„Duch tratí sílu, když starost o chléb vezdejší jej tíží.“
Božena Němcová 1820–1862
„Žena muži je jako klíč od špajzu. Musí viset na hřebíku třeba týden, ale musí být stále uchystaná.“
Anna Bourgesová 1856–1930
„Dítě, do své smrti se modli a trp za svět. Vytrpíš si na světě a potom přijdeš ku bráně mé.“
Kristina Ringlová 1878–1957
Před šibenicí, jejíž trámy pokrývá jinovatka, stojí kat. Na jeho černé buřince ulpívá sníh.
Vedle něj jeho nejstarší syn, rovněž v černém, se živýma očima, roztřesenýma rukama, odhodlán udělat dojem. Je mu osmnáct let, na bradě mu po holení zaschlo několik kapek krve a píše se, že je to teprve jeho druhá poprava. První vykonal před rokem, když jeho otce postihla srdeční slabost a přestal cítit paže, tudíž nezbývalo, než aby ho syn zastoupil a popravu provedl rukou tak jistou, že jej noviny označily za jistého nástupce.
Druhý z pomocníků je mladičký student medicíny, který práci získal náhodou, když se potkal s katem v místní hospodě. Mrtvol se prý nebál, při studiu jich ostatně již několik viděl a zlákala ho představa snadno vydělaných peněz – teď se ale na šibenici třese jako osika a choulí se do tmavomodrého svrchníku, protože nic teplejšího, ale ani tmavšího nevlastnil.
Kolem šibenice je půlkruh vojínů, loket k lokti, kníry se jim tetelí mrazem, a za nimi už se tísní diváci, mezi nimiž jsem stísněná i já, a nás všechny tísní stěny vězeňského dvora, kde ze zamřížovaných oken cel vykukují všechny ty tulačky, zlodějky, andělíčkářky a vražednice, rozechvělé úlevou, že dnes na ně nepřišla řada, přesto neschopny odtrhnout oči od smrtícího divadla.
Z nebe se snáší vločky, drobné a ostré jako skleněný prach, a mráz námi všemi lomcuje, ale držíme. Většina diváků sundala rukavice a ruce spoutala růženci, někteří zdvihají k nebi svaté obrázky. Jiní škrábají do zápisníků, které si opírají o zápěstí nebo o rameno diváka před sebou. Všichni natahují krky, jak se snaží spatřit čerstvě stlučenou šibenici v celistvosti a nahlédnout katovi do otevřeného koženého kufru, který mu leží u nohou. Já se také natahuji na špičky, i když ještě není co k vidění, a holou rukou si svírám hrdlo.
V tu ránu započne bubnování.
Ozve se zaskřípění otevírající se brány.
Krista vstoupí na dvůr v doprovodu ředitele a vězeňského duchovního. Má na sobě šaty světlé barvy, s rozepnutým límcem, šlachy na krku se jí napínají. Je zapásána do kožené šněrovačky, která jí svírá paže kolem těla. Diváci se před ní rozestupují jako moře před Mojžíšem, bubny víří, vojíni jsou v pozoru.
Krista jistým krokem vystoupá k šibenici. Duchovní přiblíží krucifix a Krista k němu natáhne ústa. Zároveň s pohybem jejích rtů pozvedne několik ctitelů v publiku svaté obrázky.
Katův syn mezitím klekne na jedno koleno, sáhne Kristě pod sukně a začne jí svazovat nohy. Kdosi kousek ode mne se zasměje. To se musí výš, hochu! Odpovědí je mu však jen hrobové ticho.
Postavím se na špičky. Krista má boty nazuté naboso a promodralé nohy jí pod provazy bělají. Zatímco katův syn utahuje provazy s téměř omluvným úsměvem, student medicíny se statečným výrazem zkouší pevnost nalojované smyčky nad její hlavou. Snažím se připomenout si slova advokátova. Odsouzenec okamžitě ztrácí vědomí, kvůli těžkému uzlu na oprátce, který se při otevření propadla ihned utáhne.
Odsouzenec pak visí jen několik málo minut, než přivolaný lékař konstatuje smrt. Nic neucítí. Bude to, jako by usnula.
