Košile a kravata
K obleku nosíme výhradně košili s dlouhým rukávem, protože nám musí z rukávu saka vyčnívat vždy minimálně centimetr až dva manžety košile. Ani v parném létě si pod sako nevezmeme košili s krátkým rukávem a nelze doufat, že si toho nikdo nevšimne. Stačí, aby někdo při obědě navrhl, aby si pánové odložili saka, a ocitneme se v prekérní situaci. Košile s krátkým rukávem je pro volný čas, není to košile společenská, a nikdy si ji proto nevezmeme pod sako.
Ve starověku hrála roli košile, tedy spodního oděvu, tunika, na ní se nosila tóga, v raném středověku to byl pruh látky s otvorem pro hlavu. Evropané se naučili nosit prádlo od Arabů při křižáckých výpravách ve 12. a 13. století. Všimli si, že mohamedáni nosí pod hrubým svrchním šatem jemnou tkaninu, která jim chrání tělo. Byl to pruh plátna s vystřiženým otvorem.
Osvojili si ho a říkali mu „casula“, z čehož vzniklo slovo košile. Ve vrcholném středověku už košile měla střih s rukávy, ale bez límce a manžet. Místo nich byly tkanice, kterými se otvory pro hlavu a pro ruce stahovaly. Košile se oblékala přes hlavu a byla ukryta pod kabátcem, takže z ní byla vidět jen část náprsenky.
Běžně byla denní košile současně i noční košilí, večer se jen svlékl svrchní šat a v košili se uléhalo do postele, a to jak ženy, tak muži i děti.
K jednobarevné košili se hodí výrazné proužkované kravaty. V Anglii měly proužkované kravaty svůj význam – signalizovaly příslušnost k univerzitě, klubu nebo pluku. Four-in-hand je jednoduchý kravatový uzel, mírně asymetrický, takže vytváří dojem mírně nedbalé elegance.
Se stále zdobnějšími obleky se začaly košile odhalovat, len nahradil batist, tkanice nahradily barevné stužky, náprsenka byla zdobena vyšíváním a pak se objevil i límec a manžety, časem i odnímatelné, protože to, co bylo vidět, muselo být bezvadně čisté. Tělo košile zůstávalo stále skryto pod kabátcem. Límce, jež se objevily v renesanci, tzv. krejzlíky, měly tvar širokých okruží, bohatě nabíraných, velkých jako kolo od vozu. Krejčí španělského krále dokonce vybavil límec kovovou výztuží. Období této nepraktické módy netrvalo dlouho, ale límce už nezmizely. Změnily se ve vysoké stojáčky, posléze v bohatě nařasené límečky, v nichž se už nosil šátek, steinkirk, předchůdce dnešní kravaty. Ve 20. století ustupoval stojací límeček ve prospěch ležatého límečku, jaký nosíme dnes. Stojáček dnes využijeme už jen k fraku, můžeme i ke smokingu, k obleku se nenosí.
Košile s předním zapínáním byla patentována až v roce 1871, od té doby si ještě nestačila vydobýt právo být svrchním oblečením, proto je to stále prádlo a to je důvod, proč si muž ve společnosti nemůže odložit sako, kdykoli by si přál.
Proužkovaná košile (více společenský je jemný proužek) a puntíkovaná kravata. Límeček je více sevřený, proto je vhodný jednoduchý, souměrný Shelbyho uzel. Čím je kravata hutnější, tím lépe uzel vypadá.
Hnědé boty nosíme přes den, hodí se k dennímu (šedému nebo modrému) obleku nebo ke tvídovému či manšestrovému obleku, ke svetru, k džínám. Večer do společnosti si nemůžeme vzít jiné boty než černé s tenkou koženou podrážkou podle britského pravidla: „No brown after six.“ Italové a Francouzi se tímto pravidlem moc neřídí, nosí hnědé boty i večer, dokonce i k černému obleku, což odporuje obecně uznávaným standardům etikety. Klasický britský styl pároval vlněné obleky s botami na masivní podrážce (ještě dnes jsou oblíbené ve Vídni), ale italská móda posledních desetiletí nás naučila nosit tenké podrážky, aby vynikl jejich soulad s elegantním oblekem z tenké látky s projmutou (slim line) fazonou. Boty na vysoké platformě nebo s gumovou podrážkou jsou vycházkové a do společnosti se nehodí.
Volba špičky, tvaru nebo vzorku je individuální, ale pomůže nám ještě jedno hledisko: existují boty s uzavřeným a s otevřeným šněrováním.
