V HUDBĚ ŽIVOT ČECHŮ!
JAK TO VŠECHNO ZAČALO
strana 7
strana 8
strana 14
strana 36
NEŽ SE VYDÁME NA PUTOVÁNÍ PO MÉ VLASTI
strana 38
strana 40
strana 54
strana 68
strana 82
strana 96
strana 110
strana 124
Dospělé čtenáře není třeba poučovat o tom, že Smetanova Má vlast je jednou z nejslavnějších českých skladeb. Už půl druhého století uchvacuje posluchače na celém světě!
Ale znají velikána české hudby a jeho dílo i naše děti?
Na následujících stránkách poznají mladší čtenáři Bedřicha Smetanu nejen jako slavné jméno z učebnic, ale především jako člověka, který měl sny, bojoval s překážkami a nikdy se nevzdal. A protože učení nemusí být nuda, tahle knížka není jen o faktech. Je plná příběhů, souvislostí, humoru a zajímavostí – přesvědčí nás, že i skladatelé kdysi byli dětmi: těšili se na hru s kamarády, občas se jim taky nechtělo do školy a někdy třeba mívali spory s rodiči.
A jelikož se kniha může dostat do rukou ledaskomu, bylo třeba myslet i na občasná vysvětlení základních hudebních nebo historických pojmů. Bez nich by čtenář textu nerozuměl, od knihy by odbíhal k hledání na internetu a tím by trpěla jak jeho soustředěnost, tak plynulost četby.
Když jsme dávali dohromady povídání, které máte před sebou, položili jsme si zásadní otázku: „Jak vlastně psát o hudební skladbě, či o hudbě vůbec?“ Tedy o něčem,
co má především znít a mluvit tak vlastní řečí. Jistě, vývoj pokročil a dnes není problém vzít si k této knize třeba mobilní telefon a čtený text doplňovat poslechem na YouTube – s takovým postupem publikace vlastně tak trochu počítá. Také však myslí na malé muzikanty, kteří chodí do hodin zpěvu, houslí, flétny, klavíru, kytary nebo jiných nástrojů. Pro ně jsme připravili jednoduché ukázky děl, která mohou poznat buď vlastními interpretačními silami, nebo s pomocí rodičů, starších sourozenců či kamarádů.
Smetanova Má vlast pojednává o lásce k vlasti, její historii a přírodě. Lze ji chápat také jako sondu do bohatého vnitřního života jedinečného skladatele. Je sice počinem ryze českým, ale současně univerzálním a v mnoha ohledech srozumitelným pro jiné národy. Národ a vlast k sobě prostě patří. Ačkoliv tento cyklus symfonických básní vznikal na konci 19. století, Bedřichu Smetanovi se podařilo zkomponovat dílo nadčasové, které stále oslovuje nové a nové generace.
Přidejte se tedy i vy!
Va ši autoři
Co je to hudba?
Lehká otázka, která však nemá jednoduchou odpověď. Tou nejčastější je, že hudba je „systém“. Díky, ale co je to „systém“? Nějaký soubor pravidel, postupů, řád, organizace. V různých částech světa vznikly různé systémy. A v tom spočívá pestrost hudby.
DIRIGUJI, HRAJI A POSLOUCHÁM HUDBU NĚMECKOU, FRANCOUZSKOU, ITALSKOU… A NIJAK TO NEVADÍ TOMU, ŽE CHCI VYTVOŘIT MODERNÍ ČESKOU, NÁRODNÍ HUDBU.
Co hudbu tvoří?
Hudbu utvářejí tóny, tedy různé uchem slyšitelné zvukové výšky. Moderní hudbu tvoří například i ruchy a hluky, s kterými pracujeme většinou jako s tóny – dáváme jim výšku, délku, sílu, barvu. Díky spojování a přerušování tónů vzniká rytmus, tedy pořadí dlouhých a krátkých délek. A kladení přízvuku formuje řadu těžkých a lehkých dob, tedy tzv. metrum.
