Spolužák Jenda - Cesta (nejen) studentů Gymnázia Jana Palacha Mělník za Janem Palachem

Spolužák Jenda Cesta (nejen) studentů Gymnázia Jana Palacha Mělník za Janem Palachem

Mělník 2019

1

Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba umět je vyslovit… A PROSADIT. Jan Palach

2

3

Obsah Předmluva, Ilona Němcová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Slovo úvodem, Renata Špačková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Janu Palachovi, Jan Zajíc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Časová osa cesty Říjen 2016 Komorní setkání s Jiřím Palachem 1, Mělník . . . . . . . . . . . 12 Podzim 2016 Anketa mezi studenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Leden 2017 Návštěva ve Všetatech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Duben 2017 Komorní setkání s Jiřím Palachem 2, Kamenický Šenov . 14 Historie v emocích, Vít Novotný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Červen 2017 Jarní kurz, Vojtěch Deliš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Pouť ke hrobu, Stanislav Devátý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Červenec 2017 Komorní setkání s Jiřím Palachem 3, Kamenický Šenov . . 24 Říjen 2017 Beseda s Jakubem S. Trojanem, evangelickým farářem 24 Z korespondence na libišské faře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Leden 2018 Výzva spolužákům Jana Palacha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Projektový den „Mapa od Jana Palacha“ . . . . . . . . . . . . . . 33 V Karolinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Květen 2018 Setkání s absolventy třídy 3. A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Setkání se spolužáky ze střední a základní školy . . . . . . . 37 Vyhlášení literární soutěže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Červen 2018 Setkání s Ivanou Žižkovou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Setkání s Josefem Novákem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Červenec 2018 „Hledání Jana“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Natáčení s ARD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 4

Srpen 2018 Měsíc akcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Na předpremiéře filmu Jan Palach, Vojtěch Deliš . . . . . . . 40 Září 2018 sPOLeCZně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V ateliéru Olbrama Zoubka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Setkání se Štěpánem Hulíkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Setkání s Jaroslavem Hořejším . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

41 42 43 43

Říjen 2018 Setkání s Robertem Sedláčkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Přepisy a autorizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Střípky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Libuše Palachová a Hana Benešová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Končíme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Spolužák Jenda Základní škola Všetaty Průměrný školák s výkyvy, Jiří Lederer . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Jan Palach a doba jeho dětství, Vít Novotný, Stanislav Hamr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Mělnické gymnázium Na gymnáziu, Jiří Lederer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Kádrové hodnocení z mělnického gymnázia, Jiří Lederer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Vzpomínka Zdeňky Čapkové-Kláskové, třídní profesorky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Rozhovory s gymnaziálními vyučujícími Jana Zdeňka Čapková-Klásková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Antonín Vrba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Jana Machová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Josef Novák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Jaroslav Hořejší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Z kronik školy v době Janova studia . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Z maturitního protokolu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

Dokumenty Výkaz pro SVVŠ, I. B, školní rok 1963/1964 . . . . . . . . . . . . Výkaz pro SVVŠ, II. B, školní rok 1964/1965 . . . . . . . . . . . . Výkaz pro SVVŠ, III. B, školní rok 1965/1966 . . . . . . . . . . . Maturitní protokol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

71 72 72 73

Jan očima spolužáků, 2018 Střední všeobecně vzdělávací škola Mělník, 1.–3. B, 1963–1966 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Rozhovor s Ivanou Žižkovou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Střední všeobecně vzdělávací škola Mělník, 1.–3. A, 1963–1966 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Vzpomínky Jana Součka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Jak jsem se nestal spolužákem Jendy Palacha . . . . . . . . . 84 Moje poslední setkání s Jendou Palachem . . . . . . . . . . . . 84 Dokumenty Žádost o přiznání čestného názvu Gymnasium Jana Palacha, 20. ledna 1969 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Návrh na vznik pomníčku tragicky zesnulému absolventu, 14. února 1969 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Žádost o přiznání čestného titulu, 5. ledna 1990 . . . . . . 90 Janův život v obrazech a dokumentech . . . . . . . . . . . . . . 92

Literární soutěž Cesta minulostí, Anna Černá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Moje i tvoje odpovědnost, Štěpán Chládek . . . . . . . . . . . 133 Silueta plamene, Darina Chaloupková . . . . . . . . . . . . . . . . 135

Studentské Slovo závěrem Hledání Jana, Vojtěch Deliš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Osobnost Jana Palacha, Jan Sklenář . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Poznávání hrdiny, Daniel Kulíšek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Projekt Jan Palach a já, Vít Novotný . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Jan Palach jedním slovem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Resümee . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Résumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

142 142 143 144

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Film . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fotoarchiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dobový tisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

146 146 147 147 147

Z díla Olbrama Zoubka Rozhovor s Polanou Bregantovou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z prohlídky ateliéru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z deníku Olbrama Zoubka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

103 106 106 110

Setkání s filmy a jejich tvůrci Tryzna, Dušan Trančík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hořící keř, Štěpán Hulík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Palach, Robert Sedláček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Palach, Michal Rataj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jan Palach, Jan Šuster . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

112 114 119 126 129 5

Předmluva Ilona Němcová ředitelka Gymnázia Jana Palacha Mělník Naše škola nese hrdě ve svém názvu jméno svého nejznámějšího studenta – JANA PALACHA. Kolik se toho skrývá ve dvou slovech… Snaha probudit národ z letargie, neochota smířit se s nastupující lhostejností k věcem veřejným, statečnost stát si za svým názorem, odvaha bojovat proti nespravedlnosti, upozornění na spoluzodpovědnost každého z nás za společnost, ve které žijeme. Nechceme z Jana vytvářet muzejní exponát a zabývat se pouze jeho posledním činem. Jsme přesvědčeni, že nám toho může ukázat mnohem víc, neboť jeho postoje jsou aktuální v každé době. Byl to mladý člověk, student se svými ideály, touhami, s pevným občanským postojem. A takového Jana chceme přiblížit našim současným žákům. Právě oni se stanou tvůrci naší budoucnosti. Je třeba vychovat z nich sebevědomé občany, kteří si budou stát za svými názory, neskloní hlavu a nebudou se bát projevit své postoje. Právě proto považujeme Jana za kompas, jenž ukazuje cestu, která nemusí být vždy jednoduchá a vydlážděná, na níž se mohou objevit překážky. V životě každého z nás se zcela jistě vyskytnou okamžiky, kdy musíme sebrat odvahu, rozhodnout se a zvolit si ten správný směr. Začít se angažovat v životě, který žijeme, přestat být lhostejní k nepravostem a spolupodílet se na budování občanské společnosti. Domnívám se, že tato publikace je důstojným kamínkem do mozaiky, kterou si o Janovi skládáme. A za to patří velký dík jejím autorům z řad našich studentů pod vedením Renaty Špačkové.

6

7

Slovo úvodem Renata Špačková Srpen 2016. Opět jsem na gymnáziu. Ne jako návštěvník, ale po 18 letech opět jako učitelka, i když se říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Musím se pousmát. Některé věci dosud nesou můj rukopis, dokonce i vstupní nástěnka věnovaná Janu Palachovi. Konec se stává novým začátkem. Město Mělník splatilo svůj dluh Janu Palachovi roku 2008 odhalením památníku v Jungmannových sadech naproti budově, kde sídlilo gymnázium v letech 1910–1996 a kam Jenda chodil do školy. Každoročně si pak 16. ledna jeho oběť připomíná spolu s dalšími živými pochodněmi bojujícími za lidská práva a svobodu. Gymnázium nese název po svém bývalém studentovi od roku 1990. Součástí života školy jsou návštěvy pietních aktů v Mělníku i ve Všetatech, Jan je jedním z témat výuky (jako v jiných školách ČR), v letech kulatých výročí (ne vždy) gymnázium vyhlašovalo literární a výtvarné soutěže. Máme o něm vědět, nebo podle něj žít (nikoli ve smyslu krajní oběti)? V prvním roce po svém návratu jsem učila dějepis v tercii. Hodiny se mi zdály být neskutečné. Mezi 32 žáky třídy bylo 24 kluků. Neustálé vrtění, povídání. Jenomže se jednalo o diskuse k probíraným tématům. Potřebovali být stále zaměstnaní. Jejich znalosti, jejich schopnost vyjádřit se, formulovat svůj názor, jejich zcela přirozená snaha poznávat nové a nové věci, jejich všestrannost mě fascinovaly. Proto jsem se začala pro zamýšlený projekt poznání Jana středoškolských studií orientovat právě na ně, i když byli „malí“. Bylo by fajn, kdyby takto mladí studenti poznali Jana a byli schopni toto předávat dál. Na jarní kurz Místa Jana Palacha (Praha, Všetaty, Libiš) se přihlásilo 11 zájemců, z toho šest terciánů a pět třeťáků.

8

To byl výchozí bod naší cesty za Janem Palachem, na niž se vydali Vojtěch Deliš, Vít Novotný, Jan Sklenář a Daniel Kulíšek. Důležitým momentem se stala výzva gymnaziálním spolužákům Jana, jež vyšla v různých periodikách a našla svou odezvu ať již přímo ve 3. B, jejíž součástí Jan byl a která se na tento náš podnět sešla po 30 letech, nebo u 3. A. Obě třídy totiž prožívaly některé akce společně. Od studentů 3. A, z nichž někteří byli ze Všetat, také vedla cesta mezi spolužáky základní školy. Komunikovali jsme prostřednictvím e-mailů i osobně, nahrávali jsme, zapisovali, fotografovali, skenovali, četli – minulost stará přes 50 let začala ožívat. Nový impuls, nečekaný, přišel s letními prázdninami: Vojta se do tématu „položil“ a jeho aktivity nás dovedly k tvůrcům filmů, dokumentárních a hraných, a za dcerou sochaře Olbrama Zoubka, Polanou Bregantovou, a jejím prostřednictvím do jeho ateliéru. Obraz o Janově současnosti i obraz jeho samého se stával plastickým. Jedna věc je informace sbírat, druhá zprostředkovat je. Stáli jsme před otázkou, jak naši zamýšlenou brožuru uspořádat, jakou strukturu dát jejímu obsahu. Po zvažování a změnách jsme se rozhodli práci rozdělit do čtyř hlavních částí. První dokumentuje chronologicky naše aktivity – co všechno jsme na cestě za Janem poznali, která místa jsme navštívili, s kým jsme se setkali. Další část se věnuje Janovi, žákovi základní školy ve Všetatech, a především pak studentovi gymnázia. Ta vznikla díky setkáním se spolužáky a profesory a studiem archivních materiálů. Třetí část nese název Setkání s filmy a jejich tvůrci – s filmy Tryzna (1969), Hořící keř (2013) a Jan Palach (2018). Následující celek vytvořily studentské práce, jež uspěly v gymnáziem

vyhlášené soutěži Moje cesta za Janem. Slovo téměř závěrečné potom patří účastníkům projektu. Přibližují svou práci v něm a sdělují, jakou podobu Jana si v jeho průběhu vytvořili. Nedílnou součástí publikace jsou obrazové přílohy. Kromě archivu gymnázia jsme mohli využít fotografie, jež nám zapůjčili Janovi spolužáci a učitelé a také jeho bratr Jiří Palach. Práce, kterou čtenářům předkládáme, není prací odbornou (k té možná některý z účastníků přistoupí později), přesto obsahuje nepříliš rozsáhlý poznámkový aparát. Upřesňujeme zdroje citací, poskytujeme vysvětlení určené především mladším čtenářům nebo upozorňujeme na skutečnosti, v nichž se pamětník zcela jistě mýlil. Seznam literatury obsahuje ty tituly, z nichž jsme nejen čerpali, ale též je doporučujeme zájemcům o další studium tématu.

jsme mohli být partnery, a to i přes generační odstup. Měli jsme obrovské štěstí na setkání s lidmi, z nichž řada patří k obecně uznávaným osobnostem. Jejich jména postupně vstupují do našich řádků. Jim všem patří upřímné poděkování. Byla jsem šťastná, že byli vstřícní, ochotní vážně spolupracovat s kluky ve věku 15 let, o jejichž kvalitách jsem přesvědčena, ale oni je neznali. Snad budou pro čtenáře výsledky naší práce alespoň v něčem objevné. Pokud by snad někdo měl další poznatky a doplnění, ozvěte se nám. Mělník 3. listopadu 2018

Nejvíce jsme se potýkali s přepisy rozhovorů a především s jejich úpravou. Mluvená řeč přeskakuje z tématu na téma, je používána hovorová i nespisovná čeština. A tak jsme informace přesouvali, některé vypouštěli (pokud se netýkaly Jana, opakovaly se nebo pokud téma rozmělňovaly), měnila se podoba češtiny, čímž se ale ubíralo na autentičnosti. V tomto ohledu prosíme čtenáře o největší míru shovívavosti. Domnívám se, že vytvořením publikace Spolužák Jenda (to bylo asi nejčastější oslovení Jana jeho spolužáky) gymnázium splácí svůj dluh a přispívá k upřesnění obrazu této výjimečné osobnosti našich moderních dějin. Jsem velice ráda, že se nejedná o práci, která by vznikla mimo gymnázium nebo byla výsledkem úsilí vyučujících. Je pro mě důležité, že se na jejím vzniku podíleli sami studenti, že

9

Jan Zajíc: Janu Palachovi Rozmarné odpoledne Kolem vezou víc než Prométhea Oči jsou prolomená hráz. Pláču – v dešti na chodníku Pro všechno Pro těch jednadvacet let pro Člověka, co odmítl jít zpět pro srdce, do kterého by se vešel svět pro několik vykřičených vět pro cizími vojáky sražený jarní květ Chce se mi zařvat – teď, hned Pryč s nimi! Ať žije nový svět! To ticho řve za mne Praha teď skutečně dotýká se hvězd Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst Ticho rve uši Všichni to vědí a mlčí Ústa jim zacpal strach ze života i smrt. Je leden roku 69 I láska bolí proto pláču

Olbram Zoubek: První strážce (Jan Palach), 1971, odlitek, olovo, výška 221 cm Druhý strážce (Jan Zajíc), 1971, odlitek, olovo, výška 223 cm (archiv Olbrama Zoubka)

10

11

ČASOVÁ OSA CESTY ŘÍJEN 2016

Komorní setkání s Jiřím Palachem 1, Mělník Renata Špačková, Ilona Němcová Pošmourné sobotní ráno 8. října 2016 rozbil svým plachým úsměvem Jiří Palach, bratr Jana. Je až s podivem, že na gymnáziu byl poprvé. Pozvání k němu směřovalo již na počátku září – s prosbou, zda by v lednových dnech roku 2017 nepřijel mezi studenty gymnázia, které nese jméno jeho bratra. Nechtěly jsme však, aby hlavním tématem jeho návštěvy byl Janův život, ale jeho vlastní, probíhající na pozadí totalitní moci, pro niž Palachovo jméno bylo nežádoucí, odsouzené k zániku (nepovedlo se). Pro Jiřího Palacha jsou však návraty do minulosti bolestné, náročné, raději se zdržuje v ústraní. Setkání ve třech však pro něj bylo přijatelné. Prohlídka školy, procházka městem jeho středoškolských studií (i on byl studentem mělnického gymnázia, maturoval v roce 1958), zastávka v chrámu sv. Petra a Pavla, posezení v cukrárně u kávy. V rozhovorech témata současná i minulá, soukromá i společenská, návraty k bratrovi. Začátek přátelství.

Jiří Palach se svou manželkou a dcerami, Vevey, 1. 7. 1997 (archiv rodiny Palachovy)

PODZIM 2016

Anketa

Co vlastně vědí studenti o Janu Palachovi? Jaké je povědomí o něm mezi studenty Gymnázia Jana Palacha? Podívejme se na některé odpovědi z ankety na podzim roku 2016. Co bych chtěl vědět • Chtěl bych vědět, co máme udělat, aby se stejná situace již neopakovala. • V čem vynikal? Jaké měl koníčky, záliby? • Hodně by mě zajímalo, jaký měl život v dětství a co plánoval v budoucnosti. • Chtěla bych se dozvědět víc o jeho studentském životě. • Měl by být představován jako jeden z nás, studentů. Zajímalo by mě, jestli byl premiant, nebo byl záškolák. V kterém předmětu vynikal a který ho bavil (a naopak)? 12

• Jaký byl Palach člověk? • Chtěla bych vědět něco o jeho rodině. • Co se dělo v této době, že to vedlo k upálení Jana Palacha? / Chtěl bych více přiblížit dobu, ve které Jan Palach žil, a blíže poznat jeho názory. / Chtěl bych vědět více o věcech, které ho k upálení vedly. / Chtěla bych znát události v jeho životě, které ho dovedly k tomuto činu. • Chtěl bych se dozvědět, zda přemýšlel o tom, jak bude jeho upálení působit na jeho blízké. • Jak se po jeho smrti žilo jeho rodině? • Zajímalo by mě, zda se upálilo více lidí, či se chtělo nebo mělo upálit více lidí. Také by mě zajímalo, zda měl v pádu komunismu větší roli. • Chtěl bych vědět, zda nebyl tento čin „zbytečný“, jestli se něco změnilo. • Reakce tehdejší totality na jeho čin. • Jak dokázali ututlat někoho, kdo se upálil po něm? • Jaké byly reakce lidí? • Žije někdo, kdo ho znal osobně? • Je známý i ve světě? Má někde sochu (popřípadě kolik)? • Zajímalo by mne, zda-li se o něm učí nebo mluví i na jiných školách v jiných městech. • Více informací o Janu Palachovi bych určitě ocenil, protože teprve nyní jsem si uvědomil, jak málo toho o něm vím. Doporučení • Myslím si, že by měli být žáci na začátku studia informováni o tom, kdo vlastně Jan Palach byl, co udělal a proč se škola jmenuje právě po něm. • Nějaké známé moto, myšlenku, větu vytesanou do venkovního plotu nebo někde. • Do vstupní haly bych umístil Palachovu bustu nebo fotky spojené s tímto tématem. Zvětšil bych stávající nástěnku a udělal ji nápadnější. • Vytvořit letáčky (prospekty) s okomentovanými fotkami z jeho života, které budou dostupné v naší škole. • Jan Palach by měl být představován jako symbol toho, že i proti tvrdému režimu se dá bojovat. • Zvýšit povědomí o dni upálení Jana Palacha. • Určité hodiny v různých předmětech by mu mohly být více věnované. / Věnovat se tomuto tématu více v rámci hodin dějepisu / historického semináře. Projektový den v den jeho upálení. • Nějaký „do očí bijící článek“ na stránky školy (něco tam sice je, ale je velmi obtížné si toho článku všimnout). Vytvořit na našem webu záložku, kde by byly k dispozici informace o Janu Palachovi. • Do každého čísla Palachovin zahrnout nějakou novou informaci o Janu Palachovi. K zamyšlení Některé odpovědi byly překvapivé: Dle mého názoru by se měl probrat jako ostatní autoři, akorát krapet podrobněji. Založil gymnázium v Mělníku. O Janu Palachovi vím, že to byl student, co se ve 2. světové válce polil benzínem a zapálil se, […] Byl proti zrušení vysokých škol v ČR. Máme se snad zlobit na studenty? Spíše bychom měli tyto odpovědi přijmout jako výzvu, řídit se doporučeními, která samotní studenti dali. 13

LEDEN 2017

Návštěva ve Všetatech Renata Špačková Tatam je doba, kdy lednová návštěva Všetat byla velkým dobrodružstvím a především dokladem osobní odvahy a nepoddajnosti. Nyní přicházíme na místo vzpomínky na Jana Palacha, všetatského rodáka, klidně, beze strachu. Naše účast však není jen pohledem do minulosti, ale i do budoucnosti, neboť současná doba přináší nové výzvy, na něž musíme reagovat my. Jan Palach není minulost, ale je i budoucnost. Roku 2017 se všetatské setkání uskutečnilo v sobotu 14. ledna v místním kině. Výjimečné bylo přítomností Petra Pitharta, signatáře Charty 77, disidenta, politika, vysokoškolského pedagoga. Vystoupil především jako svědek lednových událostí roku 1969, s pokorou k činu Jana Palacha. V jeho projevu však zaznělo i zamyšlení nad českými dějinami, nad (zdánlivým) zapomněním. „Dějiny, a zvláště ty přerývané české, jsou jako ponorná řeka. Neztratí se, jen někdy jako by zmizí pod povrch země. Čas od času zase vyrazí, vytrysknou na povrch a silným proudem pak probíhají společenskou krajinou, strhávají bláto podél břehů. Oběť Jana Palacha následovaná oběťmi Jana Zajíce a dalších se náhle vynořila na povrch v lednu 1989. Nikdo neví, proč právě v tom roce, ale všichni víme, proč právě v těch lednových dnech, proč právě pod rampou Národního muzea. Pouhý fakt dvacetiletého výročí by podle mě nestačil. Najednou to bylo, jako by Jan Palach zemřel včera. Řeka z hlubin zapomnění náhle vyrazila. Několik desítek a pak stovek lidí se rozhodlo uctít památku veřejně. A stačilo to. Byl z toho Palachův týden. Řada lidí právě tehdy ještě podepsala Chartu. Bylo náhle zřejmé, že velká změna je neodvratná. Nevěděli bychom to, nebýt Jana Palacha a úcty k jeho oběti […]“ Snažme se nevstupovat do řeky zapomnění a lhostejnosti. Nemusí se to vyplatit.

Petr Pithart, Všetaty 14. 1. 2017

DUBEN 2017

Komorní setkání s Jiřím Palachem 2, Kamenický Šenov Renata Špačková, Ilona Němcová Bílá sobota 15. dubna 2017. Ráno jsme vyrazily do Kamenického Šenova, města sklářů. Ke sklárnám patřil i Jiří Palach, za nímž jsme se na základě naší říjnové domluvy vydaly, i když poněkud se zpožděním. Mysleli jsme, že se uvidíme již v lednu. Byly jsme překvapené domkem, v němž pan Palach bydlí. Jednu část totiž tvoří stará roubená chalupa s trámovým stropem 14

a především s úžasnou atmosférou, danou nejen prostorem samotným, ale hlavně přátelským přijetím. Hovořili jsme o mnohém. Tématem např. bylo blížící se 50. výročí Janovy smrti, hudba inspirovaná Janovým činem (vinylové desky i CD nám byly zapůjčené), úvaha o tom, jak by se asi vyvíjel Janův život, pokud by nepřistoupil k tak krajnímu činu a prožíval normalizaci. Přišla řeč na Janovy mělnické profesory, které jsme i my znaly, neboť nás učili (zde je nutné zmínit především prof. Vrbu, který nás všechny ovlivnil výukou dějepisu, či prof. Čapkovou /Kláskovou/, Janovu třídní), a později jsme se na gymnáziu staly jejich kolegyněmi. Co jsme si odvezly? Buchtu, kterou pro nás upekl pan Palach (byla výborná), skleněné džbánky a především klid v duši.

V Čechách je nejznámější deskou titul Kde končí svět. Na paměť Jana Palacha, kterou vydal AR(i)STON v roce 1969. Pásmo poezie (K. Toman, J. Orten, V. Holan, J. Deml, M. Holub, F. Halas, F. Šrámek) a dokumentární záznam z rozloučení s Janem Palachem na nádvoří Karolina doplňuje varhanní improvizace Petra Ebena. Miroslav Holub: Praha Jana Palacha (na desce v podání Václava Vosky) A tady dusají Picassovi býci A tady pochodují Daliho sloni na pavoučích nohách. A tady bijí Schoenbergovy bubny. A tady jede pán de la Mancha. A tady Karamazovi nesou Hamleta. A tady je jádro atomu. A tady je kosmodrom Luny. A tady stojí socha bez pochodně. A tady běží pochodeň bez sochy. A je to prosté. Kde končí Člověk, začíná plamen. A pak v tichu slyšet drmolení Červů popela. Neboť Ty miliardy lidí v podstatě Drží hubu.

V tomtéž roce však spatřila světlo světa ve Francii gramofonová deska Hymnus 68. V tomto oratoriu pro sólisty, dechové a bicí nástroje, sbor a orchestr nese třetí část název Nářek (nad obětí Jana Palacha v Praze). Zní – „křičí“ – zde slova: 15

Nářek Hon----zo Co jsi to udělal? Honzo … dětský hrdino, tak vnímavý a tak dobrý… Honzo … proč nám vnucovat tuto oběť? Honzo … proč ten krutý vzor? Proč takovou hrůzu, krutou? Ty, tak hodný, tak nesmělý! Honzo! Kruté! Hrůza! V jaké době to žijeme, aby k nám světlo přicházelo z žijící pochodně? Hořel jako pochodeň! Hořel jako pochodeň! Živil ses ohněm vášně tak čisté … až sám oheň si z tebe učinil svou potravu! Živil ses ohněm vášně tak čisté … až sám oheň si z tebe učinil svou potravu! Slyš výkřik, který ze mě mámí oheň! To pro tebe umírám! Nemůžeš mě ignorovat! Nemůžeš na mě zapomenout! Nemám než svou vzpouru, kterou sdílím rudou jako výkřik mého těla! Nechť má oběť poučí národy světa! Překlad: Hana Güllichová, GJP

Historie v emocích Vít Novotný Čin Jana Palacha se dotkl mnoha lidí nejen ve východním bloku. Rozvířil nespočet debat, stal se námětem knih i básní, vzedmul vlnu emocí. A právě abstraktní prožitky dokáže možná lépe nežli slova zaznamenat hudba. Přináší nám je prostřednictvím orchestru v díle Hymnus 68 francouzský skladatel Yves Prin. Zkusme se tedy na chvíli vrátit do minulosti… Hned od počátku na nás zapůsobí zmatek vyvolávající disharmonie, po zádech začne běhat mráz. Napětí postupně vzrůstá, z nemelodických tónů je cítit bolest a šok. Začíná se ozývat reakce davu. Lid začíná zuřit, hněv rytmicky duní, cítíme až ná16

dech války. Vše graduje, když tu najednou vše utichne. Divokost střídá pláč a beznaděj. Obklopuje nás nářek nad odchodem života i svobody. Opět jen těžko utišitelná bolest a žal. Dojem ze skladby je opravdu strašidelný, posluchač si oddechne, když skladba skončí. Dle mého názoru se skladatelský záměr podařil. Černobílý text dějepisných prací náhle ožívá, nutí nás opět prožít půlstoletí staré strasti.

Na obalu desky byla uveřejněna tato slova Libuše Palachové, maminky Jana: Pánové, z celého srdce vám děkuji za Váš dopis. Jsem dojatá, že můj syn žije ve vaší paměti a že jeho památka přebývá v hudebním díle, které mu bylo věnováno. Jsem duchem přítomna při realizaci Hymnu 68. Přijměte můj vděk, mé poděkování a srdečný přátelský pozdrav. Všetaty (Československo) 14. srpna 1969 Text z francouzštiny přeložili studenti oktávy GJP ve školním roce 2017/2018.

ČERVEN 2017

Jarní kurz Vojtěch Deliš

Jan Palach, jméno, o němž se toho již tolik napsalo, ale skoro nikdo o něm nic bližšího neví. Takto se dá charakterizovat člověk, který se obětoval za nás všechny – za Čechy. Je však tragické, že známe jen holé obrysy jeho hrdinského aktu či průběhu jeho života. O to zoufalejší je, že sami studenti gymnázia, jež navštěvoval a jež nese jeho název, jsou na tom podobně, či doposud byli… V rámci kurzů nejen pro vyšší gymnázium jsme se vydali po stopách Jana Palacha, které nás dovedly do našeho blízkého okolí. V průběhu našich každodenních expedic jsme vše pečlivě a svědomitě zaznamenávali na fotografiích, jež mají naši výpravu za Palachem dokreslovat.

U hrobu Jana Palacha v Praze na Olšanech

Fotoaparáty jsme poprvé otestovali ve středu 21. června, kdy jsme se vydali na hřbitov na pražských Olšanech, kde jsme provedli menší pietní akt u hrobu Jana Palacha. Další zastávkou byla nemocnice v Legerově ulici, do které byl Jan Palach převezen krátce po svém činu na Václavském náměstí. Následně jsme procházeli kolem dvou památníků věnovaných Janu Palachovi a Janu Zajíci, jenž se ve 17

svém činu Palachovi velice podobal. Nakonec jsme došli až k filozofické fakultě, na níž Palach studoval. Byl by hřích, kdybychom vynechali obec, kde Jan Palach strávil své dětství. Naší úterní zastávkou se tudíž staly Všetaty. Od domu Palachových jsme se přes místní základní školu, kam Jan chodil, dostali až k urnovému háji, kde byl Palach pochován v letech 1973–1990. Tady nám paní profesorka Špačková zpestřila odpočinek pod vrcholky stromů četbou o tom, jak se hřbitov ocitl v obležení StB a policie při výročí úmrtí Jana Palacha v lednu roku 1989. Třetí a poslední den našeho dějepisného kurzu nás stopa Jana Palacha dovedla do nedaleké Libiše. Do místního evangelického kostela se Jan Palach vydal 25. prosince 1968, neboť byl členem místního sboru. Po zkoušce hry na varhany jsme se odebrali na tamní faru a pan farář Miroslav Pfann nám ukázal dokumenty týkající se Jana a jeho rodiny. Po rozhovoru s ním jsme se už rozloučili a vyrazili směrem na Mělník. Cílem našeho kurzu bylo, abychom si Palacha zvláště tady na gymnáziu připomínali a aby to nebylo pouze bezobsažné jméno v názvu naší školy. Měli bychom vědět, že to byl člověk, který svou sebeobětí přispěl k přepsání dějin 20. století.

Na hřbitově ve Všetatech

S Miroslavem Pfannem, farářem ČCE v Libiši

Záznam o úmrtí Ferdinanda Kostomlatského, strýce Jana Palacha, jehož pohřbu se Jan 15. ledna 1969 zúčastnil. Záznam o úmrtí Jana Palacha

18

Pamětní deska na domě rodiny Palachovy ve Všetatech

Pomník Jana Palacha na budově FF UK Praha

Jediná existující část (Plamen) z bývalého triptychu věnovanému Janu Palachovi na všetatském hřbitově – detail

Praha, Legerova ulice, budova bývalé nemocnice, kde byli hospitalizováni Jan Palach a Josef Toufar.

19

Sousoší Dům syna a Dům matky na Alšově nábřeží

Sousoší doplňuje báseň D . Shapira Pohřeb Jana Palacha

Sousoší bylo představeno v Královské zahradě za přítomnosti prezidenta Václava Havla a rodiny Palachovy v roce 1990 (archiv rodiny Palachovy)

Památník Jana Palacha a Jana Zajíce u budovy Národního muzea v Praze na Václavském náměstí

V libišském evangelickém kostele

Označení místa v libišském kostele, kde Jan seděl 25 . prosince 1968

20

POUŤ KE HROBU1 Stanislav Devátý Události kolem dvacátého výročí sebeobětování Jana Palacha jsou dnes již dostatečně známy. Zlo, s kterým jsme se v lednu 1989 setkali, bylo zuřivé, neboť si začínalo uvědomovat, že je nemožné vymazat z paměti národa symboly představující nejvyšší mravní hodnoty. A jména dvou mladých mužů, Jana Palacha a Jana Zajíce, se takovými symboly stala. Oba zemřeli, ale zanechali na tomto pozemském světě žádnou mocí neumlčitelné poselství. V roce 1969 mi bylo sedmnáct. O devatenáct let později jsem pocítil příchod doby, v níž je konečně třeba veřejně si připomenout, že svoboda nepřijde sama od sebe a že u nás kdysi žili lidé, kteří neváhali pro svobodu národa obětovat svůj život. Toto vědomí mne nakonec 19. ledna 1988 přivedlo na Václavské náměstí, kde jsem spolu se svými přáteli z Charty 77 uctil u sochy sv. Václava památku obou studentů. Kupodivu se to tentokrát obešlo bez účasti policie, snad z toho důvodu, že estébáci přesně nevěděli, kdy Jan Palach zemřel, a proto jsem byl na obvyklých osmačtyřicet hodin zadržen dva dny před plánovaným termínem vzpomínkového aktu. Tehdy jsme u sv. Václava zapálili svíčky a položili kytici ozdobenou stuhou s nápisem: „Jan Palach – Jan Zajíc – vzpomínáme – Charta 77.“ Květiny jsme dali rovněž k filozofické fakultě. Nakonec policie přeci jen zareagovala: u pomníku odstranila květiny po dvaceti minutách, u fakulty až po dvou hodinách. Na 27. února jsme připravili pietní vzpomínku u hrobu Jana Zajíce ve Vítkově. Tentokrát jsme však pozornosti StB neunikli, a tak byla účast mnohých chartistů z Ostravy, Olomouce, Opavy a jiných míst znemožněna. Já se přes všechna opatření tajné policie nakonec k hrobu dostal; opustil jsem své bydliště o něco dříve, než ho začali hlídat. Na hřbitově jsem se sešel s Tomášem Hradílkem, který zdárně unikl z přísně střeženého bytu a putoval třicet kilometrů pěšky až na místo. Pietní akt jsme tedy uskutečnili. Policie zasáhla až po jeho ukončení a zmohla se jen na zjišťování naší totožnosti, a když jsme odjeli, odstranila z hrobu stuhu s nápisem, květy a svíčky kupodivu nechala ležet. V dalších měsících protesty proti komunistickému panství narůstaly. Bratislavská manifestace za lidská práva v březnu 1988, demonstrace k srpnové okupaci, manifestace k výročí republiky v říjnu a první povolené shromáždění ke Dni lidských práv v prosinci téhož roku nás přivedly k rozhodnutí rozšířit tentokrát vzpomínku na Jana Palacha o celonárodní pouť do Všetat. Tam se Jan narodil a tam byl nakonec přemístěn z Olšanského hřbitova v Praze – zřejmě proto, že velké množství stále hořících svíček na jeho hrobě příliš znepokojovalo vládce. Tento svůj úmysl jsme vyhlásili veřejně. Co následovalo potom, všichni víme: Dana Němcová a Václav Havel dostali podivné dopisy, které vyhrožovaly novou živou pochodní. Podle mého názoru pocházely z pera nějakého pracovníka dezinformačního centra StB. Policie si tak nesporně chtěla vytvořit záminku k obsazení Václavského náměstí, a navíc přiřknout chartistům roli ambiciózních dobrodruhů vyvolávajících nepokoje a zneužívajících mladých lidí k dosažení osobních cílů. To první se jí dokonale podařilo. 15. ledna bylo Václavské náměstí plné policistů v bílých helmách; v rukou třímali štíty a metrové obušky – zřejmě těmito prostředky chtěli uhasit plameny na předem ohlášených následovnících obou Janů. Na několik hodin jsem byl – spolu s asi třiceti přáteli – zadržen.

21

Den nato sebrala policie u sochy sv. Václava při kladení květin devět lidí. Ti ovšem už propuštěni nebyli, prokurátor na ně uvalil vazbu. Já se tentokrát zatčení vyhnul: účastnil jsem se v Brně mše za Jana Zajíce. Do Prahy jsem se vrátil 18. ledna přímo na Václavské náměstí do fascinující atmosféry. Byl to zrovna den, kdy bicí komanda se svými vodními děly a obrněnými transportéry nuceně odpočívala – nesporně proto, že se ve Vídni podepisovaly nové dokumenty o lidských právech. Martin Palouš, jeden z bývalých mluvčích Charty 77, tak mohl – přerušován pouze nadšeným potleskem lidí – přečíst právě vydané prohlášení protestující proti brutalitě komunistické moci a já mohl v klidu pozvat lidi na pouť do Všetat, chystanou na 21. ledna. Další den však situace vypadala vážněji. Martina zatkli a uvěznili. Pro mne si přišla tajná policie do bytu Petra Uhla, odkud jsem naštěstí pět minut předtím odešel. Pochopil jsem, že pokud se chci dostat do Všetat k hrobu Jana Palacha, budu se muset ukrýt. Schoval jsem se proto u přátel. Policie mne velmi intenzivně – ale naštěstí zbytečně – hledala. Můj šťastný únik vlastně předznamenal celou mou cestu do Všetat. Skrýval jsem se do 21. ledna. Po celou tu dobu přicházely ze Všetat zprávy, že je celé městečko obsazeno policií a nikdo nemá naději se k hrobu dostat. O pravdivosti těchto zvěstí se mohly přesvědčit stovky občanů, které se v neděli vydaly na cestu k Palachovu hrobu. Někteří z nich byli zbiti již na nádraží a posláni zpět, jiní byli prohledáni a odvezeni policejními autobusy na různá místa po celém okolí. Od začátku jsem byl pevně rozhodnut do Všetat jít. 21. ledna odpoledne jsem vyrazil z pražského bytu. Hned při výjezdu z Prahy pomohla neuvěřitelná náhoda. Odjezd jsme měli naplánován z Vysočan, ale když jsme ještě s Ondrou Bartoškem, s nímž jsem vlastně celou cestu absolvoval, přijížděli tramvají k nádraží, viděli jsme, že je obsazeno policií. Proto jsme se rozhodli zkusit štěstí na další stanici – ve Kbelích. Nevěděli jsme však, jak se tam dostat, vystoupili jsme o zastávku dříve a k nádraží tak dorazili z opačné strany právě v okamžiku, kdy ho opouštěla policie. Ta kontrolovala v podstatě všechny přístupové cesty do Všetat. Používala dokonce i vrtulník, který zaznamenával a hlásil dolů estébákům všechny skupiny lidí. Další velké štěstí jsme měli v Neratovicích. Vlak zastavil před stanicí na červenou. Raději jsme se rozhodli vystoupit s tím, že do Všetat půjdeme pěšky. Udělali jsme dobře, protože i neratovické nádraží hlídala policie. Tehdy jsme také poprvé uviděli vrtulník. Obešli jsme městečko a polními cestami se vydali dále. U Tišic, poslední vesničky před cílem, jsme potkali skupinu policií vrácených lidí. Dostali jsme varování a mapu okolí. Jeden můj známý mi řekl, že v policejních vysílačkách zaslechl oznámení o mé cestě do Všetat a příkaz, aby mne, jakmile se někde objevím, sebrali. (Tuto informaci zachytilo StB odposlechem telefonu v bytě mého přítele, který už po mém odchodu informoval o mé pouti k hrobu zahraniční novináře.) Dál jsme šli raději přes pole. Když jsem později počítal kilometry, zjistil jsem, že jsme udělali zhruba patnáctikilometrový oblouk kolem Všetat. Tak jsme se dostali k obci z druhé strany, kde jsme přítomnost policie nepředpokládali. Skutečně nebyla nikde vidět. Přesto jsme raději při cestě z Čečelic zaléhali do příkopu vždy, když kolem projížděl automobil. Opět se nám to vyplatilo. V těsné blízkosti Všetat jsme po několikáté padli do škarpy. Auto zastavilo asi deset metrů před námi v mírné zatáčce a svými reflektory osvítilo dvě policejní vozidla, čekající v tichosti na případné poutníky. I ono civilní auto patřilo policii. Leželi jsme a neměli sebemenší možnost úniku. Docela dobře jsme slyšeli, co si policisté povídají. Musím uznat, že byli docela vtipní: hráli si na demonstraci. Jedni křičeli „svobodu, svobodu“ a druzí zase „občané, rozejděte se, vaše shromáždění je nepovolené“. 22

Vysvobodil nás další zázrak. Civilní vůz odjel směrem na Všetaty a po půl hodině ho následovaly oba zbývající. Okamžitě jsme se rozběhli přes poslední kopec k urnovému háji. Neuběhlo ani pět minut a policejní auta se vrátila na původní místo — to jsme již byli mimo jejich dosah. Když jsme s Ondrou přešli kopec, objevil se před námi lesík. Pod ním zářila světla hořících svíček v urnovém háji. Vydali jsme se spokojeně dolů, ale najednou jsme zahlídli zablikání brzdových světel — policie hlídala nejen přístupové cesty, ale i samotný hájek. Tady absurdita vyvrcholila: čas od času prošli policajti s baterkou hřbitov. Čekali jsme, že hlídači brzy odejdou, ale zůstali. Asi po dvou hodinách jsme se rozhodli zkusit štěstí a dostat se až k hájku. Rozdělili jsme se a šli každý na vlastní pěst připraveni na zatčení. Nezávisle na sobě jsme se proplížili až k hřbitovní zdi, přes níž se nám oběma podařilo hodit trnovou korunu a kytici přibližně do míst, kde je umístěn Janův popel. Já se pak vrátil přes pole do Tišic. Cestou jsem se opět musel několikrát plížit. Ve vlaku jsem se potom také našel s Ondrou. Prošel od hřbitova až na nádraží přes policejní hlídky, které ho vzhledem k jeho volnému pohybu po obklíčených Všetatech zřejmě považovaly za místního obyvatele. Po půlnoci jsme dorazili do Prahy. Druhý den jsem se dozvěděl, že jsme byli jediní, kdo se k hrobu dostali. Cítil jsem velké zadostiučinění: alespoň někomu se podařilo za celý národ uctít památku Jana Palacha

20. ledna 1989 se vdávala dcera Jiřího Palacha Alice. Svatba se konala v Praze na Staroměstské radnici. Pod dohledem StB, ostatně jako celá příprava této události. Kontrola pošty, odposlech rozhovorů. Alice chtěla položit svatební kytici na hrob svého strýce Jana. Vstup na hřbitov ve Všetatech byl rodině znemožněn.

Alice podruhé. Vnouče se Jiřímu narodilo 11. listopadu 1989. Do Prahy se na něj jeli podívat 17. listopadu. Netušili, co se v Praze děje, dozvěděli se to až po návratu zpět domů. Jiří Palach: „Kdybych to věděl, nikdo by mě z Prahy nedostal.“

23

ČERVENEC 2017

Komorní setkání s Jiřím Palachem 3, Kamenický Šenov Renata Špačková, Ilona Němcová Tentokrát strávíme část návštěvy jinde než minule. Opouštíme roubenou část domu a jdeme do pokoje, v němž je televize. Společně sledujeme film Opus 13 – Palach. Jeho autorem je medailér Antonín Dušek. Zachycuje vznik stříbrné pamětní medaile Jan Palach, která vychází z posmrtné masky od Olbrama Zoubka. My však více sledujeme výpověď Jiřího Palacha, asi jedinou, kterou je možné vidět. Těžko je popsatelný pocit být v tomto okamžiku vedle člověka, kterého se bytostně dotýká zásadní událost československých dějin 20. století. Další setkání již přibližovat nebudeme. Stále přibývají, stejně jako se rozšiřuje okruh návštěvníků. Někdy nás doprovázela z Mělníka paní Novotná, již pojilo s manžely Palachovými blízké přátelství a řada společných zážitků, jel s námi i pan farář Miroslav Pfann z Libiše, který vykonává službu v místě, kde kdysi působil Jakub S. Trojan. Vozíme s sebou vždy něco z přítomnosti rodného kraje Jiřího, nazpátek vozíme výbornou domácí buchtu, jíž byl pohoštěn např. i štáb Agnieszky Holland. Doma chutná.

ŘÍJEN 2017

Beseda s Jakubem Schwarzem Trojanem, evangelickým farářem, 13. října 2017 Gymnázium Jana Palacha Mělník Myšlenka pozvat Jakuba S. Trojana k nám na školu vyplynula ze setkání se současným libišským farářem (ČCE) Miroslavem Pfannem na jarním kurzu v červnu. Od myšlenky nebylo daleko k činu, a tak jsme manžele Trojanovy přivítali v pátečním odpoledni v učebně dějepisu. Jakub S. Trojan pochovával Jana Palacha. 16. ledna 1973 bylo rozhodnuto odejmout mu tzv. státní souhlas s výkonem kněžského povolání, přestal být farářem svého sboru. Změnu přinesl rok 1989. Tehdy se mohl Jakub S. Trojan vrátit na Evangelickou teologickou fakultu UK. Mezitím se stal jedním z prvních signatářů Charty 77 a členem VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných). JST KT VD JH JS MD ZJ RŠ

24

Jakub Schwarz Tojan Karla Trojanová Vojtěch Deliš Jan Hlavsa Jan Sklenář Martin Dvořák Zuzana Jansová Renata Špačková

JST: Milí mladší kolegové a kolegyně, děkuji za pozvání. Za ním stojí zájem o to, co Jan Palach vykonal, čím nás poznamenal a co mladší generaci předal. Nepochybuji, že i vy jste otevřeni jako mladí lidé poznání, které roste do té pravé podoby těch odpovědných lidských bytostí, které jsou vděčné za život, který dostaly. ... a věčnost nás pojí s odpovědností, kterou také cítil Jan Palach při svém činu. To nebyl akt zoufalství, nýbrž to bylo znamení, že jsou hodnoty a že jsou dary života, za které stojí také riskovat i vlastní život. Tak jsem to pochopil. Možná vás to překvapí, ale nyní přečtu kázání, které jsem četl na pohřbu Jana Palacha. Není to tak dlouhé. KT: Bydleli jsme tenkrát v Libiši na faře. Všetaty patřily evangelickou farností do Libiše, takže maminka tam chodila, Palach tam chodil. V té době, když my jsme přišli do Libiše, už byl na vysoké škole, takže byl na koleji. Do Libiše přišel v podstatě jednou nebo dvakrát. JST: Když už jsi zmínila, že přišel i na bohoslužbu, tak chci říct, že mě zaujalo, když jsem ho pozoroval, že byl hluboce soustředěn a zamyšlen.

