Bulletin advokacie 9/2024 by Ondřej Kafka

Bulletin advokacie

Digitální platformy a hospodářská soutěž : výzvy a perspektivy soudní ochrany • Trestní postih podvodu a jiných nekalých praktik v řízení před soudem • K účasti obhajoby při schvalování dohody o vině a trestu soudem • Aktuální otázky týkající se rozhodování ve věcech SVJ • Dobrovolné příspěvky dlužníků do oddlužení •

VYDÁVÁ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA

Od 1. ledna 2025 bude navýšen advokátní tarif! O dobré zprávě pro celou advokacii čtěte v úvodníku Roberta Němce na str. 3 a v prvním průvodci novelou od Moniky Novotné na str. 4-6.

ASPI AI – Samospráva

Nový AI Asistent vám usnadní práci s předpisy

Potřebujete rychle odpověď na otázku ze samosprávy?

Více informací: bit.ly/aspi-ai-samosprava

Využijte sil umělé inteligence a zjednodušte si práci s předpisy díky nástroji ASPI AI – Samospráva.

Stačí zadat libovolný dotaz z oblasti samosprávy a AI za vás provede hledání v ASPI, udělá analýzu výsledků a během chvilky zformuluje odpověď na váš dotaz.

Ušetřete si práci a čas a nechte AI pracovat za vás!

Bulletin advokacie

Bulletin advokacie vydává

Česká advokátní komora v Praze (IČ 66 000 777)

v agentuře , spol. s r. o. www.impax.cz

Časopis je zapsán do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR.

Vychází 10x ročně, z toho 2 dvojčísla (1-2, 7-8).

Přetisk povolen jen se souhlasem redakce.

Adresa redakce:

Česká advokátní komora

Národní třída 16, 110 00 Praha 1 telefon: 273 193 111 e-mail: bulletin@cak.cz, www.cak.cz

IČ: 66000777

DIČ: CZ 66000777

Redakce:

Šéfredaktorka: JUDr. Hana Rýdlová

Výkonná redaktorka: PhDr. Ivana Cihlářová

Tajemnice redakce: Eva Dvořáková

Předseda redakční rady:

JUDr. Petr Toman, LL.M.

Místopředseda redakční rady:

JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. Členové redakční rady:

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexander Bělohlávek, prof. hon., dr. h. c., JUDr. Petr Čáp, JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., JUDr. Vladimír Jirousek, Mgr. Michal Králík, Ph.D., prof. JUDr. Alena Macková, Ph.D., doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., JUDr. Robert Němec, LL.M., JUDr. Monika Novotná, JUDr. František Púry, Ph.D., prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., JUDr. Michal Žižlavský Pokyny pro autory najdete v Advokátním deníku pod rubrikou BA online. Objednávky předplatného zasílejte na adresu: ČAK, Národní třída 16, 110 00 Praha 1, e-mail: dvorakova@cak.cz Cena výtisku včetně dvojčísel je 90 Kč, zvýhodněné roční předplatné 835 Kč kromě poštovného, balného a DPH. Advokátům a advokátním koncipientům se rozesílá zdarma. S reklamacemi při problémech s distribucí se obracejte na pí Dvořákovou, e-mail dvorakova@cak.cz , tel. 273 193 165.

Inzertní služby zajišťuje agentura IMPAX, spol. s. r. o. Objednávky inzerce zasílejte na adresu agency@impax.cz, případně volejte na tel. 244 404 555 nebo na 606 404 953. Media kit a další informace naleznete na internetových stránkách www.impax.cz.

Celé znění každého čísla vychází též na internetu (www.cak.cz a www.advokatnidenik.cz).

Toto číslo vyšlo 20. 9. 2024 v nákladu 14 600 výtisků.

Obálka: shutterstock.com

Tisk: Impax, spol. s r. o. MK ČR E 6469

ISSN 1210-6348 (print)

ISSN 2571-3558 (Advokátní deník)

Aktuality

Vyhlášen 19. ročník celojustiční soutěže Právník roku 2024 2

Úvodník

Robert Němec: Dobrá zpráva pro celou advokacii – tarif se podařilo navýšit! 3

První průvodce velkou novelou advokátního tarifu Monika Novotná 4

Požádat o snížení povinných plateb na rok 2025 je třeba do konce října Red. 8

Kolky končí: Využít je či prodat zpět můžete jen do konce tohoto roku Red. 8

Na podzim proběhnou Dny otevřených dveří české advokacie Red. 10

Články

Digitální platformy a hospodářská soutěž: výzvy a perspektivy soudní ochrany David Petrlík 13

Trestní postih podvodu a jiných nekalých praktik v řízení před soudem

František Púry, Martin Richter 20

K účasti obhajoby při schvalování dohody o vině a trestu soudem Pavel Vantuch

Pár poznámek k náhradním členům volených orgánů akciové společnosti

Když kodex nestačí aneb o etice a cti na kolbištích práva Petr Brožovský 37

Aktuální otázky týkající se rozhodování ve věcech společenství vlastníků jednotek Karel Šemík 38

Dobrovolné příspěvky dlužníků do oddlužení Petr Horák, Vojtěch Bill

Z judikatury

NS: K aktivní legitimaci vlastníka bytové či nebytové jednotky k žalobě o povolení nezbytné cesty 47

ÚS: K zásadě zákazu reformationis in peius jako projevu dispoziční zásady v občanském soudním řízení

NSS:Podmínka bezúhonnosti žadatele o zápis do seznamu advokátů 51

SD EU: Agenda předběžných otázek se částečně přenáší ze Soudního dvora EU na Tribunál

ESLP: Nezákonný vývoz kulturní památky a ochrana majetku

Z odborné literatury

Lada Kloutvorová: Němčina pro právníky (Alexander J. Bělohlávek) 56

Katarína Gešková: Určovacia žaloba (Dita Frintová)

Z kárné praxe Petra Vrábliková 58

Informace k podmínkám hromadného pojištění profesní odpovědnosti advokátů a navazujících připojištění

STÁ LÉ K ATEGORIE :

• Ob anskké právo

• Trestní právo

• Správní právo

• Pracov n ní právo

• Ob ansk k á a lidská práva a právo ús tavní

KATEGORI E

SE SPECI Á LN Í MI K RITTÉ RI I:

• Talent rook u

• Pro bono

• Právnickká sí sláv y

PARTNE I SOUT Ž E :

• S oudcov v ská unie R

• Notá sk á komora R

• Exekutorská komora R

• Unie st átních zástupc R

• Unie podnikov ých právník R

• Unie obhájc R

• Jednota esk ých právník

• esk ý helsinsk ý v ý bor

Sout ž j již tradi n probíhá pod záštitou p edsedy vlády R a ministra spravedlnosti. dsedy vlády sp

Nominace na ocen ní cenou sv. Yva jsou p ijímány na webu e na u w p www.pravnikroku.cz 024 do 28. 2. 2025. od 30. 9. 2

Zde jsou k dispozici podrobné instrukce k nominacím a nomina ní formulá . Informace naleznete na nalez též na webových stránkách po adatel , všech justi ních partner sout že a v právnických periodikách. tner per Podrobnosti o prodeji vstupenek na galave er a zvýhodn ném ubytování v Brn hledejte v Bulletinu advokacie, Bu na Advokátním deníku, na webu a sociálních sítích eské advokátní komory. vokátníkomory

GALAVE ER 19. RO NÍKU PRÁVNÍKA ROKU PROB HNE V KV TNU 2025 V BRN .

O p esném datu a místu konání budou organizáto i informovat. Sledujte média AK!

Dobrá zpráva pro celou advokacii – tarif se podařilo navýšit!

Milé kolegyně a kolegové,

rád bych se s vámi touto cestou ještě jednou podělil o dobrou zprávu spočívající v tom, že dne 22. 8. 2024 podepsal ministr spravedlnosti Pavel Blažek novelu vyhlášky č. 177/1996 Sb. známou jako advokátní tarif, která nabude účinnosti dne 1. 1. 2025. Po 18 letech se tak konečně podařilo prosadit tolik potřebnou valorizaci advokátního tarifu.

Rád bych touto cestou poděkoval nejen současnému ministrovi spravedlnosti, který jako první ministr po mnoha letech našel odvahu k prosazení tohoto dlouho opomíjeného kroku s dopadem do státního rozpočtu, ale také všem členům vedení Komory a všem advokátům a advokátkám, kteří se na procesu vyjednávání podíleli, ať již osobní účastí na vyjednávání s dotčenými orgány, či prostřednictvím mediální podpory, či dokonce demonstrativním protestem. Za podporu je však třeba poděkovat i těm zástupcům justice, kteří chápou nezastupitelnou roli advokátů při realizaci práva na spravedlivý proces, a podpořili tak právo klientů na právní pomoc.

O valorizaci advokátního tarifu, jako jednu z hlavních priorit, usilovalo představenstvo od svého zvolení na 8. sněmu v roce 2021. Jde však o výsledek dlouholetého procesu, zahájeného již v dřívějších volebních obdobích, na jehož počátku byla snaha Komory o přijetí zcela nového advokátního tarifu, postaveného převážně na principu určení tarifní hodnoty podle hodnoty a složitosti věci a na minimalizaci paušálních tarifních hodnot, které hodnotu či složitost věci nereflektují. Pochopitelně byla navrhována také automatická valorizace o inflaci. Od této původní představy se, s ohledem na politickou neprůchodnost, vyjednávání posunulo převážně k valorizaci stávajícího advokátního tarifu a odstranění některých zjevných absurdit tak, aby mimosmluvní odměna advokáta odpovídala alespoň částečně ekonomické realitě.

Za největší úspěch tak lze v současné politické i hospodářské situaci považovat zvýšení mimosmluvní odměny alespoň o kumulovanou inflaci za roky 2006 až 2024, tj. o 80 %. Tím dochází k valorizaci odměny všude tam, kde je tarifní hodnota určena paušálně, tj. kde nelze tarifní hodnotu určit podle hodnoty věci, typicky u obhajoby v trestním řízení. Kromě zohlednění inflačního vývoje v uplynulých letech však novela přináší i některé úpravy tarifních hodnot, jejichž výše buď neodpovídala složitosti věci, nebo byly bezdůvodně vyňaty z aplikace obecného pravidla v § 8 odst. 1, podle něhož se tarifní hodnota určuje podle výše peněžitého plnění nebo hodnoty věci nebo práva. Týká se to věcí upravených v současném znění v § 9, tj. zejména případů, kdy je předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy. Dalším případem neadekvátní tarifní hodnoty, jejíž struktura doznala velkých změn, je zastupování ve správním řízení (včetně řízení o přestupcích), a zejména zastupování v daňových věcech, ať již na úrovní správního řízení, tak v řízení před soudem. Zdaleka ne všechny změny v advokátním tarifu pochopitelně odpovídají představám Komory či jednotlivých advokátů a v mnoha ohledech byly navrhované úpravy modifikovány na základě zásadních připomínek, uplatněných v několika kolech připomínkového řízení, v jejichž rámci byly vypořádávány stovky připomínek dotčených orgánů státní správy, soudů nebo neziskových organizací. Dílčí kompromisy se týkají zejména zastropování tarifních hodnot ve věcech náhrady nemajetkové újmy. Změny se dotkly také zastupování ne bo obhajoby více osob, jde-li o společné úkony, kde dochází k zavedení nových pravidel klouzavě degresivního snížení odměny o 20 % za každou další zastupovanou nebo obhajovanou osobu.

Veškeré kompromisy odrážejí prostou skutečnost, že advokátní tarif je vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, a nikoli České advo kátní komory. Její znění tedy bude vždy oscilovat mezi představou advokátního stavu a politickým rozhodnutím ministerstva opřeným o aktuální rozpočtové možnosti. Navzdory tomu je přijetí novely advokátního tarifu výsledkem dlouholeté snahy České advokátní komory zajistit advokátům spravedlivou odměnu odpovídající jejich náročné profesi tam, kde si advokáti nemohou sjednat odměnu smluvní. Význam advokátního tarifu je navíc umocněn tím, že se s účinností od 1. 7. 2024 stal prováděcím předpisem pro výpočet náhra dy nákladů občanského soudního řízení, když bylo zákonem č. 180/2024 Sb. zrušeno zmocnění ministerstva k vydávání paušální vyhlášky. Pro snazší orientaci v novém advokátním tarifu připravuje redakce Bulletinu advokacie podrobného průvodce, včetně uceleného pře hledu legislativního procesu přijetí nové právní úpravy, který vyjde v některém z nejbližších čísel.

Ještě jednou děkuji všem za pomoc a podporu a věřím, že nový tarif přinese tolik potřebné oživení zájmu o poskytování právní pomoci v režimu mimosmluvní odměny.

✤ JUDr. ROBERT NĚMEC, LL.M., předseda České advokátní komory

První průvodce velkou novelou

Ke dni 1. 1. 2025 nabude účinnosti velká novela advokátního tarifu, tedy vyhlášky

Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kterou dne 22. srpna 2024 podepsal ministr spravedlnosti Pavel Blažek. O narovnání odměn advokátů hrazených právě na základě tarifu se ČAK snažila řadu let a nyní je její snažení konečně korunováno úspěchem, byť byly původní návrhy

Komory ambicióznější.

Dosavadní advokátní tarif byl nevyhovující ve dvou směrech: tím prvním je nepřirozeně nízká odměna advokátů a zástupců poškozených v trestních věcech v případech, kdy jejich odměnu hradí stát, tím druhým pak nepřiměřeně nízká paušální tarifní hodnota v případech, kdy předmět řízení nelze ocenit nebo jej lze ocenit s velkými obtížemi, což se však rozšířilo i na případy, kdy byl předmět řízení vyjádřen penězi, ať jde o daňový nedoplatek, nebo o peněžitou náhradu nemajetkové újmy. Od zrušení tzv. přísudkové vyhlášky nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 je právní úprava mimosmluvní odměny v advokátním tarifu rozhodující i pro určení náhrady nákladů na zastoupení procesně úspěšnému účastníkovi občanskoprávního řízení. Pokud má být tato náhrada spravedlivá, musí se alespoň blížit standardním nákladům, které účastník řízení zpravidla svému advokátovi zaplatí. Čím více se mimosmluvní odměna liší od reálné odměny advokáta, tím nespravedlivější je systém k procesně úspěšnému účastníkovi, tím méně advokátů bude ochotno nabízet své služby za takto stanovenou odměnu. Výsledkem je pak faktické odepření spravedlnosti méně majetným, protože nejsou schopni svého advokáta „doplácet“ právě proto, že přiznaná náhrada nákladů řízení je nepoměrně nižší než reálná advokátní odměna. Stávající systém tak byl nespravedlivý jak k advokátům, tak k jejich klientům, pokud byli v postavení procesně úspěšného účastníka řízení. Připomeňme si, že naposledy byl advokátní tarif zásadně upraven v roce 2006. Od té doby se podařilo pouze mírné zvýšení několika položek (v roce 2013) a zrušení tzv. povodňové daně (k 1. 1. 2023), která snižovala mimosmluvní odměnu hrazenou ustanoveným advokátům a obhájcům ex offo již od roku 1997 o 10 %, od roku 2011 dokonce o 30 % a naposledy od roku 2013 o 20 %. Přitom za dobu od roku 2006 vzrostla platová základna státních zástupců o cca 90 %. Celková kumulativní inflace od ledna 2006 do ledna 2024 činila 81,36 %. Z těchto základních dat vycházela stanoviska ČAK k advokátnímu tarifu v průběhu jeho projednávání na Ministerstvu spravedlnosti.

V rámci několikaletého projednávání potřebných změn se advokacie snažila o změnu neodpovídajících fiktivních tarifních hodnot pro úkony, u nichž hodnotu věci či práva nelze stanovit v penězích, a o navýšení sazeb mimosmluvní odměny v § 7.

Změny v sazbách vycházející z tarifní hodnoty se nakonec nepodařilo prosadit. Novela ponechává sazby mimosmluvní odměny tak, jak jsou uvedeny v § 7 advokátního tarifu. To vychází z toho, že se inflace ve sporech týkajících se peněžitých nároků projeví přímo ve výši hodnoty předmětu sporu, tedy zvýší se základna (tarifní hodnota), ze které je vypočtena hodnota každého úkonu právní služby.

Tam, kde byla tarifní

hodnota

určena

fikcí, došlo k jejímu navýšení:

• obecněz částky 10 000 Kč na 30 000 Kč ve všech případech, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (dále jen „penězi neocenitelná věc nebo právo“), s výjimkami uvedenými níže,

• ve věcech péče soudu o nezletilé z částky 5 000 Kč na 10 000 Kč (stejná částka je nově tarifní hodnotou i ve věcech výživného pro zletilé děti), stejná částka platí i u osvojení, podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a ve věcech opatrovnických,

• z 35 000 Kč na 65 000 Kč se zvyšuje tarifní hodnota u věcí upravených v § 9 odst. 3 advokátního tarifu, tedy zejména určovacích žalob, žalob na nahrazení projevu vůle, zřízení nebo zrušení věcného břemene nebo práva stavby, osobnostních práv, práv vyplývajících z předpisů o ochraně osobních údajů nebo ochrany průmyslového a duševního vlastnictví (ve věcech bez návrhu na náhradu nemajetkové újmy),

• z 50 000 Kč na 113 000 Kč se zvyšuje tarifní hodnota ve věcech určovacích žalob, je-li předmětem věc penězi neocenitelná a současně jde o obchodní závod, nemovitou věc nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; stejná tarifní hodnota se použije v případě řízení o otázkách svěřenských fondů, obchodních korporací a jiných právnických osob,

• částka 88 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech projednávaných podle soudního řádu správního (kromě daňových věcí) a ve věcech projednávaných podle části páté občanského soudního řádu,

• částka 128 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech ústavních stížností, s výjimkou věcí péče soudu o nezletilé, ve věcech výživného pro zletilé děti, osvojení, podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a ve věcech opatrovnických, kdy je tarifní hodnota u opatrovnických věcí, péče soudu o nezletilé a u osvojení 30 000 Kč.

advokátního tarifu

Při výkonu funkce ustanoveného opatrovníka ve věcech podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a zrušení a likvidace právnické osoby se za tarifní hodnotu považuje částka 5 000 Kč.

Tarifní hodnota se nově bude určovat ve výši peněžitého plnění nebo ceny věci nebo práva, s maximálním omezením na 500 000 Kč, ve věcech:

• osobnostních práv, ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, a ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů, s návrhem na náhradu nemajetkové újmy,

• vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně průmyslového a jiného duševního vlastnictví, s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, nejde-li o věc týkající se vztahů mezi podnikateli,

• podle právních předpisů o ochraně proti nekalé soutěži s návrhem na přiměřené zadostiučinění, nejde-li o věc týkající se vztahů mezi podnikateli,

• určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o obchodní závod, nemovitou věc, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, lze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích.

Specifi cká je úprava tarifu ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Pokud je předmětem řízení i návrh na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, považuje se za tarifní hodnotu výše přiznané náhrady, nejvýše však 500 000 Kč, a částka 30 000 Kč v ostatních případech. Právě omezení výše tarifní hodnoty (podobně i v daňových věcech) je motivováno tím, aby státní rozpočet nezatěžovala vedle přiznané povinnosti plnit nárok poškozeného nebo daňového poplatníka i povinnost nahradit procesně úspěšnému účastníkovi náklady řízení. Je otázkou, jak dalece je tento přístup, chránící stát pro případ, že bude povinen hradit druhému účastníkovi náklady řízení, v souladu s ústavními principy. Stát, který odpovídá za nezákonné rozhodnutí (i daňové) nebo nesprávný úřední postup, se tak totiž stává do jisté míry privilegovaným účastníkem. Tam, kde ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně průmyslového a jiného duševního vlastnictví s návrhem na náhradu nemajetkové újmy a podle právních předpisů o ochraně proti nekalé soutěži s návrhem na přiměřené zadostiučinění, půjde o věc týkající se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti, bude za tarifní hodnotu považována výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva.

Sazby pro trestní obhajobu dle § 10 vycházejí z tarifních hodnot, které se zvyšují:

• v trestních věcech, ve kterých soud prvního stupně rozhoduje v neveřejném zasedání, z 500 na 1 000 Kč,

• z 5 000 Kč na 10 000 Kč, jde-li o trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody do 1 roku včetně,

• z 10 000 Kč na 40 000 Kč, jde-li o trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody nad 1 rok do 5 let,

• z 30 000 Kč na 75 000 Kč, jde-li o trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody nad 5 let do 10 let,

• z 50 000 Kč na 113 000 Kč, jde-li o trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody nad 10 let nebo s možností uložení výjimečného trestu.

Odměna opatrovníka, který byl ustanoven obviněnému nebo obviněné právnické osobě, vychází ze stejných tarifních hodnot jako odměna obhájce. Stejná tarifní hodnota platí i pro zastupování poškozeného v trestním řízení. Pokud však jde o úkon právní služby, který je potřebný k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, považuje se za tarifní hodnotu výše přiznané peněžité částky (pokud je vyšší než tarifní hodnota stanovená pro obhájce); pokud jde o náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatní se i zde hranice maximální tarifní hodnoty ve výši 500 000 Kč.

Stejně jako odměna obhájce se vypočte i odměna za zastupování dítěte mladšího 15 let podle hlavy III zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Pro určení tarifní hodnoty se vychází z trestních sazeb stanovených zákonem v případě, že by skutek spáchala osoba, která je trestně odpovědná.

Nová úprava se týká

zastupování ve správním řízení, kde se uplatní tyto tarifní hodnoty:

• obecná ve výši 18 000 Kč, s výjimkami stanovenými níže,

• v přestupkovém řízení 10 000 až 75 000 Kč, s odstupňováním podle horní hranice pokuty, která za daný přestupek hrozí pachateli,

• v daňovém řízení výše peněžitého plnění, cena věci nebo práva, nejvýše však 500 000 Kč; stejná částka se uplatní i ve věcech žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního, jde-li o rozhodnutí vydané správcem daně,

• v daňovém řízení, jde-li o věc penězi neocenitelnou, částka 75 000 Kč, a v případě žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního, jde-li o rozhodnutí vydané správcem daně a současně o věc penězi neocenitelnou, částka 113 000 Kč.

aktuality

Mezi úkony právní služby, za které náleží plná odměna, se zařadily i stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a stížnost proti rozhodnutí o vazbě.

Naopak snižuje se odměna advokátovi v případě společných úkonů při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob. Nově náleží advokátovi za druhou zastupovanou osobu odměna snížená o 20 %, za třetí osobu o 40 %, za čtvrtou osobu o 60 % a za pátou a každou další osobu o 80 %.

Mimosmluvní odměna za poskytování bezplatné právní pomoci podle § 18a zákona o advokacii se zvyšuje ze 150 na 200 Kč za každou započatou půlhodinu právní porady a podle § 18b zákona o advokacii ze 300 na 400 Kč za každou započatou hodinu právní porady.

Paušální náhrada hotových výdajů se zvyšuje ze 300 na 450 Kč. O této, byť drobné, položce se překvapivě vedly diskuse. Argumentace, že náklady na poštovné a hovorné jsou dnes nižší než před několika lety, naštěstí nebyla přijata. Náklady, které se skrývají v paušální náhradě, totiž zahrnují i náklady na správu a provoz datových schránek a náklady na datová připojení, a proto je navýšení této částky rozhodně namístě.

Náhrada za promeškaný čas se zvyšuje ze 100 na 150 Kč za každou započatou půlhodinu.

Změna se dotýká i odměny v řízeních o tzv. formulářových žalobách , u nichž tarifní hodnota nepřesahuje 50 000 Kč. Za kaž dý úkon do podání návrhu na zahájení řízení se sazby zvyšují

• v řízeních s tarifní hodnotou do 10 000 Kč z 200 na 300 Kč,

• v řízeních s tarifní hodnotou přes 10 000 Kč do 30 000 Kč z 300 na 400 Kč,

• v řízeních s tarifní hodnotou přes 30 000 Kč do 50 000 Kč z 500 na 700 Kč.

Paušální náhrada hotových výdajů za úkony, které jsou hrazeny podle uvedeného sazebníku, zůstává ve výši 100 Kč.

Stejné sazby se uplatní i vřízení, ve kterých rozhoduje orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle jiného právního předpisu o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva. Současně platí, že celková výše odměny v obou případech je omezena výší tarifní hodnoty.

V exekučních řízeních s bagatelními nároky (do 50 000 Kč) je sazba odměny za každý úkon do podání návrhu na zahájení řízení zvýšena z dosavadních 100 Kč na 150 Kč V rámci připomínkového řízení nebyla vyslyšena jedna zásadní připomínka ČAK, a to ve vztahu k těm úkonům, u nichž je plná sazba daná za každé započaté dvě hodiny trvání úkonu. Návrh, aby byla stanovena sazba za každou započatou čtvrthodinu, což je standardní postup při účtování smluvní hodinové sazby, nebyl akceptován pro přílišnou obtížnost pro rozhodující soudce, kteří by museli přepočítávat čas advokáta na čtvrthodiny, ať jde o rozhodování o náhradě nákladů řízení, nebo o rozhodování o odměně obhájce nebo zmocněnce poškozeného hrazené státem. Je otázkou, zda je v současné době nezbytné, aby soudce přepočítával náhradu nákladů právního zastoupení vyúčtovanou advokátem a kontroloval úkony podle spisu. V řízeních, kde jsou obě strany zastoupeny advokátem, by byla namístě taková úprava, aby soud vzal za základ náhrady nákladů vyúčtování předložené advokátem s tím, že by jej kontroloval jen pro případ námitek protistrany. To by s sebou neslo nezbytně novelizaci občanského soudního řádu, ale úvaha o advokátním procesu a odpovědnosti obou účastníků, resp. jejich zástupců, za uplatňování svých práv je rozhodně namístě.

ČAK nechápe novelu advokátního tarifu jako konečný předpis, který by měl být beze změny účinný dalších dvacet let. Vnímá nutnost sledování růstu nákladů na provoz advokátních kanceláří i obecně životních nákladů advokátů, a tento růst se v budoucnu bude muset projevit i v úpravě sazeb a tarifních hodnot. Nechce se opět dočkat dramatického rozporu mezi smluvními a mimosmluvními odměnami advokátů.

9.00–15.00

Vedle novelizace advok átního tarifu je problémem obhájců ex offo a zmocněnců poškozených, jejichž odměnu hradí stát, též odmítání poskytování záloh (a to i v řízeních trvajících několik let) a krácení odměny o úkony, které soud shledá jako nadbytečné. Tyto problémy velmi pečlivě sledujeme, a právě na jejich řešení se chceme do budoucna zaměřit. V tomto směru se naprosto ztotožňujeme s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 49/24, ve kterém zaznělo: „Nastavením pravidel pro odměňování advokátů jsou ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta – podnikatele, ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv v systému řádného výkonu spravedlnosti. V situaci, kdy o výši odměny obhájce nerozhoduje na základě dohody s advokátem sám obviněný, ale stát, je uhrazením odměny obhájce realizováno ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu. Proto je nutné dbát na to, aby způsob určení odměny obhájce neměl nepříznivý vliv na základní práva a svobody obviněného, tedy i práva na obhajobu.“

✤ JUDr. MONIKA NOVOTNÁ, advokátka a místopředsedkyně ČAK

Nakladatelství Leges, s. r. o., Lublaňská 61, Praha 2 Knihkupectví Leges, Právnická fakulta UK, nám. Curieových 7, Praha 1 Knihkupectví Leges, Právnická fakulta UP, 17. listopadu 8, Olomouc

Evaluativní

přístupy v mediaci

(pro právní a další profese)

Martina Doležalová, Andrea Matoušková Kniha se zaměřuje na evaluativní styl mediace a jeho uplatnění právnickými a jinými profesemi. Evaluativní prvky se v mediaci uplatní zejména v občanskoprávních a obchodních věcech. Nechybí ani pojednání o mediaci ve věcech trestních.

Řízení o určení a popření rodičovství a jejich procesní speciﬁka Renáta Šínová Kniha přináší komplexní analýzu současné právní úpravy řízení o určení a popření rodičovství. Ve třech částech se věnuje obecně problematice nesporného řízení, určování mateřství a řízení o určení a popření otcovství.

214 stran, 460 Kč482 stran, pevná vazba, 880 Kč

Zvýhodněný ceník

Vrácení do 14 dnů

Exkluzivní ceny a dvouletá záruka pro ﬁrmy

Jsme jednička, a proto nabízíme ﬁremním parťákům prvotřídní beneﬁty. Stačí mít IČO a výhody jsou vaše, plácneme si?

První 3 měsíce jako dárek, poté dle výše obratu.

Zboží se vám nehodí do krámu? Nevadí.

Prodloužená splatnost faktur

Možnost posunout platbu se vždy hodí.

Požádat o snížení povinných plateb na rok 2025 je třeba do konce října

Česká advokátní komora informuje advokáty a advokátky o možnosti požádat o prominutí nebo snížení příspěvku na činnost Komory a odvodu do sociálního fondu za rok 2025, a to v následujících případech:

• Pokud máte nárok na rodičovský příspěvek , můžete požádat představenstvo o snížení příspěvku a odvodu do sociálního fondu o 50 %; žádost lze podat pouze jednou za každé dítě, o které pečujete.

• Pokud vykonáváte advokacii minimálně 20 let a dosáhli jste věku 75 let , můžete požádat představenstvo o snížení příspěvku a odvodu do sociálního fondu o 50 %.

• Pokud vykonáváte advokacii minimálně 20 let a dosáhli jste věku 80 let , můžete požádat představenstvo o prominutí příspěvku a odvodu do sociálního fondu.

Termín pro podání žádostí jenově do 31. října letošního roku. Tento termín platí i v případě, pokud podmínku pro podání žádosti (narození dítěte, dosažení věku) splníte do konce roku 2024. Neplatí tedy již termín 19. ledna 2025, jako tomu bylo v minulosti . Požádat můžete i prostřednictvím formuláře, který najdete na webu ČAK www.cak.cz v rubrice MOJE ČAK/Dokumenty a formuláře/Matrika.

Kolky končí:

Využít je či prodat zpět můžete

jen do konce tohoto roku

Vážené advokátky, vážení advokáti, pokud jste byli zvyklí platit správní či soudní poplatky kolkovými známkami a nakoupili jste si je do zásoby, měli byste zpozornět. Využít je či prodat je zpět totiž bude možné už jen do konce tohoto roku, tedy do 31. prosince 2024. Po tomto datu se z těchto cenin stanou jen bezcenné kusy papíru.

Prodat zpět nepoškozené kusy kolkových známek je možné pouze na vybraných pobočkách České pošty (jejich seznam najdete na webu České pošty nebo přímo pod tímto QR kódem):

Zpětný odkup bude zpoplatněn dle aktuálního ceníku, který rovněž najdete na webu České pošty www.ceskaposta.cz.

Od ledna 2025 bude na úřadech či soudech možné využít všech ostatních a již existujících nástrojů hrazení poplatků, jako jsou např. platba kartou či v hotovosti, případně bankovním převodem či třeba QR kódem.

Na podzim proběhnou

Dny otevřených

dveří české advokacie

Ve dnech 3. a 4. října tohoto roku se otevřou dveře advokátních kanceláří pro studentky a studenty práv, advokátní koncipientky a koncipienty a mladé advokátky a advokáty. Projekt, který se uskuteční s podporou České advokátní komory a Masarykovy univerzity v Brně, má ambici přilákat mladé lidi do advokacie.

„Česká advokátní komora s potěšením vítá projekt Dny otevřených dveří české advokacie a vyzývá advokátní kanceláře či zájemce o budoucí práci v advokacii k aktivní účasti na projektu,“ uvedl místopředseda ČAK a garant projektu Ondřej Trubač. „Projekt je plně v souladu s předsevzetím představenstva k transparentnosti a otevřené komunikaci s advokátní i laickou veřejností. Komora vítá všechny aktivity, které přivedou do advokacie mladé zájemce o nelehkou, ale krásnou advokátní profesi, která je mnohým z nás celoživotním posláním,“ dodal.

Jste-li advokátka, advokát nebo advokátní kancelářa máte zájem přivítat v avizovaných prvních říjnových dnech mladé zájemce, zaregistrujte se prosím na webových stránkách projektu https://www.poznejadvokaty.cz/advokatni-kancelare. Stejně tak máte možnost rozšířit doprovodný program této akce a zviditelnit vaši práci.

Jste-li zájemce o návštěvu v kancelářích svých kolegyň a kolegů,na stránkáchhttps://www.poznejadvokaty.cz/naleznete již nyní seznam doposud zapojených kanceláří prakticky rozdělených podle regionů. Tento seznam je postupně doplňován.

„K účasti zveme všechny subjekty od malých butikových kanceláří po velké hráče s mezinárodním přesahem. Studenti právnických fakult mají možnost seznámit se s tím, co advokacie obnáší, ale i se současnou podobou právního prostředí a se specifiky jednotlivých právních odvětví. Advokátním koncipientům dávají Dny otevřených dveří české advokacie příležitost poznat způsob práce dalších advokátních kanceláří a vzájemně sdílet zkušenosti, advokátům pak dává možnost k navázání nových pracovních vztahů,“ uvedla autorka projektu, advokátka Irena Valíčková.

V rámci Dnů otevřených dveří české advokacie máte jedinečnou možnost poznat blíže i Českou advokátní komoru.

Ve čtvrtek 3. října mezi 16 a 18 hodinou se v Brně uskuteční setkání zástupců Komory s mladými zájemci o advokacii pod patronací právě brněnské pobočky ČAK.

Následující den, tedy v pátek 4. října mezi 14 a 16 hodinou pak své dveře otevře Kaňkův palác na pražské Národní třídě, kde Komora sídlí.

O návštěvě České advokátní komory jak v Brně, tak i Praze, jakož i o dalších doprovodných akcíchbude informovat Advokátní deník. Nezapomeňte ho sledovat!

Těšíme se na vaši účast!

Exekutorský úřad Brno-město soudní exekutor Mgr. Martin Šmídl

Oznamujeme zahájení činnosti

adresa: Bohunická 728/24a, 619 00 Brno

datová schránka: icvvmgd

e-mail: exekutor-brno@exekutor-brno.cz

telefon: 777 621 179 a 732 787 647

www.exekutor-brno.cz

evropská směrnice NIS2: koho se týká a jak se připravit

Evropská směrnice NIS2 (Network and Information System Directive 2), která stanovuje pravidla a požadavky pro oblast kybernetické bezpečnosti a zavazuje členské státy k opatřením k jejímu dosažení, bude implementována do právního řádu ČR již v říjnu tohoto roku. Jak se tato regulace týká českých advokátů a advokátních kanceláří? O tom, jak vyhovět nové evropské legislativě, jsme hovořili s panem Josefem Grillem, ředitelem komunikace společnosti WEDOS Internet, a.s.

Pane řediteli, regulace NIS2 se dotkne tisíců společností z celé ČR, a to bez ohledu na obor. Mnoho z nich ani neví, že se na ně regulace bude vztahovat. Jsou advokáti výjimkou?

Advokátních kanceláří se NIS2 dotkne primárně tak, že budou muset problematiku řešit pro své klienty, napřímo regulace dopadne jen na několik málo velkých nebo specifických advokátních kanceláří. Oběma skupinám jsme připraveni pomoci s vyřešením technické stránky problému. Zvýšené náklady na kybernetickou bezpečnost, zvýšená odpovědnost, povinný monitoring a hlášení incidentů... to vše je NIS2. Jak konkrétně může společnost WEDOS s požadavky NIS2 pomoci?

Problematika NIS2 je komplexní. Naše řešení WEDOS Global Protection významně pomáhá firmám splnit požadavky této směrnice. Zahrnuje ochranu proti DDoS útokům, monitoring IT infrastruktury a zajištění kontinuity provozu. Je však dobré si uvědomit, že kyberbezpečnost není jen věcí regulace, ale bytostným zájmem každé advokátní kanceláře. Jak zajišťujete bezpečnost dat vašich zákazníků?

Kyberbezpečnost je jedna z nejvíce podceňovaných záležitostí ve většině firem, bez ohledu na jejich velikost. Nemysleme si, že problémy s bezpečností se týkají jen někoho. Bezpečnost dat našich zákazníků garantujeme implementací nejmodernějších bezpečnostních opatření a dodržováním mezinárodně uznávaných standardů ISO 27001, 27017 a 27018. Máme nyní nejlepší geografické pokrytí v Evropě z hlediska ochrany a provozu DNS serverů. Mimochodem, DNS servery, které představují základ celého internetu, jsou jednou z nejvíce podceňovaných oblastí ochrany. A to nehovořím jen o soukromém sektoru, ale např. i o vládních webech. Každý advokát si jistě vzpomíná na dlouhodobé a opakované výpadky webu justice.cz. Někdy web nefungoval i 20 % času, a to po dlouhé týdny a měsíce. Velmi často to bylo způsobeno laxním přístupem

k ochraně a nastavení DNS serverů. Řešení přitom nemusí být vůbec drahé. My ochranu DNS serverů nabízíme jako součást ochrany webů, kterou si lze v rámci služby WEDOS

Global Protection pořídit již za desítky nebo stovky korun měsíčně. Hlavní výhodou je snadná implementace. Je to pár kliknutí. S trochou nadsázky lze říct, že naším největším nepřítelem je nízká cena, protože mnohdy klienti nevěří, že lze nabízet řešení za takové ceny.

Ochrana DNS serverů, ochrana webů – jaká vaše další řešení a služby se týkají NIS2?

Vedle ochrany DNS a webu umíme nasadit i (brzy povinné) IP adresy verze 6. Klienta to nestojí nic, nemusí nic nastavovat, a přitom automaticky splňuje další povinnost.

Dále disponujeme historií provozu (tzv. logy), jak u jednotlivých služeb, tak u přístupů či síťového provozu. K dispozici je tak kompletní monitoring naší infrastruktury, kterou máme aktuálně na více než 100 místech světa, na všech kontinentech.

Řekněme, že jsem majitelem advokátní kanceláře a mám zájem vyhovět právním předpisům NIS2 a chránit citlivá data vlastní i mých klientů. Jak konkrétně mám tuto problematiku začít řešit?

Můžete začít zmíněnou službou WEDOS Global Protection. Směrnice NIS2 klade důraz na monitoring, detekci hrozeb a ochranu proti kybernetickým útokům, což tato služba umožňuje. Bez nutnosti migrace, bez změny hostingu, bez instalace, bez extra hardwaru uděláte zcela zásadní krok.

komerční sdělení

Z PRÁVNÍ TEORIE A PRAXE

Digitální platformy a hospodářská soutěž: výzvy a perspektivy soudní ochrany

Služby velkých technologických společností hrají stále významnější roli nejen v rovině ekonomické a sociální, ale také v rozhodovací činnosti soudů, a to zejména těch unijních. Po období relativního klidu po vynesení rozsudku ve věci Microsoft v roce 20071 se unijní soudy v posledních letech zabývají narůstajícím počtem věcí, které se týkají zneužití dominantního postavení ze strany těchto společností, a zejména pak těch, které provozují velké digitální platformy, jako je Google Search, Facebook nebo Instagram.2 Výzvy a perspektivy soudní ochrany v této oblasti rozebírá následující článek.

JUDr. David Petrlík, Ph.D., je soudcem Tribunálu Evropské unie.

Jednou z takových výše popsaných věcí je Google

Shopping, v níž Evropská komise3 vytýkala společnosti Google to, že upřednostňovala svůj vlastní srovnávač výrobků, a uložila jí za toto jednání pokutu ve výši 2,42 mld. eur. Tribunál v roce 2021 rozhodnutí Komise potvrdil, avšak proti jeho rozsudku byl podán kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru.4 V řízení před Soudním dvorem pak vydala generální advokátka Kokott v lednu 2024 stanovisko, v němž navrhla, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl.

Druhou věcí je Google Android, v níž Komise uložila společnosti Google pokutu ve výši 4,34 mld. eur za to, že vkládala do smluv s výrobci mobilních zařízení protisoutěžní omezení, jehož cílem bylo chránit a posílit její dominantní postavení na trhu služeb obecného internetového vyhledávání a přenést její tržní sílu z tohoto trhu na trh s internetovými prohlížeči. Tribunál do značné míry potvrdil rozhodnutí Komise v rozsudku z roku 2022. 5 I v této věci probíhá v současné době před Soudním dvorem řízení o kasačním opravném prostředku.6

Třetí věc se týká služby Google AdSense for Search, jež se používá k zobrazování reklam ve vyhledávačích, které jsou provozovány na jiných internetových stránkách, než jsou vlastní internetové stránky společnosti Google, např. na zpravodajských webech. Komise společnosti Google vytýkala, že uzavírala s provozovateli

těchto internetových stránek smlouvy, které obsahovaly řadu omezujících ustanovení, jež zabránila konkurentům společnosti Google umisťovat své reklamy, které se zobrazují při vyhledávání na těchto stránkách, a uložila jí pokutu ve výši 1,49 mld. eur. Řízení před Tribunálem stále probíhá.7

V rámci řízení o předběžné otázce se pak Soudní dvůr vyjádřil i k tomu, zda společnost Meta, která provozuje sociální síť Facebook, zneužívá své dominantní postavení tím, že zpracovává osobní údaje uživatelů této sociální sítě v rozporu s předpisy o ochraně těchto údajů. 8

1 Rozsudek ze dne 17. 9. 2007, Microsoft v. Komise, T-201/04, EU:T:2007:289.

2 Digitálními platformami jsou myšleny zejména internetové vyhledávače (Google Search, Bing), služby online sociálních sítí (Facebook, Instagram, TikTok), služby platforem pro sdílení videonahrávek (YouTube), interpersonální komunikační služby, které nepoužívají telefonní číslo jako primární identifikátor (Skype, Zoom, Microsoft Teams), operační systémy (Microsoft Windows, Android, iOS) nebo webové prohlížeče (Google Chrome, Apple Safari) [viz čl. 2 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1925 ze dne 14. září 2022 o spravedlivých trzích otevřených hospodářské soutěži v digitálním odvětví a o změně směrnic (EU) 2019/1937 a (EU) 2020/1828 (nařízení o digitálních trzích) (Úř. věst. 2022, L 265, str. 1)] (dále jen „digitální platformy“). Zjednodušeně bude tento příspěvek za digitální platformy označovat i podniky, které je provozují.

3 Dále jen „Komise“.

4 Rozsudek Tribunálu EU ze dne 10. 11. 2021, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), T-612/17, EU:T:2021:763. Řízení o kasačním opravném prostředku má spisovou značku C-48/22 P.

5 Rozsudek Tribunálu EU ze dne 14. 9. 2022, Google a Alphabet v. Komise (Google Android), T-604/18, EU:T:2022:541.

6 Řízení o kasačním opravném prostředku má spisovou značku C-738/22 P.

7 Řízení má spisovou značku T-334/19.

8 Rozsudek SD EU ze dne 4. 7. 2023, Meta Platforms a další (Obecné podmínky používání sociální sítě), C-252/21, EU:C:2023:537.

