9788028409265

28. 9. 1936 (DOPSÁNO)

Hnus. Prší, mlha. Konec září. Sedmnáctý narozeniny. Otec pronajal salonek v Rudolfově restauraci kus za městem, kam se trmácíme skoro hodinu. Boty durch. Kloužeme blátivou pěšinou podél řeky kolem židovskýho hřbitova a pak po rozpadlým mostku přes Nežárku. Po víkendových lijácích voda hučí a letí po kamenech. Matka se sestrou ječí strachy. Otec si vzal odpoledne volno, než aby restauraci namísto úterý objednal na neděli. To se Rudolfka nadýmá smetánkou a panstvem z Budějic. V úterý odpoledne jsme jediní, kdo se suší u kamen a drkotá zuby. Jídlo za polovic. Těší mě představa, že sestra prochladne a odstoná to. Od záležitosti s Luďou ji nenávidím.

Otec objedná přípitek slabým pivem a zopakuje svoji oblíbenou historku, že tenhle hostinec postavil architekt

Zítek, když se ještě učil skládat cihly. Teprve když si to u nás patřičně nacvičil, troufl si na Národní divadlo v Praze. Matka cvaká zuby tak nahlas, až to nevydržím a přiložím do chladnoucích kamen. Hospodský mě chce za tu drzost vyhodit. Dvojkoruna do mastný kapsy ho uklidní.

Smím si objednat cokoliv z předkrmů. Matka si dá polívku, otec taliána. Sestra, po trapně tajné výměně pohledů, jenom čaj. Nejdražší na první straně jídelního lístku je pečený ovar s křenem. Nesnáším tlustý maso. Stojí ale skoro stejně jako jídlo na objednávku. Poručím si ho. Otec zasténá. Už se nadechuje k nesouhlasu, ale matka ho pod stolem vezme za ruku a připomene mu tak, že to mám přece od nich jako narozeninový dar. Stokrát se ptali a já stokrát odpověděl, že bych chtěl k narozeninám míč. Balon, se kterým kopeme s kvartou, připomíná už jen nafouknutý

cár mý fotbalový duše. Místo balonu teď žvýkám tlustý připečený maso a jedinou radost mi dělá pomyšlení, že tatíka bude bolet při placení a ségra to odskáče rýmou. Zírají na mě, jak odsouvám skoro plný talíř a utírám si pusu. Ještě sousto a začnu zvracet. Otec se natáhne po zbytcích, ale matka znovu zasáhne s tím, že mi jídlo nechá zabalit domů. Sestra vyloví z mokrýho batohu balíček převázaný stuhou. Překvapí mě. Ve žlutým hedvábným papíru leží tlustá kniha v pevných látkových deskách. K mýmu úžasu obsahuje jen prázdný bílý listy. Ségra mi s poťouchlým úsměvem vysvětluje, že jde o deník. O jakéhosi intimního přítele, kterýmu můžu svěřit všechno, co nechci říct nahlas. Zaznamenám sarkasmus a pohrdání. Prudce dar odstrčím. Matka se Hely zastává. Je to hezká myšlenka. Taky mívala památník, a ještě mi to pomůže v přípravě na maturitní slohovou práci. Ohradím se, že jde o holčičí záležitost. Spor utne otec věcným konstatováním, že to sestru stálo spoustu peněz. V tom má asi pravdu.

Ségra otevře svazek na první stránce a podá mi tužku. „Deník by měl začínat jedním slovem,“ vysvětlí mi. „Nejhezčím, který znáš.“

Všichni na mě dychtivě zírají jako na faráře před kázáním. Rozvážně si vezmu tužku a na první stránku vykroužím kostrbatým písmem velký nápis.

5. 10. 1936

11. 11. 1936

13. 11. 1936

Luďa přišla na zápas. Když jsem dal gól, pískala. Co to znamená?

15. 11. 1936

PRDEL mojí sestry Heleny je stejně nechutná jako její povaha. Je jen o rok starší, ale chová se ke mně hůř než macecha. Jako premiantka loňskýho ročníku nastoupila v kanceláři městský správy v Hradci a rázem vydělává víc než otec i matka dohromady. A dobře to ví. Na konci léta se mi hrabala v polici a objevila básničku, kterou jsem napsal Ludě v srpnu, když se mi nejvíc stýskalo.

