ZVUK Zlínského kraje - jaro/léto 2021

JARO / LÉTO 2021

tož – Blanka Kovandová • ozvěny Zlínského kraje – Helena Mráčková • osobnosti – Radovan Jančář • paměti – Luboš Brabec • tenkrát – Ivana Ostřanská • malý místopis – Markéta Lukešová • rozhovory – Blanka Kovandová • umění – Milada Frolcová • genius loci – Dušan Hrdý • život – Pavel Popelka • litera­tura – Marie Mikulcová • za plotem – Petr Motyka • dozvuk

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

1

ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E

Editorial RADOVAN JANČÁŘ

Vážení čtenáři, prvním letošním číslem vstupuje časopis ZVUK již do čtvrté dekády své existence. Hlavním tématem je velmi známé motto Ve zdravém těle zdravý duch, které mají mnozí spojené se Sokolem, jehož členové jej občas používali. Ne každý ale možná ví, že prapůvodně znělo Orandum est ut sit mens sana in corpore sano, tedy Přej si, aby byl ve zdravém těle zdravý duch, a autorem výroku je známý římský satirik Juvenalis.

Dlouhá léta se ovšem používá pouze druhá část výroku, čímž samozřejmě obsah dostává odlišný smysl.

Nelze si nepostesknout, že v dnešní covidové době lze zmíněný citát naplňovat jen stěží, vždyť amatérský sport je kvůli nejrůznějším nařízením vlády již rok v ofsajdu (řečeno sportovní terminologií) a děti, potažmo mládež, vesele sportuje u svých počítačů, tabletů a mobilních zařízení pouze on-line. Jakým způsobem se ztracený rok, jinak to nelze nazvat, projeví v blízké budoucnosti především u dětí, lze poměrně snadno předvídat. V době, kdy jsem chodil na první stupeň základní školy, neuměl kotoul jeden žák ze třiceti a byl kvůli tomu ještě terčem posměchu ostatních spolužáků. Předpokládám, že brzy tomu bude přesně naopak a kotoul zvládne jediný žák ze třiceti…

V obsahu jarního čísla najdete různorodé texty vztahující se ke sportu, skautingu, ale i zdravému duchu, kterého naši předci posilovali především tvrdou prací a důslednou životosprávou, protože jim zkrátka ke skromnému přežití nic jiného nezbývalo. Připomínáme i několik významných životních jubileí, ale jak už to v životě pozemském chodí, také vzpomínáme na ty, kteří už nejsou mezi námi. Jedním z nich je i spoluzakladatel časopisu ZVUK a duchovní guru redakční rady Jaroslav Zapletal, kterému věnujeme speciální rubriku A nakonec.

Za celou redakční radu vám již poněkolikáté přeji především pevné zdraví a věřím, že vám aktuální ZVUK osvěží ducha i mysl a v nelehké době přinese snad i trochu povzbuzení.

2

Fotka / 7. 5. 2001 JAROSLAV KOVANDA

v neděli se k nám přistěhovali mladí v týdnu se do budky kterou jsme s Ondrou nedávno opravili a zavěsili na jejich hrušku usadil párek lejska černohlavého všechny sazenice révy – musím to zaklepat

– se ujaly i vistárie dokonce začíná pučet i Ondrův tatar který jsme zasadili na Velikonoční pondělí

už za tmy dnes jsme se všichni vyfotili

samé dobré zprávy v psí boudě kterou syn rozestavěl (ze sbírky Chlapec hrající si s krabem, MaPa 2004)

Obsah TOŽ Mamilové – BLANKA KOVANDOVÁ 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Kultura i školství se dnes mnohem více pohybují ve virtuálním světě – HELENA MRÁČKOVÁ 6 Malý kreativní průmysl velkých mistrů zlínského regionu – ROMANA HABARTOVÁ 10

OSOBNOSTI Jaroslav Zapletal uzavřel poslední kapitolu pozemského života – RADOVAN JANČÁŘ 19 Života běh přes překážky Boba Zháňala – SVATAVA NAVRÁTILOVÁ 22 Opomíjená osobnost – JUDr. Miloslav Baláš z Podhájí – JOSEF KRAMÁŘ 27

PAMĚTI Dlouhý běh – LUBOŠ BRABEC 31 TENKRÁT Střípky osudů ze zapomenutého čísla popisného – IVANA SPITZER OSTŘANSKÁ 42 Ve zdravém těle zdravý duch – PETR PÁLKA 46 MALÝ MÍSTOPIS Folklorní soubor Kunovjan padesátiletý!

– MARKÉTA LUKEŠOVÁ 52 Vizovická nemocnice Milosrdných bratří a její secesní přístavba II – PETR ODEHNAL 56

ROZHOVORY Závody nikam neutečou – BLANKA KOVANDOVÁ 61

UMĚNÍ In memoriam Tomáš Měšťánek – MILADA FROLCOVÁ 66 Of The Elements – LUKÁŠ MALINA 69 GENIUS LOCI Jak Baťa neobul všechny maratonce světa – LUBOŠ BRABEC 72 Dobrodružství v lese – DUŠAN HRDÝ 73 Nezapomeneme! – ALEŠ NAŇÁK 77 ŽIVOT Skoronice, Uherský Brod, Lukov – JOSEF HOLCMAN 80 100 let skautingu v Uherském Hradišti – JAROSLAV HRABEC 82 Magdaléna Metelica – PAVEL POPELKA 88 Velká učitelka – EVA ŽÁRSKÁ 95 LITERATURA Spisovatel František Stavinoha (1928–2006) – MARIE MIKULCOVÁ 102 ZA PLOTEM Oliver a ti druzí – PETR MOTYKA

DOZVUK Práci čest: ve Zlíně na prvního máje – MARCEL SLADKOWSKI 111 Pár momentek – ANTONÍN BAJAJA 112 Jubileum Josefa Jančáře – IVO FROLEC 113 Osmdesátník Kovanda – JOSEF HOLCMAN 115 55 let cimbálové muziky Burčáci – MIROSLAV POTYKA 116 Kolik stojí koruna? – TOMÁŠ MIKULAŠTÍK 119

A NA KONEC Závěrečná… – RJTJ(JZ) 120

Přední strana obálky: obraz Jaroslava Kovandy, Kotrmelec.

1

107

OBSAH

TOŽ

Detail obrazu Jaroslava Kovandy 4

Mamilové BLANKA KOVANDOVÁ

Všimli jste si, jak máme jako společnost tendence pořád všechno škatulkovat a třídit? Zařazovat sebe i ostatní tam, kam patříme?

Třídíme se podle věku – válečná generace, Husákovy děti, mileniálové, generace Y, generace Z… Třídíme se podle společenského postoje – na horních deset tisíc a spodních deset milionů, na sluníčkáře, vítače, kývače, odpírače, antirouškaře, antibabišovce (ano, speciální kategorii tvoří za vše odpovědný Kalousek a Soros).

Třídíme se podle životního stylu. Asi každý máme ve svém okolí hipstera, jednoznačného rockera, biomatku nebo různé jogíny, vegetariány, vegany… A právě selekci přátel podle životního stylu vám bych ráda obohatila o nový šuplík – v něm se tiše, ale na můj vkus dost rychle rozšířili mamilové. Mám o nich informace z první ruky, protože k nim patří i můj muž.

Mamil je zkratka, která vychází z anglického originálu – „middle aged man in lycra“. Tedy muž středního věku v lycrovém oblečku. Určitě jste je už zaznamenali na silnicích a cyklostezkách. Nejedná se přitom o nějakou módní úchylku. Je to životní styl. Zatímco zmíněného hipstera poznáte podle kostěných obrouček brýlí a pěstěného plnovousu, mamil na sebe navléká sportovní oblečení utkané z kosmických materiálů, které mnohdy nemilosrdně obepíná postavu. Outfit doplňuje drahé silniční kolo. A když říkám drahé, myslím opravdu drahé – přesně podle toho vtipu, ve kterém se praví: Víte, čeho se cyklista bojí nejvíc? Že kdyby umřel, tak manželka prodá jeho kola za cenu, kterou jí řekl.

3

Rodinný typ mamila. Ilustrační foto z odborné příručky Jak žít s mamilem.

Ale pozor – mamilství není chvilkový rozmar.

Je to rostoucí vášeň. Některé manželky by možná použily slovo posedlost. Mamilové dokazují sobě i svému okolí, že jsou prostě ještě borci, kteří zdaleka nepatří do starého železa. A sportují s takovou vervou, že to vypadá, jako by se s nimi počítalo na příští olympiádě. Zkrátka mamilové už od pohledu vypadají jako profesionálové a přesně tak se k tomu staví. Mají sdílené tréninkové plány, které striktně dodržují, většinou se houfují do skupin, vzájemně si sdílí své výsledky, podporují se, plánují společné aktivity. V mém okolí už dokonce nejde jen o kolo – ale také běhání (ideálně s vidinou absolvovaného maratonu) a plavání (ano, kamarádčin manžel se i teď v zimě, v době zavřených plaveckých bazénů, prosekává ledovou tříští s bójkou na zádech na otrokovickém Štěrkáči).

A jak jako partner poznáte, že je to fakt vážné?

Ve sklepě vám vyroste tréninkové středisko s kolem na válcích a obrazovkou, kde lze virtuálně TOŽ

Mamilův zlý sen. Ilustrační foto z odborné příručky Jak žít s mamilem. přehrávat oblíbené cyklistické trasy, a dokonce je virtuálně absolvovat společně s kamarády. Kola zaplní celou zahradní šopu, takže sekačku na trávu musíte ubytovat u souseda v sochařském ateliéru. Detektivky na jeho nočním stolku vystřídají zásadně motivační knihy se sportovní tematikou.

V sušičce na prádlo se vám minimálně 3x týdně podaří srazit o dvě čísla nějaký speciální kus oblečení – v mém případě jde nejčastěji o ponožky.

A také třeba když si jen tak v letním podvečeru vyrazíte společně do města na pivo a on si u branky zapne chytré hodinky a nasadí tempo hodné Zátopka. Nebo si jdete společně zaběhat. To, že si k následnému sdílenému výsledku připíše „běh s Blankou“, není kompliment pro vás. Je to omluvenka ostatním borcům za tak mizerný výkon.

Také na večírcích se docela zúží náměty ke konverzaci. Dřívější rozbory filmů a veselé historky z práce a rodiny vystřídají do nekonečna rozebírané sportovní zážitky a plánování dalších.

Jasně, má to své kladné stránky. Dřív krizi středního věku muži často řešili nákupem Harleye, flirtem s mladou kolegyní z práce, zakládáním nové, lepší rodiny. Na to zaplaťpánbůh mamilové většinou nemají vůbec čas. Jim stačí jen koupit stáTOŽ

Prototyp snaživé mamilovy manželky. Ilustrační foto z odborné příručky Jak žít s mamilem. vající manželce elektrokolo a sem tam si s ní vyrazit na výlet na půl plynu.

Vedle mamila tak dostává škatulka „slaměná vdova“ úplně nový význam. Takže až potkáte na výletě dvě až tři ženy středního věku, které se nikam neženou, užívají si výšlap k zámku, návštěvu muzea, krásy Barcelony, poklidu wellness, řízenou ochutnávku vína nebo zážitek z divadelního představení, tak k nim buďte shovívaví. Vězte, že to není zadarmo! Na jednu takovou kavárenskou povalečku někde právě tvrdě maká její – MAMIL. 4

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Detail obrazu Jaroslava Kovandy 7

Kultura i školství se dnes mnohem více pohybují ve virtuálním světě HELENA MRÁČKOVÁ

V krajských volbách na podzim 2020 byla do Zastupitelstva Zlínského kraje zvolena Ing. Mgr. Zuzana Fišerová, Ph.D., která se následně stala radní pro kulturu a školství. Před nástupem do funkce pracovala jako ekonomka a věnovala se přednáškové činnosti – mj. na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Původem nepochází ze Zlínského kraje, ale díky manželovi v něm před lety zakotvila a netají se obdivem k přírodní rozmanitosti a kulturním tradicím regionu.

Tento rozhovor vzniká tři měsíce po Vašem nástupu do funkce radní Zlínského kraje pro kulturu a školství. Jaké jsou Vaše momentální dojmy z působení na kraji?

Určitě je to pro mě velká životní změna. Mám ráda životní výzvy a své působení na kraji beru jako příležitost k tomu, abych pomohla proměnit některé své vize a hodnoty v realitu. I když je mi jasné, že změny mohou trvat dlouho a také že ne vše se podaří. Každopádně už teď vím, že mě čeká hodně práce. Mám na starosti dva resorty, pod které patří více než stovka příspěvkových organizací a také dva krajské odbory. Proto jsem se musela naučit víc delegovat úkoly, řídit týmy, zpracovat velké množství informací a třídit ty důležité. Potěšila mě velká profesionalita lidí, se kterými spolupracuji, ať už zaměstnanců úřadu, nebo příspěvkových organizací, které mám na starosti.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Je to poprvé v historii Zlínského kraje, kdy je spojena kompetence radního pro kulturu s resortem školství. Proč k tomu došlo a vidíte v této kombinaci spíše logiku a výhody, nebo úskalí?

Rozdělení resortů bylo výsledkem koaličního vyjednávání. Já osobně jsem velmi ráda, že k tomuto propojení došlo, i když to s sebou nese velký záběr práce. Dává mi to ale smysl. Obě oblasti společnost vzdělávají a kultivují. Školství v té nejzákladnější rovině předávání poznatků a kultura v rovině vzdělávání společnosti, předávání hodnot, rozvíjení kreativity. Určitě by tyto dvě oblasti neměly být oddělovány. Kreativita, kterou s sebou nese kultura, by českému školství určitě prospěla.

Co teď aktuálně – na jaře roku 2021 – považujete za největší problém v kulturním životě regionu a na co se vedení kraje momentálně musí nejvíce zaměřit?

Kultura v té podobě, jak jsme ji znávali, prakticky přestala existovat. Proto považuji za důležité, aby kraj i stát daly jasný signál, že kulturu nenechají na holičkách, a povzbudily pořadatele k organizování kulturních akcí. Živá kultura je z velké části založena na nadšených dobrovolnících, a proto jsem ráda, že se mi podařilo prosadit zvýšení podpory v programu malých projektů na 5 milionů korun, které budou letos rozděleny mezi pořadatele menších regionálních akcí. Také financujeme nadregionální projekty, na něž máme pro letošní rok 2,5 milionu korun.

