Grety Garbo, tenkrát ještě Gustafssonové, ve filmu
Tulák Petr
New York, několik dní před Velikonocemi roku 1990
Raději si na chodbě domu nerozsvítila. Opatrně se protáhla kolem zdi se schránkami na dopisy a pověšeného domovního řádu, přičemž se pravou rukou opírala o hůl. Ztuhlými prsty se dopracovala ke vchodu a vzala za chladnou kliku dveří.
Chvilku zaváhala, než je opatrně otevřela. Mrholilo a po ulici kolem spěchali chodci se skloněnými hlavami a nepřívětivými tvářemi.
Jí déšť nevadil. Dřív chodila na procházku do města a do parku každý den, za jakéhokoliv počasí.
Nakoukla ven škvírou ve dveřích. Kde stojí tentokrát? Jako obvykle hned naproti domovním dveřím vedle restaurace, kde se také často stravovala? Většinou seděla u stolu úplně vzadu, tvář skrytou pod krempou klobouku a za velkými brýlemi. Pořád vskrytu doufala, že se přece jen ztratí v anonymitě velkého města, že s ním nějak splyne. Přitom tušila, že buď on, nebo některý z jeho kolegů venku hlídá, a jen čekají na vhodný okamžik.
V minulých letech se sama sebe často ptala, proč na ní pořád ještě vnějšímu světu tolik záleží. Stala se z toho mezitím jakási hra, soutěž, kdo ji vyslídí? Chtějí se vzájemně překonat, je to pro ně výzva?
Zamrazilo ji a stáhla hubená ramena. Poslední dobou jí byla pořád zima.
Zadržela dech, rozhlédla se, a potom se protáhla dveřmi. Vždycky se snažila jen trochu pootevřít, aby se mohla v poslední chvíli zase stáhnout zpátky do domu. Stále byla připravená, že fotograf náhle vyskočí ze své skrýše s připraveným fotoaparátem, namířeným přímo do její tváře.
Udělala váhavě první krok, druhý, třetí, rozhlédla se vpravo, vlevo, zase vpravo.
Nikoho neviděla.
Ulevilo se jí, ale ještě si neoddechla. Rychle pokračovala dál, přála si, aby ji nohy nesly rychleji.
Před domem stál žlutý taxík, řidič vystoupil a přistoupil k ní. „Okamžik, madam, pomůžu vám.“ Od jisté doby ji vozil víceméně pravidelně.
Chtěla namítnout, že to není třeba, ale v tu chvíli zahlédla stín, skrytý pohyb. To snad ne, do háje. Kde se jen schovával?
Obvykle si instinktivně dávala kabelku před tvář – dřív se taková fotka často objevovala v časopisech – nebo si dala před obličej aspoň ruku. Dnes se jí to nepovedlo. Tělo měla oslabené dlouholetou dialýzou.
Pocítila náhle absolutní bezbrannost. Ale rychle ten pocit setřásla a do pohledu vložila veškeré své pohrdání a zlobu.
„Zmizte do horoucích pekel! Nechte mě na pokoji!“
Uslyšela několikanásobné kliknutí fotoaparátu. Ten zvuk znala až příliš dobře, byl jí důvěrné známý.
Taxikář přiskočil a muže odstrčil. „Neslyšel jste? Zmizte!“
Vzal ji za předloktí a rychle, ale bezpečně, ji dovedl k autu.
„Opatrně, madam,“ řekl tiše. „Neuhoďte se do hlavy.“
Stál rozkročený ve dveřích auta, zaštítil ji tak před mužem
s fotoaparátem a počkal, až nasedla dozadu. Zavřel dveře a zakřičel na muže, který se pokoušel podívat dovnitř vozu. Aby mohl konečně udělat fotky, kvůli kterým tam tak dlouho postával.
Zatím mu vždycky unikla. Ale dnes ne. Dnes zvítězil.
Představovala si, jak rychle běží, jen v běhu uhasí cigaretu. Určitě vítězoslavně zavolá z nejbližší budky do redakce, pro kterou pracuje. Pro niž celé týdny, měsíce, roky, trčí před jejím domem. Mám ji!
