Než jsem sešel do přízemí, přelepil jsem Layle ústa dvěma vrstvami lepicí pásky. Ale když si ten detektiv sedá ke stolu, pořád slyším její tlumené skřeky.
Má starý diktafon – takový, co se dá vidět ve filmech z osmdesátých let. Je asi dvacet pět centimetrů dlouhý a patnáct centimetrů široký, s velkým rudým kolečkem na levém tlačítku. Muž stiskne nahrávání a přistrčí přístroj do středu stolu. Kolečka kazety se začnou otáčet.
„Uveďte prosím své jméno,“ vyzve mě.
Odkašlu si. „Leeds Gabriel.“
Baterie drží na místě stará izolepa, obtočená kolem hran přístroje. Vlastně je to legrační. Tenhle neuvěřitelně zastaralý diktafon má nahrát každé slovo, které řeknu, a to má někomu nějak pomoct?
V tuhle chvíli to málem vzdám. Nevidím žádné světlo na konci tunelu. Nejsem si ani jistý, že tenhle tunel vůbec nějaký konec má.
Jak mám věřit, že se z toho všeho dostanu, když se mi to vymklo z kontroly? Mluvím s detektivem, se kterým jsem se seznámil online, zatímco nahoře je moje přítelkyně, která přichází o svůj zatracený rozum.
Jako by věděla, že na ni myslím – ty zvuky začnou znova. Dřevěné čelo postele buší v patře do zdi a vyluzuje v tomhle obrovském prázdném domě strašidelnou ozvěnu.
COLLEEN HOOVEROVÁ
„Takže odkud chcete začít?“ zeptá se můj host. Vypadá, jako by se dokázal soustředit i přes ten hluk, že to jen já nevím, jestli to zvládnu. Asi nedokážu klidně přehlížet, že Layla kvůli mně trpí. Při každém dalším zvuku z patra sebou trhnu. „Tak co kdybyste začal tím, jak jste se seznámili?“ navrhne detektiv.
Váhám, jestli mám odpovídat na otázky, které nás nikam neposunou, ale v tuhle chvíli budu radši poslouchat vlastní hlas než Layliny přidušené skřeky. „Poznali jsme se tady, vloni v létě. Tohle býval penzion. A já byl baskytarista v kapele, která tady hrála na svatbě její sestry.“
Muž to nijak nekomentuje. Zakloní se na židli a tiše mě pozoruje. Nevím, co dalšího mám říkat. Ještě nějak to rozvést? „Jak setkání s Laylou souvisí s tím, co se stalo v tomhle domě?“
Detektiv zavrtí hlavou a předkloní se, založí si ruce na stole. „Možná nesouvisí. Ale proto jsem tady, Leedsi.
Cokoli se může stát vodítkem. Potřebuju, abyste se vrátil k tomu prvnímu dni, kdy jste tady byl. Co měla Layla na sobě? Proč jste tu oba byli? Jaká byla její úplně první slova, která vám řekla? Všiml si někdo z vás na tomhle domě něčeho neobvyklého? Čím víc informací mi můžete dát, tím líp. Každá podrobnost může mít význam.“
Položím si lokty na stůl a přejedu si dlaněmi po uších, abych ztišil ty zvuky, které Layla nahoře dělá. Nedokážu ji slyšet takhle rozrušenou. Strašně ji miluju, ale nevím, jestli se můžu vrátit ve vzpomínkách a vykládat, proč ji tak miluju, když jí teď dělám tohle.
Snažím se nemyslet na to, jak dokonalé byly věci na začátku. Když to dělám, jenom to potvrzuje fakt, že to všechno dospělo až sem nejspíš čistě kvůli mně.
Zavřu oči a myslím na ten první večer, kdy jsem ji poznal. Tenkrát, když byl život ještě jednodušší. Když nevědomost byla požehnáním.
„Tančila příšerně,“ řeknu detektivovi. „To byla první věc, které jsem si na ní všiml...“
KAPITOLA PRVNÍ
Tančí příšerně.