Instituce spadající pod kraj se i v době zavřené kultury snaží s návštěvníky udržovat kontakt, ať už edukačními programy pro děti, nebo zpřístupněním svých sbírek prostřednictvím on-line návštěv nebo jiných zajímavých webových formátů.

6

Snažím se ze své pozice upozorňovat na to, že stát by na kulturu neměl zapomínat a měl by ji zahrnout do pomoci. Kultura bude pravděpodobně krácena také v Národním programu obnovy. Proto jsem se připojila k výzvě #zakreativnicesko.

Takže epidemiologická situace kvůli koronaviru kulturu zastiňuje…

Epidemiologická situace nás omezuje ve všech oblastech. Bohužel, Maslowova pyramida potřeb hovoří o tom, že nejdříve musí být uspokojeny základní fyziologické potřeby, lidé se musí cítit bezpečně, musí opětovně získat svoje jistoty, pocit spolupatřičnosti, aby mohlo dojít i k samotné seberealizaci a k naplnění kulturních potřeb. Hodně lidí má dnes strach a řeší především existenční problémy, které souvisí s epidemiologickým ochro­ mením společnosti. Mnohé kulturní akce s dlouholetou tradicí, jako např. Literární jaro, galerijní a muzejní noc či jízdy králů, se loni neuskutečnily, nebo byly realizovány jenom v omezeném rozsahu. Obávám se, že délka času, kterou je společnost odloučená od přímého kontaktu s kulturou, si bude vyžadovat několikanásobnou časovou velkorysost při návratu k ní. Ale jsem optimistka a věřím, že i v této náročné době lidé čtou, dívají se na kvalitní filmy, on-line přenosy divadel atd.

Jaké výzvy teď musí řešit regionální školství?

Nejen regionální školství se musí vyrovnat s covidovou a pocovidovou dobou. Velká část práce je na samotných školách, které musí žáky a studenty dovést k ukončení jejich studia, což je vzhledem k on-line výuce a absenci odborné přípravy jak pro žáky, tak pro jejich pedagogy velmi obtížné. Žáci se jednou, a já doufám, že to bude co nejdříve, vrátí do lavic a bude důležité, jakým způsobem 7

Zuzana Fišerová. Foto © Jiří Balát. k nim budou učitelé přistupovat. Distanční výuka trvá už opravdu velmi dlouho a úroveň znalostí žáků se může různit i s ohledem na podmínky, které k učení mají doma. V budoucnu bude třeba se věnovat vybavení škol informačními a komunikačními technologiemi a metodickou pomocí učitelům s jejím využíváním ve vzdělávacím procesu.

Chci prosadit finanční podporu krajských škol v této oblasti.

Osobně považuji za alarmující skutečnost, že restrikce nadlouho omezily i pohyb dětí a jejich mimoškolní aktivity, tolik důležité pro rozvoj jejich duševního i tělesného zdraví. Na jednání školské komise Asociace krajů ČR jsem prosadila, aby na Ministerstvo školství šel apel na znovuotevření prezenční výuky hudebního nástroje (ve formě 1 žák 1 učitel). Rovněž jsem dopisem požádala ministra Plagu o zvýšení počtu venku sportujících dětí s trenérem ze dvou na pět. Některá zavedená opatření jsou podle mého názoru zbytečně přísná a do budoucna budou mít na celou společnost velké dopady.

Vnímáte covidovou situaci, která nás sužuje již více než rok, jako příležitost posunout se OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

v rozvoji kultury a školství k jiným formám komunikace, respektive vidíte v ní přes veškerá omezení, ztráty a útrapy i nějakou pozitivní hnací sílu?

Ano. Kultura i školství se dnes mnohem více pohybují ve virtuálním světě. Muzea a galerie nabízí on-line setkání s kurátory, vedou on-line dílny tvoření pro děti, otevírají depozitáře, přibližují zajímavosti z oblasti umění, knihovny a divadla nabízí on-line přenosy čtení či podcasty. Ukazuje se, že kreativita lidí překonává hranice. To ale klade nároky na techniku, která bohužel často neodpovídá současným nárokům. Je to výzva nejenom pro Zlínský kraj – pořídit do paměťových institucí odpovídající vybavení, které by mohlo konkurovat světovým institucím. Protože lidé jsou vzdělaní, jazykově vybavení a boj o náročného virtuálního diváka je tvrdý.

Zaujaly Vás nějaké konkrétní projekty nebo počiny, které se v době COVID-19 zrodily v kulturních organizacích Zlínského kraje?

Krajská knihovna F. Bartoše například jako první v republice nabídla čtenářům službu Zásilka.

S využitím doručovací služby Zásilkovna byla pro registrované uživatele zavedena možnost, jak si objednat výpůjčku a zaslání knih na konkrétní adresu. Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně pravidelně připravuje pro děti on-line dílny a Pan Štěteček se stal oblíbeným virtuálním návštěvníkem tvořivých domácností. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně kromě stálé aktualizace programů pro děti na svém webu postupně on-line představuje ty nejzajímavější kousky z expozice Princip Baťa. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti zase dává nahlédnout do práce restaurátorsko-konzerOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

vačních dílen, ukázalo proces restaurování lenošky z ořechového dřeva a nabízí vtipné přešlapy „samozvaných restaurátorů“ ze světa. Muzeum regionu Valašsko každý týden aktualizuje nabídku on-line her a aktivit. Také rozšířilo počet dostupných fotografií v on-line fotoarchívu na 40 000. Muzeum Kroměřížska na sociálních sítích představuje předměty ze svých sbírek a historické osobnosti, zároveň také odhaluje zákulisí příprav výstav, na které se lidé mohou po otevření těšit. Hvězdárna ve Valašském Meziříčí pravidelně organizuje virtuální přednášky. Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně poprvé ve své historii odehrála koncerty formou on-line. Zvláště koncerty pro děti měly velmi pozitivní odezvu u škol Zlínského kraje. Zkrátka všechny organizace přicházejí se zajímavými iniciativami.

Využívají kulturní instituce tento čas i jinak?

Ano, využívají ho především na rekonstrukce: Například v druhé největší obvodní knihovně ve Zlíně-Malenovicích byla zahájena kompletní renovace objektu. Souběžně s materiální obnovou knihovny se provádí i upgrade služeb. Snahou je přetvořit systém knihovny v chytrou síť, kde se pobočky z hlediska funkcionality přiblíží a těsněji napojí na ústřední knihovnu. Také běží práce na velkých projektech z Integrovaného regionálního operačního programu: Slovácké muzeum zahájilo přístavbu Cyrilometodějského centra a revitalizaci venkovních archeologických lokalit. Muzeum Kroměřížska obnovuje hospodářský dvůr v Rymicích. Muzeum jihovýchodní Moravy po demolici amfiteátru na Ploštině pokračuje v projektu výstavby expozice zdejší tragédie a mohla bych jmenovat i řadu dalších akcí.

8

Jaký máte osobní vztah ke kultuře? Jak a čím je pro Vás a pro člověka vůbec důležitá? Co Vám kultura dává a které její formy Vás nejvíc oslovují?

do obří multifunkční knihovny v Helsinkách nebo do kulturního komplexu vybudovaného z bývalých industriálních objektů v Tampere.

Pro mě a mou rodinu je důležitý harmonický soulad a vyváženost fyzické a duševní stránky.

Sportujeme a současně navštěvujeme výstavy, divadlo, chodíme na koncerty, čteme. Máme dvě děti a ve výchově je vedeme k různým druhům sportovní i umělecké činnosti, aby si pak z nabídky mohly vybrat. Kultura je potěšení, relax i vzdělávání současně a vzdělání je základem dobré volby, která nás pak ovlivňuje celý život.

Jak vidíte kulturu politické reality ve městě Zlíně, kde jste zastupitelkou, v úrovni kraje i v úrovni státu? Co byste chtěla na tomto poli změnit, zlepšit?

Nepocházíte ze Zlínského kraje, prožila jste nějakou dobu ve Finsku, jak se cítíte ve Zlínském kraji z hlediska jeho kulturnosti a mentality zdejších lidí? Jsou nějak specifické? Co Vás třeba naopak zaujalo ve Finsku?

Zlínský kraj mi přirostl k srdci právě tím, co zmiňujete – kulturností a mentalitou místních, jejich srdečností a pohostinností. Také silným vztahem k rodině a k místu, kde lidé žijí. Pocházím z Moravské Třebové, města s německou historií, kde podobné letité rodinné svazky byly přetrhány a lidé sem přicházeli z různých koutů. Právě proto jsem možná měla do určité fáze svého života „toulavé boty“ a rok jsem prožila ve finské Jyväskyle. Finsko se pro mě stalo v mnohých ohledech vzorem.

Jednak v oblasti vzdělávání, rovných příležitostí mezi ženami a muži, také ve vztahu ke zdravému životnímu stylu, v kultivaci veřejného prostoru, v absenci korupce a v celkové snaze lidí o veřejné blaho, nikoliv jen o svůj osobní zájem. Finsko je zajímavé i kulturou, namísto starých hradů a zámků můžete cestovat po moderních architektonických skvostech – třeba do kostela zapuštěného pod zemí, 9

Zlín i Zlínský kraj je bohatý na kreativní a vzdělané lidi. To je, myslím, naše největší deviza.

Na druhou stranu vnímám, že stále patříme k těm chudším částem republiky, a proto často právě ti kreativní lidé odcházejí jinam, kde se usadí a založí rodinu. Nicméně i s omezenými zdroji dovedou lidé z našeho kraje vytvořit věci, které mají věhlas i daleko mimo region.

Co se týče politické situace, vnímám velkou dělicí čáru mezi politikou celostátní a tou na krajské či komunální úrovni. Aktuální celostátní politika je od života běžných lidí hodně odtržená, což se projevuje na negativních náladách společnosti a její diverzifikaci. Na nižších úrovních politiky jde především o možnost zlepšit podmínky v blízkém okolí, změnit něco, co se mi nelíbí. Bohužel na lidi často negativně působí celostátní témata a nevšímají si věcí kolem sebe, které mohou ovlivnit. Sama jsem takto prošla od komunální úrovně, kde jsem byla vykroužkovaná z původně nevolitelného místa nezávislého podporovatele Pirátů, až na pozici krajské radní. Vždy je to o poctivé práci a propojování s podobně smýšlejícími lidmi. Vidím to třeba i na spolupráci s náměstkem Moravskoslezského kraje Janem Krkoškou při rozvoji sportovního areálu na Pustevnách. Myslím, že jako společnost se můžeme posunout dál, pokud k sobě budeme upřímní a dáme šanci pracovitým a chytrým lidem, nikoliv populistům a všeználkům.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Malý kreativní průmysl velkých mistrů zlínského regionu ROMANA HABARTOVÁ

Zlínský kraj svou rozlohou nepatří k nejrozsáhlejším, ale zato je jeho území specifické. Proměnlivé geografické prostředí se specifickými přírodními podmínkami formovaly po staletí zdejší kulturu i charakter místních lidí se zakořeněnými regionálními, či dokonce lokálními odlišnostmi, které vygenerovaly tři národopisné celky, jimiž jsou Slovácko, Valašsko a Haná. Slovácko je natolik rozmanité, že by si samostatnou pozornost zasloužily subregiony ležící na území Zlínského kraje: Dolňácko, Uherskobrodsko, Bojkovicko, moravské Kopanice a přechodové území pojmenované jako luhačovické Zálesí. Tato skutečnost upozorňuje na působivou kulturní a historickou rozmanitost a nepřeberné originální množství tradic a folklorních aktivit s respektem k prostředí horské krajiny v kontrastu s nížinami, s atraktivními městskými urbanistickými řešeními v protikladu s dochovanými archaickými doklady lidového stavitelství a architektury na vesnicích. To všechno jsou tvůrci originálního potenciálu kraje jako celku.

Není vůbec jednoduché charakterizovat zlínský region s bohatým kulturním děním bez vnímání silné vazby místních obyvatel na domácí prostředí. Živá a nově se rozvíjející zvykoslovná tradice s širokou sítí dětských, dospělých folklorních souborů, sborů a muzik, výjimečné inspirativní osobnosti, které mj. iniciovaly např. vznik muzeí, jež zprostředkovávají možnosti každodenního styku s projevy tradiční lidové kultury, slavnosti, festiOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

valy a jarmarky jsou toho aktuálním svědectvím.

Uváděné příležitosti (a nejen ty) nabízejí bezprostřední kontakt s lidovou písní, tancem, hudbou, krojem a řemeslnou prací. Projevy tradiční lidové kultury jsou nepřeberné. Jejich neodmyslitelnou součástí je právě výjimečná rukodělná schopnost zdejších lidí, kteří obohacují náš každodenní život tradičními artefakty lidové a umělecké tvorby jako přirozené součásti našeho místního, regionálního i národního kulturního dědictví, které nás dokáže skvěle reprezentovat v zahraničí.

Obnovení myšlenky péče o tradiční rukodělnou tvorbu přineslo v roce 1989 UNESCO vydáním dokumentu Doporučení k ochraně tradiční a lidové kultury, poté Žijící lidské poklady. Na něj navázal audiovizuální projekt Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici s podporou MK ČR a světovou organizací pro vědu a vzdělávání UNESCO s názvem – Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice. Jeho cílem je popisovat a zaznamenávat zanikající technologie tradičních řemesel a rukodělných dovedností v České republice, pomoci k jejich uchovávání a revitalizaci s tím, že nejde jen o podchycení různých způsobů práce s výjimečnými řemeslnými tvůrci. Tito lidé a jejich dovednosti mají nebývalý význam pro obohacení trhu zajímavými předměty z přírodních (ekologických) materiálů, které obohacují náš moderní život. Nabízejí využití v oblasti konzervátorské a restaurátorské péče o movité i nemovité památky jako národního kulturního dědictví. S nekompromisním rozvojem technické civilizace a potlačením hodnoty lidského potenciálu je nezbytné hledat jejich morální a ekonomickou podporu.

Tradiční a lidová kultura tvoří nedílnou součást kulturního dědictví každé země. UNESCO projekt Žijící lidské poklady navazuje na dokument 10

Doporučení k ochraně tradiční lidové kultury. Vybízí země, aby věnovaly zvýšenou péči dosud živému kulturnímu dědictví s apelem na zachování tradičního řemesla ohroženého zánikem, dokumentování postupů výroby a předávání dovedností dalším následovníkům. Ministerstvo kultury ČR vytvořilo v českých podmínkách obdobu s názvem Nositelé tradice lidových řemesel.