Však už bylo taky načase.
Taxikář skočil za volant, zavřel dveře a se zakvílením pneumatik se odpíchl. Podíval se do zpětného zrcátka, odfrkl si a zamumlal něco o prokletých supech.
Přemýšlela, hledala ve své paměti, kdo už to jednou řekl. Dávno před mnoha lety. Nemohla na to přijít.
„Mohl byste mě kolem jedné zase vyzvednout?“
Také hlas, kdysi zvučný a hluboký, měla slabý.
Přikývl. „Samozřejmě, madam.“
Taxík se prodíral provozem po ulicích New Yorku, hustým, jako každý den.
Zavřela oči a vzpomněla si na den, kdy sem poprvé přijela.
Viděla se zase, jak stojí v přístavu a rozhlíží se. New York! Amerika! A ona, mladičké děvče, sotva devatenáctileté. Naivní dívka ze Švédska, nezkušená, úzkostlivá a zmatená tím vším, co se na ni hrnulo. Ale plná plánů a chuti do života.
Socha svobody! Je symbolem země, ve které nic není nemožné, slyšela v duchu Stillerův hlas. Jsme v Americe!
Polkla a musela se usmát. Stiller.
„Madam? Slečno Garbo? Už tam budeme…“
1921–1923
Kapitola 1
Stockholm na jaře 1921
Za Gretou zapadly dveře postranního vchodu obchodního domu PUB. Od loňska pracovala v tomto velkém podniku v oddělení klobouků. PUB se jmenoval podle iniciál majitele Paula U. Bergströma. Byla to vysoká budova s lomenicí, nad jejímž vstupním vchodem visely hodiny.
Na chvilku se zastavila, zaklonila hlavu a podívala se na nebe bez mráčku. Konečně má volno.
Má jít hned domů, nebo se trochu projít městem, ačkoliv ji nohy bolí od nekonečného stání? Počasí je tak nádherné, zatoužila po čerstvém vzduchu.
Nemusela se dlouho rozhodovat. Někdo ji zezadu objal. „Mám tě!“
Greta vykřikla, ale hned věděla, o koho jde. „Evo, nemusíš mě takhle děsit.“
„Ale ano,“ zasmála se přítelkyně. „Je to větší legrace. Už tady trčím celou věčnost. Dělalas přesčas?“
Greta se ušklíbla: „Ne, jen jsem tak lelkovala.“
„Půjdeme se projít, nebo jsi vyřízená?“
Oboje, by byla upřímná odpověď. V duchu počítala, kolik korun má ještě v peněžence. Bude to stačit? Jako dítě chudých rodičů se naučila přepočítávat každý malý výdaj. Kromě toho
cítila od smrti otce – ach, jak moc jí chybí – povinnost přispívat na živobytí.
„Zvu tě na limonádu a koláč. Co říkáš, nezní to lákavě?“
„Až moc lákavě.“ Greta se podívala na hodinky. Hodinu se ještě může zdržet, než si matka začne dělat vážné starosti. Stávalo se často, že musela pracovat déle, když bylo hodně zákazníků.
Eva vzala její odpověď jako souhlas. „Tak výborně.“ Kamarádka se do ní zavěsila a zatáhla ji na chodník. „A co je nového v práci? Jaké klobouky se nosí letos na jaře?“ Ukázala dopředu.
„Pojďme do kavárny Persson.“
Přecházely ulici a Eva pokračovala v proudu řeči. „Mimochodem, vypadáš dobře, Greto. Opravdu, jako dospělá, napadlo mě to hned, když jsi vyšla ven.“
Kolem nich projelo auto a dívky se za ním zadívaly.
„Elegantní, že?“ Eva si povzdechla. „Určitě si musím udělat řidičák.“
Greta se zatvářila udiveně.
„Co se tak díváš? Co ti na tom připadá divného?“
Dvě rozmlouvající ženy s elegantními klobouky na hlavě do nich vrazily, ani se neomluvily, a pokračovaly v cestě.
Greta se za nimi dívala. Klobouky jí připadaly povědomé.