Básničky nečtu, ale občas se mi samy natlačí do hlavy. Tuhle jsem si i zapsal. Ta kráva ji poslala v obálce na její adresu. Hned první den školního roku jsem objevil obálku v lavici i s útržkem svý idiotský básně a Ludiným

5. 12. 1936 (DOPSÁNO)

První sníh. Hřiště u školy je z půlky pod závějí. Haranti štěstím bez sebe. V sadech vyklouzaný ledový koryto skoro až k řece. Sledujeme děcka z primy, ale pak už to taky nevydržíme a sami si přitáhneme sáně a pytle naditý slámou. Skoro dospělí idioti. Všechno mám mokrý, matka bude vyvádět. Když se setmí, přijde i pár holek. Mezi nimi poznám Luďu. Chci utéct, ale nadšeně zůstanu.

Znovu sněží a na lampách se dělají bílý čepice. Luďa se mi několikrát vysměje, když se vysypu do nafoukaný hromady. Nevydržím a strčím do ní. Vrátí mi to. Holky se řehtají a každá jede s někým na pytli nebo na saních. Nechají nás nahoře jen s parchantama. Najednou se Luďa tváří uraženě. Když ale vidí, jak se kamarádky chechtají dole u cesty, nasedne na pytel a vztekle na mě zasyčí. Chce sedět vepředu a řídit. Zatočí se mi hlava. Jako ve snu sedám za ní. Její neposlušný rezatý vlasy se mi hned zamotají do obličeje a voní jasmínem jako čistý prostěradlo. Nedokážu nás ani odstrčit. Nakonec se přece jen převážíme a svah nás zběsile polyká. Letíme pořád rychleji, protože Luďa schválně nebrzdí. Snad si myslí, že se začnu bát. Její chyba. Zvednu paty. Proletíme kolem ostatních a dál se svahem řítíme k řece. Luďa jako uhranutá zírá na černou hladinu a já pochopím, že musím něco udělat, jinak se vykoupeme. Ostatní na nás řvou, ale mně v tu chvíli připadají nesmírně vzdálení. Všechno se jakoby zpomaluje a zrychluje zároveň. Protáhnu ruce pod jejíma a jediným trhnutím nás převalím na bok. Ve stejný okamžik vystříkne voda, jak pytel se slámou pročísl temnou hladinu.

Zůstaneme nehybně ležet těsně nad řekou. Nedokážu rozplést dlaně, které si Luďa tlačí křečovitě ke kabátu. Oba

rychle dýcháme. Její vlasy se mi rozprostřely po celým ksichtě. Vidím ji jako za oponou. I přes kabát v dlaních cítím její prsa. Celý to trvá jen několik vteřin. Moje prsty samy od sebe rozehrají jemnou klapkohru v místech, kde se jí zvedá hruď. A Luďa si to nechá líbit. Mohla mě hned odstrčit. Okřiknout, že jsem prase. Fackovat. Ale Luďa leží jako postřelená a moje prsty tančí v měkkým mase pod látkou. Její dech se krátí stejně jako můj. Teprve když se nad námi rozkročí Karlos a s obavou se skloní, oba vyprskneme smíchy.

7. 12. 1936

Nedokážu na to přestat myslet. Když přijdu domů, vyhrabu z botníku ten podělaný prázdný sešit a napíšu, že Luďa je nemocná. Nutkání sdělit to aspoň papíru mě samotnýho překvapí. Už ráno měla vysokou teplotu a po hodině odešla ze školy. Před spaním zas cítím v dlaních její kozy. Myslím na ně každou chvilku. Několikrát obejdu dům Rezatých a doufám, že Luďa třeba vykoukne z okna. Jejich posluhovačka mi prozradí, že u slečinky byl doktor. Špatně se jí dýchá. Stoná teprve dva dny, ale já mám pocit, jako by meškala celý věky. Pošlu jí po služce jablko. Už se nevrátí.

