Slovo, které se pro mnohé současníky stalo noční můrou a pro mnohé politiky příhodným strašákem, pomocí nějž mohou lacino sbírat hlasy voličů.
A přitom je migrace – neboli stěhování – docela obyčejným a častým úkazem. Lidé totiž mají stejně přirozený sklon k přesunu z místa na místo jako stáda
zvířat anebo třeba tekutiny či plyny.
Každý takový pohyb má svou příčinu, svůj průběh
a svůj výsledek. Příčinou bývá jen prostá změna podmínek: Ve džbánu se nárazem vytvoří prasklina a voda z něj vyteče. Trhlinkou z balónku unikne vzduch. Stádo se přesune se suché pastviny blíž k vodě.
Moderní věda dokáže podrobně zkoumat různé proměny naší planety hluboko do pravěku. Díky tomu víme, že za velkými přesuny kmenů a národů stály změny přírodních podmínek: třeba výbuch velké sopky a následné znečištění ovzduší popelem, které způsobilo celosvětové ochlazení a strádání rostlinstva i živých tvorů. Jindy to bylo tání ledovců a zaplavení dosud zabydlené pevniny i se všemi jejími lesy, poli, pastvinami a vesnicemi.
Také v nedávných dobách se lidé houfně stěhovali z místa na místo. Utíkali před pronásledovateli anebo jen putovali za vidinou svobody či schůdnějšího života. Těmto přesunům vděčíme za obohacující míchání kultur, jazyků, náboženství i tradic.
Státníci a panovníci si často hrají na strážce svých voličů a poddaných. Aby si udrželi moc, vynášejí zákony a nařízení, jimiž opevňují hranice svých území. A někdy dokonce staví opravdové hradby z betonu, oceli a ostnatých drátů.
Nesmíme však zapomenout na skutečnost, že všechny státní hranice jsou jen pomyslnými čarami.
To nám dokáže jakýkoliv prudký zvrat přírodních podmínek: nečekané záplavy, hurikán nebo zemětřesení.
Povodeň nebo proudící láva se rozhodně nezastaví na státních hranicích a nebudou spořádaně čekat na kontrolu dokladů.
Na naší planetě dnes žije více než osm miliard lidí a každý z nich má své sny a touhy. Některé se mohou už hodně lišit od potřeb našich předků, ale většina jich je stále stejná: Žít spokojeně a bezpečně v kruhu své rodiny.
Pokud se této nejprostší touze postaví do cesty nějaká překážka – třeba nebývalé sucho a hrozící smrt hladem a žízní – pak se ohrožení lidé dají do pohybu stejně jako jejich předkové v pravěku.
Historie lidstva je totiž historií migrace. Z Afriky doputoval člověk až do nejstudenějších a nejvzdálenějších koutů Evropy, Asie, obou Amerik i Austrálie. I naším územím prošlo v dávných časech několik národů a každý z nich uctíval jiné bohy a mluvil jiným jazykem. S našimi novějšími dějinami se pak pojí i tisíce drobných migračních příběhů. Příběhů lidí, kteří přišli, i těch, kteří odešli. V cestě za sny je nezastavily žádné pomyslné hraniční čáry, závory ani ostnatý drát. Oni je přeletěli podobně snadno jako ptáci.
Jako tažní ptáci…
Renáta Fučíková iniciátorka projektu, pedagog Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara
Země zaslíbená
„… tehdy poslal Mojžíš své zvědy, aby prohlédli zemi
Kananejskou, kterou jim zaslíbil Hospodin. Navrátili se po čtyřicíti dnech a řekli: Přišli jsme do země, do kteréž jsi nás poslal. V pravdě oplývá mlékem a strdím…“
Těmito slovy vypráví Bible příběh o proroku Mojžíšovi, jenž hledal zemi pro své lidi. Na jeho popud opustili
Egypt a vzdali se hrnců plných jídla. Odvrhli blahobyt zaplacený ztrátou důstojnosti a zvolili si nejistou, ale svobodnou budoucnost daleko za obzorem.