To je první věc, které si na ní všimnu, když jsem na pódiu a hraju řídnoucímu davu. Ty dlouhé paže, které jako by nedovedla ovládat… Je bosá, pohybuje se v trávě, dupá nohama bez ohledu na jemnost, kterou vyžaduje rytmus písně. Divoce trhá hlavou, její nezkrotné černé kudrny poskakují zepředu dozadu a zpátky, jako by pogovala při heavymetalové písni.
Což je legrační, protože my jsme skupina moderní country. Nebo spíš skupina, která hraje countryovou všehochuť. Písničky, které je strašné poslouchat a ještě bolestnější hrát.
Je to Garrettova skupina a jmenuje se Garrett Band.
Jo, vážně. Garrett Band. Nic lepšího Garrett vymyslet nedokázal.
A já jsem její neoficiální čtvrtý člen – poslední, který se k nim přidal. Jsem basák, ale ne že bych hrál na tu obří stojící basu – hraju na elektrickou baskytaru. Je to podceňovaný, neviditelný nástroj, většinou v rukou neviditelného člena skupiny: toho, který při všech písních splývá s pozadím. Mně splývat s pozadím nevadí. Možná proto mám baskytaru radši než jiné nástroje.
Když jsem vystudoval hudbu na Balmontu, chtěl jsem se stát autorským zpěvákem, co zpívá vlastní písně, ale
Garrettovi s těmi jeho nepomáhám. On žádnou pomoc nechce. Nemáme stejný hudební vkus, a tak si píšu písničky pro sebe a schraňuju je pro den, až budu mít dost sebevědomí vydat sólové album.
Garrettova skupina se v posledních pár letech stala celkem populární, a přestože je po nás větší poptávka, což znamená lepší výdělky, moje odměny baskytaristy se nezvýšily. Uvažuju, že bych si o tom s ostatními kluky promluvil, ale nějak nevím, jestli to stojí za to, a oni potřebují peníze víc než já. Nemluvě o tom, že kdybych s tím přišel, možná by mi nabídli místo oficiálního člena skupiny, a upřímně … tuhle hudbu nesnáším natolik, až se stydím i za to, že tady teď stojím.
Každé vystoupení jako by mi kradlo duši. Kousíček tady, kousíček jinde. Bojím se, že jestli to budu dělat ještě nějakou dobu, nezbyde mi z ní nic, budu mít jen tělo.
Upřímně ani nevím, co mě tady drží. Když jsem se ke Garrett Bandu dal, nebral jsem to jako něco trvalého, ale z nějakého důvodu nedokážu zvednout zadek a vydat se na sólovou dráhu. Táta mi umřel, když mi bylo osmnáct, ale ani po jeho smrti nebyly peníze nikdy problém. Nechal nám s mámou slušnou životní pojistku a taky firmu na zavádění internetu, která běží samospádem, se zaměstnanci, co jsou radši, když jim do toho nezasahujeme a nesnažíme se měnit léta praxe, která je očividně úspěšná. A tak se s mámou držíme stranou a žijeme z dividend.
Za tohle jsem rozhodně vděčný, ale není to něco, na co bych byl hrdý. Kdyby lidi věděli, jak málo toho ode mě tenhle život vyžaduje, nevážili by si mě. Možná proto zůstávám ve skupině. Je to hodně cestování, hodně práce, hodně nocí, kdy se dostanu do postele až k ránu. Jenže
COLLEEN HOOVEROVÁ
tohle dobrovolné mučení mi dává pocit, že si aspoň trochu zasloužím to, co mi leží na bankovním účtu.
