9788024298061

Alena Mornštajnová

Kateřina Tučková

Petra Dvořáková

Jaroslav Rudiš

Viktorie Hanišová

Kateřina Rudčenková

Dora Čechova

Josef Moník

Lidmila Kábrtová

Zdeněk Grmolec

Sára Zeithammerová

ÚTĚKY NĚKAM JINAM

ÚTĚKY NĚKAM JINAM

Copyright © Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Petra Dvořáková, Jaroslav Rudiš, Viktorie Hanišová, Kateřina Rudčenková, Dora Čechova, Josef Moník, Lidmila Kábrtová, Zdeněk Grmolec, Sára Zeithammerová, 2024

All rights reserved

Illustrations © Adéla Ťopková, 2024

ISBN 978-80-242-9806-1

Tehdy si ještě myslela, že někde na venkově začne nový život.

ALENA MORNŠTAJNOVÁ

škvíra

Zaprášená záclona s velkým květinovým vzorem sahala jen deset centimetrů nad staré, oprýskané ústřední topení. V místnosti bylo staré všechno. Zašlý nábytek z dob, kdy Petra ani nebyla na světě, prošlapaný koberec zakrývající zelené linoleum, plastové květináče s květinami trpícími nedostatkem světla, péče a lásky.

Malíři se nenamáhali strhnout tapety nalepené na panelové stěny a jen je překryli několika vrstvami žluté barvy. Malba se na několika místech odlupovala a tapeta se odchlipovala od zdi.

Těch pár dětských obrázků a kreseb zdánlivě nahodile nalepených na stěnách bylo připevněno jen průhlednou lepicí páskou. Petra se jimi kdysi pokoušela zakrýt nejošklivější skvrny i díry, které sama vyrobila, když se snažila natlouct či přivrtat do panelové stěny skoby na

zavěšení obrazů a nástěnek, přestože ji Škabral, místní školník, údržbář, topič, uklízeč a zahradník v jedné osobě, důrazně upozornil, že do betonové stěny se nic přitlouct nedá.

Ale tehdy ještě Petra měla své sny, představy a naděje. Tehdy ještě byla hrdá sama na sebe, byla pyšná, že se dokázala vzepřít svému starému životu a udělat to, o čem mnozí jen sní. Odejít z velkoměsta plného lidí, vysokých domů, špinavých chodníků, přeplněných tramvajových ostrůvků, aut, lomozu a vzduchu nasáklého prachem, výfukovými plyny a pachem těl. Opustit ulice, na nichž se lidé potkávají, ale nevidí se, nechat za zády večerní rozsvícené výlohy, jásavé neony a skupinky postávající a pokřikující před hospodami a nočními bary.

Tehdy si ještě myslela, že někde na venkově začne nový život. Že se na čerstvém vesnickém vzduchu konečně zhluboka nadechne a tělem se jí rozleje onen pocit štěstí a svobody, který naposledy zažila jako malá holka. Stane se členkou vesnické komunity, paní učitelkou, místní knihovnicí. Zpočátku se na ni starousedlíci budou dívat s nedůvěrou, ale pak uvidí, že díky ní ožila místní malotřídka, knihovna se rozrostla o nové tituly a stala se srdcem vesnického kulturního života.

Dopoledne bude trávit ve škole, odpoledne za knihovnickým pultíkem, rozprávět s dychtivými čtenáři a doporučovat jim to nejlepší ze světové i české literatury. Dýchat

bude čerstvý vzduch, poslouchat jen ticho a jíst zeleninu z vlastní zahrádky.

Tak si to představovala.

A teď stojí u okna, rukou s dokonalou manikúrou, nad kterou z nudy strávila včerejší osamělý večer, opatrně odhrnuje záclonu a úzkou škvírou pozoruje… život.

Malotřídka se od Petřina příchodu nijak nezměnila. Nepodařilo se přimět starostu, aby dal peníze na přemalování špinavých tříd, protože další vrstvu barvy by prý už stěny neunesly a na strhání tapet a pořízení nové omítky by bylo třeba objednat firmu, na což ve vesnické kase nebyly peníze. Peníze nebyly ani na nové lavice, židle, skříňky. I tak škola zatěžuje náš rozpočet a bere peníze, které potřebujeme jinde, prohlásil starosta. Třeba na stavbu kanalizace. Jen ze slušnosti nedodal, že vesničané si přejí spíš hospodu než malotřídku, se kterou jsou samé výdaje.

O těch pár nových knih, které do knihovny pořídila, nebyl velký zájem. Do místní knihovny chodili pouze důchodci a dvě maminky na mateřské a stále dokola si půjčovali jen detektivky a romány o lásce – ty opravdové, ne takové, jaké jste mi doporučila minule, slečno Petruško, hezky v papírové vazbě, ty se líp drží v ruce, tolik se nepronesou a vždycky končí dobře.

Copak tohle je nějaká vesnice, pomyslela si. Spíš ubytovna, noclehárna a domov důchodců. Přes týden si připadala, jako kdyby přijela v lednu na Makarskou riviéru. Pusto

a prázdno. Většina místních pracovala ve městě. Ráno nasedli do aut a zpátky do svých domů se vraceli až večer.

Práci, nákupy, zábavu i ty knihy z městské knihovny, která měla mnohem větší výběr – to všechno si obstarali během dne ve městě. Starší děti vozili do městské školy a někteří rodiče tam zapsali i ty menší, které by mohly chodit do Petřiny malotřídky. Ať si zvykají, říkali. Stejně by později začaly dojíždět a takhle nebudou ve škole na druhém stupni nováčci.

Do Petřiny třídy chodilo dvanáct dětí od šesti do deseti let. A knihovna měla výpůjční dny v úterý a ve čtvrtek od dvou do pěti odpoledne. Zapsaných bylo třicet šest čtenářů. O jednoho méně, než když se Petra přistěhovala, protože pan Hamáček v lednu umřel.

Poodhrnula záclonu trochu víc. Venku na hřišti za školou začínal fotbalový trénink. Kluci nejrůznějšího věku pobíhali v květnovém slunci sem a tam s míčem i bez něj, závodili na čas, kopali na branku, nacvičovali otočky a rukama při tom mávali jako ptáci při milostném tanci, a to všechno v rytmu píšťalky Romana Jiráska, jediného dospělého muže na hřišti, kterého coby trenéra zcela uznávali. Učí zeměpis a tělocvik na základce kdesi ve městě a určitě čeká, až vypíší konkurz na místo ředitele školy. Pak se do něj přihlásí a ve školství plném žen bude mít velkou šanci.

Proto je každý druhý ředitel tělocvikář. Největší kvalifikaci má v kalhotách.