Tak začala dlouhá historie židovského národa, jejíž události pevně spojuje neochvějná víra v jediného Boha. Po několika staletích se židovská království rozpadla
a jejich obyvatelé se vystěhovali na různá místa tří světadílů. Všude však ctili svého Hospodina a toto urputné lpění na odkazu předků stálo Židy mnoho utrpení. Byli ožebračováni, vražděni, vyháněni – jen výjimečně byli někde snášeni.
Od prvního tisíciletí křesťanského letopočtu začalo do české kotliny přicházet čím dál víc Židů. Usazovali se v zemi, jíž neřekli jinak než „zaslíbená“. Židovské obyvatelstvo v českých a moravských zemích vzkvétalo a na konci osmnáctého století dostalo díky novým zákonům i stejná práva jako obyvatelstvo domácí. Ta byla završena novou ústavou o sedmdesát let později.
Rodina, která dala Praze hebrejský knihtisk
(1502 Praha – 1591 Praha)
Mordechaj Cemach Katz řečený „Markwart impressor“ pocházel z rodiny prvního knihtiskaře v Praze Geršoma ben Šlomo ha-Kohen Katze. Členové této knihtiskařské rodiny byli známí jako Geršoni a jejich tiskařským znamením, dnes bychom řekli logem, byly dvě žehnající ruce.
Hebrejský knihtisk se rozvíjel s mírným zpožděním asi dvaceti let oproti křesťanskému knihtisku. První hebrejská tiskárna knih vznikla pravděpodobně v Římě, následovaly tiskárny v Portugalsku, Španělsku a Turecku. Praha v této mapě hrála významnou roli, byla totiž prvním místem na sever od Alp, kde se tisklo hebrejsky. Geršom ben Šlomo ha-Kohen Katz získal privilegium tisknout knihy od císaře Ferdinanda I. v roce 1527. Jeho rané tisky vynikají precizností sazby, elegantním uspořádáním textu a také v hebrejském tisku nemnoho využívanými ilustracemi. Toto dokládá např. vytištění první pesachové Hagady – knihy, která zaznamenává řád domácích bohoslužeb během židovského svátku Pesach. Hagadu vytiskli Geršoni v roce 1526 a byla doplněná ilustracemi od Chajima Šachora ve stylu Holbeina a Dürera. Je považována za mistrovské dílo své doby a ovlivnila podobu dalších, podobně laděných knih. Po úspěšném rozjezdu tiskárny se zakladatel, jeho synové i vnukové museli vyrovnávat s mnohými problémy a nejistotou. Postavení Židů v Praze bylo nejisté, neboť jim kvůli nařízením císaře hrozilo vypovězení. V poslední třetině šestnáctého století a na začátku století sedmnáctého pak nastal v Praze „zlatý věk“ – klidná doba, kdy vládl císař Rudolf II. a nastal intelektuální i stavební rozkvět pražského židovského města. A právě v té době se také v Praze tiskly nejkrásnější hebrejské knihy. Praha v tomto renesančním období působila jako významná intelektuální křižovatka mezi západními a východními židovskými obcemi a kulturně vyspělými obcemi v Itálii. Pražský hebrejský knihtisk, v němž rodina Mordechaje Cemach Katze tiskla na svou dobu mistrovské tisky nejrůznějších žánrů – nábožensko-právní literaturu, rituální příručky, překlady biblických knih do jidiš (což byl jazyk aškenázských Židů ze střední a východní
Evropy), ale i spisy žijících autorů – jejich přednášky, kázání, cestopisy. V této tiskárně vyšly etické texty první pražské židovské autorky Rivky Tiktiner, Geršoni také vytiskli dvoudílnou kroniku žáka rabiho Löwa, matematika, astronoma a historiografa Davida Ganse, nazvanou Cemach David. Vytištění této historiografické knihy znamenalo důležitý přelom v tehdejším židovském pražském prostředí – jde o vylíčení událostí v židovském světě a obecných dějin, tedy je to první světské dílo, které se nezabývá pouze náboženskými či právními záležitostmi. Slavné je zejména Gansovo zaznamenání audience rabiho Löwa u císaře Rudolfa II. David Gans ji popsal takto: „Náš pán, spravedlivý a vznešený císař Rudolf, povolal ve své milosti a touze po pravdě našeho velkého učitele rabi Livu ben Becalela. Přátelsky jej přijal a osobně s ním hovořil mezi čtyřma očima, jako hovoří přítel s přítelem. A podstata a předmět jeho rozhovoru zůstaly zapečetěny, uzavřeny a skryty.“
Význam tisků Geršonů spočívá také v již zmíněných ilustracích – ty byly v hebrejských tiscích spíš výjimečné, protože v judaismu platil původně zákaz zobrazování, tím pádem se na ilustrace nekladl příliš velký důraz a převažovaly čistě pragmatické grafy, náčrty nebo mapy. Ale Geršoni vydávali i lidovou literaturu v jidiš, kde se ilustrace uplatnily více. Přiblížili tak hebrejsky vydávanou literaturu k ilustrátorské úrovni tehdejších renesančních křesťanských spisů. Díky tiskařskému rodu Geršonů se Praha mohla zařadit k tehdejší kvetoucí evropské kultuře, která se šířila pomocí knihtisku a v níž se prolínala křesťanská i židovská vzdělanost a tradice. Křesťanští a židovští knihtiskaři spolupracovali zejména v 16.–17. století a jejich vzájemnou inspiraci přerušil až nástup katolické protireformace. Geršoni, tito tradiční tažní ptáci čerpající moudrost z mnoha domovů, se usadili v Praze, aby utvářeli její pověst kulturního města plného knih, i těch hebrejských.
