Rozhovor s radní Zlínského kraje pro kulturu a školství

Zuzanou Fišerovou

ROMANA HABARTOVÁ

Vážená paní radní, v současné době se v souvislosti se Zlínským krajem často skloňuje jedna ze zlínských vil, která je v majetku Zlínského kraje. Jde o vilu Dominika Čipery. Můžete nám ji více přiblížit?

Čiperovu vilu můžeme dle odborníků na slovo vzatých označit jako nejzachovalejší příklad architektonického konceptu ředitelských vil firmy Baťa – a to jak v exteriéru, tak v interiérech. Má pro Zlín a celý region stejný význam jako Müllerova vila pro Prahu nebo vila Tugendhat pro Brno.

Nabízí nám doposud nevyužitý potenciál stát se vedle Památníku Tomáše Bati a Správní budovy číslo 21 významnou a atraktivní perlou krajského města, a to nejen architektonickou, ale i z historického hlediska. Je to doklad zlínského pozdního funkcionalismu, který bychom mohli přirovnat k anglickému venkovskému sídlu. Autorem je architekt Vladimír Karfík.

Kdy byla tato vila postavena?

Stavba vily byla zahájena na začátku druhé světové války, v roce 1939, dokončena byla v roce 1942. Její součástí je rozsáhlý zahradní areál s domkem pro zahradníka a vrátného.

Ve té době byly právě podle návrhů architekta

Karfíka stavěny vily dalších významných představitelů firmy Baťa. Svým velkorysým půdorysným i materiálovým řešením, citem pro detail, stejně jako citlivým zasazením do okolní přírody je v tomto kontextu Čiperova vila opravdu výjimečnou.

V roce 2002 byly vila se zahradou zapsány na Seznam nemovitých kulturních památek

Kdo byl vlastně Dominik Čiperova?

Byl to jeden z hlavních ředitelů firmy Baťa, později také starosta Zlína a na čas i ministr veřejných prací. Byl nejbližším spolupracovníkem Tomáše Bati a lze jej brát jako nejmenovaného generálního ředitele firmy. V době rostoucího ohrožení republiky před rokem 1939 se rozhodli baťovští ředitelé investovat své finanční prostředky do stavby vlastních sídel, pro které si nakoupili parcely v tehdy ještě okrajových částech Zlína. Rodina Čiperova ale nakonec v komfortní vile nežila dlouho.

V září roku 1945 museli dát k dispozici vilu i s pozemky a domkem vrátného Podpůrnému fondu n. p. Baťa a v roce 1947 ji danému fondu byli nuceni darovat. Čiperova vila zůstala ojedinělým projevem funkcionalistického a internacionálního uvažování významného československého archi- tekta Vladimíra Karfíka v meziválečné éře. Objekt navrhl s velkou invencí podle přání klienta, a přestože nese stylovou spřízněnost s anglickými venkovskými sídly v klasickém duchu, stále je tu čitelný specifický a jedinečný čistý charakter firemních staveb.

Kde ji najdeme? Vila je prázdná?

Aniž to tak dnes vnímáme, vila je posazena na dominantním nejvyšším místě svahu pod lesem. Vynikala tím oproti dalším Karfíkovým ředitelským vilám (Hlavničkově, Vavrečkově či Malotově) výměrou a kvalitou pozemku, počtem i velikostí místností, ale i celkovým architektonickým řešením. Je také dodnes nejzachovalejším příkladem těchto ředitelských vil firmy Baťa jak v exteriéru, tak v interiérech. Vilu s velkorysou zahradou či parkem najdeme na severozápadním okraji města Zlína, pod Domovem sociálních služeb Burešov na Vršavě. Kontext plenéru a zahrady pro vlastní stavbu je velmi důležitý, ba dokonce je zásadní. Stavby a zahrada tvoří neoddělitelný celek, byly koncipovány jako komplex, jako jedna modernita. A s tím pracujeme v rámci nového úspěšného projektu.

Jaký je tedy záměr Zlínského kraje s tímto objektem?