Kázání Většího milování nad to žádný nemá, než aby život svůj položil za přátele své. (J 15, 13) Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. (Mt 5, 8) Vážená sestro, milý bratře, vážení hosté, jsme tu shromážděni na závěr pietního aktu nad otevřeným hrobem, do něhož za několik okamžiků uložíme tělo zemřelého studenta Jana Palacha. Se vzrušením přijala naše veřejnost čin vašeho drahého. Bylo řečeno mnoho slov, která se snažila vyjádřit pohnutí a účast s vámi, kteří nesete nejtěžší břímě. Myslím, že nejsme dosud nikdo z nás schopni porozumět do hlubin a do všech důsledků, co se vlastně stalo a jaký dosah bude mít oběť Jana Palacha pro náš život. Byl mezi námi jako jeden z nás. Mladý student, měl svou práci, své zájmy, své cíle, tak jako každý jiný člověk v jeho věku. A přece měl něco navíc: velikou touhu po spravedlnosti a pravdě. Byl svírán obavou a mučivým pocitem, aby se v naší zemi právě tyto statky nepotkávaly s lhostejností. Měl starost o důstojný a svobodný život všech lidí. Pochopil ze studia našich dějin a z podivuhodné citlivosti vůči duchovnímu rozměru lidského života, že malé národy jsou vposledu veliké pravdou, za kterou se statečně postaví. Ale pochopil současně, že postavit se za pravdu žádá od člověka náročné svědectví, a někdy i svědectví stvrzené smrtí. A před tímto svědectvím sám neuhnul, vzal je dobrovolně na sebe. Jsme sevřeni mimořádností jeho činu, který nám všem odhaluje dimenze pravdy, které jsme mohli jen stěží tušit. Proto světlo jeho oběti padá na všechnu naši práci, všechny naše zájmy a postoje. Svítí i do nejskrytějších záhybů našich duší a vystavuje nás nepřeslechnutelné otázce: Co jsme udělali pro vítězství pravdy v tomto národě my? Jak, a zda vůbec vedeme zápas o spravedlnost? Na pozadí jeho činu jsme schopni 25

porozumět, že to, co se otevřelo před naší společností v obrodném procesu před rokem, je víc než politika a ekonomické zájmy. V tomto smyslu je leden 1969 klíčem k pochopení Ledna 1968. Jde o hlubokou lidskou otázku: Jací jsme a jací budeme? Jan Palach položil důkaz – byť otřesný – že jde v lidském životě o víc než o biologické přetrvání a že stejně i život společnosti a vzájemné lidské vztahy musí být založeny hlouběji, než jak to obvykle považujeme za normální a běžné. Ukázal nám, že poslední skutečnosti lidského života, to, na čem jedině záleží a co je bezpodmínečnou a trvalou hodnotou, je služba v lásce, která nehledá svých věcí, ale především záchranu druhých. Smrt Jana Palacha nás volá k životu. Většího milování nad to žádný nemá, než aby život svůj položil za přátele své. (J 15, 13) V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou? Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným, a stane se takřka nemožným vrátit se k dennímu pořádku. Ještě před desíti dny známý jen úzkému kruhu, učinil nás všechny svými přáteli a zavázal nás do smrti tím, že vydal z lásky k nám tělo své k spálení (1 K 13, 3). V jeho činu nás soudí láska. A soud lásky je daleko hlubší než všechno ostatní, čím člověk soudí druhé. Proti hrozbě můžeme postavit hrozbu, proti obvinění se můžeme vymlouvat, bránit. Proti násilí stojí v dějinách až doposud skoro vždy zase násilí. A co postavíme proti bezbranné lásce, která se nezištně dává, abychom žili? V tomto smyslu je oběť Jana Palacha vyvrcholením nenásilné cesty, kterou jsme společně nastoupili v srpnových událostech minulého roku. Jeho oběť má pozitivní význam a předjímá budoucnost, v níž podle prorockého zaslíbení se národy nebudou více učiti boji a národ nepozdvihne proti národu meče (lz 2, 4). Touto obětí stojí Jan Palach blízko všem velikým postavám našich dějin, které si zamiloval a od nichž se učil. Jan Hus, Jan Amos Komenský, Jeroným Pražský a ti další všude ve světě, Gándhí, Schweitzer, M. L. King, kteří byli ochotni pro pravdu a spravedlnost přinést oběť. Padá na tuto oběť, tak jako na ostatní, něco ze světla vykupitelské smrti Ježíše Krista, který položil svůj život, aby zachránil každého člověka. Čin Jana Palacha nese v sobě i velké poselství naděje. Chtěl vyburcovat naše svědomí, chtěl protestovat proti naší malověrnosti a onomu stavu, který se nebezpečně blíží lhostejnosti. Ale tím právě je dokladem naděje, že věci a poměry jsou změnitelné. Lidé nemusí zůstat nedůslední, bojácní, lhostejní. Teprve v našich postojích a rozhodnutích zítra, pozítří budeme odhalovat plný smysl té naděje, která je v jeho činu pro nás uložena. Jeho čin nás nejenom obrací do budoucnosti. Jeho čin nás vzrušil také proto, že stojíme v obdivu nad jeho čistotou a nezištností. Dvacet čtyři hodiny před tím, nežli se Jan Palach rozběhl od sochy sv. Václava, aby vykřikl do světa svou výzvu, slyšel na libišském hřbitově slova Pána Ježíše: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. S jistou zdrženlivostí si připomíná věřící člověk tato slova. Spatřit Boha tváří v tvář patřilo podle víry k mimořádné výsadě a v podstatě je vyhrazeno až konci věků, kdy Bůh bude přítomen svému lidu. Ale chci tato slova opakovat zde. Vše, co nosil Jan ve svém srdci po týdny a snad měsíce, a co dozrálo nakonec v ultimátu čisté lásky, která chce zachránit přátele, nás 26

smí vést k naději, že on bude patřit mezi ty, kteří spatří Boha tváří v tvář. Neboť Bůh láska jest, a kdo v lásce přebývá, v Bohu přebývá a Bůh v něm (J 4, 16). A tak sevřeni bolestí, v zármutku, který je úměrně velký velikosti oběti, skláníme se před ním nyní naposledy, kdy ho vidíme v této rakvi tělesnýma očima. Víme, že čas poplyne a paměť bude nebo může vyhasínat. Ale jsem přesvědčen, že jeho čin čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým bude výzvou k naději. On bude naším lepším já, zdrojem nové odvahy stát na poznané pravdě a nikdy nepřestat bojovat o takové vztahy mezi lidmi, v nichž by takových obětí nebylo více třeba. Bože a Pane náš, ty znáš lidské srdce. Víš, co je na dně našich bytostí v tuto chvíli. Děkujeme Ti za dar života, který jsi před nás postavil i v tomto mladém člověku, synu, bratru, příteli. Jsme zasaženi velikostí jeho touhy i oběti. Ve světle jeho oběti vidíme ostřeji svou slabost, selhání a hříchy. Nauč nás, Bože, pravé vděčnosti. Děkujeme Ti za ty, kdo stáli zesnulému Janu Palachovi nejblíže, za jeho matku, bratra, všechny, kteří ho od dětství spoluvychovávali; za knihy, velké svědky víry a naděje v našem národě, které formovaly jeho vnímavou duší. Děkujeme za fakultní učitele, přátele ze studií, lékaře, kteří zápasili o jeho život v posledních dnech. Děkujeme Ti pak zejména za všechny, kteří zaslechli výzvu této oběti a rozhodli se změnit svůj život, zápasit ze všech sil o to, abychom žili v pravdě a z pravdy, ve svobodě, lidsky. Požehnávej všem rozhodnutím, která vyrostou pod dojmem této veliké oběti. Buď s lidem této země, buď s těmi, kdo mu vládnou, dej nám všem pravou moudrost, rozvahu a statečnost, abychom obstáli ve dnech zkoušky, jimiž procházíme. K Tobě volali jednotlivci i národy, k Tobě voláme i nyní, Otče náš... Žalm 23

Byl to čin naprosto mimořádný. Zcela se vymykal všem dosavadním protestům… Sebevražda je aktem zoufalství, činem samoty. To už nemá cenu, odcházím, to už je moc. Janův čin je promyšlená výzva. Já tady vydávám všechny své životní síly. Život sám. Je vztyčeným znamením pro druhé. „Co uděláte vy? Nenapodobujte mě. Ale adekvátním způsobem se věnujte svému životu ve prospěch společnosti.“ Vymykal se všem podobám protestu, který kdo kdy předtím dovedl nebo dokázal projevit v tváří v tvář proti režimu. Já jsem si tehdy říkal – nenapadobovat ho v tom vnějším projevu, ale rozdělit svou oběť do 1000 drobných činů, v nichž si něco upřeme pro dobro druhých. Toto upírání štěstí, radosti, užitků a prožitků patří k podstatě toho činu. VD: Ještě před tím, než Jan Palach čin spáchal, prohodil jste s ním několik slov po vašem posledním setkání v kostele? JST: Ano, měli jsme spolu rozhovor. On se velice trápil nad tím, jak vypadá situace, že se lidé přizpůsobují, poddávají. KT: V dnešní době se vám to možná zdá nepochopitelné, jenže tehdy situace byla taková, že po Janově činu všichni věděli, že je to výzva. [...] I ti státní představitelé (komunističtí) z toho byli tenkrát tak otřeseni, že měli sami strach, aby ho další mladí lidé nenásledovali, což sice někteří udělali, ale to nebyl záměr Palachův. A teď si představte, že mladý farář stojí před otázkou, jak takový čin, který všichni v té situaci chápou, vyložit. JST: Když jsem byl požádán o pohřeb, říkal jsem si: „Byla to sebevražda?“ To jsem odmítl v tom smyslu, že sebevražda je aktem zoufalství. My těžko můžeme nahlédnout do srdcí těch, kteří se na něco takového připravují. Ale u těchto lidí je patrně 27

převládajícím motivem: „To už nemá cenu žít, odcházím, nemám sílu.“ To není motiv Palachův. To je promyšlená výzva. Palach tady demonstruje to, že vydává všechny své životní síly a vlastně i život sám. KT: Vy asi pravděpodobně víte, že katolická církev je hodně proti tomu, aby si člověk sáhl na život. A přesto tenkrát byl katolický biskup ochoten pohřeb udělat, protože právě cítil, že tam nejde o sebevraždu, ale že je to cosi jako... JST: ...znamení. ZJ: Zajímalo by mě, zda jste mluvil s maminkou a jakými slovy jste ji utěšil? JST: To je správná a tvrdá otázka... Jakou útěchu, že? Popravdě si přesně nevzpomínám, co jsem jí doslova řekl, ale zcela jistě to bylo i součástí kázání. Řekl jsem jí, že to nebyl akt zoufalství, ale že to je akt velké naděje. KT: Ještě si vzpomínám, že maminku také velmi povzbudilo to, že jí spousta lidí psala velice přejně. Začala tak tehdy vnímat Janův čin nejen jako svou bolest, ale uvědomila si, že má význam pro spoustu lidí. JST: Ta odezva v národě byla nepředstavitelná. Já jsem nic takového předtím a ani potom nezažil. Jako by celý národ ustrnul v tom tichu, v tom zamyšlení, v zastavení a já, když jsem šel pražskými ulicemi, viděl jsem obrovské zástupy lidí... Toho pláče – dospělých, žen, mužů i dětí. A hlavně TICHO! Nepředstavitelné ticho. VD: A měl jste potom nějaké problémy s StB nebo jste byl vyslýchán StB? JST: Kupodivu ne. Ne. Rok vůbec nic, ale já jsem čekal samozřejmě. Ani v těch dalších výsleších, kterých jsem měl za celou totalitu asi šest, nepadla o Palachovi ani zmínka.

Beseda s Jakubem Schwarzem Trojanem, evangelickým farářem

28

Jakub S. Trojan se svou manželkou Karlou Trojanovou

KT: Není to však úplně pravda, protože asi na 3. výročí od Palachova úmrtí manžel přišel o státní souhlas k tomu, aby mohl dělat faráře. Přesně na den výročí. A při jedné nedělní bohoslužbě se stalo, že někdo přinesl kytičku k místu, kde seděl Jan Palach. Večer před tím k nám přišel jeden pán, bratr ze sboru, který ale chodíval málo. Řekl nám, aby si manžel dal pozor, protože ho StB požádala, aby jim předal zprávu o tom, co se v kostele děje, ale on odmítl a řekl jim, že by to bylo příliš nápadné, kdyby se tam jen tak objevil. Říkal nám, že tam ale určitě pošlou někoho jiného. To bylo takové varování. DK: Tušil jste, že něco takového udělá? Obřad na Olšanech v Praze, 25. 1. 1969 (archiv rodiny Palachovy)

JST: Ne. JS: A jak jste se dozvěděl, že se upálil? KT: Z novin. JST: Dozvěděli jsme se to z novin, ale nic nám to zatím neříkalo. Tam bylo jenom J. P. JH: Jaká byla vaše reakce, když Jana Palacha převezli z Olšan do Všetat? JST: To bylo ale už později, v průběhu normalizace. To se děly hrozné věci. KT: Na hrobě v Praze bylo pořád plno květin a svíček. Estébáci tam měli kamery. Potom dali rodině na výběr, že ho buď dají do společného hrobu, a tak maminka nebude vědět, kde ho má, nebo ho převezou do Všetat. Co si maminka měla vybrat? MD: Nevnímal jste pak v 70. letech, že naděje po činu Jana Palacha byla nevyužitá? JST: To víte, že se tyto myšlenky objevovaly. Ale překvapovalo nás, že při výročích jeho úmrtí se ukazovalo, že zapomenut není. A potom bylo v 80. letech vidět, že jeho čin určitě nebyl zapomenut. RŠ: Dostáli jsme tedy jeho výzvy? JST: Já tedy myslím, že jsme ji zcela neopustili. Myslím, že jsme získali jistou důstojnost českého národa. Ta jedinečnost jeho činu byla výzvou, na kterou reagovali lidé i v zahraničí velmi pozitivně. Myslím si, že Jan Palach patří k důstojným partiím českých dějin. 29

Z korespondence na libišské faře (adresováno J. S. Trojanovi) Vážený pane faráři, děkuji Vám velmi za upřímnou vzpomínku na mého drahého Jana. Ano, jsou zde již zas lednové dny, ve kterých si lidé vzpomenou na mého Jeníka a snad – někteří i zapláčí – Drahý pane faráři, píšete, že jste se přesvědčil o mé statečnosti. Kdyby jste však věděl, jaká jsem slabá, jak nedovedu být takovou, jakou by si mě přál Jan – pevnou, věřící. V tyto lednové dny je mi obzvláště bolestno. Není chvíle, abych na mého drahého nemyslela, abych neželela krásných chvil s ním prožité – Milý pane faráři, přiznám se Vám, že jsem se posledním rokem neuchýlila k Tomu, jež řídí naše kroky a který jistě je spravedlivý. Budu prosit, aby mi odpustil, aby mně vzal pod ochranu a aby mi dal dopřát poznat, že velká Janova oběť nebyla marná a že přinese našemu utiskovanému národu své ovoce. – Tolik bych si to přála. Budu si stále připomínati i verše, které jste v dopise uvedl, a budu si říkati, že i Jan se proto narodil, aby vydal svědectví pravdě. Upřímně Vás i celou Vaši rodinu zdraví Vaše L. Palachová bez datace

30

LEDEN 2018

Výzva

V lednu 2018 jsme v tisku zveřejnili výzvu ke spolužákům Jana Palacha, aby se nám přihlásili se svým studentským svědectvím. Takový Jan nás zajímal. Jakým byl klukem, mladíkem?

Výzva spolužákům Jana Palacha Vážené spolužačky, vážení spolužáci a další známí Jana Palacha, jako zástupci současného gymnázia, které nese čestný název Gymnázium Jana Palacha s odkazem na svého bývalého studenta, se obracíme na Vás, kteří jste znali Jana v době jeho středoškolských studií (1963–1966), s prosbou. Janův život byl zpracován v řadě publikací a filmů různého charakteru, odrazil se v dílech výtvarných i hudebních. Vše se vztahovalo především k jeho vysokoškolskému studiu a k závěru jeho života. Nás však zajímá jako student naší školy. Máme sice vzpomínky Zdeňky Kláskové-Čapkové, jeho třídní, prof. Antonína Vrby či Jany Machové. Zajímá nás však i pohled jeho vrstevníků, lidí, kterým bylo v dané době stejně jako dnešním studentům. Známe Vás pouze z fotografií (ve škole se dochovalo fotoalbum Jana Palacha), rádi bychom Vás však poznali osobně nebo alespoň prostřednictvím dopisu, e-mailu. Můžete se nám ozvat? Byli bychom velice vděční. Zajímá nás Jan jako středoškolský student, student gymnázia, který krátce po absolvování školy tak výrazně zasáhl svým činem do českých dějin. Děkujeme a těšíme se na setkání s Vámi, na Vaše vzpomínky, fotografie. Mgr. Renata Špačková a studenti GJP Z pozvánky na maturitní ples III. B SVVŠ, Mělník 1963–1966 Jana Beldíková

Jana Jedličková

Růžena Musílková

Magda Tichá

Jiří Beran

Marie Kindová

Jan Palach

Svatava Týnková

František Bělohlávek

Věra Kloučková

Marie Skalníková

Milena Vasková

Ludmila Blažková

Hana Koděrová

Milada Svobodová

Zuzana Vondráčková

Bohumila Borkovcová

Věra Koděrová

Jana Šlaufová

Dagmar Zdvihalová

Dalibor Černý

Jana Koudelková

Blažena Štolbová

Ivana Žižková

Jaroslav Doležal

Alexandra Libichová

Jarmila Tesařová

Věra Drábová

Zdeněk Lukeš

Eva Tichá 31

Reakce na sebe nedaly dlouho čekat. První „vlaštovka“ přilétla z Jindřichova Hradce: 4. ledna 2018 Dobrý den, reaguji na výzvu uvedenou v lednových Radničních listech. I já patřím mezi spolužáky Honzy Palacha, na kterého vždy s obdivem a úctou vzpomínám. Vzpomínám na něho jako na velmi přátelského člověka a především dobrého kamaráda ochotného vždy pomoci. Chodili jsme spolu na SVVŠ a později, ještě jeden rok na VŠE, kde však studoval jiný obor než já, takže jsme se tak často nevídali. Po jeho přestupu na filozofickou fakultu jsem s ním ztratila kontakt. Byl to člověk velice čestný a zásadový. Za dob středoškolského studia, dle mého pohledu, byla většina (možná i všichni) z nás pouze „nevybouřenými puberťáky“, on již byl vyzrálá osobnost. Tím však nechci říci, že by mu chyběl smysl pro humor nebo pro běžné školní legrácky. Měl však už tehdy svůj cíl, zásady a zájmy, z kterých nikdy nehodlal ustoupit, což v tehdejší době, která vyžadovala poněkud povolnější přístup, nebylo příliš populární. Ráda vzpomínám na maturitní ples, kdy jsme pořádali jakési předtančení. Já jsem tancovala s ním, oba jsme byli tak trošku jemně řečeno ne příliš tanečně nadaní, ale zato jsme se při nácviku velice nasmáli. Velice dobře si pamatuji okamžik, kdy jsem se dozvěděla o jeho činu. Mezi studenty se již všeobecně vědělo, že se na Václavském náměstí upálil student, ještě téhož dne se na koleji v Jarově objevila fotografie k uctění jeho památky. Když jsem zjistila, že to byl Honza, byla jsem velmi otřesena, ale na druhou stranu mě vůbec nepřekvapilo, že tento čin spáchal právě on. Dovedla jsem si představit, že pokud se spolu se svými kamarády k něčemu takovému zavázal, tak on by rozhodně nikdy svůj slib neporušil. Myslím, že takové osobnosti, jako byl on, se v naší historii objevily jen zřídka a neměli by nikdy zůstat zapomenuty. Je mi moc líto, že mi z té doby nezůstaly žádné fotky. Všechny jsem je postupně rozdala do různých novin, časopisů a publikací. Přesto, pokud bych mohla čímkoliv přispět k vaší činnosti týkající se mapování jeho života, velice ráda to udělám. Již dlouhou dobu nebydlím na Mělníku, žiji v Jindřichově Hradci, ale pokud by se konala nějaká beseda či setkání jeho přátel, bude-li to v mých možnostech, ochotně se zúčastním. Děkuji, že stále udržujete vzpomínku na Honzu živou, a budete-li cokoliv v tomto směru potřebovat, jsem vám k dispozici. S pozdravem Marie Skalníková

6. ledna 2018 Zdravím. Fotografie ze třídy jsem fotografovala já. Mám doma ještě celé album fotek a vzpomínek. Ivana Žižková

8. ledna 2018 Maturitní tanec byl na skladbu „Cizinec na pobřeží“! Ivana Žižková 32

Sdělení Ivany Žižkové se ukázalo být pro naše pátrání zlomové. Album fotografií třídy 3. B, které patřilo její třídní profesorce Zdeňce Čapkové, najednou mělo i svého autora. A nejen to. V Ivaně Žižkové jsme našli nezištného člověka, který nám byl vždy ochotný pomoci. V lednu se dále Renatě Špačkové ozvala Milena Budkovská, její bývalá kolegyně ze ZŠ v Byšicích. To, co léta zůstalo utajeno, tedy skutečnost, že Míla byla spolužačkou Jendy na základní škole ve Všetatech a navštěvovala paralelní třídu (3. A) na gymnáziu, se objevilo v pravou chvíli. Míla se stala naším úžasným spojovacím článkem ke spolužákům ze základní i střední školy. Ti se díky její aktivitě každoročně scházejí, a tak se před námi otevřela úžasná příležitost. U 3. B, tedy Jendovy třídy, tomu však bylo jinak. Sešli se ještě rok po maturitě, potom v roce 1986 a dále nic. Naše výzva se stala podnětem ke třetímu srazu. Jeho organizace se ujala Dagmar Balíková.

Projektový den „Mapa od Jana Palacha“ První projektový den „Mapa od Jana Palacha“ se na gymnáziu uskutečnil 16. ledna 2018. Co se u nás dělo? Vzhledem k tomu, že na gymnáziu je celkem osm ročníků, což znamená nejen odlišný věk studentů, ale též rozdílné vědomosti, zkušenosti, dovednosti, byla připravena řada různých aktivit, a to nejen v budově gymnázia a samotném Mělníku. Část programu vznikla ve spolupráci s Městem Mělníkem a s Velvyslanectvím Ukrajiny v ČR. V roce 2018 si totiž tato země připomněla 100. výročí vzniku samostatné Ukrajiny, i když vzápětí se stala součástí SSSR. Proti okupaci, rusifikaci a také proti okupaci Československa v roce 1968 protestovali sebeupálením Ukrajinci Vasyl Makuch a Oleksa Hirnyk. Solidaritu s dnešní Ukrajinou jsme vyjádřili slovy „Ukrajina s námi, my s Ukrajinou“. Filmy o ukrajinských živých pochodních, setkání s ukrajinským velvyslancem J. Perebyjnisem, ukrajinistkou R. Kindlerovou a historikem P. Blažkem bylo věnováno studentům nejvyšších ročníků. Řada tříd se vydala po stopách Jana Palacha, a to do Prahy (tercie, 3. A), do Všetat (sexta, 2. A, B), do Libiše (kvarta, 2. A, B). Ostatní třídy se věnovaly tématu ve školních lavicích. Premiéru měl film Opus 13 – Jan Palach autora Otakara Duška, v němž celkem výjimečně promlouvá Janův bratr Jiří. Využili jsme lekce (film a navazující aktivity) z portálu Jeden svět na školách, např. Pochodeň svědomí; věnovali jsme se textu Oheň mlčí, ale i osvětluje – jako hněv Agniezsky Hollandové, režisérky filmu Hořící keř, v němž reagovala na čin Poláka Piotra S., který se proměnil v zatím poslední živou pochodeň 19. 10. 2017. Připomínka Jana Palacha se spojila se současností. Nejmenší pracovali trochu odlišně. V návaznosti na probírané učivo o základních lidských právech o nich primáni diskutovali, spojovali si obecné znalosti s konkrétním příběhem továrny a jejích majitelů (R. Lipus: O smutné továrně), kteří byli postiženi dvěma totalitami: nacistickou a komunistickou. Kdo mohl pomoci? Kdo je ochoten postavit se zlu? A tak se propracovali k osobnosti Jana Palacha. Sekunda zvolila jinou cestu – přes Dějiny udatného českého národa (ČT).

33

V lednu letošního roku jsme zveřejnili výzvu směřující ke spolužákům Jana Palacha, s nimiž bychom se rádi setkali. Výzvy si všiml i tiskový mluvčí Univerzity Karlovy, a tak nám bylo zasláno pozvání na pietní akt do areálu Karolina 19. ledna 2018. Zde někteří ze studentů získávali zkušenosti před kamerou České televize či před mikrofonem Českého rozhlasu. Závěr gymnaziálního Palachova týdne pro nás představovala 20. ledna účast na setkání ve Všetatech, kde hlavní projev přednesla Táňa Fischerová. V roce 2019 nás čeká 50. výročí Janova činu. V to, co doufal, nebylo bezprostředně naplněno, ale jeho připomínku v roce 1989 lze považovat za předzvěst listopadových událostí. Dnes jej lze chápat jako výzvu k nelhostejnosti, k aktivní účasti na věcech veřejných.

Studenti 3 . A před budovou FF UK v Praze

Součástí projektového dne byla výtvarná aktivita

J . Perebyjnis, velvyslanec Ukrajiny v ČR, na návštěvě gymnázia

34

Z reakcí studentů (Anketa) Nejvíce mě zaujalo... Povídání o lidských právech v 1. hodině. (prima) • Vyprávění o historii Československa. (sekunda) • Film o Janu Palachovi. (opakovaně; pozn.: OPUS 13 – Jan Palach) • Příběhové doplnění od paní profesorky (2. A, B) • Že jsem mohla vidět, kde Jan Palach vyrůstal. (2. A, B) • Odpolední pietní akt u jeho památníku. (opakovaně) • Setkání s ukrajinským velvyslancem. (septima) • Článek o Piotru S. (septima) • Ukázka textu a vyprávění o střežení hřbitova ve Všetatech. (sexta) • Nejvíce mě zaujal Olšanský hřbitov. (tercie) • Že se nám podařilo udržet pozornost, přestože jsme na „courání“ po Praze neměli nejlepší počasí. Celkově jsme dostali spoustu zajímavých informací a mně osobně přišlo velmi hezké, že jsme mohli jít skrz Prahu po stopách Palachových. (tercie) Nejdůležitější mi přišlo... Povídání přímo o Janu Palachovi. (prima) • Uvědomit si, proč se Jan Palach vlastně upálil a k čemu to vedlo. (sekunda) • Připomenout si, proč to Jan Palach vlastně udělal. (opakovaně) • Určitě podrobnější informace, které jsme dostali (o Palachově pobytu v nemocnici, přesouvání hrobu, ...). (tercie) • Pro mě nejdůležitější bylo to, že jsme vůbec dostali možnost se jít podívat, kde Jan Palach seděl pár dní před činem na Václavském náměstí. (kvarta) • Návštěva jeho hrobu. • Získání informací o napjaté situaci v současném Polsku, kde se ve Varšavě zapálil Piotr S.; čtení jeho dopisu i reakce režisérky Hořícího keře, A. Hollandové. (septima) • Bylo zajímavé se dozvědět, že takové činy se dějí i dnes – to mě překvapilo i vyděsilo. • Připomínka ukrajinských obětí. (septima) • Uskutečnění projektového dne a uvědomění si činu a myšlenek Jana Palacha. (sexta) Další komentáře Projektový den se mi moc líbil, až na mrazivé počasí. (2. A, B) • Promítnout pouze jeden film o ukrajinských obětech. (oktáva) • Titulky filmů umístit nahoře. (opakovaně) • Nebyl čas na dotazy. (oktáva) • Větší volný rozchod. Stihli jsme se jen naobědvat. (tercie) • Pietního aktu by se měli účastnit lidé dobrovolně. Třeba někdo ze studentů nesouhlasil s tím, co Palach a ostatní udělali a může tím zkazit atmosféru celého aktu. (septima) Děkuji, že jsme se mohli takového dne zúčastnit. Je skvělé mít takové akce. (tercie) • Určitě je to naučné a byla bych ráda, kdyby se tato akce opakovala. (tercie) • Jsem ráda, že projektový den proběhl. O Janu Palachovi jsem prvních několik let studia nevěděla téměř nic, až potom někdy v tercii jsme o něm v hodině mluvili. Myslím, že je pro nás i mladší žáky přínosné, když je mu (a nejen jemu) věnován celý den, a přála bych si, aby to tak zůstalo i v dalších letech. (septima) Při pietním aktu jsem cítila hrdost a určitou míru odpovědnosti za způsob, jakým náš stát funguje i přes čin Jana a mnohé další historické zlomy našich dějin. • Byla jsem překvapena, kolik evropských zástupců se aktu zúčastnilo, a jsem zvědavá, jakých rozměrů tato akce dosáhne příští rok při padesátém výročí připomínky 1. pochodně, která nám otevřela oči. • Pietní akt asi nemusím komentovat, proslovy byly vcelku na místě a myslím si, že bychom se ho měli jako studenti účastnit a i pokládat květiny – studenti našemu „bývalému“ spolužákovi. Každá třída aspoň jednu květinu. Byla by to hezká tradice. • Věřím, že tyto akce jsou velmi důležité, spousta mladých si neuvědomuje hodnotu Palachova činu, jak jsem se včera dočetl na sociálních sítích. […] Když jsem to četl, pěkně jsem se u toho naštval.

35

V Karolinu Na 19. ledna 2018 jsme původně vůbec neplánovali cestu do Prahy. Nemohli jsme však nepřijmout pozvání, které nám bylo zasláno tiskovým mluvčím UK Václavem Hájkem, který zaregistroval v tisku naše aktivity týkající se Jana Palacha. Zúčastnili jsme se pietního setkání v prostorách tzv. Husova dvorku v Karolinu, kde byla v lednu 1969 vystavena rakev s Janovými ostatky. Akce se zúčastnil rektor UK prof. Tomáš Zima, který přišel v doprovodu prof. ThDr. Jakuba S. Trojana. Tehdy jsme již v Karolinu nebyli vzhledem k našim omezeným časovým možnostem. O to více jsme si užili přítomnosti Českého rozhlasu a České televize, neboť jsme na místo dorazili mezi prvními. Oběma veřejnoprávními médii jsme byli požádáni o rozhovor, ale až poté, co jsme ve ztichlém prostoru a v tiché vzpomínce položili s odstupem 49 let květiny. Téměř již tradičně směřovaly naše kroky i na Václavské náměstí, k místu připomínky obou Janů, abychom se zde připojili ke všem dalším, kteří nezapomínají, a zapálili zde svíčky.

36

KVĚTEN 2018 V květnu začal náš maraton setkání se všemi, kteří mají co říci k Janu Palachovi, ať jsou to jeho vrstevníci, profesoři, badatelé, filmoví tvůrci či umělci…

Setkání s absolventy 3. A 12. května 2018 jsme se sešli v mělnické restauraci U Císaře s absolventy třídy 3. A gymnázia (tehdy SVVŠ), která maturovala stejně jako Jan Palach v roce 1966. Kluků v Jendově ročníku moc nebylo, a tak např. hodiny tělocviku probíhaly společně. Společné byly i brigády v zemědělském sektoru (např. chmel), exkurze anebo také jízdy vlakem ze Všetat na Mělník. Zde pracovala ve stánku paní Palachová. Přítomná byla i třídní 3. A Jitka Morkesová, která s odstupem roků zcela zapadla mezi své žáky, je jednou z nich – a přitom je učila matematiku. Dokonce i Jana Palacha. Pozorně naslouchala vyprávění o něm, ale nám bohužel nic nesdělila: „Nemám ho nijak v paměti. Vysvětluji si to tím, že nijak nevynikal, ani pozitivně, ani negativně.“

Setkání s absolventy 3. A

Mezi bývalými studenty jsme se cítili výborně, byli jsme přátelsky přijati a se zaujetím jsme poslouchali vyprávění o studentském životě v 60. letech minulého století, jehož součástí byl i Jenda.

Setkání se spolužáky ze střední a základní školy Sobota 19. května 2018 byla pro nás náročná. Na tento den připadla hned dvě setkání Jendových spolužáků, a to i přes naši snahu, aby se tomu nestalo. Náš tým se musel alespoň na chvíli rozdělit. Časově ranější byl v mělnickém hotelu Olympionik sraz spolužáků ze střední školy, později začínalo v Byšicích v restauraci U Pakandla setkání bývalých žáků všetatské základní školy. Atmosféra prvního z uvedených byla poznamenána 30 lety, které třídní srazy 3. B oddělovaly. Uvolněné veselí, které vládlo v Byšicích, bylo důsledkem každoročních setkání a stálého sdílení životních zkušeností. Tentokrát jsme sdíleli i my. Téměř po celou dobu s námi byl PhDr. Petr Blažek, Ph.D., z Ústavu pro studium totalitních režimů, jenž se tématu Jana Palacha dlouhodobě věnuje, jak dokazuje jeho publikační činnost a současná příprava expozice památníku Jana Palacha ve Všetatech.

Vyhlášení literární soutěže Soutěži věnované nejen Janu Palachovi, ale i Janu Zajícovi jsme chtěli dát celostátní rozměr. Prostředníkem pro oslovení škol se stali jejich zřizovatelé, tedy kraje, dále jsme využili Asociaci ředitelů gymnázií, web Asociace češtinářů a tisk.

37

ČERVEN 2018

Setkání s Ivanou Žižkovou, gymnaziální spolužačkou Jana Vzhledem k tomu, že se našemu setkání s bývalými studenty 3. B nepodařilo vtisknout určitý řád a přehlednost, cítili jsme potřebu ještě jednou pozorně naslouchat Ivaně Žižkové. Přišla za námi 27. června do gymnázia a společně jsme v rozhovoru strávili asi hodinu a půl. Zajímaly nás především komentáře k fotografiím z alb, které sestavila nejen pro sebe v roce 1966, kdy končila gymnaziální studia třída Jana Palacha.

Setkání s prof. Josefem Novákem Setkání s prof. Josefem Novákem se uskutečnilo 28. června 2018. Na gymnáziu učil tělocvik a ruský jazyk. Nastoupil sem až ve chvíli, kdy na Jana čekal poslední rok studií. Setkali se právě v hodinách, v nichž je čas věnován především tělu. Vzpomínky nebyly příliš bohaté, ale byly nám zapůjčeny originály fotografií pedagogického sboru a především nás upozornil na dalšího žijícího kolegu, prof. Jaroslava Hořejšího, angličtináře, ruštináře a češtináře. Musíme se ho pokusit sehnat.

ČERVENEC 2018

„Hledání Jana“ V průběhu letních prázdnin 2018, tedy mezi kvartou a kvintou, jsme mohli zapomenout na poklid, který bývá spojen s alespoň částí tohoto úžasného dvouměsíčního období. Členem týmu je totiž Vojta a zdá se, že se rozhodl věnovat téměř celé, jinak pohodové období žhavého léta Janovi. Četl, sháněl kontakty, psal, komunikoval, připravoval otázky na rozhovory s těmi, s nimiž jsme se měli setkat. Díky tomu náš projekt poněkud nabobtnal – rozšířil se o nová, dříve nezamýšlená témata (o nichž někteří trochu pochybovali). S odstupem času ale můžeme konstatovat, že jsme obohaceni o řadu setkání osobních či korespondenčních s lidmi, jimž Jan Palach vstoupil různým způsobem do života. Vojta nás přivedl k doc. Trančíkovi, režiséru dokumentárního filmu Tryzna (1969), k tvůrcům filmu Jan Palach (2018) – režiséru Robertu Sedláčkovi, kameramanu Janu Šusterovi a k Michalu Ratajovi, autorovi hudby. Díky červnové návštěvě Litomyšle kontaktoval Jasana Zoubka a přes něj vedla cesta k jeho sestře Polaně Bregantové do ateliéru Olbrama Zoubka. Úžasné a náročné.

Natáčení s ARD 9. července 2018 Vazena pani Spackova, dekuji Vam za dnesniho mileho telefonickeho rozhovoru. V ramci zahranicni zpravodajstvi nemecke verejnopravni televizi ARD chystame na srpen dokument o Janu Palachovi a o dnesni vzpominani na jeho cin. Jak lidi dnes zachazeji s dedictvim, ktery zanechal Jan Palach? Zaujal nas Vase iniciativa a Vas studentsky projekt vypatrat pametniky z prostredi skolnich let Jana Palacha. Byli bychom radi kdyz Vy a nekteri z Vasich aktivnich studentu si najdou cas na setkani s nami. Radi bychom se spolu podivali na materialy, ktere uz 38

jste dokazali nasbirat – jestli je to mozne, tak rad v prostorach skoly. Vzhledem k tomu, ze dokument ma mit reportazni charakter bychom taky privitali, kdyby slo doprovazet studentu na kratke setkani s pametnikem – urcite to nemusi byt rozsahle akce. Na natatecni mame zatim rezervovano 23.–27. 7. Dejte nam prosim vedet, zda by se Vam i Vasim studentum hodilo jeden z tech dnu, pripadne jake terminy konkretne. Dekuji prip. za mensi vyber, protoze zrovna zkusim vyzonglovat harmonogram na nataceni. Casove bych to videl zhruba na dve hodiny, kdyby se podarilo setkani s pametnikem jeste cca. 60–90 min navic. Predem dekuji za Vase vstricnost! Se srdecnym pozdravem, i Vasim studentum, Thomas Kirschner, producer Nemecka televize — ARD Studio Prag Tak toto jsme nečekali. Do prázdninového času ještě vpadla německá televize ARD, za niž s námi jednal sympatický Thomas Kirschner, který zaznamenal naši snahu spojit se s Jendovými spolužáky. Zároveň mělo pražské studio za úkol připravit pořad, který by televize odvysílala 11. srpna 2018, v den Janových nedožitých 70. narozenin. Teoreticky by měl mít člověk o prázdninách čas natáčení absolvovat. Jenomže členové týmu se rozutekli, potřebovali jsme pamětníka a otevřít školu, která žila svým letním rytmem. Připravit výsledky naší dosavadní činnosti, dobový tisk, vzpomínková alba fotografií, odborné publikace, fotoaparát, překonat všudypřítomné obrovské vedro letošního léta. Nakonec se setkali Vojta, Dan, Renata Špačková a Ivana Žižková se čtyřčlenným televizním týmem 25. července 2018. Tři hodiny natáčení – čtvrt hodiny v televizi. Naše další zkušenost. Z řady debat také vzešlo naše rozhodnutí pokusit se dostat na premiéru filmu Jan Palach. Díky Vojtově mravenčí píli jsme získali kontakt na producenta a ten nám ochotně zaslal vstupenky. Sice ne na premiéru, ale předpremiéru. I přesto máme radost.

SRPEN 2018

Měsíc akcí Měsíc srpen „osmičkového“ roku otevíral řadou akcí, které přinesl, cestu k námi sledovanému tématu. 11. srpna odvysílala německá ARD pořad, který měl část vzpomínkovou a aktuální – tedy i o nás. Zajeli jsme i do Všetat. Janovy ostatky jsou sice již opět uloženy na Olšanech, ale na zdejším hřbitově je hrob rodiny Palachovy s deskou, která připomíná, že zde urna byla uložena v období od roku 1973 do roku 1990. O deset dnů později, tedy 21. srpna 2018, jsme se vydali do Prahy. Scházíme se však postupně. První odjíždějí Renata Špačková a Vojta, k nim se v Praze přidává paní ředitelka. Je na čase probrat návrh na obsah tapety, která bude ve vestibulu gymnázia a má připomínat Jana. U kávy se lépe přemýšlí. V plánu jsme měli též navštívit na Staroměstské radnici výstavu fotografií z 21. srpna 1968. Časově však přesáhla až k Janovi. Po ní směřujeme do kina Světozor. Přidává se Dan (přivezl ho tatínek) a Vítek, který má v těchto dnech brigádu na okraji Prahy. Před námi „ožívá“ Jan a v nás se místy sváří to, co o Janovi víme, s tím, jak je ve filmu představen. Film ale není dokument. 39

Na předpremiéře filmu Jan Palach, 21. srpen 2018 Vojtěch Deliš Sedláčkův Jan Palach nás dovedl až do kina Světozor, historického kina nedaleko Václavského náměstí. Právě v této části Prahy mladý student FF UK sleduje vojska Varšavské smlouvy projíždět československou metropolí. K příležitosti 50. výročí této smutné události se konala premiéra a předpremiéra dlouho očekávaného snímku z produkce ČT. My jsme měli v rámci našeho pátrání možnost se této akce zúčastnit – konkrétně předpremiéry filmu Jan Palach. Jan Palach je téma, které je v československé historii stále velikým otazníkem, přestože nám ho výpovědi spolužáků a lidí z jeho okolí dosti přiblížily. Otázka to byla i pro tvůrce filmu a já velmi oceňuji, že se této náročné práce ujali. Díky malým a nenápadným gestům přibližují jeho emoce, jež se dle mého názoru příliš neliší od našich závěrů o jeho povaze. Snímek tedy důstojně zobrazuje poslední měsíce Jendova života. Zaujala mě nejvíce finální část filmu, ve které se Palach připravuje na svůj čin. Atmosféra se v té chvíli dala doslova krájet. Mezi další plusy Sedláčkova výtvoru bezpochyby patří postava paní Palachové (v podání Zuzany Bydžovské) či samotný herecký výkon Viktora Zavadila, představitele Honzy. Jana Palacha jsem tedy „živě viděl“ až v kině, neboť do té doby se jednalo o postavu z vyprávění.

Pozvánka na předpremiéru

Na druhou stranu se mi nelíbí zobrazení jeho vztahu s dívkami, poněvadž se rozhodně nejednalo o takového „playboye“, jakého z něj Sedláček dělá. Moje kritika také směřuje k záběru ohořelého těla na konci filmu, kde kamera zobrazuje spáleného Palacha, avšak s postupem času jsem došel k závěru, že jakkoli je ta scéna brutální, vyjadřuje syrově a pravdivě tu obrovskou oběť, kterou národu dal. „Jsou boje, které žádné meče vyhrát nedokážou.“ (George R. R. Martin, americký spisovatel, scénárista a televizní producent)

Začínáme přepisovat nahrané záznamy ze setkání. Příliš rychle to nejde. S tímto úkolem se budeme potýkat ještě následující dva měsíce. 40

ZÁŘÍ 2018

sPOLeCZně Do školy doputovala z Polského institutu v Praze e-mailovou poštou nabídka účasti na vzpomínkové akci s názvem Živé pochodně 10. září 2018. Jaké živé pochodně? Ryszard Siwiec (8. 9. 1968, Polsko), Jan Palach (16. 1. 1969, Československo), Sándor Bauer (20. 1. 1969, Maďarsko). Všichni tři byli nejprve připomenuti pietním aktem na Václavském náměstí, po němž následoval filmově-diskuzní večer v Nové budově Národního muzea, kde promluvili historici Csaba Kiss (Maďarsko), Jan Draus (Polsko) a Petr Blažek (ČR) a kde jsme zhlédli dva dokumenty – Uslyšte můj křik a Smrt v plamenech. Přítomni byli i nejvyšší představitelé parlamentů všech tří zemí.

Filmově-diskuzní večer v Nové budově Národního muzea

Pietní akt na Václavském náměstí, v pozadí opravená budova Národního muzea

Památce živých pochodní jsme se poklonili i my

Pietní akt na Václavském náměstí

41

V ateliéru Olbrama Zoubka Příběh posmrtné masky Jana Palacha je znám, mj. i díky filmu Hořící keř, kde byl její vznik věrně zachycen. Známý je i její autor Olbram Zoubek (1926–2017). Ten večer, kdy jsem tu masku snímal, byl předělem v mém životě. Svůj život vidím jako před a po, jako dvě půlky. (Olbram Zoubek, 2007) Část svého života strávil Olbram Zoubek v Litomyšli, kde působil jako restaurátor zámeckých sgrafit. V tomto městě je však jeho rukopis mnohem hlubší (viz 11 litomyšlských zastavení Olbrama Zoubka2). Jeho dílo je zde všudypřítomné, především pak v zámeckém sklepení, kde je kolekce více než 100 soch tohoto umělce. Právě v Litomyšli byla na exkurzi kvarta (školní rok 2017/2018). V klášterních zahradách se setkala nejen s dílem Olbrama Zoubka, ale i jeho syna Jasana. Vojta je všímavý. Informaci, kterou v červnu uložil do paměti, v červenci vytáhl a Jasana Zoubka kontaktoval. Ozval se, ale Vojta byl odeslán dál, k paní Polaně Bregantové, dceři Olbrama Zoubka. Absolutně nás překvapila její maximální vstřícnost, ochota pomoci, pochopení pro mladé.

42

Cesta do Prahy do ateliéru Olbrama Zoubka v Salmovské ulici se uskutečnila 11. září 2018 v podvečerních hodinách. K naší skupině se přidali Jiří Špaček jako fotograf a grafička a výtvarnice Jarka Drechslerová. V ateliéru se zastavil čas, byť se v něm i nadále pracuje, tvoří. Paní Polana však zachovává jeho podobu neměnnou, zachovává i zvyky svého otce, své neměnné místo mají i sochy včetně posmrtné masky Jana Palacha. Je úžasné projít se lesem soch. Naše povídání se odehrávalo u velkého stolu, kde byly přijímány všechny návštěvy. Neslo se ve velmi příjemné atmosféře. Dozvěděli jsme se, jak probíhá proces zrodu sochy, co to znamená shodit sochu (Kdy jste udělal zlatého Jana? – Začal jsem ho dělat hned po jeho činu – jako dramatickou pochodeň, ale pak jsem sochu shodil…,3 dozvěděli jsme se příběh řady soch, i té poslední (2017), kněze Josefa Toufara. S ním jsme se již „setkali“. Jeho podobiznu spolu s podobiznou Jana Palacha umístil Otakar Dušek na budovu nemocnice v Legerově ulici, protože zde se završila pozemská pouť těchto dvou mužů. Nová je v ateliéru pamětní kniha. Po doktorandech z Brna jsme byli druhou návštěvou, která do ní učinila záznam.

Setkání se Štěpánem Hulíkem Inspirativním místem, v němž se odehrálo naše další setkání, byla proslulá kavárna Slavia naproti Národnímu divadlu. Inspirativní byla i osobnost, která s námi zasedla k jednomu stolu. Byl jí Štěpán Hulík, scénárista série Hořící keř (režie Agnieszka Holland, 2013), která sice stála na počátku jeho kariéry, ale úspěch měla i mezinárodní. Mládí autora (*1984) přispělo k překlenutí časové propasti, jež leží mezi činem Jana Palacha a naší současností. Štěpán Hulík (vpravo) a Martin Huba, který ve filmu Hořící keř ztvárnil postavu Viléma Nového (archiv Š. Hulíka).

Setkání s prof. Jaroslavem Hořejším 4. září 2018 Vážená paní magistro, zkouším se na Vás obrátit s dotazem: Jste manželkou pana prof. Jaroslava Hořejšího, který učil na gymnáziu mezi řadou studentů i Jana Palacha? O prof. Hořejším se mi zmínil prof. Josef Novák a přes bývalé studenty gymnázia (3. A, paralelka ke třídě Jana Palacha) jsem dostala informaci o manželce V. Hořejší, která působí na MŠ v Mělníce. Přes vyhledávač jsem se dostala až k Vám. Můžete mi prosím odpovědět na výše položenou otázku a případně umožnit kontakt na pana profesora? Již téměř dva roky zpracováváme se současnými studenty gymnázia téma Jana Palacha. Možná jste i zaregistrovala naši výzvu v tisku, která směřovala k Janovým spolužákům. S nimi jsme se skutečně sešli: s 3. A a s 3. B, se spolužáky ze ZŠ. Jezdíme, setkáváme se, píšeme, fotografujeme, skenujeme ... Budeme Vám vděčni za odpověď. Z gymnázia srdečně zdraví Renata Špačková 43

6. září 2018 Dobrý den, vše, co píšete, jsou správné informace. Ve večerních hodinách se můžete na manžela dovolat na náš telefon xxx. Pokud se Vám to nepodaří, zavolejte na můj telefon xxx, domluvíme se, kde ho dostihnout. S pozdravem V. Hořejší Středeční odpoledne 13. září 2018. Sedíme na zahradě u domu manželů Hořejších. Slunečník nás nejprve chrání před slunečními paprsky a vzápětí před letos tak vzácnými kapkami deště. Pan profesor se na nás připravil nejen vzpomínkami, ale i hromadami historických knih, v nichž je možné hledat nejen znalosti, ale snad z nich může vyplynout i ponaučení.

ŘÍJEN 2018

Setkání s Robertem Sedláčkem Pokušení bylo pro Vojtu příliš velké. Komunikovali jsme s kameramanem i autorem hudby filmu Jan Palach, jeho producentem, proč neudělat ještě další krok? 18. října 2018 Dobrý den, právě jsem telefonicky mluvil s Robertem Sedláčkem. Nemá příliš času, a tak z variant, které jsem mu zaslal, přichází v úvahu pouze pondělí 22. 10. Navrhuje 9. hodinu, kdy bychom se setkali na pražském Hlavním nádraží. Zítra bych mu to měl potvrdit, ale nejprve se chci zeptat Vás, zda-li by to bylo možné. Kluci o RS měli zájem, ale nevím, jak zareagují na tyto časové podmínky. Bylo by možné nás tedy uvolnit? (Nedokážu odhadnout návrat zpět na Mělník.) Kluky zítra/dnes informuji. VD Praha, Hlavní nádraží, pondělí 22. října 2018, 9 hod. Sedíme v restauraci (bez Renaty Špačkové, ta učí) s režisérem Robertem Sedláčkem, člověkem, který dokáže vzbudit dost emocí. Nám je s ním však dobře. Sice vypadá trochu unaveně, ale i tak je v jeho odpovědích dost energie a určitě nenudí. 44

Vážíme si toho, že si na nás našel čas. Čeká ho ještě jedna beseda a potom odlet do Říma. Zde osobně představí svůj poslední snímek na renomovaném mezinárodním filmovém festivalu.

Přepisy a autorizace Přepisy záznamů rozhovorů nebyly až záležitostí měsíce října. Tato časově náročná práce probíhala (skoro) průběžně. Přepis je však pouze první fází nakládání s textem. Kladli jsme si otázku, co všechno převést do písemné podoby, vždyť naše rozhovory se stočily někdy úplně mimo téma našeho zájmu. Dále bylo otázkou, jak dalece zasahovat do podoby mluvené řeči, zda ponechat rozhovor, nebo jej přepracovat do souvislého textu. Zvolili jsme obě cesty. Upravené texty bylo ještě nutné nechat schválit těmi, kteří v nich promlouvali. Naštěstí existují prostředky rychlé komunikace.

