Issuu

VAVA ČECHOVÁ KŘEHKÉ VZTAHY

Tato kniha je fikce. Veškeré postavy a události jsou tedy smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými lidmi či událostmi je čistě náhodná.

1Sára leží na studených kachličkách v předsíni, na sobě jenom tenkou noční košili s Mickey Mousem a babiččiny pletené ponožky. Přerývaně dýchá a snaží se uklidnit. Jak to má ale sakra udělat, když jí srdce bije jako splašené? Chvíli hledá odvahu podívat se na hodinky. Tepovka ukazuje 165.

Pomalu se zkouší nadechnout. A znovu. Zhluboka. Jedna, dva, tři. Zadrží dech a vydechuje ho do břicha. Taky na tři. Má pocit, že se jí srdce za chvilku určitě rozskočí. Uklidni se, sakra! A hned! poroučí sama sobě. Ale copak to jde? Bušení cítí nejen v hrudi, ale i v uších. Zběsilým tempem jí pulzuje celé tělo.

Rozechvějí se jí kolena. Musím si sednout. Hned teď. Ne! Vsedě se mi lépe neudělá. Raději zůstanu ležet. Ještě aspoň chvíli. Přejde to. Musí to přejít. Sama sobě namlouvá: Klid, to bude dobrý, nic to není. Neboj se, neumřeš.

UMŘEŠ!

Znovu koukne na hodinky. 167! 169! 175! Srdce jí bije jako o závod. Zpropadené dýchání nechce zabrat. Tak uklidni se, KONEČNĚ!

Vzpomene si na mrazák. Vyskočí ze studené podlahy. Utíká do kuchyně a ze šuplíků vyhází na zem

všechny zmrzlé rohlíky. Popadne dva sáčky s mraženým kuřecím. Strčí si je pod noční košili mezi prsa. Když tělo dostane šok, srdce se uklidní. Takhle to, do háje, někde psali. Přerývaně dýchá, začíná se do ní pouštět zima. Zaber, sakra. 165. Odhodí maso na zem vedle rohlíků a snaží se vzpomenout, kde mají schovaný tlakoměr. Najde ho vzadu ve skříňce s léky. Rychle si vyhrne rukáv noční košile a nasadí rukávník. Pumpuje ve zběsilém tempu. Ruku už skoro necítí, to bude stačit. ERROR. Tlakoměr nechce spolupracovat, hodinky ukazují 170.

Musím vzbudit Petra! Vyběhne schody do podkroví a do ložnice vpadne tak naléhavě, že Petr vyskočí z postele rovnýma nohama.

„Je mi zle,“ hlesne prosebně Sára.

On se na nic neptá, už ví. „Zase? To bude dobrý, Sáro, posaď se a dýchej.“

„A co myslíš, že jsem posledních dvacet minut dělala?“ rozkřičí se na něj. Zmocňuje se jí hysterie, je zoufalá. Pár atak už zažila, ale takhle zle jí ještě nebylo.

„Mám zavolat záchranku?“ Petr chodí sem a tam, bojí se o ni možná víc, než se o sebe bojí sama.

„Já nevím, fakt nevím.“ Oči se jí zalijí slzami. Ještě přece není čas umřít. Vedle v pokoji spí malý Matěj, zítra musí do práce, v létě chtěli vymalovat.

Petr se ji snaží obejmout, uklidnit, prudce ho od sebe odstrčí. Už zase nevnímá nic než zběsilý tlukot svého srdce. Je jí jedno, že jí chce manžel pomoct, stojí jen o to, aby jí bylo líp.

„Dýchej, slyšíš? Nádech, výdech. Kde máš lexaurin?“ Utíká po schodech dolů do kuchyně. Zakopne o zmrzlé rohlíky, zakleje, vyloví ze šuplíku platíčko

— 6 —

„Jde to dolů, snad dobrý!“ Unaveně se posadí a usměje se na Petra. Ví, že nejhorší je za ní. Tentokrát se už nechá obejmout. 110. 102. 95.

Petr ji uloží do veliké postele, naklepe polštář, zabalí ji do peřiny a dvou teplých dek.

„Je mi příšerná zima!“ drkotá zuby a přitom se potichu omlouvá.

Něžně se na ni usměje a vezme ji do náručí. „Nediv se, vždyť sis pod noční košili nacpala půlku mrazáku.“

Poprvé paniku zažila ve dvaceti. Moc dobře si ten den pamatuje. Stála u rakve mladé holky a recitovala úryvek básničky.

Většinou jí to šlo samo. Pouštěla verše z pusy tak procítěně, že málem rozbrečela i sama sebe. Ale o to tady přece šlo, ne? Čím dojemnější pohřeb, tím byli pozůstalí spokojenější. Už to moc dobře věděla. Po roce řečnění na pohřbech byla ostřílený mazák. Uměla smíchat dohromady všechny dojemné řeči, uhodnout, co chce rodina slyšet, a k tomu si dokázala napsat dostatečně srdceryvnou básničku. Všechno dělala naprosto nezúčastněně a bez emocí. Jak jen to dokáže mládí, které ví, že za hodinu má sto padesát „ká-čé“ v kapse.

— 7 — léků a spěchá zpátky. Najde ji ležet na zemi v ložnici, jak se snaží nadechnout, zadržet dech a zase vydechnout. Spolkne tabletku. Celá se třese. Nádech, výdech. Nádech, výdech. A ještě desetkrát. Podívá se na hodinky. 172. 158. 135. Konečně!

Ten den bylo ale všechno jinak. Obřadní síň praskala ve švech. Pro kytky a věnce skoro nemohla projít k řečnickému pultu. Jindy klidné Sáře se dnes od rána svíral žaludek. V první řadě seděli na dřevěné lavici strnulí lidé. Uplakaná blondýnka s tmavými brýlemi a muž. Úplně šedivý. K jeho mladistvému obličeji se barva vlasů vůbec nehodila. Byli tam spolu, a přitom každý sám.

Nedotýkali se ani rameny. Nedrželi se za ruce. Nepovídali si. Jen tiše seděli. Budou staří jako máma a táta, pomyslela si Sára při pohledu na ně. Okolo čtyřiceti.

A v rakvi na katafalku leží jejich dcera. Stejně stará jako já. A kluka, co ji zabil, znám. Sice jen od vidění, ale i tak.

V tu chvíli Sáře najednou všechno docvaklo. Co to tady předvádí? Tohle není divadlo za prachy, ale skutečný život! Udělalo se jí zle. Jak odříkala těch pár zbytečných vět z papíru, dodnes neví. Moc si ani nepamatuje, jak po pohřbu došla do kanceláře. Vybavuje si jenom, že najednou nevěděla, jak se nadechnout. Začaly se jí třást ruce, cítila slabost v nohou, zpanikařila. Sesypala se na židli a silou vůle se držela, aby neomdlela.

„Na, šoupni si nitrák. Když mě zlobí srdce, tak si ho dám pod jazyk a je mi hned líp!“ podal jí pilulku kameník Jarda. Poslechla ho a za pár minut se jí opravdu trochu ulevilo. Ale jen trochu. Tehdy pro ni musel přijet otec, cestu domů tramvají by nezvládla.

