládné tělo někdejšího obyvatele bytu. Skláněl se nad ním soudní lékař, zatímco technici mlčky prozkoumávali místnost, pořizovali snímky a zajišťovali stopy. Velitel výjezdu, kapitán Trávníček, vyšel příchozím vstříc.

„Omlouvám se za zpoždění,“ řekl Dalimil, jakmile se pozdravili. „Ale doprava je dneska ráno hrozná a potřeboval jsem ještě vyzvednout Emmu.“ Kývl k dívce, která poněkud nezúčastněně postávala za ním.

Trávníček potlačil úšklebek.

„Tak co tu máme?“ povzdechl si Dalimil a postoupil do místnosti. Emma se mu držela v patách.

„Zavražděný se jmenuje Šimon Koukolík, třicet let. Někdo ho ubodal,“ spustil Trávníček. „Dneska ráno ho našel majitel bytu. Čeká venku, až ho vyslechnete.“

Dalimil přikývl. Podmračeného muže, který netrpělivě přešlapoval na chodbě, si samozřejmě všiml. Ten ale bude muset ještě chvíli počkat.

„Co byl ten Koukolík zač?“ zeptal se. „Živil se prý jako video bloger.“

Dalimil povytáhl obočí.

„Jezdil po světě a točil o tom videa,“ vysvětloval Trávníček. „Podle štítku na batohu přiletěl desátého z Tokia do Vídně. Vlakem do Brna dorazil v jednu ráno následujícího dne. Našli jsme jízdenku.“

„Ani si nestačil vybalit,“ zkonstatoval Dalimil s pohledem upřeným na krosnu.

„Podle toho, co říkal doktor, ho nejspíš zavraždili v den návratu, tedy v pondělí.“

A dneska máme čtvrtek, pomyslel si Dalimil. Jak je možné, že ho tak dlouho nikdo nepostrádal? „Měl nějaké škraloupy?“ zeptal se nahlas.

„Záznam v rejstříku nemá. Jako nájemník byl víceméně bezproblémový. Jen párkrát si na něj stěžovala jedna sousedka kvůli hlučnější party. S ostatními sousedy vycházel dobře. Nejspíš i proto, že se doma moc nezdržoval.“

Dalimil přikyvoval a následoval kapitána přes celou místnost až k tělu zavražděného. Leželo v převrženém křesle, obličej napůl zakrytý tmavými dredy. Vytahané světlé tričko se na hrudi barvilo teď už zaschlou krví. A nebylo jí málo.

„Proboha, kolikrát ho vrah bodl?“ zhrozil se Dalimil.

„Minimálně desetkrát,“ odpověděl soudní lékař Jonáš Elsner. „Přesně ti to spočítám až na pitevně. Mimochodem rád tě zase vidím, i když bych preferoval, kdyby to bylo při jiné příležitosti.“

Dalimil se usmál. Nějakou dobu mu trvalo, než si na soudního lékaře s poněkud netradičním vzezřením zvykl. Jonáš totiž ze všeho nejvíc vypadal, jako by si do práce odskočil z metalového koncertu. Světlé vlasy si sva-

zoval do culíku, který mu sahal do půli zad, v uchu nosil náušnici, a pokud na sobě zrovna nemusel mít lékařský oděv, chodil zásadně v černém oblečení zdobeném logy svých oblíbených kapel. Dalimilova počáteční nedůvěra však nakonec opadla a dneska považoval Jonáše nejen za výborného lékaře, ale navíc za dobrého kamaráda, se kterým rád zašel na pivo, na šachy nebo na obojí. Teď však měli oba jiné starosti.

„Byl zavražděný tady?“ zajímal se Dalimil a přidřepl si ke Koukolíkovu tělu.

Jonáš přikývl. „Odhadem před třemi čtyřmi dny.“

„A našli ho až dneska. Copak nikdo ze sousedů nic neslyšel?“

„Možná nebylo co slyšet. On se totiž podle všeho vůbec nebránil.“

„Tak brutálnímu útoku?“ podivil se Dalimil, ale v hlavě už mu klíčila první hypotéza. Očima zabloudil ke kuchyni. Dva hrnečky umyté vedle dřezu. Čajová konvice. Že by návštěva? A co když v té konvici nebyl jenom čaj?

