tož – Hana Kuslová • ozvěny Zlínského kraje – Romana
Habartová • osobnosti – Michal Louč • paměti – Antonín Bajaja • tenkrát – David Sobek • malý místopis
– Andrea Dovicová • rozhovory – Pavel Stojar • umění
– Martin Janák • genius loci – Gabriela Směřičková
• život – Pavel Popelka • literatura – Lubomír Marušák ml. • za plotem – Alexander Balogh • dozvuk
Vážení čtenáři, jarní a letní dvojčíslo časopisu ZVUK je tentokrát věnováno tématu Nic není nemožné, což samo o sobě nabízí široké spektrum možností, jak jej uchopit. I díky tomu je obsah čísla velmi pestrý a různorodý, což ostatně posoudíte vy sami. Osobně bych rád upozornil na netradičně pojatou rubriku Paměti, která je pomyslnou koláží textů spojených s osobou Antonína Bajaji, který nás nedávno opustil… Spoluzakladatel ZVUKu, autor jeho názvu, silná osobnost redakční rady, a především dlouholetý a oblíbený kamarád, jehož patrně poslední text zveřejňujeme.
V souvislosti s rubrikou A na konec, která je věnována kontroverzní reorganizaci České pošty, jsem si vzpomenul na jeden rodinný příběh, který s ní maličko souvisí. Starší bratr mého dědečka, strýc Joža, byl poštovním doručovatelem v Bánově a Suché Lozi. V létě, v zimě, za pohody i nečasu roznášel pěšky poštu po velkém rajonu, není divu, že mu lidé občas nějakou tu štamprlku slivovice nalili, zvláště v době, když jim přinášel peníze. Strýc Joža nikdy neodmítl a také toho hodně vydržel. V rámci první modernizace pošty v Bánově mu bylo přiděleno služební kolo. Strýc Joža na svých rituálech nic neměnil, a tak se mu občas nějaký karambol přihodil. Ale nešlo o nic vážného. Léta ubíhala a někdy v 60. letech minulého století došlo k další modernizaci. Strýcovi byl přidělen služební motocykl. A to už byl problém, protože Joža trochu zestárnul a při vyplácení důchodů štamprliček přibylo. Jednoho dne nezvládl řízení, havaroval a ošklivě se pochroumal. Tak definitivně skončila jeho kariéra poštovního doručovatele. Po uzdravení občas ještě vypomáhal, ale zásadně chodil pěšky. Modernizace pošty měla zásadní vliv na jeho život profesní i soukromý.
Za celou redakční radu vám přeji pohodové a ničím nerušené léto a příjemně strávené dovolenkové dny.
Stavění máje, 1912, Újezdec u Luhačovic. Foto © archiv Radovana Jančáře
TOŽ
Nic není nemožné. Tož tak… – HANA KUSLOVÁ 3
OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE
Rozhovor s radní Zlínského kraje pro kulturu a školství Zuzanou Fišerovou
OSOBNOSTI
Štěpán Hovorka (1898–1949)–
Životní pouť spisovatelky Aleny Bartošíkové
O neobyčejném životě Kroměřížana
Františka Färbera (1913–2003)
Fotografie na obálce a na předělových stranách jsou z fondu Slováckého muzea v Uherském Hradišti
Moudrý pan Murphy formuloval zákony. Základní z nich říká: „Co se může pokazit, to se taky pokazí.“ A navazující zákon zní: „Může-li se pokazit více věcí za sebou, pokazí se v nejnevhodnějším pořadí.“
Dívajíc se na svět kolem sebe a poslouchajíc nedobrovolně zprávy, říkám si spolu s ním: „Usměj se, zítřek bude horší.“ V tomto světě nic není nemožné. Světová pandemie, válka už i v Evropě, postupné ničení jediné obyvatelné planety, kterou
lidstvo zná, vydírání, zabíjení, lži, nenávist, chamtivost, závist, šikana, sobectví. My, lidé, jsme velmi vynalézaví, když jde o zlobu a špatnost. A čím je naše civilizace vyspělejší, tím vynalézavější jsme.
Na druhé straně dokážeme být ohromně solidární a pomáháme, pokud se jedná o pomoc potřebným, které postihla živelná pohroma, válka, nemoc nebo úraz. Jsme schopni věnovat pozoruhodné finanční částky, poskytnout pomoc, působit jako dobrovolníci při těžkých pracích. V tu chvíli pro nás nic není nemožné, abychom pomohli druhým. V každodenním životě to ale často nedokážeme. Je těžké být neustále bytostnými optimisty.
Firma Baťa a její vedoucí představitelé učili své spolupracovníky věřit v úspěch, posuzovat skutečnosti vždy z té lepší stránky, zdůrazňovat to dobré v životě, a hlavně v práci. Baťovská hesla, která v době rozvoje firmy zdobila nejen zeď kolem továrny, ale i okna, sloupy a transparenty, jsou toho dokladem: Mužové mluví činy! Čas a příležitost nečekají! Vědění je moc! Nadšení dává křídla!
Obtíže dělají chlapa! Moudrý se učí od každého! I nejlepší jde zlepšit! Kdo nedokončil, jako by nezačal! Odklad – nepřítel úspěchu! Buďme vítězi! Pro baťovce nemělo být nic nemožné, protože: Kolik nemožností – tolik možností! Faktem ovšem je, že náročná a spartánská výchova baťovských mladých mužů a žen vedla k tomu, že drtivá většina z těch, kteří se po druhé světové válce nevrátili do socialistického Československa, byla v cizině úspěšná. Baťovci byli zvyklí se nevzdávat a čelit těžkostem se vztyčenou hlavou, vždyť je: Budoucnost taková, jakou si ji uděláš!
