0037563

Šepot vzdálených chvil

T H E DI S TA N T HOU R S Copyright © Kate Morton 2010 All rights reserved Translation © Hana Krej²í 2015 ISBN 978-80-249-2901-9

Kim Wilkinsové, která mi dodala odvahu, abych za²ala psát, a Davinu PaĴersonovi, který pìi mn» stál až do záv»re²né te²ky.

Pst… Slyš’te ho?

Stromy ano. V»dí jako první, že pìichází.

Poslouchejte! Hlubokým, temným lesem se plíživ» proplétá lstivý vítr, stromy tìesou svými listy jako tenou²kými plátky tepaného stìíbra a ñeptají, že to už brzy za²ne.

Stromy v»dí, neboõ jsou staré a to vñe již vid»ly.

[

M»síc nesvítí.

Nikdy nesvítí, když pìichází Bahnivec. Noc si navlékla jemné kožené rukavice a rozprostìela po zemi ²ernou pìikrývku: lest, maskování, kouzlo, jímž na vñe pod sebou seslala sladkou dìímotu.

Tma ale není neproniknutelná – každá v»c v ní má svþj odstín, stupeÜ, strukturu. Pohleµte: drsné rouno hustého lesa, proñívaný pás polí a luk, hladká melasa vodního pìíkopu. A pìece. Museli byste mít velkou smþlu, kdybyste si vñimli, že se cosi pohybuje tam, kde by se nic hýbat nem»lo. Máte opravdu ñt»stí. Protože nevím o nikom, kdo Bahnivce spatìil, jak se vynoìuje a ožívá, aby mohl vypráv»t pohádku.

Vidíte? Tam ve starém vodním pìíkopu. Hladké ²erné bahno už není nehybné. V nejñirñím míst» se objevila bublina, bobtná, ²eìí hladinu, vysílá drobou²ké vlnky, jako by…

Odvrátili jste zrak? A bylo to od vás moudré. Není to pohled pro takové, jako jste vy. V»nujme rad»ji pozornost zámku, protože i tam se cosi hýbe.

7

K AT E M O R TO N OVÁ

Až zcela nahoìe ve v»ži.

Dávejte pozor a spatìíte to.

Mladi²ká dívka odhazuje pìikrývku.

Pìed n»kolika hodinami ji uložili do postele, v sousedním pokojíku tiñe pochrupuje chþva, zdá se jí o voÜavém mýdle, liliích a vysokých sklenicích ²erstvého, teplého mléka. Jenže dívenku cosi probudilo, kradmo si sedá, sune se po ²istém bílém prost»radle a spouñtí nohy dolþ, jednu vedle druhé, dv» bledá, úzká polínka na dìev»né podlaze.

Na obloze není m»síc, na n»jž by hled»la a jenž by ozaìoval kraj, a pìesto ji to táhne k oknu. Hrbolaté sklo je chladné, a když vyleze na knihovni²ku, cítí tetelení no²ního mrazivého vzduchu. Posadí se nad ìadu odložených d»tských knížek, ob»tí jejího sp»chu dosp»t a odejít, ovine si no²ní koñili kolem sv»tlých stehen a položí si tváìe do misky mezi dv»ma bílými koleny.

Tam venku je sv»t s lidmi, kteìí se v n»m pohybují jako panenky na klí²ek.

Jednoho dne se tam vydá, aby ho spatìila na vlastní o²i. Co na tom, že na vñech dveìích jsou zámky a na oknech mìíže, ty jsou od toho, aby nepustily dovnitì tamto, a ne ji ven.

Tamto.

Slyñela ty báchorky. O n»m. On je báchorka. Pohádka z dávných ²asþ a zámky s mìížemi jsou sv»dectvím z dob, kdy lidé v takové v»ci v»ìili. Vykládali si o pìíñerách z mo²álu, které tam leží a ²íhají na krásné dívky. O muži, kterému se kdysi dávno stala kìivda a který znovu a znovu usiluje o pomstu.

Avñak mladou dívku – kdo by se mra²il, kdyby ji slyñel, že tak o sob» mluví – už pìíñery a pohádky pro d»ti nezajímají. Nemá klid, je moderní, dosp»lá a chce pry². Okno i zámek jí pìestaly sta²it, nicmén» pro danou chvíli jsou vñím, co má, a proto zachmuìen» hledí pìes sklo.

Venku se v brázd» naìasené mezi kopci propadá do otup»lého spánku malá vesnice. Vzdálené dun»ní oznamuje pìíjezd posledního no²ního vlaku, jeho líné volání zþstává bez odpov»di, jen výprav²í v ²epici z tuhé látky vyklopýtá ven, aby zvedl náv»ñtí. V blízkém lese ²íhá pytlák na koìist a sní o posteli, která na n»ho ²eká doma, zatímco na okraji vesnice, v domku s oprýskanou omítkou plá²e novorozen».

8

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

Naprosto oby²ejné události ve sv»t», kde je vñechno oby²ejné. Kde v»ci vidíte, pokud tam jsou, a sháníte se po nich, když tam nejsou.

Sv»t zcela nepodobný tomu, do n»hož se dívka probudila, aby nañla sama sebe.

Neboõ pod ní, tak blízko, že ji ani nenapadlo tam pohlédnout, se n»co odehrává.

[

Vodní pìíkop za²íná dýchat. Srdce muže zaboìeného v bahn», pohìbeného až na samém dn», sebou vlhce ñkubne. Z hloubi se vydere tichý zvuk – naìíkavý jako sku²ení v»tru, ale odliñný – a rozprostìe se nad hladinou. Dívka ho slyñí, vlastn» ho cítí, neboõ základy zámku jsou provdané za bahno a sten se vsakuje do kamenþ, proniká zdmi stále výñ, poschodí za poschodím, až se nepozorovan» vyñplhá do knihovni²ky, na níž dívka sedí. Kdysi milovaná pohádka vypadne na podlahu a dívka ve v»ži strne.