Přivolal jednoho z techniků a požádal ho, aby předměty zajistil. Muž se zatvářil malinko dotčeně – samozřejmě by to udělal, ví přece, jak postupovat. Nedovolil si ovšem nic říct a poslušně odkráčel ke kuchyňskému koutu.

„Co vražedná zbraň?“ obrátil se Dalimil zpátky na Jonáše. „Nůž?“

„Ale pořádný. Rozhodně nic, co najdeš v běžné kuchyni. Některé rány jsou docela mělké, jiné hluboké. Řekl bych, že se vrah postupně dostával do ráže. I to křeslo nakonec převrátil.“

„To asi nebylo tak těžké,“ podotkl Dalimil, protože se od pohledu nejednalo o nijak zvlášť stabilní kus nábytku.

Přesto nepochyboval o tom, že vrah vložil do útoku notnou dávku nenávisti. „No dobrá,“ povzdechl si. „Půjdu si popovídat s majitelem bytu.“

Vydal se zpět ke dveřím a cestou kývl na Emmu, která zdánlivě nezaujatě bloumala místností, ignorovaná všemi přítomnými. Ještě než opustili byt, zastavil je technik, který se měl postarat o šálky na dřezu.

„Na těch hrncích není jediný otisk,“ hlásil. „Zrovna tak na lince ani na konferenčním stolku. Někdo po sobě všechno pečlivě očistil.“

Dalimil v duchu zaklel, ale nahlas technikovi poděkoval za informaci a nechal ho jeho práci. Spolu s Emmou vyšel na chodbu, kde se o zábradlí schodiště opíral onen nevrlý muž, jehož zaznamenal už při příchodu. Podsaditý padesátník se jim představil jako Hynek Macháček.

„Já jsem major Dalimil Knot,“ natáhl k němu Dalimil ruku. „Tohle je moje asistentka Emma Lišková. Bude mi dělat poznámky.“

Na důkaz jeho slov vytáhla Emma z tašky ohmataný zápisník a propisku a naškrábala cosi na prázdnou stránku.

„Jak dlouho jste panu Koukolíkovi byt pronajímal?“ začal Dalimil.

„Necelé čtyři roky. Ale to už jsem říkal vašemu kolegovi,“ zamračil se Macháček.

„Budete to muset zopakovat i mně.“ Dalimil moc dobře věděl, že svými otázkami občas zúčastněné obtěžuje, ale doba, kdy se jim za to jako nováček u kriminálky téměř omlouval, dávno pominula. „Měl jste na něj nějaké doporučení?“ pokračoval.

Macháček zavrtěl hlavou. „Sehnal jsem ho na inzerát. Je fakt, že jsem se trochu bál, aby tu nedělali bordel, ale

ta jeho holka působila docela sympaticky a já jsem tehdy nutně potřeboval peníze, tak jsem to riskl.“

„Počkejte,“ zarazil ho Dalimil. „On tu nebydlel sám?“

„Poslední půlrok jo. Předtím s tou slečnou. Pak se ale rozešli.“

„Jak se jmenovala?“

„Aneta Vondráčková. Můžu vám dát její současnou adresu. Pronajala si totiž byt od mého známého.“ Macháček jim nadiktoval příslušné údaje a Emma si je zapsala.

„Byl Koukolík dobrý nájemník?“ zajímal se Dalimil.

„Jo, docela jo. Teda vodil si sem dost kamarádů, což se některým sousedům úplně nezamlouvalo, ale když jsem ho upozornil, aby nebyli tak hluční a nepouštěli hlasitě muziku, tak se mi omluvil a asi i poslechl, protože od té doby žádná stížnost nepřišla. Platil vždycky včas, až tentokrát…“

„Proto jste sem dneska přišel? Pro nájem?“

Macháček kývl. „Vlastně jsme byli domluvení už na úterý ráno. Jenže když jsem přišel, Koukolík neotvíral ani nezvedal telefon. Jedna sousedka mi řekla, že se ještě nevrátil z nějaké své cesty – on pořád někam jezdil. Mně se to nezdálo, tak jsem přišel ještě dvakrát, ale bez úspěchu. Už mě to pěkně štvalo, protože jsem v Brně jen tenhle týden a potřeboval jsem mít všechno vyřízený. Koukolík si navíc stěžoval, že kape kohoutek v koupelně, takže jsem se na to chtěl podívat. A když neotvíral ani dneska, řekl jsem si, že mrknu aspoň na kohoutek, odemkl jsem si sám a…“ Macháček bezradně rozhodil rukama.

