Page 1

Gillian McAllister

VĹĄechno, jen ne

Vsechno jen ne pravda_001.indd 1

27/04/2018 15:29


EVERYTHING BUT THE TRUTH Copyright © Gillian McAllister, 2017 All rights reserved Translation © Ivana Nuhlíčková, 2018 ISBN 978-80-249-3591-1

Vsechno, jen ne.indd 2

16/04/18 13:05


Tatínkovi Říkali jsme, že se nikdy neopustíme. A teď jsou naše myšlenky navždy společně zachované tiskem.

Vsechno, jen ne.indd 3

16/04/18 13:05


Náš charakter je to, jak se chováme, když si myslíme, že se nikdo nedívá. H. J

Vsechno, jen ne.indd 5

B

J .

16/04/18 13:05


Skončilo to obviněním, které by mě nikdy nenapadlo, že učiním, hodila jsem ho po něm přes místnost jako granát. A potom přišlo to ostatní: práskání dveřmi, osamělý odchod s vědomím toho, co jsem udělala, neschopnost přestat si stále dokola vybavovat ten pohled, který na mě upřel. Ale začalo to láskou. Tahle část byla snadná. Líbilo se mi, jak se vždycky objevoval na fotografiích na Facebooku, býval zachycený sebevědomě na pozadí večírků, vypadal jako nerudná surikata upírající pohled do objektivu. Milovala jsem jeho hypochondrii. Často volal doktorovi a zahanbeným skotským způsobem řekl: „To jsem já.“ Milovala jsem toho člověka, jakým se snažil být: správným a rozhodným, který občas vyhází všechno oblečení ve jménu minimalismu, ale potom si musí jít pokorně koupit víc ponožek. Líbilo se mi také, jakým člověkem se snažil nebýt: mužem, který chodí vždycky pozdě, zastrkuje si tričko do kalhot, když čeká na vlak, snažící se upravit vlasy, které mu vzadu trčely do všech stran, když neměl čas si je nagelovat. Moc se mi líbily věci, které dělal bez přemýšlení: jak natahoval ruku, aby zastavil mladšího bratra před přechodem; jak si poslední zbytek mléka nenalil do svého čaje, ale do mého. Líbilo se mi, jak se vracel z posilovny vylekaný z těch „obrovských chlápků“. A samozřejmě jsem milovala jeho tělo. Jeho drobné uši. Zaoblené okraje jeho úsměvu, jako kdyby je měl vyleptané na tváři. Jak krásně vypadala jeho předloktí v košili s vyhrnutými rukávy. A všechno ostatní. Takové bezvýznamné drobnosti. Třeba že neuměl pískat.

-7-

Vsechno, jen ne.indd 7

16/04/18 13:05


Líbily se mi jeho politické i náboženské názory – „Nevěřím v Boha, ale děsí mě“ – a to, že nedokázal vydržet v klidu. Líbilo se mi, že je snad jediný člověk, který si stále kupuje sušenky Wagon Wheels, a jak si je namáčí do čaje a říká tomu snídaně. Také se mi líbilo, jak se díval na mě. Pohledem zpod těžkých víček. Jeho zvláštní úsměv s dolíčky. Jen pro mě. To se mi líbilo víc než cokoli jiného. Ten pohled byl nadevše. To všechno bylo ale před dítětem. A předtím než začal lhát.

Vsechno, jen ne.indd 8

16/04/18 13:05


1. ČÁST Kdo?