V roce 1934 slavila firma Baťa čtyřicáté výročí od svého založení. A využila toho samozřejmě ve své reklamě, v níž se stávala přímo mistrem. Ve zvláštním vydání baťovského časopisu Zlín z 1. května 1934, protože první máj byl k nelibosti komunistů baťovským svátkem práce, kdy do ulic vyrážely masové průvody baťovských spolupracovníků s nádhernými alegorickými vozy, jsou celé strany věnovány budoucnosti. Firma Baťa měla čtyřicet a zajímalo ji, jak si její spolupracovníci představují její podobu a podobu města za dalších čtyřicet let. Své vize představili mnozí spolupracovníci z různých oborů, jak výrobních, tak obchodních, společenských a kulturních.
Jaká by byla firma Baťa a jaký by byl Zlín v roce 1974, kdyby se splnily představy vyobrazené v časopise Zlín? Pojďme se podívat.
Je rok 1974. Velký Zlín se rozkládá v celém údolí řeky Dřevnice od jejího ústí do Moravy až k Příluku. Je to zahradní město s dvěma sty tisíci obyvateli, kde není žádný prach, protože všechny plochy, které nejsou zahradami nebo trávníky, jsou vydlážděny nebo vyasfaltovány. Podél obou břehů Dřevnice běží celým městem široké silnice. Je vybudována železnice, spojující západ a vý-
chod Československa, a Zlín je na její trati. Na silnicích nemusí být žádné závory a železniční přejezdy, protože železniční trať silnice přechází buď po nadjezdech, nebo po podjezdech. Řeka Morava je splavněna a spojuje Zlín s Dunajem, Odrou i Vislou a jejich prostřednictvím s Atlantským a Severním ledovým oceánem. Na letišti u Moravy přistávají i ta nejtěžší dopravní letadla a vzducholodě. Letiště nad Zlínem slouží místní dopravě. Průmyslové části Zlína jsou soustředěny v údolí u dopravních tepen. Obytné čtvrti se přesunuly na slunné jižní svahy. Rozlehlost města umožňuje jeho obyvatelům spojit výhody bydlení ve velkém městě s přednostmi bydlení na venkově. Díky rozvětvené elektrické, plynové a i tepelné síti má každá domácnost zavedenu elektřinu, plyn i vytápění. Díky přehradám a vybudovaným vodovodům mají všechny domy dostatek vody. V každé domácnosti je telefon. Obchodní domy dodávají veškeré potřeby až do domu. Ženy jsou zbaveny těžké práce, mohou se věnovat rodinnému životu a být oporou a rádky-
němi svým mužům. Zlín spojuje Moravu a Slovensko. Mezi jeho obyvateli jsou příslušníci všech národů. Je střediskem hospodářského a kulturního života.
Obuv se vyrábí z umělé kůže, která je levnější a vzdušnější. Stejně tak jsou z umělých materiálů vyráběny punčochy a ponožky. Výroba obuvi dosáhla pět set tisíc párů denně. Dalších pět set tisíc párů vyrobí sesterské baťovské společnosti ve světě. Výroba je velmi specializovaná. Každá společnost vyrábí ty druhy obuvi, v nichž je nejlepší, a hotové výrobky proudí po celém světě na základě poptávky. Jsou vyřešeny technické a organizační problémy. Výroba je plně automatizována a provoz takřka nepřetržitý. Zároveň je ale zkrácena pracovní doba lidí pro obsluhu strojů. Mzdy se zvýšily, ale zvýšila se i kvalita výrobků, a naopak se snížila jejich cena. Vzrostla potřeba obuvi. Polovina obyvatel kupuje tři páry ročně, dalších třicet procent potřebuje sedm párů a zbylých dvacet procent dokonce patnáct párů obuvi za rok. Všechny prodejny mají vlastní dům, prodej je zjednodušen zavedením prodejních automatů. Krabice jsou opatřeny držadlem, aby je zákazníci mohli pohodlně odnést.
Konstrukce strojů je na takové úrovni, že ze standardních dílců je možné sestavit jakoukoliv kombinaci. Slévárenství se zbavilo prachu a špíny, dělníci ve vzdušných a světlých sálech jen ovládají automatizované stroje. Koželužny jsou také naprosto čisté, vybavené dokonalým zařízením k odstranění zápachu a vlhkosti, podobají se spíše chemickým laboratořím. Jeřáby a běžící pásy odstranily bývalou koželužskou dřinu.
Hospodářský rozvoj přinesl vzrůst automobilové dopravy. Ve Zlíně se vyrábí dvě stě čtyřicet tisíc kusů pneumatik denně. Na všech hlavních
cestách jsou vybudovány Domy autoslužby, které poskytují řidičům vše, co potřebují. Opotřebované pneumatiky a další gumové zboží se zpracovávají na regenerát. Ten se využívá ke stavbě gumových chodníků, silnic a hřišť.
Nehospodárná výroba elektřiny je minulostí.
Nový způsob výroby umožnil využít osmdesát procent energie. Cena elektřiny se značně snížila. Místo spalovacích motorů vozidla využívají
výhradně motory elektrické, napájené z lehkých, ale velmi účinných akumulátorů. Hluk a výfukové plyny z města úplně zmizely.