„Mluvili jste spolu někdy i o osobních věcech?“ chtěl vědět Dalimil. „Myslím tím, jestli se vám někdy zmiňoval o svých cestách, o kamarádech, práci…?“

Macháček zavrtěl hlavou. „Řešili jsme výhradně praktické záležitosti ohledně nájmu. On toho vlastně moc

nenamluvil. Ta jeho přítelkyně byla sdílnější. Když jsem ji tu náhodou zastihl, ptala se, jak se mám, a tak – ale nic konkrétního mi taky neřekla, jen takové ty společenské plky.“

„Dobře, děkuji. Ještě poslední otázka – co jste dělal toto pondělí?“

Macháček se zarazil a vzápětí se pobaveně zasmál. „Vy mě podezíráte?“

„Je to jen běžná, rutinní otázka.“

„Přijel jsem akorát do Brna. Až navečer, kolem půl sedmé. Zbytek dne jsem strávil u bratra. Přespávám tam vždycky, když jsem ve městě. Potvrdí vám to on, jeho žena i jejich děti.“

„Dobře. To je všechno, můžete jít.“

„Dneska večer se potřebuju vrátit do Prahy. Je to, doufám, v pořádku?“ ujišťoval se Macháček.

Dalimil neměl žádný důvod mu odjezd zakázat.

„Počítejte ale s tím, že se vám můžeme ještě ozvat a předvolat vás k výslechu.“

Muž se poněkud strojeně usmál a měl se k odchodu, ale na poslední chvíli se ještě otočil. „Co bude s bytem?

Rád bych ho dál pronajímal, ale jsou v něm všechny ty Koukolíkovy věci.“

„Musíte počkat, až proběhne dědické řízení,“ vysvětloval Dalimil. „Majetek pana Koukolíka si, předpokládám, převezmou jeho dědicové a vy potom můžete s bytem nakládat podle svého uvážení.“

Macháček zamumlal, že to určitě bude trvat celou věčnost, a s nespokojeným výrazem odkráčel.

Dalimil ještě prohodil pár slov s kapitánem Trávníčkem a pak se vydal vyslechnout sousedy. S Emmou v závěsu procházel domem, zvonil u každého bytu a pokládal stále dokola tytéž otázky. Zatím se nedozvěděl vůbec nic – Koukolíka a jeho přítelkyni znali lidé maxi-

Sešli zase o patro níž a Emma stiskla zvonek u prvních dveří. Otevřely se prakticky okamžitě. Stála za nimi stará žena, kterou si Dalimil pamatoval – zdravila ho, když do domu před více než hodinou přišli. To na sobě ještě měla zástěru. Teď ji vyměnila za elegantní vínovou halenku a černé kalhoty – jako by se chystala někam do divadla. Dokonce se i nalíčila a vzala si decentní korálky, všiml si.

„Major Dalimil Knot, kriminální…“ začal, ale ona mu skočila do řeči.

„Čekala jsem, jestli se tady zastavíte,“ vyhrkla, zatímco její výraz prozrazoval, že v to vyloženě doufala. „Jen pojďte dál. A nezouvejte se.“

„Chceme se zeptat jen na pár otázek, paní…“

„Hanáková. Olga Hanáková.“ Podala Dalimilovi ruku, zatímco na Emmu se jen zamračila. Dovedla je do malé kuchyně a usadila za stůl, v jehož středu už čekal talířek s oplatky. „Nic víc bohužel nemám, ještě jsem dnes nebyla nakoupit. Ale uvařím vám kávu.“

„To nebude nutné,“ zarazil ji Dalimil. „Nezdržíme vás dlouho.“

„Jak myslíte, pane majore. Ani vy si nedáte, slečno…?“ Konečně se obrátila i na Emmu, ale zřejmě jen proto, že jí vrtala hlavou dívčina totožnost.

„To je moje asistentka Emma Lišková,“ vysvětlil Dalimil.

„Jako sekretářka?“

„Ano, dá se to tak říct,“ usmál se Dalimil.

„A neměly by chodit v kostýmku a v lodičkách?“ uklouzlo Hanákové a vzápětí zrudla, protože si zřejmě uvědomila, že to nevyznělo dvakrát zdvořile.