Začal se v ní probouzet strach. Jednou mi tělo selhalo, co když selže znovu? Co když mám nějakou vážnou nemoc? Třeba nemocné srdce. Pomohl mi přece nitroglycerín! Jen na to pomyslela, srdce znovu spustilo arytmický tanec a zase se jí začala motat hlava.

„Mami, já už tam nepůjdu!“ brečela doma v kuchyni. Seděly jako každé odpoledne u kafe. Pily ho z mod-

— 8 —

„Tak na to zapomeň! Kde jinde bys takovou brigádu sehnala? Vždyť máš prachy skoro zadarmo!“ Máma se zlobila. Vyfoukla kouř a zamračila se na Sáru, která proti ní seděla se slzami v očích.

„Já se na hřbitov prostě nechci vrátit, mám strach!“

„A z čeho? Nebožtíci nekoušou!“ Znovu nesouhlasně zavrtěla hlavou a pevně semkla rty. Nedovedla Sáru pochopit. Tak lehce vydělané peníze ta holka má, a chce se jich vzdát.

„Mám strach, že se zase složím!“ pokoušela se jí vysvětlit své pocity. „Buší mi srdce a mám strašně divný, svíravý pocit, kdykoliv se postavím za řečnický pult.

Jako bych měla dostat infarkt.“

Ale máma si nedala nic vysvětlit. Mávla rukou: „Je to jenom ve tvé hlavě. Nic ti není. Prostě si řekni, že tu nervozitu překonáš, a je to. Kolikrát já byla nervózní, a zvládla jsem to. Vždycky. Jsi po mně, poradíš si.“ Zapálila si další cigaretu a odmítla se o tom dál bavit.

Sára ustoupila. Jako vždycky. Naštěstí měla pomocníka. Platíčko lexaurinů, které objevila v domácí lékárně. S ním zvládla první pohřeb, druhý i třetí. Na nějakou dobu jí léky vystačily a ona na sebe byla pyšná, jak úzkosti překonala.

Až jednou – zase stála před rakví, půlku pohřební řeči měla za sebou. Obřadní síň byla plná smutných a uplakaných lidí v černých kabátech. Všichni na ni zírali, jako by čekali, že jim její slova přinesou úlevu. Jí se ale najednou sevřelo hrdlo a začaly se jí dělat mžit-

— 9 — rého cibuláku a kouřily. Máma cibulák milovala a měla ho všude okolo. Dokonce i prkýnko a váleček na těsto byly cibulákové.

— 10 — ky před očima. Kolena se rozklepala a srdce začalo bubnovat na poplach. Cítila, jak jí ve zběsilém rytmu tluče do hrudního koše. Dodnes neví, jak zvládla řeč dočíst až do úplného konce. Jak dovedla vzpřímeně stát a čekat, až obřadník Pepa zatáhne za provaz a stáhne rakev dozadu za těžký černý závěs. Kondolovat rodině ten den nešla. Sotva dohrála hudba, posbírala z řečnického pultu papíry, nezřetelně se uklonila všem pozůstalým a zmizela za černým závěsem taky. Proletěla kolem hudebníků a dřevěné rakve s nebožtíkem do šatny a v panice vysypala na zem celou kabelku, aby ten zatracený lexaurin našla co nejrychleji. Ani vodu nepotřebovala. Spolkla ho nasucho a modlila se, ať zabere co nejdřív. Nezabral. Prožila první těžkou panickou ataku v životě. Bohužel ne poslední. Záchvaty začaly přicházet pravidelně. V obchodě, ve škole, hlavně ale na pohřbech. Proto se vzbouřila podruhé a mámě prostě oznámila, že už ji na hřbitově nikdo neuvidí. A co řekla, dodržela. 3

Po nočním zážitku spí Sára až do rána, stejně se ale vzbudí celá rozlámaná. Vůbec jí není dobře. První pohled vede k hodinkám. 58. Srdce mi tluče jako miminu, pomyslí si. Pomalu, klidně. Jako by se v noci vůbec nic nestalo. Jako by se mi to všechno jenom zdálo. Přemýšlí, proč vůbec zpanikařila. Zase jsem to včera přehnala. Nevěděla, kam skočit dřív. Jestli se učit s Matějem, vyžehlit kupu prádla naskládaného na křesle v obýváku, upéct buchtu, nebo vyšúro-

Stejně jí to nepomohlo. Nějaká temná síla ji pořád hnala dopředu a našeptávala, že tohle ještě není dost, že to nestačí. Že ještě pořád není dokonalá. Když si šla večer lehnout, v hlavě se jí honilo tolik myšlenek! A přece usnula jako zabitá. Jenže jenom na půl hodiny, pak ji z postele vyhnala úzkost a panika.

To mám za to. Za tu svou urputnost, touhu po dokonalosti. Za to, že nevím, kdy přestat. Za to, že se neumím hodit do klidu.

Opatrně spustí nohy z postele, nechce probudit Petra. Užil si s ní v noci své. Teď spí jako nemluvně. Okolo očí už se mu udělalo pár vrásek, ale pořád je to pěkný chlap. Přesně takový, jakého jsem si vysnila. Černovlasý, hnědooký, s dlouhými řasami a vřelým pohledem. Když se na ni podívá, kolikrát se jí i teď, po dvanácti letech, podlomí kolena. Něžně mu přitáhne deku přes nohu a spěchá do kuchyně. Nachystám mu dobrou snídani, než pojede do práce! Opeču slaninu, jak to má rád, a k tomu udělám vajíčka. Jestli si pospíším, stihnu mu všechno ještě odnést do postele, než se vzbudí.

Za chvíli už zase zběsilým tempem poletuje po kuchyni. Zapálí hořák, položí na něj pánvičku a hodí na ni lžíci másla. Sotva se máslo rozpustí, rozklepne tři vajíčka a trochu je osolí. Jednou rukou míchá vaječinu, druhou zalévá čaj. V mezičase maže Matějovi chleba do školy a navlíká si bílé ponožky, přes hlavu přetahuje černé triko a souká se do džínů. Pohledem zavadí o okno, ve kterém se odráží obraz trochu rozcuchané čtyřicítky. Ušklíbne se na sebe. Jako modelka teda nevypadáš, ale copak na tom záleží? Namaluješ se až cestou

— 11 — vat barák. Stihla jsem všechno a k tomu ještě vykouřit krabičku cigaret.

Zrovna zkouší, jestli je čaj sladký tak akorát, když ji Petr zezadu chytne kolem pasu. Lekne se. „Co tady děláš? Ještě jsi měl ležet!“

„Chtěl jsem vědět, jak ti je,“ usměje se.