Bahnivec otevìe jedno oko. Prudce ho vytìeñtí a zase pìivìe. Myslí i v tuto chvíli na rodinu, kterou ztratil? Na hezkou ženuñku a dv» baculaté d»ti, které po sob» zanechal? Anebo jeho mysl couvá zpátky do dnþ d»tství, kdy s bratry b»hával po polích mezi dlouhými bledými stébly? Nebo snad jeho myñlenky zabloudily jinam, k žen», kterou miloval pìed svou smrtí? Jejíž lichotky, pozornosti a odmítání nechat se odmítnout pìipravily Bahnivce o vñechno…

[

Dalñí zm»na. Dívka ji vytuñí a zachv»je se. Pìitiskne dlaÜ k ledovému oknu a zanechá na opoceném skle strnulý otisk. Plíží se k ní hodina duchþ, pìestože neví, že se té chvíli tak ìíká. Není nikdo, kdo by jí teµ mohl pìijít na pomoc. Vlak odjel, pytlák leží po boku své ženy, dokonce i novorozen» zanechalo snahy rozhlásit do sv»ta vñe, co ví, a usnulo. V celém zámku je vzhþru pouze dívka u okna.

Chþva pìestala chrápat a oddechuje tak lehce, až by se mohlo zdát, že zmrzla. I ptáci v zámeckém parku umlkli, schovali hlavi²ky pod neklidnými kìídly a zape²etili o²i do ñedivých ²árek, aby nevid»li to, co – jak v»dí – pìichází.

9

K AT E M O R TO N OVÁ

[

Pouze dívka a muž, který se probouzí dole v bahn». Srdce mu teµ uhání rychle, protože jeho chvíle nastává a nebude dlouhá. Zakroutí záp»stím, kotníky a vymrñtí se z bahnitého lože.

Nedívejte se! Zapìísahám vás, odvraõte zrak, když proráží hladinu, když vylézá z bahna, když se vzty²uje na ²erném promá²eném bìehu, zvedá paže a nadechuje se. Rozpomíná se, jaké to je dýchat, milovat, trp»t.

Pohleµte rad»ji na bouìková mra²na. I ve tm» vidíte, jak se valí na zámek. Hìmící hn»v, sevìený ñik mrakþ, které se bojovn» ženou, až jsou pìímo nad v»ží. Pìivolává Bahnivec bouìku, nebo bouìka Bahnivce? Nikdo neví.

O okno se rozprsknou první váhavé kapky. Když zabubnují do skla pod dív²inou dlaní, zakloní hlavu. Den byl krásný, nħak horký, a ve²er se ochladilo. Nic nenasv»d²ovalo pþlno²nímu lħáku. Ráno budou lidé pìekvapen» zírat na blátivou pþdu, ñkrábat se na hlavách, usmívat se na sebe a ìíkat: „To jsou v»ci! Když si pomyslím, že jsme vñechno prospali!“ Ale pohleµte! Co to je? Po zdi v»že ñplhá temná hmota, obrys postavy. Šplhá obratn», neskute²n» rychle. Žádný ²lov»k není takového výkonu schopen!

Vylezl až k dív²inu oknu. Už jsou proti sob», tváìí v tváì. Vidí ho skrze hrbolaté sklo, skrze hustý déñõ: obludného zabahn»ného netvora. Otvírá ústa, aby zaje²ela, aby volala o pomoc, ale v tom okamžiku se vñechno zm»ní.

Pìed jejíma o²ima se m»ní on. Pod vrstvami bahna, pod generacemi temnoty, vzteku a zármutku zahlédne lidskou tváì. Tváì mladého muže. Zapomenutou tváì. Krásnou tváì napln»nou nevýslovnou touhou a smutkem. A dívka bez pìemýñlení sáhne po klice, aby mu otevìela okno. Aby ho pozvala dovnitì, kde neprñí.

Raymond Blythe, Pravdivý pìíb»h o Bahnivci, prolog

10

PRV NÍ +ÁST

Ztracený dopis nachází svého adresáta 1992

ZaѶalo to dopisem. Dopisem na dlouhou dobu ztraceným, který pþl století ²ekal v poñõácké brañn» zapomenuté na tmavé pþd» tuctového domu v Bermondsey. Ob²as o tom pìemýñlím. O brañn», o stovkách milostných dopisþ, ú²tþ, pìání k narozeninám i pozdravþ rodi²þm od d»tí, jak se tam spole²n» povalují, krabatí se a vzdychají, zatímco proml²ené vzkazy v nich ñeptají do tmy. +ekají, stále ²ekají, až si n»kdo uv»domí, že tam jsou. Protože se ìíká, jak možná víte, že dopis nepìestane hledat n»koho, kdo si ho pìe²te, že dìíve nebo pozd»ji, aõ se vám to líbí, nebo ne, slova najdou cestu na sv»tlo, zpþsob jak zveìejnit svá tajemství.

PromiÜte, jsem romantická – ten zvyk jsem si osvojila b»hem let, kdy jsem pìi sv»tle baterky hltala romány z devatenáctého století, zatímco si rodi²e mysleli, že spím. Cht»la jsem jenom ìíct, jak je poñetilé domnívat se, že kdyby byl Arthur Tyrell o trochu zodpov»dn»jñí, kdyby si na Št»drý den roku 1941 nedal tolik panákþ rumu, neñel domþ a neusnul tvrdým spánkem opilce, místo aby doru²il vñechnu poñtu, kdyby jeho brañna neskon²ila na pþd» a nezþstala tam ukrytá zhruba padesát let až do jeho smrti, kdy ji teprve jedna z jeho dcer vyhrabala a zavolala Daily Mail, dopadlo by vñechno jinak. Pro mou maminku, pro m», a pìedevñím pro Juniper Blythovou.

Pravd»podobn» jste o tom tenkrát ²etli, bylo to ve vñech novinách a televizních zprávách. Channel 4 dokonce vysílal speciální poìad, v n»mž pozvaní adresáti vypráv»li o svých dopisech, o hlase minulosti, která se vrátila a pìekvapila je. Byla mezi nimi žena, jejíž snoubenec byl u RAF, nebo muž s pìáním k narozeninám od syna, malého chlapce evakuovaného z Londýna na venkov, kterého 13

K AT E M O R TO N OVÁ

o týden nebo dva pozd»ji zabil kus ñrapnelu. Moc dobrý poìad, ìíkala jsem si, místy dojemný, se ñõastnými i smutnými pìíb»hy zpestìenými starými záb»ry z války. Párkrát jsem se rozplakala, ale to zas tak moc neznamená, jsem dost náchylná k slzám.