21 málně od vidění. V den vraždy nikdo nic podezřelého neviděl ani neslyšel, dokonce ani ti, kteří bydleli přímo pod podkrovním bytem.

„Ani já si kávu nedám, díky,“ pronesla Emma a zaťukala špičkou propisky o zápisník, jako že je připravená pustit se do práce.

„Paní Hanáková, co byste nám mohla říct o Šimonu Koukolíkovi?“ začal Dalimil.

Stará paní se zhluboka nadechla. „Bydlel tady tři roky a devět měsíců,“ spustila. „Původně s tou holkou, ale ta mu před půlrokem utekla. Mně se od začátku nelíbili. Ani jeden z nich pořádně nepracoval. Ona prý ještě studovala a chodila jen po brigádách, přitom už jí táhlo na třicet. On si přivydělával taky jenom příležitostně, jako by nemohl dělat osm hodin denně jako každý slušný člověk.“

Dalimil pohlédl úkosem na Emmu. Nevzrušeně cosi čmárala do bloku.

„Pořád někde cestovali,“ pokračovala Hanáková tónem, který naznačoval, že jim ani tuto aktivitu neschvalovala. „To mi řekněte, kde na to brali peníze? Já mám teda svoje podezření…“

„Jaké podezření?“

„Podle mě Koukolík prodával drogy.“

„Proč si to myslíte?“

„On byl takovej typ. Přece je jako detektiv musíte znát, kouká jim to z očí. Ale když trajdali po světě, byl tady aspoň klid. Jakmile se vrátili, pořád si sem vodili návštěvy, pořádali večírky a dělali hluk. Však jsem Macháčkovi několikrát volala, že tu vyřvávají po desáté večer, hraje jim rádio a vůbec neberou ohledy.“

„Ale později se to prý zlepšilo,“ nadhodil Dalimil.

Hanáková se zatvářila rozladěně. „Trochu ano. Macháček jim asi vynadal a oni se zklidnili. Ale ty kamarády si sem vodili pořád. To se pak jenom bojíte, aby vás nevykradli nebo nepřepadli.“

„Vám ti lidé připadali nebezpeční?“

Hanáková pokrčila rameny. „Byli stejní jako Koukolík. Divní. Někteří se mi teda zdáli mladší, asi ještě studenti. Ta Koukolíkova holka se mi jednou zmínila, že pro ně pořádají nějaký přednášky o cestování, ale já si myslím svoje. Ten kluk byl do něčeho namočenej a nedivím se, že dopadl, jak dopadl.“

„Neslyšela jste, že by se pan Koukolík s těmi svými kamarády někdy třeba pohádal?“

Hanáková si zamyšlením skousla ret, ale nakonec zavrtěla hlavou.

„A někdo ze sousedů s ním spory neměl? Nebo pan Macháček?“

„Macháček? Ten ho ještě bránil,“ rozhořčila se Hanáková. „Nechtěl o něj přijít. Tu špeluňku tam nahoře by totiž nikomu serióznímu nepronajal.“

„Dobře, paní Hanáková. Vzpomenete si, co jste dělala toto pondělí?“

„Takže tehdy se to stalo?“ vyhrkla Hanáková. „Chcete říct, že tam mladej Koukolík ležel zabitej takovou dobu?

A jen kousek od nás!“ Teatrálně si přitiskla dlaně na ústa. „To je hrůza!“

„Ano, nic příjemného. Takže co jste tehdy dělala?“

„Dopoledne jsem trochu uklízela. Ve dvanáct jsem měla sraz s jednou kamarádkou. Zašly jsme si na oběd a potom na kávu. Vrátila jsem se kolem třetí. Pak už jsem byla doma. Četla jsem časopis, koukala na televizi. V sedm jsem si jako vždycky začala dělat večeři a…“ Hanáková se najednou zarazila. „Snad si nemyslíte, že jsem toho Koukolíka zabila já?“

„To si opravdu nemyslím,“ usmál se Dalimil. „Spíš mě zajímalo, jestli jste si nevšimla něčeho podezřelého.“

Hanáková svraštila čelo. Vědět, kde se co šustne – to byla přece její parketa. Je možné, že v domě došlo k vraž-

dě, a ona nezaznamenala vůbec nic? Bezděčně sebrala z okenního parapetu magazín s televizním programem a zalistovala o tři dny zpátky.

