Jakmile se malé dítě poprvé nadechne, hned touží po obejmutí. Po velikém klidném náručí, které ho obejme do světa, kde jen hvězdy ví, kdy se má jít spát. A objeví se teplo a něco sladkého.
Takového jemňoučkého, čeho se nedá nikdy nabažit. Říká se tomu láska. Teda tady na Zemi se tomu tak říká. Takové obyčejné slovo. Slova občas neumí přesně vystihnout všechno – pocity, sílu, ani tu obyčejnost. Někdy prostě nestačí, a jak se do nich snažíme vše tak nějak uzavřít, zapomínáme, že věci stále proudí jako řeka. A to je život.
Nic se nedá zachytit, a to ani do slov. Budu vám tedy vyprávět příběh. Takový, který se určitě stal… Tak jako všechny příběhy, které znáte.
„Crrrrrllllllrrrrlllll.“ Vedle postele na stolečku zvoní budík. Z péřové duchny (to je taková naducaná měkoučká deka plná nejjemnějšího peří) vyčuhuje jen noha. No, spíše nožka. Taková menší, určitě ne dospělácká.
Vrtí se, ale její majitelka ne a ne zacvaknout budík.
A znovu: „Crrrrrrrrllllllrrrrrrlllll.“ A nic. Prsty na noze se jen jemně pohnou a spí dál. „Crrrrrllllllrrrrrllllllllrrrrrrllllll!!!“ Budík poskakuje ze strany na stranu, řinčivě zvoní.
Ptáci na stromech to už nemůžou poslouchat a zbylí raději vyplašeně odlétají do teplých krajin, jaro nejaro, hlavně rychle pryč. „Crrrrrlllllllrrrrrllllll!“ Ale pořád nic… Nožka se jen překulí na druhou stranu a poklidně spí dál.
Takové krásné, brzké ráno, které se rozednívá všemi směry, i tam, kde se maličké stonky
pučících květin vylupují ze svých semínkových domovů.
Ach, to přicházející jaro! Kapky rosy se povalují na zelených listech jako turisté na plážích.
Je to všechno čerstvé a voňavé jako domácí koláč. Ten jablečný, který se paní Kučerová rozhodla upéct z posledních podzimních jablek.
Sladká vůně se rozlétá do sousedních oken.
I Astrid, která si i o víkendu nechtíc nastavila
budík, se zhluboka nadechuje a v jejím dechu se mísí jablka se skořicí. Ale chápete to, že si někdo
o víkendu nastaví budík do školy? No, Astrid je opravdu poctivá…
Už už by se pomalinku probudila, ale někdy
člověk zaspí i ta nejkrásnější rána jen proto, aby si užil sny. „Crrrrrrrrlllllllrrrrrrllll,“ vřeští budík,
jako by už i on sám prosil o zacvaknutí.
Dívčina černá kočka jménem Zdena si vrní
vedle jejího polštáře. Sluneční paprsky se dotý-
kají zelené tapety, která lemuje celý dětský pokoj.
Astrid se otočí na druhou stranu. Oddechne si.
V polospánku se levou rukou snaží nahmatat budík. Doprava… doleva… nic. A čas letí.
Najednou Astrid uslyší mocné a hlasité tikání. Tik tak. Tik tak.
Působí to jako zvonkohra z radnice.
Před očima se jí objevují černé mraky. Zvedá
se vítr. Kolem dokola se s neutuchající silou zmítají koruny stromů a listy mávají na poplach. Dívka běží po lesní cestě, přeskakuje kořeny stromů.
Ostrý vítr jí brání v tom, aby viděla na cestu. Ne a ne zastavit. Jako by ji něco pohánělo běžet stále
dál. Jakýsi strach z neznáma.
Má pocit, jako by ji někdo sledoval. Zvuk
šumění lesa sílí. Najednou v tom temném lese
vidí černé oko, které se na ni upřeně dívá. Leknutím hlasitě vydechne. Postupně zpomaluje.