Maminka do televize neñla. Produkce ji kontaktovala a zeptala se, jestli v jejím dopise bylo n»co mimoìádného, o co by se s diváky cht»la pod»lit, ale prohlásila, že ne, že to byla oby²ejná objednávka ñatþ z obchodu, který dávno zanikl. Nebyla to vñak pravda. Vím to, byla jsem u toho, když dlouho ztracený dopis pìiñel. Vid»la jsem mat²inu reakci a byla vñechno, jen ne oby²ejná.

Stalo se to koncem února, kdy nás zima jeñt» držela pod krkem, záhony byly potažené ledovou krustou a já jsem dopoledne pìiñla k rodi²þm pomáhat s pìípravou pe²eného kuìete k ned»lnímu ob»du. Ob²as to d»lávám, abych jim ud»lala radost, pìestože jsem vegetariánka a vím, že v ur²itém okamžiku se matka u ob»da za²ne tváìit znepokojen», pak ztrápen», až to nakonec nevydrží a nad stolem za²nou létat ²ísla o bílkovinách a anémii.

Když dopis propadl ñkvírou ve dveìích na podlahu, loupala jsem práv» u dìezu brambory. V ned»li obvykle poñta nechodí, takže by nás to m»lo vyburcovat, ale nevyburcovalo. Pokud jde o m», až pìíliñ m» zam»stnával problém, jak nañim oznámit, že jsem se rozeñla s Jamiem. Stalo se to už pìed dv»ma m»síci, v»d»la jsem, že jim musím n»co kone²n» ìíct, ale ²ím déle jsem hledala vhodné v»ty, tím byly strojen»jñí. A m»la jsem hned n»kolik dþvodþ pro² ml²et: rodi²þm se sice Jamie od prvního okamžiku nezamlouval, ale na druhé stran» nem»li rádi zm»ny. A jakmile se maminka dozví, že jsem v byt» sama, bude si o m» d»lat jeñt» v»tñí starosti než obvykle.

Nejv»tñí hrþzu jsem m»la z nepìíjemného rozhovoru, který bude po mém pìiznání nevyhnuteln» následovat. Pìedem jsem vid»la, jak se matce po tváìi mihne nejprve údiv, pak znepokojení a nakonec rezignované odhodlání, až si uv»domí, že ji kodex mateìského chování zavazuje poskytnout mi út»chu… Ale zpátky k dopisu. K tichému zvuku, který ohlañoval, že n»co proklouzlo ñt»rbinou. „Edie, mþžeñ tam dojít?“ To byla matka. (Edie jsem já. Omlouvám se, m»la jsem to uvést mnohem dìív.) Kývla hlavou sm»rem k pìedsíni a mávla rukou, která nev»zela v kuìeti.

14

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

Odložila jsem brambor, otìela si ruce a ñla pro poñtu. Na rohožce ležel jediný dopis, úìední obálka ozna²ující dosílku. Vrátila jsem se s ním do kuchyn» a pìe²etla matce nápis na nálepce.

Mezitím nacpala do kuìete vñechnu nádivku a umývala si ruce.

Pon»kud svrañtila obo²í, spíñ ze zvyku než z n»jakého zvláñtního o²ekávání, jednou rukou si ode m» vzala dopis a druhou sáhla po brýlích, které si odložila na ananas v míse s ovocem. Prolétla pohledem oznámení poñty, zamrkala a za²ala otevírat vn»jñí obálku.

Vrátila jsem se k dìezu, i když loupat brambory bylo sotva zajímav»jñí než pozorovat matku pìi otvírání poñty, a tak musím s lítostí pìiznat, že jsem nevid»la, jak se zatváìila, když z úìední obálky vylovila druhou, menñí, když zaznamenala starou známku a laciný vále²ný papír, když ji oto²ila a pìe²etla si jméno napsané na zadní stran». Zp»tn» jsem si to vñak mnohokrát pìedstavovala: jak jí z tváìí rázem vyprchala barva a prsty se jí roztìásly tak, že trvalo n»kolik minut, než dokázala dopis otevìít.

Co si pìedstavovat nemusím, je zvuk, který jí unikl z úst. Zd»ñené hrdelní nadechnutí, po n»mž následovala série skìípavých vzlykþ.

Uvízly ve vzduchu a mn» se z nich smekla ruka se ñkrabkou a ìízla jsem se do prstu. „Mami?“ Pìistoupila jsem k ní a opatrn», abych jí nezakrvácela ñaty, jsem ji objala kolem ramen. Ale nic neìekla. Nemohla, jak se mi pozd»ji sv»ìila, tehdy ne. Stála jako socha, po tváìi jí stékaly slzy a k hrudi pevn» tiskla podivnou malou obálku z papíru tak tenkého, že jsem uvnitì rozeznala rþžek složeného dopisu. Potom zmizela nahoìe v ložnici. Zanechala za sebou roztìepenou brázdu pokynþ o kuìeti, troub» a bramborách.

Kuchyn» se ponoìila do poran»ného ticha. Shluklo se kolem její nepìítomnosti a já jsem se chovala co nejtiñeji a pohybovala co nejpomaleji, abych ho neruñila. Maminku jen tak n»co nerozplá²e, ale ten okamžik – její roz²ilení a ñok, který ve mn» vyvolalo – mi byl podivn» pov»domý. Jako bychom ho spolu zažily n»kdy dìív. Po ²tvrthodin», kdy jsem porþznu loupala brambory a pìevracela v hlav» možnosti, od koho by dopis mohl být, jsem kone²n» zaklepala na její dveìe a zeptala se, jestli by si nedala ²aj. Mezitím se trochu vzpamatovala a posadily jsme se proti sob» v kuchyni k umakartovému stolku. Já 15

K AT E M O R TO N OVÁ

jsem se tváìila, jako bych si nevñimla, že plakala, a ona za²ala mluvit o dopisu ve staré obálce. „Je od n»koho, koho jsem znala kdysi dávno jako malá holka. Bylo mi dvanáct nebo tìináct.“ V mysli se mi vynoìil obrázek, mlhavá vzpomínka na fotograÞi, kterou m»la pìed smrtí babi²ka na no²ním stolku. V popìedí na ²emsi hìaduje trojice d»tí, nejmladñí z nich je moje matka, hol²i²ka s krátkými tmavými vlasy. Zvláñtní, u babi²²iny postele jsem sed»la stokrát nebo jeñt» víckrát, ale teµ jsem si rysy té dívenky nedokázala vybavit. D»ti se možná nikdy skute²n» nezajímají o to, kdo byli jejich rodi²e, než se narodily, rozhodn» ne dìív, než se stane n»co neobvyklého, co náhodou vrhne sv»tlo na minulost. Usrkávala jsem ²aj a ²ekala, až bude maminka pokra²ovat. „Teµ nevím, ale asi jsem s tebou o té dob» moc nemluvila. O válce.

