Úvod 7
Umělecká díla 54
Na lovu v bažinách , asi 1350 př. n. l., Théby, Egypt 56
Tisíc mil řek a hor, Wang Si meng 60
Podobizna manželů Arnolfiniových , Jan van Eyck 64
Stvoření Adama , Michelangelo Buonarroti 70
David s hlavou Goliáše, C aravaggio 74
Judita zabíjí Holoferna , Artemisia Gentileschiová 78
Serenáda , Judith Leysterová 82
Mnich u moře, Caspar David Friedrich 86
Velká vlna u pobřeží Kanagawy, K acušika Hokusai 90
Kolébka , Berthe Morisotová 94
Kleopatřina smrt , Edmonia Lewisová 98
Hvězdná noc , Vincent van Gogh 102
Zátiší se sádrovým Amorem , Paul Cézanne 106
Polibek , Gustav Klimt 110
Hlava ženy, Amedeo Modigliani 114
Kompozice s postavami , Ljubov Popovová 118
Vlčí máky, Georgia O’Keeffeová 122
Guernica , Pablo Picasso 126
Z vrcholku Velké pyramidy, Lee Millerová 130
Na dámském území, Amrita Šer Gilová 134
Autoportrét s trnovým n áhrdelníkem a kolibříkem , Frida Kahlo 138
Noční ptáci , Edward Hopper 142
Pouštní měsíc , Lee Krasnerová 146
Plechovky Campbellovy polévky, Andy Warhol 150
Rytmus 0, Marina Abramovićová 156
Bez názvu (Lebka), Jean Michel Basquiat 162
Studená temná hmota: rozložený pohled , Cornelia Parkerová 166
Podepřená, Jenny Savilleová 170
Xenon , Jenny Holzerová 174
Zářivá světélka duší, Jajoi Kusamaová 178
Časová osa výtvarného umění 182
Slovníček pojmů 184
Rejstřík 187
Obrazové zdroje 190
Poděkování 191
Úvod
Ať už umění studujete, nebo se o něj zajímáte jen zběžně, dokázat mu porozumět je užitečné a současně nezbytné. Umění dokáže fascinovat – i frustrovat. Jediné dílo může mít více významů a existuje celá řada způsobů, jak ho chápat, interpretovat a hodnotit. Každý umělec má jedinečné vyjadřovací prostředky, techniky komunikace i metody vnímání světa a prostřednictvím svých děl nám může nabídnout nové perspektivy i alternativní pohled na světové myšlenky, děje a koncepty. Coby univerzální jazyk nám umění může pomoci porozumět historii, kultuře a hodnotám druhých, například lidem odlišných epoch, kultur, ras a identit, ale i těch z našich dob a společenství. Umění dokáže každého z nás ovlivňovat na osobní úrovni, ať už vědomě, či nevědomě, vyvolávat emoce, nápady a myšlenky, dokonce i měnit naše myšlení a postoje. Může působit na svět i na globální úrovni, může ztělesňovat a podporovat společenské či politické proudy a zachycovat nálady celých generací. Umění nás dokáže poučovat, stimulovat, inspirovat, rozčilovat nebo bavit –a ještě mnohem víc.
Ve snaze individuálně a originálně vyjádřit určitá sdělení tvoří každý umělec i umělkyně svá díla bytostně osobitým způsobem, a čím lépe jako diváci porozumíme univerzálnímu jazyku umění i jeho používání, tím více si z něj můžeme vzít.
◁ Vincent van Gogh maloval stylem, který za jeho života býval často nepochopen.
Tradiční prvky a principy
Ve snaze lépe pochopit, jak komponovat nebo analyzovat umělecká díla, se celá řada studentů i běžných nadšenců do umění učí rozlišovat takzvané „prvky výtvarného umění“. Jde o seznam sedmi hlavních elementů, které tvoří každé dílo, a sice: barva, valér, linie, tvar, forma, struktura a prostor. Tyto tradiční základní složky výtvarného umění se vážou k téměř každému dílu, ať už v jakémkoli médiu. Existují také „principy“ umění, obvykle řazené do kategorií typu rovnováha, kontrast, důraz, harmonie, jednota, proporce, rytmus, pohyb, rozmanitost, opakování či vzor a měřítko. Všechny tyto prvky a principy představují důležité aspekty fyzického ztvárňování umění a je přínosné je znát a umět je rozpoznat. Vezmeme‑li ovšem v potaz, že význam uměleckých prvků překračuje oblast čistě hmotnou, bude naše chápání umělecké tvorby daleko bohatší a podnětnější.