V červnu 2003 přijala vláda České republiky usnesení č. 571 o Koncepci účinnější péče o tradiční lidovou kulturu. Jedním z hlavních úkolů tohoto usnesení se stala identifikace a dokumentace projevů tradiční lidové kultury. Garantem celého projektu se stal právě Národní ústav lidové kultury ve Strážnici a plněním usnesení v jednotlivých krajích byla pověřena vybraná regionální odborná pracoviště. Ve Zlínském kraji se garantem úkolu stalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, kde v této souvislosti vzniklo Centrum péče o tradiční lidovou kulturu Zlínského kraje. Prioritním výzkumným záměrem pracoviště se stala tradiční rukodělná výroba ve Zlínském kraji. Na základě dřívějších zkušeností a poznatků získaných soustavnou dlouholetou dokumentační, akviziční a badatelskou činností i blízkou součinností s ÚLUV a družstvem SLOVAČ si uvědomovalo důležitost mapování a ochrany tradičních výrobních technologií, které jsou v dnešním přetechnizovaném světě stále více ohroženy zánikem. Stejný důraz zacílilo na prezentaci tradičních lidových výrobků a osobností jejich tvůrců ve své každodenní muzejní praxi. Vedle vládního dokumentu Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2003–2010 z roku 2003 je nutno upozornit na související dokumenty: Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu na léta 2011–2015, schválená usnesením vlády č. 11 z 5. 1. 2011, Státní 11

Jiří Hýža senior se svými výrobky. kulturní politika České republiky na léta 2015–2020, schválená usnesením vlády č. 266 ze dne 15. 4.

2015 či Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na období 2016–2020.

V souladu s dokumenty, ve vazbě na tradice místního regionu a potenciál tradičních řemesel ve svém území se v roce 2004 rozhodlo město Uherské Hradiště udělovat ocenění po Ing. arch.

Vladimíru Boučkovi, zakladateli novodobých forem péče o tradiční lidovou uměleckou výrobu, jenž byl také významnou a lidsky důstojnou osobností města. Jedná se o Cenu Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby v regionu jako výraz vztahu města k mimořádným tvůrčím schopnostem výrobců, kteří se věnují tradičnímu řemeslu. Město Uherské Hradiště uděluje toto ocenění od roku 2005 každoročně jako formu veřejného uznání v regionu žijících a tvořících mistrů lidové umělecké výroby.

Nezastupitelné místo má a specifikou formu péče o tradiční rukodělnou výrobu ve Zlínském kraji představuje udělování regionálních značek, OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Taťána Malinová při zdobení kraslic. které jsou dalšími způsoby, jak zviditelnit tvůrce v nepřeberné nabídce necertifikovaného sortimentu výrobků. Současně s tím účinně upozorňují místní obyvatele i turistickou veřejnost na lokální výjimečnost a kvalitu výrobků produkovaných Zlínským krajem. Regionální značka může prostřednictvím propagace podporovat zdejší podnikatele (řemeslníky, tradiční drobné zemědělce či menší podniky), čímž přispívá k diverzifikaci ekonomických činností na venkově a oživování domácí ekonomiky. U místních obyvatel zvyšuje sounáležitost s regionem a iniciuje různé formy spolupráce mezi podnikateli, veřejnou správou, neziskovým sektorem i ochranou přírody. Z environmentálního hlediska je příznivá obnova regionálního trhu (místní výroba a spotřeba), který snižuje dopravní zátěž, podpora šetrnější produkce i rozšíření možností udržitelného cestovního ruchu. V České republice jsou to desítky regionálních značek, z nichž více než 2/3 jsou sdruženy v Asociaci regionálních značek. První zaregistrovanou regionální značkou v České republice byla známka Tradice Bílých KarOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

pat, kterou stejnojmenné občanské sdružení zapsalo v roce 1998. Samostatnou oblast tvoří tradiční regionální potraviny. Agrární komora Zlín ve spolupráci se Zlínským krajem zavedla prestižní soutěž Perla Zlínska o nejlepší regionální výrobky, které každoročně vybírá hodnotitelská komise. Oceněné výrobky, jejich výrobce a místa, kde je možné sortiment nakoupit, uvádí stránky http://www.perla-zlinska.cz/. Cílem projektu je dosáhnout toho, aby se produkty zdejších zemědělců a zpracovatelů co nejlépe prodávaly přímo v našem regionu, jenž je v procesu globalizace zahlcen supermarkety s dováženými potravinami. Přitom zdejší výrobci jsou schopni nabídnout zboží minimálně stejné kvality.

Projekt rovněž přispívá k zviditelnění tradičních výrobců. Slavnostní předávání certifikátů se odehrává v rámci Dne Zlínského kraje každoročně v čase podzimu ve Zlíně. Součástí tohoto dne je tradiční prodej produktů z našeho regionu, jejich ochutnávka, prezentace tradičních řemesel a ukázka tvůrčí rukodělné práce a řada doprovodných aktivit. S gastronomií souvisí také prestižní značka Regionální potravina udělovaná Ministerstvem zemědělství nejkvalitnějším zemědělským nebo potravinářským výrobkům, které zvítězí v krajských soutěžích. Domácí producenti jsou oproti dovozcům více vystaveni tlaku na kvalitu, a to jak ze strany spotřebitelů, kteří jsou s nimi v bližším kontaktu, tak ze strany kontrolních inspekcí (https://www.regionalnipotravina.cz/ocenene-regionalni-potraviny/zlinsky-kraj/).

Regionální značky Tradiční výrobek SLOVÁCKA a SLOVÁCKO regionální produkt vystupují od roku 2021 v nové podobě. První značka byla založena v roce 2008, zaručuje především kvalitu výrobků, jejich vazbu na vymezené území, tradici výroby a šetrnost k přírodě. Hlavní náplní značky je pre12

zentace regionu prostřednictvím využití jeho specifik, podpora výrobků a výrobců s důrazem na tradici vycházející z podstaty Slovácka. V současnosti sdružuje více než 80 výrobců z celého Slovácka a stále rozšiřuje řady nositelů. Nově vzniklá značka SLOVÁCKO regionální produkt nabízí místním výrobcům a zemědělcům z regionu nejen možnost odlišit se od těch, kteří dodávají zákazníkům konvenční a uniformní zboží, ale také spoustu výhod. Společná prezentace a propagace, součást regionálního i celorepublikového značení, zahrnutí do společného e-shopu, prodej výrobků v nových prodejních místech, možnost účastnit se společných akcí, jako jsou jarmarky, trhy, vzdělávací akce a další. Obě značky se snaží maximálně se přizpůsobit stávající složité situaci, jde jim o podporu lokálních výrobců se zájmem o jejich výrobky. Nový web a e-shop splňuje požadavky komfortního nákupu včetně platebních bran, včetně objednávek ze zahraničí (www.stradicnivyrobek.cz; www.slovackyprodukt. cz). Na uvedený projekt volně navázala v roce 2010 další z možností tvůrčích prezentací, a to Přehlídka Slovácko v tradici s podtitulem Tradiční rukodělná výroba v současnosti (info@tradicnivyrobek.cz; www. tradicnivyrobek.cz).

Samostatnou kapitolu ve významu forem péče o tradiční rukodělnou výrobu ve Zlínském kraji tvoří činnost nezapsaných a zapsaných spolků a občanských sdružení, jimž by měla být věnována samostatná pozornost. Prezentační možnosti nabízí řada festivit s regionálními trhy a jarmarky jako prostorem prodeje výrobků tradičních řemesel. Pro řemeslníky jsou to často stěžejní místa odbytu jejich produkce. Stranou by neměl zůstat potenciál Místních akčních skupin.

Tradiční rukodělná výroba dala prostor k vzniku množství artefaktů, našich každoden13

ních průvodců ve své funkční a estetické podobě.

Výroba domácích a hospodářských potřeb patřila k běžným pracovním aktivitám našich předků.

Ještě v první polovině 20. století bylo pro některá místa na území zlínského regionu přirozené, že si muži i ženy sami doma vyráběli z přírodních materiálů (proutí, trávy, dřevo, hlína, kov, vlákna, textilie, přírodniny a další) pomůcky, nádobí, nářadí, nástroje pro domácnost, usedlost i hospodářství, k potěše a k užitku.

Není naším cílem rozebírat ekonomickou situaci venkova v průběhu staletí, ale mohlo by zaznít, že hlavně sociálně slabší rodiny hledaly dříve možnost přivýdělku v doplňkových rukodělných činnostech z dostupných materiálů. Jejich výrobky se postupně staly zbožím ke směně i k obchodování. Konkrétní výroba vycházela z daného geografického prostředí a materiálu v něm dostupném. Tak se např. vyhlášeným střediskem výroby pleteného sortimentu z proutí a slámy staly Morkovice na Kroměřížsku, vesnice v okolí Vizovic byly známé širokou produkcí hospodářského zboží (putny, sudy, hrábě, vidle, kosiska, žebříky, vozíky, ale i truhly a drobné domácí nářadí a nádobí – misky, okříny, vařečky a další). Kamnářské výrobky a hrnčíři produkovali v místech s kvalitní hlínou (např. Tupesy, Jalubí, Mařatice), na Vsetínsku byla rozšířená výroba nožů a kamenných brousků. Valašskokloboucko bylo proslavené papučářstvím a soukenictvím, tkalcovství prosperovalo také v horských oblastech Bílých Karpat s rozšířeným chovem ovcí a pěstováním lnu a konopí. Na jihozápadní Moravě se hojně vyráběly perleťové knoflíky, jejichž produkce sanovala úpadek tkalcovství, které ještě v polovině 19. století patřilo mezi nejrozšířenější „domácí průmysl“ na Moravě. Výrobou krpců a perleťových kotulí dodnes disponuje Nový Hrozenkov a Velké Karlovice, OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

výrobou březových metel Zubří. V Blatnici pod Sv. Antonínkem se dařilo pletení z orobince, a tak bychom našli souvztažnost výrob k dnešnímu výskytu určitých řemesel na celém území kraje, byť dnes třeba jen v solitérní podobě. Navíc kreativita a šikovnost zdejších lidí dodnes svědčí o tom, že „když výrobu někdo zvládal sám, tak si všecko to, co šlo, udělal doma na koleně…“ Názor národohospodářství a státní správy, že existence „domácího průmyslu“ patří k významným ekonomickým činitelům stability venkova, vedla od 60. let 19. století ke sledování zastoupených oborů, počtu zaměstnanců a v dalších desetiletích i ke snahám o pozvednutí výroby. Od roku 1879 začal ve Vídni působit Školský ústav pro domácí průmysl s pobočkou v Praze. Netrvalo dlouho a začaly vznikat další řemeslnické školy: tkalcovská ve Frenštátě pod Radhoštěm, košíkářská v Morkovicích a v Rožnově pod Radhoštěm, dřevozpracující ve Valašském Meziříčí. Vedle této výroby pro praktické využití s malými nároky na estetiku se v tradiční lidové kultuře setkáváme s předměty hotovenými se snahou o jejich výtvarný efekt. Šlo tak o estetický dojem ze slavnostní podoby tradičního oděvu, krajek, výšivky, doplňků, zvykoslovné předměty, zdobení dřevořezbou, plastiky, fajáns a dekorativně zdobené další předměty, které se vedle užitku stávaly i předměty pro zkrášlení člověka i prostředí. Konec 19. století je ve znamení zájmu intelektuálů o venkovský lid a jeho projevy. Tou vrcholnou výstavou prezentující tyto hodnoty se v roce 1895 stala Národopisná výstava Českoslovanská v Praze. Uplatnění „krásných starých věcí“ nacházelo oděvnictví nebo interiéry, na počátku 20. století se zájem o ně prosazoval v řemeslných kurzech a školství za uplatnění tradičních postupů výroby s tím, že se tvarosloví a deOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

korativnost přizpůsobovala aktuální módě. Vedle řady lidových družstev vznikl v roce 1908 pražský Artěl, který mj. deklaroval, že „chce vzkřísiti smysl pro výtvarnou práci a vkus v denním životě…“ Na myšlenky Artělu navázali v roce 1914 Jan Kotěra a Pavel Janák založením Svazu československého díla, Krásná jizba a Svaz českého díla v Domě uměleckého průmyslu v Praze. Na konci 30. let 20. století tak došlo k naplnění vizí se založením organizovaného ústředí pro pomoc lidovým výrobním družstvům. Jedno z center bylo v Uherském Hradišti jako přirozeném centru Slovácka s množstvím různých výrobních družstev. V roce 1939 vzniklo Slovácké lidové umění moravské (SLUM) jako družstvo pro lidovou uměleckou výrobu a podomáckou práci, a to díky nadšení mladých lidí, učitelů a veřejných pracovníků z různých míst Slovácka. Předsedou se stal Jaroslav Orel a ředitelem František Šikula. Se SLUM spolupracovalo několik výtvarníků a etnografů, např. ředitel Slováckého muzea Antonín Václavík, jeho žák Jaroslav Orel a také architekt Umělecké školy ve Zlíně Vladimír Bouček. SLUM ve spolupráci s Družstvem Slovač organizoval výrobu a odbyt předmětů lidové umělecké tvorby ze Slovácka a snažil se rozšiřovat a propagovat tradiční výrobu, aby zlepšil hospodářské poměry regionu. Úzká spolupráce byla v roce 1942 potvrzena společným výrobním a obchodním programem. Družstvo SLUM se orientovalo výhradně na výkup výšivek, keramiky, tradičních dřevěných hraček a pleteného zboží z přírodních materiálů. Po druhé světové válce usilovala obě družstva o získání konfiskovaných továren v pohraničí jak pro zvýšení zaměstnanosti, tak i pro zajištění výroby tkanin nutných ke zhotovování krojů. Obchodním a správním centrem se mělo stát právě družstvo SLUM, které bylo hlavním iniciátorem těchto aktivit, ale v roce 1949 splynulo 14

s družstvem Slovač. Na základě dekretu prezidenta republiky z října 1945 vzniklo Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Základ organizace tvořil Svaz československého díla a jeho Krásná jizba, ale i řada samostatných družstev lidového průmyslu (v našem regionu např. Slovač v Uherském Hradišti, Lidová tvorba v Uherském Brodě, Valaška ve Valašských Kloboukách). Po roce 1947 byly otevřeny Vzorkové dílny v Uherském Hradišti, jejichž vedoucím byl jmenován Ing. Vladimír Bouček. Hned v počátku své činnosti se zaměřil na rozsáhlý průzkum a dokumentaci řemeslníků a jejich výroby v terénu. Ústředí lidové umělecké výroby i Družstvo Slovač byly po roce 1990 zlikvidovány.

