Alexandra Soldánová
Co z nás zbylo?
Odpovědná redaktorka Petra Zavřelová
Grafická úprava Ivana Náplavová
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Alexandra Soldánová, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-1865-2
Tenkrát
Fízl, chlupatej nebo floyd. Nebudu lhát, nebylo to vždycky moje vysněný povolání. K hasičům mě to táhlo víc, ale když mají plno, nezbývalo než najít jinou alternativu. Terezka bude mít radost, že mě po všech těch přijímacích kolech vzali. Dřel jsem, co to šlo, abych udělal fyzický testy, a trochu – spíš dost – jsem ji zanedbával. Taky jsem byl občas dost nesnesitelnej kretén. Tlak a nervozita se na mně podepsaly a ona to odnášela. Zaslouží si něco extra za všechnu trpělivost, kterou se mnou má.
Dneska slavíme výročí. Jsme spolu už celý dva roky. Potkali jsme se na střední na nástavbě, kde jsme si oba dodělávali maturitu. Zatímco já jsem vyučenej automechanik, ona je kadeřnice. Ani jeden z nás nemá v plánu se tím živit. Obor jsme si vybírali příliš brzo a v průběhu studia se ukázalo, že to není cesta pro nás. Ona by radši nějaké teplé místečko v kanceláři a já jsem zatoužil po práci hasiče.
Když jsem se v šestnácti dal k dobrovolníkům a zjistil jsem, že to není jenom o soutěžích, měl jsem jasno. Zvuk sirény mi od jistý doby vždycky trochu zrychlí tep. Je v něm příslib adrenalinu. Vzrušení. Pocitu, že dokážu něco víc. Poprvé mě to zvláštní pnutí v hrudi zasáhlo, když jsme celou noc hasili stoh za městem. Ačkoli hasili asi není to
správné slovo, spíš jsme dávali pozor, aby se oheň nešířil.
Stříkali jsme vodu na trávu kolem a jeden balík se uvolnil. Nebýt mě, mohl mít jeden z nás ošklivé popáleniny. Byl to táta od rodiny, pořádný chlap, nejmíň o čtyřicet kilo těžší než já, přesto mě překvapilo, kolik síly jsem musel vynaložit na to, abych ho odstrčil a povalil na zem. Balík se skutálel jen kousek od nás. Připadal jsem si jako opilý.
Chtěl jsem to zažít znovu. Následujícího rána jsem dorazil domů s popílkem usazeným nejen ve vlasech, ale taky v nose a uších. Smrděl jsem jako uzenáč, zapomněl jsem si ve spěchu vzít klíče a máma krčila nos, když mi otvírala dveře. Byl jsem unavený jako nikdy dřív, a přestože jsem se několikrát důkladně umyl, pach spáleniště pořád nechtěl vyprchat. Zmizel až o pár dní později. Skoro se mi po něm stýskalo. Připomínal mi, že jsem něco dokázal. Když jsem o tom vyprávěl spolužákům na střední, kroutili hlavou a nechápali to. Kouř jim smrděl, přitom z dílny nevoněli sami o moc líp. Od toho dne jsem měl jasný cíl. Dostat se k profíkům. Dělal jsem proto možné i nemožné, trávil hodiny cvičením, jezdil na kurzy, které mi platili dobrovolníci, mám asi tak milion certifikátů na všechno. Jenže už rok mají plno a já se musím něčím živit.
Zkusil jsem fabriku, a hodně rychle jsem odtud utíkal pryč. Peníze tam jsou fajn, ale brzy bych z toho zešílel. Obdivuju lidi, co tam dokážou pracovat roky, nebo dokonce celej život. Teď dělám pár měsíců v lese, to mě sice baví, ale moc si nevydělám. Jedu od výplaty k výplatě a moje holka má o polovinu lepší plat, přitom jen sedí na recepci v autosalonu a zvedá telefony. Chtěla by letos letět na Maledivy, protože jí kolegyně vyprávěla o tom, jak je to úžasný, ale já si můžu sotva dovolit Bibione autem. U policie budu mít mnohem lepší finanční podmínky a konečně jí budu moct splnit sny. Fakt se na to těším! Ještě mě čeká
pár měsíců základní odborný přípravy, než dostanu plnej plat, ale to nevadí, protože konečně vidím světlo na konci tunelu. Čeká nás růžová budoucnost. Jak to říkali v tom filmu o básnících? Jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Mrknu na hodinky. Za deset minut by jí měla začínat pauza na oběd. Stíhám to tak akorát, abych ji vyzvedl. Zaparkuju černého golfa, který mě dva roky zpátky stál všechny peníze, které mi naši naspořili na stavebku, a sáhnu na vedlejší sedadlo pro kytky. Chystám se vystoupit, když ji zahlédnu, jak vychází ven. Otevřu dveře a napůl vystrčím hlavu. Chci na ni zavolat, ale její jméno mi zamrzne na rtech, když vidím, jak se otáčí na kolegu za sebou, stoupá si na špičky a líbá ho na rty. Zatnu zuby a padnu zadkem zpátky na sedačku v autě. Květiny v mojí ruce se zlámou o volant, jak jsem se o něj i s nimi v dlani celou vahou opřel. Jsou z nich jen nevzhledné pahýly. Drobné okvětní plátky se pomalu snáší do mého klína a na tmavých plátěných kapsáčích vytváří barevnou mozaiku. Ta pestrost na černé látce působí jako pěst na oko. Pěst, kterou jsem dostal od svojí holky v den našeho výročí. Jak mohla?
Zrovna dneska?
Polknu hořkost, odhodím zbytky kytky na chodník a hlasitě zabouchnu dveře od auta. Oči se mi plní slzami. Vidění mám kvůli těm dvěma rozmazané. Snažím se slzy rozehnat mrkáním, aby mi neušel pohled na to, jak se s tím frajírkem moje holka pomalu vzdaluje. Trochu masochismus. Vím, ale nemůžu si pomoct. Chtěl jsem ji dneska požádat o ruku. Měl to být nejšťastnější den v našem životě. V jejím možná i bude.
