Dálkové cesty jsou hodně náročné. Občas otrochu náročnější pro ty, kteří doma trnou hrůzou, zda se něco nestalo. Tuto knihu bychom rádi věnovali našim maminkám, které kvůli nám nemají klidné spaní, na hlavě mají šedivé vlasy adoma se strachují, zda jsme vpořádku ajestli třeba netrpíme hlady. To už tak maminky dělají…
Mamince Ivance amamince Dáši §
Ahoj, vítám tě usvé další knihy 151 zkoušek na Arizona Trailu. Umé už páté knihy. Pokud se ktobě tato publikace dostala úplným omylem anečetl jsi žádnou jinou zmých předchozích, měl bys to napravit. Apokud jsi je četl všechny alíbily se ti, znamená to, že máš dobrý smysl pro humor ahodně času na čtení. Každá je orůzných cestách, ale hlavně opříhodách, které se mi staly.
Dost často popisují vtipné situace adostávám zprávy, že se nahlas smějete třeba vdopravních prostředcích. No apak občas vykreslují situace, kdy mi šlo oživot, nebylo to úplně lehké ajá se vtěch chvílích potila strachem – no astejně dostávám zprávy, že se utoho zase nahlas smějete vdopravních prostředcích. Chci jen říct, že děkuju. Humor je základním pilířem mého života acítím jako svou životní výhru, že mé knihy čtou lidé, kteří se nahlas smějí cizímu utrpení!
Takže, ahoj. Já jsem Lůca, mám svůj bucket list, blbý humor, miluju svého psa Marvela aza každé situace se snažím mít ochlup lepší život.
Už jste někdy zažili ten pocit, že vedle sebe máte člověka, se kterým byste chtěli strávit zbytek života? Hezké, to vám přeju. Pokud jste si ho ale nevzali otestovat na pořádný trek do hor, zatím bych svatební dort neobjednávala. Vnormálním životě jsme všichni miláčkové, ale takový hlad, pot, špína, diskomfort, to je něco, co vás otestuje aukáže, zda si opravdu voníte. No apřesně takový ostře nabitý test vztahu jsem nám naplánovala sFilipem.
Vydejte se snámi na epickou 1300kilometrovou cestu po Arizona Trailu, kde horký pouštní vzduch prověřil nejen naše boty, ale ihranice trpělivosti. Přežili jsme spalující slunce, ledové noci isněhové závěje, setkání snebezpečnou zvěří či podezřelými týpky skolty upasu, zažili jsme romantiku ichvíle, kdy jsme měli chuť nechat jeden druhého vkaňonu či napíchlého na kaktusu. Arizona Trail je jako divoký koktejl pouští, lesů ahor, kde vás může překvapit nejeden chlupatý problém – moje nohy, medvěd nebo tarantule. Vyděsit by vás ale mohl iagresivní skunk, skákající chřestýši nebo moje nálada po ránu. Dozvíte se, proč je Arizona zemí extrémů, co vás naučí několik týdnů jen sbatohem, minimem vody ajedním přítelem, který občas svým chováním naznačuje, že by chtěl, aby se pojem „přítel“ vjeho případě vyslovoval vminulém čase.
Připravte se na příběh plný momentů, kdy se budete smát nebo kroutit hlavou. Podle toho, jestli jste ve vztahu, nebo žijete šťastný svobodný život. Připravte se na dobrodružství, které vás přesvědčí, že pravá láska zvládne všechno...
Než se snámi ale na tuto dobrodružnou cestu vydáte, trochu vám Filipa představím.
Filip je mladý floutek, který mi napsal na Instagramu: „Ahoj, nezajdeme na vejšlap?“ Projela jsem mu komplet celý Instagram, šel Pacifickou hřebenovku, Tour du Mont Blanc inovozélandskou Te Arrarou. Co víc bych chtěla?! Abonus: přesně můj typ!
Je milý, hezký, rád chodí treky, líbí se mi jeho plány do budoucna, moc hezky mluví osvé rodině… kde by mohl být potenciální problém?
Je zBrna.
