reprint rukopisu Františka Erbana z května 1945
Mělník – 2023
Hnutí podzemního odboje na Mělnicku v letech 1938–1945
© Fr. Erban a dědicové
ISBN: 978-80-907298-6-5
Jilemnice 1898
Jeho odbojová činnost je dobře popsaná v knížce Květen 45 na Mělníku. V příloze dále přikládám vyjádření OMV, které bylo napsáno po jeho ukončení činnosti předsedy revolučního národního výboru.
Narodil se 15. 1. 1896 v Jilemnici. Gymnázium absolvoval v Náchodě. Vystudoval Vysokou školu zvěrolékařskou v Brně. Začátkem 30. let se se svou ženou Irenou usadil v Mělníku. Pracoval jako veterinář, později jako okresní veterinární rada. Měl dvě děti, Irenu (*1929) a Pavla (*1934). Byl první předseda okresního národního výboru. Na podzim roku 1945 byl z této funkce odvolán.
O jeho odbojové činnosti se tehdy nesmělo mluvit, upřednostňoval se odboj komunistický a on byl národní socialista. Když v 60. letech přijel do Mělníka velitel partyzánské skupiny, major Kaniščev, chtěl se co nejdříve sejít s Erbanem, který s jeho skupinou spolupracoval. Místní komunističtí funkcionáři toto setkání znemožnili. Uznání partyzánské činnosti se dočkal nakonec až v roce 1966, kdy konečně dostal uznání odbojové činnosti podle zákona č. 255 z r. 1946. Jeho syn Pavel byl v roce 1958 při třídně politických prověrkách vyloučen v posledním semestru ze studia Vysoké školy ekonomické.
Dr. Erban byl neobyčejně vzdělaný člověk, jak v hudbě, literatuře a výtvarném umění. Až do své smrti pracoval jako řadový veterinář. Zemřel 3. května 1967 a je pochován na hřbitově sv. Václava v Mělníku.
Hlavní představitelé odboje na Mělnicku, vyznamenávání válečnými řády, říjen 1945 zleva: nadporučík František Brátka, škpt. Václav Lenský, MVDr. František Erban, Josef Brož a major Vladimír Teršl
Mělnický divadelní spolek Vojan sehrál pro osvoboditele hru Naši furianti Františka Stroupežnického
František Erban, snímek z 50. let
Hlavní představitelé odboje na Mělnicku zleva: nadporučík František Brátka, MVDr. František Erban a major Vladimír Teršl
František Erban se synem, snímek z roku 1958
Návštěva prezidenta Beneše v Mělníku během slavnosti Vinobraní, 14. 10. 1945
Prohlášení Dr. Erbana k národu bylo vytištěno ještě před koncem války jako velkoformátový plakát v tiskárně Černických
Mělnické listy v květnu 1945
Vzpomínky MVDr. Františka Erbana, vedoucí osobnosti odboje na Mělnicku, jsou cenné především svou bezprostředností. Jde o text, který je nutno chápat v dobových souřadnicích. Nebudeme provádět jeho dekonstrukci, což je zhruba řečeno detailní analýza s ohledem na zažité a mnohdy již skryté tradice a kontexty. Přistoupíme k pramenu, a pramen je to prvořadý, s úctou a jen s menšími doplňky a komentářem.
Svým způsobem je to zpráva o odbojové činnosti, která byla určena již jeho současníkům a byla napsána krátce po událostech, o nichž Erban věděl, u nichž byl nebo je dokonce organizoval a inicioval. Při popisu toho, u čeho nebyl, vycházel z hlášení spolupracovníků, kteří ovšem, jak uvidíme, zřejmě někdy přeháněli své zásluhy. Podle datace zprávu dokončil 5. června 1945, tedy s minimálním odstupem. To má samozřejmě i své stinné stránky. Tak jako všichni aktéři dějů od nich neměl a nemohl mít časový ani emoční odstup a nemohl znát širší souvislosti, ale mnohdy ani důležité detaily, jako třeba konfidentské sítě gestapa a Sicherheitsdienstu. Historikové zase mají tendenci projikovat do minulosti své představy a požadavky doby a vytvářejí svým způsobem konstrukty vydávané za objektivní obraz historie. Toto jsou vzpomínky očitého svědka a nejen svědka, ale i organizátora a zasvěceného odbojáře.
Kdo byl František Erban? Za války okresní veterinář, který přišel do Mělníka se svou manželkou počátkem 30. let. Jeho předchůdce MVDr. Václav Kamarád proslul jako organizátor vinařských poutí ve 30. letech a to z pozice čelného činovníka mělnické odbočky Národní jednoty severočeské, českého národně mobilizačního spolku, který organizoval od roku
1932 mělnické vinařské poutě, předchůdce pozdějších mělnických vinobraní. Zisk z těchto akcí, a to nemalý, byl určen pro menšinové školy a vůbec na podporu hlavně dětí v pohraničí, především na sousedním Litoměřicku a Českolipsku.
Erban, sám rovněž pocházející z národnostně rozděleného Podkrkonoší, v duchu českého národovectví z druhé poloviny 19. století, které přežívalo a bylo ještě znásobeno za protektorátu, expresivně píše o blízkosti „poněmčeného“ území, které ale je nedílnou součástí Čech. Byla to taková mantra českého nacionalismu, že je nutno pokud možno opět získat pro českou věc „zněmčelé“ území a zatím minimálně podporovat české menšiny. Z tohoto hlediska je pak odsun Němců, či vyhnání (Vertreibung) jen logickým vyústěním těchto snah. Pravdou je, že směrem na Mělník proniklo německé osídlení nejhlouběji do Čech, jen pár desítek kilometrů od Prahy: „Hluboko do nitra Čech zaryly se tesáky germánské tlamy, až po Mělnicko, dále však ani krok.“ Mělník, a na to se již dnes pozapomnělo, ležel totiž na samé jazykové hranici. Jazyková a později protektorátní hranice začínala pár kilometrů od mělnického náměstí. Z mělnické Štefánikovy vyhlídky, mezi monumentální gotickou věží u kostela a zámkem, jste mohli vidět nejen soutok Labe s Vltavou, ale také se podívat až nebo už do „Němec“. To samozřejmě působilo na vlastenecké nadšení především mělnické elity. Právě blízkost „němectví“ celoživotně ovlivnila velkého českého a národně vyhraněného básníka Viktora Dyka, který se narodil na Šopce, dnešní Pšovce, dnes jedné z mělnických čtvrtí. Sám to několikrát potvrdil ve své literární tvorbě. Vehlovice, dnes již součást Mělníka, byly ještě české, ale Liběchov, o nějž se sváděl po léta národnost-
Doslov skoro po 80 letech…ní boj, byl už jako Liboch v Říši. A spolu s ním i další obce na severu dnešního mělnického okresu jako Tupadly, Nosálov, Medonosy, Osinalice, Želízy atd., které měly odvozené německé názvy: Tupadl, Medonost, Nossadel, Wosnalitz, Schelesen. Dokládá to, že nebyly původně německé, ale v pobělohorské době poněmčeny. Již antropolog prof. Jindřich Matiegka (1862–1941 Mělník), který uspořádal jako student kostnici v kostelu sv. Petra a Pavla dokázal, že v Mělníku kontinuálně žilo slovanské obyvatelstvo, Mělník byl ryze český, i když jeho patriciát ještě dlouho do 19. století „němčil“. Správa města ovšem byla vedena od poloviny 19. století česky. Ale ještě purkmistr Alois Schrenker (1897–1907), jehož školní formace spadala do doby předbřeznové, která se nám dnes jeví jako krásná doba metternichovského biedermeieru, ač velký vlastenec, se nikdy dokonale nenaučil česky. Čerstvý
vzduch do města přinesli postupně na přelomu 19. a 20. století noví lidé, mladí advokáti, lékaři, inženýři, úředníci, kteří si často brali za manželky dcery mělnické honorace. V globálním světě se setkáváme s tendencí národnost desavuovat jako kategorii nedůležitou, která je někdy i odvislá od individuálního rozhodnutí. Tenkrát ale bylo jinak.
