0039110

titlist_Tolstoj_Sestava 1 27.4.18 19:12 Strรกnka 1

Lev NikoLajeviฤ ToLsToj

kreuTzerova soNรกTa

odeoN

Lev Nikolajeviฤ Tolstoj Kreutzerova sonรกta

KREJCEROVA SONATA Translation © Jakub Šedivý, 2018 ISBN 978-80-207-1831-0

Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

Matouš 5:28 Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“ On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno.

Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské.

Kdo to může pochopit, pochop.“ Matouš 19:10, 11, 12

I.

Stalo se to časně zjara. Byli jsme na cestě už druhý den. Do vagonu přistupovali a zase z něj vystupovali cestující, kteří jeli na kratší vzdálenost, ale z výchozí stanice vyjeli společně se mnou jenom tři: ošklivá postarší dáma, kuřačka se ztrhanou tváří, ve svrchníku pánského střihu a v čepičce, její známý, asi čtyřicetiletý hovorný chlapík se solidními novými zavazadly, a pak ještě jakýsi malý pán, který se držel stranou; nebyl sice ještě starý, ale měl očividně předčasně zešedivělé kudrnaté vlasy, trhavé pohyby a neobyčejně lesklé oči, které těkaly z věci na věc. Na sobě měl starý svrchník s perziánovým límcem od drahého krejčího a perziánovou beranici. Když si svrchník rozepnul, bylo pod ním vidět vestu a ruskou vyšívanou košili. Na tom pánovi bylo nezvyklé i to, že občas vydával zvláštní zvuky připomínající odkašlávání nebo smích, který vždycky skončil, sotva začal.

Ten pán nestál o seznámení, kontaktu s cestujícími se během celé cesty úzkostlivě vyhýbal. Když se s ním 7

chtěli dát jeho sousedé do řeči, odpovídal krátce a příkře, cosi si četl nebo hleděl z okna a kouřil, případně ze starého tlumoku vytáhl něco k snědku a pil čaj nebo jedl.

Měl jsem pocit, že tou svou osamělostí trpí, a proto jsem se s ním chtěl dát několikrát do řeči, jenže kdykoli se naše oči setkaly, což se stávalo celkem často, protože jsme seděli naproti sobě, pokaždé se odvrátil a začal si číst nebo se zadíval z okna.

Když vlak k večeru druhého dne zastavil ve velké stanici, zašel si tenhle nervózní pán pro horkou vodu a zalil si čaj. Pán se solidními novými zavazadly, advokát, jak jsem později zjistil, a jeho sousedka, dáma kuřačka ve svrchníku pánského střihu, si šli dát čaj do restaurace.

Zatímco byli pán s dámou pryč, přistoupilo do našeho vagonu několik nových cestujících, mezi nimi i vysoký, čerstvě oholený vrásčitý stařík, očividně kupec, který měl na sobě norkový kožich a na hlavě soukennou čepici se štítkem. Posadil se naproti místu, které patřilo dámě s advokátem, a hned se dal do hovoru s mladým mužem, už od pohledu obchodním příručím, který rovněž nastoupil na téhle stanici.

Seděl jsem šikmo proti nim, a protože vlak stál, mohl jsem ve chvílích, kdy nikdo neprocházel kolem, zaslechnout útržky jejich rozhovoru. Kupec se mládenci nejdřív svěřil, že jede na svůj statek, vzdálený odsud pouhou stanici; potom se, jak už to tak bývá, bavili 8

nejprve o cenách a o obchodu, pak jako obvykle o tom, jak jdou v dnešní době obchody v Moskvě, a také si povídali o trzích v Nižním Novgorodu. Obchodní příručí líčil, jak tam jakýsi oběma jim známý bohatý kupec flámoval, ale stařík ho nenechal domluvit a začal vyprávět o někdejších flámech v Kunavinu, kterých se sám účastnil. Očividně se tím chlubil a se zjevnou chutí se svěřoval, jak se právě s oním známým opili a vyvedli v Kunavinu takový kousek, že o tom musel mluvit šeptem, a obchodní příručí se rozchechtal na celý vagon, ba i stařík se rozesmál a přitom vycenil dva žluté zuby.

