Bulletin advokacie 7-8/2024

Bulletin advokacie

Náhrada škody a bezdůvodné obohacení z jednání falešného zástupce • Rozhraní justiční praxe a umělé inteligence: evoluce a výzvy • Přelomové rozhodnutí NS: Zrušit rozhodčí nález jen částečně je přípustné • Zajištění nemovitostí v tr. řízení • Konec justičního ping-pongu v tr. řízení? • Nemajetkové újmy při zneužívání dětí •

VYDÁVÁ

ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA

Už jste objevili, jak dobrým pomocníkem jsou nové webové stránky ČAK? Praktické rady, jak se v nich orientovat, najdete na str. 4-5.

ASPI Expertní judikatura

Odborně vybraná a komentovaná rozhodnutí soudů

Šetřete čas a rychle si zobrazte klíčová rozhodnutí soudů.

Více o Expertní judikatuře: bit.ly/expertni-judikatura

Nově jsme pro vás v ASPI spustili funkci Expertní judikatura, kde pro vás odborníci vybírají nejrelevantnější rozhodnutí soudů. Díky tomu se rychle zorientujete v ustálené judikatuře a jako první se dozvíte také o jejím případném prolomení.

Máte tak vždy po ruce ta nejdůležitější rozhodnutí, na která se můžete spolehnout, když si musíte být jistí.

Když si musíte být jistí

Bulletin advokacie vydává

Česká advokátní komora v Praze (IČ 66 000 777)

v agentuře , spol. s r. o. www.impax.cz

Časopis je zapsán do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR.

Vychází 10x ročně, z toho 2 dvojčísla (1-2, 7-8).

Přetisk povolen jen se souhlasem redakce.

Adresa redakce:

Česká advokátní komora

Národní třída 16, 110 00 Praha 1 telefon: 273 193 111 e-mail: bulletin@cak.cz, www.cak.cz

IČ: 66000777

DIČ: CZ 66000777

Redakce:

Šéfredaktorka: JUDr. Hana Rýdlová

Výkonná redaktorka: PhDr. Ivana Cihlářová Tajemnice redakce: Eva Dvořáková

Předseda redakční rady:

JUDr. Petr Toman, LL.M.

Místopředseda redakční rady:

JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. Členové redakční rady:

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexander Bělohlávek, prof. hon., dr. h. c., JUDr. Petr Čáp, JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., JUDr. Vladimír Jirousek, Mgr. Michal Králík, Ph.D., prof. JUDr. Alena Macková, Ph.D., doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., JUDr. Robert Němec, LL.M., JUDr. Monika Novotná, JUDr. František Púry, Ph.D., prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., JUDr. Michal Žižlavský Pokyny pro autory najdete v Advokátním deníku pod rubrikou BA online. Objednávky předplatného zasílejte na adresu: ČAK, Národní třída 16, 110 00 Praha 1, e-mail: dvorakova@cak.cz Cena výtisku včetně dvojčísel je 90 Kč, zvýhodněné roční předplatné 835 Kč kromě poštovného, balného a DPH. Advokátům a advokátním koncipientům se rozesílá zdarma. S reklamacemi při problémech s distribucí se obracejte na pí Dvořákovou, e-mail dvorakova@cak.cz , tel. 273 193 165.

Inzertní služby zajišťuje agentura IMPAX, spol. s. r. o. Objednávky inzerce zasílejte na adresu agency@impax.cz, případně volejte na tel. 244 404 555 nebo na 606 404 953. Media kit a další informace naleznete na internetových stránkách www.impax.cz.

Celé znění každého čísla vychází též na internetu (www.cak.cz a www.advokatnidenik.cz).

Toto číslo vyšlo 16. 8. 2024 v nákladu 14 600 výtisků.

Obálka: shutterstock.com

Tisk: Impax, spol. s r. o.

MK ČR E 6469

ISSN 1210-6348 (print)

ISSN 2571-3558 (Advokátní deník)

řízení ve sporech o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb.

Náležitosti písemné plné moci ve správním řízení

Nepřiměřený trest uložený advokátovi za pohrdání soudem vs. svoboda projevu advokáta

Z odborné literatury

Jaroslav Fenyk, Ladislav Smejkal, Irena Bílá: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář (Red.)

Dana Ondrejová: Průvodce uzavíráním smluv (Josef Bejček)

Tereza Kunertová: Právo EU pro praxi: aplikační a výkladová úskalí v kontextu případových studií (Richard Král)

Každá drobnost se počítá

Vletní atmosféře se mi nejeví jako vhodné rozebírat témata, která jsou pro advokacii aktuálně určující či bolestivá. Nebudu řešit advokátní tarif, novelu zákona o advokacii ani téma advokátních úschov či novelizace zákonů, zákoníků a řádů, které jsou aktuálně v různých stupních příprav legislativního procesu.

Pokusím se zamyslet nad tím, jak se k sobě v justičním prostředí vzájemně chováme, jak spolu vycházíme či nevycházíme a jak to vše lze nebo nelze zlepšovat.

Žijeme v době, kdy atmosféra ve světě připomíná zahřátý kotel. V našem geopolitickém prostředí prožíváme válečný konflikt na dohled od našich hranic, sledujeme politické a kulturní války vedené napříč společností. To vše vede k eskalaci konfliktů uvnitř společnosti, které se přenášejí i do odborných mikrospolečenství. Justiční společenství, v širším smyslu slova, tvoří nejenom soudci, ale i státní zástupci, advokáti, notáři, exekutoři, insolvenční správci a zaměstnanci, bez kterých by se žádná z těchto složek při své činnosti neobešla. Agenda justice představuje řízený konflikt ve všech svých podobách, který reprezentují spory v celé své škále. Z logiky věci, všichni jako členové justiční rodiny máme a musíme mít vyšší odolnost vůči atakům v jakékoliv formě. Zároveň však máme vyšší odpovědnost za své chování, a to zejména k sobě navzájem. Etické a mravní standardy jsou upraveny, nikoliv náhodou, v předpisech, kterými jsou povinni se příslušníci jednotlivých justičních profesí řídit. Právě nutnost vzájemné úcty a respektu je nezbytná k řádnému výkonu práva a spravedlnosti, neboť pouze takové jednání garantuje důvěru klientů či – v širším kontextu – konzumentů spravedlnosti, v řádný výkon spravedlnosti.

a z nich plynoucím konfliktům. Naopak je možné klást otázku, zda je od advokátů vůči soudcům a právníkům protistran kolegiální obstruovat jednání soudu, zasílat obsáhlá podání na poslední chvíli či předkládat je na místě, jen aby advokát uspokojil vlastní zájmy. Nehodnotím zde legitimní obstrukční jednání v zájmu klienta, ale jednání, které zavinil advokát ať již svou liknavostí, či sledováním svých soukromých zájmů. Takové jednání také logicky potencuje konflikt. A mohl bych pokračovat – od přetrvávajících nedůstojných bezpečnostních kontrol u některých soudů ve vztahu ke koncipientům, přes nemožnost komunikace se soudcem či dokonce kanceláří soudu, po nevybíravé projevy či nedůstojné ustrojení advokátů, kterým vyjadřují disrespekt k soudu jako instituci i soudci jako jejímu představiteli.

Zkusme všichni nejenom v teplém létě chladit emoce, jakkoliv to je často obtížné. Chovejme se kolegiálně, zdvořile a vstřícně. Jakkoliv meritum věci může být vyhrocené, zachovávejme si profesionální odstup a chladnou hlavu. Všichni, kdo se jakkoliv na jednání justice podílíme, tím uděláme službu sami sobě, ale především tím uděláme službu právu a spravedlnosti.

Hezké a kolegiální léto přeje

Je naprosto jasné, že jde o ideál, který je nedostižný, a standardy vzájemných vztahů uvnitř justičního společenství jsou proměnné jak ve své kvalitě, tak i v čase. Přesto bychom všichni měli začít u sebe. Stačí si odpovědět na prostou otázku: je kolegiální a možné nařídit soudní jednání v rozsáhlé a komplikované věci na řadu dnů bez předchozí dohody s advokáty a žalobci? Možné to jistě je. Kolegiální vůči státním zástupcům a advokátům nikoliv. Bohužel tradiční vrchnostenský přístup vede k následným kolizím

Mgr. LUKÁŠ TROJAN, člen představenstva ČAK

P. S. Každá drobnost se počítá. Právě jsem odeslal listinné důkazy zakládané soudu s předstihem právnímu zástupci protistrany a kolega mi již stačil slušně poděkovat. Takže to funguje.

Několik praktických rad, jak efektivně využívat nový web ČAK

Vše, co jsem kdy opravdu potřeboval, jsem našel v MOJE ČAK. I tak bychom mohli parafrázovat slavné dílo Roberta Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce“. Vše, co advokát potřebuje vyřídit na Komoře nebo pro svoji advokátskou praxi, najde pod odkazem https://www.cak.cz/moje-cak.

MOJE ČAK je hlavní vstupní brána a vlastně jediný rozcestník pro advokáty/tky a advokátní koncipienty/tky, přes který se dostanou ke všem agendám, které pro ně Komora vyřizuje nebo které potřebují pro výkon své advokátní praxe.