Vsechno, jen ne.indd 9

16/04/18 13:05


1 Současnost Už jsme téměř spali. Tehdy jsme byli jako jedno stvoření, naše těla si byla tak blízká, jak jen to bylo možné. Jenomže to bliknutí jasně osvítilo místnost, šedá se proměnila v namodrale bílou, všimla jsem si toho i se zavřenýma očima. Posadila jsem se, svezla se mi deka a okamžitě mi naskočila husí kůže. V Jackově domě byla vždycky hrozná zima. Snažila jsem se najít zdroj toho světla. Přicházelo z iPadu na nočním stolku. Nevím, proč jsem se podívala. Možná jsem ještě napůl spala, protože jsem se vysoukala zpod deky, natáhla se, abych ho zvedla, a mé nahé tělo se nemístně odráželo ve velkých oknech. Teprve v tu chvíli jsem začala opravdu uvažovat o tom, co udělám. POLOŽKA Od: Charlie Masters Komu: Jack Ross Předmět: FWD: Douglasovo zvěrstvo znovu vystrkuje růžky Ahoj, promiň, že se ti zase šťourám v životě, ale myslel jsem, že tohle bys měl vidět… Že bys to chtěl vědět.

Charlie Masters. Charlie – neznala jsem ho. Setkala jsem se pouze s Jackovou rodinou, ale ani s jedním z jeho přátel. Zarazila jsem se s prstem nad tím e-mailem. Jeden dotek a mohla bych si ho přečíst. Asi jsem čekala příliš dlouho, proto-

- 11 -

Vsechno, jen ne.indd 11

16/04/18 13:05


že iPad potemněl a já ho vrátila na stolek. Na ten e-mail a svoji slabou chvíli jsem téměř zapomněla. Noc v Newcastlu byla téměř černá. Věděla jsem, že hned za ní je krajina, ale neviděla jsem ji. „Rachel. Co děláš?“ zeptal se Jack a zívl. Miluju jeho skotskou výslovnost. Navíc má velice hluboký hlas, toho si všímali i cizí lidé. Překulil se a rozsvítil lampičku. Tmavé vlasy měl rozcuchané, jak se posadil, objevil se i plnovous a potom chlupy na hrudi. Připadalo mi, že vypadá trochu jako neandertálec. „Něco tu svítilo,“ prohodila jsem. „To asi zase zlobila kočka.“ „Možná, kocour tady byl,“ zalhala jsem. Rozhlédla jsem se po místnosti. Nijak ji nezkrášloval, alespoň ne tak, jak bych chtěla já. Na stěně byla jediná věc. Ta jediná věc na odhalených cihlách v pokoji, kde nebyly ani závěsy, byl zrnitý snímek z ultrazvuku, který se na okrajích už trochu kroutil. Všiml si, že se dívám tím směrem. „Tak co dělá Wally?“ prohodil. Miminku jsme říkali Wally, protože na tom snímku jsme ho ani jeden pořádně neviděl. Nějak se nám schovalo. „Spí,“ prohodila jsem s úsměvem. Vytáhla jsem si deku až po bradu, představovala jsem si, že ve světle lampičky by byly vidět výrazné modré žíly, které se mi téměř přes noc objevily na prsou a rozbíhaly se po kůži jako kořeny nějaké rostliny, pokrývaly i růžové povadlé bradavky. Jack se na mě usmál, potom vstal a vyšel z pokoje. Dívala jsem se, jak jeho vysoké tělo kráčí chodbou, olivově snědá pleť zachycuje světlo měsíce, které pronikalo dovnitř okny. Plácal nohama jako kachna, při pohledu na jeho zadek jsem ucítila horko ve slabinách, ačkoli jsme měli sex před několika hodinami. Nenasytná chuť lidí, kteří spolu nejsou dlouho. Za chvilku se vrátil