Stojím na svém určeném místě na jevišti a při hraní sleduju tu dívku. Přemýšlím, jestli je opilá nebo sjetá, nebo jestli existuje nějaká možnost, že takhle tancuje, aby si utahovala z toho, jak mizerně naše skupina hraje. Ať už sebou zmítá jako dehydratovaná ryba z jakéhokoli důvodu, jsem jí za to vděčný. Něco tak zábavného se mi při vystoupeních nestalo, už ani nepamatuju. Dokonce se přistihnu, že se v jednu chvíli usmívám – něco, co jsem neudělal už bůhvíjak dlouho. A když si pomyslím, že jsem se účasti na téhle akci bál …
Možná je to tou atmosférou – soukromé prostředí v kombinaci s dozvuky svatební oslavy. Možná je to tím, že nám nikdo nevěnuje pozornost a devadesát procent svatebčanů už odešlo. Možná za to může tráva ve vlasech té dívky a skutečnost, že během téhle písně už třikrát upadla. Anebo je to tím, že právě skončilo půlroční období sexuální abstinence, k níž jsem se donutil po rozchodu s mou ex.
Možná je to kombinace všech těch věcí, kvůli kterým je ta dívka celý večer v mém hledáčku. Není na tom nic divného, protože i s tím rozmazaným make-upem a s pramínky vlasů přilepenými potem k čelu je tady nejhezčí.
Tím divnější je, že jí nikdo nevěnuje pozornost. Pár zbývajících hostů se shromáždilo kolem bazénu a novomanželů, zatímco my hrajeme poslední píseň na rozloučenou.
Ta příšerná tanečnice je jediná, kdo nás ještě vydržel poslouchat, než úplně skončíme a začneme balit.
Když jdu dozadu na jeviště, abych si uklidil baskytaru do pouzdra, zaslechnu ji, jak ječí: „Přídavek!“ Ve spěchu pouzdro přibouchnu a z hloubi srdce doufám, že až naložíme všechny naše věci do dodávky, ještě tu dívku někde najdu.
My čtyři máme v tomhle penzionu objednané dva pokoje se snídaní. Do Nashvillu je to jedenáct hodin cesty a nikomu z nás se nechce vyrážet na ni o půlnoci.
Když Garrett zavírá dodávku, přistoupí k němu ženich a pozve nás všechny na skleničku. Normálně bych odmítl, ale tak trochu doufám, že tam ta špatná tanečnice bude taky. Byla zábavná. A líbilo se mi, že se ani jednou nepokusila zpívat potichu s námi. Nevím, jestli by mě dokázala přitahovat dívka, které se doopravdy líbí Garrettova hudba.
Najdu ji v bazénu, kde se lehce pohupuje na zádech, a na sobě má pořád ty krémové družičkovské šaty plné skvrn od trávy.
V bazénu je jen ona, a tak si vezmu pivo, přejdu k hloubce, rychle si zuju boty a strčím nohy do vody i s nohavicemi džínů.
Vlnky, které jsem vyslal do vody, k ní konečně doputují, ale ani nevzhlédne, aby zjistila, kdo se k ní připojil. Dál zírá na nebe, tichá jako větvička plovoucí po hladině. Je to naprostý kontrast proti tomu směšnému tanci, který předváděla předtím.
Když ji pozoruju pár minut, voda jí zalije celé tělo a ona zmizí. Vzápětí se její paže zvednou, prorazí hladinu, a taky její obličej se znova objeví. Dívá se přímo na mě, jako by věděla, že jsem tam celou dobu.
Udržuje se na hladině drobnými pohyby chodidel a kmitáním paží. Rychle zmenší mezeru mezi námi, dokud není přímo před mýma nohama, a zírá vzhůru na mě. Měsíc je za mými zády a její oči se v jeho záři třpytí jako dvě žárovky.
Z jeviště jsem odhadoval, že je hezká. Když ji ale vidím přímo před sebou, dojde mi, že nic tak krásného jsem
COLLEEN HOOVEROVÁ
v životě neviděl. Má plné růžové rty a jemnou čelist, u níž
doufám, že po ní budu moct jednou přejet dlaní. Její oči jsou zelené jako tráva kolem bazénu. Chci sklouznout do vody k ní, ale v kapse mám mobil a v ruce napůl plnou plechovku piva.