Zde je to místo, kde se na webu mohou podívat na veřejně přístupné dokumenty, návody, manuály, předpisy nebo pokyny, a také místo, přes které se lze dostat do tzv. neveřejné části webu.

V MOJE ČAK jsou agendy, chcete-li odkazy, kvůli lepší přehlednosti seřazeny abecedně:

Stačí kliknout na místo, které potřebujete „řešit“, a odkryje se vám stránka, na které najdete vše, co potřebujete, včetně formulářů nebo jiných příloh ke stažení . Veřejná část Moje ČAK (www.cak.cz/moje-cak) je jediné místo na webu Komory, přes které se dostanete do  Zabezpečené zóny Moje ČAK . Je to samoobslužný portál, dostupný i přímo na adrese https://moje. cak.cz/

Do portálu je možné se přihlásit přes login datových schránek, přes NIA a zároveň je implementováno i přihlášení přes BankID.

V tomto portálu jsou v této chvíli dostupné následující funkcionality:

• přístup do Elektronické knihy úschov, vč. všech funkcí;

• generování dokumentů: „Výpis ze seznamu advokátů, advokátních koncipientů, evropských usazených advokátů“, „Potvrzení“ a „Osvědčení“ – vše opatřené elektronickou pečetí;

• API pro informační systémy třetích stran – v současnosti pro zápisy do EKÚ a rovněž pro stahování vygenerovaných dokumentů.

Pro lepší orientaci na webových stránkách ČAK připravila několik videí, která jsou zveřejněna na jejím Youtube kanálu @ceskaadvokatnikomora8460 v Playlistu pod názvem www.cak.cz – Česká advokátní komora představuje svůj nový web: /https://www.youtube.com/playlist?list=PL6zrYzOMuTODZCG-RdXRcPyE8NEzRcXpT/

V brzké době se chystá nasazení dalších funkcionalit, kterými jsou např.:

• rezervační systémy na návštěvu (průkazy, knihy o ověření pravosti podpisu);

• správa údajů v seznamu advokátů;

• přihlášky na semináře a školení;

• „účet advokáta“ ve smyslu dat o poplatcích, fondech, pojištěních apod.;

• žádost o vydání knihy o prohlášeních o pravosti podpisu;

• přihlášky ke zkoušce způsobilosti;

• žádost o zápis do seznamu advokátů;

• žádost o pozastavení výkonu právní praxe;

• platební brána.

Na podzim proběhnou

Dny otevřených dveří české

advokacie

Ve dnech 3. a 4. října tohoto roku se otevřou dveře advokátních kanceláří pro studentky a studenty práv, advokátní koncipientky a koncipienty a mladé advokátky a advokáty. Projekt, který se uskuteční s podporou České advokátní komory a Masarykovy univerzity v Brně, má ambici přilákat mladé lidi do advokacie.

„Česká advokátní komora s potěšením vítá projekt Dny otevřených dveří české advokacie a vyzývá advokátní kanceláře či zájemce o budoucí práci v advokacii k aktivní účasti na projektu,“ uvedl místopředseda ČAK a garant projektu Ondřej Trubač. „Projekt je plně v souladu s předsevzetím představenstva

k transparentnosti a otevřené komunikaci s advokátní i laickou veřejností. Komora vítá všechny aktivity, které přivedou do advokacie mladé zájemce o nelehkou, ale krásnou advokátní profesi, která je mnohým z nás celoživotním posláním,“ dodal.

Jste-li advokátka, advokát nebo advokátní kancelářa máte zájem přivítat v avizovaných prvních říjnových dnech mladé zájemce, zaregistrujte se prosím na webových stránkách projektu https://www.poznejadvokaty.cz/advokatni-kancelare. Stejně tak máte možnost rozšířit doprovodný program této akce a zviditelnit vaši práci.

Jste-li zájemce o návštěvu v kancelářích svých kolegyň a kolegů, na stránkách https://www.poznejadvokaty.cz/ naleznete již nyní seznam doposud zapojených kanceláří prakticky rozdělených podle regionů. Tento seznam je postupně doplňován.

„K účasti zveme všechny subjekty od malých butikových kanceláří po velké hráče s mezinárodním přesahem. Studenti právnických fakult mají možnost seznámit se s tím, co advokacie obnáší, ale i se současnou podobou právního prostředí a se specifiky jednotlivých právních odvětví. Advokátním koncipientům dávají Dny otevřených dveří české advokacie příležitost poznat způsob práce dalších advokátních kanceláří a vzájemně sdílet zkušenosti, ad-

vokátům pak dává možnost k navázání nových pracovních vztahů,“  uvedla autorka projektu, advokátka Irena Valíčková.

Dny otevřených dveří české advokacie doprovodí řada dalších akcí, o kterých bude informovat Advokátní deník. Nezapomeňte ho sledovat!

✤ Red

Lidská práva na jednom místě –nový portál mezisoudy.cz

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP při Ministerstvu spravedlnosti ČR připravila nový webový portál mezisoudy.cz, který byl nedávno spuštěn díky finanční podpoře z Norských fondů. Veškeré materiály jsou dostupné zdarma a v českém jazyce. Portál je navržen tak, aby advokáti, soudci a další odborníci mohli rychle a efektivně nalézt potřebné informace pro svou praxi.

Na webu je především k dispozici nová unikátní lidskoprávní databáze judikatury, která na jednom místě umožňuje vyhledávat judikaturu ESLP a Ústavního soudu a rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva a výborů OSN. Dalšími nástroji jsou tematické příručky, které přehledně shrnují judikaturu ESLP k vybraným právním otázkám. Jednou z nich je např. tematická příručka Práva advokátů v judikatuře ESLP. Dostupný je i  Manuál slučitelnosti – interaktivní nástroj pro legislativce, usnadňující posuzování souladu návrhů předpisů s Evropskou úmluvou o lidských právech. Obecná část manuálu podrobně vysvětluje jednotlivé kroky algoritmu pro ověřová-

ní souladu, zvláštní část obsahuje přehledy obecných zásad a odkazy na další judikaturu ESLP podle témat.

Na webu je dále dostupných přes 100 lidskoprávních smluv, kde lze vyhledávat základní lidská práva a překlady souvisejících materiálů, jako je např. obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte o právu dítěte být slyšeno. Najdete tu také Zpravodaj KVZ , elektronický čtvrtletník kanceláře vládního zmocněnce o aktuální judikatuře ESLP, a vzdělávací a další užitečné materiály, mezi které patří Praktický průvodce Evropskou úmluvou o lidských právech vydaný kanceláří vládního zmocněnce a Právnickou fakultou Univerzity Karlovy nejen pro studenty práv. V neposlední řadě web obsahuje rovněž informace k řízením před jednotlivými mezinárodními orgány ochrany lidských práv, včetně řízení před ESLP a informace k výkonu rozsudků a rozhodnutí těchto orgánů.

9.30–12.30

Databáze i materiály budeme průběžně aktualizovat a budeme rádi, pokud bude odborná veřejnost web využívat při své práci. Činnost kanceláře vládního zmocněnce můžete sledovat na sociálních sítích mezisoudy.

Věříme, že portál může být velmi užitečný pro advokáty, kteří ocení dostupné materiály, včetně např. překladů Jednacího řádu ESLP a Praktické příručky k podmínkám přijatelnosti v řízení před ESLP

Od počátku tohoto projektu přináší Advokátní deník exkluzivně veškeré informace tak, aby je advokáti/tky a koncipienti/tky měli prioritně k dispozici, a i nadále věnuje portálu mezisoudy.cz mediální podporu. ✤ Za tým kanceláře vládního zmocněnce Mgr. EVA PETROVÁ, zástupkyně vládního zmocněnce

§ Aktuálně v právu

Z legislativy

Novelu advokátního tarifu projedná LRV

Ministr spravedlnosti Pavel Blažek zaslal dne 6. srpna 2024 k projednání do pracovních komisí Legislativní rady vlády návrh novely advokátního tarifu. Ministr o tom informoval na platformě X. „ Pokud ty neseznají rozpor návrhu s platnou legislativou, měla by být novela účinná od 1. 1. 2025,“ uvedl dále Blažek. Právní úprava odměny advokáta byla naposledy valorizována v roce 2006 a v roce 2013.

Novela zákoníku práce

Minimální mzda se bude do roku 2029 postupně zvyšovat na 47 procent průměrné mzdy. Nyní je na 41,1 procenta a od ledna vzrostla na 18 900 korun. Zaručené mzdy podle odbornosti, odpovědnosti a náročnosti práce budou od příštího roku zachovány jen ve veřejném sektoru, v soukromé sféře budou zrušeny. Stanovuje to vládní novela zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinná od 1. srpna, která byla dne 31. července 2024 vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 230/2024 Sb.

Oddlužení z pěti let na tři roky bude nejspíš účinné od října

Doba oddlužení se zkrátí z pěti let na tři roky pro všechny dlužníky pravděpodobně od října, předpokládá Ministerstvo spravedlnosti. Změnu přinese vládní novela zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zák. č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, kterou dne 10. července 2024 schválil beze změn Senát a následně podepsal prezident. Novela nyní čeká na publikaci ve Sbírce zákonů. Její zásadní část pak nabude účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce, který bude následovat po vyhlášení novely ve Sbírce.