Duchovní odtáhne krucifix od Kristiných úst, udělá jí prstem na čele křížek. Pak ji pomocníci přitáhnou na propadlo. Vsadí jí hlavu do smyčky. Jak se jí smyčka dotkla hrdla, Kristin dech ztěžkne. Padne to na ni, to vědomí, že není cesty ven. Je lapena, smyčka se stahuje, těžce se jí dýchá, paže se ve šněrovačce napnou, šlachy na krku se vyboulí, duše se možná smířila, ale tělo se brání. Pohnou se jí rty. Chce něco říct! Její hlas je však spoutaný a bubnování příliš hlasité, od úst jí začnou samou námahou odlétávat sliny. Bubny víří. Daří se mi odezírat z jejích rtů a jsou to pořád tatáž slova.
„Viděla jsem Ji!“
„Já jsem nevinná!“
Vyrazím vpřed, procpu se mezi dva muže v kabátech, jenom aby mne popadli dva vojíni a hlasité bubnování zarazilo výkřik v mých ústech. Snažím se zakousnout do dlaně, která mi svírá obličej, prokousnout černou kůži rukavice, ale nedaří se mi to, stejně jako se mi nedaří vyprostit z paží, které mne svírají, zapřu nohy o zamrzlou zem a vzepřu se vší silou, kterou v sobě mám, ale nestačí to, jejich dvě těla mne hravě přetlačí, podlomí mne v kolenou a srazí mne, šibenice zmizí z dohledu a mám před očima jen tmavou zeď všech holínek a nohavic, a když mne silou opět zvednou, je to právě včas, abych naposledy spatřila Kristinu živou tvář. Naše oči se na vteřinu setkají. Její plíce naposledy naberou vzduch. To, co chce říct, už ale neuslyším – jenom skřípající dřevo, jak se otevírá propadlo.
A pak se nalojovaný provaz napne pod tíhou jejího padajícího těla.
Je slyšet zadušený výkřik a křupnutí, a pak nás zalije ticho.
Provaz, který je příliš krátký, zadrnčí. Kristiny nohy, svázané pevně k sobě, se propínají, ohýbají a hledají pevnou
zem. Kat se synem si vyměňují poděšené pohledy, provaz je špatně vyměřen, smrt se stává nedůstojnou. Student medicíny vykročí k provazu, nejspíš ho chce odříznout, ale ředitel věznice ho zadrží.
Někdo z diváků se zaúpěním omdlévá.
Kristino tělo se mrská dál, oční bulvy protáčí se na bělma, paže se pokouší vyprostit z řemenů. Nedokážu se na to dívat, zároveň však vím, že nesmím promarnit jedinou vteřinu. Ten smrtelný zápas trvá celé hodiny a já ani jednou nemrknu, nevydechnu.
Trvá to věčnost, ale konečně, konečně tělo zápas vzdá a duše letí k nebesům.
Kolem mne pronesou dva muži jednoho žurnalistu, který během popravy omdlel.
Ke Kristě vykročí lékař a rozpárá jí předek šatů, aby zkontroloval, jestli dýchá.
A rozezní se umíráček. Duchovní pozvedne kříž. Okolostojící muži obnaží hlavy.
Vojíni mne pustí a já se před ně vysypu na zem jako balík hadrů.
Katův syn se odvrátí od těla, odpotácí se ze schodů dolů a pozvrací se. Student medicíny má na ústech kapesník a snaží se prodrat od šibenice k bráně, diváci mu však neuhýbají, žurnalisté ho chytají za rukávy, a tak zařve a prudce zamává rukama, aby mu udělali prostor. V tom výkřiku je všechna bolest světa, já však ze sebe nemůžu vydat ani hlásku. Na okamžik mne napadne, jestli jsem také nevydechla naposled. Cítím, jak mi tající sníh prosakuje spodničkami, ale nedokážu vstát.
A pak to uvidím.
Místo toho, aby diváci zamířili rovnou k východu, jdou kolem šibenice, kde stále visí Kristino tělo. Chvíli nevidím,
co dělají, ale pak si toho všimnu. Vytahují z kapes zavírací nože a odřezávají ze šibenice třísky. Ty pak schovávají do kapesníků nebo mezi stránky modlitebních knížek. Nechápu, co to má znamenat. Připadá mi to jako svatokrádež, jako by si jeden po druhém ustřihávali kadeře jejích vlasů, avšak nemám sílu cokoliv říct. Dokud se dvůr nevyprázdní a Kristu nezačnou sundávat do rakve, nejsem schopna ani vstát ze země.