Byly to hrozné ²asy, vñude zmatek a zkáza. Zdálo se…,“ povzdechla si, „… prost», zdálo se, že se sv»t nikdy nevrátí k normálu. Jako by se vyvrátil z osy a nikdo ho už nikdy nemþže narovnat.“ Obemkla dlan»mi okraj kouìícího hrnku a zahled»la se do n»ho. „Nañe rodina – maminka, tatínek, Rita, Ed a já – žila v malém domku v Barlow Street, poblíž Elephant and Castle. Druhý den po vypuknutí války jsme se my d»ti shromáždily pìed ñkolou, odkud nás odvedli na nádraží a posadili do vlaku. Nikdy na to nezapomenu – na nás se jmenovkami, plynovými maskami a kufìíky i na matky, které si své pþvodní rozhodnutí rozmyslely, utíkaly po ulici k nádraží a kìi²ely napìed na náñ doprovod, že cht»jí své d»ti zpátky, a potom na starñí sourozence, aby dávali pozor na mladñí, aby je nespouñt»li z o²í.“ Traumatizující výjev zìejm» znovu probíhal v její pam»ti, protože ml²ky sed»la a hryzala si spodní ret. „Muselas být vyd»ñená,“ poznamenala jsem tiñe. Vzala bych ji za ruku, jenže to v nañí rodin» není zvykem. „Zeza²átku ano.“ SÜala si brýle a mnula si o²i. Bez brýlí byla její tváì neúplná a zranitelná jako malého no²ního zvíìátka zmateného denním sv»tlem. Byla jsem ráda, když si je znovu nasadila a pokra²ovala: „Pìedtím jsem nikdy nebyla pry² z domu, nestrávila jedinou noc bez maminky. Ale byli se mnou starñí bratr a sestra, a když jsme chvíli jeli a jeden z u²itelþ za²al rozdávat ²okoládu, vñem otrnulo 16

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

a za²ali se na vñechno dívat bezmála jako na dobrodružství. Dokážeñ si to pìedstavit? Byla vyhláñena válka a my jsme sborem zpívali písni²ky, pojídali hruñkový kompot a hráli ,hádej, na co myslím´. Víñ, d»ti jsou velice pìizpþsobivé a v n»kterých pìípadech necitelné.

Kone²n» jsme pìħeli do Cranbrooku. Tam nás rozd»lili do n»kolika autobusþ. Ten, do kterého jsem nastoupila s Edem a Ritou, nás zavezl do vesnice Milderhurst. V zástupu jsme napochodovali do radnice, kde na nás ²ekala skupinka místních žen s úsm»vy pìilepenými na tváìích a seznamy v rukou. Museli jsme stát v ìadách, mezi námi procházeli cizí lidé a vybírali si.

Malé d»ti si rozebrali rychle, pìedevñím ty hezké. Zìejm» pìedpokládali, že s nimi bude míÜ práce, že nejsou tak na²ichlé Londýnem.“ Škodolib» se usmála. „Brzy byli vyvedeni z omylu.

Ed tam nezþstal dlouho. Byl na svþj v»k silný a vysoký a na farmách byla zapotìebí každá ruka. Chvíli po n»m si odvedli i Ritu s kamarádkou.“ Tak takhle to bylo. Pìedklonila jsem se a položila dlan» na její ruce. „Maminko.“ „To nic.“ Odtáhla se a poklepala m» po prstech. „Nebyla jsem poslední, pár d»tí tam zþstalo jeñt» po mém odchodu. Taky jeden malý chlapec s oñklivou vyrážkou. Nevím, co se s ním stalo, ale když jsem z radnice odcházela, poìád tam stál.

Víñ, jeñt» mnoho let potom jsem se nutila koupit potlu²ené nebo otla²ené ovoce, jakmile jsem ho v obchod» jednou vzala do ruky. Žádné pìebírání a vracení do regálu, i když tìeba nem»lo odpovídající kvalitu.“ „Ale nakonec si t» n»kdo vybral.“ „Nakonec ano.“ Hrála si s n»²ím na klín» a ztiñila hlas, takže jsem se k ní musela naklonit. „Pìiñla pozd». Místnost byla skoro prázdná, v»tñina d»tí rozebraná a ženy z místního dobrovolnického spolku uklízely stoly s ob²erstvením. Za²ala jsem pofÜukávat, ale tak, aby si toho nikdo nevñiml. Zni²ehonic vtrhla dovnitì ona a místnost, dokonce i vzduch v ní jako by se zm»nily.“ „Zm»nily?“ Nakr²ila jsem nos. Vybavila se mi scéna s oslÜující explozí z Kingovy Carrie. „T»žko se to vysv»tluje. Potkalas n»kdy n»koho, kdo vnáñí svou vlastní atmosféru do každého místa, kam vstoupí?“ 17

K AT E M O R TO N OVÁ

Možná. Nejist» jsem pokr²ila rameny. Za mou kamarádkou Sarah se obvykle otá²ejí vñechny hlavy, nejde pìímo o fyzikální jev, nicmén»… „Ne, samozìejm» nepotkala. Mþj popis zní hloup». Cht»la jsem ìíct, že byla jiná než ostatní lidé, víc… Co já vím, prost» n»co víc.

Zvláñtním zpþsobem krásná, s dlouhými vlasy, velkýma o²ima, pon»kud divokým výrazem, ale to nebylo vñechno, ²ím se liñila.

Tehdy, v záìí dev»tatìicátého roku, jí bylo pouhých sedmnáct, ale když veñla, vñechny ostatní ženy jako by se pìihrbily.“ „Byly uctivé?“ „Ano, to je správný výraz. Pìekvapené, že ji vidí, a nejisté, jak se chovat. Až kone²n» jedna z nich promluvila a zeptala se jí, co pro ni mþžou ud»lat, ale dívka pouze zatìepala svými dlouhými prsty a oznámila, že si pìiñla pro svoje evakuované dít». Pìesn» tak to ìekla.