Legislativu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Z judikatury

ÚS k odměně advokáta Ústavní soud vydal 7. srpna nález sp. zn. III. ÚS 49/24, v němž vyhověl stěžovatelce – advokátce, která se domáhala zrušení usnesení vrchního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva na spravedlivou odměnu za práci, na soudní ochranu a právní pomoc v řízení před soudy. Ústavní soud uvedl, že nastavením pravidel pro odměňování advokátů jsou ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta – podnikatele, ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv v systému řádného výkonu spravedlnosti. V situaci,

kdy o výši odměny obhájce nerozhoduje na základě dohody s advokátem sám obviněný, ale stát, je uhrazením odměny obhájce realizováno ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu. Proto je nutné dbát na to, aby způsob určení odměny obhájce neměl nepříznivý vliv na základní práva a svobody obviněného, tedy i práva na obhajobu.

ÚS o nároku zranitelné oběti na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení Ústavní soud vydal 31. července nález sp. zn. IV. ÚS 855/24, v němž se zastal zranitelné dětské oběti zneužití v rodině a zjednodušil dívce cestu k náhradě újmy. V nálezu zdůraznil, že trestní soudy by neměly poškozené zbytečně odkazovat na občanskoprávní řízení, pokud mohou o náhradě rozhodnout samy, třeba alespoň částečně. Občanskoprávní řízení totiž znamená další dokazování, výslech, případně konfrontaci s pachatelem a oživení nepříjemných vzpomínek. Ještě víc to platí u zvláště zranitelných obětí, například dětí.

ÚS k prohlášení viny v trestním řízení a mezím jeho ústavnosti Ústavní soud vydal dne 17. července 2024 svůj nález sp. zn. II. ÚS 2138/23, v němž konstatoval, že před přijetím prohlášení viny by poučení soudem nemělo zahrnovat pouze informaci o tom, jaké trestní sazby zákon stanoví za daný trestný čin, ale i informaci, že soud obviněnému může uložit trest v rozsahu této sazby, že prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Soud musí obžalovaného poučit a ověřit jeho informovanost a svobodnou vůli. Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny také zjistí stanovisko státního zástupce, poškozených a zúčastněných osob (pokud jsou přítomni v hlavním líčení). Teprve následně může rozhodnout, zda prohlášení viny přijímá, nebo nikoliv.

Judikaturu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Regulace umělé inteligence – AI Act

Od srpna platí v Česku i v celé Evropské unii první právní předpis regulující umělou inteligenci (AI), známý též jako AI Act. Vyhlášen byl v Úředním věstníku EU dne 12. července 2024 pod č. 2024/1689. Zakazuje například biometrickou kategorizaci občanů a AI, která manipuluje s lidmi, zneužívá děti nebo klasifikuje lidi podle jejich sociálního chování. Nařízení zároveň zjednoduší vývoj, provoz a volný pohyb AI služeb a produktů na vnitřním trhu EU.

✤ Red.

Ze světa práva

Z PRÁVNÍ TEORIE A PRAXE

Náhrada škody a bezdůvodné obohacení z jednání falešného zástupce

Nejvyšší soud (dále též jako „NS“) se ve svém relativně nedávném rozhodnutí1 vyjádřil k zajímavému případu vzniklého bezdůvodného obohacení z jednání falešného zástupce, který pod záminkou uzavření domnělé smlouvy vylákal peněžní sumu od žalobkyně a tu následně odevzdal třetí osobě. Falešným zástupcem (falsus procurator) je osoba, která jedná jako zástupce jiného, aniž by však k tomu měla odpovídající zástupčí oprávnění. V daném případě dokonce oba zastoupení v příslušné době jako osoby vůbec neexistovali, neboť již byli po smrti. Nejvyšším soudem posuzovaný případ otevírá několik otázek týkajících se aplikace pravidel o bezdůvodném obohacení nejen mezi falešným zástupcem a druhou stranou domnělé smlouvy, ale i v potenciálně třístranném vztahu mezi více subjekty, a nad rámec odůvodnění rozhodnutí je případ zajímavý i z pohledu náhrady škody. V následujícím textu proto postupně zanalyzujeme možné kompenzační nároky žalobkyně (osoba, se kterou falešný zástupce uzavíral smlouvu) vůči falešnému zástupci, jakož i vůči třetí osobě, které zástupce následně prospěch odevzdal.

Doc. JUDr. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

JUDr. Veronika Zoričáková, PhD., působí jako odborná asistentka na Právnické fakultě Trnavské univerzity v Trnavě.

Skutkový stav a právní posouzení soudem prvního stupně a odvolacím soudem

Žalobkyně uzavřela jako kupující smlouvu o dodání dřeva. Prodávajícími měli být manželé J. a M. R., za které měl jednat žalovaný jako zástupce prodávajících. Problém byl v tom, že v době celé transakce již manželé byli po smrti, žalovaný se vykazoval zfalšovanou plnou mocí. Soudy též zjistily, že zfalšovaná byla i kupní smlouva, avšak z rozhodnutí se nepodává, co konkrétně bylo předmětem falzifikace a zda žalobkyně (kupující) o tom věděla; rozhod-

nutí však nijak nenaznačuje, že by žalobkyně měla být ve zlé víře ohledně existence smlouvy a zástupčího oprávnění žalovaného. Žalovaný tedy neměl zástupčí oprávnění, a proto působil jako falešný zástupce. Od žalobkyně dokonce přijal 170 000 Kč, které mu poskytla jako zaplacení kupní ceny. Žalovaný sice vystupoval pod falešnou identitou, nicméně se jej podařilo ztotožnit. Na činu se podílela i třetí osoba, která dokonce pravděpodobně byla skutečným iniciátorem celého podvodu. Této osobě následně žalovaný falešný zástupce inkasovanou peněžní částku předal. Žalobkyně se v dané věci domáhala žalobou vůči falešnému zástupci zaplacení částky 170 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

Vůči žalovanému bylo také vedeno trestní řízení, kde bylo prokázáno, že kupní smlouva, plná moc i další listiny byly sice zfalšovány, trestní soud však falešného zástupce neshledal vinným, protože měl za prokázané, že zástupce byl k podvodnému jednání jenom využit třetí osobou, která podvod zosnovala a které falešný zástupce odevzdal částku 170 000 Kč.

Soud prvního stupně uložil žalovanému falešnému zástupci, nehledě na jeho dobrou víru deklarovanou v trestním rozhodnutí, povinnost k vrácení částky přijaté od žalobkyně. Soud prvního stupně se necítil být zavázán trestním rozhodnutím v otázce dobré víry falešného zástupce a vzhledem k dovozené neplatnosti kupní smlouvy ho jako příjemce plnění v podobě peněžní částky označil za obohaceného ze skutkové podstaty plnění bez právního důvodu.

1 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo2077/2021 (dále už jen jako „rozhodnutí“).

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí ve výroku o zaplacení žalované částky potvrdil s tím, že pro právní posouzení dané věci není podstatné, zda a jak falešný zástupce s peněžní částkou dále naložil nebo zda ji odevzdal někomu třetímu. Pro vznik obohacení je rozhodná jenom ta skutečnost, že žalovanou částku od žalobkyně obdržel bez zavazujícího právního důvodu, tj. na základě neplatné smlouvy.

Rozhodnutí Nejvyššího

soudu

Nejvyšší soud dovolání odmítl. NS své právní posouzení nejprve začíná odkazem na svou dřívější a zřejmě i ustálenou rozhodovací praxi2 ohledně právních účinků nezmocněného jednatelství, resp. při překročení oprávnění z plné moci: „nezmocněný jednatel, popř. zmocněnec překračující svá oprávnění z plné moci, jehož jednání zastoupený dodatečně neschválil, je ze svého jednání zavázán sám bez ohledu na to, zda je jím uzavřená smlouva platná či nikoliv. Není-li smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy (dle § 440 odst. 2 o. z., shodně jako ve smyslu § 33 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013).“ Vzhledem k neexistenci zmocnění má být ze svého jednání falešný zástupce zavázán sám, což podle slov NS znamená, že „smluvní stranou v dané kauze je on sám, neboť pouze jeho zavázalo jím učiněné jednání bez platného

2 Soud odkazuje na předchozí rozhodnutí týkající se § 33 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; a to na rozsudky NS ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4056/2017, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016.