Chvilku zvažuju, že se za ní rozběhnu a konfrontuju ji. Nakonec od toho záměru upustím. Nejsem si jistý, jestli bych odolal touze mu rozbít hubu. Na krku bych měl ublížení na zdraví a s kariérou policajta bych se mohl rozloučit.
Zakroutím hlavou a pak si zničeně opřu čelo o volant. Nemůžu si teď dovolit žádný incident.
Pořád nechápu, jak mi to mohla udělat. Měli jsme tolik společných plánů. Už rok mám zažádáno o obecní byt, abychom mohli opustit ten strašný podnájem v Holýšově, kde s náma žijou další tři lidi. Teď, když jsem nejen dobrovolný hasič, ale taky policajt, je skoro stoprocentní šance, že mi ho přidělí. V létě jsme měli namířeno do Itálie, už máme složenou zálohu, udělal jsem kvůli tomu tolik přesčasů, že domů jsem se občas přišel jenom vyspat. A to všechno pro ni. Copak to neviděla? Jasně, Maledivy to nejsou, ale stejně… snažil jsem se. TOLIK. JSEM. SE. SNAŽIL. Potáhnu nosem, opřu se zády do opěradla a otřu si obě tváře rukama. Jsou horké. Vztekle praštím do volantu a pak jej omluvně pohladím. „Sorry, kámo. Já vím, že za to nemůžeš.“ To auto mám rád. A nejenom proto, že je to můj jedinej majetek. Pojí se s ním spousta krásných vzpomínek. Právě tady jsme se s Terezkou poprvé políbili a tímhle autem jsme taky jeli minulý rok na Slovensko, kde jsme prožili naši první společnou dovolenou. A taky poslední.
Jak dlouho už to s ním asi táhne? Týden, měsíc? Nebo ještě dýl? Vypadala tak spokojeně, když ji chytil za ruku a vedl pryč. Tváří se stejně šťastně i se mnou? Možná ne, a proto je s ním. Ať už jo, nebo ne, je to fuk. Mezi námi je konec. Jsou věci, které se neodpouští. Pokud chtěla někoho jinýho, mohla to říct. Bolelo by to. Ne, bolí to, rve mi to vnitřnosti z těla, protože ji miluju. Věřil jsem, že je to ta pravá. To jsem se zjevně spletl. Možná by to nebolelo tolik, kdyby se se mnou prostě rozešla. Jasně, zkoušel bych ji přemluvit, ať to ještě zkusíme, ale nakonec bych se s tím nějak smířil. Jsme přece dospělí. Já nejsem žádný sociopat a taky mám nějakou tu hrdost, která by mi nedovolila, abych se jí
doprošoval jako nějakej zoufalej ubožák. Ale takhle? Takhle se cejtim zlomenej, zrazenej a ještě poníženej. Prostě jako vůl. Lidi by se neměli podvádět. Ona mě neměla podvádět. To bych jí já nikdy neudělal. Nikomu bych to neudělal, protože to tak strašně, šíleně moc bolí.
„Dobrý den, Diana Beránková, jak vám mohu pomoci?“ pronesu s úsměvem a očima bloudím po monitoru počítače. Naučeným pohybem přitom překlikávám mezi jednotlivými okny a rychle ukládám poznámky z předchozího hovoru pro případ, že by zákazník volal znovu a jiná operátorka by potřebovala vědět, co jsme spolu řešili.
„Dobrý den, slečno Beránková, mohla byste mě přepojit zase na tu slečnu, co jsem s ní mluvil před vámi? Něco jsme spolu řešili a mně se to nechce vysvětlovat znovu,“ požádá mě zdvořile muž, který se podle naší zákaznické databáze jmenuje Adam Tichý.
„Je mi líto, ale to nemohu, určitě dokážeme váš požadavek vyřešit společně. Povězte mi vaše zákaznické číslo, prosím.“ Na tváři mi pořád visí přeslazený úsměv, protože nám na vstupním školení tvrdili, že úsměv je slyšet. Otázkou je, zda je to pravda.
V duchu už se pomalu připravuju na konflikt. Ještě nikdy za celou mou krátkou kariéru na call centru se mi nestalo, aby chtěl s konkrétní operátorkou mluvit někdo, kdo by neměl problém. Na pochvaly se u nás bohužel moc nehraje. Lidi spíš zvednou telefon, aby si na nás zchladili žáhu, protože jim už zase nejde elektřina, než aby děkovali za to, jak rychle jsme dokázali odstranit poruchu.
„Vidíte, a to je přesně ono, ta slečna před váma už věděla, že to číslo neznám.“ Mluví tak protivně klidným tónem. Ti bývají nejhorší.
„Tak mi povězte vaše jméno a datum narození,“ vyhrknu, než se stačí rozpovídat o tom, jak mizerné jsou naše zákaznické služby.
Muž odevzdaně vzdychne, ale údaje mi sdělí.
„Děkuji. Malý moment, prosím. Podívám se, co jste s kolegyní řešili.“ Nemám ani odvahu se ho na to ptát. Dovedu si představit, jak by to dopadlo.
Rozkliknu si jeho zákaznickou kartu a hledám poznámky k poslednímu hovoru. Nic.
„Kdy jste s kolegyní mluvil?“ Možná ještě nestačila poznámku uložit.
„Může to být tak dvacet minut.“
Polknu. To už by tam něco být mělo. Ach jo, co jsem komu udělala? „A nevzpomínáte si na její jméno?“ Zkusila bych firemní chat. Třeba to jen zapomněla uložit. Zuřivě opakovaně klikám na aktualizaci. Z dnešního dne ani čárka.
„Bohužel, ale měla takový hodně hluboký hlas a mluvila s moravským přízvukem.“
Ty vole, Ostrava. Ta Ostrava, kde si nikdo bez patřičné metodiky nedojde snad ani záchod, a jejich operátorka, že by neudělala poznámku po hovoru? Nevěřím. Potlačím chuť si nahlas odfrknout a do hlasu vložím takovou porci účasti, kolik jen dokážu. „Obávám se, že podle toho kolegyni nedohledám. Co přesně jste spolu řešili, pane Tichý?“
Když jsem před rokem nastoupila, nevěřila jsem tomu, že by oslovení jménem na člověka mohlo mít takový vliv. Pokud nemusíte, nikdy telefonistům neříkejte svoje jméno, vkládáte jim tím do ruky nabitou zbraň, které se podvědomě dokáže zcela ubránit jen málokdo. Zvlášť pokud
operátor zvolí správný tón, může mu to dát slušnou psychickou převahu, protože jeho jméno zákazníci na počátku hovoru málokdy postřehnou, a nemůžou mu tudíž oslovení oplatit. Jsou ovšem takoví, co si nechají jméno zopakovat, aby si ho zapsali pro případné pozdější potřeby, což nezapomenou náležitě zdůraznit. Co kdybych udělala chybu a oni by si chtěli stěžovat? Jako kdyby se každý hovor nenahrával.
Z myšlenek mě vytrhne další povzdech, teď už spíš frustrovaný než odevzdaný. Dochází mu trpělivost. To mně taky!
„Řešili jsme hlášení černého odběru. Já totiž nevolám za sebe, ale za policii České republiky a potřebovali bychom, abyste sem poslali nějakého vašeho technika, který by místo zkontroloval.“
Zamračím se. Tak to není divu, že jsem u něj nenašla žádnou poznámku. Hovor se jeho osoby vůbec netýkal.
„A co by tam ten technik měl dělat?“ zajímá mě.
„Bylo by dobrý, kdyby někdo zkoukl ty dráty. Já sice nejsem elektrikář, ale přijde mi, že to není připojený úplně bezpečně. Nehledě na to, že jde o trestný čin.“
„Trestný čin musíte řešit písemně se specializovaným oddělením, které máme pro policii vyhrazené, s tím vám bohužel nepomůžu,“ odtuším lhostejně s vidinou, že hovor tím už pomalu končí, protože tohle jde zcela mimo mou kompetenci.
Ve sluchátku to zakřupe, z dálky je slyšet ostrá nadávka a teprve pak se znovu ozve rozčilené funění. „To já vím, slečno. Ale mně jde o ty dráty, co vedou k elektroměru. Je to přelepený kobercovkou, jestli zaprší, může to vyhodit celej obvod.“
Aha, takže porucha? S tím už bych mohla pomoct. Kliknu a nechám prsty levitovat nad klávesnicí, uvědomím si totiž, že ještě přece jen musím něco ověřit. „A to vedení
je připojené z elektroměru do elektroměru nebo na naše dráty?“
Ticho.
„Ze sloupu?“ doplním ještě v domnění, že mě nepochopil. Někomu by můj dotaz mohl připadat zcestný, jenže ono je to poměrně podstatné. Co je před elektroměrem, to řešíme, ale co je za ním, to je starost majitele elektroměru, který vlastní nemovitost.
„Jasně, že na vaše dráty, proč bych vám jinak volal?“
To už zaznělo hodně podrážděně. Jenže já se prostě zeptat musím. Kdyby to byl marný výjezd, mohla bych ho dostat k proplacení. „Takže se domníváte, že by to mohlo ohrožovat majetek nebo zdraví?“ doptávám se dál, abych si v duchu odškrtla další povinnou položku.
„Ano, to se domnívám.“
„Jiskří to?“
„Cože?“
„Ty dráty? Jiskří? Hrozí tam nebezpečí požáru?“
„Slečno, kdyby hrozilo nebezpečí požáru, nebudu volat na elektrárny, ale k hasičům. Jediné, co začíná jiskřit, je moje trpělivost. Pošlete sem někoho, nebo ne?“
„Samozřejmě, že tam někoho pošlu. Můžu poprosit ještě o adresu?“ Debile.
„Ten sloup je uprostřed vsi.“
„Jaké vsi?“
„Nové Vsi.“
To si ze mě dělá legraci? „Tak se jmenuje ta obec, ano?“
„Ano.“
„A nějaké větší město v okolí?“ Protože „Nová Ves“ se jmenuje každá druhá vesnice v republice. Začínám být už stejně podrážděná jako ten policajt na druhé straně. Ovládej se, Di, jestli ten hovor vytáhnou k hodnocení a ty budeš znít naštvaně, přijdeš o prémie. Pak tiše, neslyšně a dlouze
vydechnu, když mi sdělí název města. „A číslo sloupu?“
Lidi o nich obvykle neví, ale on je od policie, takže jistá šance tam je.
„Bohužel chybí.“
Vyťukám poruchové hlášení a pošlu ho na patřičné techniky dle lokality. Pánové už si s tím poradí. „Kolegové by měli vyrazit do několika minut.“
„Děkuju.“
„Já vám děkuji za zavolání a přeji hezký zbytek dne.“
Ukončím hovor. Strhnu si z hlavy sluchátka. Vyskočím na nohy a zadívám se přes dělící stěnu na Kláru, která sedí proti mně. „Nepůjdeš kouřit?“ Prosebně zamrkám. „Šla bych se vyvětrat.“
Klára se předkloní, stiskne na svém telefonu tlačítko „Mute“, čímž vypne svůj mikrofon, a teprve potom promluví: „Jasně, jenom jí shodim zálohy o pár stovek a jdem.“
Tím mi naznačí, že už další hovor nemám brát, protože změnu záloh dokáže každý zkušený operátor vyřešit během tříminutového hovoru i s poznámkou. Rychle se překliknu do pauzy, padnu zadkem zpátky na ergonomicky tvarovanou židli a trpělivě čekám, dokud její lehce ochraptělý hlas nepronese zdvořilou frázi: „Děkuji za zavolání a přeji hezký den.“
Tenkrát
To se mi snad jenom zdá. Mohli zastavit kterékoli auto přede mnou nebo za mnou. Teď kolem třeba projel takový nafintěný a zjevně předražený mercedes, ten by si to zasloužil, ale ne. Oni si radši mávnou na mrňavý modrý saxo z roku nebreč.
Neklidně bubnuju do volantu, počítám vteřiny a čekám, až mě prolustrují a vrátí mi doklady. Mladší z nich telefonuje a vždycky, když se naše oči potkají, docela mile se pousměje. Druhý policista zalezl do auta. Co tam dělá, nemám tušení, ale dělá to s mým řidičákem, takže mě to štve. Kdyby to dělal s řidičákem kohokoli jiného, parkovala bych touhle dobou před budovou elektráren a možná bych to stihla do práce včas. V duchu si je oba pojmenuju. Mladší a úsměvný je Sympaťák a ten starší Taťka Šmoula. Já vím, moc originální to není, ale ve stresu mi to nikdy moc kreativně nemyslí. A teď mám nervy napjaté k prasknutí, protože jsem už před minutou měla být v práci. Nestává se mi často, abych zaspala. Vlastně se mi to od základní školy nepovedlo, takže to není žádná tragédie, ale nerada na sebe zbytečně poutám negativní pozornost.
Z kabelky na sedadle spolujezdce se ozve hlasité vrčení. Natáhnu se po telefonu. Nemusím se ani dívat na displej, abych věděla, že je to moje šéfová.
„Ahoj, Kači, moc se omlouvám. Zaspala jsem a jako na potvoru mě ještě zastavili policajti.“
„Aha, v pohodě. Stane se. A kdy tak dorazíš?“
„Jsem na Borech, takže do dvaceti minut jsem tam, jestli mě teda nezašijou za to, že jsem se nestihla namalovat.“
Katka se zasměje a rozloučí se. Ještě, že je moje šéfová tak v pohodě.
Odložím mobil, zvednu oči a všimnu si, že Sympaťák se sklání k pravému přednímu světlu a ťuká do něj. Taťka Šmoula je pořád v autě. Mladší policista se narovná a obejde vůz. Mezi světle hnědým obočím má malou vrásku, když se sklání k mému otevřenému okénku. Z blízka vypadá ještě líp. Je hladce oholený, v jednom uchu má dírku, jenže bez náušnice a zpod rukávu mu vykukuje barevné tetování. Nebýt toho děduly v autě, myslela bych si, že je to striptér a někdo si ze mě vystřelil.
„Nesvítí vám pravý světlo.“
Kruci. Mohl by tím sametovým hlasem říct cokoli jiného, ale ne. On oznámí, že mi nesvítí světlo. Blbec. Takhle to zkazit. Zatnu zuby a nešťastně vzdychnu. „Bude to drahý?“ Mám ani ne týden do výplaty, účet mi zeje prázdnotou a pokutu si teď nemůžu dovolit.
Přemýšlivě si tře bradu a mhouří šedé oči. „Máte náhradní?“
„Náhradní?“
Přikývne. „Žárovku, vyměním vám ji, jestli chcete.“
Taťka Šmoula se vyhrabe z auta a zamíří k nám.
„Spěchám do práce.“ Omluvně se pousměju a v duchu si nadávám, jaká jsem kráva pitomá, když odmítám pomoc od takového cukrouše. Zvlášť uvážím-li, že sama tu žárovku vyměnit neumím.
„Vaše doklady, slečno,“ vetře se k okénku starší policista a podává mi řidičák s techničákem.
„Děkuju.“
„Ty ji necháš jet?“ ozve se mladší a těká pohledem mezi kolegou a mnou.
Starší se na něj nechápavě zamračí. „No… jo.“
„Nesvítí jí přední světlo,“ upozorní ho chvatně a zní to, jak by se nemohl dočkat, až mi vypíše pokutový bloček. Tolik k tomu, jak velký je to cukrouš.
Vyčítavě se na něj zadívám. Oplatí mi to úsměvem a mrknutím oka. Nejradši bych ho kopla do míst, kam slunce nesvítí. Pitomec.
Taťka Šmoula se na mladšího kolegu shovívavě usměje. „Ona si ho dneska hned po příjezdu domů vymění. Že jo, slečno?“
„Samozřejmě.“ Jenže ne dneska, ale o víkendu, a ne doma, ale u našich... mi ho táta vymění. Je čtvrtek, to už nějak doklepu.
Výraz Sympaťáka trochu povadne, když mu dojde, že prohrál. Sladce se na něj usměju, s oběma se rozloučím, a konečně vyrazím do práce.
Že je život někdy sketa, to už jsem si stihla všimnout. Taky vím, co je to zákon schválnosti, ale zároveň jsem slyšela něco o tom, že blesk nikdy neuhodí do stejného místa dvakrát. Až mi to bude někdo vyprávět znovu, rozhodně mu to vyvrátím, protože jinak by mě přece nemohl stavět ten samý párek policistů i následujícího dne. Copak nemají na práci lepší věci? Třeba by mohli pro změnu někde pomáhat a chránit, jak slibuje ten jejich slogan.
„Dobré ráno, slečno řidičko,“ pozdraví mě Sympaťák. Taťka Šmoula se už zdekoval do auta. Tentokrát bez mých dokladů. „Dneska nějak brzy,“ dodá mlaďas a zubí se jako ta ženská v reklamě na zubní náhradu. Jen se tak blbě netlem, pitomečku namyšlenej.
„Dneska jedu včas. Zatím, ale s tím mi vy evidentně pomůžete.“ To bylo možná trochu moc. Měla bych se víc ovládat. Kdo ví, jakou mi za to debilní světlo může napařit pokutu.
„Na to, že vám pořád ještě nesvítí pravé přední světlo, jste docela ostrá, slečno řidičko.“ Opře se rukou o střechu auta a zcela v rozporu s tím, co říká, se pořád široce usmívá.
To na něčem frčí nebo… sakra. On se mnou flirtuje?
„No, já, omlouvám se.“ Zapadnu hluboko do opěradla.
„Vyměním vám ho.“
„Spěchám do práce,“ odtuším a bráním se uchechtnutí nad tím, jak se opakuje včerejší situace. Jenže teď nás nepřeruší žádný Taťka Šmoula.