„Viděls někdy na youtube videa lidí, co se cítí naprosto prázdně?“ zeptá se.
Nemám ponětí, proč se mě na to ptá, ale kdyby jí z úst vyšlo cokoli, zaťalo by se to do mě stejnou silou jako to, co řekla doopravdy. Její hlas je šepotavý a lehounký, jako by jí jen tak bezděčně vycházel z krku.
„Ne,“ odpovím.
Je trochu zadýchaná, jak se snaží udržet na hladině. „Jsou to kompilace trapností, co se lidem stávají. Kamera se vždycky zaměří na něčí obličej v tom nejhorším okamžiku, když se ten člověk tváří, jako by v něm zrovna něco umřelo.“ Dlaněmi si vytře vodu z očí. „Tak jsi dneska večer vypadal ty. Jako bys byl uvnitř mrtvý.“
Vůbec si nevzpomínám, že bych ji zahlédl dívat se na pódium, natož aby mě pozorovala tak dlouho, až by odhadla, jak se cítím, když musím hrát na pódiu ty idiotské písničky.
„Já už jsem uvnitř mrtvý dlouho. Umřel jsem hned první večer, co jsem začal hrát s touhle skupinou.“
„To jsem si myslela. Líbilo se ti, jak tancuju? Snažila jsem se tě rozveselit.“
Přikývnu a napiju se piva. „Zabralo to.“
Ona se ušklíbne a na pár vteřin vklouzne pod vodu. Když se zase vrátí, odhrne si vlasy z obličeje a zeptá se: „Máš nějakou holku?“
„Ne.“
„Kluka?“
„Ne.“
„Manželku?“
Zavrtím hlavou.
„Tak aspoň kamarády?“
„Vlastně ne,“ připustím.
„Sourozence?“
„Jsem jedináček.“
„Do prdele. Jsi osamělý.“
Další trefný postřeh. Jenže v mém případě je osamělost dobrovolná.
„Kdo je nejdůležitější člověk ve tvém životě?“ zeptá se. „Rodiče se nepočítají.“
„Jako zrovna teď?“
Dívka přikývne. „Jo, kdo je pro tebe nejdůležitější?“
Na chvíli se nad její otázkou zamyslím, než mi dojde, že kromě mámy není na světě nikdo, za koho bych byl ochotný obětovat život.
„Asi ty,“ prohlásím.
Zakloní hlavu a přimhouří oči. „To je teda smutný.“
Zvedne nohy a odstrčí se od zdi mezi mýma nohama, dál ode mě. „Tak to bych ti tuhle noc měla zpříjemnit.“ Její úsměv je koketní. Vyzývavý.
Přijmu její výzvu a položím telefon na beton vedle prázdné plechovky. Stáhnu si tričko a dívám se jí do očí, když sklouznu do bazénu.
Teď jsme na stejné úrovni, a ať se propadnu, jestli nevypadá ještě hezčí.
Plaveme kolem sebe v pomalém kruhu, dáváme si pozor, abychom se jeden druhého nedotkli, i když je jasné, že to oba chceme.
„Kdo jsi?“ zeptá se.
„Baskytarista.“
COLLEEN HOOVEROVÁ
Zasměje se a její smích je protikladem toho tichého hlasu. Úmyslný a náhlý, a mně se líbí snad ještě víc než její hlas. „Jak se jmenuješ?“ upřesní to.
„Leeds Gabriel.“ Pořád plaveme v kruzích kolem sebe. Ona zakloní hlavu, jako by nad mým jménem uvažovala.
„Leeds, to je jméno pro frontmana. Proč hraješ v cizí kapele?“ Mluví dál, jako by ani nechtěla slyšet mou odpověď. „Pojmenovali tě po tom anglickým městě?“
„Jo. Jak se jmenuješ ty?“
„Layla.“ Zašeptá to, jako by to bylo tajemství.