Geršoni a Mordechaj Cemach Katz
Mecenáš a dvorní Žid císaře
(1528 Praha – 13. 3. 1601 Praha)
Když vstoupíte do Maiselovy synagogy v Praze, dýchne na vás něco renesančního, barevného, okrového, červeného a zeleného. Něco světového. A není divu, její zakladatel Mordechaj Maisel, primas pražského židovského města znal svět a přinášel z něj do Prahy to nejlepší, co tehdy nabízel. Maiselovu synagogu, v níž dnes sídlí Židovské muzeum, postavil v letech 1590–1592 a v té době už patřil k nejbohatším měšťanům rudolfínské Prahy. Synagoga měla původně sloužit jen jeho rodině. Ta se zde usadila v patnáctém století a svůj původ odvozovala až od babylónského židovského exilarchy Marka Ukbova.
O mládí Mordechaje Maisela se téměř nic neví, ale existuje písemný doklad z roku 1569, který zaznamenává obchodní vztah mezi Maiselem a Isaakem Roefem, jeho pozdějším tchánem. V této době, za vlády císaře Maxmiliána II., se začalo Židům v Čechách dařit lépe, protože tento panovník byl nábožensky tolerantnější než jeho předchůdce, císař Ferdinand. Maxmilián II. uvolnil podmínky pro židovské obchodníky, a právě toto bylo pravděpodobně zdrojem Maiselových úspěchů a bohatství – obchodoval s hedvábím, kořením, vzácnými kovy a měl kontakty po celé Evropě i na Blízkém východě.
Morderchaj Maisel byl nejen velmi úspěšný a zcestovalý obchodník, ale také bankéř. Na císařském dvoře Rudolfa II. zastával funkci tzv. dvorního Žida – dvorní Židé, působící zejména na dvorech středoevropských panovníků, byli obchodníci, kteří pro dvůr a šlechtu obstarávali vzácné zboží ze zámoří, zajišťovali armádní zásoby nebo poskytovali panovnickým dvorům kapitál či financovali nákladné vojenské a stavební projekty. Tito finanční specialisté se vyskytovali na panovnických dvorech už od osmého století, ale oficiální funkce byla zavedena až za císaře Rudolfa II. Ten osvobodil dvorní Židy od placení městských daní, mýtného nebo cel za zboží. Nemuseli nosit židovské označení, mohli jezdit na koni, pohybovat se u dvora, a mohli se také zabývat např. ražbou císařských mincí.