V souladu s dokumenty, ve vazbě na tradice místního regionu a potenciál tradičních řemesel ve svém území se v roce 2004 rozhodlo město Uherské Hradiště udělovat ocenění právě po Ing. arch.

Vladimíru Boučkovi, zakladateli novodobých forem péče o tradiční lidovou uměleckou výrobu, jenž byl také významnou a lidsky důstojnou osobností města. Jak už bylo uvedeno výše, Cenu Vladimíra Boučka uděluje město Uherské Hradiště od roku 2005. Na ni navazuje vyšší stupeň ocenění, udělovaný Zlínským krajem, který ve vazbě na udělování celostátního titulu Nositel tradice lidových řemesel (od roku 2001) zřídil v roce 2011 titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje. Od roku 2012 se stal formou krajského veřejného uznání a podpory těm, kdo vynakládají úsilí o udržení znalostí a dovedností nezbytných k provozování tradičních rukodělných technologií, k jejich účinnému a kvalifikovanému prezentování a předávání dalším generacím.

Zlínský kraj tímto prestižním titulem vyznamenal doposud 37 výrobců, kteří reprezentují celé výrobní spektrum tradičních technologií. Jsou mezi 15

Jaroslav Němec při výrobě ozdob. nimi tesaři, bednáři, řezbáři, keramici, košíkáři, kováři, švadleny a krejčí, krajkářky, vyšívačky, obuvníci, konstruktéři hudebních nástrojů, pletaři z kukuřičného šustí či slámy, krasličářky, výrobci vánočních ozdob, brusič skla, kamenných brousků i vizovického pečiva. Záměrem ocenění tvůrců je rovněž propagovat a zviditelňovat výrobce, tradiční technologické postupy řemesel a vlastní výrobky, aby se staly přirozenou a běžnou součástí každodenní kultury – v interiéru, oděvu i věcech denní potřeby. Pouze tím můžeme zaručit, že jako naše kulturní dědictví zůstanou i nadále živou součástí naší kultury, a nikoli pouze zajímavým muzejním exponátem.

MISTŘI TRADIČNÍ RUKODĚLNÉ VÝROBY ZLÍNSKÉHO KRAJE 2012–2020 2012 Jiří Machaníček, Uherské Hradiště: dřevo/sekernictví – tesařství Ivan Šulák, Velká Lhota: hlína/zakuřovaná hrnčina OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

2015 Antonín Hájek, Uherské Hradiště: práce se dřevem – soustružení, zdobení cínem, intarzie Lenka Macečková, Nový Hrozenkov: textilní techniky – síťování (necování) Marie Sekaninová, Topolná: drobné zvykoslovné předměty – vyškrabované kraslice 2016

Rozálie Blažková, Osvětimany: práce s přírodními pletivy – pletení z kukuřičného šustí Vladislava Hrubešová, Velké Karlovice: práce s textiliemi – těžká a lehká krojová krejčovina, šití a zdobení valašských krojů Taťána Malinová, Uherské Hradiště: drobné zvykoslovné předměty/výroba slámových kraslic

Zlatuše Hejdová vyšívá ozdoby na ženských botech.

2017 František Zuska, Zlín: přírodní pletiva/pletení ze slámy, orobnice, proutí a loubku 2013 Ludmila Kalivodová, Vizovice: drobné zvykoslovné předměty/práce z těsta – vizovické pečivo Božena Vráželová, Nový Hrozenkov: práce se dřevem, řezbářství – štípané holubičky Stanislava Žabková, Vizovice: drobné zvykoslovné předměty/práce z těsta – vizovické pečivo 2014 Josef Fryzelka, Vlachovice: dřevo/výroba bednářských výrobků Antonín Moštěk, Vlčnov: práce s hlínou – kamenina, hrnčina, majolika Marie Skrežinová, Zlechov: drobné zvykoslovné předměty, výroba umělých květin, vonic a vínků OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Zuzana Hartlová, Tupesy: práce s hlínou – tradiční tupeská fajáns Petr Mužík, Velké Karlovice: práce s kůží a perletí – krpce, opasky, kotule Jiří Hýža, Podlesí: práce s kůží – krojová a taneční obuv, doplňky 2018 Božena Habartová, Uherské Hradiště: práce s textiliemi, těžká krojová krejčovina/soukenné součástky Petr a Zlatuše Hejdovi, Hluk: práce s kůží – výroba krojové obuvi, opasků, brašen Marie Pyrchalová, Zubří: práce s textiliemi – zuberská výšivka 2019 Blanka Ammann, Huslenky: práce s textiliemi – pletení na rámu 16

Marie Vlčková, Uherský Ostroh: drobné zvy- jich značně skromnou perspektivu. Naše kulkoslovné předměty – kraslice batikované a zelové turní dědictví je důležitou součástí hmotného Jaroslav Němec, Zubří: drobné zvykoslovné a duchovního bohatství České republiky, je předměty – ozdoby ze slámy, kraslice zdrojem kulturní rozmanitosti, vzdělanosti, utváří základ kulturní identity zdejších obyvatel.

2020 Dobře pochopeno a uchopeno je také motivací Marie Bilíková, Babice: práce s přírodními ple- a podnětem pro cestovní ruch a podnikatelské tivy – drobná figurální plastika a tkané výrobky z aktivity, čímž může kvalitně přispívat k rozkukuřičného šustí voji naší ekonomiky a napomáhat k celkovému Pavel Číp, Zubří: výroba historických hudeb- rozvoji obcí i regionu. Zlínský kraj jako region ních nástrojů s mimořádně bohatým kulturním potenciálem, Pavel Horák, Karolinka: práce se sklem – v němž nezastupitelnou úlohu sehrává odvětví broušení skla tradičních řemesel a lidového umění, kde jsou Josef Hruška, Valašské Meziříčí: práce s kovem navíc doposud zachovány vazby na minulost, – tradiční kovářství a umělecké kovářství může různými formami podpory přispívat ke Romana Jablunková, Morkovice-Slížany: zvyšování regionálního, národního i mezinárodpráce s přírodními pletivy – košíkářství ního povědomí. Primární je soustavná motivace Jana Juřicová, Vigantice: práce s textiliemi - vztahu obyvatel kraje k jeho kulturním tradicím bílá výšivka s podporou vzdělávání také v oblasti řemesel Eva Kašparová, Francova Lhota: práce s textili- a lidového umění, s rozvojem příležitostí jejich emi – těžká a lehká krojová krejčovina využití při trávení volného času, čímž lze také Vít Kašpařík, Velké Karlovice: výroba historic- napomáhat ke zvyšování sociální soudržnosti, kých hudebních nástrojů vědomí identity a kvality života. NepostradaAugustin Krystyník, Vsetín: práce se dřevem – telným se stává koncepční dokument účinnější kolářství podpory tradičních řemesel, a to nejen ve ZlínGabriela Mahdalová, Nivnice: práce s textili- ském kraji, v souladu s Koncepcí účinnější péče emi – těžká krojová krejčovina, šití a zdobení tra- o tradiční lidovou kulturu v České republice na dičního lidového oděvu období 2016–2020, základního nástroje účinJiří Ondřej, Zubří: výroba březových metel nější péče o tradiční lidová řemesla jako souDana Ptáčková, Morkovice-Slížany: práce boru určitých opatření, jejichž účelem je přis přírodními pletivy – košíkářství spět k efektivnější identifikaci, dokumentaci, Petr Stoklasa, Velké Karlovice: práce se dře- ochraně, využívání a předávání tradičních lidovem – řezbářství a výroba štípaných holubiček vých a uměleckých řemesel nastupujícím generacím. Nezbytná promyšlená propagace tradičních Udělování všech uvedených značek, titulů řemesel a lidového umění s motivací kulturního a ocenění je důležitým podnětem pro uchová- turismu je rovněž jedním z faktorů trvale udrživání zajímavých tradičních dovedností i pro je- telného rozvoje.

17

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

OSOBNOSTI

Detail obrazu Jaroslava Kovandy 20

Jaroslav Zapletal uzavřel poslední kapitolu pozemského života RADOVAN JANČÁŘ

Ve čtvrtek 18. února 2021 odešel navždy Jaroslav Zapletal (23. 3. 1943), který podlehl následkům zákeřné nemoci covid-19. Zaměstnanec oddělení estetické výchovy, okresní inspektor kultury, historik umění, silniční kopáč, řidič finišeru, redaktor samizdatového časopisu, doktor filosofie, ředitel Klubu kultury, spoluzakladatel a šéfredaktor časopisu ZVUK, spoluzakladatel Slováckých slavností vína a otevřených památek, publicista, politik, asistent poslance, vysokoškolský profesor, spiritus agens společenského, kulturního i politického dění v Uherském Hradišti a okolí, ale také milující manžel a vzorný otec, to je jenom stručný výčet aktivit, svědčící o smysluplně prožitém životu člověka, do jehož životního příběhu osudově zasáhly dějinné události minulého století.

HLAVNÍ NOSITEL KONTRAREVOLUCE… Jaroslav Zapletal se narodil ve Strážnici, kde také vystudoval gymnázium. Úspěšně absolvoval Filozofickou fakultu tehdejší University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kde navázal přátelství s docentem Vladimírem Blažkem. Po ukončení vysoké školy dostal umístěnku na gymnázium v Českých Budějovicích, měsíc před nástupem se tam zajel podívat a zjistil, že budova školy se ještě ani nezačala stavět… A právě díky konexím docenta Blažka se dostal do Uherského Hradiště, města, o kterém toho, podle jeho vlastních slov, v té době moc nevěděl. Profesní kariéru začal jako 19

Manželé Zapletalovi. Foto © Miroslav Potyka. inspektor kultury při Okresním národním výboru a velmi plynule se zapojil do nepočetné intelektuální společnosti, která se scházela v ateliéru manželů Vaculkových. Veškeré jeho plány i nadějnou kariéru záhy přerušila sovětská okupace v srpnu roku 1968. Jaroslav Zapletal se aktivně zapojil do protestních akcí proti vstupu vojsk, podílel se na výrobě i distribuci letáků, ovšem záhy pochopil, že počáteční celonárodní vzepětí vzdoru proti okupaci postupně opadá a období, které mělo následovat, nebude jednoduché. V té době už byl ženatý s manželkou Marií a měli spolu prvního syna Jaroslava. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Zákonitě neprošel přísnými prověrkami, a dokonce byl označen jako hlavní nositel kontrarevoluce na Uherskohradišťsku. Paradoxně vzpomínal, že někteří členové prověrkové komise s ním před pár měsíci distribuovali zmiňované letáky…

DRUHÁ VYSOKÁ ŠKOLA… Pro Jaroslava Zapletala nastalo nelehké období. Jedinou práci, kterou sehnal, bylo místo OSOBNOSTI

Jaroslav Zapletal v ateliéru Otmara Olivy. Foto © Jiří Rohel. kopáče u národního podniku Silnice Brno, které navíc bylo podmíněno zákazem výkonu práce na území okresu Uherské Hradiště. Každé pondělí odjížděl z Buchlovic za prací a vracel se až o víkendu. Nutno podotknout, že pevnou oporou mu v té době byla jeho manželka Marie, na jejích bedrech byl celý chod domácnosti, ale hlavně u ní vždy nalezl psychickou podporu a pochopení. To už se narodil i druhý syn Jan. Teprve po několika letech kopáčské práce u silnic mu bylo povoleno stát se řidičem finišeru. Později se dokonce přesunul do pobočky silničního vývoje v Brně-Tuřanech. Jaroslav na léta u silnic OSOBNOSTI

rád vzpomínal jako na svou druhou vysokou školu, se spoustou tehdejších spolupracovníků navázal přátelství, které přetrvalo až do konce jejich života. V tomto období se mu dokonce podařil husarský kousek, když si jako pracující dělník udělal doktorát z filozofie. Díky svému životnímu příteli, sochaři Otmaru Olivovi, se ve druhé polovině 80. let minulého století dostal mezi okruh disidentů kolem samizdatového časopisu Střední Evropa, který až do listopadu 1989 redigoval. Je samozřejmé, že jeho aktivity neunikly bedlivému oku tehdejší StB, která ho soustavně sledovala.

20

Redakční rada ZVUKu. Foto © archiv KKFB.

NEVĚŘIL, ŽE SE DOČKÁ SVOBODY… Po listopadu 1989 v Brně-Tuřanech okamžitě založil Občanské fórum, ale přeci jenom ho to táhlo domů. Přijal místo ředitele Sdruženého klubu pracujících při Letu Kunovice, který úspěšně přetransformoval do městské příspěvkové organizace Klub kultury, a působil zde jako ředitel až do roku 2006. Intenzivně se zapojil do kulturního, společenského i politického života ve městě a stál u zrodu celé řady velmi úspěšných projektů. Jejich výčet by byl na samostatný článek, proto připomenu alespoň významný podíl na celkové rekonstrukci městské Reduty, zrod Slavností vína, úspěšný mezinárodní Festival hudebních nástrojů a lidových muzik, Slavnosti bratrství Čechů 21

a Slováků na Javořině, vydání a redigování knih věnovaných významným osobnostem, např. J. V. Staňkovi, J. Čechovi nebo O. Horkému. I po odchodu do penze mu zůstalo mnoho aktivit. Zastával místo asistenta poslance, učil na vysoké škole ve Zlíně, psal a publikoval, především v časopise ZVUK Zlínského kraje, úzce spolupracoval s akademickým sochařem Otmarem Olivou, inicioval a spolupodílel se na mnoha kulturních i knižních projektech. Ještě v loňském roce se zapojil do přípravy realizace památníku papeže Jana Pavla II. v Tupesích a instalaci pamětní desky na církevním gymnáziu na Velehradě u příležitosti 70. výročí neslavně proslulé komunistické Akce K. Jestliže se o někom dá říci, že své životní poslání naplnil beze­zbytku, byl to právě Jaroslav Zapletal.

OSOBNOSTI

ČLOVĚK JE BYTOST, KTERÁ MÁ RODINU, PŘÁTELE A DOMOV… Jaroslava Zapletala jsem znal více než dvacet let a byl pro mě nejenom kamarádem a přítelem, ale skutečným duchovním otcem, který mi dokázal otevírat intelektuální obzory do té doby nevídané, a hlavně mě naučil schopnosti dávat si dohromady souvislosti, které jsou na první pohled neuchopitelné, ale v konečném důsledku racionální a možné. Byl bystrým glosátorem současného dění, neustále si kladl otázky (např. Jak pokládat střídmost za vysokou hodnotu ve společnosti, která musí vyrábět nadbytek?), na které rád nalézal odpovědi. Zdobila ho také až neuvěřitelná sečtělost a rozhled do všech možných vědních oborů, což s oblibou využíval ve svých textech, které vždy byly mozaikou složenou z filozofie, osobní zkušenosti, přírody, osobitého, jemného, někdy laskavého, jindy ironického humoru a pointy, obsahující vždy nadčasové poselství.