Sára si moc dobře uvědomuje, že by ho měla obejmout a taky mu poděkovat, že ji v noci zachránil, místo toho se ale zamračí: „Těšila jsem se, že ti donesu snídani do postele. A tys mi to překvapení zkazil!“ Sama sebe poleká podrážděným tónem, který jí vyběhl z pusy. Tohle si Petr nezaslouží. Ví to, ale stejně si nemůže pomoct. Odstaví vajíčka z plotny, přihodí k nim na talíř dva plátky slaniny a plátek veky. „No, nedá se nic dělat, snídani máš na stole. Ahoj!“ Proklouzne rychle mezi dveřmi. Rozladěná, nešťastná. Zase už má slzy v očích, i když neví proč. Otevře dveře auta, posadí se do něj a nastartuje. Ruce jí nervózně poťukávají po volantu, zatímco se vrata od garáže otevírají strašně pomalu. Nestihnou to. Než vyjedou nahoru a ona vycouvá, objeví se u auta Petr.

„Stalo se něco?“ zaťuká jí na okýnko.

„Ne, vůbec nic,“ utírá si tvář zmáčenou slzami. „Opravdu jsem tě jenom chtěla překvapit snídaní do postele, to je celé. A tys mě místo toho překvapil v kuchyni!“

„Tak proč brečíš? Já si pochutnám i tak!“ usměje se, jako by se nic nestalo.

Jenže ona ví, že stalo. Zase jsem selhala, zase jsem nebyla dokonalá. Kdybych vstala dřív, všechno bych stihla.

Vyjede z garáže a zařadí jedničku. Ještě než šlápne na plyn, Petrovi zamává. Pak rychle stočí pohled před

— 12 — do práce, beztak jedeš přes pět křižovatek a minimálně na třech máš každé ráno červenou.

sebe na cestu. Nemá sílu se dívat, jak tam stojí, jenom v trenkách, bez ponožek, ve studené garáži a v očích má tisíc otazníků, protože ji nechápe. Nechápe se ani ona. Jen se potichu modlí, aby ta hnusná, temná síla, která ji žene někam, kam nechce, zmizela a ona byla zase šťastná.

„Čau, ségra!“ První, na koho ve veliké budově plné kanceláří narazí, je Vikina. Stojí u výtahu, v ruce kabelku Louis Vuitton a zrovna si z očí odhrnuje pramen platinově blonďatých vlasů.

Sára ji sjede pohledem od hlavy k patě. Přemýšlí, kdy se z ní stalo takové strašidlo. Černá minisukně, růžové tričko nad pupek, na krku čtyři šňůry korálů a mokasíny s koženými tkaničkami až po kolena. Make-up má ovšem na rozdíl ode mě dokonalý. Dneska byla bohužel na cestě do práce zelená vlna, takže na křižovatce nestihla vytáhnout ani řasenku.

„No nazdar, ty zase vypadáš! Nemáš doma ve skříni nic jiného než odrbané džíny?“ přejede i Viki Sáru pohledem.

Ta si mimoděk popotáhne tričko přes prsa a na břiše ho uhladí. „Co jako? Je mi v tom dobře. A jestli sis nevšimla, jdu do práce, ne do cirkusu!“

Viki si odfrkne. Protočí oči, ušklíbne se a pak se otočí na podpatku a nakráčí do výtahu, který právě přijel. Než se za ní zavřou dveře, ještě stačí zavolat: „Nezapomeň laskavě na sobotu! A Petra bys měla nechat raději doma. Na něj nikdo zvědavý není!“

Koza! pomyslí si Sára. Přehodí batoh z jednoho ramene na druhé a v kapse vyloví klíček od své kanceláře v přízemí. Kdo si myslí, že je? Superstar? To určitě!

— 13 —

Maximálně super slepice! A takové to bylo roztomilé děcko, když se narodila!

Dodnes si na tu dobu pamatuje. Chodila tehdy do třetí třídy a domů nosila samé jedničky. Byla vzorné dítě. Tiché, poslušné, přehnaně zodpovědné a taky příšerně úzkostlivé. Ze všeho měla strach. A jediné, co si přála, bylo dělat mámě radost. Třeba tím, že se bude dobře učit, že bude každý den cvičit na klavír nebo že uklidí nádobí v kuchyni. A tak mámě pomáhala. Utírat prach, luxovat, věšet prádlo. A ona se k ní za to chovala jako k velké holce. Dokonce si s ní povídala i o svých starostech, svěřovala se jí s trabli, které měla s tátou, radila se s ní úplně o všem. Neměla ji za devítiletou dceru, ale za rovnocennou kamarádku.

Každý den, když Sára přišla domů ze školy a máma z práce, si spolu sedly do kuchyně. Máma si uvařila kávu do svého oblíbeného cibulákového hrníčku, jí udělala do úplně stejného kakao a pak si spolu povídaly. Máma u toho kouřila a Sára si připadala hodně důležitá. Co na tom, že úplně všem řečem nerozuměla? Že nerada poslouchala o tátovi? O tom, jak mámu zlobí, jak je s ním všechno složité a ona je nešťastná. Hlavně že s ní mohla v kuchyni být, tvářit se dospěle a dětská dušička se tetelila z toho, že je pro mámu ten nejdůležitější člověk na světě.

Tehdy po Vánocích ale najednou mámě přestalo být dobře. Úsměv se jí z tváře vytratil, energie, které měla vždycky na rozdávání, zmizela jako pára nad hrncem a ona začala polehávat. Kávu přestala pít úplně a místo ní si vařila bylinkový čaj. Jednou, když Sára přišla ze školy, ji dokonce našla v posteli uprostřed dne. A to ji opravdu vylekalo. V hlavičce se jí rozeznělo poplašné zvonění a ona se rozplakala.

— 14 —

„Copak, dostala jsi špatnou známku?“ strachovala se máma. Dokázala se i kvůli dvojce tvářit tak, že si Sára příště hodně dobře rozmyslela, jestli vynechá pečlivou domácí přípravu. A trojka? Ta u nich byla úplné tabu.

„Ne, mami, mám jedničku z matematiky a dvě jedničky ze čtení,“ popotahovala. „A paní učitelka mě pochválila, jak umím krásně kreslit. Ale já se bojím, že umřeš.“

Máma se posadila na posteli a široce se usmála. „Proč bych, prosím tě, umírala?“

„No, protože ležíš v posteli a asi tě bolí bříško,“ podívala se na ni nejistě. Máma ale zavrtěla hlavou.

„Povím ti tajemství, chceš?“ Poklepala na postel, aby si Sára šla sednout k ní. „Budeme mít miminko!“

„My dvě?“

„No jasně. A taky trochu táta. Ale ten moc ne, ten si mimino nezaslouží!“

„Fakt?“ Sára okamžitě zapomněla na svůj smutek a skočila jí kolem krku. „A bude to kluk, nebo holka?“

„Jasně že holka, kluci jsou úplně k ničemu.“ Jak se Sára může tak hloupě ptát? „Podívej se na tátu. Je to taky kluk a stojí za starou belu. My budeme mít holčičku a ty budeš její velká sestra. A budeš mi se vším pomáhat, viď?“

Sáře zazářily oči. Budu jí pomáhat. Udělám všechno na světě, aby byla šťastná. Budu velká sestra a ona mě za to bude mít ještě raději. S pomáháním začnu hned.

Mámě roste v bříšku miminko, a proto je tak unavená. To dá rozum. Utíkala pro vysavač. Lítala s ním po bytě a u toho si zpívala.