V době, kdy tuto funkci zastával Mordechaj Maisel, došlo k největšímu rozkvětu tehdejší pražské židovské
komunity, ale i židovské komunity v celých Čechách. Tento osvícený finančník a obchodník významně rozšířil pražské židovské ghetto, kde kromě Maiselovy synagogy postavil ještě Vysokou synagogu, vybudoval Židovskou radnici a tři klausury, tedy studovny, do nichž z Mikulova povolal rabína a tehdejšího největšího židovského teologa a vzdělance Jehudu Löwa ben Becalela. Židovské město nechal Mordechaj Maisel vydláždit a některé ulice opatřit lampami, což byl v tehdejší době doslova výstřelek modernity. Postavil také špitál, chudobinec a financoval opravy stávajících staveb – výrazně tak zvýšil životní úroveň tehdejších obyvatel ghetta. Drobným řemeslníkům a chudým lidem půjčoval peníze za velice výhodný úrok. Podporoval umělce a vzdělance a proslul také náboženskou tolerancí, což potvrdil například tím, že v roce 1581 částkou 100 tolarů podpořil stavbu křesťanského kostela sv. Salvátora.
Mordechaj Maisel zemřel v roce 1601, ale neměl děti a v poslední vůli odkázal půl milionu zlatých příbuzným, dva domy svým dvěma synovcům a značnou částku také chudým a své synagoze. Rudolf II. slíbil, že jeho poslední vůli bude respektovat. Svůj slib však nedodržel, celý Maiselův majetek nechal zabavit a Maiselovy synovce –dědice domů – Šemuela Maisela a Moše Kafku uvěznil. Přesto ale zůstal velký Maiselův odkaz v podobě prosperity pražské i české židovské komunity. Po římské byla ta pražská druhou největší židovskou komunitou v tehdejší Evropě. Praze se v tomto období „zlatého věku“ přezdívalo „město a matka v Izraeli“. Po rodu tažných ptáků, kteří k nám přišli možná až z území dnešního Iráku, k nimž Mordechaj Maisel náležel, zůstala v Praze nádherná stopa. Nejen v podobě synagog a dalších staveb, ale také ve vzpomínce na dobu, kdy se kultury a náboženství dokázaly snášet a obohacovat.
Mordechaj Maisel
První Žid
v Severní Americe
(16. stol. Praha – 1596 pravděpodobně na našem území)
Víme o něm s jistotou, že se narodil v Praze. Vyučil se v metalurgii. Osvojil si zejména, jak získávat zlato pomocí rtuti, a tyto znalosti pak prohluboval v Jáchymově, kde se seznámil s hornickými technologiemi popsanými německým učencem G. Agricolou ve spisu De re metallica. V roce 1581 se přestěhoval do Anglie, kde se věnoval studiu chemie a sloužil u Francise Walsinghama, rádce královny Alžběty I. V té době vynalezl rychlejší postup při čištění měděné rudy, který zajistil Angličanům technologickou převahu nad Španěly během vzájemného válečného konfliktu.
Gansovy znalosti chtěl využít rovněž Sir Raleigh, který toužil osídlit území Severní Ameriky v oblasti dnešní Severní Karolíny a Virginie. Přizval tedy Ganse, aby se coby metalurg a důlní expert zúčastnil jeho výpravy na ostrov Roanoke. Díky účasti na této výpravě se Joachim Gans v roce 1585 stal prvním doloženým praktikujícím Židem pocházejícím z Čech, který žil na území dnešních
Spojených států amerických. S Gansem se tu usadila asi stovka kolonistů. Angličané si na ostrově Roanoke postavili dřevěnou pevnost a sžívali se s novým prostředím i s domorodci, kteří se zpočátku chovali mírumilovně a novým osadníkům pomáhali. Angličané se k nim však chovali nadřazeně, první konflikty tedy na sebe nedaly dlouho čekat a indiáni se proti osadníkům postavili. Nakonec Angličany odvezla loď kapitána Francise Drakea a podobný scénář se opakoval ještě dvakrát. Ani jedna z výprav Sira Raleigha tedy nebyla příliš úspěšná a Joachim Gans se vrátil už z té první zpátky do Anglie. Za svého působení v anglické kolonii se věnoval ověřování kvality místních kovů, a to pomocí pece, kterou si sám vyrobil. Cihly, z nichž byla pec postavena, a vlastnoručně tavené měděné nugety jsou dnes jedinými dochovanými artefakty alžbětinského Nového světa. Po návratu domů se Gans usídlil ve Walesu a dohlížel zde na těžbu v dolech. Úspěchy mu vynesly mnoho závistivých nepřátel. Přestěhoval se do Bristolu, kde vyučoval hebrejštinu a kde ho v roce 1589 navštívil chichesterský biskup Richard Curteys. Když se Joachim Gans prohlásil za Žida, předvedl ho biskup před starosty
a konšely a poté byl Gans poslán k soudu do Londýna, aby jeho případ posoudila královská rada. V té době totiž byli Židé pronásledováni a kvůli své víře vězněni nebo popravováni. Naštěstí to nebyl případ Joachima
Ganse. Byl ale vypovězen z Anglie a odešel do německého Brunšviku, kde se těžila měď. I tady byl úspěšný a velmi zbohatl. Vrátil se do Čech, konkrétně do České Lípy, kde jeho potomci žili až do roku 1938. Joachim Gans se zasloužil o položení základů vědeckých metalurgických postupů a technické vyspělosti nejen na území Severní Ameriky, ale i Evropy. Coby praktikující Žid přispěl také k náboženské pestrosti Nového světa a jeho budoucí náboženské toleranci.