Neočekával jsem, že bych uslyšel něco zajímavého, a tak jsem vstal, abych se před odjezdem vlaku prošel po nástupišti. Ve dveřích jsem narazil na advokáta s dámou, kteří si za chůze o něčem živě povídali. „Už to nestihnete,“ upozornil mě sdílný advokát, „hned budou zvonit podruhé.“ Měl pravdu, zvonění se ozvalo, než jsem došel na konec vagonu. Když jsem se vrátil, byli dáma s advokátem stále zabraní do živého rozhovoru. Starý kupec seděl mlčky proti nim, přísně zíral před sebe a občas nesouhlasně zaskřípal zuby. „A potom svému muži bez obalu oznámila,“ říkal s úsměvem advokát ve chvíli, kdy jsem procházel kolem něj, „že s ním nemůže a ani nechce žít, protože…“ A pokračoval ve vyprávění, jenže já už nic neslyšel.

Hned za mnou totiž šli další cestující, potom vešel 9

průvodčí, přiběhl nosič, prostě byl dost dlouho hluk, a tak advokáta nebylo slyšet. Když zavládl klid a já opět uslyšel jeho hlas, přešel zjevně od ojedinělého případu k obecným úvahám.

Mluvil teď o tom, jaký zájem veřejného mínění budí problém rozvodovosti v Evropě a že se rozvody objevují stále častěji také u nás. Jakmile si ale všiml, že je slyšet jenom jeho, zmlkl a obrátil se na staříka. „To za starých časů nebývalo, že?“ zeptal se ho s milým úsměvem.

Stařík chtěl cosi odpovědět, jenže vtom se dal vlak do pohybu; smekl čepici se štítkem, pokřižoval se a začal šeptem odříkávat modlitbu. Advokát odvrátil zrak a zdvořile čekal, až se domodlí. Stařík se potom třikrát pokřižoval, narazil si pořádně čepici, pohodlně se usadil a začal vysvětlovat: „Bejvávalo to i dřív, milostpane, jenže v menší míře,“ řekl. „Dneska to ani jinak být nemůže. Všichni jsou až moc vzdělaní.“ Vlak, ženoucí se stále rychleji, rachotil na výhybkách, takže jsem jeho povídání moc nerozuměl, ale protože mě zajímalo, přisedl jsem si blíž. Také mého souseda, nervózního pána s lesklýma očima, to téma očividně zaujalo, a přestože si blíž nepřisedl, i on pozorně poslouchal. „A co je na vzdělání špatného?“ zeptala se dáma se sotva patrným úsměvem. „Copak je lepší brát se jako v dobách, kdy se ženich s nevěstou vůbec neznali?“ 10

pokračovala, a jak už bývá zvykem mnohých dam, nereagovala na to, co říká ten druhý, ale na slova, o kterých se domnívala, že řekne. „Nevěděli, jestli se budou mít rádi, jestli se vůbec mohou milovat, vzali si toho, kdo se naskytl, a pak se celý život trápili; tak je to podle vás lepší?“ Bylo zřejmé, že svá slova adresuje mně a advokátovi, nikoli staříkovi, se kterým se bavila. „Všichni jsou vzdělaní až moc,“ opakoval kupec, vrhl na dámu pohrdavý pohled a nechal její otázku bez odpovědi. „Rád bych věděl, jakou vidíte souvislost mezi vzděláním a rozpory v manželství,“ zeptal se advokát se sotva znatelným úsměvem.

Kupec chtěl něco říct, ale dáma promluvila dřív. „Ne, ty časy už minuly,“ začala. Advokát ji však přerušil: „Jen ho nechte, ať řekne, co si myslí.“ „Vzdělání plodí jenom hloupost,“ prohlásil rozhodně stařík. „Lidé, kteří se vzájemně nemilují, se berou z donucení a potom se všichni diví, že jim to spolu neklape,“ překotně ujišťovala dáma, obracejíc se na advokáta a na mě, ba i na obchodního příručího, který si poposedl, opřel se lokty o opěradlo a také s úsměvem naslouchal rozhovoru. „Vždyť jenom zvířata je možné pářit na přání hospodáře, lidé se však řídí svými sympatiemi a náklonností,“ zakončila svou řeč dáma se zjevnou snahou kupce popíchnout.