Že se otec zavřel v obývacím pokoji a na nikoho nemluví, jí vůbec nevadilo. Naopak. Tichá domácnost

— 15 —

jí vyhovovala více než občasné hádky a mámin pláč.

Její dětské duši vůbec nedocházelo, proč se otec uzavřel do sebe a začal být najednou tak zlý. Brzy však pochopila.

„Podvedla jsi mě!“ křičel na těhotnou mámu. „Říkalas, že už dalšího haranta mít nemůžeš. A já ti uvěřil! Vysadíš prášky a teď mi to chceš hodit na krk? Jestli si myslíš, že ti s něčím pomůžu, až děcko přijde na svět, tak ses krutě spletla!“

„Nepomáháš mi ani teď, vysedáváš u pitomé televize nebo jsi někde v hospodě s kamarády,“ vracela mu to. „Co jsem z tebe kdy měla? Vůbec nic! Tak teď budu mít aspoň to děcko! Konečně jsi byl k něčemu!“ Jednou rukou se přitom držela břicho a hřbetem druhé si utírala slzy z tváře.

Byla zoufalá. A své zoufalství čím dál častěji svěřovala malé Sáře. Ta se pro ni stala zpovědnicí. Debaty o nemožném otci a jeho nezájmu o rodinu střídaly ty o rozvodu, o strachu, co bude dál. Byla vyděšená a Sára to dobře věděla.

Otec si totiž druhé dítě v žádném případě nepřál. „Budu vypadat jako starý fotr, je mi skoro čtyřicet, už mám nárok být děda, a ne se starat o dalšího fakana!“ křičel těhotné mámě do obličeje.

Nepřela se s ním. Věděla, že má vlastně pravdu. V koutku duše ale nejspíš přeci jen doufala, že nakonec bude stejně rád jako ona. Že ho její těhotenství obměkčí a na miminko se budou těšit jako rodina – všichni tři.

On se ale obměkčit nenechal. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, začal na ni útočit. Ne fyzicky, na to byl příliš velký slaboch, slovně jí ale neodpustil vůbec nic.

— 16 —

„Proč máme prázdnou ledničku?“ hudroval v kuchyni. „Proč je tady takový bordel? Zase se válíš v posteli?“ Nevynechal jedinou příležitost zchladit si na manželce žáhu.

Jejímu stavu to ani trochu neprospívalo. Celý první trimestr krvácela a pak se přidaly další komplikace. Těhotenství musela nakonec trávit v posteli celé. Na něj se ale spolehnout nemohla. Přišel domů, chvíli třískal skříňkami v kuchyni, pak se zavřel do obýváku a pustil si televizi. Nezašel nakoupit, nevyluxoval, neuvařil večeři. Sára vůbec nechápala, co se děje. Ve své dětské dušičce ale věděla, že něco určitě není v pořádku.

Nakonec to všechno s mámou přeci jen zvládly.

Hodně jim tehdy pomohla i babička Květa. A za pár měsíců se narodila Viki. Byla vlasatá, ukřičená a moc krásná.

Máma se do ní okamžitě zamilovala. Viděla se v ní. Zhmotnil se jí sen, navzdory tátovi si prosadila svou.

A teď držela v náručí rozkošný uzlíček, který si tak těžce vybojovala. I Sára si sestru na první pohled zamilovala.

Zavrtí se na nepohodlné kancelářské židli a zamrká. Místo abys pracovala, přemýšlíš nad blbostmi, potřese hlavou. Rychle přerovná velkou hromadu faktur, které před ní na stole leží, a pustí se do práce.

V podnikové jídelně je narváno. Lidé z kanceláří stojí dlouhou frontu před výdejním pultem už od jedenácti. Ostatně jako každý den. Vaří tady opravdu

— 17 —

Mají štěstí, u okna se právě uvolnil stůl. Ještě se ani neposadí, a Viki už začne rozumovat.

„Filip říkal, že byt prodáme za čtyři miliony. Úplně v pohodě. Je na dobrém místě, a když jsme ho zrekonstruovali, stalo se z něj luxusní bydlení.“ Hrábne lžící do talíře, až jí na ruce zacinká všech dvacet náramků. Že tu ruku vůbec zvedne s takovým železářstvím, pomyslí si Sára. A podívá se na Viki, jako by jí přeskočilo.

„Blázníš? Víš, kolik stojí takový byt? Dostanete maximálně dva a půl. Nemá ani pořádný sklep.“

Ona je s ní ale hned hotová: „Zase jsi nejchytřejší. Filip se bavil s kamarádem a je to naprosto reálná cena.

Tys za svůj byt taky dostala trojku.“ No jo, ty jediná víš nejlíp úplně všechno na světě. Sára semkne rty a změří si ji pohledem. Vždycky musíš mít pravdu. Běda, jak ne. Jeden by se bál, že ti z ucha vyleze trpaslík, proběhne po stole mezi kořenkami a kousne mě do krku. Za trest, že mám jiný názor než ty. A že si to navíc dovolím říct nahlas. Hádat se s tebou nebudu, ale stejně: „Dva a půl jsem dostala. Za čtyřpokojový byt ve staré zástavbě. S vysokými stropy, pokojem pro služku a sto dvaceti metry čtverečními.“

„Ale ve druhém patře bez výtahu. Filip říkal, že to je minimálně dvě stě tisíc dolů a dalších dvě stě za karmu, cos měla v koupelně!“ mele Viki dokola tu svou.

Karma jsi ty, pomyslí si Sára. Moje! Ještě chvíli budeš rozumovat a zkazíš mi i požitek z výborného oběda.

— 18 — dobře. Dneska jsou na výběr škubánky s mákem, vepřové s houbovou omáčkou a řízek s bramborovým salátem. Sára s mámou bez rozmýšlení sáhnou po něm. Viki se zašklebí, pohladí si ploché břicho a poručí si jenom vývar. Bez nudlí, samozřejmě! Teď ho bude pomalu srkat lžičku po lžičce a tvářit se u toho strašně důležitě!

„Proč vůbec mluvíš o prodeji? Sotva jste se nastěhovali. Jak dlouho tam jste? Rok?“ Když se máma rozhodla, že půjde bydlet na chalupu, přepsala na Viki byt, ve kterém obě vyrostly. Pěkně se na něm vyřádila. Třicet let vzpomínek stihla zlikvidovat během jednoho měsíce. Vyházela všechen nábytek. Dokonce i rozkládací křeslo, na kterém jsem každý den spávala. Zbavila se kulatého stolu z kuchyně, u kterého jsme s mámou každý den po práci pily kafe. Do popelnice letěly béžové závěsy od babičky i stará obývací stěna s křišťálovými skleničkami, ze kterých jsme si připíjeli každé narozeniny. Nechala zbourat jádro, spojila záchod s koupelnou. V celém bytě dala snížit stropy a do nich zabudovala pekelně drahá světla. Staré parkety nahradila plovoucí podlahou a bílé plastové dveře dřevěnými. Stejné patro, stejné číslo bytu. A přitom úplně jiná energie. Snobská, předražená, bez nápadu, bez tepla domova. Zmizely barevné, nadýchané polštářky, dečky a záclony, které máma milovala a které nám doma dělaly útulno. Nahradily je strohé, studené materiály, stejně pichlavé a cizí, jako je ona sama. Ani se nedivím, že se jí tam přestalo líbit, pomyslí si Sára smutně. Zabila totiž kouzlo, které byt měl. A to žádným mramorem nenahradí.