Jaroslav Zapletal byl ale i člověk, který dozrál do role moudrého a laskavého mentora, stojícího rozvážně v pozadí, vždy připraveného poradit, nicméně konzistentního a morálně pevného ve svých názorech a přesvědčení. Byl také nezdolným optimistou, který si nikdy nestěžoval, a na všem špatném dokázal najít něco pozitivního. Nikdy nezapomenu na jeho trošku šibalský výraz a čertovské ohníčky v očích, když se chystal říci něco vtipného, vždyť specifický humor k němu neodmyslitelně patřil. Miloval svou rodinu, musím přiznat, že s paní Marií mi připomínali Filemona a Baucis ze Starých řeckých bájí a pověstí. Velmi pěkný vztah měl i se svými syny Jarkem a Honzou. Měl také rád psy a rád s nimi chodil na procházky po okolí Buchlovic. Vzpomínám si, že když mu jednou uhynul OSOBNOSTI

jeho dlouholetý pejsek, řekl mi: „Víš, neměl bych to říkat, ale když ti odejde psík, na kterého jsi 15 let zvyklý a je s tebou denně, je to horší, než když zemře nějaký vzdálený příbuzný…“ Rád občas zavzpomínal na své dětství ve Strážnici a s trochou nostalgie kdysi napsal: „Minulá krajina mého dětství se pořád dál mění, aby asi tak za padesát roků její nynější obraz zůstal už jen ve vzpomínkách současníků.“ Já doufám, Jaroslave, že Tvůj obraz zůstane v paměti nás současníků neměnný a mnohem déle. A na rozloučenou mi dovol zanotovat jednu z Tvých oblíbených písní: „Byly časy, byly, ale sa minúly, po maličkéj chvíli mineme sa aj my. A ked sa mineme, mine sa krajina, jako by odpadél vršek z rozmarýna… Ked sa my mineme, mine sa celý svět, jako by odpadél z červenéj růže květ.“

Života běh přes překážky Boba Zháňala (17. 10. 1931 MORAVSKÝ PŘEROV-15.4. 2020 ZLÍN) SVATAVA NAVRÁTILOVÁ

Motto: Když úspěch máš či porážka tě zkruší, jen zůstaň svůj, běh života tě nenaruší.

Rudyard Kipling

DĚTSTVÍ A MLÁDÍ NA JIŽNÍ MORAVĚ Narodil se do rodiny veterinárního lékaře jako nejstarší z pěti dětí a od jeho jednoho roku žila rodina v Hruškách. Také jeho otec pocházel z početné rodiny. Díky tomu měl Bob v dětství spoustu strýčků a tetiček v okolních vesnicích, 22

kteří se věnovali zemědělství a on za nimi běhal „přes pole“. Velmi brzy začal pomáhat v domácnosti nemocné mamince s péčí o mladší sourozence a s nakupováním, otci pak v ordinaci i v terénu, zejména při očkování. Měl pokračovat v otcově povolání a okolí mu začalo říkat mladý pan doktor ještě v době, kdy byl na základní škole a později jako studentovi břeclavského gymnázia. Po maturitě chtěl studovat veterinární lékařství. To už začínala doba poúnorová, kdy v třídně vyhraněných padesátých letech byli ostrakizováni soukromě hospodařící zemědělci, řemeslníci, obchodníci i lékaři.

Otec Boba byl jako veterinář osočen z toho, že při péči o zvířata preferuje soukromé zemědělce před družstevníky, v r. 1950 zatčen a několik měsíců vězněn. Stín otce padl i na syna, takže Bob nedostal dobrý posudek z obce, potřebný nejen k maturitní zkoušce, ale i k přihlášce na vysokou školu. Jako později víckrát jej zachránil jeho sportovní talent, když se za něj postavil Sokol Břeclav, kde začal poznávat jednotlivé atletické disciplíny (1948–1952).

ŽIVOT SPORTOVNÍ Se sportem začal velmi brzy, v sedmi letech.

Nepočítáme-li přespolní běhy k tetičkám a strýčkům do sousedních obcí a běhání na vlak v rámci školní docházky, pak určitě musíme zaznamenat cvičení v Sokole a fotbal. Už v dorosteneckém věku šestnácti let začal hrát za muže I. B. třídu a jako střední záložník se také hodně naběhal. Atletika rozhodla i o další volbě studia, která po nedostižném veterinárním lékařství padla na Ústav tělesné výchovy pro vzdělávání profesorů v Brně.

Tady se mu podařilo prosadit se v běhu na 1500 23

Bob Zháňal s Emilem Zátopkem. Foto © rodinný archiv Dany Zháňalové. m a vyhrát krajský přebor. Po absolvování prvního ročníku studia se ale situace opakovala podobně jako u studia veterinárního lékařství, na které nedostal doporučující posudek z obce kvůli údajné nespolehlivosti jeho otce, zbaveného později možnosti tuto profesi vykonávat.

Od studia a slibných atletických výkonů byl doslova převelen povolávacím rozkazem k pomocným technickým praporům (známým jako PTP) na Mostecko, kde měl sloužit jako jeden z tzv. černých baronů v povrchovém dole, později byl převelen do Orlové a zaučen pro práci v hlubinných dolech. Naštěstí i ve vojenském prostředí si našel čas pro trénink a byl nepřehlédnutelný na vojenských závodech. Díky intervencím lidí, kterým bylo líto, že by mělo být jeho sportovní nadání pohřbeno v dolech, se mohl po zmeškaném jednom semestru vrátit do Brna ke studiu, tentokrát na obor tělesná výchova a zeměpis. Byl to určitý paradox, že k péči o zvířata vhodným kandidátem nebyl, ale mohl se po dokončení studia starat o výchovu a vzdělávání mladých lidí.

V narážce na své profesní zátočiny se asi proto OSOBNOSTI

Identifikační karta učastníka olympiády. Foto © rodinný archiv Dany Zháňalové. stala jednou z jeho oblíbených drsných průpovídek při výuce mladých lidí, ne zrovna zapálených do sportu, věta: „Vždycky jsem si přál pracovat s dobytkem a to se mně splnilo“.

Z BRNA DO ZLÍNA Vlastně do Želechovic, kam dostal po absolvování studia umístěnku jako učitel, tedy povinnost nastoupit na určené místo. Tato praxe sledovala i tzv. výchovné cíle. Bylo to v r. 1953, kdy se Bobovi podařilo díky doporučení tehdejšího inspektora pro tělesnou výchovu Kalupy, který „bojoval za každého chlapa pro školství“, natrvalo zakotvit ve Zlíně a pokračovat ve sportování v místním atletickém oddíle.

Kromě běhu na 3000 m překážek, mezi atlety nazývaný „stýpl“ (od anglického steeple chase), ale za zlínskou atletiku běhal také kratší překážOSOBNOSTI

kové závody i další vytrvalecké tratě na 5 000 m a 10 000 m. Bob sám si nejvíce vážil své účasti (spolu s favorizovanými sovětskými a americkými běžci) na Memoriálu bratří Znamenských v Moskvě v r. 1958, kde závod na 1500 m vyhrál s časem 8:45.4 min., což byl tehdy čtvrtý nejlepší světový čas v této disciplíně. Tuto trať začal běhat až ve Zlíně a nejvíce jej proslavila.

Výčet jeho vlastních sportovních úspěchů by byl dlouhý, ale ne jediný, protože například jako ústřední trenér vychoval za šest let na stýplu řadu vynikajících osobností, celá desetiletí působil v radě vysokoškolského sportu, reprezentoval Československo na letní olympiádě v Římě r. 1960 a vedl Katedru tělesné výchovy na Fakultě technologické ještě za příslušnosti k VUT a později na nové Univerzitě Tomáše Bati. Působil jako pedagog, trenér, rozhodčí a organizátor mnoha akcí.

24

KLÍČOVÝ ROK 1963 Když listuji jeho tréninkovým deníkem z r.

1963, v němž se objevují volné dny jen velmi zřídka a zmínky o potížích s achillovkami také ne moc často, je jasné, že vytrvalostní nebyly jen atletické disciplíny, ale všechny další oblasti jeho života. Volné dny podle deníku vyplňoval studiem, besedami a občas i péčí o zdraví. V tomto roce se opět připravoval na letní olympiádu, tentokrát v Tokiu, a v rámci této přípravy za rok 1963 naběhal téměř 4400 tréninkových kilometrů. Patrně i kvůli tak náročným tréninkům a nesčetným závodům se v následujícím roce achillovka utrhla. Se svými 64 kilogramy v tomto roce ještě navzpíral stovky tun. První potíže s achillovými šlachami se sice objevily již v r. 1958, reprezentační kariéru kvůli těmto potížím však ukončil až v r. 1965, ale ještě v r. 1964 mu patřilo medailové místo za Jurkem a Zátopkem na pětikilometrové trati. Tretry a tvrdé dráhy jeho achillovkám nesvědčily. Rok 1963 byl určitým vrcholem jeho osobní sportovní výkonnosti. Dosáhl v něm například nejlepšího času na své oblíbené trati 3000 m překážek (8:39.8 min.). V dalších letech ještě závodil v tradičních regionálních závodech, jako je Velká cena Zlína (na stýplu ji vyhrál celkem sedmkrát) či lesní běh Přes valašské kotáry (vyhrál jej šestkrát).

KAPITÁN BOB V mezinárodním závodě poprvé startoval Bob v r. 1955, celkem reprezentoval mezinárodně téměř ve třech desítkách sportovních závodů, z toho sedmkrát vítězně. Měl přirozenou autoritu jako několikanásobný kapitán československé re25

prezentace nejen díky sportovním výkonům a trenérským dovednostem, ale také díky smyslu pro humor. Nebyl laciným bavičem, vždy měl čerstvé informace a pečlivě se připravoval. Jeden takový „tahák“ jsem našla založený i v deníku z r. 1963 (viz ukázka Ze slovníku Boba Zháňala). Vůdcem smečky byl i v rodině, ale bez trenérské tvrdosti.

Se svou ženou Danou se poznali při studiu angličtiny a francouzštiny, vzali se 12. 7. 1980 na zámku ve Vizovicích. Oba měli za sebou kratší manželství a syna Petra. Když Bobův syn Petr emigroval, automaticky se stal otcem Danina Petra, poté dědečkem Petrovy dcery Kateřiny i pradědečkem jejich dětí. Pečoval o to, aby se členové rodiny naučili plavat, lyžovat a poznávali krásy republiky i světa. Dočasnou členkou jeho smečky jsem se několikrát stala i já, jeden čas jsme s Danou sdílely stejné pracoviště na fakultě technologické a stýkali jsme se i poté, co se naše cesty pracovně rozešly. Zháňalovi mne brávali i na některé z nesčetných turistických výletů a výprav. Bob měl často v rámci cest organizační povinnosti, takže jsme s Danou trávily hodně času společně. Dvoukariérové manželství bylo pro oba náročné, ale vzájemně se dobře doplňovali, Dana jako překladatelka znala několik jazyků.

SPANILÉ JÍZDY BOBA ZHÁŇALA Cestování pro Boba jako absolventa oboru zeměpis bylo přirozenou součástí jeho dalšího vzdělávání i sportovní reprezentace. Ale i výrazem touhy po svobodě. Zájezdy mnohokrát připravoval a vedl pro sportovní kluby, později také pro běžné turisty jako průvodce Čedoku.

Na fakultě technologické pak organizoval náročné, programově nabité a legendární spanilé OSOBNOSTI

jízdy ještě před r. 1989 i do tehdy těžko přístupných západních zemí. Měla jsem možnost se účastnit třítýdenní poznávací cesty v r. 1988 do Itálie, při níž jsme projeli nejdříve východní část Itálie a po otočce na horké Sicílii jsme pak pokračovali západním pobřežím zpět. Pro Italy jsme byli v neklimatizované karose, stany a minimálním vybavením i vařícími skupinami vesměs z vlastních zásob turistickou raritou. Ostřílená fakultní parta měla za sebou podobně spartánské výpravy do Španělska, Francie, Beneluxu a Skandinávie. Domů jsme se z Itálie k údivu celníků vrátili všichni, v průměru o 7 kilo lehčí, protože denní kilometráže autobusem i pěšky po památkách byly náročné. To vše se stranickým posvěcením jako studijní cesta. Opálený doc.

Jan Kupec, který uměl italsky, vždy vytáhl odněkud oficiální kalhoty a přinesl příslušná razítka z vědeckých pracovišť, abychom mohli pokračovat do dalšího studijního místa.

CO S TÍM KOMUNISMEM? V projektu Paměť národa si Bob v r. 2018 posteskl, že se musel před komunisty ohnout, nejvíc jej mrzela doba normalizace, nechtěl riskovat, že jeho syn Petr se nedostane na studia. Myslím si, že ta úklona před režimem nebyla příliš hluboká, jako motto ke svému tréninkovému deníku si nezvolil žádného klasika vládnoucí ideologie, ale Kiplinga. Měl však svoje zkušenosti z padesátých i sedmdesátých let (v r. 1972 mu například režim nedovolil trenérské působení v Alžírsku, kam byl pozván). Bránil svou čest.

Ohradil se třeba proti výtkám nespolehlivosti, když byl na koberečku na OV KSČ v tehdejším Gottwaldově, že jako pedagog je asi OSOBNOSTI

špatným příkladem pro syna Petra, když zůstal v zahraničí. „Nikdy jsem neemigroval, i když jsem k tomu měl příležitost nesčetněkrát.“ Nepřijal ani vyznamenání z obce Hrušky za sportovní úspěchy, protože mu ještě nedávno bránila ve studiu. Štafetového Běhu Boba Zháňala, který je v Hruškách pro školáky prvního stupně ZŠ z Podluží na trati od kostela k zastávce na jeho počest organizován již dvě desítky let, se však účastnil pravidelně a ještě s sebou přivezl čestné hosty z řad sportovců. Například Bára Špotáková přijala jeho pozvání několikrát. Je zaznamenána jeho účast ještě v závodě z r. 2017, kdy uplynulo 80 let od doby, kdy sám začal v Hruškách chodit do školy.

