Květen
Nebyla vždycky taková.
Teď ji budík na mobilu probouzí v sobotu ráno o půl páté.
Z těla jí ještě nevyprchal včerejší alkohol, sklenička zůstala stát u postele, a proto Cassi i tento den zahájí tím, že do sebe hodí zbylý centimetr vína. Skoro jako by pro sebe, než před pár hodinami odpadla na polštář, ohleduplně připravila snídani.
Hnědá šestnáctikilová hrouda na zemi se ani neuráčí zvednout hlavu, nicméně než znovu usne, alespoň si protáhne všechny čtyři nohy. Cassi mezitím nejistě přehodí ty svoje přes okraj postele a dotkne se ledové podlahy. Obleče si stejné kalhotky jako včera, protože zkrátka leží u postele, a přes tričko, ve kterém spala, stejnou mikinu, neboť i ta se válí opodál.
V koupelně si zajde na záchod, z kelímku upatlaného od zubní pasty vypije naráz dvě sklenice vody, zuby si ale nevyčistí. Z krabičky na zemi vyloví gumičku do vlasů. Pokud se tomu lze vyhnout, do zrcadla se nedívá. Že jí vlasy s roztřepenými konečky a mastnými skoro deseticentimetrovými odrosty dosahují až téměř po lopatky, moc dobře ví i bez toho, aby je viděla. Že zhubla, je pravděpodobnější než to, že se jí zvětšilo
oblečení. Tmavě hnědé oči nad špičatým nosem, rty zbarvené červeným vínem a okousané nehty.
Někdo, který znal Cassi předtím, by tohle její nové já poznal jen stěží. Ona sama už vůbec ne. Člověk, kterým bývala dřív, by s tímhle zoufalým ztroskotancem v teplákách s vydutými koleny a ve špinavém tričku nechtěl mít nic společného. Člověk, kterým bývala dřív, trávil v koupelně přinejmenším tři
čtvrtě hodiny a seznam úkolů na následující den měl hotový večer předem. Předchozí verze Cassi nedělala věci jen na půl, pro to neměla pochopení.
„Když už něco dělat, tak pořádně“ mohlo být klidně její motto, kdyby byla tou, která k motivaci potřebuje podobná moudra. A to ona rozhodně nebyla. Zato její osobní trenér bez gramu tuku často opakoval to svoje, celkem podobné: „Když už je člověk v posilovně, tak ne proto, aby se tam jen poflakoval.“ Cassi s trenérem cvičila dvakrát do týdne a třikrát týdně trénovala sama. Svůj prosvětlený, renovovaný a tak akorát moderní byt se štukovanými stěnami udržovala za všech okolností uklizený a voňavý a každý pátek si nechala domů doručovat řezané květiny. Starala se o svoji pleť a vlasy a obočí a nehty a chodila do salónu přesně tak často, jak jí doporučili odborníci na pleť, vlasy, obočí a nehty. Její oblečení vždy vypadalo nově. V práci – kterou milovala! – trávila přinejmenším deset hodin denně, měla vztah s mužem, kterého – taky! – milovala, a udržovala si přátele i přehled o dění ve světě a v kultuře, a stejně tak znala předpovědi počasí nebo nejnovější drby. To ona zařizovala narozeninové oslavy, kupovala dárky, organizovala večeře. Podařilo se jí snížit potřebu spánku na čtyři hodiny denně, zbylý čas měla do nejmenšího detailu rozplánovaný. Barevně zorganizovaný kalendář byl vždy zaplněný, a to na měsíce dopředu. Dělala vše pro to,
aby bylo všechno tak, jak to chtěla. Aby věci jednoduše byly takové, jaké být měly.
Teď ale upřímně není příliš pravděpodobné, že by se v Cassině životě objevil někdo z minulosti. S nikým z těch, které v té době znávala, už neudržuje kontakt, ačkoliv bavíme-li se o „minulosti“ a „té době“, myslíme tím období zhruba před rokem. Dalo by se říct, že Cassi není v kontaktu ani sama se sebou, kromě toho prostého faktu, že existuje.
