ZVUK Zlínského kraje - podzim/zima 2021

PODZIM / ZIMA 2021

tož – Hana Kuslová • ozvěny Zlínského kraje – Romana Habartová • osobnosti – Pavel Popelka • paměti – Petr Odehnal • tenkrát – Ondřej Machálek • malý místopis – Josef Kramář • rozhovory – Blanka Kovandová • umění – Veronika Balajková • genius loci – Alena Prudká • život – Libuše Pavlicová • litera­tura – Marek Adamík • za plotem – Denisa Nečasová • dozvuk

Č A S O P I S P R O K U LT U R U A S P O L E Č E N S K É D Ě N Í

1

ZVUK Z L Í N S K É H O K R A J E

Editorial RADOVAN JANČÁŘ Vážení čtenáři, zcela jistě jste již unaveni ze slov, která se za poslední více než rok objevují ve všech médiích – pandemie, koronavirus, lockdown, karanténa, očkování a mnohá další. A mnozí z vás je berou jako kolorit, který, bohužel, zatím nemá konce.

Dlouho jsme zvažovali, zda by se téma pandemie mělo objevit i ve ZVUKu, protože se kolem vás objevuje s naprostou pravidelností doslova všude. Nakonec jsme se rozhodli, že motiv Kultura v době koronaviru, by pro vás přece jen mohl být zajímavý, už z toho důvodu, že kulturní instituce nezahálely ani v pro ně kritickém období.

Celosvětová pandemie především paměťovým institucím mnoho vzala, návštěvníky, čtenáře, diváky, zkrátka pravidelný kontakt s lidmi, bez nichž je to v osiřelých budovách jednoduše smutné. Na druhou stranu jim i mnohé dala. Bez rozdílu se pracovníci všech kulturních stánků naučili mnohem lépe komunikovat prostřednictvím sociálních sítí, vytvářet optimální on-line prostředí, aby alespoň na této platformě mohli být nablízku svým uživatelům. A to není málo, protože jakákoli vazba, byť křehká, má svůj smysl a udržuje alespoň jakýsi kontakt a pocit sounáležitosti ke „svému“ divadlu, muzeu, galerii, knihovně nebo spolku. Časopis ZVUK mohl vzniknout díky obnově demokracie v naší zemi po listopadu 1989. Po celou dobu své existence přinášel čtenářům řadu textů, které poukazovaly na zrůdnost komunistického totalitního režimu, na stovky a tisíce obětí zvůle tehdejších mocipánů, na osudy statečných lidí, z nichž mnozí se dodnes nedočkali spravedlivého vyrovnání, ba ani omluvy… Proto mne těší, že výsledky letošních voleb do Poslanecké sněmovny potvrdily loňské volby krajské a komunistická strana tak po dlouhých 32 letech skončila – snad už definitivně – v propadlišti politických dějin.

Na závěr mi dovolte, abych vám jménem celé redakční rady ZVUKu Zlínského kraje popřál požehnané svátky, opětovně především zdraví a snad vše dobré v roce 2022.

Přední strana obálky: Betlém Jana Vysloužila

Obsah

Správné rozhodnutí!

– BLANKA KOVANDOVÁ, JAKUB HOLCMAN 71

TOŽ Tož svět se změnil… – HANA KUSLOVÁ 3 OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE Stále mladý Josef Jančář – ROMANA HABARTOVÁ 6 Přátelům múz… – ZUZANA FIŠEROVÁ 11 PRO AMICICIS MUSAE – MIROSLAV PLEŠÁK 12 Tradiční a umělecká tvorba Zlínského kraje – práce se dřevem – ROMANA HABARTOVÁ 14 Ocenění knihoven a knihovnic Zlínského kraje – JANA TOMANCOVÁ 28

OSOBNOSTI Ernst Mach a Kroměřížsko – PETR PÁLKA 32 Lásky testament Vlasty Grycové – PAVEL POPELKA 35 Dominik Čipera – ZDENĚK POKLUDA, ROMANA HABARTOVÁ 39

PAMĚTI Z deníku Klobučana Karla Kovalčíka – PETR ODEHNAL 46 TENKRÁT Neobyčejné kouzlo obyčejného drátu – ONDŘEJ MACHÁLEK 53 Kancionály želechovického rektora Jana Klabíka – KATEŘINA SMYČKOVÁ 57 MALÝ MÍSTOPIS 70 let je sídlem knihovny bývalá židovská synagoga – RADOVAN JANČÁŘ 62 O básníkovi M. Kurtovi a valašskomeziříčské Besedě vědí i v Anglii! – JOSEF KRAMÁŘ 64

ROZHOVORY Byla to jedna z nejkrásnějších Filmovek, co jsme všichni zažili. Covidu navzdory.

– BLANKA KOVANDOVÁ 69 1

UMĚNÍ Od Kosmy přes Dalimila: kroniky inspirující – VERONIKA BALAJKOVÁ 74 Měl bych velkou radost, kdyby Zlín přestal být bílým místem na kulturní mapě – BLANKA KOVANDOVÁ 80 Hladový Kašpárek byl vlastně super záminka mluvit s lidmi a nezbláznit se – BLANKA KOVANDOVÁ 83 Načeradský poprvé v Uherském Hradišti – MILADA FROLCOVÁ 86 GENIUS LOCI Mezi etnografií, folkloristikou a muzejnictvím – ALENA PRUDKÁ 90 ŽIVOT Jak jsme žili v karanténě – HANA KUSLOVÁ 93 Co nás naučila krize – LIBUŠE PAVLICOVÁ 95 LITERATURA Srazme stoly – JOSEF HOLCMAN 99 Proměny – MAREK ADAMÍK 102 ZA PLOTEM Fenomén Baťa v česko-slovenských vztazích – DENISA NEČASOVÁ

108

DOZVUK Oční lékař Karel Kuběna – kniha Jany Langerové – ZDEŇKA FRIEDLOVÁ 111 Sudetské žalmy – JOSEF HOLCMAN 114 Vlčnov: Knihovna Jana Janči – JIŘÍ JILÍK 115 Kniha Jízda králů v Kunovicích – JIŘÍ JILÍK 117 Lidová stavba roku 202 1 – venkovská usedlost v Karolince-Raťkově – JAN VAJDÍK 119

A NA KONEC Závěrečná… – RJTJ(JZ) 120 OBSAH

TOŽ

Jiří Načeradský, Běžec K, 1967, olej, plátno, 144,5 × 120 cm, Galerie moderního umění v Hradci Králové 4

Tož svět se změnil…

HANA KUSLOVÁ

Karanténa, lockdown, epidemie, pandemie, covid, očkování… Tato slova mají v dnešní době šanci stát se prvními, jež se dítě naučí místo tradičních máma a táta. I když první slovo, které řekl můj syn, bylo humus. Ale to sem nepatří.

Lidé se potkávají na ulici a neptají se, jak se máte. Ptají se, byli jste v karanténě, už jste se nechali očkovat, myslíte, že zase všechno zavřou?

Média se předhánějí ve zlověstných titulcích: Počet zemřelých se opět zvyšuje. Včera testy prokázaly tolik a tolik nakažených, což je o tolik a tolik více než včera a o tolika tolik více než před týdnem. V nemocnicích je nejvíce nemocných od toho a toho dne. Incidenční číslo stoupá, reprodukční číslo šplhá nahoru, epidemie zrychluje.

Lidé jsou unavení, rozčilení, zmatení, vyčerpaní, naštvaní a otrávení. Blbá nálada, pojem, o němž poprvé mluvil Václav Havel v roce 1997 a narážel jím na působení svého nástupce v prezidentské funkci, nezmizel. Naopak je stále všudypřítomnější a vlezlejší. Už se o něm ani nežertuje a to je zlé. Ačkoliv černý humor je stále oblíbený a říká, že situace se buď zlepší, zůstane stejná, nebo se zhorší.

Jsou to zajímavé časy, v nichž žijeme. To je také pojem. Použil ho ve své knize se stejným názvem britský spisovatel Terry Pratchett, který do života uvedl nádherný vesmír, v němž existuje Úžasná Zeměplocha. Ta se pohybuje vesmírem na zádech čtyř slonů a ti stojí na hřbetě obrovské želvy A´Tuin. Okraje Zeměplochy lemuje Krajopád, což je voda přetékajícího oceánu padající do nezměrného prostoru vesmíru. Zeměplošští vědci vysílají 3

do hlubin vesmíru želvonauty, aby zjistili pohlaví jejich nosné želvy. Na Zeměploše neznají zemské světové strany, mají pouze Střed a Okraj, zato ročních období je tam osm. A na rozdíl od Země zde skvěle funguje magie. Zřejmě díky magickým možnostem je smrt na Zeměploše antropomorfizovaná, neboli se po ní pohybuje Smrť, kostlivec v černém plášti s kápí, kosou, podle nálady modře, případně rudě svítícími očními důlky, jezdící na bílém koni Truhlíkovi a hovořící VELKÝMI PÍSMENY. Na Zeměploše se prostírá Vyvažovací kontinent, aby se z ní nestala šikmá plocha, a na něm leží Agateánská říše obehnaná zdí. V ní se používá rčení „Zajímavé časy na tebe“. Je to jedna z nejhorších tamních kleteb, což vyplývá z toho, že Agateánci jsou neskutečně slušní lidé, které by i naše nejmírnější nadávky naprosto šokovaly. Je to pochopitelné, vždyť agateánské hnutí, které usiluje o změnu vládního systému, používá revoluční hesla typu „Pokrokujme rozvážně!“, „Včasné úmrtí všem nepřátelům!“ nebo „Zvláštní úspěch provázej naše vůdce!“ „Nechť žiješ v zajímavých časech“ je ale i britské přísloví (May you live in interesting times), které je často uváděno jako překlad staré čínské kletby. Dokonce Albert Camus ji v roce 1957 připsal nejmenovanému čínskému mudrci. Navzdory přisuzovanému čínskému původu však žádná taková kletba v čínských pramenech dosud objevena nebyla. Jisté ovšem je, že pokud vám někdo popřeje život v zajímavých časech, nemyslí to s vámi vůbec dobře.

Kdo to s námi naopak myslí dobře vždy a za všech okolností, jsou naši politici. Na pár týdnů vystřídala na předních stranách novin a ve zpravodajských relacích televizních stanic covidovou pandemii předvolební kampaň. O změnu k lepTOŽ

Pravidelné testování muzejníků. Fotoarchiv MJVM šímu ale vskutku nešlo. Napadání konkurentů, hledání viníků, kbelíky špíny, náruče nadávek.

V tomto ohledu nepřišla žádná změna. Tu ovšem přinesly volební výsledky. Jestli se projeví i ve skutečném světě, v přístupu politiků k situaci v hospodářství, kultuře a celé společnosti po dvou velmi nestandardních letech života, to se teprve uvidí. Třeba se zajímavé časy změní v časy lepší.

Svět se změnil. Na hranicích států opět vyrůstají ploty. Ať už jsou zdůvodněny ochranou před pandemií, nebo uprchlíky, kteří se snaží uniknout před válkou, hladem, pronásledováním, připomíná to omezení, které si my dříve narození pamatujeme z dob světa rozděleného na Východ a Západ. Vstup do jednotlivých zemí je podmíněn negativním testem na covid, dokladem o očkování nebo dokladem o prodělání nemoci v neTOŽ

dávné době. Nemá-li cestovatel nic z toho, musí do karantény. Vznikl také nový typ mapy. Je to mapa značně proměnlivá. Státy jsou na ní barevně odlišeny podle stupně, kterým sílí nebo slábne šíření nemoci, jež lidstvu jasně ukázala, že zdaleka není nedotknutelné. Pyšný název „pán tvorstva“, který si člověk přivlastnil a kterým ospravedlňoval ničení velkých oblastí krajiny po celém světě a vybíjení celých živočišných druhů, vyšuměl jako bublinky z otevřené minerální vody. Jestli je tato pandemie varováním námi těžce zkoušené planety a její přírody, měli bychom si dát zatraceně dobrý pozor na naše další konání. Mohlo by jít o varování poslední. Příště už by totiž nemuselo být žádné příště.

Svět se změnil. Změníme se i my?

4

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Jiří Načeradský, Jazzový motiv, 1967, olej, plátno, 116 × 150 cm, Sbírka COLLETT Prague | Munich 7

Stále mladý Josef Jančář ROMANA HABARTOVÁ

Uznávaný etnograf, organizátor, vědecký pracovník, emeritní ředitel paměťových organizací, dodnes aktivní ve vědecké, koncepční, konzultační a publikační oblasti. Narodil se 16. června 1931 v Těšově u Uherského Brodu, studoval Základní odbornou školu textilní v Šumperku (1946–1948), církevní salesiánské gymnázium v Mníšku pod Brdy (1949–1950), kde došlo v dubnu 1950 k násilnému uzavření školy při Akci K, gymnázium v Uničově (1950–1951) a v Uh. Brodě (1951–1953). Na Filozofické fakultě Masarykovy university v Brně absolvoval obor národopis (1953–1958, PhDr. 1967, CSc. 1969). Pracoval jako tkadlec v Moravolenu Šumperk (1948–1950), jako odborný pracovník Slováckého muzea v Uh. Hradišti (1958–1961, 1964–1969), v roce 1969 byl ze zaměstnání vyloučen se zákazem práce v kultuře; jako vedoucí dokumentace ÚLUV Uherské Hradiště (1961–1964), odborný pracovník Krajského památkového střediska v Brně (1970–1971), pracovník přidružené výroby JZD Lipov (1972–1979), nakonec jako odborný pracovník (1979–1989) a ředitel ÚLK ve Strážnici (1990–1996), kde se zasloužil o převedení instituce pod Ministerstvo kultury České republiky, s nímž se spolupodílel na řadě koncepčních a strategických dokumentů v oblasti tradiční lidové kultury. PhDr. Josef Jančář, CSc., patří mezi nejvýznamnější vědecké osobnosti Zlínského kraje i naší země. Jeho jméno je pevně spjato se špičkovou evropskou etnologií. Je čestným členem České národopisné společnosti, nositelem Stříbrného odznaku evropské sekce CIOFF, ceny ministra kultury Artis Bohemiae Amicis. Za celoživotní vědeckou i praktickou činnost v oblasti tradiční lidové kultury, její popularizaci v mezinárodním měřítku a za významný a podstatný OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

přínos kulturnímu rozvoji regionu za rok 2008 mu Rada Zlínského kraje udělila ocenění „PRO AMICIS MUSAE“ („Přátelům múz“) a město Uherské Hradiště Cenu města 2008. Josef Jančář žije se svou ženou MUDr. Marií Jančářovou trvale v Uherském Hradišti, v ulici 28. října.

