AŽ PŘESTANEŠ HLEDAT
AnetA
Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme. Nevím, kdo přesně kdy tahle slova řekl jako první, a není to vlastně vůbec důležité. Za svůj téměř padesátiletý život jsem se s tímto citátem setkala mnohokrát a pokaždé (tedy v těch posledních třech dekádách od našeho seznámení) mi přitom na mysli automaticky vytanula Vlaďka.
Nevím, jestli to znáte i vy. Vlastně si vůbec nejsem jistá tím, kolika lidem se to v životě podaří. Jak běžné je narazit na někoho, kdo vám třeba ze začátku přijde divný, úplně nevíte, co si o něm myslet, a najednou jste o pár let dál a on je součástí vašeho každodenního dění víc než někteří blízcí příbuzní. Patří k těm několika málo jedincům (dost možná je i úplně jediný), kteří o vás vědí všechno. A tím myslím opravdu všechno.
Voláte si i několikrát denně, znáte vzájemně detailně svůj harmonogram a je to ve výsledku jediný člověk, který vám při hovoru pokládá naprosto klíčové otázky typu: „Tak co? Nezapomnělas tentokrát koupit i ty tužkovky do budíku? Brblali u oběda kvůli tomu sušenýmu česneku hodně, nebo nám to prošlo? Už ses rozhodla, který šaty si na tu schůzku zítra vezmeš, nebo to necháš na ráno, až jak se vyspíš?“
A je to logické, protože vy ve skutečnosti s nikým jiným neřešíte, že ty šaty ovlivní, jak se budete na dané schůzce cítit, a sama ještě nemáte úplně jasno, jestli chcete působit spíš nezávisle a nad věcí, nebo empaticky a otevřeně. Nikdo
druhé půlky života… a dost možná sama k sobě. A já se jí snažím být spolehlivou vrbou, která jen občas lehce rozhrne větve, aby ji nechala krátce nahlédnout za chlupaté kočičky a spatřit i jiný úhel pohledu. Neovlivňovat, radit jen zlehka, spíš jí dopomoct k tomu, aby odpovědi našla sama v sobě.
Protože jiné beztak nebudou fungovat.
Teď nejde o mě, o můj fungující a vcelku poklidný život bez zásadnějších událostí, o mé rutinní a nudné každodenní starosti a problémy. Jistěže se dějí, ale já je z následujícího vyprávění vynechám a budu se soustředit čistě na to hlavní.
Tahle část našeho společného života je totiž o ní. O Vlaďce, jedné neskutečně silné a skvělé ženě, která na to občas zapomíná. Která si po vyhořelém manželství s mužem, řešícím přicházející krizi středního věku alkoholem a straněním se manželky, zaslouží být šťastná a milovaná, i když si tím právě teď není ani trochu jistá. A to je můj největší úkol: připomínat jí to.
AnetA
„Víš, co teďka dělám, když potřebuju cejtit nějaký emoce?“ překvapila mě Vlaďka místo odpovědi nečekanou otázkou. Mluvila skrz dutiny, tak jsem se hned na začátku našeho hovoru ujišťovala, jestli je nastydlá. Doufala jsem, že zase nebrečela. „Koukám na videa z AGT.“
„Na co?“
„Amerika má talent, se Simonem Cowellem.“ Nejspíš i tušila, že nevím, o koho jde, ale vzhledem k tomu, že tyhle věci šly celoživotně mimo mě, nezdržovala se podrobnostmi o něm. „Někdy jsou teda ty videa i třeba z Británie nebo Kanady, ale ty Amíci to podle mě uměj nejlíp. U nás jsou všechny tydle soutěže takový jako my – hrozně vážný, takový jakoby studený, kontrolovaný, aby se někdo náhodou neztrapnil, tlumíme emoce, nedáváme je najevo, bojíme se jich. To v tý americký verzi jsou to totální patetický dojáky, tam to schválně podporujou, a když je co, vytáhnou to na světlo naprosto záměrně. Největší standing ovation a golden buzzer vždycky dostávaj ty, co se tam skoro rozbrečej, že byli šikanovaný a přišli světu dokázat, že na to maj.“ Udělala pauzu, asi abych si z toho vybrala pasáže, ke kterým stojím o další vysvětlivky.
„Aha. Takže ve skutečnosti nemaj, jenom v divácích a porotě vyvolávaj soucit?“ rozhodla jsem se soustředit na ty emoce, o kterých mluvila.