Ne pro jedno nebo n»jaké, ale pro svoje evakuované dít». Pak zamíìila rovnou k místu, kde jsem sed»la na podlaze. ,Jak se jmenujeñ?‘ zeptala se, a když jsem jí to ìekla, nadhodila, že po tak dlouhé cest» jsem ur²it» unavená. ,Cht»la bys bydlet u m»?‘ Pìikývla jsem, musela jsem pìikývnout, protože se oto²ila k nejdþležit»jñí dobrovolnici, té se seznamem, a oznámila jí, že si m» odveze.“ „Jak se jmenovala?“ „Blythová.“ Maminka potla²ila náznak zachv»ní. „Juniper Blythová.“ „A ten dopis je od ní?“ Pìikývla. „Dovedla m» k nejpìepychov»jñímu autu, jaké jsem kdy vid»la, a po klikaté cest», pìes ìadu kovových bran m» vezla až k obrovské budov» obklopené hustým lesem, kde bydlela se svými dv»ma starñími sestrami, dvoj²aty. K zámku Milderhurst.“ Jméno jako z hororu. Zamrazilo m». Vzpomn»la jsem si, jak matka zavzlykala, když si na rubu obálky pìe²etla jméno a adresu odesilatele. Slyñela jsem pìíb»hy o evakuovaných d»tech, o n»kterých v»cech, které se d»ly. „Bylo to hrozné?“ „Ach ne, nic takového. Ani trochu hrozné. Práv» naopak.“ „Ale dopis t»… rozruñil.“ „Dopis pro m» byl pìekvapením, ni²ím víc. Vzpomínkou z dávných dob.“ Odml²ela se a já jsem pìemýñlela o obludnosti evakuací. Jak úd»s18

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

né, nepochopitelné pro ni muselo být, když se jako malé dít» ocitla na neznámém míst», kde vñichni a vñechno bylo radikáln» odliñné od toho, co znala. Stále jsou ve mn» živé moje vlastní zážitky z d»tství. Hrþza, jakou jsem mívala z nových, stresujících situací, do nichž jsem byla vržena; urputnost, s níž jsem si z nutnosti, abych vþbec pìežila, vytváìela n»kdy i faleñná pouta – k budovám, laskavým dosp»lým, novým kamarádkám. Pìi vzpomínce na pìátelství vynucená okolnostmi m» n»co napadlo: „Vrátila ses tam po válce, mami? Na Milderhurst?“ Prudce vzhlédla. „Samozìejm» ne. Pro² bych m»la?“ „Nevím. Aby ses po ²ase ukázala, pozdravila. Vid»la znovu svou pìítelkyni.“ „Ne.“ Teµ mluvila rozhodn». „M»la jsem vlastní rodinu v Londýn», maminka by se beze m» neobeñla a byla tady i spousta jiné práce.

Odklízely se následky války, pokra²oval skute²ný život.“ A bylo to.

Známý záv»s mezi námi se op»t zatáhl a já jsem v»d»la, že rozhovor skon²il.

[

Kuìe k ob»du nebylo. Maminka prohlásila, že ji pìeñla chuõ, a zeptala se, jestli mi bude moc vadit, když ho tento týden nebudu mít. Pìipadalo mi neñetrné upozorÜovat ji, že maso nejím a ned»lního ob»du se zú²astÜuju spíñ z povinnosti, jako vzorná dcera. Ujistila jsem ji, že se nic ned»je, a doporu²ila jí, aby si lehla. Souhlasila, a než jsem nastrkala své v»ci do batohu, spolkla dva paracetamoly a nabádala m», že si mám vzít ²epici, aby mi nenafoukalo do uñí.

Otec, jak se ukázalo, vñechno prospal. Je starñí než matka a pár m»sícþ pìedtím odeñel do dþchodu. Nesv»d²í mu to, pìes týden ñmejdí po dom», hledá, co by mohl opravit, a pìivádí matku k ñílenství.

V ned»li odpo²ívá v kìesle a každému, kdo je ochotný mu naslouchat, vysv»tluje, že je to svaté právo pána domu.

Dala jsem otci pusu na tváì, vyñla ven a v mrazivém vzduchu krá²ela k metru, unavená, zmatená a tak trochu sklí²ená, že se sama vracím do nekìesõansky drahého bytu, kde jsem donedávna žila s Jamiem. Až v pþli cesty jsem si uv»domila, že mi maminka neìekla, co vlastn» v dopise bylo.

19

Vzpomínka ožívá

Kdyӏ nyn’ všechno zpҀtnҀ sepisuju, nejsem se sebou pìíliñ spokojená.

Jenže po bitv» je každý generál. Když dnes vím, co a kde jsem m»la hledat, je snadné divit se, pro² jsem se tam nevydala pátrat hned.

A úpln» pitomá zas nejsem. Když jsem si o pár dní pozd»ji zañla s maminkou na ²aj, o zm»n» v mém soukromém život» jsem se op»t nezmínila, ale na obsah dopisu jsem se zeptala. Mávla rukou a prohlásila, že byl ²ist» zdvoìilostní a že za její reakcí bylo pìekvapení, nic víc. Tehdy jsem nev»d»la, jak dobìe umí lhát, nem»la jsem dþvod o jejím tvrzení pochybovat a dorážet na ni nebo si bedliv» vñímat ìe²i jejího t»la. Pochybuju, že vy to d»láte. Instinktivn» v»ìíte tomu, co vám ìíkají jiní, zvláñõ lidé, kterým dþv»ìujete, které dobìe znáte, jako napìíklad nejbližñí pìíbuzní. Já takový sklon mám. Nebo jsem aspoÜ m»la.

A tak jsem pro ur²itou dobu zapomn»la na Milderhurst, na mamin²inu evakuaci, a dokonce na nepochopitelnou skute²nost, že o ní pìede mnou nikdy dìív nemluvila. Bylo snadné najít si ospravedln»ní, pìi troñe snahy ho najdete pro v»tñinu v»cí. S maminkou jsem vycházela dobìe, ale nikdy jsme si nebyly nħak zvláñõ blízké, a už vþbec jsme spolu nevedly dlouhé dþv»rné rozhovory o minulosti.