Erban také zmínil eskalaci napětí v létě roku 1938, ozbrojené střety Stráže obrany státu, byť ji tak nejmenuje, s německými ordnery. Marasmus druhé republiky pomíjí jednou větou, přitom to byla doba počínajícího až úředního antisemitismu, postupné fašizace a odbourávání demokratických práv a svobod, kterými
se republika pyšnila a my jsme dodnes na ně hrdi a právem. Po Mnichovu a smutném konci Československé republiky bylo možná pochopitelné, že se malověrní lidé odvraceli od dřívějších ideálů a hledali jiná řešení – hovořilo se o tzv. „odbenešování“… A také Erban objektivně zmiňuje jistou demoralizaci národa, ale zároveň i nezlomnost lidí, kteří šli do odboje. A i přes dnešní občasné zlehčování odboje ve srovnání s Jugoslávií nebo Polskem jich nebylo málo.1
Pak přišel 15. březen 1939. Datum, které si už připomínáme spíše okrajově. Ihned byla spuštěna preventivní bezpečnostní akce Gitter (Mříže), v jejímž průběhu byla zatčena řada komunistů a protifašisticky smýšlejících osob. Většina byla záhy propuštěna, aby mnozí byli znovu zatčeni po vypuknutí války při akci Albrecht der Erste. 2 A přitom okupace zbytku Československa – Němci používali pejorativní označení Resttschechei – když již den předtím vyhlásilo Slovensko samostatnost, byla světodějná událost. Konečně i Neville Chamberlain pochopil, že „panu Hitlerovi se nedá věřit“ a na sjezdu TUC, britských odborů, ve svém domovském Birminghamu 17. března 1939 to také jasně řekl. Odtud vede trajektorie této velmoci k spojenectví s Polskem a vyhlášení války Německu 3. září 1939.
Teď k vlastnímu tématu, tedy odboji. Musíme si ale uvědomit, že tehdejší mělnický okres byl ovšem daleko menší než pozdější. Především do něj nepatřily Kralupy a jejich zázemí, protože ty byly od roku 1913 sídlem
1 V Polsku bojující armáda při ústupu stačila ukrýt spousty zbraní, a proto odboj v Polsku měl úplně jinou dimenzi. I z toho důvodu, a to se málokdy řekne, že Polsko nekapitulovalo. Na rozdíl třeba od sladké Francie, velmoci par excellence. Polsko byl stále bojující stát. Existovalo Polskie Państwo Podziemne s vojenským Naczelnym wódzem v Londýně. Nejznámějším byl za nejasných okolností zahynuvší gen. Władysław Sikorski (1881 – 4. 7. 1943 Gibraltar), který byl zároveň předsedou polské exilové vlády.
2 Nemám to odnikud potvrzené, ale můžeme se domnívat, že název nebyl náhodný. Císař Albrecht I. (1255 – 1. 8. 1308) byl totiž zavražděn kvůli sporům o dědictví svým synovcem Janem, jemuž se v dějinách odtud dostalo přízviska Parricida (otcovrah či vrah blízkého příbuzného). Byl po matce Přemyslovec. I když nacisté byli vyhraněně protimonarchističtí a protihabsburští, můžeme v tom spatřovat jakousi odvetu Čechům za vraždu německého panovníka.
Okresního úřadu a to až do roku 1942, kdy byl tamní okresní úřad zrušen a dosavadní okres administrován z Roudnice. A podobně na jihovýchodě Kostelecko spadalo pod Brandýs nad Labem. I když odboj nebyl vázán na územně správní členění, přece jen se některé tyto mechanismy uplatňovaly. Mělník nebyl nikdy sídlem krajského úřadu, ale byl se svým okolím součástí mladoboleslavského kraje. A částečná podřízenost menšího Mělníka větší Mladé Boleslavi přetrvávala a i odboj byl koordinován právě odtud. První odbojáři byli napojeni na skutečně slavný a dodnes inspirativní ilegální časopis V Boj. Hned po listopadu 1989 byla vydána jeho edice. A je to moc poučné počtení. 3 Zpočátku ho vydávalo Družstvo v prvním sledu. Spolupracovníkem byl malíř Vojtěch Preissig, známý již ze svého protirakouského angažmá jako tvůrce propagandistických letáků pro československou věc v zahraničí a autor vizuální propagační kampaně. Známé jsou jeho návrhy vlajek budoucího státu. Na časopise s ním spolupracovala jeho dcera a také malířka Inka Bernášková. Psala tam kulturní levicová elita, Josef Hora i Milena Jesenská a řada dalších. První garnitura redakce byla na udání konfidenta zatčena ještě koncem roku 1939.