3 Z typologie kondikcí na kondikce z plnění a kondikce nikoli z plnění vychází nejenom české právo, srov. F. Melzer, K. Csach in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX., § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 1269-1271; náznakem i J. Petrov in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI., Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1882-1883; anebo L. Brim: Úvod do práva bezdůvodného obohacení, C. H. Beck, Praha 2022, str. 9-10; ale dělení je typické pro celý germánský právní prostor, viz např. J. D. Harke: Besonderes Schuldrecht, Enzyklopädie der Rechts- und Staatswissenschaft, Springer, Berlin – Heidelberg 2011; D. Medicus: Bürgerliches Recht: Eine nach Anspruchsgrundlagen geordnete Darstellung zur Examensvorbereitung, 19. Auflage, Heymanns, Köln – Berlin – Bonn – München 2002, str. 460; nebo S. Beck: Die Zuordnungsbestimmung im Rahmen der Leistung, Eine Untersuchung von erfüllungs- und bereicherungsrechtlichem Leistungsbegriff unter besonderer Berücksichtigung der Tilgungs- oder Zweckbestimmung als des finalen Elements einer Leistung, Duncker & Humbolt, Berlin 2008, str. 348 apod.; vychází z něj i novější doktrína k bezdůvodnému obohacení na Slovensku, např. V. Zoričáková: Neplatnosť a odstúpenie od zmluvy o prevode obchodného podielu a vyporiadanie medzi jej účastníkmi, Súkromné právo č. 2/2021, str. 59; F. Melzer, V. Zoričáková: Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 3 Obdo 57/2019 z 27. 11. 2019 (zmluva uzatvorená dozornou radou v mene spoločnosti a bezdôvodné obohatenie), Súkromné právo č. 5/2020, str. 200-206; anebo Ľ. Sisák: Uznesenie Najvyššieho súdu SR sp. zn. 1 Obdo 14/2019 z 28. 10. 2021, ZSP 13/2022 (medzinárodná právomoc pre nároky z bezdůvodného obohatenia), Súkromné právo č. 5/2022, pozn. č. 5.

4 H.-J. Wieling: Bereicherungsrecht: Vierte, aktualisierte Auflage, Springer, Berlin – Heidelberg 2007, str. 13. 5 Nevědomé rozmnožení majetku někoho jiného není kondikcí z plnění, ale typickou kondikcí nikoli z plnění, žalovatelnou přes skutkovou podstatu vynaložení nákladů ve prospěch jiného (k tomu viz dále).

6 F. Schnauder: Leistung ohne Bereicherung? – Zu Grundlagen und Grenzen des finalen Leistungsbegriff s, in Archiv für die civilistische Praxis, 187. svazek, 1987, str. 142; S. Beck, op. cit. sub 3, str. 350-351; R. Knieper: Recht der Kondiktionen: vergebliche Versuche, Bereicherung zu rechtfertigen, Kritische Justiz č. 2/1980, str. 119.

zmocnění“. Vázanost falešného zástupce svým jednáním tudíž NS aplikuje nejen ve vztahu k právnímu jednání, které se falešný zástupce snažil uskutečnit ve jménu někoho jiného, ale i v rovině následků v podobě povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.

Ani námitka o poskytnutí žalované částky falešným zástupcem třetí osobě v očích NS nebyla pro právní posouzení daného případu nikterak významná. Slovy NS je obohaceným právě ta osoba, která bezdůvodné obohacení získala a které bylo „plněno“. Nabude-li plnění následně třetí osoba, povinnost vydání obohacení na tuto osobu nepřechází.

NS se tímto způsobem vypořádal s určením pasivní legitimace ve vztahu z bezdůvodného obohacení, přičemž závěr o legitimaci falešného zástupce v zásadě opřel o dva hlavní argumenty, jednak o dikci § 440 odst. 2 o. z., podle kterého je osoba jednající za jiného bez plné moci ze svého jednání zavázána sama, jednak o určení subjektů bezdůvodného obohacení ve vztahu k plnění, kterými jsou zásadně osoba poskytovatele a osoba příjemce plnění, bez ohledu na případné odpadnutí obohacení. V následujících řádcích se budeme snažit obě argumentační linie konfrontovat s doktrínou bezdůvodného obohacení, neboť tato argumentace v rozebíraném rozhodnutí absentuje.

Pro úplnost je třeba zmínit, že předchozí rozhodnutí, na která NS odkazuje, se zabývají i otázkou, jaký vliv na platnost smlouvy má skutečnost, že ji uzavřel falešný zástupce. Dospívají ke správnému závěru, že tato okolnost neplatnost nepůsobí. Není-li však smlouva platná (z jiného důvodu, než že ji uzavřel falešný zástupce), pak je z bezdůvodného obohacení namísto zdánlivě zastoupeného zavázán falešný zástupce.

Nutnost rozlišování kondikcí

z plnění a kondikcí nikoli z plnění

Právní následky spojené s nároky na vydání bezdůvodného obohacení (kondikcemi) se výrazně liší v závislosti na tom, zda jde o obohacení z plnění (kondikce z plnění, Leistungskondiktionen), nebo obohacení, které vzniklo jiným způsobem než plněním (kondikce nikoli z plnění, Nichtleistungskondiktionen). 3 Základem, a tím i prvním krokem v procesu posuzování každého případu bezdůvodného obohacení, je proto zjištění, zda v daném případě obohacení jde o kondikci z plnění, nebo o kondikci nikoli z plnění. Na této klasifikaci závisí řešení řady parciálních otázek vztahu bezdůvodného obohacení, vč. určení subjektů obohaceného a ukráceného, což bylo klíčové i v daném případě, ale i určení rozsahu obohacení či otázka přípustnosti námitky odpadnutí obohacení. Přestože NS ve svém rozhodnutí úvahu o povaze kondikce nijak neprovádí, z jeho konstatování o  plnění žalobkyně falešnému zástupci je možné dovodit, že mezi žalobkyní a falešným zástupcem vztah plnění nalézá. Lze se domnívat, že podle NS je kondikce z plnění založena tím, že žalobkyně odevzdala sumu peněz právě k rukám falešného zástupce. Tento závěr je třeba ověřit podle obecných pravidel pro určování kondikcí z plnění.

Společným předpokladem pro všechny kondikce z plnění je existence vztahu plnění mezi obohaceným a ochuzeným. O kondikci z plnění se jedná v případě vědomého a účelového rozmnožení cizího majetku. 4 Musí tedy jít nejen o vědomé, 5 ale i o účelově zaměřené poskytnutí jisté výhody někomu jinému6 s tím, že i příjemce musí projevit vůli, že poskytnutou majetkovou

výhodu považuje sám za plnění vůči sobě (to alespoň tím, že takové plnění podnítí).7 Splnění tohoto předpokladu posuzujeme, podobně jako u výkladu právního jednání (§ 556 o. z.), z horizontu příjemce.

Účelové zaměření znamená, že poskytovatel plnění toto poskytuje s jistým účelem, cílem, kvůli kterému poskytuje majetkovou výhodu, např. chce uhradit smluvní pohledávku, nahradit způsobenou škodu, plnit podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo chce předem plnit s ohledem na smlouvu, kterou plánuje uzavřít v budoucnu. Tento specifický účel plní dvojí funkci.

• První spočívá v tom, že umožňuje identifikovat, zda v daném případě existuje právní důvod pro plnění. Zjištění, čeho se snažil poskytovatel plnění docílit, napomáhá následné identifikaci, zda právní důvod pro plnění jinému dokáže obstát, nebo bylo plněno bezdůvodně (ukáže se, že škoda ve skutečnosti nevznikla nebo za ni nenese odpovědnost plnitel, smlouva je neplatná nebo závazek zanikl jiným způsobem). Účel sledovaný poskytovatelem plnění musí odpovídat skutečnému právnímu důvodu. Proto jde o plnění bez právního důvodu i v případě, kdy poskytovatel plnění dluží příjemci dluh A (skutečně existující dluh z deliktu), avšak poskytne majetkovou výhodu za účelem plnění dluhu B (např. jen domnělý dluh ze smlouvy).

• Druhou a neméně podstatnou funkcí účelového zaměření je určení subjektů vztahu kondikce z plnění. Zatímco ochuzený je osoba, která poskytuje plnění, obohaceným je příjemce plnění, tj. ten, komu bylo zamýšleno plnit, jinými slovy, komu bylo plnění určeno 8 Je-li plnění poskytnuto zástupci nebo jiné osobě, která je jen platebním místem, pak je stále obohacenou osoba, vůči které směřoval účel plnění (např. věřitel pohledávky, která měla být plněním splněna).

Současně je třeba, aby osobě, které bylo plnění určeno, bylo toto plnění též přičitatelné, tj. aby je alespoň podnítila. Určení osoby jako příjemce plnění má totiž pro tuto osobu i velmi zásadní důsledky, kterými ji nelze zatížit, pokud by se na plnění nijak nepodílela. Jak bylo uvedeno výše, příjemce plnění je povinen plnění bez právního důvodu vrátit, i když příslušnou majetkovou hodnotu fakticky nabyla třetí osoba (např. proto, že byla platebním místem). Dlužník se domnívá, že dluží osobě A a že má plnění poukázat na účet, který patří osobě B. Dlužník se však mýlí a A o ničem neví. Následně dlužník skutečně poukáže prostředky na účet osoby B s poznámkou, že plní dluh osobě A. Osoba B předmět plnění spotřebuje. V této situaci osoba A toto poskytnutí hodnoty nijak nepodnítila ani se na něm jinak nepodílela. Proto není příjemcem plnění, byť poskytovatel projevil vůli, že plní právě jí. Současně nechtěl plnit osobě B. Není zde tedy vůbec prostor pro kondikci z plnění (v podobě plnění bez právního důvodu), nýbrž jen pro kondikci nikoli z plnění (vynaložení nákladu ve prospěch jiného), při které je obohaceným ten, v jehož majetku se příslušná majetková hodnota skutečně projevila, tj. v daném případě osoba B.