Střípky Pokud něco začnete dělat s opravdovostí, upřímností, pak si vás téma začne samo vyhledávat. Vy musíte však udělat tečku, protože jste tlačeni časem. Přesto jsme udělali jednu výjimku a Vojtovi zařazujeme do naší publikace jeho další badatelský plod. Je jím korespondence Hany Benešové, manželky Edvarda Beneše, s paní Libuší Palachovou. Na zmínku o ní Vojta narazil v časopise Reflex (2014). Bližší informace i samotnou korespondenci nám poskytl Petr Zídek, autor monografie o Haně Benešové.4 24. 1. 1969 Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti velikou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám. Vaše Hana Benešová

Vážená paní presidentová Benešová! Děkuji Vám za upřímná slova soustrasti k tragickému úmrtí mého syna Jana. Má bolest je veliká, cítím však také hrdost nad tím, že můj syn položil život za svobodu našeho národa. Byl velký vlastenec, již od dětství studoval dějiny našeho státu. Měl své ideály, miloval pravdu a za ní také bojoval. Vážená paní presidentová, tímto se s Vámi loučím a věřím, že nejen já, ale také vy a celý náš národ nezapomenou na mého syna a budou dále pokračovat v boji za pravdu a svobodu. Palachová Libuše, matka Jana Palacha (bez datace)

Libuše Palachová u hrobu svého syna Jana (archiv rodiny Palachovy)

45

Drahá paní Benešová,

Všetaty 26. 2. 1970

pan Roháč mi včera odevzdal, co jste mi včera poslala, dvě fotografie s věnováním a knihu. Měla jsem ze všeho nezměrnou radost a ujišťuji Vás, vážená paní, že to bude jedna z nejvzácnějších rodinných památek na Vás, naši nejdražší. Často si vzpomenu, jak jsem Vás s mnoha tisíci lidí vítala po návratu z exilu a na sokolských slavnostech, všeho jsem se vždy zúčastnila jako sokolka a o všem vyprávěla svým dětem. Jste prý trochu nemocna. Pevně doufám, že to nebude nic vážného a modlím se za Vaše zdraví. Děkuji Vám co nejvroucněji za vzácné dárky. Vaše Libuše Palachová

Končíme Je pátek 2. listopadu 2018 odpoledne. Venku je trochu pošmourno, dušičkově. V rámci projektu o Janu Palachovi se scházíme asi naposled. Naposledy minimálně vzhledem k datu odevzdání rukopisu: 5. 11. Dáváme společně dohromady, co všechno by se mělo objevit z ankety mezi studenty z podzimu 2016 v publikaci (vzhledem k počtu respondentů by jejich odpovědi stačily na vydání malé brožurky). To je diskuse. Zdůvodňujeme svá stanoviska a zároveň přemítáme, jak dalece jsme na některé z otázek našli odpovědi či na které otázky nebude možné odpovědět nikdy. Vybíráme také fotografie k závěrečným slovům kluků. Smích, zděšení. Některé tváře ještě budeme znovu hledat. Naše záznamy totiž vznikaly jako dokumentární, v žádném případě se nejednalo o portrétní fotografie. Dohadujeme se o formulacích v textu. Co je platné, když jim rozumí pisatel, ale my, čtenáři, se v textu topíme, čteme jej znovu a stále nám obsah zůstává utajen nebo pouze poodhalen. Mysleli jsme, že máme dost času. Ukazuje se, že tomu tak není. Dneska jsou opět taneční („nikdy se mi tam moc nechce, ale pak mě to baví“). Kluky čeká country, mě další práce s úpravou textů, ještě musím něco dopsat a potom se soustředit na definitivní výběr fotografií – nejen těch současných, ale především Honzových.

Ve jménu života vašeho… Praha: Karolinum, 1990, s. 39–41. Olbram Zoubek (1926–2017) – Sochy, Městská galerie Litomyšl 2017. 3 ČECHOVÁ, Dora. Život a sochy Olbrama Zoubka. Praha: Mladá fronta, 2013, s. 106. 4 ZÍDEK, Petr. Hana Benešová: Neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta (1885–1974). Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2014. Dle sdělení autora je korespondence uložena v Archivu Národního muzea, fond Hana Benešová, karton 20, inv. č. 2681.

1

2

46

V tanečních: Jan Palach a Jiří Beran (archiv Jiřího Berana)

V tanečních: Daniel Kulíšek, Vít Novotný, Jan Sklenář, Vojtěch Deliš, 2018 (foto: Josef Roub)

47

SPOLUŽÁK JENDA Převzali jsme: V následujících dvou částech přinášíme nejprve stati převzaté z již publikované knihy Jiřího Lederera,1 ve druhé části pak z rukopisu práce Gabriely Brtkové a Hany Kučmašové Jan Palach – jak ho vidí ostatní, která vznikla na Gymnáziu Jana Palacha v rámci středoškolské odborné činnosti v roce 2004. Z ní jsou převzaty i medailonky Janových gymnaziálních profesorů v poznámkách.2 Vše ostatní je výsledkem našeho výzkumu.

Základní škola Všetaty 1954–1963 Jiří Lederer: Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta PRŮMĚRNÝ ŠKOLÁK S VÝKYVY3 Do základní školy Jan neměl daleko. Prakticky prošel kus jedné ulice a už byl na návsi, respektive na náměstí – Všetaty jsou totiž městečko s vysloveně vesnickými rysy – před budovou školy. Takže cesta do školy a zpátky neposkytovala žádná dobrodružství. Hovořil jsem i s jeho učiteli. Všichni se shodli na jednom: zcela průměrný školák, který v ničem nevynikal nad ostatní, nepatřil však ani mezi slabé žáky. Ovšem v páté třídě se učiteli Maryškovi zdálo, že je tak trochu přece jen výjimečným žákem, a to tím, že je jediný ve třídě, který má vyhraněnější zájem o dějiny a o biologii. Zájem o dějiny u něho odmalička probouzel tatínek Josef svým vyprávěním o velkých osobnostech české minulosti. A zájem o biologii byl zřejmé motivován hluboce vrozeným vztahem ke všemu živoucímu. Bratr Jiří si vzpomíná, že v té době se Jan již začal výrazně odlišovat od něho, od staršího bratra. Jiří se totiž přímo živelně bál, hlavně zlodějů. Když třeba rodiče zjistili, že se jim ve dřevníku ztrácí uhlí, Jiří umíral strachy, když měl do dřevníku jít. Kdežto asi desetiletý Jan chtěl ve dřevníku hlídat. Chtěl se vyzbrojit kuchyňským nožem a prohlásil, že tam počká na opovážlivce. A pro rodiče nebylo snadné mu tento nápad vymluvit. 48

Obálka knihy Jiřího Lederera (1990)

Je pravděpodobné, že Jan měl značně vyvinutou představivost. A na ni působilo tatínkovo vyprávění o udatných Češích minulosti. Tyto historické postavy Jana nejspíš fascinovaly tím, že se nebály – ani nepřátel, ani vlastního utrpení. Někdy to vypadalo tak, jako by nejmladší Palach s těmi svými milovanými Jany – Husem a Žižkou – neustále obcoval. Jako by je denně prožíval. Stávalo se někdy, že na něho tatínek zavolal: Jene! – a on dělal, jako by neslyšel. Nereagoval ani mrknutím oka. Když však otec zavolal: Jene Žižko! – malý Jan vyskočil, okamžitě přiběhl. Chtěl prostě otce donutit, aby ho pojmenoval Žižkou. Jako by se dětsky ztotožňoval s velkou historickou postavou. A svým jednáním dával znát, že mu činí dobře, když je takto označován. Maminka Libuše rozhodně tvrdila, že Jan již asi v deseti letech soustavně četl romány Aloise Jiráska, které představují literárně zpracované dějiny českého národa. Možná, že maminčina zaujatost způsobila časový posun této četby, ale možná, že měla pravdu – nejsou na to žádné důkazy. Je víc než pravděpodobné, že Jan Jiráska četl rád. Celá atmosféra Palachovy rodiny napovídá, že tady byl Jirásek nejoblíbenějším autorem. Avšak sotva si už dovedu představit, že by mohla mít pravdu paní Palachová, když tvrdila, že Jan do svých patnácti let přečetl rozsáhlé dílo historika Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. To se mi zdá absolutně přehnané. Kdyby to byla pravda, byl by v tomto směru Jan zcela výjimečnou postavou mezi českou školní mládeží. Palacký je přece autorem i literárně zastaralým, své dílo ukončil v polovině minulého století. Je rozvláčný a nikdy nebyl obecně čteným historickým spisovatelem. Je tradičně nazýván otcem národa. Ale jeho dílo čtou vesměs jen odborníci. Svým tvrzením, jemuž maminka pravděpodobně bezmezně věřila, bona fide chtěla vylepšovat představu svého syna. Je možné, že se občas do Palackého knih podíval, ale aby je celé pročetl, to je takřka vyloučené.

Pravdou ovšem je, že Jan od dětství velmi rád četl. Knížka byla pro něho nejmilejším dárkem pod vánočním stromečkem. Poté dovedl celé vánoční svátky prosedět s hlavou zabořenou do knihy. Četl všechno možné – dobrodružné tituly, dětské knížky, v obzvláštní oblibě měl verneovky. Nejednou sáhl i po knihách pro dospělé. Jednou maminku překvapil otázkou: Co je to luna? Věděla, že ta otázka vznikla z četby knih, a tak se trochu polekala, aby toho čtení nebylo na mladou duši příliš mnoho. A tak mu často ve čtení bránila nebo ho od čtení záměrně odváděla. Učitelé z vyšších tříd základní devítileté školy ve Všetatech o Janovi hovoří jako o jemném a plachém chlapci. Někteří z nich dokonce připouštějí, že byl možná trochu lepší průměr. Ale nikoli nápadně lepší. Míval však jako mnohé jiné děti potíže s ruštinou. Ovšem nezdá se, že by to bylo způsobeno nedostatkem jazykového talentu. Spíše to byl vliv obecné psychologické situace mezi českou mládeží, která pokládala a pokládá ruštinu za jazyk vnucený násilím. I učitelé hovořili o jeho čtenářské náruživosti. Někdy se prý do knih vrhal tak, že zapomínal na učení, zanedbával je a potom se to projevilo na vysvědčení. V posledních třídách devítiletky projevoval mimořádně velký zájem o dějepis. Chodíval často k učiteli s prosbou, aby mu půjčil různé knížky. Zájem o dějepis se táhne celým jeho krátkým životem. Zřejmě jej vyvolal jeho tatínek vyprávěním o Husovi a Žižkovi, o velkých postavách české minulosti, které vzrušovaly Janovu obrazotvornost a které ho podnítily k tomu, aby se o historii dovídal víc. Vůbec se domnívám, že tatínkovo vyprávění, pravděpodobně velmi prosté a možná až primitivní, sehrálo v Janově životě značnou roli. Utvářelo i jeho city, protože před něho kladlo velké vzory. Každý přece o něm říká, že to byl chlapec mimořádně citlivý a rovněž hodně individualisticky založený. Nepřizpůsoboval se snadno svému okolí. Měl svou, třeba jednoduchou představu světa a života a za tou stál celou svou osobností. 49

Mnozí učitelé mi vyprávěli, že velmi rád sportoval, hlavně hrál rád kopanou a s požitkem se věnoval přespolním běhům. Dost pravidelně prý běhával mezi Všetatami a Čečelicemi. Bratr Jiří však podotkl k těmto poznámkám, že podle něho byl Jan sportovní antitalent. Jan prý měl doma takové nekoordinované pohyby, to se ukazovalo, když třeba doma na dvoře hrávali minifotbal. Ale podle Jiřího měl Jan v sobě něco, čím nedostatky talentu vyrovnával. Například když Jiří prohlásil, že bude s kluky pěstovat přespolní běh. Jan se ihned taky přihlásil, i když byl o hodně mladší. A při takovém běhu býval Jan brzy unaven, ale nikdy se nevzdával. Vydržel až do konce. Vůlí přemáhal únavu a překážky, které vyplývaly z nedostatku talentu. Běhával soustavně, aby sám sobě dokázal, že je toho schopen a že není horší než ostatní. Nakonec vydržel víc než Jiřího kamarádi. Janovu přímočarost a upřímnost dobře charakterizovali jeho učitelé: – Kladl nám nepříjemné, bezelstné a otevřené otázky. A to skoro ve všech předmětech, zejména však v dějepise a v občanské výchově.

vi namířena. Učitelé mlčeli. Ředitelka přitom nevysvětlila, co si pod choulostivými otázkami vlastně představuje. Velmi rád jsem poslouchal vyprávění bratra Jiřího. Hovořil o něm ochotně. A i když byl Jan o sedm roků mladší, Jiří o něm vždycky mluvil s neobyčejným respektem a úctou. A to nikoli pod psychologickým tlakem dramatického závěru jeho života. Jiří to všechno říkal samozřejmě, přirozeně. Bez patosu. Jako bych nebyl přítomen, jako by si vzpomínal sám pro sebe. Když bylo Janovi kolem deseti roků, připadal Jiřímu jako opravdový indián. A to proto, že se uměl jedinečně ovládat, jak nikdo z jeho okolí. Když bylo Janovi jedenáct roků, jeho kamarád mu rozbil plechovkou obočí. Musel jít na ošetření k lékaři. Lékař byl nucen sešívat obočí bez umrtvení. Ale Jan nebrečel, nenaříkal, ani nevzdechl. Držel – jako indián. Jiří to připomíná s hrdostí v hlase.

Když už chodil do deváté třídy, stěžovala si na něho na konferenci učitelského sboru sama ředitelka školy. Prohlásila, že se Jan Palach ptá přímo na choulostivosti. Učitelé byli trochu překvapeni, protože její poznámka byla proti Jano-

Jan se nejen dovedl jako indián ovládat, ale byl i naprosto nebojácný. A toho si bojácný Jiří zvlášť vysoce vážil. Cítil v tom směru Janovu velkou převahu. Už jsem se zmiňoval, jak chtěl jako maličký hlídat s nožem v ruce dřevník, odkud se ztrácelo uhlí. Později spolu oba bratři založili Bratrstvo rudého ďábla. S nimi v něm bylo ještě několik kluků. Cílem této party bylo hlavně bojovat proti jiné klukovské partě.

Budova školy ve Všetatech

Pamětní deska na škole ve Všetatech

50

Jednou „nepřátelská“ skupina někde sehnala stan a utábořila se v přírodě nedaleko od Všetat. Bratrstvo rudého ďábla se rozhodlo, že nepřátelský tábor přepadne. Připlížili se až do těsné blízkosti tábora. Leželi ve vysoké trávě a sledovali své nepřátele. Ale ukázalo se, že všichni jsou strachy bez sebe, ani dýchat nemohli. Blízkost nepřátel jim vyrazila dech. Jediný, kdo se nebál, byl Jan. Ten se přiblížil až k samotnému táboru a udatně házel na jeho obyvatele pukavce. Daleko za ním se krčili mnohem starší kamarádi s bratrem Jiřím. Jen jednou se starší Jiří styděl za svého bratra. Tehdy mohlo být Janovi sedm, nejvýš osm roků. Jiří ho vzal s sebou do kina. Seděli mezi ostatními chlapci i dívkami. Když byla přestávka, Jan se počural – nevěděl, co má dělat, tak to udělal v sále. Jiří tehdy nevěděl, kam by studem strčil hlavu. Smích mladých sousedů padal především na jeho hlavu. Jan miloval kino. To byl pro něho svátek, na který se těšil. Především grotesky. Smál se tak strašně, že ho bylo slyšet přes celý sál. Jeho smích zněl nade všemi. A smál se celým tělem, všechno se třáslo. Nejednou spadl i z lavice.

Jan Palach a doba jeho dětství Zpracoval Vít Novotný za přispění Stanislava Hamra. Tento text je založen na rozhovoru Stanislava Hamra a Františka Piskáčka, Palachových spolužáků, s historikem Ústavu pro studium totalitních režimů Petrem Blažkem, a dále i na vyjádřeních některých dalších účastníků srazu třídy základní školy, do níž Palach ve Všetatech chodil. Snahou pamětníků, kteří jsou společně s historikem Blažkem jedinými zdroji následujícího textu, bylo přiblížit osobnost Palacha bez jakékoliv idealizace a přikrášlení. Je proto nutné pohlížet na všechny informace v kontextu životního stylu tehdejší doby. Práce se tak snaží svědčit i o situaci období 50. let minulého století, samozřejmě zejména ve Všetatech.

Všetaty za 1. republiky vzkvétaly a ani mezi lety 1939–1945 i v intervalu 1945–1947 se obci příliš zle nevedlo. Patřily mezi velmi bohaté, všeobecně známé zelinářské enklávy. Žilo tam několik sedláckých rodin s velkými statky a ostatní pole obdělávalo množství drobnějších pěstitelů. Byly tu v provozu dvě významné konzervárny, ve statcích existovaly tepelně izolované velkoobchodní sklady, „magacíny“. Produkce se prodávala nejen v blízké Praze, ale i po celém Československu a v zahraničí. Věhlas se pojil s „všetatskou cibulí“ a konzervovanými okurkami. Hospodářským základem byla i železniční dráha s velikým nákladním a osobním nádražím, významným dopravním uzlem. V průsečíku dvou velmi frekventovaných hlavních tahů se tu nepřetržitě křižovalo množství vlaků. Dostávaly se tu do styku spousty lidí a protínaly se mnohé jejich zájmy. Pro všechny bylo dost restaurací, ta přímo na nádraží byla v provozu jako veliký celodenní lidský roj. V ulicích mělo domy s obchody a službami množství živnostníků, na pultech nechybělo jakékoliv zboží té doby, dostupná byla každá služba. Všetaty měly záložnu, hotel, poštu, školu, sokolovnu s kinem – nechybělo nic, ani klenotník. Počet obyvatel již stačil na intenzivní společenský život. Ochotnické divadlo, bály, spolkové akce, pro děti loutkáři a jiné dění, to byl běžný kolorit. Pánové chodili hrát kuželky do kuželny s hospodou v bezprostředně navazujících Přívorech a nebyla to jen tak ledajaká sešlost. Obleky, klobouky, stříbrné tabatěrky, v zimě těžké vlněné kabáty, nic, za co by se musel stydět kdokoliv ve velkých městech 1. republiky. Dámy měly dýchánky při „šití“ v módním salonu u Kocury. Mladá generace se mohla na dobré, organizované úrovni věnovat řadě sportů: fotbalu, košíkové, volejbalu, ba dokonce hokeji. Životní úroveň vyčnívala nad republikový průměr. Tomu odpovídalo politické smýšlení zdejších občanů. V posledních volbách před rokem 1938 tu nedostal hlas ani jeden komunista. Silné pozice měli národní socialisté, strana hlásící se k Masarykovým ideálům. Své místo zde měli sociální demokraté, spíše pravicoví agrárníci, lidovci, ale i fašisté, které však nelze spojovat s pozdějšími německými nacisty. V tomto prostředí vedl rodinné cukrářství také Josef Palach, otec Jana. Obchod mu před komunis51

tickým převratem slušně vynášel, rodina si žila dobře. Na svou dobu měl podnik velmi moderně pojatou reklamu, investoval například do poutavých diapozitivů promítaných v okolních kinech a prodával i do sousedních obcí. Stejně jako pro celý stát byl také pro Všetaty ničivý vývoj po komunistickém puči roku 1948. S 25. únorem tu vznikla tvrdá komunistická buňka vedená jmény Čurda, Červenka, Červenková, Pomrhonc, Ščurok, Pokorná… Jejich represívními nástroji byly dílčí „akční trojky“. Ideolog Červenka pro nemoc, nedokrevnost nohou, prakticky nemohl chodit, proto informace čerpal a příkazy vydával jen podle bolševické propagandy, stranických příkazů shora a udání zdola. Podle toho začala obec vypadat. Pryč byli konzerváři, velcí sedláci byli brzy bez majetků a někteří museli odejít. Podobný osud čekal samozřejmě všechny obchodníky a podnikatele. Kdo se vzpouzel, měl před sebou vidinu Jáchymova či uhelných dolů. Děti se nedostávaly do škol, manželky končily v JZD. Například pan Pokorníček, obchodník s cyklistickými a motoristickými potřebami, se nechtěl se svou odbornou činností rozloučit, a proto začal komunistům sloužit coby prodavač v pracovním poměru. Straníci se s ním vypořádali klasicky. V dříve jeho prodejně mu „našli“ vykonstruované manko, nešťastník šel na dva roky do vězení a ze zoufalství se oběsil. Cukrárně Palachů náplní velmi podobný podnik, pekárna bratří Hamrů, skončila „ve jménu zabezpečení výživy lidu“ jako samostatně provozované soukromé vlastnictví v několika dnech. Dva jejich malí kluci, Stanislav Hamr a Karel Pokorníček, pozdější Palachovi spolužáci z 1. třídy, se po Vítězném únoru v dubnu a červnu 1948 narodili už ne do rodin živnostníků, ale námezdních dělníků. Otec dalšího spolužáka, Františka Piskáčka, nemohl jinak než zavřít truhlářskou živnost a nastoupit do služby na železnici. Tak by bylo možno probrat všechny rodiny Janových spolužáků a u drtivé většiny popsat stejné osudy. Změna režimu samozřejmě nepřinesla nic dobrého ani Palachům. Podnik zavřeli brzo. Podstatný pokles životní úrovně rodiny musel Josef Palach po nějaký čas řešit i tak, že v letních měsících dělal doma po práci zmrzlinu v malém, na zmrz52

linářském kole s vozíkem ji s rizikem vozil k Labi a prodával koupajícím se. Jan Palach přišel na svět v srpnu roku 1948. První veřejná vzpomínka na něj pochází z doby, kdy byl Jeník dvouletý, už čile běhající. Zaměstnaným rodičům ho přes den hlídal dědeček. Ten už stářím nemohl normálně chodit a o holi neměl šanci vnoučkovi stačit v pohybu. Hošíka si proto k sobě přivazoval provázkem táhnoucím se od ručičky k ruce. Podobně jako děda Palach dávala jednou ze stejné parkové lavičky pozor na Standu Hamra jeho babička.

Jan Palach s dědečkem (archiv rodiny Palachovy)

Ta jako mladá sloužila v jemnocitném panském domě ve Vídni, později měla sama pět vlastních dětí, a proto se jejímu výchovnému chápání příčila situace nešťastného chlapečka cukajícího špagátkem. Ráda vyprávěla příběh, který ten den na pár hodin rozčeřil místní společenskou hladinu. Vzala na sebe závazek, že případně utíkajícího Jeníčka chytí, a přemluvila starého dědu, aby vnoučka pustil. Neposeda ovšem okamžitě využil příležitosti, bleskově vyrazil, babička na něj byla rychlostně krátká a hošík zmizel z parku kamsi. Trvalo pěkný čas, než ho s pomocí dalších zmobilizovaných lidí našli v polích daleko za obcí. Od toho dne ovšem bylo přátelství na čas přerušeno a starý Palach na babku ještě dost dlouho jenom mával holí. V padesátých letech ještě neexistovaly velké školní družiny, kde by všichni školáci mohli čekat na návrat tehdy povinně zaměstnaných rodičů z práce. V důsledku toho malý Palach, stejně jako jeho vrstevníci, zažíval po vyučování skoro plnou volnost. Čas trávil s kamarády pohybem venku a lumpačinami. V tom nezůstával pozadu za nikým. Třeba asi v devíti letech společně s partou našel za konzumem hromadu papírových plat se zkaženými vajíčky, vyřazenými z prodeje. Pukavce začali likvidovat radikálně. Nejdřív je házeli jen tak po sobě, potom se terčem hromadné palby stal štít budovy prodejny a nakonec trať včetně nákladních vlaků. Po dvou hodinách zábavy již notně zavánělo celé okolí a útěk z místa byl nezbytný. Že následovalo vyšetřování události, to je jasné. Velmi oblíbené bylo „válčení“, Honzu drželo odmala. Už ve školce začínal s představami bitev zvířat proti ptákům. Nejčastějším válčištěm menších kluků byl park uprostřed městečka, základnami byly „bunkry“, které si mladí bojovníci stavěli. Municí byl vazký jíl, jím oplýval protékající potok. Tento materiál se v podobě kuliček napichoval na špičky prutů a jen se něco šustlo, po švihu ruky už projektil letěl ke svému cíli. Občas to ale místo zarputilého nepřítele schytal nějaký okolojdoucí dospělý nebo jiný nezúčastněný školák. V dětských hrách na vojáky se odehrávaly střety vojsk Čechů, Němců, Rusů, Američanů a dalších,

ovšem Honza stál na bojišti vždy v čele kališníků, s řemdihem v ruce byl Žižkou, Prokopem Holým, Čapkem ze Sán. Když žádného dalšího husitu nesehnal, bojoval sám proti přesile „kulometů“. Občasnou obětí dětských lumpáren byli výjimečně i dětem nesympatičtí dospělí. Třeba tamější lékař, doktor Burka. Netěšil se oblibě u žákovských simulantů a velkým rošťákům také nevoněl, malé ranky do dvou stehů totiž šil bez umrtvení. Po nějakém jeho „hříchu“ na něj kluci vzteky plivali z okna ve vyšším patře záložny, pod nímž onen zdravotník procházel. Sliny ho netrefily, vedle něj ale skončil v zápalu akce neopatrně shozený květináč s kytkou. Uličníci se báli celý zbytek dne vylézt z příslušného bytu a měli štěstí, že věc byla shlukem občanstva přisouzena kočce nebo nějaké zvláštní povětrnostní náhodě. Nedílnou součástí života chlapců na základní škole byly časté rvačky. Tenkrát se braly jako samozřejmost patřící ke klukům, a pokud netekla krev ve větším množství, tak i učitelé byli vcelku v klidu. V nich se projevovala další z Honzových vlastností. Když byl obyčejný rváček položen na lopatky nebo dostal pořádnou ránu, tak se obvykle vzdal. Jan byl jiný, nevzdal se nikdy. Jen co ho dlouhým střetem znavený přemožitel pustil s tím, že už musí mít dost, houževnatý a nezlomný Palach vyskočil a řežba vzplála znovu. Přestože nebyl příliš fyzicky silný a prohrával často, nedalo se s ním skončit jinak než dostat ho do „polomrtvého“ stavu. Například při tradičním velikonočním řehtání Honza, aby vyprovokoval vzájemnou bitku, hodil po svém kamarádovi Frantovi Piskáčkovi vajíčko. V souboji se silnějším soupeřem pak odhodlaně zápolil tak dlouho, až Fanda musel svojí velikou řehtačkou praštit Honzu po hlavě tak, až to znamenalo chirurgické sešívání kůže u výše zmíněného doktora Burky. Ačkoliv to může vypadat paradoxně, Jan měl odmalička mimořádnou úctu k obecnému životu, k vůli Boží. Vadilo mu silně třeba jen to, když někdo plácl mouchu, přejel nebo schválně přetrhl žížalu. Mandelinky bramborové, ko53

munistickou propagandou zlořečené „americké imperialistické brouky“, na mnohých školních sběrech škůdců neusmrcoval v nesených plechovkách s petrolejem, ale házel je živé až za sousedy do jejich už vysbíraných řádků. Nebyla v tom politika, dával jim milost. Jak někdo schválně zabil živáčka, tak se Jan choval až nekontrolovaně cholericky, dal se bleskově a bezhlavě do křížku s kýmkoliv. To bylo, bohužel, i zdrojem zábavy mnohem starších a nesrovnatelně silnějších kluků, kteří když se chtěli „pobavit“, dupli třeba na housenku či chrousta a už to jelo. V dětských letech velmi rád hrál šachy, byl ale nesystematickým a současně nevyzpytatelným hráčem. Zničehonic klidně udělal značně podivný, ovšem krátkodobě účinný tah. Ze zmatení protivníka měl nelíčenou radost. Při tom dbal na absolutní dodržování pravidel, každé jejich porušení soupeřem bylo začátkem hádky… a velké legrace. Pro toto období je důležitá připomínka jeho filatelistické vášně. Honza měl na svůj věk rozsáhlou sbírku známek. Byla to doba, kdy pošta byla základem přenosu informací z dálky a o vroubkované obrázky nebyla nouze. Dopisy nebo pohledy až do roku 1948 přicházely z celého světa, ohromným zdrojem byla korespondence vojáků z obou válek. Sbírání bylo dokonalou školou zeměpisu.

silování s břemeny ovšem nebylo pro něj. Kromě pokusů o zvýšení tělesné zdatnosti se také vyloženě připravoval na bolest a utrpení. Zhruba od páté třídy si do školy nosil ve svetru zapíchnutou velkou šicí jehlu a tu si čas od času zabodával pod nehty. To ho neopustilo až do konce školní docházky. Když byl v učivu probírán známý Julius Fučík, Palach uvěřil, že ač ten byl v žaláři krutě mučen, nikdy nepromluvil. Bylo známo, že pokud už v Honzovi někdo skoro lámal kosti, mohl položit otázku: „Kdo jsi, Fučík?“ Se sípáním se vždy ozvalo: „Ne, doktor Horák!“ Jeho slabinou byly situace, v nichž ztrácel styk se zemí. Absolutně mu nešel v tělocviku šplh. Jen co se odlepil nohama od země, zcela ztratil orientaci, dostal závrať, a kam vyskočil, tam křečovitě sevřel prsty okolo tyče nebo provazu, už se nepustil a zůstal viset bez pohybu. Učitel s ostatními žáky ho museli sundat, ale … s dotykem podlahy se okamžitě srovnal a svému neúspěchu se s ostatními smál. Jelikož nechtěl žít s rizikem, že ho někdo někde bude v budoucnosti mučit pomocí nějakého věšení, tak se ještě do konce školy vytrénoval a popsané slabiny se zbavil. Týmové sporty měl docela rád, z nich nejvíce hrával fotbal při tělovýchově. Talent ho ovšem minul. Horší koordinaci pohybů nahrazoval zápalem. Když se zmocnil míče, kvůli špatné orientaci ztrácel někdy pojem, kde je čí brána, a ne-

Chytával také ryby, ovšem nikdy nelovil na háček. Místo toho si udělal z tenoučkého drátu očko, přimotal ho k prutu, posadil se nad potok, a když rybka vplavala do očka, nebo jí očko navlékl, sekl a lapil ji. Jeho rybaření nemělo jiný smysl než poznávání ryb, některé si odnášel k domácímu sledování v pětilitrových sklenicích od okurek jako v akváriích. Palachovi měli potok hned u domu, tam chytat a pouštět rybičky bylo snadné. Jan byl ale znalcem i uživatelem celého toku. Honza vždy snil o tom, že se stane velkým hrdinou. To bylo základní příčinou toho, proč se tak úporně bil. Byl to totiž jeho soustavný trénink. Snažil si zlepšit svoji fyzickou kondici i jinak, zejména běhal, ne atleticky dobře, ale často. Po54

Setkání v Byšicích (zleva: Stanislav Hamr a František Piskáček, Janovi kamarádi a spolužáci ze ZŠ)

jednou se stalo, že otočil směr útoku a potýkal se s vlastní obranou. Ostatním na hřišti někdy byl i nebezpečný, neboť balon bral se všemi končetinami poblíž. Nikdy to ale nebyla úmyslná agrese, on to hrát jinak neuměl. V létě se party dětí, včetně Jendy, jezdívaly na kolech koupat buď k Labi nebo k pískovnám a starým labským ramenům. Ve vodě Honza potíže neměl vůbec a plaval dobře. Janem oblíbené byly potulky s kolií Ajaxem. Rád chodíval na vrch Cecemín a na luka k Čečelicím. Co se týče techniky, byl jemu a klukům nevyčerpatelným zdrojem poznání komplex nádraží. Ve výtopně, místě, kde se na cesty připravovaly parní lokomotivy, se daly obhlížet obrovské stroje. Seřadiště nákladních vlaků se šíbováním, nakládky vagonů všelijakým zbožím, to byl koncert zajímavostí. Přístup klukům u kolegů zařizoval táta spolužáka Václava Mory, strojvůdce řečený „mašinfíra Mora“. S ním se dalo zázračně i popojet v rychlíkové lokomotivě. Techniku měl rád, hlavu na ni ale neměl. Život Jana Palacha však nebyl vázaný pouze na společnost. Stejnou měrou se dokázal uzavřít sám do sebe, přemýšlet a číst si. V jádru byl totiž hloubavým introvertem, se zvyšujícím se věkem stále zřejmějším. Už na začátku školní docházky rychle četl normální knihy. Ty mu byly rozsáhlým

Setkání v Byšicích, v popředí PhDr. Petr Blažek, Ph D.

zdrojem jeho vědomostí a vzorů. Zpočátku prostřednictvím cestopisů Hanzelky a Zikmunda či Emila Holuba a jiných dobrodruhů putoval po celém světě. Měl rád kupříkladu i příběhy z Arábie nebo tradiční verneovky. Pročetl pečlivě celého Jiráska. Během času samozřejmě přecházel k odborným a náročným dílům. Později se hodně zabýval filozofií, třeba Kanta zvládl na střední škole. Současně se nevyhýbal krásné literatuře, spektrum jeho četby bylo široké. Od gymnázia bylo intelektuální myšlení podstatou Janovy existence. Ve škole byl žákem dobrým, schopným, současně neposedným. Neučil se ale různé poučky a definice doslovně nazpaměť, užíval vlastních slov a to tehdejším požadavkům školy nevyhovovalo. Proto někdy dostával i horší známky neodpovídající jeho znalostem. Ze školních předmětů je známa jeho láska k dějepisu. Již od útlého dětství si v podstatě bádal v našich dějinách. V páté třídě měl přečteno Jiráskovo Bratrstvo, z něj silně prožíval osud zmučeného Janka, ztotožnil si ho s příkladným hrdinstvím. Fascinovaly ho příběhy z bojů na transsibiřské magistrále kuse vyprávěné starým legionářem Farkou z Přívor a jeho ženou – Ruskou. Prožíval si v duchu osudy konkrétních vězňů koncentráků a trápení četných mladých mužů při totálním nasazení v nacistickém Německu. Pro Palacha byla skutečně důležitá příslušnost k Čechům a celkově k Slovanům. Rozhodně nebyl rusofil, ale bral všechny tyto národy, včetně Rusů, jako své bratry. Byl fascinován husitstvím. Určitě si bral Husa za svůj nejdůležitější vzor. Vzhlížel k „božím bojovníkům“, obdivoval, jak po mnoho let dokázali čelit křižákům. O jeho zálibě v biologii, zeměpisu a hlavně v chemii se ale běžně neví. Za zmínku určitě stojí chemie, už jen proto, aby bylo zcela jasné, že Jan udělal svůj poslední životní čin s naprostou znalostí věci. Na druhém stupni základní školy navštěvoval chemický kroužek a celkově byl tento obor jeho koníčkem provozovaným s přáteli i venku. V exteriérovém provedení se ovšem vesměs jednalo o pyrotechnické hrátky. Nápady byly čerpány z knih, třeba z nějak zís55

kané Technologie trhavin napsané jistým vysokoškolským profesorem. Všechny postupy byly pečlivě pročtené a velice opatrně v malém nejdřív odzkoušené. Díky tomu žádný kluk nepřišel o prsty. O suroviny nebyla nouze. V tehdejší době se ještě i v obyčejné drogérii dostalo dost opravdu zajímavých sloučenin. Základem byl výbušný herbicid Travex (v plechovkách sypaný chlorečnan), dusičnany se z krámu nosily navážené v sáčcích, draselný jako základ soli do šunky. Materialistovi Maťochovi stačilo prohlášení, že „je to pro tátu“. Dalším zdrojem byly zaměstnanci blízké Spolany, ti na požádání přinášeli speciality. Vedle toho všude bylo střelivo z války a myslivci si přebíjeli patrony doma. Zvlášť oblíbeným produktem výroby byl na příklad jododusík. Ten za vlhka nedělal nic a za sucha třaskal při sebemenším dotyku. Stačilo ho jako čerstvě sloučený nakapat na staniol, smotat do kuliček a ty v možném počtu kusů na čas uložit k vyschnutí do vaty v krabičce od sirek. S tou se pak došlo do kina se zábavným cílem házet touto municí po velkých nepřátelích. Po nárazu to u trefeného třesklo, objevil se fialový obláček a uvaděčka už domnělého neřáda táhla ze sálu ven. Jednou byl realizován nápad pokapat večer podlahu v kostele – od vchodu k oltáři. Ráno na to vkročil kostelník a průšvih byl na světě. Mnoho radostí bylo s raketkami z nevystřelených nábojů. Stačil drát ovinutý okolo patrony a zapíchnutý do země plus zapálený benzín v plechovce. Ve staré cihelně byl sklad vyřazených kinofilmů, tehdy celuloidových. Štíhlí kluci dokázali prolézt úzkými průduchy až dovnitř. Co vynesli ven, to bylo prohlédnuto a potom použito jako minová výbušnina. Celuloidový pásek se nacpal do trubky nebo drátem omotané plechovky, kus se nechal venku a po zahrabání věci do země se konec zapálil. Po chvíli hroudy létaly jedna radost. Všichni pořádní kluci v poválečném období také měli nějaké zbraně, někdy i funkční. Daly se najít po smetištích docela často, zvlášť v probírkách okolo trati, kde je na konci války zahazovali vojáci a uprchlíci. Jan znal z domova otcovu pistoli a tak si věděl rady s tím, co se občas našlo. Po nějaký čas měl společně s kluky německou pušku Mauser, vlastní starý revolver zabavil jistému malému hošíkovi, který jej prý našel doma. Jelikož se náboje nacházely také, 56

učil se i prakticky střílet. Jeho revolveru se stal osudným pokus se střelným prachem do brokovnic. Ten rychle hoří, okamžitě vyvíjí vysoký tlak a tomu neodolal rám zbraně. Při nehodě se Jendovi naštěstí nic nestalo. Co se týče náboženské víry, v kostele byl vídán jen při významných církevních událostech. V Boha věřil určitě. Miloval svoji matku pravou synovskou láskou, tu ve víře následoval. Stejně jako ona se klonil k církvi českobratrské, v níž spatřoval Husův odkaz. Rozhodně ale nebyl žádným maminčiným mazánkem, úzký vztah matky a syna byl dán prostým faktem předčasného úmrtí otce. Choval si úctu k životu i ke smrti, to odpovídalo jeho nenávisti k zabíjení. Když vyrostl z dětských lumpáren, byl potom téměř příkladně mravný. Vyhýbal se vulgárním výrazům, sprostá slova vztahující se k pohlaví jeho slovník neznal. Oslovení „vole“, tehdejší generací považované za zcela normální, nikdy neužíval. Na tehdejší poměry, kdy děti byly v mnoha rodinách zvyklé pít pivo už „od školky“, byl výjimečný, alkohol v podstatě nepil. Přestože většina Janových vrstevníků kouřila, on za život nevykouřil snad ani jednu celou cigaretu. Na střední škole nediskutoval, když jeho přátelé probírali hlavně holky. Toto téma mu už vytlačovaly zásadní společenské otázky. Studium na vysoké ekonomické škole představovalo u Palacha jakýsi úhybný manévr, jen předstupeň. Na ekonomku nebylo tak těžké se dostat, nebyl nával a nevadil zde ani Palachův kádrový posudek „přičerněný“ rodinným původem. Takticky si zde vybíral témata svých referátů (jako třeba Komunistickou internacionálu) tak, aby si vylepšoval „profil“. To mu otevíralo cestu na vysněnou Univerzitu Karlovu, kde mu navíc mohli některé zkoušky z minulého studia uznat jako vykonané. Palach měl sociální cítění, demokratický socialismus považoval za správný, avšak komunismus nesnášel a věděl proč. Demokracie a lidská práva pro něj byla absolutní nutností. V dětství byl pionýrem, později členem Československého svazu mládeže, povinně jako všichni vrstevníci. O tom,

jak to s členstvím chodilo, vypovídá příběh, jak Jan přišel k rudému šátku. Na školním shromáždění v sále školy během slavnostního programu paní učitelka náhle zavelela žáčkům třetí třídy vztyk a odchod na pódium. Tam za nimi vkročila soudružka ředitelka Červinková, dvě svazačky se šátky v rukou a soudružka Kholová za KSČ obce. Ta postupně žáčkům bez ptaní uvázala šátky, noví pionýři byli na světě a šli si zase sednout. Hotovo, odtroubeno! Před osudným srpnem vkládal velké naděje do „socialismu s lidskou tváří“, představovaného Alexandrem Dubčekem. Tomu bohužel věřil, že to není zarytý bolševik. Jeho blízký přítel Stanislav Hamr s ním o jeho názorech silně diskutoval, neboť s ním byl u Dubčeka v zásadním sporu. Ocitujme proto nyní jednu Hamrovu vzpomínku, která mohla Palacha do budoucna ovlivnit: „Já jsem jednou dělal zkoušku, nevím kdy přesně, ale podle indexu mám asi čtyři možná data v červnu. Myslím, že to bylo v druhý půlce června, v Dejvicích. My jsme museli chodit na zkoušky oblek, kravata, jinak to nešlo. Takže já jsem byl vykravatovanej a z Dejvic jsem jel do klubu Vltava. To byl studentskej klub u Vltavy v Revoluční ulici, to bylo naše hnízdo. Honza tam nechodil, já nevím, kde býval. Zato my jsme tam seděli jako strojaři furt. Bylo to báječný, hrály se karty, kulečník, debatovalo se… To jsem ale bydlel na Podolí a do toho Podolí jezdil z Václaváku autobus. Okolo půlnoci autobusy končily. Takže já se musel sebrat a v tom obleku, krásně vyfešákovanej, jsem vyrazil a došel jsem na náměstí Republiky. Tam z uličky, která je proti Kotvě, vyšel Dubček a nějaký lidi, mladý. Asi dva starý, asi čtyři mladý. Já jsem koukal, zpomalil jsem a zařadil se za ně. Čili tahle skupina tam šla a já jsem poslouchal, co si říkaj. Když jsme přišli k Celetný, k Prašný bráně, tak zprava vylezla podobná skupina, byli to Rusové. Asi čtyři Rusové, starší a taky asi čtyři mladší bodyguardi. A teď jsem zíral jako blázen. Můj Dubček se otočil, zcepeněl a: ,Zdrástvuj tovaryšč.’ Teď se tam líbali, pusinkovali, nazdar a vzpominaješ… a říkali, že se zítra sejdou. Čili to byla nějaká delegace potentátů, která před půlnocí vyrazila do Prahy. A ten Dubček vám tam začal strašně naříkat, že se mu to tady vymyká z rukou a že prostě si někdo myslí, že to

nepůjde tou komunistickou cestou, a teď komunismus a Rusové a tak… A obráceně, že potřebuje pomoc, jak to tady udržet v tý ruský verzi. To bylo před srpnem. Tohle tam trvalo asi pětadvacet minut. Mě zřejmě považovala jedna strana i druhá strana, jako že tam patřím. Já jsem tam stál, bál jsem se, aby na mě nepřišli, a pak se najednou rozešli, tak jsem taky šel.“ Jelikož se v roce 1968 stýkal Hamr s Palachem jen omezeně, Jan se o zážitku kamaráda dozvěděl až v říjnu. Informace ho pochopitelně vyvedla z míry. Všimněme si, že žádný z jeho posledních dopisů neadresoval přímo Dubčekovi. Připomeňme si i to, že fakulty vysokých škol byly v letech Janových studií vyzývány, aby studenty v rámci družby posílaly do SSSR na brigády. Mnoho z nich se vracelo zaskočených podmínkami v této zemi. I Honza se do Sovětského svazu vypravil a jeho myšlení to také posunulo směrem k negaci SSSR. Všetaty byly po invazi okupačních vojsk Varšavské smlouvy plné tanků. Jan Palach nebojácně běhal mezi vojenskou technikou a vápnem psal azbukou na silnici protiokupační hesla. Jeden z posledních rozhovorů mezi Janem Palachem a Stanislavem Hamrem se odehrál poblíž už neexistujícího pražského nádraží Těšnov. Tam přijížděly vlaky ze Všetat a jimi někdy oba jeli společně. Poblíž, na Florenci, měla okupační sovětská armáda malé ležení, odtud bylo blízko k hlídané budově ÚV KSČ a k ministerstvu zemědělství. Z popudu Honzy tam večer dlouho uvažovali o zoufalé situaci státu a o smyslu fyzického útoku na vojáky, například formou podomácku vyrobených náloží. Shodli se na tom, že nic takového nemá smysl. O svých posledních úmyslech se Jan zřejmě nikomu předem nesvěřil, ani se někde nezpovídal. Neupozorňoval na sebe nějakými projevy deprese, natož nějakou výstředností v chování. Možná ho uklidňovala vzpomínka na věštbu, o níž nám řekl František Piskáček. Pronesla ji jedna romská věštkyně, když Jan navštěvoval šestou či sedmou třídu základní školy. K vědmě doprovázel matku 57

a ženština zavěštila i pro něj. Tehdy ho do budoucnosti prohlásila hrdinným vůdcem českého národa ke svobodě. Hamr se o sebeupálení „nějakého studenta“ dozvěděl za krátkou dobu po něm na Hlávkově koleji mezi svými spolužáky ze strojní fakulty, a to z poslechu zprávy rozhlasu. Okamžitě ho napadlo jméno, intuitivně věděl, o koho se musí jednat. Překvapil ho však samotný způsob činu. Představoval si, že spíš zabije někoho dalšího než jenom sám sebe. I podle svědectví jiného Palachova spolužáka, z vysoké školy, Jan skutečně u sebe v předcházejících dnech nosil pistoli po otci, kterou hodlal použít proti vojákům.4 Pravděpodobně se ale kvůli své niterné nenávisti k zabíjení raději inspiroval jednáním Husa a také vietnamských mnichů, kteří se tehdy upalovali na protest proti válce ve Vietnamu. Pana Hamra rovněž udivil obsah a stručnost smrtí vykoupených požadavků formulovaných v dopisech. Podle něj neodráží hlavní Palachovy myšlenky a neodpovídají velikosti jeho formátu. Také na závěr dodal, že vzhledem k bohatým znalostem a zkušenostem z chemie nepřipadá v úvahu verze propagovaná komunistickým činitelem Vilémem Novým, podle níž mu ostatní členové sebevražedné skupiny, kterou si ostatně podle výzkumu Petra Blažka Palach sám vymyslel, namluvili, že se polije jen chemikálií způsobující studený plamen. Národ měl být po komunisticku přesvědčen, že Palach byl pomýlený hlupák. Všichni ale musí vědět, že si Jan bez jakékoliv pochyby přesně uvědomoval, co dělá. Stanislav Hamr dříve nepovažoval reálné důsledky sebeoběti člověka, kterého znal od batolecího věku, za adekvátní utrpení a smrt mu připadala téměř zbytečná. Svého přítele ale nyní považuje za hrdinu, jeho čin se svým způsobem stal správným výsledkem celoživotního směřování a po letech skutečně zásadně pohnul společností.

Mělnické gymnázium Jiří Lederer: Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta NA GYMNÁZIU5 V roce 1963 udělal Jan zkoušky na gymnáziu v Mělníku, v okresním městě, pod něž Všetaty spadaly. Zkoušky složil dobře, byl přijat. Cesty do gymnázia už pro něho byly zajímavější. Jezdíval vlakem, v němž se zájmem sledoval cestující. Ze Všetat s ním jezdívali ještě Věra Kloučková a Ivan Bajer. V jeho třídě bylo třicet žáků. Ale naprostou většinu tvořily dívky. V prvním ročníku bylo osm chlapců a později jejich počet klesl až na šest. Chlapci zde tedy tvořili pouhou pětinu třídy. V prvním ročníku Jan seděl v přední lavici, vedle něho Bělohlávek. V posledním ročníku seděl v zadní lavici a vedle něho takový klidný, praktický Lukeš, o něco starší než ostatní, pravý opak Jana. Hovořil jsem o Janových gymnaziálních letech s několika učiteli. Většinou v gymnáziu. Jednu učitelku, která se o něho zvlášť zajímala, jsem navštívil doma. Vzpomínala, že o Janovi věděla již dřív, než přišel do mělnického gymnázia. Měla totiž kolegyni na všetatské devítiletce a ta o něm velmi často vyprávěla. Zdálo se, jako by Palach byl jejím zvláštním případem. Zřejmě ji poněkud provokoval, připadal jí jiný než ostatní. Zmiňovala se o něm pohoršlivě; vadilo jí, že chce dál studovat, ale přitom ho nemůže přimět k soustavnému studiu. A zejména kolegyni popouzelo, že si velmi zle vede v ruštině, dokonce mu prý snad hrozí propadnutí. Paní učitelka v Mělníku již o Janovi věděla hodně. Zajímal ji pro to všechno, co o něm dosud slyšela. A hned první den ji zaujal: působil vyloženě klukovským dojmem, trochu odstálé uši, rozježené vlasy, zvědavé oči.