Joachim Gans
Volba vyznání
Lidé mají, bohužel, odpradávna potřebu dělit se na různé nesmiřitelné tábory a hloubit mezi sebou nepřekročitelné propasti. Toto sebezničující chování si v průběhu dob hledá rozmanité důvody a záminky. Může to být různá barva pleti, rozdílnost jazyků nebo třeba odlišnost uctívaných bohů.
Na začátku novověku se důvodem k nenávisti a válkám stalo pojetí křesťanské víry. Na jedné straně stáli katolíci, kteří přísahali na svou dávnou tradici a odvozovali své zvyklosti od prvních křesťanských koncilů. Proti nim vystupovali nekatolíci – tedy luteráni, evangelíci, kalvinisté, hugenoti, moravští bratří a další příslušníci nových církví a náboženských obcí. Ti byli přesvědčeni, že křesťanská víra se má očistit od nepravostí a omylů. České země ležely na rozhraní těchto táborů. Právě zde se kdysi zrodilo učení mistra Jana Husa, jehož obrana se stala příčinou husitských válek. Po jejich konci se katolíci s husity do určité míry udobřili a dokázali žít vedle sebe, dokud poslední český král nepadl v bitvě s Turky.
Čeští páni si museli zvolit nového krále a vybrali si zástupce mocného rodu Habsburků. Ten však stranil katolíkům. O sto let později se nekatolická šlechta vzbouřila a dalšího habsburského císaře odmítla. Páni si tehdy vybrali krále nekatolického. Už po jediném roce jeho vlády však vtrhla do země habsburská vojska a nekatolíky porazila. Nastaly čistky, věznění a popravy. Kdo odmítl přijmout jedinou – tedy katolickou – víru, musel odejít ze země.
Celá rozlehlá panství změnila majitele, univerzita přišla o významné učence, venkov o moudré kněze. A země ztratila pestrost názorů.
Nejmladší pobělohorský emigrant, věčný bojovník a vynálezce
(27. 12. 1619 Praha – 29. 11. 1682 Londýn)
Exil prožíval doslova od kolébky. Jako jedenáctiměsíční nemluvně ho jeho královští rodiče Fridrich Falcký a Alžběta Stuartovna při rychlém útěku z Prahy údajně málem zapomněli naložit do kočáru. Koš s dítětem tam prý strčil až duchapřítomný sloužící. O Ruprechtovi se pak s nadsázkou říkalo, že byl prvním a nejmladším pobělohorským exulantem. I jeho pozdější život se nesl ve znamení podobných dobrodružství a rychlých zvratů štěstěny.
Malý Ruprecht byl pokřtěn ve svatovítské katedrále. Ruprechtův otec, protestantský král Fridrich celý život věřil, že se vrátí na český trůn, a snažil se bojovat proti katolickým Habsburkům, zatímco jeho syn studoval v Haagu. Ovládal několik jazyků a byl to všestranně nadaný a velmi živý žák. A protože stejně jako otec věřil, že český trůn není pro protestanty definitivně ztracen, vstoupil do armády svého bratra Karla Ludvíka. Jako velitel pěšího pluku však v roce 1638 upadl do zajetí habsburské armády. Byl dopraven do Lince a ve vězení se ho jezuitští kněží snažili obrátit na katolickou víru. Císař Ferdinand III. mu nabízel německá knížectví a snažil se ho získat na svou stranu. Nebyl tak nelítostný jako jeho zesnulý otec Ferdinand II., který nechal popravit 27 českých vůdců stavovského povstání. Ruprechta si oblíbil i Ferdinandův bratr Leopold. Vězení tak spíš připomínalo pánskou společnost plnou zábavy, zejména v podobě loveckých výprav. A na těch Ruprecht vynikal dovednostmi i odvahou. I díky tomu se podařilo jeho strýci, anglickému králi Karlu I., po zaplacení výkupného dostat synovce na svobodu. Ruprecht ale musel přísahat, že už nikdy nebude bojovat proti Habsburkům. Tato přísaha zároveň znamenala, že se zříká nároků na český trůn.