Z mělnických členů této první, tzv. Vrbovy skupiny, můžeme uvést pak po celou válku vězněného ing. Josefa Širce, který se svým kolegou, ing. Bedřichem Zemanem, svými stavbami ovlivnili podobu meziválečného Mělníka. Postavili řadu vil v tzv. nautickém stylu, s kulatým, jako z lodní kajuty vyhlížejícím okénkem, většinou v schodišťovém tubusu. Tyto vilky je možno vidět v okolí reprezentativního funkcionalistického Masarykova kulturního domu, který je rovněž jejich dílem. V této skupině byl již také Fr. Erban, dále hudební skladatel Josef Křička4 a člen finanční stráže Josef Brož, kteří se výrazně uplatnili v rozhodném vystoupení na konci války. 5
Pro první fázi odboje byla, jak to i Erban zažil a přiznává, osudová naivnost. Kdo ale měl mít z občanského života zkušenost s konspirací? Nadšení bez profesionality mělo za následek zatýkání a mnohdy i zničení celých skupin a podlomení odboje jako takového. To, že neměli pro konspiraci smysl civilisti, by nebylo nic divného. Starší žili v představě, že to nebude o tolik horší než za první světové války a o odboji se v prvních měsících protektorátu docela volně mluvilo ve veřejných místnostech, v kavárnách. Protektorát přece žil jakoby normálním životem. Ale bohužel se to nevyhnu-
3 V jednom podzimním čísle z roku 1939 čteme: „Musíme se povahově změnit. Zbavit se trochu té věčné holubičí měkkosti, ztvrdnout. Být i k sobě přísnější. Uložit si kázeň a denně dělat o něco více než je nám třeba. Především se převychovat. To znamená dělat něco jiného, než jsme si navykli dělat. Víc milovat svou tradici, svůj jazyk, všechno české a všechny Čechy. To hlavně. Více shovívavosti ve vzájemném styku. Raději snést malou křivdu od bratra, než si jít stěžovat k Němcům aneb naň volat německého pohůnka, který vyslechne stížnost s úsměvem a slíbí nápravu jen proto, aby nás ještě více proti sobě rozeštval a tím lépe mohl z našich malicherných třenic pro sebe těžit. V Boj, edice ilegálního časopisu I. díl 1939, Praha 1992, s. 642.
4 Křička, Josef (1888–1969). Absolvent učitelského ústavu v Praze. Teorii hudby studoval u K. Bautzkého a skladbu u V. Nováka. Navštěvoval přednášky z dějin hudby na Karlově univerzitě. Do r. 1940 byl učitelem na obecných školách v Praze. Založil a vedl Dětský hudební a rytmický ústav v Praze. Spoluzakládal Dům dětství v Krnsku. V letech 1930–1933 působil jako redaktor Dětských hudebních táček pražského rozhlasu. Během druhé světové války se účastnil protifašistického odboje na Kokořínsku. Ve své tvorbě se zaměřil především na skladby pro děti, byl autorem hudebně výchovných publikací pro učitele a žáky. Poslední období svého života prožil v obci Želízy, kde vedl obecní kroniku. Je pochován na hřbitově ve Mšeně.
Podle https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail/?&idx=kl_us_auth*p0097770
5 Okrajově se také Fr. Erban zmiňuje o skupině přednosty mělnického stavebního úřadu Jana B. Zeleného (1889–1962), která připravovala projekty budoucnosti Mělníka a dala by se tak zařadit mezi tzv. „attentisty“, tedy čekající na konec války. S osobou J. B. Zeleného, prvního poválečného předsedy Místního národního výboru v Mělníku a pak KSČ nepodloženě denunciovaného za pochybnou okupační minulost, což byla jen politicky motivovaná infamie, je spojena velká výstavba města a jeho modernizace v druhé dekádě první republiky.
lo ani vojenské složce odboje, slavné Obraně národa.6 A tak to bylo i v Mělníku, kdy si jeden člen dokonce psal zápisy ze schůzí a jména účastníků. Přesně jak se to nemá dělat. Pak už to bylo pro gestapo a SD hračka. Nacistickou okupační moc spojujeme s nejznámější represivní složkou Gestapem, ale vedle toho byl ještě Sicherheitsdienst (SD), zpravodajská služba, která, stručně řečeno, měla shromažďovat informace a poznatky, ale vlastní „realizaci“, tedy zatýkaní, výslechy, bití, přikazování do koncentračních táborů, to byla věc policejní.
Okupanti měli ke všemu zlovolné pomocníky. Sudetské, „české“ Němce, kteří často plynně mluvili a rozuměli česky. A navíc se dokonale orientovali v domácích reáliích. Mnohdy pocházeli z českých, poněmčených rodin nebo ze smíšených manželství. Dělící čára mezi Čechy a Němci někdy šla i napříč rody a dokonce i rodinami. I sourozenci se mohli lišit ve svém příklonu buď k češství, nebo němectví, ať už ze sympatií k jednomu z rodičů nebo z důvodů jiných a z odstupu času obtížně postižitelných. Mnozí žili uprostřed Čechů nenápadně a loajálně k masarykovské republice a lidé jim důvěřovali. Vzpomínáte si na studenta archeologie z kdysi oblíbeného televizního seriálu Byl jednou jeden dům, jak jednoho krásného dne přišel v bílých podkolenkách, a kdyby jen to… Krásná role Františka Němce.
Snad ještě nebezpečnější, každopádně horší, protože u Němců se to dalo pochopit, byli čeští kolaboranti a udavači. Z nich byli obzvláště nebezpeční čeští fašisté. Byla to skutečná sedlina společnosti. Bohužel tu a tam se do toho zapletli až příliš konzervativní, pravicoví a an -
tisemitsky naladění intelektuálové, kteří viděli svou profesionální budoucnost v numeru clausu pro židy. Tedy zpočátku omezení jejich počtu v různých profesích, a ještě lépe v jejich úplném vyřazení z advokátní a lékařské komory. Byla to např. Akce národní obrody (ANO), sdružující především některé, zdaleka ne všechny, to ani náhodou, právníky a lékaře. Zkrátka zrada intelektuálů.
Čeští fašisté, asi nejznámější byl Český národně socialistický tábor Vlajka, známí „Vlajkaři“, pod vedením Jana Ryse-Rozsévače, dokonce sloužili gestapu jako observanti, kteří sledovali podezřelé vlastence, možné odbojáře, psali udání apod. Pravda, mnozí poštovní zaměstnanci dopisy adresované na služebny gestapa „stopili“. Zkrátka nikdy nedošly na udanou adresu. Problém ovšem byly konspirační adresy různých krycích firem, které sloužily jako zástěrka pro činnost SD. Tento druh kolaborace byl samotnými nacisty potlačen na přelomu let 1942 a 1943, kdy se někteří jako právě Rys-Rozsévač, ocitli jako nepohodlní v koncentračním táboře. Okupanti vsadili na mnohem rafinovanější, chytřejší a možná i účinnější kolaboraci spojenou se jménem Emanuela Moravce a s Teunerovým Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.