11. 12. 1936

15. 12. 1936

S Karlosem se dáme naverbovat na schůzi jindřichohradeckých levičáků. Loví na ulici před gymnáziem. Slibují párek a pivo. Otec jde nakonec taky. Komunisti jsou mu prý sympatičtější než socialisti i agrárníci. Ti na schůzích rozdávají jen polívku. Mě politika nezajímá. Párky ale velmi. Bohužel se jídlo podává až po schůzi. Musíme přetrpět dvě hodiny žvanění. Z Prahy dorazil dokonce nějaký kápo, který nekonečně dlouho mele o Sovětským svazu. Do nebe vychvaluje Stalina a Lenina.

Asi po hodině se hlásí o slovo starý dentista Limanov a Pražákovi tvrdí do ksichtu, že lže. On prý utekl z Petrohradu před deseti lety. Už tenkrát se lidi v celým Rusku třásli před bolševikama strachy. Všechny jeho příbuzný prý zastřelili. Celý komunismus je podvod a ti, co tý ideji věří, jsou idioti. Načež ho chtějí ze schůze vyhodit, ale další členové židovský obce se zvedají a celý to končí hromadnou strkanicí, kterou s Karlosem využijeme k tomu, abychom si nacpali kapsy párkama. Otce nevidím.

Později na schodech u kostela hltáme chladnoucí uzeninu a souhlasíme, že ten komunismus nebude zas tak špatný. Mrzí nás, že jsme si nestačili ve zmatku natočit pivo. Domů donesu ještě pět nožiček, který už nedokážu spolykat. V noci opakovaně zvracím.

24. 12. 1936

Ségra je kráva skoro pořád, ale někdy má i kráva pravdu. S tím psaním totiž nebyla úplně vedle. Když začnu, jako bych povolil utažený pásek na kalhotách. Myšlenky, zaseknutý v jednom bodě, se pohnou. Už jsem jí to přiznal, ať má blbka radost.

Luďa je se zápalem plic v budějovickým špitálu. Prý nesmí vstávat z postele. Kašle v jednom kuse a mají strach, aby z toho nebyly souchotě. Je Štědrý den a mně je hůř než jindy. Myslím na ni. Na její prsa. Jak se mi vysmívá a pihy kolem nosu jí při tom poskakují jako hvězdy na splašeným nebi. Rezatý vlasy poletují neposlušně kolem uší a voní mi do vzpomínek. Jednou jsem ji pozoroval proti slunci a zdálo se mi, jako by její hlava hořela. Ve třídě máme aspoň deset holek, který jsou objektivně hezčí než Luďa. Karlos ji má až na patnáctým místě, jen těsně před Jeřábkovou a Muttovou. Ale Muttová nemá nohu, takže se vlastně nepočítá. Karlos si myslí, že rezatý holky jsou nějak poškozený. A prý to nezachrání ani slušný kozy a dlouhý nohy. On by si s Luďou nikdy nezačal. Už proto, že její otec boxoval za Sokol. Jenomže Karlos je na tom jako já, kecy v kleci. Kdyby na to přišlo, klidně by omakával i tu jednu nohu chromý Muttový. Přistihnu se, že s Luďou občas v duchu mluvím. Začínám vážně blbnout.

28. 12. 1936

Pokouším se převeršovat pár básní z Apollinaira. Marně.

Nenacházím verš na slovo Luďa.

1. 1. 1937

Silvestr se vyloženě nepovedl. Matka s otcem slaví v místním Sokole. Chtějí, abychom šli i my se sestrou. Hela se nakonec vymluví. Bolí ji hlava a matka se postaví za ni. Já ale jít musím. Kdyby tu byla Luďa, bylo by všechno hezký. Jenomže Luďa odjela do plicního sanatoria na Šumavu

a vrátí se až v půlce ledna. Nejsem si jistý, zda to bez ní přežiju.