58

Budova gymnázia v Jungmannových sadech v Mělníku (archiv Karla Lojky)

Budova gymnázia v Jungmannových sadech v Mělníku (archiv Karla Lojky)

Vyprávěla o něm s velkým zaujetím. Byl pro ni pozoruhodný. Měl hodně zájmů. Ale nikdy to nebyly technické věci, které by ho bavily. Bylo na něm něco samozřejmého, a přitom v porovnání s ostatními zvláštního. Pokud ho ve škole něco nezajímalo, zájem nepředstíral. Když ho vyučování nebavilo, klidně si četl pod lavicí knihu, o kterou měl zájem. Nikdy u něho nebylo cítit, že by se ke studiu soustavně připravoval. Nikdy nešprtal. Měl však dostatečný všeobecný přehled a s ním koneckonců při každé příležitosti vystačil.

telem nebo před spolužáky předváděl. Nikdy to nebyl projev horlivosti, nebo dokonce šplhounství, ale spíš vnitřní potřeby.

Hned v prvním ročníku mu zase nastaly těžkosti s ruštinou. Opět mu hrozila nejhorší známka. Učitelka mu to rezolutně připomněla a vytkla. Nakonec si dal říct a prospěch si poněkud zlepšil. Dokonce zcela zmizelo nebezpečí pětky. V ruštině se pak udržoval mezi čtyřkou a trojkou. V třídním kolektivu – aniž by si to Jan uvědomoval – měl poněkud zvláštní postavení. Nebyl si ho vědom už proto, že o ně sám neusiloval, neměl o ně zájem. Spolužáci ho respektovali, a trochu dokonce i obdivovali, byť byl svým způsobem komický, tělesně až dost neohrabaný. V určitém směru byl i nedisciplinovaný. Když ho při vyučování náhle něco napadlo, prostě vyletěl. A zejména tehdy, když s něčím nesouhlasil. Ale nikdy to nedělal, aby se před uči-

Jednou měl konflikt s učitelem ohledně Prvního máje, svátku státem uznaného, na němž se účast každého občana předpokládala, tím spíš školní mládeže. Učitel prohlásil, že účast na prvomájové manifestaci je dobrovolná. A položil otázku: Kdo se tedy dobrovolně hlásí? Jan se přihlásil. Ale na manifestaci nepřišel. Po svátku se učitel na Jana ihned obrátil, proč nebyl na manifestaci. Jan klidně vstal a odpověděl: – Já jsem zaspal a potom mi ujel vlak. Učitel se na něho obořil zostra, ale Jan se nedal: – Přece jste jasně prohlásil, že účast je dobrovolná. Tak bylo mou věcí, zda přijdu nebo ne. Učitel už se na repliku nezmohl. Přesto Jan neměl pocit vítězství. Jan vůbec velmi často přicházel do školy pozdě. Učitelé byli zvyklí, že v takových případech měli žáci sto různých výmluv – nemoc, bolest, nehoda v rodině apod. Jan nikdy nepřišel s nějakou výmluvou. Samozřejmě, s čistým svědo59

mím vstoupil opožděně do třídy – beze strachu, bez předstírání jakékoli nehody. Prostě přišel a řekl: – Zaspal jsem. Tak tomu bylo vždycky. Jenže mnohým učitelům ta nefalšovaná přirozenost a přímočarost vyrážela dech. Nebyli na to prostě zvyklí. Byli zvyklí na to, že žáci lžou, a proto je vždycky podezřívali. Jenže Jan na sebe neřekl nic jiného než pravdu. Ta je odzbrojovala. V některých věcech ale Jan k sobě příliš přísný a náročný nebyl. Třeba jeho zápisky z vyučování, z přednášek, byly strašlivým gulášem. On prostě poznámky ze všech předmětů psal do jednoho sešitu, takže v tom měl hrozný nepořádek. Ale žádné problémy si s tím nedělal. Bylo mu to lhostejné. Třídní učitelka o tomhle jeho nešvaru věděla, proto raději jeho sešit ani nekontrolovala. Aby mu to nemusela vytýkat. Jiného žáka by ostře zkritizovala, Jana tolerovala. Jan uměl něco, čeho ostatní nebyli schopni: zastat se druhého člověka, angažovat se v záležitosti, která se jeho osobně netýkala. To na spolužáky ohromně působilo. To je k němu přitahovalo. Jednou vehementně vystoupil na obranu spolužáka Jardy Doležala, který podle mínění celé třídy měl z určitého předmětu dostat dvojku, a nikoli trojku. Jan se přihlásil a učiteli to vytkl přímo do očí, zatímco ostatní mluvili po straně, v učitelově nepřítomnosti. Ale na spolužáky působilo zejména to, že Jan takové věci nedělal z exhibicionismu, nýbrž absolutně z vnitřní potřeby. Dověděl se o křivdě, a tudíž o ní nemohl mlčet. Nic víc. Všichni vzpomínali na to, jak výtečně dovedl zasahovat do diskusí. Především uměl argumentovat lépe než ostatní. Působil dojmem, že je sečtělejší a přemýšlivější. Přitom si nehrál na řečníka. Naopak, racionálně vzato vypadal při diskusi obvykle dost směšně, zejména když chtěl rychle reagovat. Zadrhoval a zároveň velmi prudce gestikuloval, respektive jako by mával rukama. Ale nikdy nedovedl mlčet, když byl o něčem přesvědčen, že je to správné. Jeho vztah k dívkám byl po všechny gymnaziální roky klukovský. Vždycky se k nim choval až neobvykle slušně. 60

Zdá se, že se u něho nikdy neprojevily problémy ve vztahu k děvčatům. Jako by netoužil po tom, aby jim imponoval. Nevytahoval se před nimi jako jiní chlapci, nesnažil se je okouzlit. Bral dívky vážně, samozřejmě, nikdy jako objekt, jehož se chce zmocnit. Jeden učitel mi o Janovi pravil: – Vždycky býval uvnitř kolektivu spolužáků, ale zároveň býval tak trochu osamocen. Dlouze jsem hovořil s Janovým nejoblíbenějším gymnaziálním učitelem. Jak bylo možno očekávat, byl to učitel dějepisu. Bývali spolu i mimo vyučovací hodiny. Proto jeho charakteristika Janovy osobnosti je poučná: – Jan měl vždycky mimořádný zájem o dějepis. Ale nebyl typem memorovacím, spíš diskutabilním. Ostatní převyšoval úrovní běžných znalostí, přirozeně z hlediska té současné úrovně naší školy. Měl dost vědomostí z našich dějin, nejpravděpodobněji z vlastní četby. Asi v šestnácti letech si vypůjčil Šustovy Dějiny lidstva. Kolik z nich přečetl a kolik vstřebal a pochopil, je těžké povědět. Bratr Jiří mě upozornil, že zhruba v šestnácti letech se Jan silně zajímal o Bibli a často ji četl. Zajímalo mne, jak který učitel hodnotí Janovu soustředěnost při vyučování. Jenom jeden jediný učitel byl zcela spokojen. Učitel dějepisu. Ten o něm ještě řekl: – Nikdy si ode mne mnoho knih nevypůjčoval, raději přišel jen na kus řeči. Nesmírně rád debatoval. Různé věci a problémy posuzoval z určitého náhledu, z hlediska určitých idejí. Nikdy při posuzování nebyl malicherný. Neměl sice propracované a promyšlené filosofické stanovisko, nedošel ještě k odborně podloženému hledisku. Vždycky byl ve svém myšlení veden idejemi. A když něco dělal, bylo to z přesvědčení, nikdy to u něho nebyla póza. Všechno konal klidně, protože v hlubokém přesvědčení, že jde o správnou věc.“ To je podle mého soudu vysoké hodnocení. A přesto nepokládám Jana za výjimečného studenta gymnázia. Nebyl tuctový, to je pravda. Již na gymnáziu hovořil o tom, že by

chtěl studovat filosofii a politickou ekonomii, což znamená, že jeho zájem o dějiny nebyl antikvizující, ale spíš politizující. To byl značný posun v zájmu, protože ještě před šesti lety ve škole ve Všetatech uváděl, že by chtěl být kominíkem nebo opravářem radiopřijímačů. A trochu později říkával, že by chtěl studovat biologii – tady ještě působil citový vztah ke světu živých tvorů.

KÁDROVÉ HODNOCENÍ Z MĚLNICKÉHO GYMNÁZIA Jan ukončil gymnázium v Mělníku. Ředitelství gymnázia o něm vydalo takovéto hodnocení:

O Janových studiích jsem často hovořil s jeho maminkou. Říkala mi, že s ním vlastně nejčastěji mluvila o ruštině, to byl hlavní problém. Podle maminky Jana mrzelo, jak o něm hovořili učitelé, že není schopen se soustředit na učení ruštiny. Matka mu hlavně vtloukala do hlavy, že když bude mít pořád problémy s ruštinou, že se nedostane na vysokou školu. A on na to odpovídal: – Podívej se, když zjistí, že mám talent, tak bude dobře. A když zjistí, že talent nemám a že mne nemohou vzít, tak bude taky dobře, aspoň bych neškodil národnímu hospodářství.

Matka Libuše Palachová původně v domácnosti, od roku 1957 je zaměstnaná jako prodavačka n. p. RaJ. Je organizována v KSČ od roku 1957. Bratr Jiří studuje třetím ročníkem medicínu.

V desáté třídě začaly Janovi vážné těžkosti s matematikou. Musel se do toho vložit starší bratr Jiří. Denně spolu seděli nad matematickými úkoly a problémy. A vyplatilo se to. V jedenácté třídě se jeho prospěch v matematice značně zlepšil. I tady se projevila jeho silná vůle. Jan dovedl nad jedním matematickým příkladem prosedět celé hodiny, tak dlouho, až to pochopil. Vždycky na všechno musel přijít sám, musel se dostat k jádru a porozumět mu. Odmítal se jenom biflovat, aby druhého dne na stupínku obstál.

Otec Josef Palach byl zaměstnán jako cukrářský dělník v n. p. Mlýny a pekárny. Původně byl soukromníkem, vlastnil cukrárnu, kde pracoval sám. V roce 1962 zemřel.

Jan Palach je student s rozdílným prospěchem v různých předmětech. Patří k výborným žákům v dějepisu, zeměpisu, biologii a chemii, má znalosti z četby a mimoškolního studia, dobrou paměť a značný všeobecný rozhled. V předmětech, které ho zajímají, je velmi aktivní i snaživý. Největší zájem projevuje o dějepis. Zajímá se nejen o historii, ale i o současný vývoj, spojený zejména se současnými politickými událostmi. Je aktivní při hodinách občanské výchovy. Proti výbornému prospěchu v naukových předmětech je jeho prospěch z cizích jazyků velmi slabý. Je členem ČSM a třídního výboru, kde zastává funkci politicko-výchovného referenta. Pro své studium si vybral studium historie na vysoké škole.

Sedmého června Jan stál před maturitní komisí. Z češtiny obstál na dvojku. Odpovídal na téma: Kritický obraz venkovského života v realistickém románu nebo dramatu. V ruštině prošel s trojkou po rozboru díla Lva Nikolajeviče Tolstého. Z matematiky dostal dvojku. Jedničku měl jen z jednoho předmětu – přirozeně z dějepisu. Vysvětloval vyvrcholení husitského revolučního hnutí a poté hlavní etapy světového vývoje mezi první a druhou světovou válkou. Je ovšem třeba dodat, že z celé třídy byl jediný, kdo dějepis udělal na jedničku. Pedagogický sbor gymnázia, asi 1967 (archiv Josefa Nováka)

61

Vzpomínka Zdeňky Čapkové-Kláskové, třídní profesorky; bez datace Když si vybavuji dobu, kdy jsem se prvně setkala s Janem Palachem, napadne mě, že jsem ho znala vlastně dříve, než přišel do prvního ročníku na střední všeobecně vzdělávací školu – jak se dříve dnešní gymnázium jmenovalo. Tehdy již o prázdninách 1963 moje přítelkyně, která učila ve Všetatech, přišla a řekla mi: „Dostanete do školy zvláštního kluka, dejte na něho pozor nebo bude mít pro svoji upřímnost a pravdomluvnost problémy.“ A začala vyprávět: „Nechce se učit ruštinu, protože není pravda, že Rudá armáda osvobodila celé Československo, oponuje při občanské výchově a dějepisu a nechce se smířit se všemi polopravdami nebo nepravdami, které při vyučování slyší nebo čte v učebnicích. Je to velice inteligentní a citlivý kluk, který si sám studuje dějiny, velké bitvy, má zájem o historii druhé světové války, o regionální dějiny a mnoho dalšího.“ Tak jsem se již na dálku seznámila s novým studentem, který se po prázdninách octl na seznamu studentů mé první třídy označené 1. B. Byl to Jan Palach. Určitě mě tehdy nenapadlo, že za šest a půl roku si v zimě na horách přečtu zprávu v novinách, že student filosofické fakulty J. P. se polil hořlavinou a upálil na Václavském náměstí. Dodnes vím, že první myšlenka nad iniciálami byla: „To byl Honza.“ Tak jsem mu celé studium říkala. A i když jsem tu myšlenku zaháněla jako nesmysl a opakovala si, že je to jen shoda, náhoda a prostě někdo jiný, moc mi to nepomohlo. A pak vyšlo celé jméno a už se ten mrak a hrůza a smutek nedaly zahnat. Za pár dní nato jsem psala kondolenci jeho mamince, kterou měl tolik rád a nikdy to netajil jako jiní kluci v pubertě. A potom jsme stáli učitelé a studenti školy u Rudolfina a čekali na poslední cestu Honzíka Prahou. To byly dvě mezní situace. A mezi tím byla spousta hezkých, příjemných a veselých dní, kdy Honza u nás studoval, jezdilo se do Prahy do divadel, na hory a na výlety. Byl zaujatým posluchačem v hodinách, stále válčil s ruštinou, byl vynikajícím studentem v dějepisu, ale i v biologii. Rád o problémech diskutoval, byl často velice slušným, ale 62

Zdeňka Čapková, třídní profesorka Jana Palacha, 1966 (foto: Ivana Žižková)

cílevědomým a přesvědčivým oponentem, ale i klukem, který se s ostatními „zašil“ na zemědělské praxi, aby si zahrál fotbal. Pamatuji na jeho zájem o přírodu. Další vzpomínka – maturitní ples. Moc netancoval, ale zůstal veselým společníkem až do samého konce. A potom maturita, po níž jsme se rozešli – moje první třída a v ní i Honzík. V prvním roce na vysoké škole se ještě občas zastavil. Při jedné z návštěv mi řekl, že změnil školu, následovaly události srpna 1968, které všechno zrychlily až ke smutnému lednu roku následujícího.

Rozhovor se Zdeňkou Čapkovou -Kláskovou, třídní profesorkou, realizovaný na přelomu let 2003/20046 Jak byste charakterizovala Jana Palacha? Já mám přítelkyni, která byla učitelkou ve Všetatech, a už v té době, když se k nám hlásil na gymnázium, mě na Jana Palacha upozorňovala. Říkala o něm, že je to takový pravdomluvný hoch a ať na něj dám pozor. Nebyl geniální, dobře zapadal do kolektivu třídy, ale byla to velice zvláštní osobnost. Především bych chtěla zdůraznit, že to byl normální kluk, říkala jsem mu Honza.

Byl oblíbený mezi ostatními profesory? Honza byl vcelku oblíben. Vždy byl velice slušný, což k němu naprosto patřilo. Navíc to byla osobnost, která vždy dokázala upoutat. Učila jste ho biologii a chemii. Jak prospíval v těchto předmětech? Původně chtěl studovat medicínu, protože ho ovlivnil jeho bratr, a proto se zajímal o biologii. V chemii prospíval o něco hůře než v biologii, ale celkově měl slušné známky a v hodinách byl velmi aktivní. O čem jste spolu s Honzou diskutovali? Hovořili jste i o politice? Hovořili jsme spolu například o ochraně přírody, ale o politice jsme se nebavili. Znala jste jeho rodiče? V té době už byl Palachův otec mrtev. Maminku jsem znala, několikrát jsme spolu mluvily. Kdy naposled jste Jana Palacha viděla? Bylo to asi rok nebo půl roku před jeho upálením. Poté co začal studovat na filozofické fakultě, navštívil nás na gymnáziu. Pamatuji si, že vyprávěl o své cestě do Sovětského svazu. Kdy jste se dozvěděla o Palachově upálení? V tu dobu jsme jeli se známými na hory a moje známá, která přijela z Prahy, hovořila o upálení studenta filozofické fakulty J. P. Tehdy ještě nebylo uveřejněno celé jméno, ale mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než že to byl Jan Palach. V té chvíli jsem si uvědomila, že by toho byl schopen. Jaké pocity to ve vás vyvolalo? Obdiv i hrůzu. Jak jste jeho čin v té době hodnotila a jak ho hodnotíte dnes? Já jsem si říkala, že by bylo lepší, kdyby žil. Já jsem asi velký realista. Možná jsem poznamenaná tím, že jsem viděla, že

jeho čin je k ničemu a že jsem znala jeho maminku. Ale na druhou stranu jeho čin chápu. Honza byl velkým idealistou, pro něj nebyla jiná možnost obrany. Mělo to podle vás nějaký smysl? Nevím, jestli to pomohlo. Byl to signál pro celý svět – z tohoto hlediska jeho čin význam měl, ale nám to nepomohlo. Jeho upálení nemělo takový dopad, jak si Honza přál. Realisticky smýšlející lidé v té době věděli, že už se s tím nedá nic dělat. Jaký byl váš názor na zprávy, které tvrdily, že Jan Palach použil studený oheň? Já jsem to okamžitě odmítla. Bylo mi naprosto jasné, že to není pravda. Věřila jsem tomu, že to udělal s čistým úmyslem. Musím také přiznat, že jsem nevěřila ani tomu, že okolo něho existovala nějaká skupina a že on byl pochodeň číslo 1. Jaká atmosféra panovala na mělnickém gymnáziu po Palachově upálení? Diskutovali o tom vaši kolegové? Ano, hovořilo se o tom. Pamatuji si, že se jelo na pohřeb, byla to velká akce. V té době naše škola podala žádost na ministerstvo školství, aby se jmenovala po Janu Palachovi. Ještě v březnu jsme připravili pořad do městského rozhlasu, ale po prázdninách, po nástupu nového ředitele Kašpárka, se Jan Palach nepřipomínal. Setkala jste se po Palachově smrti s jeho matkou? Ano, paní Palachová přišla k nám na gymnázium po té, co jí naše škola vyjádřila svou soustrast. Pak už jsem s ní nikdy nehovořila. Ona celou událost nesla velice těžce a myslím si, že tlak veřejnosti velmi ovlivňoval její psychiku. Myslíte si, že Jan Hus byl Palachovým vzorem? Na to nedokážu odpovědět. Osobně si však myslím, že se vzhlížel spíše v Gándhím, byl pro nenásilnou formu protestu. Měl by se podle vás Palachův čin více připomínat? Samozřejmě ano. Já s tímto činem ve své podstatě nesouhlasím, ale když někdo dokázal udělat něco takového, měl 63

by se rozhodně připomínat a obdivovat. Přestože u nás o něm víme, je málo oslavovaný a takový čin zasluhuje úctu.

ní mělo jen naznačit. Ani při poslední návštěvě by mě to vzhledem k jeho chování nenapadlo.

Zajímali se o Palacha vaši další studenti? Ano, mnoho studentů se na něj ptalo. Za minulého režimu to sice nebylo vítané téma, ale my jsme o tom mluvili a studentům připomínali. Podle mého názoru dnešní mělnické gymnázium dělá málo pro to, aby se na Jana Palacha nezapomnělo.

Napadlo by vás v době jeho studií na střední škole, že by v budoucnu byl schopen protestovat proti režimu upálením? Ne, to mě určitě nenapadlo. Ale v momentě, když jsem slyšel zprávu o upálení studenta J. P., tak mě spolu s kolegyní okamžitě napadlo, že je to Jan Palach.

Rozhovor s Antonínem Vrbou, profesorem dějepisu, realizovaný na přelomu let 2003/20047

Vidíte nějakou spojitost mezi Palachovým a Husovým činem? Nemyslím si, že by přímo a vědomě navazoval na Jana Husa. Samozřejmě to zpětně lze takto vykládat, ale tu spojitost v tom z jeho strany nevidím.

Vy jste byl Palachův profesor dějepisu. O co se Jan Palach z dějepisu zajímal nejvíce? Zajímaly ho především české dějiny, a to moderní. Zajímal se o první republiku, osobu T. G. Masaryka. Jan Palach byl hlavně velice sečtělý, nikdo jiný ve třídě se o historii nezajímal tak jako on. Byl ovlivněn doktorem Slachem, jeho učitelem ze školy ve Všetatech, od něhož si půjčoval literaturu. Diskutovali jsme spolu především o literatuře, kterou četl. Když si s něčím nevěděl rady, tak přišel za mnou. Také jsme spolu vedli debaty o současném životě, ve srovnání s ostatními žáky mimořádně sledoval dění u nás i v zahraničí. Hovořili jste spolu i o politice? Jan Palach se o politiku zajímal, ale především ho zajímaly mezilidské vztahy. On byl takový přemýšlivý a nekonfliktní, nepamatuji se, že by se s někým pohádal nebo že by vedl s někým nějaký spor. Chodil za vámi na diskuse, i když už studoval na vysoké škole? Pak mě navštěvoval jen zřídka. Hovořili jsme o současném dění, ale to mě nepřekvapovalo, protože se o něj zajímal vždy. Rozhodně ale nehovořil o ničem, co by jeho upále64

Jak chápete Palachovo upálení? Já jsem v tom viděl význam především pro zahraniční veřejnost. Cítil jsem, že je potřeba něco udělat. A jedinec v té době těžko mohl udělat něco jiného, aby to mělo takový dopad. Jinak by asi veřejnost ovlivnit nemohl. Chápu to jako protest proti zradě tehdejších vedoucích představitelů, že důstojně neprotestovali proti okupaci. Před světem důstojně neprotestovali. V Moskvě nakonec podepsali. Jan Palach snad věřil, že pražské jaro znamená, že by se dalo navázat na kulturní i politické tradice první republiky. Na toto období českých dějin byl obzvláště hrdý. A samozřejmě srpnové události 1968 s ním velice otřásly, bylo to upálení z velkého zklamání. Jako profesor dějepisu, myslíte si, že má Jan Palach místo v české historii? V historii má své místo. Ale je důležité si uvědomit a studovat celou dobu. Je nutné jeho čin vidět v souvislostech, jinak to další generace asi nepochopí. Podle mě se dnes o jeho činu málo zmiňujeme, měl by se spolu s kritikou celého tehdejšího systému více připomínat.

Rozhovor s Janou Machovou, profesorkou českého jazyka, realizovaný na přelomu let 2003/20048 Jaký byl Jan Palach žák? Jeho předností bylo, že se uměl ptát. Dovedl položit otázku. Často jsme spolu diskutovali o knize, kterou právě četl. Diskutovali jsme nejen o vyučování, ale i po škole. Byl velice zvídavý. Jan Palach měl ještě jednu výbornou vlastnost, uměl poslouchat druhé. Diskutovat s ním bylo velmi zajímavé. Už když přišel na gymnázium, měl velmi vyhraněné názory a ty se snažil obhajovat. Přestože trval na svém, dodržoval zásady slušného chování. Když začal někomu oponovat, tak byl až nápadně slušný, téměř se omlouval za to, že má jiný názor a že na něm trvá. To byl jeho způsob prosazování se. Já i ostatní učitelé jsme mu často oponovali, snažili jsme se ho vyprovokovat k další debatě. Ona to byla velmi dobrá zkušenost naučit se správně argumentovat. Jak Jana Palacha vnímali jeho spolužáci? Spolužáci ho měli rádi, respektovali ho. Když mluvil on, tak ho poslouchali. Jan Palach nebyl ten, kdo přichází s návrhy, ale když se ve třídě něco řešilo, všichni chtěli, aby u toho byl. Palachova rodina byla evangelická, byl tím Jan ovlivněn? Náboženstvím nebyl ovlivněn, ale byl ovlivněn otcem, který se zajímal o historii. Pravděpodobně spolu četli knihy a diskutovali o tom. Jakou literaturu četl? Měl nějaké oblíbené spisovatele? Oblíbeného autora přímo neměl. Četl vše, historické i filozofické knihy. Knihy, které jsem vyučovala, on už dávno znal. Zajímal se o to, co právě vycházelo. Co upřednostňoval při výběru knih? Vybíral si knihy podle významu jejich autora? Jeho zajímal především obsah, nečetl knihy jen proto, že musel. Vzpomínám si, na společnou diskusi o Čapkově Bílé nemoci. Honza tehdy nechápal, jak mohl člověk, jako byl Karel Čapek, napsat, že lékař Galén si vylosuje protislužbu

za to, že bude léčit. Hluboce ho to vzalo a velmi vážně nad tím přemýšlel. Dostali jsme se tak k otázce, co zmůže jedinec proti systému, který panuje. Čapek tímto dílem právě říkal, že jedinec nezmůže nic. Zajímal se i o tisk. Ještě se dvěma spolužáky si nosili noviny, každý přinesl jiné a porovnávali, jak jsou stejné události různě zpracovány. To byla snaha dozvědět se co nejvíce. Jak navazoval vztahy s ostatními spolužáky? Byl schopen hovořit i o jiných tématech, než je literatura či dějepis? Jak zapadl do kolektivu své třídy? Byl schopen bavit se o všem jako každý jiný. Kolektiv ho přijímal kladně. Například když chyběl, tak to všichni okamžitě pociťovali. Také byl velice spravedlivý, a když se někomu křivdilo, tak na to vždy upozornil. Cítil, že to nemůže jen tak přejít. Z Palachových vysvědčení je patrné, že měl problémy s ruštinou. Jan Palach říkal, že ruštinu nepotřebuje. Když chodil ještě na základní školu a bylo výročí osvobození Československa, ředitelka dětem připomínala, že je to den, kdy nás osvobodila Rudá armáda. Na to se přihlásil a upozornil paní ředitelku, že to není pravda, že Plzeň a okolí osvobodili Američané. A tak vedli s paní ředitelkou spor. Asi i tato zkušenost ovlivnila Palachův vztah k ruskému jazyku. Je pravda, že byl Jan Palach nepořádný? Ano, on měl problém s psaním a úpravou sešitů. Ústní projev byl výborný, ale psaný byl opravdu hrozný. Potom jsem ho na to upozornila a on se začal velice snažit a psal zvláštní cvičení. Jak to bylo s volbou jeho budoucího studia a povolání? V prvním ročníku měl představu, že by měl být lékařem, protože jeho bratr chtěl studovat medicínu. Jeho bratra však nepřijali, ani na vysokou školu, ani na gymnázium.9 Když byl Jan přijat na gymnázium, asi cítil, že by měl studovat to, co chtěl jeho bratr. Ale pak se jeho představy změnily, jeho zájmy byly velmi humanitní. Když se nakonec roz65

hodl pro studium historie, ptal se mě, jestli i jako historik bude prospěšný. Byla jste s ním v kontaktu, když studoval na vysoké škole? Chodíval k nám do školy, mluvil s námi se všemi a především pak chodil za profesorem Vrbou. Od té doby, kdy ukončil studium na gymnáziu, jsme spolu debatovali. Naposledy poslední školní den před Vánocemi roku 1968. Byla to dlouhá debata. Začal mi vyprávět o tom, co zažil na své cestě do Sovětského svazu. Pořád opakoval, že si neumíme představit, jak tam lidé žijí, že se bojí myslet a že žijí jen podle rozkazu. Obával se toho, že po okupaci to samé bude i u nás. Varoval před tím a říkal, že tady si lidé myslí, že se nic neděje. Moc ho tato situace trápila. Nepřemýšlel o emigraci? On mohl emigrovat, ještě v létě byl ve Francii. Ale Honza by to neudělal. Myslíte si, že chtěl zachránit národ? Na to nemyslel. Chtěl lidi oslovit, zasáhnout je, aby přemýšleli o tom, co se děje. Přemýšlel, co udělat. Podle mého názoru nemohl nic jiného udělat, chtěl-li nějakým způsobem šokovat. Vzhledem k jeho pravdomluvnosti by asi brzy skončil za mřížemi a to on nechtěl, nechtěl skončit jako jeden z mnohých. On chtěl, aby se lidé zamysleli a aby si kladli otázku proč. A myslím, že to se mu podařilo. Byl jeho čin z vašeho pohledu zodpovědný? Jan Palach především cítil zodpovědnost vůči národu. Byl to chlapec se vším, co k tomu patří. Byl absolutně nesobecký a velmi čestný. Velmi měl rád svou maminku a svou dívku Helenku. Uvědomoval si, v čem by žily. Zvážil vše a došel k tomu, že se musí upálit. Inspiroval se podle vás Janem Husem? Asi ano. Možná ho ovlivnila východní filozofie, vždyť buddhisté se také upalovali nebo drželi hladovku. Co vás napadlo, když jste slyšela zprávu o upálení studenta J. P.? V té chvíli mě napadlo jediné: byl to Jan Palach! 66

Myslíte si, že skutečně existovala skupina studentů, kteří mezi sebou losovali, kdo bude pochodeň č. 1? Skutečně nevím, ale jak znám Honzu, on by nic takového nedovolil. Snad chtěl jen vzbudit dojem, že jsou další studenti, kteří jsou odhodláni se upálit. Chtěl, aby to působilo hrozivěji. Pokud by taková skupina skutečně existovala, Honza by nějakým způsobem zařídil, aby si vytáhl jedničku on. Účastnila jste se Palachova pohřbu? Můj manžel byl tehdy zaměstnanec rektorátu a dozvěděla jsem se, že se bude organizovat držení čestné stráže. Pro sebe a Honzovy spolužáky jsem získala hodinu na čestnou stráž. Jak na Palachovo upálení reagovali ostatní vaši studenti? Vzpomínám si na jednu takovou emotivně silnou situaci. Bylo to asi rok po jeho pohřbu. Měla jsem takový zvyk, že na začátku hodin literatury byl prostor pro dobrovolnou recitaci, kdy si každý mohl vybrat báseň, kterou chce přednést. Najednou se přihlásil jeden student, postavil se a začal recitovat. „Jan Zajíc: Vzpomínka na Jana Palacha“. V tom okamžiku jsem nebyla schopna nic říct, jen jsem se postavila a pak se postavila cela třída.

Rozhovor s Josefem Novákem, profesorem tělesné výchovy, realizovaný 28. června 2018 osobní setkání, Gymnázium Jana Palacha Mělník JN RŠ JS VD

Josef Novák Renata Špačková Jan Sklenář Vojtěch Deliš

JN: Na gymnázium jsem nastoupil v roce 1965 a Honza v roce 1966 končil. Měl jsem ho na tělocvik. Honza nebyl nadán na tělesnou výchovu, byl nadán na historii a k tomu ještě hodně přispíval jeho učitel, kolega Vrba. Ten ho svým způsobem zfanatizoval do historie. Byl to kluk ctižádostivý, dost uzavřený do sebe (bych řekl), moc kamarádů asi neměl.

Já jsem s ním měl občasné boje, protože nechtěl třeba cvičit nějaký cvik. JS: Pamětníci nám říkali, že byl např. při fotbale takový urputný. JN: To je pravda, on nic nechtěl ošidit. Snaha tam byla v každém případě, ale určitě nevynikal. VD: Jak to bylo, když se vybíraly týmy např. na fotbal? Brali Palacha mezi prvními, nebo posledními? Chtěli spíš hrát s ním, nebo proti němu? JN: Oni si ho spíš nevybírali. JS: Pamětníci nám říkali, že si Jana Palacha vždy vybírali mezi prvními, protože říkali: „Jakmile jste měli Palacha, tak jste vyhráli, jak byl ctižádostivý.“ JN: Tak to nevím. I když ta zarputilost… I když to moc neuměl, byl zarputilý. RŠ: Pepo, ptáme se všech: Když jsi slyšel zprávu, že se upálil student J. P., kdy sis uvědomil, že je to Honza? Došlo ti to hned, nebo ti to musel někdo rozklíčovat? JN: Ne, ne, nemusel. Došlo mi to. Bylo to jasný. On ve své podstatě nesnášel nespravedlnost. Člověk, který chtěl znát jenom pravdu, bez falše. A to, co se kolem něj dělo, bylo strašný. Hned jsem věděl, že je to Honza. VD: Jak se na jeho čin díváte? Myslíte, že měl smysl? JN: Český národ je zvláštní národ. Český národ je národ švejků. Faktem ale je, že mnoho lidí pochopilo, že se něco musí dělat. On to uskutečnil. Na nás všechny to mělo vliv. Je to ztráta lidského života. Nedá se ale říci, že by nevyburcoval svědomí národa, protože když si vzpomenete na následné manifestace, na jeho pohřeb, to dalo lidi dohromady.

Rozhovor s Jaroslavem Hořejším, profesorem ruského a anglického jazyka, realizovaný 13. září 2018 osobní setkání, Mělník, rodinný dům J. Hořejšího JH: Já jsem přišel na gymnázium učit v roce 1963 a měl jsem tedy Honzu Palacha tři roky. Rád četl. Na jazyky ale nebyl nijak zvláštní, tedy nejen na ruštinu. Moc jsem si ho nevšiml, protože na sebe neupozorňoval. Ale jakmile byla nějaká zmínka o historii, hned zabral, hned zbystřil. To mi říkali i jiní učitelé, že jakmile se něco vztahovalo k historii, byl výborný a dějepisář ho chválil. Měl zájem, velký zájem o historii. Mě upoutal ve dvou situacích. Ta první se odehrála na starém gymnáziu, kde byla nahoře kreslírna. V ní nacvičovali o přestávce (už nevím, jaká třída) nějakou divadelní hru. Já měl tady tehdy dozor. Bylo tam ticho, což mi připadalo zvláštní, protože o přestávce bývá ve třídě vždy hluk, a tak jsem tam nakoukl a vešel. Všichni zpozorněli a já řekl: „No pokračujte.“ A oni jen tak otvírali pusu a zase pauza a zase otvírali. „Tak aspoň mluvte nahlas, mluvte pořádně.“ Pamatuji si, jak tam Palach stál a řekl: „Pane profesore, my nacvičujeme mimi divadlo.“ Nepamatuju si, jestli to říkal škodolibě, nebo vážně, ale myslím, že škodolibě ne. Takový nebyl. Tím mě ovšem trochu „utřel“, že jsem to nepoznal. Druhá situace byla ožehavější. Vyvolal jsem ho k tabuli, byla angličtina. Řekl jsem mu: „Tak mi přines sešit.“ „Já se podívám do tašky.“ Chvíli štrachal a pak vytáhl velký sešit. Řekl jsem: „Vždyť tady vidím všechno možné, ale ne angličtinu.“ „Tu píšu uprostřed.“ „Tak hele, tuhle bídu, co tady máš, to opiš, ale správně pravopisně. Půjči si od někoho sešit, co jsme všechno probírali a co si jiní psali.“ Nový sešit přinesl a všechno bylo v pořádku. To je moje druhá vzpomínka na něj. Byl to velice slušný sympaťák. Holky se s ním rády kamarádily. Vycházel s nimi dobře, měly ho rády, to člověk pozná. Svým způsobem byl trochu zvláštní, ale že bych u něj v tom roce 1966 vypozoro67

val nějakou averzi vůči něčemu ruskému, vůči ruštině jako jazyku nebo literatuře, to absolutně ne. To se muselo stát jedině invazí armády Varšavské smlouvy. To muselo změnit jeho myšlení. […] Na učňovské školství jsem byl odejit spolu s ředitelem Venhodou. On povolil stávku. Já to taky podepsal. Ten musel pryč mimo okres, učil v Mnichově Hradišti. Já musel pryč ze školy, na učňovskou školu na Pšovku. RŠ: Na gymnáziu byla stávka? JH: Ano. RŠ: Z čí iniciativy? JH: Z iniciativy studentů. Venhoda se tenkrát rozhodoval, protože tam byli přes noc. Pamatuji si na jeho vystoupení, kdy předstoupil před žáky a žákyně a řekl: „Já tedy s tím souhlasím, ale nemyslete si, že budu platit nějaké alimenty.“ Myslel to humorně, ale řekl to. Všichni se chechtali. Za to šel ven, mimo okres. VD: Jak ta stávka probíhala? JH: Studenti byli ve třídě přes noc, taky se potulovali po chodbách. My občas vykoukli. Pak jsme byli na pohřbu v Praze. Nevím, jestli všichni učitelé. Gymnázium mělo na pohřbu společnou účast učitelů a žáků. Někteří se zapojili, někteří ne. Někteří se báli. VD: Jak vzpomínáte na pohřeb? JH: Jak vzpomínám? Všichni, kdo tam byli, měli určité obavy, aby z toho neměli nějaké důsledky, protože to filmovali. Celkově vládla stísněná atmosféra. Jaká jiná mohla být… […] VD: Jak vnímáte Palachův čin? JH: Byl to projev hrdinství. I když to jeho hrdinství vyznělo v podstatě na prázdno. De facto se vytratil, protože on 68

čekal, že se zapojí další. Toho se komunisti příšerně báli. Ale prostě nenašlo to odezvu. Plno lidí zastává názor, že to bylo zbytečné. RŠ: A nenašlo to odezvu po 20 letech? JH: Tehdy to určitě ožilo a ovlivnilo následující události. RŠ: Ptal se vás někdo na Jendu po roce 1990? JH: Ne. Nebyl za mnou nikdo. VD: Co si představujete pod jménem Jan Palach? JH: Já ho vidím stále jako kluka. Vidím hrdinský čin, na který se nezmohl a nevěřil v něj nikdo tak jako on. Byl do morku kostí přesvědčený, že vyburcuje národ.

Dodatek k rozhovoru s Jaroslavem Hořejším: z Kroniky SVVŠ Mělník10 Školní rok 1968–69 Z jiných událostí ve škole je nutno zaznamenat, že v listopadu 1968 proběhla jednodenní studentská stávka na podporu vysokoškoláků. Zameškané vyučování bylo během týdne nahrazeno. Po tragické smrti Jana Palacha, absolventa školy z r. 1966, podala škola v lednu 1969 žádost o pojmenování jeho jménem. Žádost byla spolupodepsána vedoucím tajemníkem OV KSČ (po projednání a schválení v předsednictvu OV KSČ), vedoucím školského odboru ONV (po projednání a schválení ve školské komisi ONV), řediteli mělnických výběrových škol a tajemníkem OV Unie středoškoláků a učňů. Ministerstvo na tuto žádost neodpovědělo, k pojmenování školy nedošlo. Školní rok 1974-75 Složení sboru: … 8. Jaroslav Hořejší, profesor, aprobace český jazyk – ruský jazyk – anglický jazyk. Vyučoval jen do 30. listopadu 1974. Byl přeložen na učňovskou školu v Mělníku Pšovce.

Z kronik školy v době Janova studia

Učitelský sbor

Dobu Janova studia na SVVŠ by měly zachycovat tři záznamy odpovídající třem školním rokům v období 1963–1966. Skutečnost je však jiná. První rok v kronice vůbec zaznamenán není, třetí podává informaci o počtu tříd a jejich studentů a o složení pedagogického sboru. Nejúplněji je zachycen rok 1964/1965. Pojďme nahlédnout do školy Jendových studií.

Bohuslav Pištínek, ředitel školy, Robert Schön, zást. ředitele, Josef Brandejský, učí Bi CH, Zdeňka Čapková, učí Bi Ch, Matěj Havel, učí M F, Eva Hanzlíková, učí Tv CO, Antonín Hnilica, učí M Dg, Jaroslav Hořejší, učí Rj A, Iva Kazanská, učí Rj Tv, Jana Klímová, učí Čj D, Jiří Ludvík, učí Bi Z, Jitka Morkesová, učí M F, Dagmar Vejdělková, učí M F, Bohumila Vítová, učí Čj Nj, Antonín Vrba, učí D, Ps.11

Školní rok 1964–65

Všechny vyučovací předměty jsou (mimo angličtiny) vyučovány odborně. Teorii strojírenství vyučuje externí učitel Jan Švarc, zaměstnanec TOSu.12

Delimitace Dnem 1. září 1964 byla provedena delimitace školy. ZDŠ byla oddělena a má nyní vlastní ředitelství. Zahájení škol. roku Vyučování bylo zahájeno 1. září 1964. Do školy nastoupilo všech 8 tříd. Chmelová brigáda, která začala pro naše žáky 20. srpna, byla ukončena 31. srpna. Žáci denně dojížděli do Vraňan a Horních Počapel. Organizace školy Škola má 8 tříd. V každém ročníku je jedna třída zaměření matematicko-fyzikálního. Ostatní třídy jsou směru základního. […] II. A 15 chlapců 15 dívek II. B 5 chlapců 26 dívek II. C 0 34 dívek

celkem 30 – MF větev celkem 31 – základ. větev celkem 34 – základ. větev

P. A. Kanišev13 V pondělí dne 7. září 1964 jsme přivítali na škole vzácnou a milou návštěvu s. Pavla Alexejeviče Kaniševa z Charkova. Soudruh Kanišev, jako major Rudé armády, byl velitelem partyzánské brigády Národní mstitel, která měla své sídlo na Řepíně. Soudruh Kanišev se dostal do řepínských lesů se svou parašutistickou skupinou, která v únoru 1945 seskočila u Lovosic a byla německými oddíly rozptýlena. V řepínských lesích za velké podpory místních obyvatel byl vytvořen z této skupiny, v které byli i Češi, partyzánský oddíl, z kterého v květnových dnech 1945 pak vzrostla početná partyzánská brigáda. […] Rádi jsme ve škole přivítali s. majora P. A. Kaniševa, který s českými spolupracovníky s. Telšrem, s. Popiukem, s. Kubrem a s. Lenským vyprávěli o pohnutých dnech v době okupace, o akcích partyzánů i o bojích v květnových dnech. Soudruh P. A. Kanišev zapůsobil velmi na naši mládež svou skromností a příkladností svého života. Beseda s vzácným hostem byla velmi působivá a zanechala v našich žácích nezapomenutelné dojmy.

[…]

69

MČSP

Lyžařský zájezd

Měsíc československo sovětského přátelství jsme zahájili účastí celé školy na manifestaci 6. listopadu t. r. na náměstí Míru, kde promluvil tajemník KV KSČ s. Josef Němec. Po manifestaci byly položeny věnce k pomníkům. Za naši školu položili věnec svazáci.14 Dne 7. listopadu jsme měli školní oslavu k 47. výročí VŘSR15 ve školní tělocvičně. Proslov měl ředitel školy a slavnostní program připravili žáci.

V době od __________ do _________19 zúčastnily se druhé ročníky výcvikového lyžařského zájezdu v Krkonoších. KNV přispěl částkou 8.000 Kčs.

Navázání družby K zahájení MČSP jsme obdrželi dopis, který obdržel vedoucí tajemník OV KSČ s. Koča ze střední školy z Dergači (Дергачи) – Charkova. Na dopis jsme ihned odpověděli a navázali styk se školou. Písemný styk jsme navázali i se školou v Sokolově, při jehož obraně padl mělnický rodák kpt. Otakar Jaroš.16 Škola naváže družbu i se SVVŠ v Dunajské Stredě. S tímto slovenským okresem navázal náš okres družbu.

Inspekce školy V době od __________ do __________ provedl inspekci školy náš krajský školní inspektor s. L. Cipra. Inspekci provedl u všech učitelů. S výsledky práce školy byl v celku spokojen. Přijímací zkoušky V letošním školním roce byly po prvé provedeny v celé ČSSR 20 jednotné přijímací zkoušky do středních škol. Byly uskutečněny 10. května 1965 v 10 hodin. Příklady stanovilo MŠ,21 které zároveň předepsalo způsob jednotného hodnocení. Žákům téhož dne byl oznámen výsledek zkoušky. Zkoušku nesložil ten, který měl z písemné zkoušky nedostatečnou.

Výrobní práce Výrobní práce provádíme v letošním školním roce takto: 1. A pracuje v TOSu, 1. B na statku ZTŠ,17 1. C v semenářské stanici v Mlazicích, 2. A v TOSu, 2. B a 2. C v ZTŠ, 3. A také v ZTŠ a 3. B v Loděnicích. Od 2. pololetí nechodí 3. ročníky na výrobní práci vůbec. Řízení školy SKNV Od 1. ledna 1965 přešla naše škola pod přímé řízení Středočeského národního výboru v Praze. Vedle pedagogického dozoru převzal OŠK SKNV18 též finanční náklad školy. Pro školu byl zřízen účet u státní banky v Mělníku. Škola vede účetnictví a měsíčně zasílá vyúčtování finančnímu odboru SKNV v Praze.

70

Z maturitního protokolu Témata písemných maturitních prací z ruského jazyka 1. 2. 3.

Nad mapou Sovětského svazu Co doporučujeme přečíst ze sovětské literatury svému příteli Úspěchy Sovětského svazu v dobývání kosmu

Témata písemných maturitních prací z českého jazyka nejsou v protokolu v přehledu uvedena. Práce vycházely z toho, co se skutečně v oblasti kultury děje. […] Rozbor básně Miroslava Holuba nebyl podle mého názoru vhodně zvolen, a proto si ho vybralo málo žáků.

Výkaz pro SVVŠ, I. B, školní rok 1963/1964

71

Výkaz pro SVVŠ, II. B, školní rok 1964/1965

72

Výkaz pro SVVŠ, III. B, školní rok 1965/1966

MaturitnĂ­ protokol

73

Jan očima spolužáků, 2018 Střední všeobecně vzdělávací škola Mělník, 1.–3. B, 1963–1966 Sraz třídy 19. května 2018 JB Jiří Beran MS Marie Skalníková JD Jaroslav Doležal JT Jarmila Tesařová RŠ Renata Špačková PB Petr Blažek VN Vít Novotný

Třídní foto 2. B, 1965 (archiv Dagmar Balíkové)

RŠ: Začnu dotazem, který se týká závěru vašeho studia. V albu vaší třídní profesorky byla vložena pohlednice, kterou jste psali – možná ne všichni – „naší milé Zdeničce Čapkové“. Měli jste asi velkou radost. Podle data jsem poznala, že to bylo po vaší maturitě a psali jste pravděpodobně v noci, resp. ráno ve ¾ na jednu 19. 6. Je tady podepsán i Honza. Vzpomínáte si na tuto vaši akci? Kolektivně: Na akci ano, ale že jsme psali, to ne. MS: To byl takový dýchánek na zámku, na něj si pamatuji. Pamatuji si dokonce i na Honzu, protože já jsem neměla daleko k tomu být taková veselejší, takže jsem tam trochu popila a on mně strašně nadával. Byl takový zodpovědný, nebyl rád, když se takto někdo vymykal, měl starost o lidi, proto mě káral. RŠ: A to bylo poprvé, co vás takhle káral? MS: Ne. Ani naposled. Já s ním mám víc takových vzpomínek. Rok po maturitě jsme měli sraz na Harasově. Spadla jsem tam ze střechy. A zase to byl on, kdo mě zachraňoval. Byl to takový náš samaritán. RŠ: Když vás tak posloucháme, Jan se nestranil, byl součástí vašeho kolektivu. Kolektivně: Ne, nestranil. Byl společenský, veselý, ochotný kdykoli pomoci, kamarádský. 74

Pohlednice absolventů 3. B, zaslaná 19. 6. 1966 Zdeňce Čapkové, třídní profesorce

JD: Pamatujete si na matikářku Morkesovou? A pamatuješ, jak vystoupil proti pololetnímu hodnocení? Z matiky mně to vycházelo na 2,3 a dostal jsem trojku. A jemu vycházelo 2,8 a dostal dvojku. Honza se přihlásil a povídá: „Soudružko učitelko, to by nešlo. To je špatně. Jarda má lepší hodnocení a já horší. Máme to mít obráceně.“ A ona mu odpověděla: „Hele, Palach, do toho se nepleť. Ty máš na víc, tak tě chci vytáhnout výš a Jarda je flákač, tak dostal 3. Hotovo. Ještě máš k tomu něco?“ „Stejně s tím nesouhlasím.“

Zámecká vinárna, bývalé místo maturitních plesů i tanečních (archiv Karla Lojky)

MS: Musím se vrátit k maturitnímu plesu. My jsme byli ne příliš zdatní tanečníci a stále jsme to kazili. Byla jsem takový smíšek a on říkal: „Nesměj se, teď už to musíme udělat. Dej už pokoj.“ Ale pak se taky vždycky začal smát. RŠ: Vybrala jste si ho vy, nebo on vás? MS: Ne, to tak vyšlo, protože kluků bylo pomálu. Těch tam bylo šest, sedm, a tak k nim byly holky přiřazeny, aby se udělalo alespoň několik párů. RŠ: A váš maturitní ples byl na zámku? Kolektivně: Na zámku, ano. Nikde jinde se nedalo. MS: Ještě jsem si vzpomněla na jednu příhodu. On nesnášel, když někdo podváděl. Byl takový čestný, zarytý, správný člověk. To není tak, že bychom z něj teď dělali nějakou oslavnou osobnost. Můžu to říct? Nebyl nadaný na jazyky, to byla jeho slabá stránka. My jsme měli takového pana učitele, který když si chtěl zlepšit náladu, tak Honzu vyvolal. My jsme seděli v lavicích a po naší pravé straně byly obrazy, měli jsme popisovat např. Treťjakovskou galerii nebo Burlaky na Volge. Honzovi to nešlo. Já jsem se posadila proti němu a snažila se mu napovídat. A on úplně vztekle řekl: „Nenapovídej mi. Nedělej to. Já to nechci. Když to neumím, tak to neumím.“ Chci ukázat, že byl takový zásadový.