Chceme vilu zrekonstruovat tak, aby se stala otevřenou a přístupnou široké veřejnosti, včetně celého přírodního areálu. Přejeme si, aby tak v tomto duchu v budoucnu pulzovalo Kulturní a kreativní centrum Čiperka – Čiperův institut pro edukativní, rozvojové a kreativní aktivity. Aby v tomto objektu byla vždy ctěná a naplňovaná myšlenka Dominika Čipery: „Vzájemná výměna myšlenek budí vzájemnou důvěru“.

Vstoupili jste s tímto objektem jako projektem do nějaké výzvy?

Určitě ano. Projekt byl úspěšný v Národním plánu obnovy, ve výzvě č. 0231/2022, která je zaměřena na rozvoj velkých kulturních a kreativních center. Dotace by měla představovat přes 100 mil. Kč, kraj počítá s dofinancovaním projektu ve výši cca 37–40 mil. Kč.

Co se v současné době připravuje?

Momentálně je připravována projektová dokumentace pro stavební povolení.

Na co se můžeme v Čiperově vile těšit?

Rádi bychom nabídli veřejnosti funkční využití celé vily a přilehlého parkového areálu, kde bude zohledněn historický odkaz Dominika Čipery i morální zájem jeho rodiny. Prostřednictvím expozic chceme představit všestranně kreativní osobnost baťovského ředitele, starosty a ministra Dominika Čipery a odborníci pracují na tom, abychom rozvinuli témata bydlení a designu interiérů, např. nábytek, produktový design, móda, užité umění té doby, se vztahem ke zlínské kreativní tradici a jejího rozvíjení v současnosti.

V zásadě by se plánované aktivity daly rozdělit na dvě části: expoziční a vzdělávací. Galerijní část plánuje připomenutí osobnosti Dominika

Čipery a jeho doby ve vztahu na kulturní a kreativní odvětví. Expozice se bude obecně věnovat také tématu bydlení a interiérů nejen ředitelských vil. Hlavním exponátem bude ale i dům samotný, který bude zpřístupněn veřejnosti. Jak bylo uvedeno výše, jedná o významnou a velmi zajímavou stavbu zlínské architektury baťovského období.

Vzdělávací část zahrnuje celou škálu nejrůznějších kreativně-vzdělávacích aktivit. Bude zde umístěno edukační centrum, které se stane místem pro realizaci kreativních tvůrčích dílen, pro pořádání umělecko-řemeslných, sochařských, malířských a designérských sympózií, workshopů a seminářů nebo jiných vzdělávacích akcí se zaměřením na kreativitu, design a film od dětí, dospělé až po seniorský věk.

Přilehlý park Čiperovy vily by se měl proměnit ve vzdělávací prostor zaměřený na podporu technického a přírodovědného vzdělávání, a to prostřednictvím interaktivních modelů, které si budou moci návštěvníci využívat sami nebo s průvodcem.

Pracujeme na tom, aby činnosti propojovaly subjekty kulturních a kreativních odvětví ze sektoru veřejného, školského, soukromého a neziskového za účelem rozvoje kulturních a kreativních odvětví. Vznikne tu prostor pro realizaci budoucích kulturních a společenských akcí, jako jsou koncerty, výstavy, divadlo či jiné aktivity, a to v interiéru i exteriéru vily.

Žijí potomci Dominika Čipery, a pokud ano, jak se na celou záležitost kolem ČV dívají?

Ano. Jsme v kontaktu především s vnučkou Dominika Čipery – paní Michaelou Čipera. Přáním rodiny bylo, aby objekt sloužil ve veřejném zájmu. Plánované využití sídla jako Kulturně-kreativního centra je v souladu s tímto záměrem, nabízí kreativní spolupráci s místními, regionálními, národními i v budoucnu mezinárodními subjekty zabývajícími se památkami moderní architektury, designem, filmem a dalšími kreativními oblastmi.

Co bude po dokončení revitalizace objektu pro obyvatele a návštěvníky Zlína a kraje objekt znamenat?