„Ale ne, to oni i něco uměj. Jinak by se ty videa nedostaly až ke mně. Sdílej se jenom ty nejlepší. Já teda sleduju hlavně
odcizili. On už od života nic hezkého nečekal, ona se nacházela na vrcholu sil a potřebovala žít naplno. Byla sama dlouho předtím, než žádost podala. A přestože se bezprostředně po soudu dostavila kýžená úleva, v krátkém čase ji následovaly chvíle tak silné osamělosti, že propadala těžké beznaději.
„Pamatuješ na prázdný místo po pelíšku?“ připomněla mi den, kdy musela nechat utratit svoji poslední fenku.
Bylo to poprvé za dvacet let, kdy neměla žádného psa, a už si ani neplánovala nového pořídit. Věděla, že se ze společného domu se zahradou brzy přestěhuje do malé garsonky, a nechtěla v ní nechávat zvíře celý den zavřené. Když pak zlikvidovala i pelíšek a misky, mluvila o tom, že se v kuchyni poprvé za ta léta objevilo velké nevyužité místo, které nikdy k ničemu jinému nesloužilo a teď na ni tou prázdnotou bolestně křičelo. „Tak asi tak.“
„Děláš dneska na něčem, nebo teď nemáš objednávky?“ snažila jsem se změnit téma, aby se celý den neutápěla ve smutku, a nasměrovat ji do obvykle nejspolehlivější studnice pozitivních emocí a sebevědomí.
„Nedělám. Čekám na materiály a na volný mufíky teď nějak nemám nápady. Nebaví mě dělat pořád ty samý, čekám na múzu.“ Tyhle odevzdané prokrastinační dny teď mívala čím dál častěji.
„Takže bude nějakej zpívající mufík? Pro milovníky karaoke?“ pokusila jsem se to odlehčit a k mé neskonalé úlevě se zdálo, že to zabralo.
„To není špatnej nápad, to by se třeba ujalo. Anebo nějakej se Simonem, je to fakt kus. Dala bych si říct a určitě nejsem sama.“ Konečně jsem v jejím hlase zaslechla úsměv.
„Akorát že ten je totálně mimo moji ligu.“
„No jasně, když žije v Americe. Doporučila bych ti hledat trochu blíž k domovu,“ použila jsem nadsázku, ale hned mi došlo, že i tohle by mohla být příliš citlivá odbočka, která jí náladu nezvedne, spíš naopak. Pozdě.
„Ale zase ne moc blízko. Víme, jak to pak dopadá.“
Byl to jeden z těch dní, kdy mě stálo spoustu energie jí aspoň trochu zvednout náladu. Ale kdo jiný by to měl udělat, když ne nejlepší kamarádka?
AnetA
Celý tenhle její nápad s mufíky – i když vznikl tak trochu omylem – jsem považovala za geniální, jen jsem o tom zatím byla přesvědčená o dost víc než ona sama. Začalo to narozeninami jejího mladšího bráchy, ke kterým nevěděla, co mu dát. Chlap ve čtyřiceti už obvykle všechno má a ona si vždycky potrpěla na promyšlené osobní dárky. Dlouho ji nic nenapadalo, až jednou, pár dní před oslavou, mi volala celá nadšená.
„Hele, mě něco napadlo, ale nevím, jestli to není blbý. Jak jsem byla v létě s ním a jeho rodinou na tý chatě, tak se mně tam povedla moc hezká fotka jich všech pohromadě. Dejchá z ní hrozná pohoda a opravdová láska, je to prostě jako reklama na dokonale šťastnou rodinu – za kterou zrovna je fakt považuju. Kromě nich a vás jinou takovou neznám. Slíbila jsem mu, že tu fotku nechám fyzicky udělat, ale ještě jsem se k tomu nedostala. Nebo jsem to spíš prostě zazdila – víš, jak to je, když něco neudělám hned.“
„Jo, a teďka se ti to krásně hodí,“ uznala jsem, i když mi na ni jenom fotka ke čtyřicátinám přišla dost málo. Ale třeba z ní plánuje velký fotoobraz. „To bude mít brácha určitě radost… Proč by to mělo bejt blbý?“ „Počkej, to není všechno.“ To mi bylo jasné, její nadšený tón sliboval, že za tím bude víc. Jen jsem byla zvědavá, jak konkrétně to vymyslela. „Napadlo mě, že mu ji dám v rámečku, kterej speciálně vyzdobím. Mám z toho víkendu schovanou
Jenže u jedné objednávky nezůstalo, přesně jak jsem čekala. Nejen mně to totiž přišlo jako super nápad a díra na trhu. Za pár týdnů už jsme řešily, že potřebuje značku.