11

„Pouhé řeči, milostpaní,“ odporoval stařík, „zvíře je němá tvář, zatímco člověk se řídí božím zákonem.“ „Copak je možné žít s někým bez lásky?“ spěchala dáma vyslovit svůj názor, který jí patrně připadal velmi originální. „Nad tím dřív nikdo nedumal,“ přísně řekl stařík, „to jsou až dnešní móresy. Jak se něco semele, hned žena prohlásí: ‚Odejdu od tebe.‘ Dokonce i mezi mužiky se tahle móda rozmohla. ‚Tady máš svoje saky paky,‘ řekne, ‚odcházím s Vaňkou, ten má kudrnatější vlasy než ty.‘ A pak aby se v tom člověk vyznal. Hlavní je, aby měla ženská strach.“ Obchodní příručí se podíval na advokáta, na dámu i na mě; bylo vidět, že zadržuje smích a že je hotov se kupcově řeči buď vysmát, nebo ji podpořit, podle toho, jak bude přijata. „Jaký strach?“ zeptala se dáma. „Prostě se musí svého muže bát! Přesně tenhle strach mám na mysli.“ „Promiňte, příteli, ale ta doba už minula,“ odsekla už trochu zlostně dáma. „Ne, milostivá paní, ta doba nikdy nepomine. Vždyť, Eva, žena, byla stvořena z mužova žebra, a tak to taky zůstane až do skonání světa,“ stál na svém stařík a při těch slovech pokyvoval tak vážně a vítězoslavně hlavou, že si obchodní příručí v tu chvíli pomyslel, že vítězství je na straně kupce, a hlasitě se rozesmál.

12

„Ano, tak uvažujete vy muži,“ otočila se na nás nevzdávající se dáma, „sami sobě jste dali svobodu, ale ženu chcete věznit doma. Ano, vy sami si můžete dovolit všechno.“ „Dovolení s tím nemá co dělat, jde o to, že muž nepřitáhne domů žádný přívažek, jenže žena je křehká nádoba,“ energicky vedl dál svou kupec.

Sugestivnost jeho intonace na posluchače zjevně zapůsobila, dokonce i dáma cítila, že ztrácí převahu, avšak přesto se ještě nevzdávala. „Snad uznáte, jak aspoň předpokládám, že i žena je člověk a že má stejně jako muž právo na city. Co má tedy dělat, jestliže svého muže nemiluje?“ „Nemiluje!“ výhružně opakoval kupec a stáhl obočí i rty. „Však ona si ho zamiluje!“ Tenhle nečekaný argument se obchodnímu příručímu obzvlášť zalíbil a vypravil ze sebe jakýsi zvuk, očividně značící souhlas. „Kdepak, nezamiluje si ho,“ nesouhlasila dáma. „Když člověk nemiluje, nelze ho k tomu donutit.“ „A co když bude žena muži nevěrná, co pak?“ chtěl vědět advokát. „K tomu nesmí dojít,“ odpověděl stařík, „na to je třeba dát pozor.“ „Ale co když se to přece jen stane, co pak? Stává se to přece.“ „Někde možná, u nás ne,“ řekl stařík.

Všichni se odmlčeli. Obchodní příručí si poposedl, 13

přisunul se ještě blíž, a protože zjevně nechtěl zůstat pozadu, s úsměvem začal: „Ano prosím, ale nedávno i náš kamarád zažil skandál. A taky je to těžké rozsoudit. I on natrefil na takovou prostopášnici. Začala dělat ostudu. A že to byl rozvážný a vzdělaný chlapík! Nejdřív se spustila s účetním. Rozmlouval jí to, šel na ni po dobrém. Nepřestala.

Vyváděla všelijaké hanebnosti. Začala mu krást peníze. Ztloukl ji, ale nic naplat, šlo to s ní od deseti k pěti.

Zapletla se, s prominutím, i s nekřtěným židem. Co si měl teda počít? Vyhnal ji. Teď žije sám a ona se potlouká bůhvíkde.“ „Protože je hlupák,“ odtušil stařík. „Kdyby jí zpočátku nepopustil uzdu a držel ji pěkně zkrátka, žila by s ním dál. Uzdu člověk nesmí povolit. Nevěř koňovi na poli a ženě v domě.“ Vtom přišel průvodčí zkontrolovat jízdenky do příští stanice. Stařík mu podal tu svoji. „Jojo, ženské je třeba držet zkrátka zavčas, jinak je malér.“ „Nevyprávěl jste nám snad před chvílí sám, jak se bavili ženáči na trhu v Kunavinu?“ ozval jsem se, protože jsem to nemohl vydržet. „To je něco jiného,“ odbyl mě kupec a už nepromluvil.

Když se ozvalo zapískání, zvedl se, vytáhl zpod lavice tlumok, zachumlal se, zvedl na pozdrav čepici, a jakmile vlak zabrzdil, odešel.

14

KNIHOVNA KLASIKŮ

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ KREUTZEROVA SONÁTA

Z ruského originálu Krejcerova sonata (L. N. Tolstoj: Pověsti i rasskazy) vydaného nakladatelstvím Booking International v Paříži roku 1995 přeložil Jakub Šedivý Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Redigovala Pavlína Kubíková Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 144 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9866. publikaci, v Odeonu publikace 764.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín V tomto překladu vydání první

Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz