Jan Killián: Měšťan a šelma / ukázka

Měšťan a šelma S vojskem ve městě za třicetileté války

Jan Kilián

MĚŠŤAN A ŠELMA

Měšťan a šelma

S vojskem ve městě za třicetileté války

Jan Kilián

Lektorovali Mgr. et Mgr. Klára Andresová Skoupá a Mgr. Tomáš Sterneck, Ph.D. Tato kniha vychází s laskavou podporou Západočeské univerzity v Plzni.

Copyright © Jan Kilián, 2022 ISBN 978-80-7637-328-0

Obsah Úvodem

11

Studium 19 Problematika v historiografii Heuristická základna 31 Jak na téma aneb metodologická východiska 35 Třicet let bojů?

45 Z Prahy do Prahy 48 Prosperující města a jedinci

21

59

Voják ve městě 71 Posádka a salva guardie 73 Kvartýr aneb ubytování a zaopatření Exkurz: Výdaje Hlubčických na vojáky v letech 1632–1636 88 Okupace 104 Ostatní kontakty 114 Měšťan ve zbrani Obránce domova Válečník a dezertér Násilí 153 Vraždy a zabití Exkurz: Horní Slavkov Fyzické inzultace

121 123 139 155 164 174

77

Znásilnění 180 Psychická a verbální agrese 195 Plenění, loupeže a krádeže 200 Agrese vůči majetku 204 Exkurz: Zkušenosti Lukáše Šadimského Zajetí a výkupné 211 Obranné mechanismy měst Spolupráce a vazby 235 Vzájemný obchod 236 Přátelské vztahy 243 Exkurz: Měšťan Stüeler a voják Domnilonicz 245 Příbuzenské vazby 251 Kolaborace 254 Exkurz: Případ Adama Purkyně a Jana Kohouta 259 Závěr Poznámky

271 281

Prameny a literatura 341 Použité zkratky 342 Prameny archivní 343 Edice pramenů 348 Literatura 350 Webové zdroje 373

217

207

Zdroje vyobrazení Osobní a místní rejstřík Summary

389

374 377

Jacques Callot, Verbování do vojska, ilustrace z cyklu rytin Velké hrůzy války (1633)

Třicet let bojů?

Třicetiletá válka na žádném evropském teritoriu nepředstavovala nepřetržitý ozbrojený konflikt trvající třicet let, mnohem příhodnější je hovořit o sérii různě intenzivních střetů, které se však do některých míst opakovaně vracely.145 Nejvíce zasaženo bylo prakticky celé současné Německo a Čechy s Moravou i Slezskem, okrajově nebo krátkodobě též Francie, Nizozemí (včetně tehdejšího Španělska a Lucemburska), severní Itálie, Švýcarsko a rakouské země. Válka se nicméně dotkla i zemí (a měst), na jejichž výsostném území se přímo neválčilo, ale na bojiště odsud proudily jak peníze a další nezbytné prostředky, tak vojáci. Kolik jen žoldnéřů z britských ostrovů a ze Skandinávie bojovalo, často proti sobě, na obou znepřátelených stranách, kolik slavných vojevůdců a důstojníků mezi nimi bylo: Švéd Lennart Torstensson, Fin Arvid Wittenberg, Dán Jindřich Holk ve Valdštejnových službách, Skot Walter Leslie nebo Ir Walter Deveroux, jenž svou halapartnou jedné noci v Chebu neslavně ukončil život frýdlantského vévody. Kolik jen rodilých Španělů, Neapolitánců, Vlámů či Valonů vykrvácelo za zájmy svých habsburských panovníků a kolik Uhrů je jednou hájilo a jindy proti nim neúprosně válčilo. Třicetiletá válka byla nepochybně celoevropským konfliktem, do něhož jen shodou okolností nezasáhla další velmoc – Osmanská říše, která by mu dala rozměry bezmála světové.

Samotné boje se koncentrovaly ponejvíce do střední Evropy a posléze i na nizozemské hranice mezi Francií a državami španělských Habsburků, čemuž také odpovídalo postižení tamních regionů. Největší ztráty na obyvatelstvu si připsaly německé a české země, respektive oblast Svaté říše římské – vždyť už soudobí pozorovatelé válku označovali jako „teutscher Krieg“.146 Stěží 46

se kdy dopočítáme počtu obětí samotných bojů a doprovodných válečných jevů, jako jsou nakažlivé nemoci, hlad, zima, ale třeba i sebevraždy. Mor, nemoc z nejobávanějších, se při velké fluktuaci vojenských jednotek a obyvatelstva šířil takřka nekontrolovaně a opakující se morové epidemie kosily své oběti napříč starým kontinentem. Mnohé země demograficky oslabila emigrace, další (což platí také pro některá říšská města) díky ní a díky zvýšené materiální poptávce naopak prosperovaly. Negativní důsledky každopádně převažovaly a podle některých odhadů ztratilo říšské teritorium během třicetiletého konfliktu snad až polovinu své populace, byť spodní hranice počítá přibližně „jen“ se šestinou a medián se pohybuje kolem třetiny. Mohlo jít o tři nebo čtyři, ale také až o devět milionů jedinců. O něco větší ztráty se přitom předpokládají u venkovského obyvatelstva.147 Nejhorší fáze nastala ve druhé polovině války, po otevřeném zapojení Švédska (1630) a Francie (1635), kdy byly také napáchány největší ukrutnosti na civilistech a kdy se zoufalí lidé skutečně uchylovali i k antropofagii (kanibalismu). Proslulý rytec Jacques Callot tehdejší válečné excesy zdokumentoval svým zásadním dílem s názvem „hrůzy války“, ačkoli se oné poslední fáze vlastně ani nedožil. Nemohl se tak už dovědět, že velké části Pomořan, Hesenska, Bádenska-Württemberska a Slezska byly doslova vylidněny. Severozápadní a střední Čechy na tom byly v době podepsání vestfálského míru jen o málo lépe.148 Ne že by střední Evropa byla v letech před třetí pražskou defenestrací řádění vojsk zcela uchráněna, šlo však o konflikty čistě lokální a vesměs krátkodobé. Veřejnost nejvíce vzrušily události kolem obsazení říšského města Donauwörthu bavorským vévodou a následné 47

zformování antagonistických uskupení Protestantské unie a Katolické ligy, válka o julišské dědictví a s ním související vpád pasovských žoldnéřských vojsk do Čech, boje na uherské hranici včetně Bočkajova povstání a jeho vpádu na Moravu i bratrského zápolení mezi císařem Rudolfem II. a Matyášem, jež vyvrcholilo vojenským tažením na Prahu, a v neposlední řadě též polosoukromá válka štýrského arcivévody Ferdinanda s Benátkami, zvaná válkou uskockou nebo válkou o Gradišku. Nedávno se také bojovalo s Turky, v severní Itálii při první válce o mantovské dědictví, a rovněž na nizozemsko-španělské hranici panoval křehký mír (či spíše příměří) sotva pár let. Tady všude sbírali své často první válečné ostruhy později proslulí vojevůdci třicetileté války, tady všude nesli největší zátěž venkovští obyvatelé a města. Stačí jen připomenout vyplenění Malé Strany pasovskými vojsky149 nebo utrpení jihomoravské Strážnice při vypálení uherskými povstalci (1605).150 Z Prahy do Prahy První etapa třicetileté války, tradičně nazývaná válkou českou, zůstala v zásadě omezena na české země a jejich rakouské příhraničí, ačkoli vojáci se pro ni verbovali všude, kde to bylo možné. A tak i na Bílé hoře bojovali Francouzi, Španělé a Uhři a falcké posádky v pevnostních městech tvořili Angličané a Nizozemci. Boje se nejprve soustředily do jižních Čech a severních okrajů Rakous, kde si stavovští a císařští vzájemně opláceli návštěvy. Stavovská vojska se rovněž pokusila o dobytí dvou katolických bašt ve vlastní zemi, Plzně a Českých Budějovic, které se odmítly podřídit stavovskému 48

direktoriu a zůstaly věrné Habsburkům. Jihočeská metropole ve svém vzdoru vytrvala,151 západočeská v listopadu 1618 kapitulovala do rukou obléhatelů vedených generálem Petrem Arnoštem z Mansfeldu, který byl tehdy v savojských službách.152 Zhruba v té době se jiná povstalecká vojska objevila v Rakousích a opanovala několik tamních měst, jež s nimi neudělala nijak dobrou zkušenost.153 V následujících dvou letech si největší martyrium při císařské a poté císařsko-ligistické ofenzivě prožila prostavovská města na jihu a jihozápadě Čech.

Málokteré uniklo plenění a mnohá počítala oběti ve velkém, jako Písek, dobytý roku 1620,154 z dalších zbyly po vypálení jen žalostné trosky – jako z Horažďovic o rok dříve.155 Moravská města v roce bělohorské bitvy potrápili diverzní akcí polští kozáci zvaní podle svého velitele Alexandra Józefa Lisowského lisovčíky, odvrácení za podezřelých okolností knězem Janem Sarkanderem od Holešova.156 Méně známý je fakt, že lisovčíci měli na svědomí i přepady několika městeček v Čechách.157 Po Bílé hoře většina měst v českých zemích kapitulovala, držely se jen nepočetné stavovské posádky roztroušené od Krušnohoří (Sokolov, Loket) přes Plzeň a jižní Čechy (Tábor, Třeboň aj.) až po Kladsko. Boje se ale přenesly již i do Lužic a tamních měst, které pacifikoval saský kurfiřt Jan Jiří I., do Slezska, kde prapor odporu třímal hohenzollernský vévoda Jan Jiří Krnovský, a stejně tak na odbojné Valašsko.158 Mimo české země nelze zapomenout na vraždy protestantů katolíky v červenci 1620 v alpské Valtellině, jejíž obyvatelé chtěli získat ve spolupráci s Habsburky samostatnost na protestantském Trojsvazu (posléze součásti Švýcarska).159 Hlavní pozornost se ovšem nově soustředila na válku v říši, kde se již bývalý český král Fridrich Falcký se 49

svými nepočetnými spojenci snažil čelit nepřátelskému tlaku. Přes několik dílčích úspěchů ztrácel jednu pevnost za druhou, až skončil po pádu Heidelbergu jako bezzemek v nizozemském exilu.160 Navrácení Rýnské Falce se domohli až jeho potomci, Horní Falc s rezidencí v Amberku byla nevratně přičleněna k Bavorsku a hornofalcká města podobně jako ta česká rekatolizována, i za použití dragonád. Zvrat nepřinesl ani vznik koalice v čele s dánským králem Kristiánem IV. (1625), k níž se vedle řady německých knížat a říšských měst přidal také žoldnéřský velitel Mansfeld, který si za pomoci povstalého (leč nespolehlivého) sedmihradského knížete Gábora Bethlena troufl ohrozit Habsburky přímo v centru jejich středoevropského soustátí. Smělý výpad do Slezska a na severní Moravu ovšem nepřinesl kýžené plody a tíha bojů se vzápětí přenesla do severního Německa, v němž Dánové vyklízeli pozici za pozicí před postupujícím císařským generalissimem Albrechtem z Valdštejna. Města v Dolním Sasku, Braniborsku, Meklenbursku, Pomořanech, a nakonec ve Šlesvicku a Holštýnsku, zemích tehdy podléhajících Dánsku, ba i na Jutském poloostrově, zažívala nepříjemná setkání s hordami habsburských a ligistických vojáků. Jedno z nich, město Stralsund, odmítlo otevřít brány a za pomoci švédské námořní podpory kladlo odpor, který se Valdštejnovi nepodařilo zlomit.161 Ostatní soupeři Ferdinanda II. ale zlomeni byli, takže si císař dovolil v roce 1629 vydat kontroverzní restituční edikt s obrovskými majetkovými požadavky ve prospěch katolické církve, jehož naplnění by znamenalo zásadní změny v pozemkové držbě v říši. Nevídaný úspěch navíc (asi nijak paradoxně) způsobil první pád tehdy již meklenburskému a zaháňskému vévodovi Valdštejnovi, 50

který se tak ale mohl o to více věnovat správě svého zmohutnělého panství a uvažovat třeba i o založení univerzity nebo biskupství v jednom ze svých sídelních měst.162 Z Meklenburska se dlouho netěšil, jelikož počátkem léta roku 1630 u severoněmeckých břehů přistál švédský král Gustav II. Adolf. Ačkoli jeho doprovodný sbor nebyl nijak velký, dařilo se mu získávat další a další spojence – a hlavně, mladý vojenský génius ze severu proti sobě za Valdštejnovy absence neměl adekvátního soupeře. Stárnoucí ligistický generál Jan Tserclaes Tilly mohl ještě stačit na drobné říšské soupeře, nikoli však na mocného skandinávského protivníka, což ukázala bitva u Breitenfeldu roku 1631. Přitom právě Tilly o půl roku dříve obléhal po dva měsíce se svou armádou vzpurné, významné a lidnaté protestantské říšské město Magdeburk, a když se jeho vojákům podařil průlom magdeburských hradeb, došlo k události, která ještě dlouho poté neměla mít v tehdejší Evropě obdoby: hovořilo se o zavraždění až dvaceti tisíc obyvatel do té doby kvetoucího města na Labi.163 Velké bojiště se otevřelo v severní Itálii během druhé války o mantovské dědictví již roku 1628. Zapojeny do ní byly i Francie se Španělskem. Valdštejn si štěpení sil nepřál, ale císařskému rozkazu odporovat nemohl, takže k Mantově dorazil silný habsburský sbor, který ji v roce 1630 dobyl a vyplenil. Velící důstojníci Jan Aldringen a Matyáš Gallas si tehdy přišli na obrovské zisky v podobě pokladů v paláci vládnoucího rodu Gonzagů (z něhož mimochodem pocházela manželka císaře Ferdinanda II., z osudu rodného města těžce rozčarovaná).164 Válka tu ovšem samozřejmě nepostihla jen Mantovu, ale také další města, zvláště zuřivé boje se vedly kupříkladu o Casale. Po čtyřech letech konflikt ukončil kompromis 51

signovaný v Cherascu165 – na rozdíl od války za Alpami, která naopak nabírala na nové síle.

Bitvou u Breitenfeldu dospěla švédská vojska do Saska, jež se navzdory dosavadnímu spojenectví s Habsburky přidalo na jejich stranu. Obratem pak využilo příznivé konstelace (odvolaný Valdštejn, poražený Tilly) a vpadlo do nechráněných Čech. Sasové ve spojení s českými exulantskými oddíly během krátké doby obsadili celý severozápad země i hlavní město Prahu. O mnoho dále jejich moc nesahala.166 Když se frýdlantský vévoda vrátil do čela císařské armády, do léta 1632 Sasy z Čech vytlačil. To už však švédská armáda pod velením Gustava II. Adolfa bez výraznějšího odporu postoupila dále do jižního Německa a pohybovala se kolem Norimberku, kde poté také změřila síly s Valdštejnem. „Měření“ skončilo nerozhodně, což se tvrdí i o podzimní bitvě u Lützenu, v níž Švédové sice opanovali bojiště, ale ztratili svého výjimečného krále a to jejich tlak prozatím poněkud otupilo.167 Protože králova dcera Kristýna byla příliš mladá, chopil se otěží vlády ve Švédsku kancléř Axel Oxenstierna, který také na jaře 1633 inicioval založení heilbronnského svazu.168 V něm se po bok Švédů postavilo zvláště Braniborsko a Württembersko, ale také řada drobnějších německých knížectví a velkých říšských měst od Štrasburku po Norimberk. Sasko podpis odmítlo, i když švédským spojencem zatím zůstalo a hned v dalším roce se podílelo na společném vpádu do Čech s průnikem až ke středočeskému Nymburku, který skončil vypálen a jeho obyvatelé povražděni. Středočeské město – samozřejmě mnohem menší – se v této souvislosti dočkalo srovnávání s nešťastným Magdeburkem.169 V tu dobu (1634) se misky vah přechýlily na habsburskou stranu, která zaznamenala drtivé vítězství nad 52

