0304494

Ukázky z knihy Tajemství Isaaca L. (Jan Žanda) Kapitola 1 Delta Dunaje, 1500 let před Kristem.

Chlapec stál na břehu moře a pozoroval obzor. Chodil sem často, i když mu to jeho otec zakazoval.

Bylo to jeho tajné místo. Výběžek písku vinoucí se daleko od břehu. Odděloval velkou řeku plnou vody, co se dala pít, od vody, co se pít nedala, jak byla slaná. Atek, tak se chlapec jmenoval, nechápal, proč to tak je. Prostě přijal fakt, že je voda, co se pít dá, a voda, co se pít nedá. Chodil sem vždy, když hladina velkého moře opadala. Také nevěděl, proč se to děje. Jednou je vody moc, jednou je jí málo.

Ale byl to zvídavý chlapec, a tak vypozoroval, že voda mizí z písčitých břehů a pláží pravidelně.

Stačilo, když pak tušil, že se to stane a voda zase zmizí, vzít koš z proutí a v tůních, které zde zůstaly v místech, kde před pár hodinami bylo moře, vysbírat ryby, které tady uvízly.

Přišlo mu ale, že dnes voda v moři opadává pomalu. Znovu očima přejel obzor se zapadajícím sluncem. Zdálo se mu na chvíli, že v odlesku sluneční záře zahlédl něco, co tam včera určitě nebylo.

Pár teček na obzoru. Nevěnoval tomu ale pozornost. Hlavně aby moře opadlo dřív, než slunce zajde.

Sbírat ryby potmě jde špatně, a navíc se musí vrátit se svojí loďkou včas domů proti proudu velké řeky. Ale jeho obavy se brzy rozptýlily. Odliv odhalil drobná, rybami vonící jezírka plná slibných úlovků. Vzal tedy proutěný koš a zručně do něj házel mrskající se rybky chycené do tůní. Měl radost.

Dnes byl úlovek opravdu vydatný. Koš naplnil rybami během chvilky. Maminka ho pochválí. Bylo tak snadné nalovit takhle plný koš. Nechápal, proč na tuhle skutečnost v jeho vesnici dosud nikdo nepřišel. Otec a ostatní dospělí se celý den lopotí na člunech se sítěmi a udicemi, aby nachytali ryby k snědku a nasytili svoje rodiny. On tuhle práci zvládá hravě. Cítil se pyšný na svůj um a pohrdal svým otcem. On by dokázal nakrmit dvě vesnice a nepotřeboval by žádné sítě ani loďku. Voda opadala a bylo vidět, že mu moře přálo. Docela ho mrzelo, že nemůže posbírat všechny ryby, které se mrskaly v tůních. Koš byl plný a cesta domů dlouhá. Jeho vesnice ležela několik kilometrů proti línému proudu obrovské řeky. Řeka přitékala odněkud…

Ale tím se netrápil. Bylo mu jedno, odkud se bere to ohromné množství vody, co se pít dá, stejně tak mu bylo jedno, kam mizí pravidelně voda, co se pít nedá. Teď ho trápilo, že má košík plný a cesta domů zabere hodně času. Než by se vrátil pro další úlovek, moře zase zalije všechny tůňky a uvízlé rybky uplavou. Ale co, mávl rukou. Ať uplavou, zítra přijdu zas a moře mi znovu nadělí. Hlavně se jeho tajemství nesmí nikdo dozvědět.

Zvedl těžký košík plný ryb a jeho pohled opět zavadil o obzor na moři. Několik teček, které letmo zahlédl před chvíli na obzoru, se jakoby zvětšilo. Tohle tady ještě opravdu nikdy nespatřil. Zvědavě pozoroval, co to může být. Nejasné body v dálce na hladině moře. Chvíli se díval tím směrem, ale pak mávl rukou. Nemám čas tady zevlovat, napadlo ho. Musím odnést koš s rybami do člunu a pak veslovat domů, abych se vrátil do tmy. S funěním odnesl těžký náklad pěšinou v rákosí k loďce, kterou ponechal ve slepém rameni řeky, pár desítek metrů proti proudu. Chvíli trvalo, než úlovek dovlekl do své veslice, ukryté ve vysokém rákosí. Už se chtěl odrazit ze skrýše na volnou hladinu, ale zvědavost, co ty tečky na obzoru mohly být, mu nedala. Vystoupil tedy znovu z loďky a vydal se cestičkou mezi vysokými stvoly zpět na pláž. Slunce ozařovalo mořskou hladinu zlatavou barvou. Od moře vál silný vítr směrem na pevninu a vlny, které před sebou hnal, se srážely s kalnou vodou řeky a vytvářely zpěněné rozhraní. Pak chlapec spatřil cosi, co ještě nikdy neviděl.