Pamatujete si na systém Honzy, jak psal do sešitu? Měl všechno v jednom sešitě. Jeli jsme na týden na hory. Honza si hned při druhé vyjížďce lyží rozřízl nohu. „No tak tomu Hořejšímu ten sešit přepíšu, no. Co se dá dělat.“ Tak ho přepsal, ale stejně hned pokračoval ve stejném systému, všechno v jednom. MS, JD: Pak si ještě pamatuju na vystoupení s Vrbou. My jsme měli dějepis, učil se socialisticky. Honza vždycky vstal a říkal: „Pane profesore, tak to nebylo. To bylo jinak.“ Rozhodně neříkal soudruhu. Byl hodně sečtělý, hodně četl o historii i o politice. Vrba z toho byl nervózní. Vždycky odpověděl, podrbal se při tom za uchem: „No, Honzíku, ono by se to takhle taky dalo říct. To víš, názory jsou různé.“ Kulantně to zaobalil. JD: Honza jel do Kazachstánu. Právě proto, že to tam poznal, že viděl, jak to tam bylo, byl dost zklamán. Co si přivezl a co by mu dneska asi jedině vadilo, je to, že se z někoho dělá modla. To totiž nesnášel. Když byl na vysoké škole, byl nejprve na ekonomce, pak přestoupil na filozofii. Den před tím, než se to stalo, se u nás v Libiši zastavil. Já bohužel nebyl doma. Jenom mi máma druhý den říkala: „Hele, Honza Palachů tady byl včera a něco ti chtěl.“ Nedozvím se to už nikdy, co chtěl. Když jsme hráli fotbal o tělocviku, hrál jako o život. On se do toho položil, žádný kamarádčofty neuznával. 75

JT: Víš, na co já pamatuju? Bylo to na 1. máje. Tenkrát se muselo chodit. Anebo jsme museli mít omluvenky. Řekl, že nepůjde. Měli jsme profesora Havla a on ho poslal do ředitelny. Tam do něj ředitel asi něco meldoval. Jéňa se vrátil a všichni říkali: „Tak co?“ On řekl: „Ředitel byl úplně vzteky bez sebe. Já jsem prostě říkal, že to je dobrovolné, že mě k tomu nikdo nedonutí.“ A taky nešel. MS: Já si pamatuju, jak mu paní učitelka Čapková říkala: „Tak prostě řekni, že ti ujel vlak.“ On byl takový notorický zaspávač, to potom přišel v půl desáté. „Ale mně neujel. Já jsem řekl, že nepůjdu.“ Takže pokud někdy něco řekl, zavázal se, pak od toho neustoupil. RŠ: Hrozilo jeho vyloučení ze školy? JT: Já vím, že prof. Havel na tom skoro trval, že je to velký přestupek. Ostatní učitelé, zvláště Čapková, se ho zastávali. Pak se to nějak srovnalo, přece jen se jednalo o kluka před maturitou. JD: Jednou lhal doma. Na maturitním plese jsme seděli vedle sebe. Druhý den jsem měl někam jet a měl jsem se oblíknout do šatů. Oblíkl jsem si sako a říkám si: „To je ňáký prťavý.“ Kouknul jsem a říkám si: „To nejsou moje šaty. Vedle koho jsem seděl?“ Vedle Honzy. Tak já tam donutím tátu zajet. Dojeli jsme do Všetat k Palachovým. Dobývám se na něj: „Pocem!“ Vyšel ven: „Člověče, máš moje sako?“ Já povídám: „Mám. Ty máš moje.“ „Hele, máma se to nesmí dovědět. Já jí řek’, že sem si ho tam vodložil, ale že vím, kde je. Ale nevím, kde je.“ Já povídám: „Proč? Ježišmarjá, vo co de?“ „Ona mi koupila první šaty a zrovna takovejhle průšvih. – To sem rád.“ „Ty jsi lhal?“ „Jo, skoro poprvý v životě, ale lhal.“ JB: Jeho maminka byla hrozně hodná. Já bych ještě připojil jednu vzpomínku, kdy jsem ho viděl naposledy. Bylo to po okupaci, po 21. srpnu. Asi tak v lis76

Jan Palach (vpravo) a Zdeněk Lukeš (foto Ivana Žižková)

topadu, v prosinci. Ve společnosti byla taková beznaděj. V akademickém prostředí došlo tehdy ke stávkám. Během 24 hodin se konaly různé přednášky v posluchárnách, kam studenti přišli, odešli, v noci se přespávalo na chodbách, nebo se šlo domů, nebo na kolej. Já jsem ho v tom období ve městě potkal a prohodili jsme pár slov. Já říkám: „U nás je stávka na Albertově, v Purkyňově ústavu, v posluchárně.“ Chtěli jsme se tam jít podívat. On povídá: „Jsme tady blíž, dojdeme nejprve na filozofickou fakultu.“ Tak jsme tam šli. Během rozhovoru se stále vracel k myšlence: „Co dělat v tomto období dusna?“ V jeho myšlenkách byla touha najít něco, co by ten stav mohlo zvrátit. Nikdo nevěděl, jak to bude. Já jsem byl tenkrát za ním v myšlení velice pozadu, měl jsem starost sám se sebou, neboť jsem měl před anatomií, takže jsem takové myšlenky neměl. Ale on stále: „Co dělat? Co bysme měli udělat? Poraď!“ Šli jsme na filozofickou fakultu, tam byl nějaký výbor, ale nechtěli nás tam pustit. Jeho jo, protože měl index, ale já jsem jejich index neměl. Neustoupili. On byl tak rozčilený. „Jak je to možný, že tě tam nepustili! Vždyť přece musíme být jednotní!“ Nakonec se s tím smířil a šli jsme po nábřeží na Albertov. Tam jsme se dostali. Byli jsme tam asi dvě hodiny a potom se rozešli. Potom jsem o něm slyšel až v lednu.

MS: V téhle době jsem ho taky jednou potkala. Řekl mi: „Přijde mi nejhorší, že lidi si na to zvyknou, že lidi se s tím smíří. Ale to nesmí. Musí se proti tomu něco udělat, aby si lidi nezvykli.“ Je to pravda, lidi se s tím sžili, smířili. JB: Já jsem tenkrát netušil, jaké to bude mít vyústění. Nenapadlo mě, jaké řešení zvolí. O politice jsme moc nediskutovali, nebylo to ani moc možné. A ani nás to nenapadlo, abychom riskovali, že nás vyhodí. My jsme nebyli žádní disidenti, nebyli jsme tak odvážní. On diskutoval s každým. My jsme byli rádi, že se dostanem k maturitě. To, co jeho vedlo, byl vyvinutý smysl pro spravedlnost. Nechtěl získat výhodu proti spolužákovi. „Jak to, že já mám lepší známku než on, když on je lepší.“ Bavil se hlavně o historii. V otázkách historie vynikal. Diskutoval s panem profesorem Vrbou, to byl fenomén. My jsme jenom přizvukovali. Do rozhovoru vstupuje Petr Blažek, který na setkání přijel. Informoval o postupu prací na památníku Jana Palacha ve Všetatech a o přípravě expozice.

PB: Dokonce ji nosil s sebou. Browning. JB: Řekl bych, že ale povahu na to neměl. PB: Jeho spolužáci na VŠ říkali, že se dost změnil. 21. srpen byl pro něj velkým otřesem. Ale nakonec to neudělal. Omlouvám se, že jsem vás takto přepadl. VN: Jan byl také členem evangelického sboru v Libiši. Projevovalo se to nějak? JD: Ne, ale vědělo se to. Bylo to založením jeho rodiny. VN: Nevíte o jeho ambicích, co chtěl dělat? Kolektivně: Historii. JD: Chtěl studovat historii na filozofické fakultě. Říkal: „Přivádět ji zpátky do skutečnosti.“ Ne aby se historie měnila podle toho, kdo vyhraje. Honza říkal: „Nikdy nic není jednoznačný. Vždycky se může zjistit, že to bylo nějak jinak.“ VN: Takže rozhodně nebyl demagogický. JD: To ne.

PB: Věnoval jsem se hlavně rekonstrukci jeho činu, tedy posledním dvěma rokům jeho života, vysoké škole, jeho studentskému životu, činu a potom normalizaci. Zajímalo by mě, jestli s někým z vás nemluvil o zbrani, kterou měl jeho otec.

JB: To byl obyčejný kluk. Schopný přijmout názor někoho jiného, ale musel ho zdůvodnit. Sám si dělal názor na základě svých životních zkušeností. Tou byla např. návštěva Sovětského svazu. Samozřejmě ho formovala rodina, vždyť měli živnost, kterou jim sebrali. Názory asi byly od rodičů.

JB: O zbrani? To ne. Vůbec. PB: Podle dvou svědků plánoval v srpnu ’68, že zastřelí sovětského vojáka. Minulý rok o tom začala mluvit krátce před smrtí jedna paní. A ještě jeden jeho kamarád, který byl z VŠE. Nakonec mu to rozmluvili. Patrně to plánoval ještě po návratu z Francie.

Byl bezvadný kluk. Jednou jsem u nich i spal. Jeli jsme do divadla, a protože jsem ze Mšena, nedostal bych se domů. Sám se nabídl, že u nich můžu přespat. Tak jsem poznal jeho maminku. Bezvadný člověk. Jeho bratr studoval medicínu, takže mi ukazoval bichle histologie, anatomie a říkal: „Podívej se, co tě čeká. Nechceš si to rozmyslet?“

JB: Já jsem s ním mluvil v listopadu. To měl plnou hlavu toho, co se stane, co bude, co by se mělo udělat, co by měl udělat, ale o tomto nemluvil.

JD: Pamatujete si, když jsme chodili na praxi na Neuberk? To jsme nesnášeli, všichni. Bylo to buď sbírání cibulky, anebo vyvážení skleníků. A tam jsme málem dostali prof. Čap77

kovou do průšvihu, protože tam jsme to vyváželi ke kurtě a k tomu byla obrovská hromada. Honza říká: „Já to vyjedu.“ Já povídám: „Počkej, co jako vyjedeš?!“ „No, po kurtě nahoru!“ Jenomže mu nedošlo, že když si lehne na tu kurtu a pojede po ní nahoru, tak pak po hlavě dolů. A právě když padal po hlavě dolů do tý obrovský kupy, přišla Čapková: „Palachu, co blbneš?! Honem ho jděte vyhrabat!“ Říkám, to byl normální kluk, kluk jako my všichni. VN: Ještě jsem se chtěl zeptat, jaký byl jeho vztah ke Slovanům. JD: Velice dobrý. Byl toho názoru, že se Slované musí spojit, aby odolali tlaku zvenčí. Tlaky viděl nejen u Němců, ale i Maďarů. Nejlepší prezident by byl Baťa, protože by je všechny srovnal. Měl pravdu, protože ten, kam přišel, působil ve velkém stylu. MS, JD: On četl takové knihy, o kterých se nám ani nezdálo. Nevím, kde je sháněl. Běžně nebyly v knihovnách, např. Masaryk nebo od Mňačka Kde končí prašné cesty. On ty knížky sehnal daleko dřív než my. Byl sečtělý. VN: Měl oblíbenou část historie? JB, MS: Nevím. Myslím, že nebyl vyhraněný, ale spíš směřoval k novým dějinám.

RŠ: Jak jste se dozvěděli o jeho činu? MS: Na koleji. Všichni říkali: „Nějaký student se upálil.“ Já se tam jdu podívat – to bylo hrozný, viděla jsem Honzíka. Visel tam takový žlutý papír s jeho fotografií. Dodnes mám husí kůži. Byl to pro mne hrozný šok, životní zlom, i když to zní pateticky. Až v tom okamžiku jsem si plně uvědomila beznaděj celé tehdejší situace. RŠ: Zúčastnili jste se pohřbu Jana? Kolektivně: Určitě. – To víte, že jo. – Studovali jsme v Praze, bylo to přirozené.

Střípky Největším mučedníkem byla jeho máma, která to musela prožít a která ho vlastně sama vychovala. Ona trpěla dvojnásobně. Kladli jsme si otázku, zda by byl Honza rád, co se kolem něj dělá. Určitě nebyl. On byl takový introvert. A že by byl centrem pozornosti, to by se mu moc nelíbilo. Ošíval by se. A ještě pomník! Určitě by o něj nestál. Asi by byl užitečnější teď.

RŠ: Co jste dál zažili mimo školní lavice? JB: Já jsem s ním chodil do tanečních. Tady na zámek (i za zámek). Měl více kotilionů, ty ženský na něj ňák daly. On byl takový kudrnatý, hezký kluk. Já jsem byl takový lenivější, takže jsem tolik netancoval. Jsem s ním vyfocený. (viz foto s. 47) RŠ: Když si vzpomenu na minulý týden, na sraz 3. A, tam říkali, že Honza byl takový zvláštní. Přidali byste se k tomuto tvrzení? JB: Zvláštní byl tím, jak šel za svou zálibou, nikdo takový další u nás nebyl. Byl cílevědomý. MS: Já bych řekla, že byl dospělejší. My byli takoví puberťáci. Měl jiný rozhled. 78

Janovi spolužáci, 19. 5. 2018

Rozhovor s Ivanou Žižkovou, spolužačkou Jana Palacha a autorkou alb, realizovaný 27. června 2018 JS Jan Sklenář VD Vojtěch Deliš Jan Palach seděl v lavici za Ivanou Žižkovou. JS: Mohla byste nám říci svůj osobní názor na Jana Palacha? IŽ: Honza byl trošičku jiný, byl takový tichý zvláštní kluk. Hodně četl, a přestože my jsme četli také, on byl prostě trochu dál. Bavil ho dějepis. Vždy věděl víc, než jsme měli ve škole. Neměl rád matematiku, ale to asi celá třída. Na rozdíl od nás, kdy my jsme o přestávce hlučeli a nebyli jsme žádní „vzorňáci“, tak on chodil za panem profesorem Vrbou nebo Ludvíkem a v kabinetu si povídali. Řekla bych, že byl trochu vyspělejší. Ne že by někdy zkazil nějakou legraci, to ne, ale on byl takový tichý – ne ukázněný, to by nebylo správné slovo, on byl prostě takový svůj. VD: Co ho podle vás k tomu činu vedlo? IŽ: Já ho naposledy viděla asi v polovině toho roku, než se to stalo. Nevím přesně, s kým se stýkal. On asi patřil k těm jednotlivcům, kteří jsou vyvolení pro historii. Asi si to více uvědomoval z hlediska morálního nebo politického, zatímco my jsme to neviděli. Ne že by to člověk nebral na vědomí, ale že bych někam chodila protestovat... Já jsem se na VŠ nedostala, a tak jsem takové věci příliš neřešila, protože jsem už v té době pracovala. Studenti mají takové ty skupinky, filozofují, mají takové problémy, které člověk v zaměstnání už neřeší. VD: Jak vnímáte jeho čin? IŽ: Tehdy jsem se dost vyděsila. Měl to být impuls. Na druhou stranu jsem to nechápala, protože zapálit se není žádná legrace. Ani pokus o sebevraždu není legrace. Uvědomoval si více než běžní lidé, než my.

Fotografie Ivany Žižkové z tabla, 1966

Byl to tichý kluk, velmi hezký, tmavovlasý, drobný. Velmi moc miloval svoji maminku. Říkám si, co by dnes dělal, kdyby se neupálil. VD: A byl to spíše introvert, nebo extrovert? IŽ: Myslíš, jestli se rád předváděl? To ne... Sice když se pustil třeba s profesorem Vrbou do nějaké diskuze, tak bylo jasné, že věděl víc. V angličtině nebo v ruštině si tohle dovolit nemohl, ale jakmile se to dělo třeba v dějepise, tak on o každé kapitole dějin věděl více, než jsme měli v učebnicích, protože tehdy se tam toho moc nepsalo. Tím, že diskutoval s profesory, vybočoval. VD: Co Jan Palach a dívky? IŽ: Moc na to nebyl. Ne že by se nekamarádil, ale nepamatuji si, že by byl do někoho zamilovaný. On se choval velmi mile ke všem těm holkám. Dokonce mi otevřel vždy dveře a byl velice galantní. VD: Dokázala byste Jana Palacha popsat jedním slovem? IŽ: Urputný. Nechci, abyste si pod tím představovali nějakou agresivitu. Znamená to spíše, že si šel za svým cílem – to já jsem dokázala až přibližně ve svých 25 letech.

79

Střední všeobecně vzdělávací škola Mělník, 1.–3. A 1963–1966 Sraz třídy 12. května 2018 EN Eugen Novotný FCh František Chramosta MK Milan Kazdera MB Milena Budkovská RŠ Renata Špačková VD Vojtěch Deliš VN Vít Novotný JS Jan Sklenář VD: Znali jste se dobře s Janem Palachem? EN: Jak jsme se znali? My jsme chodili do áčka a on chodil do béčka. Áčko bylo matematicko-fyzikálního zaměření, béčko a céčko bylo humanitní. V béčku bylo osm kluků, jestli se nepletu, a zbytek byly holky. Céčko byly samé holky. To byl babinec, kdežto my, áčko, jsme byli půl na půl. To znamená, že těch osm kluků z béčka mělo některé předměty jako tělocvik s námi společně. Setkávali jsme se na různých akcích, který byly společné pro všechny tři třídy dohromady, chmel, strojírenský veletrh v Brně, lyžařský výcvik. RŠ: Podle mě jste měli společně i maturitní ples. EN: To byly všecky třídy. Dřív jsme ho měli dohromady. FCh: Byl na zámku. [...] MK: Na dějepis jsme měli pana Vrbu. Ten mě bavil. MB: Toho jsme milovali asi všichni. Jeho hodiny byly opravdu skvělé. Jsem zvědavá, jestli hoši budou vzpomínat taky na nějakého profesora (i když se to nedozvím), jako my vzpomínáme na profesora Vrbu, kterého jsme měli rádi.

80

EN: Já jsem ho měl taky rád, ale na druhou stranu jsem se ho strašně bál, protože on měl pro mě deptající systém zkoušení. Já seděl vzadu a on zkoušel zástup, takže jsem věděl na 100 %, že to na mě za dva, za tři přijde, protože on to vždycky stihnul. Tak jsme honem listovali v knížce a říkali si: „Teď se ptá na tohle, no tak ještě tohle a pak by se mohl zeptat na tohle.“ Ale jinak na něm hodnotím speciálně to, že on opravdu dějepis vyprávěl zajímavě. MB: Na prof. Vrbu vzpomíná i Petr Svačina, který poslal na naše setkání e-mail: Jinak několik slov k Jéňovi: Já si hlavně cením paní učitelky, protože to je snad první člověk, který se na něj ptá spolužáků. Nemám přímé informace z Mělnicka, ale nikde jsem nečetl, že by nějaký novinář, sociolog, politolog a podobně přišel za středoškolskými spolužáky ať už z áčka, béčka nebo céčka. Myslím si, že by se o něm dozvěděl víc, i když by to nebylo z bezprostřední doby té události. O něm se vedou diskuse, úvahy a podobně a vedou to lidé, kteří ho neznali, ať jsou to vědci, jak se komu hodí. My jsme ho sice neznali bezprostředně, jen z dob společného tělocviku nebo suplování, když jsme byli spojeni. Víc by řekli z béčka, ale v té souvislosti si vzpomínám na dva momenty. Jednou, když jsme byli spojeni a suploval myslím profesor Vrba, se vedla diskuse na téma války ve Vietnamu, která v té době vrcholila. Snad každý měsíc se objevila v novinách fotografie hořících, protestujících mnichů, kteří se na protest proti válce upalovali. A všechny tyto činy působily děsivě. Jediný Jéňa na toto téma diskutoval a činy schvaloval, ale jako protest ze zoufalosti, když už nebyla jiná možnost. Já ho považuji za člověka, který byl tvrdě proti jakékoliv nespravedlnosti, humanista, a byl ochoten pak i k takovému kroku. A dál si ho pamatuji z tělocviku. Byl poměrně slabý, hubený a tělocvik asi nebyl jeho oblibou. Byl ale velmi zarputilý. Když se do něčeho pustil nebo slíbil, tak se snažil za každou cenu slíbené splnit. Když jsme například hráli fotbal, jemu to moc nešlo, nikdo nechtěl proti němu hrát, aby nebyl pokopaný. Hrál s plným nasazením a vervou za své družstvo. Když jsem se dozvěděl, co udělal, nejdřív jsem myslel, že to není on, protože jsem věděl, že začal studovat ekonomii. Tak

se mi tyto věci vybavily a mám je v mysli dodnes. Spojil jsem si tu první vzpomínku s druhou, a pokud k nějaké dohodě či losování v nějaké skupině došlo, jak se o tom hovořilo, jiný by ji možná nesplnil, ale Jéňa určitě. To je, o čem jsem se chtěl zmínit. Jeho čin moc neschvaluji, ale vážím si ho jako člověka. FCh: K tomu sportu. Vím, že jsme hráli košíkovou. Jeden kapitán byl Venca Vaňků a jeden já. Vždycky jsme si střihali, kdo si vezme Palacha. Kdo měl Palacha, tak měl vyhráno. Rval ti míč z ruky, ale nepustil. Pak se hned omlouval. Nebo když jste hráli fotbal. On vás nakopl… EN: … čili jste letěla, ale on už vás v tom pádu chytal a už se omlouval. RŠ: Sportu, tedy lyžařského výcviku, a společných zážitků se týkal i jeden e-mail, který jsem dostala… EN: To jsem psal já. Ve druhém ročníku v zimě jsme byli na společném lyžařském výcviku na Benecku v Krkonoších. Děvčata byla ubytována v Hančově boudě, chlapci pak v depandanci Bellevue, která k Hančově boudě patřila a byla asi 300 metrů daleko. Ubytování vyšlo tak, že jsem byl s Janem Palachem na dvoulůžkovém pokoji. V prvních dnech výcviku se Jan zranil při pádu a hranou lyže si rozříznul kůži na holeni nohy. Doprovázející medik usoudil, že šití netřeba, ale Jan se dalšího lyžování již nemohl účastnit. Nemohl ani chodit a já jsem mu donášel jídlo z Hančovy boudy. Na Jana z té doby si vzpomínám jako na tichého, mírného kluka spíš humanitního zaměření. Já vůbec nevím, o čem jsme si my dva povídali, protože když jsme tam spolu spali, museli jsme si něco říkat. Nevím, jestli si spíš něco nečetl. Co je ale skutečností, že jsem mu nosil jídlo. Snídaně, obědy i večeře. Dali mi ešusy a šel jsem. Vím, že jsme tam lyžovali. Já jsem byl na tělocvik něco podobnýho jako Honza, takový spíš nešikovný, dostával jsem jedničku za dobrý chování. Nepamatuju se, kdo tam byl tehdy s námi z učitelů.

FCh: Vrba tam byl. A nějaký lyžařský instruktor. To byl nějaký študák z fakulty tělesné výchovy. MB: Já si pamatuju, jak jsme skákali do závějí a soutěžili jsme, kdo se hlouběji zaboří. RŠ: Když jste se dozvěděli, co se stalo, a znali jste ho dobře (někdo tedy blíže a někdo vzdáleněji), jak to na vás zapůsobilo? Když byly zveřejněny iniciály J. P., došlo vám, že by to mohl být on? Toto totiž říkal třeba profesor Vrba a profesorka Machová. Vydali jste se na pohřeb? FCh: To, co jste říkala o Machové a Vrbovi, tak to mě přesně napadlo taky. Jak jsem to slyšel, věděl jsem, že je to Honza. Týden před tím jsem s ním jel. Okamžitě mě to napadlo, i když jsem nevěděl, o co vůbec jde. MB: Já si nepamatuju, jestli jsem to četla nebo slyšela, ale ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je to on, tak mě to nepřekvapilo. FCh: To přesně odpovídalo jeho zabejčenosti. MB: On byl té povahy, že musel vše dokázat a splnit. Nedokážu posoudit, jestli si uvědomoval úplně všechny důsledky, které z toho pro něj budou. FCh: A pro mámu. (Ostatní souhlasí.) MB: On se snažil splnit a udělat to, o čem byl přesvědčený. EN: Když jsem viděl iniciály J. P., měl jsem jenom takové podezření. Neměl jsem jistotu, protože jsem ho od maturity, tedy dva roky, neviděl a ani jsem nevěděl, kde studuje. Když se začaly objevovat první fotky, byla to jistota. Jednalo se o fotku z jeho vysokoškolského indexu, objevuje se hodně často ještě i teď. Udělal jsem si takový názor, že byl bytostně přesvědčený, že to musí udělat, že bude, nechci to říct špatně, jakoby spasitel. Bude tím, kdo pomůže věci, o které byl přesvědčený, a nezištně. Věřím, že byl přesvěd81

čený, že po něm půjdou ty další, že prostě se to hne, že se celá situace změní, když on něco takového udělá. MB: Ještě mám jeden e-mail, od Jarmily Rakové: Co se týče Honzy Palachů, tak ten mě navštívil na koleji vysoké školy necelý týden před tou smutnou událostí. Byl mi vrátit skripta, která jsem mu půjčila. (Mnozí ani nevědí, že jeden rok po maturitě studoval na vysoké škole ekonomické, teprve v dalším roce se dostal na filozofickou fakultu). Choval se tehdy úplně normálně. Jeho sebevražda byl pro mě velký šok. Vzpomínám, jak miloval dějepis a s úžasným zaujetím vyprávěl o českých dějinách. Například když ho profesor Vrba vzal k nám do naší třídy, aby přednesl svůj referát o husitech. V praktickém životě byl Jéňa hrozně nešikovný, ale jinak byl svědomitý a moc hodný. Také byl trochu naivní a určitě si myslel, že jeho skutek prospěje národu. Škoda jeho života. EN: Na pohřbu, tedy prvním, oficiálním, jsem v Praze byl. Jeli jsme tam s rodiči autem. Jeli jsme z Mělníka do Prahy a vím, že v Líbeznicích nás zastavila uniformovaná policie

a že si opsali všech občanky. Zapsali si každého, kdo jel v té době do Prahy na pohřeb. Pohyboval jsem se někde od Karlova mostu směrem k filozofické fakultě. Pak šel průvod. […] Myslel jsem, že ho vezl mercedes, ale mám vyfocené tři volhy. Za ním šla jeho rodina, pak šli vysokoškolští profesoři, rektoři a takoví a pak byly velké, velké davy. Mám jednu zajímavou fotku, kterou nevím, jestli někdo má. Ten den se náměstí Krasnoarmějců přejmenovalo na Jana Palacha. Je tam opřený žebřík a nějaký student tam přitlouká na papíře ceduli s názvem náměstí Jana Palacha. Pak mám ještě fotky z Václavského náměstí (to nevím, jestli jsou z pohřbu). Na nich jsou vyvěšené vlajky a nápisy Jan Palach a věnce. VN: Jan Palach byl také členem evangelického církevního sboru. Projevoval to nějak navenek, nebo to byl jeho vnitřní zájem? EN: Já jsem to osobně vůbec nevěděl. FCh: Já taky ne. EN: Myslím, že se tak vůbec neprojevoval, alespoň co jsme ho my jako znali. MK: Myslím, že se tím v té době nemohl vůbec chlubit. (EN souhlasí.) VD: A jak ho bral jeho kolektiv? Už se řeklo, že byl spíš introvertní. Měl tedy nějaké kamarády? EN: Nevím přesně, jak to bylo v jeho třídě, ale osobně si myslím, že moc ne. FCh: Já si taky myslím, že ne, ani ve Všetatech.

Praha, Václavské náměstí, 25. 1. 1969 (foto: Eugen Novotný)

82

JS: Nedostali jste se s Janem Palachem do nějaké diskuse týkající tehdejší politiky nebo třeba čtení novin? FCh: Osobně si myslím, že pokud by Honza filozofickou fakultu byl býval udělal, byl by z něj politik. V politice se vyznal. Ten uměl opravdu číst, jak se říká, mezi řádky. To jsme takhle občas povídali. (Dává pouze příklad, který je vymyšlený.) Třeba řekl: „Hele, tady jak to vidím, týden, čtrnáct dní a je tam puč.“ Pak tam skutečně k tomu došlo. V tom se hodně vyznal.

MK: On byl poctivý. Učil se, protože to chtěl umět. EN: K Honzovi bych řekl, že když měl nějaký cíl, tak za ním šel. FCh: To je pravda. Cílevědomý byl. MK: Když byl o něčem vnitřně přesvědčený, tak za tím dokázal jít. On byl takový zvláštní jako já. FCh: On byl trošku zvláštní. Přejmenování náměstí Rudoarmějců na náměstí Jana Palacha, leden 1969 (foto: Eugen Novotný)

MB: Já si myslím, že navázal přátelství s panem profesorem Vrbou. O politice se s námi, vrstevníky, ani tak nebavil. My jsme byli střelení (ostatní souhlasí: „My jsme nebyli vyzrálí.“), kdežto on byl možná v tomto dál, než jsme byli my všichni. Debaty politické anebo ekonomické, filozofické asi vedl hodně s profesorem Vrbou. EN: Vím, že když jsme měli jeden z posledních srazů u nás na chalupě, tak tam Vrba byl. Šli jsme pro něj k vlaku a bavili jsme se tam i o Honzovi Palachovi. Pamatuju si přesně, jak Vrba říká: „On byl masarykovec.“ FCh: Teď jsem to chtěl říct.

MB: Zajímavé, jak jste řekli, že byl zvláštní, to asi ano, asi byl uzavřenější daleko víc a nepřátelil se a nevyhledával společnost. Jenom připomínám, my jsme s ním přece museli jezdit vlakem do školy. FCh: Jezdili jsme denně. Vždycky jezdil s námi. MK: A on se s vámi moc nebavil? FCh: Ale jo, ale když jsme pak už mazali z nádraží nahoru na školy, nepamatuju si, že by s námi chodil. MB: On šel. My jsme se loudali, abychom přišli pozdě. FCh: Na nádraží v kiosku prodávala paní Palachová, takže jsme s ní denně byli v kontaktu. Vždycky limo v sáčku.

JS: Stranil se Jan Palach ženské společnosti? MB: Tak že by se stranil, to asi ne. Je fakt, že ji asi nevyhledával, a je pravda, že to bylo i z naší strany. On byl víc uzavřený a moc se nevybavoval. Co nás tenkrát zajímalo, tak to pro něj byly spíše povrchnější věci. […] VD: Kdybychom to trošku přehnali, můžeme o Palachovi tvrdit v dnešním studentském slangu, že byl šprt? FCh: To ne. Šprt bych neřekl. (Ostatní také s výrokem nesouhlasí.)

Studenti 3 . A a my, 12 . 5 . 2018

83

Vzpomínky Jana Součka, studenta gymnázia v letech 1962–1965

dvakrát příjemné před spolužáky přiznat, že vlastně jde o kronikáře mých předků.

8. ledna 2018 Chodil jsem o rok výš, nebyl jsem přímo jeho spolužákem. A proč jsem se nestal ani jeho kamarádem, přestože mne sám vyhledal v obdivu k mým předkům, jsem popsal v přiloženém souboru s nadpisem „Jak jsem se nestal kamarádem Jendy Palacha“. Z dob střední školy jiné osobní zkušenosti s Jendou nemám.

Bylo jasné, že Jenda Palach může mít tak přesnou informaci o mých předcích jedině z církevního prostředí. Můj pravdivý popis dalšího vývoje rodu Skaláků sice obrátil pozornost směrem pro mne žádoucím, tj. na novější dobu, ale Jendu naopak nutně zklamala moje odpověď: „Je to tak podle historiků. Ještě moje babička se za svobodna jmenovala Skaláková. Jenže snahy o všenápravu nepravostí světa tenhle náš rod projevoval i v dalších staletích – třeba česká slova Internacionály (Již vzhůru psanci této země….) napsal děda Josef Skalák, na to se podívej do učebnice Hudební výchova. Dokonce i v prvním vedení Komunistické strany Československa od jejího založení v r. 1921 byl náš rod účasten (tzv. triumvirát Jílek, Bolen, Skalák) až do r. 1929, kdy je na V. sjezdu KSČ vystřídalo Gottwaldovo bolševické vedení. To si zase přečti třeba v naší učebnici Dějepis pro střední školy. Takže komunismus ještě ano, ruský bolševismus ale už byl i na rod Skaláků příliš.“

Snad i tohle přispěje k utvoření mozaiky, umožňující pochopit jeho povahu. Já a několik dalších Janů na škole (ne mnoho, tohle jméno po válce ještě nebylo módní) jsme zásadně byli „Honzové“, zatímco o něm člověk slyšel od jeho spolužáků a spolužaček téměř vždy „Jenda“. I tohle už tehdy naznačovalo odlišnost jeho povahy a chování, které vnímalo i jeho okolí. Jak jsem se nestal kamarádem Jendy Palacha Absolvoval jsem mělnické gymnázium (tehdy úředně zvané Střední všeobecně vzdělávací škola v Mělníku) v letech 1962–1965. Jenda Palach byl o rok mladší (ročník 1948), nastoupil do školy v roce 1963. Z dřívějších dob jsme se neznali, nepotkávali jsme se ani při dojíždění do školy na Mělník. On dojížděl denně ze Všetat, já z Neratovic, což byly rozdílné trasy. Naše seznámení proběhlo až někdy počátkem roku 1966, kdy mne Jenda Palach sám vyhledal a překvapil otázkou: „Je to pravda, že pocházíš z rodu Skaláků, jak o nich napsal Alois Jirásek román Skaláci?“ Otázkou mne zaskočil proto, že podle mých vědomostí si provedla toto dohledání potomků českých rebelantských a protestantských rodů katedra dějin Husovy bohoslovecké fakulty v Praze interně jen pro sebe. Nešlo tudíž o informace běžně dostupné. Ke všemu Jendova otázka zaujala i dva vedle mne stojící spolužáky a i oni napjatě čekali na odpověď. Spisovatel Alois Jirásek byl tehdy pro nás dosti neoblíbený autor naší povinné četby a nebylo mi zrovna 84

Odpovědí zklamaný a naštvaný mým sarkastickým podáním i tónem mi Jenda Palach vyčetl: „A víš, že jsi cynik, a víš, že to v šestnácti letech vůbec není nic dobrého?“ Potom smutně odešel, a když jsme se potkali, slušně mne vždy zdravil: „Ahoj cyniku!“ Tak jsem se nestal Jendovým kamarádem, přestože původně tolik obdivoval moje předky – Skaláky. Praha 12. února 2018 Moje poslední setkání s Jendou Palachem V listopadu 1968 v pohnuté době studentských protestních stávek proti okupaci naší země vojsky Varšavského paktu jsem se vracel z právnické fakulty kolem nedaleké budovy Filosofické fakulty UK. Protože jsem se díval hlavně na vyvěšená stávková hesla filosofů namísto na chodník před sebou, málem jsem u vstupního schodiště fakulty vrazil do Jendy Palacha, bývalého spolužáka z mělnického gymnázia. Byl jsem ve 4. ročníku práv, Jenda Palach jako

o rok mladší měl být podle mých tehdejších vědomostí (mělnické ústní zpravodajství fungovalo i v minulém století) tedy zřejmě ve 3. ročníku Vysoké školy ekonomické. Pozdravil jsem ho proto trochu překvapeně: „Nazdar krajane, co ty tady u nás?!“ K tomu „u nás“ mne vedl nejen fakt pouhé 300metrové vzdálenosti obou fakult, ale zejména to, že filosofové na naši fakultu chodili do naší menzy na obědy. Tím se právníci s filosofy alespoň od vidění navzájem znali. Proto mne docela zaskočila odpověď Jendy Palacha, že zde na filosofii je nyní doma, studuje kombinaci historie – politická ekonomie. Přijímací zkoušky tady sice úspěšně složil ihned po maturitě, ale nebyl přijat pro nedostatečný „kádrový původ“. Měl špatný kádrový posudek od komunistické organizace z místa bydliště ve Všetatech. Bylo to hlavně tím, že jeho otec měl kdysi v rodinném domě vlastní cukrárnu, proto jako bývalý živnostník byl už navždy pro tamní komunisty „místním kapitalistou“. Ani to, že jeho otec byl již řadu let po smrti, nic neměnilo na kádrově nebezpečném původu syna. Jenda Palach už tehdy obdržel od starších studentů radu, aby zatím šel na VŠE, kterou měl jako další možnou školu zapsanou v přihlášce na vysoké školy. Na VŠE bylo snazší se dostat i s „kádrovou kaňkou“, neboť nejpřísnější kádrování bylo právě pro přijímání na humanitní obory UK. Pokud si prý později požádá o přechod na FF UK a bude mít slušný posudek z VŠE, nikdo už si na komunisty ze Všetat ani nevzpomene. A právě tuto cestu Jenda úspěšně využil v politickém uvolnění roku 1968 k přestupu tam, kam ho původně nepustili. Jedině při popisování úspěšného přechodu na filosofickou fakultu Jenda trochu pookřál, jinak z jeho výrazu tváře i z toho, že mi na pozdrav odpověděl pouze „Ahoj“ a ne „Ahoj cyniku“ (jak mne obvykle tituloval), bylo znát, že je na tom psychicky mizerně. Svoje ještě horší rozpoložení oproti tehdy už tak všeobecně mizerné náladě mi Jenda brzy vysvětlil: Uplynulý rok poznal život v SSSR osobně na zemědělské brigádě. Nikdo u nás si podle něho neumí

představit tamní poměry, kde lidi mají nanejvýš hodnotu tažného dobytka, část jich žije i v dírách v zemi, „zemljankách“, a hlavně ve společenství, které se bojí nejen promluvit, ale i myslet. Prakticky to je despocie z dob asijského středověku. Teprve tam pochopil, proč proti excesům despotů jsou v Asii tamní duchovní schopní protestovat i vlastním sebeupálením. Tímto šokujícím způsobem burcují pozornost spoluobčanů i světa k nelidským poměrům v jejich zemi. A toho se kupodivu tamní diktátoři bojí prý víc než živých nepřátel. Když Jenda Palach přešel na situaci u nás v republice, byl rozhořčený. Zejména na ty politiky, co se od počátku roku 1968 cítili postupnou liberalizací společnosti ohroženi ve svých teplých funkcích a pohodlném životě tak, že se obraceli na SSSR s prosíkem, ať v naší zemi zasáhne. Ale kritizoval i ty, co „pražského jara“ využívali ke své popularitě a potom po srpnovém vpádu „bratrských vojsk“ o nich buď nebylo slyšet, nebo začali alibisticky obracet. Nejvíc ho však mrzelo, že i mezi obyčejnými lidmi se pomalu zabydluje apatie k tomu, co se děje, a že jen doufají, „že to nějak přejde“. Na tohle prý Rusové čekají, aby svoji „vyzkoušenou diktátorskou středověkou necivilizaci“ zavedli postupně i u nás. Při našem rozloučení jsem neměl sebemenší pocit, že by Jenda něco chystal. Přesto o dva měsíce později už při první informaci o sebeupálení studenta Filosofické fakulty UK mne přepadla myšlenka, jestli nejde o Jendu Palacha. Poslední naději, že by mohlo jít o někoho jiného, mi vzala hned další zpráva, ve které už byly i uvedeny iniciály J. P. Měl čin Jendy Palacha takový význam, aby stál za tu oběť? Tuhle otázku jsem si tehdy kladl jako většina lidí a měl jsem i své vážné pochybnosti. K mému překvapení jako první začal vyvracet mé pochybnosti starý komunistický funkcionář, bývalý šéfredaktor ústředního deníku Rudé právo a stoupenec okupace Vilém Nový. Jeho šílené výmysly o tom, že Jan Palach byl jen podvedený trouba, co se nechtěl zabít, jen mu byl slíben „studený oheň“, který 85

mu neublíží atd. jednoznačně potvrdily, jak citelně statečnost Jendova činu zasáhla příznivce okupace naší země a jak jim vadí natolik, že se ji snaží zpochybňovat i za cenu takhle zoufalých nesmyslů. Jendův čin nenechával mocipány v klidu ani v průběhu dalších let. Nejprve to ukázal zákaz práce duchovního evangelickému faráři J. Trojanovi z Libiše jenom za to, že jako farář na Jendově pohřbu plnil svoji pracovní povinnost k tomuto členovi evangelického libišského sboru. V roce 1973 úřady dokonce nařídily přestěhovat ostatky Jendy z hojně navštěvovaného a květinami celoročně pokrytého jeho hrobu z Olšanských hřbitovů do Všetat. Nakonec i tam v lednu 1988 a zejména v lednu 1989 policejními manévry a policejní uzávěrou nejen hřbitova, ale i celých Všetat k výročí jeho činu režim demonstroval svoji narůstající hrůzu z odkazu Jendova úmrtí. Tehdy už očividně porušil i vlastní komunistické zákony, proto jak velící důstojník, tak i komunistický politik Miroslav Štěpán (požadující mlátit všechny příchozí a vyvážet je daleko do lesů) to o rok později oba odnesli vězením. V březnu 1987 jsem jako advokát přešel do tehdejší Advokátní poradny č. 7 v Praze v Mezibranské ulici hned za rohem Václavského náměstí. Denně jsem potom chodil kolem místa Jendova činu. Na novém pracovišti jsem spolupracoval i s kolegyní JUDr. Dášou Burešovou, která od r. 1969 zastupovala maminku Jendy Palacha v řízení o žalobě na ochranu osobnosti zemřelého syna proti výše popsaným výmyslům soudruha Viléma Nového. Kolegyně vzpomínala na to, jak i Jendovu maminku opakovaně trápila otázka, jestli ta smrt Jendy aspoň měla nějaký význam. Nakonec jak z ohlasů od lidí, tak i z trvajících opatření a útoků normalizačních mocipánů dospěla k závěru, že synova smrt nebyla zbytečná. Proto se s ní postupně smířila jako s faktem, byť velice krutým pro každou mámu. Málokdo si dnes uvědomí, že pražské nepokoje roku 1989, končící pádem totalitního režimu, začaly právě tzv. Palachovým týdnem už v lednu 1989 k 20. výročí smrti Jendy 86

Palacha. Státní policie a komunistické Lidové milice tak hystericky tvrdě zasáhly při pouhém pietním aktu položení kytiček k pomníku sv. Václava mlácením a vodními děly proti lidem, až to postihlo i řadu kolemjdoucích, nijak nezúčastněných osob. Jakmile tito lidé zjistili, že byl celý zásah jen kvůli tichému položení několika kytiček k pomníku, rozhořčeně se sami začali další dny vracet a kytičky pokládat taky. Opakovanými zásahy proti nim počet účastníků odporu dále narůstal o další jejich přátele a sympatizanty. Režim, který mlátil a zadržoval do policejních cel, hrozil vyhazovem z práce nebo školy za pouhé položení kytičky k pomníku svatého Václava, už podle drtivé většiny lidí neměl právo na další existenci. Čin dvacetiletého Jendy Palacha tím nakonec dovršil svůj účel – byť až po uplynutí dalších dlouhých dvaceti let.

DOKUMENTY Střední všeobecně vzdělávací škola v Mělníku Č. j.: 12/69 Věc: Žádost o přiznání čestného názvu Gymnasium Jana Palacha Mělník dne 20. ledna 1969 Odbor školství SKNV Praha ministerstvo školství Praha Na dnešním shromáždění studentů a profesorského sboru jsme uctili památku našeho bývalého žáka Jana Palacha. V letech 1963–66 vystudoval a maturoval na našem ústavu. Jeho oběť byla nejvyšší, jakou může člověk nabídnout. Jeho ideály demokracie, socialismu - základních lidských práv zůstávají našimi ideály, k jejichž naplnění povedeme svěřenou mládež. Znali jsme Jana Palacha jako studenta nesmírně obětavého, čestného, který vynikal lidskou prostotou, intelektuální bystrostí, sociálním myšlením a cítěním. Shromáždění studentů a profesorů naší školy přijalo usnesení požádat nadřízené školské úřady o přiznání čestného názvu Gymnasium Jana Palacha v Mělníku.

Tato žádost byla podpořena na dnešních aktivech zástupci okresní školské komise, odborem školství ONV, řediteli ostatních výběrových škol v Mělníku, okresním výborem Unie středoškoláků a učňů, jakož i zástupcem okresního sekretariátu OV KSČ.

Ředitelství SVVŠ v Mělníku. Střední všeobecně vzdělávací škola v Mělníku, Bohuslav Venhoda v. r. OV Unie středoškoláků a učňů v Mělníku. Československý svaz mládeže, okresní výbor Mělník, Petržílek Václav v. r. Ředitelství SPŠ v Mělníku. Střední průmyslová škola stavební v Mělníku, Ing. Tůma v. r. Okresní školská komise a odbor školství v Mělníku. Okresní národní výbor, komise školská a kulturní Mělník, Bohuslav Pištínek v. r. Sekretariát OV KSČ v Mělníku. V POV KSČ22 Mělník vysloven souhlas 20. 1. 1969, Koča v. r. Ředitelství SZTŠ v Mělníku. Střední zemědělská technická škola, obor zahradnický Mělník, Feix v. r.