„Vyšší“ formu představují oxfordky neboli boty s uzavřeným šněrováním: svršek boty tvoří jeden celek a jazyk je zespodu separátně všit pod svršek. Líčka s tkaničkami přiléhají těsně k sobě. Tkaničky se u nich vážou vodorovně. Tyto boty jsou považovány za společenštější, jsou předepsány třeba k žaketu. Méně formální jsou boty s otevřeným šněrováním, ty se nazývají derby, u kterých je jazyk součástí svršku a boční díly jsou přišity k přednímu dílu, líčka s tkaničkami jsou rozevřená a prosvítá jimi jazyk jako kontinuální pokračování svršku.
Tkaničky můžeme vázat vodorovně (hyperkorektní forma) nebo do kříže. V Americe se jim říká blucher podle pruského vojevůdce Blüchera, který je prosadil v době napoleonských válek pro vojáky své
Všechny kožené prvky mají být stejné barvy, i když mohou kolísat v tónech. K černým botám se tedy nenosí hnědý opasek. Boty, pásek, řemínek na hodinkách a peněženka by měly být téže barvy.
Doplňky
Kapesníčky a kapesníky
Kapesníček v náprsní kapse je jedním z mála doplňků, které prozrazují osobitost a sebe vědomí muže ve společnosti. Je zřejmé, že díky kapesníčku se stáváme nápadnějšími, a tak plachá povaha raději volí variantu bez kapesníčku. Je to jako s motýlkem – chceme-li vyniknout, upoutat pozornost, zvolíme tyto méně obvyklé doplňky, nechceme-li na sebe upozorňovat, necháme kapesníček doma. Nicméně byla by to škoda, protože právě kapesníček ve vnější náprsní kapse je jednou z mála možností, jak může muž svůj standardizovaný oděv oživit. Muži nemají ani zdaleka tolik kreativních možností jako ženy, jak ozvláštnit svůj zjev. Po vynechání vest, „psích deček“, klobouků či cylindrů, plastronů a rukavic jim zbyl jen kapesníček v náprsní kapse. Není pravda, že kapesníčky by se měly spojovat s kravatou, naopak – můžeme je nosit k tvídovému saku či blejzru s pulovrem nebo k saku a košili bez kravaty, hodí se ke společenskému obleku i ke sportovnímu saku.
Kapesníčky jsou buď jednobarevné, nebo pestré a často stojíme před rozhodnutím, který použít. Volba barvy a vzorku je zcela na vkusu muže, neodvíjí se ani od kravaty, ani od košile nebo saka, prostě žádné pravidlo neexistuje, jediným cílem je harmonie. V obchodech nám nabízejí sady kravat a kapesníčků do vnější náprsní kapsy ze
Kapesníček v náprsní kapse je jedním z mála prvků, kterými může muž ozvláštnit svůj outfit. Zde se kreativitě, fantazii a nápaditosti meze nekladou, muž jen musí prokázat jistou míru vkusu. Kapesníček by měl jen nenápadně korespondovat s kravatou (rozhodně nesmí být z téže látky) nebo askotem, případně s košilí nebo sakem. Skládá se na několik způsobů, od nenápadné rovinky rovnoběžné s kapsou až po mohutné liliové květy.
v dámské módě je kostým. Objevil se sice už v 19. století jako sportovní úbor vhodný pro jízdu na koni, ale slávu mu zajistila až Coco Chanel ve dvacátých letech 20. století a nová doba si vyžádala jeho masového využití. Ženy si rychle zvykly na „pánský“ styl, protože byl univerzálně použitelný: kostým můžeme nosit do kanceláře, na společenské akce, na návštěvy, na garden party i do divadla. Na rozdíl od pánského saka může žena odložit své sako kdykoli, protože halenka nebo top je svrchní oblečení.
Kostým působí seriózně, uměřeně, proto je nejvhodnější součástí business dressu. Má velkou výhodu: nevychází z módy a nepodléhá módním trendům, proto investovat do dvou tří kostýmků je pro ženu-manažerku neocenitelná investice. Můžeme volit mezi různými barvami a vhodně je kombinovat, můžeme použít saka a sukně nebo kalhoty k jiným součástem dalších kostýmů. Kalhotový kostým je dnes již stejně společensky přijatelný jako kostým se sukní. Kostým může být strohý, k obchodnímu jednání, nebo rafinovaný, ozdobený broží a s atraktivním topem, jako večerní oděv do společnosti. Celý den v něm vypadá žena solidně, společensky a dokonale.
Z námořnické uniformy je odvozen blejzr, jednořadové i dvouřadové sako v původně námořnické modři s mosaznými knoflíky.