- 12 -

Vsechno, jen ne.indd 12

16/04/18 13:05


s ohřívačem s horkou vodou v jedné ruce a zrzavým kocourem Howardem ve druhé. Poslední dobou to tak dělával. Naléval do ohřívače horkou vodu. Jednou mě uviděl, jak to dělám, a beze slova se toho chopil sám. Každý večer, bez ohledu na to, jestli jsme spali u mě nebo u něho, mi přinesl ohřívač s horkou vodou a s úsměvem mi ho podal. „Říkala jsem ti, že tady byl,“ prohodila jsem a ukázala na kocoura. Howard se otočil a pohlédl na mě, i když mu hlava visela dolů. V očích se mu zračilo překvapení. „Je to prevít,“ houkl Jack, když se mu Howard vysmekl a skočil na postel. Jack pracoval přechodně v Newcastlu pro časopis City Lights. Na chvíli se sem přestěhoval ze Skotska. Když jsem k němu přišla poprvé, zeptala jsem se ho, proč si pořídil kočku: „Člověk, který žije sám jen s kočkou, aby měl nějakou společnost?“ dobírala jsem si ho. „Každý dům potřebuje kočku,“ vysvětlil mi. „Naprosto každý. A kdo s tím nesouhlasí, ten se mýlí.“ Posadil se vedle Howarda a usmál se na mě. Uvažovala jsem, kdy mě opustí ten radostný pocit, když na mě upře takový pohled. Chovala jsem se přihlouple, často jsem se na sebe spokojeně usmívala do zrcadla v jeho koupelně, když jsem se odličovala jeho mýdlem. „Kdy pořídíš závěsy?“ zeptala jsem se místo toho, abych mu řekla, co cítím. Připadala jsem si hloupě, protože mi zpod deky vykukovala jen hlava. Jack moji otázku chvíli zvažoval, ačkoli jemu samotnému byly závěsy nepochybně úplně jedno. „Až se přestěhujeme. Sousedi už stejně viděli všechno,“ prohodil se zdviženým obočím. Byl to jeden z našich soukromých žertů. Jak moc jsme si užili sexu, jak dobří v něm jsme. Tak dobří, že čekáme dítě. „Jaké bys chtěla?“

- 13 -

Vsechno, jen ne.indd 13

16/04/18 13:05


„Nějaké hezké. A hlavně neprůhledné,“ řekla jsem. „To světlo mě budí.“ „Považuj to za vyřešené.“ Ukázal za mě. „Podáš mi to?“ Zamrkala jsem a tvářila se překvapeně, jako bych si jeho iPadu všimla poprvé, jako bych ho před chvílí nedržela a nezarazila se s prstem nad displejem, abych dotykem otevřela ten e-mail. Skoro mě v dlani pálil, když jsem mu ho podávala. Chvíli iPad držel v ruce, displej zůstával tmavý. „V sobotu začala ragbyová sezona,“ prohodil. Otočila jsem se, lehla si na bok a opřela se o loket. Howard se mi uvelebil mezi chodidly, ale nebylo to hřejivě hedvábné jako od většiny koček, spíš mi to vadilo, jako bych tam měla zarážku od dveří. „Žádného ragbyového hráče jsem nikdy neznala,“ namítla jsem s úšklebkem. „Ani ve škole?“ Pohrdavě jsem odfrkla. „To myslíš vážně?“ „Aha, zapomněl jsem, žes chodila do školy v Bronxu,“ smál se, ruka mu zmizela pod dekou a přistála mi na boku. Celá moje levá polovina jako by ožila, naskočila mi husí kůže. V břiše mi bouřil ohňostroj. Snažila jsem se soustředit, ale skoro to nešlo. „Byla to nejlepší škola v Newcastlu,“ namítla jsem. „Ne všichni mohou chodit do školy, která má vlastní chvalozpěvy a personál, který tam i bydlí. Vyprávěj mi, co jste mívali k obědu.“ Tohle byla jedna z našich oblíbených her a téměř vždycky jsem nutila Jacka, aby to vyprávěl mým kamarádům i rodině. Skoro pokaždé se mu podařilo přijít s nějakým novým honosným jídlem. Předstíral, že se stydí, a svěsil hlavu. „Tygří krevety s pak choi?“ prohodil se smíchem. Byl to hluboký smích, připomínal spíš pobavené vydechnutí. Skoro jako hudba. Zakryl si tvář dlaněmi. „Je mi to opravdu líto.“ „Pak choi,“ opakovala jsem se smíchem. „Pak choi.“ „Člověk nemůže hrát lakros, aniž by dostal výživný oběd, jako je pak choi,“ namítl.