Ke všemu, co se za poslední rok odehrálo, patří i to, že jí začalo být všechno jedno. Snáze dokáže vypnout. Byl to proces trvající několik měsíců, ale vyšla z něj jako jakási čistší verze sebe sama. Obnažená. Zřetelná. Jako by odhodila všechno nepotřebné a zůstalo jen jádro. A jádro stačí. Cassi už ani nepotřebuje podprsenku. Její tělo prostě jen tak je a hlava ho následuje. A tak proplouvá dny s minimem myšlenek, s minimálním odporem.
Sklepní pokoj, kde bydlí, nebo spíše „přízemní byt s vlastní koupelnou“, jak stálo v inzerátu, se nachází v domě jedné rozvedené ženy, s kterou se nezná. Pronájem je pro obě praktickým řešením. Žena dostává extra příjem a Cassi se nemusí o nic starat. Ze svých dvaceti čtverečních metrů vychází jen tehdy, když potřebuje použít kuchyň, a každý druhý týden se vyhýbá i tomu, protože to by mohla narazit na dva syny své domácí. Je jim šest a osm let, jsou neskutečně plní života a mají jednu jedinou výhodu: milují Cassina psa a rádi ho berou ven.
Cassi si sváže vlasy do culíku, vyjde po schodech do kuchyně a pustí teplou vodu z kohoutku. Pod linkou najde menší PET lahev, odšroubuje z ní víčko, čichne si, pokrčí rameny a nasype do ní instantní kávu rovnou ze skleničky. Když už se z vodovodu zvedá pára, zaplní lahev do poloviny a pak do
ní nalije trochu mléka z lednice. Zatřepe s ní, vezme si tašku, nazuje si boty a jde.
Když chytne autobus, zabere jí cesta do práce tak čtvrt hodiny a to se jí právě tohohle brzkého sobotního rána povede.
Sedat si by bylo zbytečné, proto stojí opřená o tyč v prostoru pro kočárky, pije svoje kafe z flašky a pozoruje fotbalová hřiště v mlze a opuštěné kruhové objezdy, zatímco řidič poslouchá rádio v pro ni nesrozumitelném jazyce.
Jen o pět minut později už se hlásí v práci. Převleče se do povinných béžových kalhot, béžové kostkované košile a hnědé vesty. Jde do skladu.
O osm hodin později se převleče a vrací se domů. Teď už jsou autobus, kruhové objezdy i fotbalová hřiště plné víkendových návštěvníků a řidič si prozpěvuje jakousi reklamní znělku. Děti křičí a telefony vyzvánějí. Cassi vysedne o dvě zastávky dřív, jen aby tomu utekla. Všemu. Vezme to oklikou přes les, nebo spíš přes hájek stromů dostatečně velký na to, aby si tady jako malá mohla hrát na schovávanou nebo nacházet ukryté porno časopisy, které někdo narychlo schoval do díry v pařezu. Pokud na stezce někoho potká, uhne pohledem. Tohle maloměsto zná nazpaměť. Když se s kamarádkami hned po gymnáziu přestěhovaly do Stockholmu, přísahala si, že se sem už nikdy nevrátí.
A přesto to dopadlo takhle. A třebaže není její bytová situace ideální, stejně je ten sklepní pokoj jediným místem, kde se cítí příjemně, jediným místem, kde chce být. Nalít si skleničku, drbat psa na břiše, uvelebit se na pohovce a sledovat seriály. Nechat čas plynout. Momentálně je jediným cílem jejích dnů to, aby uběhly co nejrychleji. Aby přešly v noc. Ne, nechce umřít. Jen už se nechce účastnit toho, co ostatní tam venku nazývají životem. S díky to odmítá. Její život už se neodehrává
mezi lidmi, mezi takzvanými přáteli, ve společnosti a v okolním světě. Její život je jen to, co probíhá mezi čtyřmi zdmi ve sklepním bytě, a když musí do práce, je to, jako by se její život zastavil. A ona to musela vydržet. Jako by zadržovala dech.
Na začátku, těsně po tom, co se nastěhovala do sklepa a na okamžik pocítila lehkost z toho, že se nachází na místě, kde už ji nikdo nezná a kde ji nikdo nemůže najít, uspořádala pro kluky a Maineho honbu za pokladem. Vytvořila jednoduchou mapu s důmyslnými hádankami a ukryla porůznu poklady ve formě sladkostí pro děti i psa. Ta radost, co jim otřásala ramínky, ten obdiv, jenž se jim zračil v očích! Ale tahle její kreativní energie byla jen výjimkou. Následně se opět dostavila únava, ještě větší než předtím. Z toho, že člověk musí neustále plnit očekávání druhých. Něco zvládat.