Její jméno je dokonalé. Jediné jméno, které k ní sedí –tím jsem si jistý.
„Laylo,“ ozve se někdo za mnou. „Otevři pusu.“ Podívám se přes rameno. Za mnou stojí nevěsta a něco Layle podává. Ta k ní připlave, vyplázne jazyk a nevěsta jí na něj vloží bílou pilulku. Layla ji spolkne. Vůbec netuším, co to má znamenat, ale je to sexy jako blázen.
Asi si všimne, jak mě fascinují její rty. „Leeds chce taky jednu,“ oznámí a natáhne ruku pro další pilulku. Nevěsta jí vyhoví, jednu jí podá a odejde. Nezeptám se, co to je. Je mi to jedno. Chci být jako Romeo pro její Julii, požít jakýkoli jed, který mám mít podle ní na jazyku.
Otevřu pusu. Její prsty jsou mokré a trochu prášku se rozpustí ještě dřív, než se dostane do mých úst. Pilulka je hořká a je těžké ji spolknout bez zapití, ale zvládnu to.
Něco i rozžvýkám.
„Kdo byl pro tebe důležitý včera?“ zeptá se Layla. „Než jsem se objevila.“
„Já sám.“
„Takže jsem tě sesadila z prvního místa?“ „Už to tak vypadá.“
Leží na zádech, pohybuje se plynule a nenuceně, jako by v bazénu strávila víc času než na souši. Znova se zadívá do nebe, roztáhne doširoka paže a hrudník se jí zvedne pořádným nádechem.
Opřu si záda o stěnu bazénu a roztáhnu paže. Chytím se betonového okraje. Srdce se mi rozbuší. Krev mi zhoustne.
Nevím, co mi to dala za drogu, možná extázi nebo nějaký podobný povzbuzovák, protože zabírá vážně rychle. Uvědomuju si mnohem víc, co se právě teď děje v mém trupu, než v jiných částech mého těla. Srdce mi připadá opuchlé, jako by pro něj najednou v hrudi nebylo dost místa.
Layla se pořád vznáší na zádech, ale její obličej je blízko mé hrudi. Je přímo přede mnou. Kdybych se trochu naklonil, nedívala by se do nebe. Dívala by se na mě.
Kruci, to je bezva matroš.
Cítím se dobře. Cítím se sebevědomě.
Voda kolem nás je klidná tak, jako by se Layla vznášela ve vzduchu. Oči má zavřené, ale když její temeno narazí do mého hrudníku, vzhlédne ke mně jako Mary Jane ke Spider-Manovi, jako by čekala, že něco udělám.
A tak to udělám.
Nakloním se jen tolik, aby moje rty zlehka spočinuly na jejích. Líbáme se obráceně, její spodní ret je mezi mými. Její rty jsou jako něžná exploze, uvolňující roznětky skrytých minových polí pod každým centimetrem mé pokožky. Je to podivné a fascinující, protože Layla je pořád na zádech, pořád pluje na hladině. Ponořím jazyk do jejích úst a z nějakého důvodu se necítím hodný toho, abych se jí dotkl, a tak nechám ruce tam, kde byly – pořád svírám okraj bazénu po obou stranách svého těla.
COLLEEN
HOOVEROVÁ
Layla taky nechává paže roztažené, jediná část jejího
těla, která se pohybuje, jsou její rty. Jsem rád, že náš první polibek je takhle zrcadlově převrácený, protože to ponechává zatracenou spoustu místa pro představy, jaké to bude líbat ji poprvé pořádně. Už nikdy se nechci s žádnou holkou líbat bez té drogy, nebo co nám to vlastně nevěsta dala. Jako by se mi srdce při každém úderu smršťovalo na velikost mince a zase rozpínalo, až bylo velké jako buben.
A taky netluče tak, jak má. Už to není stabilní bum bum, bum bum, bum bum. Je to ťuk a BUM.
Ťuk BUM, ťuk BUM, ťuk BUM.