„Musím ty rámečky nějak trefně pojmenovat. Jsou to vzpomínky, takže bych mohla použít anglický slovo memory. Jenže memory frame, to je takový tvrdý, nijaký… Chce to něco jemnějšího, takovýho jako muchlacího, aby to hezky znělo, chápeš?“
„Znáš slovo upcyklace? Když starejm neužitečnejm věcem dáváš nový využití?“ napadlo mě a během nečekaně krátké chvíle přinesl náš brainstorming výsledky.
„MUF! Memory Upcycle Frame. Budou to prostě mufíky,“ pronesla nadšeně a v tu chvíli už bylo úplně jedno, co si o tom myslím já. Nehledě na to, že jsem s tím samozřejmě souhlasila. Dávalo to smysl a splňovalo to přesně to, co mělo. Založila si pak na instagramu nový účet mufka_4U a pomalu, ale jistě pokládala základy něčeho, v čem já jsem spatřovala obrovský smysl.
Vždycky jsem věděla, že v ní dřímá velký potenciál.
V manželství i v kanceláři byla příliš svázaná a její kreativní duše nemohla roztáhnout křídla a rozlétnout se. A jí jako by pořád kousek chyběl. Tohle mohlo být ono. Nešlo jenom o nový koníček, bylo to něco, čím se prezentovala světu. Co ji dělalo kompletní osobností. Co k ní patřilo od první vteřiny, i když sama nevěřila tomu, že by to mohlo její život jakkoliv změnit.
Mufíky osvobodily její spoutanou duši. Počet sledujících na instagramu i objednávek na osobní vzpomínkové rámečky narůstal a po pár měsících přestala stíhat zaměstnání i svoje nové poslání. Vždycky všechno potřebovala dělat naplno, dávat do toho maximum. Než napůl, radši by to nedělala vůbec.
„Nemůžu nechat práce, mufíky mě samy o sobě neuživěj. Je to příjemnej příjem navíc, ale musím platit nájem
a objednávky můžou kdykoliv přestat chodit. Nedá se na ně spolehnout. Teď je o mufíky sice zájem, ale co když se trh nasytí a já zůstanu bez příjmu? Vezmete mě bydlet k vám?“ nadhodila v legraci, když jsem ji povzbuzovala, ať si víc věří. „Úplně klidně. Víš, že u nás máš dveře vždycky otevřený.“
Můj muž i děti ji přijali jako součást rodiny. Kdykoliv měla přijet, těšili se snad víc než já.
„Jo, to by vás brzo přešlo. Víš, v jakým skladišti bydlím, a fakt nechceš, abych si ty krámy roztahovala ve vašem obýváku,“ připomněla mi krabice s rámečky, náplněmi do tavné pistole a hlavně balíky různého textilu, obrázků, kamínků a mušliček, a dokonce i střepů z rozbitých oblíbených hrnečků, které jí zákazníci posílali nejen na svoje vlastní rámečky, ale i navíc. Ze zbytků pak vyráběla volné rámečky a ty se prodávaly taky slušně, i když nebyly autentické. Jako originální dárky narychlo ale posloužily dokonale.
„A nechceš se v práci zkusit domluvit na menším úvazku?“ nasadila jsem jí do hlavy brouka. A on hlodal a hlodal, až si nakonec spokojeně mnul nacpané břicho a Vlaďka začala do zaměstnání docházet jen na tři dny v týdnu. Za mě naprosto správný krok, v kanceláři jí byla škoda.
V té době mufíky existovaly sotva půl roku – a už jí dokázaly změnit život. A já bych se už tenkrát vsadila, že ještě zdaleka neřekly poslední slovo.
ne. My jsme sice doma už dlouho jako pár nefungovali, ale Robert – pokud jsem věděla – byl šťastně ženatý a měl malou holčičku ve školkovém věku. Jeho ženu jsem sice neznala, ale tohle představovalo hranici, za kterou bych nešla. Už nikdy. Využila jsem toho, že všichni odešli, a během polední pauzy se zadáváním objednávek nadějně pohnula. Sice jsem si domluvila šedesátiprocentní úvazek, ale práce mi ve skutečnosti moc neubylo, takže zvládat ji ve třech dnech znamenalo pořádně sebou mrsknout. Nestěžovala jsem si, byla jsem ráda, že mi vedení vyšlo vstříc, ale domů jsem chodila totálně vyždímaná. V ty večery jsem se do mufíků ani nepouštěla, moje kreativita hluboce spala a nutila mě dělat totéž.