87

Střední všeobecně vzdělávací škola v Mělníku Mělník dne 14. února 1969 Okresní výbor Národní fronty Mělník Závodní výbor ROH Okresního ústavu národního zdraví v Mělníku nám oznámil dopisem z 30. 1. t. r., že plně podporuje naši žádost o přiznání čestného názvu Gymnasium Jana Palacha a zároveň navrhuje, aby byl před budovou naší školy postaven důstojný pomníček našemu tragicky zesnulému absolventu. K tomuto návrhu se plně připojujeme. Zároveň Vám oznamujeme text vlastnoručně psaného dopisu matky Jana Palacha paní Libuše Palachově, který jsme včera dostali: Moji milí přátelé! Děkuji Vám za upřímná slova soustrasti nad ztrátou mého drahého syna Jana. Je to pro mne krutá rána a nedovedu si představit život bez něho. Děkuji Vám, moji milí, kteří jste mého Jeníka znali, kteří jste ho učili lásce k naší drahé vlasti. Miloval bratra svého i mne, ale ze všeho nejvíce miloval svůj národ. Svým činem chtěl povzbudit náš národ v boji za svá práva a svobodu. Moji milí, děkuji Vám za to, že chcete svou školu pojmenovat jménem mého syna. Bude to pro mne i pro jeho bratra velkou ctí. Nakonec chci dodat jen to: Pevně věřím, že pravda přece jen zvítězí. Libuše Palachová, matka Jana Palacha

Prosíme, abyste jako političtí zástupci našeho lidu řádně projednali návrh ZV ROH OÚNZ23 na postavení pomníčku a řešili tuto otázku velmi citlivě a zodpovědně. Ředitel školy: Na vědomí: ZV ROH OÚNZ Mělník

88

Dopis Libuše Palachové, matky Jana, adresovaný SVVŠ v Mělníku, 10. 2. 1969

89

GYMNÁZIUM MĚLNÍK Mělník dne 5. ledna 1990 Věc: Žádost o přiznání čestného titulu Prof. MUDr. Milan Adam, ministr školství ČSR. Praha Vážený pane ministře, dopisem ze dne 19. 12. 1989 jsme požádali ministerstvo školství ČSR o přiznání čestného titulu gymnázium Jana Palacha. Dovolte, prosím, abychom tuto naši žádost nyní doplnili tímto osobním listem Vám. Jan Palach se narodil 6. srpna 194024 v Praze. Vyrůstal ve Všetatech u Mělníka, kde měli jeho rodiče malou cukrárnu. V rodině byli dva synové, Jiří a Jan. Otec zemřel, když bylo mladšímu Janovi 13 let a staršímu Jiřímu 20 let. Oba hoši vystudovali střední školu. Jan chodil v letech 1963-1966 na střední všeobecně vzdělávací školu v Mělníku. Už od devítiletky projevoval stále zájem především o dějepis, zeměpis a biologii. Zajímala ho dávná česká minulost, ale překvapivé znalosti měl i z novodobé historie a z krásné literatury. Byl hloubavým studentem, který rád diskutoval o dějinném vývoji a filosofických problémech. Své názory, podložené četbou, obhajoval tak, že jeho věcná argumentace a slušnost projevu vzbuzovaly respekt. Spolužáci i učitelé na něj vzpomínají jako na cílevědomého, neobyčejně čestného, prostého, houževnatého člověka, který se od svých stejně starých spolužáků odlišoval intelektuální, citovou i morální vyzrálostí. Nejtypičtější jeho vlastností bylo horoucí uvědomělé vlastenectví a přímo zarytá touha po pravdě. Byl tolerantní, ale nikdy se nebál vyjádřit také svůj vlastní názor. U přátel vyvolával pocit jistoty, na kterou se mohou vždy spolehnout, Maturitu vykonal 7. 6. 1966 a přihlásil se na vysokou školu. Dva roky studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze, ale jeho zájmy ho stále táhly ke studiu historie a filosofie. V září 1968 přešel do 2. ročníku25 filosofické fakulty Karlovy university v Praze. Projevem studentské prázdninové aktivity a snahy o přímé poznání života sovětské společnosti byla jeho brigáda na celinách v SSSR. Po vpádu vojsk zemí Varšavského paktu v r. 1968 na něj velmi silně zapůsobila narůstající pasivita čs. společnosti. Bál se, aby i náš národ neupadl do občanské netečnosti, aby se nesmířil se stavem, který mu byl násilně vnucen v rozporu s jeho tradicemi a přáním. Stále více v něm vyzrávala myšlenka zapůsobit na svědomí spoluobčanů obětováním sebe sama – snad v duchu Husovy a Gándího filosofie. Vidíme v Janu Palachovi nesmírné čistého člověka. Jeho čin v roce 1969 byl promyšleným aktem, kterým apeloval na svědomí národa, vyzýval k občanské odpovědnosti a statečnosti. Vyjádřil tak odpor proti násilí, kterým byl přerván demokratizační a humanizační proces v Československu. Jeho postava je pro nás všechny – mládež i dospělé – výzvou k morálně čistým cestám při uplatňování našich ideálů. Už v roce 1969 – ihned po smrti Jana Palacha, požádalo gymnázium Mělník s podporou místních orgánů o přiznání čestného titulu. Žádost nebyla nikdy vyřízena. Obracíme se nyní znovu na ministerstvo školství ČSR a osobně na Vás, pane ministře, abyste naši žádost o přiznání čestného titulu gymnázium Jana Palacha podpořil a sám se slavnostního aktu na Mělníce zúčastnil. S úctou Jiřina Jeřábková, ředitelka gymnázia 90

91

JANŮV ŽIVOT V OBRAZECH A DOKUMENTECH

Jeníček s maminkou a bráškou Jiřím (archiv rodiny Palachovy)

Třídní foto 3. B, 1966

92

Třídní fotografie ze základní školy (archiv Mileny Budkovské)

Fotografie z alba Ivany Žižkové Fotografie vznikaly na počátku roku 1966, Ivana Žižková je sestavila do alb. Jedno jí zůstalo, další patřilo třídní profesorce Zdeňce Kláskové, další získali někteří spolužáci. Autorkou současných komentářů je Ivana Žižková.

Znáte Starce na chmelu? To je film z roku 1964. Byl to boom, byl to první muzikál. Ta písnička je z něj. My jsme se načesávaly, tehdy se nosily natupírované hlavy. Ten druhý citát je od mé spolužačky Madly Kindlové, která mi ho napsala do památníku. Ta zadumaná dívka, to jsem já.

93

To je maturitní ples v zámecké vinárně. Ten kluk je sice z nižšího ročníku, ale protože s námi tancovali, byl tam. Vstupné bylo 10 Kč. Ples byl krásný. Na mé narozeniny, 12. 3. 1966.

Sport jsme neměli moc rádi. Tady jsme ale měli branné cvičení. To nás vyhnali nahoru na Chloumek a pak jsme museli zpět pěšky a museli jsme plnit nějaké úkoly, jako máte šestiboj. My jsme to neměli moc rádi, alespoň já ne.

Tady jsme ve svazácké košili. Je 1. máj. Ta hubená holka, co tam skáče panáka, to jsem já. Hráli jsme panáka, než jsme šli na průvod. Ve svazáckých košilích jsme museli i maturovat.

Tak tohle je čtoucí Jan Palach. Takhle byl vždycky, takhle si ho pamatuji. Podepřenou hlavu a jakoukoli knížku. Vždycky takhle seděl o přestávce, málokdy se bavil.

94

Na chmelové brigádě (foto: Eugen Novotný)

Na lyžařském výcviku (foto: Eugen Novotný)

Na Brněnském strojírenském veletrhu (foto: Eugen Novotný)

95

Jan Palach v sokolském kroji (archiv rodiny Palachovy)

Jan (vlevo) na brigádě v Sovětském svazu (archiv rodiny Palachovy)

96

Jan u Jiřího Palacha v Kamenickém Šenově (archiv rodiny Palachovy)

Mělnický a pražský 21. srpen 1968

V srpnu 1968, Mělník (foto: Karel Lojka)

V srpnu 1968, Praha (foto: Karel Lojka)

V srpnu 1968, Praha (foto: Karel Lojka)

V srpnu 1968, Praha (foto: Karel Lojka)

97

Ukázky z tisku

Svobodné slovo, 20 . ledna 1969

Zprávy, 31 . srpna 1968

Práce, 17 . ledna 1969

98

Listy - týdeník svazu čs . spisovatelů, 23 . ledna 1969

Studentské listy, leden 1969

Akademický časopis UK, 5. března 1969

Studentské listy, leden 1969

Akademický časopis UK, 5. března 1969

99

Poděkování Libuše Palachové za projevenou soustrast

100

Václavské náměstí, fontána před Národním muzeem, leden 1969 (foto: Ivo Loos)

Václavské náměstí, leden 1969 (foto: Ivo Loos)

Z pohřbu Jana Palacha, Praha, 25. 1. 1969 (foto: Jiří Všetečka, archiv rodiny Palachovy)

101

Pohřeb Jana Palacha, Praha, 25. 1. 1969 (archiv rodiny Palachovy)

Leden 1989

102

Pohřeb Jana Palacha, Praha, 25. 1. 1969 (archiv rodiny Palachovy)

Z DÍLA OLBRAMA ZOUBKA Rozhovor s Polanou Bregantovou, dcerou Olbrama Zoubka, 11. září 2018 osobní setkání, Praha, ateliér Olbrama Zoubka, Salmovská ulice Otázky připravil a rozhovor vedl Vojtěch Deliš. VD: Váš otec se rozhodl hned po činu, že vytvoří posmrtnou masku Jana Palacha? Začalo mu to nějak vrtat hlavou už tehdy? PB: Určitě. Otec popisuje v rozhovorech, že to byl zásadní zlom v jeho životě a že si říkal, co vlastně může pro Jana Palacha udělat. Napadlo ho, že pro něho může vykonat službu, kterou nemůže udělat každý, protože by to prostě technicky nezvládl, a to sejmout Janovi posmrtnou masku. Je důležité zmínit, že ta maska není sochařské dílo, a to je důvod, proč ji otec sám nikdy nevystavil. Je to prostě posmrtná maska, ne artefakt. Tatínek za svého života tu masku půjčoval na různé akce, např. doktoru Halíkovi do kostela, ale já od té doby, co jsem tady v ateliéru pánem, to odmítám. Maska už neopustí místo, na kterém visela v průběhu celé normalizace.

Nebudeme riskovat, že se s ní něco stane. Není to artefakt, nemá se vystavovat. Je to služba člověku. VD: Myslíte si, že by na sejmutí masky mohla mít vliv vaše účast na demonstraci 19. ledna? PB: Myslím si, že ne. Otec musel být rozhodnutý již od odpoledne, kdy zpráva o Janově smrti přišla mezi lidi. Tam už to rozhodnutí určitě padlo. Se mnou to souvislost nemělo. VD: Podporovali vás vaši rodiče v této „politické aktivitě“? PB: To určitě. O všem se mluvilo, doma se to hodně prožívalo. VD: Měl ten čin nějaký dozvuk dále třeba ve škole či v rodině? PB: Já jsem nastoupila na gymnázium Sladkovského v září ‘69 a měli jsme v prváku učitelku na angličtinu, paní profesorku Renatu Žákovou, byla to naše třídní. Ta nám dala za úkol, ještě než jsme se začali učit, napsat, co každý z nás v životě považuje za důležité. Dostali jsme papír A4 a psali jsme. Já určitě vím, že jsem tehdy psala právě o Palachově činu. Ale jak normalizace pokračovala, tak někdy před maturitou mi paní profesorka řekla, že můj „esej“ (dá-li se to tak říct) zničila, abych z toho neměla problémy. VD: Dokázala byste nám nějak přiblížit vaše pocity z pohřbu? 103

PB: Ten pohřeb těžko mohu popsat, neboť jsem stála někde v tom kroutícím se davu. Takže ten pohřeb znám spíš z filmu od Miloty [Jan 69] než ze své účasti. Na Staromáku se táhnul „had“ a tam jsem někde stála jako nějaká tečka... Víc si nepamatuji. Určitě jsem nedošla do Karolina. VD: Ostatní pamětníci nám popisovali „ticho“, i když tam byla obrovská masa lidí. PB: Ano, to je pravda. A to je právě důvod, proč se jeden z dokumentů o Palachově pohřbu jmenuje Ticho. Ono to ticho tam totiž skutečně bylo. Ale obrovské ticho bylo již na demonstraci 19. ledna. Byl to pro všechny opravdu velký zásah. Nikomu se nechtělo nic provolávat, skandovat. Ticho bylo všudypřítomné. Částečně to dělal také měsíc leden. Když přijde ten ponurý, šedivý, zamlžený leden, vždy si na to vzpomenu. To ticho bylo příznačné. VD: Vracela jste se ještě někdy potom s rodiči k tomu tématu Palach? PB: To s námi žilo pořád. Otec chodil na výslechy – a to se doma prožívalo. VD: Jak jste to vnímali? PB: Báli jsme se samozřejmě. A věděli jsme, že posmrtná maska byla zabavená, ale po velkých urgencích ji přece jen otci vrátili. Výslechy jsou zaznamenány v knize Petra Blažka. Otec se bál, ale tolik si na něho nedovolili. I ti policajti měli asi před Palachem určitý ostych. Jinak jsme to prožívali kontinuálně už proto, že jsme vždy v lednu na výročí jezdili do Všetat. Nejprve na všetatský hřbitov s kytkou, pak na Mělník do restaurace v zámku nad soutokem na oběd. To jsme dodržovali. Nevynechali jsme snad ani jediný rok. A dokud žila paní Palachová, což bylo do roku 1980, tak s ní byl táta hodně v kontaktu. Jezdil za ní do Všetat, vozil ji k doktorům. Nebylo to vůbec lehké. 104

VD: Vy jste se s paní Palachovou někdy osobně setkala? PB: Já jsem se s ní také setkala. Určitě jsem se s ní setkala, ale teď už si přesně nevzpomínám, kdy to bylo. Je to pro mne už dost legendární záležitost. Když o tom přemýšlím, nemůžu vlastně bohužel říct, že bych měla na setkání s paní Palachovou nějakou konkrétní vzpomínku. Takže kdo ví, zda jsem se s ní vůbec setkala, protože vzpomínky na tetu byly zprostředkované hlavně otcem. Jeho vyprávěním a tím, jak ji vozil do Prahy na psychiatrii. Protože oni ji skutečně zničili. Je třeba říct, že ji nezničila smrt syna, poněvadž s tím by se byla asi nakonec vyrovnala, ale zničili ji estébáci, kteří ji stále pronásledovali. O tom jsem přesvědčena. Otec s ní chodil po úřadech, když se jednalo o odstranění náhrobku z Olšan. Jednali s nimi příšerně. O tom, že jsme příbuzní, jsme se dozvěděli až po činu Jana Palacha. VD: Osud maminky Jana Palacha je zobrazen v minisérii Hořící keř. PB: To je velmi realistické. Vše konzultovali s pamětníky a je pravda, že estébácké auto před domem ve Všetatech skutečně pořád stálo, a na tetu Libuši to mělo negativní dopad. Její důvěra v lidi, i blízké, byla otřesena. To se týkalo bohužel i táty. My jsme měli auto, žigulíka, v něm se teplota nastavovala takovými páčkami. Když otec jednou v zimě vezl tetu do Prahy a řekl jí, že zapne topení, a pak pohnul těmi páčkami, tak ona zmlkla, neboť si myslela, že zapnul nahrávací zařízení. Byla na tom už tak špatně, že ani otci nevěřila. Otce to moc trápilo. VD: Jaká byla u vás doma atmosféra 16. a 19. ledna? PB: Na 16. si dnes už úplně nepamatuji, ale na 19. si vzpomínám. Doma se nemluvilo hlasitě. Mluvilo se polohlasem. A jak se otec připravoval na tu „misi“ na popáleniny, tak se velmi koncentroval, aby měl s sebou opravdu všechno. Musel do ateliéru, ale část věcí si bral z bytu – třeba indulonu na natření Janova obličeje. Šel s maminkou do koupelny a tam se radili, co si vezme ze skříňky, a vzal si indulonu. To je detail, který mi utkvěl v paměti. Pak táta

musel ještě do ateliéru pro další věci. Měl aktovku, aby to nebylo nápadné. V ní měl fanku, sádru, lžíci na rozmíchání, prostě všechno, co bylo zapotřebí. To, jak je snímání posmrtné masky udělané v Hořícím keři, je velice věrné. My se trochu báli, aby to nebylo trapné, když někdo předvádí snímání masky, ale lidi ze štábu tady byli za otcem, když se film připravoval, a získali o tom velice dobré povědomí. Takže to, co tam provádí herec, který hraje otce, je velmi pěkné a profesionální. Snímání masky se trénovalo, jak jsem se dozvěděla později od otcova asistenta Jakuba Grece, tady v ateliéru. Herec, který hrál mrtvého Jana Palacha, si lehl a Jakub mu snímal masku, aby všichni viděli, jak se to dělá. Táta se na to díval, byl už moc starý na to, aby masku snímal sám. S filmem Hořící keř jsme byli spokojení. Nový film o Palachovi jsme ještě neviděli, ale máme dobré reference. Těšíme se, až ho uvidíme. K Robertu Sedláčkovi mám důvěru. VD: Co pro vás Jan Palach znamená? PB: Totální morální imperativ. Morální výzvu, která je nenaplnitelná. Jakákoli relativizace Janova činu se u nás doma nepřipouštěla. VD: Myslíte si, že jste byla schopná v té době ten čin pochopit? PB: Ne. To člověku dochází až mnohem později. A otázka zní, jestli mu to vůbec došlo. My jsme to vnímali jako něco, co se dotýká našeho otce. Sejmul masku. Byli jsme na Václaváku, když byla maska vystavena na rampě Národního muzea. Maminka [Eva Kmentová] v těch dnech kreslila plakáty.

Když jsem si četla své deníky z té doby, vlasy mi vstávaly na hlavě hrůzou. Člověk byl úplně sebestředný. Klíčový moment byl dostat se na gymnázium. Palachovským tématem prolíná, jestli byla písemka z chemie, co budu mít na vysvědčení. Tomu se musím dneska smát. Je to tragikomické, ale tak to prostě bylo. VD: Nezapomněli lidé na Jana Palacha? PB: Já vlastně nevím. Vůbec nemám tušení, a proto mě těší, že to zrovna vás zajímá. VD: A jméno Jan Zajíc? PB: Jméno Jan Zajíc je téměř zapomenuté. To si otec uvědomoval jako velkou nespravedlnost po celý život. Otec Zajícovy podporoval dopisy, které jim řadu let na výročí psal. A i my jsme s jeho sourozenci v kontaktu. RŠ: Říkala jste, že jste každý rok na výročí Palachova upálení jezdili s otcem do Všetat. Máte v paměti i leden 89? PB: Do Všetat jsme v roce 89 jeli také. Ale tam jsme se vůbec přes závory nedostali. To už byl Palachův týden. Proto už od závor nás policajti odklonili, a tak jsme se tam nedostali. Bylo vidět, že policisté a tajní v civilu lítají po nádraží a zatýkají lidi, ale my jsme se toho vůbec nezúčastnili, protože nás poslali pryč. Táta jel do Všetat snad rok předtím, v roce 88, spolu se Sašou Vondrou a ještě s jedním člověkem jednat na národní výbor, aby vznikla třeba pamětní deska na Palachovic domě. Otec vzpomínal, že tam s nimi vyběhli moc ošklivě. Okamžitě je z té schůze prostě vyhodili. [...]

VD: A jak to vnímal Váš bratr [Jasan Zoubek]? PB: Bratr byl o dva roky mladší [ročník 1956] a ten rozdíl je v tomhle věku docela klíčový. Pamatuje si, jak s otcem chodili po Václaváku a plakáty s kresbami naší mámy lepili na polepené výkladní skříně. Jeden takový plakát byl na soklu pomníku svatého Václava. Je vidět v dokumentu Ticho, když vítr na chvíli zvedne vlajku.

Otec pak v 90. letech jezdíval do Všetat na lednové slavnosti, udělal desku na jejich dům. Tam má vzniknout památník. Možná s námi budou jednat o zápůjčce sochy Jan, nesprávně se říká zlatý Jan, který je nyní na výstavě v Plzni.26

105

RŠ: Váš otec říkal, že ještě než vzniklo toto dílo, některá jiná zničil. PB: To nebylo dílo, ale jednalo se o přípravné práce. V rodinných denících jsou záznamy, které se týkají geneze této sochy. Otec začal věc, nelíbila se mu, tak ji shodil, což znamená, že hlínu, z níž byla socha vytvořena, shodil do dřevěné bedny se sochařskou hlínou, která je stále v jeho ateliéru. Potom odjel na sympózium v Oggelshausenu v západním Německu. Tam udělal kamennou sochu, kterou nazval Kámen pro Jana. Vrátil se do Prahy, znovu sochu Jan naložil a opět shodil. Až současný Jan byl pro něj tou správnou verzí. Chodec, který se rozhodl. RŠ: V jednom z rozhovorů, patrně v roce 1990, váš otec uvádí, že náhrobek Jana Palacha považuje za nejlepší dílo svého života. Platilo to do konce života? PB: Myslím si, že to tak docela není. Otec si někdy protiřečil. Toto asi prohlásil pod dojmem revoluce. Náhrobek je ale určitě dobrý. Otce hrozně mrzelo, když ho estébáci dali na začátku normalizace roztavit (to je přesně popsáno v publikaci Petra Blažka). Jsme rádi, že se alespoň zachovaly fotografie Iva Loose ze dne, kdy se pomník ve slévárně nakládal a pak na Olšanech osazoval. RŠ: Z fotografií, které jste nám zaslala, mě zaujali Strážci. PB: Strážci. To jsou sochy, které jsou dnes v Litomyšli v otcově expozici ve sklepení litomyšlského zámku. Jedna má podobu Jana Palacha, druhá podobu Jana Zajíce. Strážci čeho – tak zní otázka. Morálky? Dobrých mravů? Statečnosti? Nevíme.

Z prohlídky ateliéru PB: Teď jsme v hlavní místnosti ateliéru, kde otec strpěl z velkých soch pouze Jana a ty dvě modré sochy – Vycházejícího a Zacházejícího. Další zde být nemohly, protože tady pracoval. Jsou tu i modely obou náhrobků – Palachova i Zajícova. Tady jsme v cíli vaší pouti, u masky Jana Palacha, kterou už nedovolím sundat a odvézt. Tady byla po celou dobu a za normalizace vedle ní visel sádrový model náhrobku Jana Palacha, který estébáci zničili. Podle tohoto modelu byl v roce 1990 pořízen nový bronzový odlitek Palachova náhrobku, který je na Olšanech dodnes.

Z deníku Olbrama Zoubka: Upálil se Jan Palach. U kašny u Musea. Celý národ

Podoba Jana Palacha je stejná jako u sochy Jan a na bronzovém náhrobku, kde se jasně objevuje Janova tvář. Na náhrobku, který byl dělán pro hrob Jana Zajíce, je tvář Jana Zajíce. Na Strážcích se podoba tváře opakuje. Jsou tam zpodobněni oba Janové.

ve smutku. S Vandou a Matějdou [přátelé rodičů

V soupise otcova díla je uvedeno, že sochy Strážců vznikly v roce 1971. To téma obou Janů tehdy v jeho díle stále rezonovalo.

Pohřeb v tichu. Polanka na manifestaci v den smrti.

106

Vanda a MUDr. Vladimír Matějíčkovi] jsem mu snímal posmrtnou masku. Byl ve smrti klidný a velký. Pod vlajkou a květinami. Pocta v Karolinu s mořem květin. Tichá fronta stočená na Staroměstském náměstí.

Zlatý Jan (archiv Olbrama Zoubka)

Model náhrobku Jana Palacha v ateliéru Olbrama Zoubka, 1970 (archiv Olbrama Zoubka)

Posmrtná maska Jana Palacha v ateliéru Olbrama Zoubka, 11. 9. 2018 (foto: Jiří Špaček ml.)

107

Z deníku Olbrama Zoubka: Geneze vzniku sochy Jan Leden 1969 Maska Jana Palacha . Ještě než zemřel, jsem ho udělal jako pochodeň a zase shodil – po snímání masky . Duben 1969 Dozvěděl jsem se přes Jindřišku [Jindřišku Jindřichovou, sestřenici tátova otce], že jsme příbuzní s rodinou Palachových . Podivná souvislost . Květen 1969 Jan Palach – JAN – postupně se mi mění z tragického trpitele na vyrovnaného vítěze . Opět kupodivu s antickou atmosférou . Začal jsem ho hned po jeho činu . Úplně jinak, jako dramatickou pochodeň . Pak jsem ho shodil a začal znovu, klidného, rozpaženého . Shodil v srpnu . Červenec 1969 Jan znovu, spíš jako chodec, který se rozhodl . Září 1969 V rychlosti se zlatí Jan a na 2 . pražském salonu dostává 1 . cenu . Za čtyři dny odstraněn na befél z ÚV, právě v den zasedání ÚV, kdy se odstavuje Dubček, Smrkovský a další . Neveselo .

Jan na 2 . pražském salónu v domě U Hybernů v Praze, 1969 (archiv Olbrama Zoubka)

108

Manželé Palachovi a Olbram Zoubek (archiv rodiny Palachovy)

Posmrtná maska Jana Palacha – detail (foto: Jiří Špaček ml .)

Příprava náhrobku Jana Palacha na transport, 29. 6. 1970 (foto: Ivo Loos)

Náhrobek Jana Palacha na pražském olšanském hřbitově, 29. 6. 1970 (foto: Ivo Loos)

Náhrobek pro Jana Palacha, 1970, odlitek, bronz, 270 x 119 x 25 cm. Osazeno na Olšanských hřbitovech v Praze 29. 6. 1970. Odstraněno 18. 7. 1970, v prosinci 1970 rozlito Státní bezpečností v podniku ZUKOV Praha. Roku 1990 opět odlito podle původního sádrového modelu a 10. 10. 1990 znovu osazeno.ZUKOV Praha. Roku 1990 opět odlito podle původního sádrového modelu a 10. 10. 1990 znovu osazeno.

Náhrobek Jana Palacha v ateliéru Olbrama Zoubka, 29. 6. 1970 (foto: Ivo Loos)

Strážci, 1971 První strážce (Jan Palach), 1971, odlitek, olovo, výška 221 cm Druhý strážce (Jan Zajíc), 1971, odlitek, olovo, výška 223 cm (archiv Olbrama Zoubka)

109

1

LEDERER, Jiří. Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Praha: Novinář, 1990. Publikace byla zařazena též do: BLAŽEK, Petr, Patrik EICHLER a Jakub JAREŠ. Jan Palach ’69. Praha: USTR, FF UK, Togga, 2009. ISBN 978-80-87211-04-5, s. 226–345.

2

BRTKOVÁ, Gabriela a Hana KUČMAŠOVÁ. Jan Palach – jak ho vidí ostatní. Mělník, 2005. SOČ. Gymnázium Jana Palacha Mělník. Vedoucí práce PhDr. Ilona Němcová.

3

LEDERER, Jiří. Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Praha: Novinář, 1990, s. 13–17.

4

Tato informace pochází z výzkumu Petra Blažka.

5

LEDERER, Jiří. Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Praha: Novinář, 1990, s. 19–24.

6

Zdena Klásková se narodila 13. listopadu 1938. Po studiu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, obor chemie a biologie, vyučovala na Střední všeobecně vzdělávací škole, dnešním Gymnáziu Jana Palacha Mělník. V letech 1963–1966 byla třídní profesorkou Jana Palacha. Zemřela 30. ledna 2004.

In: BRTKOVÁ, Gabriela a Hana KUČMAŠOVÁ. Jan Palach – jak ho vidí ostatní. Mělník, 2005, s. 14–16. SOČ. Gymnázium Jana Palacha Mělník. Vedoucí práce PhDr. Ilona Němcová. 7

Antonín Vrba se narodil 27. srpna 1924 na Mělníku. Po studiu reálného gymnázia na Mělníku byl v roce 1943 totálně nasazen ve zbrojním průmyslu. V letech 1945–1949 absolvoval studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, obor: filosofie, psychologie, dějepis. Vojenskou službu vykonal ve vojenských táborech nucených prací – PTP. Na Střední všeobecně vzdělávací škole na Mělníku působil od roku 1963 do roku 1990, vyučoval dějepis, občanskou výchovu a latinu. Zde také v letech 1963–1966 vyučoval Jana Palacha (dějepis a občanskou výchovu). V roce 1990 se stal spoluzakladatelem okresní organizace Českého svazu PTP-VTNP a od roku 1993 vykonával funkci předsedy okresní organizace Českého svazu PTP-VTNP a člena oblastní rady Svazu. V letech 1989–1990 byl spoluzakladatelem a mluvčím Občanského fóra na Mělnicku. Zemřel 19. února 2007.

In: BRTKOVÁ, Gabriela a Hana KUČMAŠOVÁ. Jan Palach – jak ho vidí ostatní. Mělník, 2005, s. 12–13. SOČ. Gymnázium Jana Palacha Mělník. Vedoucí práce PhDr. Ilona Němcová. 8

Jana Machová se narodila 11. června 1936. Absolvovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. 1. září roku 1958 nastoupila na umístěnku na 2. stupeň jedenáctileté střední školy na Mělníku. V roce 1963 přestoupila na střední všeobecně vzdělávací školu. Po reorganizaci školství vzniklo roku 1968 gymnázium, kde Jana Machová vyučovala český jazyk, dějepis a také občanskou výchovu. Mezi její studenty patřil i Jan Palach. Od roku 1993 sice byla v důchodu, ale pracovala jako kustod na Pražském hradě.

In: BRTKOVÁ, Gabriela a Hana KUČMAŠOVÁ. Jan Palach – jak ho vidí ostatní. Mělník, 2005, s. 17–20. SOČ. Gymnázium Jana Palacha Mělník. Vedoucí práce PhDr. Ilona Němcová. 9

Uvedené informace jsou dokladem, že k obsahu uvedených rozhovorů je potřeba přistupovat kriticky, např. Jiří Palach absolvoval mělnické gymnázium a tři roky studoval medicínu. O Janově záměru studovat medicínu sice hovoří vyučující Jana Machová a Zdena Čapková, avšak nikde jinde není zmiňován, neví o něm ani bratr Jiří.

10

Kroniky školy jsou uloženy ve SOA Praha – SOkA Praha.

11

Tučně jsou vyznačeni profesoři, kteří Jana Palacha v uvedeném školním roce vyučovali.

110

12

TOS – továrna obráběcích strojů, dnes Erwin Junker Grinding Technology, a. s.

13

Správně Pavel Alexejevič Kaniščev, major, velitel výsadku hloubkového průzkumu 4. ukrajinského frontu č. 2040, pozdější brigády Národní mstitel, operující na Mělnicku.

14

Členy Československého svazu mládeže (ČSM) byli všichni studenti Janovy třídy, což dokládá záznam v třídním výkazu.

15

VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce (7. 11. 1917), která znamenala převzetí moci v Rusku bolševiky vedenými V. I. Leninem.

16

Otakar Jaroš nebyl mělnickým rodákem, ale lounským (1912). Na Mělník se rodina přestěhovala roku 1913. Zde chodil do školy a následně do gymnázia, které nedokončil. Byl skautem, členem mělnického Sokola, veslařského klubu Mělník.

17

ZTŠ – zemědělskotechnická škola, dnes Střední zahradnická akademie Mělník.

18

OŠK SKNV – Odbor školství a kultury Středočeského krajského národního výboru.

19

Termíny v kronice nejsou uvedené.

20

ČSSR – Československá socialistická republika.

21

MŠ – Ministerstvo školství.

22

POV KSČ – Předsednictvo okresního výboru Komunistické strany Československa.

23

ZV ROH OÚNZ – Závodní výbor Revolučního odborového hnutí Okresního ústavu národního zdraví.

24

Správné datum narození je 11. 8. 1948.

25

Jan Palach ve skutečnosti nastoupil do 1. ročníku FF UK, protože v německém jazyce, který zde byl požadován, byl začátečníkem (dle sdělení Jiřího Palacha).

26

Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a výtvarné umění v Československu. Západočeská galerie v Plzni, 20. 6. 2018 – 16. 9. 2018.

111

SETKÁNÍ S FILMY A JEJICH TVŮRCI Film Tryzna Dokumentární / Krátkometrážní Československo, 1969, 23 min. Režie: Vlado Kubenko, Peter Mihálik, Dušan Trančík Kamera: Alojz Hanúsek, Peter Záchenský, Jozef Müller

Rozhovor s Dušanem Trančíkem, režisérem filmu Tryzna, 26. srpna 2018 korespondenční setkání Otázky připravil Vojtěch Deliš. Doc. Dušan Trančík, ArtD. (*26. 11. 1946, Bratislava) je slovenský režisér 12 hraných a asi 50 dokumentárních filmů, dnes člen Ateliéru filmové a televizní režie Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Jedním z jeho filmů roku 1969 je dokument Tryzna. Vytvořil jej spolu s režiséry Vladem Kubenkou a Peterem Mihálikem. Zachytili atmosféru ve dnech 21.–25. ledna 1969 v Praze a Bratislavě, tedy náladu po činu Jana Palacha, jenž je nahlížen i řadou osobností z oblasti kultury (Václav Havel, Vladimír Škutina, Rudolf Hrušínský). Film se stal trezorovým. Jak jste se k natáčení filmu Tryzna dostal? Byl jsem tehdy ve čtvrtém ročníku FAMU, která sídlí na Smetanově nábřeží, což je necelého půl kilometru od Filozofické fakulty UK na náměstí Krasnoarmějců, dnes Jana Palacha. Stávkovali jsme dnem i nocí na fakultě. Bylo to velice hektické období, okupace a následně první oběť – Jan Palach – vzbuzovaly ve všech silné emoce. Bylo to chvíli předtím, než se upálila druhá oběť, Jan Zajíc. Beznaděj a smutek. Odjel jsem do Bratislavy, kde jsem měl po škole nastoupit do Studia krátkých filmů a měl jsem tam přátele. Když jsem přijel plný pražských dojmů do relativně poklidnějšího slovenského města, vzbudil můj nápad zvláštní reakce. Jednoznačně byli pro realizaci filmu ti, co jsou spolu se mnou podepsáni na titulcích: Vladimír Kubenko a Peter Mihálik, pak ještě hlavní dramaturg studia, ale postupně se z porady vytráceli režiséři, kteří si nechtěli pálit prsty, éra konformismu začala. Tedy jak jsem se k filmu dostal? Nedá se říct, že jsem se „dostal“, já jsem ten film natočit chtěl a setkal jsem se se vstřícností u důležitých lidí, kteří při mně stáli. Bohužel už nikdo z nich nežije. Natáčení probíhalo v několika městech. Kde jste natáčel vy? Já jsem se vrátil s dvěma kameramany do Prahy. Točil jste některý z rozhovorů? Točil jsem rozhovor s mladým dramatikem, později disidentem Václavem Havlem, dále s Rudolfem Hrušínským a Vladimírem Škutinou. Následně jsem také natočil projev prezidenta republiky Svobody. Z celého projevu jsem vybral místo, které se mi 112

zdálo nejpřiléhavější a nejlépe charakterizující tehdejší náladu. Prezident říká: „Sám jsem se už naskákal přes vysoké hory a vím, že často nejkratší cesta je cestou do propasti.” Pak prosil, aby se mladí neupalovali. Zdálo se, že ten starý muž – voják od Dukly měl namále, aby se nerozplakal. Jak jste se dostali k lidem, jako byl např. Rudolf Hrušínský nebo Václav Havel? Šel jsem do divadla, řekl jsem, co chci, a oba byli ochotní mluvit, tak jsem to natočil. Jak jste se tehdy díval na Palachův čin vy? Jak se na něj díváte dnes? Byla to oběť… zoufalá a nesmírně statečná oběť. Na druhé straně jako kdyby ten čin říkal: „Jakou máš odvahu ty postavit se zvůli a násilí?“ Jak to viděli ostatní autoři filmu? Nevím, už nežijí. Všechny to zasáhlo a pak natáčeli v Brně a v Bratislavě. Máte nějaké fotografie z té doby? Ne, žádné fotografie nemám, protože jsem natáčel kamerou a nebyl nikdo, kdo by nás zachytil, kromě estébáků. Taková fotografie snad u nich existuje. Jaká byla atmosféra? Jak jste tuto atmosféru vnímal? Na fakultu k nám chodili nejrůznější lidi na diskusi. Například já jsem měl za úkol sehnat filozofa Ivana Svitáka, a taky jsem ho sehnal, někdo jiný přitáhl Karla Kryla, sedl si na lavici s kytarou a zpíval. Tehdy ještě vůbec nebyl tak známý. Ale objevil se také Zdeněk Fierlinger, komunistický pohlavár, nikdo ho nezval, ale on se vnutil a my jsme se s ním hádali. Měl jste z natočení filmu nějaké problémy? Stojí vůbec za to, povídat si o „problémech“, které mne stihly začátkem normalizace? Myslím vedle oběti, jakou přinesl Jan Palach. Tehdy jsem se neohlížel na to, jestli udělám nějakou uměleckou kariéru, chtěl jsem pryč, uvažoval jsem o emigraci, ale nakonec jsem k tomu neměl dostatek síly. Nedokázal jsem odejít, ale to je již jiná kapitola. Jednalo se o zakázaný film? Ten film hráli jednou na mezinárodním filmovém festivalu v Mannheimu na podzim roku 1969. Když jsme se vrátili domů, nastaly prověrky a s nimi putovalo do trezoru mnoho jiných dokumentů. Já jsem měl v trezoru 20 let dva filmy a v kádrovém materiálu jsem měl poznámku, že negativní vlivy jsem si přinesl z pražské FAMU. Film Tryzna si promítali komunisté jako exemplární případ zrady. Myslíte si (s odstupem času), že Palachův čin byl nějakým způsobem úspěšný či důležitý? Tak to je osudová otázka. Národní dějiny obyčejně zachraňují jednotlivci a Jan Palach byl hrdina. Částečně omluvil naši zbabělost. Nezapomněli lidé na Palacha? To byste mi mohli říct vy, mladí, nepopsaní lidé. Nemyslím teď na tetování, ale nepopsaní duševně. 113

Popište Jana Palacha jedním slovem. Hrdina. Co si myslíte o současné filmové tvorbě zabývající se tématem Jan Palach (série Hořící Keř a film Jan Palach)? Jsou to důležité filmy. Jsem strašně rád, že se natočily a že nenudí. Aspoň si myslím, že je mladá generace vezme. Co je podle vás poselstvím vašeho filmu? Zachytit události tak, jak šly, odmítání agrese a okupace… Já ale o žádném „poselství“ neuvažoval. Co byste poradil mladším generacím? Co by si mladí z Jana Palacha měli vzít? Na tuto otázku vám nedám odpověď, nemá smysl nikomu z mladší generace něco radit. Historická zkušenost je v podstatě nepřenositelná. Ale jestli mám něco poradit, pak jen to, aby velice pečlivě, bedlivě přijímali informace, aby přemýšleli a nedali se přes falešná média napálit, aby si přečetli Canettiho „Masa a moc“ nebo Hermanna Brocha „Teorie masového šílenství“ nebo Zygara „Všichni muži Kremlu” etc.

Film Hořící keř (TV film) Drama / Životopisný Česko / Polsko, 2013, 2x109 min (Alternativní: 206 min, Televizní verze: 84+72+78 min) Režie: Agnieszka Holland Scénář: Štěpán Hulík Kamera: Martin Štrba, Rafal Paradowski Hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Karel Mařík Hrají: Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský, Ivana Uhlířová, Jan Budař, Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Martin Huba, David Novotný, Alois Švehlík, …1

Rozhovor se Štěpánem Hulíkem, scénáristou filmu Hořící keř, 19. září 2018 osobní setkání, Praha, kavárna Slávia ŠH Štěpán Hulík VD Vojtěch Deliš JS Jan Sklenář VN Vit Novotný VD: Jak jste se vlastně dostal k historickým filmům? ŠH: Někteří scénáristi pracují primárně s vlastní fantazií, s tím, že jsou schopní si vymyslet, vybájit vlastní světy, vesmíry, mají 114

fakt velkou představivost, což já nemám. Já jsem realista, a abych mohl psát, potřebuji kolem sebe něco, co už existuje a od čeho se můžu odpíchnout. Vždy, když něco píšu, tak je někde na začátku nějaká skutečná historka, skutečná postava, něco, co si prostě můžu vzít a dál rozvíjet. Moje představivost se rozběhne teprve po tomto prvotním impulsu. Historické filmy tomuhle přístupu výborně vyhovují. Někde se něco stalo a mě vzrušuje si tu historii vzít, objevit v ní podstatu a tu se pokusit divákům sdělit tak, abych je překvapil a emocionálně zasáhl. Vím, že se Jan Palach upálil, film o něm proto musí jít za tuhle informaci. Jako scenárista musím objevit nečekaný úhel pohledu, jehož prostřednictvím ten Z natáčení Hořícího keře: scénárista Štěpán Hulík (vpravo), herečka Táňa zdánlivě známý příběh otevřu divákům jinak. O to Pauhofová (JUDr. Dagmar Burešová) a herec Jan Budař (MUDr. Radim Bureš) (archiv Štěpána Hulíka) se snažím, i když někdy neúspěšně. Např. dlouho – jako jistě řadu dalších lidí – mě fascinuje osobnost Václava Havla. Rád bych o něm udělal film. Přečetl jsem všechny možné knížky, co o něm byly napsány, povídal jsem si s mnoha lidmi, kteří ho znali, ale nenašel jsem tu jednu historku, jednu událost, která by mi umožnila zachytit „princip Havel“, vykreslit to podstatné na něm tak, aby to nebylo jen to, co všichni čekáme – že to byl ten chytrý, odvážný pán s odpustitelnými osobními slabostmi, který to měl za totáče těžké, ale nakonec zvítězil nad zlými komunisty a stal se prezidentem. Takové pohádky asi nemá smysl vyprávět, že? VD: Jak jste se dostal k Janu Palachovi? Ta postava pro vás byla zajímavá, nebo… ŠH: Občas si čtu e-maily, které jsem si v minulosti vyměnil s někým mně blízkým. Mám několik e-mailových adres, jednu z nich už asi patnáct let. Je to docela zajímavé, podívat se, co člověk psal před patnácti lety. Někdy skutečně nevěříte, že tohle jste byl vy. Že jste takhle přemýšlel, tohle říkal, tomuhle věřil... Takto jsem se jednou vracel ke korespondenci s mojí pětaosmdesátiletou dramaturgyní paní Pittermannovou, chtěli jsme totiž vědět, jak dlouho se známe. Našel jsem e-mail starý jedenáct let, v němž jsem psal, že zrovna sedím na Barrandově v archivu a procházím si staré noviny, v nichž jsem narazil na drobnou historku. Týkala se toho, že před barrandovským filmovým studiem vyvěsili v den úmrtí Jana Palacha 19. ledna 1969 černé prapory na znamení smutku. Nějaký uvědomělý soudruh tam přišel a prapory nechal stáhnout dolů. Mezi ním a jinými zaměstnanci studia, kteří tam ty prapory naopak chtěli, vypukla téměř rvačka. Přes tuto drobnou historku jsem si uvědomil, jak byla v té době už společnost rozdělená, jak už v ní běžel proces, který se naplno projevil o pár měsíců později. Začal jsem se o Jana Palacha, o kterém jsem do té doby věděl jen to základní, víc zajímat. Uvědomil jsem si, že jeho příběh nabízí základ pro silný film. Mladý dvacetiletý kluk se rozhodne upálit, aby svoje spoluobčany vyburcoval z letargie. To se vás musí dotknout. Mně tehdy bylo třiadvacet, měl jsem k Janovi blízko i přes svůj věk. Přesto jsem cítil, jak mi neustále uniká, jeho čin na mě působil a působí jako taková věčná záhada, tajemství, které nejde rozklíčovat. Přesto anebo právě proto mě ale hrozně vzrušovalo okolnosti Janova činu prozkoumávat. Časem jsem ale získal pocit, že ten příběh se nedá vyprávět přes Jana Palacha, protože se mu nedokážu podívat do hlavy. Uvědomil jsem si, že je nemístné snažit se ho interpretovat. Zdá se mi, že na to nemám právo, že jeho osobní příběh a pohnutky by měly zůstat tajemstvím. 115