Jak řekl můj brácha: „Ségra, tonoucí se stébla chytá, ale tohle fakt nemáš zapotřebí! Brňáka ne!“
Mám pro vás malé doporučení, pokud chcete opravdu nasát atmosféru ajít snámi celý tento trek den po dni aprožívat všechny naše útrapy, nechejte se vtáhnout do děje nejen svojí představivostí, ale také reálně. Přečtěte si vždy jeden den ahned si zněj pusťte video – QR kód je vždy na konci každé kapitoly. Všechna videa zArizony jsou den po dni na mém YouTube kanále – Holka sbucket listem Lucie Kutrová vplaylistu „Arizona trail – den po dni“. Uvidíte, že videa vašemu čtení dodají šťávu aoto lépe si pak všechny zážitky dovedete představit.
Apokud byste chtěli vědět, kde cestujeme, co děláme vaktuálním čase, nebo nás chtěli sMarvelem podpořit, můžete se přihlásit do naší uzavřené komunity na HeroHero. Tam nahráváme videa vreálném čase zcest, děláme soutěže, pořádáme společné výlety aposíláme vám pohledy.
Arizona Trail (AZT) je ikonická dálková turistická stezka, která se táhne napříč státem Arizona ve Spojených státech. Vede od mexické hranice na jihu až po hranici sUtahem na severu. Měří přibližně 1 287 kilometrů (800 mil), prochází různorodými oblastmi, od vyprahlých pouští akaňonů až po husté lesy avysoké hory. Byla oficiálně dokončena vroce 2011 aod té doby si získává čím dál větší oblibu.
Arizona Trail se dá zdolat několika způsoby: pěšky, na horském kole nebo na koni. Turisté, kteří se rozhodnou stezku absolvovat celou, se nazývají „thruhikeři“. Jejich cesta trvá obvykle mezi šesti až osmi týdny, vzávislosti na motivaci afyzické kondici. Existuje několik přístupů kchůzi po AZT. Někteří lidé ji zdolávají vrámci jednoho sezónního dobrodružství, zatímco jiní volí přístup „section-hiking“, kdy stezku absolvují po jednotlivých úsecích během několika let. Tento druhý přístup je preferovaný utěch, kteří nemají čas nebo možnosti projít celou stezku najednou. Ale to asi není úplně varianta pro nás zČeska, že bychom si tam zajeli vždy projít nějakou část, když zrovna máme volný víkend. Od toho tady máme Stezku Českem.
Nejvhodnější období pro absolvování Arizona Trailu je jaro (březen až květen) nebo podzim (září až listopad). Na jaře je ideální začít na jihu apostupně se přesouvat na sever, kde sníh postupně taje. Na podzim je ideální začít na severu, když letní vedra ustupují, asměřovat na jih, kde je počasí vtomto období mírnější. Léto je pro chůzi po AZT obecně nevhodné kvůli extrémnímu horku, které panuje vníže položených pouštích. Naopak zimní měsíce přinášejí na severu hluboký sníh anízké teploty, což může být nebezpečné.
Arizona Trail je stále populárnější, ale ve srovnání sjinými slavnými dálkovými stezkami, jako jsou Pacific Crest Trail, Appalachian Trail nebo Continental Divide Trail, zde nenarazíte na tolik turistů. Ročně se pokusí stezku zdolat přibližně 300 až 400 thruhikerů, znichž kolem 60 % úspěšně dokončí celou trasu. Ale lidí, kteří stezku projdou jen částečně nebo ji navštíví na kratší výlety, těch jsou mraky.
Stezka měří 1 287 kilometrů (800 mil) aje rozdělena do 43 úseků. Nadmořská výška se pohybuje od 180 po 2 800 metrů. Průměrné srážky na AZT vobdobí, ve kterém vycházíme, by se měly pohybovat vřádu jednotek dní vměsíci (v průměru jeden až tři dny). Už teď ale mohu prozradit – statistikám nikdy nevěřte avezměte si do pouště pláštěnku!
Arizona Trail prochází skrze pět různých biomů, včetně pouště Sonora, lesů Ponderosa ahorských luk. Cestou můžete spatřit různé druhy kaktusů, jeleny, pumy, chřestýše, medvědy, tarantule, ale také vzácné druhy ptáků, jako
je třeba sokol stěhovavý. Stezka vás provede kolem mnoha archeologických nalezišť, kde můžete narazit na zbytky starodávných indiánských vesnic, petroglyfy idalší historické památky. Trasa zahrnuje více než 35 000 metrů celkového převýšení, což odpovídá zhruba čtyřnásobnému výstupu na Mount Everest.
Vrchol celé cesty je Grand Canyon, kde stezka klesá aopět stoupá ovíce než 1 500 metrů na poměrně krátkém úseku. Stejně jako na jiných populárních stezkách ina AZT můžete narazit na tzv. „trail magic“ – lidi, kteří pro vás připraví občerstvení, vodu nebo nějaké ňaminy. Na celé trase je ispousta „trail angelů“, ukterých můžete přespat, přijedou pro vás na trail, abyste nemuseli stopovat, apomůžou vám zařídit, co potřebujete.
Taková malá Pacifická hřebenovka.
Tentokrát jsem se rozhodla pro radikální změnu. Pamatujete si, jak jsem vyrážela vroce 2018 na Pacifickou hřebenovku? Táhla jsem ssebou obří batoh, který jsem první den skoro nemohla zvednout. Co bych asi dělala vdivočině bez stativu, skládací klávesnice či půlkilového růžového nože? Moje základní váha (bez jídla avody) byla 13kg. Vroce 2022, kdy jsem vyrážela na dva měsíce na Stezku Českem, se mi podařilo osekat váhu na 7 kg, ale do této váhy nebyl započítaný Marvelův batoh sjeho věcmi, které si měl nést sám, ale ukázala jsem se jako moc měkká matka. Navíc když jde člověk se psem, musí mu
nést spoustu věcí, dobrotek, více vody, takže jsem na Stezce Českem měla skoro pořád na zádech přes 20kg.
Tentokrát to bude jinak! Tentokrát to bude pohodička.
Spojila jsem se sMíšou aDavidem zGramina aspolečně jsme celou výbavu značně osekali. Úkol zněl jasně: osekat váhu azachovat růžovou. Myslím, že jsme odvedli super práci!
Natočili jsme o tom video, tak se na něj mrkněte amůžete se třeba inspirovat, jak svou výbavu trochu oživit. Celý přehled výbavy najdete na konci knihy.
Představa dlouhého treku vdivočině zní romanticky: ty, batoh, nekonečná krajina, západy slunce anespoutaná svoboda. Realita ale začíná vExcelu. Než vůbec vkročíš na první míli, čeká tě administrativní rodeo alogistické puzzle.
Pokud už máš komplet celou výbavu aje vní hodně růžové – máš skoro vyhráno. Pak už to budou jen maličkosti – papíry, lejstra, víza, povolení, letenky, pojištění – amůžeš vyrazit. Ale vezmu to popořádku.
Vízum. Základní otázka zní: Jak dlouho chceš vUSA zůstat? Pokud méně než 90 dní amáš český (nebo jiný evropský) pas, můžeš si zažádat oESTA – elektronickou cestovní registraci vrámci bezvízového programu. Vyplníš jednoduchý formulář on-line, zaplatíš poplatek (cca 500 Kč) ado pár minut nebo hodin máš odpověď. ESTA platí dva roky ana jedno „povolení“ můžeš být vUSA maximálně 90 dní vkuse. Na Arizona Trail většině lidí ESTA stačí, protože se dá projít zhruba za šest až devět týdnů – záleží na tempu. Jenže pozor– pokud chceš přijet dřív nebo si po treku ještě cestovat (což často svádí), nemuselo by ti 90 dní stačit. Aprávě tehdy přichází na řadu vízum B2–turistické vízum splatností až na 10 let, které ti umožní zůstat vUSA až šest měsíců na jeden pobyt. Já jsem ho potřebovala, když jsem vyrážela na Pacifickou hřebenovku – aupřímně, byl to trochu očistec. Nestačí kliknout. Musíš vyplnit důkladný on-line formulář DS-160 (který tě vyzpovídá skoro jako seznamka: Kolik vyděláváš, kde pracuješ, kam jsi cestoval, jaký je tvůj vztah krodičům ajaké jsi znamení), zaplatit poplatek (více než 3 000 Kč) aobjednat se na osobní pohovor na americkou ambasádu. Tam si stebou krátce popovídají, akdyž máš štěstí, vízum dostaneš do týdne. Já jsem tenkrát žádala ovíza vKanadě avšichni mi doporučovali, abych to hlavně moc detailně nepřeháněla spopisem, kam opravdu jdu. Úředníci mají rádi turisty, co si chtějí prohlédnout památky ajít zpátky domů, akdyž tam nakráčí dredatá holka stím, že jde na půl roku do divočiny se stanem anožem vruce, nemuseli by být úplně vstřícní. Přiznat, že jdeš na túru, je vpohodě, ale mluv raději ovýletu do Arizony skrze její scénické krásy než otom, že sis připojistil úmrtí mezi chřestýši, tarantulemi advoumetrovými kaktusy. Atím se dostávám kdalšímu bodu.