Ruprecht se vypravil za strýcem do Anglie a ten ho uvítal s otevřenou náručí, protože zrovna probíhaly spory s parlamentní opozicí a Karel I. potřeboval na své straně schopné bojovníky. Mladičkého Ruprechta jmenoval generálem a synovec ho skutečně nezklamal.
V bitvě u Powig Bridge poprvé uplatnil novou vojenskou strategii – rychlý útok s velkou palební silou. Následovalo ještě mnoho bitev pod praporem Karla I. Úspěšnému vojevůdci přibývalo závistivých nepřátel ve vlastních řadách. Když pak byl neprávem obviněn ze zrady, přiběhl do královy ložnice a s křikem donutil rozespalého monarchu ke svolání čestného vojenského soudu, který ho zbavil všech obvinění.
Z Anglie se pak Ruprecht vydal do Francie, kde válčil za Ludvíka XIV. proti Španělům po boku maršála Gassiona a byl zraněn střelou do hlavy. Zranění zanechalo trvalé následky v podobě nekontrolovatelných záchvatů migrény, kterými pak Ruprecht Falcký trpěl do konce života. Když se dost naválčil ve Francii, vrátil se ke strýci do Anglie, kde se tentokrát v roli lodního admirála snažil porazit parlamentaristy Olivera Cromwella. Karel I. však občanskou válku prohrál a byl popraven. Ruprecht se dal na odboj a mstil se jako pirát přepadáváním anglických lodí ve Středozemním moři, Atlantiku a Karibiku. Bojoval dokonce v barvách Habsburků proti Turkům. Když se po smrti Cromwella dostal na trůn Ruprechtův bratranec Karel II., Ruprechtovi se za jeho předchozí služby bohatě odměnil, a on za něj pro změnu opět bojoval, tentokrát proti Nizozemcům. Mezitím se stihl podílet na vzniku anglické Královské společnosti, a především v roce 1670 založil Společnost Hudsonova zálivu, která v dalších stoletích fakticky kolonizovala Kanadu. Vyráběl novými způsoby sklo, inovoval chirurgické nástroje, navrhoval předchůdce dnešních torpéd, potápěčské skafandry a střelné zbraně. Zejména však až do své smrti spravoval anglická zámořská území –tzv. Země prince Ruprechta o rozloze 1,5 milionu čtverečních mil, přibližně třetinu dnešního území Kanady. Zemřel na zánět pohrudnice v roce 1682 a je pohřben v kryptě Westminsterského opatství v Londýně. Jeho život je důkazem, že pokud v sobě má člověk patřičný zápal, dokáže nejen zvrátit záměry osudu, ale stát se admirálem vlastní štěstěny.
Ruprecht Falcký
První americký korzár z Čech
(asi 1621 Mšeno u Mělníka – 1686 Maryland)
Jeho jméno se píše všelijak: Augustin Heřman nebo taky Augustine Herrman Bohemian či Bohemiensis. Každopádně si je zapamatovali hlavně v USA, kde se můžete prohánět po marylandské dálnici The Augustine Herman Highway č. 213 mezi Chestertownem a Elketonem a obdivovat tady řeku jménem Bohemia River s její přítoky Big Bohemia Creek a Little Bohemia Creek.