Apple také podal k Tribunálu žalobu, která se týká zneužití dominantního postavení ohledně streamování hudby v rámci aplikace Apple Store.9 Z rozhodovací praxe Komise konečně vyplývá, že by se Tribunál v blízké budoucnosti mohl zabývat i věcmi, které se týkají činností společnosti Apple spojené se službou Apple Pay10 a s reklamní technologií společnosti Google 11

Na zneužívání dominantního postavení velkými digitálními platformami ale nereagovala jen Komise a unijní soudy, ale i unijní normotvůrce. Ten se rozhodl jejich činnost zásadním způsobem upravit tím, že přijal nařízení č. 2022/1925 o digitálních trzích (Digital Markets Act, dále jen „DMA“),12 jehož cílem je zajistit, aby byly digitální trhy otevřené hospodářské soutěži a aby byly tzv. spravedlivé. Tento akt preventivně zakazuje určitá jednání největších digitálních platforem a ukládá jim i jiné povinnosti, které směřují k otevření digitálních trhů hospodářské soutěži, aniž by bylo nutné prokazovat – a to je zcela klíčové – konkrétní účinky, které tato jednání a povinnosti mohou mít na relevantním trhu. Celá řada povinností, jež DMA ukládá, je přitom zřetelně inspirována případy hospodářské soutěže, které Komise zahájila proti digitálním platformám v posledním desetiletí, byť deklarovaným cílem DMA je nepředjímat použití práva hospodářské soutěže.

Obecněji pak platí, že existence preventivních pravidel stanovených v DMA neznamená, že tradiční právní normy v oblasti hospodářské soutěže, jimiž jsou myšleny čl. 101 a 102 SFEU, již nejsou relevantní, pokud jde o posuzování jednání digitálních platforem. Jak ukazují případy z poslední doby, opak je pravda (viz část Použití tradičních kritérií na inovativní jednání digitálních platforem). Na druhé straně aplikací norem DMA začíná pro velké digitální platformy zcela nová éra, která ukončuje období určité beztrestnosti ohledně celé řady jednání v digitální oblasti, protože tato jednání jsou podrobena důkladnějšímu, rychlejšímu a efektivnějšímu přezkumu (viz část DMA jako začátek nové éry pro velké digitální platformy). Tento vývoj je přitom podstatný nejen pro velké digitální platformy, ale i pro jiné podniky, které působí na digitálních trzích, a zejména pak pro ty, jejichž hospodářská činnost je závislá na těchto platformách. Zatímco dříve totiž tyto podniky neměly prakticky žádnou možnost účinně zpochybňovat některé praktiky těchto platforem, nová pravidla jim to umožňují.

Použití tradičních kritérií na inovativní jednání digitálních platforem

Případy, které se týkají porušování čl. 101 a 102 SFEU digitálními platformami, mají určité společné rysy. Tím patrně nejvýraznějším

9 Věc T-200/24. Viz také „Commission fines Apple over €1.8 billion over abusive App store rules for music streaming providers“ (4. 3. 2024), <https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/ip_24_1161>.

10 „Commission seeks feedback on commitments offered by Apple over practices related to Apple Pay“ (19. 1. 2024), <https://ec.europa.eu/ commission/presscorner/detail/en/ip_24_282>.

11 „Commission sends Statement of Objections to Google over abusive practices in online advertising technology“ (14. 6. 2023), <https:// ec.europa.eu/commission/pressco rner/detail/en/ip_23_3207>.

12 Viz poznámka č. 3.

13 Rozsudek Tribunálu EU ze dne 10. 12. 2021, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), T-612/17, EU:T:2021:763.

14 Dále jen „srovnávač“.

15 Rozsudek Tribunálu EU ze dne 10. 11. 2021, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), T-612/17, EU:T:2021:763, bod 161.

16 Bod 162.

je, že je nutné aplikovat některé tradiční přístupy práva hospodářské soutěže v novém kontextu. Jednání digitálních platforem, které má potenciálně protisoutěžní povahu, je totiž do určité míry „staronové“. Je nové v tom smyslu, že se týká nových produktů, jako jsou internetové vyhledávače, a někdy i změn těchto produktů prostřednictvím algoritmů. Jednání je ale i staré v tom smyslu, že má podobné cíle jako tradiční protisoutěžní jednání, a sleduje tak zejména vyloučení jiných konkurentů z trhu nebo využívání dominantního postavení. Proto mohou unijní soudy k jejich analýze použít tradiční soutěžněprávní nástroje.

Pro digitální platformy se přitom staly typické určité druhy protisoutěžního jednání, mezi které patří zejména tři praktiky, jimiž se unijní soudy v posledních letech zabývaly a jimiž jsou sebezvýhodňování (self-preferencing), nedovolené zpracování osobních údajů a likvidační akvizice. Tyto praktiky ukazují, že tradiční právo hospodářské soutěže bude hrát důležitou úlohu pro tržní jednání digitálních platforem i poté, co DMA vstoupilo v platnost.

Sebezvýhodňování jako samostatná forma zneužití

Hospodářská činnost podniků, které provozují digitální platformy, se vyznačuje mj. tím, že působí na celé řadě různých digitálních trhů, přičemž na některých z nich mají dominantní postavení a na některé z nich teprve pronikají. V rámci tohoto pronikání se pak někdy uchylují ke strategii tzv. pákového efektu, jež spočívá v tom, že využívají svého dominantního postavení na prvním trhu k tomu, aby efektivněji pronikly na druhý trh, na němž takové postavení zatím nemají.

Tak tomu bylo i ve věci Google Shopping, 13 v níž Komise dospěla k závěru, že Google zneužil svého dominantního postavení na trhu s obecným vyhledáváním na internetu tím, že ve výsledcích obecného vyhledávání upřednostňoval svůj vlastní srovnávač cen14 oproti konkurenčním srovnávačům. Zneužití spočívalo v zásadě ve třech jednáních, kterých se měl Google dopustit při zobrazování výsledků konkurenčních srovnávačů na stránkách svého obecného internetového vyhledávače. Google za prvé prezentoval výsledky konkurenčních srovnávačů méně příznivě než výsledky srovnávače Google Shopping. Za druhé odsunoval na nižší pořadí výsledky konkurenčních srovnávačů, což vedlo ke zhoršení jejich umístění na stránce s výsledky obecného vyhledávání. Za třetí zobrazoval konkurenční srovnávače ve formátu, který vedl k menšímu počtu kliknutí ze strany uživatelů.

Komise tvrdila, že tyto praktiky byly součástí strategie pákového efektu, pomocí níž Google rozšiřoval své dominantní postavení z trhu obecného internetového vyhledávání na navazující trh srovnávání cen.

Tribunál tak musel zkoumat otázku, zda přenesení tržní síly z jednoho trhu na jiný prostřednictvím sebezvýhodňování může představovat zneužití dominantního postavení. V tomto ohledu nejprve připomněl, že Komisi přísluší prokázat, že prostřednictvím svého dominantního postavení podnik použil prostředky odlišné od těch, které jsou používány při běžné soutěži.15 Pouhé rozšíření dominantního postavení podniku na sousední trh přitom nemůže být samo o sobě důkazem jednání odchylujícího se od běžné hospodářské soutěže.16 Tribunál dále uvedl příklady využití pákového efektu, které mohou představovat odchylku od běžné hospodářské soutěže, jako je vázaný prodej a stlačování

marží,17 a následně se zabýval otázkou, zda tři výše zmíněné formy sebezvýhodňování praktikované Googlem bylo možné považovat za využití pákového efektu, odchylující se od hospodářské soutěže na základě výkonnosti.18

Tribunál dospěl k závěru, že tomu tak bylo, a to zejména z těchto tří důvodů. Za prvé, návštěvnost generovaná obecným vyhledávačem Googlu je pro internetové srovnávače mimořádně důležitá, neboť bez ní se mohou tyto srovnávače prosadit na trhu jen velmi obtížně.19 Za druhé, jednání Googlu bylo způsobilé ovlivnit chování uživatelů v neprospěch konkurentů této společnosti. Uživatelé totiž obvykle věnují pozornost prvním třem až pěti výsledkům a předpokládají, že tyto výsledky jsou těmi nejrelevantnějšími. 20 Za třetí, návštěvnost konkurenčních internetových srovnávačů, která byla jednáním Googlu odvedena jinam, nemohla být účinně nahrazena jinými zdroji, jako např. přímou návštěvou bez využití internetového vyhledávače či návštěvou prostřednictvím odkazu na sociálních sítích. 21

Proto dospěl Tribunál k závěru, že sebezvýhodňování praktikované Googlem bylo možné kvalifikovat jako protisoutěžní využití pákového efektu. 22 Kromě toho upřesnil, že dotčené praktiky jsou „autonomní formou zneužití pákovým efektem“ 23 Soudní dvůr pak rozsudek Tribunálu potvrdil rozsudkem ze dne 10. 9. 2024 Google a Alphabet v. Komise (C-48/22 P, EU:C:2024:726), přičemž kladl důraz na okolnosti projednávaného případu.

Rozsudky Google Shopping potvrzují, že sebezvýhodňování může za určitých okolností představovat formu zneužití pákovým efektem. Je však třeba zdůraznit, že existence pákového efektu sama o sobě zneužitím není. Ještě je nutné prokázat, že strategie pákového efektu dominantního podniku narušuje hospodářskou soutěž na základě výkonnosti. Sebezvýhodňování, jako je to, o které šlo ve věci Google Shopping, je typem pákového efektu, který takové narušení hospodářské soutěže obnáší. Kontext, v němž byl čl. 102 SFEU uplatněn, je přitom také nový, neboť se jednalo o první případ, kdy Tribunál toto ustanovení použil na internetové vyhledávací služby, byť se jedná o ustanovení, které je součástí unijního primárního práva již od Římské smlouvy z roku 1957.

Z hlediska uplatňování soutěžního práva v ČR je pak třeba upozornit na to, že Komise v rozhodnutí Google Shopping dospěla k závěru, že se Google dopustil zneužití dominantního postavení na 13 vnitrostátních trzích s obecným vyhledáváním, vč. České republiky. To mj. znamená, že podniky, které působí na českém trhu srovnávačů, se mohou na vnitrostátní úrovni domáhat náhrady škody, kterou jim Google svým jednáním způsobil. To, že je tento postup zcela reálný, přitom ilustruje věc Heureka Group, v níž Soudní dvůr vydal nedávno rozsudek, který upřesňuje způsob, jakým může tento podnik zmíněnou náhradu škody uplatnit u českého soudu. 24

Nedovolené zpracování osobních údajů

Obchodní model digitálních platforem je velmi často založen na využití osobních údajů uživatelů, a to zejména za účelem zacílení reklamy zobrazované na těchto platformách. Tyto údaje tak představují jednu ze základních složek, kterou tyto platformy využívají při provozování své hospodářské činnosti. Soudní dvůr se k legalitě využívání těchto údajů vyjádřil v rozsudku Meta Platforms ze dne 4. 7. 2023. 25 Ten souvisí se šetřením německého spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž, jehož

předmětem byla ustanovení všeobecných podmínek Facebooku, které podmiňovaly používání této platformy soukromými uživateli tím, že budou souhlasit se zpracováním svých osobních údajů, jež se týkaly jejich aktivit mimo zmíněnou platformu. Úřad přitom dospěl k závěru, že takové jednání bylo v rozporu s GDPR, 26 a v návaznosti na to i s čl. 102 SFEU.

Poté, co bylo rozhodnutí tohoto úřadu napadeno žalobou u Vrchního zemského soudu v Düsseldorfu, tento soud se obrátil s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce na Soudní dvůr, který rozhodl, že orgán pro hospodářskou soutěž může zohlednit porušení GDPR za účelem konstatování zneužití dominantního postavení na základě čl. 102 SFEU

Soudní dvůr přitom vyšel z toho, že podle ustálené judikatury musí orgán pro hospodářskou soutěž posoudit zneužívající povahu určité praktiky na základě všech specifických okolností dané věci, a může tedy zohlednit povinnosti uložené podnikům, které pro ně vyplývají z odvětvových pravidel. 27 Pro posouzení existence zneužití dominantního postavení může být tedy tento orgán veden k tomu, aby zkoumal, zda je jednání dotčeného podniku v souladu s jinými pravidly, než jsou pravidla v oblasti práva hospodářské soutěže, např. s pravidly v oblasti ochrany osobních údajů stanovenými v GDPR. 28 Dodržování nebo nedodržování GDPR tak může představovat významnou indicii mezi relevantními okolnostmi projednávaného případu za účelem určení, zda jednání podniku zahrnuje metody, které nespadají do běžné hospodářské soutěže. 29

Likvidační akvizice

V posledním desetiletí se Komise stále intenzivněji zabývá tím, že velké podniky získávají kontrolu nad menšími podniky, tzv. start-upy, které se zaměřují na určitý jedinečný produkt nebo službu s cílem rychle růst na trhu a které by mohly mít do budoucna potenciál zásadně ohrozit obchodní model těchto velkých podniků.

Tento problém se poprvé objevil ve farmaceutickém odvětví, v němž byli velcí a etablovaní výrobci farmaceutik obviňováni z toho, že získávali kontrolu nad začínajícími výrobci nových léků v rané fázi jejich vývoje, ale následně v tomto vývoji nepokračovali, aby neohrozili prodej svých již existujících produktů, které již získaly vysokou hodnotu značky a velkou základnu pacientů.

17 Bod 163.

18 Viz zejména bod 185.

19 Viz body 170 a 171.

20 Bod 172.

21 Bod 173.

22 Bod 175.

23 Bod 240.

24 Rozsudek SD EU ze dne 18. 4. 2024, Heureka Group (Internetové srovnávače cen), C-605/21, EU:C:2024:324.

25 Rozsudek SD EU ze dne 4. 7. 2023, Meta Platforms a další (Obecné podmínky používání sociální sítě), C-252/21, EU:C:2023:537.

26 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, str. 1).

27 Rozsudek SD EU ze dne 4. 7. 2023, Meta Platforms a další (Obecné podmínky používání sociální sítě), C-252/21, EU:C:2023:537, bod 47.

28 Bod 48.

29 Tamtéž.

Podobnou obchodní strategii, pro kterou se vžil pojem likvidační akvizice (killer acquisitions), pak začaly používat i velké technologické společnosti, a zejména pak digitální platformy. Za posledních zhruba deset let získaly velké technologické společnosti kontrolu nad více než 800 malými podniky, 30 přičemž tyto společnosti v mnoha případech nepokračují ve vývoji nebo využívání produktu nebo služby, kterou získaný start-up vytvořil. Problémem je, že téměř všechny tyto akvizice spadají pod prahové hodnoty nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků. 31

I kdyby tedy daná transakce měla protisoutěžní povahu, Komise by ji nemohla zkoumat, pokud by se použily stanovené prahové hodnoty pro kontrolu spojování podniků. Komise totiž může určité spojení podniků zkoumat v zásadě pouze tehdy, pokud dotčené podniky dosahují dostatečně vysokého obratu v Unii. Start-upy, které by mohly být potenciálně předmětem likvidační akvizice, přitom tyto prahové hodnoty obecně nepřekračují.

Klade se tedy otázka, jaké nástroje má Komise a vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž k zamezení likvidačních akvizic

1. Použití čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků za účelem postižení likvidačních akvizic

Prvním nástrojem, který je možné teoreticky využít, je čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků.

Toto ustanovení v podstatě stanoví, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž mohou na jeho základě požádat Komisi o přezkoumání jakéhokoli spojení, přestože transakce nedosahuje prahových hodnot stanovených Unií nebo členskými státy. Toto ustanovení bylo vloženo do předchozí právní úpravy spojování podniků s cílem umožnit členským státům, které v té době neměly právní úpravu kontroly spojování podniků, jako bylo např. Nizozemsko, aby v případě potřeby měly možnost zasáhnout proti protisoutěžním spojením. Dotčené členské státy však následně zavedly vnitrostátní režimy kontroly spojování podniků, a proto se toto ustanovení v zásadě neuplatňovalo. To platilo až do září 2020, kdy komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager oznámila, že Komise mění svůj předchozí přístup, podle něhož odrazovala vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž od toho, aby jí postupovaly věci, které nedosahují vnitrostátních prahových hodnot. 32

Hlavním cílem Komise bylo podchytit transakce, které nemají unijní rozměr podle nařízení o kontrole spojování podniků a nepřekračují ani vnitrostátní prahové hodnoty, ale které mohou

30 V. Robertson: The Future of Digital Mergers in a Post-DMA World, 17. 3. 2023, <https://commission.europa.eu/system/files/2023-05/Morning4-5-Robertson.pdf>.

31 Nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (nařízení ES o spojování) (Úř. věst. 2004, L 24, str. 1, dále jen „nařízení o kontrole spojování podniků“).

32 M. Vestager: The future of EU Merger Control, International Bar Association 24th Annual Competition Conference, 11. 9. 2020.

33 Rozsudek Tribunálu EU ze dne 13. 7. 2022, Illumina v. Komise, T-227/21, EU:T:2022:447.

34 Rozsudek SD EU ze dne 3. 9. 2024, Illumina a Greil v. Komise, C-611/22 P a C-625/22 P, EU:C:2024:677.

35 Je třeba poznamenat, že kasační opravné prostředky týkající se meritorních aspektů spojení Illumina/Grail, které Evropská komise zakázala, jsou před Tribunálem rovněž stále projednávány. Viz věci vedené pod spisovými značkami T-709/22 a T-1190/23.

36 Rozsudek SD EU ze dne 16. 3. 2023, Towercast, C-449/21, EU:C:2023:207.

mít dopad na hospodářskou soutěž v Unii. Tento nový přístup by Komisi rovněž umožnil přezkoumávat likvidační akvizice.

První takový případ, který řešily unijní soudy, se týkal dvou amerických společností. Tou první je Grail, která má sídlo v USA, nepůsobí v Unii a vyvíjí krevní testy za účelem zjištění rakoviny za použití technologie založené na sekvenování genomu a datové vědě (data science). Komise se přitom zajímala o (re)akvizici společnosti Grail společností Illumina, jež je společností s celosvětovým dosahem specializující se na genomiku a v Unii částečně působí.

Vzhledem k tomu, že společnost Grail neměla v Unii žádný obrat, mělo se za to, že Komise ani žádný členský stát neměly pravomoc dotčené spojení přezkoumat, a to s ohledem na tehdy platný přístup Komise k čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků. V dubnu 2021 však francouzský úřad pro hospodářskou soutěž na výzvu Komise využil nové pokyny Komise k tomuto ustanovení, které byly zveřejněny v březnu 2021, a předložil Komisi žádost o přezkoumání spojení. K žádosti o přezkoumání, které Komise vyhověla, se připojilo pět dalších vnitrostátních orgánů pro ochranu hospodářské soutěže (řecký, belgický, norský, islandský a nizozemský).

Společnosti Illumina a Grail napadly rozhodnutí o přezkoumání žalobou u Tribunálu. Tvrdily, že toto rozhodnutí bylo neslučitelné s cílem nařízení o kontrole spojování podniků a bylo v rozporu se zásadami subsidiarity, právní jistoty a proporcionality. Tribunál rozsudkem ze dne 13. 7. 2022 žalobu zamítl. 33 Soudní dvůr ovšem rozsudkem ze dne 3. 9. 2024 zrušil jak rozsudek Tribunálu, tak rozhodnutí Komise o přezkoumání spojení, neboť měl za to, že čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků nezakládá pravomoc Komise přezkoumat spojení, která nemají unijní rozměr a nedosahují ani vnitrostátních prahových hodnot. 34 Rozsudek Soudního dvora znamená, že Komise prohrála významnou bitvu, nikoli však válku. Komise se totiž stále může opřít o jiný z nástrojů, který existuje o mnoho déle než unijní právní úprava v oblasti kontroly spojování podniků. Tímto nástrojem je čl. 102 SFEU. 35

2. Použití čl. 102 SFEU k zacílení likvidačních akvizic

Druhým nástrojem, který má Komise k dispozici pro řešení likvidačních akvizic, je čl. 102 SFEU.

To vyplývá zejména z nedávného rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 3. 2023 Towercast 36 Ten se týkal situace, kdy francouzský provozovatel televizních přenosových služeb TDF převzal v roce 2016 kontrolu nad svým konkurentem Itas. Již před touto akvizicí byla společnost TDF největší ze tří společností působících na relevantním trhu, mezi něž patřily TDF, Itas a Towercast. Po transakci zůstali na trhu pouze dva poskytovatelé služeb, TDF a Towercast. Spojení přitom nepřekročilo prahové hodnoty pro oznamování spojení na úrovni Unie ani ve Francii.

Towercast podal stížnost k francouzskému úřadu pro hospodářskou soutěž, podle níž akvizice představovala zneužití dominantního postavení, protože významně posílila již tak dominantní postavení TDF na trhu a omezila hospodářskou soutěž na navazujících a předcházejících velkoobchodních trzích digitálního přenosu pozemních televizních služeb. Případ se nakonec dostal až k Soudnímu dvoru, který připustil, že i tento typ spojení podniků může být za určitých okolností kvalifikován jako zneužití dominantního postavení, ačkoli nedosahuje prahových

hodnot pro předběžnou kontrolu, stanovených nařízením o kontrole spojování podniků a použitelným vnitrostátním právem. Musí však být splněny přinejmenším dvě podmínky:

Za prvé, nabyvatel musí mít dominantní postavení. Pokud je dominantní postavení prokázáno až po spojení, nejedná se o existující dominantní postavení, které může být spojením zneužito.

Za druhé, spojení musí významně narušit hospodářskou soutěž s tím, že platí, že „ponechává dále existovat jen podniky, jejichž chování závisí na chování dominantního podniku“ 37 Tento test se zdá být přísnější než test stanovený nařízením o kontrole spojování podniků, neboť podle tohoto posledně uvedeného testu je zákaz jednání odůvodněn „významným narušením účinné hospodářské soutěže“

V každém případě rozsudek Towercast ukazuje, stejně jako výše uvedené rozsudky Google Shopping a Meta Platforms, že právo hospodářské soutěže je dostatečně pružné Je tedymožné ho aplikovat na nové typy jednání na nových trzích, a zejména pak digitálních platforem, a to s využitím právních nástrojů, které existují již od 50. let 20. století.

Projednávání některých z těchto případů je však časově náročné, a to především tehdy, pokud jde o přímé žaloby u unijních soudů, které jsou skutkově komplikované. To je jedním z hlavních důvodů, proč unijní zákonodárce přijal DMA, které preventivně reguluje jednání největších digitálních platforem.

DMA jako začátek nové éry pro velké digitální platformy

DMA se začalo aplikovat na velké digitální platformy od 2. 5. 2023. Již několik měsíců poté byly podány k Tribunálu první žaloby, které s tímto aktem souvisejí, a v blízké budoucnosti lze očekávat žaloby další.

Při uplatňování DMA pak budou hrát důležitou úlohu i vnitrostátní soudy, protože stejně jako každé jiné nařízení je DMA přímo použitelné a některá jeho ustanovení jsou předurčena k tomu, aby je aplikovaly vnitrostátní soudy.

Inovativní právní rámec inspirovaný rozhodovací praxí

DMA je patrně prvním právním předpisem na světě, který uceleným způsobem upravuje jednání velkých technologických společností při provozování digitálních platforem, jež mohou mít negativní dopad na hospodářskou soutěž na digitálních trzích. DMA se snaží tomuto jednání zabránit proaktivně a preventivně, což souvisí se specifickou povahou služeb, které jsou poskytovány prostřednictvím zmíněných platforem. Tato povaha vyplývá zejména z toho, že podniky při jejich provozování využívají mimořádně velké úspory z rozsahu, velmi silné síťové účinky, 38 tzv. lock-in efekt 39 a někdy i nedostatek tzv. multi-homingu. 40 Tyto rysy vedly k jevu známému jako „winner-takes-it-all“, kdy existuje malé množství mimořádně velkých digitálních platforem, které jsou provozovány omezeným množstvím podniků, jež často nečelí dostatečné míře hospodářské soutěže. DMA proto stanoví harmonizovaná pravidla, která mají zajistit, že digitální trhy, na nichž působí tyto podniky, zůstanou „otevřené hospodářské soutěži“ a „spravedlivé“ a zmíněné podniky nemají neoprávněný prospěch z podnikatelských uživatelů a koncových uživatelů.41

DMA tyto podniky označuje jako tzv. „strážce přístupu“ ( gatekeeper), protože mají významný vliv na vnitřní trh, a to z toho důvodu, že slouží jako klíčový prostředník mezi podnikatelskými uživateli a koncovými uživateli. DMA se vztahuje na tyto strážce přístupu v rozsahu, v jakém poskytují tzv. hlavní služby digitálních platforem, které jsou klíčovou branou pro tyto dvě skupiny uživatelů. Komise má v tomto ohledu povinnost označit konkrétní podniky za strážce přístupu s ohledem na konkrétní služby.

Jakmile jsou určité podniky označeny jako strážci přístupu, musejí dodržovat celou škálu konkrétních povinností, které jsou stanoveny zejména v čl. 5 a 6 DMA. Řada z nich byla přitom zjevně inspirována rozhodovací praxí Komise v oblasti zneužití dominantního postavení na trhu. Podle čl. 6 odst. 5 DMA tak např. strážce přístupu nesmí při poskytování svých služeb upřednostňovat své vlastní produkty. V této souvislosti lze připomenout výše uvedenou věc Google Shopping. Stejně tak nesmí podle čl. 5 odst. 2 DMA strážce přístupu v zásadě kombinovat své vlastní soubory údajů se soubory údajů, které získá tím, že třetí strany využívají jeho zprostředkovatelské služby. I tato povinnost připomíná věc Meta Platforms. Čl. 14 DMA konečně ukládá strážcům přístupu povinnost informovat Komisi o každém spojení, kterého se účastní, což má jasnou souvislost s činností Komise směřující proti likvidačním akvizicím.

Kromě hmotněprávních povinností pak DMA stanoví i důležitou oznamovací povinnost. Podle čl. 11 DMA musí strážce přístupu podat Komisi zprávu, v níž „podrobně a transparentně popíše opatření, která uplatnil“, s cílem zajistit dodržování povinností stanovených DMA. Nedůvěrné shrnutí této zprávy je zveřejňováno na internetových stránkách Komise. Jak je uvedeno v bodě 68 odůvodnění DMA, účelem této zprávy je mj. umožnit třetím osobám posoudit, zda strážci přístupu plní své povinnosti. Z toho zřejmě vyplývá, že se unijní normotvůrce obával skutečnosti, že některá potenciální porušení DMA mohou být velmi obtížně odhalitelná. To může platit pro úpravy algoritmu digitální platformy, které mohou následně vést k upřednostňování vlastních služeb. Stejně tak mohou být obtížně odhalitelné i likvidační akvizice. Požadavek na podávání zpráv tak umožňuje zapojení samotných tržních subjektů, které budou moct Komisi podporovat při prosazování povinností, jež digitálním platformám vyplývají z DMA.

Veřejnoprávní uplatňování DMA

1. Přímé žaloby na zrušení individuálních prováděcích aktů

Před Tribunálem již probíhají první spory, v nichž se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí, jímž je Komise označila

37 Bod 52.

38 Tyto účinky znamenají, že hodnota digitální platformy roste s počtem uživatelů, které má. Čím více lidí určitou platformu používá, tím je pro další uživatele atraktivnější. To vede k situaci, kdy se velké platformy, jako jsou Facebook nebo Instagram, stávají stále dominantnějšími, protože noví uživatelé mají tendenci používat platformy, které jsou již populární a široce používané.

39 Jedná se o jev, v jehož rámci jsou zákazníci „uzamčeni“ u určitého produktu a služby a nemohou snadno přejít k alternativním produktům nebo službám bez významných nákladů, ztráty dat nebo jiných nežádoucích následků.

40 Multi-homingem se označuje schopnost uživatelů nebo poskytovatelů služeb využívat současně více platforem nebo technologií k naplnění podobných účelů.

41 Viz zejména body odůvodnění 2 a 4.

za strážce přístupu na základě čl. 3 DMA. Takovou žalobu podala nejprve společnost Meta Platforms, jež tvrdí, že služby Facebook Messenger a Facebook Marketplace nemají být označeny za hlavní služby platformy, které podléhají režimu DMA.42 Apple pak podal podobnou žalobu, v níž tvrdí, že Komise pochybila, když dospěla k závěru, že pět aplikací App Stores tvoří dohromady jedinou hlavní službu platformy a že iMessage je „interpersonální komunikační službou nezávislou na číslech“, která spadá do působnosti DMA. Apple uplatnil i námitku protiprávnosti, pokud jde o povinnost interoperability, která je stanovena v čl. 6 odst. 7 DMA.43 Podobnou žalobu podala i společnost Bytedance, v níž napadla označení své platformy TikTok jako hlavní služby platformy podléhající režimu DMA. Tuto žalobu Tribunál zamítl. 44

Tribunál se bude v budoucnu nepochybně zabývat i dalšími žalobami, které se budou týkat individuálních prováděcích aktů DMA. Tyto žaloby se budou týkat především tří aspektů DMA.

Za prvé budou podniky i nadále podávat žaloby, jimiž budou napadat rozhodnutí Komise, kterými je označí za strážce přístupu. Tak tomu může být např. u společností Booking.com a X (dříve Twitter), které v nedávné době oznámily Komisi, že by mohly mít postavení strážce přístupu.45 Nebudou-li následně souhlasit s posouzením Komise, mohou se domáhat zrušení jejího rozhodnutí před Tribunálem.

Za druhé je možné, že budou třetí strany podávat žaloby proti rozhodnutím Komise, v nichž odmítne označit některou službu platformy za platformu, která podléhá režimu DMA. V tomto směru platí, že rozhodnutím o takovém označení nebo neoznačení předchází správní řízení, v němž Komise rozesílá účastníkům trhu žádosti o informace. Pokud třetí strana během správního řízení namítne, že služby poskytované jejím konkurentem by měly být označeny jako hlavní služby platformy podle DMA, ale Komise se s tímto postojem neztotožní, může tato třetí strana za určitých okolností podat žalobu na zrušení dotčeného rozhodnutí Komise. K této situaci dochází obdobně např. v oblasti kontroly spojování podniků, v níž třetí strany rovněž podávají žaloby na neplatnost proti rozhodnutím o schválení spojení.

Kromě hmotněprávních otázek přitom budou takové případy vyvolávat i otázky týkající se přípustnosti žalob. Bude nutné např. zkoumat, zda lze na oblast DMA vztáhnout judikaturu, která se týká přípustnosti žalob proti rozhodnutím Komise v oblasti kontroly spojování podniků. Jako příklad lze uvést nedávný rozsudek EVH ze dne 17. 5. 2023,46 v němž Tribunál dospěl k závěru, že německý dodavatel elektřiny byl aktivně legitimován podat žalobu na zrušení rozhodnutí Komise, kterým bylo povoleno spojení dvou německých energetických podniků. Jedním z aspektů, které v rozsudku Tribunálu hrály významnou roli, byla skutečnost, že

42 Viz řízení vedené ve věci T-1078/23.

43 Viz řízení vedená ve věcech T-1079/23 a T-1080/23.

44 Rozsudek Tribunálu ze dne 17. 7. 2024, Bytedance v. Komise, T-1077/23, EU:T:2024:478.

45 Elon Musk’s X could face EU antitrust crackdown under new DMA rules (3. 3. 2024) <https://www.politico.eu/article/elon-musks-x-tiktoks-adservice-could-face-eu-antitrust-crackdown-under-new-rules/>.

46 Rozsudek Tribunálu EU ze dne 17. 5. 2023, EVH v. Komise, T-312/20, EU:T:2023:252.

47 Viz bod 47 rozsudku. Tribunál nicméně zamítl žalobu jako nedůvodnou.

48 Čl. 30 a 31 DMA.

49 Viz zejména čl. 5, 6 a 7 DMA.

50 Viz čl. 12 DMA.

zmíněný dodavatel důležitým způsobem figuroval ve správním řízení, a to zejména tím, že předložil znalecké posudky o účincích daného spojení na hospodářskou soutěž.47

Třetí kategorie žalob bude souviset s tím, že Komise bude s největší pravděpodobností přijímat rozhodnutí o porušení povinností vyplývajících z výše uvedených čl. 5 a 6 DMA, která budou směřovat vůči předmětným strážcům přístupu a která budou tyto subjekty patrně často napadat. Komise může např. přijmout prováděcí akt na základě čl. 8 odst. 2 DMA, který stanoví opatření, jež musí strážce přístupu zavést, aby účinně plnil povinnosti stanovené v DMA, jež směřují k podpoře hospodářské soutěže na trzích, na kterých působí předmětná digitální platforma. Komise může přitom uložit pokuty až do výše 10 % celosvětového obratu strážce přístupu a penále.48

V souvislosti s těmito soudními spory lze rovněž očekávat, že strážci přístupu budou vznášet námitky protiprávnosti na základě čl. 277 SFEU proti povinnostem stanoveným v DMA.49 Strany, které prokážou požadovaný zájem na věci, např. proto, že se účastnily správního řízení před Komisí, pak budou moci požádat o vstup do daného řízení jako vedlejší účastníci.

2. Přímé žaloby na neplatnost aktů s obecnou působností

DMA rovněž zmocňuje Komisi k přijetí určitých aktů s obecnou působností. Tyto akty přitom nebudou patrně výjimečné, protože oblast digitálních trhů je velmi dynamická. Nedochází jen k zavádění nových digitálních produktů, ale také ke vzniku nových forem zneužívajících praktik. Komise sice může postupovat proti těmto praktikám prostřednictvím obecných nástrojů práva hospodářské soutěže, o nichž bylo pojednáno výše. Bude mít však také možnost přijmout akt v přenesené pravomoci k aktualizaci povinností stanovených v čl. 5 a 6 DMA. 50

Tyto akty mají obecnou působnost, ale žalobce je může soudně napadnout, pokud prokáže, že se jedná o nařizovací akty ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, že je jimi bezprostředně dotčen a že tyto akty nevyžadují přijetí prováděcích opatření. Kromě procesněprávních otázek týkajících se přípustnosti budou tyto věci důležité zejména po hmotněprávní stránce, neboť některé žalobní důvody se s největší pravděpodobností zaměří na slučitelnost příslušných aktů v přenesené pravomoci s primárním právem Unie.

Soukromoprávní uplatňování DMA

Podniky, které budou mít za to, že určitý strážce přístupu nedodržuje povinnosti, které pro něj vyplývají z DMA, budou moci proti němu postupovat i na základě soukromého práva.

Jednak budou mít možnost podat žalobu směřující k vynucení určité povinnosti vyplývající z DMA, a jednak budou moci podat žalobu na náhradu škody.

1. Žaloby směřující k vynucení určité povinnosti vyplývající z DMA

Jak již bylo řečeno, strážci přístupu musí zejména dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z čl. 5 a 6 DMA. Znění těchto ustanovení se přitom zdá být dostatečně přesné a bezpodmínečné, aby tato ustanovení mohla být přímo vymahatelná před soudy členských států.

Pokud tedy bude určitá česká společnost vyvíjet digitální aplikaci a nepodaří se jí od strážce přístupu získat informace o interoperabilitě s jeho operačním systémem nebo jinou digitální platformou, jež potřebuje k vývoji svého produktu, mohla by se pokusit vynutit dodržování čl. 6 odst. 7 DMA u příslušného českého soudu. Stejně tak mohou chtít uživatelé určité sociální sítě, jako je Facebook, přejít na konkurenční platformu a převést na ni svá data. Odmítne-li jim Facebook zajistit bezplatně přenositelnost těchto dat, mohou požádat příslušný český soud o vynucení dodržení této povinnosti, která pro Facebook plyne z čl. 6 odst. 9 DMA. Když budou vnitrostátní soudy řešit tyto případy, budou mít samozřejmě možnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Tyto otázky se přitom budou týkat zejména výkladu rozsahu působnosti některých ustanovení při jejich uplatnění na konkrétní skutkové okolnosti. Pokud má tedy např. strážce přístupu již zmíněnou povinnost zajistit na základě čl. 6 odst. 9 DMA přenositelnost dat koncových uživatelů, může se klást otázka, zda musí tento strážce zajistit i přenositelnost údajů, které koncový uživatel vytvořil pomocí softwarových nástrojů hlavní platformy, které jsou chráněné právem duševního vlastnictví. Konkrétněji nemusí být zřejmé, zda do této kategorie patří fotografie, které uživatel upraví pomocí některého z nástrojů Facebooku, anebo údaje, které Facebook dovodil z činnosti uživatele na platformě, např. jeho hudební vkus, který odhadl na základě příspěvků, stránek nebo fotografií, na něž uživatel reagoval. Pokud jde o procesní pravidla aplikace DMA ve vnitrostátních soudních řízeních, je třeba připom enout, že ta nejsou předmětem unijní harmonizace. Proto se uplatní vnitrostátní procesní normy, avšak s omezeními vyplývajícími z unijních zásad rovnocennosti a efektivity. Jediná procesní pravidla, která DMA obsahuje, pokud jde o jeho uplatňování před vnitrostátními soudy, jsou stanovena v čl. 39 DMA a týkají se spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy. Toto ustanovení umožňuje Komisi předložit písemná vyjádření vnitrostátnímu soudu jako amicus curiae. Vnitrostátní soud si může rovněž vyžádat určité informace ze spisů Komise, které mohou být užitečné pro rozhodnutí v dané věci. Čl. 39 DMA tak v zásadě odráží čl. 15 nařízení (ES) č. 1/2003 o provádění čl. 101 a 102 SFEU. 51

2. Žaloby na náhradu škody

Kromě výše uvedených žalob lze očekávat, že podniky, které budou mít za to, že jim byla způsobena škoda jednáním velkých digitálních platforem, které bude v rozporu s DMA, budou podávat žaloby na náhradu škody.

Vnitrostátní soudy budou postupovat podle svých vnitrostátních předpisů o náhradě škody, které budou aplikovat ve spojení s DMA. V tomto ohledu je klíčový čl. 39 odst. 5 DMA, který stanoví, že vnitrostátní soudy nevydají rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí podle DMA. Toto ustanovení připomíná čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 o provádění článků 101 a 102 SFEU a znamená, že jakmile Komise zjistí protiprávní jednání v rozporu s DMA, musí jej vnitrostátní soud považovat za prokázané. Pokud však pomineme tuto povinnost, neexistuje žádný zvláštní harmonizační nástroj pro uplatňování náhrady škody za porušení DMA, jako je směrnice 2014/104 o žalobách o náhradu škody v oblasti hospodářské soutěže. 52 Stejně tak chybí i pokyny Komise ohledně způsobu výpočtu náhrady takové škody. To samozřejmě

nevylučuje, aby vnitrostátní soud přiznal náhradu škody za porušení DMA. Ostatně již dlouho před vstupem v platnost směrnice o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže Soudní dvůr ve svém rozsudku Courage a Crehan uznal, že je možné podat žalobu na náhradu škody proti podnikům, které porušily právo hospodářské soutěže. 53

Na tomto místě se přitom klade otázka, do jaké míry se zásady stanovené ve výše uvedené směrnici o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže mohou překrývat s výpočtem náhrady škody za porušení DMA. V tomto ohledu by mohlo být podstatné, že tato směrnice kodifikuje z velké části judikaturu Soudního dvora.

Závěr

Právo hospodářské soutěže má zcela zásadní význam pro regulaci jednání digitálních platforem. Jejich činnost je tak stále častěji předmětem rozhodovací praxe Komise a unijních soudů. Tyto orgány mají přitom tendenci aplikovat pravidla hospodářské soutěže pružně v tom smyslu, že je přizpůsobují zvláštním rysům těchto platforem. Stejně tak přizpůsobují odvětvovou regulaci, aby mohly aplikovat právo hospodářské soutěže uceleným způsobem.

Zkušenosti těchto orgánů pak vedly k přijetí DMA, které představuje odvětvově specifický typ regulace, který zaujme s největší pravděpodobností významné místo v soudní praxi unijních soudů. DMA však budou aplikovat i vnitrostátní soudy, které budou zajišťovat jejich dodržování ve vztazích mezi samotnými podniky na digitálním trhu a budou také rozhodovat o žalobách na náhradu škody proti strážcům přístupu. Rozhodování vnitrostátních soudů bude přitom významně ovlivněno tím, že budou vázány rozhodnutími Komise, která vydá na základě DMA. Tyto soudy proto nebudou často provádět komplexní analýzu toho, zda určitý strážce přístupu porušil povinnosti vyplývající z tohoto předpisu.

Vstup DMA v platnost nicméně neznamená, že tradiční právo hospodářské soutěže ztratí na významu, pokud jde o posuzování praktik digitálních platforem.

Toto právo se bude nejprve plně aplikovat na jednání strážců přístupu, k němuž došlo před vstupem DMA v platnost, protože takové jednání lze samozřejmě postihnout pouze na základě tehdy platného a účinného práva.

Kromě tohoto podléhají režimu DMA pouze největší digitální platformy. Některé jiné podniky, které budou menší z hlediska obratu, počtu uživatelů nebo tržní kapitalizace, mohou být přitom na určitých trzích v dominantním postavení. Pokud tohoto postavení zneužijí, budou se na ně aplikovat tradiční nástroje práva hospodářské soutěže. A pokud se dominantní subjekt, který není zároveň strážcem přístupu, dopustí některého z jednání, které je zakázáno v DMA, je pravděpodobné, že zkušenosti, které unijní

51 Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, str. 1; zvl. vyd. 08/02, str. 205), ve znění pozdějších předpisů.

52 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, str. 1).

53 Rozsudek SD EU ze dne 20. 9. 2001, Courage a Crehan, C-453/99, EU:C:2001:465.

soudy získají v rámci případů DMA, budou součástí referenčního rámce také pro analýzu tohoto jednání, a to přinejmenším implicitně.

Právo hospodářské soutěže si pak ponechá svůj význam i proto, že preventivní regulace DMA je statičtější a méně pružná než výklad čl. 102 SFEU. Není proto vyloučeno, že toto ustanovení umožní Komisi a unijním soudům efektivněji reagovat na některé nové typy jednání strážců přístupu. Pokud bude z takových případů vyplývat, že je určité zneužívající jednání obzvláště rozšířené, může to být následně podnětem pro aktualizaci zákazů, které jsou stanoveny v DMA, a to tím, že Komise přijme akt v přenesené působnosti na základě čl. 12 DMA, kterým může doplnit DMA, pokud jde o povinnosti strážců přístupu, jež jsou stanoveny v jeho čl. 5 a 6. Předpisy práva hospodářské soutěže navíc zůstanou stěžejním

54 Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora. Je upravenou verzí příspěvku, který připravil pro XXXI. ročník konference Karlovarské právnické dny, konané ve dnech 13. až 15. 6. 2024 v Karlových Varech.

předpisem i pro likvidační akvizice, které jsou jedním z nejproblematičtějších jednání digitálních platforem, jež se velmi obtížně postihuje. Vzhledem k významu, který těmto akvizicím Komise a vnitrostátní soutěžní orgány v posledních letech věnovaly, lze očekávat, že tyto akvizice budou stále častěji předmětem správní a soudní praxe. DMA neupravuje žádné hmotněprávní aspekty digitálních fúzí, takže hlavním nástrojem v tomto ohledu zůstane čl. 102 SFEU. Rozsudek ve věci Towercast přitom ukazuje, že protisoutěžní spojení podniků mohou být postihována právem hospodářské soutěže i přesto, že nedosahují prahových hodnot kontroly spojení na úrovni Unie a na vnitrostátní úrovni.

Rozsudek Meta Platforms konečně ukazuje, že bude nutné stále častěji používat pravidla hospodářské soutěže ve spojení s právními předpisy z jiných oblastí, a to zejména s GDPR. To bude klást zvýšené nároky na digitální platformy, správní orgány a soudy, ale na druhou stranu to významně přispěje k efektivitě těchto předpisů a k ucelenosti právního řádu jako takového. 54 ✤

Trestní postih podvodu a jiných

nekalých praktik v řízení před soudem

Následující příspěvek se zabývá – stručně vyjádřeno – trestnou činností páchanou prostřednictvím zneužití soudního řízení a/nebo rozhodnutí soudu, které je výsledkem vnesení nepravdivých informací do soudního řízení. V konečném důsledku může být takové jednání zaměřeno proti soudu [např. křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle § 346 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zákoník“), pohrdání soudem podle § 336 tr. zákoníku, maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku] nebo vůči jinému účastníkovi soudního řízení (např. vydírání podle § 175 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, podvod podle § 209 tr. zákoníku, pomluva podle § 184 tr. zákoníku). V příspěvku se však nezabýváme všemi těmito trestnými činy, ale svou pozornost soustředíme jen na některé z nich, u nichž došlo v nedávné době k určitému vývoji judikatury.

JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.

JUDr. Martin Richter, Ph.D., působí jako advokát a odborný asistent na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

k diskusi

V posledních letech se pozornost odborné veřejnosti stále více upíná k nekalým praktikám, které spočívají ve zneužívání soudního systému. V principu se tak může dít dvojím způsobem. Jednak může jít o prosazování individuálních zájmů v řízení před soudem za použití nepravdivých informací uváděných v tomto řízení. Jednak může jít o prosazování individuálních zájmů prostřednictvím vedení soudního řízení, které však nijak nesouvisí s předmětem tohoto řízení, jehož zneužitím někdo prosazuje tento nesouvisející individuální zájem Podvody a manipulace v rámci soudního řízení podkopávají nejen důvěru veřejnosti v právní systém, ale také základní principy právního státu a spravedlnosti. Právě pro svou závažnost se problematika trestního postihu těchto činů dostává též do popředí rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stejně jako pozornosti zákonodárce, jehož reakce vyvrcholila přijetím zák. č. 287/2018 Sb., kterým byl mj. zaveden nový trestný čin maření spravedlnosti vložením nové skutkové podstaty podle § 347a tr. zákoníku.

V dalším textu se budeme zabývat možnou trestnou činností spáchanou zneužitím občanskoprávního soudního řízení a odhlédneme od případů, k nimž může dojít ve správním řízení, nebo dokonce v trestním řízení. Proto pokud používáme pojem „soudní řízení“, míníme tím zpravidla standardní civilní řízení.

Vydírání a pomluva spáchané prostřednictvím soudního řízení

Zásadnější reakci trestněprávní judikatury si nejprve vyžádal specifický typ soudního řízení, a to řízení insolvenční. Není to příliš překvapivé, neboť jde o typ soudního řízení, který je specifický tíživými dopady na osobu, proti níž se toto řízení vede. Uvedené dopady primárně souvisejí s evidencí ve veřejném insolvenčním rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, což zpravidla vede k vážným následkům spočívajícím v ohrožení konkurenceschopnosti dlužníka (nebo vykonstruovaného „dlužníka v úpadku“) v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů, u nepodnikatelů k riziku tzv. zesplatnění úvěrů apod. Tyto tíživé následky vedení insolvenčního řízení nastávají přitom již v důsledku zahájení insolvenčního řízení (§ 97 a násl. zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „ins. zák.“) bez ohledu na to, zda insolvenční soud nakonec skutečně prohlásí úpadek, či zda insolvenční návrh po nějakém čase zamítne.1

Judikatura konkrétně reagovala na případ, v němž pachatel z různých důvodů požadoval zaplatit celkovou částku 6 737 120 Kč po poškozeném z titulu údajné majetkové škody nebo újmy nemajetkové povahy. Nutil jej k zaplacení výše uvedené částky a učinění dalších kroků, jako např. zpětvzetí žaloby. Součástí požadavku byla pohrůžka, že pokud tak poškozený neučiní, pachatel na něj podá věřitelský insolvenční návrh. Svoji hrozbu splnil, ačkoliv si byl vědom, že podaný návrh je zjevně nedůvodný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bylo publikované pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr. s následujícími právními větami: „I. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž pachatel chtěl donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, pokud k němu došlo na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu § 3 ins. zák., je nedovoleným prostředkem a lze jej kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Návrh na zahájení insolvenčního řízení, jehož podmínky podání jsou stanoveny v § 97 ins. zák., není dovoleným prostředkem, je-li ho v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (srov. § 5 ins. zák.) zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům. Děje se tak zejména tehdy, když slouží k prosazení vlastních zájmů osoby podávající takový návrh, vedený především snahou uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, a donutit ji, aby něco konala, opominula nebo trpěla, aniž by navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že dotčená osoba (fyzická nebo právnická) je v úpadku ve smyslu § 3 ins. zák. II. Jestliže je návrh na zahájení insolvenčního řízení založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, jež byly navrhovatelem jen účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly do insolvenčního rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, zaneseny a v něm uvedeny nepravdivé skutečnosti nasvědčující tomu, že je údajný dlužník v úpadku, může dojít k vážným důsledkům (např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dob-

rého jména u klientů a obchodních partnerů apod.), které lze považovat za jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku.“

Trestní senát a následně i trestní kolegium Nejvyššího soudu zde první právní větou navázaly na trestněprávní2 i civilní nauku. 3 Obviněný se totiž hájil tím, že pouze podal návrh na zahájení řízení, který odeslal soudu, v čemž nelze shledávat naplnění znaků spočívajících ve sdělení nepravdivých informací ve smyslu § 184 tr. zákoníku, neboť by v takovém případě většina neúspěšných žalob musela být označena za pomluvu. Na to Nejvyšší soud v souladu s názory zastávanými naukou reagoval, že za oprávněné „nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem. Není proto trestné použití dovoleného prostředku k tomu účelu, ke kterému je určen (např. hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí). Naproti tomu pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu.“

Druhá právní věta citovaného rozhodnutí si zaslouží pozornost z toho hlediska, že Nejvyšší soud podřadil pod znak vážné újmy též újmu vážící se na průvodní jevy, které se upínají k danému soudnímu řízení. Autoři tohoto příspěvku se domnívají, že k obdobným závěrům by proto podle okolností bylo možné dojít i u jiných typů soudních řízení, např. v exekučním řízení nebo v nalézacích řízení v případech předběžných opatření, která se zapisují do veřejných rejstříků.

Protože klasické civilní řízení lze za určitých okolností zneužívat obdobně účinně jako řízení insolvenční, vyjádřila se trestněprávní judikatura i k vydírání prostřednictvím zneužití standardního sporného řízení. V dané věci šlo o to, že si pachatelka vynucovala po poškozených seniorech prodej nemovitosti za sníženou kupní cenu o 956 000 Kč oproti kupní ceně, za kterou nemovitost původně inzerovali. Slevu si vynucovala tak, že podala u okresního soudu žalobu o nahrazení projevu vůle – podpisu kupní smlouvy za poškozené a téhož dne podala ke katastrálnímu úřadu žádost, aby byl soudní spor o nemovitost vyznačen v katastru nemovitostí, čímž poškozeným bránila, aby ji prodali jiným zájemcům. Následně jim sdělovala, že pokud jí nemovitost neprodají za kupní cenu 2 500 000 Kč, bude se s nimi soudit až do konce jejich života. Po zamítnutí její žaloby pachatelka podala opět totožnou žalobu k jinému místně příslušnému okresnímu soudu, kde zneužívala opravných prostředků, které odůvodnila až po průtazích, a navíc zde nepřebírala poštovní zásilky.

Na tomto skutkovém základě rozhodl Nejvyšší soud usnesením, které bylo publikováno pod č. 30/2023 Sb. rozh. tr. s následující právní větou: „Jako protiprávní může být posouzeno i jednání,

1 Viz též str. 8 důvodové zprávy k tzv. protišikanózní novele insolvenčního zákona (zákon č. 334/2012 Sb.) nebo str. 54 důvodové zprávy k tzv. akreditační novele insolvenčního zákona (zákon č. 64/2017 Sb.).

2 Viz např. P. Šámal: § 175 [Vydírání], in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až 421, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 1752 a 1753, marg. č. 5; V. Kalvodová: § 8 Vydírání (§ 175), in J. Kuchta a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část, C. H. Beck, Praha 209, str. 70.

3 Viz např. J. Handlar: § 587 [Bezprávná vyhrůžka], in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 1890, marg. č. 11; nebo též V. Beran: § 587 [Bezprávná vyhrůžka], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 6.

kterým pachatel sice uplatňuje své subjektivní právo, avšak zjevně jej zneužívá k účelu, k němuž neslouží (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z., § 6 o. s. ř.). Spočívá-li takové jednání pachatele v podávání občanskoprávních žalob proti zájmům poškozených s cílem je donutit, aby mu proti své vůli za cenu pro ně nevýhodnou prodali jejich nemovitou věc, může jít o pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku.“ Podle autorů jde o významný judikatorní počin, který reaguje na nové jevy v kriminalitě spočívající v tom, že se pachatelé stále více vzdělávají i v oblasti práva a nástroje určené k ochraně práv a svobod umně začleňují do modu operandi páchání trestné činnosti. Dnes není např. výjimkou, že spekulanti systematicky levně kupují spoluvlastnické podíly či sousední nemovitosti, aby následně z titulu spoluvlastníka či souseda zahájili velké množství účelových soudních sporů, jejichž prostřednictvím nutí dotčenou osobu k levnému převodu jejich vlastnického práva anebo naopak k drahému odkupu majetku pachatelů (spekulantů) pořízeného za tímto účelem. Vzhledem k následkům takového uplatňování (přesněji zneužívání) práva dochází k intenzivnímu zásahu do psychické pohody žalovaného i do jeho majetkové sféry, neboť zmíněné jednání podstatně zatěžuje jeho cashflow okamžitými náklady na právní zastoupení. Je tedy zjevné, že může jít o velmi účinný nástroj pro narušení svobody rozhodování jednotlivce, a to s intenzitou typickou pro trestný čin vydírání

Podvod uvedením soudu v omyl nebo zneužitím jeho omylu

Dosavadní judikatura a její uplatnění v praxi

Závěry o trestní odpovědnosti za účelově podaný návrh na zahájení soudního řízení, typicky za uplatňování neexistujících pohledávek, nadhodnocení uplatněných existujících pohledávek, nebo za jiné podvodné dosažení exekučního titulu však mohou být významně ovlivněny dosavadní judikaturou tam, kde by přicházelo v úvahu spáchání trestného činu podvodu. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. totiž naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zákon“; nyní jde o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku), spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“, nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž podle právní věty zmíněného judikátu nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl.

4 Obdobné závěry s poukazem na rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. byly učiněny též v souvislosti s (podvodným) uplatňováním nároků v řízení o dědictví např. ve věcech rozhodovaných u Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, a usnesením ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006. V tomto případě však trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo ve svém stanovisku ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, opačný názor a ztotožnilo se s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, podle něhož lze spáchat trestný čin podvodu i v řízení o dědictví, byť v něm rozhoduje soud (stanovisko je publikované pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.).

5 V této trestní věci podal náměstek nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných k Nejvyššímu soudu dovolání, o němž ovšem rozhodl příslušný senát Nejvyššího soudu usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 4 Tdo 593/2011, tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl jako podané osobou neoprávněnou.

Je významné, že citovaný judikát nepředstavuje jen jakýsi námět pro akademické úvahy, ale byl už v praxi uplatněn např. v trestní věci projednávané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2010, jehož odsuzující rozsudek ze dne 15. 6. 2010 byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 12 To 88/2010, a obviněný byl zproštěn obžaloby.4 Zde šlo – poněkud zjednodušeně vyjádřeno – o to, že obviněný v úmyslu vylákat finanční prostředky a obohatit obchodní společnost, jejímž jménem jednal, přihlásil v řízení o konkursu pohledávku, kterou měla mít tato obchodní společnost vůči úpadci ve výši asi 60 milionů Kč a jejíž existenci správkyně konkursní podstaty uznala a konkursní soud ji schválil a určil k uspokojení, ačkoliv pohledávka neexistovala a byla založena na padělaných dokumentech, přičemž k vyplacení plnění z konkursní podstaty nedošlo jen v důsledku zásahu policie. Soud prvního stupně uznal obviněného vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, další obviněnou pak pomocí k tomuto pokusu. Odvolací soud však z podnětu odvolání obou obviněných zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a oba obviněné zprostil obžaloby, a to mj. i s poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., protože i v tomto případě by měl být tím, kdo byl uváděn v omyl, konkursní soud, což v intencích zmíněného judikátu podle odvolacího soudu nebylo možné. 5 I když už existuje judikatorní rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, jímž bylo překonáno rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., ale jeho text v době zpracování tohoto příspěvku ještě nebyl k dispozici, pokusíme se nejdříve obecně uvést několik poznámek a argumentů k tomu, zda je či není možné spáchat trestný čin podvodu v občanském soudním řízení, v němž rozhoduje v konečném důsledku soud. Ke dni odevzdání tohoto příspěvku lze odkázat zatím na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 481/2023, kterým byla věc postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí a jehož závěry velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v zásadě akceptoval, pokud rozhodl výše citovaným usnesením. Přitom je vhodné poznamenat, že tato změna judikatury není překvapivá, neboť jde o vyvrcholení dlouhodobější snahy o interpretační obrat . Nejvyšší soud se pokusil iniciovat vydání obdobného judikátu již svým usnesením ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, kterým věc taktéž postoupil prakticky ze stejných důvodů velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Tehdy však velký senát nakonec meritorně nerozhodl, neboť obviněný vzal své dovolání zpět. Pro tento náš příspěvek je však ilustrativní skutkový podklad tohoto případu, v němž obviněný naskenoval a digitálně vložil do vyhotovení smlouvy o převodu 100% obchodního podílu za částku převyšující 140 milionů Kč vlastnoruční podpis jediného společníka dotčené obchodní společnosti. Obviněný poté v kanceláři advokátky zajistil úřední ověření všech podpisů a následně nechal pořídit z takto ověřené smlouvy v notářské kanceláři ověřený opis, čímž se snažil znemožnit prokázání nepravosti podpisu skutečného a jediného společníka dotčené obchodní společnosti. Nakonec na základě takto zfalšované smlouvy pachatel vyměnil statutární orgán této společnosti a ještě téhož dne podal návrh na zápis uvedených změn do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci. Rozhodnutím tohoto soudu byly navržené změny skutečně zapsány do obchodního rejstříku, takže došlo k převodu zmíněného obchodního podílu. Ihned

po nabytí právní moci rozhodnutí rejstříkového soudu začal obviněný činit kroky za účelem získání neomezeného přístupu k takto nabytému majetku s úmyslem obohatit ať už sebe, příp. další osoby. Ve shora popsaném jednání senát Nejvyššího soudu, který předložil tuto věc velkému senátu trestního kolegia, již v roce 2019 spatřoval naplnění znaků trestného činu podvodu spáchaného se zneužitím omylu rejstříkového soudu.

Argumenty podporující možnost spáchání trestného činu podvodu

Jak vyplývá z obecné formulace skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (a obdobně tomu bylo dříve podle § 250 odst. 1 tr. zákona), zákon nijak neomezuje okruh osob, které může pachatel trestného činu podvodu uvést v omyl nebo jejichž omylu (resp. zamlčení podstatných skutečností) pachatel využije. Proto v zásadě není vyloučeno, aby v omylu (resp. s neznalostí podstatných skutečností) jednala jak osoba fyzická, tak osoba právnická, nebo dokonce i stát či územní samosprávný celek prostřednictvím příslušného orgánu. K takovému závěru vede i obecná definice omylu, podle níž omyl spočívá v rozporu objektivní a subjektivní reality; jde tedy o rozpor mezi skutečností a představou, kterou si o této skutečnosti učinil poznávající subjekt. Tímto subjektem sice může být jen fyzická osoba, která ovšem může jednat též jménem nebo v zastoupení právnické osoby nebo jako představitel orgánu veřejné moci apod.

K tomu lze poukázat i na dosud použitelnou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se zdůrazňuje, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. dříve podle § 250 tr. zákona) předpokládá mj. existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Nyní může jít u všech těchto osob také o právnické osoby (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.), takže z toho vyplývá, že okruh podvedených osob není nijak omezen. Judikatura rovněž připouští, že tím, kdo je uveden v omyl nebo jehož omylu či neznalosti podstatných skutečností pachatel zneužívá, může být též státní orgán, pokud jeho postup nebo rozhodnutí jsou spojeny s určitou majetkovou dispozicí, typicky např. katastrální úřad, který rozhoduje o vkladu vlastnického práva k nemovité věci do katastru nemovitostí.6

K argumentům zpochybňujícím možnost spáchání trestného činu podvodu

Hlavní argument zpochybňující možnost spáchání trestného činu podvodu uvedením soudu v omyl nebo využitím jeho omylu spočívá v tom, že soud, ať již v řízení sporném, či nesporném, je povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností. Soud je tak místem nalézání práva, což by z povahy věci mělo vylučovat možnost zařadit jej mezi osoby, které mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu.

Ačkoliv je pravda, že civilní soud je povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností a druhá strana sporu má právo předkládat svá tvrzení a příp. vyvrátit oprávněnost žaloby, nepřed-

stavuje to garanci zjištění skutkového stavu odpovídajícího skutečnosti. Možnosti soudu a stran sporu totiž nejsou bezbřehé; to ostatně reflektuje celá řada opravných prostředků, zejména též institut obnovy řízení (§ 228 odst. 1 o. s. ř.). Je zjevné, že soud může rozhodnout v omylu o skutkovém stavu, a i právní úprava civilního procesu s tím výslovně počítá. Civilní soud je často odkázán pouze na důkazy předložené stranami (obecně viz zejména § 120 odst. 2 o. s. ř.), a v souladu se zásadou ekonomie a hospodárnosti řízení dokonce může dojít ke koncentraci řízení a soud bude rozhodovat podle tzv. formální pravdy, přestože existuje důkaz opaku, předložený však bezdůvodně pozdě po koncentraci řízení (viz § 118b odst. 1 o. s. ř.). Tvrzení, že civilní soud nemůže být uveden v omyl, tedy neodpovídá realitě ani mimotrestní právní úpravě.

Dále může být argumentováno tím, že opačná interpretace připouštějící podvod se zneužitím omylu soudu by vedla k podezření ze spáchání trestného činu vždy, když by účastník civilního sporného řízení neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, což by bylo způsobilé vést k rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci, a to by se v konečném důsledku promítlo do základních práv účastníků soudního řízení.

Ani tento argument neshledáváme relevantním, neboť není pravdivý. Neúspěch ve věci v civilním řízení může být způsoben z různých důvodů. Příčinou neúspěchu může být, že se věc nepodařilo náležitě objasnit, a neúspěch nese strana, která neunesla důkazní břemeno. Stejně tak k neúspěchu může vést nesprávná právní kvalifikace věci účastníkem řízení. Nakonec ani rozporná skutková tvrzení nejsou zásadně problematická. Problematické však je, když jsou před soudem úmyslně uplatňovány nepravdivé (zcela vyfabulované) okolnosti (informace, údaje) v úmyslu se obohatit na úkor protistrany a k její škodě. Máme-li to připodobnit trestnímu řízení, ani obviněný se nesmí hájit způsobem, kterým by jiného poškodil, tj. kterým by někoho křivě obvinil ze spáchání trestného činu (§ 345 tr. zákoníku) nebo se vůči němu dopustil pomluvy (§ 184 tr. zákoníku); ostatně v tomto smyslu je obviněný poučen před výslechem (viz § 91 odst. 1 věta první tr. řádu). Přitom možnost obviněného v krajním případě i lhát vyplývá z ústavně chráněné zásady nemo tenetur se ipsum accusare (zákaz nucení k sebeobviňování);účastník civilního řízení však žádné srovnatelné právo nemá. Naopak účastník civilního řízení nemá právo úmyslně lhát, neboť to vyplývá z obecné zásady poctivosti, pouze se má obecně za to, že takové jednání není postihováno žádnou sankcí. Nesprávné představy o sankcích za protiprávní jednání však nejsou v rovině trestního práva ani jeho interpretace relevantní, důležitá je pouze existence alespoň laické představy o nedovolenosti jednání, byť by si někdo myslel, že není postihováno prostředky trestního práva. Pro řešenou otázku je v tomto ohledu zásadní, že představy o protiprávnosti plynou z běžné znalosti, že lhát se nemá, která je v naší společnosti široce rozšířená a vštěpovaná populaci dokonce bez ohledu na věk. Proto je možné podle našeho názoru úspěšně tvrdit, že zcela intuitivně se očekává, že tento princip platí i pro řízení před soudem, kde laické strany či laičtí účastníci očekávají nalézání spravedlnosti. Každému musí být jasné, že není možné dosáhnout spolehlivého zjištění skutkového stavu v rozsudku, kdyby strany mohly po právu úmyslně lhát.

Dále je možné proti připuštění podvodu na soudu argumentovat též tím, že si po praktické stránce lze vystačit s konstrukcí, že

6 Takto bylo již rozhodnuto v trestní věci, jíž se týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004. Dostupné na www.nsoud.cz.

v omyl jsou uváděny jiné osoby než soud. Tak např. v insolvenčním (konkursním) řízení osoba, která uplatňuje neexistující pohledávku nebo sice přihlásí existující pohledávku, ale v nadhodnocené výši, popř. se neoprávněně vydává za zajištěného věřitele, primárně neuvádí v omyl soud, ale ostatní (skutečné) věřitele a insolvenčního správce, což jsou osoby odlišné od soudu, které činí v insolvenčním řízení určité majetkové dispozice, jejichž důsledky mohou být nepříznivě ovlivněny omylem těchto osob ohledně toho, kdo je oprávněným věřitelem, jaká je výše jeho pohledávky, zda jde o zajištěného věřitele atd. (např. pokud jde o hlasování věřitelů na schůzi věřitelů, o rozvrhové usnesení insolvenčního soudu).7

V tomto případě však jde zjevně o argument lichý. Ani v insolvenčním řízení totiž není podstatou nic jiného než to, že pachatel výše zmíněnými způsoby uvádí v omyl v konečném důsledku insolvenční soud rozhodující o návrhu na zahájení insolvenčního řízení, o prohlášení úpadku a o dalších podstatných otázkách, byť by byl uveden v omyl i věřitel (resp. věřitelé) či insolvenční správce. Ostatně už samotné prohlášení úpadku dlužníka je vázáno na rozhodnutí soudu (§ 136 ins. zák.) a stejně tak insolvenční řízení může být ukončeno až na podkladě určitého rozhodnutí soudu o tom, jak se řeší úpadek dlužníka (např. rozvrhového usnesení podle § 306 odst. 2 ins. zák., zrušení konkursu podle § 308 ins. zák., rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 328 ins. zák., rozhodnutí o povolení oddlužení podle § 397 ins. zák. apod.), takže případné uvedení insolvenčního soudu v omyl, resp. využití jeho omylu, může vést k významným majetkovým důsledkům. Na tom nic nemění ani fakt, že insolvenční soud – i za součinnosti s ostatními účastníky a insolvenčním správcem – může zjistit skutečný stav práv jednotlivých věřitelů, přičemž se zde uplatňují právní instituty směřující k tomu, aby byla eliminována případná snaha některého účastníka insolvenčního řízení dosáhnout využití nepravdivých údajů (informací) nebo zneužití omylu jiného účastníka tohoto řízení, a to např. v podobě přezkoumání přihlášených pohledávek (§ 188, 190 a 191 ins. zák.), popření přihlášených pohledávek (§ 192 a násl. ins. zák.), řešení nadhodnocených pohledávek (§ 178 ins. zák.) nebo nadhodnoceného zajištění (§ 179 ins. zák.).

V průběhu insolvenčního řízení pak dokonce může být zahájeno i standardní civilní sporné řízení se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi, které jsme zmínili výše. Podle § 159 a násl. ins. zák. lze totiž řešit incidenční spory (mj. o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek) v řízení před insolvenčním soudem. Návrh oprávněné osoby na řešení incidenčního sporu podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu má povahu žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. (viz § 160 odst. 1 ins. zák.). Podání takového návrhu – bude-li opřen o nepravdivé okolnosti (informace, údaje) – tudíž zcela odpovídá situaci, v níž je opět soud uváděn v omyl nebo jehož omylu pachatel zneužívá.

Závěry k možnosti

spáchání podvodu

Lze shrnout, že účastník soudního řízení nemá právo civilnímu soudu úmyslně lhát s cílem obohatit se ke škodě protistrany a právní řád mu pro tyto účely negarantuje žádnou trestněprávní imunitu

7 K tomu, že i uplatnění vykonstruované pohledávky u soudu a další související úkony lze považovat v určitých případech za trestný čin podvodu, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003. Dostupné na www.nsoud.cz.

Trestní postih takového jednání jako trestného činu podvodu přichází v úvahu však pouze u excesů v civilním procesu, kdy je prokázáno, že pachatel před civilním soudem účelově uplatnil nepravdivé okolnosti (informace, údaje). Přitom bychom rádi zdůraznili, že nikdy nesmí dojít k situaci, že by byl jako trestný čin podvodu právně kvalifikován pouhý neúspěch v civilním řízení, ale musí být vždy prokázáno úmyslně excesivní jednání (zjevně bezúspěšné a účelové uplatňování nároku). Typicky k tomu může docházet v případě uplatňování fiktivních nároků, zejména pokud se pachatel spoléhá na úspěch např. v důsledku procesní pasivity protistrany. Podle našeho názoru tedy k naplnění znaků trestného činu podvodu nepostačuje prostý neúspěch v civilním řízení, i když by byl způsoben prokázáním odlišné verze skutkového stavu, pokud je výsledkem soudcovského volného hodnocení důkazů s jistotou bez rozumných pochybností. Trestní postih přichází v úvahu teprve v případě, jestliže bylo na úrovni trestněprávního důkazního standardu bez důvodných pochybnostíprokázáno, že byly uplatněny úmyslně nepravdivé okolnosti (informace, údaje), a je tedy praktická jistota, že účastník civilního řízení lhal v úmyslu obohatit se ke škodě protistrany. To se nikdy nemůže stát v případě odlišného náhledu stran sporu na tentýž skutkový stav, zejména pokud může jít o pouhé subjektivní zkreslení reality v důsledku emocí, zkušeností, časového odstupu apod. Obdobné závěry platí i v případě označování určitých skutečností za sporné. Není možné se dopustit trestného činu podvodu pouze tím, že účastník označí nějakou skutečnost za spornou s úmyslem, aby protistrana své tvrzení řádně doložila důkazy. Takový účastník totiž v podstatě pouze trvá na tom, aby protistrana splnila svou procesní povinnost [viz např. § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Účastník civilního řízení nemá povinnost ulehčovat protistraně její důkazní břemeno, natož ji příp. důkazního břemena zcela zprostit. Má právo činit tvrzení tak, aby protistrana musela své tvrzení řádně doložit, tíží-li ji důkazní břemeno. Protože trestný čin podvodu lze spáchat také zamlčením podstatných skutečností, považujeme za nutné uvést, že podle našeho názoru sice účastník civilního řízení nemá právo úmyslně lhát, ale na druhé straně nemá povinnost aktivně proti sobě předkládat důkazy, natož tvrzení. Jsme tedy přesvědčeni, že účastník řízení nemůže být trestně odpovědný jen kvůli tomu, že zamlčel existenci důkazu proti sobě, ačkoliv o něm v době řízení věděl. Nejde totiž o protiprávní jednání, a nemůže tak jít o trestný čin ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná situace by však podle našeho názoru mohla nastat, pokud by takový důkaz zamlčel, ačkoliv mu soud uložil tzv. ediční povinnost (např. by nepravdivě uvedl, že doklady, které byly postiženy ediční povinností, byly skartovány, ztraceny apod.).

Shora uvedené závěry by se měly podle našeho názoru prosadit jak v řízení sporném, tak i v řízení nesporném. Je sice pravda, že společenská škodlivost podvodného jednání je v případě sporného řízení typicky vyšší, neboť soud má omezené možnosti intervenovat do průběhu řízení, občanský soudní řád staví různé fikce na základě pasivity účastníka, a rozhodnutí ve věci tak není založeno na zásadě materiální pravdy ani zásadě oficiality. Společenská škodlivost však nemusí být podle okolností vyšší v každém případě, přičemž shora zmíněné argumenty jsou plně přiléhavé i na řízení nesporné. V této souvislosti považujeme za vhodné upozornit též na skutečnost, že ustanovení o trestném činu podvodu není jedinou skutkovou podstatou, na základě které lze postihovat podvodná jednání, ale výše uvedené argumenty nutně otevírají též možnosti právní kvalifikace jednání před soudem jako trestného

činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, neboť vlastnictví a majetek nejsou jediné hodnoty chráněné trestním právem. Tato právní kvalifikace podle našeho názoru přichází obecně v úvahu např. v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, kdyby jeden z rodičů uváděl zcela smyšlené informace o nezpůsobilosti druhého rodiče k péči s prokazatelným úmyslem neoprávněně jej vyloučit prostřednictvím rozhodnutí soudu z péče o nezletilé dítě.

Možný souběh podvodu a maření spravedlnosti

V návaznosti na učiněný závěr, že trestný čin podvodu může být spáchán i se zneužitím omylu soudu, bude nutné vyřešit též otázku možnosti jednočinného souběhu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku s trestným činem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku.

Na první pohled by jednočinný souběh těchto trestných činů nemusel být vyloučen, neboť mají různé individuální objekty, o čemž svědčí i různé zařazení jejich skutkových podstat do hlav zvláštní části trestního zákoníku. Zatímco ustanovení o trestném činu podvodu je zařazeno do hlavy V., jejímž druhovým objektem je ochrana majetku, tak ustanovení o trestném činu maření spravedlnosti je zařazeno do hlavy X. dílu 4., jehož druhovým objektem je ochrana nerušeného výkonu činnosti orgánu veřejné moci. Z toho také vycházejí aktuální komentáře k trestnímu zákoníku, pokud akceptují tento jednočinný souběh, ovšem činí tak s vědomím, že dosavadní judikatura reprezentovaná rozhodnutím pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. nepřipouštěla možnost spáchání trestného činu podvodu se zneužitím omylu soudu. 8

Na druhé straně jednoznačné řešení přípustnosti jednočinného souběhu z našeho pohledu komplikuje skutečnost, že trestný čin maření spravedlnosti má zjevně za tzv. sekundární objekt taktéž ochranu majetku, když jako kvalifikační znaky pro použití vyšší trestní sazby zákonodárce stanovil vznik škody stejně jako úmysl získat pro sebe nebo jiného prospěch (obohacovací úmysl).

Problematickou je však v tomto ohledu skutečnost, že naplnění zvlášť přitěžující okolnosti trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 5 tr. zákoníku má mírnější dolní hranici trestu odnětí svobody, než je tomu u srovnatelné zvlášť přitěžující okolnosti trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Přitom je zjevné, že z hlediska společenské škodlivosti není obhajitelné, aby trestný čin maření spravedlnosti byl ve své nejzávažnější formě privilegovanou skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu. Trestný čin podvodu lze totiž spáchat prostřednictvím jakékoliv závažné nepravdivé informace, zatímco trestný čin maření spravedlnosti jen prostřednictvím pozměněného nebo padělaného důkazního prostředku (§ 347a odst. 1 tr. zákoníku), což lze obecně považovat spíše za škodlivější, neboť jde o zásadně sofistikovanou formu útoku proti řádnému zjištění skutkového stavu dokazováním.

Podle našeho názoru je však zjevné, že zákonodárce nezamýšlel zavést nejzávažnější skutkovou podstatu trestného činu maření spravedlnosti jako privilegovanou vůči srovnatelné skutkové podstatě trestného činu podvodu, neboť v době přijetí shora zmíněné novely nutně musel vycházet z tehdejší interpretace Nejvyššího soudu, která nepřipouštěla naplnění znaků trestného činu podvodu se zneužitím omylu soudu. Z těchto důvodů bude zřejmě namístě připustit jednočinný souběh trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku s trestným činem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku, jinak by jejich nejzávažnější

právní kvalifikace vedla k teleologicky stěží obhajitelnému závěru. V tomto směru však bude třeba vyčkat na další vývoj judikatury, a zejména pak na odůvodnění usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023.

Závěr

Ve svém příspěvku jsme se snažili představit nejnovější vývoj judikatury v trestním postihu nekalých praktik v řízení před civilním soudem, přitom si neklademe za cíl poskytnout vyčerpávající analýzu, ale spíše upozornit na aktuální trendy a pokusit se předznamenat další vývoj. Příspěvek rozhodně nemá ambici uzavřít problémy, o kterých pojednává, právě naopak doufáme, že by mohl otevřít odbornou diskusi. Vedle toho považujeme za obzvlášť důležité, aby právní veřejnost pokračovala v edukaci a zvyšování povědomí o škodlivosti a následcích nekalých praktik, včetně těch v řízení před soudem.

Shora jsme poukázali na to, že podvody a manipulace v soudním řízení mohou vést ke škodlivým následkům spočívajícím v porušení zájmů chráněných trestním zákonem a podle našeho názoru mohou mít i zásadní dopad na důvěru veřejnosti v právní a soudní systém. Jak jsme zdůraznili, pachatelé jsou schopni zneužít soudní řízení jako nástroj k páchání trestné činnosti, přičemž není důvod přehlížet jejich trestnou činnost jen proto, že ji páchají prostřednictvím soudního řízení. Jsme přesvědčeni o tom, že pro to ani náš právní řád neposkytuje oporu.

Závěrem je třeba ke všem uvažovaným trestným činům zdůraznit, že se u nich vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku, byť většinou postačí i nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], a zavinění musí být v případném trestním řízení pachateli prokázáno. Úmyslné zavinění zde nelze nijak presumovat, a to ani s poukazem na určité specifické postavení některých osob (např. žalobce v civilním řízení) nebo na jejich povinnosti (např. povinnost tvrzení, důkazní břemeno). Proto k závěru o tom, že byl spáchán trestný čin, o jaký trestný čin jde a kdo ho spáchal, nestačí samo o sobě zjištění, že v konkrétním případě byla podána zcela nedůvodná žaloba či jiný návrh nebo byly uplatněny nepravdivé okolnosti (informace, údaje) a že na jejich podkladě bylo v rozporu se zákonem nebo se skutkovým stavem vydáno určité soudní rozhodnutí. Dalším korektivem proti případnému nedůvodnému uplatňování trestní represe jsou ust. § 18 a 19 tr. zákoníku o skutkovém a právním omylu. V souvislosti s uvedenými trestnými činy vykazují otázky týkající se omylu pachatele některá specifika, ale tomu by bylo vhodné věnovat samostatnou pozornost při jiné příležitosti. Konečně ani v těchto případech nelze ztrácet ze zřetele subsidiární charakter trestního práva (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), proto je třeba vzít v úvahu nejen povahu a závažnost konkrétního činu, ale též možnosti těch mimotrestních opatření, která jsou využitelná v reakci na žaloby opřené o nepravdivá tvrzení a důkazní prostředky a na další nekalé praktiky.9 ✤

8 Podrobněji k trestnému činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku včetně jeho možného souběhu s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku viz J. Říha: § 347a [Maření spravedlnosti], in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník. Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 4358 a násl.; J. Provazník: § 347a [Maření spravedlnosti], in F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník, 1. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2022 (systém Beck-online), a další literatura tam citovaná.

9 Příspěvek autoři přednesli na letošním XXXI. ročníku konference Karlovarské právnické dny, která se konala ve dnech 13. až 15. 6. 2024 v Karlových Varech, a pro Bulletin advokacie byl mírně upraven.

K účasti obhajoby při schvalování dohody o vině a trestu soudem

Autor se v tomto článku věnuje účasti obhajoby při schvalování dohody o vině a trestu (dále také „DOVT“) soudem a kriticky se vyjadřuje k využívání odlišných pojmů při sjednávání a posléze při schvalování této dohody. DOVT může obviněný sjednat se státním zástupcem po splnění základní podmínky, kterou je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán [§ 175a odst. 3 věta první, odst. 6 písm. e) tr. řádu]. Pokud však nedojde ke sjednání DOVT (§ 175a odst. 7 věta druhá tr. řádu), nebo soud tuto dohodu sjednanou státním zástupcem a obviněným neschválí, tak se v dalším řízení k prohlášení viny obviněným nepřihlíží (§ 314s tr. řádu). Obvinění pak nesouhlasí s tím, že jejich prohlášení „spáchal jsem skutek, pro který jsem stíhán“, je přeformulováno na „prohlášení viny“, i když takové prohlášení neučinili. V zájmu nápravy tohoto stavu přináší autor návrhy de lege ferenda, jež by mohly přispět i k častějšímu využívání DOVT.

Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je expertem na trestní právo, působil jako advokát a vysokoškolský učitel.

Pokud došlo ke sjednání DOVT mezi státním zástupcem a obviněným, podá státní zástupce soudu návrh na schválení této dohody (§ 175b odst. 1 tr. řádu). Proto je v § 314q tr. řádu upraveno veřejné zasedání soudu o schválení DOVT. Pokud předseda senátu po přezkoumání návrhu na schválení DOVT nerozhodne o jeho odmítnutí [§ 314o odst. 1 písm. b) tr. řádu], nařídí veřejné zasedání soudu.

Autor se v tomto článku věnuje zejména účasti obhajoby při schvalování DOVT soudem a kriticky se vyjadřuje k využívání odlišných pojmů při sjednávání této dohody a při jejím schvalování nebo odmítnutí. Považuje za nesprávné, že „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ [§ 175a odst. 3 a odst. 6 písm. e) tr. řádu] je v případě vrácení věci soudem do přípravného řízení považováno za „prohlášení viny obviněným“ (§ 314o odst. 3 nebo 5, § 314p odst. 6 nebo § 314r odst. 2 tr. řádu). Proto přináší také návrhy de lege ferenda na využívání jednotného pojmu, který vychází z podmínky sjednání DOVT uvedené v § 175a odst. 3 a odst. 6 písm. e) tr. řádu.

Odklon od standardního trestního řízení

Dohoda o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným může být sjednána v přípravném řízení (§ 175a),1 při předběžném projednání obžaloby (§ 187 odst. 4) nebo po přezkoumání obžalo-

1 Není-li v textu dále uveden odkaz na konkrétní zákon v podobě zkratky, odkazuje se vždy na trestní řád.

2 A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, II. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 831.

by, popř. i návrhu na potrestání. Na základě takové DOVT pak státní zástupce podá soudu návrh na její schválení. Pokud soud nebo předseda senátu nerozhodne o odmítnutí návrhu na schválení DOVT, tak předseda senátu, resp. samosoudce, nařídí veřejné zasedání [§ 314c odst. 2 druhá věta a § 314o odst. 1 písm. a)], ve kterém se rozhoduje o návrhu na schválení této dohody.

„Možnost státního zástupce sjednat s obviněným dohodu o vině a trestu, která podléhá následnému schválení soudem, představuje významný odklon od standardního průběhu trestního řízení, což se kromě jiných aspektů projevuje také v tom, že v rámci zjednodušení a zrychlení takového zvláštního způsobu řízení není ve věci konáno hlavní líčení, ale pokud není rozhodnuto jinak, je návrh projednáván ve veřejném zasedání.“2

V neveřejném zasedání rozhoduje soud jen o postoupení věci, zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání, podmíněném zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání (§ 314r odst. 5).

K návrhu na schválení DOVT

O návrhu na schválení DOVT rozhoduje soud ve veřejném zasedání, k němuž předseda senátu předvolá obviněného, zatímco státního zástupce a obhájce obviněného, jakož i poškozeného, o době a místu řízení vyrozumí. Má-li poškozený zmocněnce, vyrozumí o veřejném zasedání jen tohoto zmocněnce. Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti obviněného a státního zástupce (§ 314q odst. 1).

Veřejné zasedání o návrhu na schválení DOVT nelze konat bez účasti obviněného proto, že i před soudem musí obviněný projevit zájem dosáhnout zjednodušenou cestou výsledku trestního řízení předem sjednaného se státním zástupcem. Kromě toho soud za účasti obviněného kontroluje dosavadní průběh řízení a ověřuje splnění nezbytných podmínek sjednání dohody (§ 314q odst. 3, 5). Obviněného je proto třeba k veřejnému zasedání předvolat a předvolání mu doručit do vlastních rukou. Pokud není možné obviněnému předvolání k veřejnému zasedání doručit, soud trestní stíhání přeruší (§ 314r odst. 5 věta druhá).

Návrh na schválení DOVT musí být obviněnému doručen soudem nejpozději s předvoláním k veřejnému zasedání a obhájci

s vyrozuměním o konání veřejného zasedání. Protože tuto povinnost nemá soud výslovně uloženu v § 314q, vychází se z ust. § 233 odst. 1 věty poslední, podle něhož předseda senátu k předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl dán podnět k veřejnému zasedání, jímž je návrh na schválení DOVT. K tomuto postupu dochází, jen pokud předseda senátu nerozhodl o odmítnutí návrhu na schválení DOVT podle § 314o odst. 1 písm. b) nebo senát po předběžném projednání obžaloby neučinil některé z rozhodnutí podle § 314p odst . 3 nebo 4, mezi než patří i zastavení trestního stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 nebo 2. Totéž platí i v případě, že rozhoduje samosoudce. V praxi obhajoba vesměs obdrží návrh na schválení DOVT již od státního zástupce, nejčastěji ve stejnou dobu, kdy jej zasílá soudu.

V případě bezdůvodného odepření přijetí předvolání k veřejnému zasedání obviněným to má za následek fikci doručení předvolání (§ 64a). „Pokud by se obviněný skrýval a vyhýbal se tak převzetí předvolání k veřejnému zasedání, vyvolával by tím případně i důvod pro důraznější formy zajištění jeho účasti ve veřejném zasedání.“3 V praxi se obviněný zásadně nevyhýbá převzetí předvolání k veřejnému zasedání soudu o schválení DOVT, protože při jednání se státním zástupcem s dohodou již souhlasil, a proto vesměs očekává její schválení soudem. Pokud se obviněný v ojedinělých případech vyhne převzetí předvolání, tak je to pro soud důvod ke zpochybnění konsenzu týkajícího se DOVT mezi obviněným a státním zástupcem v průběhu vyšetřování, což má za důsledek neschválení sjednané dohody. K tomu dochází především proto, že obviněný, který sjednal dohodu se státním zástupcem, následně změní svůj postoj, což také může učinit ve veřejném zasedání soudu, k němuž byl předvolán.

Institut DOVT byl přijat zákonem č. 193/2012 Sb. S účinností od 1. 9. 2012 musel mít dle § 36 odst. 1 písm. d) obviněný obhájce už v přípravném řízení při sjednávání DOVT. Proto tuto dohodu sjednával státní zástupce s obviněným vždy za účasti obhájce (§ 175a odst. 3 věta druhá). Vzhledem k tomu měl obviněný možnost se po celou dobu jednání o DOVT radit se svým obhájcem, bez jehož účasti nebylo možné dospět ke sjednání dohody se státním zástupcem. Tento právní stav trval jen do 30. 8. 2020. Zákonem č. 333/2020 Sb. bylo ust. § 36 odst. 1 písm. d) zrušeno, což mělo za důsledek novelizaci § 175a odst. 3 věty druhé, která má od 1. 9. 2020 toto znění, v němž je nový tučně tištěný text: „Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným, jde-li o případ nutné obhajoby, sjednává státní zástupce dohodu o vině a trestu s obviněným za účasti obhájce.“ Vzhledem k tomu již není nutná účast obhájce ani při veřejném zasedání o návrhu na schválení DOVT, kromě případů nutné obhajoby dle § 36 odst. 1 písm. a) až c).4

Schvalování DOVT

Veřejné zasedání soudu o schválení DOVT se koná za stálé přítomnosti obviněného a státního zástupce (§ 314q odst. 1 poslední věta). I když zákon výslovně nevyžaduje přítomnost obhájce obviněného, je jeho přítomnost na veřejném zasedání soudu o schválení DOVT v zájmu obviněného.

Po zahájení veřejného zasedání přednese státní zástupce návrh na schválení DOVT (§ 314q odst. 2).