Nemůžu ji dál líbat takhle. Dohání mě to k šílenství, jako bychom k sobě dost nepasovali, a já chci cítit, jak moje rty dokonale zapadají do jejích. Chytím Laylu za pas a otočím si ji tak, až ji mám obličejem správně proti svému, a pak si ji přitáhnu blíž. Její nohy se mi obemknou kolem pasu, paže se vynoří z vody a chytí mě zezadu za hlavu. Trochu se přitom sveze pod hladinu, protože teď už ji nad vodou držím jen já. Jenže moje ruce mají moc práce s tím, jak jí kloužou po zádech, a tak se začneme potápět oba, ale nikdo z nás s tím nic nedělá. Naše rty se k sobě pevně přimknou, ještě než se ponoříme, takže dovnitř se nedostane ani kapička.
Klesneme na dno bazénu, pořád spojení v polibku. Sotva narazíme na dno, oba zároveň otevřeme oči a odtrhneme se od sebe, abychom se na sebe podívali. Vlasy se jí vznášejí kolem hlavy a vypadá jako utopený anděl.
Kéž bych ji takhle mohl vyfotit.
Prostor mezi námi vyplní oblak bublinek a my začneme kopat nohama, abychom se zase dostali nahoru.
Vyrazím nad hladinu dvě vteřiny před ní. Díváme se na sebe, připravení začít se zase líbat. Propleteme si
končetiny, vrátíme se do stejné pozice, v jaké jsme byli předtím. Naše rty se zase najdou, ale sotva z těch jejích ucítím chlor, přeruší nás výkřiky.
Mezi jinými slyším hlavně Garretta. Ať už sedí kdekoli, všichni našemu polibku aplaudují. Layla se ohlédne a ukáže jim vztyčený prostředníček.
Oddělí se ode mě a doplave k okraji bazénu. „Jdeme,“ zavelí a vzepře se na pažích o jeho hranu. Výstup se jí nepovede zrovna elegantně, jsme na hloubce a schůdky jsou daleko, takže se nemotorně trochu vysouká a pak se svalí na beton a překulí dál od hrany. Je to neobratné a dokonalé. Napodobím ji a o pár vteřin později už oba běžíme kolem domu na tu stranu, kde je větší tma a soukromí. Tráva pod mými chodidly je zároveň chladná i měkká. Jako led … ale tající.
I když tající led je vlastně voda. Jen to není takové. Je to prostě tající led. Fet člověku dost ztěžuje vysvětlování.
Layla mě chytí za ruku a spadne do trávy/tajícího ledu, strhne mě s sebou, na sebe. Podepřu se na loktech, aby mohla dýchat, a chvíli ji pozoruju. Má pihy. Ne moc, ale pokrývají jí kořen nosu. A pár jich je i na tvářích. Zvednu ruku a přejedu po nich prsty. „Proč jsi tak hezká?“
Rozesměje se. Právem. To bylo laciné.
Přetočí mě na záda a pak si vytáhne šaty nad stehna, aby si na mě mohla sednout obkročmo. Její stehna se mi přilepí k bokům, protože jsme oba promočení. Přejedu dlaní po jejím boku a a nechám se unášet prudkostí svého opojení.
„Víš, proč se to tady jmenuje Corazón del País?“ zeptá se mě.
To nevím, a tak jen zavrtím hlavou a doufám, že je to nějaký dlouhý příběh, abych mohl spíš poslouchat já ji
COLLEEN HOOVEROVÁ
než ona mě. Její hlas bych mohl poslouchat až do rána.
Vybavím si, že v penzionu je jedna místnost, které říkají Velký salon, a tam jsou stovky knih v policích kolem všech stěn. Tam by mi mohla celou noc číst.