Jeho otcem byl pravděpodobně evangelický kněz Abraham Heřman, který musel uprchnout do Nizozemska po bitvě na Bílé hoře. Augustin uměl krásně a přesně malovat a vyučil se kartografem a zeměměřičem. V Nizozemsku se možná přiučil i obchodnickému řemeslu a rozvinul svůj talent na jazyky – mluvil latinsky, německy, nizozemsky, anglicky, španělsky a portugalsky. První zápis o jeho americkém působení pochází z roku 1644, kdy v tehdejším Novém Amsterodamu (dnes New York) vystupoval jako zástupce amsterodamské firmy Peter Gabry & synové. Brzy si ale založil vlastní firmu a obchodoval s kožešinami, tabákem, indigem a otroky. Vlastnil nemovitosti na dolním Manhattanu v obchodních čtvrtích i velkou část New Jersey. Ještě mu nebylo ani třicet let a stal se členem Rady devíti, poradního sboru guvernéra Petera Stuyvesanta. V Novém Amsterodamu nechal postavit velkou zeď proti nájezdům indiánů, po níž byla později pojmenovaná slavná ulice bankéřů – Wall Street.
A aby vší té činorodosti nebylo málo, pořídil si tento podnikavý muž rychlou fregatu La Grace, jež proslula po celém Karibiku, když u pobřeží Guatemaly zajala dvě velké obchodní plachetnice s nákladem cukru, tabáku, ebenového dřeva a vína. Nizozemci válčili v Novém světě s Angličany a Španěly a korzárství – tedy přepadávání lodí nepřítele – bylo tehdy celkem běžnou součástí prosazování ekonomických zájmů. Augustin Heřman měl na přepadávání lodí dokonce pověření své země a část kořisti odváděl přímo tehdejšímu guvernérovi.
Jeho život byl pestrý a plný změn – dvakrát se oženil, pohádal se s mocným guvernérem Stuyvesantem, a ten ho dokonce nechal několik dní sedět ve vězení
pro dlužníky, kam se Heřman dostal, protože provoz lodi a správa nemovitostí stála víc, než vydělal. Pak ale vypukla anglicko-nizozemská válka a jazykově a diplomaticky nadaný Heřman začal působit jako prostředník při vyjednávání Nizozemců s Angličany. Díky tomu mu byly odpuštěny dluhy a on se v roce 1659 vydal na diplomatickou misi do tehdy britského Marylandu. Seznámil se tam s dalším guvernérem, Cecilem Calvertem, lordem z Baltimoru. Přestože stáli na opačných stranách sporu, spřátelili se a Heřman pro Calverta zhotovil mapu sporného hraničního území, aby byla jasně zobrazená hranice mezi koloniemi obou zemí.
Nebylo to ale jednoduché, vždyť se přesouval na území nepřítele. Guvernér Nového Amsterodamu Stuyvesant ho nechal nejdříve uvěznit, tentokrát ne jako dlužníka, ale jako britského agenta. Podle legendy Heřman předstíral šílenství a odmítl sesednout z koně, uvěznili ho tedy i s koněm, na kterém pak jako na Šemíkovi přeskočil hradby a uprchl do Marylandu. Tam za svou unikátní mapu, která se používala ještě 200 let po jeho smrti, získal obrovské pozemky a nazval je Bohemia Manor. Stal se z něj úspěšný a bohatý Američan. Po smrti první milované ženy Jannetje Verlettové, s níž měl pět dětí, se podruhé oženil s Angličankou Catherine Wardovou, aby urychlil žádost o občanství. V roce 1669 ho od anglických úřadů opravdu získal – šlo o první písemné potvrzení v historii, že je obyvatelem Ameriky. Manželství však nebylo šťastné.
Přestože jeho rod nakonec v roce 1751 vymřel po mužské linii a panství se rozpadlo, Augustin Heřman zanechal jako první Čech v Americe, který byl na svůj původ hrdý, skutečně velkolepou stopu.