V Mělníku byla známá udavačská rodina Cáskova. Udání prof. Miroslava Cáska za Heydrichiády zaplatili životem dva mladí lidé Jaroslav Čumpelík a Bohumil Dřevo.7
Paralelně existoval i komunistický odboj. 8 Samozřejmě ten byl do 22. 6. 1941 podvázán
6 Volnou součástí Obrany národa byli i „Tři králové“, tedy Balabán, Morávek a Mašín. Byla to zpravodajskosabotážní skupina, která se zaměřovala na sběr zpravodajských informací, přípravu a provádění sabotážních a diverzních akcí. Zároveň se podílela na udržování spojení s československou exilovou reprezentací.
7 Dalibor Státník, Heydrichiáda na Mělníku: kolaborant Miroslav Cásek († 1947) a jeho rodina ve světle vyšetřovacích spisů, In: Confluens. Vlastivědný sborník Mělnicka 2015, s. 116-140.
8 Rozlišování odboje na komunistický, občanský demokratický, je někdy trochu umělé a zpětně vykonstruované, pakliže
sovětsko-německou smlouvou ze srpna 1939 o neútočení, včetně tajného dodatku o rozdělení Polska a snad i sfér vlivu v Evropě a ve světě. Ale to se týkalo spíše vedoucích, Kominterně oddaných funkcionářů. Řadoví členové a sympatizanti, z nichž mladší našli cestu k marxismu až za války mimo stranické struktury, byli přece jen ochotni se angažovat v boji proti okupantům.9 Ale i tak to prostí komunisté měli těžké, aby se v tom vyznali. Po Gottwaldově bolševizaci strany v roce 1929 na jejich 5. sjezdu, což znamenalo bezpodmínečné podřízení Moskvě a odchodu intelektuální špičky, tam zůstali lidé jednodušší, zvyklí poslouchat a slepě důvěřovat. Strana, byla to podle jedné z pověstných 21 podmínek 3. Internacionály vlastně jen její sekce, udělala podle pokynů Moskvy a konkrétních potřeb SSSR a Stalina několik taktických přemetů. Základní, a to jediné zůstávalo, bylo převzetí moci. To byl neměnný strategický cíl, ale měnila se taktika. Od boje třídy proti třídě, kritiky sociálfašismu k jednotné a posléze až k lidové frontě v roce 1935. Přesto se KSČ podařilo něco překvapujícího. A sice, že se strana vskutku internacionální, neuznávající „buržoazní nacionalismus“ a zpochybňující dlouho i samotné Československo v roce 1945 prezentovala jako strana hlásící se k nejlepším tradicím českého a slovenského národa.
Mělničtí komunisté rovněž spadali pod ilegální vedení KSČ v Mladé Boleslavi. Mezi aktivní odbojáře patřil mladý absolvent mělnického gymnázia, bouřlivák Jiří Kotrch, který se již na gymnáziu sblížil s mladou profesorkou Jiřinou Pickovou. Byl zatčen, čtyři roky vězněn v káznici ve Waldheimu a pak v roce 1944 propuštěn. Výrazná osobnost předváleč-
ného mělnického a jihočeského komunismu Bedřich Šťastný zatím klidně žil v obci Kly, kde se věnoval výrobě umělého vína, jak mu to jeho socialističtí oponenti před únorem několikrát posměšně vyčetli. Do odboje ho zapojil až Rudolf Všetička v roce 1943, který byl vyslán z Moskvy, aby se spojil s III. ilegálním ÚV KSČ, vedeným Jaroslavem Molákem. Šťastný byla zatčen v roce 1944. J. Kotrch s B. Šťastným pak vedli stranu po válce, připravili únor, ale vítězství si mnoho neužili. Na začátku 50. let Kotrcha semlely pověstné mlýny při hledání nepřátel ve vlastních řadách. B. Šťastný, řečený Hrozný, postrach inteligence a všech, kdo s ním nesouhlasili, byl jiný případ. Toho se pro jeho excesy v podstatě zřekla vlastní strana. Mezi další pozdější funkcionáře, kteří byli již na jaře roce 1940 zatčeni, patřili Josef Šindelář, Alois Popílek, pozdější předseda MNV. Ve vězení zahynul předseda okresního výboru KSČ
Mělník Ladislav Rohel. Dosud ho připomíná Rohelova ulice na sídlišti „Střed“. Poměrně neznámou skutečností je, že komunistická buňka byla obnovena mělnickými studentkami Vlastimilou Ruprychovou a Libuší Tynkovou. Tato desetičlenná skupina, „buňka“ vydržela do Heydrichiády.
Kdo jiný by měl nastoupit do odboje, když ne sokolstvo? Byli to odvážní lidé, z nichž někteří přišli na Mělnicko až po Mnichovu 1938 z pohraničí. V říjnu 1941 byla Česká obec sokolská rozpuštěna. Mělničtí sokolové se napojili také na sokolskou ilegální organizaci JINDRA, spojenou s problematickou postavou prof. Ladislava Vaňka, od nějakého času zřejmě spolupracovníka gestapa. Byl to on, který parašutistům rozmlouval atentát na Heydricha z obavy z následujících represálií, které sku-
nešlo o zásadní „ideology“, tvůrce programů nebo užší vedení. Někteří odbojáři říkají, že jim bylo jedno, o jakou skupinu šlo, ale že chtěli něco dělat proti okupantům. Mnohé pak do toho vnesla až poválečná doba, kdy se odbojem komunisté snažili prosadit a legitimovat své cíle.
9 Známá je např. pražská skupina Štancl–Stricker, která prováděla bombové útoky a zpravodajsky pracovala ve prospěch SSSR.
tečně nastaly. Někteří mělničtí sokolové byli zatčeni již po rozpuštění české obce sokolské na podzim 1941, někteří na jaře 1942 a další v souvislosti s atentátem na Heydricha. Podle některých svědectví dokonce Gabčík dvě noci přenocoval u náčelníka mělnické jednoty Augustina Rebce. Zatýkání postihlo celé rodiny. Mnozí z nich byli zavražděni při hromadné popravě sokolů 24. 10. 1942 v Matthausenu. Byly to skoro celé rodiny Černických, Rebců a Marečkových. Minulý rok byly na jejich domech odhaleny pamětní desky. Přežil vlastně jen Bohuslav Bubník, jemuž v pražské Pečkárně na řídící služebně gestapa nedokázali přímé propojení a napojení na nejbližší spolupracovníky paravýsadku Silver A, Silver B a Anthropoidu a po týdnech výslechů byl propuštěn.