Jméno výjimečné osobnosti Josefa Jančáře je často skloňováno na stránkách vědeckých, odborných, populárně zaměřených tisků i v moderních médiích, a to nejen ve vazbě na jeho kulatá životní jubilea a získaná ocenění. Měla jsem v životě výjimečnou příležitost se s panem doktorem potkávat, proto mi dovolte tímto příspěvkem vyjádřit této významné osobnosti svůj osobní vztah. Donedávna na svižně se pohybujícím kole či v specifickém mírně nakloněném kroku, vždy s „úluváckým“ sotůrkem v ruce se mihl pod muzejními okny parku Smetanových sadů v Uherském Hradišti, a to na cestě do města, do knihovny, vždy za konkrétním promyšleným cílem. Dnes kráčí většinou s hůlkou. Jeví se ale, že se jedná o jeho společnici, se kterou je jeho rychlá chůze bezpečnější. Hůlka se spíše vznáší, než by jej podpírala.

K tomu si vesměs pobrukuje či píská a jeho úsměv na tváři dodá vždy na dobré náladě.

Doktor Josef Jančář takřka denně docházel do Slováckého muzea studovat a bádat, dohledávat aktuálnější nebo snad i zapomenuté informace, které by ozřejmily dějiny etnologie. Vždy energický, málokdy v pozastavení, spíše v neustálém pohybu, s úžasným přehledem o knižních novinkách (nejen v oboru). S nadhledem a elegancí sobě vlastní se dotazuje na publikace, které před lety věnoval muzejní knihovně, s konstatováním: „Když doma již nebylo volných polic a myslel jsem si, že je již nebudu více potřebovat.“ Je pravdou, že jeho návštěvy nejsou v současné době pravidelné, ale 6

pořád jsou plné zvídavosti a zájmu o nové oborové poznatky. Nikdy nezapomene podotknout, že je to skutečně naposled, co něco píše, ať už píší druzí, mladší… Vždy má své požadavky vypsány na lístečku, stránky ke kopírování vzorně založené… Než došlo ke „covidovému lockdownu“, byl pravidelným návštěvníkem vernisáží a výstav nejen ve Slováckém muzeu, jeho domovu nejbližšímu. Svou návštěvou vždy, pokud to jen trošku šlo, poctil společně se svou ženou zajímavé kulturní a společenské akce v celém regionu.

Josef Jančář se narodil 16. června 1931 v Těšově u Uherského Brodu. I v jeho případě platí, že zdrojem jeho pozitivního vztahu k životu se stalo rodinné zázemí a impulsem k jeho dalšímu směřování především venkovské prostředí, kde vyrůstal a kde už jako malé dítě začal vnímat a uvědomovat si specifičnost života na vesnici. Vyrůstal jako nejstarší ze šesti sourozenců a každý z nich měl své povinnosti ve všední dny i ve svátky, od dětství měl vztah k manuální práci i ke sportovním disciplínám, které pěstoval díky svému členství v tělocvičném křesťansko-vzdělávacím spolku Orel.

Krátce poté, co nastoupil Josef do školy v Uherském Brodě, ale záhy začala druhá světová válka.

V té době navštěvoval mj. farní kroužek a dostal příležitost jít studovat na nedávno otevřený salesiánský ústav v Mníšku pod Brdy. Na studia církevního gymnázia tehdy nebylo třeba vlastní financování, církevní školy v té době umožňovaly studium i chlapcům z vesnických rodin. Tato studia byla pro Josefa Jančáře velmi podnětná, zajímavá a nová. Vedle intenzivního vzdělávání, duchovní posily, byl to také sport a hudební vzdělávání. Josef hrál v dechovce na křídlovku. Na měšťanku v Uherském Brodě se jako ostatní studenti vrátil po přechodu fronty.

7

Zlínský hejtman Radim Holiš předává Josefu Jančářovi ocenění osobnost roku. Foto © Jiří Balát.

V září následujícího roku nastoupil do salesiánského církevního gymnázia v Mníšku pod Brdy. s nástupem komunistického režimu v roce 1948 byly jako první postiženy církevní školy. Salesiánské gymnázium ztratilo svou legální základnu.

V roce 1946 se mladý Josef rozhodoval se svým otcem o své budoucnosti a na jeho přání měl být elektrikářem. Při rozhodování se mu ale do ruky dostal propagační materiál s výzvou o náboru mladých do školy textilních řemesel v Šumperku.

Proto když ukončil studium měšťanské školy v Uherském Brodě, pokračoval ve studiu Odborné školy textilní v Šumperku, kde získal v roce 1948 výuční list tkalce a byl zaměstnán jako tkadlec ve zdejších textilních závodech – v podniku Moravolen Šumperk (1948–1950). Zde získával vztah k tradičním lidovým řemeslům, který později uplatnil ve své odborné a důsledné organizátorské činnosti.

V dubnu 1950 proběhla v komunistickém Československu akce K, násilná likvidace klášterů a mužských řeholních řádů, a po zásahu československé „bartolomějské noci“ ze 13. na 14. dubna OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

1950, kdy ozbrojené jednotky obklíčily řeholní domy hlavních mužských řádů a kongregací na celém území země, byli řeholníci internováni do „koncentračních“ táborů, řada vedoucích osobností byla uvězněna a církevní gymnázia byla zrušena.

Josef Jančář se tak musel vrátil zpět do práce v Šumperku, kde se začal připravovat na rozdílové zkoušky pro studium gymnázia v Uničově, neboť situace v Šumperku byla pod dohledem sekretariátu strany. V září 1950 nastoupil do sexty na uničovském gymnáziu, bydlel na faře v Šumperku a přivydělával si prací kostelníka. Tento náročný režim zvládl celý školní rok, poté využil možnosti přestoupit na domovské gymnázium v Uherském Brodě. Po návratu domů se na gymnáziu zařadil mezi členy folklorního souboru gymnázia J. A. Komenského (1952–1954) a patřil rovněž k zakládajícím členům souboru Olšava (1952–1954).

V roce 1953 ukončil studium gymnázia maturitou.