Věříme, že zde vznikne nový prostor, který bude využíván širokou veřejností s jedinečnou nabídkou nejen pro obyvatele města Zlína a Zlínského kraje, ale i návštěvníky z jiných míst České republiky či ze zahraničí. todárné slunce, uctívali zemi, oheň, vodu, vítr… Troufnu si říci, že právě tady se rodilo umění, které přetrvává do naší doby v podobě reliktů obřadů a magických rituálů. Jejich prostřednictvím je lidem dána šance rozmlouvat s přírodou a s tím, co nás přesahovalo… Zde se rodila naše duchovní kultura, odtud pramení lidové umění a duch tradice… A v tomto kraji se zrodil i můj vztah k tanci.

Aktivity, které zde budou nabízeny, budou atraktivní pro malé i velké účastníky.

Věřím, že Čiperova vila se stane vyhledávaným místem setkání, že se Zlínskému kraji podaří to, aby interiéry i rozsáhlý park oživil v brzké budoucnosti smích dětí, zájem a nadšení návštěvníků a řada kulturních i vzdělávacích akcí.

Je to projekt, do kterého vkládáme velké naděje.

Kdy sis uvědomila, že tanec bude tvým vyvoleným? Jak to všechno začalo? Co se ti vybaví, když se řekne dětství a vytváření vztahu k tanci?

ROMANA NHABARTOVÁ

Vyznání Laďky Košíkové:

Cesta ke kořenům není protikladem růstu. Je to nevyčerpatelná energie, která nám dává sílu růst a rozkvétat. Magická síla, která vyvěrá z dávnověku a spojuje nás s praobrazy lidského bytí. Jsou to skryté zdroje poznání, které nashromáždily generace před námi a skrze kořeny jsme s nimi propojeni. Dokážeme-li vnímat tuto energii, nikdy nejsme sami.

Laďko, je při tvém vytížení čas se někdy ohlédnout a vzpomínat?

Stále více a více cítím jako záměr osudu, že jsem se narodila a dosud žiji právě zde, ve Starém Městě, bývalém Veligradu – centru Velkomoravské říše, v místě, odkud kráčely dějiny, kde moji slovanští předkové kdysi dávno vítali živo -

Už v deseti letech mě moje maminka přivedla do dětského souboru Hradišťánek. Mým vedoucím se stal Jaroslav Václav Staněk, zakladatel souboru Hradišťan, muzikant, choreograf a výtvarník v jedné osobě. Ten vedl nejen mé první taneční kroky. A následně pak v dospělém souboru Hradišťan formov al mé povědomí o lidové kultuře. Ale bylo to také rodinné zázemí. U nás doma se zpívalo, hrálo, povídalo. Tatínek Ladislav – to byla chodící encyklopedie. Maminka Jindřiška byla výtvarnice, naučila mě vnímat umění v celé jeho šíři. Chodili jsme na koncerty, výstavy, do divadel. A babička Vlasta Pelková – ta si zpívala od božího rána. Tak se časem stalo, že jsem byla zcela pohlcena lidovým uměním. Stala jsem se tanečnicí souboru Hradišťan. Ještě na gymnáziu jsem začala vést dětský soubor Hradišťánek, společně s Janou Poláškovou (1974–2000). Bez pedagogického a jiného odborného vzdělání, jen tak intuitivně, jsem učila děti tanečním krokům, písním, říkadlům. Nacházela jsem v nich rytmus, probouzela emoce prostřednictvím dynamických odstínů, vymýšlela krokové kombinace. Aniž jsem tenkrát věděla či tu- šila, začala jsem prvky folkloru vlastně umělecky stylizovat a vytvářet první choreografie. Do této práce s dětmi jsem se zamilovala. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla pro studium Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně se specializací hudební výchovy.

Mým prvním učitelským působištěm byla základní škola v Osvětimanech (1980–1988). Škola v podhůří Chřibů, malý učitelský kolektiv, všichni jsme měli k sobě blízko. Ač je to neuvěřitelné, politické kulisy jsme vnímali víceméně okrajově se snahou přebít smysluplnější činností dobové tlaky, které tehdy ve školství vládly. Vedle toho, že jsem učila děti číst, psát a počítat, měla jsem podmínky k tomu, že se každý den v mé třídě zpívalo a tancovalo. Založila jsem národopisný soubor „Košíček“, začala jsem spolupracovat s osvětimanskou cimbálovou muzikou. Jedním z našich vrcholů činnosti byla účast na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici 1988.