„Hele, a nechceš si říct aspoň o větší plat, když děláš ve třech dnech v podstatě stejnej objem práce jako předtím?“ přemlouvala mě opakovaně Aneta. Myslela to dobře, ale já jsem nehodlala riskovat, že si za mě najdou náhradu a já o tu práci přijdu úplně. Musela jsem myslet na pravidelné výdaje a stát nohama na zemi.
„Zase sušenka a cola?“ hodila po mně jízlivé oko Dora, když chodbu opět naplnil hluk vracejících se kolegů. Takže polední pauza skončila a s ní i klid na moji práci. „Z toho akorát o to víc ztloustneš,“ neodpustila si ještě, aniž by čekala na odpověď, a pokračovala do svého kanclu.
Nechápala jsem, kde se to v ní bere. Uměla být strašně jedovatá. Pocházela odněkud z Moravy a byla ten typ co na srdci, to na jazyku. Nebrala si servítky a neřešila, co si o ní kdo myslí. Všichni jí říkali Dorota Máchalová a ona se k tomu hrdě hlásila. Za celou dobu jsme se nesblížily, měla jsem z ní svým způsobem strach. Nikdy jsem nevěděla, kdy tne do živého, a i teď prokázala nečekaný pozorovací talent. Její poznámka ve mně zanechala nepříjemný pocit, že má nejspíš ještě ke všemu tak trochu pravdu. Jenže rychlé cukry prostě situaci řešily až do večera, kdy jsem obvykle jedla první a poslední pořádné jídlo dne.
„Jak se pořád máš?“ vyrušil mě později opět Robert, který se už podruhé v jednom dni objevil ve dveřích a tentokrát dovnitř strčil nejen hlavu. Nasáčkoval se až ke mně a sedl si na roh mého stolu. „Hrozně málo se teď vidíme,“ nasadil zase ten štěněcí výraz. „Ještě děláš ty svoje rámečky?“
Chlapi měli většinou tendenci o mufíkách mluvit posměšně, asi se jim zdály moc holčičí a já jsem to chápala. Ženy samozřejmě tvořily naprostou většinu mojí klientely.
Teď jsem sice v jeho hlase žádný posměch nezaznamenala, přesto mi přišlo, že se neptá jen tak.
„Jo jo, dělám. Chceš si snad taky nějakej objednat?“ snažila jsem se to otočit ve vtip, ale on se k mému překvapení nezasmál.
„No… vlastně jo. Žena mě vyslala. Někde to zahlídla a usmyslela si, že je taky nutně potřebujeme. Malá měla narozeniny a ona by chtěla dva pro babičky s její fotkou. Já tomu moc nerozumím, ale musel jsem jí slíbit, že se zeptám.“ Ten zkroušený tón mě skoro pobavil. Nikdy jsme spolu o jeho manželce nemluvili, skoro jako by se snažil předstírat, že neexistuje. Docela se mu pomstila, když ho s tím za mnou poslala, ale to snad nemohla tušit.
„Jasně,“ předvedla jsem naprosto profesionální úsměv a rozhodla se v tom chlapce trochu vykoupat. „Ráda tvojí ženě vyrobím dárek pro maminku a pro tchyni. Dáš mi na ni telefon, abych s ní domluvila podrobnosti?“
„Ehm, to… to asi nebude potřeba. Jenom mně řekni, co od nás potřebuješ, a já jí to vyřídím,“ kroutil se jak had.
Jasně, nehodí se ti, abych na ni měla číslo. Co kdybych jí třeba chtěla prozradit naše malé tajemství, že?
Vysypala jsem na něj tedy instrukce ohledně dodání vhodných předmětů a dala si záležet na podrobnostech, aby mu z toho šla hlava kolem. Schválně jsem zmínila hned několik variant a sledovala, jak ho úsměv postupně opouští. Nasadil ho znovu, až když jsem zmlkla a naklonila hlavu ke straně.
AnetA
Tentokrát ho nezmínila skoro dva týdny. Statistiky jsem si nepsala, ale dost možná to byl rekord. Tak jako tak se dneškem úspěšná šňůra přerušila.
„A čím ti ho připomněl?“ snažila jsem se udržet pozornost u Roberta, i když ani to nebyla žádná výhra.
„Tím zoufalým pohledem. Byla v tom taková ta bolest, jako že ví, že to nejde, že nesmíme, ale zároveň přiznaná touha. Propaloval mě těma smutnejma očima a já jsem před těma svejma okamžitě měla Lukáše.“
„Jste v kontaktu?“ Tušila jsem, že by mi to snad netajila, ale stejně jsem se o tom chtěla ujistit. Bylo to jediné téma, ve kterém naše drbaty občas vázly. I když prý opravdu chápala, že to s ní myslím dobře, v jeho případě by šla přes mrtvoly.