Návrat do Uherského Brodu se stal pro jeho budoucnost klíčový. V Uherském Brodě se angažoval při založení kulturního domu. Působení Josefa ve folklorním souboru gymnázia jej přivedlo na myšlenku studovat národopis v Brně. Jeho studentská léta pokračovala v etnografickém semináři Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kam jej přijímal profesor Antonín Václavík.

Stal se jedním z prvních žáků zakladatele vysokoškolského oboru, který jako první jasně, stručně a výstižně formuloval definici národopisu a v jejím duchu vychovával své následovníky. Zásadní pro něj bylo, aby se studenti nezabývali jen svým regionem, ale dokázali vidět věci v souvislostech a v evropském kontextu.

Rozvoji souborového folklorismu se věnoval od studií, v Brně působil v místním Slováckém OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

krúž­­ku (1953–1958), byl krajským náčelníkem pro přípravu veselice krojovaných skupin na 1. celostátní spartakiádě Československa (1954–1955), přestože nebyl politicky aktivní. Na studiích byl pověřen komplexním zpracováním oblasti Kopanic, kde celoročně prováděl terénní výzkumy. Toto území a lidé v něm ho natolik zasáhli, že si vybral jako téma diplomové práce materiální kulturu moravských Kopanic. Josef Jančář dokončil studia v roce 1958 jako promovaný etnograf (1953–1958; PhDr. 1967; CSc. 1969).

Jako jeden z prvních žáků profesora Václavíka měl soustavně na paměti, že etnografie je věda o lidu, jeho životě a jeho kultuře, kterou věrně a kriticky zachycuje, ale současně také kriticky vykládá, jak ve všech zevních vztazích, tak ve vývoji a rozvoji, aby závěrem stanovila obecné tendence vývoje… (Václavík: 1959).

V době studií v Brně se Josef seznámil se svojí ženou a v roce 1956 se oženil. Rodina se usadila v Uherském Hradišti a Josef získal místo odborného pracovníka ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti, kam odešel z podnětu svého profesora (1958–1961). Zde navázal na Václavíkovo krátkodobé působení po roce 1940 a pokračoval v jeho vizích vybudovat z muzea studijní ústav lidové kultury na Moravě na základě řešení vědeckých záchranných a osvětových úkolů. Navázal tak na jeho sběratelskou a muzejní činnost.

V roce 1959 v muzeu inicioval vydání odborného sborníku Slovácko, v letech 1964–1969 zastával funkci ředitele, ale jako odborný pracovník Slováckého muzea se podílel také na organizaci národopisných slavností okresu Uh. Hradiště (Dolňácké slavnosti v Hluku, Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově) a byl rovněž členem hlavního výboru i na organizaci MFF ve Strážnici (1964–1969).

8

V odborném a vědeckém zájmu se zaměřil hlavně v ediční činnosti na součinnost s významnými odborníky, např. Václavem Frolcem, Dušanem Holým, Oldřichem Sirovátkou, Josefem Tomešem, Karlem Pavlištíkem, Josefem Vařekou, Jaroslavem Kramaříkem, Jánem Podolákem, Adamem Prandou a dalšími etnografy z Prahy, Bratislavy i ze zahraničí. Pozornost zaměřil především na podporu publikační, výstavní a výzkumné činnosti (např. ediční řada Kultura a tradice, řada Technologie lidové výroby), inicioval vzájemné výměny výstav s balkánskými zeměmi, při nichž diplomaticky využíval institutu mezivládních kulturních dohod.

V roce 1961 přijal místo vedoucího dokumentace a výzkumného pracovníka Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti (1961–1964), kde úzce spolupracoval se zakladatelem střediska, architektem a etnografem Vladimírem Boučkem. V nově zbudovaném oblastním středisku nabyl při četných výzkumech a při dokumentaci tradičních lidových technologií cenné zkušenosti. Zaměřil se hlavně na dokumentaci v terénu uchované rukodělné technologie související se zpracováním dřeva, hlíny a vláken, k nimž měl už z mládí prioritní vztah a technické procesy osobně ovládal; díky této práci se dostal do zahraničí.

Vedle odborné a publikační činnosti se zapojil do přípravy Dolňáckých slavností v Hluku, Kopaničářských slavností ve Starém Hrozenkově a Strážnických slavností ve Strážnici.

Do Slováckého muzea v Uh. Hradišti se zpět vrátil v roce 1964 a jako ředitel se věnoval zřízení i nové galerie ve výjimečném barokním objektu Staré pošty, z něhož se měl stát pionýrský dům.

Nově připravená expozice a její slavnostní otevření v červnu 1964 objekt pro muzeum zachránilo.

9

Josef Jančář. Foto © Jiří Balát.

60. léta Josefa Jančáře pařila k vysoce tvůrčím a úspěšným. Do muzea přijížděly významné osobnosti, které byly navázány na odbornou radu muzea, v níž zasedal i přítel Jančáře, Vladislav Vaculka. Mezi přátele muzea se zařadili např. spisovatelé Ludvík Vaculík a Kundera. Situace se ale koncem 60. let 20. století přiostřila a osobnosti společenského života byly pro své názory po roce 1968 pronásledovány. Na tento seznam byl zařazen i Josef Jančář, což mělo za následek, že byl v roce 1969 propuštěn za nepřátelský postoj k socialistickému zřízení. V roce 1968 navíc dokončil kandidaturu v Brně na téma tradiční zemědělství na Moravě. Z děkanátu mu bylo sděleno, že mu byl udělen titul kandidát věd, který mu byl přiznán až za dlouhých dvacet let. Jančářovo úspěšné působení bylo narušeno v roce 1970, kdy byl z funkce ředitele muzea odvolán se zákazem práce v obOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

lasti vědy a kultury. Díky přátelům z uměleckých kruhů nalezl záhy práci v organizaci architektů a zastával funkci tajemníka Komise pro přípravu mezinárodní konference architektů k problematice výstavby muzeí v přírodě v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Brně (1970–1971), pro kterou připravil výstavu Lidová architektura v Československu. Z pozice sekretariátu okresního výboru KSČ v Uherském Hradišti byl ale odvolán. Po třech letech mu Slávek Volavý, ředitel Ústavu lidové kultury ve Strážnici, nabídl spolupráci. Protože Josef nesměl pracovat v oblasti kultury, zprostředkoval mu Volavý zaměstnání v JZD Lipov (1972–1979), kde se mu podařilo udržovat kontakty s odborníky, kolegy i lidovými tvůrci a zúročit znalosti materiální kultury a tradičních výrobních technologií. Pracoval odtud ve prospěch vybudování muzea v přírodě. Josef Jančář měl v družstvu svou pracovní četu, která se podílela na investičních akcích v regionu.

Po nuceném odchodu z muzea do zemědělství obnovil činnost FS Lipovjan v Lipově (1971–1979).

Odborné a odborně poradenské činnosti nejen v oblasti souborového a festivalového folklorního hnutí, ale i ve výtvarném folklorismu se začal znovu věnovat po nástupu do ÚLK ve Strážnici. Získané poznatky a hodnocení, která tematicky tvořila jen jednu část jeho profesionální dráhy, publikoval v řadě studií, recenzí a televizních pořadů.