„Tak večer?“
Zatajím dech. Takže on vážně flirtuje. Je možné, že by mě dneska zastavil jenom proto, aby mě znovu viděl? To se přece reálně lidem neděje. Nebo jo? A dost možná se to ani nesmí. Určitě na to existuje i nějaký zákon, který právě porušuje. Páni! Takže jsem přiměla policistu, aby se choval ilegálně! To je přitažlivé už samo o sobě i bez té jeho pěkné tvářičky.
„Nevypadáte, že byste měla naspěch.“
Nachytal mě na švestkách. Jak dlouho na něj asi přitrouble čumím? Soudě dle toho pobaveného výrazu rozhodně déle, než bych měla. Sakra. Teď vypadám jako pěkná zoufalka. Jestli pak na mě pozná i to, že jsem přes rok s nikým nespala?
„Ale mám. Spěchám. Hodně. Vážně.“ To jsem to vylepšila. Mluvím jako po mrtvici. Nejradši bych si dala facku z obou stran.
„Tak vás nebudu zdržovat.“
„Ehm. Fajn. Děkuju.“ Nic lepšího nevymyslíš? Huso!
„A kde vás večer najdu?“
Kde? V posteli. Mám dva dny do výplaty, takže na tah se rozhodně nechystám, ale na to se asi neptal. Nebo jo? Tázavě zvednu obočí.
„Ta žárovka.“
A jo. Jasně. „Bydlím v Holýšově.“
„To je náhoda. Od prvního tam sloužím. Jsem ze Staňkova.“
Žije přes kopec, přitom jsme se ještě nepotkali? To se mi nějak nezdá.
„Jak se jmenujete?“ zeptám se.
„Adam Tichý.“
Aha, to jméno mi sice něco říká, ale nevím, kam ho zařadit.
„A vy?“
„Už jste to od včerejška zapomněl?“ To jsem zase tak velký dojem neudělala.
„Kolega mi to nechtěl říct a já vaše doklady neviděl.“
Správná odpověď, fešáku. „Diana Beránková.“
Přimhouří oči. „Nepracujete u elektráren?“
„Ono je to vidět?“ Už jsem slyšela, že dělat na call centru je na diagnózu, ale že až tak?
„Ne, jen slyšet. Nedávno jsme spolu mluvili. Ten černej odběr, vzpomínáte si? Byl jsem trochu …“ zaváhá. „Mluvil jsem s váma nejdřív jako kretén, když jsem trval na tom, abyste mě přepojila na kolegyni. Už víte?“
Jo, to je ten kretén z pondělka. Široce se na něj usměju a mávnu rukou. „Vůbec jste nemluvil jako kretén, kdybyste slyšel jiný lidi, co jsou kolikrát schopný říct… Se sluchátkem u ucha je každej hrdina.“
Oplatí mi úsměv. Nejradši bych mu vyhrnula modrý rukáv a podívala se na to tetování, které schovává pod uniformou.
„Tak večer v Holýšově?“ ujistí se.
„V sedm u kebabu pod služebnou.“ Víc si nemůžu dovolit a nechci, aby za mě zatím platil. Jsem přece hrdá, emancipovaná žena.
„Fajn, kebab si dám rád, když bude v příjemné společnosti.“
Mám rande! Páni. Bylo na čase. Ale k sobě ho zatím zvát v žádným případě nebudu. Nejsem přece žádná coura.
Tenkrát
Neklidně přešlápnu a dlouze vydechnu pusou, když ho zahlédnu odbočovat z hlavní silnice ke stánku s kebabem. S rukama v zadních kapsách džínových kalhot se odlepím patami od chodníku a vydám se líným krokem k černému golfu, v němž Adam sedí a zářivě se usmívá. Světle hnědé vlasy má trochu rozcuchané a příliš dlouhá ofina mu padá do šedých očí. Sotva vystoupí z auta, pohodí hlavou, aby ji usměrnil. Zbytečně. V džínách a tričku vypadá mladší než v uniformě. A taky působí nervózněji, jako by shodil brnění, které ho chránilo před okolním světem. „Ahoj,“ pozdraví a podrbe se v zátylku.
Plaše se na něj usměju. „Ahoj.“ Proč si připadám jako školačka na prvním rande?
„Nemáš tady auto.“
Svraštím obočí. „Ehm, no jo. Bydlím kousek odsud.“
A taky jsem si doma dala panáka na kuráž, protože… Líbí se mi a neměla jsem rande celou věčnost. Můj poslední expřítel byl kretén. To zjištění mě ovšem stálo nejen zlomené srdce, ale taky spoustu peněz, protože jsem naivně souhlasila s tím, že si na sebe vezmu úvěr, který bude on splácet. Vyboural se a potřeboval auto na dojíždění do práce. Dávalo to smysl. Dokud jsem v tom jeho autě neobjevila cizí dámské kalhotky. Pak nejen že mi přestal platit, ale
taky zvedat telefon. Na policii mi tenkrát řekli, že je jim to sice moc líto, ale úvěr je neúčelový, takže s autem ho nic nespojuje a já mám smůlu. Od té doby jsem k opačnému pohlaví mírně přezíravá.
„Chtěl jsem ti vyměnit to světlo.“ Zamává mi před očima krabičkou s obrázkem žárovky.
Plácnu se do čela. „A jo! Já… promiň, zapomněla jsem na to. Myslela jsem…“ zarazím se akorát včas. Co když to není rande? Co když je to fakt jenom podělanej dobrák, co mi chce vyměnit žárovku? Možná má dokonce přítelkyni! Nebo manželku. Chlap jako on přece nemůže být úplně volný. Statisticky vzato je to nesmysl.
„Cos myslela?“
S počínajícím tikem v oku se na něj zadívám a snažím se vymyslet jakoukoli uvěřitelnou odpověď. „Ž-že budeš mít hlad?“ Taková pitomost? Vážně? A co ten otazník na konci věty?
Lehce se zamračí, ale koutky rtů má pořád stočené vzhůru. „Bojíš se, že bych ti hlady snědl auto?“
Zavrtím hlavou. Oči sklopím k bílým špičkám tmavě modrých conversek a naprázdno polknu. Je to čím dál lepší. Takhle zůstanu do konce života sama. Budu hlídat kamarádkám děti, popíjet víno a cynicky se jim posmívat, až budou fňukat při prvním rozvodu.