Tečky na obzoru se stále zvětšovaly, měnily se v jakési body nejasných tvarů. Užasle zíral na to místo a horečně uvažoval, co to může být. Kontury předmětů na hladině se se zkracující vzdáleností stávaly stále zřetelnějšími. „Lodě, to jsou přeci lodě!“ vykřikl úžasem.

Ale jaké lodě!!!

V jejich vesnici měly loďky v každé chatrči, ale malé. Tak pro tři až čtyři rybáře. Plachty také znali, i vesla. Loďky byly vydlabané z kmene stromu a každá rodina si tu svoji střežila jako oko v hlavě.

Výroba byla pracná a člun znamenal zdroj obživy. Ale tyhle lodě, které přinášel od moře vítr, byly obrovské. Tak velké chlapec nikdy neviděl.

Jak se blížily, byly větší a větší a Atek začal rozeznávat detaily. Každá měla velký stožár s barevně vyzdobenou plachtou. Ze stěn trčela dlouhá vesla, která teď, když vítr nadouval plachty, nebyla potřebná. Na špici každého korábu čněly jakési dřevěné postavy s tělem člověka a hlavou zvířete.

Brzy už viděl každý detail. Na palubách stáli muži. Někteří z nich oblečení jen od pasu dolů do krátkých kalhot měli plné ruce práce s ovládáním plachet. Chlapce víc zaujal pohled na oděv druhé skupiny. Jejich obleky a pokrývky hlavy se kovově leskly. V rukou drželi cosi jako dlouhé nože a jejich odlesk se ve slunečním svitu zlatavě zabarvoval.

Jedna z lodí ale byla jiná. Uprostřed formace plulo nejkrásnější plavidlo, jaké kdy mohl kdokoliv spatřit. Bylo o poznání větší. Paluba a přístřešek, stejně jako trůn, na němž seděl muž oděný do zvláštního oděvu, měly zlatou barvu. Zlatá byla i socha ženy se zvířecí hlavou na přídi. Chlapec stál ukryt ve vysokém rákosí a pozoroval dění na přibližující se flotile. Muž na nejkrásnější lodi měl očividně úctu ostatních. Postavy s dlouhými noži v rukou se mu klaněly a bylo jasné, že jim udílí rozkazy. Atek dostal strach. Pohled na ozbrojené vojáky a vůbec celé to divadlo v něm budil hrůzu.

Skryl se tedy ještě víc do rákosí a ani nedutal, když skupina plavidel hnána silným větrem prorazila zpěněné rozhraní moře a jeho řeky a vplula svižně do široké delty. Proud lodě zpomalil. Bylo slyšet hlasité povely posádek z palub jednotlivých plachetnic. Mluvily řečí, kterou chlapec neznal. Přesto flotila dál hnána silným větrem, překonávajíc proud, zmizela brzy z chlapcova dohledu. Přemýšlel, co udělá. Teď přece nemůžu veslovat domů. Viděli by mě a kdoví, co by mi udělali, bál se. Počkám, až se setmí. Ostatně nebude to poprvé, co dorazí z lovu za tmy. Aspoň nikdo ze sousedů neuvidí můj úlovek, ještě by mi záviděli, pomyslel si a schoulil se na rohož na dně pramice a plný dojmů a unavený z těžkého dne usnul.

Kapitola 4 Okolí Prahy, současnost.

Andrea byla krásná. Byla velmi krásná. Byl to ten typ, za kterým se většina mužů ráda ohlédne.