Ani moje dobře míněné rady by ji nezastavily.
„Naposledy jsem ho viděla před třema měsícema. Od tý doby se neozval a já mu psát nemůžu, kvůli ní. Slíbila jsem, že jeho manželství nikdy neohrozím, a taky to dodržuju.“
Jakkoli se snažila předstírat klid, neobalamutila mě. Ten hluboký smutek zastřít nedokázala. Lukáš byl její osudová láska a zároveň zkáza. Znali se už v dobách jejího manželství, ale propuklo to mezi nimi až po rozvodu. Předtím jako by ho neviděla. Svému muži byla vždycky věrná, a to i v letech, kdy ji zanedbával a chodil okolo ní jako duch. Dobrovolně se stala jeptiškou, a když pak poprvé okusila dobrodružství s jiným mužem, byl pro změnu
„To je blbost a ty to dobře víš. Zahodilas akorát kouli u nohy, abys mohla toho pravýho potkat. Jenom holt bude potřeba změnit sociální bublinu. Rozšířit ji.“ Možná na to ještě bylo brzy, ale minimálně by o tom mohla začít uvažovat, aby viděla světýlko na konci tunelu.
„To se snadno řekne, ale hůř udělá. Když nejsem v práci, dělám mufíky. A i když zrovna ne, tak co jako? Mám začít na starý kolena chodit na fotbal nebo kde jsou podle tebe volný chlapi mýho věku? Nezapomínej, že mně je pomalu padesát, těžko je půjdu balit na diskotéku.“ Tohle byl v poslední době další evergreen, u kterého končila velmi často. Začínala jsem ji podezírat, že tomu snad i věří.
„To jsem samozřejmě nemyslela. A znovu ti připomenu, že ti je čtyřicet osm a na svůj věk vypadáš mladě. Seš v nejlepších letech a někde musej bejt chlapi, co jsou na tom zrovna jako ty a hledaj partnerku pro druhou půlku svýho života.“
„No, podle statistik prej chlapi umíraj o dost dřív, takže v jejich případě spíš na třetí třetinu. Tak že bych zkusila spíš hokej?“ nadhodila žertem. Obvykle bych se toho chytila a přestala tlačit, ale dneska jsem měla chuť pošťouchnout ji o trochu víc. Půl roku po rozvodu, a navíc s Lukášem, neustále visícím ve vzduchu jako hrozba, nebylo na co čekat.
Nejvyšší čas, aby se zkusila posunout o krok dál.
„Hokejisty nebrat. Každej druhej má vyražený zuby,“ přijala jsem odlehčený tón a chtěla pokračovat. Vlaďka byla rychlejší.
„Jo, holka, požadavek, aby měl vlastní zuby, bude vzhledem k našemu věku pomalu moc velkej luxus. Budeme muset z takovejch nereálnejch předpokladů slevit. Buďme trochu realistky.“
„Ale to nutně nemusí hnedka znamenat pesimistky,“ zvedla jsem ukazovák, jako by ho snad po telefonu mohla vidět. „Na hokejisty zapomeň – na ledě nepoznáš, jestli jsou ženatý, a navíc pod helmou ani to, jestli jsou hezký.
Měla by ses poohlídnout někde, kde je větší koncentrace nezadanejch.“
„Anet, teď teda vážně doufám, že máš na mysli něco jako střední školu nebo tak, protože mě nenapadá jiný místo, kde se to pozná nebo dá aspoň předpokládat. Ale na zajíčky jsem nikdy nebyla, tím spíš teďka, pomalu před důchodem…“ Jasně že velmi dobře tušila, kam ve skutečnosti mířím, ale evidentně o tom nechtěla slyšet. Dřív nebo později to ale přijít muselo.
„Samozřejmě… že nemám. Potřebuješ chlapa, kterej to se ženskýma už trochu umí. Aby sis užila, ne ho musela zaškolovat v základech. A od toho – jak jistě víš – existujou seznamky.“ Bylo to venku. Slovo, kterému se vyhýbala jak vegan hemenexu.
„Zapomeň. Taková zoufalka nejsem.“ Krátce a výstižně, abych se okamžitě zase stáhla.