JS: Takže to je vlastně ten důvod, proč se Hořící keř odehrává až po Palachově činu? ŠH: Je to jeden z několika důležitých důvodů. Tím dalším je, že mi došlo, že hrozně zajímavá je i skutečnost, jak se s Palachovým činem dokázal, nebo spíše nedokázal vyrovnat národ. Najednou to byl ještě mnohem víc příběh o celé naší společnosti, o naší společnosti tenkrát i teď. A pak jsem začal objevovat nesmírně silné detaily, které Janův čin doprovázely. Když jsem se setkal s Palachovým bratrem Jiřím a on mi vyprávěl např. podrobnosti toho, jak se s maminkou dozvídali o tom, co se stalo, to bych si jako scénárista prostě nevymyslel. Jiří jde na nádraží telefonovat a tam z nádražního rozhlasu náhodou slyší, že se v Praze upálil dvacetiletý student. Najednou se mu to spojí a uvědomí si, že je to jeho brácha. Jede do Prahy do nemocnice, kde Jan leží, a tam se od doktorky dozví, že to neřekli jejich mamince, protože si mysleli, že rodiče už nežijí. To už ale zpráva běží rozhlasem, novinami, takže on musí rychle zpátky za maminkou, aby jí to sdělil. To, jak je tento okamžik v Hořícím keři ukázán, tak se to opravdu stalo. Pamatuji se, že když jsem dával číst scénář kamarádovi, který tehdy pracoval v jedné z našich televizí jako dramaturg, řekl mi: „Hele, tohle musíš vyškrtnout, protože tomu nikdo nebude věřit. To je tak strašná náhoda, že jako maminka neví, brácha za ní jede, těsně se minou a ona se to pak dozví ve vlaku.“ Namítal jsem, že se to skutečně takto stalo. On říká: „No, to nevadí, působí to neuvěřitelně, musíš to vyškrtnout.“ Poslechl jsem ho a pak jsem novou verzi scénáře přinesl Agnieszce, naší paní režisérce. Přečetla si ji a hned se ptala: „Kde jsou ty scény, jak Jiří jede za mámou?“ Odvětil jsem, že jsem je vyškrtnul, protože působily nevěrohodně. Agnieszka vyletěla jak čertík z krabičky: „Ty jseš úplně blbej, todle je na tom přece to nejsilnější! Proto je většina televizních věcí tak pitomá, protože ti blbí televizní dramaturgové z nich vždycky vyškrtají všecko, co je na hraně! Ale to je přece vždycky to nejzajímavější!“ Agnieszka měla pravdu. Snažíme se srovnat život, aby byl „uvěřitelný“ a výsledkem jsou jalové, předvídatelné a rádoby realistické příběhy, které nikoho opravdu nezasáhnou. Zapomínáme, že reálný život je často mnohem zajímavější a překvapivější než cokoli, co by si nějaký scénárista dokázal vymyslet. Poctivě jsem ty scény vepsal zpátky a zaplať pánbůh za to, protože jsou to ty nejsilnější okamžiky, které tam nakonec máme. VN: Postava, která byla obsazená Ivanem Trojanem, takový hodný esenbák, ten je vymyšlený? ŠH: Ten je takovým kompilátem několika policajtů, kteří se kolem Palachova případu pohybovali, kteří ho vyšetřovali a kteří měli taky různé osudy. Petr Blažek, historik, který s námi spolupracoval a hlídal, abychom se příliš neodklonili od reality, mně přinesl štos dokumentů. Poctivě jsem je přelouskal a z postav několika policajtů jsem udělal jednoho, na kterém jsme se pokusili ukázat, jak se doba mění a jak se ve společnosti utahují šrouby. A snažili jsme se na něm ukázat taky základní morální dilemata, která v té době řešila řada lidí. Náš policajt nakonec v určitou chvíli, kdy už není ochotný dál snášet tlak svých nadřízených, emigruje. Je to pro něj cesta, jak si sám před sebou zachovat aspoň zbytky cti a důstojnosti. JS: V seriálu je zachycen spis pana Nového. Je pravda, že ten spis existoval? ŠH: Abych byl upřímný, tak já už nevím. Je to šest, sedm let, co jsem scénář psal. Upřímně přiznávám, že už nejsem schopný rozlišit, co jsou stoprocentně doložitelná fakta a co moje fantazie. Nejsem si jistý, zda existují přímo dokumenty potvrzující Nového spolupráci s KGB, lhal bych, kdybych tvrdil něco jiného. Rozhodně to ale není úplný výmysl, přinejmenším existují indicie, že se právě tohle stalo. Právě zmiňovaný historik Petr Blažek scénář četl a dával mi k němu připomínky, a když jsem někde šel moc přes čáru, tak říkal: „Hele, tohle už je moc, to nemůžem.“ Pokud ve filmu motiv Nového spolupráce s KGB zůstal, tak to znamená, že je to přinejmenším věc možná a pravděpodobná. JS: A odcizen byl taky? ŠH: Že byl spis odcizen, to už bude určitě moje scénáristická licence, aby se tam vneslo drama, aby Táňa Pauhofová coby advokátka Dagmar Burešová mohla se svým koncipientem pátrat. Berte to tak, že každý příběh, který vychází z reality, si tu 116

realitu musí víc nebo míň přizpůsobit. Náš život se málokdy odvíjí podle potřeb dramatu. Já myslím, že základ pro mě jako pro scénáristu je etický požadavek na mě sama: nesmím dělat z černého bílé a naopak, nesmím si realitu překrucovat. Některé věci ale mohu dotáhnout tak, aby byly zajímavější, nebo je časově přehodit, uspořádat a dát je jinak, aby prostě vznikl dramaticky působivější příběh. Toto nejen můžu udělat, ale taky musím. Pro mě je základem udělat film, který vás bude bavit, protože teprve ve chvíli, kdy vás bude bavit, kdy budou vaše emoce zapojené – buď budete plakat, nebo se budete smát – teprve tehdy si začnete klást nějaké otázky, teprve pak to pronikne přes srdce do hlavy. Zdá se mi, že opačně ten princip moc nefunguje. Mně alespoň nebaví takové filmy, které jsou faktograficky úplně v pořádku, ale nevyvolají ve mně žádnou emoci. Já věřím tomu, jak to tvrdí v Hollywoodu, že film je v prvé řadě zábava – ten pojem však nevnímám pejorativně. Ta zábavnost není kopání se do zadku. Znamená to, že postavy jsou zajímavě napsané, že vás příběh překvapuje... Film musí být nejdřív zábavný a teprve potom mohou přijít další kroky. Ale na tento můj názor by se spousta kolegů určitě dívala jinak. VD: V současné době diváci nebo i kritici porovnávají vaši minisérii Hořící keř s filmem Jan Palach. Myslíte si, že to srovnávání nějakým způsobem je vůbec možné? ŠH: Říkáš to úplně správně. Já myslím, že ty dva filmy srovnávat nejdou. My vyprávíme jinou část Palachova příběhu a vyprávíme ho jiným způsobem… Já za sebe musím říct, že jsem fakt rád, že jiný pohled na Palacha vznikl, myslím si, že je to zase šance, jak Palachův odkaz připomenout veřejnosti, a to je důležité. To, co si o tom pohledu kolegů filmařů myslím já, důležité není. Z filmu Jan Palach jsem viděl půlhodinu a potvrdilo se mi mé rozhodnutí před šesti roky nevyprávět o Palachovi přímo přes něj. Zároveň ale plně respektuji, že se Robert Sedláček s paní Kantůrkovou rozhodli postavit svůj film takto. Četl jsem reakce lidí na internetu a je zjevné, že Sedláčkův film k řadě diváků promluvil. I v té půlhodině, co jsem viděl já, byly některé silné scény. I zdánlivě banální scény dostávají úplně nový význam, když víte, že na konci se ten kluk upálí. Najednou je tam podprahově přítomné napětí. Plácnu: může se bavit se svou maminkou o rajčatech, ale vy víte, že to je kluk, který za pár měsíců půjde a na Václaváku se upálí. Ta banální rozmluva o rajčatech dostává úplně jiný význam. Funguje to jako princip Titanic. Vy se díváte na Titanic. Díváte se na Leonarda DiCapria s Kate Winsletovou, je to jejich lovestory, ale vy víte, že za tři dny Titanic narazí na ledovec. Podprahově to na vás působí a vy si říkáte: „Ježišmarjá, nemarněte čas blbostma, za chvíli možná budete mrtví.“ A to funguje i ve filmu Jan Palach. Je to dramaticky funkční princip. VD: Jak jste se dostal k postavě právničky Burešové? ŠH: Na ni jsem narazil náhodou. Snažil jsem se v historických materiálech najít nějakou indicii, nějaký klíč, který by mi umožnil k Janu Palachovi proniknout. V Národní knihovně jsem procházel staré noviny. V Lidovkách jsem narazil na krátkou glosu Petrušky Šustrové z konce devadesátých let. Psala v ní, že proběhl neúspěšný pokus pohnat k zodpovědnosti soudkyni, která rozhodovala v roce 1969 soudní spor týkající se Jana Palacha. Já jsem se až v té chvíli teprve dozvěděl, že vůbec nějaký soudní proces na začátku normalizace probíhal, takže jsem si zpětně našel dobové noviny a tam se dozvěděl víc. Pak jsem telefonoval paní doktorce Burešové. Nechtěla se setkat osobně, nebyla na tom v té době již zdravotně dobře, ale byla ochotná si telefonovat. Dokázala si velice přesně vzpomenout na detaily z toho procesu, což bylo výborné. Pomohl mi i její manžel Radim. JS: Jak je vaše série známá v zahraničí? ŠH: Čas od času se dívám na IMDB, což je mezinárodní filmová databáze, kde filmy hodnotí lidi mimo Českou republiku. Tak tam má Palach přes tisíc hlasů, takže tisíc hlasujících. Netuším kolik lidí reálně mohlo ten film vidět, ale od kolegů z HBO vím, že se prodal asi do 55 zemí světa. Četl jsem zahraniční recenze a mám pocit, že film funguje i za našimi hranicemi. Lidé nepotřebují přesně znát dobový kontext, nepotřebují nic vědět o pražském jaru, o následné okupaci, o normalizaci. Napojí 117

se na lidskou rovinu příběhu. Pamatuji si okamžik ze světové premiéry na filmovém festivalu v nizozemském Rotterdamu. Seděli jsme s diváky v sále. Prvních asi patnáct minut lidé poposedávali, bylo cítit, že je příběh úplně nevtáhnul. A pak přišel okamžik, o němž jsem už mluvil. Scéna na nádraží, kdy se Jiří Palach dozvídá, že upálený student je jeho brácha. Na všech zahraničních projekcích, kterých jsem byl přítomný, byla reakce publika úplně stejná. V Londýně, v Americe nebo v Rotterdamu, všude bylo cítit, jak kinem projela taková energetická vlna a jak lidé v té chvíli na příběh naskočili. Najednou se totiž ten film, který byl do té chvíle trošku politický a bylo v něm hodně postav, změnil v osobní drama. Najednou se prostě mladý táta od rodiny dozvídá, že se jeho brácha upálil. To je okamžik, kdy to zkrátka všem sepne, protože to je něco, na co se každý z nás může napojit. Každý z nás má rodinu, každý z nás si dokáže představit, jak by vnímal, kdyby tohle byl jeho brácha. Když se toto u filmu povede, je úplně jedno, v jaké době se odehrává, v jaké zemi, jakým jazykem postavy mluví. V té chvíli se příběh, který ten film vypráví, stane univerzálně srozumitelným. VD: Když jste postavu Jana Palacha studoval, dokázal jste pochopit jeho čin? ŠH: Mám pocit, že dokázal. Pochopit jsem ho dokázal, ale pochopit prostředky, které Jan zvolil pro to, aby dosáhnul toho, čeho chtěl dosáhnout, to pro mě zůstává nepochopitelné. Domnívám se, že věřil, že neumře, že to bude vážné, že se zraní, ale že přežije. Nevěřím, že se ke svému činu odhodlával s tím, že se jedná o definitivní konec… Zároveň ale samozřejmě vím, že tohle je jen můj názor, pro který nemám žádné jednoznačné důkazy. Mám pocit, že je správně, že některé věci zůstávají záhadou a že nikdy nebudeme znát definitivní odpověď. Myslím, že Jan Palach do této kategorie patří. Téma se ke mně vrací. Ve Všetatech po pietním aktu v roce 2018 jsme se se ženou šli projít a potkali jsme starou paní, která tam venčila psa. Dali jsme se s ní do řeči a ona říkala, že si pamatuje paní Palachovou. Vzpomínala, že pracovala v 70. letech v kravíně, takže musela vstávat vždycky velmi brzo ráno. Jednou šla do práce, ještě byla tma a najednou na ulici stála paní Palachová v noční košili. Byla celá zmatená, ani nevěděla, kde vlastně je. To, co Jan udělal, a hlavně všechno to, co následovalo potom, ji zničilo. Mluvila o tom i paní doktorka Burešová. Vždy, když paní Palachová za ní přišla na návštěvu do advokátní poradny, jen mlčky gestikulovala, tahala ji na chodbu a až zde s ní chtěla mluvit. Říkala, že ji pořád odposlouchávají. Byla vlastně trošku paranoidní, i když ono se to reálně dělo, takže to paranoia nebyla. Estébáci ji takhle psychicky úplně zničili. Na tomhle se ukazuje pošlost toho režimu. Nestačí jim to, že ten člověk je mrtvý, ale ještě pronásledují jeho blízké až za hrob. Strašná byla Janova exhumace, převážení ostatků. Co je horšího než to, že ani ostatků mrtvého si nebyli schopní vážit, mít k nim nějakou základní pietu? Proto tedy, když někdo obhajuje komunismus, dobu před listopadem ‘89, s tím, že lidi měli práci, nikdo je nemohl vyhodit ze zaměstnání, všichni měli bydlení (což mimochodem nebyla pravda, jak mně potvrzuje zkušenost mých rodičů), v mých očích obhajuje neobhajitelné. VD: Bylo vám 24 let. Jak vás v tomhle věku vůbec napadlo zpracovat téma Jana Palacha? Navíc je obdivuhodné, jak jste se toho zhostil. ŠH: Já nevím. Když chce člověk dělat tuhle práci, myslím scénáristiku, musí mít nějakou základní schopnost empatie, vcítění se do druhého, což doufám, že trochu mám. Ve chvíli, kdy tohle máš, tak se můžeš projektovat do nejrůznějších situací, aniž bys je předtím nutně sám prožil. Dokážeš se vcítit do pocitů lidí okolo, umíš si představit, co v danou chvíli prožívají a můžeš o tom psát. Mě vždycky rozčiluje, když někdo říká: „Někdo, komu je třicet, nemůže psát o tom, co se stalo před padesáti lety, protože to sám nezažil.“ Přijmout takový argument by znamenalo, že nikdy nebudeme psát třeba o Velké francouzské revoluci, protože si ji nikdo nepamatuje osobně. A až za pár let umře poslední pamětník druhé světové války, tak o ní už taky nikdy nenatočíme žádný film? Tohle prostě není argument. 118

Film Jan Palach Drama / Životopisný / Historický Česko / Slovensko, 2018, 124 min. Režie: Robert Sedláček Scénář: Eva Kantůrková Kamera: Jan Šuster Hudba: Michal Rataj Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Michal Balcar, Karel Jirák, Gérard Robert Gratadour, Simone Hrášková, Patrik Paušo, Ivan Sochor2

Rozhovor s Robertem Sedláčkem, režisérem filmu Jan Palach, 22. října 2018 osobní setkání, Praha, Hlavní nádraží RS Robert Sedláček VD Vojtěch Deliš JS Jan Sklenář VN Vit Novotný Robert Sedláček (*7. června 1973) je český režisér a scenárista dokumentárních i hraných filmů. Nejdříve pracoval jako novinář, např. jako regionální zpravodaj České televize. Poté vystudoval dokumentární tvorbu na FAMU v Praze. Je držitelem Českého lva za scénář k filmu Pravidla lži (2006; na Českého lva byl nominován ještě 5x), dále držitelem Ceny české filmové kritiky za film Rodina je základ státu (2011). R. Sedláček je autorem seriálů Život a doba soudce A. K., Bohéma či České století. K jeho další filmové tvorbě patří např. snímky Jan Palach, Největší z Čechů, Muži v říji, Sráči. Za svou práci obdržel v roce 2014 od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání, medaili Za zásluhy (1. stupeň). RS: ...Dělá se z něj svatý, ale on žádný svatý nebyl... A to je na něm to přitažlivější, zajímavější. To, že lítal mezi dvěma holkami, se ví z policejních spisů. Helenka Zahradníková. Já nevím, co o ní víte. Oni byli kamarádi, oba dva bydleli ve Všetatech. Pak se její rodiče v nějakých 6–7 letech přestěhovali na Moravu. JS: To popisuje ve své knížce pan Slach. RS: Ano, ano. A pak se spolu sešli až v Praze. Takže oni spolu chodili už jako malé děti. No „chodili“. Měli se prostě rádi

Setkání s Robertem Sedláčkem

119

a nakonec se k sobě vrátili na vysoké škole – což je zajímavé, protože to se často nestává. Helenka znala jeho rodiče velmi dobře, byla hostem rodiny, s rodiči Palacha si tykala. Víte, co bylo pro nás, když jsme to režírovali, zajímavé? Zajímavé bylo, když jsme se dívali na fotky. Já si jich vybral asi sedm nebo osm, které jsou pro mě klíčové. Jedna z nich byla, jak Palach leží s cigaretou v puse před domem ve Všetatech. Leží tam jak „mistr světa“. Je to stylizovaná fotka. Neznamená to, že Palach kouřil, ale chtěl, aby byl tak viděn. Předváděl se. Vypadá tam jak filmová hvězda 50. let. Další fotka, kterou jsem si vybral, byla fotka před mělnickým gymnáziem. Oni stojí na zábradlí a uprostřed je holka, nalevo je nějaký borec, co se před tou holkou předvádí, a napravo stojí Palach. Je patrné, že se před tím focením i před tou holkou styděl. Je to hrozně zajímavý moment. Ta fotka mi velmi pomohla, když jsem tvaroval jeho vztah k holkám. Velmi mě inspirovala, když jsme Palacha vytvářeli. My jsme ho samozřejmě nekopírovali, nerekonstruovali. Prostě jsme ho vytvářeli. Musel být pro lidi něčím zajímavý. Zajímavý byl ještě jeden materiál – ten už se týká vysoké školy... VD: Ekonomické? RS: Ano. Je paradox, že si ho přivlastňuje fakulta filozofická, ale on tam nedostudoval ani semestr. Podle mě patří k ekonomické škole, ale opravdu snil o fildě. Já říkám velmi tvrdě, že on jako jediný z českých filozofů, co tam studovali, udělal filozofický čin, což mi ti filozofové nemohou odpustit. Jenom mluví. Tenhle ale opravdu něco udělal, něco, nad čím se bude přemýšlet dalších 100–200 let. Zatímco na jejich filozofické spisy se zapomene. Je takový záznam z Kazachstánu, kde on vlastně chybí... Jsou filmové záběry Palacha, které trvají tři nebo čtyři vteřiny. Půjčil nám je Hubert Bystřičan, který tam točil kdejakou kravinu – jak se koupou atd. Zeptal jsem se ho, proč je tam Palach tak málo. Na to mi odpověděl, že o tom taky po letech začal přemýšlet, proč tomu tak je. Protože on nějak nevyčníval – a my jsme tak dělali i náš film. On se z něj vynořuje. Když to udělal, všichni začali zjišťovat, kdo to byl, a vzpomínat. On se vynořoval. On nebyl středem pozornosti, přestože pokud se podíváte na fotky, zjistíte, že na každé fotce je jinak oblečený než ostatní. To v té době, kdy oblečení u všech bylo velmi podobné, není samozřejmost. Když všichni kolem mají modré svazácké košile, je to Palach, kdo ji nemá. Když všichni mají kalhoty a košili, on je v teplákách. Je jiný. Opravdu je jiný i na těch fotkách. Je jinak oblečený než ti ostatní a nevím proč. Je to náhoda? Tohle mě velmi zaujalo a i výtvarníky kostýmů. Takže vlastně jistým způsobem vyčníval, ale ne takovým tím okázalým, puberťáckým... Byl jiný. Byl samotářský. [...] Debata s ním byla těžká. Alespoň to mi říkali lidé, kteří si ho pamatují z vysoké školy. Byl velmi sečtělý. Druhá věc byla, že dokázal ztížit jakékoli téma. Místo toho, aby byla sranda, tak řešil vážné věci. To byl taky typický Honza Palach. VD: Pokud se ovšem vrátíme k činu Jana Palacha, tak ten dnes stále rozděluje společnost, poněvadž jsou, řekněme, dvě skupiny lidí podle toho, jak se na jeho čin dívají. Dělo se toto i ve vašem štábu? Byl u vás někdo, kdo říkal, že čin neměl smysl, že ta smrt byla zbytečná nebo že to nebyl hrdina? Cituji zde i komentáře z internetových diskuzí, kde 120

se často setkáváme s tvrzením, že Jan Palach byl pomatený člověk či blázen. A pak je tady druhá skupina, jež říká, že Jan Palach byl hrdina a že se alespoň pokusil národ zachránit, nějakým způsobem vyburcovat. RS: To je rozpolcení ve mně, rozumíte... Já ho také považuji za hrdinu, jakkoli ten čin neschvaluji (dodává s úsměvem), protože důsledkem obětování svého života vystavil obrovskému stresu ty nejbližší. Maminka to neunesla, Helenka to neunesla, brácha je takový melancholický až dodnes. Udělalo to tam hrozné věci. Ne komunisti, jak se mstili rodině – ti to dokončili, ale ten čin. A bylo nutné to udělat pro něco tak pofiderního, jako je kolektiv, kde každý má své zájmy? Někdo to ovšem udělat musel, protože činy tohoto typu drží národ pohromadě. VD: A jak to vnímali lidé z vašeho štábu? RS: Pozorovali to. My jsme to pozorovali, poněvadž jsme se s ním stále seznamovali. Nová fotka, nový záběr během natáčení, nový způsob pohledu. My jsme to vlastně dělali jako detektivku. Já jsem vždycky říkal štábu: „My jsme tři kroky za ním, za Palachem. My ho vlastně pronásledujeme, sledujeme ho jak policajti. Vytahujeme na něj stále nové, nové a nové věci, které se k nám dostanou.“ Žádná matka nemůže schvalovat, aby se upálil její syn. Část toho odporu proti Palachovi chápu, protože nechcete být otcem nebo matkou dítěte, které se kvůli nějakému Husákovi poleje benzínem a zapálí. To jako rodič prostě schvalovat nemůžete, protože víte, že oni za to nestojí! Jenomže – není to významný čin, když přijedou čtyři kluci z Mělníka, pro které je to minulé století a pro které by to měla být stará mrtvá věc? Já s tím mám alespoň kontakt z hlediska svého věku, protože jsem se narodil těsně poté. Takže pro nás to bylo téma, za které nás policajti mlátili pendreky, už když jsme to jméno vyslovili. Ve škole se o tom ani promluvit nemohlo. Navíc to byl Palachův týden, jenž spustil listopad ‘89. Sametová revoluce nezačala Národní třídou, ale začala už Palachovým týdnem. Dle mého názoru totiž právě leden 1989 spustil listopad, ne ten listopad samotný – to byl už důsledek toho, co se zde dělo celý rok. Václavák celý ten rok vypadal jako bojiště. [...] Palach opravdu řekl poslední slovo a také první slovo novým poměrům. Jeho čin upozornil na to v době, kdy si mnozí ještě nemysleli, že je všecko prohrané, že jsme zbabělci a že tady bude zase „rudé peklo“ – což bylo. Já to žil, a tak vím, o čem mluvím. Jeho čin vlastně předznamenal pád komunismu. Bouřlivá vzpomínka vyvolala zcela nesmyslnou reakci moci a vyvrcholilo to v listopadu, kdy lidi tak zmlátili, že už to dál nešlo. VD: Když jste byl osloven, abyste ten film režíroval, řekl jste si ihned, že do toho jdete? RS: Ano, mě samotného by to nenapadlo. Pro mě to byl svatý muž a víte točit svaté muže, to není dobré, navíc když to dělá někdo jako já (smích). Já sám jsem se tomu tématu vyhýbal, ale když si mě předvolalo vedení televize, dali mi důvěru a Eva Kantůrková řekla: „Hele, myslím si, že ty jsi ten, kdo to dá,“ tak jsem to vzal jako výzvu. Ani na moment jsem nepochyboval. VD: Jana Palacha hrál Viktor Zavadil. Byla to vaše první volba? RS: Ne, nebyla. Já jsem chtěl, aby Palacha hrál někdo starší, aby měl nějakou zkušenost, aby tam dal trochu hloubku a abychom se trochu generačně přiblížili. Herec byl také starší, poněvadž Palachův čin působí starší, vyspělejší, než jaký bychom čekali od 20letého kluka. Původně jsem vybíral ze tří herců. Pak volba padla na Viktora Zavadila, protože měl v sobě něco, čemu já říkám „tajemství“. To tajemství má v sobě Palach až do konce svých dní. Je to tajemný člověk.

121

VD: Dal vám ten film něco nového? Dozvěděl jste se něco nového? Naučil jste se něco nového? RS: Určitě, protože to byl nejdražší film, který jsem kdy dělal, a patří mezi nejdražší filmy vůbec. Takže profesně mě posunul dopředu, neboť jsme pracovali s velkým rozpočtem a využívali jsme nejmodernější technologie, jako např. green-screeny. Je to zvláštní natáčet na náměstí, které je obalené zelenou barvou. A z toho přemýšlení se nemůžu vybabrat doteď. Pořád o tom přemýšlím. Co stojí za to udělat a co už ne... VD: Jak zatím hodnotíte ten ohlas na ten film? RS: Já zatím nemohu být zklamaný. Ohlas byl veliký a poměrně vstřícný, což není u mých filmů pravidlem. JS: Jak jste řešili tvorbu jednotlivých dialogů s Janem Palachem, když jste přesně nevěděli, jak se vyjadřoval? Pomáhali vám s tím pamětníci? RS: Ano, a zároveň jsme tu řeč modernizovali, protože ona se změnila za těch 50 let. Dnes také nemluvíme jako v 60. letech. Stručně by to byl „duch té doby vlastními slovy“. VD: Byla zde také postava Evy Kantůrkové. Bral jste ji jako mentorku, nebo běžnou kolegyni? RS: Postava Kantůrkové je zajímavá. Ta to století prošla de facto celé. Má za sebou komunistickou i protikomunistickou minulost. To setkání lidské bylo velmi napínavé, protože ona měla více zkušeností než já a také, budete se divit, větší drzost než já. VD: Co je podle vás poselstvím filmu? RS: Národ, který nemá hrdiny, není národem. Co spojuje národ? Za chvíli nám seberou i tu češtinu a bude se tady mluvit jenom anglicky nebo německy. Poselstvím jsou skuteční hrdinové, kterým věříme, a Palach je věrohodný hrdina! VN: Pozměnil byste dnes ten film? RS: Udělal bych ho o 10 minut kratší, jinak ne. VD: Je film Jan Palach návodem, jak mladým lidem (bez sentimentu) přiblížit historii či učit dějepis? RS: To záleží na těch mladých lidech. Nemůžete jim nic rozkazovat. Mě nejvíc v životě namíchli učitelé, kteří mi rozkazovali při mojí povaze. Učitel je od toho, aby vám dal vybrat, a (film) Jan Palach je jedna z možností, ze kterých si můžete vybírat. JS: O té poslední scéně, kde můžeme vidět Palachovo ohořelé tělo, jsem slyšel různé názory a provázejí ho emoce. Má to tak být? RS: Ano, v pořádku. To byl záměr poslední scény. Víte proč? Aby vám zůstala v hlavě. Aby se vám ten film začal promítat znovu. To je zcela úmyslně udělané a také je to můj největší režisérský vstup do filmu. I když s tím nesouhlasíte, zápasíte, dojme vás to nebo to přijmete, tak vám to už zůstane v hlavě.

122

VD: Je Jan Palach historismus, nebo aktuální téma použité dnes např. v metaforách? Můžeme ty metafory dnes sledovat? RS: To je těžká otázka. I kdyby zůstal jen tím historismem, tak to není špatně, protože je to téma, které je na stole po 50 letech a za nímž přijedou kluci z Mělníka na Hlavní nádraží místo toho, aby třeba hráli fotbal. Ten historismus nutí jiné lidi k přemýšlení, což je podle mě dobře. A co můžeme vysledovat pro dnešek? Asi to, že nikdy nevíme, kdy nám bude nabídnuta role hrdiny. A každý si musíme klást otázku, zda-li tu roli chceme mít. A to ten film dává srozumitelně najevo. Nikdy nevíte, kdy se budete muset projevit, a i vaši generaci čeká nějaká křižovatka, kdy si budete muset říct – tohle ještě ano a tohle už ne. JS: Setkal jste se s nějakou kritikou (filmu) daného pamětníka, který přímo Palacha znal? RS: Ne. Palach tím, jak se vynořoval, tak nestihl ani nikoho naštvat. Naštval až ty mocipány tím činem. JS: Takže jste k tomu filmu neměl žádný negativní ohlas? RS: Od pamětníků ne. Zatím... Víte, ten film byl vlastně špatně nasazený. On měl být nasazený až v lednu, poněvadž Palach ten čin neudělal proti ruským tankům. To je dezinterpretace. To je blbost. To byl kluk, který udělal atentát na svědomí vlastního národa. Jeho čin je činem normalizace, ne ruských tanků. VD: Kdybyste měl Jana Palacha popsat jedním slovem, jak by to znělo? RS: Tulák. Tulák je někdo, kdo nepatří nikomu a nikam. Neznamená to podivín, znamená to tulák a samotář. Zjistil, že už se nemůže dál toulat, protože mu tak kecaj do života, že už se v tom dál nedá žít. VD: Pochopil jste ho? Viděl jste se v něm? RS: To byste tady se mnou neseděli. To bych byl někde zapálený. VD: To byste ale musel srovnávat tehdejší situaci se situací dnešní. RS: Já režíruju tak, že si říkám, co bych dělal v dané situaci. To ale dělá každý režisér. Nejsem si však jistý, že bych se zapálil. Kus Sedláčka v tom Palachovi samozřejmě je, ale nevím, jestli je kus Palacha ve mně. VD: Podaří se někdy někomu Jana Palacha zcela pochopit? RS: Jejda (smích), vy dáváte samé těžké otázky. Vždyť nechápete ani lidi, mezi kterými žijete, natož abyste pochopil někoho, kdo je 50 let od vás! Porozumět jeho vnitřním pochodům podle mě nejde. Stal se hrdinou. Symbolem. Dnes už je možné ho jen interpretovat. Vysvětlovat ho – ale po svém. S vědomím, že ho vysvětlujete po svém a že nehodnotíte živého člověka, se kterým si můžete o názoru na něj popovídat. Udělal to ve správný čas, na správném místě. VD: Byla to sebevražda, nebo sebeoběť? RS: Sebeoběť. Jednoznačně. Nebyla to žádná sebevražda. 123

JS: Postava profesora na univerzitě byla inspirována skutečnou postavou? RS: Ano, ale je smíchána z více postav. Jsou to ti, kteří na filozofické fakultě zůstali – to si ostatně můžete dohledat. Na to, jak se museli srovnávat s tím, že museli podepsat, že okupace je přátelská pomoc, nám nechtějí odpovědět dodnes. A to je filozofická otázka. Jak za rok obrátit a nepoblít se ze sebe. VD: Co byste dělal vy, kdybyste tu dobu zažil? RS: (mlčí) Já nevím. Tak já pocházím ze Zlína – to bylo komunistické město. Úplně komunistické. VD: Tak to mělo i v názvu. RS: Ano (smích), to mělo i v názvu. A tam se opravdu muselo poslouchat. Nevstoupil jsem do pionýra, byli jsme snad jen dva nebo tři ve třídě. VD: A to jste nechtěl vy, nebo vaši rodiče? RS: Já jsem nechtěl a naši mě k tomu nenutili. Do prvomájového průvodu jsem ale musel. VD: K tomu se váže taková zajímavá historka o Palachovi. Jednou se totiž se svým profesorem o hodinu začal hádat, zda-li by účast měla být povinná, či dobrovolná... RS: Ano, ano, ano. To je typický Palach! On nezpochybňoval ten prvomájový průvod, ale tu povinnost účastnit se toho divadla. Takhle jsem to i režíroval. On nezpochybní systém samotný, ale logiku té věci. Logika je, že když je to oslava, tak by to přece nemělo být povinné. A takhle se vzbouří i v tom Kazachstánu a řekne: „Hele, to nedává logiku!“ VD: Je Jan Palach spíše myšlenkou, filozofií, ideou nebo lidskou bytostí? RS: Lidská bytost – pro mě. Je to lidská bytost, která mě nutí přemýšlet. Nebádám v jeho přemýšlení, bádám ve svém díky tomu, že jsem ho přijal jako lidskou bytost. VD: A před tím, než jste začal točit ten film? RS: Symbol. Jenom symbol. Já jsem o něm vlastně nic moc nevěděl. Byl to pro mě symbol, symbol listopadu 1989, protože byla to vzpomínka na jeho čin, která vše spustila. VD: Takže vy jste si spíše představil rok ‘89 než ‘69? RS: Ano, protože ten znám. Tady se zas obracelo jinak. Tady soudruzi museli volit Havla prezidentem. Byli k tomu donuceni. Obrat opačně, než to bylo v tom ‘69, kdy jste musel předstupovat před komise a říkat, že černá je bílá, to znamená, že okupace je bratrská pomoc. To se komunistům obrátilo se vším všudy. VD: Ale komunisté dodnes nejsou schopni přiznat, že zde nějaká okupace vůbec byla. RS: Gorbačov se omluvil, ne? JS: To sice ano, ale co třeba Biľak? RS: Já vím, ale Biľak byl debil. 124

VD: Jan Palach je často srovnáván s Janem Husem. Použijeme-li tuto metaforu, proč tedy nezačaly husitské války? RS: To je ale velmi volná metafora. Protože svět to nechtěl. Jestli si myslíte, že Američani byli nějakým způsobem zděšení, že sem přijely ruské tanky... VD: Mám na mysli spíše Čechy. RS: Češi byli zaskočení, ale mezinárodní situace nebyla taková, aby mohly vypuknout „husitské války“. Pojďme se tedy bavit o 15. století – v té době byl svět v úplném rozpadu a to neplatí pro 60. léta 20. století. V osmašedesátém, když sem přijely tanky, byl už svět jasně rozdělen. Měl daná pravidla. Tohle je sovětské teritorium a tohle je americké teritorium. V té době nebylo výjimkou, že se i v západních zemích útočilo na studenty. V USA na ně dokonce národní garda střílela. A přestože se to zdá hrozné, tak ten svět nebyl v chaosu, což o 15. století říct nemůžeme. VD: Je Jan Palach dostatečně připomínán? RS: To nevím. Já jsem s ním strávil dva roky života, z čehož jsem rok a půl nemyslel na nic jiného. Nevím, jak to mají ti druzí. VN: Když jste se připravoval, tak jste určitě četl knížku od Jiřího Lederera. Jaký je váš názor na ni? RS: Určitě pozitivní. Tady vidíte, jak nás po smrti ovlivňují ti druzí. Jak se s tím trápil. To je tak poctivě napsaná knížka! Je to určitě zajímavější než některé práce historiků, protože ten Lederer se s tím Palachem opravdu trápí. VD: Musel jste se hodně krotit, když jste točil Jana Palacha? RS: Občas jsem se musel krotit finančně. VD: Kromě toho, že jste režisér a scénárista, tak vás díky vašim kontaktům můžeme považovat částečně za politického komentátora. Máte dnes z něčeho strach? RS: Asi každý, kdo dělá v médiích, cítí, že přituhuje. Opravdu přituhuje. Média jsou v rukách oligarchů a hlavní oligarcha vede zemi. Útoky na veřejnoprávní média i samocenzura, k níž jsou lidé v médiích tlačeni. Každý je na něčí výplatní pásce a my, kteří jsme na té veřejnoprávní, začínáme pociťovat veliké napětí. Ten tlak politiků byl vždycky, ale mí kolegové dnes řeší, co si ještě dovolit můžou a co ne. Já stále čekám na to, jak se to promítne do dramatické tvorby. Já vždycky říkám, že novináři jsou na prvním místě a pak jdeme my. VD: A kdybychom to porovnali s dobou před pěti lety, máte stále tu svobodu tvorby? RS: Ano, stále ano, ale říkám, že něco je ve vzduchu. VD: V naší e-mailové komunikaci jste se zmínil o přicházející normalizaci. V čem se ČR a její představitelé mění? RS: Já bych řekl, že se mění k obrazu 90. let. Přestože se ve veřejném prostoru kritizují a urážejí, tak ve skutečnosti táhnou za jeden provaz. Tím tady vzniká taková malá totalita. „Budou dělat jenom moji kámoši“ atd. A všechno ostatní je neobjektivní. A teď jsme u toho. Objektivita, už se to zase začíná ozývat. I z parlamentu. To je první znamení toho, že žádná objektivita samozřejmě není. Vždycky je jen postoj jedince. Objektivita je něco jako vakuum, tedy teoretický pojem. Nic jako objektivita neexistuje. Je to jenom úhel pohledu. Jakmile se začne používat slovo objektivita, tak my, co jsme už dlouho v branži, víme, že se používá jen jako řečnická figura. A to je ta normalizace – když se ta objektivita začne vymáhat. 125

Když děláte subjektivní věci, tak víte, že jste jen část pravdy. Pravda je vždy mezi těmi názorovými proudy, kde to každý vidí jinak. Pravda je v pluralitě. A ten, kdo říká, že jediný faktor je objektivita, vám nasazuje želízka. To už víme od Goebbelse – to byl mistr svého oboru. Politika je umění možného. Když politiky vezmete vážně, tak skončíte špatně. Skončíte jako podvedený. Nechci se pouštět do nějakých laciných výstřelů, ale politik vám něco nejprve říká a pak říká úplně něco jiného. On se musel s někým domluvit, udělat kompromisy, má nějaké své osobní zájmy, chce se tam udržet. A ten úhel pohledu se najednou mění. VD: Jan Zajíc, jméno, které málokdo zná... RS: Smolař! Smolař! Jan Zajíc je smolař, protože ani nestihl vyběhnout na ten Václavák. VD: Takže podle vás byl Jan Palach tulákem a Jan Zajíc smolařem? RS: Jan Zajíc byl spíše tulákem, který měl smůlu. Palach z hlediska toho, čeho chtěl dosáhnout, smůlu nemá. Zajíc je fakt smolař. On si nalil něco do pusy, aby nemohl křičet. To jsme řešili u Palacha, jestli bude křičet, nebo ne. V produkci mi vytýkali, že nekřičí, když hoří. Říkám, že byl racionální. Kdyby křičel, tak neuběhne tak daleko. To je jako, když skočíte pod vodu – v ohni se nedá dýchat. Musel prostě ten vzduch v sobě nahromadit. Já myslím, že měl zavřenou pusu. Byl tvrdý, musel být velmi tvrdý. VD: A neměl byste zájem točit film také o Janu Zajícovi? RS: Už mi to nabízeli, ale to je vstupování do stejné řeky. VD: Co byste vzkázal mladším generacím? Co byste nám poradil? RS: Já vždycky, když jsem někomu radil, tak to dopadlo špatně (smích). Je to spíše přání, abyste měli štěstí na lidi kolem sebe. Pro mě lidi v mém okolí, kteří byli jiní, změnili úhel mého pohledu na svět. Ať máte štěstí na lidi, kteří vás správně nasměrují. Ne že vás povedou za ruku, ale to, že vás ovlivní, je v životě velice důležité.

Rozhovor s Michalem Ratajem, autorem hudby filmu Jan Palach, 4. září 2018 korespondenční setkání Otázky připravil Vojtěch Deliš. Michal Rataj (*26. ledna 1975) je český hudební skladatel, pedagog a rozhlasový producent. Vystudoval hudební vědu na FF UK a skladbu na HAMU v Praze. Během studií absolvoval několikaměsíční studijní pobyty v Německu a Velké Británii. V letech 2000–2013 pracoval jako hudební režisér a producent Českého rozhlasu pro oblast radioartu a byl členem mezinárodní producentské skupiny EBU Ars Acustica. Dnes působí jako docent na katedře skladby HAMU v oblasti elektroakustické hudby, od roku 2008 je vyučujícím na pražské pobočce New York University. Aktivně se věnuje skládání rozhlasové, seriálové a filmové hudby. Je blízkým spolupracovníkem režiséra Roberta Sedláčka, a proto můžeme slyšet jeho tvorbu např. v seriálech Bohéma a České století či filmech Sráči, V hlavní roli Gustav Husák nebo Jan Palach. 126

Jak jste se k filmu Jan Palach dostal? S Robertem Sedláčkem spolupracujeme už cca od roku 2005, od té doby je to celé spektrum prací včetně dokumentárních filmů, televizní tvorby anebo divadla – Jan Palach je v tomto smyslu pokračováním a já doufám, že ne posledním...

Michal Rataj (foto: Karel Cudlín)

S Robertem Sedláčkem jste spojen profesně dlouho. Jaký je? Čím je spolupráce s ním speciální? Robert je živel, je jiný než kdo jiný. Ega tvůrců potřebují protipóly a my v tomto jakési protipóly jsme a zdá se mi, že nějak snad kompatibilní, proto spolu můžeme pracovat a nemusíme o tom ani moc mluvit – je to nějaké vnitřní nastavení v nás.

Jak zachytit hudebně atmosféru konce 60. let, která je plná zvratů a změn? O to vůbec nešlo - ani v nejmenším jsem nechtěl hudebně zachycovat atmosféru 60. let – to navíc všichni znají z dostupných nahrávek. Spíš mi šlo o to skutečně současným hudebním jazykem jít nějak pod kůži a zkusit naopak věci zpřítomnit. I ten kousek big beatu, který ve filmu zazní, neměl znít jako skuteční Crosby, Stills & Nash, i Krylovi či Milencům v texaskách se dostane jakéhosi zcizení – v tom je zvuk úžasný – že může strašně silně rekontextualizovat, víc než obrazová postprodukce. Kde jste čerpal inspiraci? Hlavně ve svých koncertních pracích. Co jste věděl o Palachovi před a po natáčení? Dal vám film nějaké nové informace? Těch materiálů moc není, všechny jsou vlastně známé a popisované – klíčová je kniha Jiřího Lederera, pak sborník z produkce ÚSTRu a dále je pro mě hlavně důležité to, co vidím. Jedna věc je číst scénáře (ty čtu dost nerad, protože o samotném filmu zpravidla skladateli moc neřeknou), druhá věc je vidět film, který si žádá zvukovou a hudební intervenci... Už jste se podílel na mnoha historických filmech či sériích. Lišil se tento film či jeho obsah od těch dalších? Všechny ostatní v zásadě byly pro televizi, takže formát je zcela jiný než ten kinový. To je základní rozdíl. Ale dalo by se říct, že mnohé z toho, co jsme se jako tvůrci naučili na těch televizních formátech, se teď u Jana Palacha v mnohém zúročilo. Měla hudba dokreslovat pocity Palacha nebo doby? Já bych se strašně nerad pouštěl do takových interpretací – myslím, že umění obecně čteme každý sám za sebe. Jako skladatel se u filmu zpravidla snažím vytvářet další linii, Sedláček mi za to někdy nadává, nechce, abych hudbou vyprávěl za něj. Tak padne někdy kosa na kámen.

127

Hudba se vytváří před, nebo až po dokončení natáčení? Mým snem je, aby režisér někdy mohl začít poslouchat mou hudbu už před natáčením, ale to je v české produkční realitě spíš utopie – v zásadě začnou první kusy hudby vznikat s prvními verzemi střihu. Ve výjimečných situacích (třeba u obrazových znělek) vzniká střih na hudbu – to mě baví dost. Moje spolupráce se střihačem byla tentokrát intenzívnější v tom, že hudba vznikala ve velké míře už během střihu (což tak není zdaleka vždy). Střihač může tak reagovat na novou hudbu, nechat se inspirovat rytmem, barvou, zvukovou emocí. Skladatel zas musí hudbu pořád upravovat, jak se střih vyvíjí a film nabývá finálního tvaru. Je to pracnější, ale myslím, že výsledek takové spolupráce pak stojí za to. V reportáži pro ČT24 jste uvedl, že studiové nahrávání je velmi náročné a precizní. Podle čeho si vybíráte hráče? To jsem myslím neřekl já – ale náročné je, protože je málo času a plné studio hráčů – jsem z toho vždycky víc nervózní, než když mám vylézt na pódium. Studioví hráči nikdy nezkouší, vždycky dostanou noty až ve studiu a v celé řadě situací je to hop nebo trop – něco zahrají okamžitě, někdy se trápí. I tentokrát byly situace, kdy některé věci nevycházely tak, jak jsem chtěl… Jan Bubák, dirigent, ale strašně pomohl, hlavně přeložit můj jazyk do jazyka hudebníků, což já tak moc dobře neumím. Výsledek je ale kombinace hudby, kterou jsme nahráli ve studiu, a řady vrstev elektronických, které vznikaly později až ve studiu. Co je podle vás u tvorby filmové hudby nejdůležitější? Najít tvůrčí partnery, kterým věříte, cítíte vůči nim respekt a oni totéž opětují. Jak dlouho se na filmové hudbě pracuje? Jak dlouho vytváříte jednu skladbu? Na to není odpověď. Je to případ od případu, někdy udělám půlhodinový film za 4 dny, jindy pracuji na dvouminutové hudbě celý den. Těch faktorů je řada – není to Kolbenka :) Jak na čin Jana Palacha nahlížíte? Jako na akt atmosféry, kterou bych velmi nerad zažil, protože je to atmosféra společenského zoufalství (někdy k němu nemáme daleko), v níž letargie převažuje nad racionální aktivitou. Velmi obtížně se mi hodnotí podobné situace z pohledu zcela jiné doby – sám nevím, jak bych se rozhodoval o různých věcech ve stejné situaci: Vstoupil bych do KSČ nebo k bolševickým StB, aby moje děti mohly studovat? Šel bych zahrát podělaným komoušům na nějakou estrádu, aby mě za odměnu nechali koncertovat? Palachův čin je mementem, které je třeba připomínat, i když provokuje a může vyznívat nejednoznačně. Dokázal vám film tu „postavu z učebnic“ nějakým způsobem přiblížit? Myslím, že nám všem šlo spíš o něco jiného - neukazovat postavu z učebnic, ale posvítit na postavu dnešní doby.

128

Rozhovor s Janem Šusterem, kameramanem filmu Jan Palach, 12. září 2018 korespondenční setkání Otázky připravil Vojtěch Deliš. Jan Šuster (*23. června 1982) je český kameraman a absolvent kinematografie na pražské FAMU. Během sedmiletých studií se specializoval na videozáznamy, dokumenty či krátké filmy. Od roku 2010 pracuje jako profesionální filmový kameraman. Ve stejném roce byl oceněn AČK za svůj poslední studentský film Schizofrenie. Podílel se na seriálech Bohéma, Život a doba soudce A. K., Vraždy v kruhu či České století. Jeho filmová tvorba je spojená se snímky Ghoul, Cesta do Říma či Jan Palach. Jak jste se k natáčení filmu Jan Palach dostal? K natáčení filmu jsem se dostal na základě mé předchozí spolupráce s režisérem Robertem Sedláčkem. Jaká je spolupráce s tímto režisérem? Spolupráce s Robertem je pro mě vždycky trošku emotivní, jako je on sám. Většinou to ale stojí za to. Byl pro vás tento film něčím speciální? Točit film Jan Palach bylo pro mne výzvou jako většina natáčení. Snaha o to, abych správně pochopil scénář a snažil se svým pohledem příběhu posloužit. Ovlivnil vaši práci nějakým způsobem scénář od paní Kantůrkové? Scénář ovlivňuje film od začátku. Je důležité si v něm najít podstatu postav a příběhu a tu se snažit naplnit. To, že ho psala paní Kantůrková, je asi podstatné vzhledem k jejímu životnímu příběhu a zkušenostem. Pro mě jako kameramana to není až tak zásadní. Jaké pokyny vám dával režisér? Na co jste měl svou kameru soustředit? My si s Robertem myslím moc pokynů nedáváme. Před natáčením jsme probrali koncepci, jakým způsobem chce film uchopit, a já jsem mu naslouchal a snažil se, aby i můj přínos byl v intencích způsobu vyprávění, které Robert chtěl. Aby příběh posouval, nikoliv ho brzdil nebo odváděl někam, kam jsme nechtěli. Bylo natáčení náročné? Pro mne byl náročný každý den. Nechcete nic pokazit. Každá scéna je nějakým způsobem složitá. Řešíte, jak ji nasnímat, nasvítit a jak dát

Jan Šuster

129

scéně život. Některé obrazy byly ale přeci jen složitější. Myslím na scény z Václavského náměstí, které byly celé dodělávány postprodukčně. Vlastně ani já ani Robert jsme tímto způsobem v tomto rozsahu nikdy předtím netočili. Najednou musíte pracovat v imaginárním prostředí, které není na place vidět. Je složité si v ten moment představit, jak to bude vypadat. Jak scénu nasvítit, aby korespondovala s dodávaným pozadím a její realističností. Co vlastně bude za těmi metry a metry zeleného pozadí. Ovlivňuje nějak film natáčení mimo Prahu a používání efektů? Natáčení mimo Prahu film nijak neovlivnilo. Je zcela normální, že se točí na více místech, i když se film odehrává celý v hlavním městě. Některá místa prostě v Praze už natočit nejdou. Speciální efekty samozřejmě v obecné rovině film mohou ovlivňovat hodně. U nás to ovšem nebyl ten případ. Potřebovali jsme, aby triky byly neviditelné, a to se nám snad podařilo. Jak se vám točila kaskadérská scéna? Byla to nejsložitější pasáž filmu? Nevím přesně, kterou kaskadérskou scénu máte na mysli, ale pokud jde o tu poslední, tak ta se netočila nijak speciálně složitě. Rozhodli jsme se ukázat hořícího Palacha jen z nadhledu. Odskočit od něho a nechat ho na pospas celku a dění kolem. Scéna se skládala ze tří částí. Příprava, oheň a hašení. To jsme si rozdělili a točili to celý den chronologicky. Napětí z mé strany bylo zejména v tom, aby ten den nesvítilo slunce. Chtěl jsem mít scénu v zatažené, ponuré atmosféře. To naštěstí vyšlo. Bylo těžké zachytit atmosféru té doby? Zachycení doby je úkolem více filmových profesí. Architekt, kostýmní výtvarník, umělecký maskér, režisér, ti všichni se o to snaží. Já to mám vlastně nejjednodušší. Já už to pak jen natočím. Jak navodit atmosféru konce 60. let, které jsou plné změn a zlomů? Atmosféra, na kterou se ptáte, je myslím opět daná od textu. My jsme se snažili atmosféru jen sledovat a to tak, že se odehrává Palachovi za zády. Kolik je ve scénách tanků nebo demonstrací, kolik lidí trpí nebo se miluje, je jen kulisou. Vše se ho drží a odehrává jakoby mimoděk. Čas běží a Palach je jeho součástí. Jen z něho vystupuje do popředí. Viktor Zavadil, představitel Jana Palacha, v rozhovoru uvedl, že ho překvapilo, jak rychle se štáb dal dohromady... Byla v průběhu natáčení spíše vážnější, nebo uvolněnější atmosféra? Jak byste vlastně tu atmosféru popsal? Myslím, že během natáčení byla atmosféra přátelská. Já osobně mám většinou vliv na to, kým se obsadí kamerová a osvětlovačská posádka. Snažím se obklopit lidmi, které mám rád, pracovně jim po všech stránkách důvěřuji a jsou to moji dobří přátelé. Nejen oni, ale i ostatní kostyméři, architekt, herci atd. Všichni se znají a jsou to povětšinou kamarádi. Občas se přihodí něco, co náladou trošku zacloumá, ale to vzniká povětšinou z tlaku, který je na každého vyvíjen okolnostmi, které natáčení přináší. R. Sedláček v rozhovoru uvedl: „Viktor proto po domluvě s producentem dostal trenéra. Zhubl snad osm, deset kilo, úplně mu vystouply lícní kosti. Musel jsem ho krotit. I přesto to pro mě byly hrozné nervy. Deset dní před natáčením jsem s ním přestal komunikovat. Chytl jsem paniku. Pak ještě za mnou přišel kameraman a prohlásil: ,Já nevím, jestli mu to v těch očích vidím.‘ Teprve druhý nebo třetí den natáčení jsem Viktorovi definitivně uvěřil.“ Měl jste tedy nějaký vliv na obsazení filmu? 130

Na obsazení jsem vliv neměl. Jen jsem si nebyl ze začátku Viktorem jistý. Je to složité vybrat herce, který takovou roli zvládne a není široké veřejnosti známý. Podle mne se to povedlo. Po několika dnech mne Viktor přesvědčil a pak už jen udivoval, jak se mu daří roli udržet. Motivovalo vás natáčení filmu o Janu Palachovi k hledání nějakých informací o něm? Dal vám film nějaké nové vědomosti? Tak samozřejmě jsem si před natáčením o Palachovi leccos zjišťoval a doplňoval mezery, které jsem měl. Zejména mě oslovila knížka Jan Palach od Jiřího Lederera. Fascinovalo mě, jak napínavá a čtivá kniha je, ačkoliv člověk věděl, jak vše dopadne. Jaký názor jste si na Jana Palacha udělal? Změnila vaše účast na filmu něco? Myslím, že mi určitě celá příprava a natáčení postavu Jana Palacha odkrývaly. Nemohu ovšem říci, že ho dnes znám. Snažil jsem se do něho nahlédnout a být mu ve filmu blízko, o to šlo. Můj názor na něj je, že existují lidé, kteří jsou ochotni udělat v zájmu společnosti čin, za který zaplatí životem. Obdivuhodné, sám bych toho nebyl schopen. Dokázal vám film tu „postavu z učebnic“ nějakým způsobem přiblížit? Přiblížit se Palachovi a pochopit jeho čin je obtížné. Myslím, že skrze film jsem do Palacha možná trošku nahlédl. Procítit ale jeho niterné pohnutí duše je dosti těžké. Snad se nám aspoň část tohoto pocitu povedlo do filmu přenést. Jak na natáčení budete vzpomínat? Na natáčení budu vzpomínat jako na svůj první film s Robertem Sedláčkem. V dobrém.