„Diano?“
Vyděšeně zadržím dech, když se jeho prsty dotknou mojí špičaté brady, aby ji jemně zvedl a mohl se mi podívat do tváře. Ježíš, má tak pěkný rty. Proč? Chlap by takový rty mít neměl. Nepotřebuje to. Která ženská se jim na ně kouká a přemýšlí nad tím, jak super by bylo je líbat? Vlastně. Já o tom přemýšlím! Ale nechci. Sjedu pohledem níž, abych tu představu vyhnala z hlavy. Na bradě má maličkou jizvu. Od holení? To asi ne, vypadá hlubší.
„A ty máš hlad?“
„Ehm?“ Hlad? Ne, pusu bych teď radši použila k něčemu docela jinému.
„Dáš si ten kebab?“
„J-jo. Jasně, že jo, proto tady jsme, ne? Abychom si spolu dali kebab.“ Toho dneska určitě vidím naposledy. Musí si myslet, že jsem tupá jako štafetový kolík.
„A chceš ho se vším?“
Už skoro přikyvuju, ale na poslední chvíli se zarazím. „A jsi zadanej?“
Krátce se zasměje a vrtí přitom hlavou. „To spolu nějak souvisí?“
„Dost.“
„Jsem přece tady.“
„To vidím.“
„A s tebou.“
„Jo.“ Zastrčím si vlasy za ucho. Proč prostě nemůže normálně říct, jestli ano, nebo ne? Tohle vykrucování se mi ani trochu nezamlouvá. Určitě je ženatý, možná má i děcko a mě tahá za nos.
„Takže ne. Nejsem zadanej. Zatím.“
„Zatím?“ To má jako před svatbou? Nebo co tím myslí?
„No, jo. Mám dneska rande.“ Významně mrkne. „Když udělám dobrej dojem, třeba si mě budeš chtít nechat.“
Nechat? Počkat… Takže to je rande? Uff. Do tváří se mi nahrne všechna krev. „V tom případě bez cibule. Taky chci udělat dobrej dojem.“ A to s cibulovým dechem fakt nehrozí.
Adam se ušklíbne, chytí mě za ruku, a než stačím cokoli namítnout, opírá mě zády o bok svého auta. Očima mi na tváři zkoumá snad každou jednotlivou pihu a palcem mi přejíždí po lícní kosti. Je vyšší než já a musí se sklonit, aby opřel svoje čelo o moje. Náš dech se mísí v jediný. V duchu se modlím, aby ze mě necítil ten lok vodky na kuráž, který
jsem se snažila zamaskovat pastou na zuby a ústní vodou. „Nemůžu ti dovolit, abys vynechala cibuli.“ Říká to stejně vážným a pochmurným tónem, jako by mluvil o tom, že má nevyléčitelnou nemoc.
„Proč?“ špitnu. Jeho rty jsou tak blízko k mým. Kdybych se jen lehounce postavila na špičky…
„Protože si ji nedokážu odepřít.“
„No a?“ Tak hezky voní. Trochu jako mentol a lékořice. Nemám moc ráda ani jedno z toho, ale dohromady a na něm to zbožňuju. Mohla bych ho čichat jako drogu.
„A když si ji dám, ale ty ne, nemůžeme se líbat.“
Ale můžeme. Já bych třeba mohla hned! „Hm.“ Víc ze sebe nedostanu.
„Takže si ho dáš s cibulí?“
To ani náhodou! Úplně vidím tu vzpomínku na naši první pusu po dvaceti letech manželství. Vonělas tenkrát po cibuli, miláčku, pamatuješ?
„Bez cibule.“
Trochu se odtáhne. „Takže se dneska nechceš líbat?“
To chci! Sakra.
„Diano?“
„A co se políbit teď?“ Sfoukneme to hned bez dopadu na případnou společnou budoucnost.
Svraští čelo. „Ještě ne.“
„Ale proč?“
Pousměje se, namotá si na prst pramen mých vlasů a otře se nosem o můj. „Protože se skoro neznáme. A já nechci, aby to byl jenom nějakej flirt.“
„Je to jenom pusa.“
„Možná, ale taky to může bejt naše poslední první pusa. Třeba už nikdy nepolíbíme nikoho dalšího. Vážně bys to chtěla takhle promrhat, nebo bys radši počkala na nějakou dokonalou chvíli?“
Nikoho dalšího? Tak ten to bere zatraceně vážně na to, že jde o první rande. Ačkoli, já jsem nás jen o chvilku dřív taky viděla v manželství po dvaceti letech, takže… Jo, něco na tom je. „Tak fajn. Počkáme.“
„A ta cibule?“
„Tu si rozhodně nedám.“ Takže ty taky ne. Promiň, ale první pusa je první pusa.
V očích se mu zablýskne. „Jsi pěkná potvora, víš to?“
„Už mi to pár lidí řeklo.“
Tlumeně se zasměje a přejede si palcem po rtech. Nevím, jestli to udělal schválně nebo to bylo jen bezděčné gesto, spojené se zamyšleným výrazem, který v tu chvíli měl, ale na ten kratičký moment mě napadlo, že si tu cibuli přece jenom dám.
„No nic.“ Rozhodí bezradně rukama. „Takže já si dám kebab s cibulí a ty dneska zůstaneš nepolíbená.“
Parchant!
„Aspoň budeš mít důvod říct ano, až tě pozvu na další rande.“
Teď
Na tohle výjezdko jsem se těšila víc než na jakékoli jiné před ním. Je to vůbec poprvé, co jsem nezadaná a nemusím se trápit tím, jaké výčitky mě budou zítra čekat doma. Adam měl vždycky utkvělou představu, že nejedu na výjezdní poradu, ale na velkou swingers party. Snad si radši ani nechci představovat, jak vypadaly ty jejich porady.