Přítelkyně si znovu povzdechla. „Chtěla bych taky něco takového nosit.“
„Každý může nosit klobouk.“
Eva přidržela dveře kavárny, která byla tou dobou dost plná. „Každý? Tomu nevěřím.“ Krátce se rozhlédla a vykřikla: „Vzadu u okna se právě uvolnil stůl.“ Popadla Gretu za ruku. „Pospěš si.“
Greta zakopla o vlastní nohu a tiše zaklela. Někdy byla opravdu nemotorná.
Eva se usadila a zachichotala se. „Zvládly jsme to. Dám si tvarohový koláč, a co ty?“
Greta se posadila naproti ní a podívala se z okna. Byl odsud vidět obchodní dům. Ponořená v myšlenkách sledovala ručičky na hodinách nad vchodem.
Abychom viděly, když přijdeme třeba jen o minutu pozdě, vysvětlila jí kolegyně, která ji v práci zaučovala.
Nebo moc brzy, pomyslela si Greta. Většinou totiž přicházela příliš brzy.
Může se člověk naučit chodit pozdě? Může si vůbec zvyknout na něco, co mu přijde hrozně zatěžko? Například na prázdnotu, kterou v něm zanechal otec, a po něm už ji nikdo nedokázal zaplnit?
Chudinko, politovala ji kolegyně. Ztratit otce ve čtrnácti musí být hrozné.
Eva jí zašermovala rukou před obličejem.
„Greto? Kde jsi právě byla?“
„U… u mého tatínka.“ Polkla.
Kamarádka jí položila ruku na předloktí. „Je mi to moc líto.“
Greta se dlouho nemohla s otcovou smrtí smířit, nedokázala ji pochopit. Není přece možné, že už není a leží mrtvý v té příšerné rakvi. Že už na ni nikdy nepromluví, nezasměje se, nepohladí ji po vlasech. My dva, vždycky spolu, s oblibou říkal a díval se na ni s láskou. Pokaždé, když to pronesl, zahřálo ji u srdce a uvažovala, jaké má neuvěřitelné, skoro nezasloužené štěstí, že má takového otce. Byl milý a dobrosrdečný, byl to první člověk, který ji vzal s sebou do divadla. Nikdy nezapomene na zvláštní vůni pudru a potu, na částečky prachu poletující ve světle lamp, na vzrušený tlukot srdce, když se otevřela opona a herec začal mluvit. To je můj svět, pomyslela si, a žádný jiný.
Od té doby uplynuly čtyři roky, ale Greta už předtím často stála u postranního vchodu do divadla a pozorovala vcházející herce a herečky. Kéž by byla jednou z nich. Časem jí ten či onen pokynul, zdálo se, že ji poznávají.
Greta se ráda prohlížela v zrcadle a zoufale se v duchu ptala, jestli je dost hezká nebo jednou hezká bude. Herečka přece musí být bezpodmínečně krásná, musí mít pravidelnou tvář a štíhlou půvabnou postavu. Neměla ani jedno, ani druhé. Tvář měla kulatou, nos velký, k tomu výraznou bradu, kudrnaté vlasy, a postavu spíš venkovsky statnou než křehkou. Ale na dívku byla dost vysoká a pravděpodobně ještě dál poroste, přičemž se baculatost postupně promění ve štíhlé, dobře utvářené proporce.
Kudrnaté vlasy může dostat pod kontrolu pomocí žehličky a kulatý dívčí obličej bude časem užší a ženštější. Tvář, po které se lidé začnou ohlížet.
„Greto?“
Trhla sebou.
„Byla jsi zase duchem nepřítomná.“
„Bohužel nejsem žádná víla,“ postěžovala si.
„Jak jsi přišla na vílu?“
„Pořád vzpomínám, jak mě tatínek vzal poprvé do divadla.“ Sklonila hlavu a polkla. Jen tu nezačni brečet, přede všemi těmi lidmi!
Přišla servírka, žena s pevně staženým drdolem a zamračeným výrazem. „Co vám můžu nabídnout?“ Utřela stůl, ale pár drobků při tom přehlédla.
