1
Pozvání
K
věty přímo zářily. Navzdory slunečním brýlím, které si nasadila, Angelu oslepovaly, ale přesto od nich nedokázala odvrátit zrak. Když potřásala podávanýma rukama a nechávala se objímat, přijímala účast všech těch lidí jako počasí, které bylo ten den na začátku dubna bezostyšně jarní, ulpěla pohledem na pahorku kytic – bílých růží, žlutých narcisů a pivoněk v růžové, lila a tmavorudé nádheře. Jejich vůně sem bůhvíodkud přivábila včely a čmeláky, kteří bzučeli nad hrobem jejího muže, jako by na tomhle světě neexistovalo umírání. Angela neměla slzy, vyschly už před dlouhými týdny. Dva roky byla účastnicí pomalého vyhasínání člověka, kterého milovala víc než svůj život. Nakonec byla smrt vykoupením pro oba, i když to nepochopil nikdo, kdo u toho celou dobu nebyl. A kromě jejich devatenáctileté dcery Nathalie, která jí stála po boku zpříma jako svíce, nikdo nevěděl, co má za sebou. Zástup lidí se konečně rozplynul a s pocitem, jako by někdo držel v ruce dálkové ovládání, jímž řídí její pohyby, doprovodila Angela smuteční hosty na kávu a koláč do Peterovy oblíbené restaurace u Ammersee, pozorovala sama sebe, jak odpovídá na otázky, a s každým, kdo měl potřebu vyjádřit jí 5
01_DUM HEDVABI.indd 5
4.11.21 11:54