Odboj byl na dlouhé měsíce umlčen, oslaben na celozemské i lokální úrovni a na Mělnicku se organizačně dává dohromady až v roce 1943, kdy je právě na místo velitele, koordinátora, vybrán emisary z Mladoboleslavska méně známý Fr. Erban. Uvažovalo se i o dlouholetém starostovi Josefu Tykalovi. Ten byl ale příliš známou a tedy sledovanou osobností. Erban jako okresní zvěrolékař měl možnost využívat i v době nedostatku benzinu automobil a poměrně volně se pohyboval po celém okrese. Červenky a kulhavky se samozřejmě protektorátní i německé úřady bály. Případná epidemie by ohrozila místní zásobování a vyvolala by neklid. Toho se okupanti báli. Protektorát a Sudetská župa, která byla na dosah Mělníka, měly být v době nárůstu spojeneckých náletů spolehlivým „krytem“ pro Říši.10
Z mšenského odboje, kde vystupuje řada lidí spíše regionálního nebo lokálního významu, je záhodno upozornit na osobu hudebního skladatele Josefa Křičku, který měl na Kokořínsku chalupu, kde se občas zdržoval, a který obstarával spojení s Prahou. Mšensko mělo díky svým přírodním podmínkám (rozeklaná údolí Kokořínska) lepší možnosti pro budoucí partyzánský boj. Právě přírodní podmínky umožnily v druhé polovině války budovat různé úkryty pro zelené kádry – je to označení pro vojenské dezertéry za první světové války – tedy pro mladé muže, kteří utekli z nasazení v Říši nebo se skrývali před zatčením.
Samozřejmě, že dlouhodobá nečinnost mladých mužů v ústraní s sebou nesla i projevy nekázně plynoucí z nudy. Chodili na zábavy za děvčaty. To všechno tam Erban poctivě zmiňuje. Ještě nebezpečnější byl ovšem agent provokatér ve službách gestapa, který se na podzim 1944 vydával za uprchlého ruského zajatce a který působil v jihovýchodní části okresu v obcích Čečelice, Vysoká a v obcích již sousedního okresu. Erben ještě nezná jeho jméno, které i v dobových pramenech kolísá, jako Toviněnko, Lokviněnko nebo Lovčenko. Dobrodince pak udával a následovalo zatýkaní. Situace v této oblasti byla pro odbojáře komplikovaná i přítomností tzv. Besarábců, které Erban nezmiňuje, ale byl to závažný problém. Co vlastně byli zač? Byli to nešťastníci, kteří se ocitli skutečně proti své vůli v soukolí velkých dějin a ty někdy dovedou hodně skřípnout. Byli to Němci, kteří se v polovině 19. století vystěhovali jako kolonisté severně do dunajské delty, do oblasti zvané Besarabie, kde žili za carského Ruska a pak se po první světové válce ocitli v Rumunsku.11 Po
10 K tomu více Martin Veselý, Do krytu! Ústí nad Labem, 2009.
11 Za Besarabce se ale v kronikách nepřesně označovali i ostatní Němci z Rumunska, jak plyne z laskavého sdělení PhDr. Miloše Hořejšího, Ph.D., který téma dlouhodobě zpracovává: „Podle údajů z května 1944 pocházelo v osídlovaném prostoru Mělnicka 238 rodin osídlenců z Dobrudže, 95 z Bukoviny, 38 z Besarábie a dvě rodiny ze Sedmihradska. Významný počet přistěhovalců (zařazených do tzv. kategorie Einsatzbauern) ve zmiňované oblasti ale pocházel i ze „staré Říše“ (37),
rozdělení světa mezi SSSR a Německo smlouvou Ribbentrop–Molotov připadla severní Bukovina a Besarabie SSSR, a tak byli ještě před tím repatriováni do Německa. Podobný transfer proběhl téměř ve stejné době i v Jižním Tyrolsku, dohodou mezi Mussolinim a Hitlerem. Transfery obyvatel bohužel patří k dějinám již od časů staré Asýrie… Besarabci se své staré domovině odcizili jazykově i svými zvyky, kdy částečně přijali standard nového prostředí, což je osud takových izolovaných vzdálených enkláv. Po kratším pobytu v Bavorsku byla část z nich přemístěna do protektorátu, do oblastí, které by jim snad nejvíce připomínaly, odkud přišli, tedy do Polabí. Byli dosazováni na grunty propadlé v exekuci. Nábytek údajně dostali z domácností pražských židů. Samozřejmě, že ten horší a z těch chudších domácností. Domácí obyvatelstvo se jich stranilo a obávalo. Jsou známé případy, že právě Besarabci se osvědčili jako informátoři, udavači. Jejich odjezd v dubnových dnech 1945 byl neslavný a nikdo je nelitoval. Na konci války Mělnickem projížděly transporty smrti a procházeli uprchlíci z východních Prus a ze Slezska. Většinou bydleli ve školách a školní vyučování se omezilo na zadání úkolů jednou za týden třeba v místním hostinci. Byla to taková „off-line“ výuka.
Veledůležité pro budoucnost bylo formování ilegálních národních výborů podle pokynu zahraničního rozhlasu, Moskvy, ale i Londýna. A přitom národní výbory byly myšlenkou moskevského vedení KSČ. Jimi se pak velmi změnil charakter obnovené republiky.
Hodně důležité a dnes možná poněkud překvapující bylo zapojení dělnictva do odboje a sice přes protektorátní odbory, Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou (NOÚZ), která vůbec sehrála v odboji velkou roli. Dělnictvo byl tehdy faktor, s nímž se muselo reálně počítat.