KDYŽ SE SPOJÍ ZVUK DVOU FLÉTEN
A DVOU HOBOJŮ SE SMYČCOVÝMI
NÁSTROJI…, JAKOU ZVUKOVOU
BARVU TO BUDE MÍT?
u psychiatra na otomanu…
Co vše nám hudba nabízí?
Je toho hrozně moc, ale můžeme zpívat, hrát na nástroj, poslouchat, tancovat, malovat podle hudby, s její pomocí léčit…
Je hudba určena pouze pro vnímání ušima?
Jasně, je zamýšlena hlavně pro uši. Ale nemusí tomu tak být. Ten, kdo se vyzná v notách, se na ně dívá a už si v hlavě vybavuje, jak to bude znít. Takovou představivost mívá nejčastěji dirigent, sbormistr, hudebník či zpěvák.
UŽ HUDBU
DLOUHO NESLYŠÍM ZVENČÍ, ALE V HLAVĚ SI JI PŘEDSTAVIT
UMÍM, A PROTO MOHU
SKLÁDAT A HRÁT!
O čem hudba vypovídá?
O mnoha věcech. Říká se, že je zrcadlem duše. Někdy je smutná, jindy veselá, umí plynout rychle i pomalu, být tichá i hlučná atd. Je také nositelkou sdělení, a přitom nemusí pracovat se slovy. Svědčí také o té či oné kultuře, o vztahu různých národů k hudbě.
Když se podíváme na obrázek dudáka, „slyšíme“ v hlavě jinou hudbu než při pohledu na rockovou kapelu, a úplně odlišnou, než když koukáme na pěvecký sbor. Představujeme si spíše typický zvuk. Samozřejmě existují i výjimky, kdy např. rocková kapela interpretuje lidovou písničku nebo dudák hraje rockový hit. Někdo si koupí CD nebo gramodesku jen na základě obrázku na obalu.
JEDNOU BUDOU
HRÁT MOJE SKLADBY
PĚKNĚ OSTŘÍ HOŠI!
ŠKODA ŽE TU VIDINU NESLYŠÍM.
Sluch, zrak… A co ostatní smysly?
Hudbu vnímáme i hmatem. Pokud je hodně nahlas, tělo registruje vibrace –neslyšící jsou tak schopni cítit chodidly metrum a rytmus a podle toho tančit stejně dobře jako ti, co hudbu slyší. Chuť a čich pro hudbu tak důležité nejsou.
VOLUME
DOPRAVA A PŘIDAT BASY! AŤ TO CÍTÍME I MY HLUŠCI!
Proč se lidé hádají o tom, co je pěkné, a co není?
Protože mají na krásu různé názory. Hlavní znaky krásy vnímáme většinou stejně, je v tom určitá společenská a generační shoda. Ale časem si vytváříme vlastní hodnocení. Je vždy škoda, když se někdo uzavírá hudbě nové nebo takové, které napoprvé nerozumí. A není dobře, když někdo omezuje ve výběru někoho jiného; říká se tomu nedostatek respektu a tolerance.
PODLE MĚ ČLOVĚK NAŠEL INSPIRACI PRO
HUDBU V LESE…
HÓ-ŘÍ!
Jaký je původ hudby?
Lze říci, že „vznikla“?
Odpovědí je více, projděme je postupně. Různé národy si v minulosti zrod hudby jaksi přivlastňovaly. Například staří Řekové ji spojovali s Orfeem, největším hudebníkem a pěvcem řeckých bájí, a také s múzami, dcerami nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Židé jejího „vynálezce“ spatřovali v prorokovi Mojžíšovi.
Přírodovědci hledali původ hudby v napodobování zvuků přírody, hlavně ptáků. Sociologové, tedy vědci zabývající se vývojem společnosti, uvažovali různě. Lidé například potřebovali zvukové signály pro lov, válku a komunikaci obecně. Vzniknout mohla také v rodinném prostředí, každý přece zná ukolébavky. Nesmíme zapomenout, že hudba sjednocuje – dokládá to tempo práce nebo pochodový krok vojáků. Někteří jazykovědci se domnívají, že od řeči ke zpěvu vedly pravýkřiky a skřeky, případně že se hudba vyvinula z volání, třeba z halekání z kopce na kopec.