Rok 2018 byl rokem jeho velké zdravotní krize, kdy bojoval o život dlouhé týdny ve zlínské nemocnici. Načas ještě jeho unavené nohy a bolavé srdce naskočily k poslední štaci. Ale v plánovaném olympijském roce 2020, když 13. března zemřela Dana Zátopková, poznamenal: „A teď půjdu i já.“ Stalo se tak měsíc poté, krátce po Velikonocích.

Zemřel doma ve společnosti své ženy Dany, obklopen rodinou. Pečoval o něj v posledních dnech její syn Petr, který je lékařem.

S poděkováním Daně Zháňalové za poskytnuté dokumenty a s použitím informací z tisku připravila Svatava Navrátilová Pozn. K nedožitým devadesátinám připravují zlínští atleti vlastní publikaci, do níž přispěje i Dana Zháňalová. Osobní výpověď o vlastním životě Boba je k dispozici na stránkách projektu Paměť národa. Záznam je z r. 2018.

26

Opomíjená osobnost – JUDr. Miloslav Baláš z Podhájí JOSEF KRAMÁŘ

Obyvatelé Valašského Meziříčí na oblíbené vycházkové trase ze Štěpánova přes Podhájí na Malou nebo Velkou Lhotu právě na Podhájí míjejí typickou valašskou dřevěnici. Na ní je pamětní deska novojičínského výtvarníka Jana Zemánka s textem: Zde se narodil a tvořil Miloslav Baláš, spisovatel a národopisný pracovník (1907–1983) Jenže kolik kolem desky procházejících turistů dnes ví, kdo byl Miloslav Baláš? Povězme si tedy o této dnes poněkud neprávem opomíjené osobnosti něco více. Miloslav Baláš se narodil dne 22. října 1907 jako třetí ze šesti sourozenců manželům Emanuelovi a Amálii Balášovým. V září 1913 začal Miloslav navštěvovat školu v Křivém a od 1. 9.

1919 studoval na valašskomeziříčském gymnáziu.

V roce 1925 však školu opustil. V následujících letech se začal pokoušet o vlastní literární tvorbu.

Vojtěch Martínek v Ostravském deníku uveřejnil řadu jeho povídek a fejetonů a podnítil v Miloslavu Balášovi myšlenku, že by se mohl věnovat novinářství. K tomu ale bylo potřeba mít patřičné vzdělání.

Středoškolská studia nakonec dokončil v roce 1930 složením maturitní zkoušky na gymnáziu v Holešově. Na filosofické fakultě University Karlovy začal studovat orientalistiku a zejména orientální jazyky.

Na doporučení svého profesora, že orientální jazyky „nejsou k uživení“, dal se ještě zapsat na studium 27

Miloslav Baláš. Foto © archiv autora. práv. Do školy nastoupil v roce 1934, studia přerušil v roce 1936, kdy musel vykonat vojenskou prezenční službu K druhému přerušení studia došlo v průběhu druhé světové války v důsledku uzavření vysokých škol. Nakonec studium práv dokončil v roce 1946. V listopadu téhož roku nastoupil jako právnický koncipient na tehdejší Okresní národní výbor v Novém Jičíně, později tam pracoval jako vedoucí odboru plánovacího, hospodářského a výstavby a od roku 1955 jako právník všeobecného odboru. Dne 30. dubna 1968 odešel do důchodu.

Svůj již shora zmiňovaný zájem o žurnalistiku Miloslav Baláš neopustil a naopak se začal zajímat o kulturu ve velkém měřítku. Navázal kontakty OSOBNOSTI

s četnými, zejména krajovými spisovateli – s Metodějem Jahnem, Josefem Františkem Karasem, Vojtěchem Martínkem, Františkem Táborským, Bohumírem Četynou-Strnadelem. Měl rád i výtvarné umění, stýkal se s malíři majícími vztah k Valašskému Meziříčí, Adolfem Zábranským, Josefem Brožem, Josefem Baruchem, Josefem Hapkou, ale i s malíři mezinárodního věhlasu, Jiřím Trnkou, Janem Zrzavým, Maxem Švabinským nebo Otakarem Kubínem – Coubine. Z představitelů hudebního světa měl blízko ke kelečskému rodákovi Jaroslavu Křičkovi, znal se také s hudebním skladatelem, etnografem a sběratelem chodských lidových písní Jindřichem Jindřichem.

Ve své vlastní tvorbě se Miloslav Baláš nespokojil jen s novinovými články. Znalosti orientalistiky využil například v odborné studii Turecko včera a dnes z roku 1940 nebo při překladu z arabského jazyka díla Bedího az Zamána Beseda Mosulská z roku 1943. Se svým bratrem Karlem vydali v roce 1948 překlad Apollinairových Kaligramů. Zejména v šedesátých letech se velice podrobně věnoval místopisu Novojičínska. Vydal vlastivědného průvodce Od Beskyd do Poodří z let 1965–1966 a dosud velice ceněný Kulturní místopis Novojičínska z roku 1967 o písemnictví, divadle, umění, hudbě, vědě a památkách regionu. V roce 1972 publikoval studii Z minulosti tiskařské výroby ve Valašském Meziříčí.

V Kulturním zpravodaji města Valašského Meziříčí číslo 2 a číslo 3 z roku 1975 byla uveřejněna jeho stať o novinách a časopisech vycházejících ve městě od roku 1887 do konce druhé světové války. Z beletrie uveďme Vánoční pastýřskou hru z roku 1944, Vějíř noci z roku 1946, Město na křižovatce – eseje z roku 1968, dále pak knihy pohádek Kouzelný kvítek z roku 1979 a Čarovné housle vydané posmrtně v roce 1987.

Tento přehled představuje jen namátkou vybrané OSOBNOSTI

tituly z bohaté Balášovy tvorby. A to ještě řada dalších prací zůstala nepublikována. Je také nutno připomenout, že se podílel i na tvorbě almanachu vydaného v roce 1971 u příležitosti stého výročí založení valašskomeziříčského gymnázia.

Jestliže pro Novojičínsko jsou z Balášovy tvorby nejvýznamnější práce věnující se místopisu, pro Valašské Meziříčí jsou to naopak knihy pohádek Kouzelný kvítek a Čarovné housle. Vyprávěnky, jak je Miloslav Baláš nazval, byly odposlouchány od lidových vypravěčů mnohdy z bezprostředního okolí Valašského Meziříčí. Vytříbeným jazykem využívajícím i bohatost dialektu v nich Miloslav Baláš přibližuje pohádkový svět valašských hor, pasek, chalup, ale také prostý život obyčejných lidí. A je až k neuvěření, že do souboru Kouzelný kvítek nedovolil cenzor zařadit osm vyprávěnek. Komu tyto prosté příběhy, předávající se ústně z generace na generaci, mohly vadit?

Miloslav Baláš zemřel 31. října 1983 a je pohřben na valašskomeziříčském hřbitově. Město Valašské Meziříčí prohlásilo jeho hrob za čestný. Na doporučení „Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína zastupitelstvo města Nového Jičína schválilo pro jednu z nově vznikajících ulic v lokalitě Pod Skalkou název ulice M. Baláše.“ K nedožitým devadesátinám Miloslava Baláše tehdejší starosta města Valašského Meziříčí JUDr. Jiří Kubeša odhalil v roce 1997 pamětní desku na jeho rodné chalupě v Křívém, dnes Podlesí v části Podhájí.

(Publikace Ing. Milady Pometlové Svět Miloslava Baláše, vydaná v roce 2007)

Miloslav Baláš byl zřejmě jediný, kdo literárně ztvárnil drobnou a dnes už i zajímavou epizodu z první světové války, a to pobyt raněných tureckých vojáků ve valašskomeziříčských lazaretech.

Dokládá to citace z jeho povídky To ti Turci: 28

A tehdy v šestnáctém Brusilov jaksi silně tlačil v Haliči na císaře pána a tož ten machometánský panovník, sultán tam kdesi daleko ve věžatém městě poslal mu na pomoc nějaké divize. Do Meziříčí začaly potom přijíždět vlaky s obvázanými a zakrvavenými vojáky v šedivých uniformách, se kterými nebylo možno se dorozumět pro tu divnou hatlaninu, kterou mluvili. Ubytovali je v lazaretu v ústavu pro hluchoněmé, jak se tomu říkalo hluchák. Ranění nesměli ze zahrady ven, očuchovali se jen kolem plotu, natahovali ruce a volali: „Ekmek! Ekmek ver! – Chleba! Dej chleba!“ Ti ranění Turci naměli se vám v tom hlucháku hladu dost a dost! Ale zato fasovali veliké příděly cukru, který byl jejich zvláštní pochoutkou.

Když se nemohli sami dostat do města, podávali lidem, co šli kolem plotu, peníze a lístky, aby jim cukr koupili.

A ještě ukázka z vyprávěnky Vincek: Na náměstí v Meziříčí bylo vozů s jablky k nedopočítání. Byl vám tehdy tak úrodný rok, že si lidé nevěděli s ovocem rady. Ale to pondělí nemohl nikdo nic prodat, protože všichni kupci se cpali jen k Randýskovému vozu.

Tetka Randýsková nestačila peníze odebírat.

Chalupník Lukáš z Malé Lhoty stál s vozem vedle Randýska. Pořád se nějak mračil, pořád zahlídal. Nijak nemohl vystihnout, že všichni k Randýskovu vozu a on nemůže prodat ani funt. Stahuje obočí a povídá si: „To je k neuvěření, jak ten fajfkař pořád trží. Už má skoro prázdný vůz.

Aby on tak měl spiksu s nějakou nečistou mocí!“ Začal se točit kolem Randýskova vozu, obchází kravky, pohmatává pod jařmicemi. Randýsek prodal poslední pytel a odskočil si s tetkou do Hasalovy hospody.

Dají si něco na zahřátí, při těch jablkách jim nohy i ruce dobře prokřehly. Na tu chvíli Lukáš právě čekal. Přikradl se k Randýskovému vozu a nadzvedl plachtu.

Jen pohlédne, div se mu klobouk nezatočil.

Na prázdných pytlích si hoví takový malý chlapík v červené kamizolce a černých gatičkách a vesele si pokuřuje z fajfky.

29

Rodná chalupa Miloslava Baláše. Foto © archiv autora. „Rozmiliónské dílo, tož tak se on, náš Randýsek vybarvuje!“ řekl si potichu. „On se tovaryší s rarachem! Na to se podívejte!“ Jen to pomyslil, už do obchodu naproti a honem: „Dejte mi za čtyrák ručičného prachu!“ Prach je tu, včil s ním do žebráčně u kostela, tam otřel pytlík s prachem o kropenku. A zpátky k Randýskovu vozu.

Zvedne plachtu a ptá se chlápka: „A co ty tu čekáš, Kubo janhubo?“ Vincek právě dokouřil. Otočil se na strýce Lukáše a povídá: „Nemám fráčku, daj tabáčku do nosa!“ Lukáš pospěšně vzal od Vincka fajfku, nasypal do ní ručičného prachu, trochu tabáku nahoru a zas dal fajfku Vinckovi. Skřítek něco spokojeně zabručel a zapálil si. Dvakrát potáhl a najednou: rup a prásk!

Lidé se vyjeveně rozhlédli, co se kde děje, jestli se snad neskácel sloup se svatým Floriánem – takový to vám byl najednou štabarc.

Nad Randýskovým vozem vyskočil sloup černého dýmu. Sloup vyletěl nad domy a už se kolébal vzduchem k zadním horám. Nejspíš ke kopci Oprchlici, kde mívali čerti, jak staří říkávali, s čarodějnicemi hody. V tom kouři zmizel i skřítek Vincek.

OSOBNOSTI

PAMĚTI

Detail obrazu Jaroslava Kovandy 32

Dlouhý běh EMIL ZÁTOPEK A JEHO KLIKATÁ CESTA 20. STOLETÍM LUBOŠ BRABEC

Když jsem si dělal rešerše k tomuto textu, našel jsem při procházení části svého archivu týkající se Emila Zátopka jeden poklad, na nějž jsem už dávno zapomněl. Byl to přebal ne příliš známé knihy Běží Zátopek. Vyšla v roce 1967, na tu dobu ve spíše skromném nákladu, a je to životopis vyprávěný samotným běžcem. Čistého textu tak šedesát stran, za hodinku a něco máte přečteno.

Přebalem byla složená čtvrtka o rozměrech půl metru na půl metru, kterou když rozbalíte, máte před sebou soupis všech Zátopkových dráhových a silničních závodů od roku 1942 až do roku 1957, na tratích od 3 kilometrů po maraton. Datum, místo a výsledný čas. Úžasné čtení. Už třeba jenom zjištění, že pouze třikrát zaběhl desítku hůř než za 30:30! (Většinou to samozřejmě bylo pod 30 minut.) Nebo ty skvělé hodinovky. Jaká škoda, že se tenkrát už neběhaly půlmaratony… S hodinovkovým výkonem 20 052 metrů by před sedmdesáti roky mohl úspěšně útočit na čas 1:03.

Knížku Běží Zátopek jsem kdysi koupil v antikvariátu a byla téměř netknutá, včetně přebalu.

Podle věnování ji v roce 1969 jistý K. M. dostal „za úspěšné absolvování oblastního školení“ od OV ČSTV Kladno, sekce ledního hokeje. Svět vytrvalostního běhu ho tedy asi příliš nezajímal.

Dál jsem si několik dnů listoval starými publikacemi, časopisy, novinovými výstřižky, klikal na snímky ve fotobankách, prohlížel si PDF zakoupená v archivech zahraničních novin – a najednou 31

jsem přestal váhat, jestli se o Emilu Zátopkovi dá napsat ještě něco nového, jestli jde jeho příběh nasvítit z jiného úhlu.

Tady je výsledek mého pokusu.

**** Vezmu to od konce jeho kariéry. Jak známo, završil ji počátkem roku 1958 ve španělském San Sebastianu vítězstvím v ne příliš významném krosovém závodě. Od pořadatelů kromě spousty vína dostal psa, jemuž dal jméno Pedro, a stříbrný pohár.

Psa později věnoval svému kamarádovi, novináři Otu Pavlovi. Ten o něm (o Zátopkovi, nikoli o psu) napsal črtu Jak to tenkrát běžel Zátopek. Najdete ji v knížce Plná bedna šampaňského. Za mě pořád nejlepší věc, co byla o Zátopkovi napsaná. Tak hodně na tak málo stránkách.