Elektrické stroje nahradily ruční práci v zemědělství. Zcela běžným se stalo elektrické dojení krav nebo elektrické líhně drůbeže, stejně jako ledničky či elektrické přístroje na stloukání másla. Jednotliví rolníci se stali družstevníky. Zůstali však zároveň podnikatelskými subjekty, takže mohou například svůj majetek prodat. Chov dobytka je soustředěn na specializovaných farmách. Velký rozmach zažilo ovocnářství a zelinářství. Na okrajích města vyrostly skleníkové kolonie vybavené půdními frézkami, umělým deštěm a samozřejmě elektřinou. Ovoce je pěstováno na rozsáhlých plantážích, uskladňováno ve zvláštních chladírnách a v konzervárnách zpracováno pro zimní potřebu. V lesnictví se zrodil nový druh lesníka, který nevidí les jako náhodnou směs různých stromů, ale každý strom vním á jako jedinečnou rostlinu a zároveň jako součást celku. Okolí velkého Zlína spojilo zeleň zahradního města a zeleň lesa v jediný malebný celek.
Zlínské školství vychováv á lidi svérázné, statečné, poctivé, sebevědomé a ochotné ke spolupráci a pomoci druhým. Každému učiteli je jasné, že musí dětem poskytovat příležitost, aby se mohly vyvíjet po svém, aby se směly osobitě vyjádřit slo -
vem, písmem, kresbou, hlínou i dřevem. Dokonale funguje individualizace ve výchově i vzdělávání. Cizí jazyky se děti učí v anglických, německých či francouzských klubech. Stačí jim strávit ve škole od šesti do čtrnácti let asi pět tisíc hodin a pak se věnovat svým zájmům.
Zlínské zdravotnictví se více než léčení nemocí věnuje prevenci. Epidemie jsou minulostí, stejně jako tuberkulóza a křivice. Obyvatelé Zlína jsou díky pravidelným prohlídkám mnohem zdravější. Pouze rakovina a příznaky pozdního stáří jsou ještě vážnou starostí. Ale i zde jsou lékaři díky rozsáhlému výzkumu na cestě k úspěchu. Většina lékařů je již badateli a zdravotníky zítřka. Lékař již nezachraňuje před neúprosnou přírodou slabého člověka, ale chrání své pacienty před nemocemi a pomáhá jim k odolnějšímu, zdravějšímu a déle žijícímu potomstvu.
Velký Zlín imponuje světu kvalitou svého života. Desetitisíce lidí vyškolených ve Zlíně jsou rozesety po celém světě. Zlín jde v čele pokroku.
Jedno z baťovských hesel zní: Nikdo nemá tolik fantazie, kolik jí uskuteční budoucnost. Je to pravda. V roce 1974 vypadal Zlín úplně jinak, než jak si představovali jeho obyvatelé před čtyřiceti lety. Nikdo v roce 1934 netušil, že o necelých patnáct let později se moci v Československu chopí komunistická strana a vývoj se bude ubírat zcela jinou cestou.
Přemýšlím nad sny, které svěřili novinovému papíru lidé téměř před sto lety. V těch snech nic nebylo nemožné. Říkám si, jsme přece o sto let vyspělejší, měli bychom být i o sto let moudřejší.
Pojďme být každý den každý z nás a všichni společně velkorysí, přející, tolerantní, laskaví a ochotní pomáhat. Co nám brání, abychom svět změnili v lepší místo?
Vážená paní radní, v současné době se v souvislosti se Zlínským krajem často skloňuje jedna ze zlínských vil, která je v majetku Zlínského kraje. Jde o vilu Dominika Čipery. Můžete nám ji více přiblížit?
Čiperovu vilu můžeme dle odborníků na slovo vzatých označit jako nejzachovalejší příklad architektonického konceptu ředitelských vil firmy Baťa – a to jak v exteriéru, tak v interiérech. Má pro Zlín a celý region stejný význam jako Müllerova
vila pro Prahu nebo vila Tugendhat pro Brno.
Nabízí nám doposud nevyužitý potenciál stát se vedle Památníku Tomáše Bati a Správní budovy
číslo 21 významnou a atraktivní perlou krajského města, a to nejen architektonickou, ale i z historického hlediska. Je to doklad zlínského pozdního funkcionalismu, který bychom mohli přirovnat k anglickému venkovskému sídlu. Autorem je architekt Vladimír Karfík.
Kdy byla tato vila postavena?
Stavba vily byla zahájena na začátku druhé
světové války, v roce 1939, dokončena byla v roce 1942. Její součástí je rozsáhlý zahradní areál s domkem pro zahradníka a vrátného.
Ve té době byly právě podle návrhů architekta
Karfíka stavěny vily dalších významných představitelů firmy Baťa. Svým velkorysým půdorysným i materiálovým řešením, citem pro detail, stejně jako
citlivým zasazením do okolní přírody je v tomto kontextu Čiperova vila opravdu výjimečnou.
V roce 2002 byly vila se zahradou zapsány na Seznam nemovitých kulturních památek
Kdo byl vlastně Dominik Čiperova?
Byl to jeden z hlavních ředitelů firmy Baťa, později také starosta Zlína a na čas i ministr veřejných prací. Byl nejbližším spolupracovníkem Tomáše Bati a lze jej brát jako nejmenovaného generálního ředitele firmy. V době rostoucího ohrožení republiky před rokem 1939 se rozhodli baťovští ředitelé investovat své finanční prostředky do stavby vlastních sídel, pro které si nakoupili parcely v tehdy ještě okrajových částech Zlína. Rodina Čiperova ale nakonec v komfortní vile nežila dlouho.
V září roku 1945 museli dát k dispozici vilu i s pozemky a domkem vrátného Podpůrnému
fondu n. p. Baťa a v roce 1947 ji danému fondu byli nuceni darovat. Čiperova vila zůstala ojedinělým
projevem funkcionalistického a internacionálního uvažování významného československého archi-
tekta Vladimíra Karfíka v meziválečné éře. Objekt navrhl s velkou invencí podle přání klienta, a přestože nese stylovou spřízněnost s anglickými venkovskými sídly v klasickém duchu, stále je tu čitelný specifický a jedinečný čistý charakter firemních staveb.
Kde ji najdeme? Vila je prázdná?
Aniž to tak dnes vnímáme, vila je posazena na dominantním nejvyšším místě svahu pod lesem. Vynikala tím oproti dalším Karfíkovým ředitelským vilám (Hlavničkově, Vavrečkově či Malotově) výměrou a kvalitou pozemku, počtem i velikostí místností, ale i celkovým architektonickým řešením. Je také dodnes nejzachovalejším příkladem těchto ředitelských vil firmy Baťa jak v exteriéru, tak v interiérech. Vilu s velkorysou zahradou či parkem najdeme na severozápadním okraji města Zlína, pod Domovem sociálních služeb Burešov na Vršavě. Kontext plenéru a zahrady pro vlastní stavbu je velmi důležitý, ba dokonce je zásadní. Stavby a zahrada tvoří neoddělitelný celek, byly koncipovány jako komplex, jako jedna modernita. A s tím pracujeme v rámci nového úspěšného projektu.
Jaký je tedy záměr Zlínského kraje s tímto objektem?
Chceme vilu zrekonstruovat tak, aby se stala otevřenou a přístupnou široké veřejnosti, včetně celého přírodního areálu. Přejeme si, aby tak v tomto duchu v budoucnu pulzovalo Kulturní a kreativní centrum Čiperka – Čiperův institut pro edukativní, rozvojové a kreativní aktivity. Aby v tomto objektu byla vždy ctěná a naplňovaná myšlenka Dominika Čipery: „Vzájemná výměna myšlenek budí vzájemnou důvěru“.
Vstoupili jste s tímto objektem jako projektem do nějaké výzvy?
Určitě ano. Projekt byl úspěšný v Národním plánu obnovy, ve výzvě č. 0231/2022, která je zaměřena na rozvoj velkých kulturních a kreativních center. Dotace by měla představovat přes 100 mil. Kč, kraj počítá s dofinancovaním projektu ve výši cca 37–40 mil. Kč.
Co se v současné době připravuje?
Momentálně je připravována projektová dokumentace pro stavební povolení.
Na co se můžeme v Čiperově vile těšit?
Rádi bychom nabídli veřejnosti funkční využití celé vily a přilehlého parkového areálu, kde bude zohledněn historický odkaz Dominika Čipery i morální zájem jeho rodiny. Prostřednictvím expozic chceme představit všestranně kreativní osobnost baťovského ředitele, starosty a ministra Dominika Čipery a odborníci pracují na tom, abychom rozvinuli témata bydlení a designu interiérů, např. nábytek, produktový design, móda, užité umění té doby, se vztahem ke zlínské kreativní tradici a jejího rozvíjení v současnosti.
V zásadě by se plánované aktivity daly rozdělit na dvě části: expoziční a vzdělávací. Galerijní
část plánuje připomenutí osobnosti Dominika
Čipery a jeho doby ve vztahu na kulturní a kreativní odvětví. Expozice se bude obecně věnovat také tématu bydlení a interiérů nejen ředitelských vil. Hlavním exponátem bude ale i dům samotný, který bude zpřístupněn veřejnosti. Jak bylo uvedeno výše, jedná o významnou a velmi zajímavou stavbu zlínské architektury baťovského období.
Vzdělávací část zahrnuje celou škálu nejrůznějších kreativně-vzdělávacích aktivit. Bude zde umístěno edukační centrum, které se stane místem pro realizaci kreativních tvůrčích dílen, pro pořádání umělecko-řemeslných, sochařských, malířských a designérských sympózií, workshopů a seminářů nebo jiných vzdělávacích akcí se zaměřením na kreativitu, design a film od dětí, dospělé až po seniorský věk.
Přilehlý park Čiperovy vily by se měl proměnit ve vzdělávací prostor zaměřený na podporu technického a přírodovědného vzdělávání, a to prostřednictvím interaktivních modelů, které si budou moci návštěvníci využívat sami nebo s průvodcem.
Pracujeme na tom, aby činnosti propojovaly subjekty kulturních a kreativních odvětví ze sektoru veřejného, školského, soukromého a neziskového za účelem rozvoje kulturních a kreativních odvětví. Vznikne tu prostor pro realizaci budoucích kulturních a společenských akcí, jako jsou koncerty, výstavy, divadlo či jiné aktivity, a to v interiéru i exteriéru vily.
Žijí potomci Dominika Čipery, a pokud ano, jak se na celou záležitost kolem ČV dívají?
Ano. Jsme v kontaktu především s vnučkou Dominika Čipery – paní Michaelou Čipera. Přáním rodiny bylo, aby objekt sloužil ve veřejném zájmu. Plánované využití sídla jako Kulturně-kreativního centra je v souladu s tímto záměrem, nabízí kreativní spolupráci s místními, regionálními, národními i v budoucnu mezinárodními subjekty zabývajícími se památkami moderní architektury, designem, filmem a dalšími kreativními oblastmi.