Vnímáme dnes hudbu jinak než dříve?
Určitě. Člověk ji k životu potřebuje, samozřejmě každý tak nějak po svém. Rozdíl je v přístupu k ní tu či onde. Dokud neexistovaly zvukové záznamy, hodně lidí umělo na něco hrát nebo zpívat. Hudbou si zpestřovali život a měli o ní poměrně malý přehled. Dnes je tomu naopak: nahrávek je nepřehledné množství a mnozí jen poslouchají, ale skladby sami nevytvářejí. Dříve bylo v rodině pravidelné muzicírování běžné… Dnes?
Je výjimečné. Kdysi bylo více ticha, dnes nás často obklopuje a někdy i obtěžuje tzv. hudební smog. Někteří varují, že skladatele a muzikanty nahradí umělá inteligence. Zčásti už se to stalo, ale snad nebude tak zle.
TAK TOHLE MÁ BÝT HUDBA BUDOUCNOSTI?
K čemu vlastně hudba slouží?
Něco už zaznělo. Bez hudby se neobejdou magicko-náboženské rituály, ceremonie (při nichž se často hraje hymna), zábava, kolektivní činnosti (tanec, sokolský slet, pochod, „punkeři všech zemí, spojte se“), odpočinek a léčba, motivace, komunikace a mohli bychom pokračovat. Hudba může ovlivňovat vkus, poznání, výchovu, chování, vzájemnou úctu atd.
TAK TOHLE MĚ BAVÍ! A DOKONCE I NĚCO MÁLO SLYŠÍM!
JÁ A NOVÁ HYMNA? NE, NECHME KDE DOMOV MŮJ? ZPÍVAT
TAK DLOUHO, POKUD NAŠEMU LIDU JINÁ PÍSEŇ DO SRDCE NEVNIKNE.
Jaké byly nejstarší hudební nástroje?
Ty nejstarší sloužily k magickým obřadům, práci, válce a lovu. Vše začalo asi úderem kamenů, případně dřev či kostí o sebe. Z dutého dřeva, stébla či kosti člověk vytvořil píšťaly, z nich pak flétny. Častá byla určitě „hra na tělo“, tedy tleskání, plácání se do stehen, pískání apod. K bubnům vedla cesta přes napnutou zvířecí kůži fungující jako ozvučná plocha. A natažením vláken, např. zvířecích střev, se vyvinuly struny. Další vývoj přišel s využitím různých kovů, skla atd.
Jaké typy nástrojů máme?
Existuje jich prý více než 1500 – slušné, že? Hlavní skupiny tvoří nástroje strunné, dechové, blanozvučné, samozvučné a ostatní. Někdy je problém s přiřazením do určité škatulky. Třeba klavír: má struny, ale ovládají se úderem kláves a kladívek uvnitř klavíru.
Má to dnes dirigent těžší než kdysi?
Těžší, lehčí… Má to jiné. Užívá notový zápis – partitura je kniha se zápisem toho, co hrají všechny nástroje nebo co se zpívá. Pro lepší čitelnost pohybů rukou mívá dirigent taktovku, vypadá jako silnější špejle. Divadelní dirigent musí i v současnosti sledovat dění na pódiu, ale dnes k tomu může využít obrazovku. Je také běžné, že dirigent i zpěváci slyší reprodukovanou hudbu, ale zpěváci zpívají podle pohybů rukou a těla a mimiky tváře dirigenta.
TAKTOVKA
FRANTIŠEK ŠKROUP
Proč hudbu zapisujeme?
Hlavně proto, abychom ji nezapomněli a zachovali ji v původní podobě. Jinak by to dopadlo, jako když něco povíme a pošleme tichou poštou. Hudebníci záviděli recitátorům, že si nemusí nic pamatovat – vzali si text a začali ho číst. Proto si skladatelé nejprve písmenka půjčili a pomocí jejich zápisu nad slova písně zachytili melodii. Jenže písmenka nad písmenky nebyla přehledná a nedávala notám jasnou délku.