„To začínal ten nový seriál,“ zamumlala s prstem zabodnutým v programu. „Hrozná hloupost, řeknu vám. A přitom docela dobří herci, divím se, že mají něco takového zapotřebí.“

„Pana Koukolíka jste ten den neviděla?“ usměrnil ji Dalimil, protože o kritiku současné televizní tvorby zájem neměl.

Hanáková zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že se ještě nevrátil. Musel přijet, když jsem byla na obědě.“

„Ve skutečnosti dorazil v noci, ale na tom nezáleží. Nezahlédla jste třeba někoho cizího, jak se motá kolem domu, nebo dokonce uvnitř?“

„A víte, že ano?“ rozpomněla se Hanáková. „Já jsem večer usnula u televize – jak říkám, ten seriál za moc nestál. A když jsem se probudila, zaslechla jsem bouchnout vchodové dveře. Potom jsem slyšela, jak jde někdo nahoru. Přitom všichni z baráku už byli doma, to já mám pod kontrolou. Takže jsem předpokládala, že je to něčí návštěva, i když dost pozdní – bylo skoro půl desáté.“

Emma zalistovala svým zápisníkem o stránku zpět a přelétla popsané řádky pohledem. „Všichni, se kterými jsme zatím mluvili, dorazili domů před osmou. A nikdo z nich nevypověděl, že by měl ten večer hosta.“

„Takže to musel být ten vrah!“ vykřikla Hanáková a oči se jí rozšířily hrůzou. „A já se na něj dívala!“

„Cože? Vy jste ho viděla?“ Dalimil nemohl uvěřit svému štěstí, ale žena ho vzápětí zklamala.

„Vlastně jenom jeho záda,“ připustila. „Víte, než jsem se zvedla z křesla a došla ke kukátku, už byl skoro o patro výš.“

„Paní Hanáková, tohle je opravdu důležité,“ naléhal Dalimil. „Dokázala byste si vybavit, jak vypadal? Oblečení, typ postavy, nějaký výrazný rys…“

Hanáková usilovně přemýšlela. „Určitě to byl muž. Docela při těle. Dost dupal, schody mu dávaly zabrat. Rozhodně žádný sportovec.“

„Co jeho věk?“

„To nedokážu říct, neviděla jsem obličej. Ale vlasy měl tmavé a vzadu na hlavě se mu rýsovala pleška.“

„Co měl na sobě?“

Hanáková pokrčila rameny. „Něco černého,“ řekla neurčitě.

„Odcházet jste ho neslyšela?“

Žena se zatvářila nešťastně. „Já se pak vrátila k televizi a zase jsem usnula. Ještě předtím jsem se ale šla podívat, jak ten chlap zaparkoval. Tady totiž lidi často stojí před vjezdem, zvlášť když není místo. Jako vaši kolegové dneska. Ale ti samozřejmě můžou.“

„A jak tedy zaparkoval ten neznámý muž v pondělí?“

zajímal se Dalimil.

„Žádné cizí auto dole nestálo. Přitom místa jsem viděla hned tři. Takže asi přijel autobusem. Ale že jsem ho prošvihla, když odcházel, to mě teda mrzí. Hrozně ráda bych vám řekla víc.“

„I tak jste nám pomohla,“ uznal Dalimil a zvedal se k odchodu. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněla, určitě nám dejte vědět.“

Hanáková ho ujistila, že se na ni v tomto ohledu rozhodně může spolehnout. Pokusila se z něj ještě vymámit nějaké informace ohledně vyšetřování, ale když pochopila, že se snaží marně, nechala ho i s jeho podivnou asistentkou odejít.

Zasedací místnost na policejním ředitelství se postupně zaplňovala lidmi. Dalimil už seděl na svém místě a ještě jednou si procházel všechny informace, které k případu zavražděného Šimona Koukolíka zatím měli. Přistoupila k němu Emma a ledabyle před něj postavila hrnek s kávou. Na první pohled bylo zřejmé, že to není espresso, o které ji požádal, spíš latté nebo cappuccino. Co se kávovaru týkalo, prokazovala Emma od prvopočátku obzvláštní neschopnost, nebo pravděpodobněji nezájem. Obvykle prostě zmáčkla první knoflík, který jí padl pod ruku, a výsledek pak bez mrknutí oka Dalimilovi naservírovala. Téměř neslyšně si povzdechl. No co, kvůli kávě ji tu přece neměl. Emma se posadila na volnou židli vedle něj. Většina přítomných ji sjela nesouhlasným pohledem. Nemohli skousnout, že má jejich kolega vlastní asistentku, která se mu stará o poznámky, pomáhá s administrativou, a dokonce mu nosí kávu. Oni tohle všechno museli dělat sami. Dalimila jejich tiché výhrady nezajímaly. On si výpomoc v podobě Emmy u vedení tvrdě vybojoval. Ostatní mohli udělat totéž, pokud měli pocit, že asistentku tak nutně potřebují. Upil kávy plné napěněného mléka a pomyslel si, že občas není zase tak moc co závidět. Emma zatím otevřela svůj laptop, prohlížela si jakési fotky na instagramu a tvářila se, že ji dění v místnosti vůbec nezajímá.