A stejně na to kluci pořád vzpomínají, doufají, že k tomu zase jednou dojde. Nedokážou pochopit, že Cassi už není jejich hodná víla, nýbrž že se proměnila ve skřeta pod mostem. Když tuto sobotu večer dorazí domů, zeje dům prázdnotou.
Není to neobvyklé, spíš je to právě ten důvod, proč je vůbec schopná žít s úplně cizím člověkem a jeho dětmi ve střídavé péči.
Obyvatelé tohoto domu žijí své životy nejen v odlišných poschodích, ale i v odlišných realitách. Ti druzí se scházejí, hrají si, grilují, mají návštěvy. Připravují lasagne, honí se s vodními pistolemi, pořvávají u televize.
A Cassi ve sklepě si hledí svého.
Maine na ni čeká v předsíni a vrtí ocasem. Cassi ho pustí ven na malý trávník před domem, i když ví, že by neměla, a nechá ho, aby si ve svém obvyklém rohu vyřešil své obvyklé záležitosti. Pak se zase vrátí dovnitř k ní. Je to pes s tak akorát splnitelnými životními nároky.
Cassi vaří makaróny a do pivního půllitru si lije víno z krabice uložené v úzké kuchyňské skříňce, která jí byla přidělena. Červené víno Cassi pije přes den. Je spíš jako jídlo, jako výživa, je neprůhledné, kompaktní. Bílé víno je na večer, protože se podobá vodě. Skoro jako by ani nebylo. Bývalá verze Cassi by si o téhle teorii myslela, že je dočista šílená, že takhle uvažuje leda pomatenec. Ale teď a tady je to prostá logika. Nic divného. Nezdá se jí, že by měla problém s alkoholem. Víno je jen nástroj, který jí pomáhá to všechno zvládnout. Díky pravidelnému a nevinnému množství promile alkoholu v krvi se Cassi daří pokud možno bezproblémově a bezbolestně protloukat životem. Tohle teď představuje hlavní náplň Cassiných dnů.
Someliérský kurz dřímající někde v jejím podvědomí lapá po dechu, pokud už nebyl dávno usmrcen.
Hotové makaróny si odnese do své sklepní pevnosti, kde se od dnešního rána zastavil čas. Dřív měl Maine speciální stravu kvůli zažívacím potížím, teď dostává obyčejné psí žrádlo ze supermarketu. Nemá to zrovna pozitivní dopad na kvalitu vzduchu v místnosti. Nízká okna jsou zatažená kostkovanými závěsy ladícími s přehozem, který na posteli po celou dobu jejího pobytu ještě neležel, a taky s polštáři na pohovce, již ale zcela zakrývají její svršky.
Cassi se na tu kupu s oblečením posadí a nohy si zasune pod sebe. Maine si lehne vedle a hlavu jí položí do klína. Cassi se cpe těstovinami, svým prvním jídlem dne. Žije skoro, jako by jí bylo sedmnáct, ale je jí třicet sedm a je to poznat, když si vytáhne počítač a pustí si na něm seriál o znuděných Angličanech, kteří si v touze po změně hledají prázdninové příbytky v teplejších krajích. Zároveň si projíždí svůj feed, a tak se dozví, že někdo je na rodinné oslavě a někdo zase v lázních a že jen několik ulic od ní právě teď probíhá rozlučka se svobodou
a účastní se jí lidé z jejího bývalého života. Pozvali ji, ale ona nechala všechno za sebou, a proto nikomu, kdo se jí ozve, neodpovídá.
Najednou dostane chuť odjet. Hodně daleko. Kde že to jsou ty lázně? Ve své podstatě vlastně ani do lázní nechce, ocitnout se v obklopení koupajících se těl a taky lidí, co se mají dobře a popíjí vlažné bublinkové víno s jahodami.