„Ne?“ Říkal někdo, že dobrá kamarádka nemůže být nikdy tvrdá? Někdy prostě nic jiného nefunguje a je to to nejlepší, co můžete udělat. „Takže máš spoustu vlastních příležitostí a schopností si chlapa najít… kde přesně? Připomeň mi to.“
„Hele, buď prostě přijde, nebo holt zůstanu sama. Nebudu ve svým věku chodit na rande jak patnáctka a nakrucovat a obhajovat se před nějakým cizím chlapem. Už to vidím, jak si někde vyplním profil, dám tam fotku a uviděj mě moje klientky. Co si asi pomyslej?“ Chrlila to ze sebe rychlostí napovídající, že už o tom minimálně přemýšlela.
„Že hledáš partnera, což s mufíkama nijak nesouvisí?“
„Nejsem zvědavá na to, bejt někde vystavená jako ve výkladní skříni a poslouchat od cizích nadrženejch chlápků, že jsem stará a tlustá.“ Už zase to její nabořené sebevědomí. Nepovedené manželství i Lukáš jí dali pořádně zabrat. Nestihla jsem ale vůbec nic namítnout. Sypala argumenty dál a nebyla k zastavení. „Každej se tam prej dělá lepší a mladší, na to já nemám žaludek. A stejně z fotky nepoznáš,
jestli byste si lidsky sedli, jestli by mezi váma byla nějaká chemie. Potřebujete mít nějaký společný zájmy, koníčky, stejný názory na důležitý věci. Já sice fakt nechci zůstat do konce života sama, ale rozhodně se třeba nehodlám k nikomu stěhovat nebo za každou cenu znova vdávat.“
„A co teda chceš? Jak si ten vztah představuješ?“ Potřebovala jsem ji lehce nasměrovat konstruktivním směrem.
Nemělo smysl skuhrat nad tím, co nejde nebo nefunguje.
Jestli se chtěla posunout o krok dál – a podle mého názoru už vážně bylo načase – měla by si nejdřív udělat jasno v tom, co hledá. I kdyby na to ještě nebyla úplně připravená, minimálně by ji to mohlo odpoutat od myšlenek na Lukáše nebo představ o vlastní tristní osamělé budoucnosti.
„Chtěla bych parťáka, ne partnera. Někoho, s kým si zajdu do kina, na večeři, zajedu na výlet, na víkend na hory nebo se budeme jen tak válet u televize… pak si dáme sex, klidně u toho druhýho přespíme, ale ráno zase každej do svýho. Samostatnýho, nezávislýho parťáka, kterej se mnou bude, protože chce, ne protože musí. A stejně tak já. Když na něj nebudu mít čas nebo náladu, prostě mu to řeknu a on to pochopí. A když se v tom přání potkáme, tak budeme spolu. A kdyby se to náhodou po čase vyvinulo tak, že spolu budeme chtít bejt každej den, tak to můžeme klidně přehodnotit a sestěhovat se, nebo i vzít, když to tak ucejtíme. Ale to není cíl, jen možnost, chápeš?“
Nejenže jsem to chápala, ale dávalo mi to smysl. Jen jestli to chlapi umí taky vidět takhle prakticky.
„Tak jim to přesně takhle napiš.“
„Komu?“
„Těm potenciálním parťákům. Do profilu na seznamce. Ať se ti ozejvaj jenom ty, co to viděj stejně.“
„Žádnej profil na seznamce si zakládat nehodlám, a už vůbec ne vykládat celýmu světu, jak to mám.“
Bylo brzy. Ale zaseté semínko mohlo pomalu klíčit.
Vlaďka
Měli pravdu. Ti, co říkali, že nás naše vlastní telefony neustále odposlouchávají. Dneska už vůbec není potřeba něco vyhledávat na internetu, aby na vás od té doby ze všech stran vyskakovaly reklamy na to, co jste sháněli. Stačí se o něčem bavit a ono si vás to najde stejně.
Zírala jsem na ten sponzorovaný odkaz na facebooku a kroutila hlavou. Vycházka pro nezadané. Nikdy dřív se mi nic takového nezobrazovalo – to určitě nebude náhoda. Chvíli jsem váhala, ale pak mi zvědavost nedala a já jsem na ten obrázek nechutně rozesmáté dvojice s batohy na zádech klikla.
Vlastně to neznělo až tak špatně. Třináctikilometrový výšlap po Brdech, po místech, jejichž názvy jsem znala z doslechu, ale nikdy na nich nebyla. Všichni účastníci museli být single a cílem bylo seznámit se s protějškem, se kterým nás už spojuje minimálně jedna společná věc – že rádi chodíme do přírody. Inzerát dál zdůrazňoval přirozenost setkání naživo, na rozdíl od anonymních online seznamek, čímž potvrzoval jeden z mých argumentů. Cena byla zanedbatelná a termín… Co? To už je tuhle neděli?