Vlastn» ani o pìítomnosti, když už na to pìiñla ìe². Evakuace byla podle vñeho nepìíjemná zkuñenost, ale dalo se na ni zapomenout a nebyl dþvod, pro² by se o ni se mnou m»la d»lit. Bþhví, že existuje spousta v»cí, s nimiž jsem se nesv»ìila já jí.

Hþìe se dal odþvodnit podivný intenzivní pocit, který se m» zmocnil pìi její reakci na dopis, nevysv»tlitelná jistota, že existuje dþležitá vzpomínka, kterou si nedokážu vybavit, že n»co, co jsem vid»la 20

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

nebo slyñela a zapomn»la, se nyní tìepotá v temných zákoutích mé pam»ti, odmítá se zastavit a umožnit mi, abych to pojmenovala. Dál se to tìepotalo a já si lámala hlavu a snažila se rozpomenout, jestli tìeba n»kdy, pìed mnoha lety, nepìiñel jiný dopis, který maminku taky rozplakal. Ale nem»lo to smysl, nepolapitelný, rozmazaný pocit se odmítal vyjasnit, až jsem dosp»la k názoru, že se zase jednou projevila moje pìíliñ bujná pìedstavivost, která m» – jestli si nedám pozor – jednou pìivede do potíží, jak m» nañi vždycky varovali.

Tou dobou m» zam»stnávaly naléhav»jñí starosti. Totiž kde budu bydlet po termínu, do n»hož Jamie uhradil nájemné za byt. Šest m»sícþ zaplacených pìedem bylo jeho dárkem na rozchodnou, svým zpþsobem omluvou, odñkodn»ním za jeho politováníhodné chování, ale v ²ervnu bude konec. Usilovn» jsem v novinách a na výv»skách realitních kanceláìí prosívala nabídky na pronájmy bytþ, ale ukazovalo se, že pìi mém skromném platu je obtížné najít cokoliv v pìħatelné vzdálenosti od nakladatelství.

Pracuju jako redaktorka u Billing & Brown Book Publishers. Malý rodinný podnik na NoĴing Hillu založili koncem ²tyìicátých let Herbert Billing a Michael Brown pþvodn» se zám»rem vydávat vlastní dramata a poezii. Jsem pìesv»d²ená, že když za²ínali, byli celkem uznávaní, ale b»hem následujících desetiletí, jak si v»tñí nakladatelství ukrajovala z knižního trhu stále významn»jñí krajíc a jak klesal ²tenáìský zájem o nañe pþvodní zam»ìení, jsme byli nuceni omezit se na dva žánry, první jsme vlídn» ozna²ovali jako „rarity“, ten druhý mén» vlídn» jako „brak“. Pan Billing – Herbert – je mþj ñéf a zároveÜ rádce, ochránce a nejbližñí pìítel. Nemám jich mnoho, rozhodn» ne takových, co žħí a dýchají. Nechci, aby to vyzn»lo smutn» nebo osam»le, zkrátka nepatìím k lidem, kteìí hromadí pìátele a milují davy.

Je mi dobìe se slovy, ale napsanými, ne pronáñenými nahlas. +asto m» napadlo, jak báje²né by bylo, kdybych mohla udržovat vztahy na papíìe. A domnívám se, že to v jistém smyslu d»lám, protože mám stovky pìátel jiné kategorie: pìebývají ve svazcích knih, na úchvatných, inkoustem popsaných nebo potiñt»ných stránkách, v pìíb»zích, které se rozvíjejí pokaždé stejn», a pìece z nich nikdy nevyprchá pot»ñení, které m» vezmou za ruku a provedou m» dveìmi do sv»ta úd»sných hrþz i opojných slastí. Zábavných, inspirativních, úctyhodných, spolehlivých spole²níkþ, z nichž n»kteìí pìekypují 21

K AT E M O R TO N OVÁ

dobrými radami, ale naneñt»stí nedisponují volným pokojem, který by mi mohli na pár m»sícþ poskytnout.

S rozchody jsem nem»la pìíliñ zkuñeností – Jamie byl mþj první skute²ný partner, s nímž jsem plánovala budoucnost –, ale usoudila jsem, že je na ²ase požádat pìátele o laskavost. A tak jsem se obrátila na Sarah. Vyrþstaly jsme v sousedních domech, hledala u nás náhradní domov, kdykoliv se její ²tyìi mladñí sourozenci zm»nili v divochy a ona pìed nimi potìebovala uniknout. Lichotilo mi, že n»kdo jako Sarah považuje nañi spíñ usedlou pìedm»stskou domácnost za úto²iñt», a zþstaly jsme blízkými kamarádkami i na stìední ñkole, dokud po²et pìípadþ, kdy byla pìistižena, jak kouìí na záchod», nepìekro²il únosnou míru a nepìestoupila z hodin matematiky do kurzu pro vizážistky. Teµ je na volné noze, pracuje pro ²asopisy a Þlmaìe. Její fantastický úsp»ch jí pìeju, ale bohužel znamená, že v ²ase, kdy jsem ji potìebovala, prom»Üovala v Hollywoodu herce v zombie a svþj byt pìenechala jakémusi australskému architektovi.

Jistou dobu jsem se týrala detailními pìedstavami bezdomoveckého života, který budu nucena vést. Zachránil m» z nich Herbert, který mi v uñlechtilém rytíìském gestu nabídl pohovku ve svém suterénním byte²ku pod nakladatelstvím. „Po tom vñem, cos pro m» ud»lala?“ prohlásil, když jsem se zeptala, zda to myslí vážn». „Zvedlas m» ze zem» a podepìela. Zachránilas m».“ Pìehán»l. Nikdy jsem ho nenañla ležet na zemi, ale v»d»la jsem, jak to myslí. Pracovala jsem v nakladatelství dva tìi roky a práv» se za²ínala rozhlížet po n»²em, co by m» víc naplÜovalo, když ne²ekan» zemìel pan Brown. Herberta zasáhla smrt jeho spole²níka tak tvrd», že bylo vylou²ené, abych ho opustila, rozhodn» ne hned. Zdálo se, že nemá nikoho jiného než malou tlustou fenku neur²ité rasy, a pìestože o tom nikdy nemluvil, z povahy a intenzity jeho zármutku mi bylo jasné, že pan Brown a on byli víc než pouze obchodní partneìi. Pìestal jíst, nemyl se, a dokonce se jednou ráno opil ginem do n»moty, pìestože byl abstinent.