V roce 1979 zemřel etnograf dr. Josef Tomeš, který pracoval na vybudování skanzenu ve Strážnici. Josef Jančář dostal nabídku pracovat jako odborný pracovník v Ústavu lidové kultury ve Strážnici (1979–1989), což mu opět vyjednal v rámci OV KSČ ředitel Slávek Volavý. Mohl tak opět pokračovat v dokumentaci tradičního zemědělství, na scénářích výstav, expozic, na základě zkušeností OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

z Lipova se věnoval historii budování JZD na Hodonínsku. Úsilí tohoto období zúročil vydáním monografií věnovaných tradičnímu zemědělství a lidové umělecké výrobě na Moravě a důsledněji se věnoval teoretickým oborovým otázkám, především ve vztahu k budování muzeí v přírodě.

Po roce 1989 byl Josef Jančář na základě konkurzu jmenován ředitelem Ústavu lidové kultury (1990–1996), který se mu podařilo zařadit mezi instituce přímo zřizované ministerstvem kultury a transformovat jej v národní ústav.

Po dobu řízení NÚLK byl prezidentem České národní sekce CIOFF (Conseil International des Organisations de Festivals de Folklore et d‘Arts Traditionnels, Mezinárodní organizace pořadatelů festivalů folkloru a lidového umění). Národní ústav se stal sídlem sekce CIOFF (nevládní organizace UNESCO pro folklorní festivaly), podařilo se mu posílit úsek vědy a výzkumu (např. projekty v oblasti videodokumentace lidových řemesel a lidové umělecké výroby, lidových tanců v České republice, projekt Nositelé tradice atd.).

Díky svému jazykovému vybavení a odborným znalostem reprezentoval úspěšně Českou republiku na mezinárodních konferencích a sympoziích. Zasloužil se nejen o rozvoj oboru, ale také o šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. Má výrazný podíl na úspěších České republiky v oboru tradiční lidové kultury v mezinárodním měřítku, zejména ve spolupráci našeho státu s organizací UNESCO. V roce 1996 ve svých pětašedesáti letech odešel do důchodu. S NÚLK Strážnice spolupracuje dodnes. Doktor Josef Jančář se podílel na řadě studií, recenzí, odborných publikací, připravoval scénáře výstav a expozic, televizních pořadů.

Ve svém věku je v obdivuhodné fyzické i duševní kondici a stále se zajímá o vybrané jevy spo10

lečenského a kulturního života minulosti i současníků se svou věrnou ženou a rodinou, která je mu celoživotní oporou, díky které má sílu dělat stále něco nového, smysluplného, co těší nejen jeho, ale přináší užitek, radost a prospěch nám všem.

Josef Jančář převzal 2. září 2021 ve Zlíně z rukou hejtmana Radima Holiše ocenění Osobnost roku 2020 ve Zlínském kraji.

Přátelům múz…

Nominovaní na cenu Laureát Pro Amicis Musae 2018 . Foto © Jiří Balát.

ZUZANA FIŠEROVÁ

V našem kraji žije řada osobností, které přispívají k jedinečnému kulturnímu rozvoji zlínského regionu nad rámec běžných pracovních povinností a zaslouží si naše uznání. Proto jsme navázali na dlouholetou tradici udělování prestižní ceny Zlínského kraje, která nese příznačný název PRO AMICIS MUSAE – Přátelům múz. Zlínský kraj je výjimečný i tím, že je neuvěřitelně bohatý kulturní rozmanitostí, která se nerodí sama od sebe, ale je výsledkem neutuchajícího pracovního a zájmového nasazení a kreativity zdejších lidí.

Osobnosti, které obohacují všednost plynoucích dní, si určitě zaslouží uznání. Obvykle jsou to nenápadní a skromní lidé, ale v oblasti různých kulturních žánrů jsou známí a respektovaní.

Už samotné nominace jsou oceněním. Jako radní pro kulturu a školství obdivuji, jaké obory uměleckých činností, originální nápady, rozsáhlé kulturní aktivity, tvořivost a nadšení pro dobrou věc a ve veřejném zájmu nás obklopují. Od roku 2004, kdy byla cena udělena poprvé, do letošního roku 2021, který se chýlí k svému závěru, to bylo celkem 149 nominací, z nich se laureáty stali divadelnice Ludmila Cápková, etnograf a znalec lidové 11

kultury PhDr. Jaroslav Štika, CSc. (2004), etnograf, choreograf, tanečník, publicista a propagátor tradiční lidové kultury PhDr. Karel Pavlištík, CSc. (2005), spisovatel a politik Pavel Hejcman (2006), literární kritik a editor Mojmír Trávníček (2007), vědecký pracovník, etnograf, organizátor, emeritní ředitel paměťových organizací PhDr. Josef Jančář, CSc. (2008), akademický sochař Otmar Oliva (2009), archeoložka Mgr. Helena Chybová (2010), publicista, scenárista, organizátor a propagátor kultury Mgr. Jiří Severin (2011), zpěvačka Eva Urbachová (2012), právník, spisovatel a divadelník JUDr. Josef Holcman a skladatel a hudebník Václav Maňas (2013), novinář, publicista, scenárista a folklorista PaedDr. Jiří Jilík (2014), etnografka, choreografka, choreoložka a popularizátorka lidové kultury se specializací na lidovou architekturu a oděv PhDr. Věra Kovářů a popularizátorka lidových písní, zpěvačka Vlasta Grycová (2015), lékařka, popularizátorka UNESCO Kroměříž MUDr. Eva Nováková (2016), hudebnice, pedagožka, popularizátorka cimbálů Růžena Děcká (2017), historička umění a popularizátorka památkového fondu kraje PhDr. Jana OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

PRO AMICICIS MUSAE MIROSLAV PLEŠÁK

Jiří Pavlica získal ocenění v roce 2020. Foto © Jiří Balát.

Spathová (2018), herec Boleslav Polívka (2019), skladatel a hudebník Mgr. Jiří Pavlica (2020). Vedle titulu Laureát udělil v minulých letech hejtman Zlínského kraje mimořádně také Pamětní medaile za mimořádné celoživotní hudební počiny a Vyznamenání ZK II. stupně, případně Zvláštní ocenění hejtmana In memoriam.

Hodnocení v roce 2021 nebylo vůbec snadné a odborná komise měla před sebou nominace následujících osobností: prof. Mgr. Jan Gogola – vysokoškolský pedagog, divadelní a televizní dramaturg, Velehrad; PhDr. Jiří Langer, CSc., Rožnov pod Radhoštěm – etnograf, popularizátor tradičního stavitelství a architektury; PaedDr. Oldřich Páleníček, Šumice – výtvarník; PhDr. Blanka Rašticová, Uherské Hradiště – historička, popularizátorka památkového fondu; Josef Ruszelák, Zlín – výtvarník; PhDr. Antonín Sobek, Uherské Hradiště – sociolog, filantrop, emeritní ředitel; Jiřina Sousedíková, Vsetín – folkloristka; Jana Tomečková, Zlín – herečka; Jan Vančura, Staré Město – folklorista, zpěvák a hudebník.