Dělá menší a menší krůčky, až stojí na místě. Zadívá se přímo před sebe, kde hluboko mezi stromy tuší zlověstné černé oko. Vítr se zvedá ještě
více. Duje jako na rozbouřeném moři. Vtom se
pomalu mezi listy začne objevovat postava patřící k onomu oku. Astrid strachy skoro ani nedýchá.
Uvědomuje si každou minutu, vteřinu, její setinu, tu totální propast, do které spadla. Propast strachu, která je nekonečná. Obchází ji strach.
Jak může vůbec něco tak děsivého existovat? pomyslí si. Nic podobného v životě neviděla. Černé oko, které svítí černým lesem.
Okolo burácející vítr jako by ji spoustou malých vírů chytal za ruce a nohy. Jen tak tak se svýma nožkama drží pevně na zemi. Vše kolem ní létá vzduchem…
Je to naprosto zvláštní a úplně zmatené. Co se to, propána, jenom děje? prožene se jí hlavou. Chce to zakřičet, dostat z těla, ale nejde to. Celá ztuhlá se jen dívá na to oko, které ji upřeně pozoruje.
Najednou zahlédne dlouhou černou srst, která vypadá jako dlouhé vlasy nebo koňské žíně.
Proboha, co je to za zvíře? Dívka nedokáže pochopit, na jakém se to ocitla místě. Kam můžu utéct? ptá se sama sebe, ale v tom velikém černém lese ani na okraji stezky odpovědi nenachází. Začne si pomalu uvědomovat, že není cesty zpět.
V dálce slyší tichoučké cinkání. Vítr jí teď
vlasy cuchá vší silou. Ona však stojí nohama pevně na zemi. Je statečná, jen tak se unést nenechá. Bojuje.
Pomalinku šoupe nohama ke vzdálenému cinkání. Snaží se nezvedat nohy a najít směr, odkud ten tajemný zvuk, s každým krokem hlasitější a hlasitější, přichází.
Vítr neomaleně buší kolem sebe, ale černé oko pomalu ztrácí kontury strachu a temnoty.
Cinkání je teď najednou všude kolem. Astrid si vší silou přitiskne dlaně na uši, aby jí z toho protivného zvonění nepraskly bubínky. „Já ale asi spím. To musí být sen!“ zakřičí z plna hrdla.
Probudí se. Celá zpocená sedí na své poste-
li. Snaží se popadnout dech. Své lněné pyžamo s pruhy ve starorůžové barvě má celé propocené, jako by uběhla maraton. Nerozumí tomu, co se stalo. Jak zvláštní a pohlcující to byl sen. Byl tak živý, že má až pocit, že to možná žádný sen nebyl.
Přitom si je jistá, že se jí to určitě zdálo, jen ten pocit strachu byl tak opravdový, že se doteď celá chvěje. Každý určitě někdy zažije podobně
tajuplný, živý sen. A tohle musel být ten můj, řekne si dívka a uklidní se. Pohladí svou kočku, která jí
jakoby nic vrní na klíně.
Zdena je totiž kočka, která se vždy tváří, jako
by se nic nedělo. Jednou si ve své pohodlnosti
přála přejít přes parapet k sousedce Nýlové, aby
mohla se vší parádou sníst její dozlatova upečené
jahodové buchty, které chladly na parapetu. No řekněte, která kočka jí jahody? A ještě ke všemu
v buchtách a za tepla? Ale ona stejně přejde přes
sto padesát metrů dlouhou římsu, širokou tak
akorát na jednu kočičí tlapku. Která kočka takhle riskuje, byť pro pár báječných buchet? No přece
Zdena. Buchty snědla všechny. Jenže si neuvědomila, že je před bouřkou – a ta také, hned jak
kočka spolkla poslední buchtu, začala.