Když nejsou splněny podmínky pro kondikci z plnění, může se jednat jen o kondikci nikoli z plnění, v případě poskytnutí majetkové výhody ochuzeným půjde nejpravděpodobněji o skutkovou podstatu vynaložení nákladů ve prospěch jiného. Připomeňme, že účelem zavedení této typologie kondikcí bylo právě najít řešení v třístranných vztazích z bezdůvodného obohacení,9 zejména v případech, kdy na straně obohaceného nebo ochuzeného do úvahy přichází více než jeden subjekt, jak tomu bylo i ve sporu, který rozhodoval NS.

Povaha kondikce v případě poskytnutí hodnoty falešnému zástupci

Aplikace obecných pravidel

Neopomenutelným specifikem daného případu je, že žalobkyně poskytla peněžní částku osobě vystupující ve jménu někoho jiného na základě (ačkoli falešné, avšak jí prezentované) plné moci, a tedy s úmyslem plnit zastoupenému, nikoli falešnému zástupci (žalobkyně o nedostatku plné moci v čase uskutečnění transakce nevěděla). Otázkou v daném případě je, zda lze přiznat ochuzenému kondikci z plnění přímo vůči falešnému zástupci, nebo může být falešný zástupce pasivně legitimován jen na základě kondikce nikoli z plnění. Prakticky relevantní je toto řešení např. v situaci, kdy je platebním místem třetí osoba. Kondikce z plnění zásadně vylučuje kondikci vůči třetí osobě (srov. § 2995 o. z.); poskytovatel plnění by se tak musel domáhat vrácení plnění zásadně jen vůči falešnému zástupci. Pokud však mezi ochuzeným a falešným zástupcem nebyl vztah plnění, pak by se ochuzený musel obrátit jen na osobu, která skutečně nabyla majetkovou výhodu (třetí osoba, byť by byla jen platebním místem).

Tento problém bývá předmětem polemiky i v zahraničí. V řešení otázky, zda a vůči komu je možné přiznat kondikci z plnění z dvojice zastoupený a zástupce, se německá a rakouská dogmatika poněkud rozcházejí.

Německá doktrína se opírá o užší chápání pojmu plnění a zásadně přiznává kondikci přímo vůči zastoupenému. Jen ve výjimečných situacích, kdy není možné uzavřít, že skutečně došlo k plnění zastoupenému (např. byla plná moc zfalšována a přijatá platba zástupcem nebyla zastoupenému nikdy odevzdána), německá doktrína kondikci z plnění vůči zastoupenému nepřiznává a ochuzený má možnost žalovat zástupce jenom na základě kondikce nikoli z plnění.10 Rakouská dogmatika, jak se zdá, se s problémem vypořádává poněkud odlišně a odmítá takto úzkou koncepci plnění. Welser přiznává kondikci z plnění vůči zastoupenému jen tehdy, když byla plná moc udělena i na převzetí plnění, jinak podle něj směřuje kondikce z plnění přímo vůči zástupci.11 Někteří autoři přiznávají kondikci z plnění vůči zástupci dokonce i v případě udělené plné moci na přijetí platby za podmínky, že platba zastoupenému nebyla odevzdána.12

Ze zjištěného skutkového stavu se podává, že v řešeném případě žalobkyně přirozeně nechtěla a ani neměla v úmyslu „plnit“ falešnému zástupci, ale zastoupeným, protože plnila v domnění řádně udělené plné moci. Ve vztahu k falešnému zástupci tak není

7 F. Melzer, V. Zoričáková, op. cit. sub 3, str. 204.

8 Op. cit. sub 4, str. 14.

9 J. D. Winkelhaus: Der Bereicherungsausgleich bei fehlerhafter Überweisung nach Umsetzung des neuen Zahlungsdiensterechts, Nomos, Baden-Baden 2012, str. 76.

10 Viz Ch. Holzner: Leistungskondiktion oder Verwendungsanspruch? Zwei Streitfragen als Folge eines missverstandenen Leistungsbegriff s, Juristische Blätter č. 10/2020, str. 714; anebo H. G. Koppensteiner, E. A. Kramer: Ungerechtfertigte Bereicherung, 2. přepracované vyd., de Gruyter, Berlin 1988, str. 34.

11 R. Welser: Vertretung ohne Vollmacht: zugleich ein Betrag zur Lehre von der culpa in contrahendo, Manz, Wien 1970, citováno dle Ch. Holzner, op. cit. sub 10, str. 714; stejně tak F. Kerschner in A. Fenyves, F. Kerschner, A. Vonkilch (hrsg): ABGB, §§ 1431 bis 1437, 3., Auflage des von H. Klang begründeten Kommentars, Verlag Österreich, Wien 2018, str. 91.

12 Podrobněji Ch. Holzner, op. cit. sub 10, str. 717-721.

splněna ona vyžadovaná podmínka o účelovém a zaměřeném plnění, neboť žalobkyně měla v úmyslu plnit úplně jiným osobám, ne přímo falešnému zástupci. To bylo zřejmé i z horizontu samotného falešného zástupce. Nepřijal totiž platbu pro sebe, ale, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, v přesvědčení, že platbu přijímá pro někoho jiného. Vztah mezi ním a žalobkyní tak postrádá onu vyžadovanou účelovou zaměřenost. Podle obecných pravidel o právním jednání, vč. pravidel o jeho výkladu, tak nelze dovodit, že by žalobkyně (kupující) plnila kupní cenu žalovanému (falešnému zástupci); spíše jen vnímala žalovaného jako platební místo. Důsledkem závěru o neexistenci plnění žalobkyně vůči falešnému zástupci by pak bylo, že žalobkyně ani nemůže mít vůči němu kondikci z plnění, ale jen kondikci nikoli z plnění. Žalobu by tak mohla opřít o skutkovou podstatu vynaložení nákladů ve prospěch jiného, byť s rizikem, že se žalovaný falešný zástupce jako dobrověrný obohacený může účinně dovolat odpadnutí obohacení podle § 3000, 3001 o. z., pokud by v dobré víře bezúplatně poskytl majetkovou výhodu třetí osobě.

Modifikace prostřednictvím § 440 o. z.

a) Podstata § 440 o. z.

V této souvislosti je však třeba zvážit, zda a do jaké míry může toto řešení modifikovat § 440 o. z.; tohoto ustanovení se ostatně dovolává i NS. I jinak rigidní německá dogmatika v otázce určování subjektů vztahu bezdůvodného obohacení dle typu kondikce výjimečně připouští, že není vždy dostatečné a argumentačně i hodnotově uspokojivé odvozovat subjekty obohaceného a ochuzeného jenom prostřednictvím vztahu plnění dle obecných pravidel pro jeho určování.13 Zdá se, že právě komentovaný případ falešného zástupce je onen problematický případ, protože do posuzování typu kondikce hodnotově vstupuje i speciální úprava zastoupení. Podle § 440 odst. 2 věty první o. z. je osoba jednající za jiného bez plné moci ze svého jednání zavázána sama. Druhá věta pak konkretizuje, že druhá strana (tj. osoba, se kterou bylo jednáno), pokud byla v dobré víře o existenci zástupčího oprávnění, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu. Důležité je, že zákon nevyžaduje, aby falešný zástupce byl ve zlé víře; bude ve smyslu tohoto ustanovení zavázán, i když byl v dobré víře ohledně existence svého zástupčího oprávnění. To je riziko každého, kdo jedná jako zástupce jiné osoby.

Nejprve si ukážeme, jak funguje toto ustanovení ve standardní situaci (zdánlivě zastoupený je skutečný subjekt, uzavřená kupní smlouva je platná), následně pak zohledníme specifika konkrétního posuzovaného případu.

První variantou, se kterou počítá § 440 věta druhá o. z., je možnost druhé strany požadovat po falešném zástupci, aby splnil, co bylo ujednáno; vychází tedy z toho, že falešný zástupce bude sám zavázán z jím uzavřené smlouvy. Pokud by toto druhá strana žádala, pak se  falešný zástupce sám stává smluvní stranou smlouvy, kterou chtěla druhá strana uzavřít se zastoupeným Falešný zástupce je pak povinen poskytnout plnění, které měl plnit zastoupený, a současně je i oprávněn požadovat, co měla po-

13 Ke kritice viz podrobněji S. Beck, op. cit. sub 3, str. 371-372.

14 F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III., § 419-654, Leges, Praha 2014, komentář k § 440, marg. č. 16, str. 64.

dle smlouvy plnit druhá strana.14 Plnění poskytnuté a přijaté falešným zástupcem je plněním podle smlouvy, takže problém bezdůvodného obohacení vůbec nevzniká.