Co bude po dokončení revitalizace objektu pro obyvatele a návštěvníky Zlína a kraje objekt znamenat?
Věříme, že zde vznikne nový prostor, který bude využíván širokou veřejností s jedinečnou
nabídkou nejen pro obyvatele města Zlína a Zlínského kraje, ale i návštěvníky z jiných míst České republiky či ze zahraničí.
Aktivity, které zde budou nabízeny, budou atraktivní pro malé i velké účastníky.
Věřím, že Čiperova vila se stane vyhledávaným místem setkání, že se Zlínskému kraji podaří to, aby interiéry i rozsáhlý park oživil v brzké budoucnosti smích dětí, zájem a nadšení návštěvníků a řada kulturních i vzdělávacích akcí.
Je to projekt, do kterého vkládáme velké naděje.
todárné slunce, uctívali zemi, oheň, vodu, vítr… Troufnu si říci, že právě tady se rodilo umění, které přetrvává do naší doby v podobě reliktů obřadů a magických rituálů. Jejich prostřednictvím je lidem dána šance rozmlouvat s přírodou a s tím, co nás přesahovalo… Zde se rodila naše duchovní kultura, odtud pramení lidové umění a duch tradice… A v tomto kraji se zrodil i můj vztah k tanci.
Kdy sis uvědomila, že tanec bude tvým vyvoleným? Jak to všechno začalo? Co se ti vybaví, když se řekne dětství a vytváření vztahu k tanci?
ROMANA NHABARTOVÁ
Vyznání Laďky Košíkové:
Cesta ke kořenům není protikladem růstu. Je to nevyčerpatelná energie, která nám dává sílu růst a rozkvétat. Magická síla, která vyvěrá z dávnověku a spojuje nás s praobrazy lidského bytí. Jsou to skryté zdroje poznání, které nashromáždily generace před námi a skrze kořeny jsme s nimi propojeni. Dokážeme-li vnímat tuto energii, nikdy nejsme sami.
Laďko, je při tvém vytížení čas se někdy ohlédnout a vzpomínat?
Stále více a více cítím jako záměr osudu, že jsem se narodila a dosud žiji právě zde, ve Starém Městě, bývalém Veligradu – centru Velkomoravské říše, v místě, odkud kráčely dějiny, kde moji slovanští předkové kdysi dávno vítali živo -
Už v deseti letech mě moje maminka přivedla do dětského souboru Hradišťánek. Mým vedoucím se stal Jaroslav Václav Staněk, zakladatel souboru Hradišťan, muzikant, choreograf a výtvarník v jedné osobě. Ten vedl nejen mé první taneční kroky. A následně pak v dospělém souboru Hradišťan formov al mé povědomí o lidové kultuře. Ale bylo to také rodinné zázemí. U nás doma se zpívalo, hrálo, povídalo. Tatínek Ladislav – to byla chodící encyklopedie. Maminka Jindřiška byla výtvarnice, naučila mě vnímat umění v celé jeho šíři. Chodili jsme na koncerty, výstavy, do divadel. A babička Vlasta Pelková – ta si zpívala od božího rána. Tak se časem stalo, že jsem byla zcela pohlcena lidovým uměním. Stala jsem se tanečnicí souboru Hradišťan. Ještě na gymnáziu jsem začala vést dětský soubor Hradišťánek, společně s Janou Poláškovou (1974–2000). Bez pedagogického a jiného odborného vzdělání, jen tak intuitivně, jsem učila děti tanečním krokům, písním, říkadlům. Nacházela jsem v nich rytmus, probouzela emoce prostřednictvím dynamických odstínů, vymýšlela krokové kombinace. Aniž jsem tenkrát věděla či tu-
Děkujeme za rozhovor. … s Laďkou Košíkovou
šila, začala jsem prvky folkloru vlastně umělecky stylizovat a vytvářet první choreografie. Do této práce s dětmi jsem se zamilovala. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla pro studium Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně se specializací hudební výchovy.
Mým prvním učitelským působištěm byla základní škola v Osvětimanech (1980–1988). Škola v podhůří Chřibů, malý učitelský kolektiv, všichni jsme měli k sobě blízko. Ač je to neuvěřitelné, politické kulisy jsme vnímali víceméně okrajově se snahou přebít smysluplnější činností dobové tlaky, které tehdy ve školství vládly. Vedle toho, že jsem učila děti číst, psát a počítat, měla jsem podmínky k tomu, že se každý den v mé třídě zpívalo a tancovalo. Založila jsem národopisný soubor „Košíček“, začala jsem spolupracovat s osvětimanskou cimbálovou muzikou. Jedním z našich vrcholů
činnosti byla účast na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici 1988.
Co považuješ za přelomový okamžik ve tvém životě?
Revoluční rok. Ten mě poznamenal touhou jít dál, rozvíjet vlastní potenciál, který stále více a více směřoval k tvůrčí činnosti v oblasti tance. Studium na brněnské JAMU, obor Taneční umění mi umožnilo rozšířit vlastní obzory. Ocitla jsem se ve světě, kde dominoval především tanec klasický a moderní. Lidový tanec byl sice součástí výuky, měla jsem však pocit, že stojí trochu stranou. Přišlo mi to líto, začala jsem uvažovat, proč tomu tak je. Že by myšlenky klasického či moderního tance byly natolik závažnější? Začala jsem si klást otázky – z čeho vznikl moderní tanec, co obsahuje současná technika… Vychází z přirozenosti lidského těla, je vyjádřením emocí, citů, nálad, je
odhalením lidského nitra a je jeho výpovědí. A lidové umění má přece stejný potenciál, protože na jeho počátku stojí člověk, který do písní, hudby, tance vložil svá vyznání lásky a vášní, vyrovnával se s bolestí, s touhou, životem i smrtí. Vyjadřoval svůj vztah k přírodě a k tomu, co jej přesahovalo…
Vyjádřit to nepřeberné množství různých barev a odstínů života ukrytých v rituálech, písních, tancích, říkadlech, pranostikách… to jsem viděla jako svůj velký úkol. Začala jsem hledat v lidovém tanci
zapomenutou řeč dávných symbolů a oživovat ji (či přetlumočit ji) dnešním tanečním jazykem.