Pak někoho napadlo psát nad slova písní znaky podobné gestům sbormistra. Velký pokrok pro zápis jednotlivých not, ale i celých skupin. Jenže: zápis neříkal, v jaké výšce zpěv začne, čárku zdola nahoru zpíval někdo menší a někdo větší vzdáleností, chyběl rytmus. Značky měly jen přibližný význam, ne přesný. Až vynález notové osnovy, nejprve jedné, pak dvou, čtyř, pěti, ale i více linek, umožnil jasně ukotvit výšky tónů. Pak už zbývalo jen dořešit rytmus: přišel nápad na určité rytmické sledy not, jakousi morseovku.
Ale ty časem začaly nudit a nebylo lehké naučit se „přepínat“ – jeden a tentýž tvar noty mohl mít různou délku podle značky na začátku osnovy! Někdy se tvar dělil na dvě, jindy na tři menší jednotky. No hrůza!
Řešení se našlo: pro každou rytmickou hodnotu se stanovil jeden typ noty. Využilo se při tom možnosti nechat notu nevybarvenou, nebo ji vyplnit. Z tohoto systému tzv. menzurální notace vycházíme dodnes.
TAK TIHLE
HRAJÍ I BEZ NOT PERFEKTNĚ!
Musí se zapisovat všechna hudba?
Ne, všechna ne. Např. té lidové, která se předává z dědy na tátu a z táty na syna, vůbec nevadí, že se takovým předáváním trochu změní. U některých typů jazzu to též není potřeba, fungují totiž na principu improvizace, tedy nahodilosti a spontánního hraní. Dlouho platilo, že zapisována byla jen hudba církevní. Církev totiž spravovala vzdělání a umění.
ZDÁLO SE MI
O TOM, ŽE JEDNOU SI
SKLADATEL BUDE MOCI
VYMYSLET VLASTNÍ NOTACI!
Jak ještě můžeme hudbu dělit?
Různě. Podle peněz na komerční a nekomerční. Podle míry užitého umění na uměleckou a neuměleckou. Někdy také na duchovní (církevní) a světskou. Další členění používá slova vážná a populární, resp. zábavná. Časté je též dělení na lidovou a umělou, tedy autorskou.
NI ZISK, NI SLÁVU! ALE JAK PAK ZAPLATÍME ÚČTY?
Jak vznikla vícehlasá hudba?
GRAFICKÁ NOTACE
Přesně to nevíme. Uvažujeme o napodobení zvuku ptactva. Možná byl počátek ve hře více nástrojů najednou, v překřikování se. Nebo v tom, že sice všichni začali zpívat jednu melodii, ale pak se z ní odchýlili… a tím vznikl vícehlas.
SMETANA!
PŠT!
KOUKEJ, TO JE ON!
KDE SE PIVO VAŘÍ, TAM SE DOBŘE DAŘÍ…
FRANTIŠEK SMETANA
Pan otec
Z Nového Města nad Metují se rodina v roce 1823 přestěhovala do Litomyšle. Františkovi se tu jako sládkovi ve službách hraběte Valdštejna a později jako nájemci pivovaru dařilo dobře. Brzy si mohl dovolit koupit dům na hlavním náměstí. A radost neměl jen z podnikání: po šesti dcerách se konečně dočkal i syna – v roce 1824 se narodil Bedřich! Bylo to jedenácté z osmnácti Františkových dětí! V první polovině 19. století nic výjimečného – dětská úmrtnost byla vysoká, dožít se dospělosti nebylo jen tak.
KONEC PRÁCE, CHASO!
VYVALTE SUDY, SLAVÍME!