Druhá smluvní strana však nemůže být nucena přijmout falešného zástupce jako smluvní stranu smlouvy, kterou chtěla uzavřít se zastoupeným. Nejenže absentuje příslušný projev vůle, ale navíc se falešný zástupce ukázal jako někdo, kdo (přinejmenším objektivně) v rozporu se skutečností tvrdí zástupčí oprávnění, které nemá. Za tím účelem je druhá smluvní strana oprávněna požadovat náhradu škody. Tato druhá varianta vychází z toho, že se původně zamýšlená smlouva nebude realizovat, jen druhá strana má právo na náhradu škody. Falešný zástupce se v tomto případě smluvní stranou jím uzavřené smlouvy nestává. Je třeba zdůraznit, že v tomto případě není důvod uvažovat o neplatnosti uzavřené smlouvy. Tato smlouva není neplatná, jen nezakládá smluvní závazek na plnění toho, co bylo ujednáno. Povinnost k náhradě škody má však (podobně jako povinnost podle první varianty) smluvní povahu, což se projeví např. při aplikaci § 2913. Smysl a účel § 440 o. z.spočívá v tom, že byť ve vztahu falešného zástupce a druhé strany není dán dostatečný projev vůle (smluvní konsenzus) pro vznik smlouvy mezi těmito osobami, zákon poskytuje druhé straně možnost, aby svým jednostranným projevem vůle přijala falešného zástupce jako smluvní stranu. Původní nedostatek společného projevu vůle může být nahrazen následným jednostranným rozhodnutím druhé strany.

b) Použití smyslu a účelu § 440

o. z. na vztah z bezdůvodného obohacení

Pokud druhá strana odmítne falešného zástupce jako stranu smlouvy, může jí kromě práva na náhradu škody vzniknout i právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud již bylo (buď zcela, nebo částečně) podle domnělé smlouvy plněno. Jelikož v tomto případě nevznikne právo na plnění podle uzavřené smlouvy, absentuje právní důvod pro nabytí takové hodnoty.

Jak se však v takovém případě budou strany vypořádávat? Zde je velmi důležité vyjasnit si, zda dotčené strany mají vůči sobě kondikce z plnění či nikoli z plnění. Řešení této otázky má závažné důsledky. Již výše byl uveden případ, kdy platebním místem byla třetí osoba. V případě kondikce z plnění plyne z § 2995, že se ochuzený má zásadně obracet na příjemce plnění, nikoli na třetí osoby, které by plněním mohly být obohaceny (např. proto, že byly platebním místem). Dalším problémem je, když již podle domněle uzavřené smlouvy bylo poskytnuto plnění i protiplnění. Např. když falešný zástupce uzavřel smlouvu za prodávajícího, druhá strana (kupující) již zaplatila celou nebo část kupní ceny a zástupce jménem zastoupeného také již zcela nebo zčásti plnil předmět koupě. V tomto případě je nutné vzít v potaz vzájemnost výměny majetkových výhod. Avšak jen v případě, kdy se připustí vznik kondikce z plnění, mohou být tato plnění posouzena jako vzájemná plnění ve smyslu § 2993 o. z. s tím, že i restituční povinnost má povahu synallagmatického závazku s možností aplikace § 1911, 1912 o. z. Konečně třetím příkladem významu rozlišení kondikcí z plnění a kondikcí nikoli z plnění je možnost dovolat se odpadnutí obohacení (§ 3000, § 3001 o. z.). Dospějeme-li k závěru o kondikci nikoli z plnění, pak by se poctivý falešný zástupce, který byl v dobré víře ohledně existence svého zástupčího oprávnění, mohl dovolat odpadnutí obohacení (§ 3000 o. z.), naproti tomu při vzájemném plnění nikoli (§ 3002 odst. 1 o. z.).

Řešení lze hledat právě v hodnotovém rozhodnutí zákonodárce, které obsahuje výše uvedený § 440 o. z. Toto ustanovení sice řeší podmínky vzniku smlouvy, nikoli bezdůvodného obohacení, avšak kolize zájmů je v obou případech natolik podobná, že toto rozhodnutí lze analogicky aplikovat i na případy bezdůvodného obohacení. I pro účely založení kondikce z plnění totiž absentují projevy vůle stran, které jsou nezbytné k založení vztahu plnění (vědomost a účelové zaměření plnění falešnému zástupci a účast falešného zástupce alespoň v podobě podnícení plnění). Pro účely vzniku smlouvy absentuje smluvní konsenzus, pro účely vzniku kondikce z plnění právě uvedené projevy vůle. Pokud zákon umožňuje druhé straně, aby tento nedostatek pro účely vzniku smlouvy nahradil její jednostranný následný projev vůle, neexistuje žádný rozumný důvod, aby tato možnost byla odepřena i pro účely vzniku vztahu plnění. Zákonodárce zde preferuje ochranu druhé strany, a to i proti dobré víře falešného zástupce. Hodnotově stejný závěr se proto žádá vyvodit i ve vztahu z bezdůvodného obohacení. Vznikne-li tedy bezdůvodné obohacení z důvodu plnění podle smlouvy uzavřené falešným zástupcem, má při analogické aplikaci § 440 o. z. druhá strana možnost svým projevem vůle přijmout falešného zástupce jako příjemce plnění nebo jej odmítnout. V prvním případě tím dá druhá strana vzniknout kondikci z plnění, ve druhém kondikci nikoli z plnění. Pokud tedy druhá strana (ochuzený) požaduje po falešném zástupci bezdůvodné obohacení jako po příjemci plnění, pak jej jako příjemce aprobovala, a založila tím kondikci z plnění bez právního důvodu. Pokud smlouva, kterou uzavřel falešný zástupce, byla vzájemně zavazující, pak se falešný zástupce nemůže dovolat odpadnutí obohacení (§ 3002 odst. 1 o. z.), druhá strana může vůči třetí osobě, která byla jejím plněním obohacena, postupovat jen za podmínek § 2995 o. z., a při vzájemném vypořádání se použije § 2993 o. z. To, že se falešný zástupce nemůže dovolat odpadnutí svého obohacení, je plně v souladu s koncepcí § 440 o. z., který chrání druhou stranu i přes existenci dobré víry falešného zástupce.

Tímto způsobem může druhá strana ovládat i insolvenční riziko. Pokud by druhá strana poskytla hodnotu přímo zástupci, pak by insolvenční riziko bylo zcela totožné jako v případě kondikce nikoli z plnění. Pokud by bylo plněno třetí osobě, pak by druhá strana mohla zvážit, zda je pro ni výhodnější přijmout falešného zástupce jako příjemce a domáhat se vydání po něm, nebo ho odmítnout a domáhat se vydání přímo po třetí osobě. V případě přijetí falešného zástupce za příjemce plnění a současného naplnění podmínek § 2995 by se mohl ochuzený domáhat vydání po obou. Dále je třeba ještě zvážit případ, kdy sám falešný zástupce poskytne plnění jménem zastoupeného podle uzavřené smlouvy. Pokud bychom neuznali kondikci z plnění, pak by kondikce nikoli z plnění zvláště vyžadovala prokázání, že právní řád přiřazuje poskytnutou hodnotu zástupci (např. že je vlastníkem poskytnutého plnění). Pokud bychom však v souladu s výše uvedeným vycházeli z existence kondikce z plnění, tak by postačilo prokázat, že danou hodnotu poskytl (ve smyslu § 440 o. z. plnil) podle uzavřené smlouvy.

Vše tedy hovoří pro to, aby byl falešný zástupce nejen zavázán jako smluvní strana, pokud to bude druhá smluvní strana žádat, ale aby v případě, že druhá strana nebude žádat smluvní plnění, mohla požadovat, aby byl falešný zástupce považován za příjemce a poskytovatele plnění podle uzavřené, avšak neúčinné (nezavazující) smlouvy.

c) Absence dobré víry druhé strany

Dosud jsme se zabývali případy, kdy druhá smluvní strana byla sama v dobré víře. Pro úplnost však uveďme, že kondikce z plnění bude dána i v případě, kdy v dobré víře nebude. Když bude vědět o neexistenci zástupčího oprávnění a bude uzavírat smlouvu, a dokonce již plnit v očekávání, že zastoupený jednání zástupce schválí, pak před schválením věděla, že zastoupený není smlouvou vázán.

Poskytnuté plnění pak skutečně v tuto chvíli směřuje vůči zástupci, a pouze pod podmínkou schválení má být přičteno zastoupenému. Pokud ke schválení nedojde, má zástupce jako příjemce plnění, a tím obohacený, toto plnění vrátit na základě zvláštní kondice ze zmaření účelu plnění (condictio ob rem; causa data non secuta), 15 nikoli na základě kondikce z plnění bez právního důvodu. Stejně jako v případu ilustrovaném výše však půjde o kondikci z plnění se stejnými závěry týkajícími se určování subjektů vztahu bezdůvodného obohacení.

d) Neexistence zastoupeného

Konečně je třeba zvážit, zda existují nějaké důvody, proč by mělo být postupováno jinak v případě, kdy zastoupený vůbec jako osoba neexistuje, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Žádné takové důvody pro odlišné řešení však zjevné nejsou. Konstelace zájmů stran je zcela totožná, jen s tím rozdílem, že zde není zastoupený, který by mohl jednání zástupce schválit. V ostatním je však třeba postupovat totožně, jak je uvedeno výše.

e) Neplatnost

smlouvy uzavřené falešným zástupcem

Stejně tak nejsou dány žádné důvody pro odlišné řešení ani tehdy, kdy navíc je smlouva neplatná . V takovém případě jen druhé straně nemohou vznikat smluvní nároky podle § 440 odst. 2 věty druhé, nýbrž na jejich místo (tj. za předpokladu dobré víry druhé strany) může nastoupit nárok na náhradu škody podle § 579 odst. 2. Bezdůvodné obohacení se však vypořádá stejně, jak je uvedeno výše.