Erban píše o odboji, o lidech a událostech. Musíme také doplnit o celkové milieu, v němž se to vše dálo. Musíme připomenout holocaust, šoa, masovou vraždu nemající ve střední Evropě obdoby. I když Mělník neměl tak početné a významné židovské osídlení jako mnohá jiná města třeba na českomoravské vrchovině nebo bližší Kolín, nemluvě o východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, židé k Mělníku od poloviny 19. století, kdy se konečně mohli začít stěhovat do královského města, patřili. Jistě, nebyli součástí odboje, to nemohli stihnout a zvládnout. Alespoň, pokud víme, až na Jiřinu Pickovou, o které ještě uslyšíme. Byli součástí české společnosti. Při sčítání lidu roku 1921 se prakticky všichni označili, ale myslím, že mnozí, hlavně mladší, skutečně i považovali za Čechy. Snad jen pět se přihlásilo k židovské národnosti, ale s poznámkou, že jejich řečí je čeština.12 Byli zcela asimilovanou, podstatnou součástí mělnické společnosti. Ale i kdyby nebyli, na zločinu masové vraždy to nic nemění. Připomeňme si jen dlouholetého kormidelníka Klubu veslařů mělnických 1881, jemuž pomohl ve 30. letech vyhrát několikrát i slavné pražské primátorky. Když byl jako „neárijec“ vyloučen z klubu, aspoň chodil po břehu a díval se jak ostatní, ti
Říšské župy Sudety (40) a v menší míře z protektorátu. Vlastnický vývoj Besarábie byl spletitý. Besarábie byla součástí Moldavského knížectví, pouze jižní část území při deltě Dunaje (Budžak) Turci připojili k Osmanské říši. V roce 1812 území Besarábie připadlo Rusku. Na krátko po Krymské válce se jižní část u delty Dunaje vrátila Moldavsku, nicméně Rusko ji získalo zpět roku 1878. V roce 1918 připadla celá oblast Rumunsku. V roce 1940 ji však muselo postoupit Sovětskému svazu. Do oblasti Besarábie byli němečtí kolonisté ruským carem lákáni k osídlení zemědělských oblastí. První přicházeli v rozmezí let 1841–1856 z carského Ruska (převážně z Besarábie), o třicet let později je následovali kolonisté ze Švábska.“ Můžeme si jen připomenout volyňské Čechy.
12 V létě roku 2023 usadil Gunter Demning v Mělníku první stolpersteiny. A hlavně, letos vyšla obsáhlá, jmény přeplněná faktografická kniha Blanky Rozkošné, Židé na Mělnicku, Mělník 2023.
šťastnější, mohou jezdit po řece. Jmenoval se Pavel Eisner. Student chemie. A co Jiřina Picková? Ano, pocházela z Kolína, a v Mělníku jako gymnaziální profesorka pobyla jen velmi krátce, než ze stejného důvodu jako židovka musela odejít. Přesto její vliv na některé studenty, především septimány a oktavány, byl zásadní. V Praze se zapojila do mimořádně významné levicové odbojové skupiny Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ), který nám zanechal program Za svobodu, do nového Československa.13 Byla zavražděna v Osvětimi a svědkové podle Lumíra Čivrného vzpomínali, že viděli jít na smrt anděla…
Mimořádně důležitý byl pro akceschopnost mělnického odboje sovětský desant velitele mjr. Pavla Alexejeviče Kaniščeva, který byl vysazen v březnu 1945 a jak to bývalo, dopadl jinam, než bylo určeno, dokonce do Sudet. Naštěstí nedaleko od protektorátní hranice. Část výsadku se dostala na Mělnicko, kde se jich ujali vlastenci. Tady jen doplňme jméno hajného Konráda. K nepočetnému jádru výsadku se postupně přidávali chlapci z mšenských úkrytů, až vznikla mnohosetčlenná partyzánská brigáda Národní mstitel. Ale to až opravdu v posledních dnech války. Skupina měla dokonce svou dechovku. Hrávala v tradičních černých kožených oblecích z ukořistěných zásob zřejmě německých tankistů, které si často lidé pro jejich černé uniformy pletli s příslušníky zbraní SS. Dlouhá léta ji řídil v kraji známý kapelník Václav Kahler.
Velký význam pro podporu ilegalistů mělo Hospodářské družstvo v Mělníku a jeho ředitel V. Meixner, protože lidé žijící mimo přídělový protektorátní systém bylo třeba nějak živit a odboj stojí peníze. Meixner byl před únorem a v únoru mimořádně ostrakizován, protože Hospodářské družstvo byla poslední výspa, poslední organizace, která odolávala výlučnému komunistickému vlivu.
Celkem poklidný život partyzánské skupiny se zdramatizoval přílišnou bohorovností jejích příslušníků a ztrátou ostražitosti a německá odposlechová služba lokalizovala místo radiostanice. Koncem dubna byli partyzáni obklíčeni v malé obci Zahájí u Chorušic. Jednotce se jako celku podařilo proklouznout, ale komisař výsadku,14 a to byli v Čechách většinou Češi, Oskar Beneš, příslušník československé brigády v Sovětském svazu, se vrátil pro zapomenutý klíč k radiostanici. Při následné přestřelce padl spolu s dvěma dalšími příslušníky původního výsadku. Na výroční den, 24. dubna, se dodnes koná u jejich kenotafu v Zahájí pietní vzpomínka. Ovšem Erbanův údaj o tom, že během přestřelky padlo 19 německých vojáků není ani nadsazený, ale jednoduše nesprávný. Prameny, jako třeba obecní kronika, tento údaj nemají15 a také autor zásadní práce o Národním mstiteli Václav Zimerman, je k tomuto velmi rezervovaný. Podobně další údaj o 15 zabitých a těžce raněných nepřátelských vojácích je nepodložený.16 Pravdou je, že němečtí vojáci za asistence vedoucího venkovní
13 Její jméno je uvedeno spolu s desítkami dalších na pamětní desce domu v Praze na Vinohradech v ulici Anny Letenské 34/7, který patřil statečné odbojářce Anne Pollertové. Jiřina Picková bydlela v mansardě domu. https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/192-26-obeti-skupiny-pvvz-anny-letenske-cp347
14 „Komisař byl prvním zástupcem velitele skupiny […], odpovídal za provádění politické výchovy příslušníků skupiny, za kázeň […]. Předsedal také partyzánskému soudu […]. Udržování pevné kázně patřilo k přednostem dobrých velitelů a politických komisařů. Partyzánský způsob boje svádí slabé jedince a přivádí do jejich řad i demoralizované a kriminální živly.“ Jiří Šolc, Za frontou na východě. Českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích na východní frontě za druhé světové války (1941–1945), Cheb 2003, s. 100. Tak tolik snad in margine jistého odia, které někdy partyzány obestírá.
15 Také památníky četnických stanic ve Mšeně a Nebuželích přinášejí sice post quem, ale přesto vylíčení událostí hlavně let 1944 a 1945, včetně ozbrojeného vystoupení.
16 Václav Zimerman, Národní mstitel, Řepín 2000. Další obecnější práce o partyzánském hnutí, které z jeho zpracování vycházejí, se o tom už vůbec nezmiňují. Jan Gebhart – Ján Šimovček, Partyzáni v Československu 1941–1945, Praha 1984,
služebny gestapa v Mladé Boleslavi obec vyplundrovali, odvezli a mučili občana Stinku, na jehož zahradě našli partyzány odhozený vojenský materiál. Stinka měl štěstí, přežil a vrátil se. Různě se uvádí, že od dalšího a horšího obec zachránily odhalené zásoby alkoholu, který vojáci začali konzumovat. Místní obyvatelé pravděpodobně načerno pálili a vojáky zřejmě alkohol spíše uklidnil, než rozběsnil. Opět možná štěstí a náhoda, je-li toto vysvětlení pravdivé. Nevíme.