Po půlnoci se v sále objeví asi pět kluků z německýho gymplu. Vykřikují hesla, aby sokoly vytočili. Všichni se tu známe. Víme, že tihle frajeři jsou z oddílu řeckořímskýho zápasu a jednoduše se přišli porvat. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Bratři cvičenci dlouho dělají, že nic neslyší. Když ale Němčouři začnou vykřikovat, že si nás brzy podají, vstane místostarosta Buček, opile se ukloní ostatním, jako by začínal cvičit na bradlech, a pak levým hákem sundá

Hechta, až odletí do prázdných židlí pod pódiem. Ostatní se do něj okamžitě pustí. Jenomže válet se na žíněnce a rvát se u muziky, v tom je sakra rozdíl. Staří sokolové prošli válkou. Zdá se, že se teď dobře baví. Podávají si těch několik skutečných Germánů jako kus hadru. Na podlaze zůstane ležet nejmíň pět vyražených zubů.

Táta mě postrkuje, abych si šel taky praštit, když můžu. Ale něco ve mně se vzpouzí. Ségra vždycky tvrdí, že jsem srab. Pipina. Já jen nehodlám nikomu ubližovat. Táta válčil za Rakousko. Viděl prý tolik mrtvol, že jich na celým jindřichohradeckým hřbitově neleží víc. Občas křičí ze spaní a máma ho obkládá mokrými ručníky. Tátovi krev nevadí. Mně se z ní zvedá žaludek.

4. 1. 1937

Všichni už vědí, že starýho Bučka našli o Novým roce na břehu Malýho Vajgaru. Kousek od přelivu. Měl zlámaný ruce a prsty mu zčernaly mrazem. Čtyři museli uříznout. Už nikdy se neposadí za verpánek ani nevyskočí na koně našíř. Četníci případ odložili pro nedostatek důkazů. Buček si pamatuje jen, že ho praštili zezadu po hlavě. Probral se

až ve špitálu. Všichni vědí, kdo to udělal, ale dokázat se to nedá. Navzájem si kryjí záda. Je mi smutno. Možná by bylo lepší víc se s nimi bavit.

15. 1. 1937 (OPSÁNO, VLEPENO)

Drahá, Vážená, Milá Ludmilo, dlouho hledám odvahu Ti napsat. Snad se kvůli tomu na mě nebudeš hněvat. Je to už víc než měsíc, co jsem Tě viděl naposledy, a přece pořád myslím na to, jak ležíme tam dole u řeky a Ty se směješ. Promiň, že to takhle píšu. Vaši říkali, že je Ti už lépe, souchotě nemáš, jen chronický kašel. Přeji Ti, aby ses v sanatoriu rychle uzdravila. Ve škole jsme začali opakovat na maturitu. Je toho opravdu hodně. U některých otázek si nejsem jistý, jestli jsem o nich vůbec kdy slyšel. Kdybys chtěla poslat otázky, nijak mě nešetři. Pošlu Ti všechno obratem a moc rád. Konečně zamrzl rybník a každý den chodíme bruslit. Měj se hezky. Přikládám adresu, kdybys mi přece jen chtěla napsat.

25. 1. 1937

7. 2. 1937

Dnes v noci jsem nabyl přesvědčení, že žádnou školu nepotřebuju. Maturitu se svým chabým mozkem nikdy nesložím. U večeře se svěřím se svými pochybnostmi otci a matce. Žádný pochopení. Žádná soustrast. Otec

vyhrožuje, že i přes můj věk mě sešvihá řemenem a vyžene, jestli v učení polevím. A já mu to věřím.

Karlos se cítí stejně bídně. Jeho táta vede velkoobchod s potravinama. Občas se mu podaří šlohnout lahev rybízovýho vína. V létě ho presují ve dvoře a pak prodávají do krámů jako francouzský božolé. Bereme si lup k nim na půdu, kde jsme si poskládali ze starých krámů a nábytku celkem útulný kutloch. Tam se snažíme navzájem zkoušet z látky, která nás nezajímá, a k tomu ucucáváme perlivý víno a končíme nekonečným smíchem a žvaněním o blbostech a holkách.