Potřebovala jsem o všem s někým mluvit, debatovat, hledala jsem spřízněnou duši. A našla jsem ji v choreografce Aleně Skálové. Stala jsem se nadšenou posluchačkou jejích seminářů a vzniklo mezi námi krásné přátelství.
Po roce 1990 jsem začala tvořit pro Hradišťan s Jiřím Pavlicou. Tato spolupráce byla o vzájemném obohacování, když jsme pod nánosy historických období hledali to, co nás spojuje s gene-
racemi před námi. Postupně vznikaly scénické obrazy, které vyjádřené současným jazykem nesou nadčasová poselství ukrytá v dávných rituálech, tancích, melodiích, slovech písní… A tak jsem se upsala Hradišťanu, od roku 1999 jako umělecká vedoucí taneční složky. A jsem mu věrná dodnes…
A co je pro tebe Hradišťan?
To je láska. Láska v podobě písní a tanců ukrytá hluboko v duši člověka, která od nepaměti utváří naši moravskou krajinu. Láska, která vás na
jedné straně pojme do své náruče, jste na ní závislí, dokážete pro ni udělat cokoliv na světě, ale také spoustu pro ni ztratit. A na straně druhé vám dává obrovská tvůrčí křídla a vy musíte rozdávat. Protože rázem to cítíte jako povinnost. Hradišťan – to jsou moji tanečníci, kteří každým krokem a pohybem vytančí mé myšlenky a vdechnou tanci život, protože bez nich by bylo moje dílo mrtvé… A pak jsou to neustálé pochybnosti, boje s myšlenkami, stálé hledání, nacházení a zase ztrácení se v procesu tvůrčí práce… Když přišly nabídky od prestižních hudebních festivalů na zpracování děl Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, Igora Stravinského, doslova se mi třásla kolena. S velkou pokorou jsem přistupovala k těmto nejkrásnějším replikám folkloru. Nebýt lepší, ani horší než sám autor, vyhmátnout podstatu jejich hudební myšlenky, přenést na diváka emoce, které hudba i téma nabízí, jít až na dřeň lidské výpovědi…
Stranou nemůžeme nechat tvé pedagogické úsilí na poli základního uměleckého školství…
Ano, roce 1992 jsem začala vyučovat Taneční obor na ZUŠ v Uh. Hradišti. Snažila jsem se předat svým tanečníkům co nejširší škálu tanečních dovedností vyplývajících z tanečních technik. A dospěla jsem k přesvědčení, že techniky jsou různé, ale tanec je jeden. Je o velkém prožitku a vnitřní pravdě. Protože nezáleží jen na tom, jak je to či ono vyřčeno, důležitá je pravdivost sdělení.
Hledala jsem takový způsob vyjádření, aby nás co nejvíce spojoval s naším krajem, s našimi kořeny. Našla jsem své partnery v českých a moravských skladatelích, kteří se ve své tvorbě inspirovali lidovým uměním. Tak vznikaly skladby, za
které jsme získávali řadu ocenění. Vzpomínám na Mládí Leoše Janáčka, Krčkovy Testamenty, Rozmarýnu a Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Duettini Petra Ebena, Hadroplet Zdeňka Lukáše, Dvořákovy Moravské dvojzpěvy… Taneční studio, které jsem založila, neslo punc autorského tanečního divadla, kde v tanečních obrazech oživovala hudba českých autorů 20. století. Vrcholem naší činnosti byla taneční kompozice Rok na vsi pro Českou televizi na hudbu Jiřího Sternwalda.
Jsem pyšná na řadu svých žáků ze ZUŠ, kteří se dnes věnují tanci profesionálně nebo tanec vyučují.
Od roku 2006 učím na Pěveckém oddělení Konzervatoře Brno, kde vychovávám g eneraci operních zpěváků, kteří budou připraveni pro jeviště nejen pěvecky, ale také pohybově a herecky
a dokážou pracovat s výrazovým slovníkem svého těla. Tuto práci zúročujeme v Operním studiu, kde v úžasném tvůrčím týmu – sbormistr a dirigent (Tomáš Krejčí), režisér (Tomáš Studený, nyní Hana Mikolášková) a já jako choreograf – realizujeme každé dva roky projekt, který je spojen ím hudby, zpěvu, slova a pohybu. Z těch posledních mohu jmenovat např. Zpěvy země, Kytice, Počátek románu, Rákoš Rákoczy, Dřevo promluvilo a Plačící fontána, které byly součástí programu Mezinárodního festivalu Janáček Brno.