On sice vždycky tvrdil, že chodí před půlnocí spát a pro jistotu vůbec nepije, ale kde je pravda, to ví jenom on. Po tom, co se ukázalo, že spí s tou holkou z benzinky, už mu nevěřím vůbec nic. A proto jsem taky pro dnešek úplně svobodná žena bez závazků, připravená si tenhle večírek užít se vším všudy. Od zítřka už budu zase máma na plný úvazek, protože si cestou odsud musím vyzvednout děti u svého exmanžela.
„Tak co, Di, dáme večer taneček?“ Filip mi obtočí ruku kolem ramen a vytrhne mi z ruky objemnou tašku s oblečením.
„Pff, tak to si nech zajít chuť,“ odpoví za mě služebně starší Šárka a tlumeně se zasměje.
Filip se zatváří zmateně. Je s námi v kanceláři teprve čtvrt roku, nemá tušení, že s chlapama netancuju. Zatím se to podařilo jenom třem lidem, a to šéfovi, jednomu výrazně staršímu kolegovi a pak se ke mně připletl Vojta
z reportingu – neměla jsem to srdce ho odmítnout, ale dávala jsem si úzkostlivý pozor na to, kde se pohybují jeho ruce. Což se nepovedlo. Tajně ho podezřívám, že je ve skutečnosti mimozemšťan ze Simpsonových a místo rukou má chapadla. Jinak si jeho zálibu v excelových tabulkách a množství rukou na mém zadku nedovedu vysvětlit.
„Tanec za panáka?“ navrhnu s úsměvem tak širokým, až chytám křeč do čelisti.
Šárka se zarazí a Filip mi lehce stiskne rameno. „To je přece jasný, jsme obchodníci. Zadarmo ani kuře…“
„Jo, jo to jsme,“ přitakám lehce nervózně a kývnu bradou ke dveřím pokoje, který mám pro dnešní noc se Šárkou sdílet. „Tady bydlím.“
„Pokoj dvanáct. To si budu pamatovat, narodil jsem se dvanáctýho dubna.“
Jen o den později než můj manžel. Sakra! Bývalý manžel, Diano. Bývalý!
„Ty si dneska hodláš vynahradit všechny ty předchozí roky, co?“ zeptá se Šárka, když se za námi zavřou dveře pokoje a zůstaneme samy dvě.
Neodpovím. Odložím tašku na postel u okna a posadím se, abych vyzkoušela tvrdost matrace. Zkusmo se párkrát zhoupnu.
„Nevrže, to je fajn, aspoň mě nebudete budit.“
Vyprsknu smíchy. „Tak tolik si to zase užít nechci, neboj.“
Pokrčí drobnými rameny. Je o pár let starší než já, čtyřicítka ji už minula, ale pořád vypadá zatraceně dobře. Hádala bych jí maximálně pětatřicet. Vzhledově jsme si na první dojem dost podobné. Obě máme hodně dlouhé, tmavé vlasy, netrápí nás kila navíc a spíš než v riflích nás potkáte v sukni. Jenže Šárka je modrooká černovláska a já hnědooká brunetka.
„Já bych tě rozhodně nesoudila, Di. Já ne!“ Otočí se ke mně zády a začne vybalovat. Sama je rozvedená déle, než se my dvě známe. Střídavě si občas někoho najde, ale chlapa k životu a výchově dětí prostě nepotřebuje, takže se mu nehodlá přizpůsobovat víc, než je nezbytně nutné. Zato moje manželství byl jeden velký kompromis. Vždycky jsem jí tu svobodu tak trochu záviděla, a pak jsem si uvědomila, že bych se každé ráno budila sama. A to jsem nechtěla. Milovala jsem Adama. Jenže ten parchant mi zlomil srdce.
„Je to kolega. Sedí s náma v kanceláři,“ namítnu a snažím se moc nemyslet na to, jak hezky voněl, když mě na chodbě objímal kolem ramen. Až do dneška jsem ho viděla vždycky jenom v obleku a musím říct, že džíny a tričko mu sluší možná ještě víc než košile a kravata.
„A od chvíle, co nastoupil, se tě snaží sbalit.“
„To teda nesnaží.“
„Ale jo, snaží. Každý ráno máš na stole kafe. Proč asi?“
„Snaží se bejt milej.“
„Ne, snaží se tě sbalit.“
O důvod víc si ho držet trochu od těla. Nehledám další vztah, chci si jenom užít večírek.
Kéž by mi to odhodlání vydrželo až do večera. Jenže ta spousta vína prostě udělala svoje. Je to dobře? Rozhodně ne! Ale je to příjemný? Rozhodně ano.
„Jsi krásná.“
Už se ani nezmůžu na to, abych předstírala, že je první, kdo mi to dneska řekl. Jenže chtě nechtě je první, od koho to slyším ráda. Neměla bych. Je to kolega. Budu ho vídat denně. Ale cítím se od rozchodu s Adamem tak hrozně sama a Filip je tak strašně hezounkej. Myslím, že někoho tolik k uzoufání sladkýho jsem snad tak zblízka ještě
neviděla. Sakra! To ze mě mluví alkohol? Řekla jsem to nahlas?
„Nechceš se jít projít?“ Filipovy modré oči jsou ještě větší než obvykle a ten výraz… Bože, ještě nikdo se na mě tak nedíval. Chtěla bych se v těch panenkách utopit. Nebo si aspoň trochu zaplavat, než se zase bezpečně vrátím na pevnou zem.
„Nedívej se tak na mě.“
Nevinně zamrká. „Jak?“
Zprudka se nadechnu. „Tak,“ hledám správné slovo.
V hlavě mám úplně vymeteno, obvykle nebývám sprostá, ale nic jiného mě nenapadá. „Šukadelicky.“ Vyslovila jsem to. Fakt, jsem to slovo řekla. Cítím, jak mi hoří tváře.
Můj společník se tiše zasměje a sklopí ty úžasné oči do klína. „Myslel jsem si, že nemluvíš sprostě.“
Pokrčím rameny. „Dneska mám chuť zlobit.“
„Hodně zlobit?“
„Maximálně.“
Zvedne ke mně pohled a tváří se skoro nesměle. „Tak daleko jsem si netroufal.“
To já taky ne! Jenže jsem naznačila, že jo. Sakra! Co to dělám? To přece nejsem já. „Hm, já…“ mručím nejistě. Řekni něco, abys nevypadala jako nadržená coura. „Asi bych už měla jít spát.“
„Chceš doprovodit?“
Vyplašeně k němu zvednu oči. „Ale nebudeme…“ Našpulím rty a neurčitě pohnu hlavou.