Už jsem Karlose přesvědčil, že Luďa je skoro nejhezčí holka ze třídy. Dokonce jsem ségře vytrhl stránku z jedný vážně blbý knížky, kde se píše, že rezatý holky jsou nejlepší a nejvášnivější milenky, se kterýma se nemůžou rovnat ani Italky nebo Španělky. Luďa mi pořád neodepisuje. Možná můj dopis ani nečetla. Myslím na to každý den. Večer místo řečtiny čtu rodokapsy. Nic jinýho mě nebaví.

Nemůžu si pomoct.

9. 2. 1937

Cestou do školy mě zastaví doručovatel Kos a na půl huby informuje, že mám na přepážce psaní poste restante. Netuším, co dnes probíráme. Dokonce si ani neuvědomuju, jak s Karlosem na hodině fyziky převrhneme sloučeninu amoniaku a celý patro je pro smrad hnaný na dvůr. Vidím jen ulici k poště a třesoucí se prsty, ve kterých z přepážky odnáším psaní. Je útlý a pomačkaný, jako by necestovalo jen padesát kilometrů ze Šumavy, ale několikrát kolem světa. Zamknu se v pokoji rodičů, protože ten jediný má klíč ve dveřích. Pak zírám na psaní a polykám strach,

který mě zčistajasna sevře do kleští představivosti. Ani kdybys byl poslední na světě, Guste! Ta věta z naší poslední (a jediný) korespondence mě rdousí a trhá mi vnitřnosti. Nakonec obálku otevřu. Uvnitř se modrají pouhý tři věty.

Děkuju za dopis. Udělal mi radost. Někdy na tebe myslím. Dokonce se ani nepodepsala, jako bych si neměl myslet nic víc, než co stojí v řádcích.

Žádný literární vědec nepodrobil tři holý věty tak důkladnýmu rozboru jako já. Využívám mlhavých předmaturitních znalostí filozofie, biologie i matematiky, abych z těch několika slov vytěžil naprosto všechny informace, který mi chtěla Luďa sdělit. Ale ať nahlížím na dopis z pohledu ontologie, entropie nebo evoluce, vždycky se dostávám ke stejnýmu otazníku. Proč mi sakra nenapsala víc?

15. 2. 1937

Jsem upozorněn, že s cvičnou slohovou prací, kterou jsme psali minulý týden, bych ke zkoušce z češtiny vůbec nebyl připuštěn. Nezachránil to ani zoufalý pokus o básničku místo epilogu. Ani fakt, že Karlos je na tom ještě hůř, mi radost nedělá. Ségra mě dráždí. Tvrdí, že s tím, co teď umím, na maturitu jednoduše nemám a nikdy ji nesložím. Po krátký hádce uteču do ložnice rodičů a rozhodnu se nevyjít, dokud nezlepším svůj rukopis a hlavně – jak jsem byl češtinářem důrazně upozorněn – prostý popis.

Náš dům (prostý popis)

Bydlíme v ulici Kostelní v malém přístavku přilepeném k faře. Jak tvrdí náš kaplan, bývaly tu maštale nebo snad kurníky. Nikdo už přesně neví. Před lety bylo hospodářské stavení přestavěno na bydlení pro farní čeledíny. Po nich tu žila kuchařka. Teď v těsném

třípokojovém bytě žijeme my. Já a sestra Helena sdílíme pokojík v podkroví, přepažený starým kobercem na dvě stejné poloviny. Otec s matkou, oba zaměstnaní jako pomocné síly u Černínů na zámku, spí v zadním pokoji. Největší a nejteplejší místností je sednice v přízemí. Tam občas přespává otec, když se vrátí z noční služby na vrátnici.

V domku je skoro celý rok hrozná zima. Můžou za to stará okna do ulice i těsné kamenné soudky kolem zdí, kde je i v parném létě chlad a vlhko. Sporák, na kterém matka vaří, nedokáže v tuhých mrazech vytopit ani sednici. Otevřené dveře do zbytku domu sotva zavlaží schodiště, které se pak leskne sraženými kapkami vody a klouže. V lednu a únoru chodíme spát s čepicí a dvojitou duchnou. Ráno se často budíme s jinovatkou na polštářích. Přesto skoro nikdy nestůněme. Když občas zažertuji, že bydlíme v chlívu, nikdo se nesměje.