„Prostě se nám ve městě nelíbí. Rozmysleli jsme si to. Přestěhujeme se na hory. Stejně jsme skoro pořád u našich.“

Jo, smrdíte u nich každý víkend, to nejde přehlédnout, ušklíbne se Sára pro sebe. Dokud Viki neměla Filipa, na chalupu jezdit odmítala. Na horách se nudila. Nejraději měla, když máma, táta i Sára vypadli z města a jí zůstal volný byt. Dopoledne se válela v posteli, odpoledne

— 19 —

Sára už jí má dneska po krk. Kdyby mohla, strčila by si špunty do uší, aby ji nemusela poslouchat. Žádné u sebe ale nemá, a tak aspoň nahlas vzdychne. Viki si bohužel ničeho nevšimne a rozumuje dál: „Chybí nám jenom koupelna, jinak už máme chatu zrekonstruovanou. Je dost velká na bydlení, je tam krásně, Leontýnka bude na čerstvém vzduchu a do první třídy už půjde na vesnici.“

„Fakt jsi přesvědčená o tom, že malotřídka je dobrý nápad? Pro tak chytrou holku?“

„Chytrá je, že jo? To má po mně,“ usměje se a oči se jí rozzáří. „Dokonce i učitelka ve školce říkala, že patří mezi nejlepší ve třídě!“

„Jenže ve škole to bude jinak. Prvňáčci s páťáky do kupy, to nebude žádná legrace.“ Sára by Matěje do malotřídky rozhodně nedala. A to není tak chytrý jako její neteř. Holka napočítá v pěti letech s přehledem do stovky.

„Pořád lepší, než aby chodila do školy ve městě. Děcka se tady odpoledne poflakujou okolo cesty, ve druhé třídě začnou kouřit a v páté fetovat. Dřív by se zkazila, než by se naučila pořádně číst!“

„A budete s Filipem každý den dojíždět čtyřicet kilometrů do města do práce?“ Sáře pořád nedochází, jak to chce zvládnout. Vždycky je líná jako veš, potřebuje kolem sebe horu služebnictva a ještě si každou chvíli stěžuje, jak je přetížená.

— 20 — vymetla butiky a večer vyrazila s holkami na diskotéku. S Filipem po boku kupodivu objevila kouzlo hor. Nikdy sice nedošla dál než na terasu, zahradu viděla maximálně z okna a kopce taky nesnášela, ale v kuchyni u mámy se cítila báječně.

„Mamka taky dojíždí. A nevadí jí to!“ pokrčí Viki

rameny.

„Jenže mamka nemá malé dítě. Zavolají ti ze školky, že je Leontýnce špatně, a tobě bude trvat hodinu, než pro ni přijedeš. Dvě hodiny denně strávíš na cestě v autě. Všude budeš mít daleko. Ty, která jsi skoro nastěhovaná v nákupáku, budeš chodit pro rohlíky k Vietnamcům?“ vypočítává jedno proti za druhým. Viki má ale dávno dokonalý plán.

„Máma půjde stejně příští rok do důchodu. Firmu přebírám já. Takže s malou žádný problém nebude. Prostě se o ni postará. A taťka taky může pomoct. Klidně mi ji ze školky vyzvedne. Už jsme se s Filipem rozhodli.“

Tak takhle to je. Sára se v duchu usměje. Zase jsem nebyla daleko od pravdy. Máma ti bude hlídat děcko, zatímco ty si budeš hrát na paní ředitelku. Ségra, já ti prostě tleskám. Jsi dokonalá. Umíš naprosto všechny okolo sebe zmanipulovat tak, aby si mysleli, že je nic lepšího vlastně ani nemohlo potkat. Tohle já bych nezvládla.

„Máš pravdu, tohle je skvělý plán, ale pak nechápu, proč jste ten byt rekonstruovali. Vždyť vás to muselo stát spoustu peněz.“ Zakroutí hlavou.

„Ty jsi svůj byt taky zrekonstruovala.“ I Viki už debata přestává bavit. Zaloví lžící v polévce a obrátí pohled směrem k mámě, jako by u ní čekala zastání.

„Máš pravdu, promiň. Stejně mi do toho nic není.“ Sára se podívá stejným směrem. S mámou se něco děje. Je duchem úplně mimo. Jindy má oči živé, veselé, plné energie, a dneska do sebe ztěžka souká i ten řízek se salátem. Nás si ještě ani nevšimla.

— 21 —

„Mami,“ dotkne se Sára opatrně její ruky, „děje se něco?“ Máma sebou cukne a odtáhne se.

„Ale ne, jenom přemýšlím, jak Robertovi zařídím úvěr. Už má dva a banka mu další peníze asi nepůjčí,“ odpoví nepřítomně.

„A nemohla by ses tím přestat trápit aspoň u oběda? Sotva ses v talíři pošťourala.“ Sára začíná být otrávená. Úplně jí přestalo chutnat.

„Máš pravdu, promiň,“ nasadí máma falešný úsměv. „Tak o čem si povídáte, holky moje?“

„O ničem.“

„Jak jako o ničem?“ vyjede Viki. „Povídám, že náš byt prodáme za čtyři miliony! A ona mi prostě nechce věřit!“

„A co kdybyste si ho přece jen nechali? Až bude Leontýnka velká, mohl by se vám byt v centru města hodit!“ nadhodí máma nesměle. Její oči se na Viki dívají unaveně. Je v nich ukrytá nekonečná láska a taky omluva za to, že si dovolila říct něco, co se mladší dceři možná nebude líbit.

„To je sice pravda, ale nájemníci ho stejně zničí. Filip má kamaráda a ten taky pronajímal byt. Za rok ho měl v dezolátním stavu. Za prodej dostaneme víc a můžeme si k chatě přistavět velikánskou terasu s francouzským oknem!“ zasní se. A máma s ní.

„Víš, že máš pravdu? Přes celou délku ti ušiju lehké bílé záclony! Voály se jim říká?“ usměje se, a dokonce s chutí strčí do pusy velký kus řízku. „A k nim ti našiju i bílé polštáře!“ plánuje s plnou pusou.

„Budu mít žaluzie, žádné záclony nechci. A povlaky na polštáře chci speciální. Francouzské,“ odfrkne si Viki. „Ty sis nevšimla, že všechno ladím do ‚provence‘

— 22 —

Já bych ti za to, jak na ni vyjíždíš, nepohlídala ani křečka, proběhne hlavou Sáře. Jenže ty jí můžeš třeba skákat po hlavě, a ona stejně neřekne ani slovo. Nejraději bych ti za ni jednu pořádnou vrazila. Pak bych mámu popadla a zatřepala s ní. A nakonec bych ji donutila strčit tě do babyboxu. Co na tom, že vážíš padesát kilo? S trochou snahy by se nám tě tam určitě nacpat podařilo.