Po přednesení návrhu na schválení DOVT „vyzve předseda senátu obviněného, aby se k návrhu vyjádřil“, a dotáže se jej,

zda:

a) rozumí sjednané DOVT, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován,

b) prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu, c) jsou mu známy všechny důsledky sjednání DOVT, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud DOVT schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé (§ 314q odst. 3).

Komentář Wolters Kluwer k § 314q odst. 3 uvádí: „Ve veřejném zasedání soud obviněného zásadně nevyslýchá, pokud k tomu neshledá zvláštní důvod, který je uveden v § 314q odst. 5. Po přednesu návrhu na schválení dohody o vině a trestu státním zástupcem však předseda senátu obviněnému umožní, aby se k návrhu vyjádřil. Přestože nejde o výslech, musí být obviněný před svým vyjádřením poučen podle § 33 odst. 1, 2, aby mu bylo umožněno plné uplatnění jeho práv. Obviněný v žádném případě nesmí být k vyjádření donucován (§ 92 odst. 1 per analogiam).“5 Také podle Beckova komentáře k § 314q odst. 3 „obviněný v žádném případě nesmí být k vyjádření donucován (§ 92 odst. 1 per analogiam)“ 6 Obviněný dostává od předsedy senátu pouze možnost vyjádřit se k návrhu na schválení DOVT, přestože je k vyjádření vyzván. Proto pokud se vyjádřit nechce, potom je třeba, aby to uvedl i před soudem. O tom by měl být poučen obhájcem, pokud jej má, již při přípravě na veřejné zasedání soudu. Hájí-li se obviněný sám, tak se mnohdy nutí k vyjádření, které jej právě napadne. Pak záleží na předsedovi senátu, aby srozumitelně poučil obviněného, že vyjádření k dohodě je jeho právem, nikoliv povinností. Proto obviněný nemá povinnost vyjádřit se k návrhu na schválení DOVT, pokud se vyjádřit nechce, a záleží jen na něm, zda tak učiní, či nikoliv. Pojem výzva, který je užit v § 314q odst. 3, je nevhodný.

V praxi se zvyšuje počet předsedů senátu, kteří obviněnému v souladu s komentáři k trestnímu řádu objasní, že mu dávají možnost vyjádřit se k návrhu na dohodu o vině a trestu.

Již při přípravě na veřejné zasedání soudu o schválení DOVT by měl obviněný od obhájce vědět, že jej předseda senátu vyzve, aby se vyjádřil k návrhu na schválení DOVT. V tomto vyjádření se může obviněný soustředit nejen na skutečnosti, které jsou obsaženy v DOVT sjednané se státním zástupcem, nýbrž se může věnovat také důvodům, pro které přistoupil na její sjednání. Záleží na obviněném, zda vyjádření přednese, a pokud ano, v jakém rozsahu.

3 P. Šámal a kol.: Trestní řád II. Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 3665.

4 Ust. § 36 odst. 1 má od 1. 9. 2020 toto znění: „Obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2), b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena [s účinností od 18. 3. 2017 po novele provedené zák. č. 55/2017 Sb. písm. b) zní: je-li jeho svéprávnost omezena], c) jde-li o řízení proti uprchlému.“

5 Op. cit. sub 2, str. 832.

6 Op. cit. sub 3, str. 3671.

Pokud soud považuje vyjádření obviněného za nedostatečné, zejména není jasné, zda rozumí sjednané DOVT nebo mu nejsou známy její důsledky, potom mu předseda senátu klade otázky, které jej mohou překvapit, není-li na ně obhájcem připraven. Je možné, aby obviněný již ve svém vyjádření uvedl to, co by jinak musel uvést na dotazy předsedy senátu obsažené v § 314q odst. 3 pod písm. a) až c). Pokud to neučiní, tak mu předseda senátu tyto otázky položí.

Obhájce by měl obviněnému při přípravě na veřejné zasedání vysvětlit, že pokud se vyhne odpovědím na dotazy předsedy senátu obsažené v § 314q odst. 3 pod písm. a) až c), nebo je není s to zodpovědět, i když se o to snaží, může to být důvodem, proč soud navrhovanou DOVT neschválí. Nemělo by dojít ani k tomu, že obviněný ve veřejném zasedání soudu svým nepřipraveným vyjádřením zpochybní dohodu sjednanou se státním zástupcem, zejména pokud popře či zpochybní své prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 175a odst. 3), které bylo podmínkou sjednání DOVT. V důsledku takového improvizovaného vyjádření obviněného soud navrženou DOVT nemusí schválit (§ 314q odst. 2). Také v dalších případech soud neschválí sjednanou DOVT, zejména pokud usoudí, že sjednaná dohoda není v souladu se zjištěným skutkovým stavem, a věc vrátí usnesením do přípravného řízení.

Obhájce by při poradě předcházející veřejnému zasedání měl obviněnému objasnit, že dostane možnost vyjádřit se k návrhu na sjednání DOVT, a také mu sdělit, nač se ho bude předseda senátu dle § 314q odst. 3 dotazovat. Je-li obviněný připraven obhájcem na dotazy, které mu může položit předseda senátu ve smyslu § 314q odst. 3, pak nemá ve veřejném zasedání problém se vyjádřit ani zareagovat na dotazy. Pokud však obhájce podcení, či dokonce zanedbá přípravu na veřejné zasedání, pak je obviněný nepřipraven na své vyjádření, stejně jako na otázky předsedy senátu, na něž odpovídá nejasně, vyhýbavě a nejednou si protiřečí. Takto nepřipraven je v naprosté většině případů obviněný, který se hájí sám a není dostatečně poučen státním zástupcem při sjednávání DOVT.

Ojediněle dochází k tomu, že se obviněný ve veřejném zasedání o návrhu na schválení sjednané DOVT začne hájit tak, jak by to měl činit jako obžalovaný v hlavním líčení, pokud by na něj státní zástupce podal obžalobu. I za účasti obhájce dochází ve veřejném zasedání k tomu, že obviněný v rozporu se sjednanou dohodou, stejně jako s prohlášením dle § 175a odst. 3, uvede, že nespáchal skutek, pro který je stíhán, a chce začít prokazovat, že se nedopustil trestné činnosti, pro niž na něj podal obžalobu státní zástupce, což mu však předseda senátu neumožní. Tuto situaci zapříčiní v praxi obhájce tím, že dostatečně nepřipraví obviněného na veřejné zasedání o návrhu na schválení sjednané DOVT a nepoučí ho, že soud nebude provádět dokazování, které by se konalo až v případě nařízení hlavního líčení. Hájí-li se obviněný sám, pak takto dokladuje, že nepochopil základní podmínku DOVT a zaměnil probíhající veřejné zasedání o návrhu na schválení sjednané dohody s hlavním líčením.

Vesměs je však vyjádření obviněného ve veřejném zasedání o schválení DOVT v souladu s návrhem státního zástupce a soud z něj usoudí, že sjednaná dohoda je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Z toho někteří obhájci dovozují, že následné dotazy předsedy senátu na obviněného ve smyslu § 314q odst. 3 písm. a) až c) již nemohou zpochybnit sjednanou dohodu. Obviněný ve veřejném zasedání zpravidla sdělí, že rozumí sjednané dohodě, uve-

de, že prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku, a konstatuje, že jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody.

Někdy je však nedostatečně připravený obviněný ve veřejném zasedání soudu udiven, když se ho předseda senátu dotazuje, zda si je vědom, že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, pokud soud DOVT schválí, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé tr. řádu. Údiv vyjadřuje obviněný, který o tom není dostatečně poučen vyslýchajícím policejním orgánem před prvním výslechem (§ 91 odst. 1, 3), státním zástupcem v průběhu sjednávání dohody ani obhájcem. Proto je ve veřejném zasedání soudu překvapen, když jej předseda senátu poučí, že již nemůže podat odvolání proti rozsudku, jímž soud schválí DOVT, s výjimkou případu, že rozsudek není v souladu s DOVT, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl (§ 245 odst. 1 věta druhá).

K možnosti vyslechnout obviněného

Ve veřejném zasedání o návrhu na schválení DOVT soud neprovádí dokazování, a tím se zásadně odlišuje od hlavního líčení konaného při standardním průběhu trestního řízení. Takto dochází k výraznému procesnímu zjednodušení průběhu trestního řízení, protože soud může rozhodovat o skutku, jeho právní kvalifikaci, přiměřenosti trestu, ochranném opatření a nároku na náhradu škody pouze v rozsahu uvedeném v DOVT. V tom je zásadní rozdíl veřejného zasedání od hlavního líčení.

Pokud je vyjádření obviněného dle § 314q odst. 3 nejasné a soud má pochybnosti o tom, zda porozuměl sjednané DOVT, pak jej může předseda senátu před rozhodnutím soudu vyslechnout a také opatřit potřebná vysvětlení (§ 314q odst. 5), pokud to považuje za potřebné buď pro své rozhodnutí ve veřejném zasedání, nebo pro stanovení dalšího postupu. Soud může vyslechnout obviněného i v případě, kdy zamýšlí rozhodnout o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 228. Pak soud vyslechne obviněného k uplatněnému nároku a k opatřeným důkazům obsaženým ve spise, na základě kterých hodlá rozhodnout.

Pokud to soud považuje za potřebné, tak si může vyžádat také vysvětlení od různých osob, které však nevyslechne jako svědky, protože dle § 314q odst. 5 věty první dokazování neprovádí. Soud si může vyžádat od osob, které jsou přítomné veřejnému zasedání, ústní vysvětlení přímo v jednací síni. Od nepřítomných osob, např. od probačního úředníka, si pak může vyžádat vysvětlení v písemné podobě.

Nepříliš často dochází k tomu, že obviněný ve veřejném zasedání o návrhu na schválení DOVT zpochybní důvodnost trestního stíhání, zejména pokud popře, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nebo dokonce uvede, že se nedopustil trestné činnosti, pro niž je stíhán. Takto obviněný vyjádří nesouhlas s DOVT sjednanou se státním zástupcem, i když o ni usiloval, nebo s ní alespoň vyslovil souhlas před státním zástupcem. Potom soud nemůže sjednanou dohodu schválit , a proto má možnost vyslechnout obviněného, pokud výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují závěr, že se skutek stal, je trestným činem a spáchal jej obviněný.

V těchto případech si předseda senátu (samosoudce) při výslechu obviněného ve veřejném zasedání nejednou neodpustí

kritiku na adresu obhájce, který dle jeho názoru neměl umožnit klientovi sjednat DOVT. Pokud obhájce vzhledem k příznivé důkazní situaci nedoporučoval obviněnému uzavření dohody se státním zástupcem a má o tom záznam ve spisu, pak může věcně uvést, že ke sjednání dohody došlo na výslovné přání klienta, v rozporu s nesouhlasným názorem obhájce.7

Jak může rozhodnout soud o návrhu na schválení dohody?

Obviněný by měl již před veřejným zasedáním od obhájce vědět, že soud může o návrhu státního zástupce na schválení DOVT rozhodnout tak, že buď dohodu schválí odsuzujícím rozsudkem, nebo ji neschválí, příp. navrhne její nové znění.

Soud schválí DOVT odsuzujícím rozsudkem v případě, že s ní souhlasí a neshledá při jejím sjednávání ani procesní pochybení, která by neumožňovala její schválení. Soud schválí DOVT odsuzujícím rozsudkem, ve kterém uvede výrok o schválení DOVT a výrok o vině a trestu, příp. ochranném opatření, v souladu s DOVT, příp. také výrok o uplatněných nárocích poškozeného (§ 314r odst. 4).

Odsuzující rozsudek, jimž soud schvaluje DOVT, obsahuje shodné náležitosti jako odsuzující rozsudek, kterým soud rozhoduje v hlavním líčení. Po úvodní části následuje, zpravidla pod bodem I., výrok rozsudku o schválení DOVT, pod bodem II. výrok o vině a trestu a dále příp. také další výroky (o ochranném opatření, o uplatněných nárocích poškozeného).

Výrok rozsudku o schválení DOVT může mít následující znění: „Podle § 314r odst. 4 tr. řádu soud schvaluje dohodu o vině a trestu, uzavřenou dne … v ... mezi státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v … na straně jedné a obviněným XY, nar. …, trvale bytem …, zastoupeným obhájcem …, se sídlem advokátní kanceláře …, na straně druhé …“

Na vyhlášené výroky rozsudku navazuje stručné odůvodnění a poučení o možnosti podat proti rozsudku opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek, kterým soud schvaluje DOVT, obviněný i státní zástupce se zpravidla vzdají práva podat odvolání (obviněný i za další oprávněné osoby), protože se na příslušných výrocích předem dohodli. Pokud nepožadují vyhotovení odůvodnění, může soud vyhotovit zjednodušený rozsudek (§ 129 odst. 2). Soud neschválí DOVT, pokud na základě vyjádření obviněného, jeho odpovědí na kladené otázky nebo podle jiných skutečností zjistí, že je nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, příp. ochranného opatření, nebo je nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody. Dohodu soud neschválí ani v případě, že při jejím sjednávání byla práva obviněného porušena tak, že to brání schválení dohody, např. tehdy, když při sjednávání dohody nebyl v případě nutné obhajoby přítomen obhájce, nebo prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán, bylo na obviněném vynuceno. Pokud soud neschválí DOVT, tak má dvě možnosti, jak postupovat. Především může dohodu neschválit podle § 314r odst. 2 a věc vrátí usnesením do přípravného řízení. Také může vznést výhrady k této dohodě a oznámit je státnímu zástupci a obviněnému podle § 314r odst. 3 a současně jim stanovit lhůtu k předložení nového znění DOVT, ve které budou odstraněny vytýkané vady. V praxi jsou uvedená závažná pochybení často důvodem pro odmítnutí návrhu na schválení DOVT již při přezkumu dohody

předsedou senátu [§ 314o odst. 1 písm. b)], stejně jako po předběžném projednání návrhu na schválení DOVT soudem [§ 314p odst. 3 písm. f)]. Někdy jsou tato závažná pochybení zjištěna až při veřejném zasedání soudu z vyjádření obviněného nebo z jeho odpovědí na otázky předsedy senátu (§ 314q odst. 3), a pak jde o důvod pro neschválení DOVT soudem ve veřejném zasedání dle § 314r odst. 2.

Usnesení soudu o neschválení DOVT může mít následující znění: „Podle § 314r odst. 2 tr. řádu soud neschvaluje dohodu o vině a trestu, uzavřenou dne … v … mezi státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v … na straně jedné a obviněným XY, nar. …, trvale bytem …, zastoupeným obhájcem … se sídlem advokátní kanceláře …, na straně druhé … Věc se vrací usnesením do přípravného řízení...“ Soud může navrhnout nové znění DOVT v případech uvedených v § 314r odst. 2 a místo jejího neschválení a vrácení věci do přípravného řízení oznámí své výhrady státnímu zástupci a obviněnému a umožní jim navrhnout nové znění DOVT. Za tímto účelem soud odročí veřejné zasedání, nelze-li dosáhnout nového znění dohody ihned. Není-li ve stanovené lhůtě soudu předloženo nové znění dohody, pak soud tuto dohodu ve znění, proti němuž měl výhrady, neschválí a věc vrátí do přípravného řízení (§ 314r odst. 3).

V praxi soud nejdříve přeruší veřejné zasedání, aby státní zástupce s obviněným mohli posoudit, zda k novému znění dohody, které zohlední výhrady soudu, lze dospět bez odročení. Po přerušení veřejného zasedání by se měl o návrhu soudu na nové znění dohody poradit nejdříve obviněný s obhájcem. 8 Souhlasí-li obhajoba s návrhem soudu, pak může společně se státním zástupcem posoudit, zda k novému znění dohody, které zohlední výhrady soudu, lze dospět bez odročení veřejného zasedání. Pokud se však obviněný s obhájcem v průběhu přerušení veřejného zasedání neshoduje, pak by měl obhájce požádat o odročení veřejného zasedání, aby obhajoba nemusela jednat nepromyšleně a ukvapeně. Také v případě, že strany nedospějí ke shodné reakci na výhrady soudu, přesto však o uzavření dohody mají nadále zájem, soud veřejné zasedání odročí.

Nejednou dochází k tomu, že státní zástupce a obviněný ani po odročení veřejného zasedání nestihnou předložit nové znění DOVT ve lhůtě stanovené soudem. Mají-li i nadále zájem na sjednání dohody a pouze potřebují více času na jednání, mohou požádat i opakovaně o prodloužení lhůty, neboť jde o lhůtu soudcovskou, a nikoliv zákonnou. Pokud však soud usoudí, že je pouze oddalováno rozhodnutí ve věci samé, pak na žádost o prodloužení lhůty nepřistoupí a rozhodne o vrácení věci do přípravného řízení.9 Dojde-li ke shodě na novém znění návrhu DOVT mezi obviněným a státním zástupcem, ať již po přerušení, či po odročení veřejného zasedání, lze jej předložit soudu v jím stano-

7 Vznik těchto situací ve veřejném zasedání soudu o návrhu na schválení DOVT zpravidla nezapříčiňují obhájci, nýbrž obvinění, kteří v průběhu vyšetřování i po jeho skončení měnili svůj názor a nebyli s to se rozhodnout, zda je v jejich zájmu sjednání DOVT, nebo konání hlavního líčení a v něm prokazování jejich neviny.

8 Porada obviněného s obhájcem je v těchto případech velmi potřebná, protože umožňuje obhajobě shodnout se na reakci na návrh nového znění dohody, které zohlední výhrady soudu z pohledu obhajoby. Neosvědčuje se, pokud se obviněný s obhájcem nejdříve neporadí bez přítomnosti státního zástupce a nedospějí ke shodnému názoru. K poradě se státním zástupcem by obhajoba měla přistoupit až poté, co dospěje ke stanovisku, které je plně v zájmu obviněného.

9 Op. cit. sub 3, str. 386-3687.

vené lhůtě, jsou-li splněny všechny náležitosti dle § 175a. Neshodne-li se obhajoba se státním zástupcem na novém znění návrhu na DOVT, a proto nové znění dohody není soudu předloženo, pak soud podle § 314r odst. 2 původně předloženou dohodu neschválí a věc usnesením vrátí do přípravného řízení. Proti takovému usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Po vrácení věci do přípravného řízení může dojít k následnému sjednání nové DOVT (§ 314s věta druhá). Hlavním důsledkem vrácení věci do přípravného řízení je, že se nadále již nepřihlíží k dříve sjednané DOVT ani k prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 175a odst. 3). Pro obviněného je podstatné, že toto jeho prohlášení učiněné za účelem dosažení odklonu v podobě DOVT nemůže později sloužit jako usvědčující důkaz proti němu.

Věc se vrací do přípravného řízení již v rámci přezkumu návrhu na schválení DOVT předsedou senátu dle § 314o, jestliže usnesení o odmítnutí návrhu na schválení DOVT učiněné předsedou senátu dle § 314o odst. 1 písm. b) nabylo právní moci (§ 314o odst. 3). K vrácení věci do přípravného řízení dochází také zpětvzetím návrhu na schválení DOVT učiněným státním zástupcem (§ 314o odst. 5). Věc se vrací do přípravného řízení po předběžném projednání návrhu na schválení DOVT soudem také tehdy, jestliže usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody učiněné podle § 314p odst. 3 písm. f) nabylo právní moci (§ 314p odst. 6).

Soud ve veřejném zasedání věc vrátí do přípravného řízení, pokud DOVT neschválí (§ 314r odst. 2), protože je nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, příp. ochranného opatření, nebo je nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, anebo zjistí-li, že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjednávání této dohody. Věc se do přípravného řízení vrací také tehdy, jestliže soud dle § 314r odst. 2 oznámí státnímu zástupci a obviněnému své výhrady ke sjednané DOVT, ti však ve stanovené lhůtě dohodu v novém znění soudu nepředloží (§ 314r odst. 3).

K neschválení DOVT soudem a k zastavení trestního stíhání

V praxi dochází k tomu, že se státní zástupce s obviněným shodnou na textu DOVT a návrh na její schválení zašle státní zástupce soudu. V rozporu s očekáváním obhajoby však předseda senátu nenařídí veřejné zasedání o schválení dohody, nýbrž nařídí předběžné projednání obžaloby dle § 186 písm. c), protože shledá okolnosti, které odůvodňují zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1. Pak soud po předběžném projednání obžaloby v neveřejném zasedání rozhodne o zastavení trestního stíhání obviněného dle § 188 odst. 1 písm. c).

Nezřídka obhájce označí toto rozhodnutí za výrazný úspěch obhajoby, a to přesto, že se o zastavení trestního stíhání obviněného nezasloužil obviněný ani jeho obhájce. Tak je tomu zejména tehdy, když obhajoba po skončení vyšetřování ani v návrhu na předběžné projednání obžaloby nepodala návrh na zastavení trestního stíhání obviněného, i když pro to existoval důvod dle příslušného písmene § 172 odst. 1. Rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání obviněného pak dokladuje, že obhájce neměl

10 Op. cit. sub 3, str. 3692.

souhlasit s tím, aby obviněný sjednal DOVT se státním zástupcem. Tak je tomu vždy, když byl důvod pro podání návrhu na předběžné projednání obžaloby dle § 186 písm. c) a na rozhodnutí soudu dle § 188 odst. 1 písm. c), vzhledem k tomu, že existovaly okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání obviněného dle § 172 odst. 1, nejčastěji dle písm. c), protože vyšetřováním nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. V těchto případech obhajoba zpravidla podlehla ve vyšetřování umně skrývanému nátlaku policejního orgánu i státního zástupce na sjednání DOVT a pominula, že jsou důvody pro zastavení trestního stíhání obviněného.

Odlišná situace je v případech, kdy obviněný dal svému obhájci po skončení, příp. i v průběhu, vyšetřování pokyn ke sjednání DOVT se státním zástupcem (§ 16 odst. 1 zákona o advokacii). Pokud s tím obhájce projevil důrazný nesouhlas, který mu řádně odůvodnil, a může to dokladovat záznamem v klientském spisu, pak pouze plnil pokyn klienta, jímž byl vázán.

Také v případě, že soud neschválí DOVT a rozhodne o přerušení trestního stíhání obviněného, nebo podmíněně zastaví trestní stíhání nebo rozhodne o schválení narovnání, jde o rozhodnutí, které měl iniciovat obhájce obviněného v návrhu na předběžné projednání obžaloby podle příslušného písmene § 186.

Obhájce by měl pečlivě zvažovat každý případ, kdy předseda senátu nenařídí veřejné zasedání o schválení DOVT, nýbrž nařídí předběžné projednání obžaloby dle § 186 písm. c), protože jsou tu okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 nebo pro jeho přerušení podle § 173 odst. 1, anebo okolnosti odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307.

Důsledky vrácení věci do přípravného řízení

Byla-li věc vrácena soudem do přípravného řízení podle § 314o odst. 3 nebo 5, § 314p odst. 6 nebo § 314r odst. 2, v dalším řízení se ke sjednané DOVT vč. prohlášení viny obviněným nepřihlíží. Vrácení věci do přípravného řízení nevylučuje sjednání nové DOVT. Je-li obviněný ve vazbě a soud zároveň nerozhodl o propuštění obviněného na svobodu, pokračuje vazba v přípravném řízení, která však nesmí spolu s vazbou již vykonanou přesáhnout lhůty uvedené v § 72a odst. 1 až 3 (§ 314s). Beckův komentář k § 314s uvádí: „Hlavním důsledkem vrácení věci do přípravného řízení je, že se nadále již nepřihlíží k dříve sjednané dohodě o vině a trestu a ani k prohlášení viny učiněnému obviněným. Toto ustanovení chrání především obviněného jako slabší stranu, aby obviněný nebyl v pozdějším řízení vlastně sankcionován za to, že přistoupil při sjednávání dohody o vině a trestu na kompromisní uznání viny výměnou za mírnější trest, pokud taková dohoda o vině a trestu z nejrůznějších příčin soudem schválena nebude. Pokud by chyběla úprava vedoucí k nepoužitelnosti dříve sjednané dohody o vině a trestu a prohlášení viny obviněného, byla by právní úprava pro státního zástupce velmi snadno zneužitelná, neboť by mohl vylákat z obviněného doznání v prohlášení podle § 175a odst. 3, aby vzápětí vzal návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět.“10 Také komentář Wolters Kluwer k § 314s shodně uvádí: „Byla-li věc vrácena do přípravného řízení, v dalším řízení se ke sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obviněným, nepřihlíží. Uvedené je obdobou pravidla, že pokud nedojde mezi obviněným a státním zástupcem k dohodě o vině a trestu, k prohlášení viny učiněným obviněným se v dalším řízení nepřihlíží (§ 175a odst. 7). Jedná se o projev ochrany obviněného, pro kterého by sjednávání dohody

o vině a trestu bez této pojistky bylo nevýhodné, když sjednaná dohoda následně nemusí být z mnoha důvodů soudem schválena, případně ji státní zástupce také může vzít zpět.“11

Základní podmínkou sjednání DOVT uvedenou v § 175a odst. 3 je „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ Zákonodárce však tento pojem nepřevzal v § 175a odst. 7, ani v § 314s, kde užívá pojem „prohlášení viny obviněným“, což je formulace, z níž se v praxi dovozuje doznání obviněného. Podle § 175a odst. 3 je však podmínkou sjednání DOVT „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“, což nelze ztotožňovat s formulací „prohlášení viny obviněným“. Z praxe je známé, že se obviněný mnohdy nechce doznat ke spáchání trestné činnosti, stejně jako odmítá prohlásit, že se cítí vinným, avšak je ochoten prohlásit, zpravidla po poradě s obhájcem, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Tímto prohlášením je obviněný chráněn před tím, aby v případě neschválení DOVT nebylo možné využít to, co uvedl ve svůj neprospěch při sjednávání dohody se státním zástupcem.

Mezi obligatorní náležitosti DOVT patří dle § 175a odst. 6 písm. e) „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán a který je předmětem sjednané dohody o vině a trestu“. Ust. § 175a odst. 3 a odst. 6 písm. e) shodně užívají pojem „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“. Vzhledem k tomu není důvod, aby obviněný při sjednávání dohody se státním zástupcem prohlásil, že je vinen trestným činem, pro který je stíhán, tedy aby užil formulaci uvedenou v § 175a odst. 7 a také v § 314s. Podstatné pro obhajobu je to, že mezi podmínkami DOVT a mezi jejími obligatorními náležitostmi není uvedeno „prohlášení viny“ učiněné obviněným. Přesto je v § 175a odst. 7 a v § 314s použita formulace „prohlášení viny učiněné obviněným“ a v § 314s formulace „prohlášení viny“. Jedná se o zákonodárcem nevhodně zvolené formulace, které jsou dle názoru mnohých obviněných i obhájců shodné s „doznáním viny“ či s „doznáním k trestné činnosti“ Pokud se obviněný nechce doznat k trestné činnosti, pak nemá důvod prohlásit, že je vinen z trestné činnosti, pro niž je stíhán. Obhájce musí i při veřejném zasedání soudu o schválení DOVT zabezpečit, aby „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“, nebylo označeno za jeho „prohlášení viny“. O to se musí obhájce postarat vždy, když obviněný v souladu s § 175a odst. 3 i odst. 6 písm. e) tr. řádu výslovně prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán.12

Beckův komentář k § 314s uvádí: „Kroky nezbytné k dosažení dohody o vině a trestu činí obviněný pod jistým psychickým nátlakem, že by mohl být potrestán, nebýt dohody o vině a trestu, přísnějším trestem v pozdějším řádném řízení; to je také důvod, proč na dohodu o vině a trestu přistupuje, proč se k činu doznává. Toto ustanovení proto poskytuje obviněnému při jeho rozhodování alespoň jistotu toho, že jeho prohlášení nebude později zneužito, pokud nedojde ke schválení dohody o vině a trestu, na kterou byl výměnou za mírnější potrestání ještě ochoten přistoupit.“13

Zneužití prohlášení obviněného dle § 175a odst. 3, že spáchal skutek, pro který je stíhán, zabraňuje § 314s, podle něhož se po vrácení věci do přípravného řízení v dalším řízení ke sjednané DOVT, vč. prohlášení viny obviněným, nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že se nepřihlíží k prohlášení viny, nelze přihlížet ani k prohlášení obviněného dle § 175a odst. 3, že spáchal skutek, pro který je stíhán.

Pokud je na základě rozhodnutí soudu věc vrácena do přípravného řízení, je státní zástupce vázán vysloveným právním názorem soudu a jeho pokyny. Především musí odstranit vytýkané zá-

važné procesní vady, aby mohl přistoupit ke sjednání nové DOVT. Také musí respektovat názor soudu týkající se nesprávnosti nebo nepřiměřenosti neschválené DOVT. Proto dojde-li v navazujícím přípravném řízení po vrácení věci k nápravě vytýkaných vad, nic nebrání tomu, aby státní zástupce sjednal s obviněným (a poškozeným) novou DOVT, jejíž schválení státní zástupce soudu poté navrhne a kterou soud také odsuzujícím rozsudkem schválí (§ 314r odst. 4).

Obhájce by měl přimět obviněného k zamyšlení nad důvody, proč soud neschválil DOVT. Zejména by jej měl vybízet k obezřetnosti, vyjádřil-li soud výhrady k prohlášení viny učiněném obviněným, nebo pokud namítl nesprávnost nebo nepřiměřenost neschválené DOVT. V takovém případě by již obviněný neměl přistoupit na návrh ke sjednání nové dohody, obzvláště pokud se jeví výhodnou jen pro státního zástupce, např. z pohledu úspory času a prostředků, zejména proto, že se nebude muset účastnit hlavního líčení ani se na něj připravovat.

Uvedené účinky se uplatní též v řízení proti mladistvému, který již dovršil 18 let věku (§ 63 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže), i proti právnické osobě (§ 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim).

Závěr s návrhy de lege ferenda

V § 175a odst. 3 větě první jsou uvedeny dvě podmínky sjednání DOVT: První podmínkou je, že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a druhou podmínkou je, že na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení.

DOVT může obviněný sjednat se státním zástupcem po splnění základní podmínky, kterou je „ prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ (§ 175a odst. 3 věta první), která se promítá i v textu této dohody, která musí obsahovat „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ [§ 175a odst. 6 písm. e)]. Beckův komentář k § 175a odst. 3 uvádí: „Určité prohlášení obviněného ohledně činu, který je mu kladen za vinu, je základním a obvyklým předpokladem pro uzavření dohody o vině a trestu prakticky ve všech úpravách, které tento institut znají, jde vlastně o jakousi obdobu prohlášení viny či přiznání (Plea of Guilty) ze systému angloamerického. Český zákonodárce ovšem nezvolil tu variantu, že obviněný má prohlásit vinu v celém rozsahu, pouze má prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán.“14 Komentář Wolters Kluwer pak k prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uvádí: „Takové prohlášení může obviněný učinit již v návrhu na schválení dohody o vině a trestu nebo až při samotném sjednávání dohody. Prohlášení nemá podobu plného

11 Op. cit. sub 2, str. 843. 12 V praxi dochází k tomu, že obviněný při jednání se státním zástupcem o DOVT prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, v souladu s § 175a odst. 3. Následně však v návrhu soudu na schválení této dohody adresovaném soudu státní zástupce uvede, že obviněný učinil prohlášení viny, tedy užije pojem obsažený v § 175a odst. 7, i když jej obviněný nepoužil. K tomu dochází zejména v případech, kdy se nejedná o případ nutné obhajoby, a proto DOVT sjednává státní zástupce s obviněným bez přítomnosti obhájce.

13 Op. cit. sub 3, str. 3692.

14 Zpráva o činnosti Nejvyššího státního zastupitelství v roce 2022 ze dne 22. 6. 2023, 4 NZN 501/2023, str. 31-36. V plné verzi je dostupná elektronicky na webové adrese verejnazaloba.cz/zprava-2022.

doznání, ale odpovídá formulaci užité zákonodárcem v případě narovnání (srov. § 309). Podstatné je, že pokud k sjednání dohody o vině a trestu nedojde, k tomuto prohlášení obviněného se v dalším řízení nepřihlíží. Na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení přitom o pravdivosti takového prohlášení nesmí vznikat důvodné pochybnosti. Prohlášení má stvrzovat již dříve učiněný závěr, že se skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal obviněný (§ 175a odst. 1).“15

Obě pasáže z citovaných komentářů jsou výstižné. Proto obviněný musí prohlásit, že spáchal skutek, pro nějž je stíhán, který je obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. ve sdělení podezření, je-li proti němu vedeno zkrácené přípravné řízení.

Nedojde-li na základě výsledků vyšetřování ke sjednání DOVT mezi státním zástupcem a obviněným, provede o tom státní zástupce záznam do protokolu; v takovém případě se k prohlášení viny učiněnému obviněným v dalším řízení nepřihlíží (§ 175a odst. 7 věta druhá). Také pokud soud, který rozhoduje o návrhu na schválení DOVT, věc vrátí do přípravného řízení podle § 314o odst. 3 nebo 5, § 314p odst. 6 nebo § 314r odst. 2, v dalším řízení se ke sjednané DOVT, vč. prohlášení viny obviněným nepřihlíží (§ 314s). Zřejmý je nesoulad ust. § 175a odst. 3 věty první, odst. 6 písm. e) s ust. § 175a odst. 7 větou druhou a s § 314s. DOVT může obviněný sjednat se státním zástupcem po splnění základní podmínky, kterou je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán [§ 175a odst. 3 věta první, odst. 6 písm. e)]. Pokud však nedojde ke sjednání DOVT (§ 175a odst. 7 věta druhá), nebo soud tuto dohodu sjednanou státním zástupcem a obviněným neschválí, tak se v dalším řízení k prohlášení viny obviněným nepřihlíží (§ 314s).

Nesoulad zmíněných ustanovení je v trestním řádu s účinností od 1. 9. 2012, kdy byl zákonem č. 193/2012 Sb. vytvořen institut DOVT, který rozšířil možnosti uplatnění již existujících odklonů trestního řízení.

Nechtěným důsledkem odlišných formulací užitých v trestním řádu je stav, kdy z desítek tisíc obviněných stíhaných v ČR v průběhu jednoho roku pouze několik set prohlásí, že spáchali skutek, pro který jsou stíháni.16 V roce 2022 dosáhl počet stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, 68 421 a z nich 632 sjednalo se státním zástupcem DOVT, což činí méně než 1 % stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení. Z toho plyne, že DOVTsjednala v roce 2022 se státním zástupcem jedna ze sta stíhaných osob aosob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení Tedy sjednání DOVT a návrhy na jejich schválení soudem není v praxi běžné, jak se mnohdy v rozporu se skutečností uvádí ve sdělovacích prostředcích, nýbrž spíše výjimečné. Je to i proto, že se obvinění obávají, aby toto prohlášení nebylo v případě, že nedojde ke schválení DOVT soudem, považováno

15 Od roku 2012 do roku 2018 byly každoročně sjednány pouze desítky dohod. Následně, od roku 2019 do roku 2022, se počet DOVT sjednaných ve vyšetřování státními zástupci s obviněnými v jednom roce zvýšil ze 160 na 632, tedy bezmála na čtyřnásobek. Z 632 DOVT uzavřených v roce 2022 bylo 613 sjednáno ve vyšetřování a 19 ve zkráceném přípravném řízení. Dalších 34 DOVT bylo v roce 2022 sjednáno v řízení proti právnickým osobám. Od roku 2019 se počet dohod sjednaných v řízení proti právnickým osobám zvýšil z 10 na 34, tedy více než na trojnásobek.

16 V roce 2022 schválily soudy 561 DOVT sjednaných obviněnými se státními zástupci, což je 88 % z celkového počtu 632 dohod sjednaných státními zástupci s obviněnými. Srov. op. cit. sub 14, str. 31-36.

v hlavním líčení za prohlášení viny, tedy de facto za jejich doznání, i když v průběhu vyšetřování neprohlásili svoji vinu ani se k trestné činnosti nedoznali. Na tom nic nemění ani fakt, že jsou obvinění poučeni, že se k tomuto prohlášení viny učiněnému obviněným v dalším řízení nepřihlíží, pokud nedojde ke sjednání DOVT. Zákonodárce v § 175a odst. 1 uvedl, že k zahájení jednání o DOVT může dojít, pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se stal skutek, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Obviněný je informován, že DOVT může obviněný sjednat se státním zástupcem po splnění základní podmínky, kterou je „ prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ (§ 175a odst. 3 věta první), a proto i ve sjednané dohodě musí být obsaženo „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ [§ 175a odst. 6 písm. e)]. Podstatné je, že po obviněném není požadováno, aby prohlásil svoji vinu; jednak proto, že takový požadavek není v citovaných ustanoveních obsažen, jednak proto, že prohlášení viny ztotožňuje obviněný s doznáním, k němuž neshledá důvod.

V praxi jsou významné formulace obsažené v protokolu sepisovaném po jednání o DOVT. V protokolu sepisovaném státním zástupcem by měl obhájce prosadit formulaci, kterou jeho klient skutečně použil. „Obviněný prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán, podle § 175a odst. 3 věty první tr. řádu.“ Pak musí být ve sjednané dohodě obsaženo „prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán podle § 175a odst. 6 písm. e)“ Nejde-li o případ nutné obhajoby, pak státní zástupce sjednává DOVT jen s obviněným bez přítomnosti obhájce. V těchto případech se obviněný od policejního orgánu ani od státního zástupce nedozví, že v § 175 odst. 7 i v § 314s se hovoří o prohlášení viny obviněným. To se zpravidla dozví až v případě, že nedojde k DOVT se státním zástupcem (§ 175 odst. 7), nebo je sice dohoda sjednána, avšak soud ji v neveřejném zasedání neschválí (§ 314s). Mnozí obvinění pak nesouhlasí s tím, že prohlášení „spáchal jsem skutek, pro který jsem stíhán“, je přeformulováno na „prohlášení viny“, i když o své vině nehovořili, protože to § 175a odst. 3 věta první ani sjednaná DOVT nepožadovala [§ 175a odst. 6 písm. e)].

Zákonodárci nic nebránilo, aby při formulování § 175a odst. 7 věty druhé vyšel z § 314, týkajícího se narovnání, který má toto znění: „Nebylo-li narovnání soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem schváleno poté, co obviněný učinil prohlášení podle § 309 odst. 1, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nelze k tomuto prohlášení v dalším řízení přihlížet jako k důkazu.“

De lege ferenda navrhuji novelizaci § 175a odst. 7 věty druhé, se změnou, kterou zde uvádím tučně: „Nedojde-li k dohodě o vině a trestu, provede o tom státní zástupce záznam do protokolu; v takovém případě se k prohlášení obviněného podle § 173a odst. 3, že spáchal skutek, pro který je stíhán, v dalším řízení nepřihlíží.“

Dále považuji za potřebnou novelizaci § 314s věty první, kde je v současnosti užita nevhodná formulace „prohlášení viny učiněné obviněným“, a to přesto, že obviněný učinil „prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán“, a to v souladu s § 175a odst. 3, odst. 6 písm. e).

De lege ferenda navrhuji novelizaci § 314s věty první se změnou, kterou zde uvádím tučně: „Byla-li věc vrácena do přípravného řízení podle § 314o odst. 3 nebo 5, § 314p odst. 6 nebo § 314r odst. 2, v dalším řízení se ke sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení obviněného podle § 173a odst. 3, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nepřihlíží.“ ✤

Pár poznámek k náhradním členům volených orgánů akciové společnosti

Předmětem tohoto příspěvku jsou otázky spojené s tématem náhradních členů volených orgánů akciové společnosti. Jeho cílem není komplexní vymezení institutu náhradních členů volených orgánů akciové společnosti, ale především zaplnění některých mezer v poznání tohoto institutu a rovněž předestření úvah a alternativních názorů, které dosavadní literatura buď nereflektovala, nebo neakceptovala. Předmětem následujícího příspěvku není problematika běhu funkčního období nastupujícího náhradního člena voleného orgánu za člena orgánu, jehož funkce člena voleného orgánu zanikla, neboť úvahy na toto téma by byly příliš obsáhlé.

JUDr. Radim Kříž, Ph.D., je advokátem, působí na Katedře podnikového a evropského práva FMV na VŠE v Praze a na Katedře soukromého práva na Vysoké škole CEVRO Institut.

Dané téma má i praktický rozměr, neboť zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“), výslovně umožnil volbu náhradních členů volených orgánů akciové společnosti, a dal tak výslovný právní základ pro využívání tohoto institutu. O jeho využívání v praxi se lze jen dohadovat, neboť se údaj o existenci náhradních členů volených orgánů dle ust. § 25 odst. 1 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále „RejstřZ“) v návaznosti na ust. § 48 odst. 1 RejstřZ povinně do obchodního rejstříku nezapisuje.

Nicméně zřejmě si potřebu existence tohoto právního institutu vynutila praxe, byť tento závěr důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích neuvádí.1 Stručnost právní úpravy náhradních členů však ponechává poměrně velký prostor pro diskusi nad využitím této možnosti v praxi.

Pro účely tohoto příspěvku se pro členy představenstva, dozorčí rady a správní rady bude používat souhrnné označení „členové volených orgánů”, a v těch případech, kde existuje specifická situace pro některý z uvedených volených orgánů akciové společnosti, budou tyto orgány výslovně uvedeny.

Historický exkurz do problematiky

náhradních

členů volených orgánů akciové společnosti

Předchozí právní úprava daná zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), sice výslovně neupravovala existenci náhradních členů volených orgánů akciové společnosti (tj. představenstva a dozorčí rady), ale ani ji výslovně nezakazovala. Literatura se pak někdy k problematice náhradních členů volených orgánů (zejména ve vztahu k představen-

stvu) akciové společnosti vyjadřovala, když buď připouštěla danou možnost existence náhradních členů představenstva, nebo alespoň o této možnosti připouštěla diskusi. Tak Štenglová2 výslovně uváděla, že se považuje za diskusní, „... zda může valná hromada, pokud tak určují stanovy, zvolit náhradní členy představenstva, kteří se ujmou funkce poté, co zanikne účast některého z členů v představenstvu. Za převažující lze považovat názor, že takový postup je možný, náhradní člen představenstva však v žádném případě nemůže být zapsán jako člen představenstva v obchodním rejstříku předtím, než se ujme funkce, a nemůže také některého z členů představenstva zastupovat.“

Dědič3 uvádí, že je třeba rozlišovat mezi kooptací člena představenstva představenstvem a volbou náhradního člena představenstva valnou hromadou, a upozorňuje, že obchodní zákoník daný postup volby náhradního člena představenstva valnou hromadou výslovně neupravuje. Současně konstatuje, že tento postup není v rozporu s principy právní úpravy obchodního zákoníku. Připomíná, že možnost volby náhradního člena představenstva vylučuje možnost případné kooptace, protože za člena představenstva, jehož výkon funkce zanikl, automaticky nastupuje daný náhradník. Jako podmínku volby náhradního člena představenstva uvádí nutnost úpravy této možnosti stanovami.

Z uvedeného lze dovodit, že i při absenci výslovné právní úpravy právní teorie existenci náhradního člena představenstva, který nahrazoval člena představenstva, jemuž skončil výkon funkce, připouštěla za podmínky úpravy tohoto institutu ve stanovách

Aktuální právní úprava náhradního člena volených orgánů akciové společnosti a jeho právní postavení

S přijetím zákona o obchodních korporacích se v české právní úpravě výslovně objevila možnost ustanovení náhradního čle-

1 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, sněmovní tisk Parlamentu ČR č. 363, VI. volební období, 2011, str. 240-241 dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=71126&pdf=1.

2 I. Štenglová in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník 11. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 775.