Copak o to, volno jsem měla. Rychlým pohledem na předpověď počasí jsem zjistila, že by nás měl čekat krásný prosluněný květnový víkend, takže taková příjemná procházka po brdských lesích zněla jako ideální náplň dne. Co by na tom vlastně mělo být špatného? Přinejhorším se mi
adrenalinu z toho, že jsem udělala první krok. Mimo svoji komfortní zónu. Mimo obvyklou sociální bublinu. „Jestli chci chlapa, musím mu jít někam naproti. On za mnou sem do garsonky těžko přijde,“ hlásila jsem jí, jako bych snad zrovna ji musela přesvědčovat.
Jasně že v tom byl klasický alibismus. Když o tom bude vědět ona, je větší šance, že si to nakonec nerozmyslím. Musela bych jí to pak nějak vysvětlit a rozumný argument bych hledala těžko. I když bych zrovna jí mohla úplně s klidem říct pravdu, obě jsme věděly, že musím něco změnit a jednou ten první krok budu muset udělat. A tohle znělo jako cesta nejmenšího odporu.
„Nechceš jít se mnou?“ ozval se ve mně nakonec přece jenom nejistý hlásek. „Klidně ti to zaplatím.“
„Hrozně ráda bych ti pomohla, ale nejsem si jistá, co by na to řekl můj manžel nebo děti. Můžu se samozřejmě zeptat, ale za výsledek neručím,“ rozesmála se.
Samozřejmě jsem nečekala, že na to kývne. Ale bylo mi jasné, že budu muset překonávat dost silný odpor, a s ní po boku by to šlo snadněji. Dělala by mi takové psychické garde.
„A ještě taková drobná, čistě kosmetická vada. Já jaksi nejsem single, takže tam nemůžu,“ pokračovala v laškovném utahování si ze mě.
„Však jim to nemusíme říkat a na první pohled se to nepozná,“ zkoušela jsem jen tak do větru, aniž bych to myslela vážně. „Což mě vlastně přivádí na myšlenku – kde mám záruku, že ty chlapi budou fakt single? Mě se při vyplňování přihlášky nikdo neptal. A i kdyby, nic by mi nebránilo ve lhaní. Nemusela jsem nikde dokládat rozvodový papíry. Co když tam budou samý ženatý podvodníci, co si chtěj jenom užít?“
„A co přesně? Procházku po lese? V upocenejch tričkách? Nemyslíš, že takový by si našli jednodušší cestu?“
Měla asi pravdu, jako obvykle. Trochu mě uklidnila, a hlavně si stejně jako já myslela, že to zní jako rozumný první krok. Na takové procházce by se mohla sejít fajn parta lidí. Žádný vyčůraný úchyl by se tam určitě netáhl.
Nepřísahala bych na to, ale zdálo se mi, že se snad začínám na neděli i těšit.
Vlaďka
Proboha, kam jsem to vlezla?
Rozhlédla jsem se po místě srazu, a kdyby mi to nepřipadalo jako trapně nedospělé gesto, nejradši bych se na místě otočila na patě a zmizela. Ve skupince šestnácti lidí byla skutečně – jak popis akce sliboval – přesně polovina mužů a polovina žen, mělo to jenom jednu malou vadu. My ženy jsme do poslední byly 45+, zatímco mužská část musela mít věkový průměr tak s bídou třicet. A to jim ho ještě výrazně zvyšoval jediný účastník naší generace. Ten se taky okamžitě vyrazil s námi seznamovat. Bral to postupně a u každé z nás to vypadalo jako přes kopírák.
„Ahoj, já jsem Pepe. A ty?“ Následovalo osmkrát ženské jméno, na což pokaždé zareagoval stejně: „Já už jsem na týdle akci potřetí. A ty?“ Nezaslechla jsem jinou odpověď než poprvé. „Tak si pak eště pokecáme,“ rozloučil se a šel tu scénku přehrát k další, bez ohledu na to, že jsme se mezi sebou slyšely.
Ostatní chlapečci zaraženě stáli opodál a k ničemu se neměli. Bodejť taky! Zklamaně se odvraceli od vysloužilých samic a začali tvořit malé skupinky zhrzených mužů, zjevně rozhodnuti navázat aspoň stejnopohlavní kamarádství.
Euforická mladice, jediná štíhlá mladá laňka mezi námi, která se ovšem akce účastnila jako organizátorka, nám –tedy spíše jim – hned v úvodu šikovně podsunula informaci o manželovi, který doma dětem vaří oběd, protože ona
DŮVĚRA. Žádnou extrémní fantazii jsem nepředvedla, ale hodlala jsem nasytit vlka a zachovat celistvost kozy.