PAMĚTI

Ota Pavel ji celou sepsal na psychiatrii v Bohnicích, kde se léčil s bipolární poruchou. U psacího stroje se trápil mimořádně, jak se svěřil v dopise bratrovi Hugovi: „… o tom, že byl (Zátopek) normální, že měl vůli, že trénoval, o tom můžeš napsat dvacet řádek. Snad přijde někdo, kdo to napíše, ale já už to nebudu, protože mně je z těch všech keců o vůli blbě.“ Mimochodem, Pavlovi věnoval Zátopek i svůj poslední pohár, ten ze San Sebastianu. Ale bohužel už in memoriam. V roce 1973, kdy spisovatel náhle ve věku 43 let zemřel, jej předal jeho rodině.

Zátopek už nechce startovní číslo.

PAMĚTI

Tak zněl titulek článku v časopise Stadion oznamující, že slavný atlet ukončil kariéru. Jako vrcholový sportovec si startovní číslo navlékl víc než 350krát, potom už jenom výjimečně. Jako například v roce 1966, kdy poprvé zkusil Běchovice. Ve 44 letech z toho byl – bez speciálního tréninku – čas 34:48 a třetí místo ve veteránské kategorii.

Jeho největší závody byly tisíckrát popsané. Ty nejslavnější, olympijské, i všech osmnáct světových rekordů. O některých se skládaly patetické básně, na počest jiných se při mimořádných údernických směnách rubalo uhlí a kalila ocel. Highlighty si koneckonců můžete najít třeba na YouTube.

A některé se dostaly i do literatury. Zmínil se o nich Bohumil Hrabal, ne zrovna uctivou kapitolu Emilu Zátopkovi věnoval Jan Novák v oceňované knize Zatím dobrý (pár let před tím, než z něj v komiksu udělá neohroženého hrdinu bojujícího proti systému): „V roce 1952 získal v Helsinkách zlatou medaili v běhu na pět a deset kilometrů a v maratonu, to se na olympiádě nikdy nikomu nepodařilo a nepodaří, Zátopek nechal všechny kapitalistické běžce v prachu za sebou, je důstojník Československé lidové armády, ve studené válce bojuje svými tretrami, je to mladík z Moravy s neuvěřitelnou vůlí, nevadí mu, že se jím komunistická vláda ve světě ohání, proč, když běží, vypadá jako stroj, na obličeji má grimasu, jako by měl staženou kůži z chodidel a živým masem dusal po škváře dráhy, každý krok je pro něj peklo, ale vždycky ho udělá, vždycky všechny předběhne, vždycky vyhraje.“ To je nejlichotivější úryvek.

Ale že byl Zátopek prominentním vojákem studené války, je přesný postřeh. A někdy se po jejím bojišti jenom bezmocně kutálel jako kulečníková koule, do níž šťouchají jiní.

Když v létě 1952 slavně získal tři zlaté medaile v Helsinkách, byl to samozřejmě pro naši sjedno32

cenou tělovýchovu propagandistický majstrštyk.

Ale v Sovětském svazu z toho neskákali nadšením.

Socialistická velmoc se olympiády účastnila poprvé a její úspěchy měly být hlavním mediálním trhákem, nikoli výkony československého běžce.

Proto když u nás vyšla o helsinských Hrách kniha Olympijský zápisník (jejím spoluautorem byl angažovaný básník a speciální olympijský reportér Pavel Kohout), na obálce nebyl Zátopek, nýbrž jakási sovětská závodnice vedoucí zástup sportovců zítřka – a s nimi nezbytný otylý kapitalista připalující si doutník o olympijský oheň.

O Zátopkovi se psalo ve všech zemích v nebývalých superlativech. Byl tehdy bez přehánění nejslavnějším sportovcem světa. Američtí politici v čele s prezidentem Harry Trumanem proto přišli s nápadem pozvat ho, společně s manželkou Danou, na turné po USA. Jako posla míru. „Nadzdvihněte železnou oponu a pusťte Zátopka k nám,“ psaly noviny.

Byla by to bezprecedentní událost studené války. A snad právě proto k ní nikdy nedošlo.

Vlastně to byla od počátku utopie. V roce 1947 ještě Zátopek procestoval půlku západní Evropy a podíval se i do Alžíru, tehdy francouzské kolonie, jenže po Únoru spadla klec. Za tři roky před Helsinkami, tedy v době vrcholící studené války, se na opravdový Západ s výjimkou mistrovství Evropy v Bruselu (1950) nepodíval.

Směl jenom do Finska, které – ačkoli ho autoři zmíněné knihy Olympijský zápisník líčili jako fašisticko-kapitalistickou diktaturu – bylo vynuceně vstřícné k Sovětskému svazu a nepřijímalo uprchlíky z komunistických zemí. Tedy nehrozilo, že by Zátopek zůstal v zahraničí jako krasobruslařská mistryně světa Ája Vrzáňová nebo wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný.

33

V dnešní době Diamantových lig a dalších prestižních mítinků to zní možná málo uvěřitelně, ale s kompletní zahraniční konkurencí se v dobách největší slávy utkával pouze jednou za dva roky, při mistrovství Evropy nebo olympijských hrách. S výjimkou Sovětů a Maďarů s ostatními soupeřil na dálku. V novinách si přečetl, jaký zaběhli čas, a snažil se ho překonat. Podobně to na druhé straně rozděleného světa dělali Finové, Švédové, Angličani, Francouzi… Virtuální soupeření, řeklo by se teď.

Ještě v srpnu 1952 tedy Zátopek nabízenou cestu do USA odmítl. Nebo spíš musel odmítnout.

A volil slova, kvůli kterým na Západě prořídla řada jeho fanoušků: „Vím, jak to tam vypadá: kryté dráhy, nejvýše 200 metrů dlouhé, klopené zatáčky, aréna, horší než cirkus! Do toho vříská nejšílenější jazz, na to jsou Američané zvlášť grandi, obecenstvo řve, střídavě kouří a pije, anebo se nudí, když je to příliš jednotvárné.“ Ještě dodal, že do Ameriky přiletí teprve tehdy, až v zemi zvítězí socialismus. Inu, psal se roku 1952.

Už při olympiádě někteří lidé, co ho z Londýna 1948 pamatovali jako zábavného, charismatického chlapíka, žasli nad jeho proměnou. Najednou z něho byl chodící chrlič politických frází.

Pokud už se rozhodl promluvit se zahraničními novináři, nechtěl se bavit o sportu, místo toho PAMĚTI

řešil korejskou válku nebo se chlubil, kolik tun uhlí vykutali naši stachanovci. A když šel v Helsinkách navštívit slavného předchůdce Paava Nurmiho, aby mu dal podepsat jakousi petici za mír a pokrok, finský šampion se před ním raději zapřel. „Emil Zátopek je skvělý sportovec, bez debat. Ale je i ctěný olympionik, jehož jméno by mělo být vyslovováno společně se jmény Paava Nurmiho a Jesseho Owense?

O tom pochybujeme,“ napsaly o něm americké noviny, když byl zvolen nejlepším sportovcem roku 1952.

Jednoduché to však neměl ani doma. Obávaný ministr obrany Alexej Čepička pronesl pár týdnů po Helsinkách proslov při jakémsi branném závodě a pustil se v něm i do hodnocení olympiády.

S počtem medailí byl spokojen, s chováním medailistů méně. Prstem ukázal na sportovce, kteří ještě nepochopili, že nastal konec buržoazního individualismu, že pryč je čas primadon. Teď je hlavním úkolem vzorně reprezentovat socialismus, na ostatním tolik nezáleží.

Ani nemusel jmenovat. Každému bylo jasné, že má na mysli solitéra Emila Zátopka. I proto, jak před olympiádou vyhrožoval, že do Helsinek neodletí, PAMĚTI

bude-li účast odepřena jeho kamarádovi s politickým škraloupem Stanislavu Jungwirthovi (Víc o případu v črtě Jak to tenkrát běžel Zátopek nebo komiksu Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej!) Jaké štěstí, že nakonec přivezl tři zlaté medaile. Vybouchnout na olympijském tartanu, mohl skončit dost smutně…

Ale už na jaře 1953 bylo pár věcí jinak. Nejdřív zemřel Josif Stalin, krátce po něm i Klement Gottwald a nejpevněji utažené šrouby ve společnosti byly aspoň malinko povoleny.

Emil Zátopek přestal být Pavlem Kohoutem v tretrách. Míň schůzoval a řečnil na sjezdech, jeho výkony byly víc oceňovány pro jejich sportovní kvalitu než jako součást údernického hnutí.

A pootevřely se mu i dveře na Západ. V posledních letech kariéry si tak mohl do cestovního deníku zapsat Paříž, Londýn, Manchester, Karlsruhe, Norimberk, Atény, Oslo, Solingen nebo již zmíněný San Sebastian…

A stále si držel skvělou výkonnost. V roce 1954 v rozmezí dvou dnů překonal světové rekordy na 5000 i 10 000 metrů, na ME v Bernu vyhrál desítku, na pětce bral stříbro. Ještě v říjnu 1957, kdy fakticky končil kariéru (v lednu 1958 odjel do San Sebastianu pouze splnit rok starý slib daný pořadatelům), běžel pětku za 14:18,2 a desítku za 29:23,8.

Na závěr sezony, již označoval za průměrnou.

Nám, fanouškům, může být líto jediné věci. Po melbournské olympiádě, kde skončil na maratonu šestý, dostal pozvání do Bostonu. Tentokrát se cesta do USA a účast na nejslavnějším maratonu světa nezdála být takovou utopií. Ale Zátopek se v lednu 1957, utrmácený po zdlouhavé cestě z Austrálie, rozhodl skončit s běháním. Pak se přeci jenom v březnu vrátil k tréninku a na první závody poslední sezony si troufl až koncem května. Tedy šest týdnů po Bostonském maratonu…

34

**** Po konci kariéry zůstal Emil Zátopek v armádě jako sportovní instruktor. Vypomáhal v Dukle, jezdil do škol na besedy a užíval si život penzionovaného sportovce, který se nemusí bát o svoji existenci.

Listování fotoarchivem nejlíp dokládá, jak se měnila jeho role i jak se měnila společnost.

Emil Zátopek a Jan Werich.

Emil Zátopek a Laurence Olivier.

Emil Zátopek a Karel Gott.

Emil Zátopek a Hana Hegerová.

Místo uniformovaných generálů a tajemníků ve špatně padnoucích oblecích mu častěji dělali společnost umělci.

V roce 1967 byl dokonce vyslán na výstavu Expo do Montrealu, aby se stal jednou z tváří čs. pavilonu. Vláda chtěla světu ukázat, že už nejsme vyděšená stalinská gubernie, nýbrž stále pohodovější země, kde se točí oscarové filmy, hraje se moderní populární hudba, píše se velká literatura a která má před sebou šťastnou budoucnost. Proto si dala na prezentaci záležet a vedle Karla Gotta, Evy Pilarové, Semaforu nebo Laterny magiky pozvala i nejslavnějšího čs. olympionika.

Kanada sice není a nebyla vytrvalostním běháním posedlá jako Amerika, i tak Zátopkův přílet do Montrealu vzbudil rozruch. Vítal ho zástup novinářů a pětačtyřicetiletý bývalý atlet je hned na letišti okouzlil nejen svým humorem, ale i tím, že jim zapózoval, jak je v obleku a polobotkách stále v poklusu.

V četných rozhovorech tentokrát ani tolik nerozebíral velké závody a olympijské pocty. Spíš mluvil o své práci, která ho vedle radosti naplňovala 35

i skepsí. Všímal si, že nové generace jsou stále pohodlnější, odvykávají pravidelnému pohybu a že je to věc, s níž Evropa i Severní Amerika bude mít brzy problém. A to, prosím, mluvil o době, kterou dneska považujeme za téměř idylickou. O době, kdy budoucí technologičtí revolucionáři Steve Jobs a Bill Gates ještě chodili na základku, televize teprve začínala měnit životy lidí a mít auto aspoň u nás nebyla samozřejmost. Kdy děcka po příchodu ze školy hodila aktovku do kouta a celé odpoledne s klíčem na krku běhala po sídlišti, po lese, na hřištích.

Jak teď dobře víme, jeho varování se ukázalo jako prozíravé.

Expo skončilo v říjnu a velkolepá československá prezentace slavila úspěch. Ale lidé doma začali řešit jiné věci. Ano, přišel annus mirabilis, rok 1968.

Emil Zátopek patřil k jeho velkým postavám.

Ačkoli se po skončení kariéry politicky výrazně neprojevoval, teď se zařadil do řad tzv. obrodného proudu a byl hodně slyšet. O své motivaci nikdy detailně nemluvil. Ale zřejmě jako spousta lidí anPAMĚTI

gažovaných v temných 50. letech měl pocit, že je třeba napravit, co se napravit dá.

Změna v jeho životě je znovu patrná při listování fotoarchivem.

Emil Zátopek a Alexandr Dubček.

Emil Zátopek a Ludvík Svoboda.

Emil Zátopek a Josef Smrkovský.

S manželkou Danou byli i mezi těmi, kdo podepsali manifest Dva tisíce slov, a vidět byl zejména v prvních dnech po srpnové okupaci. Chodil na Václavské náměstí a Vinohradskou třídu a emotivně se sovětským vojákům snažil vysvětlit nevysvětlitelné. Hodně se o tom psalo i v zahraničí, protože pro mnoho cizinců byl stále nejznámějších Čechem. Pro některé jediným, kterého znali. Dával rozhovory, popisoval, co se děje doma, vyzýval k bojkotu sportovních reprezentací pěti okupujících zemí.

Dorazili za ním i reportéři z francouzského týdeníku Paris Match a článek doprovodili snímkem z centra Prahy, kde protestující Zátopek drží nad hlavou transparent s nápisem HRDÝ BUĎ KDO JSI NEZRADIL a fotkami Dubčeka a Svobody.

PAMĚTI

Výmluvný symbol tragických iluzí té doby, protože vrcholní politici byli prvními, kdo začal zrazovat nedávno ještě posvátné ideály…

V deskách věnovaných Emilu Zátopkovi mám i další poklad z antikvariátu, mimořádné společné číslo deníku Československý sport a týdeníku Stadion z 23. srpna 1968. Zažloutlý list formátu A3 rozmnožený na cyklostylu a v něm jediné téma. Co se děje a co se bude dít dál. Na první stránce je i krátké provolání: „Všichni naši sportovci, kteří souhlasí se včerejší výzvou manželů Zátopkových na olympijský bojkot pěti zemí – agresorů – ať se dostaví na ÚV ČSTV a podepíší tam podpisový arch. Přijďte a protestujte! Nemlčte v osudové chvíli!“ Kdo ví, co se s těmi archy stalo… Ale pochopitelně žádný olympijský bojkot se nekonal. Stejně jako se nekonal (s drobnou výjimkou Švýcarska, Španělska a Nizozemska) ani v roce 1956, kdy sovětské tanky vtrhly do Maďarska.