3 J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Prospektrum, Praha 1997, str. 603, a dále shodně J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, díl II., Polygon, Praha 2002, str. 2412.

na volených orgánů akciové společnosti. V ust. § 444 odst. 2 z. o. k. se uvádí: „Stanovy také mohou určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena představenstva podle stanoveného pořadí.“ Obsahově shodné ustanovení platí rovněž pro dozorčí radu v souladu s ust. § 454 odst. 2 z. o. k.: „Stanovy mohou také určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena dozorčí rady podle stanoveného pořadí.“ Rovněž pro správní radu platí dle ust. § 460 odst. 4 z. o. k. obdobný text: „Stanovy mohou také určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena správní rady podle stanoveného pořadí.“ Touto právní úpravou se odstranily nejasnosti ohledně možnosti volit náhradníka či náhradníky za člena představenstva, dozorčí rady či správní rady ve prospěch připuštění této možnosti.

První otázku, kterou je třeba si v souvislosti s náhradním členem voleného člena orgánu položit, je otázka, jaké je právní postavení tohoto náhradního člena volených orgánů akciové společnosti. Čech se Šukem4 se domnívají, že třebaže dle jejich názoru vznikne funkce náhradníkovi až zánikem funkce člena, za něhož má nastoupit, založí se smluvní vztah mezi tímto náhradníkem a společností již jeho volbou či jmenováním náhradníkem, a upřesňují, že dle jejich názoru půjde v podstatě o podmíněné právní jednání, tj. smlouvu, jejíž účinnost bude vázána odkládací podmínkou. Lasák5 sice souhlasí s Čechem a Šukem, že lze volbu náhradníků označit za určitý druh podmíněné volby, ale oproti nim výslovně uvádí, že po dobu „náhradnictví“ náhradní členové dozorčí rady nejsou povinováni péčí řádného hospodáře, nedopadají na ně povinnosti při konfliktu zájmů, povinnosti dodržovat zákazy konkurence či povinnosti účastnit se valné hromady. I když Lasák uvedený závěr spojuje s dozorčí radou, lze jej dle mého názoru aplikovat i na představenstvo a správní radu. Ke stejnému závěru dochází i Dvořák,6 když uvádí, že náhradník je do okamžiku řádného členství v představenstvu i dozorčí radě pouhým čekatelem bez jakýchkoliv práv a povinností.

Osobně je mi bližší výše uvedený závěr Čecha se Šukem, že již volbou či jmenováním náhradníkem vzniká mezi společností smluvní vztah, který je dle mého názoru vztahem sui generis, a již okamžikem volby či jmenování se stává podmíněně členem voleného orgánu akciové společnosti s tím závěrem, že se tento náhradník nemusí plnoprávným členem voleného orgánu akciové společnosti vůbec stát. Svůj názor, že mezi společností a náhradním členem voleného orgánu je smluvní vztah sui generis a že se na něj vztahují přiměřeně podle povahy věci některé povinnosti člena voleného orgánu, opírám o níže uvedené argumenty. Především nesouhlasím s explicitním názorem Lasáka, že náhradní člen není povinen jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud by tomu tak bylo, nemusel by náhradní člen voleného orgánu sdělit společnosti žádné údaje o své způsobilosti plnit funkci řádného člena vo-

4 P. Čech, P. Šuk: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), RNDr. Ivana Hexnerová – Bova Polygon, Praha 2016, str. 128.

5 J. Lasák: Kontrola řízení a správy akciové společnosti a postavení dozorčí rady, Wolters Kluwer ČR, Praha 2023, str. 245.

6 T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 674 a 691.

7 Např. J. Lasák in J. Pokorná, J. Holejšovský, J. Lasák, M. Pekárek a kol.: Obchodní společnosti a družstva, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 287; dále J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková: Akciové společnosti, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 415; I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 945; op. cit. sub 6, str. 674.

8 Op. cit. sub 6, str. 674 a 691.

leného orgánu k okamžiku svého ustanovení jako náhradního člena voleného orgánu, které se vyžadují ve formě čestného prohlášení, s odkazem na to, že žádný právní vztah mu ke společnosti nevznikl. Mám ale za to, že náhradník je vůči společnosti povinen jednat loajálně, pečlivě a s potřebnými znalostmi, neboť musí být schopen posoudit, zda se na pozici člena voleného orgánu, kde je náhradníkem, hodí, a zda je schopen tuto funkci vykonávat, neboť se dle názoru patrně většiny autorů7 stává automaticky členem voleného orgánu okamžikem zániku funkce některého z členů orgánu, kde je náhradníkem.

S péčí řádného hospodáře musí jednat náhradní člen voleného orgánu i s ohledem na skutečnost, že je dle mého názoru povinen oznámit společnosti všechny skutečnosti, které by mohly vest k nesplnění podmínek pro výkon funkce člena voleného orgánu v souladu s ust. § 46 odst. 2 z. o. k. po jeho ustanovení do funkce člena voleného orgánu. Nesplnění této informační povinnosti je dle mého názoru porušením povinnosti loajality vůči společnosti, a tedy i péče řádného hospodáře. S ohledem na skutečnost, že náhradní člen voleného orgánu nikdy neví, kdy zanikne funkce tomu členu orgánu, za kterého byl zvolen náhradníkem, musí splňovat fakticky všechny zákonné podmínky pro výkon funkce člena voleného orgánu společnosti i v průběhu doby, kdy je pouhým náhradníkem. To by podle mého názoru neplatilo v případě, kdy by náhradník přesně věděl, kdy nastoupí do funkce „řádného“ člena voleného orgánu, např. z toho důvodu, že by bylo mezi akcionáři dohodnuto „střídání“ osob ve funkci člena volených orgánů společnosti.

V případě, že by se náhradník nestal automaticky členem voleného orgánu, ale až poté, co byl informován o vzniku svého členství v orgánu, bylo by možné požadovat splnění podmínek pro výkon funkce až v momentu, kdy byl člen voleného orgánu seznámen se skutečností, že mu vznikla funkce člena voleného orgánu společnosti. Podle mého názoru může uzavřít společnost a náhradní člen voleného orgánu společnosti smlouvu dle ust. § 1746 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), jejímž obsahem může být např. dohoda o tom, jak se bude náhradní člen voleného orgánu připravovat na budoucí výkon funkce člena voleného orgánu společnosti, zda společnost umožní náhradníkovi absolvovat školení na výkon funkce člena voleného orgánu společnosti v daném předmětu podnikání společnosti, závazek společnosti oznámit náhradníkovi vznik funkce člena voleného orgánu společnosti a způsob tohoto oznámení, způsob, jakým bude oznamovat náhradník případné nesplnění podmínek pro výkon funkce člena voleného orgánu společnosti.

S otázkou právního postavení náhradního člena se pojí také otázky, zda se může náhradník vzdát svého postavení náhradníka ještě před vznikem své funkce člena voleného orgánu, či nikoliv, nebo zda může být z tohoto „náhradnictví“ odvolán, či zda může odmítnout přijetí funkce, do které byl zvolen, nebo zda může být jmenován jako náhradník. Dvořák8 k tomu uvádí, že je nejasné, zda se náhradník může svého postavení vzdát, nicméně má za to, že z logiky věci to možné není, neboť postavení náhradníka není funkcí, a nelze se jej proto vzdát, resp. nelze z něj rezignovat. Tento názor argumentuje tím, že nejsou s postavením náhradníka spojena žádná práva a povinnosti, a proto nemůže dojít k rozporu s ústavním zákazem nucené práce. K odvolání z „náhradnictví“ se Dvořák nevyjadřuje, k problematice odmítnutí funkce, do které byl náhradní člen zvolen nebo jmenován, uvádí, že je sporné, zda náhradník může odmítnout přijetí uprázdněného místa, a připomíná, že zákon tuto otázku výslovně neřeší. Dále uvádí, že z logiky věci však vyplývá zá-

porná odpověď, tj. že odmítnout nemůže, neboť se náhradník stává členem představenstva či dozorčí rady ex lege, čímž dle něj není dotčeno právo odstoupit z funkce člena představenstva či dozorčí rady. Štenglová9 uvádí, že náhradník může z „funkce“ náhradníka odstoupit podle ust. § 58 z. o. k., a stejně tak může být odvolán stejným orgánem, který jej zvolil či jmenoval. Stejně tak přistupují k možnosti ukončení náhradnictví Čech se Šukem,10 když uvádějí, že cestou analogie by na náhradnictví upřednostnili aplikaci pravidel o zániku funkce. Dále uvádějí, že valná hromada by mohla náhradníky z náhradnictví „odvolat“, nebo by náhradník mohl z této pozice odstoupit za dodržení pravidel stanovených v zákoně.

Mám ve shodě se Štenglovou a Čechem s Šukem za to, že na náhradního člena voleného orgánu společnosti se analogicky použijí ustanovení zákona o vzdání se funkce a možnosti ho z „náhradnictví“ odvolat orgánem, který ho jako náhradníka zvolil nebo jmenoval. Podle mého názoru ani není důvodné, aby nemohl náhradní člen voleného orgánu odmítnout přijetí funkce, do které byl zvolen nebo jmenován, za předpokladu, že by před vznikem funkce byl dotázán, zda přijímá funkci člena voleného orgánu. To by bylo realizovatelné pouze v případě, že by náhradní člen voleného orgánu věděl, kdy mu vznikne funkce voleného člena orgánu. To ale nebude běžně v praxi přicházet do úvahy.

Předpoklad pro vznik náhradního členství ve volených orgánech společnosti a vznik funkce jeho člena

Předpokladem vzniku náhradního členství ve volených orgánech je úprava této možnosti ve stanovách. Z ust. § 444 odst. 2 z. o. k. pro představenstvo, § 454 odst. 2 z. o. k. pro dozorčí radu a § 460 odst. 4 z. o. k. pro správní radu vyplývá, že volba náhradního člena voleného orgánu je možná, určí-li tak stanovy. Z uvedeného tedy plyne, že úprava náhradního členství stanovami je možností, nikoliv povinností společnosti. Otázkou je, zda stejného výsledku, aniž by bylo třeba upravovat možnost náhradnictví stanovami, by bylo možné dosáhnout odložením nabytí účinnosti volby člena voleného orgánu, a to k okamžiku zániku funkce předchozího člena voleného orgánu.

Tuto možnost připouští Lasák,11 když uvádí, že náhradnictví člena dozorčí rady lze považovat za určitý druh podmíněné volby. S touto skutečností pak spojuje závěr, že valná hromada je oprávněna zvolit náhradní členy dozorčí rady i tehdy, neurčí-li tak stanovy, neboť nejvyšší organ nepochybně může přijmout usnesení o volbě člena dozorčí rady s odloženou účinností, či dokonce podmíněně. Dále uvádí, že bude-li touto podmínkou zánik funkce jiného člena dozorčí rady, soudí, že se jedná o možnost danou zákonem, aniž by bylo nutné ve stanovách volbu náhradních členů představenstva výslovně připustit, nebudou-li tímto způsobem obcházena pravidla pro volbu náhradníků, jejichž volbu musí připustit stanovy. Závěrem Lasák shrnuje, že smyslem ust. § 454 odst. 2 z. o. k. nebylo stanovit, že nejvyšší organ je oprávněn přijmout podmíněné rozhodnutí či rozhodnutí s odloženou účinností s výjimkou volby členů dozorčí rady, nýbrž dle jeho názoru explicitně uvést, že je tato možnost právně možná. S ohledem na shodnou úpravu náhradních členů představenstva a správní rady lze konstatovat, že Lasákovy závěry lze vztáhnout i na představenstvo a správní radu. Dle mého názoru je obtížné splnit podmínku, že volba s odloženou účinností nebude tímto způsobem obcházet pravidla pro volbu náhradníků. Pravidla pro volbu náhradníků by nebyla

obcházena v případě, že by byly rozlišovány dva druhy náhradních členů volených orgánů společnosti. Jeden, který by byl ustanoven volbou či jmenováním do funkce s odkládací podmínkou zániku funkce jiného člena voleného orgánu společnosti, který by musel splňovat podmínky pro vznik funkce voleného člena orgánu společnosti již okamžikem volby či jmenování s odloženou účinností a u kterého by běželo normální funkční období, a druhý, který by musel splňovat podmínky pro výkon funkce až okamžikem nástupu do funkce voleného člena orgánu a u kterého by doběhlo funkční období toho člena voleného orgánu, který byl ve funkci nahrazen. Je otázkou, zda toto rozlišování má oporu v zákoně; mám za to, že nikoliv. Nicméně tento rozdíl mezi dvěma skupinami náhradníků by mohly založit stanovy. Jsem přesvědčen o tom, že úprava stanov rozlišující mezi dvěma skupinami náhradníků by nebyla v rozporu se zásadou veřejného pořádku či dobrých mravů ani se statusem akciové společnosti, jak jej specifikuje výkladové stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015. Toto výkladové stanovisko Nejvyššího soudu uvádí, že statusovou záležitostí je např. vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů, a příkladmým výčtem uvádí, že se jedná zejména o svolání, usnášeníschopnost, hlasovací většiny a osvědčování rozhodnutí veřejnou listinou.

Co se týče stanov akciové společnosti, kromě možnosti zakotvit náhradnictví člena voleného orgánu společnosti, uvádí zákon v ust. § 444 odst. 2 z. o. k. (pro představenstvo), § 454 odst. 2 z. o. k. (pro dozorčí radu) a § 460 odst. 4 z. o. k. (pro správní radu) i to, že náhradní člen voleného orgánu společnosti nastupuje na uvolněné místo člena voleného orgánu podle stanoveného pořadí. To v zásadě znamená, že orgán, který volí náhradního člena voleného orgánu ve stanoveném pořadí, musí určit dané pořadí, ve kterém nastupuje do funkce člena voleného orgánu společnosti určený náhradník. Čech se Šukem12 ve vztahu k nejasnosti nebo absenci stanoveného pořadí uvádějí, že musí být z usnesení zřejmé, v jakém pořadí náhradníci nastupují na uvolněná místa, s tím, že jinak bude takové usnesení neurčité, a tudíž se na něj bude hledět tak, jako by nebylo přijato ve smyslu ust. § 45 odst. 2 z. o. k. Štenglová13 k tomu uvádí, že je-li náhradníků více, mělo by být určeno i jejich pořadí, jinak nemůže funkce zánikem funkce předchozího člena vzniknout, ledaže by současně zanikla funkce stejného nebo vyššího počtu členů, než je náhradníků. Lasák14 pak uvádí i konkrétní příklad, cituji: „Například tedy valná hromada zvolí tři členy představenstva, přičemž současně určí tři náhradníky (v pořadí na prvním, druhém a třetím místě). Pokud zvolenému členovi představenstva jeho funkce zanikne, automaticky dojde ke vzniku funkce u toho náhradníka, který je aktuálně v pořadí.“ I Lasák15 uvádí, že neurčí-li rozhodnutí nejvyššího orgánu toto pořadí, popř. nebude-li toto pořadí vyplývat z úpravy stanov, má za to, že takové rozhodnutí nejvyššího orgánu bude neurčité, a jako takové stiženo fikcí nepřijetí ve smyslu

9 I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

10 Op. cit. sub 4, str. 128.

11 Op. cit. sub 5, str. 245-246.

12 Op. cit. sub 4, str. 127.

13 I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

14 J. Lasák in J. Pokorná, J. Holejšovský, J. Lasák, M. Pekárek a kol., op. cit. sub 7, str. 287; obdobně J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková, op. cit. sub 7, str. 415.

15 Op. cit. sub 5, str. 245.

ust. § 45 odst. 2 z. o. k. Osobně nabízím jiné řešení, které může překlenout uvedenou nejistotu o daném pořadí. Mám totiž za to, že nemůže nastat situace, že by nebylo pořadí stanoveno. Pořadí dle mého názoru může být stanoveno tím, v jakém pořadí byli náhradníci samostatně voleni, a pokud byli voleni najednou, v jakém pořadí se nacházejí v daném usnesení orgánu, který dané náhradní členy volených orgánů volil či jmenoval.

Mám za to, v souladu s názorem Čecha a Šuka,16 že v důsledku volby více náhradníků za členy voleného orgánu společnosti mohou nastat v zásadě dvě situace: do funkce voleného člena orgánu nastupuje v daném pořadí náhradník, aniž by bylo výslovně jmenovitě určeno, za kterého člena voleného orgánu nastupuje do funkce, nebo do funkce nastupuje náhradní člen za jmenovitě určeného člena voleného orgánu, jehož funkce skončila. K tomu Dvořák17 uvádí, že není vyloučeno, aby např. určitý člen představenstva měl stanoveného konkrétního náhradníka, a argumentuje dikcí zákona, podle níž nastupují náhradníci na místa členů představenstva dle stanoveného pořadí. Podobně se k možnostem ustanovení náhradníka do funkce člena voleného orgánu společnosti vyjadřuje i Štenglová,18 když obdobně uvádí, cituji: „Náhradníci mohou nastupovat do funkce buď podle určeného pořadí, bez ohledu na to, kterému z členů představenstva zanikla funkce, anebo může být (ve stanovách či usnesení valné hromady o volbě náhradníků) určeno, že každý z nich nastupuje do funkce za určitého člena představenstva (v případě zániku jeho funkce).“ Lasák19 ve vztahu k dozorčí radě (a podobně i k představenstvu a správní radě) uvádí, že rozhodnutí nejvyššího orgánu tak např. může výslovně specifikovat, za koho mají jednotliví náhradníci nastoupit na uvolněné místo člena dozorčí rady, a uvádí i příklad, že každý z členů dozorčí rady může mít „svého“ náhradníka. Kromě obou zmíněných variant si lze představit ještě situaci, kdy si akcionáři dohodnou, např. v akcionářské smlouvě či úpravou stanov, že náhradník nastoupí do funkce toho člena voleného orgánu, který byl navržen tím samým akcionářem, který navrhl daného náhradníka. Jinými slovy, akcionáři budou vzájemně respektovat volbu náhradníků navržených tím samým akcionářem, který navrhl člena orgánu, jehož funkce zanikla, a budou pro tohoto náhradníka hlasovat. Zásadní otázkou je, kdy vzniká funkce člena voleného orgánu Dá se uvést, že závěr z odborné literatury je jasný: okamžikem zániku funkce stávajícího člena voleného orgánu společnosti, tedy automaticky. Dvořák20 uvádí, cituji: „Náhradník se ex lege stává řádným členem představenstva se všemi právy a povinnostmi, a to dnem, kdy se místo, na něž nastupuje, uprázdnilo; ...“. Dle Čecha se Šukem21 se náhradník stává členem představenstva „… zpravidla k počátku prvního dne měsíce následujícího po dni, k němuž zanikla

16 Op. cit. sub 4, str. 127.

17 Op. cit. sub 6, str. 674 a 691.

18 I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

19 Op. cit. sub 5, str. 244.

20 Op. cit. sub 6, str. 674 a 691.

21 Op. cit. sub 4, str. 127.

22 I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

23 V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vyd., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2021, str. 1933.

24 J. Lasák in J. Pokorná, J. Holejšovský, J. Lasák, M. Pekárek a kol., op. cit. sub 7, str. 278; a dále J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková, op. cit. sub 7, str. 415; a rovněž dále analogicky pro dozorčí radu viz op. cit. sub 5, str. 244.

funkce členovi představenstva, na jehož místo nastupuje“, s odkazem na ust. § 601 odst. 1 větu první o. z. Štenglová22 pak jasně uvádí, cituji: „Náhradníkovi vzniká účast v představenstvu okamžikem zániku funkce některého z členů.“ Filip a Lasák23 uvádějí, že náhradník nastupuje do funkce v okamžiku, kdy dojde k uvolnění obsazené pozice v představenstvu, a upřesňují, že k uvolnění obsazené pozice dojde v okamžiku zániku funkce stávajícího člena představenstva některým ze zákonem aprobovaných způsobů. Sám Lasák24 opakovaně uvádí, že v případě, že zanikne zvolenému členu představenstva jeho funkce, automaticky dojde ke vzniku funkce toho náhradního člena představenstva, který je aktuálně v pořadí. V souladu s výše uvedeným by bylo možné shrnout, že náhradník se stane členem voleného orgánu v okamžiku ukončení funkce toho člena orgánu, jehož nahrazuje ve funkci, tedy automaticky.

S tímto závěrem jsou spojeny určité otázky. Pokud by současně platilo, že náhradník se stane členem voleného orgánu společnosti automaticky okamžikem zániku funkce nahrazovaného člena orgánu a tento náhradník má splňovat předpoklady pro výkon funkce člena orgánu k okamžiku vzniku jeho funkce, mohla by nastat situace, že by k okamžiku vzniku funkce dané předpoklady pro výkon funkce nesplňoval a funkce by mu nevznikla. Na rozdíl od standardní volby člena voleného orgánu, kdy si může společnost před volbou ověřit, zda navrhovaný člen voleného orgánu předpoklady pro výkon funkce splňuje, tuto možnost u náhradního člena voleného orgánu společnost nemá a neví v okamžiku vzniku funkce, zda novému členu voleného orgánu funkce vznikla. Další otázkou spojenou s automatickým vznikem funkce je otázka, zda může náhradníkovi vzniknout funkce člena voleného orgánu, aniž by o tom věděl. To vše je navíc spojeno s tím, že od okamžiku vzniku funkce člena voleného orgánu je nový člen voleného orgánu povinen jednat s péčí řádného hospodáře. Jak může nový člen jednat s péčí řádného hospodáře, když ani neví, že mu vznikla funkce člena orgánu? A ostatně ani zbývající členové orgánu nemusí vědět, že vznikla automaticky náhradníkovi funkce člena voleného orgánu, pokud ani oni nebyli informováni o zániku funkce předchozího člena voleného orgánu. Lze obtížně akceptovat, že by náhradní člen ani nevěděl, že se stal členem voleného orgánu, pokud mu tuto skutečnost nesdělí některý z ostatních členů tohoto orgánu. Mám tedy za to, že je třeba přijmout takovou konstrukci, že vznik funkce člena voleného orgánu závisí na tom, vůči komu se vznik funkce posuzuje. Ve vztahu ke společnosti vzniká funkce člena voleného orgánu náhradníkovi okamžikem zániku funkce předchozího člena voleného orgánu. Ve vztahu k náhradnímu členu funkce člena voleného orgánu vzniká až okamžikem, kdy se dozví o tom, že mu vznikla funkce člena voleného orgánu, a to bez ohledu na to, od koho se danou skutečnost dozví, je-li v dobré víře, že mu funkce člena voleného orgánu vznikla. Mám za to, že takto by mohly tuto skutečnost upravovat i stanovy, byť jsem si vědom rizika, že by tato otázka mohla být vnímána jako statusová.

Závěr

Závěrem je třeba zkonstatovat, že institut náhradního člena voleného orgánu je zajímavým právním institutem, který umožňuje operativně řešit ukončení výkonu funkce původního člena voleného orgánu, aniž by bylo třeba zasedání orgánu, který člena voleného orgánu zvolil nebo jmenoval, a to prostřednictvím náhradního člena voleného orgánu akciové společnosti. S ohledem na poměrně stručnou právní úpravu lze doporučit, aby stanovy akciové společnosti zde uvedené sporné otázky upravily výslovně. ✤

Když kodex nestačí aneb o etice a cti na kolbištích práva

Následující článek získal 3. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2023 a Bulletin advokacie jej zveřejňuje v souladu se statutem soutěže. Autor se ve svém esejistickém příspěvku zamýšlí nad tím, zda advokát může ve svém profesním i osobním životě činit vše, co mu Etický kodex výslovně nezakazuje.

Mgr. Petr Brožovský je advokátem v Plzni.

Příslušníci advokátního stavu zaujímají na poli práva specifickou pozici. Ostatní právní profese vždy, alespoň částečně, hájí zájmy společnosti. U soudců je tato pozice neoddiskutovatelná, ale i notáři z pozice soudních komisařů nebo exekutoři jakožto garanti vykonatelnosti rozhodnutí soudů stojí tak nějak nad účastníky řízení a rozhodují objektivně. Ne tak advokáti.

Advokáti stojí vedle svých klientů, jako jejich průvodci či ochránci. Je tak zřejmé, že objektivita není něčím, co si advokát může dovolit. Jeho úkolem je hájit oprávněné zájmy klienta bez ohledu na subjektivní názory, postoje nebo přesvědčení. A rovněž je zřejmé, že jelikož většina klientů nebude mít totožné názory, postoje a přesvědčení jako advokát, nutně bude docházet ke vzniku třecích ploch. Nezřídkakdy se tak může stát, že advokát čelí situaci nebo požadavku, který není takříkajíc v souladu s jeho morálním imperativem.

Kde jsou hranice toho, jak se advokát může (a zejména, jak by se měl) chovat ve svém profesním a leckdy i občanském životě? Právní pozitivista by jistě odpověděl, že tyto demarkační linie jsou narýsovány ostrým perem usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále se držme termínu „Etický kodex“). Tento pozitivista by měl bezpochyby pravdu, ale možná by to nebyla pravda celá. Jsou tyto hranice skutečně tak jasné? Opravdu si advokát s Etickým kodexem vystačí?

Šedá zóna zásady legální licence

Problémem nejen Etického kodexu, ale všech zákonných i podzákonných předpisů je fakt, že nemohou myslet na vše. Pakliže by regule řídící naše kroky životem skutečně měly být všeobsáhlé, celý život bychom nedělali nic, než hledali v lejstrech, co můžeme a co ne. Etický kodex tak musí logicky představovat jen základní strukturu toho, jak se má advokát chovat. Tento stav ale ostře koliduje s principem zásady legální licence (deklarovaným

ústavním pořádkem), který je largo sensu nutné aplikovat i na stavovský předpis. Pokud totiž advokát může činit vše, co mu Etický kodex výslovně nezakazuje, na obzoru se rýsují bouřná mračna potenciálních problémů.

Je jasné, že neurčité formulace Etického kodexu, kterých mezi jeho čl. 4 a čl. 31 najdeme bezpočet, jsou nutností. „Náležitá úcta a zdvořilost“ je ale věcí subjektivní, za „přiměřenou odměnu“ každý považujeme něco jiného a tam, kde někteří vnímají jako ohrožení „důstojnosti a vážnosti advokátního stavu“ i absenci kravaty při jednání u soudu, jiní by neměli problém poskytovat právní služby s trochou nadsázky v plavkách. Opravdu parný letní den otupí i nejostřejší břit etiky, jak jistě uzná každý, kdo někdy proseděl celý den na hlavním líčení v rozpálené jednací síni, smažící se a grilující se pod vrstvami košile, saka a taláru, zatímco mu slaný pot rozmáčel ustanovení ÚZetka.

Zkrátka a dobře, Etický kodex není vadný, ale pokud tuto ve své podstatě demonstrativní kostru základních pravidel budeme považovat za taxativní výčet povinností, nad jejichž rámec máme plnou svobodu k jednání dle naší vůle, spláčeme nad výdělkem

Ostatní už vlastně čekají špinavost

Důkazem shora uvedeného budiž fakt, že strany, se kterými advokáti běžně přicházejí do styku, leckdy už tak nějak čekají nefér hru Ukazuje se to i v tak banální věci, jakou je přiznávání odměny právního zastoupení v případech nutné obhajoby nebo opatrovnictví, kdy zejména snaha přesvědčit orgány činné v trestním řízení, že porada s klientem ve věznici byla oprávněná a že hodina a půl strávená s klientem ani zdaleka neodráží čas, který advokát „spálil“ přípravou, čekáním na vrátnici a na cestě, často připomíná boj s větrnými mlýny.

Představme si modelovou situaci, kdy by byl advokát ustanoven opatrovníkem, načež by byl obratem své funkce zproštěn. Čl. 6 odst. 2 Etického kodexu stanoví, že ve věcech, v nichž byl soudem ustanoven nebo Komorou určen, postupuje advokát se stejnou svědomitostí a péčí jako ve věcech ostatních klientů. Veden tímto územ by takový svědomitý advokát vybral veškeré písemnosti z datové schránky, vytiskl je, založil spis a pokusil se kontaktovat klienta. Jelikož by např. klientův zdravotní stav neumožňoval komunikaci, advokát by vytěžil jeho družku, přezkoumal oprávněnost závěrů soudu, aby zvážil, zda je namístě podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek, a udělal si ve věci poznámky, které založil do spisu. Dříve, než by bylo možné nahlédnout do spisu, by však advokát byl své funkce zproštěn, tedy by založil spis do archivu, vědom si faktu, že do budoucna pro něj platí povinnost ar-

chivační, evidenční a povinnost mlčenlivosti. V takovou chvíli by advokát strávil asi tři hodiny prací proto, aby postupoval se svědomitostí a péčí jako ve věcech ostatních klientů. Ostatním klientům by však tento advokát mohl účtovat hodinovou sazbu. Pakliže by takový advokát následně strávil ještě půl hodinu výrobou návrhu na přiznání odměny (v celkové výši 1 300 Kč) a soud mu ji nepřiznal, protože ve věci fakticky nebyl proveden ani první úkon právní pomoci (neboť nikdo nenahlédl do spisu), je zřejmé, že by si advokát mohl připadat poněkud demotivovaný.

Nezbývá tak než se ptát, co vede soudy a policejní orgány k očekávání, že advokáti do věznice chodí na kávu a ve věcech opatrovnických systematicky nehnou prstem až do doby, kdy stát mazaně podojí o peněžní ekvivalent valentýnské večeře pro dva? Je na vině přirozená nedůvěřivost policistů a soudců, kterým v podstatě celý jejich profesní život někdo lže? Nebo jsme na vině my advokáti tím, že jsme až přílišně rozvolnili pravidla hry? Kráčeli jsme snad příliš dlouho po okraji bažiny, dokud jsme si nezablátili boty, a není z nás už na dálku cítit zatuchlý pach mokřadu?

Co by tomu řekla babička?

Dobré jméno máme jen jedno a naše reputace nesmí utrpět. Advokát proto musí být připraven vždy a za všech okolností jít za hranice povinností vytyčených Etickým kodexem. Jeho prací je

Aktuální

hájit oprávněné zájmy svého klienta za úplatu. V mnohém jsou tak advokáti jakýmisi intelektuálními epigony nájemných samurajů starého Japonska a zde je třeba mít na paměti, že samurajové měli vlastní, nadmíru přísný etický kodex bušidó. Zůstaneme-li v tomto přirovnání, čest musí být advokátovou katanou. Slušnost musí být jeho wakizaši. Nelze se smířit s tím, že samotná absence kárného provinění je oprávněním nějak jednat. Pokud si klient přeje jen kvůli své uražené pýše protistranu nejen porazit, ale zničit ji, je namístě klienta od jeho záměru odradit. Pokud se to nepodaří, je třeba zvážit nepřevzetí klientova zastoupení čistě z toho důvodu, že je klient blbec.

Za advokáty mluví jejich činy, ať už v životě profesním, nebo soukromém. Advokát má být synonymem profesionality, nikoliv úlisnosti. Na začátku článku bylo řečeno, že advokáti jsou průvodci a ochránci. Nikdy by se ale neměli stát zbraní.

Spor mezi klienty není sporem mezi advokáty. Podejme si tedy po jednání ruce. Vady rozsudku soudu prvního stupně je naší povinností najít a vytknout, nikoliv označit za „fatální selhání a nekompetenci soudu“. Když tedy stojíme na rozcestí a jedna z cest vede po okraji bažiny, dejme se tou druhou. A když budeme opravdu tápat, zamysleme se, co by nám na naše jednání asi řekla babička. Pokud by se za nás styděla, je zřejmě načase se polepšit. ✤

otázky týkající se rozhodování ve věcech společenství vlastníků jednotek

Autor ve svém článku upozorňuje na aktuální vybraná soudní rozhodnutí v oblasti právní ochrany společenství vlastníků jednotek. Rozebírá především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 854/2022, které se zabývalo otázkou, zda společenství vlastníků jednotek je oprávněno stanovit pravidla či omezení pro užívání jednotek ve vlastnictví členů společenství k opakovanému krátkodobému pronájmu, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022, který aproboval rozhodnutí společenství vlastníků o přerušení dodávky služeb vlastníkovi jednotky, který neplatil řádně zálohy (resp. vyúčtování) na služby.

Mgr. Karel Šemík je soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem a odborným asistentem na Katedře práva a politologie FSE UJEP v Ústí nad Labem.

V občanském zákoníku1 je bytové spoluvlastnictví v § 1158 odst. 1 definováno jako spoluvlastnictví nemovité věci založené

vlastnictvím jednotek, bytové spoluvlastnictví pak může vzniknout, pokud je součástí nemovité věci dům alespoň se dvěma byty. Podle § 1159 o. z. pak jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné, jednotka je věc nemovitá. Podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, jeho výkon nesmí

1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále „o. z.“.

ani poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Formulace „vlastnictví zavazuje“ pak vyjadřuje sociální funkci vlastnictví2 a má i nemalé dopady do praxe. Podle § 1042 o. z. se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Již za účinnosti předchozího občanského zákoníku3 byl judikaturou řešen způsob ochrany práv vlastníků jednotek proti rušení či zásahům v domě

Bylo tak jednoznačně postaveno najisto oprávnění společenství vlastníků jednotek (dále též „SVJ“), aby v rámci správy domu podalo tzv. negatorní žalobu podle obecných ustanovení občanského zákoníku4 proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, 5 tedy bylo aktivně procesně legitimováno k podání takové žaloby. Podobně je dále SVJ aktivně legitimováno k podání žaloby na vyklizení společné části domu užívané třetí osobou bez právního důvodu 6 či je oprávněno ve prospěch ochrany vlastnických práv jednotlivých vlastníků bytů a zároveň spoluvlastníků společných prostor podat žalobu proti obtěžování hlukem.7 Na těchto závěrech pak nic nemění ani současný občanský zákoník. Případná opatření vedoucí ke zdržení se obtěžování sousedních vlastníků rozličnými imisemi (zejména hlukem) se totiž dotýkají i společných částí domů a pozemků, jejichž správu právě SVJ vykonává.

Tradiční omezení vlastníka jsou pak upravena v normách upravujících vztahy mezi vlastníky sousedních nemovitostí a souhrn těchto norem se pak nazývá sousedské právo. 8 Z ust. § 1013 odst. 1 o. z., které upravuje tzv. sousedské imise, zejména plyne, že vlastník (tedy i vlastník bytové jednotky) se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Je pak v daných souvislostech nutné přihlížet i k poměrům existujícím v místě v souladu se zákonem v době rozhodování soudu, vycházejících např. z obvyklého stavu v běžných obytných domech.9 Každý je však povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.10

Není předmětem tohoto článku řešit podrobnosti či rozdíly11 negatorní žaloby a žaloby proti imisím (které mohou mít různorodou povahu12), ale upozornit na aktuální vybraná soudní rozhodnutí v oblasti právní ochrany SVJ

Ochrana proti opakovaným krátkodobým pronájmům (tzv. Airbnb)

V první řadě je třeba zmínit zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se zabývalo otázkou, zda SVJ je oprávněno stanovit pravidla či omezení pro užívání jednotek ve vlastnictví členů společenství k opakovanému krátkodobému pronájmu Tedy typicky v případech, kdy jsou vlastníky jednotek používány moderní prostředky usnadňující právní jednání a uzavírání smluv elektronickými prostředky (např. prostřednictvím aplikace Airbnb).

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 854/2022 , uveřejněným pod č. 98/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, byl přijat závěr, že „společenství vlastníků se při úpravě svých stanov (jejich změně) může (je oprávněno) pohybovat pouze v rámci kompetencí vyplývajících z jeho působnosti. Rozhodne-li shromáždění

společenství vlastníků prostřednictvím stanov o omezení vlastnického práva vlastníků jednotek ohledně užívání bytu, jde o rozhodnutí, které bylo přijato v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodnout, a hledí se na ně, jako by nebylo přijato“ (§ 245 o. z.) (dále jen „rozhodnutí Airbnb “). Dle rozhodnutí Airbnb se v dané oblasti „projevuje specifická povaha vlastnického práva (bytového spoluvlastnictví), která je dána dualistickou koncepcí13 spočívající ve výlučném vlastnictví (bytové) jednotky“ na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu a pozemku na straně druhé. Obsahem stanov dle tohoto rozhodnutí nelze omezit práva vyplývající z vlastnictví jednotky, protože působnost společenství vlastníků dle § 1189 o. z. je omezena na oblast správy, provozu, údržby, oprav domu, jeho společných částí a pozemku, nemůže proto zasahovat do vlastnických práv k bytům, tj. jednotkám jednotlivých vlastníků. Není předmětem tohoto článku podrobně rozebírat toto soudní rozhodnutí, je namístě však zdůraznit, že podle § 1190 o. z. osobou odpovědnou za správu domu a pozemku je společenství vlastníků a podle § 1189 odst. 1 o. z. taková správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Tedy i pro zachování pořádku v domě při užívání jednotek ve vlastnictví členů společenství k opakovanému krátkodobému pronájmu jednotky. V tomto směru se jeví výklad zákonných ustanovení dle rozhodnutí Airbnb výrazně restriktivní.

2 M. Tomoszek, V. Vomáčka: Čl. 11 [Ochrana vlastnictví], in F. Husseini, M. Bartoň, M. Kokeš, M. Kopa a kol.: Listina základních práv a svobod, 1. vydání (1. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2021, marg. č. 62.

3 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako obč. zák. č. 40/1964 Sb.).

4 Podle tehdy platného ust. § 9 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. a § 126 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

5 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010.

6 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3372/2007 [dle kterého ani rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny užívání společné části domu k nebytovým účelům nemá bez dalšího za následek ztrátu povahy prostoru jako společné části domu ve smyslu § 2 písm. g) zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů].

7 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008.

8 J. Spáčil: 1. [Pojem „sousedské právo“. Vztah žaloby negatorní a žalob proti imisím], in J. Spáčil: Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2005, str. 138, marg. č. 46.

9 Viz J. Spáčil, E. Dobrovolná, D. Hrabánek: § 1013 [Omezení vlastnického práva – sousedské právo], in J. Spáčil, M. Králík a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, str. 153, marg. č. 15. 10 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011-I.

11 Op. cit. sub 8, str. 139, marg. č. 46.

12 Např. soustavné a závažné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele nemovitosti fotografováním nebo pořizováním jiného obrazového záznamu může být imisí ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. –viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 583/2011, nebo ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, podle kterého těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, nelze zpravidla uložit, aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili. Proto je na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Obtěžování pohledem je imisí, proti které právo poskytuje ochranu jen v případě, jde-li o mimořádnou situaci a zvlášť závažné a soustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti.

13 Ke koncepcím bytového spoluvlastnictví viz však: P. Petr: Vlastnictví bytů – kondominium, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2017.

SVJ tak nadále zůstává oprávnění a možnost, aby v rámci správy domu a pozemku podalo tzv. negatorní žalobu proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, jak vyplývá z dříve citovaného rozhodnutí,14 kde již byla řešena otázka užívání bytové jednotky v rozporu s jejich určením, tedy nikoliv k bydlení vlastníka jednotky či jeho nájemce, ale k ubytovávání osob, čímž je zasahováno do práv ostatních vlastníků jednotek v budově, resp. společných částí domu. Takové řešení však není zcela ideální. S ohledem na společenskou aktuálnost tématu se ke krátkodobým pronájmům vyjadřoval i veřejný ochránce práv.15 Ministerstvo pro místní rozvoj pak následně zveřejnilo příručku,16 ve které poskytuje metodickou pomůcku pro aplikaci předpisů stavebního práva a ke sjednocení postupu stavebních úřadů při šetření podnětů týkajících se poskytování krátkodobého ubytování v bytech či rodinných domech. Podle § 1 o. z. je sice uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného, rozhodnutí stavebních úřadů (pro rozpor v užívání bytu s kolaudačním rozhodnutím) však v daných věcech mohou být v praxi efektivnější než prostředky soukromého práva.

Naopak, pro oblast nájemního práva již bylo judikováno, že přenechávání bytu třetím osobám (např. právě prostřednictvím internetových platforem typu Airbnb17) pro krátkodobé ubytování je porušením povinnosti nájemce řádně užívat byt v souladu s nájemní smlouvou a může být důvodem výpovědi nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., jak plyne i z další judikatury.18

Odpojení dodávky služeb vlastníkovi bytové jednotky

Dalším zásadním rozhodnutím v dané oblasti je pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022 (dále také „rozhodnutí o odpojení“).19 Věc řešená Nejvyšším soudem pak měla svůj základ ve sporu o to, zda žalovaný (SVJ) je povinen zajistit žalobkyni jako vlastníku bytové jednotky přívod teplé vody a připojení ústředního topení (dále jen „služby“, nevyplývá-li z kontextu jinak) do bytové jednotky v bytovém domě spravova-

14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010.

15 Byty zkolaudované k trvalému bydlení nelze využívat pro krátkodobé ubytovací služby, dostupné z: https://www.ochrance.cz/aktualne/byty_ zkolaudovane_k_trvalemu_bydleni_nelze_vyuzivat_pro_kratkodobe_ ubytovaci_sluzby/. [cit. 2024-06-26].

16 Poskytování ubytovacích služeb ve stavbách určených pro bydlení, dostupné z: https://mmr.gov.cz/cs/ministerstvo/stavebni-pravo/ stanoviska-a-metodiky/uzemni-rozhodovani-a-stavebni-rad/poskytovaniubytovacich-sluzeb-ve-stavbach-urcenyc/. [cit. 2024-06-26].

17 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023. To platí i v případě, přenechává-li byt třetím osobám k jiným účelům než k bydlení jeho podnájemce.

18 Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018, či ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 26 Cdo 239/2023.

19 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022.

20 Vztahující se k ust. § 687 odst. 1, resp. § 560 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

21 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, dostupný na www.nsoud.cz.

22 § 2205 písm. c) o. z.

23 § 2243 o. z.

24 § 2247 odst. 1 a 2 o. z., mezi nezbytné služby dle tohoto ustanovení patří dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod vč. čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, příp. provoz výtahu.

ném žalovaným, a to i při (dlouhodobé) existenci dluhů vlastníka jednotky na těchto energiích, či nikoliv, a to po odpojení dodávek takových služeb do bytové jednotky.

Pokud jde o skutkové okolnosti, z rozhodnutí o odpojení plyne, že shromáždění vlastníků jednotek tohoto společenství na svém dříve konaném shromáždění odsouhlasilo mj. též přípustný „způsob řešení pro nenavyšování dluhů jednotlivých vlastníků“ jednotek (dále jen rozhodnutí SVJ), a to realizovaný takovým způsobem, při kterém dojde k odpojení přívodu teplé vody a tepla do ústředního topení k bytové jednotce. Následně, po vzniku dluhu na dodané teplé vodě a teplu do ústředního topení, došlo s odkazem na uvedené rozhodnutí SVJ k odpojení předchozího vlastníka jednotky od přívodu tepla a ústředního topení. Taktéž nový vlastník dodávky tepla a teplé vody následně řádně SVJ nehradil a jednotka zůstala od přívodu těchto energií odpojena.

Okresním soudem jako soudem prvního stupně byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit přívod teplé vody a připojení ústředního topení do bytové jednotky, zamítnuta a tento rozsudek byl následně potvrzen odvolacím soudem, dovolání k Nevyššímu soudu bylo zamítnuto. Rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek tedy v dané věci stanovilo za neplacení příspěvků na správu domu a pozemku za dobu tří měsíců nebo dluhu ve stejné výši za nezaplacené zálohy na služby a jejich vyúčtování sankci v podobě odpojení teplé vody a přívodu tepla k dané bytové jednotce.