Význam pro řešení konkrétního případu

Z výše uvedeného tedy plyne, že jednání falešného zástupce, které není bez zbytečného odkladu schváleno „zastoupeným“, působí, že je falešný zástupce ve smyslu § 440 odst. 2 zavázán sám. To má vliv nejen na smluvní vázanost falešného zástupce, ale i na vypořádání bezdůvodného obohacení. V obou případech druhé straně poskytuje právo svým jednostranným projevem vůle přijmout falešného zástupce buď jako smluvní stranu, nebo jako stranu vztahu plnění, při kterém se falešný zástupce považuje za příjemce a poskytovatele plnění, které bylo poskytnuto podle jím uzavřené smlouvy.

Ze skutkového stavu, jak jej podává pojednávané rozhodnutí NS, plyne, že druhá strana falešného zástupce aprobovala jako příjemce plnění. Pak je korektní, pokud soudy pro účely pasivní

15 To samozřejmě platí jen za předpokladu, že vrácení poskytnutého plnění nebylo smluvně ujednáno.

legitimace falešného zástupce nehodnotily jeho dobrou víru. Též je ve výsledku správné, že soudy nezohlednily následné předání předmětu plnění třetí osobě. To by mohlo hrát roli v případě kondikce nikoli z plnění jako odpadnutí obohacení,16 avšak v případě kondikce z plnění v případě vzájemné smlouvy nikoli.

16 Tato okolnost naproti tomu nehraje roli ohledně vzniku obohacení. Podmínka „na úkor“ obohaceného nebo jinými slovy podmínka bezprostřednosti majetkového přesunu totiž konkrétně pro obohacení spočívající v penězích znamená, že obohacený musel nabýt peněžních prostředků přímo sám, a ne prostřednictvím třetí osoby. Např. op. cit. sub 4, str. 46; shodně F. Melzer, K. Csach in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 3, str. 1327.

17 Srov. např. Zprávu občanskoprávního kolegia NS ČSR ze dne 28. 3. 1975, č. j. Cpj 34/74; R 26/75: „O nárok na vydání bezdůvodného obohacení by šlo pouze tehdy, pokud by např. nikdo neodpovídal za škodu způsobenou dítětem, které něco odcizilo, aniž by byla možná vlastnická žaloba nebo aniž by mohl být požadován výtěžek z odcizené věci “ Dále Zhodnotenie občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR zo dňa 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78; R 1/79: „Nárok na vydanie neoprávneného majetkového prospechu možno však uplatniť iba v tom prípade, ak nie sú podmienky pre dosiahnutie rovnakého uspokojenia z titulu nároku na náhradu škody.“ Z novější judikatury srov. např. usnesení NS ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013: „Právní teorie přitom již dávno dovodila, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Je proto třeba zdůraznit, že závazek z bezdůvodného obohacení vzniká pouze v případě, že mezi účastníky neexistuje jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která směřuje v podstatě ke stejnému cíli. O bezdůvodné obohacení pak nejde, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně. Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat také teprve v situaci, v níž nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu. Bylo-li totiž obohacení získáno zaviněným protiprávním jednáním, popř. škodní událostí u objektivní odpovědnosti, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení.“

Srov. též M. Škárová in J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák: Občanský zákoník, Komentář, 2. vyd., 1. svazek, C. H. Beck, Praha 2009, komentář před § 451, marg. č. 2, str. 1324, komentář k § 451, str. 1329, marg. č. 3.

18 Rozsudek velkého senátu NS ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Z navazující judikatury srov. např. usnesení NS ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4188/2016: „Jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“

19 Pro podrobnosti viz F. Melzer: Konkurence nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, in M. Novotná, V. Zoričáková (eds.): Dve strany jednej mince – problémy na pomedzí deliktného, zmluvného a vecného práva, VEDA, Bratislava 2022, str. 56-76.

20 F. Melzer, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 3, úvodní výklad před § 3006, marg. č. 103. Srov. též J. Schey: Die Obligationsverhältnisse des österreichischen allgemeinen Privatrechts, I. svazek, 3. sešit: Der Bevollmächtigungsvertrag (Auftrag), Manz, Wien 1907, str. 557; J. Sedláček in F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl IV., 1. vyd., V. Linhart, Praha 1936, komentář k § 1016, marg. č. 7, str. 618.

Náhrada škody

Jak bylo uvedeno, může jednání falešného zástupce vyvolat nejen povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, ale i povinnost k náhradě škody.

Jedná-li se o škodu, která vznikla druhé smluvní straně, je právním základem jejího nároku právě výše zmíněný § 440 odst. 2 o. z. Typicky má totiž vzniklá škoda povahu tzv. čisté ekonomické újmy, která je obecně nahraditelná jen omezeně. Proto je zapotřebí této zvláštní právní úpravy. Vedle toho však mohou být naplněny i některé obecné skutkové podstaty náhrady škody, např. § 2909 o. z., jedná-li falešný zástupce s úmyslem poškodit druhou smluvní stranu, nebo § 2910 věta první o. z., pokud v důsledku jednání falešného zástupce dojde k zásahu do absolutního práva druhé smluvní strany.

V této souvislosti je třeba zmínit i problém konkurencejednotlivých nároků na náhradu škody a nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení. Obecně jsou nároky na náhradu škody ve vztahu konkurence nároků, tj. existuje více hmotněprávních nároků, a to přesto, že mají stejný obsah. Ohledně vztahu nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení vycházela panující dogmatika k obč. zák. č. 40/1964 Sb. z podpůrné (subsidiární) aplikovatelnosti ustanovení o bezdůvodném obohacení, resp. dříve o neoprávněném majetkovém prospěchu.17 Z toho plynulo, že existence nároku na náhradu škody vylučovala současnou existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodnutím velkého senátu NS byly tyto závěry revidovány pro případ, kdy se lišila osoba škůdce a osoba obohaceného.18

Přesvědčivější řešení však spočívá v tom, že i nároky na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení jsou ve vztahu konkurence nároků. Mohou být i ve vztahu tzv. kumulativní konkurence, kdy zákon spojuje s určitým skutkovým stavem dva nebo více nároků, které směřují k různým plněním, a mohou tak existovat a uskutečnit se vedle sebe.19

Složitější je případný nárok na náhradu škody zdánlivě zastoupeného. Lze si např. představit situaci, kdy na základě uzavřené smlouvy bude po zdánlivě zastoupeném požadováno plnění druhou stranou. Zdánlivě zastoupený pak bude muset vynaložit náklady na právní zastoupení. I v tomto případě se typicky bude jednat o čistou ekonomickou újmu. Ta je zásadně nahraditelná jen v případě porušení zvláštního ochranného zákona, jehož účelem je zabránění vzniku takové škody (§ 2910 věta druhá o. z.), úmyslné způsobení škody v rozporu s dobrými mravy (§ 2909 o. z.) nebo porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.). O žádný z těchto případů se v dané věci nemusí jednat. Přesto tím, že falešný zástupce jednal bez zástupčího oprávnění, nebo nad rámec existujícího zástupčího oprávnění, aniž by došlo k příslušnému schválení (ať již skutečného, nebo nevyvratitelně domnělého), představuje jeho jednání jednání nepřikázaného jednatele. Falešný zástupce totiž jedná v cizí záležitosti, aniž by k tomu byl oprávněn (§ 3006 o. z.). 20 V případě, že falešný zástupce (nepřikázaný jednatel) nejedná v situaci nouze, kdy odvrací hrozící škodu (§ 3007 o. z.), ani nejedná k převážnému užitku principála (tzv. užitečné jednatelství, § 3009 odst. 1 o. z.), jedná se o tzv. neužitečného jednatele ve smyslu § 3009 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení pak platí, že v takovém případě může osoba, jejíž záležitost na sebe nepřikázaný jednatel vzal, po tomto jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu,

a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu. Na základě této skutkové podstaty se tak může zdánlivě zastoupený, jehož jménem falešný zástupce jednal, domáhat i náhrady čisté ekonomické újmy. 21

Nároky vůči třetí osobě

V daném případě falešný zástupce převedl předmět obohacení bezúplatně třetí osobě, která dokonce celé podvodné jednání pravděpodobně organizovala.