„Dvakrát limonádu a dva kousky tvarohového koláče. Nebo chceš něco jiného, Greto?“
„Ne.“
Servírka se na ni zamyšleně podívala. „Tebe znám, pracuješ tam naproti v obchoďáku?“
Greta přikývla.
„V oddělení klobouků.“
Znovu přikývnutí.
„Mnohomluvná zrovna nejseš, co?“ „Ne.“
Eva se zasmála.
Žena nadzvedla obočí, něco zamumlala a odešla.
Eva smetla drobky ze stolu a s významným pohledem je nechala ležet na linoleu. „Se vstřícností to zrovna nepřehání. Kdybych byla servírka, chovala bych se ke každému hostovi zdvořile a mile.“
„A proč nejsi?“
Přítelkyně se podivila. „Zdvořilá a přátelská? Tedy, poslyš…“
„Servírka.“
„Ach tak. Ne, to pro mě není. Stačí mi, že musím obsluhovat všechny doma.“
Greta přikývla, domácí práce ji taky nebavily.
„Ještě jsi mi neodpověděla, na co jsem se tě ptala.“
„Těch otázek bylo tolik,“ povzdechla si Greta.
Kamarádka se zasmála. „Máš pravdu, já už si sama všechny nepamatuju.“
Dostaly limonádu a koláč a chvíli popíjely a jedly mlčky. Greta si užívala božský klid. Měla Evu opravdu ráda, byla to její jediná kamarádka, ale někdy to s ní bylo náročné. Eva nepřetržitě mlela o nejrůznějších věcech a kladla tolik otázek, že to na Gretu už bylo občas trochu moc.
Cítila, jak ji zaplavuje známý smutek. Ale nepřipustí si ho
k tělu, ne teď, ne tady. Rozhodně si odkašlala a pokračovala v krájení koláče.
„Už máte nový katalog?“ Eva dopila limonádu a otřela si hřbetem ruky ústa.
Greta sáhla do kabelky, kterou si koupila za první výplatu.
Položila na stůl katalog do malé skvrny po limonádě.
Eva si jej přitáhla a začala listovat. „Ty jsou ale elegantní.
A moc ti to v nich sluší.“
Když se Bergström Grety zeptal, jestli by chtěla být modelkou pro jarní kolekci, měla nejdřív v úmyslu odmítnout. Ona a modelka!
Ale potom ji dvě kolegyně tak dlouho přesvědčovaly, až nakonec souhlasila.
„Máš tvář vhodnou pro klobouky, vždyť jsem ti to říkala.“
Greta se předklonila a ukázala na model Jane, velký klobouk se širokou krempou. „Ten se mi líbí nejvíc.“
„Vypadáš v něm jako dáma.“
Musela se smát, až se zakuckala. Přitiskla si dlaň před pusu, aby nevyplivla drobky na stůl, takže se Eva také hlasitě rozesmála, až se na ně dvě starší dámy u vedlejšího stolu nesouhlasně podívaly.
Jedna z nich nafoukla rozhořčeně tváře.
Teď se už Eva dál neovládla a vyprskla. Nakazila Gretu a chichotaly se tak, až jim z očí tekly slzy.
Bylo fajn se zase takhle smát. Jak je to dávno? Jestlipak se na ně zrovna teď tatínek dívá? A odkud? Těší se s nimi, nebo si myslí, že na něj už zapomněla?
Náhle se zarazila.
„Co se děje?“ zeptala se Eva.
„Ale nic.“
Přítelkyně byla empatická a chápala, jak moc Greta otce postrádá. Ale jako všichni se domnívala, že smutek a touha časem zmizí. Jednoho dne se člověk probudí a všechno bude v pořádku.
Vůbec ne, nic není v pořádku, je jedno, kolik dní, měsíců a let už uplynulo… Tatínek jí bude chybět navěky.
Greta odstrčila talířek a dopila na jeden zátah limonádu.