Ocenění pro rok 2021 získal výtvarník Josef Ruszelák.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Rada Zlínského kraje za letošní rok udělila cenu PRO AMICICIS MUSAE malíři a grafikovi Josefu Ruszelákovi za významný a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu.

Těžko někdo dokáže charakterizovat Josefa Ruszeláka a jeho dílo výstižněji než jeho kamarád, nedávno zesnulý dramaturg prof. Miroslav Plešák.

Předkládáme proto jeho řeč z vernisáže ve zlínské Alternativě z 29. září 2008: Od chvíle, kdy jsme se s Josefem Ruszelákem blíže seznámili, bylo to někdy v roce 1971 v někdejším Divadle (těžce) pracujících, jak jsme tomu říkali, jsem zpoza buku sledoval všechny jeho teritoriálně dostupné výstavy; u některých jsem fungoval jako konzultant, ale ani jednu jsem nezahajoval. A rovnou – prý – tato má být bilanční.

To slovo je podezřele relativní. Raději mám následující historku: Když slavil T. G. Masaryk šedesátiny, všichni mu blahopřáli k úspěšnému završení kariéry. Oslavenec odpověděl, že jim nerozumí, protože se teprve chystá začít. Všichni se smáli vtipnému bonmotu, ale pan profesor nemluvil do větru. Psal se rok 1910 a za osm let se stal československým prezidentem.

Ne že bych něco podobného přál Josefovi. Je kamarád. Ale na žádné bilancování ani v jeho případě nevěřím. Proto si dovolím prohodit jednu samohlásku a pokusím se rehabilitovat. Slovo velmi podobné: místo bilancování – balancování.

Nevím, proč si ten pojem vysloužil pověst čehosi pochybného. V Akademickém slovníku cizích slov z roku 1998 se doslova uvádí, že balancování je „vyvažování předmětů, vlastního těla nebo part12

nera v různých rovnovážných postojích, polohách apod., zejména při akrobatických cvičeních“.

Josef Ruszelák jako akrobat?

Je absolutně spolehlivý, drží slovo, plní termíny. Pracoval jsem s ním na mnoha publikacích a jeho důslednost, vytrvalost, dotahování věcí až do oboustranného fyzického vyždímání je normou. Mnozí z přítomných by to mohli potvrdit.

Není v tom jen hledání čistoty, vyrovnanosti, cit pro detail. Od mnoha grafiků, upravujících tiskoviny, se Josef Ruszelák liší tím, že ho zajímá obsah. Že čte to, co upravuje, a že se snaží jako výtvarník rezonovat s podstatou textu. Nebo přiblížit se charakteru divadelní inscenace, kterou poznával zevnitř. Ostatně pro mne jako dramaturga byl vždy cenným partnerem a také režiséři, jako Alois Hajda, Miloš Hynšt nebo Zdeněk Kaloč, ho považovali za člena týmu. Není i tento smysl pro smysl a řád věcí balancováním, vyvažováním obecné tendence k destrukci hodnot?

Na prvních obrázcích, které jsem od něho viděl, jsou akrobati, klauni, artisti. Svět dovednosti a fantazie, vzpírající se zákonům gravitace a stability. Od té chvíle ve mně zrálo (až dozrálo) přesvědčení, že Josef má duši dítěte. Filmový režisér Ejzenštejn pro takové kumštýře vymyslel titul „Jeho Veličenstvo Dítě“ a ve své studii o Chaplinovi hovoří o „daru dětského vidění, který dospělí ztratili jako navždy ztracený ráj“. Nacházím tento ráj v Ruszelákových pracích všech jeho období.

V hravých klaunech, v důvěřivé poetice milostných motivů, ve stylizovaných květech, k nimž se svýma velkýma očima skláněl, i ve větvích stromů, k jejichž závratným výšinám hlavu zvedal, upínaje se v nejtěžším období svého života k tomu, co je za nimi. Ostatně touha vzlétnout patří k největším dětským přáním.

13

Josef Ruszelák překvapen vnučkou Arletkou. Foto © archiv J. R. Dále tvrdím, že Josef Ruszelák je dobrodruh.

Dokonce v několika kategoriích.

Tato výstava nejlépe dokumentuje žánrovou mnohočetnost, neposednost jeho tvoření. Olejomalba, grafické soubory, kombinace různých technik, originální reliéfní tisky, které Ludvík Kundera nazval „bílá na bílé“, jejich zvětšené reprodukce, hra s ohněm ve fotografickém cyklu, užitá grafika – knižní publikace, ilustrace, plakáty, divadelní programy…

Dobrodruh Josef rád putuje po světě. S žádnou cestovkou, ale po vlastní ose. Obdivoval jsem jeho OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

níkem Listopadem atd. Ale Jožkovo cestovatelské dobrodružství nad jiné – sbírka básní Ludvíka Kundery Vzpomínka na města, kde jsem nikdy nebyl, k níž se tak úžasně hodily slepotisky. A putování zatím poslední, kterému zcela propadl – spolupráce s Miroslavem Zikmundem na výboru z cestovatelských deníků H+Z. Když o tom hovořil, měl jsem pocit, že tam s nimi byl. Nebo ještě je.

Mé nebilanční balancování nad Josefem Ruszelákem je u konce. Mnohokrát mne překvapil tím, do čeho se ve svém ateliéru pouští. Ale image věčného dítěte a dobrodruha důvěryhodně stvrdil, když před pár lety začal mezi drobotinou chodit do základní umělecké školy, aby se naučil hrát na zobcovou flétnu. Je v tom velký kus odvahy, kterou mu můžeme závidět.

Tradiční a umělecká tvorba Zlínského kraje – práce se dřevem ROMANA HABARTOVÁ

Josef Ruszelák, Klauni, suchá jehla, 1967. Foto © archiv J. R. kuráž – a taky jeho ženy Jarmily – vydat se ve škodovce s vážně nemocným synem Michalem, který by zrovna dnes měl svátek, na dobrodružnou cestu po Evropě. Naplnila se jim touha vidět ji společnýma chlapeckýma očima.

Když už jsem připomněl Jarmilu, napadá mne, že nebýt jí, Josef by tu balanc leckdy neustál. Spolehlivě jistící parťačka. Nebo anděl? Klobouk dolů.

Ameriku absolvovali v kuriózním kočovném karavanu. Byla tu samozřejmě Paříž, Lisabon s básOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Vzít kousek dřeva a proměnit jej v užitečný předmět dokázaly upracované ruce venkovského lidu.