Heřman
Učitel, kterého znají všichni
(28. 3. 1592 jihovýchodní Morava – 15. 11. 1670 Amsterodam)
Jméno Jan Amos Komenský mnoha lidem evokuje nejen slavného pedagoga, učitele národů, ale také představu vynuceného odchodu z vlasti za svobodou vyznání. Jan Amos Komenský je bezesporu náš nejslavnější exulant. A když se ve světě řekne „Comenius“, mnoho lidí, zejména učitelů, si vybaví základy pedagogického systému své země, ať už jde o Švédsko, Německo, Maďarsko, Holandsko, nebo třeba Brazílii. Jméno Comenius zůstane v každém vzdělaném učiteli na světě symbolem převratné myšlenky, že vzdělávání má být především názorné, praktické a přizpůsobené schopnostem žáků. Zároveň má být dostupné všem, a to jak dívkám, tak chlapcům. Tvrdit, že Komenský v mnohém předběhl svou dobu, by bylo velmi nepřesné. Jan Amos Komenský předběhl mnoho dob, a i proto jsou jeho myšlenky a zejména didaktický odkaz živé dodnes a doslova na celém světě. Nevíme přesně, kde se narodil. S jistotou víme, že to bylo na Moravě. Možná v Uherském Brodě, možná v Nivnici, možná to byla Komňa. Jeho otec pravděpodobně pocházel z Uher a byl to kněz jednoty bratrské. Jan Amos Komenský studoval bratrskou školu v Přerově, ale ve studiích pokračoval v Herbornu, Amsterodamu nebo v Heidelbergu. V roce 1614 se stal rektorem bratrské školy v Přerově, o dva roky později byl vysvěcen na kněze. Působil jako rektor bratrské školy a správce sboru Jednoty bratrské ve Fulneku, ale po porážce na Bílé hoře a stavovského povstání odmítl v roce 1621 konverzi ke katolictví a musel se skrývat na různých místech, např. na panství Karla Staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí. V roce 1622 také řádila morová epidemie, při které mu zemřela první žena a dvě děti. Po jejich smrti Komenský napsal filozoficko-útěšný spis Hlubina bezpečnosti a svému ochránci, Karlu Staršímu ze Žerotína věnoval jedno ze svých nejznámějších děl Labyrint světa a ráj srdce.
V roce 1628 jako náboženský exulant odchází do polského Lešna. Tam nejenže nachází útočiště, ale začíná se také věnovat didaktice a psát učebnice jako Brána jazyků otevřená.
V této době ho už jako pedagogického odborníka zvou na všechny významné univerzity tehdejšího nekatolického světa a přednáší na pozvání anglického parlamentu před Královskou akademií věd. V roce 1642 pomáhá reformovat švédské školství, totéž dělá také v Uhrách, kde vznikají jeho nejznámější pedagogická díla podpořená dlouholetou učitelskou praxí v Přerově, Lešně nebo sedmihradském Šarišském Potoce – Orbis pictus (Svět v obrazech) a Schola ludus (Škola hrou). U toho neustále pracuje na svých filozofických, pedagogických a pansofických knihách, encyklopediích a slovnících. Snaží se zejména o tzv. vševědu – o obsáhnutí všech tehdejších dostupných znalostí. A to navzdory tomu, že v osobním životě ho stíhala rána za ranou – zemřela i jeho druhá žena a v roce 1648 se sice dočkal konce třicetileté války, ale také vestfálského míru, který pro náboženské exulanty, jako byl on, znamenal konec nadějí na návrat do vlasti, kde vládli katolíci. Na toto téma napsal Kšaft umírající jednoty bratrské coby její poslední biskup. Komenského spisovatelsky plodný exilový život v Lešně ukončil v roce 1656 devastující požár související s invazí Švédů do Polska. V ohni shořel nejen jeho veškerý majetek, ale také mnoho rukopisů. Zničený učenec uprchl kvůli prokázané spolupráci se Švédy do Amsterodamu, kde si ho tamní vzdělanci považovali. Konečně mohl v klidu pracovat. Spřátelil se mimo jiné s Rembrandtem van Rijn, který namaloval jeho portrét. Jako mírotvůrce se Jan Amos Komenský účastnil mírových jednání za anglicko-nizozemské války. Zemřel v roce 1670 za přítomnosti své třetí ženy Jany a syna Daniela. Pohřben byl v kostelíku v Naardenu. Mnoho myšlenek, které prosazoval před více než třemi sty lety, považujeme dnes za samozřejmost. Víme, že vzdělání nikdy nekončí, že obecná škola by měla být v každé obci nebo že po ukončení vzdělání bychom měli cestovat. Ale často nevíme, že za tyto myšlenky a jejich prosazování po celém světě vděčíme nejslavnějšímu českému exulantovi.