„A kdy se teda stěhujete? Když říkáš, že už vám chybí jenom koupelna, za měsíc budete bydlet, ne?“ zeptá se místo toho zvědavě. Už jí došlo, že přestěhovat se na hory je strategický plán. V malé chatě, kterou si koupili, bude máma pečená vařená. Anebo budou oni nakvartýrovaní u ní. Podle nálady.

„Vlastně jsme se už přestěhovali, před měsícem,“ odsekne. Na jedné straně je jí nepříjemné, že se Sára dozvídá pravdu, na druhé straně si ji vychutnává. „K našim. Máme to blíž kvůli rekonstrukci a mamka je ráda, že na chalupě není s tátou sama. Viď, že jo?“ Blýskne očima po Sáře a pak se sladce usměje na mámu. Ta jen rychle sklopí oči, aby se nemusela setkat s pohledem plným otazníků. Zbytečné obavy.

„No nic, mám v kanceláři spoustu práce a pak musím letět pro Matyho. V družině se mu nelíbí, tak ať tam není dlouho! Mějte se hezky a pozdravte doma!“ odsune Sára překotně židli a sebere ze stolu tácek s nedojedeným obědem. Zůstat ještě chvíli, nedopadlo by to dobře. Začíná se dusit. Ani jedné z nich nestojí za odpověď. Možná ani nepostřehly, že odchází. Máma už zase nepřítomně zírá do talíře a apaticky přikyvuje Viki,

— 23 — stylu? Stačí, když mi pohlídáš malou, zajedu si pro ně do Prahy!“

Dělá si s ní, co chce, už od malého děcka, přemýšlí Sára v kanceláři u kávy. Musela si ji uvařit a rozdýchat to. Kdyby se hned pustila do práce, nadělala by spoustu chyb. Kdy vůbec začala být tak rozmazlená?

Vzpomínky ji posunou o hezkých pár let zpátky.

„Viki, ukliď si hračky, půjdeme spinkat.“ Máma začínala být hodně netrpělivá. Všude po předsíni se válely kostky a mezi nimi pastelky, dvě barbíny a spousta oblečení pro panenky. Viki neslyšela. Nechtěla. Prostě si hrála. Blížila se osmá hodina. Mámě za chvíli začínal seriál a u něj už vždycky chtěla mít klid. Uklizeno, sestru uloženou v postýlce. Když Viki nereagovala, vzala sama krabici a začala do ní hračky házet. To ale dělat neměla. Ségra spustila takovou scénu, že měly se Sárou obě strach, aby se jí něco nestalo. Ležela celá rudá na koberci, zmítala sebou, kopala nohama a propínala tělo do luku. Když se k ní máma přiblížila, rozeřvala se ještě víc. V jednu chvíli dokonce tak moc, že přestávala dýchat. Sára měla pocit, že je po ní. Nepomohly prosby, domluvy. Až ledová sprcha, která ji trochu uklidnila. Mámu hysterický záchvat hodně vylekal. Celou noc nespala a přemýšlela, co ho mohlo způsobit. Protože na žádné rozumné vysvětlení nepřišla, vsugerovala si, že je to její vina. Že za to může hrozné těhotenství, kterým si prošla. Děti v břiše přece všechno cítí. A její milovaná Viki určitě cítila, jak je máma nešťastná. Podepsalo se to na ní. Proto je tak citlivá. Prožila trauma a doteď na něj nemůže zapomenout. Tehdy mámě vůbec nedošlo, že jde jen o dětskou revoltu. Rozmar. Vzdor. Usoudila,

— 24 — která jí vykládá, jakou dalo práci sehnat do koupelny naprosto fantastické kachličky.

že Viki potřebuje speciální přístup. Že k ní musí být citlivá. Nesmí na ni tlačit, nic po ní chtít. Musí ji opatrovat jako v bavlnce, aby se její dušička vyléčila. Vlastně od téhle doby si mohla dělat, co chtěla. Žádný rozmar, žádná drzost, žádný vzdor a vztek nebyly důvodem pro to, aby se na ni máma zlobila, přemýšlí Sára. A ona to rychle pochopila a ještě rychleji začala situace využívat. Uměla si říct o všechno, co chtěla, a že toho nechtěla málo! Nebyla skromná jako já. Naopak, všechno se jí líbilo, všechno potřebovala. Když si v zahradnictví vyhlédla hrábě nebo konvičku, lehla si na zem a kopala nohama tak dlouho, až jí je máma koupila. Když se chtěla v deseti namalovat, máma spěchala do kabelky pro své šminky. A když donesla ze školy špatnou známku, nikdo se na ni nezlobil.

Sára se kolikrát ani nestačila divit, jak malá Viki s mámou mává. Snažila se jí otevřít oči. Ale ona neslyšela. Vždycky se jí zastala. A mně řekla, že si vymýšlím, že ji nemám ráda. Že jsem ukřivděná. Ona byla její vymodlené dítě, které si pořídila natruc tátovi. Dítě, kterému ona svým těhotenstvím způsobila nesmírné trauma. A teď to musí stůj co stůj odčinit. Navzdory všemu a všem.

„Mám zhasnout?“ zeptá se večer Sára. Je příšerně unavená a začíná ji bolet hlava. Ztěžka nadzvedne obří peřinu, pod kterou s Petrem usínají společně, a zasune se pod ni. I když má na sobě teplé pyžamo, dala se do ní zima. Cítí, že potřebuje obejmout. Přitulit se k němu

— 25 —

„Jak chceš.“ Ani nezvedne oči od tabletu. Sjíždí statusy na facebooku a k některým připisuje komentáře.

I když je půl jedenácté, občas mu pípne messenger.

„Kdo ti teď píše?“ Pípavý zvuk je jí protivný, vytrhává ji z polospánku.

„Nemohla bys přestat být zvědavá?“ zatváří se nevrle a ostentativně tablet zaklapne. Převrátí se na bok zády k ní a ve vteřině spí.

Jeho tiché chrápání v ní vaří krev. I když ještě před chvílí padala únavou, najednou je úplně probuzená.

Zavrtí se v posteli a vytáhne zpod pokrývky pravou nohu. Někdy jí to pomůže usnout. Dneska ne. Zdá se, že prožije bezesnou noc. Další v řadě. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy se zavrtala do peřin, chytla Petra za ruku a spokojeně usnula. Kdy naposledy se probudila až ráno.

Kdy naposledy se jí do spánku vkradl nějaký hezký sen.

Potichu se vyplíží z pokoje, třetí prkno u dveří trochu vrže. Projde velkou podkrovní chodbou, kterou zdobí Matějovy obrázky. Sbírají je a postupně rámují už od doby, co začal chodit do školky. Nakoukne do dětského pokoje a syna zkontroluje. Spí jako miminko, i když mu už na tváři vyrašil první pupínek. Za chvíli mě nebude potřebovat, pomyslí si Sára smutně.

V garáži je chladno. Ale to jí nevadí. Je to jediné místo v domě, kde může kouřit. Sedá si na malý schůdek za dveře, zachumlá se do teplé kostkované deky,

— 26 — a být jenom oni dva. Aspoň na okamžik, kdy všechno a všichni okolo zmizí a svět bude jejich. Ona na svých zádech ucítí jeho teplou dlaň a nebude mít ani trochu strach. Protože ji ochrání. Před světem, před vtíravými myšlenkami i před ní samotnou. Jenomže krutá realita její snění nemilosrdně přetrhne.

Raději by ležela v teplých peřinách vedle manžela, ale nemůže. Ví, že by to zase přišlo. Pocit strachu, stáhnutý žaludek, přerývaný dech. Panika.

Byla jsem taková vždycky? Vzpomínky ji zase nesou až do dětství. Vidí samu sebe. Malou copatou holku s obrovskými zelenými kukadly, ve kterých byl pořád strach. Byla strašně poslušná, až nezdravě. Vůbec nikdy neodmlouvala. Neměla totiž ráda, když se na ni máma zlobila. A ona se zlobit uměla. Zamračila se a mlčela. Najednou si s ní nepovídala, nehladila ji po tváři, neptala se, jak se má. Doma bylo ticho a Sára měla z ticha strach. Hradbu mlčení kolem sebe nesnášela, a tak dělala všechno, co bylo potřeba. Utírala nádobí, uklízela si hračky, naklepávala polštářky v obýváku. Máma měla ráda všechno dokonalé a Sára se to od ní rychle naučila.

Když se narodila Viki, všechno se změnilo, přemítá Sára. Doma se svět převrátil naruby. Najednou nemuselo být pečlivě uklizeno. Neumyté nádobí zůstalo v kuchyňském dřezu klidně celý večer. Na zrcadle v koupelně byly otisky prstů. Všude se povalovalo lego. A taky už se dvakrát denně neluxovalo.

I přesto mimino do rodiny vneslo nový vítr a do mámy úplně jinou energii. Viki pro ni byla jako malá panenka. I když pěkně zlobivá panenka. Roztomilý čert. Máma ji zásadně oblékala do bílého. Háčkovala jí nádherné čepičky s velkou mašlí pod krkem a pletla svetříky s copy.

— 27 — zapálí si a myšlenky nechává skotačit jednu přes druhou. Je rozhozená, ani cigareta ji dneska nechce uklidnit. Vyfoukne obláček kouře a típne špaček do popelníku. Zavrtá se do deky ještě více, napije se studeného mléka a sáhne po další. Do druhé nohy.

Šila jí bílé tepláčky s laclem a na kapsičku vždycky vyšila nějakou roztomilou pohádkovou postavičku. A ona si v těch bílých teplácích klidně lehla uprostřed cesty do kaluže. Zamazala se od písku nebo na sebe rozpatlala půl tabulky čokolády. Většinou se máma všemu, co Viki udělala, jen šťastně smála. Ale jednou jí přeci jen došla trpělivost, usměje se Sára pro sebe. Tenkrát zlobila fakt hodně a máma ji na ulici přivedla k úplně cizí cikánce. Ať si ji prý vezme, když je tak zlobivá. S ní to ale ani nehnulo. Chytla tu starou, obtloustlou ženskou za ruku a že prý má zlaté zuby, tak s ní půjde ráda.

Sára jako malá holka nedovedla pochopit, kam se najednou její máma poděla. Kam zmizela ta akurátní ženská, která musela mít všechno srovnané podle pravítka? Vyvádělo ji to z rovnováhy. Ztrácela půdu pod nohama. Nevěděla, co znamená ten svět, který ji najednou obklopil. Jedno ale věděla úplně jistě – Viki si taky zamilovala. Byla pro ni živou hračkou, která jí naplnila nudná odpoledne. Hodiny si s ní vydržela hrát v předsíni, stavěla s ní kostky, učila ji číst. Chodila s ní ven a rozmazlovala ji úplně stejně jako všichni okolo.

Rozmazlovala! To je ono! Káča je to rozmazlená!

Sáru roztřese zima, ještě jednou si potáhne a špaček típne do přeplněného popelníku. Že mě to nenapadlo dřív! Z Viki se stal fracek. Rozmazlený fracek, který měl odjakživa všechno, na co si ukáže. A všechny okolo sebe pěkně využívá. Na rozdíl ode mě má dar velhat se každému do přízně. A sladkými řečičkami všechny okolo přesvědčit, že je pro ně vlastně dobře, když s nimi manipuluje.

Nastěhovat se k mámě! To by mě ani ve snu nenapadlo. Vždyť máma se za chvíli zhroutí! Ve firmě jede

— 28 —

Copak ta koza nevidí, že máma už nemá tolik sil? Že už jede na krev a pořádně ji to zmáhá? Asi ne, když se k ní klidně nastěhuje i s celou rodinou. A ještě se tváří, jako by jí tím prokazovala nějakou službu.

Do garáže začal zpod vrat profukovat ledový vítr.

Sára najednou zatouží být zpátky v posteli a přitulit se k Petrovi. I přes hádky, které mezi sebou občas mají, ho miluje a doufá, že on miluje ji.

Pečlivě si v koupelně čistí zuby a vyplachuje pusu ústní vodou.

„Smrdíš,“ říká jí Petr pokaždé, když vyleze ze zakouřené garáže.

„Tak ke mně nečuchej, k princeznám se přece nečuchá!“ odpovídá mu s úsměvem. „Víš, že to je jediná chvilka, kterou mám sama pro sebe,“ brání těch pár minut, co si několikrát za den sobecky ukradne.

Vklouzne do postele a obejme ho pevně zezadu studenými pažemi. On se k ní přetočí a vezme ji do náruče.

„Kdes byla, lásko? Že tys zase kouřila?“ zašeptá ospale a hned zase usíná. Sára se spokojeně uvelebí, ale usnout se jí ještě dlouho nepodaří.

„Ahoj, Sáro, jak ses vyspala?“ Do ložnice se i přes hustě nařasené záclony pomalu vkrádá sluníčko.

— 29 — na plný plyn. Doma má chlapa, který už deset let sedí v křesle a nehne prstem. Když nevyřizuje klientům úvěry, lítá se sekačkou po zahradě nebo s vysavačem po baráku. A když Viki pískne, je připravená splnit jí jakýkoliv rozmar.

Petr má paže ještě pořád omotané okolo jejího těla.

V polospánku ji něžně políbí na tvář. Sáře se v tu ránu začne chtít strašně čůrat, a tak se zavrtí.

„Musím na záchod,“ zašeptá. „Budeš tady, až se vrátím?“ Vyklouzne z teplé peřiny, nečeká na odpověď a potichu, aby nevzbudila Matěje, bosýma nohama přeběhne přes studenou chodbu do koupelny.

Rovnou si i vyčistí zuby a ledovou vodou opláchne obličej. Pohled do zrcadla uhasí jiskřičky, které ještě před malou chvílí měla v očích.