Od téhož roku doposud působím na JAMU v ateliéru Taneční a pohybové divadlo a výchova. Tady vyučuji již dospělé jedince, kteří mají za sebou pedagogickou či uměleckou praxi. Předměty Lidový tanec, Dětský folklor, Rituál a lidové divadlo, Přesahy lidového tance jsou nejen o pochopení symbolů, tanců, kroků, ale také o způsobu, jak je předávat dětským i dospělým tanečníkům. A také o tvůrčím přístupu jejich ztvárnění pro dnešní jeviště.
A abych se nenudila, velmi ráda a vždy vyhovím i požadavkům na semináře a workshopy pro pedagogy ZŠ a ZUŠ a přednáším choreografii v rámci vzdělávacího programu NIPOS – ARTAMA ve Škole folklorních tradic.
Jak významná a výjimečná je pro tebe možnost realizovat se právě v divadle?
Choreografická spolupráce s režiséry na operních a činoherních inscenacích je pro mne velmi obohacující. Tato práce mě vždy zcela pohltí. Snažím se nastudovat co nejvíce materiálu vztahujícího se k dílu. S každým tématem se člověk posune vždy o kousek dál a je často inspirující pro další tvorbu. A to nemluvím o tom, že máte mož-
nost nahlédnout do tajemství dílny režiséra, hudebníka, výtvarníka, dramaturga…
Laďko, co pro tebe znamená pohyb?
Pohyb je život. Je všude kolem nás. Stačí se jen dívat. Je to neustálý rytmus v tempových a dynamických odstínech bytí na zemi. Je to chvění rašící trávy, kvetoucího stromu, proud vody v řece, šumění deště, je to vichřice, mořský příboj… Všechno v krásné harmonii stvoření.
A součástí tohoto pohybu života je člověk, který se chvěje bolestí, skáče radostí, třese se starostmi a samou láskou se roztančí.
Můžeš se pochlubit tím, že téměř všechny taneční pedagožky v regionu prošly tvýma rukama. Vnímáš nějakou hranici mezi tvým působením tvůrčí umělkyně a pedagožky?
Hranice pro mě neexistuje. Bez přítomnosti trochy pedagogického taktu, kterým si získáš lidi pro svou myšlenku, nevytvoříš choreografii. A bez tvůrčího přístupu v procesu výuky nevychováš kreativní umělce – tanečníky, taneční pedagogy, zpěváky, herce… Mám pocit, že jsem stále ve tvůrčím procesu. Učení je pro mě radost a zároveň velká inspirace pro vlastní tvorbu.
Jak vnímáš to, že obě tvé dcery následují (a velmi úspěšně) tvé kroky?
Nebylo to vůbec v plánu. Prostě se tak stalo. Obě, Hanka i Jitka, tančily v Hradišťánku, u mě v baletu a samozřejmě pokračovaly v Hradišťanu.
Doma byly „u toho“, když maminka stále něco vytvářela, ať už pro Hradišťan, taneční obor, nebo divadlo. Možná i prožívaly napětí, které zrodu takového díla předchází… Vzpomínám si, když byly
ještě hodně malé, jak se vždycky těšily, až přijde „strýc Pavlica“ a budeme „choreografovat“…
Dnes fungujeme nejen jako matka a dcera, ale také jako umělecké kolegyně. Dokážeme spolupracovat, vzájemně se doplňovat a respektovat. A jsme si také navzájem prvními kritiky – a to velmi přísnými.
Co tě na tvé umělecké dráze nejvíce naplňuje?
Je to samotný proces tvorby. Neustálé hledání, objevování nových souvislostí v širším uměleckém kontextu, hledání významu symbolů, skládání mozaiky z písní, tanců, rituálů, které tu kdysi byly, ale jsou zastřeny tajemstvím… A pak, když svou vlastní tvořivostí naplním potřeby jiných lidí a můžu doufat, že to, co dělám, má smysl a přinese lidem radost.
Jak dokážeš „zblbnout“ mladé, kteří plní tvá přání a často je naplňují vrchovatě?
Říká se, že „kdo chce zapalovat, musí hořet“. Já jsem svou myšlenkou vždycky doslova posedlá a těším se, až ji přetlumočím tanečníkům (studentům) a oni ji naplní svými tanečními strunami. Kontakt s nimi, s jejich mládím je pro mě další velkou inspirací. Zpočátku si hodně povídáme. Chci, aby se vcítili do obsahu písně, hudby, pochopili podstatu rituálu… a pak vytančili vlastní pocity, přinesli své vnitřní vidění a tím dali tanci život. Ten tanec pak už není můj, ale jejich.
A já v tu chvíli vím, že „naplnili můj tanec vrchovatě“.
Za svou uměleckou práci jsi získala řadu ocenění. Můžeš některá vyjmenovat?
V roce 2019 jsem obdržela Cenu města Uherské Hradiště. Je to pro mě velká pocta. Za vše, co dě-
lám, vděčím především svému městu, kde jsem se narodila, žiju a tvořím. Proto ve vší skromnosti se snažím dále pracovat a přinášet lidem radost a potěšení.
Jednou z posledních byla v oblasti kultury v roce 2022 cena Zlínského kraje Pro Amicis Musae. Co pro Tebe toto ocenění znamená?
Velmi si ocenění vážím. Je to především důvěra, kterou můj kraj do mne vložil. Ohodnocení mé práce, pocit, že za mnou něco zůstalo, ať už v oblasti pedagogické, či umělecké.
Ale je to také velká zodpovědnost. Nezklamat tuto důvěru a přinést svému kraji ještě něco málo ze svého tvůrčího potenciálu, který mi byl dán do vínku.
A co říct v závěru? Co by nemělo z tvého pohledu zapadnout a co je třeba říci?