Doufala jsem, že bude vypadat, jako by spala. Bude to, jako by usnula. Obličej má ale v posmrtné křeči, oči má dokořán, krk přeražený doleva. Roztřesenou rukou se natáhnu a dotknu jejích vlasů, jejích pootevřených úst.
Před očima stále vidím její padající tělo. Nic z toho, v co jsem v hloubi duše doufala, se nestalo. Nebesa se neotevřela, bílá holubice se nerozletěla. Žádný zázrak se nestal. Zemřela jako člověk z masa a krve. Není zázračná, není svatá, jenom děvče, které se nestihlo dožít třiadvaceti let.
Víko rakve se zaklapne, je natřené na černo a je na něm namalován bílý kříž. Dozorci rakev zvednou a odnáší ji pryč.
A já ji doprovázím tak dlouho, co mne jen nohy unesou, s prsty dotýkajícími se zavřeného víka.
Viděla jsem Ji. Opravdu, Kristo?
Já jsem nevinná. Jsi, dcero moje?
1881
Začalo to v létě.
V hospodě se nedalo dýchat, měly jsem blůzy vyhrnuté do podpaží, studené namočené hadry za krkem, okna otevřená dokořán. Všem se nám vlasy lepily na krk a nadávaly jsme, že zrovna dnes nepřišel holič, jemuž jsem obvykle dovolila stříhat u jednoho ze stolů pod podmínkou, že si každý z jeho zákazníků koupí alespoň jednu skleničku.
Hospodu, do níž jsem se narodila, jsem milovala. Vonělo to tu dřevem, pivem a nastrouhaným mýdlem, které se spolu s ostříhanými vlasy zachytávalo do spár mezi prkny.
Stěny byly bíle omítnuté a pokryté svatými obrázky, za jejichž rámečky jsem v létě zastrkávala sušené květiny a v zimě větvičky borovic. Dotek ženské ručky, jak by řekl můj muž. Podobně jsem si dávala záležet i na ubrusech, které pokrývaly těch osm dřevěných stolů, které v místnosti byly. Kdysi bývaly bílé, neustálým praním a používáním však zežloutly, ale já se vždycky hrbila nad každou dírkou, každou utrženou krajkou, každou skvrnou od omáčky nebo od piva.
Kachlová kamna byla smaragdově zelená, pult s pípou naleštěný tak, že ho člověk mohl málem používat místo zrcadla, za ním dvě řady skla a nad nimi dva portréty, jeden císařpána a druhý císařovny na koni. Od výčepu se chodilo do kuchyně,
z kuchyně do světnice nebo do dvora, kde bývala svého času stáj, teď v ní však byla jenom hromada dřeva a slepice.
Bylo mi tehdy pětatřicet let a toho léta jsem byla pátým rokem vdovou. V hospodě jsme po smrti mého muže žily a pracovaly tři, já, moje první a jediná dcera a Anežka, sirotek a posluha. Dceřino jméno psali různě, Kristina, Kristýna, Kristína, ale nikdo jí neřekl jinak než Krista. Onoho osudného dne jsem ji vyslala s odřenou bandaskou a vykasanou sukní do lesa, aby nasbírala borůvky.
Děvče šlo do lesa, jako každý den, psali.
Ale v šestnácti letech už to nebylo žádné děvče. Dokončila školu s vynikajícími známkami, chytřejší a pohotovější ženštinu by člověk pohledal, do školy však chodila nerada, slabomyslná, obličej měla ještě dětský, nevinná, ale tělo dospělé, necudná, měla tmavé vlasy, krásné, dlouhé a bohatě nakadeřené jako císařovna, dáma, husté obočí, ještě hustší řasy, pod nosem jemný knírek a byla pomalu vyšší než já, mužná.
Už v pěti letech jsem ji postavila na štokrle v kuchyni a dala jí do ruky ostrý nůž, aby porcovala, ochotná, v osmi letech dostala do ruky sekeru, aby na dvoře štípala třísky do kamen, neurvalá, v deseti letech byla schopna rukou jistou zlomit kuřeti vaz, vykrvit jej a oškubat, stejně tak vzít do ruky váleček, klepnout jím rybu po hlavě, chytit ji pod skřelemi a vyhrábnout vnitřnosti. Krvelačná. Mnohé se toho o ní napsalo a mnohé ještě napíše. Ke každému dni přistupovala s vervou, kterou jí mohl kdekdo závidět.