Cestovní pojištění. Ne, základní rozhodně nestačí. Určitě bych nedoporučila pojistit se přes kreditní kartu nebo vzít první základní pojištění – jedeš do divočiny. Nebude signál. Budeš mimo civilizaci. Určitě bych si dopředu
zjistila, co moje pojistka obsahuje. Určitě by měla zahrnout outdoorové aktivity, záchranu vrtulníkem ahospitalizaci. Když se něco stane (a ono se občas stane), nechceš skončit smilionovým účtem za americké pohotovostní oddělení jen proto, že máš vřiti kaktus. My jsme si zařídili cestovní pojištění uGenerali České pojišťovny, která se stala pro tento výlet naším partnerem.
Povolení. Na rozdíl od jiných trailů, Arizona Trail zatím nevyžaduje jedno hlavní „povolení ke vstupu“. Některé části trasy ale vedou přes území indiánských rezervací nebo chráněné oblasti, kde si musíš vyřídit povolení zvlášť, ale uděláš to až na místě. Nejdůležitější povolení potřebuješ vGrand Canyonu–tam se bez povolení kpřenocování vdivočině ani nehneš.
Letenky. První velká díra vrozpočtu. Ataky první logistický rébus. Arizona Trail má tu výhodu, že ho můžeš jít dvěma směry – zjihu na sever (NOBO –northbound) nebo ze severu na jih (SOBO – southbound). Směr se volí podle roční doby:
Jarní sezóna (březen–květen): většina lidí vyráží zjihu od mexické hranice, protože Sonorská poušť je vtu dobu ještě relativně snesitelná aseverní hory (včetně San Francisco Peaks aseverního okraje Grand Canyonu) se do května postupně zbavují sněhu.
Podzimní sezóna (zaři–listopad): ideální pro start ze severu, protože severní části trailu už nejsou tak zasněžené azároveň se vyhneš letním vedrům vpoušti. Na podzim je však dobré mít oněco více vrstev aspolehlivější vybavení do chladu.
Letíš-li na jarní (jižní) start, nejlepší je koupit letenku do Tucsonu –menšího města vArizoně, které je nejblíž koficiálnímu začátku trailu na mexické hranici. Letenky sem bývají oněco dražší než do Phoenixu, ale Tucson tě ušetří složitější přepravy. Pokud chceš ušetřit jako my, přiletíš do Phoenixu aodtud jedeš autobusem do Tucsonu. Cesta trvá kolem dvou hodin. VTucsonu si většina hikerů domluví odvoz přes tzv. trail angels – dobrovolníky, kteří pomáhají turistům slogistikou, svezením nebo třeba přespáním první noc. Jsou napojeni na on-line komunitu (nejčastěji přes facebookovou skupinu nebo přes aplikaci FarOut). Začátek trailu je uhraničního sloupu uvesničky Montezuma Pass. Veřejná doprava tam nejezdí, takže bez domluvy sněkým místním se neobejdeš.
No apokud jedeš na podzim, je to trochu komplikovanější. Můžeš doletět na nějaké menší letiště vměstečkách jako Page nebo Flagstaff, ale tyto lety nejsou tak časté ajsou idost drahé. Větší letiště poblíž jsou opět ve Phoenixu
nebo vLas Vegas, ale pak počítej určitě ještě přes pět hodin cesty, nicméně všechno se dá vymyslet. Hodně lidí tady stopuje, což je vAmerice běžné alidé jsou na hikery zvyklí.
Jídlo aresupply. Budeš plánovat, vážit porce, počítat kalorie… apak první týden zjistíš, že ti žádný plán nesedí. Arizona Trail se dá zásobovat pomocí balíčků posílaných předem do malých městeček, nebo si jídlo kupuješ cestou. My jsme se rozhodli, že to riskneme ažádné balíčky sjídlem jsme si neposlali.
Přípravy na trail jsou paradoxní: Připravuješ se měsíce, apřesto tě první dny rozloží jak lego, protože něco bude haprovat. Ale právě vtom je to kouzlo. Nejedeš na výlet. Jedeš zažít něco, co tě promění.