Dvouřadové se hodí pro vyšší, štíhlejší ženy (nosívala ho princezna Diana), hodí se k němu jak klasická halenka a sukně, tak tričko a šedé kalhoty. Podle kombinace vytvoří blejzr solidnější nebo ležérnější vzhled, vždy ale působí elegantně. Summer casual dress, letní neformální oblečení do města, na party, na cesty. Bílé kalhoty nebo capri pastelových barev doplněné tričkem jsou pohodlné, přitom elegantní a vytvářejí dojem nedbalé elegance. Volbou bot může žena zvyšovat nebo snižovat společenskou úroveň celého outfitu.
jednobarevných (jedna z nich určitě bílá) a několik vzorovaných (nejdecentnější je proužek). Barvy jsou obvykle diktovány módou anebo oblibou majitelky. Platí, že čím méně je halenka nápadná, tím je univerzálnější.
Boty
Klasickou dámskou botou je lodička, uzavřená bota s elegantním profilem s kulatým výřezem na nártu. Vychází z tvaru renesanční pánské boty, ale navíc má podpatek. Muži si sice už dříve vypomáhali podpatky, aby se zdáli být vyšší, ale v 18. století ženy pochopily, jaké výhody jim podpatek nabízí, a tak si ho přivlastnily. V padesátých letech 20. století přišli módní návrháři s „jehlami“, a tak se vysoké podpatky v rozmezí 3–6 cm v mnoha obměnách drží dodnes. Dnešní výrobci lodiček je často vybavují podpatky sahajícími do závratných výšek. Lodičky opticky prodlužují nohu, dávají jí větší eleganci, nutí ženy ke kratšímu a důstojnějšímu kroku a vzpřímenému držení těla. Lodičky mají plnou špičku i patu, a i když jim boční vykrojení a vysoké podpatky dávají vzrušující napětí, svou uzavřeností jsou uměřené a „cudné“, takže se hodí pro obchodní jednání i do společnosti. Lodičky se hodí k šatům, dlouhé sukni, kalhotám, džínám, krátké sukni i ke kostýmu.
Na pohodlnější procházku, do práce nebo na garden party si ženy vyberou raději ploché baleríny, které mají svůj původ v baletních „piškotech“ s oblou špičkou. Proslavila je v padesátých letech Audrey Hepburnová. Malým ženám nebo ženám s krátkýma nohama moc radosti neudělají, těm více prospějí lodičky na vyšším podpatku, ale pro vyšší ženy jsou ideální. Pohodlné jsou také ploché lodičky na nízkém podpatku zdobené sponou nebo mašlí, model zvaný Vara.
Střevíce Vara jsou vedle klasických lodiček považovány za nejúspěšnější dámské boty v historii obuvi. Varu vytvořila nejstarší dcera Salvatora Ferragama Fiamma v roce 1979. Zadáním bylo vytvořit botu, která by byla pohodlná tak, aby v ní žena vydržela několik hodin bez únavy, a natolik elegantní, aby se dala použít při různých společenských příležitostech, tedy i na běžný večírek. Úspěch bot Vara vychází z uměřeného minimalistického designu – uzavřená bota vychází z tvaru lodičky, ale kvůli pohodlí je v nártu o něco širší a sklon je vypočítán tak, aby se klenba nohy zbytečně neunavovala.
Střevíčky s volnou patou, nebo dokonce otevřenou špičkou nejsou považovány za stejně společenské jako lodičky – ukazují „příliš mnoho“, a proto nejsou určeny na vysoce společenské akce. Tam bychom měli dát přednost uzavřeným botám. Také proto, že se žena nedostane do konfliktu s povinností mít současně punčochy. Má-li žena pouze volnou patu, může použít punčochy bez zesílených částí na chodidlech. Pak lze doporučit pěti- až osmidenierové punčochy v tělové barvě bez zesílených partií, které působí, jako by žena
Vysoké podpatky kdysi nosili jen muži, teprve v 18. století si je osvojily ženy a mužům je uzmuly. K výbavě ženy lodičky na vysokém podpatku patří, výška podpatku ovšem závisí na nositelčině konstituci, věku a zálibě. Lodičky opticky prodlužují nohu, dávají jí větší eleganci, nutí ženy ke kratšímu a důstojnějšímu kroku a vzpřímenému držení těla. Lodičky mají plnou špičku i patu a hodí se pro obchodní jednání i do společnosti. Oblíbené jsou ploché baleríny, ty se ovšem nehodí pro společenské akce, jako je divadlo, koncert nebo ples. Pohodlné jsou také ploché lodičky na nízkém podpatku zdobené sponou nebo mašlí, model zvaný Vara.