Abychom si chránili všechno dobré, co je v nás i mimo nás skrze generace před námi. Protože za vším tím je láska. A to je nevyčerpatelná energie, která nás spojuje s praobrazy lidského bytí a skrze kořeny jsme s ní propojeni…
A pokud dokážeme vnímat tuto energii, nikdy nejsme sami.
A jak říkala literární babička Boženy Němcové:
„… Všechno špatné pomine, stesk pomine, i bolest přejde, každé trápení. Jenom láska tu chválabohu s námi zůstává…“
Za rozhovor ze srdce děkuje Romana Habartová.
MICHAL LOUČ
Štěpán Hovorka se narodil 6. března 1898 v Pečkách do rodiny železničního zřízence Josefa Hovorky a Anny Hovorkové. Po pěti třídách obecné školy pokračoval ve studiu na měšťance a následně na živnostenské škole v Pečkách. Od roku 1912 byl v učení na strojního zámečníka u firmy Bratři Jouzové v Pečkách. Po vyučení tam zůstal pracovat jako tovaryš. Za války továrna vyráběla munici, a tak byl Hovorka díky svému zapojení do výroby nějaký čas zproštěn výkonu vojenské služby. Přesto byl jeho život s armádou silně spojen. Do rakousko-uherské armády narukoval 2. března 1918 v Mladé Boleslavi. Byl přidělen ke Střeleckému pluku č. 10 a odeslán do Tyrolska, kde od 3. března 1918 do 19. června 1918 vykonával strážní službu. Následně byl přeložen do Lince jako řemeslník železničního oddělení ve Wegscheidu. V Linci zůstal až do konce první světové války.
Ani po válce Hovorka neopustil vojenskou službu a plynule přešel do vznikající československé armády. Už 4. listopadu 1918 se přihlásil k vojenské nádražní stráži v Pečkách. Dne 7. dubna 1919 se přesunul do Josefova ke Střeleckému pluku
č. 10. Zařazen byl ke 2. rotě. Od 15. května do 9. září 1919 byl nasazen do maďarsko-československé války, ve které mladá republika ubránila své území na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Hovorka bojoval v oblasti Lučence, Banské Štiavnice a Rimavské Soboty. Za toto nasazení získal Pamětní od-
znak československého dobrovolce z let 1918–1919. Tato medaile byla udělována od roku 1938, ale její varianta v archivu rodiny je až poválečná, udělovaná od roku 1945.
Štěpán Hovorka v letech 1920–1921 úspěšně
prošel zbrojířským kurzem na zbrojařské škole v Brně. V březnu 1921 se stal zbrojířem u Dělo -
střeleckého pluku 112 v Mukačevu a v červnu byl povýšen na rotmistra. Na Podkarpatské Rusi Hovorka strávil téměř deset let a k regionu si vybudoval silný vztah. Jeho dcera Marie Čachová mně vyprávěla: „Tatínkovi se tam velice líbilo. Chtěl se po válce na Podkarpatskou Rus vrátit, ale už nebylo kam, protože to zabrali Rusové.“ Hovorkova dcera Marie mi vyprávěla i o tom, že v Mukačevu se její otec seznámil s její maminkou Evženií Ederovou: „Maminka Evženie byla Rakušanka a sestra bydlela s manželem v Mukačevě. Byl to veterinář. Maminka je jela
navštívit, byl tam nějaký večírek, byla tam i maminka. Tatínek si šel zatancovat, uviděl maminku, zamilovali se do sebe a byla svatba veliká.“ Svatba proběhla 7. srpna 1923. Rodičům Štěpána Hovorky však vadilo, že si bere Rakušanku, a proto vztahy v rodině ochladly. Jako první potomek se rodině v roce 1926 narodila dcera Marie. To už se však podkarpatská kapitola Hovorkova života pomalu uzavírala.
V červenci 1927 byl Štěpán Hovorka přemís -
těn k Pěšímu pluku 27 v Olomouci. Zbrojířem zůstával i nadále. S rodinou žil ve služebním bytě. Roku 1929 se rodina zvětšila o mladší dceru Ludmilu. Zanedlouho však Hovorku postihly nečekané zdravotní problémy. Dva týdny po narození dcery utrpěl zranění při pádu na kole, a přestože se ještě krátce vrátil do služby, druhou polovinu roku 1929 strávil na zdravotní dovolené. Souvislost s nehodou se zdá být pravděpodobná. Podle dcery Marie měl také kvůli službě u dělostřelectva poškozený sluch. Každopádně když se Hovorkův stav nelepšil, byl 1. května 1930 superarbitrován a přeložen do výslužby jako „k veškerým službám nezpůsobilý“. V československé armádě strávil téměř dvanáct a půl roku.
Roku 1938 se Hovorkova rodina přestěhovala do Zlína za ovdovělou maminkou Hovorkovy manželky Evženie. Okolnosti mi popsala Marie Čachová: „Babička totiž byla Zlíňanka a bydlela poblíž místa, kde jsou dnes lázně. Jela do Rakouska na práci a tam se seznámila s dědečkem, vzali se a měla dvě holky. Moji maminku a tetu. Chtěla, aby se naučily dobře česky, protože tatínek s nimi mluvil německy, česky neuměl a ona s nimi mluvila česky. Vymyslela to tak, že ve Zlíně koupila malý domek a u něho byla veliká zahrada. Jezdili sem jako na chatu. Když byl konec školního roku, zařídila ve škole, že dcery skončily o měsíc dřív, přestěhovaly se do Zlína a musely chodit do školy,
