1. K APITOL A ALICE
„Vezmu na tebe ocelovou strunu.“ Přesně tohle řekl. Slyšela jsem ten hlas v uchu. V hlavě. V životě. Je středa, tři odpoledne, ale neuvědomuju si význam toho dne, protože mi zatím nedošlo, že to všechno začalo dřív, že toto je ve skutečnosti už třetí středa. Nejdřív mi to připadalo prostě neskutečné. Ten hlas v telefonu byl upravený nějakým přístrojem. Robotická ozvěna mě tak vyděsila, že jsem okamžitě zavěsila. Později toho budu litovat, budu si přát, abych poslouchala pečlivěji, protože brzy mi policie bude pokládat spousty otázek – Použil vaše jméno? Ozývaly se nějaké zvuky v pozadí? Jaký měl rytmus hlasu? – a já se budu cítit trapně, že neznám odpovědi. Já, která se všímavostí živí. Zatím jen sedím, připadám si v rušné kanceláři sama a nejsem si jistá, jak reagovat. Zaskočilo mě, že se necítím jen vyděšená, ale zároveň i zahanbená. Ano. Nedávalo to smysl, možná to bylo směšné, ale cítila jsem se zahanbená, že to mnou tak snadno otřáslo. Pořád jsem měla pocit, jako bych byla odpojená od místnosti, v níž jsem. Vnímala jsem tělo tak intenzivně, že jsem cítila 5
Za_to_mi_zaplatis.indd 5
29.11.2021 10:18:12