1 Hořící keř: (TV film). In: CSFD.cz [online]. Praha [cit. 2018-11-09]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/313105-horici-ker/ prehled/ 2 Jan Palach. In: CSFD.cz [online]. Praha [cit. 2018-11-09]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/541173-jan-palach/prehled/

131

LITERÁRNÍ SOUTĚŽ 2018/2019 Literární soutěž k 50. výročí činu Jana Palacha vyhlásilo v květnu 2018 ve spolupráci s městem Mělníkem, Společností Jana Palacha ve Všetatech a za podpory rodiny Palachovy. Téma Moje cesta za Janem mohlo být zpracováno třemi způsoby: A. reportáž o tom, jak jsem se vydal/a na místa spojená s životem Jana Palacha / Jana Zajíce B. úvaha o tom, jak jsem pochopil/a, že i já mám zodpovědnost nejen za sebe sama C. volný slohový útvar inspirovaný Janem Palachem v umění V porotě zasedli: členové komise českého jazyka GJP Mělník, zástupce města Mělníka (Mgr. Zuzana Syrová, vedoucí odboru školství a kultury MěÚ Mělník), zástupce Společnosti Jana Palacha ve Všetatech (Mgr. Jana Beranová, předsedkyně), Mgr. Alena Fialová, Ph.D., z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i., PhDr. Ondřej Houska, Ph.D., redaktor Hospodářských novin a Aktuálně.cz. KATEGORIE A Anna Černá: Cesta minulostí Gymnázium Jana Palacha Mělník „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…“ O kom můžeme s jistotou tvrdit, že byl hrdinou? Pro mě je jím Jan Palach. Život mladíka, který se nebál upálit na protest proti režimu, mě díky jeho spřízněnosti s naším gymnáziem začal zajímat o to víc. Někdy ale nestačí jen zhlédnout pár filmů a dokumentů nebo si přečíst dostupné články na internetu. V takových případech, jako je ten Palachův, si musíte naživo projít cestu minulostí. Tato reportáž bude pojednávat o té mé. Je dvacátého prvního srpna a všechna média připomínají padesátileté výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Z reproduktoru nad hlavou řidiče autobusu slyším útržky vět: „Okupace… Rusové… nikdo nečekal…“ Ostatní cestující se ale zdají klidní. Jak by taky ne, pro ně je to zřejmě úterý jako každé jiné. Cítím se jaksi důležitá, když mi hlavou prolétne myšlenka: Jsem jediná, kdo dnes cestuje do Všetat s nějakým vyšším cílem? Hned jak vystoupím, vytáhnu z batohu připravenou mapu. Hádám, že se svým orientačním nesmyslem bych dokázala zabloudit docela bez námahy. 132

Mé první kroky vedou k rodnému domu Jana Palacha. Jelikož jsem nedávno viděla Hořící keř, snímek pojednávající o následcích mladíkova činu, okamžitě se mi vybaví několik obrazů Janovy rodiny – tehdy po něm zůstala matka a bratr Jiří. I přesto, že neudělali nic špatného, okolí s nimi nezacházelo dobře. Museli si projít různými výslechy, navštěvovali Jana v nemocnici, objevovaly se předsudky… Snad proto působí dům velice osaměle a všechen žal jako by tu přetrvával dodnes. Hned si všímám malé destičky na rohu – nápis „Zde žil a odtud za svobodu českého národa na smrt odešel“ vypadá zašle, ale přesto mi díky jeho významu naskočí husí kůže. Zároveň mě zaplaví tolik pocitů najednou, že jen pár minut tiše přihlížím a snažím si představit scénu jeho loučení s domovem. Věděl tehdy, co se stane? A měl vůbec ponětí, jakou vlnu reakcí svým činem vyvolá? Ve stejné době bychom byli téměř vrstevníci. Odhodlala bych se jít do boje spolu s ním? Zastávka číslo dvě – místní škola. Přestože jsou prázdniny a je tudíž zavřeno, povede se mi uprosit paní uklízečku. Jako hradní stráž mě vede po schodech nahoru a upozorňuje mě na právě vytřenou podlahu. Prohlížím si výstavku napěchovanou dokumenty, fotkami a spisy, kterými zvládli pokrýt celý Palachův život. Spolu s jeho nejznámější fotografií je zde

i pár jeho vysvědčení, což mi připomene, že ho prý nejvíce bavila biologie a dějepis. Kdyby tak věděl, že jednoho dne se budou žáci učit i o něm… Opouštím školu v poněkud rozporuplné náladě. Je krátce po poledni, slunce mi visí vysoko nad hlavou a přede mnou čeká poslední místo. Pochodem po silnici se dostanu k všetatskému hřbitovu. Parkuje tu několik aut a branou zrovna vchází postarší dvojice s kyticemi v rukou. Směle je následuji dovnitř. Přišla jsem s jediným záměrem, a to zapálit svíčku na Palachově pomníku. Překvapí mě, kolik lidí se tu stavilo přede mnou – pomník poblikává v žáru dne jako lampión. Nebo pochodeň, napadne mě a já se zase trochu zatřesu. Mezitím co zápolím se sirkami, vzpomenu si na článek spojený s rokem osmdesát devět. Na výročí Palachova upálení se na tento hřbitov nikdo nedostal – i po dvaceti letech představoval hrozbu a StB to tu hlídala jako oko v hlavě. Když odstupuji od pomníku, na němž nyní září svíčka v černém obalu, triumfálně se pousměji, protože i přese všechny strasti si sem tehdy našla cestu jedna trnová koruna. Koruna od Stanislava Devátého. Zdá se, že pro dnešek mám splněno. V hlavě se mi rozezní Krylova Morituri te salutant. „Mé oči uviděly tu strašně dávnou vteřinu zapomnění…“

KATEGORIE B Štěpán Chládek: Moje i tvoje odpovědnost Gymnázium Broumov V knize Krakatit, jejímž autorem je významný český spisovatel Karel Čapek, hlavní hrdina Prokop přemítá, že to nejsilnější, co máme, je okamžik – moment, který, než se člověk naděje, je nenávratně ztracen v minulosti, a přece na něj člověk stěží zapomene, ba naopak – v budoucnosti se mu bude v mysli vracet jako emocionální vzpomínka. Padesát let se leckomu může v dnešním uspěchaném svě-

tě zdát jako ukrutně dlouhá doba, téměř prehistorie. Když se však český národ, a v tomto případě i ten slovenský, rozpomínají, co se v jejich zemi právě před padesáti lety odehrálo, jedno je jisté – nebyla to nikterak poklidná doba. Byl to čas silných emocionálních okamžiků. Právě před padesáti lety naše země procházela obdobím, k němuž se jako vhodné jeví analogie s roky 1618, 1938 anebo 1948. Všem musí být jasné – včetně dějinami nepříliš políbeným, že o období kdovíjak růžové se nejednalo. Ostatně o taková nebyla v našich dějinách nikdy nouze. Přitom se zpočátku situace zdála být relativně nadějnou. Začátkem roku 1968 odstoupil z funkce prvního tajemníka KSČ Antonín Novotný, konzervativní komunista, spojovaný s represivními praktikami padesátých let, a byl nahrazen o poznání liberálnějším a téměř o generaci mladším slovenským politikem Alexanderem Dubčekem. V březnu pak Novotný rezignoval i na prezidentský post, na který dosedl bývalý legionář a bojovník od Dukly armádní generál Ludvík Svoboda. Celá šedesátá léta se nesla na vlně touhy po společenských změnách, a to nejen v naší zemi, třebaže příčiny byly rozdílné. U nás po období stalinského kultu osobnosti docházelo k postupnému společenskému uvolňování. Rok 1968 se pak zdál být pochopitelným a očekávaným vyvrcholením tohoto procesu. Začalo období tzv. „pražského jara“. Postupně byla rušena cenzura, a tím se otevřela veřejná debata nejprve ve sdělovacích prostředcích o společenských, politických a ekonomických tématech. Částečně se uvolnily i státní hranice. V samotné komunistické straně probíhal mocenský zápas mezi konzervativním a progresivním křídlem, jež ve společenském uvolnění hledalo podporu pro naplnění svých mocenských ambicí, k nimž patřily především ekonomické reformy, jež měly rozhýbat dlouholetou hospodářskou stagnaci. Podstatná část společnosti se nejprve pomalu a opatrně a posléze již nezadržitelně hlásila o svůj díl svobody, po níž dvacet let marně dychtila. Ta byla však po několikaměsíční euforii v posledních srpnových dnech téhož roku rozdrcena pásy tanků většiny spřátelených a „bratrských“ zemí Varšavské smlouvy v čele s bratrem „nejmoudřejším“ a nejsilnějším – Sovětským svazem. 133

V naší zemi nastalo společensky velmi komplikované temné období. Naděje na svobodnější život v otevřené občanské společnosti byly v Moskvě formou ostudných moskevských protokolů zničeny těmi, kteří tyto naděje ztělesňovali. Část společnosti v naší zemi se začala pomalu ale jistě, možná až překvapivě rychle, vracet do stejných kolejí, do nichž částečně z naivity, částečně z dlouho živeného fanatismu vjela po únorovém komunistickém puči v roce 1948. Situace byla o to zoufalejší, že zatímco v roce 1948 tak činili lidé většinou s bezmeznou vírou v ideály komunismu, události roku 1968 přinesly z této víry nemilosrdné vystřízlivění. A proto mnozí, nové historické zkušenosti navzdory, znovu dobrovolně vjeli do starých kolejí. Sledovali tím většinou jen svou kariéru s vidinou relativního blahobytu. Navíc často ve jménu těchto výhod neváhali ničit životy a negativně ovlivňovat osudy těch, kterým svědomí a odpovědnost za morální stav společnosti nedovolovaly zapřít své postoje a myšlenky. Znovu se tak potvrdila dějinná zákonitost, a sice to, že právě v takto přelomových dobách se prověří lidské charaktery. Jan Palach studoval historii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako mladý student, jenž měl celý život před sebou, se nedokázal smířit s tím, co následovalo po srpnové okupaci a zároveň nebyl s to pochopit, proč se mu československá společnost nedokáže tvrdě a vytrvale postavit na odpor. Po čerstvé zkušenosti prožité svobody, ačkoli trvala jen několik měsíců, si nedokázal představit, že bude znovu žít v uzavřené komunistické totalitě bez možnosti svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Proto se snažil najít efektivní způsob protestu, kterým by z ošklivé noční můry probudil část apatických a rezignovaných spoluobčanů, jejichž postoje postupně paralyzovaly notnou část společnosti. V průběhu dovolené ve Francii v říjnu 1968 přestal Jan Palach věřit v účinnost běžných forem protestu, tedy pouhých stávek a demonstrací. Cítil, že je zapotřebí učinit mnohem radikálnější kroky. Respektive krok.

134

Mrazivé lednové dny roku 1969 jakoby symbolicky umocňovaly mrazivý charakter tehdejší doby. Společnost postupně ztrácela naději na zvrat situace. Ta se mnohým jevila jako zoufalá, bezvýchodná. Ovšem Jan Palach byl přesvědčen, že nemůže nečinně přihlížet a tvářit se jakoby nic. A tak se 16. ledna 1969, po vzoru tibetských buddhistických mnichů, v horní části pražského Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. Zní to stejně děsivě jako důvody, ze kterých tento těžko uvěřitelný čin udělal. Pod dojmem této události vyvstává několik důležitých otázek: Proč to vlastně udělal? Pomohl tím něčemu? Byl natolik naivní, že si myslel, že tímto tragickým skutkem snad něco změní? Nebylo to od něj bezohledné vůči jeho rodině, kterou tak uvrhl do těžko překonatelného žalu? Neměl se raději soustředit na jinou, třeba i trvalejší formu protestu? Neobětoval svůj mladý život zbytečně? I takové otázky mi proběhly hlavou, a to i ve vzpomínce na Jana Zajíce, který se upálil nedlouho po Janu Palachovi uprostřed stejného náměstí. Byl to středoškolský student, a tím je mi i věkově blíž. Sebeupálení Jana Palacha byl okamžik, který doopravdy trval všehovšudy jen několik minut. Nesmazatelně se však zapsal do našich dějin jako mimořádně silný moment, jako výjimečně statečné gesto. Měla to být výzva pro ty, kteří zdaleka neměli odvahu k takovému činu, neměli ovšem ani dost vůle a morální síly k viditelnému odporu vůči projevům nastupujícího normalizačního marasmu. Někomu se může zdát, že se Jan Palach upálil zbytečně, a promarnil tak svůj vlastní život. Já však jeho demonstrativní sebeupálení vnímám zcela jinak. Jan Palach svým činem prokázal, že mu tehdejší dění ve společnosti nebylo lhostejné. Odmítal nad tím jen tak mávnout rukou. Odmítal se poddat tomu, co považoval za zlo. Ve své mladistvé čistotě a přímočarosti totéž vyžadoval i od svých spoluobčanů. V zájmu společnosti jako celku zaplatil nejvyšší cenou – vlastním životem. A udělal to dobrovolně. Udělal to nejen ve jménu svojí svobody, ale rovněž i pro svobodu svých z velké části apatických spoluobčanů. Čin Jana Palacha chápu jako příkladný, byť samozřejmě extrémní, protest vůči tomu, co se kolem nás děje. Neměli bychom

si nechat všechno líbit. Budeme-li čelit vážným hrozbám, měli bychom se jim postavit s patřičnou odvahou. Neměli bychom podlehnout pocitu bezmoci a apatie a rezignovat na odpor vůči tomu, co považujeme za jasné zlo. Chtělo by se říci – nikdo z nás, jsou však okamžiky, kdy stačí i někdo z nás. Sám Palach to vyjádřil slovy: „Proti zlu se musí něco dělat. Bojovat takovými prostředky, které jsou možné.“ Nabízí se otázka: Má lidský život bez svobody vůbec cenu? Lze jej bez svobody prožít skutečně plnohodnotně? Podotýkám, že této otázce chybí jedno nezbytné slovo – odpovědnost. Bez ní může být svoboda neřízenou střelou. Jan Palach cítil spoluodpovědnost za hanebný vývoj ve své zemi po srpnové okupaci. Zdaleka ne všichni to v té době dokázali. Země se opět začala propadat do atmosféry strachu, umlčování a plíživých perzekucí mnohdy rafinovanějších, než byly ty v letech padesátých. Ačkoli Jan Palach svým sebeupálením tento vývoj pochopitelně zvrátit nemohl, ukázal všem, že nemáme odpovědnost pouze sami za sebe, ale i za společnost jako celek, a to nejen proto, že jsme její součástí. A že naše svoboda je i svoboda našeho souseda a má stejnou cenu. Palach za ni zaplatil nejvyšší cenu. Člověk si láme hlavu nad delikátní otázkou, jakým směrem by se naše země ubírala, kdyby takové přesvědčení a odvahu si za ním pevně stát měli všichni její občané, nikoli pouze Jan Palach a hrstka dalších. Těžko říci – v takové absolutní podobě by to přirozeně byla čirá utopie. Avšak možná by stačilo, kdyby odpovědnost za dění ve společnosti, nikoli pouze za sebe sama, měla v té době viditelná část občanů naší země, odhodlaná nenechat se jakkoli zkorumpovat či zastrašit. Mnoho životů by tak bylo v Československu prožito smysluplněji a šťastněji, včetně životů těch, kteří v emigraci hledali své naplnění. Především by však marasmus více než dvacetileté normalizace tak těžko nepostihl značnou část společnosti. Následky této doby ostatně pociťujeme dodnes.

KATEGORIE C Darina Chaloupková: Silueta plamene Gymnázium Jana Palacha Mělník Žluté světlo sílí dál, ve svých snech dál jenom vlál. Oranžový šál se táh, život vložil do rukou váh. Slabého ty vidíš jen, avšak on bojoval za český sen. Dostat se pryč z těžkých pout, z ruských bot se rychle zout. Tělo jeho svíjí se v plamenech, duše vzdává se na svých kolenech a vytí vlků ve špatné se obrací. Ze siluety zbyl jen prach, ty vlky pohltil teď velký strach, když národ český svůj hněv jim navrací.

Na závěr se neúprosně dere na povrch poněkud troufalá otázka – je mezi námi i dnes nějaký Jan Palach? A jak daleko je doba, kdy bude opět zapotřebí jeho činu, abychom otevřeli oči? 135

Studentské SLOVO ZÁVĚREM

mluvili setkání. Polana Bregantová dále rozšířila mé literární obzory, když mi doporučila knížky od Jiřího Sozanského a Dory Čechové, ze kterých částečně čerpáme a jež nás inspirovaly k dalším otázkám.

Vojtěch Deliš: Hledání Jana Téma Jana Palacha pro mě bylo velmi zajímavé a něčím blízké. S návrhem vytvořit o něm publikaci přišla paní profesorka Špačková po velmi vydařených kurzech, na které nás ještě jako „špunty z nižšího gymplu“ vzala. Prvoplánově jsme počítali pouze s Honzovými bývalými spolužáky, jež zaujala naše výzva v novinách. To pro nás bylo a je stále klíčové, avšak mé ambice byly o trochu větší. Má snaha byla, abychom docílili toho, že se na Jana Palacha budeme dívat z různých úhlů, a tak celý projekt pojmeme šířeji. V hlavě se mi okamžitě objevily dva body – Olbram Zoubek, člověk a především sochař, který k palachovskému tématu měl celoživotně velmi blízko a jehož dílo bylo Jendovým činem značně ovlivněno, a film, jenž dle mého názoru částečně vysvětlí a pomůže pochopit nejen mladým lidem věc, která přestože je „teprve“ 50 let stará, je i pro historiky mnohem větší záhadou než některé starověké dějiny. Neodradily mne ani letní prázdniny, neboť jsem věděl, že to bude běh na dlouhou trať. A taky že byl. Práce bylo opravdu hodně. Mou denní rutinou byla neustálá e-mailová komunikace, shánění kontaktů, doplňování znalostí ve všech možných oborech, čtení biografie i historických publikací a hlavně práce s internetem, jež byla jednou z nejdůležitějších součástí toho všeho. Začal jsem pracovat už na konci června, moje intenzita se zvýšila na začátku července, kdy jsem kontaktoval Jasana Zoubka, syna Olbrama Zoubka. V té době jsem se zrovna účastnil basketbalového kempu, a tedy organizace času byla pro mé účely velice podstatná. Dlouhé neprospané noci však nesly své ovoce, a to především díky vstřícnosti dětí Olbrama Zoubka, poněvadž Jasan Zoubek mě po několika e-mailech odkázal na svou starší sestru Polanu, s níž jsme do136

Pozadu nezůstal ani film. Jako prvního jsme oslovili slovenského režiséra Dušana Trančíka, který se svým studentsko-filmařským štábem monitoroval situaci v Československu v lednu roku 1969 těsně po Palachově upálení. Vše zachytil ve snímku Tryzna, kde je dobře vidět nálada ve společnosti v této smutné etapě československých dějin. V hledání mi opět pomohl strýček Google, jenž mi sdělil, že Dušan Trančík působí jako vysokoškolský pedagog, a tudíž najít kontakt v tomto případě nebylo zas tak složité. Dále následoval tehdy ještě připravovaný film Jan Palach, který pro naše dotazy byl velkým lákadlem. Podařilo se mi oslovit kameramana filmu Jana Šustera a autora hudby doc. Michala Rataje, kteří patří k blízkým spolupracovníkům Roberta Sedláčka, režiséra snímku Jan Palach, s nímž jsme se sešli o pár měsíců později. Domnívám se, že hudba (včetně té filmové) je plnohodnotné umělecké dílo, které se dá srovnávat se sochou či obrazem, a proto nevidím jediný důvod, proč by člověk, jenž skládal hudbu k filmu o životě Palacha, neměl mít místo v této knížce.

Vojtěch Deliš

Má práce pokračovala i v srpnu, kdy jsem se snažil naši malou, ale velmi pracovitou skupinku protlačit na očekávanou premiéru snímku Jan Palach, jež se konala 21. srpna v Praze k výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. To se ale nepovedlo. Díky mé komunikaci s produkcí filmu jsme do Prahy 21. srpna nakonec jeli – ne na premiéru, ale na předpremiéru, která se konala v historickém kině Světozor nedaleko Václavského náměstí. Vyvrcholením mého úsilí bylo setkání s mužem, jenž může působit trochu kontroverzně, ale kterého si velmi vážím, protože k Janu Palachovi přistupoval s velikou pokorou a respektem k jeho činu. V říjnu roku 2018 jsme uskutečnili setkání s režisérem Robertem Sedláčkem. Bylo to také naše poslední setkání. Jak dopadlo, můžete zhodnotit sami. Rád bych tímto navnadil další mladé lidi, kteří by se rádi věnovali nějakému dlouhodobějšímu projektu v odvětví, jež je baví, poněvadž si myslím, že dnešní doba je takovýmto pracím otevřena. Zde čerpám i ze své zkušenosti, neboť pomocí slušné komunikace a především pracovitosti se dá docílit velikých věcí. Pracovitost je důležitá vlastnost, kterou nemá každý, avšak dá se podle mě v člověku vypěstovat. Pokud nemáte dostatek času, je chyba

Jan Sklenář

ve vaší organizaci času, a tak si musíte srovnat své priority. Ty společně s vaším zájmem pracovitost vyvolají. Nebojte se dát si dlouhodobější cíl, když víte, že za to stojí.

Jan Sklenář: Osobnost Jana Palacha Na cestě za poznáním osobnosti Jana Palacha k padesátiletému výročí jeho sebeoběti jsem měl možnost a čest účastnit se práce na projektu týkajícího se dětství a následně studentských let Jana Palacha. Při této příležitosti jsem se setkal s mnoha skvělými a zajímavými lidmi, kteří mi Jana a jeho dobu dokázali autenticky přiblížit a s jejichž pomocí jsem si na tuto osobnost českých dějin mohl utvořit vlastní názor. Tohoto projektu se účastním, jelikož se domnívám, že osobnosti a hrdinové, kteří pro národ mnohé obětovali, v Palachově případě jde o oběť nejvyšší, by neměli být zapomínáni, což se dle mého názoru v poslední době bohužel děje. Historie se stále opakuje, a proto bychom paměť národa neměli nechat dojít tak daleko, že se z ní ztratí lidé, kteří zemřeli, abychom my mohli žít. Lidé, kteří se obětovali, abychom se my, mladí lidé, mohli narodit do svobody. Každý národ by si z vlastních dějin měl vzít ponaučení. Svojí prací bych chtěl přispět k tomu, aby česká společnost nezapomněla, k čemu může dojít, pokud je apatická a neváží si svobody a demokracie. Jana Palacha hodnotím jako velmi inteligentního, přemýšlivého člověka, jenž byl na svůj věk v mnoha ohledech vyspělejší než jeho vrstevníci. Jeho zaujetí pro vážná, ať již politická, nebo jiná společenská témata je pozoruhodné. Palachovy časté debaty s ostatními spolužáky na téma domácí nebo zahraniční politiky, kdy jen málokdo dokázal přesvědčenému Janovi oponovat, ve mně vyvolávají pocit, že Jan Palach byl nejen dobrý řečník, ale na svůj věk i vyzrálá osobnost. Pokud si byl něčím „jistý“, dokázal si za svou pravdou pevně stát a názor 137

změnil pouze tehdy, když jej někdo přesvědčil pádnějšími argumenty. Z toho usuzuji, že Jan byl člověk věřící ve vlastní úsudek, člověk, který věřil v pravdu a dokázal si za svou pravdou stát a bojovat za ni. Nemyslím si však, že by nedokázal uznat svou chybu nebo omyl. Jeho „boj“ či pře byly opodstatněné, poněvadž hlásat svůj vlastní názor je přirozené. Mezi spolužáky byl Jan Palach vcelku oblíbený. Nijak mezi nimi nevyčníval. Jeho vztahy s děvčaty jsou pro mě těžko představitelná záležitost, ač s nimi v obecné rovině vycházel dobře. Nejvíce mě ale fascinuje Janova morálka a píle, s nimiž se dokázal postavit všem problémům a přenést se přes ně, úsilí, se kterým dokázal jít za svým cílem, i když mu osud nebyl nakloněn. Jan Palach nebyl rebel. Byl to především rovný člověk, ochotný pravdu nejen milovat, ale i šířit. Jeho čin, který vnímám jako sebeoběť z lásky k národu, obdivuji, i když si nejsem jistý, jestli s ním bezpodmínečně souhlasím. Jisté však je, že k takovémuto rozhodnutí a činu je zapotřebí neobyčejné sebeobětování a sebezapření, jež jsou asi pro běžného člověka těžko představitelné. To je nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč někteří lidé s jeho činem nesouhlasí nebo ho dokonce odsuzují. I přestože se sebeobětí Jana Palacha jako řešením tehdejší politické situace spíše nesouhlasím, velice si ho pro ni vážím a jsem velmi hrdý na to, že mohu navštěvovat gymnázium nesoucí jeho jméno.

Daniel Kulíšek: Poznávání hrdiny Na psaní nejsem. I přesto usedám, abych se pokusil napsat pár slov o své účasti na projektu. Chci být vedle kluků tak, jak jsem byl v průběhu mnoha měsíců, kdy jsme poznávali Jana Palacha. Na počátku jsem jeho osobnost vnímal pouze jako součást jména své školy a sochu, která se nachází naproti bývalé budově gymnázia. Když jsem se dozvěděl o možnosti navštívit společně s paní prof. Špačkovou místa spojená s Janem Palachem, zaujalo mě to a do kurzu jsem se přihlásil. Tehdy jsem ještě netušil, že nezůstane pouze u návštěvy Prahy, Všetat nebo Libiše. To byly pouze první krůčky k poznání Jana Palacha, kterého jsem začal vnímat jako člověka, který významně ovlivnil naše moderní dějiny. Jaký byl Jan v době, kdy studoval stejně jako já dnes na gymnáziu, tedy jaký byl studentský život v 60. letech minulého století, to nám přiblížili nejen jeho spolužáci, ale i profesoři. Další rozměr mému pohledu na něj dali filmy a jejich tvůrci a umělci. A kdo je pro mě Jan Palach?

Na závěr bych chtěl velmi poděkovat paní profesorce Renatě Špačkové, která nám prostřednictvím tohoto projektu umožnila skrze neobyčejné zážitky získat vědomosti a zkušenosti, jež mají pro mě nedozírnou hodnotu. Daniel Kulíšek

138

Jan Palach je pro mě významná a veliká osobnost našeho národa. Je to člověk, který neváhal položit svůj mladý život na protest proti potlačování našich svobod. Je to pro mě morální vzor, protože za pravdu a svobodu je nutno bojovat. Jsem velmi rád, že mi byla nabídnuta možnost zúčastnit se práce na projektu o Janu Palachovi, protože jsem se setkal se spoustou zajímavých lidí, kteří mi pomohli utvořit si neučebnicový pohled na důležitou osobnost naší historie. Uvědomil jsem si historické souvislosti, které ho dovedli k tragickému činu. Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným, kteří nám věnovali svůj drahocenný čas Vít Novotný a podělili se s námi o své vzpomínky a názory na měli co říci, avšak doposud nebyli tázáni. Můj díl práce pro Jana. Moje další poděkování za spolupráci patří paní profemě znamená jakýsi nepatrný příspěvek k paměti našeho sorce Renatě Špačkové a spolužákům Honzovi Sklenářovi, národa, který by neměl zapomenout na své minulé hrdiny. Vojtovi Delišovi a Vítku Novotnému. Přestože jsem se zúčastnil větší části našich společných akcí a rozhovorů, do výsledné brožury významněji přispívám pouze jedním článkem založeným na rozhovoru, Vít Novotný: Projekt Jan Palach a já který byl pro mě nejzajímavější. Janovi nejbližší přátelé ze Všetat nám sdělovali své vzpomínky, jež pro mě byly velmi K padesátiletému výročí smrti Jana Palacha jsme měli možpřekvapující a pozměnily můj názor na tuto osobnost. nost podílet se na projektu věnovanému jeho životu, době i odkazu. Měli jsme tak možnost setkat se s mnoha pamětSpolečný projekt mi přinesl mnoho dalších vzácných okaníky, stejně jako s význačnými osobnostmi dneška a účastmžiků. Z úst samotného faráře Jakuba Schwarze Trojana nit se množství ojedinělých akcí. Zrekapituluji nyní celkově jsme slyšeli kázání při Palachově pohřbu, navštívili jsme svoji vlastní cestu projektem a pokusím se o stručný poateliéry Palachově rodině blízkého sochaře Olbrama Zoubhled na Palachovu osobnost i čin, jak jsme je poodhalili. ka, kde jsme se seznámili s jeho dcerou Polanou, nebo jsme si prohlédli originál Palachovy posmrtné masky, již Nikdy jsem vážně neuvažoval o profesionálním studiu hisZoubek v osudném lednu sám tajně odlil. Byli jsme pozvátorie, přestože mě předmět vždy bavil. Znalost dějin však ni na předpremiéru filmu Jan Palach, později na diskusní vnímám jako nezbytnou součást vzdělání, mnohdy zcela večer k padesátému výročí sebeoběti Ryszarda Siwiece. nepostradatelnou pro aktuální rozhodování, tvorbu názoV kavárně Slavia jsme měli tu čest strávit téměř dvě horu, ba nástroj k poodhalení části fungování světa. Projekt diny času se Štěpánem Hulíkem, scénáristou minisérie ve mně vzbudil zájem nikoli proto, že bych se chtěl stát Hořící keř. Kromě informací týkajících se samotného Jana odborníkem na toto téma, ale motivovala mě hlavně snaPalacha jsme osobně poznali vskutku sympatického, inspiha zachránit alespoň nějaké informace o Palachovi, které rujícího člověka. Rovněž neméně přínosné bylo interview mohou nenávratně mizet s odchodem všech, kdo o něm 139

s proslulým režisérem Robertem Sedláčkem, opět opravdovou osobností. Seznam by mohl ještě dlouho pokračovat. Bezpochyby dal projekt více mně, nežli já jemu. Samotný Jan Palach, jak jsem si jeho obrázek sám poskládal, se na první pohled zdá být normálním, tělesně nepříliš zdatným hochem. V dětství společně s všetatskou partou tropil lotroviny, hrál si na vojáky, učil se střílet… Svým školním prospěchem nikterak nevyčníval na základní škole a ani později na gymnáziu. Hodně četl, zajímal se o dějepis. Většina lidí si vzpomene na jeho citlivost a slušnost. Po hlubším ohledání se však setkáváme s neobvyklým charakterem. Za nejdůležitější považuji jeho silnou zásadovost. Jakmile se mu něco nelíbilo, až cholericky proti tomu vystupoval, svůj závazek sledoval až s nadlidským úsilím. Rovněž nesnášel, když kdokoliv další ustupoval

Spolužák Jenda (vpravo)

140

ze svých stanovisek. Neobvykle důležitý pro něj byl pocit příslušnosti ke Slovanům, za bratry považoval i Rusy. Rozhodně však neschvaloval komunismus, hlásil se k ideálům svobody a demokracie, nicméně myšlenka sociálního státu se mu líbila. Čin Jana Palacha považuji za hrdinství, jež rozhodně stojí za připomínání. Pokusil se podle mého názoru probudit národ ze vzrůstající apatie. Jeho čin dodnes s nepříjemnou naléhavostí připomíná, co zmůže tolerance většiny ke zlu. Opomeňme na chvíli padesát let staré události a zamysleme se, jak se Janova sebeoběť týká osobně každého z nás. Jsem velmi vděčný paní profesorce Renatě Špačkové za vedení celé akce i za všechno, co jsme jako její spolupracovníci mohli zažít a poznat. I přes občasné pochybnosti je přínos této práce minimálně pro mě samotného nesporný.

Jan Palach jedním slovem

TOTÁLNÍ MORÁLNÍ IMPERATIV Polana Bregantová

VÝKŘIK

Vojtěch Deliš

MORÁLNÍ AUTORITA NÁRODA Tereza Drápalová-Šajtarová

ODHODLANÝ Martin Dvořák

VÝZVA

Dagmar Dvořáková

ODHODLANÝ

Karolina Helemiková

KLUK

Jaroslav Hořejší

TAJEMSTVÍ Štěpán Hulík

VÝZVA

Zuzana Jansová

ZÁDUMČIVÝ KLUK Karel Lojka

ČLOVĚK

Daniel Kulíšek

KOMPAS

Ilona Němcová

Vít Novotný

BRÁŠKA Jiří Palach

SEBEUVĚDOMĚNÍ

NEÚSTUPNOST

NEKONEČNÁ VÝZVA Jiří Pavlíček

Jaroslava Drechslerová

HRDINA

Miroslava Renková

VYTRVÁNÍ Jan Sklenář

HRDINA

Dušan Trančík

TULÁK

Robert Sedláček

NADĚJE

Renata Špačková

141

Shrnutí Mělnické gymnázium nese název po svém bývalém studentu Janu Palachovi. Jeho jméno v lednu 1969 obletělo svět a v dalších 20 letech bylo za hranicemi komunistického Československa známější než v něm. Tehdejší moc ho chtěla vymazat z paměti národa, neboť se proti ní postavil svou obětí a zároveň se snažil obyvatele své země vyburcovat z apatie, odevzdanosti. Taková byla reakce občanů na přijímání nových pořádků po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jejíž jsme byli členem. Jeho zamlčovaná oběť vstoupila znovu do československých dějin v lednu 1989. Tzv. Palachův týden otevřel cestu k listopadu 1989, který přivodil konec vlády jedné strany, Komunistické strany Československa. Vzápětí požádalo mělnické gymnázium o udělení čestného názvu Gymnázium Jana Palacha Mělník. Na počátku roku 1990 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČSR žádosti vyhovělo, na rozdíl od roku 1969. Publikace Spolužák Jenda se věnuje tématu dosud opomíjenému. Do centra pozornosti staví středoškolská studentská léta Jana Palacha. Mohli jsme je přiblížit díky setkáním s Janovými spolužáky, profesory, seznámením se s kronikami a dalšími písemnostmi školy. Podnětná byla setkání s tvůrci filmů dokumentárních i hraných, vypravili jsme se do ateliéru Olbrama Zoubka, autora posmrtné masky Jana Palacha. Besedovali jsme s profesorem Jakubem S. Trojanem, evangelickým farářem, který kázal nad Janovým hrobem. Postupně se vytvářel obraz Jana Palacha – kluka tropícího v dětských letech se všetatskými kamarády různé rošťárny i žáka a studenta s průměrným prospěchem. Od ostatních se odlišoval svým zájmem o historii i současné dění, svou zásadovostí, houževnatostí, pravdomluvností, galantností, neústupností při plnění slibů a závazků. Byl schopen snášet bolest – v tom se i trénoval. Byl synem milujícím svou matku, jež ovdověla, když Honzovi bylo 14 let. V řadě uvedených vlastností lze poznávat i Jana, vysokoškolského studenta, který byl schopen a ochoten přinést nejvyšší oběť v době, kdy národ sklonil hlavu. Postoj Jana Palacha vyzývá k občanské aktivitě, k nelhostejnosti, k převzetí zodpovědnosti nejen za sebe sama.

Summary Mělník Grammar School is named after its former student, Jan Palach. In January 1969, his name became known worldwide, and over the next 20 years he was more famous beyond the borders of the then communist Czechoslovakia than in it. At that time, state power wanted to erase his name from national memory, as he had stood up against it by his sacrifice, trying to awaken his countrymen from apathy and resignation. Such was the reaction of the citizens to the establishment of the new order after the occupation of Czechoslovakia by the troops of the Warsaw Pact, whose member state the country was. His concealed sacrifice became part of Czechoslovakia’s history again in January 1989. The so-called Palach’s week paved the way to November 1989, which brought about the end of the rule of one party, the Communist Party of Czechoslovakia. 142

Immediately afterwards, Mělník Grammar School requested for honorary name of Gymnázium Jana Palacha Mělník (Jan Palach Grammar School Mělník). At the beginning of 1990, the Ministry of Education, Youth and Sports of the Czechoslovak Republic granted the request, unlike in 1969. The publication “Spolužák Jenda” (“Classmate Jenda”) deals with a topic that has been neglected so far. It brings into the limelight Jan Palach's secondary school years. We could bring them closer by meeting with Jan’s classmates, teachers, getting acquainted with chronicles and other school papers. We had inspirational, thought-provoking meetings with documentary and feature film makers. We also visited the studio of Olbram Zoubek, the author of Jan Palach’s posthumous mask, and talked with Professor Jakub S. Trojan, the evangelical priest who preached over Jan’s grave. Gradually, there was created an image of Jan Palach as a boy, who used to get into mischief with his friends from Všetaty in his childhood years, as well as a pupil and student with average school grades. He was different from the others by his interest in history and current affairs, righteousness, tenacity, truthfulness, gallantry, and persistence when fulfilling promises and commitments. He was able to withstand pain, for he even trained himself to do so. He was a son loving his mother, who became a widow when he was 14 years old. The above mentioned personal qualities characterise Jan, a university student, as a person who was able, and willing to make the ultimate sacrifice at a time when the nation bowed its head. Jan Palach’s attitude calls for civic activism, non-indifference, for taking over responsibility not only for oneself. Překlad: Natalja Langová, GJP

Resümee Das Gymnasium in Mělník trägt seinen Namen nach seinem ehemaligen Schüler Jan Palach. Dessen Name wurde im Januar 1969 in aller Welt ein Begriff und während der folgenden 20 Jahre wurde er außerhalb der kommunistischen Tschechoslowakei bekannter als innerhalb des Staates. Die damalige Macht wollte ihn aus der Erinnerung des Volkes tilgen, denn er trat ihr durch sein Opfer entgegen und zugleich bemühte er sich, die Bewohner seines Landes aus Apathie, Ergebenheit aufzurütteln. So war die Reaktion der Bürger auf die Annahme neuer Regelungen nach der Okkupation der Tschechoslowakei durch die Truppen des Warschauer Paktes, dessen Mitglied wir waren. Sein verschwiegenes Opfer ging erneut im Januar 1989 in die tschechoslowakische Geschichte ein. Die sogenannte Palach-Woche öffnete den Weg zum November 1989, der das Ende der Herrschaft einer Partei, der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei, verursachte. Anschließend beantragte das Mělníker Gymnasium die Verleihung vom Ehrennamen Jan-Palach-Gymnasium. Anfang 1990 gab das Ministerium für Schulwesen, Jugend und Sport dem Antrag statt, im Gegensatz zu 1969. Die Publikation Spolužák Jenda (Mitschüler Hansi) widmet sich einem bisher vergessenen Thema. Ins Zentrum der Aufmerksamkeit rücken Jan Palachs Gymnasialjahre. Wir konnten sie nahebringen dank der Treffen mit Jans Mitschülern, Lehrern, durch das Bekanntmachen mit Chroniken und weiteren Schriftstücken des Gymnasiums. Anregend waren Treffen mit 143

Schöpfern von Dokumentar- sowie Spielfilmen, wir begaben uns ins Atelier von Olbram Zoubek, dem Autor der Totenmaske Jan Palachs. Wir führten ein Gespräch mit Prof. Jakub S. Trojan, dem evangelischen Pfarrer, der an seinem Grab gepredigt hatte. Allmählich formte sich Jan Palachs Bild – ein Bild vom in der Kindheit mit Freunden aus seinem Dorf tobenden Jungen sowie vom Schüler mit durchschnittlicher Benotung. Er wich von anderen ab durch sein Interesse an Geschichte sowie an gegenwärtigem Geschehen, durch seine Prinzipienfestigkeit, Beharrlichkeit, Ehrlichkeit, Galanterie, Unnachgiebigkeit beim Erfüllen von Verprechen und Verpflichtungen. Er war fähig, den Schmerz zu ertragen – das trainierte er sogar. Er war ein seine Mutter liebender Sohn; seine Mutter wurde Witwe, als Jan 14 Jahre alt war. In der Reihe von angeführten Eigenschaften kann man auch Jan als Studenten erkennen, der in der Zeit, in der das Volk seinen Kopf senkte, bereit und fähig war, das größte Opfer zu bringen. Die Stellungnahme Jan Palachs ruft zur bürgerlichen Aktivität auf, zur Ungleichgültigkeit, zum Übernehmen von Verantwortung nicht nur für sich selbst. Překlad: Hana Davídková, GJP

Résumé Le lycée de Mělník porte le nom de son ancien élève Jan Palach. En janvier 1969 son nom a fait le tour du monde et au cours des 20 années suivantes il est devenu plus célèbre à l’étranger qu’en Tchécoslovaquie communiste. Les autorités de ce temps là ont voulu l’effacer de la mémoire du peuple, car Jan Palach leur avait fait front par son immolation. En même temps il a essayé d’alerter les habitants de son pays de leur indifférence et de leur résignation. Telle fût la réaction des citoyens à l’acceptation de nouvel ordre après l’occupation de la Tchécoslovaquie par les armées des pays du pacte de Varsovie dont nous étions aussi membres. Son sacrifice dissimulé est revenu dans l’histoire de la Tchécoslovaquie en janvier 1989. La soi-disante semaine de Palach a ouvert le chemin vers novembre 1989, qui a entraîné la fin du régime d’un parti – le Parti communiste tchécoslovaque. Aussitôt le lycée de Mělník a demandé l’attribution du nom Lycée Jan Palach Mělník. A la différence de l’année 1969 le Ministère de l’Education, de la Jeunesse et des Sports de la République tchécoslovaque a donné suite à la demande au début de l’année 1990. La publication Camarade de classe Jenda traite un sujet jusqu’à présent négligé. Elle met au centre d’attention les années des études secondaires de Jan Palach. Nous avons eu la possibilité de les connaître grâce aux rencontres avec ses camarades de classe, ses professeurs, les chroniques et autres documents du lycée. Les entrevues avec les auteurs des documentaires et des films ont été aussi suggéstives. Nous avons aussi visité l’atelier d’Olbram Zoubek, l’auteur du masque mortuaire de Jan Palach. Nous avons discuté avec le professeur Jakub S. Trojan, le pasteur évangélique qui avait prêché auprès de la tombe de Jan. 144

Au fûr et à mesure l’image de Jan Palach se formait – un gamin faisant des bêtises avec les amis de son village de Všetaty ainsi qu’un élève et étudiant avec des résultats scolaires médiocres. Il se différenciait des autres par son intérêt à l’histoire et aux événements actuels à cette époque, par son respect des principes, sa résistance , sa véracité, sa galanterie et son obstination à accomplir ses promesses et engagements. Il était capable de supporter la douleur – il s’y entraînait même. Il était le fils aimant sa mère, qui était devenue veuve quand Jan avait 14 ans. Grâce à ce portrait détaillé nous pouvons connaître Jan, étudiant, qui était capable d’apporter le plus grand sacrifice dans la période où le peuple avait courbé la tête. L’attitude de Jan Palach invite à l’activité citoyenne, à la non-indifférence, à assumer la responsabilité non seulement de soi-même mais d’un peuple tout entier. Překlad: Hana Güllichová, GJP

145

Literatura BLAŽEK, Petr, Patrik EICHLER a Jakub JAREŠ. Jan Palach ’69. Praha: USTR, FF UK, Togga, 2009. ISBN 978-80-87211-04-5. BRTKOVÁ, Gabriela a Hana KUČMAŠOVÁ. Jan Palach – jak ho vidí ostatní. Mělník, 2005. SOČ. Gymnázium Jana Palacha. Vedoucí práce PhDr. Ilona Němcová. LEDERER, Jiří. Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Praha: Novinář, 1990. MUSILOVÁ, Helena. Anatomie skoku do prázdna (Rok 1968 a výtvarné umění v Československu). Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, p. o., 2018. Jan Palach 11. 8. 1948 – 19. 1. 1969. Praha: Práce, 1990. Jan Palach 16. – 25. 1. 1969. Praha: KANT a Pražský dům fotografie, 2009. JIROUS, Ivan Martin: Magorovy labutí písně. Praha: Torst, 2006. ISBN 80-7215-296-3. Pocta Janu Palachovi. Mělník: Město Mělník, 2009. PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Slunce v úplňku. Praha: Prostor, 2008. ISBN 978-80-7260-196-7. SLACH, Miroslav. Světlo v soumraku. Kyjov: Gloria, 1994. SOZANSKÝ, Jiří. 1989 rok zlomu. Praha: Symposion, 2015. ISBN 978-80-904962-4-8. STŘÍBRNÁ, Marie. Putování po zemi, kde předevčírem považovali za zítra, aneb celina českýma očima. Rukopis, 1996. TROJAN, Jakub S. Rozhovory s pamětí I. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. ISBN 978-80-86057-63-7. Ve jménu života vašeho… Praha: Karolinum, 1990. ISBN 80-7066-276-X (brož.). Věrni zůstaneme, Pocta Janu Palachovi A. D. 1969 – A. D. 1994. Všetaty: Společnost Jana Palacha ve Všetatech, 1994. VOJTOVÁ, Maria. Proč jsem nemluvila. Třebíč: Arca JiMfa, 1996. ISBN 80-85766-63-9 (brož.). ZAJÍC, Jan. Verše. Velké Přílepy: Olympia; Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2016. ISBN 978-80-7376-446-3 (Olympia; vázáno). ISBN 978-80-87912-52-2 (Ústav pro studium totalitních režimů; vázáno). www.janpalach.cz

Film Hořící keř [TV film] . Režie Agniezska HOLLAND. 2013. Jan Palach [film]. Režie Robert SEDLÁČEK. 2018 Jan Palach 11. 8. 1948 – 20. 1. 1969 [film]. Režie Stanislav MILOTA. 1969 Poselství Jana Palacha [film]. Režie Kristina VLACHOVÁ. 2008. Příběh Palachova hrobu [film]. Režie Dobroslav ZBORNÍK. 1996. Ticho [film]. Režie Milan PEER. 1969. 146

Tryzna [film]. Režie Vlado KUBENKO, Dušan TRANČÍK, Peter MIHÁLIK. 1969. Kde končí svět. Na paměť Jana Palacha. [gramofonová deska] Praha: AR(i)STON, družstvo kulturních služeb. 1969. Hymnus 68. [gramofonová deska]. Centre Européen d‘Echanges Musicaux. 1969.

Fotoarchiv Budkovská Milena Gymnázium Jana Palacha Mělník Hulík Štěpán Lojka Karel Novák Josef Novotný Eduard Rodina Palachova Zoubek Olbram Žižková Ivana

Prameny SOA Praha – SOkA Mělník Archiv SVVŠ Mělník (GJP Mělník) Nadační fond Kmentová Zoubek Archiv ČCE Libiš

Dobový tisk Akademický časopis UK Listy Práce Studentské listy Svobodné slovo Zprávy

147

148

Spolužák Jenda Cesta (nejen) studentů Gymnázia Jana Palacha Mělník za Janem Palachem

Editor: Renata Špačková Autoři textů: Renata Špačková, Ilona Němcová, Vít Novotný, Vojtěch Deliš, Jan Sklenář, Daniel Kulíšek Přepis rozhovorů: Vojtěch Deliš, Vít Novotný, Jan Sklenář, Daniel Kulíšek Foto: Renata Špačková, Ivana Žižková, Jiří Špaček ml., Eugen Novotný, Karel Lojka, Jan Sklenář, Ivo Loos, Karel Cudlín, Vladimír Šigut, Jiří Všetečka, Milan Drechsler, Josef Roub, Dana Hilská Úvodní citát a text na začátku kapitoly Spolužák Jenda byly převzaty z: LEDERER, Jiří. Jan Palach: Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Praha: Novinář, 1990. Fotografie a dokumenty zapůjčili: Jiří Palach, Ivana Žižková, Eugen Novotný, Karel Lojka, Milena Budkovská, Dagmar Balíková, Štěpán Hulík, Josef Novák, Jiří Beran, Jan Šuster; Nadační fond Kmentová Zoubek, SOkA Mělník, ČCE Libiš, Renata Špačková, Univerzita Karlova, Galerie výtvarného umění v Ostravě Korektura: Dagmar Dvořáková Překlad: Natalja Langová, Hana Davídková, Hana Güllichová Grafická úprava, sazba, předtisková příprava: Jaroslava Drechslerová Tisk: IRBIS, Jiří Uhlíř, Aloisina Výšina 556/56, Liberec 5 Vydalo Město Mělník a Gymnázium Jana Palacha Mělník v roce 2019 Náklad: 2000 výtisků Tato publikace vznikla za podpory Středočeského kraje

ISBN 978-80-907298-0-3 149

150