„Tak, teď ty papírky rozložte tady po té posekané trávě, pěkně na přeskáčku,“ velela Soňa dál a vysílala na všechny strany euforicky povzbudivé úsměvy. Člověk by jí i uvěřil, že takové aktivity lidé v našem věku mohou považovat za smysluplné, užitečné a hlavně důstojné. „Hotovo? Výborně! A teď si každý vyberte tři jiné, cizí papírky, se kterými vnitřně souzníte.“
Čím dál líp! Do ničeho jsem se nehrnula, takže než se plocha dva na dva metry uvolnila natolik, že jsem se k papírkům dostala, byl výběr řádně probraný. Sáhla jsem po heslech HUDBA, PES, PRÁCE. K čemu mi budou, jsem se měla dozvědět hned vzápětí.
„Teď utvořte čtyři skupinky po čtyřech, vždycky dva muži a dvě ženy, a v těch si o svých důležitých hodnotách povídejte. I když nedržíte ten, který jste sami napsali, byl vám z nějakého důvodu blízký, rezonujete s tím slovem. Vyberte si tedy jeden z papírků ve své ruce a protějšku opačného pohlaví vysvětlete, proč je pro vás právě tahle vlastnost podstatná. No tak, šup, zadejte se!“
Jako první na mě vyšel jeden z těch agilních chlapců, který akce se Soňou zřejmě obrážel pravidelně, protože si přinesl vlastní kolíček s nápisem Jirka. Mohlo mu být tak o dva roky víc než mému synovi a začal mi dramaticky vyprávět o tom, proč je pro něj důležitá VĚRNOST. Vlastně bylo docela milé, jak se snažil. Když jsem si na jeho místě představila našeho Ondru, začala jsem pochybovat o své výchově. Ten by se před cizími lidmi takhle dospěle chovat neuměl. Aspoň si to myslím. Ale dost možná by to do Jirky jeho máma taky neřekla.
Když na mě teď její šikovný synek upřeně zíral, pochopila jsem, že asi skončil a na řadě jsem já. Vzala jsem první heslo a vysvětlila mu, že jsem spoustu let měla PSY a teď už žádného nemám a nikdy mít nebudu.
společné hodnoty…“ prozpěvovala Soňa a zářila nadšením, jak pěkně účastníci výpravy spolupracují. Jen dva vykročili po směru ciferníku, což obratem šikovně napravila a poslala je do správné skupinky.
„Ahoj, já jsem Pepe,“ zaslechla jsem známý hluboký hlas.
„Já vím,“ ubezpečila jsem ho, a když se zatvářil překvapeně, dodala jsem: „Představoval ses mně už na srazu na začátku, a navíc to máš napsaný na kolíčku.“
„A jo. Já jenom nevím, co mám říkat,“ podrbal se za uchem, viditelně nesvůj, přestože, jak hlásil na startu, byl na této akci už potřetí.
„Máš mně vysvětlit, proč je pro tebe důležitý to, co máš napsaný na lístečku,“ napověděla jsem mu a v tu chvíli mi došlo, že ve mně Jirkův společenský přešlap zlomil poslední zbytky odporu a že se vlastně skvěle bavím, i když asi jinak, než Soňa zamýšlela. A rozhodně to bylo na míle daleko od mých původních představ.
„Já jsem to nepsal,“ protočil Pepe oči otráveně.
„No ale vybral sis to, tak to s tebou asi nějak rezonuje,“ napověděla jsem mu s narážkou na slova organizátorky a musela se násilím snažit udržet vážnou tvář.
„Vono to tam spíš zbylo.“
Jestli jsme se měli hnout z místa, bylo potřeba to vzít do vlastních rukou. Nedivila jsem se, že chlap jako on je i v padesáti sám. Nejspíš stále bydlí u maminky.
„Jasně, a co že to tam máš?“
„KREATIVITA,“ přečetl a znova zakroutil očima. „Tyvole, dyk já ani pořádně nevím, co to je.“ Tak jsem mu to nejdřív trpělivě vysvětlila a Pepe vypadal, že je fakt rád, že jsem ho zachránila a on může ve hře pokračovat. Místo toho ale její pravidla změnil a přeskočil do další fáze. „Ty jo, ty seš asi hodně chytrá, viď?“ přeměřoval si mě zkoumavým pohledem, který jsem se rozhodla co nejrychleji přerušit. Další fázi s ním jsem rozhodně neplánovala.