„Dá se to přeložit jako Srdce země,“ odpoví. Když mluví, z očí i hlasu jí sálá vzrušení. „Tohle místo – možná zrovna ten kus trávy, na kterém ležíš – je doslova geografický střed čtyřiceti osmi pevninských států USA bez Aljašky. A pochopitelně Havaje.“
Nedává mi to smysl, možná proto, jak palčivě si teď uvědomuju tlukot vlastního srdce. „Ale proč to tak nazvali? Srdce není středem těla. To je žaludek.“
Zase se rozesměje tím svým ostrým, překotným smíchem. „To je pravda. Ale Estomago del País nezní tak dobře.“
Sakra. „Ty mluvíš francouzsky?“
„Jsem si dost jistá, že je to španělsky.“
„Každopádně je to děsně sexy.“
„Měla jsem španělštinu rok na střední,“ přizná se. „Nemám žádné skryté talenty. Co vidíš, to dostaneš.“
„O tom pochybuju.“ Sundám ji ze sebe a přitisknu jí zápěstí do trávy, než se na ni vyhoupnu. „Jsi talentovaná tanečnice.“
Směje se. Líbám ji.
Líbáme se dalších několik minut.
A líbáme se dál. Dotýkáme se, pohybujeme se. Sténáme. Všechno je až moc – jako bych vrávoral na pokraji smrti. Jako by mi srdce v hrudi mohlo každou chvíli vybuchnout. Začínám si říkat, jestli bychom v tom vážně měli pokračovat. Droga a mazlení s Laylou je prostě až moc, jedna věc je tam navíc. Už nevydržím její objetí ani vteřinu, nebo se odstřihnu kurva od všeho, co cítím. Je to, jako by každému nervovému zakončení narostlo
nervové zakončení. Všechno pociťuju s dvojnásobnou intenzitou.
„Musím přestat,“ zašeptám jí a uvolním si její nohy, kterými mě sevřela. „Co to v sobě sakra máme? Nemůžu dýchat.“ Svezu se na záda a lapám po dechu.
„Myslíš to, co ti dala moje sestra?“
„Nevěsta je tvoje sestra?“
„Jo, jmenuje se Aspen. Je o tři roky starší.“ Layla se podepře o loket. „Proč? Je ti dobře?“
„Jo, úžasně.“
„Je to intenzivní, že jo?“
„Kurva, jo.“
„Aspen mi to dává vždycky, když moc piju.“ Nakloní se ke mně, až jsou její rty u mého ucha. „Jmenuje se to aspirin.“ Odtáhne se a zašklebí se, když vidí můj zmatený výraz. „Tys myslel, že ses sjel?“
Proč bych se jinak cítil takhle?
Posadím se. „To nebyl aspirin.“
Layla se svalí na záda v záchvatu smíchu a pak se pokřižuje. „Přísahám Bohu. Vzal sis aspirin.“ Směje se tak prudce, až nemůže popadnout dech. Když se jí to konečně povede, vzdychne si a je to rozkošné, a … kruci, pomyslel jsem si právě rozkošné?
Layla zavrtí hlavou a s něžným úsměvem se na mě zadívá. „To nejsou drogy, proč se cítíš takhle, Leedsi.“ Postaví se a vydá se k průčelí domu. Už zase jdu za ní, protože jestli to byl vážně aspirin, tak jsem v hajzlu.
Jsem v hajzlu.
Neznám nikoho jiného, s kým bych se cítil tak dobře, aniž bych v sobě něco měl.
Jakmile vejdeme do domu, Layla nezamíří k sobě do pokoje. Vydá se do Velkého salonu, do toho se spoustou
COLLEEN
HOOVEROVÁ
knih a pianem. Když jsme oba uvnitř, zavře dveře a za -
mkne je. Moje džíny a její šaty za námi nechávají mokrou stopu.
Když se zarazím a otočím se k ní, sleduje kaluž, která se kolem mě tvoří.