Otec je velmi pyšný na černou rulou vydlážděnou rýhu mezi zápražím a farní zdí, kudy prý přesně probíhá patnáctý poledník východně od Greenwiche. V minulém století ho nechal vydláždit jeden z fráterů holdující astronomii. To bylo ještě před tím, než prostor mezi domem a farou přehradila vysoká křivá zeď. Občas otce sleduji, jak bafá fajfku a s chutí překračuje čáru tam a zpět, jako by pokořoval celé kontinenty. Pan farář nám už roky slibuje, že dá postavit druhý komín, do kterého by se dalo přikládat ze všech pokojů. Ale otec to komentuje slovy, že boží mlýny melou tak pomalu, až na to jeden lidský život pojde. Na malém temném dvorku chováme několik slepic a v rohu stojí páchnoucí kotec s králíky. Jednou za měsíc obědváme všichni s panem farářem a kostelníkem na faře. V listopadu chodíme na zámek, kde vrchnost pořádá zabijačku a všem zaměstnancům rozdá výslužky. Matka mluví o rodině pana zesnulého hraběte Františka moc hezky, ale otec stále víc koketuje se socialisty

a komunisty. Všichni feudálové prý zaslouží pověsit. Otec měří sto sedmdesát dva centimetrů. Hlavu mu pokrývá lysina, kdysi rámovaná kudrnatými vlasy. Je přesvědčený, že jsme chudí. Změnit to může jen revoluce, o které slyšel na schůzi místních levičáků. Matka je hubená a kulhá od obrny. Myslí si, že jsme bohatí, protože máme každou neděli maso, ale hlavně máme jeden druhého a není válka. Sestra je přesvědčená, že já i rodiče jsme hloupí, a proto budeme chudí vždycky. Ona sama flirtuje s jedním postarším úředníkem ze Spořitelny. Nechápu, co na ní vidí.

Popis postavy: Má sestra. Je poměrně ošklivá a podobná otci. Robustní hlava s příliš velkým nosem, malá pusa a úzké rty, ale masitý dolíček v bradě, který jí občas sluší. Vlasy tmavě hnědé, kdysi taky vlnité. Krk připomíná špalek na štípání dřeva. Z pravidelných pozorování vím, že má už v osmnácti povislá prsa a zadek s faldy. Na naší stupnici by se umístila daleko za jednonohou Muttovou, protože ta má aspoň smysl pro humor. Má starší sestra Hela je jeden z nejošklivějších lidí, které znám.

Přečetl jsem si dnešní zápis a musím souhlasit s naším češtinářem. Kluk z pátý třídy by to napsal líp. Moje znalosti z matematiky, zeměpisu, němčiny a hlavně řečtiny jsou stejně mizerný. Ale prostý popis, to je učiněná tragédie.

15. 2. 1937 (NOC)

Kominterna

Nemyslím, nebudu. Prsty do gatí, podléhám rudému přeludu, že šoustají jen bohatí.

18. 2. 1937

Dnešní den je nejhezčí ze všech dnů, který si pamatuju. O hlavní přestávce se mezi dívky korzující po chodbě gymnázia připletla i rezatá kštice, která mi způsobila drobnou zástavu. Musím poprosit Karlose, aby se šel podívat, jestli je to opravdu Luďa. Nohy mi změkly. Karlos je jediný, kdo ví, že se mi Luďa líbí. Ví to líp než Luďa sama. Od jejího dopisu jsem odeslal dalších patnáct, ale na žádný jsem nedostal odpověď. Chodí teď do školy každý den na dvě hodiny, aby dohnala, co zameškala. Je až porcelánově bledá a neskutečně zhubla. Dřív jsme ji s Karlosem evidovali ve skupině buclíků, ale teď jasně propadla do řídký společnosti gazel. Jakoby se i vytáhla do výšky a díky kašli se jí zvětšily oči, podtržený vykřičníky dlouhých rudých řas. Když se na mě podívá, nedokážu se nadechnout. Jestli se mi už předtím docela líbila, tak teď nabyla obrysů bohyně. Nevím, co se s ní za ty tři měsíce stalo, ale dočista mě to paralyzuje. Dokonce i Karlos mě upozorní, že z ní ve špitálu udělali slušnou kost. Bohužel si toho všímají i další kluci a Luďa se na ně směje a jenom mě si vůbec nevšímá. Ani kdybys byl poslední na světě, Guste…