Sídlo štábu brigády v květnových dnech bylo v zámku v Řepíně, který dala jeho majitelka paní Štěpánová partyzánům k dispozici. Do té doby skupina prováděla především železniční destrukce. Jejich účinnost je ovšem sporná, protože byly poměrně rychle opravovány.
U sovětských desantů v této době v roce 1945 se již ani tak nejednalo o bezprostřední vojenský účinek, ale byly to výsadky organizátorské a zpravodajské, které měly připravit podmínky pro dobu po konci války pro usnadnění převzetí moci komunistickou stranou právě i zakládáním národních výborů. Podle osobního sdělení Pavla Žáčka to byl „klasický desant se zpravodajskými, diverzními, organizačními ale i propagandistickými úkoly“. Ale ono to s partyzány nebylo tak jednoduché. V protektorátu na ně byl připraven protiparašutistický referát řídící úřadovny gestapa v Praze a ten své práci rozuměl. Měl také na to lidi. Pavel Žáček nedávno vydal radiovou korespondenci partyzánské skupiny Národní mstitel.17 Depeše byly určeny štábu partyzánského hnutí 4. ukrajin-
ského frontu, pod něhož spadala organizace a řízení partyzánského hnutí v Čechách. Píše, že konfidentská síť řídící úřadovny gestapa v Praze „se v podstatě ihned po seskoku napojila na partyzánský oddíl Národní mstitel a mělnické odbojové organizace.“ Měl to být Igor Fatějev, který byl za nevyjasněných okolností 5. května 1945 smrtelně postřelen. Snad byl odhalen.
Mělník byl sice výlučně české město, ale během války se samozřejmě zalidnil Němci, úředníky, pak uprchlíky a nakonec i vojáky. Poslední dny války v květnu 1945 Erban vystihl asi nejlépe. U toho všeho byl. Mělník se na pár dnů stal důležitým strategickým místem kvůli mostu. Je to ten starý most, dnes most Josefa Straky, pojmenovaný po legendě mělnického a českého veslování, blíže městu, v části zvané příhodně Rybáře. Nový most je širší a je dál po proudu Labe od města. Tady a pak jižně na silnici ku Praze u Štěpána, kde je most přes Labe, byly jediné komunikace, přes něž se bylo možno jednotkám Schörnerovy armády v severovýchodních Čechách severně od Prahy dostat na druhou stranu Labe. Po vypuknutí povstání v Praze se Praha stala obtížně průjezdnou a tak se mnoho jednotek stočilo právě na Mělník, kde na mostě a na jeho poměrně úzkém nájezdu, došlo k zácpám a dopravním kolapsům. Podle Erbana „části města vedoucí k mostu byly úplně zataraseny a jen [díky] nadlidské práci našich jednotek byl do tohoto chaosu vnesen určitý pořádek.“18 Došlo k částečnému paradoxu, že sami odbojáři
k Národnímu mstiteli s. 464–465, podobně Jiří Šolc, Za frontou na východě, s. 156–158.
17 Pavel Žáček, Radiová korespondence partyzánské skupiny Národní mstitel. Edice klíčových dokumentů štábu partyzánského hnutí 4. ukrajinského frontu z posledních dnů druhé světové války. Supplement revue XX. (ročník I/2021) Muzeum paměti XX. století.
18 Musíme si jako vždy a u všech číselných údajů, a to nejen v tomto případě, ale obecně, dávat pozor, zda kvantitativní údaje o tak velkém počtu lidí a techniky mohly být reálné. Možná ale za našimi pochybnostmi ve skutečnosti vězí, že se vědomě i podvědomě z navyklého mírového života vzpouzíme domyslet, o co vlastně šlo a co se ty poslední dny války dělo. Podobně se zdají nevěrohodné zprávy o německých ztrátách: „Na Řepíně zastřeleno na 300 SS-mannů, v okrsku Obříství přes 200.“ U toho ovšem Erban nebyl. To převzal od Brože nebo Langra. Leda že by to napovídalo nejasným zprávám o zakopaných Němcích bez označení v polích, o střílení Němců při pochodu z Mělnicka v Líbeznici apod. Excesy se údajně měly dít i na mělnickém mostu, odkud byli do řeky údajné naházeni zřejmě již demoralizovaní příslušníci SS z Estonska. Ale nemáme to doloženo.
pomáhali Němcům, aby se dostali co nejdříve pryč, aby zkrátka zmizeli, když na otevřený boj ve městě nebylo ani pomyšlení. Odboj neměl zbraně. Mnohé zakopané zbraně koncem republiky se neodborností při deponování staly nepoužitelnými. A avizovaný shoz zbraní Národnímu mstiteli se neuskutečnil, i když byl dohodnutý a ohni označen perimetr pro shoz.
Ilegální okresní národní výbor včele s MVDr. Fr. Erbanem a vojenské velení města rozhodly, že se pokusí mosty (mělnický a jižně od Mělníka na Štěpáně přes Labe mezi Kly a Obřístvím), zachránit, s ohledem na budoucí potřeby obnovené republiky. Paradoxní je, že na zachování mostů jako jediném ústupovém koridoru, měli zájem i Němci,19 protože se šířily nepodložené fámy, že na druhém, levém břehu Labe jsou již Američané. Ve skutečnosti právě tudy postupovali Rybalkovi tankisté ku Praze. A aby těch paradoxů nebylo málo, i ti Němci, kterým se podařilo dostat na levý břeh Labe, stejně většinou uvázli před demarkační čárou mezi spojenci a Rudou armádou. A to byl smysl poslední bitvy druhé světové války u Malína, kde byly zbytky německých vojsk sovětskou armádou obklíčeny. A nakonec byli po boji němečtí vojáci za bohorovného přihlížení Američanů, kteří stále ještě zůstávali sovětskými spojenci, zajati a stejně skončili na té Sibiři.