Tak co vlastně chce? Tahle verze Cassi se snaží podobnými věcmi nezabývat, ale občas se myšlenka tohoto rázu vynoří a pokaždé ji to stejně naštve. Natáhne se po plastovém větráku a namíří ho na psa, který si před chvilkou spokojeně vydechl, což je většinou spolehlivou předzvěstí blížícího se plynového útoku.
Pak vystoupá po schodech nahoru a dolije si skleničku. Když sejde zpátky a nese si s sebou celou krabici vína, ze zveřejněných fotek zjistí, že rozlučka se svobodou se přesunula na motokárovou dráhu. Ale stejně má pořád pocit, že je nebezpečně blízko ní. Jako by se kdykoliv mohli objevit před jejím oknem a nahlédnout do jejího života. Jako by byla odstrašující součástí rozlučky, návštěva depresivního zoo, kde nikdo nechce být a kde je všem zle.
Měla by se odstěhovat do ciziny? Stýkat se s Angličany u Středozemního moře? Napije se a začne hledat „byty Nerja“, protože v tom programu doporučovali právě tohle město. Náhlé nadšení ovšem rychle vyprchá, když uvidí ceny. Zdrceně mačká další nabídky realitní kanceláře, které se jí objevují, ale už ztrácí zájem. Nadvládu přebírá únava, a zatímco je vítěz motokárového závodu oceněn plastovým pohárem a padesáti osmi nadšenými skupinovými fotkami, lehne si Cassi ke psovi a zavře oči.
Probudí se o několik hodin později, když se vrátí majitelka domu a významně na schodech směrem dolů zvolá „Cathrin!“,
přičemž naběračkou bouchá do neumytého hrnce od makarónů. Večer ještě ani zdaleka nekončí. Cassi si vybere film, který už viděla, znovu si dolije skleničku a neúspěšně se pokusí ignorovat svůj feed.
Jo, byla už úplně opilá, když jí později té noci algoritmus na facebooku naservíroval inzerát na jakousi barabiznu vydávající se za statek a ona klikla na „líbí se mi to“. A určitě byla namol i následující ráno, když jí jakýsi venkovský realiťák poslal dosti zoufale působící zprávu s termíny prohlídky.
Jeho profilový obrázek ji neurčitě zdeprimoval. Navzdory svému mládí měl prořídlé, dozadu sčesané vlasy, strnulý úsměv, papírově šedé sako a celý vypadal uměle jako figurína.
Ten vzkaz okamžitě nesmazala nejspíš proto, že ho litovala. Její profil byl soukromý, a proto nemohl vidět, že na něm za poslední rok vůbec nic nezveřejnila. Za to, co se později stalo, pravděpodobně mohla její profilová fotka, na které v západu slunce ironicky předvádí jógovou pozici. Měla si obrázek už dávno změnit, ale kdo na to má sílu? K tomu, aby byla člověku úplně ukradená jeho profilovka, ani nepotřebuje neléčený syndrom vyhoření v kombinaci s neléčenou depresí.
Tuhle práci má Cassi už dlouho. Celou věčnost. Alespoň takový má pocit. Určitě to bude déle než půl roku. Předtím ze sklepního pokoje nevystrčila nos i celé týdny. Tu dobu si skoro nepamatuje. Ale vzpomíná si na noční procházky s Mainem, jako ho nutila chodit ven, i když pršelo či mrzlo, jen proto, že
nemohla spát. Jak se vzpíral a chtěl zpátky domů, zatímco ona si uvolnila límec na krku, aby jí chladné kapky mohly stékat po zádech.
Tu práci si nenašla sama. To žena, u které bydlela, jí jednoho dne řekla, že by ji měla vzít. Asi ji už otravovalo, že se Cassi pořád poflakovala doma. Cassi nevěří, že lidé dělají věci nezištně. Za vším je nějaký postranní motiv.
A třebaže Cassi o tu práci neměla ve skutečnosti zájem, bylo pro ni snazší říct ano než ne. Předně proto, že je snazší s něčím souhlasit než nesouhlasit. Nesouhlas by znamenal, že by své domácí musela podat vysvětlení. A navíc už v mládí se rozhodla, že se nikdy, nikdy, nikdy nestane člověkem, který k životu potřebuje sociální podporu. Což logicky znamená nutnost mít práci, i když má člověk něco našetřeno. A navíc: v jejím pokrouceném sebelítostném světě taková práce představovala trest, ke kterému se sama odsoudila. Kdyby byla středověkým mnichem, bičovala by si záda.
Ne vždycky jsou její myšlenkové pochody smysluplné.
A není ani moc sympatická. Nešíří okolo sebe dobro a je jí to naprosto jedno.
V práci dělá, co se po ní vyžaduje, a občas, ne příliš zúčastněně, se ji pokouší dělat dobře, ale to jen někdy. Každý den odtamtud odchází o několik minut dřív, než by měla.
Nikdo by jí nevěřil, že dřív byla vysoce postavenou šéfkou zodpovědnou za padesát zaměstnanců s přehledem o každičké maličkosti v jedné z nejpopulárnějších restaurací ve městě, která měla otevřeno od brzkého rána do pozdních nočních hodin.
Momentálně je její hlavní pracovní náplní doplňovat regály v supermarketu. Pracuje potichu a vyhýbá se kontaktu jak se zákazníky, tak s kolegy.
„Nedoplňuj to jen tam, kde vidíš, že je prázdno,“ pronese vedoucí směny svým rozvláčným způsobem. Ukazuje celou rukou, dokonce demonstrativně zvedne opuštěnou sklenici marmelády. „Dívej se pozorně. Někdy není prázdné místo vidět.“
„Samozřejmě,“ odpoví, tak jak má ve zvyku, jelikož se jedná o jasnou odpověď, která je navíc rychlá. Vedoucí, kterou Cassi ve své hlavě nazývá Pidiksicht, ji pozoruje, projede si rukou po bradě, přemýšlí, jestli by to měla ještě objasnit. Jak se už ze zkušenosti naučila, to, že Cassi odpoví „samozřejmě“, ještě neznamená, že udělá, co se po ní chce.
Cassi by si nejradši svoje hodiny odbyla v kuse a pak šla domů, to ale nesmí. Zhruba v polovině směny je donucena nechat svých povinností a dát si třicetiminutovou pauzu. Zákonem stanovené pauze se nevyhne. Pidiksicht nechce, aby zase někdo vyhořel, a proto pečlivě dodržuje pravidla. Cassi si může v tichosti protestovat, jak chce. I kdyby si toho někdo všiml, nic by to nezměnilo.
O tom, co se svou pauzou udělá, ale rozhodovat nemůžou. Ani ve snu by ji nenapadlo, aby v téhle práci něco jedla. Nejen proto, že poslední dobou nemá hlad, hlavně ji znechucuje pozorovat, jak se krmí ostatní. Páchnou jí krabičky s obědem od kolegů a pohoršuje ji, jak špatné složení jejich jídlo má. Hnědé omáčky. Instantní nudle s kukuřicí. Špagety se vsáknutou omáčkou.
Takže jestli se Cassi v kuchyňce nachází, je to jen proto, aby někde nechala ubíhat čas. A tak čeká mezi kulatými stoly a nástěnkami s nápisy typu „Tým nadevše“ a „Nejdřív kávu a pak změníme svět“. Na nástěnce, kterou Cassi obzvlášť pohrdá, stojí „Inspirace, radost z jídla, společenství“. Podobné hlášky jsou jí cizí.
Ze stolků na ni zírají staré časopisy, zapomenuté na několik týdnů, než je někdo uklidí. Cassi se o zprávy ze světa zajímá asi tolik jako o ona detailně sepsaná pravidla, která někdo připíchnul nad dřez.
Jednou, když v kuchyni nikdo nebyl, je vyměnila za seznam dětských přání, který našla v autobuse. Lidi to pobavilo.
Pravidla se vrátila.
O pár týdnů později tam pověsila nejčastější jména dětí, seznam vytržený z časopisu. Lidi se smáli. Zajímalo je, kdo za tím je.
Pravidla se vrátila.
Do třetice už se jí do toho ani nechtělo, ale pořád ji bavily spekulace kolegů o tom, kdo to mohl provést. Nikoho by totiž nenapadlo, že to byla zrovna ona. Jednoho brzkého rána pravidla vyměnila za tabulku „Kdo v naší obci vydělává nejvíc“, kterou publikovaly jedny noviny a jejich zaměstnavatel v ní byl druhý v pořadí.