V podstat» jsem nem»la na vybranou. Za²ala jsem mu vaìit, zabavila gin, a když jsme se propadali do ²ervených ²ísel a mn» se nedaìilo probudit v n»m zájem o podnik, klepala jsem na kdejaké dveìe a shán»la zakázky. Tehdy jsme za²ali tisknout letáky pro místní 22

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

obchodníky. Herbert mi byl nesmírn» vd»²ný, když to zjistil, a pon»kud pìecenil mou motivaci. Za²al se o mn» vyjadìovat jako o své chrán»nce a výrazn» pookìál, kdykoliv se rozhovoìil o budoucnosti nakladatelství Billing & Brown. Spìádal plány, jak ho spole²nými silami na po²est jeho zesnulého spole²níka op»t vybudujeme, do oka se mu vrátila n»kdejñí jiskra a já hledání nového místa odložila na pozd»jñí dobu.

A tak jsem tady poìád. Po p»ti letech. K nemalému pobavení Sarah.

Je t»žké vysv»tlit n»komu jako ona, kreativní a podnikavé osobnosti, která odmítá d»lat cokoliv, co neodpovídá jejím pìedstavám, že my ostatní máme jiná m»ìítka pro spokojený život. Pracuju s lidmi, kterých si hluboce vážím, vyd»lám dost pen»z, abych z nich sluñn» vyžila (byõ dvoupokoják na NoĴing Hillu si dovolit nemþžu), dostala jsem pìíležitost hrát si se slovy a v»tami, pomáhám jiným lidem vyjadìovat jejich myñlenky a plnit si sny o vydání vlastních knih. Krom» toho se nedá ìíct, že bych neud»lala kariéru. Napìíklad loni m» Herbert povýñil na obchodní manažerku. Co na tom, že v nakladatelství pracujeme na plný úvazek pouze my dva. Dokonce se konala malá oslava se vñím vñudy. Susan, elévka na ²áste²ný úvazek, upekla bábovku a pìiñla ve svém volném dni, takže jsme si vñichni tìi mohli pìipít vínem v hrnkách na ²aj.

Tváìí v tváì bezprostìedn» hrozícímu vyst»hování jsem vd»²n» pìħala Herbertovu nabídku kavalce, kde bych mohla složit hlavu.

Bylo to skute²n» dojemné gesto, obzvláñt» vzhledem k rozm»rþm jeho bytu. A byla to taky moje jediná možnost. M»l nesmírnou radost. „Báje²né! Jess bude blahem bez sebe. ZbožÜuje návñt»vy.“ A tak se stalo, že jsem se tehdy v kv»tnu pìipravovala navždy opustit byt, kde jsem žila s Jamiem, obrátit poslední bílý list nañeho pìíb»hu a za²ít psát nový, pouze a jenom svþj vlastní. M»la jsem práci, dobré zdraví a obrovskou spoustu knih, sta²ilo být state²ná a postavit se ²elem ñedivým osam»lým dnþm, které se pìede mnou táhly donekone²na.

Když se to vezme kolem a kolem, domnívám se, že jsem si vedla vcelku sluñn»: jenom zìídka jsem si dovolila ponoìit se hluboko do jezera svých nejukìivd»n»jñích pìedstav. V takových chvílích jsem vyhledala n»jaký koutek – co nejtiññí a nejtemn»jñí, kde bych se mohla pln» oddat fantazírování – a do posledního detailu jsem si 23

K AT E M O R TO N OVÁ

malovala, jak jednou budu poklidn» krá²et nañí ulicí, zastavím se pìed nañím domem, vzhlédnu k parapetu, kde jsem p»stovala bylinky, a za okenním sklem spatìím siluetu n»koho jiného. Zahlédnu nehmotnou hradbu mezi minulostí a pìítomností a zakusím prudkou fyzickou bolest z nemožnosti návratu…

[

Jako malá jsem ²asto snila s otevìenýma o²ima a trápila tím svou nebohou maminku. Byla zoufalá, když jsem ñlápla doprostìed blátivé louže, když m» musela vytáhnout z pìíkopu nebo strhnout stranou, aby m» nesrazil autobus. „Je nebezpe²né zabloudit ve vlastní hlav»,“ ìíkávala a varovala m»: „Nebudeñ schopná vid»t, co se opravdu d»je kolem tebe, a práv» tak dochází k neñt»stím, Edie. Musíñ dávat pozor.“ Jí se to mluvilo, protože po sv»t» nikdy nechodila rozumn»jñí a pragmati²t»jñí žena. Ovñem zdaleka to nebylo tak jednoduché pro dívku, která žila ve vlastní hlav» od okamžiku, kdy za²ala pìemítat „co kdyby…?“ Oddávat se sn»ní jsem pochopiteln» nepìestala, pouze jsem se to nau²ila lépe ukrývat. Nicmén» svým zpþsobem m»la matka pravdu, protože m» pìedstavy o mé bezút»ñné budoucnosti po Jamiem zam»stnávaly natolik, že jsem byla zcela nepìipravená na to, k ²emu doñlo o pár m»sícþ pozd»ji.

Koncem kv»tna nám do nakladatelství zatelefonoval muž z Romney Marsh, který se pìedstavil jako spiritista a cht»l vlastním nákladem vydat svþj rukopis o setkáních s duchy zemìelých. Kdykoliv nás osloví potenciální zákazník, d»láme, co je v nañich silách, abychom mu vyhov»li, a tak jsem se v Herbertov» staìi²kém peugeotu rozjela do Kentu, abych se s autorem setkala a – jak jsme s Herbertem doufali – získala jeho dþv»ru. Protože neìídím ²asto a nenávidím hustý provoz na dálnici, vyrazila jsem za svítání s pìedstavou, že se mi pojede hladce a z Londýna se dostanu bez újmy.

Na míst» jsem byla pìed devátou, jednání prob»hlo zdárn» – dþv»ra získána a smlouva podepsána – a pìed polednem jsem se spokojen» vracela zpátky. Na dálnici mezitím zavládl hustñí a taky rychlejñí provoz, na jaký Herbertovo auto rozhodn» nesta²ilo, protože už pìi osmdesátce hrozilo, že mu uletí kolo. Sice jsem se zaìadila do poma24

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

lého pruhu, ovñem nadále jsem byla ter²em vystresovaného troubení a gestikulace. Role ñkþdce lidské duñi²ce moc nesv»d²í, obzvláñõ když s tím nic nenad»láte, a proto jsem u Ashfordu sjela z dálnice na okresky. Mþj orienta²ní smysl je prachmizerný, ale v pìihrádce na rukavice byl autoatlas, a tak jsem se smíìila s tím, že ho budu pravideln» vytahovat a dívat se kudy dál.