2 1. 2. 1937

24. 2. 1937

Vlaková trať mezi Hradcem a Děbolínem je rovná placka. Spěchá mezi poli, jen chvílemi se ztrácí v remízcích. Před rybníkem Houskovec se pak mírně stáčí, aby zamířila na hradecký předměstí. A právě tady v půli oblouku, kde

vlaky začínají brzdit do stanice, ale stále se řítí skoro šedesátikilometrovou rychlostí, je místo oblíbený sebevrahy. Hradečtí mu říkají „popraviště“. Fíra, který zahlédne nebožáka až v půlce zatáčky, nemá šanci vlak ubrzdit. Mezi stromy se krčí rezatý křížky se suchými květy od těch, kterým stálo za to sem po náspu dojít. Tenhle týden jsem tu už potřetí. V pondělí jsem se tak úpěnlivě loučil s matkou, až se lekla, že trpím horečkou. Už dva dny jako sup kroužím kolem domu Rezatých, kdyby Luďa náhodou vyšla nebo třeba jen otevřela okno. Ale jako naschvál panuje všude klid. Mám strašnou chuť svěřit Karlosovi, že už to nesnesu. Luďa mě naprosto přezírá a ponižuje flirtováním s jinými. Ve chvíli, kdy se o přestávce konečně rozhodnu, nakloní se Karlos ke mně a šeptá, že se mu dnes zdálo o Ludiných kozách a že mu přijde, že jí taky v léčebně nějak povyrostly. A při tom jsem to já, kdo je držel v dlaních a koho doteď hřejí v místech, kde se prsty nořily do měkký podstaty ženství. Já!

Dneska to udělám. Rychlík z Veselí vyjede za osm minut. Opřu kolo o strom a pověsím na řídítka pomuchlanou cedulku s adresou, kam se má vrátit. Bicykl patří panu faráři, který nám ho v týdnu bezplatně půjčuje. V pravý kapse čeká dopis pro rodiče. Krátký a stručný. Nemůžete za to. Mám vás rád. Nikdy bych nebyl šťastný. Sestra ať si zabere celý pokoj a moje věci spálí. Odpusťte mi tu hanbu. Sbohem. Mnohem delší psaní, plný výčitek a osočování, mě tlačí v kapse na prsou. Ludě jsem vyčetl všechnu svoji bolest, odříkání, ponižování a nakonec i to, že si mě od návratu vůbec nevšímá, i když jsem jí tolik psal. Moje smrt je na tvých rukách, Ludmilo Rezatá! Opakovat si tuhle větu mě naplňuje štěstím.

Vzdálené zatroubení mi dává na vědomí, že rychlík právě projíždí Děbolínem, kde nestaví. Včera i předevčírem mě strach zastavil už pod kamenitým náspem. Dnes se ale vyškrábu až nahoru na pešuňk. Udělám to. Nebe se ohýbá pod mraky a mrzne. Udělám to. Na polích leží asi dvacet centimetrů sněhu. Pěšina, kterou jsem tu sám vyšlapal, se klikatí až k prohrnutý silnici na Hradec. Udělám! Stáhnu rukavice a postý překontroluju obsah kapes. Hlavně tý náprsní. Těleso náspu se začne jemně chvět. Možná je to ale jen můj strach, co mi třepotá prsty a cvaká zuby. Ve stejný okamžik, kdy se dotknu papíru s jejím jménem, vyděsí mě představa, že vlak přepůlí tělo v místech, kde je dopis uschovaný. Co pak? Luďa se nikdy nedozví, že jsem tu chcípl kvůli ní. Ta představa mě strhne ze svahu dolů. Možná pomůže i sníh a led na náspu. Letím po zádech do příkopu. Tvrdá rána temenem na zapadaný kameny. Na okamžik ztrácím vědomí. Ve stejný okamžik mě kdosi spěšně překračuje a jediným skokem se vrhá na koleje. Nevím, jestli je to jeho, nebo můj výkřik. Možná jen úpění desítek valících se tun oceli prořízne to únorový odpoledne. Poslední, co si pamatuju, jsou dvě dlouhý nohy, klouzající z náspu přímo do mý náruče. Ještě dlouho cítím, jak mě bezmocně kopou do břicha.