Hned poté se pravidla vrátila, tentokrát zalaminována ve formátu A4, napevno přilepená páskou ke dvířkům skříňky.
Venku prší. Cassi se schoulená v rohu pohovky pokouší soustředit na dýchání, skoro jako by se snažila proměnit do jiné formy, donutit své atomy, aby vytvořily nějakou jinou formu života. Už se musela neochotně vzdát myšlenky na to, že ji spolkne černá díra, ale pořád má za to, že není nemožné, aby se jí tělo kousek po kousku vnořilo samo do sebe. Něco jako složité origami, jež má za následek úplné zmizení člověka.
Její soustředění narušuje konverzace o vztazích od vedlejšího stolu. Nebo spíš jen monolog.
„Nejvyšší čas, abys toho chlapa opustila. Nezaslouží si tě,“ říká ta, co má na starosti ovoce a zeleninu, té, co obvykle sedává
v trafice. „Buď chvíli sama. Starej se jen sama o sebe. Trocha selfcare, zlato.“
Zelinářka natáhne ruku přes stůl a položí ji dlaní nahoru. Ruka Trafikantky se nerozhodně přibližuje.
„Když se zamiluješ sama do sebe, to je začátek milostného dobrodružství na celý život. Někde jsem to četla, no není to krásné?“
Zelinářka na odpověď nečeká a pokračuje.
„Zasloužíš si to nejlepší. Jedině tak, že se o sebe budeš starat, zazáříš.“
Trafikantka přikyvuje, utře si oči.
Cassi si povzdychne, trochu moc nahlas. Připadá jí trapné, jak si lidi myslí, že mají právo mluvit jiným do života, jako by snad věděli něco víc. Jak Trafikantka, tak Zelinářka se na ni s nelibostí podívají.
„Však nemusíš poslouchat, to víš, ne?“ sykne Zelinářka. „Tohle je soukromý rozhovor.“
Trafikantka a Zelinářka se k sobě ve vzájemné souhře otočí zpátky. Na okamžik je ticho.
„Mimochodem,“ dodá potom Zelinářka s novou energií v hlase. Otočí se ke Cassi a její tlusté ruce se opírají o stůl.
„Musím tě vyhodit.“
Cassi se včas nezarazí a zareaguje. Vzhlédne a setká se se Zelinářčiným intenzivním pohledem.
„Tss, prosím? Nemůžeš mě vyhodit, nejsi moje šéfová,“ pronese Cassi vzdorovitě.
Zelinářka sevře rty a ušklíbne se.
„Sklepní pokoj,“ vysvětlí. „Zdá se, že ho budu potřebovat.“
To poslední prohodí úkosem k Trafikantce.
Zelinářka se ani nesnaží o laskavý tón. Tohle stadium s Cassi překonaly už před několika týdny, zhruba ve chvíli, kdy
Cassi ze svého sklepení na Zelinářčiny syny, kteří si hráli nad schody, zařvala: „DRŽTE HUBU, DO
HAJZLU, VY ZASRANÝ OPIČÁCI!“
Protože věc se má tak, že dům, v jehož sklepě Cassi bydlí, vlastní Zelinářka. A skrz Zelinářku dostala Cassi tuhle práci. Cassi pochopitelně ví, jak se Zelinářka jmenuje, ale nemá sílu na to ani pomyslet. Uznat její jméno by bylo jako uznat svou podřízenost. To, že by jí měla být vděčná. Na to nemá chuť.
„V pohodě,“ odpoví a sleduje svoje nehty, okousané a roztřepené. Ještě si pamatuje, jak hebké byly, když kdysi po manikúře vycházela ze salónu. „Stejně jsem se chystala přestěhovat.“
A s tím se zvedne a zamíří zpět do skladu. Srdce jí buší. Kývne na Vyhořelou, která se právě vrátila z nemocenské a které dřív Cassi přezdívala Šedivka.
Vyhořelá sedí v předklonu na své židli a zdlouhavě něco píše na tlustý papír. Je to nějaké cvičení vědomé pozornosti, které jí doporučil terapeut, jak už Cassi jednou vysvětlila ve chvíli, kdy měla zrovna chuť si povídat. Cassi si všimla, že líp snáší ty, kterým je zle. A navíc je to starší žena, což je jediná skupina lidí, s níž má Cassi momentálně trpělivost.