Co považuješ za přelomový okamžik ve tvém životě?

Revoluční rok. Ten mě poznamenal touhou jít dál, rozvíjet vlastní potenciál, který stále více a více směřoval k tvůrčí činnosti v oblasti tance. Studium na brněnské JAMU, obor Taneční umění mi umožnilo rozšířit vlastní obzory. Ocitla jsem se ve světě, kde dominoval především tanec klasický a moderní. Lidový tanec byl sice součástí výuky, měla jsem však pocit, že stojí trochu stranou. Přišlo mi to líto, začala jsem uvažovat, proč tomu tak je. Že by myšlenky klasického či moderního tance byly natolik závažnější? Začala jsem si klást otázky – z čeho vznikl moderní tanec, co obsahuje současná technika… Vychází z přirozenosti lidského těla, je vyjádřením emocí, citů, nálad, je odhalením lidského nitra a je jeho výpovědí. A lidové umění má přece stejný potenciál, protože na jeho počátku stojí člověk, který do písní, hudby, tance vložil svá vyznání lásky a vášní, vyrovnával se s bolestí, s touhou, životem i smrtí. Vyjadřoval svůj vztah k přírodě a k tomu, co jej přesahovalo…

Vyjádřit to nepřeberné množství různých barev a odstínů života ukrytých v rituálech, písních, tancích, říkadlech, pranostikách… to jsem viděla jako svůj velký úkol. Začala jsem hledat v lidovém tanci zapomenutou řeč dávných symbolů a oživovat ji (či přetlumočit ji) dnešním tanečním jazykem.

Potřebovala jsem o všem s někým mluvit, debatovat, hledala jsem spřízněnou duši. A našla jsem ji v choreografce Aleně Skálové. Stala jsem se nadšenou posluchačkou jejích seminářů a vzniklo mezi námi krásné přátelství.

Po roce 1990 jsem začala tvořit pro Hradišťan s Jiřím Pavlicou. Tato spolupráce byla o vzájemném obohacování, když jsme pod nánosy historických období hledali to, co nás spojuje s gene- racemi před námi. Postupně vznikaly scénické obrazy, které vyjádřené současným jazykem nesou nadčasová poselství ukrytá v dávných rituálech, tancích, melodiích, slovech písní… A tak jsem se upsala Hradišťanu, od roku 1999 jako umělecká vedoucí taneční složky. A jsem mu věrná dodnes…

A co je pro tebe Hradišťan?

To je láska. Láska v podobě písní a tanců ukrytá hluboko v duši člověka, která od nepaměti utváří naši moravskou krajinu. Láska, která vás na jedné straně pojme do své náruče, jste na ní závislí, dokážete pro ni udělat cokoliv na světě, ale také spoustu pro ni ztratit. A na straně druhé vám dává obrovská tvůrčí křídla a vy musíte rozdávat. Protože rázem to cítíte jako povinnost. Hradišťan – to jsou moji tanečníci, kteří každým krokem a pohybem vytančí mé myšlenky a vdechnou tanci život, protože bez nich by bylo moje dílo mrtvé… A pak jsou to neustálé pochybnosti, boje s myšlenkami, stálé hledání, nacházení a zase ztrácení se v procesu tvůrčí práce… Když přišly nabídky od prestižních hudebních festivalů na zpracování děl Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, Igora Stravinského, doslova se mi třásla kolena. S velkou pokorou jsem přistupovala k těmto nejkrásnějším replikám folkloru. Nebýt lepší, ani horší než sám autor, vyhmátnout podstatu jejich hudební myšlenky, přenést na diváka emoce, které hudba i téma nabízí, jít až na dřeň lidské výpovědi…

Stranou nemůžeme nechat tvé pedagogické úsilí na poli základního uměleckého školství…

Ano, roce 1992 jsem začala vyučovat Taneční obor na ZUŠ v Uh. Hradišti. Snažila jsem se předat svým tanečníkům co nejširší škálu tanečních dovedností vyplývajících z tanečních technik. A dospěla jsem k přesvědčení, že techniky jsou různé, ale tanec je jeden. Je o velkém prožitku a vnitřní pravdě. Protože nezáleží jen na tom, jak je to či ono vyřčeno, důležitá je pravdivost sdělení.