- 14 -

Vsechno, jen ne.indd 14

16/04/18 13:05


„Naši učitelé chodili v neprůstřelných vestách,“ podotkla jsem. „To není pravda.“ „Jenom jedno pololetí, poté co Jonny Steele přinesl do školy pušku.“ „Hele,“ vyhrkl. Posunul dlaň na moje stehno a pohyboval jemně prsty, jako by hrál na piano. Jeho ruka na mém těle působila uvolněně, ale v obličeji měl ztrápený výraz. „Každopádně bys měla jít. Jednu sobotu. Ne na zápas, to je nuda, ale na posezení po zápase. Popíjí se tam.“ „Tak fajn,“ souhlasila jsem a po páteři jako by se mi šířil nový závan štěstí. Po skvělém začátku, kdy jsme zírali jeden na druhého v kavárnách, líbali se před restauracemi, nevšímali si číšníků, protože jsme měli plnou hlavu jeden druhého, k rozechvělému období po šokujícím odpoledni s pozitivním těhotenským testem, kdy jsme netušili, co si vzájemně říct, a teď jsme na vrcholu podzimu a já půjdu do jeho ragbyového klubu jako jeho přítelkyně. „Chceš říct, že se opravdu seznámím s lidmi, které znáš?“ ujistila jsem se. Dobírala jsem si ho, ale Jackova ruka se zarazila a potom ji stáhl. „Pokud chceš,“ řekl. Stále se na mě díval. V koutcích očí se mu sbíhaly vějířky. Už uplynulo téměř sedm měsíců a já neznala nikoho z jeho kamarádů. Byla jsem tři měsíce těhotná, Wally vyrostl ze dvou buněk přes čtyři a osm do zárodku velikosti mandarinky. A teď jsme konečně tady. Lépe pozdě než nikdy. „Je tam klubovna, kde po zápase popíjíme. Je to tam trochu bouřlivé a nevázané.“ „Příliš mnoho pak choi?“ ujistila jsem se. Jack se tiše zasmál. „Spíš nesnášenlivost k ženám, ale toho si nevšímej.“

- 15 -

Vsechno, jen ne.indd 15

16/04/18 13:05


„Dobře.“ Usmál se na mě. Byl to jen rychlý krátký úsměv, ale upřímný. I já se usmála a zadívali jsme se jeden druhému do očí. Odtrhl pohled jako první a já sledovala špičku ukazováčku, když stiskl tlačítko na iPadu. Něco v jeho výrazu jako by se zavřelo. Ne, vlastně nešlo o to, že by se to zavřelo. Nejdřív otevřelo a potom zavřelo, jako když někdo vyruší dva cizí lidi v zadní ložnici na večírku, ale vzápětí znovu zavře dveře. Tváře porostlé strništěm jako by se propadly, ale potom znovu vyplnily, když přejel prstem přes displej. A potom to oznámení přešel. Bylo pryč, záměrně si je nepřečetl, otevřel si aplikaci nahrazující čtečku a znovu se začetl do Austenové. Zdálo se, že čte jen knihy pro ženy, proto jsem ho měla ještě radši. Snědá pleť kontrastovala s bílými polštáři, ale tvářil se úplně neutrálně. Chvíli jsem si prohlížela jeho plné sytě červené rty, ale potom jsem se otočila. Dívala jsem se do okna bez závěsů a uvažovala o pohledu, který se mihl Jackovou tváří. Stále jsem ho v duchu viděla; před tím vynuceným neutrálním výrazem tam něco proběhlo. Nebo ne? „Dostal jsi nějaký mail?“ zeptala jsem se. „Měla jsem pocit, že ti tam blikl.“ Pořád jsem byla otočená k oknu. „Ne, ne,“ odpověděl Jack. Myslím, že právě v tu chvíli se to spustilo. To byl ten okamžik, kdy to všechno začalo. Mlčela jsem, co také říct? Možná jsem se spletla. Možná to byl spam. Třeba už na to zapomněl, nebo to byl nějaký pracovní mail. Jen práce. A o práci se nechtěl bavit. „Podívej se na to,“ prohodil o pár vteřin později. Otočila jsem se k němu. Cukal mu jeden ze svalů na hrudi. „Může to být zrychlený tlukot,“ prohodil a zadíval se na mě. Jeho dech byl cítit po zubní pastě a kávě, kterou dopil deset minut předtím, než si šel lehnout. Byla to jeho večerní rutina.