protivníkem v bitvě u Nördlingenu.170 Do katolických rukou padla i řada měst se švédskými nebo protestantskými posádkami. Na mnoha místech se přesto Švédové udrželi, což se ale nedá říct o další existenci heilbronnského svazu. Ten se rozpadl, a braniborský kurfiřt se dokonce otevřeně přidal k prohabsburskému táboru, do nějž ho doprovodil kurfiřt saský, několik drobnějších říšských knížat a také měst. Osamocení Seveřané nutně potřebovali zásadní pomoc. Dostalo se jim jí od katolické Francie, která pod vedením kardinála Richelieua nemohla s rukama složenýma v klíně sledovat nejnovější úspěchy středoevropské monarchie a Španělska.

Na válku ale země galského kohouta nebyla ihned zcela připravena a v prvních dvou letech musela vést čistě defenzivní boj. Útoky na ni nepřítel vedl ze dvou stran, ze severu, ze Španělského Nizozemí, resp. ze španělského hrabství Artois, přičemž proslulému veliteli Janu Werthovi se podařilo vyděsit dokonce i Pařížany, a z východu, z říše, kde hlavní císařskou armádu vedl Matyáš Gallas. Konec habsburskému tažení překvapivě učinila (kromě nepříznivého počasí a špatné logistiky) dvě malá města. Hraniční Corbie sice Španělé dobyli, ale zanedlouho zase ztratili, zatímco obléhání burgundského Saint-Jean-de-Losne poblíž Dijonu Gallase vyčerpalo natolik, že se musel znovu stáhnout.171 Francouzský protiútok na sebe pak nenechal dlouho čekat. Švédské síly dostaly po přemístění na sever Německa čas a prostor na regeneraci, jejich vrchního velitele Gustava Horna, zajatého u Nördlingenu, nahradil Jan Banér, který si hned v roce 1636 získal jméno vítězstvím nad císařskými vojsky pod Melchiorem Hatzfeldem u Wittstocku. Tato bitva je dnes proslulá díky archeologickým nálezům na bitevním poli, které přinesly mnoho 53

nových poznatků o všedním dni vojáka třicetileté války.172 Hlavní císařská armáda v čele s Gallasem se následně přesunula do švédského operačního prostoru, ale vyčerpávala se zbytečnou poziční válkou, při níž nebyla svedena žádná velká polní bitva. Zato severoněmecká krajina a města prožívaly jedno ze svých nejhorších období.173 I když kupříkladu Hamburk, hájící svou neutralitu, ze situace těžil, prosperoval z vojenských dodávek a z bezpečné vzdálenosti sledoval „válku před svými branami“.174 Od konce roku 1638 Gallasova armáda před posíleným Banérem ustupovala Německem na jih, českých hranic však dosáhly jen její trosky. Vrchní velitel byl nahrazen arcivévodou Leopoldem Vilémem a jeho poradcem Ottaviem Piccolominim, nicméně švédskému vpádu do Čech už se zabránit nedalo. A císařským zbraním se nedařilo ani na jihozápadě říše, kde jim u Rheinfeldenu citelnou porážku uštědřil jiný geniální vojevůdce třicetileté války, Bernard Sasko-Výmarský.175 Následně si podmaňoval okolní města, včetně Freiburgu im Breisgau, a chystal útok na rýnský Breisach, nejvýznamnější habsburskou pevnost v oblasti. Smělý plán ještě stihl uskutečnit (prosinec 1638), jenže příštího roku ve věku pouhých pětatřiceti let zemřel. Jeho žoldnéřská armáda se přesto nerozpadla a po zbytek války představovala na protihabsburské straně významný element. Sérii habsburských neúspěchů zastavila až porážka francouzské armády generálem Piccolominim u tehdy lucemburského města Thionville (Diedenhofen) v červnu 1639.176 Banér se v tu dobu ale takřka neomezeně pohyboval po Čechách. Cestou podél Labe postupně obsazoval Ústí, Litoměřice, Mělník a Brandýs. Objevil se i před Prahou, kterou sice ostřeloval, nicméně nepokusil se ji dobýt.

54