Přesně ve dvanáct se ve dveřích objevil vedoucí oddělení, plukovník Charvát, se složkou plnou nezbytných dokumentů v podpaží. Jeho naštvaný výraz nikoho nepřekvapil – patřil totiž k jeho standardnímu vzezření. Získal si díky němu poměrně velkou autoritu, nikoli však sympatie. I teď při jeho příchodu hovor okamžitě umlkl a všichni se poslušně posadili na svá místa. Charvát uvedl poradu několika málo větami a vzápětí předal slovo Dalimilovi. Emma mezitím připojila svůj laptop k velké obrazovce na stěně místnosti a během chvilky se odtud na všechny usmíval bezstarostný obličej mladíka s tmavými dredy a náušnicemi v obou uších.

„Obětí je Šimon Koukolík, třicet let,“ začal Dalimil a poté kolegům popsal, kde a jak zavražděného našli, a shrnul všechny poznatky, včetně těch nejnovějších, které si připravil těsně před poradou. „Koukolík pocházel z malé vesničky v severovýchodních Čechách. Do Brna přijel před deseti lety studovat religionistiku. Po studiích se živil jako cestovatel a video bloger – tak to sám definoval na svých sociálních sítích. Měl nějaké příjmy z reklamy, zároveň mu na jeho zahraniční dobrodružství hojně přispívali fanoušci.“

Charvát povytáhl obočí. „Takže mu ti blbci sponzorovali dovolené?“

„Dá se to tak říct,“ připustil Dalimil. I jemu se zdál způsob, jímž se Koukolík živil, poněkud pochybný. Na některé věci už si zkrátka připadal starý. S novými technologiemi se obvykle dokázal sžít jen natolik, nakolik to potřeboval v práci. Ve volném čase počítač téměř nezapínal a sociální sítě pro něj představovaly jednu velkou neznámou. Proto se teď raději podíval do poznámek, aby něco neřekl špatně. „Koukolíkův kanál na youtube měl šedesát pět tisíc odběratelů, na instagramu ho sledova-

lo sedmdesát tisíc lidí. To jsou na české poměry celkem slušná čísla.“ Poslední informaci mu prozradila Emma. Jemu samotnému ty cifry nic neříkaly.

„Takže médiím ani slovo,“ mračil se Charvát. „Všechny informace musí jít přes tiskové oddělení. A přese mě.“

Sjel svoje podřízené přísným pohledem a potom kývl na Dalimila, aby pokračoval.

„Koukolík podnikl tento rok svoji první cestu, strávil měsíc v Japonsku,“ vysvětloval Dalimil. „V neděli večer přiletěl do Vídně a v jednu ráno následujícího dne dorazil do Brna. Na nádraží si udělal fotku, poslední, kterou sdílel na sociálních sítích. Napsal k ní, že už je skoro doma a veze s sebou pár super věcí.“

„Jakých věcí?“

„Nejspíš suvenýrů, měl jich plný byt,“ ozval se kapitán Trávníček.

„No dobrá. A kde se pohyboval po zbytek dne?“

Z Charvátova hlasu odkapávala netrpělivost. Měl pocit, že se jeho podřízení zaobírají podružnostmi.

„To s jistotou nevíme,“ vzal si slovo opět Dalimil. „Nikdo ze sousedů ho v pondělí neviděl, ale je pravděpodobné, že byt aspoň na chvíli opustil, protože měl v ledničce čerstvé potraviny z nedalekého supermarketu. Po poledni telefonoval se dvěma lidmi a o půl šesté večer si objednal pizzu, kterou převzal od kurýra v šest hodin dvacet šest minut.

To bylo naposled, kdy ho někdo viděl živého. Druhý den v osm ráno měl schůzku se svým bytným, ale už mu neotevřel. K vraždě tedy muselo dojít mezi pondělním večerem a úterkem ráno, což odpovídá i odhadu soudního lékaře. A pak tu máme svědectví jisté Olgy Hanákové, podle které se před půl desátou v noci v domě pohyboval cizí člověk.“

Dalimil přítomným vylíčil, co přesně jim Hanáková řekla a jak neznámého popsala.

Charvát namítl, že takový popis je zcela nedostatečný. „Nikdo další toho chlapa neviděl?“

„Výpovědi ostatních sousedů jsou nám k ničemu,“ zklamal ho Dalimil. „Dokonce ani neslyšeli, že jim nad hlavami ubodali člověka. Osobně mám podezření, že vrah Koukolíka nejdřív omámil, ale to nám musí potvrdit toxikologie. V kuchyni každopádně zůstaly dva hrnky a konvice s čajem, bohužel všechno očištěné od otisků. Vražednou zbraň jsme nenašli.“

„Nemohlo se jednat o loupežné přepadení?“

Dalimil zavrtěl hlavou. „Peníze i cennosti v bytě zůstaly. Zámek byl neporušený. Koukolík musel toho člověka sám pustit dovnitř.“

„Takže předem smluvená schůzka. Co ty telefonáty, Kamile?“ obrátil se Charvát na mladého IT specialistu, který dostal na starosti počítač a telefon oběti.

Kamil Rubeš vzhlédl od svého vlastního laptopu, a aniž se potřeboval dívat do poznámek, spustil: „Ve dvanáct nula osm volal Koukolík kontaktu, který má v telefonu uložený jako Marek M. Mluvili spolu dvě minuty padesát dva vteřin. O osmnáct minut později zavolal naopak někdo Koukolíkovi. Z neznámého čísla. Hovor trval téměř sedm minut.“

„Prověřili jste to číslo?“

„Zkoušel jsem zavolat zpátky, ale bylo nedostupné,“ vysvětlil Dalimil.

„A to je všechno?! Oba ty kontakty už máš mít dávno zjištěné!“ Charvát nebezpečně zvyšoval hlas, ale Dalimil se dávno naučil zůstat tváří v tvář jeho vzteku ledově klidný. Spolkl poznámku, že nemůže dělat všechno najednou, a pokorně přislíbil, že kontakty prověří co nejdříve.

Charvát na to jen cosi zamručel. „Co Koukolíkův počítač?“ otočil se znovu na Kamila.

IT specialista přiznal, že se mu zatím nepodařilo dostat se dovnitř.

„Tak sebou pohni. Vyšetřujeme vraždu, proboha!“

Kamil, který na poradách často připomínal snaživého žáčka, provinile sklopil hlavu.

Charvát prohrábl papíry před sebou a obrátil se zpět k Dalimilovi. „Pitva proběhne zítra. Od tebe ale potřebuju, abys zajel za Koukolíkovými rodiči a vyslechl je.“

„Vědí už, co se stalo?“ ujišťoval se Dalimil.

„Ano, místní policie už je informovala. Jenže přijet sem nezvládnou – jsou už staří a Koukolík senior je hodně nemocný, navíc je asi třicet let na vozíku po nějaké autonehodě. Prostě se do toho zapadákova budeš muset vypravit.“

Dalimil přikývl. „Kdo potom bude u pitvy?“

„Radek. Bude s tebou na případu dělat,“ sdělil mu Charvát.

Zmíněný kriminalista sebou trhl, jako by do té doby ani neposlouchal. Dalimil nebyl z přiděleného kolegy dvakrát nadšený. Kdyby si mohl vybrat sám, dal by přednost jiným. Radku Noskovi nebylo ještě ani třicet a chyběly mu zkušenosti. To by samo o sobě tolik nevadilo, každý nějak začínal a Dalimil neměl problém služebně mladší kolegy zaučit. Nelíbil se mu ale Radkův přístup. Mladému kriminalistovi nechybělo ani sebevědomí, ani ambice, ovšem nejraději by měl všechno hned a bez práce. Málo se snažil, a přesto chtěl důležitější případy, vyšší plat i uznání. Teď viditelně zbledl, když se dozvěděl, že se bude muset zúčastnit pitvy. Ale i na to si musí zvyknout, pokud chce na oddělení zůstat.