Stejně jako mně se jí hnusilo, že dřeme v hospodě, která nám padá na hlavu. A že k nám chodí akorát tak Stehlík a jeho dřevaři, co ji už jako dítě chytali za zavazování u zástěry a smáli se, když se jí nedařilo vytrhnout.
Stehlík ten den seděl na pivu uvnitř. Pil u mne zadarmo, a ještě jsem mu každého prvního splácela dluh, a tak se mohl roztahovat. Byl o nějakých deset patnáct let starší než já, když jsem byla dítě, on už se začal otáčet za ženami. Měl pro ně slabost a milostivě jim dovoloval, aby mu do lesa chodily na borůvky, sbíraly houby, nasekávaly klestí, ale nikdy se neoženil. Do lesa ani na pilu moc nechodil, po smrti matky mu byl dům na náměstí příliš velký, a tak sedával u mne, pil jedno pivo za druhým, a když si k němu jednou za čas někdo přisedl, zval na něco ostřejšího. Alkoholu podléhal snadno a sváděl na něj všechny nepřístojnosti, kterých se pod jeho vlivem dopouštěl. Čím víc toho vypil, tím víc po mně toužil. Věděla jsem, že se jednou propije k okamžiku, kdy si mne vezme násilím. Neskutečně se mi hnusil, chováním i vzhledem. Měl jizvy po neštovicích, které se pokoušel zakrýt velkým vousem, světlé oči a k tomu slimáčí dotek, slizký, na mé kůži ulpívající, ze kterého jsem se musela vždycky násilím oklepat. Nezřídka zůstával do noci, a to i když ostatní hosté odešli, a nejspíš očekával, že přijde den, kdy ho nevyprovodím ze dveří, ale doprovodím na lože. Neustále se vracel a jeho dřevaři také, chlapi jako hory, kteří měli vždy sucho v krku. Kdyby nebylo jejich útraty, nebylo by jistoty.
Cítila jsem hrůzu, že mne má v hrsti muž, kterého jsem si nikdy nevážila.
Musela jsem být opatrná. Pořád jsem se na něj usmívala, občas se nahnula a lehce se ho dotkla, občas si povolila uzel vlasů, občas navlhčila rty, nechala ho, aby se o mne otřel kolenem či paží, a hned zas pružně uhýbala.
Stehlík byl navíc za ty roky jediný, kdo mi nabídl sňatek. Sice v opilosti, ale upřímně. Asi takhle: „Lojzičko, nenapadlo tě někdy, že by ses za mne provdala?“
A ten den, kdy šla Krista sama do lesa, jsem zas jednou uvažovala, že bych jeho nabídku přijala.
Přes to všechno, co se přihodilo, přes chátrající podnik i špatnou pověst, jsem byla stále mladá vdova. Nevdat se znovu by bylo plýtvání. Nakonec se vdá každá. A já jsem byla vždycky pohlednější než každá.
Do sňatku mne krom mladého, osamělého těla nutila i účetní kniha.
Naší obcí skoro nikdo neprojížděl, ze stálých hostů se sice vymáčkl nějaký ten peníz, ale na splátky to sotva stačilo, krom toho se mi vršily neproplacené účty za alkohol. Kdybych tak mohla uspořádat nějakou pořádnou pitku, častěji než o svátcích, vydělala bych a konečně snad našla cestu ven.
Ovšem jeden pohled na hospodu stačil, abych celý ten nápad zavrhla. I kdybych přichystala královské pohoštění, prkna v podlaze byla zašlá, roztřepená na okrajích, s plísní objevující se u podlahy a plazící se vzhůru k okenním rámům. V zimě stálo pěkný peníz celou světnici vytopit, při oblevě do baráku teklo a dříve bílé stěny získaly nažloutlý, krupičkovatý nádech. V létě vylézaly zpod neutěsněných trámů u stropu mravenci. Kdykoliv zapršelo a stěny zvlhly, trpěla jsem ustavičným kašlem, a kdykoliv jsem otevřela účetní knihu, vyskákala mi na krku vyrážka. Plazila jsem se po kolenou a stěny seškrabovala, lezla po výškách a snažila se utěsnit každou skulinku, ale bylo mi jasné, že hospoda stejně jako já neúprosně stárne.
Potřebovala jsem peníze, ale ty nebyly v dohledu, a já začala ztrácet naději, že se kdy objeví.
Ten den jsem nesla Stehlíkovi už čtvrté pivo. Po páteři mi tekla krůpěj potu, pod sukněmi se mi napínaly svaly. Stehlík
měl vyhrnuté rukávy košile a četl noviny. Zvedl ke mně oči. Viděla jsem, jak modré má duhovky a jak krvavá bělma.
Pokládala jsem před něj sklenici zrovna ve chvíli, kdy do světnice vtrhla Krista. Vypadala příšerně.
Měla bílý obličej a ruce zamazané od borůvek, fialové na špičkách a červené v dlaních. Podobné skvrny měla i na šatech, na kolenou.
Natáhla jsem k ní ruku, ale v tom okamžiku se jí protočily oči až na bělma a sesula se na zem, jako by ji podťali.
Probrala se, jen co jsem se jí dotkla. Obličej měla zasněný, víčka se jí třásla. Stehlík se vykláněl zpoza stolu, ptal se, jestli má volat doktora. Anežka vyběhla z kuchyně, padla vedle Kristy na kolena a pokoušela se ji křísit studenou vodou, která jí kapala z cípu promočené zástěry.
„Kristo? Kristino, co se stalo? Co je s tebou? Udělal ti někdo něco?“
Krista zavřela oči a rozklepala se. Na čele jí vyrazil pot. Začala děsivě úpět. Popadla jsem ji za ramena, začala s ní třást, a nakonec mi nezbývalo než jí dát dvě rány, jednu na každou tvář, jak jsem to dělala, když byla neposlušná. Jen co rány dopadly, hlava jí klesla na parket a byla jako zabitá.
Anežka se jemně dotkla jejích vlasů. Krista rozevřela oči a řekla to, co po ní pak celé roky opakovaly všechny noviny v zemi.
„Viděla jsem Ji.“
Naklonila jsem se k ní. „Cos viděla, Kristo?“
„Slovo boží,“ zašeptala.
S Anežkou jsme Kristu dotáhly z kuchyně, kde jsme ji donutily, aby se pořádně napila studené vody. Anežka se jí snažila přiložit na čelo studený obklad. Já se mezitím pokoušela
vystrnadit zvědavého Stehlíka z kuchyně. A Krista pořád dokola opakovala, že Ji viděla.
„Viděla jsem krásnou paní,“ vykládala. „V šedých šatech.“
„Kdes ji viděla?“
„Měla černé vlasy, obličej jako mrtvola…“
„Kdes viděla tu paní, Kristo?“
„Nahoře v lese. U pramene.“
„V lese žádný pramen přece není, Kristo, co to povídáš?“
řekla Anežka a mnula jí kolena.
„Co to bylo za paní? Ty ji znáš?“ zeptala jsem se, ruce v bok. Prsa se mi svírala úzkostí, pocitem, který jsem znala a který jsem nenáviděla. „To máš z toho, že se ulíváš z povinností. Ještě se napiješ a pak půjdeš něco dělat.“
Krista se na mne tupě usmála. Obklad jí sklouzl z čela a rozplácl se na zemi. Jak se pro něj sklonila, všimla jsem si, že její pohyby v sobě nemají obvyklou prudkost. Byla celá vláčná, dokonce i její hlas byl jiný.
„Kristo, jestli tohle někdo uslyší, budou si o tobě myslet, že ses zbláznila. Co je s tebou? Děvče, tak mluv!“
Cítila jsem na sobě Anežčin vyděšený pohled.
„Viděla jsem Ji,“ zamumlala a zakryla si oči ledovým obkladem.
Přenesly jsme ji do postele, kde pak dlouho do noci pořád dokola vykládala o tom, co v lese viděla. Paní v šedých šatech, s černými vlasy, s kůží jako vosk. Krista tvrdila, že upadla a chtěla prchnout, jako zvíře. Tak strašně se bála, že ani vstát nedokázala, ale ta žena ji prý oslovila.
Pozdrav Pánbůh, řekla jí. Pozdrav Pánbůh!
Poslouchala jsem, jak se Anežka šeptem vyptává, čí to byl hlas, jestli ta tvář Kristě někoho nepřipomněla. Nemohla se zjevit jen tak z ničeho, přeludy z horka přece
nemají tváře. Krista ale jen vrtěla hlavou, dech se jí trhal, jako by plakala.
Pak ale řekla něco, co mi tane v mysli ještě teď.
„Ta paní se vznášela nad zemí.“
Druhý den jsem vstala o hodinu dřív, abych se šla podívat do lesa. Bála jsem se, ale věděla jsem, že jít musím.
Z hospody je to chvilka, pokud má člověk pevné nohy a silné plíce. Celá naše obec je v dolíku. Do lesa vede cesta právě tak široká na dřevařský povoz, která zůstávala vždy schůdná, ale místo, kam Krista chodívala na borůvky, bylo hluboko v lese a vedla k němu stezička, kterou člověk musel dobře znát.
Ráno bylo chladno, chůze mne však rychle zahřála. Les se kolem mne v slabém světle černal borůvčím. Dívala jsem se pod nohy, jestli nenajdu bandasku, kterou Krista nedonesla domů, a pak zas zvedala pohled do korun stromů, kde jsem hledala oběšence. Nedovedla jsem si jinak vysvětlit Kristina slova o ženě vznášející se nad zemí.
Abych přehlušila ticho lesa, začala jsem se nahlas modlit. Má drahá matko, svatosvatá Bohorodičko. Moje bílá košile svítila do šera, černé myšlenky svíraly mi hruď. Modlila jsem se dál, do netečného ševelení větví a probouzející se lesní zvěře. Přišla jsem na místo, kde se obyčejně Krista zastavovala, aby naplnila bandasku, keře tu bývaly zcela obsypané. Teď bylo místo zcela nedotčené. Zaklonila jsem hlavu, modlitbu stále na rtech, s prsty v prohlubni mezi klíčními kostmi, kde kdysi mnoho let spočíval krucifix, který před lety padl do rukou překupníkovi.
Žádná paní, žádný oběšenec.
Chtěla jsem se vydat zpět dolů po svahu a nabrat dech, když vtom jsem zaslechla, jak za mnou praskla větévka.
Pocítila jsem v zádech podivný chlad, jako by mne z lesa někdo pozoroval. Sebrala jsem odvahu a otočila se. Mhouřila jsem oči ve strachu, že spatřím něco hrozného, ale neviděla jsem nic než stromy.
Udělala jsem krok směrem, kterým jsem onoho pozorovatele tušila, a zakopla o bandasku. Po stromě vyběhla veverka. Ale jinak tam nebyla živá duše.
To ráno jsem chtěla uložit Kristě nějakou těžší práci, při které bych ji měla na očích, ale když jsem z ní stáhla peřinu a spatřila její vyčerpání, rozhodla jsem se, že ji výjimečně nechám spát. Nasypala jsem slepicím, nanosila vodu, upekla chleba, vymetla a vyvětrala jídelnu. Práce mi na chvíli dala zapomenout na to, co se stalo, ale když odbila jedenáctá, rozhodla jsem se, že půjdu Kristu vzbudit. Peřina však byla odkopaná a Krista byla pryč.
Vešla jsem do kuchyně, ale tam byla jen Anežka. Nohy opřené o škopek, pročítala si v novinách inzeráty. Měla mokrý obličej, hrdlo a vlasy, nejspíš se před chvílí opláchla venku u pumpy. Proud vlasů jí tekl po staré modré haleně, kterou nosila na práci. Nejspíš si umyla i nohy, protože měla šlapky čisťoučké a růžovoučké, jako dítě, které se ještě nenaučilo chodit.
Ale stejně jako Krista už nebyla žádné dítě, už jí táhlo na patnáct, každých pár týdnů si stěžovala na bolesti měsíčního běhu a každým dnem mi víc a víc připomínala svou matku.
Byla do novin tak zabraná, že mne neslyšela přicházet. Musela jsem jí vytrhnout stránky z rukou. Vychutnala jsem si její vykulené oči i jak se přikrčila, jako by očekávala ránu, ačkoliv už dlouho žádnou nedostala.
„Kde máš Kristu?“
Anežka se zmateně rozhlédla. Viděla bublající hrnec na kamnech, zmačkané noviny v mých dlaních, převržený