Nejvyšší soud tak musel v citovaném rozhodnutí posoudit dosud v judikatuře neřešenou otázku, zda společenství vlastníků je oprávněno rozhodnout o přerušení dodávky služeb (v dané věci dodávky teplé vody a tepla) vlastníkovi jednotky, který neplatí řádně příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy (resp. vyúčtování) na služby. Nejvyšší soud citovaným rozhodnutím o odpojení možnost takového postupu pro společenství vlastníků jednotek aproboval.

Odlišnosti v postavení nájemce bytové jednotky Řešená situace dle rozhodnutí o odpojení je tak výrazně odlišná od vztahů vyplývajících z nájemní smlouvy a dlouhodobé judikatury v této oblasti.20 Povinností pronajímatele je totiž zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (tuto povinnost SVJ nemá) a dle judikatury není tato povinnost tzv. synallagmatickým závazkem a její splnění (např. povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody) pak nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu.21 Tyto závěry ve vztahu k nájemci pak platí i za účinnosti současného občanského zákoníku, když dle platné právní úpravy nájemní smlouva pronajímatele zavazuje zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu22 a byt je pro nájemce způsobilý k nastěhování a obývání mj. též za podmínky, pokud je zajištěno poskytování nezbytných plnění spojených s užíváním bytu nebo s ním souvisejících. 23 Navíc, pronajímatel je povinen nájemci zajistit dle platné právní úpravy tzv. nezbytné služby, nebo si ujednat, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby zajistí pronajímatel.24 S ohledem na znění ust. § 1911 o. z. tak ani v případě nájmu dle současné právní úpravy nejde o vzájemné plnění. Pronajímatel tedy obecně nemůže podmiňovat splnění své povinnosti (tj. povinnosti zajistit nájemci služby) plněním povinností nájemce, nemůže však ani v případě konkrétního porušení platebních povinností nájemce omezit (či přerušit) dodávku služeb.25 Z výše uve-

deného tak plyne, že citované rozhodnutí o odpojení nelze, a to ani analogicky, použít na vztah pronajímatele a nájemce.

Pronajímatel však má samozřejmě právo dlužné platby na zálohy a následné vyúčtování záloh na poskytování služeb soudně vymáhat, anebo příp. dát též nájemci výpověď z nájmu bytu pro hrubé či zvlášť závažné porušování povinností nájemce (obdobně též může zálohy či dluh z vyúčtování vymáhat SVJ). V této souvislosti je namístě připomenout, že zálohové platby služeb podléhají vyúčtování a zaplacení samotných záloh se pronajímatel po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování, již domáhat nemůže. 26 Podle zvláštního zákona totiž skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb27 příjemci s tím, že splatnost přeplatků či nedoplatků na vyúčtování (finanční vyrovnání) je v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě čtyř měsíců ode dne doručení vyúčtování příjemci služeb. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši nebylo původně judikaturou považováno za řádné vyúčtování a nebylo způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování28 – podle novelizovaného znění zvláštního zákona29 však s účinností od 1. 1. 2023 již platí, že určité vady vyúčtování neovlivňují splatnost přeplatku, tedy takové vady vyúčtování, které nemají vliv na vypočtenou výši nedoplatku.

Postavení SVJ ve vztahu k vlastníku jednotky dle rozhodnutí o odpojení

Z citovaného rozhodnutí o odpojení pak plynou i další závěry určující charakter vztahu mezi SVJ a vlastníkem jednotky, resp. další podmínky pro realizaci odpojení služeb.

Z ust. § 1180 odst. 2 o. z. přímo vyplývá povinnost vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku v poměru odpovídajícím jeho podílu na společných částech, nebylo-li v tzv. prohlášení určeno jinak. Vedle toho je další povinností vlastníka jednotky dle § 1181 o. z. platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (tj. tzv. služby) a má současně právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala (viz též k vyúčtování výše). Placení příspěvků na správu domu a pozemku a placení záloh či vyúčtování služeb jsou však odlišné povinnosti,30 ačkoliv např. ust. § 1186, upravující přechod dluhů při převodu vlastnického práva k jednotce, bylo v mezidobí novelizováno31 a nově upravuje přechod dluhů převodce bytové jednotky vůči osobě odpovědné za správu domu jak na příspěvcích na správu domu a pozemku, tak na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění. Při placení příspěvků na správu domu a pozemku se vlastník bytové jednotky podílí na nákladech souvisejících se správou společných částí domu, placení služeb však dle rozhodnutí o odpojení souvisí již s užíváním samotného bytu, resp. bytové jednotky.

25 Bod 20 odůvodnění citovaného rozhodnutí o odpojení, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022.

26 Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2708/12, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, uveřejněný pod č. 74/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

27 Viz § 7 zák. č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, v platném znění.

28 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, a k novému vyúčtování též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002.

29 Novelizace § 7 odst. 3 zák. č. 67/2013, provedená zák. č. 424/2022 Sb.

30 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 774/2019.

31 Zákonem č. 163/2020 Sb.

Bílek/Jindřich/Ryšánek/Bernard a kol.

Notářský řád Komentář. 6. vydání

obsahuje všechny předpisy ve vztahu k notářství včetně vnitřních předpisů vydávaných Notářskou komorou ČR ve znění platném od 1. 1. 2024 doplněno o předpisy o odměňování notářů a výběr judikatury

2024 I vázané v plátně I 1 104 2 190 Kč I obj. číslo EKZ227

Martin Adamec

Nečinnost v řízení před správními orgány

terminologicky vymezuje nečinnost správních orgánů a pojmenovává její formy, projevy i příčiny analyzuje systém ochrany před nečinností zavedený v platné a účinné právní úpravě 2024 I brožované I 228 590 Kč I obj. číslo PP202

Smolík/Dvořák/Elischer/Lavický/Pohl Právo hmotné a procesní na rozcestí | Materielles Recht und Prozessrecht am Scheideweg

zabývá se vybranými problémy vzájemných vazeb práva hmotného a procesního věnuje se vývoji a hodnocení stavu obou oborů v české legislativě a teorii

2024 I brožované I 312 590 Kč I obj. číslo BEP13

Z rozhodnutí o odpojení plyne, že „dodávání služeb společenstvím vlastníků nemůže být podmíněno placením příspěvků na správu domu a pozemku“ a „povinnosti platit příspěvky na správu domu a pozemku nezprošťuje vlastníka jednotky ani skutečnost, že mu společenství vlastníků navzdory své povinnosti některé služby neposkytuje“ 32 Podmínky pro ukončení či přerušení dodávek služeb (energií), které si vlastník jednotky sjednává sám, stanovuje obecně zvláštní zákon33 či smlouva. Povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a v jeho rámci povinnost zajistit služby má pronajímatel vůči nájemci. Naproti tomu pro SVJ platí, že správa domu a pozemku dle § 1189 o. z. zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Taková správa zahrnuje i činnosti spojené s údržbou a opravou společných částí, přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu. Dále dle § 1208 o. z. do působnosti shromáždění SVJ patří mj. i schválení druhu služeb a způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky. Pod správu domu ve smyslu ust. § 1189 o. z. tak dle rozhodnutí o odpojení „nelze zahrnout povinnost společenství vlastníků zajistit vlastníkovi jednotky plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu“. Rozhodnutí SVJ o schválení druhu dodávaných služeb do bytových jednotek se musí týkat všech vlastníků jednotek, tj. všech vlastníků jednotek tvořících shromáždění dle § 1206 o. z. Plnění vlastníka jednotky (povinnost zaplatit náklady za služby, resp. právo na dodávání služeb dle rozhodnutí shromáždění a stanov) a plnění SVJ (právo na placení nákladů za služby, resp. povinnost zajištění dodávání služeb dle rozhodnutí shromáždění a stanov) nejsou dle rozhodnutí o odpojení na sebe vzájemně vázána, nelze tedy proto práva a povinnosti vyplývající ze zajišťování služeb považovat za vzájemné plnění ve smyslu § 1911 o. z., nejde tak o tzv. synallagmatický34 závazek. Z poskytování schválených služeb nelze některé vlastníky (bez důvodu) vyloučit. 35 SVJ však může rozhodnout o tom,

32 Bod 16 odůvodnění rozhodnutí o odpojení.

33 Např. § 23 odst. 1 písm. e), § 24 odst. 3 písm. c) zák. č. 458/2000 Sb., energetický zákon.

34 Dle § 1911 o. z. platí: „Mají-li si strany navzájem plnit zároveň, může splnění požadovat jen ta strana, která sama dluh již splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou.“

35 Srov. § 212 odst. 1 větu druhou o. z., dle kterého korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy.

36 Bod 27 odůvodnění rozhodnutí o odpojení.

37 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 6 Cmo 117/2019-186, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012.

38 § 1200 odst. 2 písm. c) a f) o. z.

39 Když rozhodnutí o odpojení zdůrazňuje, že v dané věci „rozhodnutí (nesprávně) rozhodlo o možnosti odpojení teplé vody a přívodu tepla, jak při neplacení záloh či nedoplatku z vyúčtování služeb, tak při nezaplacení příspěvků na správu domu a pozemku“ – viz bod 29 odůvodnění tohoto rozhodnutí.

40 Viz body 33 až 37 odůvodnění rozhodnutí o odpojení.

41 A to i s přihlédnutím k zásadě stanovené v § 4 odst. 2 o. z., když nabyvatel jednotky si výši dluhů mohl a měl zjistit, viz bod 37 odůvodnění rozhodnutí o odpojení.

42 Soud při rozhodování o nařízení prodeje jednotky dle § 1184 o. z. vychází ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí, a proto zanechá-li vlastník jednotky ještě v průběhu řízení porušování povinnosti a soud dospěje k závěru, že do budoucna nehrozí jeho opakování, k nařízení prodeje jednotky nepřistoupí. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 21 Co 27/2023.

že služby nebude zajišťovat a dodávat těm vlastníkům jednotek, kteří za jejich dodávání a poskytování dluží. Takové rozhodnutí musí stanovit shromáždění společenství vlastníků v souladu s ust. § 1208 písm. d) o. z. a podrobně upravit podmínky, za kterých dojde vůči vlastníkům jednotek neplnícím své povinnosti k přerušení či ukončení dodávek služeb vlastníkovi takové jednotky, 36 pokud je to ovšem také technicky možné (nelze z tohoto důvodu např. omezit dodávky služeb ostatním řádně platícím vlastníkům jednotek).

Z uvedeného plyne, že takové rozhodnutí shromáždění (jako norma účinná pro futuro) musí mít též obecný charakter a z hlediska obsahu doplňuje stanovy SVJ, když jsou to právě stanovy (judikaturou považované za smlouvu sui generis37), které mj. obsahují členská práva a povinnosti vlastníků jednotek a pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí. 38 Takové rozhodnutí o podmínkách odpojení či přerušení dodávek služeb pak není ani nicotné ve smyslu § 245 o. z. (viz naopak výše rozhodnutí o Airbnb). Stanovené podmínky však musí také zřejmě souviset s dodávkami služeb do bytové jednotky. 39

Ve spojení s novelizovaným ust. § 1186 o. z. o přechodu dluhů vlastníka jednotky (viz výše) tak rozhodnutí od odpojení dále posiluje postavení osoby odpovědné za správu domu, tj. prvotně SVJ. V souvislosti s otázkou přechodu dluhů při veřejné dobrovolné dražbě dle zák. č. 26/2000 Sb. také rozhodnutí o odpojení zdůrazňuje,40 že taková dražba se koná na návrh vlastníka s tím, že věřitelé se do dražby nepřihlašují a zákon ohledně přechodu dluhů žádnou výjimku pro daný způsob nestanoví. Tedy, ust. § 1186 o. z. o přechodu dluhů vlastníka jednotky na nového nabyvatele bytové jednotky, tedy konkrétně dluhů vůči osobě odpovědné za správu domu (na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách, vč. záloh), „se uplatní i v případě přechodu vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě podle zák. č. 26/2000 Sb.“ Tedy v případě, kdy potvrzení o výši dluhů na příspěvcích na správu domu a pozemku a službách při veřejné dražbě zcela chybí, protože nabyvatel si od převodce takové potvrzení vůbec nevyžádá, na nabyvatele jednotky dluhy převodce vzniklé do okamžiku vkladu vlastnického práva přecházejí.41 Osoby odpovědné za správu domu mají v zákoně upravena i další specifická oprávnění pro ochranu svých práv, resp. práv vlastníků jednotek, jako např. institut umožňující nařídit prodej jednotky toho vlastníka, který i přes písemnou výstrahu osoby odpovědné za správu domu porušuje své povinnosti. Nařízení prodeje jednotky je však podmíněno zejména tím, že vlastník jednotky podstatně omezuje nebo znemožňuje výkon práv ostatních vlastníků jednotek. Navíc, pokud již dodatečně nehrozí opakování takového závadného jednání, prodej jednotky nemusí být soudem vůbec nařízen.42

Závěr

Možnosti a způsoby právní ochrany SVJ, resp. ostatních vlastníků jednotek, nejsou dle stávající civilní právní úpravy zcela jednoduché a také na straně SVJ budou vyžadovat využití služeb právní pomoci, např. advokátů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022, částečně určité nedostatky právní úpravy pro praxi zmírňuje. V oblasti právní regulace krátkodobých pronájmů však bude patrně nutné do budoucna očekávat změny právní úpravy a návrhy de lege ferenda. Aktuálně Ministerstvo pro místní rozvoj již připravuje určitou právní regulaci krátkodobých pronájmů a nový digitální systém eTurista (pro registraci pronajímatelů bytů a digitálních platforem typu Airbnb či Booking). ✤

Dobrovolné příspěvky dlužníků

do oddlužení

k diskusi

Následující článek se zabývá problematikou dobrovolných příspěvků, které mohou dlužníci poskytovat v rámci procesu oddlužení. Autoři zkoumají praktické aspekty dobrovolných příspěvků do oddlužení, zaobírají se praxí simulovaných darovacích smluv, vlivem dobrovolných příspěvků na plnění povinností dlužníka po schválení oddlužení (ust. § 412 odst. 1 ins. zák.) a analyzují i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu a souvislosti s ust. § 281 o. s. ř.

JUDr. Petr Horák působí jako advokát a insolvenční správce a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.

Mgr. Vojtěch Bill působí jako advokát a na Katedře správního a finančního práva PF UP v Olomouci.

Koncepce oddlužení

Oddlužení představuje klíčový způsob řešení úpadku fyzických osob. Dlouhodobou snahou zákonodárce je, aby se co nejvíce dlužníků, kteří jsou v dluhové pasti či zcela zavaleni bezvýchodnými exekucemi, navrátilo do běžného ekonomického života.

Lze sledovat trend, osvobozovat v co největším počtu od placení pohledávek dlužníky, kteří se nacházejí v šedé ekonomické zóně, není jim prakticky co a jak vzít, mají nepřiznané příjmy a nikterak se svou činností nepodílejí na hospodaření státu, když řádně neodvádějí daně a jiné povinné platby.

Zákonodárce má představu, že lidé, kteří žijí v šedé ekonomické zóně a kterým nelze nic vzít, a zároveň si žijí slušně z nepřiznaných příjmů, využijí možnosti oddlužení a začnou svědomitě přiznávat své příjmy a přispívat do státní kasy. Přestože je tento argument politickým evergreenem, je sporné, nakolik je to pro dlužníky skutečnou motivací vstoupit do oddlužení. S přihlédnutím k širšímu záměru zákonodárce lze říci, že podmínky oddlužení jsou v současné chvíli nastaveny poměrně mírně, ochrana zájmů věřitelů je upozaděna a trendem je to, aby se co nejvíce exekucí překlápělo do oddlužení . Za tím účelem dochází v posledních letech ke změnám v právní úpravě, majícím obecně za důsledek zmírňování podmínek jak pro vstup do oddlužení, tak i pro konečné osvobození dlužníků od placení pohledávek.

Většina oddlužení je v současnosti realizována tzv. kombinovaným způsobem, tedy plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Principem tohoto způsobu řešení oddlužení je, že po dobu plnění splátkového kalendáře je dlužník povinen plnit každý měsíc adekvátní platbu, nejméně však tzv. minimální splátku, a dále, pokud dlužník vlastní majetek, ze kterého by mohly být uspokojeny pohledávky věřitelů (a zároveň se nejedná o nepostižitelný majetek), dojde i k jeho zpeněžení. Zpeněžení (či spíše samotná existence) majetku však není, na rozdíl od hrazení splátek, esenciální podmínkou tohoto způsobu řešení oddlužení.

Dosažení záruky, že alespoň tzv. minimální splátka bude pravidelně plněna, je však klíčové a může řadě dlužníků způsobovat potíže se vstupem do oddlužení. Mezi takové osoby, u kterých je možné, že nepůjde tzv. minimální splátku srazit, patří typicky např. důchodci, číšníci či řidiči kamionů. Stejně tak to mohou být dlužnice na mateřské nebo rodičovské dovolené. Jednoduše řečeno, osoby, u kterých bývá typicky jejich postižitelný příjem nízký. Riziko existuje i u osob s větším počtem vyživovaných osob, které mají vliv na výši srážky (např. s větším počtem dětí).

Přípustnost dobrovolných příspěvků

Zásadní změnu v rámci oddlužení představila tzv. oddlužovací novela z roku 2019.1 Mezi nejvýznamnější změny v oblasti oddlužení, které přinesla, patří bezesporu zrušení hranice 30% uspokojení přihlášených nezajištěných pohledávek jako nutnosti pro osvobození od placení pohledávek.

Změn oproti dřívější praxi bylo však vícero. Jedna z nich se týká příspěvků dlužníků do oddlužení. Jde o možnost, o které zákon sice mlčí, avšak formulář zprávy pro oddlužení s touto variantou počítá a obsahuje kolonku pro uvedení výše dobrovolného příspěvku dlužníka. Samotná kolonka ve formuláři samozřejmě není nikterak závazná, lze však dovozovat, vzhledem k obsahu tohoto formuláře, že dlužníci mohou sami přispívat na plnění oddlužení ze svých nepostižitelných příjmů (nepostižitelných částí příjmů). Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby si dlužník procentní uspokojení svých věřitelů „vylepšil“ dobrovolnými příspěvky z nepostižitelné částky nad rámec zákonných srážek.

1 Zákon č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Tuto možnost a priori nevylučuje ani judikatura a nelze ji dovodit ani ze znění zákona.

K úvaze se však nabízí otázka, zda lze oddlužení dlužníka schválit i přesto, že z jeho příjmů nelze srazit alespoň tzv. minimální splátku, a její výše by tak byla dorovnána dobrovolným příspěvkem dlužníka z nepostižitelné částky. Jinými slovy, může být plnění tzv. minimální splátky zaručeno pouze příslibem dlužníka, že tuto částku bude sám dobrovolně plnit? Připomínáme, že tento problém je velmi praktický a významný např. u již výše zmíněných důchodců či osob s větším počtem potomků, z jejichž příjmů často nelze ani minimální splátku srazit. Dovozujeme, že postup, kdy plnění alespoň minimální splátky bude zaručeno pouze příslibem dlužníka, že tuto částku bude ze svých nepostižitelných (částí) příjmů sám zasílat, je možný a lze na tomto podkladě oddlužení povolit a schválit. Sankcí za to, že příslib nebude dodržen, by mělo být zrušení schváleného oddlužení. 2

Ostatně, jak jinak by měl např. starobní důchodce s nízkým důchodem postupovat? Jistě, lze jej přimět k tomu, aby si např. od kamaráda zajistil podpis na fiktivní darovací smlouvě, kdy zdánlivě mu bude kamarád minimální splátku do oddlužení zasílat, reálně však bude tato splátka plněna samotným dlužníkem z jeho nepostižitelného důchodu. Má však takový postup smysl? Není snazší rovnou akceptovat příslib dobrovolného příspěvku ze strany samotného dlužníka a nenutit dlužníky a sepisovatele insolvenčních návrhů k tvorbě simulovaných darovacích smluv?

Dobrovolné

příspěvky

a další povinnosti dlužníků

Máme za to, že maskovat dobrovolné příspěvky dlužníků fiktivními darovacími smlouvami (smlouvami o důchodu) je zcela neúčelné. Naopak, plnění dobrovolného příspěvku samotným dlužníkem je indicií podporující závěr, že dlužník vyvíjí snahu pro maximální uspokojení věřitelů dle ust. § 412 odst. 1 písm. h) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „ins. zák.“).

Čerpání daru či důchodu naopak žádnou snahou není. Dlužník, který si sám dobrovolně přispívá do oddlužení a tento fakt nemaskuje darovací smlouvou, by tak měl být v lepší argumentační pozici než dlužník, který formálně pobírá fiktivní důchod či dar od jiné osoby, neboť ve druhém případě dlužník svou snahu do oddlužení přispívat sám neúčelně maskuje. Snaha dlužníka učinit vše potřebné pro maximální uspokojení věřitelů je pro úspěšné splnění oddlužení klíčová. Tato snaha musí být zjevná. K tomu je možné odkázat např. na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3 VSOL 11/2011-A-9, který dovodil, že oddlužení nemůže být splněno bez přispění dlužníka, resp. že není smyslem oddlužení, aby celé břemeno splátek nesly třetí osoby, když povolení od-

2 Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2023, č. j. 4 VSOL 397/2023-B-32.

3 Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3 VSOL 11/2011-A-9.

4 Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 2 VSOL 400/2013.

5 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. 29 NSČR 185/2022-A-29.

6 „Provádět srážky ze mzdy ve větším rozsahu, než dovolují ustanovení tohoto zákona, je nepřípustné, a to i když s tím povinný souhlasí.“

dlužení by pak bylo v rozporu se zásadami, na kterých je tento institut postaven. 3 Příspěvky třetích osob mohou dlužníku s plněním oddlužení pouze dopomoci, aby byly podmínky povolení, schválení, nezrušení či splnění oddlužení naplněny. Je však třeba vždy zkoumat snahu samotného dlužníka.4

Musíme upozornit na to, že jakkoliv vysoký dobrovolný příspěvek dlužníka jej nezbavuje povinnosti vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat [§ 412 odst. 1 písm. a) ins. zák.] a vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. h) ins. zák.]. Tedy ani dlužník, který si přispívá zdánlivě vysokou částku, nemůže úspěšně argumentovat tím, že proto nemusí změnit zaměstnání na lépe placené nebo že proto nemusí zaměstnání vyhledat, pokud je schopen práce a je bez ní.

Zároveň je třeba zdůraznit, že příspěvek dlužníka musí skutečně pocházet z jeho doložených, avšak nepostižitelných příjmů, a nesmí existovat pochybnost o tom, zda dlužník příspěvkem nemaskuje např. nepřiznaný příjem. Toto posouzení bude vyžadovat pečlivou pozornost insolvenčního správce a insolvenčního soudu k otázce výše příspěvku, poměrům dlužníka a věrohodnosti jím uváděných údajů. Nelze se domnívat, že dlužník může mít nepřiznané příjmy a z nich odvádět dobrovolný příspěvek bez toho, aby tyto příjmy přiznával a dokládal. Takovýto postup by měl vést k nepovolení, neschválení či zrušení oddlužení nebo k nepřiznání osvobození a příp. ke shledání nepoctivého záměru dlužníka.

Je významné zdůraznit, že nepoctivý záměr nemusí být dlužníku zcela nepochybně prokázán, jak dokládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. 29 NSČR 185/2022-A-29, podle kterého postačuje „důvodný předpoklad“ nepoctivého záměru. „,Důvodným předpokladem‘ není ‚jistota‘ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý ‚záměr‘ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují ‚předpoklad‘, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl).“5

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 NS 9/2023

Pomyslné vidle do daných úvah vhodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 NS 9/2023, ve kterém dospěl k závěrům opačným, kuriózním a dle autorů tohoto příspěvku i odporujícím základním ústavním předpokladům ochrany vlastnického práva. Nejvyšší soud svým právním názorem drasticky zasahuje do práv dlužníků v oddlužení.

V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil to, že dlužník není oprávněn přislíbit, že si do vlastního oddlužení bude sám zasílat plnění z nepostižitelné částky. Na podkladě tohoto příslibu nelze oddlužení povolit. Povolení oddlužení lze učinit pouze na základě toho, kolik se dle předpokladu podaří z příjmů dlužníka srazit. Jednoduše řečeno – pokud se z příjmů dlužníka nepodaří srazit alespoň tzv. minimální splátku, není oprávněn ji sám „doplatit“ z nepostižitelné částky. S odkazem na ust. § 281 o. s. ř.6 Nejvyšší soud dokonce uvádí zcela nepochopitelné tvrzení: „I kdyby tedy dlužník chtěl poskytovat vyšší měsíční splátky nad rozsah dovolených srážek zákonem, není to s ohledem na tento zákonný zákaz možné.“

K tomuto názoru je třeba uvést, že smysl ust. § 281 o. s. ř. tkví v tom, že nedovoluje vyjádřit souhlas s tím, aby „nucené“ srážky z příjmu probíhaly ve vyšším než v zákonném rozsahu. Je zde jasný záměr ochránit povinného tak, aby mu zůstala alespoň minimální částka na úhradu nezbytných potřeb.7

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí opomíjí fakt, že dlužník je oprávněn se svou nepostižitelnou částkou naložit zcela svobodně. 8 Je jen na jeho vlastní vůli, zda částku projí, utratí na bydlení, uspoří, či investuje. Je ústavně chráněným základním právem dlužníka svobodně rozhodovat o svém nepostižitelném majetku, ke kterému má navíc i v rámci oddlužení dispoziční oprávnění. S nepostižitelnou částkou může naložit i tím způsobem, že si z ní přispěje dobrovolně do oddlužení. Nejedná se o provádění srážek, tedy ust. § 281 o. s. ř. se na takový případ vůbec nepo užije, jak se mylně domnívá Nejvyšší soud. Žádný právní předpis a ani tvrzené ustanovení občanského soudního řádu dlužníkovi nakládat s nepostižitelným příjmem tímto způsobem nezakazuje a bylo by i absurdní, pokud by tomu tak bylo, když jediným poškozeným by v takovém případě byli věřitelé. Těm se má naopak dostat co nejvyššího plnění. Závěr soudu, že „I kdyby tedy dlužník chtěl poskytovat vyšší měsíční splátky nad rozsah dovolených srážek zákonem, není to s ohledem na tento zákonný zákaz možné“, by zcela absurdně šel proti smyslu a účelu právní úpravy a odporoval by zájmům dlužníka i společnému zájmu věřitelů. Výklad Nejvyššího soudu v podstatě znamená, že příjmy, které dlužníkovi zůstávají, nemohou být použity na hrazení dluhů. V této souvislosti je třeba rovněž poukázat na případ, kdy dlužníku nebude možné srazit ani minimální splátku pro změny vzniklé až v průběhu již schváleného oddlužení. Např. nastane situace, kdy dlužnice v průběhu plnění splátkového kalendáře porodí dítě, přijde o příjem ze mzdy a začne pobírat rodičovský příspěvek, ze kterého nebude možné srážet. Zároveň je dlužnice ochotna posílat minimální splátku z rodičovského příspěvku. Bylo by jistě absurdní v takovém případě její příslib odmítnout a schválené oddlužení zrušit. Stejný závěr lze uplatnit, pokud je dlužníkovi v průběhu již schváleného oddlužení přiznán starobní důchod v nepostižitelné výši a zároveň již dlužník nemůže žádnou práci vykonávat.

Uvedené příklady podle názoru autorů trefně ilustrují absurditu myšlenky, že dobrovolný příspěvek dlužníka by měl být dáván do souvislosti s ust. § 281 o. s. ř. Výklad Nejvyššího soudu znamená, že dlužník nemůže v průběhu oddlužení na jeho splnění přispívat ze svých nepostižitelných příjmů. Znamená to zároveň, že dlužník (který není v oddlužení či na něj není vedena exekuce či výkon rozhodnutí) taktéž nemůže hradit své dluhy v rozsahu vyšším, než by připadalo na postižitelnou část z příjmu při provádění exekuce? Zcela určitě ne. Pokud může být dluh běžně dobrovolně hrazen z veškerých příjmů dlužníka (což je jen na jeho vůli), není zde žádný relevantní důvod, aby v oddlužení bylo toto právo dlužníkovi upíráno. Proč by měl být dlužník v oddlužení chráněn (či omezen) zněním § 281 o. s. ř., zatímco mimo toto řízení nikoliv?

Je však třeba přiznat, že je s odkazem na ust. § 281 o. s. ř. problematické uložit dlužníku v usnesení o schválení oddlužení výrokem, aby si z nepostižitelné částky přispíval. Takový výrok by nepochybně byl v rozporu s ust. § 281 o. s. ř. Situaci však lze řešit tak, že příslušné usnesení o příslibu dlužníka pomlčí a soud bude pouze očekávat, zda dlužník svůj dobrovolný příslib splní a sám si bude do oddlužení přispívat. Pokud by dlužník slí-

bené příspěvky nečinil, lze schválené oddlužení následně zrušit. Jinými slovy, je třeba respektovat dobrovolný charakter příspěvků, nelze jejich plnění z nepostižitelné částky ukládat výrokem soudního rozhodnutí, ale na druhou stranu lze neplnění příslibu považovat za důvod pro zrušení schváleného oddlužení .

Dále je nutné se zabývat výkladem ust. § 395 odst. 1 písm. b) ins. zák., které upravuje otázku důvodu pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, potažmo jeho neschválení. O předmětné ustanovení Nejvyšší soud rovněž opřel svůj závěr. Nejvyšší soud správně vychází z toho, že pokud dlužník nebude schopen hradit ani tzv. minimální splátku, není možné oddlužení povolit, příp. schválit. Nejvyšší soud však zcela nesprávně vykládá, resp. vůbec nevykládá, pojem ,,schopnost“. Dle autorů je třeba jednoznačně odlišovat schopnost od právní možnosti/dovolenosti. Schopnost je kategorie subjektivní, zatímco možnost je kategorií objektivní. Schopnost znamená, že dlužník jednak může něco činit (není mu to zakázáno právním řádem či smlouvou) a zároveň je k tomu vybaven, ať už materiálně, fyzicky atd., a nic mu v tom nebrání. V daném případě jde o schopnost dlužníka nést materiální důsledky spojené s dobrovolným plněním příspěvků na oddlužení. Jinými slovy, jde o posouzení toho, zda má dlužník k dispozici fi -

7 Srov. J. Levý: § 281 [Zákaz provádění srážek ve větším než zákonem stanoveném rozsahu], in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád [online databáze], C. H. Beck, Praha 2023 [cit. 3. 7. 2024], dostupné z: databáze beck-online.cz.

8 Podle ust. § 409 odst. 1 ins. zák. platí, že „Od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.“ Insolvenční soudy poté obvykle ukládají v usneseních o schválení oddlužení výrok, aby dlužník postižitelnou část svých příjmů použil pro plnění oddlužení. Výrok zní např. takto: „Soud ukládá dlužníku, aby do podání zprávy o splnění oddlužení platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím ustanoveného insolvenčního správce vždy k 20. dni měsíce z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v návrhu distribučního schématu splátkového kalendáře pro nezajištěné věřitele ve zprávě pro oddlužení zveřejněné dne XY, s výhradou budoucích změn tohoto poměru uvedených v budoucích zprávách insolvenčního správce, přičemž termín úhrady první splátky je určen na den XY a příjmem, ze kterého musí dlužník uhradit první splátku, je mzda vyplácená od zaměstnavatele XY.“

ZÁKONÍK PRÁCE K 1. 8. 2024

novela ZP k 1. 8. 2024 aktualizovaný rejstřík

více na www.zp.sagit.cz

nanční zdroje pro hrazení alespoň tzv. minimální splátky. Nejvyšší soud však směšuje schopnost dlužníka do oddlužení přispívat (zajistit prostředky pro plnění oddlužení) s otázkou výše částky, kterou mu lze z příjmu srazit. Dle Nejvyššího soudu (ač to výslovně neuvádí, avšak z kontextu odůvodnění to lze dovodit) se rovná v tomto případě pojem schopnost postižitelné výši příjmů. Již z podstaty věci je tento výklad absurdní. Dle autorů z jazykového i teleologického výkladu vychází závěr jiný, a sice že pojem schopnost, tak jak je s ním pracováno v předmětném ustanovení, je třeba vykládat jako subjektivní (ničím reprobovanou) možnost a schopnost dlužníka na oddlužení plnit (ať už srážkou, nebo dobrovolným příspěvkem).

Z kritizovaného rozhodnutí by se neměla stát ustálená rozhodovací praxe. Pokud by se krajské a vrchní soudy závěrem Nejvyššího soudu řídily, zasahovaly by do základních práv dlužníků a znemožňovaly by jim vstup do oddlužení, pokud např. přechodná překážka znemožňuje postihovat jejich příjmy k okamžiku rozhodování o schválení oddlužení. Příp. by znemožnily v oddlužení pokračovat, pokud se tato překážka objeví v době trvání splátkového kalendáře. Soudy by šly proti společnému zájmu věřitelů a v podstatě i krátily možnost jejich uspokojení vůči dlužníku.

Závěr

Závěrem tedy: Je jen na dlužníku, jak naloží se svou nepostižitelnou částkou (nepostižitelným příjmem). Smysl a účel ust. § 281 o. s. ř. dlužníka neomezuje v tom, aby si z této částky i třeba sám přispěl do oddlužení. Jiný závěr by odporoval ústavní ochraně vlastnictví. Ochranný účel normy dle ust. § 281 o. s. ř. zcela určitě neznamená, že dlužník není oprávněn z nepostižitelné částky dobrovolně hradit své dluhy, a to sám aktivně tím, že tuto částku na dluhy použije. Žádné ustanovení právního řádu dlužníku ne ukládá, že nepostižitelnou částku musí použít pouze na úhradu základních životních potřeb. Srážky z příjmů, povinnost mít dostatečný příjem v rámci oddlužení a dobrovolný

příspěvek nad rámec zákonných srážek jsou zcela odlišné věci. Dobrovolný příspěvek dlužníka v jakékoliv výši jej nezbavuje povinnosti mít dostatečný příjem vlastní činností a slouží pouze jako „přilepšení“ do majetkové podstaty, a to zcela nad rámec zákonných srážek. Není tedy důvod dlužníku právo do oddlužení přispívat upírat. Případnou nedostatečnost příjmů pro účely srážek anebo nevhodné zaměstnání dlužníka je třeba naopak řešit v rámci dozorové činnosti insolvenčního správce či insolvenčního soudu.

A pokud by se soudy v další rozhodovací činnosti s kritizovaným usnesením Nejvyššího soudu ztotožnily? Příspěvky samotných dlužníků v takovém případě nahradí simulované darovací smlouvy/smlouvy o důchodu, kde „formálně“ nebude do oddlužení příspěvek z nepostižitelné částky zasílán přímo dlužníkem, ale jako fiktivní dar/důchod třetí osobou. Proč by však mělo být nutné uplatňovat tuto praxi a nepřipustit, aby si dlužník příspěvek rovnou zaslal sám?

Zcela pro úplnost lze jen dodat, že otázku, kterou se zabývá tento příspěvek, by měla částečně vyřešit aktuální novela oddlužení (byla publikována ve Sbírce zákonů dne 3. 9. 2024 pod č. 252/2024 a bude ve většině účinná od 1. 10. 2024 – pozn. red.), která změní zákon mj. tím způsobem, že „v § 409 se na konci odstavce 1 doplňuje věta ,Základní částku, která nesmí být sražena z měsíční mzdy, a jiné příjmy, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, je dlužník oprávněn použít i k plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, neohrozí-li tím uspokojování jeho základních hmotných potřeb nebo potřeb osob na něj odkázaných výživou.‘“9 Je třeba upozornit, že novela výslovně umožní dlužníkovi na oddlužení přispívat jen do výše rozdílu mezi minimální splátkou a postižitelnou částkou z příjmu , jak vyplývá z nového znění ust. § 391 ins. zák., kdy se za odst. 2 vkládá nový odst. 3, který zní: „(3) Dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může k návrhu na povolení oddlužení připojit závazný příslib, že neumožní-li stav majetkové podstaty nebo zákonem určená měsíční splátka uspokojit v plné výši pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b), bude za předpokladu, že tím neohrozí uspokojování jeho základních hmotných potřeb nebo potřeb osob na něj odkázaných výživou, zcela nebo zčásti hradit tyto pohledávky ze základní částky, která mu nesmí být sražena z měsíční mzdy, nebo z jiných příjmů, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí.“10 Nikoliv tedy nad rámec minimální splátky, což je opět v rozporu se smyslem oddlužení a svobodou nakládání dlužníka s nepostižitelným příjmem. Praxe dobrovolných příspěvků nicméně bude aprobována přímo textací insolvenčního zákona, avšak doplněna o podmínku, že příslib dlužníka nesmí ohrozit uspokojování jeho základních životních potřeb nebo výživu osob na dlužníka odkázaných. Jakým způsobem a s jakou přísností bude tato podmínka posuzována, je otázkou budoucí praxe a lze očekávat, že dlužník bude muset k této otázce podávat své stanovisko, či třeba i před schválením oddlužení podstoupit výslech insolvenčním soudem k těmto skutečnostem.11 ✤

9 Novela zákona – insolvenční zákon – EU, sněmovní tisk č. 491/0, Poslanecká sněmovna, 9. volební období, 30. 6. 2023, str. 4-5.

10 Tamtéž, str. 3.

11 Článek vyjadřuje osobní názory autorů, a nikoliv právní názory instituce, na které autoři působí.

Nejvyšší soud:

K aktivní legitimaci vlastníka bytové či

nebytové jednotky k žalobě

o povolení nezbytné cesty

Vlastník bytové či nebytové jednotky je aktivně legitimován k podání žaloby o povolení nezbytné cesty.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1373/2024

K věci:

Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty jako služebnosti cesty pro chůzi a jízdu osobními automobily a nákladními automobily o hmotnosti do 3,5 t ve prospěch bytových jednotek č. XY a č. XY a nebytové jednotky – garáže č. XY umístěných v budově č. p. XY, postavené na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné jednotky“) a k tíži pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „služebné pozemky“).

Dále zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty jako služebnosti stezky pro chůzi a dopravování lidskou silou ve prospěch bytové jednotky č. XY umístěné v budově č. p. XY, postavené na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY a k tíži služebným pozemkům.

Po právní stránce pak soud prvního stupně shledal, že za situace, kdy žalobkyni není v přístupu k jejím nemovitostem fakticky nijak bráněno, je aktuální spojení s veřejnou cestou postačující k objektivní potřebě nemovitosti.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se žalobkyní v tom ohledu, že přístup ke svým nemovitostem zajištěn nemá, nicméně za klíčové považoval, že jednotka je samostatnou nemovitou věcí, což je prvotní předpoklad pro zřízení nezbytné cesty, avšak svou povahou jde pouze o umělý konstrukt právních vztahů, který zahrnuje nejen prostorově oddělenou část domu, ale i podíl na jeho společných částech. Stále jde proto primárně o spoluvlastnictví, které zákon označuje za bytové spoluvlastnictví. Uvedl, že právo nezbytné cesty podle § 1029 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), „je přitom právním institutem reálného světa fyzicky existujících nemovitých věcí, jehož účelem je zajistit mezi nimi spojení (přístup). Reálnou nemovitou věcí je v dané věci budova č. p. XY stojící na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, nacházející se v rámci bytového spoluvlastnictví nejen ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalované, ale i dalších osob. Odvolací soud má jinými slovy za to, že nezbytnou cestu jako služebnost cesty nebo stezky přes sousední pozemek vůbec nelze zřídit jen ve prospěch vlastníka bytové či nebytové jednotky či více jednotek v domě.“ Svůj závěr zdůvodnil i tím, že „tím jsou

nepochybně dotčeni i další vlastníci jednotek v domě, pokud by jim měla být zřízena další (zcela stejná či částečně jiná) přístupová cesta“ Žalobkyně v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda je možné zříditnezbytnou cestu ve smyslu § 1029 a násl. o. z. ve formě služebnosti ve prospěch bytové či nebytové jednotky. Uvedla, že bytová či nebytová jednotka je samostatnou nemovitou věcí, a neshledala žádný legitimní důvod, proč by nebylo možné pouze k jednotce zřídit právo nezbytné cesty ve formě služebnosti. Na tom podle dovolatelky nemůže nic změnit ani skutečnost, že k jednotce náleží spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a příp. pozemku, neboť ostatní vlastníci jednotek nebudou v případě zřízení služebnosti cesty dotčeni co do svých práv a povinností.

Z odůvodnění:

Dovolatelka předložila otázku, zda je možné zřídit nezbytnou cestu ve smyslu § 1029 a násl. o. z. ve formě služebnosti ve prospěch bytové či nebytové jednotky. Dovolací soud se sice doposud nezabýval touto speciální, dílčí otázkou, nicméně ve své ustálené rozhodovací praxi se opakovaně zabýval otázkou obecnějšího charakteru, a to, jaké jsou předpoklady povolení nezbytné cesty podle § 1029 o. z. z pohledu aktivní věcné legitimace k podání žaloby na povolení nezbytné cesty. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dovolatelkou formulované otázky odchýlil, pročež je její dovolání přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Podle § 498 odst. l věty první o. z. jsou nemovitými věcmi pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon.

Podle § 1159 o. z. jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné. Jednotka je věc nemovitá.

Z judikatury Nejvyššího soudu bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, a s tím koresponduje i jednoznačný text zákona, že aktivně

z judikatury

legitimován k podání žaloby na povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z. je vlastník nemovité věci [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 879/2018, nebo ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].

V nyní souzené věci odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že předmětné jednotky, které jsou nemovitými věcmi, nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou, žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl s odůvodněním, že k bytové jednotce nezbytnou cestu nelze zřídit.

S tímto právním posouzením věci se dovolací soud neztotožnil. Bytová či nebytová jednotka je v souladu s § 1159 o. z. nemovitou věcí, neboť ji zákon za nemovitou věc prohlašuje (§ 498 odst. 1 věta první o. z.), a už jen z tohoto důvodu je dána aktivní legitimace vlastníka bytové jednotky k podání žaloby na povolení nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 o. z. Nemá-li tato nemovitá věc zajištěno dostatečné spojení s veřejnou cestou, aby na ní bylo možné řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat, aniž by byla dána některá z překážek povolení nezbytné cesty zakotvených v § 1032 o. z., jako je tomu v projednávané věci, soud má nezbytnou cestu povolit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se právních vztahů vážících se ke služebnostem k nemovité věci, která je předmětem podílového spoluvlastnictví. V takové situaci platí, že řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci. Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musí být označeni jako žalovaní [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 (uveřejněný pod č. 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

O takový případ však v dané věci nejde již proto, že žaloba na určení existence věcného břemene má charakter deklaratorní, zatímco rozhodnutí o povolení nezbytné cesty má povahu konstitutivní. Nadto se rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 vyjadřovalo k existenci věcného břemene k nemovitosti, která byla v podílovém spoluvlastnictví, z pohledu deklarace, že věcné břemeno zatěžuje tuto nemovitost jako celek, zatímco v souzené věci se žalobkyně domáhá povolení nezbytné cesty k nemovité věci (bytové jednotce) v jejím výlučném vlastnictví. Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); z povahy věci se podává, že v rozsudku nelze rozhodovat o právech a povinnostech někoho, kdo není účastníkem řízení. Pokud však podílový spoluvlastník žádá povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (ev. spoluvlastníka, je-li povolena nezbytná cesta ve prospěch každého vlastníka, rozumí se tím i spoluvlastníci) s tím, že panující nemovitostí má být pozemek ve spoluvlastnictví, pak uplatňuje procesní nárok na zřízení nejen jeho práva (a jemu odpovídající povinnosti, plynoucí z povolení nezbytné cesty), ale i práv a povinností ostatních spoluvlastníků. V souladu se základním právem na soudní ochranu tak musejí být i tito spoluvlastníci účastníky soudního řízení, ve kterém se rozhoduje o jejich právech a povinnostech, ať již na straně žalobce, nebo na straně žalované. V řízení pak budou moci uplatnit tvrzení a námitky jak vzhledem k podmínkám pro povolení nezbytné cesty, tak i ty,

které vyplývají ze spoluvlastnických vztahů (zejména § 1129 o. z.). Žádá-li tedy spoluvlastník soud o povolení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku v řízení, jehož účastníky nejsou ostatní spoluvlastníci tohoto pozemku, nelze nezbytnou cestu pro každého vlastníka (spoluvlastníka) pozemku povolit [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022 (uveřejněný pod č. 7/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

V projednávané věci se však jedná o pojmově odlišnou situaci, neboť žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovité věci, k níž žádá přístup. Povolením nezbytné cesty pak vzniknou práva a povinnosti pouze jí a žalované jakožto vlastnici služebných pozemků. Rozhodnutí se naopak nikterak nedotkne práv a povinností vlastníků ostatních bytových či nebytových jednotek. Dovolací soud tedy nesdílí závěr odvolacího soudu, že by případným povolením nezbytné cesty byli „nepochybně dotčeni i další vlastníci jednotek v domě, pokud by jim měla být zřízena další (zcela stejná či částečně jiná) přístupová cesta“. Ostatně ani odvolací soud nevysvětlil, jakých konkrétních práv či povinností by se rozhodnutí o povolení nezbytné cesty ve prospěch žalobkyně jako vlastnice předmětných jednotek dotýkalo.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že i vlastník bytové či nebytové jednotky může za podmínek stanovených v § 1029 a násl. žádat o povolení nezbytné cesty.