Ruce zvyklé na těžkou práci uměly i do té nejobyčejnější věci vložit kus své duše, uměly jí vdechnout život a půvab…

Zlínský kraj je rozmanitý region, na jehož území se setkávají významné národopisné celky, kterými jsou Slovácko, luhačovické Zálesí, Valašsko, Haná a Záhoří. V mnoha ohledech je Zlínský kraj jedinečný, zejména pro svou nezastupitelnou kulturní a historickou rozmani14

tost, nepřeberné množství lidových, zvláště pak folklorních tradic s osobitými rysy, i pro unikátnost artefaktů tradiční rukodělné výroby, jež se staly součástí národního kulturního dědictví regionu. Na území našeho kraje je vysoká koncentrace místních tradic a zvyků, a to jak v podobě hmotného, tak nehmotného kulturního dědictví, které se podílejí na vytváření svébytné kulturní identity regionu. Je to kraj, na jehož území aktivně působí nejvíce těles (přes 400 subjektů, souborů, muzik, sborů) zájmové umělecké činnosti v oblasti folkloru a zrovna tak také nejvíc folklorních festivalů v České republice (každoročně jde o více než 30 velkých festivalů). Stranou nezůstávají místní zvyky a obyčeje v rámci celého obyčejového roku.

Zlínský kraj je také z tohoto důvodu označován za baštu folkloru. Přítomnost místních tradic a jejich projev v podobě pravidelných kulturních akcí a aktivit dětských i dospělých folklorních souborů, sborů a muzik, aktérů tradičních řemesel a paměťových institucí či odborných sdružení poukazuje na to, že na území Zlínského kraje je jejich přítomnost každodenně nezastupitelná a díky aktivitám uváděných subjektů se otevírají příležitosti pro rozvoj a uchovávání tradiční rukodělné výroby v regionu.

Ale covidové období udělalo všem zásadní čáru přes rozpočet… O to více bychom se měli zamyslet nad záchovnými opatřeními, která se snažil tým odborníků definovat v Koncepci účinnější péče o tradiční rukodělnou výrobu ve Zlínském kraji na léta 2018–2025, jejímž hlavním cílem je zajistit péči a pomoc při zachovávání hodnot zdejších tradičních řemesel, lidového umění a lidové kultury, osvěta, popularizace a praktické přiblížení tradičního řemesla mladší generaci.

15

Bez cílené podpory zájmu o tradiční a umělecká řemesla a na něj navazujícího kreativního vzdělávání se nám to nepodaří. Nezbytné je začít urychleně pracovat na rozvoji kreativního myšlení žáků, a to již od předškolního věku. S rukodělnou činností se dnešní děti doma setkají sporadicky, proto je doslova nutné, aby byla ve výuce ve školách všech typů a stupňů zajištěna přítomnost profesionálů reprezentujících kulturní, tradiční, umělecká kreativní odvětví. Estetika jako přirozené vnímání všeho kolem nás, s citem pro krásu, jako filozofická disciplína zabývající se krásnem a jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z uměleckých i přírodních výtvorů stále více pokulhává.

Potenciál Zlínského kraje je v tomto ohledu naprosto mimořádný. Řada těchto aktivit se soustavně děje, ale jaksi nenápadně, individuálně, bez potřebné osvěty a zviditelnění. Stále více se odpoutáváme od svých kořenů, ale bez znalostí místa, kde jsme doma, a jeho hodnot, které místní prostředí představuje, nemáme šanci, aby se k nim nastupující generace hlásila a místní hodnoty utvářela a posilovala. K tomu nám mohou skvěle posloužit i aktivity v oblasti tradičních řemesel.

Přirozené vzdělávání k umění s využitím uměleckých oborů a kreativních odvětví, rozvoj znalostí, dovedností a technologických postupů, které vedou k osvojení základů různých tradičních, uměleckých a kreativních oborů, je tou nejzákladnější cestou k tvořivosti lidstva v hmotné i duševní sféře. Pojďme tedy tvořivosti/kreativitě (z lat. creo = tvořím) nebo také invenci (z lat. invenio = nalézám, objevuji) vstříc. Pojďme znovu objevit schopnosti našich lidí, kteří ovládají a jsou schopni a ochotni předávat uměleckou, vědeckou a další tvůrčí činnost. Jen kreativně vzdělaný člověk je OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

schopen tvořit, vynalézat a přicházet s tvůrčím potenciálem, který sám o sobě umí hledat a nalézat řešení problémů, umí přinášet nové, objevné a originální myšlenky, díla a činy.

A vůbec nevadí, že to nebude vesmírná loď, ale třeba „jen“ vlastnoruční oprava židle nebo štípaná holubička. Pojďme se pochlubit umem našich lidí napříč Zlínským krajem, v naší zemi, upozorněme na tyto hodnoty schopných pracovitých rukou a moudrých hlav v zahraničí.

Zlínský kraj má velký potenciál stát se národně i mezinárodně významným prostorem pro setkávání tradičních kultur, právě v oboru řemesel, lidového umění a kulturního kreativního odvětví se zapojením do Sítě kreativních míst UNESCO. Je před námi výzva Národního plánu obnovy. Byla by velká škoda promarnit tuto šanci.

Zlínský kraj přistoupil už v roce 2011 k oceňování lidových tvůrců ve svém regionu. Deset let uděluje titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje. Za tuto dobu je to do dnešního dne 40 talentovaných tvůrců, kteří na území Zlínského kraje žijí, rozvíjejí mimořádný tvůrčí potenciál, vytvářejí mistrovská díla, která obohacují všední i sváteční chvíle našeho života či zpříjemňují potřeby našich domácností. Rok 2020 se složitou pandemickou situací byl právě pro tyto tvůrčí osobnosti, jejichž výdělek je zcela závislý na konání nejrůznějších festivit, na vlastní prezentaci a prodeji zboží na trzích, jarmarcích a festivalech, obzvláště náročný.

Kulturní a společenské akce se nekonaly, tvůrci neměli proč ani komu nabízet a prodávat… Je dokonce možné, že někteří z nich budou muset své řemeslo tzv. pověsit na hřebík. Pro ty, kdo v minulosti obdrželi národní titul Nositel tradice lidových řemesel, připravilo ministerstvo kultury a jeho odbor regionální a národnostní kultury v čele s ředitelkou OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Zuzanou Malcovou dotační titul Stipendium ze státního rozpočtu na tvůrčí nebo studijní účely na rok 2020 právě pro držitele ministerského ocenění jako podpůrný krok k podpoře jejich řemesel.

Rozhodli jsme se postupně přiblížit našim čtenářům výjimečné kreativce – Mistry tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje a první díl seriálu je věnován mistrům, kteří pracují se dřevem, které patřilo v tradiční lidové výrobě k nepostradatelným materiálům, sloužilo k rozdělání ohně, jako zdroj tepla a obživy, k úpravě a přípravě pokrmů, ke zhotovení příbytků a přístřešků, k výrobě pracovních nástrojů, nářadí a předmětů, které byly potřebné v domácnosti a v hospodářství, od těch nejjednodušších k technologicky náročnějším. Jen některé dřevěné předměty jejich zhotovitelé zdobili. Vedle praktické funkce pak výrobky nabývaly dalších významů – sloužily jako insignie určitých profesí, byly znakem výsad, zobrazovaly ochranné symboly, které působily na blaho majitele předmětu. Výzdoba splňovala původně i funkci zpevnění předmětu, napomáhala k jeho praktičnosti, k lepšímu uchycení, kultivovala tvar. Od ryze funkčních prvků a výzdoby se pak začaly odvíjet další výzdobné prvky.