Hledala jsem takový způsob vyjádření, aby nás co nejvíce spojoval s naším krajem, s našimi kořeny. Našla jsem své partnery v českých a moravských skladatelích, kteří se ve své tvorbě inspirovali lidovým uměním. Tak vznikaly skladby, za které jsme získávali řadu ocenění. Vzpomínám na Mládí Leoše Janáčka, Krčkovy Testamenty, Rozmarýnu a Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Duettini Petra Ebena, Hadroplet Zdeňka Lukáše, Dvořákovy Moravské dvojzpěvy… Taneční studio, které jsem založila, neslo punc autorského tanečního divadla, kde v tanečních obrazech oživovala hudba českých autorů 20. století. Vrcholem naší činnosti byla taneční kompozice Rok na vsi pro Českou televizi na hudbu Jiřího Sternwalda.

Jsem pyšná na řadu svých žáků ze ZUŠ, kteří se dnes věnují tanci profesionálně nebo tanec vyučují.

Od roku 2006 učím na Pěveckém oddělení Konzervatoře Brno, kde vychovávám g eneraci operních zpěváků, kteří budou připraveni pro jeviště nejen pěvecky, ale také pohybově a herecky a dokážou pracovat s výrazovým slovníkem svého těla. Tuto práci zúročujeme v Operním studiu, kde v úžasném tvůrčím týmu – sbormistr a dirigent (Tomáš Krejčí), režisér (Tomáš Studený, nyní Hana Mikolášková) a já jako choreograf – realizujeme každé dva roky projekt, který je spojen ím hudby, zpěvu, slova a pohybu. Z těch posledních mohu jmenovat např. Zpěvy země, Kytice, Počátek románu, Rákoš Rákoczy, Dřevo promluvilo a Plačící fontána, které byly součástí programu Mezinárodního festivalu Janáček Brno.

Od téhož roku doposud působím na JAMU v ateliéru Taneční a pohybové divadlo a výchova. Tady vyučuji již dospělé jedince, kteří mají za sebou pedagogickou či uměleckou praxi. Předměty Lidový tanec, Dětský folklor, Rituál a lidové divadlo, Přesahy lidového tance jsou nejen o pochopení symbolů, tanců, kroků, ale také o způsobu, jak je předávat dětským i dospělým tanečníkům. A také o tvůrčím přístupu jejich ztvárnění pro dnešní jeviště.

A abych se nenudila, velmi ráda a vždy vyhovím i požadavkům na semináře a workshopy pro pedagogy ZŠ a ZUŠ a přednáším choreografii v rámci vzdělávacího programu NIPOS – ARTAMA ve Škole folklorních tradic.

Jak významná a výjimečná je pro tebe možnost realizovat se právě v divadle?

Choreografická spolupráce s režiséry na operních a činoherních inscenacích je pro mne velmi obohacující. Tato práce mě vždy zcela pohltí. Snažím se nastudovat co nejvíce materiálu vztahujícího se k dílu. S každým tématem se člověk posune vždy o kousek dál a je často inspirující pro další tvorbu. A to nemluvím o tom, že máte mož- nost nahlédnout do tajemství dílny režiséra, hudebníka, výtvarníka, dramaturga…

Laďko, co pro tebe znamená pohyb?

Pohyb je život. Je všude kolem nás. Stačí se jen dívat. Je to neustálý rytmus v tempových a dynamických odstínech bytí na zemi. Je to chvění rašící trávy, kvetoucího stromu, proud vody v řece, šumění deště, je to vichřice, mořský příboj… Všechno v krásné harmonii stvoření.

A součástí tohoto pohybu života je člověk, který se chvěje bolestí, skáče radostí, třese se starostmi a samou láskou se roztančí.

Můžeš se pochlubit tím, že téměř všechny taneční pedagožky v regionu prošly tvýma rukama. Vnímáš nějakou hranici mezi tvým působením tvůrčí umělkyně a pedagožky?