Andrea byla velmi chytrá. Před pár lety dostudovala vysokou školu obor farmacie, a protože dokázala výborně skloubit svůj intelekt, šarm a dokonalé vystupování příjemné mladé ženy, udělala rychlou kariéru u jedné farmaceutické firmy v Praze. Většina mužů ve vedení si brzy po jejím nástupu všimla pěkné nové kolegyně, jejíž obchodní výsledky byly víc než dobré. Její práce spočívala v tom, že objížděla jako dealerka lékaře a lékárny a nabízela ty „nejlepší“ léky své firmy, což ne vždy byla pravda, ale kdo by odolal.

Vždy dokonale upravená, v kostýmku, který zvýrazňoval její ženskost a charisma. Málokterý lékárník či lékař dokázal odmítnout její obchodní nabídku na odběr toho „pravého“ léku. Řada lékařů předepisovala tato léčiva pacientům snad víc, než bylo zdrávo, jen aby ta krásná slečna dealerka brzy zase přijela. A protože Andrea uměla i výborně mluvit a přesvědčovat, objednávky se jen hrnuly.

Mohla za to i její ženská intuice, jak působit na muže kolem sebe. Kdo by si neoblíbil její velké hnědé oči a kouzelný úsměv, kterým uměla paralyzovat jakékoli negativní emoce všech mužů a kupodivu i některých žen.

A tak není divu, že všechny tyto vlastnosti ji vystřelily na profesním žebříčku strmě vzhůru. Možná víc než večeře a pár nocí s nejvyšším šéfem, ženatým padesátníkem.

Ale to byla už minulost. Teď se Andrea řítila po D5 do Plzně. Po najetí na dálnici motor jejího služebního audi zabral a s lehkostí vystřelil vůz po rozpáleném srpnovém asfaltu. V řízení auta si moc jistá stále nebyla, ale tuhle trasu měla projetou už mockrát. Hlavní důvod, proč vyrazila na cestu, nebyl nový účinný lék k prodeji, ale mladý pětatřicetiletý majitel lékárny.

Začalo to před rokem, kdy ještě nabízela produkty firmy jako řadová dealerka. Zprvu pár běžných návštěv, pak jeho pozvání na kávu, které odmítala. Ale když povýšila a přestala cestovat, pozvání na kávu od tohohle sympaťáka nepřestávala. A když na ni jednou čekal před vrátnicí její firmy s kytkou v ruce a celý večer v blízké vinárně moc krásně vyprávěl, zjistila, že je strašně sama a blízkost lékárníka Petra jí dělá dobře. Zamilovala se. Neviděli se teď víc než měsíc, protože on odletěl do Himalájí za svým koníčkem. Večer před odletem, kdy víno bylo silnější než jindy, kdy si Petr přestal dávat pozor, kdy ji požádal o ruku, kdy všechno bylo tak krásné…

Včera přiletěl. Už, už moc chtěla být s ním. A tak se teď tahle zamilovaná top manažerka Andrea řítila stošedesátkou plnou hlavu své lásky po rozpálené letní dálnici.

A vtom se to stalo.

Jako když bouchne balónek nebo papírový pytlík při hře dětí. Pravá přední pneumatika jejího auta náhle explodovala. Asi už měla dost Andreiných nepovedených pokusů o parkování o obrubníky různých měst. A tak náhle pukla a audi ve vysoké rychlosti prudce vybočilo. Narazilo do svodidel, zanechávajíc za sebou části karosérie rozseté po rozpáleném betonu. Andreino sešlápnutí brzdového pedálu už nebylo nic platné. Obrovská energie vymrštila odražené vozidlo přes středová svodidla do protisměru. Dvoutunové audi se na chvíli jakoby zastavilo v prostoru nad zemí, aby v zápětí s jiskrami dopadlo přímo před čtyřicetitunový kamion. Náraz byl děsivý. Auto zmizelo pod nákladním kolosem. Řidič náklaďáku brzdil, co mohl, ale srážce zabránit nedokázal. Přední náprava tahače nadskočila a drtila vše, co jí stálo v cestě. Plechy Andreina auta, její krásné tělo a hlavně všechny sny, všechny touhy a lásky, které si tak moc přála.

Každý člověk má svůj osud. Ten její se naplnil jednoho letního večera na rovné dálnici na cestě za láskou.