Jaký byl tatínek Bedřicha Smetany? Co vůbec víme o Františku Smetanovi (1777–1857)? Vydejme se po jeho stopách, sledujme jeho (ne)úspěchy, trpělivost se synem, poznejme jeho povahu, jeho povolání…
František rozhodně nebyl rozmazlené dítě. Měl devět sourozenců. Ze Sadové u Hradce Králové pocházela jak jeho matka Ludmila Konarovská, tak i otec Václav. Tento zručný bednář však zemřel rok a půl po Františkově narození a výchovy se ujal otčím.
Když bylo Františkovi třináct let, otec ho poslal do učení k myslivci. Byla to asi pořádná dřina, protože od něj utekl a začal se věnovat sladovnictví. Tovaryšská léta byla spojená i s „vandrem“, tedy cestováním za prací. Na různých místech doma i za hranicemi později vařil pivo –buď jako zaměstnanec, či dokonce jako nájemce pivovaru – a snil o svobodě a vlastním pivovaru. Snažil se také zlepšit svou mizernou němčinu, což jednou bude chtít i po synu Bedřichovi.
Ženatý byl František třikrát, naposledy před oltář předstoupil v roce 1820 ve věku 43 let. Novomanželka Barbora Lynková byla o 15 let mladší a čekala na ni péče o domácnost a děti z druhého Františkova manželství.
SYNU, JEDNOU JSI DOLE, JEDNOU NAHOŘE… ŽIVOT JE JEN NÁHODA.
MÁTE SYNA!
Konečně pokračovatel rodu a započatého díla! Není divu, že byl Bedřich trochu hýčkán. Život prožíval jako „pan syn“ mezi zámkem a domovem. A doma u Smetanů bývalo opravdu živo a plno, domácnost totiž tvořili ještě další příbuzní – otcova ovdovělá švagrová s pěti dětmi a matčini rodiče. Zkrátka velká rodina.
Jak Bedřich ke svému jménu přišel? Dle vyprávění měla jeho maminka pár dní před porodem vidění. Spatřila prý anděla, který jí předpověděl narození syna Bedřicha! Patrně si ve snu připomněla muže téhož jména, svou lásku, o niž přišla ve válce. V matrice je ale Bedřich zapsán německou variantou jména –Fridrich. V té době běžná věc.
Po otci Bedřich zdědil lásku k hudbě, lesu a lovu a ochotu stěhovat se z místa
na místo. Co měli ještě společného? Oba se museli naučit německy a zanedbávali českou gramatiku, oba poznali vrcholy a pády svého podnikání. Jako otcové měli oba štěstí hlavně na dcery – u Bedřicha to platilo na sto procent.
Otec možná byl trochu „neposeda“, ale časté stěhování v 19. století nebylo neobvyklé. Důležitá událost nastala v roce 1835 – František koupil v dražbě zámeček a panství Růžkovy Lhotice a přestal být poddaným: stal se venkovskou vrchností, tzv. svobodníkem. Rodina tak spíše připomínala „měšťany na venkově“. Smetanovi mohli volně lovit zvěř a ryby, mít robotníky a synové byli zproštěni vojenské povinnosti! Bedřich tedy na vojně nebyl.
Jak ještě uvidíme, František měl se synem během jeho studií svatou trpělivost. Skoro až do jeho dvaceti let doufal, že ho jednou v podnikání zastoupí. Ale nakonec se smířil s tím, že se syn bude živit hudbou.
V závěru života se otci v podnikání nedařilo. Růžkovy Lhotice prodal v roce 1844 se ztrátou, pronájem pivovaru v Obříství u Mělníka skončil fiaskem. V roce 1850 tedy odešel do výslužby, a jelikož nedostal penzi, musely se o něj postarat děti. Bedřich měl svých starostí dost, takže František dožil u syna Antonína v Novém Městě nad Metují, kde Antonín (a před ním otcův bratranec Václav) vařil pivo.
František zemřel v červnu roku 1857, tedy v době Bedřichova působení ve Švédsku. Bedřichova matka Barbora opustila tento svět v roce 1864.