„Podlahy tady jsou staré,“ řekne. „Měli bychom se k nim chovat s úctou.“ Stáhne si promočené šaty přes hlavu, takže teď stojí v tlumeně osvětleném pokoji kousek ode mě a na sobě má jen kalhotky a podprsenku. Není to souprava. Podprsenka je bílá, kalhotky zeleně a černě kostičkované, a mně se líbí, že jí nezáleží na tom, co si bere pod šaty. Chvíli ji pozoruju – obdivuju její křivky a to, že se přede mnou nesnaží nijak schovávat.
Moje poslední přítelkyně měla tělo supermodelky, ale nikdy nebyla sama se sebou spokojená. Byla to jedna z věcí, které mě na ní rozčilovaly, protože i když byla tak krásná, nejnápadnější na ní byla její nejistota.
Layla se chová tak sebevědomě, že by byla atraktivní bez ohledu na to, jak vypadá.
Udělám, co po mně chce, a stáhnu si džíny, takže jsem jen v boxerkách. Layla posbírá naše oblečení a položí ho na koberec, který je nejspíš vzácnější než podlaha, ale z nějakého důvodu jí to tak přijde lepší.
Rozhlédnu se po místnosti a u stěny vedle piana uvidím hnědou koženou pohovku. Chci na ni Laylu stáhnout a ztratit se v ní, ale ona má jiné plány.
Odtáhne si lavičku u piana a posadí se na ni. „Umíš zpívat?“ zeptá se a ťukne do několika kláves.
„Jo.“
„Tak proč nezpíváš na pódiu?“
„Je to Garrettova skupina. Nikdy to po mně nechtěl.“
„Garrett? To je ten váš zpěvák?“
„To je on.“
„A je stejně příšerný jako jeho texty?“
To mě rozesměje. Zavrtím hlavou a přisednu si k ní. „Je dost děsný, ale tak jako jeho texty ne.“
Stiskne na pianu středové C. „Žárlí na tebe?“
„Proč by měl na mě žárlit? Jsem jen baskytarista.“
„On na hlavního zpěváka nemá. Ty jo.“
„To je odvážný prohlášení. Nikdy jsi mě neslyšela zpívat.“
„To je fuk. Třeba zpíváš příšerně, ale když jsi na pódiu, ve srovnání s tebou jsou všichni bezvýrazní.“
„Jako zbytek davu, když ty tancuješ?“
„Tancovala jsem jenom já.“
„Vidíš? Ani jsem si toho nevšiml.“
Když to řeknu, nakloní se ke mně a já čekám, že mě políbí. Místo toho zašeptá proti mým rtům: „Zahraj mi něco.“ Pak se přesune na pohovku a lehne si na ni. „Zahraj na piano něco pořádnýho,“ vyzve mě.
Nohy si zkříží v kotnících, jednu paži nechá viset dolů.
Zatímco čeká, až začnu hrát, přejíždí prstem po dřevěné podlaze, ale já na ni nedokážu přestat zírat. Nevím, jestli na téhle planetě existuje jiná žena, která by mě přiměla zírat na ni bez mrknutí, až mám oči úplně suché. Ale Layla se na mě dívá s očekáváním.
„Co když se ti moje písnička nebude líbit?“ zeptám se. „Necháš mě i tak, abych tě líbal?“
Něžně se usměje. „Takže mi zahraješ něco, co je pro tebe důležitý?“
„Něco, do čeho jsem dal kusy svý duše.“
„Pak se nemáš čeho bát,“ pronese tiše.
Otočím se na lavičce a položím prsty na klávesy. Než se mi rozeběhnou, zaváhám. Tohle jsem ještě nikdy nikomu
COLLEEN HOOVEROVÁ
nehrál. Jediný člověk, kterému bych to zazpíval, byl můj
táta, a ten už nežije. Jeho smrt byla hlavním důvodem, proč jsem to napsal.
Když hraju Garrettovy písničky na jevišti, nejsem nikdy nervózní, ale tohle mi připadá jiné. Je to osobní, a navzdory tomu, že momentálně mám jediného posluchače, připadá mi to jako to nejnáročnější obecenstvo, před jakým jsem kdy hrál.