MISTR TRADIČNÍ RUKODĚLNÉ VÝROBY ZLÍNSKÉHO KRAJE 2012 JIŘÍ MACHANÍČEK, UHERSKÉ HRADIŠTĚ: PRÁCE SE DŘEVEM/SEKERNICTVÍ – TESAŘSTVÍ Jiří Machaníček se narodil v roce 1951 v Uherském Hradišti. Vyučil se truhlářem, pokračoval nástavbou na Středním odborném učilišti a průmyslové škole dřevařské v Bystřici pod Hostýnem. Od roku 1972 pracoval jako dřevorubec, manipulant, nákupčí kulatiny a tesař u Státních lesů Strážnice. Zde získal zkušenosti z prvovýroby (znalost 16

vlastností dřeva, vhodnost použití) od posledních skutečných mistrů – bednářů z Polešovic, kolářů Adamíků z Nedakonic, a hlavně trokaře Jiřího Oláha z Ostrožské Nové Vsi, od kterého se naučil všechny techniky opracování. Další zkušenosti se zpracováním ohýbaného dřeva získával v ateliéru sedacího nábytku architekta M. Navrátila.

Od roku 1980 spolupracoval s ÚLUV ve Strážnici.

V roce 1989 se osamostatnil a zřídil si vlastní dílnu.

Začal se věnovat výrobě, opravám a restaurování nábytku, dřevostaveb, lodí a technického zařízení.

Specializoval se na stylové vinohradnické vybavení typické pro region jižní Moravy. Zvládal technologii ručního řezání závitů ve dřevě. V letech 1995– 1997 obnovoval tradiční ochozové budky pro Lesní správu Strážnice v revíru Radějov. Obnova těchto specifických lesních staveb probíhala podle dochovaných dobových fotografií a archivu lesních správců panství. V posledních letech se podílel na obnově větrného mlýna v Jalubí a ve Starém Poddvorově, spolupracuje s Národním technickým muzeem, Parkem Rochus a obcemi. Realizoval stavbu repliky ochozové budky a rekonstrukci hájenky v CHKO Bílé Karpaty v obci Radějov s využitím tradičních postupů.

Sekernictví je řemeslo, které má specifické postavení mezi řemesly zpracovávajícími dřevo. Je velmi staré a souvisí s mlýny a jejich zařízením, včetně staveb vodních kol a mlýnských strojů. Originální konstrukce vyžadovala osobité řešení vnitřního palečnicového kola a soukolí, zpřevodování celého vnitřního mlecího zařízení. Sekerníci museli vše vymyslet, spočítat a pak sami vyrobit. Patřili mezi mistry mistrů, byli předchůdci budoucích strojních inženýrů. Proto byli chováni v úctě a mnohdy měli privilegované postavení. Poptávka po sekernických výrobcích vyvrcholila v devatenáctém století. Dnes 17

Mlýn, dílo Jiřího Machaníčka. Foto © archiv autora.

Jiří Machaníček při montáži perutí Foto © archiv autora. jejich um a dovednost můžeme obdivovat v některých skanzenech a při restaurování technických objektů, podléhajících památkové péči.

Při své práci používá různé sekery – širočiny, teslice, hlavatky, pobíječky, dlabačky, odkalovačky. Typická sekernická sekerka měla topůrko zahnuté do jedné strany podle toho, zda byl sekerník levák či pravák. Dále používá rámové či obloukové pily, na řezání velkých kusů pak velké dvouruční pily. Pracuje s rovnými a oblými pořízy. K vrtání velkého množství otvorů se použíOZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

vají sady nebozezů nejrozličnějších tvarů a velikostí. K dokončování práce využívá hoblíky s noži různých tvarů, hrubých či hladících, sady dlát – rovná, půlkulatá, kosá nebo štychovací, sady paliček a kladívek, rozličných hmotností a velikostí – k pobíjení či zatloukání palců, kolíčků apod., měřicí pomůcky – sady kružidel, úhelníky a různé rovné míry, šablony a formy, kolíky, brousky či želízka, kročky k rozměřování palců a další.

Jiří Machaníček spolupracuje se Středním odborným učilištěm v Uherském Hradišti, obor truhlář, s kolegy v oboru houslař, kde získal přesnou znalost akustiky různých druhů dřeva, s majiteli vodního hamru v Brně, kde předává zkušenosti a znalosti spojené s výrobou převodového ústrojí.

Mistr vyrábí veškerý dřevěný sortiment na zakázku: dřevostavby, dřevěné mostky, lávky, repliky a renovace pohonů – vodní pily, hamry, mlýny. Do jeho sortimentu patří pergoly, bazénová mola, terasové podlahy, fasádní obklady, parky, rámování, restaurování nábytku i dřevěných prvků staveb, repliky a restaurování historických dveří a oken v souladu s požadavky památkářů a jiné.

Jeho výrobky najdeme ve vybavení několika dětských hřišť po celé České republice a v menších dřevěných stavbách.

MISTR TRADIČNÍ RUKODĚLNÉ VÝROBY ZLÍNSKÉHO KRAJE 2013 BOŽENA VRÁŽELOVÁ, NOVÝ HROZENKOV: PRÁCE S DŘEVEM/DŘEVĚNÉ ŠTÍPANÉ HOLUBIČKY Božena Vráželová (1945) žije v Novém Hrozenkově. Vystudovala Střední zemědělsko-technickou školu v Rožnově pod Radhoštěm, ale oboru zemědělského technika se nevěnovala dlouho. Nástupem na mateřskou dovolenou se k němu již nikdy nevrátila. Od roku 1965 se věnuje řezbářství.

OZVĚNY ZLÍNSKÉHO KRAJE

Božena Vráželová s malou holubičkou. Foto © archiv autora.

Zásadním způsobem ji ovlivnil její otec, Josef Michalčák, Mistr uměleckého řezbářství (titul obdržel v roce 1973), který ji naučil kromě štípaných holubiček i výrobu dalších figurek ze dřeva. Sortiment nejprve představovaly drobné dřevěné miniatury zvířátek a domečky pro družstvo Lipta v Liptále, později ji zapojil do spolupráce na výrobě čelních stěn kukačkových hodin pro družstvo Zlatník v Opavě. Spolupracovala s profesorem Karlem Langrem a podle jeho návrhů dřevěných valašských figurek vyráběla např. figurky pávů a kohoutů. Její otec se dále věnoval řezbářským pracím a holubičky se staly doménou Boženy Vráželové.

Dodávala je Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a dlouhodobě je zpracovávala pro Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti. V roce 1981 získala cenu za nejlepší výrobek lidové umělecké výroby ve své kategorii a titul Pracovník lidové umělecké výroby. Od roku 1999 zhotovuje holubičky z jednoho kusu dřeva.

Pro jejich hotovení využívá přirozených vlastností dřeva, ohýbání a štípání, tzn. rozdělování dřeva přírůstové dřevní hmoty po vláknech – tzv. létech.

18