Je tomu tak proto, že při tvorbě uměleckého díla hledí autor daleko za hranice jeho vizuálních složek. Většina zvažuje, jaké materiály použít, dále měřítko, kompozici, námět a obsah díla, nejlepší způsob vyjádření svých nápadů či patřičné techniky a styl. Značnou roli často hrají i emoce, ať už se umělec rozhodne zhmotnit vlastní dojmy, vyjádřit nebo naznačit globální pocit, případně v divákovi vzbudit individuální reakce. Někdy si umělci velmi naléhavě uvědomují i dobu a místo, kde žijí a tvoří, byť to může působit nepodstatně a zásadním aspektem díla se to stane teprve s odstupem času. Další prvek představuje světlo. To je klíčový aspekt většiny uměleckých děl, který přesahuje hranice malířského plátna; to, jak můžou být sochy či instalace nasvícené v galerii nebo jak je světlo pojaté na obraze či kresbě, může zásadně ovlivnit náladu a význam díla. Světlem se dá umocnit trojrozměrnost a hloubka nebo vytvořit drama a dojem reality či fantazie. Každé umělecké dílo vzniká z nějakého důvodu a přístup i interpretace každého z tvůrců jsou individuální. Známé příběhy jsou ztvárňovány na nesčetně způsobů a neznámé výjevy můžou vyjadřovat obrovské množství myšlenek. Spíš než o rozbor uměleckých děl co do tvarů, linií nebo proporcí usiluje tato kniha o poutavější a komplexnější pohled na umění a jeho chápání. Předkládá celkem deset prvků, které nám umožňují proniknout do uměleckých děl hlouběji, a zajímavě a podnětně odhaluje svěží metody, jak umění zkoumat, chápat a interpretovat.
Struktura knihy
Kniha, kterou držíte v ruce, se zaměřuje celkem na deset různých prvků, jimiž jsou měřítko, barva, světlo, pohyb, médium, technika, obsah, místo, čas a umělec. Díky takto široce pojatému myšlenkovému spektru lze důkladně rozebrat jakékoli umělecké dílo. Jednou složkou – barvou –se překrývá s tradičními prvky, další – pohybem – pak s tradičními principy. Jsou zde zařazeny, protože se jedná o obzvlášť významné umělecké aspekty, které usnadňují ucelenou interpretaci mnohých děl.
První část knihy rozebírá každý z těchto prvků a stručně vysvětluje, co všechno můžou obsáhnout a jak se dají využít ke zkoumání a analýze umělecké tvorby. Nabízí též několik příkladů, jak lze pomocí každého z prvků dešifrovat a interpretovat širokou škálu děl. Druhá část se zabývá třicítkou rozmanitých uměleckých děl, počínaje krajinkou z dvanáctého století či freskou ze šestnáctého a konče sochou ze století devatenáctého a instalací z jednadvacátého. Každé dílo kniha rozebírá z hlediska několika vybraných prvků a ukazuje, jak snadno lze tyto myšlenky a pohledy uplatnit při zkoumání a rozboru kteréhokoli uměleckého díla.
Tato desítka prvků překračuje rámec fyzické podoby díla s cílem odhalit jeho hlubší význam a při čtení knihy se budete dozvídat, jak lze pomocí těchto aspektů zkoumat a analyzovat veškeré umění. Každý z nich vám pomůže lépe pochopit nejen dílo samotné, ale i inspiraci a proces jeho vzniku, pohnutky, proč umělec zvolil takové a takové barvy, význam konkrétních materiálů a technik, důvody, proč může být důležitá i doba a místo vzniku díla a samozřejmě i to, jak nepopiratelný vliv může mít umělcův život a zkušenosti.
Měřítko
Měřítko a proporce vnímáme ve vztahu k sobě samým, náš zážitek z jakéhokoli uměleckého díla je tedy přímo spjatý s naším vlastním tělem a také s rozměry okolního prostoru. To znamená, že podoba a rozměry kteréhokoli díla určují, jak se k němu divák fyzicky a psychologicky vztahuje.
▽ Hory a moře, Helen Frankenthalerová, 1952, olej a uhel na neklíženém, nešepsovaném plátně, 219,4 × 297,8 cm, National Gallery of Art, Washington, USA
Kolosální rozměry
Když umělci vytvářejí monumentální díla, obvykle tak činí z konkrétních důvodů. Například obří vápencová socha Velké sfingy v Gíze (asi 2575 až 2465 př. n. l.) s tělem lva a hlavou muže s faraonskou pokrývkou hlavy, která je přibližně 73 metrů dlouhá a 20 metrů vysoká, patrně vznikla jako socha strážkyně hlídající nedaleké pyramidy, v nichž byla pochována těla příslušníků královské dynastie.
Má‑li umělecké dílo nadživotní velikost, získává divácký zážitek podobu nejen vizuální, ale i fyzickou. Abstraktní expresionisté tvořili ve 40. a 50. letech obrovské obrazy a plastiky, aby dosáhli silného vizuálního a psychologického účinku. Například rozměrná abstraktní malba Hory a moře (1952, 220 × 297,8 cm) Helen Frankenthalerové (1928–2011) vyvolává dojem skutečné krajiny. Vzhledem k absenci jasně definovaných prvků si divák může vytvořit osobní krajinu pomocí vlastní fantazie. Podobně skulptury Brána mraků (2004–2006) Anishe Kapoora (nar. 1954) mění okolní prostor v chicagském Millennium Parku. Tím, že se v ní odráží panorama okolí, vytváří pro kolemjdoucí jakýsi nový svět.
