Promiňte, děti, Že jsem tuhle knihu věnoval dospělému.
Mám k tomu ale váŽný důvod.
Ten dospělý je můj nejlepší přítel.
Dalším důvodem je, Že všemu roZumí, dokonce i knihám pro děti. Třetím důvodem je, Že bydlí ve Francii, má hlad a je mu Zima. Potřebuje utěšit. Pokud vám všechny tyhle důvody nestačí, rád bych knihu věnoval dítěti, kterým tenhle dospělý kdysi byl.
Všichni dospělí byli nejprve dětmi. (Jen málo Z nich si to ale pamatuje.) Opravuji tedy své věnování: Léonu Werthovi, kdyŽ byl malý chlapec.
Bylo mi asi šest, když jsem v knížce o amazonském pralese, která se jmenovala Příhody ze života, spatřil krásný obrázek. Byl na něm namalovaný hroznýš královský, jak polyká šelmu. Tady jsem vám ho překreslil.
V knize stálo: „Hroznýš královský polyká svou kořist vcelku, bez žvýkání. Po pozření se had nemůže hýbat, a tak dalších šest měsíců jen tráví a spí.“
Musel jsem pak na dobrodružství z džungle pořád myslet a podařilo se mi pastelkou nakreslit svůj první výtvor. Kresbu číslo 1.
Vypadala takhle:
Ukázal jsem kresbu dospělým a ptal se jich, jestli jim nahání hrůzu.
Dospělí mi odpověděli: „Proč by nám klobouk naháněl hrůzu?“
Na obrázku ale žádný klobouk nebyl. Byl to hroznýš královský, který spolkl slona. Tak jsem hroznýše nakreslil ještě zevnitř, aby to dospělí pochopili. Jim se vždycky musí všechno vysvětlovat. Moje kresba číslo 2 vypadala takhle:
Dospělí mi doporučili, abych přestal kreslit hady, ať už zvenku nebo zevnitř, a raději se věnoval zeměpisu, dějepisu, matematice a gramatice. A tak jsem se v šesti letech rozloučil s vynikající malířskou kariérou. Neúspěch mé kresby číslo 1 i 2 mě úplně odradil. Dospělí nikdy nic nechápou a je to opravdu únavné, jak jim děti musí všechno donekonečna vysvětlovat…
Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a nakonec jsem se stal letcem. Proletěl jsem skoro celý svět. A je pravda, že zeměpis se mi dost hodil. Rozeznal jsem například na první pohled Čínu od Arizony. Což je užitečné, když
člověk v noci zabloudí.
Za svůj život jsem měl spoustu příležitostí potkat se se spoustou vážných lidí. Dlouho jsem pobýval mezi dospělými a zblízka je pozoroval. Ale názor jsem si na ně nevylepšil.
Když jsem měl pocit, že mám před sebou trochu bystřejšího dospělého, vyzkoušel jsem na něm svou kresbu číslo 1, kterou jsem nosil stále u sebe. Zajímalo mě, jestli je opravdu tak chápavý. Ale odpověděl vždycky stejně: „To je klobouk.“ A tak jsem se ani nesnažil vyprávět mu o hroznýších, o pralese ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu a mluvil s ním o pokeru, golfu, politice a kravatách. A dospělý se radoval, že poznal někoho tak rozumného.
Tak jsem žil sám a neměl nikoho, s kým bych si pořádně popovídal, až do chvíle, kdy se mi před šesti lety uprostřed saharské pouště porouchalo letadlo. Rozbilo se mu něco v motoru. Neměl jsem s sebou mechanika ani pasažéry, a tak jsem se chystal, že se do náročné opravy pustím sám. Byla to pro mě otázka života a smrti. Pitné vody jsem měl sotva na týden.
První večer jsem usnul na písku tisíce kilometrů od nejbližšího obydlí. Byl jsem osamělejší než trosečník na voru uprostřed oceánu. Umíte si tudíž představit, jak jsem byl překvapený, když mě za úsvitu probudil tenký hlásek. Říkal:
„Prosím, nakresli mi ovečku!“
„Co to…“
„Nakresli mi ovečku.“
Vyskočil jsem, jako by do mě uhodilo. Protřel jsem si oči. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl
zvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel. Později jsem si ho nakreslil. Tohle je jeho nejlepší
portrét, jaký se mi povedl, ale samozřejmě se ani zdaleka nevyrovná předloze. Není to moje chyba. V šesti letech mě dospělí odradili od slibné
malířské kariéry, takže jsem se nenaučil nic jiného než hroznýše zvenčí a zevnitř.
Zíral jsem na to zjevení s vytřeštěnýma očima. Nezapomínejte, že jsem byl tisíce kilometrů od nejbližšího obydlí. Ale nezdálo se, že by ten človíček zabloudil nebo umíral únavou, hladem, žízní či strachy. Vůbec nevypadal jako ztracené dítě uprostřed pouště tisíce kilometrů od nejbližšího obydlí. Když se mi zase vrátila řeč, povídám:
„Ale… co tady děláš?“
A on tiše, jako by šlo o velmi vážnou věc, zopakoval:
„Prosím… nakresli mi ovečku…“
Když stojíte tváří v tvář nevysvětlitelné záhadě, neodvažujete se nic namítat. Jakkoli mi to tisíce kilometrů od nejbližšího obydlí, navíc v ohrožení
života, připadalo bláznivé, vytáhl jsem z kapsy list papíru a pero. Jenomže pak jsem si vzpomněl, že jsem se do té doby věnoval hlavně zeměpisu, dějepisu, matematice a gramatice, a sdělil jsem tomu človíčkovi (trochu rozladěně), že neumím kreslit. Odpověděl:
„To nevadí. Nakresli mi ovečku.“
Ovečku jsem nikdy nekreslil, a tak jsem místo ní namaloval jeden ze dvou obrázků, které jsem ovládal. Hroznýše zevnitř. Jaké bylo mé překvapení, když ho človíček odmítl se slovy:
„Ne! Ne! Já nechci slona v hroznýšovi. Hroznýš je dost nebezpečný a slon zabírá moc místa.
U mě je to malinké. Potřebuju ovečku. Nakresli mi ovečku.“
A tak jsem se dal do kreslení.
Pozorně mě sledoval a pak prohlásil: „Ne! Tahle je moc nemocná. Nakresli jinou.“
Tak jsem nakreslil jinou:
Můj přítel se mile, shovívavě usmál: „Vždyť vidíš, že tohle není ovečka, ale beránek. Má rohy.“
Nakreslil jsem tedy další obrázek:
