2
Portrétista maorských náčelníků
Portrétista maorských náčelníků
B
ezesporu nejznámější českým rodákem na Novém Zélandu dodnes zůstává Bohumír Lindauer (1839-1926).1 Pocházel z Plzně, vyučil se řemeslu zahradníka po otci, avšak projevoval nadání pro výtvarné umění a s oblibou kreslil rostliny a stromky. Jako šestnáctiletý se rozhodl studoval malířství na akademii ve Vídni, kde strávil příštích sedm let jako chráněnec význačných akademických malířů Leopolda Kupelwiesera a Josepha von Führicha. Věnoval se především portrétům a malbám fresek a náboženských předmětů. Po návratu do Čech maloval výzdobu oltářů moravských kostelů, Bohumír Lindauer cestoval také po Haliči. Náhodou se potkal s jakýmsi dobrodruhem, jenž se zrovna vrátil z Nového Zélandu a poutavě popisoval okouzlující panenskou přírodu a tajemné maorské domorodce. Lindauer se nechal zlákat a zároveň v odjezdu do dálav viděl příležitost, jak se vyhnout službě v nenáviděné c. k. armádě. V Hamburku se nalodil na loď Reichstag směřující do Wellingtonu, s úmyslem strávit zde jen krátký čas. Dorazil 6. srpna 1874, země mu zcela učarovala a stala se jeho trvalým domovem.
1 V křestním listě měl uvedeno německé křestní jméno Gottfried, které po většinu života také používal.
Portrétista maorských náčelníků
3
Pobýval nejprve v Nelsonu na Jižním ostrově, kde se naučil anglicky, účastnil se loveckých výprav a zkoumal i život již tehdy ohrožených ptáků kiwi v jejich přirozeném prostředí. Živil se také jako potulný malíř a fotograf a z naspořených prostředků si mohl otevřít malé studio, kde portrétoval zákazníky. Na konci roku 1875 se přestěhoval do Aucklandu a fascinovaně studoval Maory, zejména obličejová tetování (tā moko), v nichž byl znázorněn celý život, osobní a kmenová identita dotyčného. Rozhodl se zachycovat je na malířském plátně, nejen coby umělecká díla, ale zejména jako dokumentární etnografické nosiče, zachycující nevratně mizející dobu a éru původního obyvatelstva, jež se vinou nemocí, válek s Angličany a nízké porodnosti rychle vytrácelo. Do konce 19. století pokleslo o závratných 40%. Lindauer používal vrstevnou techniku malby a do tvorby zakomponovával také fotografie. Zhotovil si totiž přístroj, jímž fotografie promítal na plátno, odraz zafixoval kresbou a s tímto základem poté vytvořil konečnou malbu. Každý jediný obraz byl osobitým dílem a především dokázal uchvátit samotné Maory, jinak obecně nedůvěřivé vůči bílým umělcům, snažícím se porozumět jejich kultuře, pro svou živost a realističnost. V roce 1877 poBohumír tkal na ulici Maorku s dítětem zabaLindauer leným v dece na zádech. Namaloval ji a obraz byl vystaven ve výkladní skříni knihkupectví ve Wellingtonu. Zámožný advokát, obhájce práv Maorů a nadšený ornitolog Walter Buller dílo zakoupil a s úspěchem prezentoval v nejvyšších kruzích, což de facto znamenalo počátek Lindauerovy slávy. Malíř začal na plátno zachycovat Maory, od mocných náčelníků po stařeny, s detailním vyobrazením oděvů, účesů, ozdob a ornamentů, stejně jako unikátní novozélandskou faunu a flóru. O díla se strhl značný zájem a o tři roky později se autor mohl pochlubit první samostatnou