Na letiště do Vídně nás veze můj táta sbráchou aMarvelem. Já jsem psychicky úplně rozložená. Brečím skoro celou cestu. Po tomhle jsem strašně moc toužila, plánovala jsem Arizonu skoro rok, ale teď, když tu mám toho svého čtyřnohého prďolku nechat, je mi úzko. Slíbila jsem mu, že se bude mít dobře, aaž se vrátíme, pojedeme společně na pořádný trek. Uklidňuju se, že jsou to jen dva měsíce, ale stejně, je to hrozně dlouho. Navíc můj táta celou cestu na letiště řeší, že Marvela nechá někde vútulku. Jak táta neumí úplně perfektně anglicky, tak německy umí ještě trochu hůř arozjíždí tu: „Very good hund, dám slevu.“ Sbráchou googlí, kde jsou nejbližší útulky. Přijde jim to vtipné, mně moc ne. Spíš vůbec. Táta si je ale jistý, že by si Marvela nikdo nevzal, protože ty jeho chlupy, to je něco otřesného – vůbec nechápe, že by mohl mít ochlup lepší život. Když jsme spolu státou naposledy cestovali měsíc vdodávce, celou cestu se jen řešilo, že by Marvise oholil abyl by klid. Táta asi nemá rád ochlup lepší život, ale tyhle super zážitky vydaly na celou knihu. Všichni jistě pochopili, proč se jmenuje 151 důvodů proč (ne)cestovat státou Teď tuhle teorii oholení psů vytáhnul znovu amám se nechat překvapit, jak to dopadne. Mám chuť si vystoupit.
Minulý rok jsme byli sMarvelem na přechodu Dolomit. Spali jsme docela vysoko vhorách, kde bylo lehce pod nulou, ajá jsem si před spaním píchla karimatku. To, že jsem neměla lepení, to asi všichni chápete, do mého obřího batohu se zbytečnosti už nikdy nevejdou. Tak trochu jsem tušila, že to bude opravdu náročná noc. Já sice byla vybavená dobrým spacákem, ale když člověk pak leží na studené zemi, je to opravdu hodně znát. Před spaním jsem se rozloučila se svými rodiči, sbráchou, kamarády (těm jsem napsala jen proto, abych se mohla rozloučit sjejich psy), rozloučila jsem se se svými followery na Instagramu, sklukem, co se mi líbil, ase sousedovic kočkou. Bála jsem se, že by ta noc mohla být moje poslední. Apak to přišlo. Nikdo zmých blízkých mi nenapsal nic hezkého, třeba že bych jim mohla chybět, třeba aspoň trochu, ale všichni do jednoho napsali, ať se nebojím, že se oMarvela postarají. Udělalo se mi mdlo acelá jsem se opotila, ikdyž mi byla brutální zima, protože ta představa, že Marvel bude žít sněkterým znich… ta představa mě přinutila celou tu hroznou noc přežít. Máma by Marvise vykrmila do formy prasete, brácha by mu ukazoval hory přes počítač atáta by ho sjel strojkem na šestku.
Takže teď určitě chápete mé obavy. Dva měsíce konstantního stresu, kdy někdo znich vmé nepřítomnosti vytvoří Marvelovi tukové váčky, závislost na internetu nebo sestřih na naháčka. Moje jediná jistota je Denča. Kámoška pro
všechno, která původně měla jet se mnou, Arizonu jsme začaly plánovat minulý rok spolu, ale pak jsme si zkusily projít Tour du Mont Blanc azjistily, že každá máme trochu jiné představy ochození po horách, azhodnotily jsme si, že bychom Arizonu asi nezvládly. Ale celou dobu, co jsme to spolu plánovaly, pořád jsme si dělaly srandu, že bych stejně byla nejradši, kdyby zůstala doma ahlídala Marvela. Denča je fakt jediný člověk zmého okolí, kterému bych Marvela svěřila bez jediné obavy. Marvel Denču poslouchá na slovo, má ji rád ajá vím, že si to teď spolu užijí na maximum. Odjíždím sdobrým pocitem.
Marvel bude po celou dobu ve střídavé péči mojí mámy aDenči. Aobčas si pro něj někdo přijede avytáhne ho na výlet.
Taťka se nás tady ptá, jak bude fungovat to naše halohalo, co jsme si vytvořili. HeroHero je platforma, kde nás lidi můžou podpořit nějakou měsíční částkou výměnou za obsah, který sdílíme jen tam – fotky, příběhy ztrailu, videa ipohled do zákulisí. Založili jsme si ho speciálně kvůli tomuhle treku, abychom mohli ukázat, jak taková výprava vypadá doopravdy – nejen na Instagramu, ale ispotem, puchýři avším mezi tím. Já jsem zatím nikdy žádná videa nesdílela, tak jsem zvědavá, jak nám to půjde.