„Ne.“
Přikývnu. Trochu se uklidním.
„Jestli nebudeš chtít,“ dodá rychle.
A klid je fuč. Budu chtít? Já vlastně nevím. Neměla bych. Ale chci! „Doprovod bude fajn.“ Nuceně se usměju. Co to dělám? Užíváš si večera! Ne, zadělávám si na pořádnej
průšvih. Měla jsem si vybrat někoho jinýho. Někoho, kdo nebude chtít víc. Kdo se mnou nesdílí kancelář. Jenže to by ke mně musel Filip dneska někoho pustit.
„Tak půjdeme?“ Stojí vedle mě a natahuje ke mně ruku, tváří se přitom, jako by zachraňoval princeznu ze spárů sedmihlavé saně. Jo, rozhodně lítám v průšvihu! Šárka měla pravdu. Snaží se mě sbalit od chvíle, co nastoupil, ale já byla jediná, kdo to neviděl.
Obdařím ho zářivým úsměvem a vyskočím na nohy. Svět kolem se přitom povážlivě zhoupne. „Jasně.“
Filip mi obtočí ruku kolem pasu a přitiskne si mě pevně k sobě. Páni, takhle blízko mi kromě manžela žádný chlap nebyl přes patnáct let. Exmanžela, Diano! Přijde někdy chvíle, kdy o něm přestanu uvažovat jako o někom, kdo do mého života pořád ještě patří?
„Pozor, schod!“
Já o něm přece, vím! Nejsem tak pod obraz. Možná jsem mu to mohla říct nahlas, ale vlastně se mi na něj nechtělo plýtvat slovy. To se mi stává často, když hodně piju. Něco si myslím, ale nahlas vyslovím sotva polovinu. Nakonec to určitě zní jako nesouvislé mumlání. Díky bohu, že si to ostatní obvykle nepamatují. Můj manžel si to pamatoval vždycky a ve vhodnou chvíli mi to pravidelně připomínal, aby mi dal najevo, jak jsem pod vlivem marná.
„V pohodě?“ zeptá se Filip, když překonáme tu obrovskou překážku a já dopadnu na obě nohy. To myslí vážně? Musím vypadat pořádně společensky unavená, když se tak stupidně ptá.
„Byl to jenom schod.“
„Ale vysokej.“
Nevím, jak přesně se stalo, že mě chytil do náruče. Prostě jsem tam najednou byla. Je tohle ten důvod, proč se Adam vždycky tolik bál mých výjezdních porad? Zmateně
se Filipovi zadívám do očí. V odrazu lamp se lesknou. Hotelový areál už dávno zahalil temný závoj noci, nebýt těch světel, neviděla bych mu na špičku nosu, ale takhle… Jeho oči mají tak měkký a prosebný výraz. Vypadají jako dvě hvězdy. Nedokážu od nich odvrátit pohled. Je to silnější než já. Na rtech mě hřeje jeho dech. Ani trochu mu nevadí, že jsem si před tím dopřála pár cigaret. Adama by trefil šlak, kdyby mě viděl s cigaretou v ruce, ale Filipovi to je úplně fuk. Vidí mě právě přesně takovou, jaká jsem. Nezměněnou kompromisy, které jsem udělala, abych vyhověla Adamovým nárokům. Nárokům, které jsem za těch patnáct let soužití vzala za své. Posledních pár měsíců se znovu hledám. Zjišťuju, kdo vlastně jsem a co chci. Někdy mi chybí zrcadlo, které mi můj manžel rád nastavoval, ale většinou spíš oceňuju svobodu volby, na niž jsem nebyla zvyklá.
„Můžu?“
Znejistím. Na co se to vlastně ptá? „Co?“
„Pusu? Můžu ti dát pusu?“
Váhavě přikývnu a vytáhnu se na špičky. Zavřu oči.
Dotek jeho rtů je měkký, opatrný, jako by se bál, že mě vyplaší. A pak se odtáhne. Snažím se nevypadat zklamaně, když polibek neprohloubí, ale v duchu myslím na to, jaké by to bylo, otřít se jazykem o jeho. Třeba už nikdy nepolíbíme nikoho dalšího. Už zase myslím na Adama? Proč se ten chlap vetře do všeho, co dělám? Nemá na to právo. Už ne. A já se přece nemusím cítit provinile. Jenže se tak cítím. Nesnáším ho. Kéž bych ho nikdy nepotkala.
„Dobrou noc.“
Filip. Zamrkám, abych rozehnala nezvané myšlenky. „Dobrou.“
Opře se čelem o mé. „Těším se na ráno.“
Zamrkám a klopýtnu vzad. „Jo?“
„Hm. Těším se, až ti připomenu, že jsi mi slíbila rande.“
„To jsem neudělala.“
„Ne, ale bylo by to fajn.“
„Nebylo.“
„Proč?“
Ukročím znovu vzad, abych získala větší odstup, a doširoka roztáhnu ruce. „Mám tři děti.“
Nakrabatí čelo. „No a?“
Dramaticky vzdychnu. „Fílo, flirt je v pohodě, ale já…
Nemůžu si prostě začít s kolegou.“
„Proč?“
„Nedělalo by to dobrotu.“
„Aspoň to zkus.“
„Proč?“
„Líbíš se mi. Žádná ženská před tebou mi ještě tak upřímně neřekla, že jsem ‚hezoučkej.‘“
Takže jsem to vážně řekla nahlas. Potlačím touhu si pohrdlivě odfrknout. „Jenže já mám tři děti, Filipe.“
„Opakuješ se.“
Jo, asi už jsem to zmínila. Je to dost důležitá skutečnost.
Naprosto bezelstně se na mě zadívá. Vypadá jako štěňátko z útulku, které právě našlo svého pána. „Já mám děti rád.“
Na to nemám co říct.