Na stěně za Vyhořelou visí zarámovaná ručně psaná moudra. „Nikdo není jako ty“ a „Nemůžeme ovládat výtr, ale můžeme upravit plachty“.
Cassi gramatickou chybu nekomentuje. Dokonce ani u toho, kde stojí „Všechny tvoje sny jsou v posahu“.
Jde si vyzvednout placatku, kterou si pro případy nouze schovala za hasicí přístroj vzadu ve skladu. Je pro ni velmi důležitá, navzdory tomu, že je téměř prázdná. Cassi si ji donese na nakládací rampu, prsty přejede po logu ve stříbře a pak do sebe hodí poslední kapky. Když se vrátí do kuchyně, kde to
zapije kávou a schová placatku do tašky, aby si ji doma pak zase naplnila, všimne si, že Zelinářka tam ještě sedí.
Podívají se na sebe. V tu chvíli ale Cassi pípne mobil. Znovu ten realiťák. Nehledě na to, že ještě neodpověděla ani na předchozí vzkaz, chce po ní, aby „potvrdila svůj zájem o odpolední prohlídku“. Aby se vyhnula dalšímu pohledu na Zelinářku, zírá do telefonu a uvažuje, co napsat.
Neměla v plánu odpovědět vůbec. Proč by měla? Nikdy netoužila po tom vlastnit barabiznu. To, že lajkovala jeho inzerát, byl jen nepromyšlený impulz, možná ani to ne, možná se jí jen prst otřel o obrazovku. Sklepní pokoj jí vyhovuje, měla v plánu v něm bydlet, dokud ji nenapadne něco lepšího.
Teď se ovšem situace rapidně změnila. A je třeba něco udělat. Srdce jí i nadále divoce buší. Cassi cítí, že musí vypadnout. Okamžitě. Za podívání nic nedá. Možná má tenhle realiťák další objekty k nabídce, třeba o něco lákavější.
Vrhne se na psaní odpovědi a v tu chvíli do místnosti vstoupí Pidiksicht. Podívá se na hodinky, jako by se ptala, proč se
Cassi ještě nevrátila do práce, i když pauza skončila před dvěma minutami, a teprve pak opláchne svůj termohrnek ve dřezu.
Tohle už Cassi nevydrží ani minutu. Ani vteřinu. Všechny lidi, které znala, ze svého života vymazala. To, že teď musí snášet tyhle dvě, je nesnesitelné.
Proto tomu šedému realiťákovi pošle palec nahoru, chytne svoji tašku a přes rameno zamumlá: „Mám horečku, padám domů.“
Dveře za ní zapadnou. Cvaknutí automatického zámku zní jako hluboký povzdech. Nebo je to spíš nadechnutí?
Některé hranice Cassi ještě nepřekročila. Jen je jich o něco méně než kdysi. Bývaly doby, kdy nedokázala pít ryzlink ze sklenice na rulandské modré nebo přijít o tři minuty později, aniž by o tom dala předem vědět, nedokázala špatně složit ručníky ve skříni, nosit stejné tričko dva dny po sobě, jíst pevnou stravu před dvanáctou hodinou, nesnesla roztřepené nehty a lidi, co vyslovují gnocchi jako „gnoči“.
Teď, když je jí většina věcí u zadku a už ji nerozrušuje ani
Pidiksichtin „krosánt“, je vděčná alespoň za to, že nepřekračuje hranici řízení pod vlivem alkoholu.
Tahle hranice je i důvodem, proč nejezdí autem do práce.
Auto má stejně jenom proto, že jí leasing vyprší nejdřív za rok, a tak stojí na ulici několik měsíců nepoužívané. Radši autobus než život bez frťana.
Právě dnešek je dnem, kdy se zdá, že existuje důvod, proč si auto nechala. Díky němu se rychle dostane daleko odtud, třebaže má namířeno jen k rozpadlému statku.
Když Cassi vyjíždí, ještě se lituje. Ale její sebelítost se zmenšuje, a zatímco ubíhá míle za mílí, postupně se vypařuje.