Ve dvacátých a třicátých letech namalovala Georgia O’Keeffeová (1887–1986) množství pestrobarevných rozměrných obrazů květin (viz strany 122–125) s cílem podnítit diváka, aby byl všímavější, než většina z nás obvykle bývá. Zdůvodňovala to slovy: „Když ty květy namaluji v obrovském měřítku, nedá se jejich krása přehlédnout.“
ÚZKÉ VZTAHY
Velikost označuje fyzické rozměry uměleckého díla, měřítko pak jeho velikost v porovnání s námi, jiným předmětem nebo prostorem.
Proporce definují vztahy mezi výškou, šířkou a hloubkou a poměr je v tomto případě matematickým vyjádřením vztahu mezi jednou a druhou mírou.
Proporce a poměr jsou nedílnou součástí vztahů mezi prvky díla. Pomocí těchto prvků umělci docilují určitých interakcí, narativů, dojmů nebo pocitů.
▷ Skvostně propracované, pestrobarevné indické miniatury vypadaly jako živé a rovněž se vyznačovaly drobnými kontrastními vzory.
Drobné obrázky
Miniatury vznikly kolem roku 750 n. l. v Indii, kde se nejprve malovaly na palmové listy. Drobnomalba se obecně vyznačuje přesnými detaily, které vybízejí k pečlivému zkoumání. V Evropě měly miniatury mezi 16. a 19. stoletím zpravidla podobu portrétu na pergamenu, kartonu, mědi nebo slonovině. Nejenže to byly zázraky autorova umu, ale díky nevelkým rozměrům se také daly snadno přenášet. V polovině dvacátých let 15. století se vlámský malíř Lucas Horenbout (asi 1490/95–1544) přestěhoval do Anglie, kde vytvořil první tam zaznamenané portrétní miniatury, a následně tuto techniku naučil Hanse Holbeina mladšího (asi 1497–1543). Holbein v Anglii podnítil dlouhou tradici drobnomalby. Dalším jejím mistrem se stal jeho žák Nicholas Hilliard (asi 1547–1619), který si během více než třicetiletého působení v úloze miniaturisty u dvora královny Alžběty I. osvojil oválný tvar maleb.
Tvarosloví
Různé tvary a formy můžou evokovat takové faktory, jako je struktura, rovnováha, pružnost, omezení nebo volnost. Tvary lze definovat jako dvourozměrné vymezené prostory, kdežto formy jsou trojrozměrné vymezené prostory. Mohou být pevné a geometrické anebo spíše proměn livé, organické a nepravidelné. Obecně máme sklon hledat tvary a formy, které pro nás něco znamenají, například ovály coby hlavy, kruhy coby oči, válce coby kmeny nebo větve stromů a krabice či krychle coby budovy. Tvary tvořené objekty jsou pozitivní, kdežto tvary a prostory kolem objektů a mezi nimi jsou negativní. Aby umělci dosáhli přesné podoby, bedlivě zachovávají jak pozitivní, tak negativní tvary.
Někteří umělci ve své tvorbě formu a tvar manipulují a pokřivují se záměrem předat jisté sdělení nebo pobídnout diváka k přehodnocení určitých aspektů umění i života. Taková manipulace diváka nezřídka podnítí k zamyšlení nejen nad tvarem či formou, ale i nad dopadem díla na okolní prostor a nad tím, co to znamená. Například Richard Serra (1938–2024) vytvářel pro diváky nové zážitky jak z hlediska vizuálního, tak fyzického, jako je tomu například u jeho ocelové plastiky Had z let 1994–1997. Tato skulptura vede každého diváka k tomu, aby se zaměřil na klikatý úzký negativní prostor mezi jejími nakloněnými, zakřivenými stěnami. Některé abstraktní umělce pro změnu zajímají organické či geometrické tvary. Například nizozemský výtvarník Piet Mondrian (1872–1944), jeden ze zakladatelů uměleckého a designového směru De Stijl (1917–1931),
redukoval přírodní tvary na čáry a obdélníky, což vedlo k tvorbě čistě abstraktních obrazů. Constantin Brâncuşi (1876 až 1957) zase od roku 1910 tvořil sochy redukovaných, střídmých forem, mimo jiné vejčitých a elipticky hladkých tvarů i dalších zjednodušených forem, které pro něj představovaly čistotu.
Jak umělec uplatnil tvar a měřítko v díle, které si prohlížíte? Jsou některé předměty nadrozměrné, nebo naopak zmenšené?
Je forma díla pravidelná, či nepravidelná? Jak tvary vyplňují obraz?
Připadá vám, že vyjadřují energii nebo pohyb – pokud ano, jak?
A byl to podle vás záměr? K zamyšlení