24. 3. 1937 (VLEPENO)

Má nejmilejší Ludmilo Rezatá, až budeš číst tyhle řádky, bude už moje duše v místech, které pan farář nazývá peklem. Sebevrazi prý nesmí do Nebe. Přemýšlel jsem nad tím proč a jediný, co mě napadlo, je, že Pánaboha štve, že sami rozhodli, kdy umřou. Já umřít nechtěl. Chtěl jsem být s Tebou, a to navždy. Jenomže Ty teď dáváš

přednost všem ostatním. Horáka jsi dokonce držela za ruku během přednesu. Od svého návratu jsi se mnou ani jednou nepromluvila. Vyhýbáš se mi. Z toho jsem pochopil, že o mě nemáš nejmenší zájem. To bohužel nemohu říct já o Tobě. Nebude se Ti s tím lehce žít a dopředu se Ti omlouvám, ale musím to vyslovit. Umírám z lásky k Tobě, Tvojí vinou a jen pro Tebe. Nikdy na to nezapomeň. Má poslední myšlenka bude patřit Tobě, ležící vedle mě na břehu řeky.

Tvůj poslední na světě

Gust

Místo tepla tvojich retů

S červy žeru omeletu

Něhou smrtku podaruji

S černou hlínou kopuluji

Místo žáru díra pustá

Zabila jsi Feru Gusta

26. 3. 1937

Prdel. Prdel.

Prdel. Obleva.

30. 3. 1937

Luďa se baví celou velkou přestávku s Horákem. Věnuje mu půlku hrušky. Karlos slyší, jak si šeptají. Moje duše hoří. Horákovi před školou proříznu obě duše.

2. 4. 1937

Musím se jít podívat na pešuňk u Houskovce. Mezi stromy přibyl další kříž. Vlak na Veselí má dnes patnáct minut zpoždění. Sleduju včelu, která se probrala v prvních paprscích jarního slunce. V mrákotách poletuje kolem holých větví. Večer zmrzne. Nezabiju se. Vím to. Zabije mě život. Stejně jako ostatní.

9. 4. 1937

Pátek. Náhradní školní program. Na Střelnici dnes hrají umělci z Budějic. Kus nese jméno Bílá nemoc a je povinný. Moc si z něj nepamatuju. Snad jen, že tam pořád někdo stoná. Herci hodně křičí, a tak je slyšet i v zadních řadách. Moje nepozornost pramení z faktu, že vedle mě si sedla Luďa. Na mou duši. Myslím, že je to jen náhoda, omyl. Holka se prostě nepodívala pozorněji, kam si sedá. O to víc mě překvapí, když mě během jedný z temných přestaveb nečekaně chytne za ruku a svírá ji až do přestávky. Neříká nic, nepodívá se na mě. V druhý polovině si sedne jinam. Ruka mi hoří. Hlava puká…

12. 4. 1937

Nedostatečná. Nedokážu si vzpomenout na autora divadelního kusu, který jsme zhlédli, ani na děj dramatu. Druhou půli představení jsem probloumal sálem, abych objevil rudou hlavu mojí Ludi. Seděla za Horákem a zdá se mi, že příliš často naklání hlavu jeho směrem. Nenávidím Horáka! Tenkrát prvně pomyslím na to, že bych si přál jeho smrt. Ta myšlenka mě zcela odvedla od tajtrdlíkování na jevišti. Profesor češtiny mi zopakuje svou obavu, že nebudu schopen projít ani kompoziční částí maturitní zkoušky.