Dětství
Bedřich se od dětství zajímal o hudbu. Rodiče ho v bohulibé a ušlechtilé zábavě podporovali. Kdyby tak tušili, že si právě hudbu vybere za své povolání! Bedřich však nebyl typické „vzorné dítě“ se vznešenými zálibami. Jedna z jeho dětských lumpáren mohla skončit tragicky. Při klukovské hře vybuchla láhev naplněná střelným prachem. Střepy ho zasáhly do pravé tváře. Opláchnout ránu vodou z rybníka nebyl dobrý nápad. Infekce způsobila zánět horní a dolní čelisti a spánkové kosti. Následky byly trvalé, proto Smetana po celý život zakrýval stopy zranění plnovousem. Výbuch možná poškodil i sluch. Nebyl to ostatně jediný úraz v jeho životě – v létě roku 1841 se mu nevyplatila nepozornost na jedné z pražských ulic: „Nějaký chlap mi totiž přejel levou nohu vozíkem, naloženým bednami, právě když jsem stál, pohřížen do komponování, a pojídal hrozen vína, nevšímaje si svého okolí.“
POHÁDKA
MLÁDÍ...
K přírodě měl Bedřich po otci velmi blízký vztah, rozuměl jí a uměl jí naslouchat. Prozrazuje to jeho hudba, např. symfonická báseň Z českých luhů a hájů
Po celý život vzpomínal Bedřich na dětství i jako na dobu plnou chutí. Jeho oblíbeným jídlem byly – pro nás možná obyčejné – škubánky.
Vyrůstal v jazykově smíšeném prostředí. Slyšel kolem sebe češtinu i němčinu. Obě bohužel s chybami, které si upevňoval.
K němčině si vytvořil bližší vztah díky jejímu užívání ve školách. Byl to také jazyk vyšší společnosti a jeho budoucím dvěma manželkám byl také bližší. V češtině se snažil zlepšovat až od pobytu ve Švédsku, ale i tak by se na jeho českých dopisech červená tužka pěkně vyřádila.
Študent k pohledání
Pomyslný „školní zápis“ se váže k roku 1829, tehdy rodina žila v Litomyšli. V takzvané normální škole poznal vzdělávací systém církevního řádu piaristů. Česky se vyučovalo jen v první třídě, další výuka už byla v němčině. Druhou třídu už ale v Litomyšli kvůli stěhování nedokončil.
Ve škole mu to v prvních letech v Litomyšli a Jindřichově Hradci šlo dobře, ale časem ho přestávalo učení bavit, bojoval
s němčinou a po dokončení hlavní školy s obavou hleděl k pokračování na gymnáziu. V učení se nelepšil ani po doučování – za domácího učitele mu otec vybral o sedm let staršího kvintána Františka Dederu, syna místního zámečníka. Tento mladík se zapsal do dějin spíše negativně: jako policejní úředník s právním vzděláním, který zatkl vlasteneckého novináře a politika Karla Havlíčka Borovského a dopravil ho v prosinci roku 1852 do vyhnanství v tyrolském Brixenu.
MYSLIVEC
MYSLÍ, ŽE MYDLÁŘ MYDLÍ MYŠ MÝDLEM.
Když se Smetanovi v roce 1835 stěhovali, vedení jindřichohradeckého gymnázia patrně Bedřichova odchodu nijak nelitovalo. Po čtyřech studijních letech v Hradci na něj čekalo gymnázium v silně německé Jihlavě. Z nového bydliště v Růžkových Lhoticích to tam měl přibližně 60 kilometrů, takže se poprvé v životě ocitl na delší období mimo rodinu – v přechodném ubytování. Do Jihlavy nejel sám, otec s ním poslal i mladšího bratra Antonína. Bedřich nastoupil do druhé třídy gymnázia a zase mu to nešlo. Navíc Jihlava se svou „hataláckou řečí“ mu k srdci nepřirostla. Psal domů zoufalé dopisy… Až nakonec otce obměkčil a ten ho zklamán vzal po třech měsících ze studií zpět domů.
Otec nepatřil k těm, které by jeden neúspěch odradil, a v případě syna zastával postoj pevný jako helvétská víra. Psal se rok 1836 a Bedřich balil cestovní truhlu