Kdy jsem stihla tak zestárnout? Nejistě si bříšky prstů pohladí tvář. Ze zrcadla na ni hledí velká zelená kukadla, úplně stejná, jaká měla ta pětiletá ustrašená holka, která se pořád bála, jestli dělá všechno správně a jestli se na ni máma nebude zlobit. Pod nimi ale najde velké vaky, které tam tehdy nebyly. A kolem úst se jí rýsují první vrásky. Rozčepýřené, na kluka ostříhané černé vlasy by potřebovaly nabarvit. Šediny neúprosně hlásí, že mladá už nikdy nebude. Vždyť ještě nedávno chodila do první třídy, sedávala s mámou v kuchyni a pila teplé kakao z cibulákového hrníčku.

Utře si mokrý obličej do hebkého ručníku. No co, tak už mám čtyři křížky na krku. Na dvacet vypadat nebudu. Ale pořád ještě nejsem rozkydlá bábovka!

Po špičkách spěchá zpátky pod vyhřátou peřinu. Moc se těší, že se ještě chvíli schoulí v manželově náruči, než budou muset vstávat. Ve dveřích ložnice se ale při pohledu na něj zarazí. Sedí pohodlně opřený o polštáře, v rukou má tablet a něco si zaujatě čte.

„Petře!“ Najednou ji zaplaví nečekaná vlna zklamání. Tolik se těšila, a on všechno zkazil. Už nastartoval den. Myšlenky mu lítají někde po internetu a ranní

— 30 —

„Copak, Sáro?“ odtrhne manžel oči od tabletu. Usměje se a poklepe velkou, chlapskou dlaní vedle sebe na postel. „Já tady na tebe čekám. Stalo se něco?“

„Nic,“ otočí se ve dveřích, aby neviděl slzy, které jí v okamžiku zmáčely tvář. Seběhne rychle schody z podkroví a přes obývák utíká do kuchyně. Staví konvici na ranní čaj a maže máslo na tousty.

Za chvíli se do kuchyně přiloudá Matěj a hned po něm i Petr. „Co se děje?“ osloví ji potichu. Něhu, kterou měl ještě před chvílí v hlase, vystřídalo lehké podráždění.

„Nestalo se nic.“ Neumí se přetvařovat, a tak je z jejího hlasu cítit, že lže.

„Žes tak rychle odešla. Myslel jsem, že se ještě přitulíš.“

„Jo? A ke komu? K tobě, nebo k tabletu?“ neudrží už zklamání na uzdě.

„Ale vždyť jsi byla v koupelně, jen jsem si zatím přečetl e-maily. To ti fakt tak vadí?“ I on začíná být nesvůj.

„Jo, vadí.“ Pláčem se jí zatřese hlas.

„Promiň, ale vůbec ti nerozumím!“ Otočí se na patě a mizí v koupelně.

„Kam koukáš, kreténe?“ Sára se s Petrem nerozloučila. Rychle nachystala Matějovi na stůl snídani, zkontrolovala, jestli má v aktovce žákovskou, hodila na sebe volné džíny, černou mikinu s kapucí, vklouzla do okopaných tenisek a rychle vycouvala z garáže. Už přejela čtyři křižovatky, a blbá nálada ji ještě neopustila. Proč jsem zase celá roztřesená? Opravdu jsem taková citlivka?

— 31 — poklidná atmosféra je tatam. Vždyť mi přece slíbil, že na mě počká. Že tady bude ještě chvíli jen pro mě, a zatím…

Vadí mi i blbosti a bazíruju na maličkostech? Anebo je chyba v něm? Copak je pro něj tak těžké na chvíli aspoň poránu vypnout celý svět a být jenom se mnou? Copak nám musí cizí lidi a cizí problémy lézt až do postele?

S přibývajícími kilometry ale přeci jen získává na všechno trochu jiný náhled. Už tuší, že to možná trochu přehnala. Že Petrovi ordinuje své představy o životě, a když se podle nich neřídí, umí být zlá. Sotva zaparkuje auto před velkou budovou, ve které pracuje, bere do ruky mobil a píše zprávu: OMLOUVÁM SE, PŘESTŘELILA JSEM. MILUJU TĚ! Ještě než vystoupí z auta, pípne jí telefon a na něm se rozsvítí smajlík se srdíčkem u pusy. Sára se pro sebe usměje a špatná nálada je tatam.

„Nechci se k tomu ránu moc vracet, ale můžeš mi říct, co se s tebou děje? Už dva dny jsi úplně rozhozená!“ postaví před ni odpoledne Petr hrnek horkého kafe. Jsou v něm dvě lžičky třtinového cukru a spousta mléka. Přesně jak to má ráda.

„Nic se neděje.“ Sára si kafe zamíchá, i když ví, že cukr v něm už je dávno rozpuštěný. Potřebuje jen zaměstnat ruce, protože tuší, že se jí tenhle rozhovor moc líbit nebude.

„Ještě tu o Červené karkulce!“ ušklíbne se manžel. Pak se plácne do čela. „No jo, už mi nic nemusíš vysvětlovat. Zítra jedeme k vašim a ty máš zase nervy jako provazy. Že se na to nevykašleš. Jak dlouho je budeš zatahovat mezi nás dva? Stojí ti to za to?“

— 32 —

„Nikoho mezi nás nezatahuju a moc dobře víš, proč jsem nervózní. Táta zase bude sedět, tupě zírat a funět. Ty proneseš něco, nad čím bude máma hodně nenápadně převracet oči. A Viki bude Matějovi vykládat, jak má ‚volume‘ otočit doleva. Fakt příjemná vyhlídka.“

„No tak tam prostě nepojedeme a je to!“ bouchne pěstí do stolu, až hrnky poskočí.

„Kam nepojedeme, mami? Kam nepojedeme, tati? K babičce? Ale já chci jet za Leontýnkou, už jsem ji dlouho neviděl.“ Matěj se vždycky objeví v ten nejméně vhodný okamžik. Copak si s Petrem nemůžou v klidu popovídat bez toho, aby se mezi ně pletlo devítileté děcko? No asi nemůžou.

Petr se s ním nepáře: „Vystřel. Neměl sis náhodou dělat úkoly?“

„Už je mám dávno hotové,“ chlubí se kluk. Usmívá se přitom od ucha k uchu. Kdy mu konečně doroste přední zub? Sára si v duchu naplánuje, že s ním brzy zajde k zubařce. Všichni jeho spolužáci už mají oba řezáky krásně vyklubané, jen on má v puse pořád díru jako vrata.

„Tak mi je přines ukázat,“ zavelí Petr a obrací se zpátky na ni. „Hele, já vím, že je to pro tebe těžké, ale možná by sis už mohla přestat hrát na hodnou holčičku. Sobě tím nepomůžeš a oni tě stejně vždycky budou mít za ukřivděnou.“

Sára mlčky dopije kafe a jde uklidit hrníček do myčky. Až teď se na Petra podívá, v očích má zoufalství. „Ty víš, že to nejde. Zařízli by mě úplně. Přestali by se se mnou bavit a Matěj už by neměl vůbec žádnou babičku. A já bych přišla o rodinu taky.“

— 33 —

Křehké vztahy

VAVA ČECHOVÁ KŘEHKÉ VZTAHY