Tohle by měla dělat častěji. Zapomněla, jak svobodně se cítí na prázdné silnici. Rychlost pomáhá. Dává jí možnost
pozorovat, jak všechno jen plyne kolem, jak není třeba se zaměřovat na detaily. Než si stačí o čemkoli něco pomyslet, je to pryč.
Cassi používá svůj zavedený systém a přidává si k rychlostnímu limitu dvacet procent dýško. Děje se jí to automaticky, nesmyslná připomínka všech těch let v gastronomii. Přepíná rádiové stanice, kterých je méně, čím déle jede. V přihrádce, ve dveřích i mezi předními sedadly najde zpola snězené sáčky s bonbóny. Nepamatuje si, kdy je koupila. Stejně je spořádá, jeden po druhém, kromě pytlíku s lékořicí, který musí být prastarý, protože jednotlivé bonbóny se roztavily do černošedého prášku a ten se přilepil k plastovému obalu.
Cítí se téměř nadneseně. Kdy jí takhle bylo naposledy?
Možná k tomu přispívá i fakt, že když řídí, nevidí žádné lidi. Jen příroda a občas nějaké auto, ale jinak: svět, ve kterém existuje pouze ona a Maine. Pes sedí na sedadle spolujezdce a na okýnku vytváří stopu dechu. Čas od času Cassi okýnko spustí, aby vyvětrala a potěšila psa čerstvým vzduchem.
Ve světě mimo auto panuje ponurý květen, šedý, ale probouzející se, louky v rozpuku, stromy se připravují na blížící se slávu, dálnici lemují ještě nedávno žijící zajíci, ježci, lišky, jezevci.
Cassi si koupí kávu, natankuje a zhruba v polovině vyvenčí Maineho, jinak jede bez zastavení a přitom nemyslí na nic konkrétního.
Podle navigace se město Bäcken nachází mezi městy Berg a Berget. Oblast, kde si na nic nehrají. Cassi souhlasně přikývne, jako by její názor někoho zajímal. Jede krokem po hlavní ulici městečka a vybledlé vývěsní štíty ukazují, kde dříve stávala benzinka, pekařství, kadeřnictví a železářství. Zůstaly jen potraviny a pizzerie, která prodává i hamburgery, thajské a kebab.
Nízké třípatrové domy vypadají, jako by na něco čekaly. U kostela je polorozpadlé květinářství, u něhož je těžké poznat, zda je taky uzavřené, nebo má otevřeno v jiné dny, než je neděle odpoledne.
Cassi jede dál kolem hřbitova a pokračuje pučící březovou alejí. Míjí pole, les je stále v dohledu. Když odbočí doprava u připevněné cedule realitní kanceláře, asfaltová cesta se promění v nezpevněnou, s velkým počtem děr. Les ji teď obklopuje z obou stran. Před sebou vidí červenou chatku, s alespoň částečným bílým roubením.
U ní stojí zelené terénní auto, o které se opírá realiťák. Je viditelně zaneprázdněný procházením své složky s papíry, a přitom si je zcela jistě vědom toho, jak se k němu Cassi kodrcavě blíží. Má mnohem menší pleš, než si myslela, a je blonďatější. Modré sako je mu kapánek menší, obepíná mu paže a odstává na břiše. Je mladší, ale ne tak mladý, jak vypadá.
Cassina dobrá nálada z cesty se začne vytrácet. Sebevědomí kolísá. Realiťák se může schovat za bezpečí své profese, ona je ale jen člověk, který brzo přijde o bydlení a možná i o práci. Nemá žádný život. Prostě to bude muset přetrpět. Musí to brát jako vyrušení. Dívat se na to jako na hru.
Bude předstírat, že je docela normální člověk, který hledá chatu ke koupi, a pak poděkuje a vypadne. To by mohla zvládnout. Ten chlap o ní nic neví. A dřív byla přece profesionál na jednání s lidmi. Proboha, ve svém předchozím životě nedělala doslova nic jiného než tohle. Neměl by být problém v sobě tuhle schopnost znovu objevit.
Takže to riskne. Z auta vysedne s přehnanou řečí těla, jež, jak doufá, znázorňuje sebejistotu. S úsměvem otevře dvířka Mainemu. Pes okamžitě přiběhne k muži a olízne mu ruku. Realiťák sebou trhne, takže je poznat, že na zvířata není zvyklý,