Rozloučili jsme se sbráškou, tátou aMarvisem, vtáhla jsem sopel ajdeme na to! Letěli jsme zVídně do Phoenixu smezipřistáním vLondýně acelou dobu to byla taková ta normální cesta letadlem. Malá zkouška nervů. Před námi seděl hyperaktivní kluk aza námi dva Indové, kteří se koleny celý let opírali onaše sedačky. Někdo za námi smrkal, jiný kašlal aklimatizace navozovala dojem Sibiře. Ale nějak jsme to přežili. Při vstupu do USA se nám úředník na letišti vysmál, že jsme blázni, že chceme něco takového šíleného jít, protože on má problém dojít ikledničce. Typický Američan. Akdyž jsme konečně vyšli zletiště apoprvé ucítili ten rozpálený arizonský vzduch, věděli jsme, že teprve teď začíná to pravé dobrodružství.
Přiletěli jsme smalým zpožděním avosm večer jsme zjistili, že nám ujel autobus adalší jede až za dvě hodiny. Filip si hned vyřizuje Uber Plus – bude sleva. Rozhodli jsme se jet Boltem, což byla docela drahá varianta, ale je tma, jsme unavení auž hlavně chceme ležet vposteli. Cesta trvá přibližně dvě hodiny. Přijel pro nás moc milý týpek, který si chtěl hrozně povídat, byl úplně fascinovaný, že se chystáme přejít celou Arizonu, ale my jsme tak vyřízení, že já jsem jedním uchem poslouchala, očem se kluci vepředu baví, aslyšela jsem, jak se borec ptal Filipa, jestli si nechce propojit telefon sautem apustit mu nějakou typickou českou hudbu. Auž usínám ulibých tónů Haničky Zagorové.
Probudila jsem se zhruba po hodině aviděla jsem před sebou Filipa se zlomenou hlavou. Slyšela jsem, že je zrovna uprostřed kácení lesa. Také slyším Káju Gotta. Zavřela jsem znovu oči aříkala si, že to musí být jenom sen. Filip
jenom stihnul zapnout playlist českých vypalovaček, usnul anechal řidiče, aby si tu sám užil českou diskotéku. Když nás vyhazoval vTucsonu, nevypadal úplně šťastně.
Dorazili jsme na hotel aokamžitě jsme věděli, kdo tu velí – vAmerice totiž platí nepsané pravidlo: Když je motel levný, vlastní ho Indové. Avětšinou celá rodina. Vždy vás přivítá bílý úsměv ave vzduchu smrdí kari, kurkuma achicken tikka masala. Na recepci nás čekalo klasické kolečko sformuláři adotazy. Ke klíčům nám přibalili balení vonných tyčinek auž jdeme do našeho kutlochu.
Pokoj 112. Magie začíná.
První den vArizoně ahned naplno. Čeká nás klasický „šrumec“ před velkým pochodem – dořešit, doladit, dokoupit. Ale začínáme stylově: pravá americká snídaně. Míchaná vajíčka, hash browns (nastrouhané aosmažené brambory) aktomu Doctor Pepper – ikonický sladký nápoj, co chutná jako třešňový sirup skapkou lékárny. Amerika nás vítá. Miluju to.
První zastávka – pošta. Filipovi dorazily nové boty od Altra Lone Peak. Trailová klasika – lehké, široké, snulovým dropem. Mysleli jsme, že přijdou inaše barevné kraťasy, které jsme si objednali, ale nic. Možná někde mezi Floridou aArizonou někdo nosí hodně veselé šortky.
Další mise: SIM karta. Bez dat jsi vAmerice jako bez nohou – aplikace, mapy, komunikace strail angels, aktualizace počasí, navigace. Šli jsme do prodejny AT&T, jednoho zhlavních operátorů vUSA. Hned ve dveřích jsme ucítili známou vůni – butter chicken. Ano, opět podnik vlastněný milými lidmi indického původu. VAmerice velmi běžná kombinace: motel + večerka + mobilní služby vrežii jedné širší rodiny. Tarif jsme dostali za 50 dolarů na měsíc, neomezená data ivolání. Filip samozřejmě smlouval avyjednal malou slevu. Kdyby to nebylo se slevou, nespal by ztoho.