Sta²ila pþlhodinka, abych beznad»jn» zabloudila. Dodnes nevím, jak k tomu doñlo, ale mám podezìení, že ²ást viny spolu se stáìím mapy nese i okolnost, že jsem se kochala pohledem na krajinu – na louky kropenaté od petrklí²þ a na pìíkopy vyzdobené polními kv»tinami – a nev»novala plnou pozornost ukazatelþm. Aõ už byla pìí²ina jakákoliv, najednou jsem jela po úzké silni²ce, nad níž se sklán»ly mohutné stromy. Marn» jsem v map» hledala, kde se práv» nacházím, až jsem si pìiznala, že nemám sebemenñí tuñení, zda míìím na sever, jih, východ ²i západ.

Zachovala jsem klid, tehdy jeñt» ano. Usoudila jsem, že pokud pojedu dál, nutn» dìív nebo pozd»ji narazím na kìižovatku, sm»rovku, dokonce možná kiosek, kde bude n»kdo tak laskavý, že mi do autoatlasu ud»lá velký ²ervený kìíž. Do práce jsem odpoledne nemusela, a protože vñechny cesty vedou k n»jakému cíli, bude sta²it, když budu mít o²i na stopkách.

A tak jsem ho uvid»la tr²et z výbojn» rozpínavé kupy bìe²õanu.

Jeden z on»ch starých bílých rozcestníkþ se jmény místních vesnic vyrytých do prken se zañpi²at»lými konci. Milderhurst 3 míle, stálo na n»m.

[

Zastavila jsem, znovu si pìe²etla nápis a na ñíji m» zamraven²ilo. Probudil se ve mn» záhadný ñestý smysl a mlhavá vzpomínka, kterou jsem se snažila zachytit od února, kdy zatoulaný dopis pro maminku povstal z mrtvých. Jako ve snách jsem vystoupila z auta a vykro²ila sm»rem, který nazna²oval ukazatel. Bylo mi, jako bych se pozorovala zven²í, tém»ì jako bych v»d»la, co najdu. A možná jsem to v»d»la.

Protože tam byla. O pþl míle dál, pìesn» na míst», kde jsem si pìedstavovala, že by mohla být. Z ostružiní se vynoìila vysoká 25

K AT E M O R TO N OVÁ

železná brána, kdysi impozantní, nyní visící v polámaných veìejích. Jedno kìídlo se opíralo o druhé, jako by se spolu cht»la pod»lit o t»žké bìím». Zámek Milderhurst, hlásal zreziv»lý ñtítek pìipevn»ný na kamenné vrátnici.

S divoce buñícím srdcem jsem doñla k brán», v každé ruce sevìela jednu z ty²í, až m» starý kov studil a ñkrábal do dlaní. Pomalu jsem k nim pìiblížila tváì, opìela se o n» ²elem a pohledem sledovala ñt»rkovou cestu za nimi. Klikatila se vzhþru do svahu a za kamenným mþstkem zmizela v hustém lese.

Melancholický, úchvatn» krásný pohled. Dech mi vñak vyrazilo n»co jiného. Hlava mi hu²ela poznáním, nezvratnou jistotou, že jsem tady už n»kdy byla. Že jsem pìed tou bránou stála, dívala se pìes mìíže, vid»la ptáky létající jako cáry no²ní oblohy nad ježatým lesem.

Kolem m» ñevelily dalñí a dalñí detaily, m»la jsem dojem, že jsem vstoupila do pìediva snu, že jsem se ocitla ve stejném ²asoprostoru, kde kdysi pobývalo mé dávné já. V hloubi svého t»la jsem poznávala pohyb, jímž moje prsty kìe²ovit» obemkly kovové pruty. Totéž už n»kdy ud»laly. Kþže na dlaních si to pamatovala. Já jsem si to pamatovala. Slune²ný den, teplý vánek pohrávající si s lemem mých ñatþ – mých nejlepñích ñatþ – a mat²in stín ty²ící se v mém periferním vid»ní.

Ohlédla jsem se po ní, pozorovala, jak si prohlíží zámek, temný vzdálený obrys na obzoru. M»la jsem žízeÜ a bylo mi horko. Toužila jsem zaplavat si v jezírku, jehož z²eìenou hladinu jsem rozeznávala skrz mìíže, zaplavat si s kachnami a vodními slípkami, mezi vážkami trhav» kmitajícími v rákosí u bìehu. „Mami.“ Pamatuju si, že jsem ji oslovila, ale neodpov»d»la mi. „Mami?“ Oto²ila ke mn» hlavu a v její tváìi se po zlomek vteìiny nerozzáìila ani jiskìi²ka, která by nazna²ovala, že m» vnímá, že ví, kdo jsem. Ovládal ji výraz, který jsem nechápala. Byla pro m» neznámou ženou, v jejíchž o²ích se ukrývalo tajemství. Nyní už mám slova pro onu zvláñtní sm»sici – lítost, n»ha, zármutek, nostalgie, ale tehdy jsem byla bezradná. A mþj zmatek jeñt» vzrostl, když ìekla: „Ud»lala jsem chybu. Nem»la jsem se sem vracet. Je pìíliñ pozd».“ Nedomnívám se, že jsem jí tenkrát odpov»d»la. Netuñila jsem, o ²em mluví, a než jsem se stihla zeptat, popadla m» za ruku, ñkubla 26

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

jí tak prudce, až m» zabolelo rameno, a táhla m» pìes silnici k zaparkovanému autu. Zachytila jsem závan jejího parfému. Byl pronikav»jñí, smíñený s potem a horkým letním vzduchem nasyceným nezvyklými venkovskými pachy. Když nastartovala a odjížd»ly jsme, sledovala jsem oknem pár vrab²ákþ a tehdy jsem ten zvuk uslyñela: stejné pìízra²né zavzlykání, jaké jí uniklo, když dostala dopis od Juniper Blythové.

27