Eva ji pohladila po ruce. „Uděláme si ještě malou procházku?“
A s významným pohledem na dámy u vedlejšího stolu dodala: „Tady uvnitř se smích zakazuje.“
Kapitola 2
To odpoledne bylo na jarní den výjimečně teplo. Greta stála v oddělení klobouků a předstírala, že sleduje, jak si zákaznice zkouší model. Ale myšlenkami byla někde daleko. Co všechno by se dalo dělat v tak krásný den? Pracovala v obchodním domě ráda, ale někdy si přála, aby se mohla odtud vytratit a jen tak se procházet městem.
Připomněla si, co jí tenkrát matka, když utekla z prázdninového tábora, řekla. Nemůžeš přece jen tak utéct, Greto. Někdy člověk musí zatnout zuby a přizpůsobit se.
Ale já nenávidím letní tábory, odpověděla. Jezdí tam jen chudé děti.
Dvakrát také utekla z domova, jednou nasedla na vlak směrem na jih a schovala se na toaletě. Objevil ji pozorný průvodčí a posadil ji na nejbližší spoj zpátky do Stockholmu. Matka šílela, ale sourozenci obdivovali její odvahu.
Greta si povzdechla a vrátila se do přítomnosti. Zavrtěla hlavou a řekla zákaznici, že model Solveig pro ni není to pravé. Žena si ale vlastně chtěla jen pár klobouků prohlédnout a vyzkoušet. „Myslím, že nepotřebuju poradenství, děkuju.“
Prosím, pomyslela si Greta. Tak mi aspoň zůstane víc času na snění. Kotníky a nárty měla dlouhým stáním oteklé a toužila
po židli. Ale sedět během pracovní doby bylo zakázané. Co by si zákazníci pomysleli? A také není dovoleno utéct a jít na procházku, napadlo ji a potlačila zachichotání.
Zákaznice, žena středního věku, která vypadala, že se ráda a hodně směje, položila s rezignovaným povzdechem na pult jeden klobouk. „Vezmu si ho. Tenhle jediný mi sluší.“
V tu chvíli se Greta proměnila v prodavačku s odborným pohledem. „Zkusila jste si model Ida?“
„Ida?“ nadzvedla žena obočí. „To je ten s pěknou malou stuhou, že? Na ten jsem si netroufla. Přítelkyně tvrdí, že mi stuhy nesluší.“
Greta měla chuť nahlas nesouhlasit, ale radši od toho upustila. Něco takového se nesluší. „Za pokus se nic nedá,“ prohlásila a přemýšlela, jestli to znělo přemoudřele. No, pokud ano, tak ať.
Přistoupila k polici, postavila se na špičky a opatrně vzala do ruky model Ida. Poprosila zákaznici, aby se posadila na stoličku, naaranžovala klobouk na jejích světlých vlasech, ustoupila o krok, vrátila se, posunula klobouk trochu víc doprava, a potom přikývla. „Počkejte, přinesu zrcadlo.“
Zákaznice užasla. „Ten je opravdu krásný. A mám-li být upřímná, nezdá se, že by mi stuha neslušela.“
„Ten klobouk je pro vás jako stvořený,“ ujistila ji Greta. No dobře, to bylo trochu přehnané, ale co na tom záleží? Zákaznice bude šťastná, pan Bergström spokojený a ona tím prodejem překoná svůj osobní týdenní rekord.
„Vezmu si ho,“ prohlásila zákaznice. „Pěkně mi ho zabalíte?“
„Je to krásný klobouk!“ mrkla Greta na ženu a samotnou ji to překvapilo. „Samozřejmě že vám ho zabalím.“
Greta se zrovna balila a čistila pult, když jí pohled padl na tři mladé ženy, které procházely oddělením. Jedna měla pod paží jarní katalog. Asi si ho vzala o poschodí níž, tam jich ležely celé stohy. Ty tři nebyly viditelně potenciální zákaznice, jen zvědavé, hlučné holky, které si chtěly ohmatat a vyzkoušet každý klobouk. Zároveň všechno komentovaly a připadalo jim to mimořádně komické. Snad brzy půjdou, za pár minut zavíráme. Greta se už těšila, že bude mít volno. Nohy ji bolely a chodidla pálila, jako kdyby se prošla po rozžhaveném uhlí.
Chtěla k nim jít a informovat je o zavírací době, zdvořile, ale rozhodně. „Za pár minut zavíráme, milé dámy.“ No, možná nemusí říkat milé dámy, to zní moc nadneseně, a navíc se to nehodí. Ty mladé ženy se určitě nechovají jako dámy.
V tu chvíli uslyšela něco, co ji zaujalo. Nenápadně se o pár kroků přiblížila a předstírala, že ukládá klobouk do regálu.
„Je hezká, že? Kolik jí může být, osmnáct, devatenáct? Chtěla bych taky takhle umět nosit klobouky.“
Že by se dívky bavily o ní?
Stály tam společně, s hlavami skloněnými nad katalogem. Greta chtěla rychle odejít, ale přemohla ji zvědavost. Zůstala stát, pokusila se být neviditelná, a doufala, že není slyšet její zrychlený dech.
„Hádám, že je jí aspoň devatenáct,“ usoudila jedna ze zákaznic a našpulila rty. „Vidíte přece, jak koketně a dospěle vypadá.“
Koketní? Dospělá? Gretě zahučelo v uších.
V tu chvíli se jedna z dívek otočila a nadzvedla překvapeně, a jak se Gretě zdálo, trochu rozpačitě, obočí. Nakrátko otevřela červeně namalovaná ústa a hned je zase zavřela. Celá nesvá hledala pomoc u kamarádek.
Gretu polil pot. Má něco říct, omluvit se? Ne, nejlépe bude, když se otočí a odejde. Někam, kde si bude moct ochladit rozpálenou tvář.
„Do háje, myslím, že je to ona,“ zašeptala mladá žena a tiše si odkašlala.
„Pojďte,“ vybídla je potichu její přítelkyně a všechny tři s hlasitým smíchem utekly z oddělení.
Greta zmateně přemýšlela, co cítí. Hrdost? Jen tak trošičku? Polichotilo jí to?
Pomalu se otočila, vrátila se k pultu a pokračovala v úklidu. Při tom si pobrukovala.
Cítila mrazení v zádech, nohy v nepohodlných botách jí tančily po podlaze. Narovnala shrbená ramena, srdce se jí rozbušilo. Hezká. Dospělá. Koketní.
Když za chvíli odcházela domů, cítila, že se v jejím životě něco změnilo.
Doma si stoupla před zrcadlo v matčině ložnici a důkladně se prohlížela ze všech stran. Je teď opravdu hezká? Kdy k tomu došlo? Že by přes noc, ze včerejška na dnešek?
Zvedla si hnědou sukni až ke stehnům – nosila radši kalhoty, ale to bylo v obchodním domě taky zakázané – a hodnotila svoje nohy. Byly dlouhé, to ano, ale najednou se jí zdály štíhlejší! Nestěžovala si ještě nedávno na silná lýtka a nedávala matce za vinu, že to po ní podědila? Nedívala se závistivě na sestru Alvu, která vypadala mnohem krásnější, ženštější, a měla hezčí postavu?
Greta nazdvihla bradu a přiblížila se k zrcadlu. Nezkresluje trochu? Zkoumala své oči, nos, který jí už nepřipadal tak masitý
jako nedávno, bradu s výraznou hranatou linií, která se náhle zdála být jemnější, rty vyjadřující jistou smyslnost.
Zachichotala se a spěšně si dala ruku před ústa. Smyslnost, no to určitě. Můžeš být ledacos, ale smyslná tedy určitě nejsi.
Vytvarovala rty do polibku, vykulila oči a zasmála se na sebe do zrcadla. Když se smála, vypadala dobře.
Vzpřímená jako svíčka odstoupila od zrcadla, dala si ruku v bok a udělala elegantní otočku. Šlo by to určitě ještě lépe, ale pro začátek je to dobré. Asi by měla pracovat na svých pohybech a chůzi, působí často trochu neohrabaně.
Greta se krátce nadechla, vypustila se sykotem vzduch, předvedla další otočku a odešla do pokoje, který sdílela s Alvou.
Soustředila se na svou chůzi, lehce se pohupovala v bocích a kladla jednu nohu přesně před druhou. Skutečně je najednou úplně jiná!