„Podíváš se na ta telefonní čísla,“ úkoloval ho rovnou Dalimil. „Já mám za půl hodiny schůzku s Koukolíkovou expřítelkyní, snad se od ní dozvím něco užitečného.“

„Potřebujeme vědět o všech lidech, se kterými se stýkal, o všech místech, kde se pohyboval,“ vyjmenovával Charvát. „Zatím nemáme prakticky nic, tak sebou koukejte hodit.“ Na ta slova zaklapl složku s lejstry, čímž dal najevo, že porada skončila.

Emma odpojila laptop a rozesmátá tvář Šimona Koukolíka zmizela z velké obrazovky, odkud na ně celou dobu shlížela. Přítomní se začali jeden po druhém rozcházet za svou prací.

Aneta Vondráčková si pronajímala malý byt v nově postavené moderní zástavbě, která se nacházela jen pár ulic od domu, kde ještě před půlrokem bydlela se Šimonem Koukolíkem. Od jejich společné podkrovní garsonky se ovšem tento prostor nemohl lišit víc. Každý kousek působil čistě a elegantně, všechen nábytek i doplňky k sobě dokonale ladily. V podobně uhlazeném stylu se jim představila i sama Vondráčková. Dalimil znal její podobu z instagramových fotek, které mu pomohla vyhledat Emma, ale ukázalo se, že mladá žena prošla zásadní proměnou. Rozcuchaná dlouhovláska v neforemném batikovaném oblečení se spoustou barevných korálků kolem krku byla tatam. Současná Aneta měla vlasy zastřižené na mikádo, obarvené na temně hnědý odstín. Oblékla se do halenky na knoflíčky a úzké sukně ke kolenům. Lehce se nalíčila a přidala decentní stříbrné náušnice ladící k řetízku na krku. Dalimil si v prvním okamžiku myslel, že jim otevřel někdo jiný.

Vondráčková se na příchozí trochu neupřímně usmála, přesto je pozvala dál a nabídla jim kávu z moderního kávovaru, jehož cena musela mít dle Dalimilových odhadů určitě pět cifer. Usadila je na krémově bílou pohovku v obýváku a pro sebe přisunula židli od pracovního stolu. Snažila se tvářit sebejistě, ale Dalimil viděl, že je ve skutečnosti celá nesvá.

„Jak jste se se Šimonem seznámili?“ začal jejich rozhovor docela jednoduchou otázkou.

„Na vysoké škole. Na jedné studentské party,“ odpověděla. Zbytečně razantně zamíchala kávu a zhluboka si povzdechla. „Je strašné, co se mu stalo. Už jsme spolu nechodili, ale stejně… Víte, kdo ho zabil?“

„Zatím ne. Ale uděláme samozřejmě všechno pro to, abychom vraha dopadli co nejdřív. A i vaše informace nám mohou pomoct.“

Vondráčková přikývla. Znovu se pokusila usmát, v jejím výrazu však zůstávala jistá obezřetnost.

Emma mezitím vytáhla svůj zápisník, ale místo poznámek si do něj jen nesmyslně čárala, zatímco očima těkala po pokoji.

„Takže jste spolu se Šimonem studovali stejný obor?“ ptal se Dalimil.

Vondráčková ho vyvedla z omylu. „Šimon studoval religionistiku. Já japanistiku.“

Dalimil povytáhl obočí. „Zvláštní obory,“ řekl spíš sám pro sebe.

Pokrčila rameny.

„Jak dlouho jste spolu chodili?“

„Skoro osm let. Začali jsme se vídat hned po té party. Hodně jsme si tehdy rozuměli.“

„Potom už ne?“

„Poslední rok to za moc nestálo,“ přiznala.

„Jaký Šimon byl?“

Vondráčkové se po tváři mihl nostalgický úsměv. „Šílenec. Úplně jinej než všichni ostatní. Nesnášel pravidla, žil si podle vlastních. Do školy spíš nechodil. Religionistiku si vybral jen proto, že mu ten obor připadal jednoduchej, jinak se o něj vůbec nezajímal. Nakonec fakt dostudoval, dokonce s celkem slušnýma známkama.

Kletba japonského náhrdelníku

PANOPTIKUM

PANA PERKINSE

KLETBA JAPONSKÉHO NÁHRDELNÍKU

Prolog