Komentář:

Spory o povolení nezbytné cesty se v rozhodovací praxi dovolacího soudu objevují poměrně často; v poměrech o. z. jde o jedny z nejčastějších sporů, které se začaly vynořovat krátce po nabytí jeho účinnosti. Proto také judikatura Nejvyššího soudu již na řadu otázek odpověděla; publikované rozhodnutí však ukazuje, že se v praxi budou vyskytovat otázky další, jejichž existenci lze dopředu jen obtížně předvídat.

V dané věci Nejvyšší soud řešil jako otázku dosud výslovně neřešenou, zda se může povolení nezbytné cesty domáhat vlastník bytové nebo nebytové jednotky, a oproti názoru odvolacího soudu dospěl k závěru, že vlastník jednotky věcnou legitimací k podání žaloby na povolení nezbytné cesty disponuje. Šlo o otázku do jisté míry specifickou, kde Nejvyšší soud vyšel z obecné úpravy povolení nezbytné cesty, která svěřuje legitimaci vlastníkovi nemovité věci, jímž vlastník bytové či nebytové jednotky je. Ani tímto rozhodnutím však nelze mít všechny otázky spojené s povolením nezbytné cesty za vyřešené, a i s dalšími se bude soudní praxi v budoucnu nepochybně setkávat, a to i na úrovni rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

✤ Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura. Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz:

Ústavní soud:

K zásadě zákazu reformationis in peius

jako projevu dispoziční zásady v občanském soudním řízení

Změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech prvostupňového řízení v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius , která, byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční, platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace. Nerespektování této zásady bez náležitého důvodu představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1145/24

V předmětné věci bylo rozsudkem městského soudu k návrhu vedlejšího účastníka rozvedeno manželství vedlejšího účastníka a stěžovatelky (výrok I.). Městský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Doplňujícím usnesením městský soud rozhodl, že stát nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu ustanovené zástupkyně stěžovatelky.

Proti rozsudku městského soudu ve znění doplňujícího usnesení (dále jen „rozsudek městského soudu“) podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek městského soudu a) ve výrocích I. a II. potvrzen, b) ve výroku II. v části, ve které bylo rozhodnuto doplňujícím usnesením, byl změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 8 100 Kč (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku určenou v samostatném usnesení odvolacího soudu (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o splnění zákonných podmínek pro rozvod manželství a rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil, a to vč. výroku o náhradě nákladů řízení účastníků , kterou městský soud podle § 23 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), žádnému z účastníků nepřiznal, neboť okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení některému z jeho účastníků neodůvodňovaly. Ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů řízení státu byl rozsudek městského soudu podle § 220 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), změněn, neboť městský soud podle krajského soudu státu nesprávně nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s poukazem na § 23 z. ř. s. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že stěžovatelce byla ustanovena k ochraně jejích zájmů v řízení advokátka s odůvodněním, že stěžovatelka splňuje předpokla-

dy pro částečné osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka byla osvobozena v rozsahu 25 % od placení soudních poplatků, avšak ve zbývajícím rozsahu 75 %, v němž od placení soudních poplatků osvobozena nebyla, je povinna hradit státu náklady spojené se svým zastoupením, které podle § 140 odst. 2 o. s. ř. platí stát. Stát má přitom podle § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení proti účastníkům, které platí, nejsou-li u nich předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V rozsahu 75 %, v němž stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků s ohledem na skutečnost, že v řízení nebyla úspěšná a proti jejímu návrhu bylo manželství účastníků rozvedeno, je tak povinna uhradit náklady řízení státu, vzniklé vyplacením znalečného ve výši 10 800 Kč. Proto krajský soud změnil rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení státu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení před městským soudem ve výši 8 100 Kč (75 % z 10 800 Kč), vedlejšímu účastníkovi pak povinnost zaplatit zbývající částku podle § 149 odst. 2 o. s. ř. uložena nebyla, neboť mu nebyla uložena povinnost platit stěžovatelce náhradu jejích nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil krajský soud odkazem na § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 23 z. ř. s., když v řízení o rozvod manželství se účastníkům zásadně nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, přičemž okolnosti případu přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení neodůvodňují.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že výroky I. b) a III. rozsudku krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na přístup k soudu a právo na právní pomoc v řízení před soudy a také její vlastnické právo, resp. její legitimní očekávání vztahující se k jejímu majetku a nutnosti jeho vynaložení na právní pomoc před soudy. Stěžovatelka měla za to, že rozhodnutí krajského soudu, podle kterého má hradit část nákladů vynaložených státem na odměnu své zástupkyně ustanovené soudem, nemá oporu v příslušných právních předpisech a bylo pro ni překvapivé. Proti usnesení o přiznání odměny se neodvolávala, a „to tak muselo nabýt právní moci nezávisle na probíhajícím odvolacím řízení“. Z platné právní úpravy,

z judikatury

jakož i z odůvodnění usnesení o ustanovení zástupkyně a usnesení o přiznání osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka nabyla legitimní očekávání, že jí byla soudem ustanovena právní zástupkyně, přičemž náklady na odměnu této zástupkyně bude hradit stát, neboť je osobou, jejíž majetkové poměry takový postup odůvodňují, aby měla možnost efektivní soudní ochrany v probíhajícím řízení. Ústavní soud předně poukázal na to, že v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), konstatoval, že jednou ze základních zásad, která charakterizuje civilní sporné řízení, je zásada dispoziční, jež spočívá v možnosti procesních stran disponovat řízením a jeho předmětem. Projevem dispoziční zásady v opravných řízeních je mj. tzv. zákaz reformationis in peius, který zajišťuje svobodu práva podat opravný prostředek, neboť jen při jeho uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch dojde ke zhoršení jejího postavení. Zákaz změny k horšímu (reformatio in peius) tedy znamená, že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. odvolací soud nesmí napadené rozhodnutí změnit k tíži (v neprospěch) odvolatele, odvolal-li se jen on sám. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jen v rámci vymezeném odvoláními obou stran. Smyslem zásady zákazu reformationis in peius je v co nejširší míře garantovat účastníkům řízení svobodné rozhodnutí napadnout odvoláním „vadný“ rozsudek soudu prvního stupně (svobodu práva podat opravný prostředek) a přezkoumat ho odvolacím soudem, aniž by se obával rizika zhoršení své situace. Zákaz reformace in peius je tedy třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva. Napadne-li účastník řízení odvoláním pouze výrok ve věci samé, je odvolací soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat i nákladový výrok (§ 212 o. s. ř.). Odvolací soud může za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnit, přičemž změna se promítne i do závislého výroku o nákladech prvostupňového řízení, neboť podle § 224 odst. 2 o. s. ř., změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. O obou výrocích (výroku ve věci samé i o nákladech) by však měl odvolací soud v duchu zásady zákazu reformace in peius rozhodnout pouze ve prospěch odvolatele.

Odvolací řízení se zahajuje jen na návrh, ovládá ho zásada dispoziční. Nákladový výrok jako závislý výrok sdílí (by měl sdílet) osud výroku hlavního. Platí-li zákaz reformace in peius ve vztahu k rozhodování o odvolání proti výrokům rozhodnutí ve věci samé, musí se toto pravidlo projevit i při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení, protože jde o výrok závislý. Z charakteru opravných prostředků, které jsou výlučně v dispozici účastníků řízení, totiž vyplývá, že soud může rozhodnout jen ve prospěch odvolatele (neodvolala-li se současně protistrana), a to i jde-li o rozhodování o nákladech prvostupňového řízení. Odvolací soud tedy v duchu zásady zákazu reformace in peius přezkoumá nákladový výrok jako závislý výrok, ačkoli nebyl odvoláním napaden, avšak může jej změnit pouze ve prospěch odvolatele společně s výrokem ve věci samé. Potvrdí-li však odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není již důvod přezkoumávat nákladový výrok jako závislý výrok. Z povahy věci totiž plyne, že by se odvolací soud již neměl správností nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí zabývat (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř.), neprojevila-li k tomu svou vůli protistrana svým dispozičním úkonem.

Ústavní soud dovodil, že zásadu zákazu reformationis in peius by odvolací soud měl při svém rozhodování i o nákladech řízení respektovat, neboť opačný závěr by odporoval dispozičnímu charakteru odvolání jako opravného prostředku, který je ve výlučné dispozici účastníka řízení, a taktéž smyslu a účelu opravných prostředků. Ochranu odvolací soudy poskytují tomu, kdo o to požádá; právě to je projev dispoziční zásady, která odvolací soud opravňuje k zásahu do rozhodnutí soudu prvního stupně jen ve prospěch procesně aktivního účastníka řízení či příp. ve veřejném zájmu. Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), vyslovil, že pokud odvolací soud bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž změnil odvoláním napadené rozhodnutí, učinil tak v rozporu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a na úkor zásady dispoziční, čímž porušil právo tehdejšího stěžovatele na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V bodu 35 nálezu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1642/21, Ústavní soud dovodil, že nerespektování zákazu reformationis in peius ve správním soudnictví může věc posunout do ústavněprávní roviny, také protože se může (bez náležitého důvodu) zhoršit procesní postavení účastníka, a to jen v důsledku využití práva na opravný prostředek, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, protože opravný prostředek nelze považovat za účinný.

Ústavní soud shrnul, že přezkoumá-li tedy odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v rozporu s procesními předpisy v širším rozsahu, než odvolatel navrhoval, a v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius pouze na podkladě účastníkem řízení podaného odvolání jeho procesní postavení zhorší, překročí svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Nedostojí tak své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, přičemž odvolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a odvolací soud je tedy povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce. Tím soud poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na řádně vedené (zákonem upravené) soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že podstatou podané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu, který pouze na základě jí samotnou podaného odvolání proti výroku rozsudku městského soudu ve věci samé změnil (pouze) nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí, a to v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka namítá procesní pochybení krajského soudu, který překročil své oprávnění v civilním sporném řízení, neboť měl přezkoumat odvoláním napadený rozsudek městského soudu toliko v rozsahu jí podaného odvolání. Ústavní soud proto musel v duchu své ustálené rozhodovací praxe vztahující se k vadám procesního charakteru posoudit, zda takový postup odporuje zásadám řádně vedeného soudního řízení a zda má tato případná vada negativní důsledky ve sféře ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

V předmětné věci krajský soud výrok o nákladech prvostupňového rozhodnutí změnil z důvodu nesprávného určení povinnosti k náhradě nákladů řízení státu (nákladů právního zastoupení stěžovatelky) městským soudem. Krajský soud v odvolacím řízení rozhodoval výhradně o odvolání stěžovatelky proti výroku ve věci samé, na jehož základě rozsudek městského soudu ve věci

samé potvrdil, avšak změnil jej pouze ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a to v neprospěch stěžovatelky, a naopak ve prospěch státu. Krajský soud tak napadeným rozhodnutím v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius na podkladě odvolání podaného pouze samotnou stěžovatelkou její procesní postavení zhoršil. Krajský soud přitom v dané procesní situaci byl oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatelky. Popsaným postupem krajský soud překročil svoji pravomoc vykonávat soudní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy), a nedostál tak své povinnosti plynoucí pro něj z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud v posuzované věci překročil své oprávnění posuzovat odvoláním napadený rozsudek výhradně v rozsahu podaného odvolání (v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí), a rozhodnout jen ve prospěch jediné odvolatelky, když zde k opačnému postupu nebyly dány důvody, čímž rozhodl v rozporu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení. Tato procesní vada pak v okolnostech posuzované věci vedla k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené procesní pochybení v této věci s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky též představuje závažný zásah do její majetkové sféry. Věc tedy dosahuje náležitého ústavněprávního rozměru.

Ústavní soud dodal, že nepovažuje za významné, jaké rozhodnutí o nákladech je správné, protože předmětem posouzení je procesní postup. V nyní posuzované věci se rozhodnutí krajského

soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius negativně promítlo ve sféře garance odvolacího práva stěžovatelky ve smyslu přístupu k soudu (zákonem předvídanému řízení o opravném prostředku), protože nepodala-li by stěžovatelka odvolání, nedošlo by ke zhoršení jejího právního postavení (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval dříve, než byl vydán výše odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23. Ústavní soud je však tímto nálezem při svém dalším rozhodování vázán, neboť judikatura Ústavního soudu plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty. V posuzované věci (na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 1238/23, srov. bod 55. tohoto nálezu) šlo sice o rozhodování o nákladech řízení státu, avšak Ústavní soud byl toho názoru, že není důvod, aby stát byl oproti ostatním účastníkům jakkoli privilegován, navíc zde nebyl ani veřejný zájem, v jehož prospěch by bylo opodstatněné nákladový výrok měnit. Ústavní soud uzavřel, že výše popsaným postupem krajský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu ve výrocích I. b), II. a III. zrušil.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Nejvyšší správní soud:

Podmínka bezúhonnosti žadatele o zápis do seznamu advokátů podle § 5 odst. 1 písm. d) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, zahrnuje nejen bezúhonnost trestněprávní, ale i bezúhonnost „stavovskou“. V rámci ní lze zohlednit i dříve spáchaný trestný čin žadatele o zápis do seznamu advokátů, třebaže jde o trestný čin, který byl již zahlazen.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2024, č. j. 6 As 275/2023-19

K věci:

Žalobce byl v roce 2016 odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry, jehož se dopustil tím, že zpronevěřil peněžní prostředky, které mu byly jako advokátovi svěřeny do advokátní úschovy. Za uvedené jednání mu byl uložen trest

odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let, trest zákazu činnosti výkonu advokacie a funkce insolvenčního správce na dobu pěti let a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Na základě odsuzujícího rozsudku vyškrtla žalovaná Česká advokátní komora žalobce ze seznamu advokátů podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii.

Po zahlazení trestů požádal žalobce žalovanou o umožnění složení advokátního slibu a opětovný zápis do seznamu advokátů. Tomu žalovaná nevyhověla s odůvodněním, že ža-

z judikatury

lobce není ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii bezúhonný. Podmínku bezúhonnosti podle uvedeného ustanovení je třeba vykládat šířeji než jako beztrestnost, a to jako bezúhonnost stavovskou.

Žalobce postup žalované napadl žalobou na ochranu před nezákonným zásahem u Městského soudu v Praze.

Městský soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2023, č. j. 17 A 90/2023-52, žalobci vyhověl a přikázal žalované, aby žádost žalobce o zápis do seznamu advokátů opětovně posoudila. Městský soud žalované vytkl, že při posuzování stavovské bezúhonnosti žalobce vyšla z dříve spáchaného a zahlazeného trestného činu, čímž smísila obě subkategorie pojmu bezúhonnost, tedy trestněprávní a „zbytkovou“ bezúhonnost. Městský soud zdůraznil, že o zániku bezúhonnosti a zahlazení odsouzení rozhoduje výhradně trestní soud, s čímž žalovaná nemůže polemizovat. Byl to také trestní soud, který žalobci uložil zákaz výkonu funkce advokáta na dobu pěti let. Žalovaná proto svým postupem fakticky prodloužila trestním soudem uložený trest zákazu činnosti na doživotí. Takový postup považoval městský soud za nepřijatelný a odkázal i na důsledky institutu zahlazení odsouzení, který umožňuje odstranit nepříznivé důsledky odsouzení, mezi něž patří i omezení pracovního života pachatele.

Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Nejvyšší správní soud neposuzuje podmínku bezúhonnosti žadatelů o zápis do seznamu advokátů poprvé. Již v rozsudku ze dne 17. 12. 2018, č. j. 7 As 269/2018-39, posuzoval žádost o zápis do seznamu advokátů bývalého soudního exekutora, kterému byl uložen kárný trest odvolání z exekutorského úřadu pro závažné a soustavné porušování jeho povinností. V tehdy posuzovaném případě dospěl k závěru, že dřívější kárná provinění žadatele jako soudního exekutora se dotýkají podmínky advokátní bezúhonnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii a že Komora nepochybila, pokud bývalého soudního exekutora do seznamu advokátů nezapsala. Současně však Nejvyšší správní soud dodal, že „správní orgán je povinen vykládat pojem bezúhonnost s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci. Musí mimo jiné zkoumat charakter dřívějšího porušování pravidel, jejich závažnost, intenzitu, dobu, kdy k nim došlo atp.“ (bod 27 citovaného rozsudku). Neplatí tedy, že jakékoliv porušení povinností ze strany žadatele o zápis do seznamu advokátů znamená automaticky nesplnění podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii.

Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka nepochybně byla oprávněna jakožto správní orgán aplikující právo vyložit neurčitý pojem bezúhonnost obsažený v § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii (viz již citovaný rozsudek č. j. 7 As 269/2018-39, bod 16).

Interpretace neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkovou podstatu správním orgánem standardně podléhá plnému soudnímu přezkumu, neboť jde o otázku zákonnosti. Při interpretaci neurčitého pojmu bezúhonnost, resp. kdo je bezúhonný podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii, však soud musí vzít v úvahu i to, že správním orgánem, který tento pojem interpretuje a aplikuje, je zde Česká advokátní komora, která je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů (§ 40 odst. 2 zákona o advokacii). Komora tuto svou zákonem stanovenou roli

naplňuje mj. pravomocí vydávat stavovské předpisy stanovící pravidla profesionální etiky advokátů, jež jsou advokáti povinni dodržovat (§ 17 zákona o advokacii), kontrolou jejich dodržování uplatněním své kárné pravomoci nad svými členy (§ 32 a násl. zákona o advokacii) a koneckonců pravomocí kontrolovat plnění zákonných podmínek (a prostřednictvím zákona stavovských podmínek) pro oprávnění vykonávat advokacii. Jde tedy o výklad neurčitého právního pojmu, který se přímo týká zásad a podmínek výkonu advokacie.

Mezi účastníky řízení, a koneckonců i u městského soudu, panuje shoda v tom, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii zahrnuje kromě bezúhonnosti v trestněprávním smyslu i bezúhonnost „stavovskou“, která reflektuje postavení a úlohu advokáta.

Sporná právní otázka se tedy omezuje jen na to, zda stěžovatelka v rámci interpretace a aplikace podmínky bezúhonnosti mohla přihlédnout k již zahlazenému trestnému činu.

Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelce, že zpronevěra finančních prostředků uložených advokátovi do advokátní úschovy představuje jedno z nejzávažnějších porušení povinností, kterých se advokát může dopustit. Jedná se totiž o jednání, které jde přímo proti smyslu výkonu funkce advokáta, jenž je založen na důvěře a hájení zájmů klienta. Je bezpředmětné, že žalobce finanční prostředky svým klientům nakonec vrátil, neboť tato skutečnost neměla vliv ani na spáchání trestného činu zpronevěry. Stále šlo o natolik mimořádně závažné porušení advokátních povinností, které narušilo důvěru veřejnosti v advokátní úschovy (a advokáty) jako takové. Žadatel nejenže spáchal zvlášť závažný zločin zpronevěry, za který byl odsouzen, ale současně porušil pravidla profesionální etiky výkonu advokacie.

Stěžovatelka jako stavovská organizace byla tedy oprávněna při posuzování bezúhonnosti žalobce zohlednit i jeho dříve spáchané jednání, třebaže trestný čin, který jím žalobce spáchal, již byl trestněprávně zahlazen. Stěžovatelka byla oprávněna kompletně zhodnotit dřívější působení žalobce jako advokáta, čehož bylo trestní odsouzení součástí. Neznamená to přitom, že by nepřípustně směšovala různé kategorie bezúhonnosti nebo tím vstupovala do role trestního soudu, jak uvedl městský soud. Žalobce vykonáním trestu zákazu činnosti výkonu advokacie, resp. zahlazením odsouzení, toliko znovu nabyl možnost žádat o zápis na seznam advokátů, nikoliv nárok stát se znovu advokátem s plnou trestněprávní i „stavovskou“ bezúhonností. Bylo by vskutku absurdní, pokud by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Komora je na straně jedné oprávněna pro chybějící „stavovskou“ bezúhonnost odepřít zápis do seznamu advokátů žadateli, jenž se dopustil, toliko kárného provinění (nikoliv trestného činu) a jemuž bylo uloženo toliko kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu (jako v již zmíněném případu ve věci sp. zn. 7 As 269/2018), avšak současně je na straně druhé povinna zapsat do seznamu advokátů žadatele, který se dokonce dopustil zločinu zpronevěry advokátní úschovy, tedy nesrovnatelně společensky nebezpečnějšího jednání, za které mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti výkonu advokacie. V obou případech musí platit, že bezúhonnost podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii se nevyčerpává bezúhonností trestněprávní (trestní zachovalostí) a zahrnuje též širší bezúhonnost „stavovskou“. Je také zřejmé, že právě tuto složku bezúhonnosti si žalobce svým jednáním podstatně co do intenzity a doby poškodil.

Stěžovatelka tak v daném případě vyložila a aplikovala podmínku bezúhonnosti stanovenou v § 5 odst. 1 písm. d) zá-

kona o advokacii způsobem, který nelze označit za svévolný, právo zneužívající či rozporný se zákonem o advokacii a jeho smyslem a účelem.

Nejvyšší správní soud dodává, že nyní vyslovené právní závěry nelze interpretovat tak, že má Komora v posuzování bezúhonnosti žadatelů o zápis do seznamu advokátů neomezený prostor pro libovůli. Stále platí, že Komora musí přihlížet ke konkrétním okolnostem posuzované věci a zkoumat charakter dřívějšího porušení zákona a pravidel profesionální etiky, jeho závažnost a intenzitu, vč. doby, která od závadného jednání uplynula (viz již cit. rozsudek č. j. 7 As 269/2018-39). Není ovšem v tomto případě namístě stěžovatelce podsouvat, že žalobci znemožnila výkon advokacie na doživotí, ani předem stanovovat (či stěžovatelku nutit, aby stanovila) přísliby, kdy (za jak dlouhou dobu) žalobce bezúhonnost znovu nabude. Takový přístup soudu by byl nyní ryze spekulativní.

Komentář:

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu znovu vykládá podmínku bezúhonnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii a potvrzuje její širší pojetí, které bylo již dříve vysloveno v judikatuře a přihlásila se k němu i komentářová literatura. Ta rovněž zdůrazňuje, že při posouzení podmínky bezúhonnosti nestačí pouze předložení výpisu z rejstříku trestů, ale pojem bezúhonnost je třeba chápat jako souhrn skutečností nevzbuzující pochybnosti o občanské, mravní a profesní zachovalosti žadatele o zápis. Žadatel nemůže vzbuzovat pochyb-

nosti o tom, zda je schopný takového výkonu advokátní činnosti, která vykazuje čestnost, svědomitost a záruku postupování takovým způsobem, aby nebyla snížena důstojnost advokátního stavu.1

Okolnosti, které je třeba zohlednit, nejsou přitom nijak omezeny. Tak lze např. zohlednit, že do advokacie hodlá vstoupit osoba, která zásadním způsobem pochybila při výkonu jiné právnické profese, tj. soudce, soudní exekutor nebo např. notář, a které bylo uděleno kárné opatření odvolání z úřadu či funkce nebo příp. i jiné kárné opatření. 2

Nepřekvapuje proto, že ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud na tento výklad navázal a akceptoval jej i v poměrech posouzení, zda lze v rámci podmínky bezúhonnosti přihlédnout k již zahlazenému trestnému činu.

1 J. Svejkovský, L. Krym in J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 35. 2 J. Svejkovský, A. Macková, M. Vychopeň a kol.: Advokátní právo, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2017, str. 23.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz:

Soudní dvůr EU:

V rámci reformy soudní struktury Evropské unie dochází k částečném přenesení agendy předběžných otázek ze Soudního dvora na Tribunál, což se bude týkat předběžných otázek položených od 1. 10. 2024.

Tribunál bude moci rozhodovat o předběžných otázkách v šesti zvláštních oblastech: společný systém DPH, spotřební daně, celní kodex, sazební zařazení zboží, náhrady a pomoc cestujícím v případě odepření nástupu do dopravního prostředku nebo zpoždění či zrušení dopravní služby a systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Změna statutu dále počítá s rozšířením mechanismu předchozího uznávání přijatelnosti kasačních opravných prostředků od 1. září 2024. Tato reforma má snížit pracovní zátěž Soudního dvora spojenou s agendou předběžných otázek a umožnit mu, aby pokračoval v plnění poslání zajišťovat v přiměřené lhůtě dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.

Reformu lze v zásadě rozdělit na tři části:

• Částečné přenesení agendy předběžných otázek na Tribunál

První část reformy se týká částečného přenesení soudní agendy spojené s rozhodováním o předběžných otázkách ze Soudního dvora na Tribunál, který disponuje na každý členský stát dvěma soudci. V zájmu právní jistoty bude Tribunál moci rozhodovat o předběžných otázkách pouze v šesti jasně vymezených oblastech, které budou dostatečně oddělitelné od jiných oblastí a existuje v nich rozs áhlá judikatura Soudního dvora.

z judikatury

Tribunál tak bude moci rozhodovat o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, které spadají výlučně do jedné či více následujících zvláštních oblastí:

1. společný systém daně z přidané hodnoty, 2. spotřební daně, 3. celní kodex, 4. sazební zařazení zboží do kombinované nomenklatury, 5. náhrady a pomoc cestujícím v případě odepření nástupu do dopravního prostředku nebo zpoždění nebo zrušení dopravní služby, 6. systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů.

V těchto oblastech zřídkakdy vyvstávají zásadní otázky, jež by mohly ovlivnit jednotu či soulad práva Unie. Je v nich již k dispozici bohatá judikatura Soudního dvora, což by mělo Tribunálu umožnit opřít se o dříve vydané rozsudky. Tyto oblasti čítají asi 20 % z předběžných otázek pokládaných Soudnímu dvoru, což je dostatečně velký počet případů, aby došlo k reálnému snížení jeho pracovní zátěže. Soudní dvůr se tak bude moci soustředit více na roli ústavního a nejvyššího soudu Unie. Soudní dvůr bude nadále příslušný rozhodovat o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, které sice souvisejí se zvláštními výše zmíněnými oblastmi, avšak zároveň se týkají dalších oblastí. Nadále bude příslušný rozhodovat také o předběžných otázkách, které sice spadají do jedné nebo více zvláštních oblastí, avšak vyvolávají samostatné otázky ohledně výkladu:

1. primárního práva včetně Listiny základních práv Evropské unie,

2. mezinárodního práva veřejného či

3. obecných zásad práva Unie.

Tribunál bude také moci postoupit Soudnímu dvoru věc, pro kterou je sice příslušný, ale která vyžaduje zásadní rozhodnutí, jež může ovlivnit jednotu či soulad práva Unie.

Z důvodu právní jistoty a rychlého průběhu řízení musí být každá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložena Soudnímu dvoru, který v souladu s detailními pravidly, jež jsou stanovena v jeho jednacím řádu, určí, zda žádost spadá výlučně do jedné či více určených zvláštních oblastí, a zda má být tedy předána Tribunálu. V zájmu právní jistoty a větší transparentnosti Soudní dvůr nebo Tribunál v rozhodnutí o předběžné otázce stručně odůvodní, proč je příslušný o předběžné otázce rozhodnout.

• Změny platící pro všechny žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

Druhá část reformy sestává ze dvou změn stanovených v nařízení, kterým se mění statut, které budou platit pro všechny žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bez ohledu na dotčenou oblast a bez ohledu na to, zda budou případně předány Tribunálu.

Za prvé, jak je tomu již v případě všech členských států a Komise, všechny žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce budou od nynějška oznamovány Evropskému parlamentu, Radě a Evropské centrální bance, aby se mohly rozhodnout, zda mají zvláštní zájem na předložených otázkách, a zda si proto přejí uplatnit právo předložit spisy nebo písemná vyjádření.

Za druhé, k posílení transparentnosti a otevřenosti řízení o předběžné otázce a za účelem lepšího pochopení rozhodnutí Soudního dvora a Tribunálu se počítá s tím, že ve všech věcech týkajících se předběžných otázek budou spisy nebo písemná vyjád-

ření předložené zúčastněným ve smyslu čl. 23 statutu zveřejněny na internetových stránkách Soudního dvora v přiměřené lhůtě po skončení věci, pokud tento zúčastněný nevznese proti zveřejnění svých písemností námitku.

• Rozšíření mechanismu předchozího uznávání přijatelnosti kasačních opravných prostředků

Třetí část reformy má vzhledem k vysokému počtu kasačních opravných prostředků podávaných k Soudnímu dvoru za cíl zachovat účinnost řízení o kasačním opravném prostředku proti rozhodnutím Tribunálu. Aby se Soudní dvůr mohl soustředit na kasační opravné prostředky vyvolávající zásadní právní otázky, rozšíří se mechanismus předchozího uznávání přijatelnosti kasačních opravných prostředků i na další rozhodnutí Tribunálu

Mechanismus předchozího uznávání přijatelnosti Soudním dvorem se týká kasačních opravných prostředků ve věcech, u nichž již proběhl dvojí přezkum, a to nejprve nezávislým odvolacím senátem instituce či jiného subjektu Unie a poté Tribunálem. V současné době se tento mechanismus týká rozhodnutí vydávaných čtyřmi odvolacími senáty a napadaných následně u Tribunálu, které jsou uvedeny v čl. 58a statutu. Se změnou statutu, která vstupuje v platnost dne 1. září 2024, se ke stávajícím čtyřem přidá šest nových nezávislých odvolacích senátů, čímž se jejich celkový počet zvýší na deset. Jedná se o odvolací senáty:

1. Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) (Alicante, Španělsko),

2. Odrůdového úřadu Společenství (CPVO) (Angers, Francie),

3. Evropské agentury pro chemické látky (ECHA) (Helsinky, Finsko),

4. Agentury Evropské unie pro bezpečnost letectví (EASA) (Kolín nad Rýnem, Německo), k nimž se přidávají odvolací senáty:

5. Agentury Evropské unie pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER) (Ljubljana, Slovinsko),

6. Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) (Brusel, Belgie),

7. Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) (Paříž, Francie),

8. Evropského orgánu pro cenné papíry a trhy (ESMA) (Paříž, Francie),

9. Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA) (Frankfurt nad Mohanem, Německo),

10. Agentury Evropské unie pro železnice (ERA) (Valenciennes, Francie).

Mechanismus předchozího uznávání se použije i na kasační opravné prostředky proti rozhodnutím Tribunálu, která se týkají rozhodnutí nezávislého odvolacího senátu zřízeného po 1. květnu 2019 v rámci jakékoli jiné instituce či jakéhokoli jiného subjektu Unie, který musí věc projednat předtím, než lze podat žalobu k Tribunálu.

Tento mechanismus se rozšiřuje i na spory týkající se plnění smluv obsahujících rozhodčí doložku. Takové spory totiž od Tribunálu nejčastěji pouze vyžadují, aby na podstatu sporu uplatnil vnitrostátní právo, na něž odkazuje rozhodčí doložka.

K rozšíření mechanismu předchozího uznávání přijatelnosti kasačních opravných prostředků dochází od 1. září 2024.

✤ Red.

Evropský soud pro lidská práva:

Nezákonný vývoz kulturní památky a ochrana majetku

Italské orgány neporušily čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), když rozhodly o konfiskaci bronzové sochy „Vítězné mládí“ z klasického řeckého období (300-100 př. n. l.), neboť existuje široký prostor pro uvážení státu při posuzování toho, co je „v souladu s obecným zájmem“ u kulturního dědictví.

Rozsudek senátu ESLP ze dne 2. 5. 2024, The J. Paul Getty Trust a dalšíprotiItálii, stížnost č. 35271/19

Případ se týká rozhodnutí o konfiskaci bronzové sochy „Vítězné mládí“ z klasického řeckého období (300-100 př. n. l.), které vydaly italské orgány za účelem získání sochy zpět na italské území. Socha, kterou objevili v roce 1964 rybáři v Jaderském moři u italského pobřeží, byla prodána neznámým osobám a její umístění nebylo známo až do roku 1977, kdy se objevila v Mnichově, a tam ji zakoupil stěžovatel (Trust). Socha, která dle italských orgánů tvoří součást italského kulturního dědictví, byla údajně nelegálně zakoupena a vyvezena do Spojených států amerických, kde byla umístěna do Getty Villa Museum v Malibu. Italské úřady se již předtím několikrát bezvýsledně pokusily sochu získat zpět, přičemž kasační soud konstatoval, že socha je chráněna italským zákonem o kulturním dědictví a že byla z Itálie vyvezena nezákonně. Italské ministerstvo spravedlnosti zaslalo orgánům USA žádost o vydání rozhodnutí o uznání a výkon rozhodnutí o konfiskaci.

Stěžovatelé, The J. Paul Getty Trust registrovaný ve Spojených státech amerických a 14 členů správní rady The J. Paul Getty Trust, namítali před ESLP porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (ochrana majetku), jelikož a) rozhodnutí o konfiskaci nebylo právně předvídatelné, a tudíž bylo nezákonné, b) socha není součástí italského kulturního dědictví, a tudíž cíl sledovaný rozhodnutím o konfiskaci nebyl v souladu se zákonem, c) rozhodnutí o konfiskaci představuje pro stěžovatele nepřiměřenou zátěž.

ESLP v rámci přezkumu přijatelnosti stížnosti shledal, že členové správní rady nemají postavení „oběti“ ve smyslu čl. 34 Úmluvy, jelikož socha je ve vlastnictví Trustu a adresátem rozhodnutí italských orgánů je Trust, nikoliv členové jeho správní rady, u nichž navíc nebyl prokázán samostatný právní zájem ve věci. Stížnost členů správní rady Trustu tak byla zamítnuta pro neslučitelnost ratione personae s Úmluvou.

V rámci řízení o meritu věci ESLP sice konstatoval, že vydání rozhodnutí o konfiskaci představovalo zásah do stěžovatelova práva na ochranu majetku, avšak zároveň poznamenal, že z důvodu unikátnosti a nenahraditelnosti kulturních předmětů státy v této oblasti disponují širokou mírou uvážení. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vnitrostátních soudů ve světle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ESLP dospěl k závěru, že byly naplněny požadavky zákonnosti, veřejného zájmu a proporcionality. Rozhodnutí o konfiskaci bylo vydáno na základě zákona, jehož obsah byl dostatečně jasný a předvídatelný.

K námitce stěžovatele ohledně neexistence zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o konfiskaci ESLP poznamenal, že tato sku-

tečnost nemůže sama o sobě vést automaticky k závěru, že rozhodnutí o konfiskaci nebylo předvídatelné nebo že bylo svévolné, a tudíž v rozporu s principem zákonnosti ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ochrana kulturního a uměleckého dědictví země je legitimním cílem ve smyslu Úmluvy a napadené rozhodnutí o konfiskaci bylo přijato ve veřejném zájmu za účelem ochrany italského kulturního dědictví. Koupě kulturní památky vyžadovala vysokou míru péče ze strany stěžovatele jako kupujícího. Např. ve věci Belova proti Ruské federaci ESLP konstatoval, že nabyvatel takového majetku by měl pečlivě zkoumat jeho původ tak, aby se vyvaroval případným konfiskačním nárokům v budoucnu. Vnitrostátní soudy přitom dospěly k závěru, že koupí sochy bez důkazu o jejím (zákonném) původu stěžovatel přinejmenším jednal nedbale, ne-li ve zlé víře. Závěry vnitrostátních soudů ESLP neshledal svévolnými nebo zjevně bezdůvodnými.

Stěžovatel měl povinnost prověřit (zákonný) původ sochy před její koupí, což neučinil. Kromě toho si byl stěžovatel vědom absence zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o konfiskaci nezákonně vyvezených kulturních předmětů v italském právu, a tudíž nemohl legitimně očekávat, že jeho držba sochy bude zachována nebo že mu vznikne nárok na kompenzaci. ESLP tudíž konstatoval, že stěžovatel nejednal s náležitou péčí při koupi sochy. Navíc poznamenal, že skutečnost, že italské orgány nebyly při předchozích pokusech o navrácení sochy úspěšné, jim nelze přičítat k tíži, jelikož se pohybovaly v právním vakuu, neboť v době vývozu sochy a její koupě stěžovatelem neexistovaly žádné závazné mezinárodní právní nástroje, které by jim umožnily získat sochu zpět nebo přinejmenším získat plnou součinnost zahraničních vnitrostátních orgánů.

ESLP dospěl k jednomyslnému závěru, že vnitrostátní orgány nepřekročily svůj prostor pro uvážení, a že tudíž nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Při svých závěrech ESLP zohlednil zejména široký prostor pro uvážení státu při posuzování toho, co je „v souladu s obecným zájmem“ u kulturního dědictví, silný konsenzus v mezinárodním a evropském právu, pokud jde o potřebu chránit kulturní předměty před nezákonným vývozem a vrátit je do země původu, nedbalé jednání stěžovatele, jakož i právní vakuum, v němž se vnitrostátní orgány v daném případě nacházely.

✤ Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHAL GRÜNWALD, LL.M., Ph.D., odborná asistentka na Katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Celý judikát najdete v systému HUDOC na stránkách ESLP www.echr.coe.int:

z odborné literatury

Lada Kloutvorová:

Němčina pro právníky

Aleš Čeněk, Plzeň 2024, 270 stran, 390 Kč.

Nestává se často, že by předmětem recenze v Bulletinu advokacie byla učebnice, nadto jazyková. Němčina pro právníky autorky Lady Kloutvorové si to nepochybně zaslouží – již jen proto, že právě jazyková příprava je něčím, s čím české právnické fakulty, většinou ne vlastní vinou, poněkud bojují. Publikace si navíc zaslouží pozornost i proto, že navazuje na dlouhou tradici učebnic němčiny zpracovávaných na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy doktorkou Milenou Horálkovou.

Oproti obvyklým materiálům, jež jsou při výuce cizích jazyků využívány, se studentům dostává do rukou poněkud „jiná“ učebnice. Jejím základem není důraz na omezenou slovní zásobu, doplněnou cvičeními k utvrzení gramatických a lexikálních jevů. Základ totiž tvoří samy odborné texty poskytující studentům stručný přehled o německém právu, doprovázený průběžně srovnáním s analogickými instituty českého práva.

Takto zvolená struktura představuje zásadní klad učebnice. Texty, kterými každá kapitola začíná, neslouží jen jako obecný podklad pro výuku němčiny, nýbrž představují samy o sobě kvalitní výukový materiál týkající se německého práva. Jeho využití si lze mj. představit jako úvodní materiál pro volitelný předmět, jehož obsahem by byly základy německého práva. Cílem výuky cizích jazyků na právnické fakultě by totiž nemělo být pouhézvládnu-

tí obecného jazyka s doplněním odborné terminologie. Absolvent jazykové přípravy by měl ideálně odbornou terminologii nejen znát, ale také chápat význam konkrétních právních institutů, vč. jejich významu a zařazení ve struktuře cizího práva, jehož jsou součástí.

Obzvláště v právu se totiž nelze spokojit s prostým překladem. Totožně označený právní institut má často v jiném právu odlišný význam, čehož by si měl být každý, kdo pracuje s cizí právní terminologií, vědom. Předkládaná učebnice právě tento požadavek naplňuje, a tím z ní činí vcelku ojedinělý materiál. Činí to z ní publikaci, která nalezne své využití nejen mezi studenty právnických fakult, ale mezi širokou odbornou veřejností; advokáti ji tak využijí při komunikaci s klienty či partnerskými kancelářemi.

Pomůckou se druh textů, jaké učebnice obsahuje, může stát taktéž pro justici, která je konfrontována s nutností ve věcech s mezinárodním prvkem nejen mechanicky pracovat s překladem cizího právního předpisu, nýbrž také takový předpis pochopit v kontextu daného cizího práva, vč. požadavku na jeho použití způsobem, jakým by daný předpis při zohlednění výkladové judikatury aplikoval soud dotčeného státu. Jazykové znalosti a alespoň základní přehled o dotčeném právním řádu při tomto úkolu výrazně pomáhají.

Rozsah učebnice určené jinak pro čtyři semestry výuky zajišťuje, že ono nahlédnutí do německého práva není povrchní a současně se neomezuje jen na některé vybrané oblasti práva. Z tohoto pohledu je nutné kladně hodnotit skutečnost, že učebnice seznamuje čtenáře průřezově se všemi hlavními obory práva Neomezuje se přitom na právo hmotné. Samostatné kapitoly se věnují jak civilnímu, tak trestnímu právu procesnímu. Stranou pozornosti nezůstává ani postavení evropského práva ve vztahu k národním právním řádům. Zohledněny jsou dále takové oblasti jako ochrana spotřebitele, zastoupení, ústavní právo, insolvenční právo nebo dědické právo, které při výuce jazyků často zůstávají jako příliš speciální či marginální stranou pozornosti.

Problematika občanského práva není pojednána v jednom celku. Samostatné kapitoly jsou věnovány jeho obecné části, věcným právům i závazkům. Obdobně je představena jak obecná část práva obchodních společností, tak se samostatně pojednává o jednotlivých typech ob-

chodních společností. Ocenit je nutné, že studentům se taktéž dostává nahlédnutí do samotné výuky práva v Německu, včetně komparace s Českou republikou. Dalším kladem je praktický přesah publikace. To se týká odborných textů uvozujících jednotlivé kapitoly i výukových (gramatických) částí. Jen jako příklad lze poukázat na (i) popis rozdílů mezi německým, rakouským a českým katastrem nemovitostí, (ii) přímé citace z německé ústavy, (iii) příklad formulace plné moci, vč. výkladu rozdílné terminologie při identifikaci českých, německých a rakouských právnických osob apod. Samozřejmostí je porovnání s českým právem.

Pro pochopení materie ze strany studentů je důležité, že praktická část jednotlivých kapitol se neomezuje na procvičování gramatických jevů. Publikace obsahuje množství cvičení zaměřených na porozumění textu. Ověřuje se také pochopení a osvojení si faktických odborných informací, které se v textech objevují. Studentům jsou na základě textů kladeny zcela konkrétní otázky vztahující se k probíranému právnímu odvětví.