- 16 -

Vsechno, jen ne.indd 16

16/04/18 13:05


Káva a čokoláda a potom do postele; jeho způsob, jak prodloužit poslední a nejlepší část večera. „Ne, jen drobné záškuby svalů,“ namítla jsem ospale. „Cukání. Příliš mnoho kofeinu. Nebo jsi možná vyčerpaný.“ Zasmála jsem se, protože to byl další z našich žertů. Ve Skotsku byl politickým korespondentem a reportérem u soudu, potom začal psát o cestování, což se mu líbilo daleko víc. Jen stěží by mohl být vyčerpaný. Vstával v deset a dělal věci, které mohou dopoledne dělat jen lidé na volné noze: zapnul myčku, uvařil si kávu, otevřel poštu. S prací končil ve čtyři odpoledne, potom si udělal čaj, pustil si vědomostní soutěž Míň je víc a chroupal sušenky. Můj bývalý přítel Ben, který byl učitel, by zasvěceně hovořil o opravování, dlouhém vyučování a večerech s rodiči, ale Jack se vnímal spíš jako flákač a pohodář. „Ano, když chci, můžu si ve středu odpoledne udělat volno,“ prohodil nad večeří. „Nejlepší práce na světě.“ Určitě ale nebyl povaleč. Týdny pracoval do půlnoci, plnovous mu narůstal delší a delší a spát chodil čím dál později. Když potom napsal několik krásných článků, nádherného čtení, vrátil se ke svým starým zvykům. „Jestli chceš, vezmi si něco na uvolnění svalů,“ navrhla jsem, „Buscopan.“ „Zabere to?“ zeptal se, ale jeho hlas zněl potěšeně. Byla to klasická úzkostná odpověď. Učebnicový příklad. Chtěl nějaké řešení a ujištění od lékaře. Ale byl to můj klasický úzkostný typ. „No, svalové záškuby nejsou nic vážného,“ řekla jsem. „Ale ano, zabere.“ „Takže na tohle neumřu?“ prohodil a objal mě kolem ramen, přitom mi lehce prohrábl vlasy. „Ne,“ ujistila jsem ho. „A jsi vážně hypochondr.“ „Já vím. Ale hodí se znát doktora.“

- 17 -

Vsechno, jen ne.indd 17

16/04/18 13:05


„Hm,“ prohodila jsem tiše a on si povzdechl. Uvelebili jsme se v posteli. Howard se uložil mezi námi jako malá loďka. Jack okamžitě usnul, ale já ne. Nikdy jsem neusínala hned. Přišlo to znovu, jako to přichází vždycky, když konečně usnu. Zdálo se mi o tom chlapci, seděl přede mnou na zemi, z nosu mu jako průhledný červík vykukovala nosní kanyla. Natahoval se ke mně, ale já se mu vysmekla. Zmizel jako vždycky, když jsem se probudila.

- 18 -

Vsechno, jen ne.indd 18

16/04/18 13:05


Gillian McAllister Všechno, jen ne PRAVDA Z anglického originálu Everything But The Truth, vydaného nakladatelstvím Penguin Random House v Londýně roku 2017, přeložila Ivana Nuhlíčková Obálku upravila Růžena Hedrichová Redigovala Drahomíra Smutná Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9767. publikaci Sazba Lenka Gregorová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Vsechno, jen ne.indd 336

16/04/18 13:06

0039357  
0039357