Smutným epilogem války na Mělnicku jsou nálety 9. května, kdy již Praha slavila osvobození. Když se toho dopoledne zaplnilo náměstí před radnicí, aby lidé přivítali anglické osvoboditele, což byl ovšem omyl, začaly na město padat bomby. Dodnes žijí pamětníci
těchto událostí, kteří se zachránili jen tak tak. Nálety se opakovaly a bombardovány byly také nedaleké Byšice. Zahynuly desítky osob a to se do toho údajně nepočítají němečtí zajatci, kterých podle Erbana bylo v Mělníku, v cukrovaru, až 15 tisíc. Tento údaj ale nemůžeme zcela ověřit. To by bylo totiž víc, než měl v této době Mělník obyvatel. Mohli se všichni vejít do jam na cukrovou řepu u cukrovaru? Jistě jich ale bylo hodně. 20 Dlouho se psalo, muselo, že to byla německá letadla. Dnes je nad vší pochybnost doloženo, že to byla sovětská letadla. 21 A proč se to stalo? Němci nesplnili podmínky bezpodmínečné kapitulace o zastavení se v místě, kde se vojska nacházela v okamžiku, kdy kapitulace vstoupila v platnost. Němečtí vojáci a nejen vojáci, ale i civilisté a ženy prchali k Američanům za každou cenu. Nedá se jim co divit. Zajatecký tábor u západních spojenců byl nesrovnatelný se Sibiří. Navíc admirál Karl Dönitz, který stanul v čele zbytku Německa po Hitlerově smrti vyzval vojáky, aby se zachránili u západních spojenců a podle některých pramenů maršál Ferdinand Schörner svým vojákům v Čechách ani neoznámil podmínky bezpodmínečné kapitulace, protože je považoval za nemožné. Proto se sovětská letadla snažila zasáhnout most. Protože piloti již od půlnoci oslavovali vítězství a asi nejen těmi pověstnými 100 gramy vodky, a do kokpitů nasedali v těžké kocovině, dopadlo to tragicky. Jen se o tom dlouho nesmělo mluvit. Erban odvážně píše, že byla letadla bez označení, otázkou je, jestli na takovou vzdálenost mohlo být patrné, ale bylo to maximum, co mohl napsat, protože v nové republice se Sovětský svaz nesměl kritizovat.
19 Most byl skutečně podminován a připraven k odstřelení, ale v důsledku výše uvedených skutečností a vyjednávání s německým vojenským velitelem města mjr. Richterem byl zachráněn. O vlastní deaktivaci náloží se postaral kpt. ženijního vojska Norbert Daněk. Bylo to rozumné řešení. Kdyby vyzbrojené jednotky frontových bojovníků uvízly ve městě, mohlo dojít k nepředvídatelnému masakru.
20 Mnozí němečtí zajatci zůstali v Mělníku delší dobu, a byli přidělováni např. na práce při odklízení trosek. Lidé se na jejich práci tak spoléhali, až to vyvolávalo kritiku mělnického týdeníku Ohlas, aby se Češi neodnaučili pracovat.
21 Jednalo se o Lavočkiny La-5 ze 482. stíhacího pluku a bitevníky Iljušiny Il-2, pověstné šturmoviky z 9. gardové divize. K tomu blíže Michal Plavec, Bomby pod Řípem, Cheb 2008.
Je překvapivé, že Erban vůbec nezmiňuje
2. Armiu Wojska Polskiego, které velel kontroverzní generál Karol Swierczewski (1897–1947). Poláci prokazatelně do Mělníka dorazili snad ve stejný okamžik jako sovětská vojska. Jejich předvoj dorazil až na sever Prahy, kde je v Kobylisích u základní školy v Žernosecké ulici připomíná malý zastrčený památníček. Možná je místní těžko odlišovali od sovětských vojáků, protože jejich důstojníci byli většinou Rudoarmějci, přestože Poláci měli odlišné uniformy, především své konfederatky. Údajně se po slavnostní přehlídce vojáků a partyzánů na hlavním mělnickém náměstí 13. května 1945 s Rusy poprali.
V polovině května 1945 část partyzánů odešla osvobozovat a potvrzovat moc obnoveného Československa v odtrženém pohraničí, do Sudet, do Šluknovského výběžku, se všemi z toho plynoucími problémy, divokým odsunem, Revolučními gardami atd. 22 Některé tyto jednotky se staly základem nových útvarů nové lidové armády, která již nenavazovala na legionářskou tradici první republiky.
A zcela na závěr, Erban nepíše o zahraničních vojácích, nemusí a také se o všech ještě v té době nevědělo. Měl za úkol podat svědectví o domácím odboji. Samozřejmě i z Mělnicka odešla řada mužů do zahraniční armády. Jen jedno jméno za vše, kapitán Otakar Jaroš (1912–1943). Rodák z Loun sem přišel v necelém roce svého života, takže dětství a dospívání, ta zásadní období formace, prožil v Mělníku jako student, sokol a veslař. O Jarošovi asi Mělničané věděli, protože protektorátní propaganda hrubě zneužila českých zajatců od Sokolova.
Erbanova zpráva je zcela zásadní již proto, že z ní vychází řada pozdějších prací, někdy doslovně, a tak díky této zprávě a jejímu autorovi máme vydatný historický pramen. 23
Dalibor Státník Státní okresní archiv Mělník
22 Por. Josef Šindelář v červenci 1945 tam našel smrt v boji s vojáky polské Armii Krajowej, kteří utíkali na západ.
23 Protinacistický odboj na Mělnicku za druhé světové války. Svědectví o časech smutku i nadějí 1939–1945. Mělník 1985. Částečně i kapitoly věnované Mělnicku Protinacistický odboj v Pojizeří 1939–1945. Historie, doklady a vzpomínky bojovníků za svobodu. Mladá Boleslav 2002. Dále Tomáš Jakl – Dalibor Státník, Květen 1945 na Mělnicku. České květnové povstání ve fotografii svazek II, Praha 2011. A samozřejmě již citovaný V. Zimerman a přes něho se pak Erbanovy vzpomínky petrifikovaly v souborných dějinách odboje a partyzánského hnutí jako kánon.
Hnutí podzemního odboje na Mělnicku v letech 1938–1945
Reprint vzpomínek MVDr. Františka Erbana, vedoucí osobnosti odboje na Mělnicku.
1. vydání, Mělník 2023
Jazyková korektura: Mgr. Juraj Mjachký, Ph.D.
Grafická úprava, sazba: Jaroslava Drechslerová
Text: MVDr. František Erban, Jarmila Erbanová, Mgr. Dalibor Státník, Ph.D.
Publikované fotografie pocházejí z osobního archivu Jarmily Erbanové.
Vydalo Město Mělník v roce 2023 v nákladu 150 kusů.
Tisk: Carter Reproplus s.r.o., Ohradní 1424/2b, Praha 4
ISBN: 978-80-907298-6-5
© Fr. Erban a dědicové