V září už bylo jasné, že tato noc nebude krátká.

Z té doby pochází i rozhovor Emila Zátopka s Jaroslavem Dietlem, který byl ve Stadionu otištěn v říjnu. Ano, pokud se podivujete nad jménem spoluautora, je to onen později slavný scénárista, který ještě před tím, než se nadchl pro osudy žen za pultem a mužů na radnici, dělal velké profilové rozhovory se sportovci, tzv. o životě.

Povídání se Zátopkem mělo titulek ČLOVĚK ZÁVODNÍK STRACH, a byť hlavním tématem byl sport a o politice nepadlo ani slovo, bystrý čtenář neměl problém rozšifrovat spoustu narážek a jinotajů: „Každej závodník, každej člověk, každej národ musí vědět, co chce, kam jde a musí usilovně hledat důkazy o vlastní hodnotě – vždycky jsem si říkal: nemáš důvod si myslet, že nejsi nic – něco dovedeš, něco jsi dokázal – a to mi nejvíc pomáhalo proti strachu a proti přesile – a proti strachu z přesily…“ 36

I když rozhovor končil větou „… věřte mi, že každej závod má svoji cílovou rovinku a každá veliká a pevná vůle nakonec slaví vítězství…“, moc optimismu z něj nesálalo.

Ještě méně dobrých zpráv následně přinesl rok 1969, pro Emila Zátopka tak zásadní.

**** V lednu 1969 se na protest proti sovětské okupaci, nastupující cenzuře i lhostejnosti lidí upálil student Jan Palach. Krátce poté vysoký komunistický funkcionář Vilém Nový z jeho smrti obvinil pětici proreformních aktivistů, včetně Emila Zátopka. Prý mladíkovi namluvili, že tekutina, kterou se polije, způsobí jenom tzv. studený oheň a nijak mu neblíží.

Byla to samozřejmě pitomost. Všichni podali společnou žalobu na Nového, soud ji začal projednávat v roce 1970. A uprostřed procesu udělal Zátopek věc, kterou nikdo nečekal. Řečeno sportovní terminologií: náhle změnil dres. Stáhl žalobu a Novému se omluvil.

Za rok se v rozhovoru pro Rudé právo distancoval od pražského jara a hlavně od podpisu pod peticí Dva tisíce slov. Stejně jako u soudu prohlásil, že se nechal svést špatnými lidmi a že nikdy nechtěl jít proti socialismu. Lidé, kteří s ním stáli na jedné straně a mají právo soudit, tím byli hodně zklamáni. Tohle že je ten statečný hlas odporu z prvních dnů okupace?

Nedokázali pochopit jeho pohnutky. Z KSČ i z armády byl přeci vyhozený už v roce 1969, skončil „u lopaty“ (pracoval pro geologický průzkum, přes týden žil v maringotce), takže nebylo kam profesně klesnout, a navíc neměl děti, na jejichž studium by jako jiní musel brát ohledy. Ně37

které tehdy vyhloubené mezilidské bariéry už nikdy nezmizely.

Rozhovor byl počátkem jakési dohody mezi Zátopkem a mocí. Vláda díky proneseným větám přestane být v zahraničním tisku popotahovaná, jak zametla se svým nejslavnějším sportovcem, on bude na oplátku smět občas vyjet na Západ, kam byl neustále zván, a ukáže tak, že nesedí ve vězení, nedře na nucených pracích v uranových dolech (jak se o něm v cizině občas psalo) ani není jinak krácen na svých právech.

V podstatě Zátopek udělal to samé, co krátce po něm režisér Jiří Menzel nebo spisovatel Bohumil Hrabal. A tisíce dalších, bezejmenných.

Už v roce 1972 směl odjet na olympiádu do Mnichova, kam ho MOV pozval na oslavu dvaceti let od jeho tří zlatých medailí z Helsinek. Na krátké setkání s ním často vzpomínal publicista Joe Henderson z Runner’s World. Spatřil Zátopka na letišti před návratem domů, nesměle se ujistil, že je to opravdu on, a pak se spolu asi dvacet minut bavili. Američan s velkou úctou, pro něj pořád byl nejlepším sportovcem světa i dětským idolem číslo jedna. „Je pro mě zvláštní, že jsem se tady dočkal takového uznání,“ svěřil se mu Zátopek se zkušePAMĚTI

nostmi z Mnichova. „Ve své zemi jsem teď totiž úplně obyčejný člověk. Nikdo.“ Do veřejného života se Zátopek nikdy plně nevrátil, zase tak vděční soudruzi za provedenou sebekritiku nebyli. Ale v roce 1976 mu aspoň bylo umožněno přejít z maringotky do dokumentačního střediska ČSTV. Jeho novou prací bylo pročítat zahraniční noviny a publikace a monitorovat zajímavé postřehy využitelné pro sportovní metodiku. „Stal jsem se sportovním špiónem,“ vtipkoval později.

Jeho jméno už nebylo tabu. V době olympiád se v novinách připomínaly jeho úspěchy, občas poskytl rozhovor, kde tématem byl pouze a jen sport, a funkcionáři ho vystrčili před kamery, kdykoli přijela delegace z MOV nebo IAAF. Nedávno dokonce běžel na ČT archivní silvestrovský pořad Televizního klubu mladých z počátku 80. let, kde Emil Zátopek ve společnosti Vladimíra Menšíka a Zdeňka Svěráka vypráví úsměvné historky z dětství…

Na stránky zahraničních novin se jeho jméno – aniž by s tím měl bezprostředně něco společného – vrátilo ve velkém počátkem roku 1984. V USA se totiž rozjela kampaň, aby na nadcházejících Hrách v Los Angeles slavnostně zapálil olympijský oheň.

Stál za ní George A. Hirsch, vydavatel časopisu The Runner a jeden ze zakladatelů Newyorského maratonu. Spolu s přáteli neúnavně psal dopisy vládě, organizačnímu výboru, usiloval o pozornost médií. „Emil Zátopek je nezpochybnitelně největším žijícím olympionikem,“ tvrdil Hirsch a v rozhovorech připomínal běžcův příběh, včetně toho, že se mu v Československu nežije nejlíp. „Je to muž, na něhož svět zapomněl, žijící v zemi, na kterou svět taky zapomněl,“ přidal se další z aktivistů, PAMĚTI

chicagský běžec Paul Dickman. „Tahle olympiáda může být poslední šance, jak Emila Zátopka uctít. Kdybych se to nepokusil prosadit, vím, že bych se jednoho dne mohl cítit jako astronom, který prospal přílet Halleyovy komety.“ Těžko říct, jak to celé měli vymyšlené, každopádně jejich nápad neměl šanci projít. Ani na jedné straně. Čs. vláda by k tak jednoznačně politickému gestu nedala svolení a rovněž Američané by, jako ostatně dosud nikdo z organizátorů olympijských her, nesvěřili zapálení ohně cizinci. Pocty se nakonec dočkal Rafer Johnson, desetibojařský šampion z roku 1960.

Ostatně myšlenka nenadchla ani krajany žijící na Západě. Ostře se proti ní na stránkách chicagského listu Denní hlasatel postavili představitelé Svaz čs. sportovců v zahraničí, exilové organizace sdružující zhruba 3000 členů, a připomněli Zátopkovu činnost v 50. letech, kdy stovky sportovců skončily ve vězení. „My bychom tím poctěni rozhodně nebyli,” uvedl mluvčí spolku, jehož členy byli i krasobruslaři Ája Vrzáňová a sourozenci Jelínkovi, atletka Olga Fikotová nebo tenista Jaroslav Drobný.

Smutnou pointou celého příběhu je skutečnost, že následný bojkot olympiády v Los Angeles veřejně podpořil i Zátopek. Ironií osudu během návštěvy Frankfurtu nad Mohanem, kde startoval místní maraton. V den, kdy čs. vláda oznámila, že nevyšle sportovce do USA, ho tam dostihl redaktor Rudého práva a on sotva mohl odmítnout vyjádření, pokud chtěl dál cestovat třeba právě do Západního Německa.

To byla země, kde si ho asi vážili nejvíc a pravidelně ho zvali nejen na závody. Každá návštěva byla spojená s velkou publicitou. Jako například v roce 1988, kdy byl čestným startérem maratonu 38

v Hamburku a pak v cíli mohl předat trofej vítězi, slovenskému běžci Martinu Vrábeľovi.

**** Když v Československu padl komunistický režim, bylo Emilu Zátopkovi 67 let. Velení armády se mu omluvilo za vyhazov a plně ho rehabilitovalo, byl přijat zpátky do Dukly, kde stále drží klubové rekordy na 20 000 metrů, 30 000 metrů a v hodinovce, a od prezidenta Václava Havla v roce 1998 převzal státní vyznamenání, medaili Za zásluhy 1. stupně.

Společensky už se ale příliš neangažoval a politice se vyhýbal obloukem, však za předchozí desetiletí si s ní užil dost nehezkých chvil. Víc ho to táhlo tam, kde mu bylo nejlíp. Na stadiony a běžecké závody. Poklábosit se starými kamarády, povzbudit mladé atlety. Jednou se s ním takhle vyfotil i teenager z Prahy, který se po čtyřicítce slavně zapíše do historie Spartathlonu.

Dalším důvodem bylo zhoršující se zdraví.

Kvůli artritidě a bolestem zad se v roce 1991 konečně vypravil do USA, na pozvání běžeckého klubu ze Stanfordské univerzity. Součástí výletu byla i návštěva místních specialistů, kteří mu operací měli od bolestí ulevit. Nakonec ale došli k názoru, že chirurgický zásah by byl příliš riskantní. Čas původně vyhrazený na rekonvalescenci po operaci mohl aspoň využít k cestám po Kalifornii.

Průvodkyni mu dělala Olga Fikotová, olympijská vítězka v disku z Melbourne 1956, jíž tehdy pomáhal zařídit (či spíše vybojovat) svatební obřad s americkým kladivářem Haroldem Conollym na Staroměstské radnici a která se v USA usadila, dokonce je čtyřikrát reprezentovala na OH. 39

Setkání šampionů v roce 1982 v centrále Adidasu v bavorském Herzogenaurachu. Vedle Emila Zátopka tam byli např. plavec Mark Spitz (vlevo), cyklista Eddy Merckx (druhý zleva), fotbalista Uwe Seeler (vpravo) nebo gymnastka Věra Čáslavská.

Prestižní noviny Los Angeles Times s ním ještě před odletem domů udělaly velký rozhovor s titulkem „Back into the Light“. To je pocta, jaké se sportovcům nedostává každý den.

Poslední rok svého života už trávil mezi Vojenskou nemocnicí ve Střešovicích a domkem v Tróji.

Na nemocničním lůžku oslavil i 78. narozeniny, v době konání olympiády v Sydney – poslední, kterou sledoval aspoň na dálku, jako divák u televize. V říjnu 2000 prodělal třetí mozkovou příhodu, a když se 21. listopadu rozletěla do světa zvěst, že Emil Zátopek zemřel, pro lidi z jeho okolí to nebyla šokující zpráva.

Veřejné rozloučení se státními poctami se konalo v Národním divadle. Zúčastnili se ho například šéf MOV Juan Antonio Samaranch a předseda IAAF Lamine Diack, mezi spoustou sportovců i finský vytrvalec Lasse Virén, který se na olympiádě v Moskvě pokusil vyrovnat Zátopkův helsinPAMĚTI

ský výkon, zatím jako poslední atlet, vyhrál pětku i desítku, ale v maratonu skončil pátý.

**** Ještě za svého života byl Emil Zátopek zvolen nejlepším českým atletem historie i olympionikem 20. století, později byl mezi prvními uveden do Síně slávy IAAF. Ale po smrti jakoby se u nás začal vytrácet z povědomí. Jasně, běžci o něm a jeho úspěších stále věděli, ale z veřejného prostoru zmizel. Když to třeba srovnáte s tím, jak v Maďarsku byl a je uctíván jeho vrstevník, fotbalista Ferenc Puskás…

Víc jeho jméno rezonuje ve světě. Asi nejnázorněji to vystihuje skutečnost, že nejprestižnější závod nesoucí Zátopkovo jméno se běhá v Austrálii, časopis ZATOPEK vychází ve francouzštině a nejlepší zátopkovské biografie napsali Angličané.

Postupem let se u nás na odkaz Emila Zátopka navršily hromady mýtů, povídaček, nesmyslů a pro spoustu lidí je to pořád především podivín, co běhal v kanadách, šklebil se u toho a ve volném čase trousil bonmoty, že ryba plave, pták PAMĚTI

létá, člověk běhá. Málokdo z nich tuší, že jsme opravdu kdysi měli atleta, který se ve světě těšil podobnému renomé jako nedávno Usain Bolt nebo dvě dekády před ním Sergej Bubka. Vždyť tehdy zahraniční noviny psaly i o tom, jak dopadlo mistrovství republiky v krosu! (Což dnes, krutě řečeno, zajímá jenom závodníky a jejich trenéry a příbuzné.)

Potom přišel rok 2016 a najednou bylo Zátopka všude plno. V televizi „propagoval“ plzeňské pivo, vyšel o něm zástup knih, od špatných až po výtečné, a především se stal hlavní marketingovou postavou ČOV při olympiádě v Riu. Čeští sportovci měli figurku běžce na tričkách a teplákových soupravách a slibovali, že když při závodech nebudou moct, tak přidají.

A pak zase nastalo uctivé ticho.

Velikost odkazu sportovce se ale naštěstí neměří tím, kolik má soch nebo kolik závodů a stadionů a ulic nese jeho jméno. Nakonec nejvíc záleží na tom, kolik lidí dokáže inspirovat i po dlouhých letech, v jiném století. Nejen na trati, ale také v běžném životě.

Raději naposledy nalistuji zažloutlou stránku 47 v prvním vydání Plné bedny šampaňského, protože před víc než půlstoletím to líp a výstižněji napsal Ota Pavel: „Přišel a odešel – a zůstal. Jistě se najdou v naší zemi další, kteří ho budou následovat. Stal se v tomto století velikým příkladem nejen pro silné a nadané, ale především pro slabé a netalentované, protože sám takový kdysi byl. Našel si jen stupínky, po kterých kráčel vzhůru. Své sny nejen snil. Každý den dělal něco pro to, aby je splnil.“ (U fotografií nejsou záměrně uvedeny popisky, neboť jsou umístěny přímo v textu, kde se o nich píše.)

40