Zvedla se fujavice a šťastně napapaná kočička najednou v podstatě létala ze strany na stranu. Naštěstí jí pomohly ty zpropadené jahodové buchty, které ji zatížily jako těžítko papír.
Zdena se zaklesla bříškem o parapet, však ani nic moc jiného dělat nemohla, ale věděla, že to přežije. A také přežila. Volala. Kňourala. Až ji nakonec paní Nýlová zachránila. Dokonce si
strachy o svou milovanou kočičku ani nevšimla snědených buchet.
Od té doby Astrid pečlivě zavírá okno a Zdenu pouští raději dveřmi. A to kdykoliv si ta malá
šelma mňoukne do kuchyně na čerstvě upečené jahodové buchty, které paní Nýlová už raději peče i přímo pro ni.
Ano, je to mazaná kočka, která ví, jak si to má zařídit.
Astrid ji poškrábe na čumáčku a pak za oušky a nad ocáskem. Zdena zapřede, blaženě se pousměje pod fousky a dál odpočívá. Je vidět, že
Astrid je moc ráda, že si svojí milovanou Zdenu vybojovala. Ano, vybojovala, jelikož její maminka si ji nepřála. Nemá totiž ráda zvířata – ano, existují i lidé, kteří zvířátka opravdu nemusí.
Většinou proto, že se jich z nějakého důvodu bojí – třeba na ně někdy někde vyskočila, oni to vůbec nečekali, a teď z nich mají strach.
Maminka si dokonce vymyslela, že má alergii
na srst, a touto větou přání své dcery Astrid, která léta toužila po zvířátku, vždy umlčela. A přitom by se holčička spokojila s čímkoliv, klidně
i s křečkem, tygrem, hrochem nebo žirafou.
Dokonce ani želvička by jí nevadila. Jenže maminka vždy přišla se svou alergií (ačkoli třeba želvička žádnou srst nemá) a Astridina přání a prosby nikdy nevyslyšela. Jednou ale přijel na návštěvu děda Fíla, který o té vymyšlené alergii nic nevěděl, takže když s ní maminka zase vyrukovala, odvětil, že on o ničem takovém nemá ani ponětí, a maminka je přece zdravá jako řípa. A bylo.
Do večera měla Astrid koťátko. Už nebylo cesty zpět! Zdenu našla v útulku, kam ji ten den někdo donesl. Hned jak tahle chytrá kočička Astrid zahlédla, přivolala ji k sobě svým něžným mňoukáním. Byla to láska na první pohled a Zdena hned našla svůj nový domov.
Aby to nebylo všechno, hned čtrnáct dní nato, za úplňku, se mamince Astrid narodila dvojčata Jonáš a Johan. Ti nejzlobivější mladší bráškové, které si mohla Astrid přát – a rodina tak byla kompletní.
„Astrid, snídaně!“ slyší zpoza dveří. Vstane, nazuje si své svítící pantofle a jde do kuchyně.
Zdena jen jemně švihne ocáskem.
Astrid vidí, že maminka je smutná. Posadí se ke stolu, kde má rohlík s máslem a jahodovou
marmeládou od paní Nýlové. Vedle stojí hrnek ovocného čaje s medem a mrkvové muffiny. Maminka přistoupí k Astrid a políbí ji na čelo.
„Jak ses vyspinkala, Astroušku?“
„Měla jsem zvláštní sen, ale jinak dobrý. Co se děje, mami, a kde jsou kluci?“
„Tatínek je vzal na procházku.“
Maminka se posadí k Astrid a pohladí ji po vláscích. „Astroušku, dědeček asi umírá.“ Astrid se vyděšeně podívá na mámu.
Po tvářičkách jí stékají maličké krůpěje slz.
„Víš, Astrid, vypadá to, že měl děda v noci infarkt a teď leží v nemocnici.“ Mamince vytrysknou z očí dlouho zadržované slzy.
„Jak byla bouřka, tak se k němu špatně dostávala záchranka. Děda si ji ještě stačil zavolat, ale