Hranice pro mě neexistuje. Bez přítomnosti trochy pedagogického taktu, kterým si získáš lidi pro svou myšlenku, nevytvoříš choreografii. A bez tvůrčího přístupu v procesu výuky nevychováš kreativní umělce – tanečníky, taneční pedagogy, zpěváky, herce… Mám pocit, že jsem stále ve tvůrčím procesu. Učení je pro mě radost a zároveň velká inspirace pro vlastní tvorbu.

Jak vnímáš to, že obě tvé dcery následují (a velmi úspěšně) tvé kroky?

Nebylo to vůbec v plánu. Prostě se tak stalo. Obě, Hanka i Jitka, tančily v Hradišťánku, u mě v baletu a samozřejmě pokračovaly v Hradišťanu.

Doma byly „u toho“, když maminka stále něco vytvářela, ať už pro Hradišťan, taneční obor, nebo divadlo. Možná i prožívaly napětí, které zrodu takového díla předchází… Vzpomínám si, když byly ještě hodně malé, jak se vždycky těšily, až přijde „strýc Pavlica“ a budeme „choreografovat“…

Dnes fungujeme nejen jako matka a dcera, ale také jako umělecké kolegyně. Dokážeme spolupracovat, vzájemně se doplňovat a respektovat. A jsme si také navzájem prvními kritiky – a to velmi přísnými.

Co tě na tvé umělecké dráze nejvíce naplňuje?

Je to samotný proces tvorby. Neustálé hledání, objevování nových souvislostí v širším uměleckém kontextu, hledání významu symbolů, skládání mozaiky z písní, tanců, rituálů, které tu kdysi byly, ale jsou zastřeny tajemstvím… A pak, když svou vlastní tvořivostí naplním potřeby jiných lidí a můžu doufat, že to, co dělám, má smysl a přinese lidem radost.

Jak dokážeš „zblbnout“ mladé, kteří plní tvá přání a často je naplňují vrchovatě?

Říká se, že „kdo chce zapalovat, musí hořet“. Já jsem svou myšlenkou vždycky doslova posedlá a těším se, až ji přetlumočím tanečníkům (studentům) a oni ji naplní svými tanečními strunami. Kontakt s nimi, s jejich mládím je pro mě další velkou inspirací. Zpočátku si hodně povídáme. Chci, aby se vcítili do obsahu písně, hudby, pochopili podstatu rituálu… a pak vytančili vlastní pocity, přinesli své vnitřní vidění a tím dali tanci život. Ten tanec pak už není můj, ale jejich.

A já v tu chvíli vím, že „naplnili můj tanec vrchovatě“.

Za svou uměleckou práci jsi získala řadu ocenění. Můžeš některá vyjmenovat?

V roce 2019 jsem obdržela Cenu města Uherské Hradiště. Je to pro mě velká pocta. Za vše, co dě- lám, vděčím především svému městu, kde jsem se narodila, žiju a tvořím. Proto ve vší skromnosti se snažím dále pracovat a přinášet lidem radost a potěšení.

Jednou z posledních byla v oblasti kultury v roce 2022 cena Zlínského kraje Pro Amicis Musae. Co pro Tebe toto ocenění znamená?

Velmi si ocenění vážím. Je to především důvěra, kterou můj kraj do mne vložil. Ohodnocení mé práce, pocit, že za mnou něco zůstalo, ať už v oblasti pedagogické, či umělecké.

Ale je to také velká zodpovědnost. Nezklamat tuto důvěru a přinést svému kraji ještě něco málo ze svého tvůrčího potenciálu, který mi byl dán do vínku.

A co říct v závěru? Co by nemělo z tvého pohledu zapadnout a co je třeba říci?

Abychom si chránili všechno dobré, co je v nás i mimo nás skrze generace před námi. Protože za vším tím je láska. A to je nevyčerpatelná energie, která nás spojuje s praobrazy lidského bytí a skrze kořeny jsme s ní propojeni…

A pokud dokážeme vnímat tuto energii, nikdy nejsme sami.

A jak říkala literární babička Boženy Němcové:

„… Všechno špatné pomine, stesk pomine, i bolest přejde, každé trápení. Jenom láska tu chválabohu s námi zůstává…“

Za rozhovor ze srdce děkuje Romana Habartová.