Výše uvedené klady učebnice však paradoxně představují také její největší slabinu, kterou ale nelze klást k tíži autorce. To souvisí s již naznačenými problémy, které výuku cizích jazyků na právnických fakultách dlouhodobě provázejí. Na jedné straně jsou studenti konfrontováni s kvalitními odbornými texty. Ty jsou ale doprovázeny výukou gramatiky od zcela základní úrovně. Projevuje se zřejmý nesoulad mezi náročností úvodních textů a očekávaným stupněm obecných jazykových kompetencí. S otázkou jazykové vybavenosti studentů přicházejících na právnickou fakultu se musí vyrovnat učitelé snad všech jazyků kromě angličtiny. Výuka druhého cizího jazyka na středních školách má totiž značně odlišnou úroveň, přičemž maturitní zkouška se poté skládá převážně z angličtiny. Vyučující vysokých škol tak nemohou počítat s tím, že studenti disponují stupněm znalosti němčiny, umožňujícím věnovat se od první hodiny výhradně odborné právnické terminologii. Je zřejmé, že i autorka se snažila o zachování rovnováhy mezi tím, aby učebnice nesloužila toliko k prohloubení znalosti obecné němčiny se zařazením základních odborných termínů, a současně aby byla zvládnutelná i pro studenty, pro které není němčina primárním cizím jazykem. Omezení přístupu k výuce cizích jazyků na studenty, kteří

daným jazykem již plynně hovoří a pouze jim chybí odborný přesah, by de facto vedlo k situaci, kdy by se veškerá výuka zúžila na angličtinu. Jakýkoli jiný jazyk by mohl studovat pouze malý okruh studentů, kteří daný jazyk před angličtinou na střední škole upřednostnili. Takový přístup a výsledek by byl nepochybně nežádoucí. Přestože učebnici lze právě po této stránce považovat za nevyrovnanou, je současně nutné konstatovat, že v rámci objektivně daných možností se autorka s uvedenou problematikou vyrovnala se ctí.

V nabídce učebnic se jedná o publikaci velmi zdařilou. Využijí-li vyučující její plný potenciál, přispěje to k tomu, že do praxe nastoupí osoby schopné bez dalšího v německém jazyce plynně na odborné úrovni komunikovat a orientovat se v německém právu.

✤ prof. Dr. ALEXANDER J. BĚLOHLÁVEK, advokát, rozhodce, soudní tlumočník a překladatel jazyka německého, pedagog na Katedře mezinárodního práva Fakulty Právnické ZČU v Plzni a na Katedře práva Ekonomické fakulty Technické univerzity Ostrava

Katarína Gešková:

Určovacia žaloba

C. H. Beck, Bratislava 2023, 232 stran, 25 eur.

Publikace s názvem Určovacia žaloba z pera Kataríny Geškové vyšla v roce 2023, a třebaže se jedná o publikaci zaměřenou primárně na slovenskou právní úpravu, neměla by ujít pozornosti ani české odborné veřejnosti.

Téma určovací žaloby se na první pohled může zdát z hlediska teorie nepřitažlivé, uváží-li se, že právní úprava institutu určovací žaloby je v našem (českém) prostředí od roku 1950 nezměněna (a koncepční změny nepřináší ani věcný záměr civilního řádu správního z roku 2020). Zde je ovšem třeba upozornit, že na Slovensku toto konstatování již neplatí, když zákonem č. 160/2015 Z. z., civilný sporový poriadok (dále jen „CSP“), byla kromě „tradiční“ určovací žaloby o (ne)existenci práva [§ 137 písm. c) CSP] zavedena také žaloba o určení právní skutečnosti, tj. např. (ne)platnosti smlouvy [§ 137 písm. d) CSP]. Již tento aspekt činí publikaci zajímavou pro českého čtenáře, neboť mu otevírá možnost zkoumat určovací žalobu komparačním způsobem hned ze dvou úhlů pohledu Jednak jde o možnost získat poznatky

uplatnitelné i v českém civilním procesu, pokud jde o žalobu podle § 137 písm. c) CSP ve vztahu k „české“ určovací žalobě podle § 80 o. s. ř., jednak jde o možnost získání poznatků o žalobě o určení právní skutečnosti podle § 137 písm. d) CSP, jejíž protějšek nenacházíme v o. s. ř. (a ani ve věcném záměru civilního řádu správního).

První dvě kapitoly zaujmou důkladným doktrinálním rozborem institutu určovací žaloby a jejího historického vývoje.Ve třetí kapitole se pak již otevírá těžiště práce, v níž autorka detailně analyzuje určovací žalobu podle § 137 písm. c) CSP. Na základě tohoto detailního (a namnoze kritického) rozboru tenduje de lege ferenda k anglosaskému pojetí určovací žaloby, které předmět určení [právo, právní vztah (poměr)] vůbec neomezuje (Anglie, USA).

Nosnou myšlenkou čtvrté kapitoly, věnované žalobě o určení právní skutečnosti podle § 137 písm. d) CSP, je kritika jejich (neflexibilního) omezení pouze na případy, kdy možnost podání této žaloby plyne z právního předpisu. Autorka poukazuje i na další problém, který je s tímto druhem určovací žaloby spojen, totiž že mnohdy může činit problém rozlišit mezi tím, zda jde o určení práva, či právní skutečnosti, což soudní řízení zbytečně zatěžuje. Kapitoly pět až sedm jsou věnovány detailní analýze problematiky naléhavého právního zájmu. Pátá kapitola se zabývá především pojmovým vymezením naléhavého právního zájmu a jeho účelu a obsahuje přehlednou typologii situací, kdy je naléhavý právní zájem dán. Z komparativního hlediska je zajímavý také exkurz k testu naléhavého právního zájmu,

který vytvořila judikatura švýcarských soudů. V šesté kapitole se autorka zabývá právní povahou naléhavého právního zájmu (totiž jednak jako součásti žalobního nároku, jednak jako procesní podmínky) a upozorňuje na praktické důsledky této na první pohled čistě teoretické diskuse. Kapitola sedmá je věnována tvorbě judikatury týkající se naléhavého právního zájmu, kde autorka poukazuje na široké spektrum situací, jichž se problematika naléhavého právního zájmu dotýká, a proto pléduje za utváření ustálené rozhodovací praxe, typově, podle podobných skutkových situací, a jejich následné konkretizace v jednotlivých rozhodnutích.

V kapitole osmé se pak zabývá problematikou vymezení stran sporu (vč. případů procesního společenství) a věcné legitimace ve vztahu k určovací žalobě, a především k problematice naléhavého právního zájmu. Kapitola devátá je věnována principu subsidiarity určovací žaloby, s nímž autorka v určité míře kriticky polemizuje. V kapitole jedenácté pak polemizuje s názorem, že podání určovací žaloby nemá vliv na běh promlčecí lhůty. Konečně kapitola dvanáctá o vztahu určovací žaloby a žaloby na plnění se zaobírá problematikou (a polemikou) s řešením, které neumožňuje podání určovací žaloby po skončení řízení o žalobě na plnění na základě téhož skutkového základu.

Z uvedeného je zřejmé, že autorka se zpracování zvoleného tématu zhostila na výtečnou. V publikaci vyniká její schopnost skloubit přehledným a čtivým způsobem jak pohled doktrinální, vč. mnoha komparačních exkurzů do zahraničních úprav, tak i detailní (a kritickou) prací s relevantní judikaturou. Na základě důkladného a poctivě budovaného argumentačního aparátu se kriticky vyslovuje k mnoha zažitým postulátům, které má široká právnická veřejnost s určovací žalobou tradičně spojeny. Důkladný doktrinální fundus, přesahující hranice slovenské (a české) civilistiky, jakož i důsledná práce s judikaturou a namnoze kritická argumentace jsou dokladem mimořádně hlubokého vhledu autorky do této problematiky. Není pochyb o tom, že monografie Kataríny Geškové na téma určovací žaloby splňuje nejvyšší kritéria kladená na monografický výstup z vědeckého výzkumu.

✤ doc. JUDr. DITA FRINTOVÁ, Ph.D., Katedra občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Z kárné praxe

Důstojnost advokátního stavu, povinnost plnit závazky

§ 17 zákona o advokacii, ve spojení s čl. 4 odst. 1 Etického kodexu

čl. 4 odst. 2 Etického kodexu

Kárně obviněný JUDr. M. N., advokát se sídlem v T., se dopustil kárného provinění tím, že jako jediný jednatel a společník společnosti L. & E., s. r. o., se sídlem v T., dříve advokátní kancelář A., S., S., s. r. o. (dále jen „společnost“), poté, co byla rozsudkem Okresního soudu T. ze dne 20. 1. 2021 zamítnuta palmární žaloba společnosti proti žalovaným J. a A. P., oba bytem v T. (dále oba společně „bývalí klienti kanceláře“), převedl veškeré své obchodní podíly ve společnosti na P. S., bytem v T., a rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti mimořádné valné hromady společnosti z téhož dne sám sebe odvolal z funkce jednatele a jednatelem společnosti od 4. 11. 2021 jmenoval nového jediného společníka společnosti – P. S., čímž fakticky ztížil dobytnost pohledávky bývalých klientů kanceláře na náhradu nákladů palmárního řízení v částce 288 833,46 Kč, či alespoň vyvolal u nich takový dojem.

Z kárného příkazu kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. K 96/2023

Kárné opatření: napomenutí.

Z odůvodnění:

Sám kárně obviněný se k věci vyjádřil a v první řadě vyjádřil politování nad tím, že jeho jednání je interpretováno způsobem shora popsaným. Ujistil o své vysoké míře respektu vůči právním předpisům o advokacii, včetně Etického kodexu, jež považuje za nejvyšší hodnotu. Současně v mírně jiné poloze a ze svého pohledu osvětlil kontext celé věci, kdy zejména zdůraznil, že bývalé klientky nebyly nikdy jeho osobními klientkami a právní službu jim on sám neposkytoval. Jednalo se o klientky jiného tehdejšího společníka – advokáta. Společnost převzal jako jediný společník po svých bývalých společnících a žalobu v palmárním řízení podal toliko z opatrnosti proto, aby řádně plnil svou jednatelskou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Příslušné řízení rozhodně nebylo od počátku jednoznačné a ani on nemohl předem odhadovat jeho výsledek, neboť, jak shora uvedeno, nejednalo se o jeho klienty (nebyla mu proto zcela přesně a spolehlivě známa realita dohody o odměně za poskytované právní služby). Změna předmětu podnikání spo-

Z ADVOKACIE

lečnosti nikterak nesouvisela s palmárním řízením a rozhodně nesměřovala k tomu, že by ze společnosti chtěl vyvést majetek představovaný portfoliem klientů. Jednalo se o jednoduše vysvětlitelnou změnu formy podnikání v advokacii, kdy podnikání skrze právnickou osobu přestalo dávat smysl, neboť nadále vystupoval jako jediný advokát. Uvedené korporátní nastavení se stalo daňově nevýhodným pro tuto situaci. Proto přešel z korporátního výkonu advokacie na výkon advokacie individuální a společnost pro něj přestala mít smysl. Z téhož důvodu se rozhodl k převodu společnosti na třetí osobu.

Vzhledem k tomu, že společnost neměla nikdy žádný významný hmotný majetek, nijak neuvažoval o tom, že by popsané změny mohly mít negativní dopad na věřitele společnosti, včetně bývalých klientek kanceláře. Z hlediska majetkových poměrů společnosti se nic nezměnilo. I pokud by vstoupila do likvidace a měla zaniknout, výsledek pro věřitele (bývalé klientky kanceláře) by byl totožný jako za daného stavu. Poukázal též na časové souvislosti s palmárním řízením, které kárný žalobce popsal nepřesně a vytvořil souvislost tam, kde ani časově nemohla existovat.

V souvislosti se stížností podanou bývalými klientkami, resp. po obdržení kárné žaloby, ihned uzavřel s bývalými klientkami kanceláře on sám jako fyzická osoba písemnou dohodu, na základě které jim dlužnou částku náhradu nákladů řízení přiznanou vůči společnosti uhradil v plné výši ze svých osobních prostředků. Tím napravil případně existující nežádoucí stav. Vysvětlení kárně obviněného k věci lze do určité míry pochopit. I časové souvislosti indikují, že vývoj událostí, míněno korporátních změn, nemusel souviset s pohledávkou bývalých klientek kanceláře a nemusel být motivován snahou či úmyslem vyhnout se jejímu plnění.

Kárný senát musí připomenout, že kárně obviněný jako advokát nese větší míru odpovědnosti a musí snést vyšší míru přísnosti ohledně hodnocení svého jednání, kdy odpovídá nejen za jeho právní bezvadnost, ale i za jeho morální a etický rozměr, jakož i za to, jakým způsobem je jeho počínání coby advokáta vnímáno veřejností, zejména pak ze strany klientů.

V daném případě je nesporné, že shora popsaný vývoj týkající se společnosti mohl objektivně a oprávněně vyvolat u bývalých klientek, jakož ale i u jiných nezaujatých osob, dojem, že se společnost, resp. advokáti za ní do té doby stojící, skutečně snaží vyhnout plnění svých závazků. Takový stav je obecně nežádoucí. Nebylo předmětem tohoto řízení šetřit povahu a následky změny předmětu podnikání společnosti a s tím související tvrzené vyvedení portfolia klientů, kteří vlastně představovali jediný její „majetek“. Byť taková úvaha své racionální jádro samozřejmě má.

Podstatnější však je, že neobstojí obhajoba kárně obviněného spočívající v tom, že pokud společnost neměla fakticky v době vzniku závazku vůči bývalým klientkám kanceláře žádný hmotný majetek, situace klientek by vlastně byla totožná i v případě likvidace společnosti, tedy že v podstatě nebyla dána žádná odpovědnost kárně obviněného za tuto společnost a za plnění jejích dluhů.

(Protože se jednalo o dluhy korporace, nikoliv o osobní dluhy společníka či jednatele – tj. kárně obviněného, advokáta.) Tak tomu je jen do určité míry.

Nelze přehlédnout, že kárně obviněný jako jednatel společnosti a jako vlivná osoba byl současně ze zákona ručitelem za závazky společnosti, a to v míře, v níž případně nejednal s patřičnou péčí v postavení jednatele, jinak společnost ovládal k její újmě a újmě věřitelů či kdy připustil vznik závazků, které společnost nebyla schopna plnit (viz ust. § 71 odst. 1, 3 z. o. k., § 159 odst. 3 o. z.). Dále nelze přehlédnout, že pokud vedl kárně obviněný jménem společnosti jako jednatel spor, musel si být vědom rizika, že z vedení tohoto sporu mohou vzniknout společnosti závazky, a tedy i zvažovat, zda společnost má na jejich uhrazení prostředky. To vše pak jako advokát mj. v intencích ust. čl. 4 odst. 2 Etického kodexu. Pro bývalé klientky kanceláře totiž nepochybně byl on jako advokát určitým garantem toho, že pokud jim vůči společnosti vzniká v souvislosti s vedením sporu pohledávka, tato jim bude řádně uhrazena. Právě zde nastupuje ona zvýšená přísnost a odpovědnost kárně obviněného jako advokáta oproti jiným osobám, které by se mohly nacházet v obdobném postavení. Jestliže kárně obviněný převedl obchodní podíl společnosti a zbavil se svého jednatelství, přičemž navíc převod se uskutečnil na osobu, u níž rozhodně nebylo spolehnutí v tom smyslu, že by ona sama (namísto kárně obviněného) závazky za společnost splnila, resp. zajistila, že je splní sama společnost, pak si jako advokát nepočínal dostatečně obezřetně a korektně tak, aby budoval či udržoval patřičnou míru důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a obecnou míru důvěry v advokátní stav jako jistého garanta plnění závazků nejen striktně právních, ale i závazků, které mohou existovat přinejmenším v morální rovině (byť zde i právní rozměr existuje – viz výše).

Pro toto kárné rozhodnutí postačuje, že kárně obviněný jako společník a jednatel společnosti vystupoval současně v pozici advokáta a jako takový měl i nad rámec svého čistě právního (formálního) závazku postupovat tak, aby bývalým klientkám v postavení věřitelů společnosti bylo společností po právu uhrazeno to, co jim vůči společnosti bylo právoplatně a pravomocně přiznáno. To vše tím spíše, když taková pohledávka (i) souvisela s předchozím výkonem advokacie danou společností a jejími společníky a (ii) vznikla v důsledku toho, že kárně obviněný jako jednatel vedl vědomě s bývalými klientkami kanceláře soudní spor a musel počítat i s tím, že z vedení sporu podobný závazek vznikne, přičemž není rozhodně korektní přejímat závazek s apriorním vědomím, že nebude reálné jej uspokojit (byť se jednalo o závazek korporace). V kontextu výše uvedeného kárný senát proto mírně upravil po-

Pozastavení

výkonu

advokacie, povinnosti advokáta ke Komoře

§ 9a odst. 1 písm. a), § 16 odst. 2 věta před středníkem zákona o advokacii

§ 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4. odst. 1

Etického kodexu

čl. 18a odst. 1 a 3 Etického kodexu

čl. 14 odst. 1 písm. c), odst. 2 usnesení představenstva ČAK

č. 4/2006 Věstníku

pis skutku ve výrokové části v tom smyslu, že odstranil pasáž, která se týkala úmyslu kárně obviněného zkrátit bývalé klientky kanceláře a vyhnout se úhradě dluhu vůči nim, na druhé straně bylo ponecháno to konstatování, že realizovanými korporátními změnami kárně obviněný fakticky a objektivně zkomplikoval dobytnost pohledávky bývalých klientek kanceláře vůči společnosti a současně (vědomě a úmyslně) nepostupoval s takovou mírou etické a mravní odpovědnosti, která je u advokáta obecně vyžadována, aby tím nebyla snižována důstojnost advokátního stavu a aby daná profese byla veřejností po právu vnímána jako profese s vysokými etickými standardy a s akcentem na poctivé, čestné a slušné chování, a to i nad rámec striktně formálních právních vztahů. Kromě uvedeného se kárně obviněný nacházel v situaci, kdy v souvislosti s vedením palmárního řízení byl stále ze zákona v postavení ručitele za závazky vzniklé této společnosti, pokud by je společnost nebyla schopna plnit v důsledku vadnosti jeho počínání, přičemž v této souvislosti může hrát roli i způsob ukončení výkonu advokacie společností a „převod“ klientů na fyzickou osobu kárně obviněného.

S ohledem na vše shora uvedené bylo pro právní kvalifikaci skutku užito jednak odkazu na čl. 4 odst. 1 Etického kodexu, ale současně byl ponechán i odkaz na ust. čl. 4 odst. 2 Etického kodexu, a to konkrétně věty druhé, která říká, že advokát smí převzít závazek nebo ručení za cizí závazek jen tehdy, je-li si jist jeho splněním. V tomto případě se sice nejednalo o přímý závazek kárně obviněného, ale jednalo se o závazek společnosti, v níž do té doby působil v pozici jednatele a současně vlivné osoby, a za jejíž závazky tak za určitých okolností ručil. Současně pak má kárný senát za to, že spojení „převzetí závazku“ v citované normě se kontextuálně plně vztahuje i na převzetí závazku společností, skrze níž advokát vykonává advokacii, ačkoli se v takovém případě formálněprávně nejedná o přímý závazek samotného advokáta; zde kárně obviněný „přebíral závazek“ tím, že vedl spor a musel si být vědom možného vzniku závazku k náhradě nákladů řízení z něho, byť se jednalo o závazek společnosti.

Kárný senát ovšem současně vnímal a ocenil obecně velmi korektní a slušný přístup kárně obviněného k celé věci, okamžité napravení situace z jeho strany (nad rámec striktně vnímané formální právní povinnosti, pokud by byla posuzována jen normami civilního práva) a míru uvědomění vlastní chyby, kterou kárně obviněný ve věci prezentoval. Kvitoval obecně přístup kárně obviněného s akcentem na vědomost a respekt vůči pravidlům profesionální etiky a vůči dalším advokátním předpisům. Ze všech uvedených důvodů proto rozhodčí senát rozhodl tak, že zcela dostačujícím trestem v daném případě je napomenutí.

Advokátka Mgr. Ž. B. se sídlem v H. se dopustila kárného provinění tím, že ačkoliv jí byl rozhodnutím představenstva ČAK ze dne 6. 3. 2023, které nabylo právní moci dne 31. 3. 2023, pozastaven výkon advokacie s účinností ode dne 31. 3. 2023 z důvodů uvedených v ust. § 9 odst. 2 písm. a) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále „ZA“), 1. nejméně v období od 13. 4. do 3. 5. 2023 v trestní věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, vystupovala jako obhájkyně obviněné Ing. T. K. a s policejním komisařem kpt. Mgr. J. K. vyjednávala o termínu výslechu svědkyně K. K., který byl policejním komisařem

inzerce

z advokacie

nakonec stanoven na den 3. 5. 2023 od 11 hod. a nechala se o termínu tohoto výslechu jako obhájkyně obviněné ve smyslu ust. § 165 odst. 3 trestního řádu vyrozumět, přičemž se z účasti na tomto výslechu e-mailovou zprávou ze dne 3. 5. 2023 v čase 10.13 hod. omluvila, aniž uvedenému policejnímu orgánu oznámila, že jí byl výkon advokacie pozastaven, 2. nevrátila České advokátní komoře bez zbytečného odkladu poté, co jí byl pozastaven výkon advokacie, osvědčení o svém zápisu do seznamu advokátů a identifikační průkaz advokáta,

3. nevrátila České advokátní komoře do dvou týdnů ode dne, co jí byl pozastaven výkon advokacie, knihu o prohlášeních o pravosti podpisu vydanou jí ČAK dne 14. 1. 2015, a tuto povinnost nesplnila ani ke dni vyhlášení tohoto kárného rozhodnutí.

Z rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. K 123/2023

Kárné opatření: pokuta ve výši 90 000 Kč.

Z odůvodnění:

Na základě provedeného dokazování dospěl kárný senát k závěru, že bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se staly skutky popsané v bodech 1., 2. a 3. výrokové části tohoto kárného rozhodnutí, pro které byla podána kárná žaloba, a tyto skutky, které spáchala kárně obviněná, vykazují všechny znaky kárného provinění (§ 32 odst. 2 ZA a § 22 a § 24 odst. 1 kárného řádu).

Vzhledem k tomu, že kárně obviněná v průběhu kárného řízení na výzvy ČAK k podání vyjádření nereagovala, s kárným senátem ani jinak nekomunikovala a k nařízenému jednání kárného senátu se bez omluvy nedostavila, neměl kárný senát k dispozici žádné informace o osobních a majetkových poměrech kárně obviněné.

Kárný senát zde ukládal kárné opatření za celkem tři skutky spáchané kárně obviněnou v tzv. vícečinném souběhu, jimiž došlo ke spáchání více kárných provinění, což mělo samo o sobě vliv na zvýšenou společenskou škodlivost protiprávního jednání, která se musí odrazit v druhu a citelnosti ukládané sankce (§ 32 odst. 8 ZA ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku). Svojí povahou představují všechny skutky nepochybně závažná zaviněná porušení povinností advokáta spáchaná ve formě přímého úmyslu. V případě skutku pod bodem 1. se jedná o úmyslné porušení povinnosti advokáta, kterým došlo k faktickému porušení vykonatelného rozhodnutí, jímž mělo být kárně obviněné po dobu trvání jejího trestního stíhání pro skutek bezprostředně související s výkonem funkce insolvenční správkyně, znemožněno poskytování právních služeb za účelem ochrany dobrého jména, pověsti a důstojnosti advokátního stavu v rámci justice a rovněž odborné a laické veřejnosti vůbec. Kárně obviněná však pokračovala v neoprávněném poskytování právních služeb v rámci výkonu obhajoby, čímž nepochybně způsobila závažné

negativní následky v podobě zmaření procesního úkonu v trestním řízení a současně závažným způsobem poškodila jednak klientské zájmy, když neinformovala klientku o nemožnosti výkonu její nutné obhajoby, a zájmy orgánů činných v trestním řízení a dalších zúčastněných osob na efektivním a hospodárném vedení trestního řízení.

V případech skutků pod body 2. a 3. se jedná o úmyslné, dlouhodobé a flagrantní porušení povinností advokáta v souvislosti s vysloveným pozastavením výkonu advokacie, které svojí povahou a způsobem provedení prokazuje naprosto svévolné porušování základních povinností advokáta, tedy respektovat a plnit povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.

Všechny skutky byly dle přesvědčení kárného senátu spáchány za okolností, které lze vyhodnotit výlučně v neprospěch kárně obviněné při absenci jakýchkoliv polehčujících okolností. Míru zavinění na spáchání skutků lze opět přičíst pouze k tíži kárně obviněné, která se vytýkaného protiprávního jednání dopustila v úmyslu přímém.

K osobě kárně obviněné bylo kárným senátem zjištěno, že již byla v nedávné době postižena v kárném řízení kárným opatřením (pokuta ve výši 150 000 Kč) za hrubé porušení klientských povinností advokáta, přičemž uložená sankce zjevně nesplnila svůj výchovný a preventivní účinek.

V rámci objektivního vyhodnocení povahy a následků skutků a současně kárné minulosti a nestandardním postupu kárně obviněné v celém průběhu kárného řízení s přihlédnutím k absenci jakékoliv sebereflexe, se jeví jako přiměřené uložení kárného opatření pokuty ve výši 90 000 Kč.

✤ Mgr. PETRA VRÁBLIKOVÁ, vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK

Christian Bibelriether

Právní služby v Německu (již od roku 1998)

Česky hovořící německý advokát nabízí právní poradenství a pomoc v oblasti německého a mezinárodního práva soukromého včetně zastoupení před německými soudy.

Luragogasse 5 94032 Passau/SRN

tel.: 0049 851 33403 00420 910 259 869 ID datové schránky: g3jhyji

www.advokanc.de advokat@advokanc.de

Advokát • Rechtsanwalt inzerce

www.aspi.cz

Argumentaci pro vaše kauzy najdete díky perfektně zpracovaným judikátům v ASPI propojenými na ostatní dokumenty

Informace k podmínkám hromadného

pojištění profesní odpovědnosti advokátů a navazujících připojištění pro rok 2025

Česká advokátní komora zajišťuje pro advokátky a advokáty prostřednictvím společnosti WI-ASS ČR tzv. hromadné pojištění profesní odpovědnosti. Každoročně, v dostatečném předstihu před blížícím se výročím rámcové pojistné smlouvy (RPS), uzavřené aktuálně u Generali České pojišťovny (GČP), vedeme jednání s cílem zajistit nejlepší možné podmínky pojištění pro rok nadcházející.

Iv letošním roce jsme detailně prověřili možnosti pojistného trhu, z něhož i nadále vychází jako nejvýhodnější podmínky nabízené stávajícím pojistitelem GČP. Rádi bychom vás na základě toho informovali, že podmínky i pro rok 2025 zůstávají zachovány ve stávající podobě, tedy zejména:

■ limit pojistného plnění7 500 000 Kč (pro jednu pojistnou událost; dvojnásobek pro všechny pojistné události v průběhu pojistného roku)

■ roční pojistné 7 200 Kč

Rozsahové podmínky hromadného pojištění, které doznaly výrazných změn a vylepšení již v minulosti, zůstávají i pro rok 2025 rovněž zachovány.

Postup obnovy hromadného pojištění a navazujících individuálních pojistných smluv v souvislosti se změnou správních systémů na straně pojistitele

K 1. 1. 2025 dojde na straně GČP k nutnosti převést veškeré pojistné smlouvy uzavřené ve stávajícím systému pojistitele do systému nového. V praxi to bude znamenat zejména následující:

■ Nejpozději k 1. 1. 2025 bude třeba přečíslovat jak rámcovou pojistnou smlouvu pro hromadné pojištění, tak veškeré navazující individuální smlouvy pro připojištění nad rámec hromadného pojištění.

■ O přečíslování smluv budou pojistníci informováni spolu s vyúčtováním pojistného.

■ Interní systémy GČP i WI-ASS ČR budou nastaveny tak, aby pojistné smlouvy bylo možné dohledat pod novým i starým číslem.

■ V souvislosti s migrací hromadného pojištění do nového systému dojde navíc v dodatku k RPS pro rok 2025 k úpravám, které rozsahově maximálně sjednotí textaci hromadného pojištění s textací smluv pro navazující připojištění.

■ V případě existujících pojistných smluv pro připojištění nebude nadále možné dělat změny formou dodatků, ale tyto pojistné smlouvy budou v případě požadavku na změnu přepracovány do nového systému novou pojistnou smlouvou nahrazující původní a korespondující s aktuálním rozsahem RPS.

Při konstrukci celého systému migrace smluv bylo dbáno na to, aby vás jeho realizace zatížila co nejméně a rozsah pojistného krytí zůstal v maximální možné kvalitě. Došlo i k určitým vylepšením – např. odstranění sublimitace některých rizik, kde nově bude limit pro tato rizika dostupný ve dvojnásobku, a nikoli jedenkrát ročně jako doposud.

Podrobnosti k realizaci obnovy vašich individuálních připojištění, stejně jako pojistných smluv pro ostatní druhy výkonu advokacie u GČP, vám v dostatečném předstihu upřesní zástupci společnosti WI-ASS ČR, kteří vás každoročně procesem obnov provázejí.

Co se týče hromadného pojištění profesní odpovědnosti, připomínáme, že advokáti se stávají účastníky hromadného krytí automaticky při zápisu do seznamu advokátů ČAK a jsou jeho účastníky, pokud nepředloží ČAK do konce kalendářního roku potvrzení o individuálně sjednaném pojistném krytí na rok následující.

Vážení klienti, těšíme se na další spolupráci s vámi v roce 2025.

✤ Mgr. TEREZA POLÁKOVÁ, jednatelka WI-ASS ČR

INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI

Přednášky a semináře pro advokáty a advokátní koncipienty pořádané

ČAK

Vážené advokátky, vážení advokáti, vážené koncipientky, vážení koncipienti,

semináře plánujeme prezenčně i v online nebo v kombinované podobě – podrobnosti najdete u jednotlivých seminářů na webových stránkách ČAK www.cak.cz – viz záložka MOJE ČAK v horní liště/Vzdělávání a zkoušky/ /Vzdělávací akce ČAK

Semináře pořádané ČAK v Praze

• od pondělí 30. září 2024 do pondělí 20. ledna 2025 / ONLINE

Právnická angličtina pro pokročilé

Mgr. et Mgr. Vladimíra Kvasničková, právnička a vysokoškolská pedagožka

• ve čtvrtek 3. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Advokát v řízení před Ústavním soudem

JUDr. David Uhlíř, soudce Ústavního soudu

• ve čtvrtek 10. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Pojištění profesní odpovědnosti – příklady z praxe

Mgr. Tereza Poláková, jednatelka a ředitelka společnosti WI-ASS ČR

Ing. Stanislav Pažout, zástupce ředitelky společnosti WI-ASS ČR

Mgr. Lucie Jandová, expertní právník likvidace Generali Česká pojišťovna, a. s.

• ve čtvrtek 17. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Klíč k soudní síni

JUDr. Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu

Mgr. Kryštof Janek, advokát, místopředseda Sekce pro rodinné právo ČAK

• ve čtvrtek 24. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Přesvědčování

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 31. října 2024 / ONLINE

Aktuální problémy veřejného stavebního práva

JUDr. Vladimíra Sedláčková, právnička, bývalá dlouholetá ředitelka odboru stavebního řádu na MMR, členka České společnosti pro stavební právo

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2 nebo palác Dunaj

Kognitivní zkreslení (pasti iracionality v myšlení a rozhodování)

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve středu 18. prosince 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2 nebo palác Dunaj

Prevence a řešení konfliktů

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

Semináře pořádané pobočkou ČAK v Brně

• od pondělí 16. září do pondělí 9. prosince 2024 / Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické ruštiny – podzim 2024

Mgr. Vladimir Srebnitskiy, lektor, jazykový poradce, překladatel a tlumočník

• od pondělí 16. září do pondělí 9. prosince 2024 / Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické angličtiny – podzim 2024

Denisa Petriláková, Lic. Dip. TEFLA, akreditovaná členka Cambridgeské rady školitelů a lektorů UCLES

• ve středu 25. září 2024 / ONLINE Rozdělení a výplata zisku a jiných vlastních zdrojů

v s. r. o. a a. s.

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

• ve čtvrtek 10. října 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Odčinění újmy na zdraví a jiné nemateriální újmy z pohledu soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu

• ve středu 16. října 2024 / Přednášková místnost pobočky ČAK

Přesvědčivé právní psaní: Jak si získat čtenáře na svou stranu?

Mgr. Michaela Bejčková, soudkyně Nejvyššího správního soudu a lektorka právnické češtiny Mgr. Štěpán Janků, asistent soudkyně Ústavního soudu, spoluautor knihy „Právní psaní srozumitelným jazykem“ a lektor právního psaní

• ve středu 30. října 2024 / ONLINE

Bytové spoluvlastnictví v katastrální praxi (prakticky a v souvislostech)

JUDr. Daniela Šustrová, LL.M., bývalá ředitelka kanceláře ředitele Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Právník roku 2018 v kategorii Správní právo

• v pondělí 4. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Postavení a práva poškozeného a oběti v trestním řízení Mgr. Martin Lýsek, soudce Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci

JUDr. Jan Skřipský, Ph.D., advokát

• ve středu 13. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Hromadné žaloby doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., vedoucí Katedry civilního práva procesního PF MU v Brně

• ve čtvrtek 21. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Whistleblowing v praxi, povinnosti organizací a tzv. příslušných osob

Mgr. Tomáš Fabík, advokát

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / ONLINE Veřejné zakázky

JUDr. Michal Krenk, Ph.D., soudce Vrchního soudu v Praze, externí člen Katedry občanského práva PF UK

• v úterý 3. prosince 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Judikatura Ústavního soudu v oblasti věcných práv Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve čt vrtek 12. prosince 2024 / Přednášková místnost pobočky ČAK

Aktuální otázky advokátní praxe

JUDr. Irena Schejbalová, advokátka, ředitelka pobočky ČAK v Brně, místopředsedkyně Kontrolní rady ČAK

Mgr. Michal Zahnáš, advokát, místopředseda Kárné komise ČAK

• ve čt vrtek 19. prosince 2024 / ONLINE Výběr z obchodněprávní judikatury za rok 2024 JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

Seminář pro advokáty pořádaný regionem Severní Čechy

• ve čtvrtek 31. října 2024 / budova rektorátu Univerzity J. E. Purkyně, Ústí nad Labem Nezbytná cesta a mimořádné vydržení v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Asociace insolvenčních správců si vás dovoluje pozvat na seminář:

Novela insolvenčního zákona

Přednáší: JUDr. Jolana Maršíková, soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové

Datum konání: 21. října 2024 od 9 do 15 hodin

Místo konání: Justiční areál Na Míčánkách, dražební sál, 28. pluku 1533/29b, Praha 10 Účastnický poplatek za seminář: 1 790 Kč členové ASIS, 2 990 Kč ostatní účastníci (cena je uvedena bez DPH a včetně občerstvení)

Přihlašujte se e-mailem na seminare@asis.cz nebo na www.asis.cz

Víte, že …

• na formulaci textu zákona o Britské Severní Americe (British North America Act) z roku 1867 se významně podílel advokát? Byl jím John Alexander Macdonald (1815-1891), který se pak stal i prvním premiérem Kanady, jež se stala citovaným zákonem britským dominiem. Premiérem byl Macdonald opakovaně v letech 1867-1873 a 1878-1891. Ve funkci jej v květnu 1891 ranila mrtvice, na jejíž následky 6. 6. 1891 zemřel. Současná kanadská historiografie jej začala hodnotit jako kontroverzní osobnost, i když jeho zásluhy o vznik dominia a o Kanadu mu nelze upřít.

• bývalý advokát Jan Kučera byl dne 11. 2. 1911 podruhé promován doktorem práv? Pod titulkem Zajímavá promoce přinesl Čas z téhož dne zprávu, že „dnes promován je na české universitě v Praze pan MUDr. Jan Kučera, obvodní lékař ze Zábřeha na Moravě na doktora práv. Je to vlastně rehabilitace. Počátkem let 90. byl dr. Kučera advokátem v Hustopečí, rozsudkem zemského soudu byl zbaven hodnosti doktorské a prakse advokátské. Pan Kučera dal se zapsat jako posluchač medicíny ve Vídni a r. 1898 promován byl na universitě vídeňské za doktora lékařství. Dnešním dnem stává se MUDr. a JUDrem a má na vybranou provozovat praksi lékařskou nebo advokátskou

Kresba pro Bulletin advokacie L UBOMÍR LICHÝ

neb obojí.“ Jan Kučera se v Hustopeči často dostával do střetu s tamějším tehdy převážně německy mluvícím obyvatelstvem a též s okresním soudcem Dvořáčkem, na něhož dokonce podal trestní oznámení pro zneužití pravomoci. To se však nakonec obrátilo proti němu a Kučera byl kromě uvedeného „uznán vinným zločinem podvodu, křivým svědectvím a přestupkem utrháni na cti okresnímu soudci Dvořáčkovi a odsouzen do žaláře na 4 neděle, zostřeného každý týden postem a k náhradě soudních útrat“.

• pardubický advokát Karel Rudolf Krpata byl zároveň spisovatelem, amatérským hercem a režisérem? Krpata (1900-1970) byl zapsán do seznamu advokátů v roce 1932, v roce 1949 byl přijat do krajského sdružení advokátů a od roku 1951 působil v pardubické advokátní poradně. Byl autorem řady literárních děl, jeho divadelní hra Počestné paní pardubické byla zfilmována. Jeho dalšími díly, vesměs s historickou tematikou, byly např. Mistr ostrého meče, Hvězdy nad hradem, Poslední výstup, Ďábel v nás, Tři dny tammuz

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D.

Zvolte si médium pro 21. století: TISK, nebo ONLINE?

Patříte k pravidelným čtenářům Bulletinu advokacie, tradičního odborného časopisu ověnčeného mnoha prestižními cenami, jehož je Česká advokátní komora mnohaletým vydavatelem a který 10x ročně dostávají advokátky/advokáti a advokátní koncipientky/koncipienti do svých schránek, resp. advokátních kanceláří?

Pak jste možná zaznamenali, že již několik let nabízí Komora jeho moderní online „listovací“ verzi. Pokud patříte k těm, jimž vyhovuje tato forma práce s informacemi, kterou Bulletin advokacie nabízí, anebo chcete z ekologických důvodů snížit počet tištěných vydání, které vaše kancelář odebírá, a rádi byste jej odhlásili, využijte k tomu náš nový jednoduchý

Formulář najdete:

• na úvodní stránce webu ČAK vlevo v hlavním menu pod rubrikou Moje ČAK/Bulletin advokacie:

• na webu Advokátního deníku, na hlavní stránce vpravo, pod bannerem Bulletin advokacie online:

POZOR! Pokud byste chtěli odhlásit zasílání Bulletinu advokacie pro více osob, např. pro více kolegů v jedné advokátní kanceláři, je zapotřebí vyplnit formulář pro každého advokáta/tku či koncipienta/tku samostatně, předejdete tak případným pochybením či nesrovnalostem.

Každý, kdo zasílání tištěného Bulletinu advokacie odhlásí, se k jeho zasílání v tištěné podobě může pochopitelně kdykoli vrátit! Využít k tomu můžete náš stejně jednoduchý online přihlašovací formulář. Ten najdete na stejném místě webu ČAK a webu Advokátního deníku jako formulář odhlašovací (viz obrázky výše).

V případě jakýchkoli dotazů nebo speciálních požadavků kontaktujte tajemnici redakce Bulletinu advokacie Evu Dvořákovou na telefonu: 273 193 165 či na e-mailu: dvorakova@cak.cz.

Vážení a milí čtenáři! Doufáme, že zůstanete Bulletinu advokacie věrni, ať ho již budete číst v elektronické, či v papírové podobě. My v redakci se budeme i nadále snažit, aby vám časopis i v budoucnu nabízel kvalitní, vysoce odborné a přitom zajímavé a aktuální příspěvky.

✤ Redakce Bulletinu advokacie

NOVINKY

Bílek/Jindřich/Ryšánek/Bernard a kol.

Notářský řád. Komentář. 6. vydání

2024 I vázané v plátně I 1104 I 2 190 Kč I obj. číslo EKZ227

Nové vydání obsahuje komplexní právní úpravu výkonu notářské profese. Zvolenou koncepcí i rozsahem poskytovaných informací o „notářském právu“ je ojedinělým počinem. Obsahuje všechny předpisy ve vztahu k notářství včetně vnitřních předpisů vydávaných Notářskou komorou ČR, a to vše ve znění platném od 1. 1. 2024. Je doplněno o předpisy o odměňování notářů, soubor všech nových či novelizovaných vnitřních předpisů Notářské komory ČR a výběr judikatury ve vztahu k notářské praxi. Změny dotýkající se právní úpravy notářství reagují především na proces elektronizace a digitalizace výkonu právních agend.

Matěj Tkadlec

práce se zaměřením na digitální platformy

2024 I brožované I 152 I 370 Kč I obj. číslo EPI186

Digitalizace a mobilní aplikace jsou jedním z největších hybatelů všedního života každého z nás. Vliv těchto fenoménů je nepopíratelný a oba zásadním způsobem změnily naše návyky, modely chování i každodenního fungování. Jinak tomu není ani na trhu práce. Kvůli absenci komplexního pojednání o závislé práci v souvislosti s rozšířením moderních technologií na pracovním trhu vznikla tato kniha.

Smolík/Dvořák et al.

Právo hmotné a procesní na rozcestí Materielles Recht und Prozessrecht am Scheideweg

2024 I brožované I 312 I 590 Kč I obj. číslo BEP13

Titul se zabývá vybranými problémy vzájemných vazeb práva hmotného a procesního. Pojmy hmotného a procesního práva používá v jejich tradičním významu, tedy jako synonyma pro právo soukromé a civilní právo procesní. Věnuje se vývoji a hodnocení stavu obou oborů v české legislativě a teorii. Ukazuje, jak nepostradatelnou roli v legislativní činnosti hraje právní nauka, a napomáhá ozřejmit, jak kodiﬁkační úsilí přispívá k rozvoji a prohloubení stanovisek právní teorie.

Martin Adamec

Nečinnost v řízení před správními

orgány

2024 I brožované I 228 I 590 Kč I obj. číslo PP202

Publikace se věnuje nečinnosti správních orgánů v řízení vedeném před nimi, kterou lze považovat za jeden z vůbec nejzávažnějších negativních jevů v oblasti veřejné správy a jejího výkonu. V právních předpisech i odborné literatuře zůstává problematika nečinnosti často opomíjena, přitom v aplikační praxi jde o poměrně běžný nežádoucí jev, s nímž se adresáti veřejné správy setkávají relativně ča sto. Autor terminologicky vymezil nečinnost správních orgánů, pojmenoval její formy, projevy a příčiny, analyzoval systém ochrany před nečinností zavedený v platné a účinné právní úpravě a zabýval se jejími důsledky.

Anna

Zemandlová

Procesní aspekty preventivní restrukturalizace

2024 I brožované I 128 I 340 Kč I obj. číslo EPI172

Publikace se věnuje novému institutu sloužícímu k záchraně životaschopných podniků, který byl zaveden do českého práva zákonem o preventivní restrukturalizaci, jenž nabyl účinnosti v září 2023. Tématem se zabývá nejen v kontextu vnitrostátní právní úprav y, ale i v širších souvislostech (inspirativní zahraniční regulace, směrnice o restrukturalizaci a insolvenci). Obsahuje také rozbor podstaty procesu preventivní restrukturalizace, jejího odlišení od příbuzných postupů a analýzu směrnice, jež zakotvuje rámce preventivní restru kturalizace, její účel a možnosti její vnitrostátní implementace.