Nejprve je třeba se ptát, zda vůči třetí osobě nevzniká též právo na vydání bezdůvodného obohacení. Obecně platí, že kondikce z plnění vylučuje současné uplatnění kondikce nikoli z plnění. Z této zásady existují výjimky, které normují § 2994 a 2995 o. z. Kondikce z plnění, kterou má žalobkyně vůči falešnému zástupci, tak zásadně vylučuje kondikce vůči třetím osobám. V daném případě by bylo možné uvažovat o aplikaci § 2995 o. z., podle kterého má ochuzený nárok nejen vůči příjemci plnění, ale i vůči třetí osobě, pokud plnění vedlo k obohacení této třetí osoby, a ochuzený byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

Vyžaduje se však bezprostřednost obohacení třetí osoby plněním. Tento požadavek bezprostřednosti není splněn, pokud bylo plněno přímo příjemci, který následně předmět obohacení převede třetí osobě. Pro takový případ zná zákon jen jednu možnost, jak získat nárok i vůči třetí osobě, a to ve smyslu § 3001 odst. 1 věty druhé o. z.: tento případ však předpokládá poctivost příjemce plnění, nepoctivost třetí osoby a to, že následný bezúplatný převod by způsobil odpadnutí obohacení na straně příjemce, a tím i vyloučení nároku vůči příjemci. Vzhledem k nepoctivosti třetí osoby trvá kondikce, nehledě na její možné další dispozice s nabytým prospěchem, protože zlá víra obohaceného vylučuje možnost dovolat se odpadnutí obohacení. V tomto případě tak zákon považuje ochuzeného za ochranyhodného i vůči třetí osobě, která je povinna k vydání obohacení namísto poctivého příjemce. V daném případě však bylo plněno podle úplatné smlouvy, a proto i bezúplatný převod třetí osobě nezakládá aplikovatelnost § 3001 odst. 1 věty druhé o. z.

Pokud by však bezúplatný převod třetí osobě působil, že by nárok žalobkyně vůči falešnému zástupci nebyl vymahatelný, zaklá-

Christian Bibelriether

Advokát • Rechtsanwalt

Právní služby v Německu

(již od roku 1998)

Česky hovořící německý advokát nabízí právní poradenství a pomoc v oblasti německého a mezinárodního práva soukromého včetně zastoupení před německými soudy.

Luragogasse 5 94032 Passau/SRN

tel.: 0049 851 33403 00420 910 259 869

ID datové schránky: g3jhyji

www.advokanc.de advokat@advokanc.de

dalo by to možnost dovolat se (při splnění dalších předpokladů) relativní neúčinnosti tohoto převodu (§ 591, 595 o. z.).

Konečně je třeba se ptát, zda může mít strana, se kterou jednal falešný zástupce, nárok na náhradu škody vůči třetí osobě. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úmyslné podvodné jednání třetí osoby, naplňuje tím několik skutkových podstat náhrady škody. Falešného zástupce tato třetí osoba použila jako nepřímého pachatele;22 na situaci by však nic neměnilo, pokud by jak falešný zástupce, tak i třetí osoba jednali ve spolupachatelství. 23 Trestní skutková podstata podvodu (jak soudního trestání, tak i správního trestání) představuje ochrannou normu, jejíž porušení zakládá právo i na náhradu čisté ekonomické újmy (§ 2910 věta druhá o. z.); stejně tak byla v daném případě naplněna skutková podstata úmyslného způsobení škody v rozporu s dobrými mravy (§ 2909 o. z.).

Závěr

I když Nejvyšší soud dospěl ve výsledku ke správnému právnímu řešení, odůvodnění rozhodnutí postrádá podrobnější a přesvědčivější argumentaci, proč je poskytnutí majetkové výhody falešnému zástupci považováno za plnění, i když je ze skutkových zjištění zřejmé, že žalobkyně neměla v úmyslu plnit přímo falešnému zástupci, nýbrž osobám, o kterých se domnívala, že falešného zástupce zplnomocnily.

I když kritérium vztahu plnění, které je důležité pro vztah z bezdůvodného obohacení, z řady důvodů splněno nebylo, je třeba brát v potaz hodnotové rozhodnutí zákonodárce v § 440 o. z., a tomu pak přizpůsobit závěr i pro oblast bezdůvodného obohacení.

Právo na vydání bezdůvodného obohacení nevylučuje pro žalobkyni ani právo na náhradu škody, a to nejen vůči falešnému zástupci, ale i vůči třetí osobě, která majetkovou výhodu od žalobkyně cestou falešného zástupce vylákala. 24 ✤

21 Srov. s § 1009 OZO.

22 F. Melzer, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 3, úvodní výklad před § 2909, marg. č. 72, 183.

23 Tamtéž, úvodní výklad před § 2909, marg. č. 128 a násl., str. 193. 24 Příspěvek je výstupem projektu APVV-20-0171 Konkurencia nárokov z deliktov a kvázideliktov v mimozmluvných vzťahoch a na pomedzí zmluvného a vecného práva

TRESTNÍ PŘEDPISY

změny TŘ k 1. 4. 2024 změny dalších zákonů kompletní soubor trestních předpisů

více na www.tre.sagit.cz

S touto publikací souvisí ÚZ č. 1593 Státní zastupitelství, Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. inzerce

Rozhraní justiční praxe a umělé inteligence: evoluce a výzvy

Následující článek získal 2. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2023 a v Bulletinu advokacie jej publikujeme jako již tradičně v souladu se statutem soutěže. Autor v článku přináší komplexní přehled o vývoji a integraci umělé inteligence (AI) do právní praxe, který zahrnuje historický vývoj AI, přínosy automatizace v právní analýze, etické otázky a výzvy spojené s implementací AI v právu. Dále se zaměřuje také na přístup k regulaci umělé inteligence v rámci Evropské unie a Spojených států amerických. A v neposlední řadě také dále zkoumá roli AI v rozhodovacích procesech soudů, potenciál Nashovy teorie her v právní praxi a problémy spojené s autorskými právy děl generovaných umělou inteligencí.

Mgr. David Hron je advokátním koncipientem v Praze.

Článek také zdůrazňuje důležitost pokračujícího výzkumu a diskuse o vlivu AI na právo, což naznačuje potřebu dalšího rozvoje v oblasti právních technologií a etiky. Cíl článku pak spočívá v podnícení diskuse o budoucnosti právní praxe a vzdělávání v kontextu rychlého technologického vývoje.

Historie a vývoj umělé inteligence (AI) v rámci přesahu do právní praxe představuje fascinující příběh inovace, adaptace a proměny. Od prvních kroků v 50. a 60. letech 20. století, kdy výzkumníci jako Alan Turing1 zkoumali základní možnosti strojového myšlení2 a jeho

aplikace, až po současnost, kde AI má potenciál transformovat zásadním způsobem, jak právníci mohou provádět výzkum, analýzu dokumentů a jak přistupují k rozhodovacím procesům

• Začátky integrace AI do právní praxe

Integrace umělé inteligence do právní praxe začala skutečně nabírat na síle s rozvojempočítačových technologií a softwaru v 80. a 90. letech 20. století. Jedním z prvních významných milníků bylo vytvoření systémů pro správu právních informací, které umožňovaly právníkům rychlejší přístup k případovým studiím a legislativě. 3 Tyto systémy, ačkoli primárně závislé na databázových technologiích, položily základy pro budoucí integraci sofistikovanějších AI aplikací v právním sektoru.

• Přelomový vývoj a přijetí V posledních desetiletích byly vyvinuty pokročilé AI systémy, které dokáží provádět složité analýzy právních dokumentů, predikce výsledků soudních sporů a automatizaci smluvních revizí. Např. Yale Law Journal4 publikoval studie zkoumající dopad těchto technologií na právní praxi, zdůrazňující jak jejich potenciál zvýšit efektivitu a přesnost, tak výzvy spojené s etickými a regulačními otázkami.

• Digitalizace a umělá inteligence v justiční praxi Koncept digitalizace a umělé inteligence v justiční praxi znamená více než jen použití pokročilých technologií pro zpracování informací. Zahrnuje promyšlené začlenění AI do všech aspektů právní práce, od předběžného výzkumu (due diligence) a analýzy

1 Např. Alan Turing and the beginning of AI [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www.britannica.com/technology/artificial-intelligence/ Alan-Turing-and-the-beginning-of-AI.

2 A. M. Turing: Computing Machinery and Intelligence, 1950 [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://redirect.cs.umbc.edu/courses/471/papers/ turing.pdf.

3 Např. systémy jako LexisNexis nebo Westlaw.

4 AI and the Possibilities for the Legal Profession and Legal Education, Yale Law Journal 2023 [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://law. yale.edu/yls-today/news/ai-and-possibilities-legal-profession-and-legal-education.

dokumentů až po rozhodovací procesy a klientům poskytované služby. Tento přístup vyžaduje nejen technologické nástroje, ale také hluboké porozumění etickým, právním a společenským dopadům jejich používání.

• Výhled do budoucna Před námi stojí úkoly, jako je řešení otázek biasu (předpojatosti) AI, zajištění transparentnosti a odpovědnosti AI systémů, přizpůsobení právních a etických rámců rychle se vyvíjejícímu technologickému sektoru. Jak ukazují případové studie a výzkumy z předních právních časopisů, právní sektor stojí na prahu revoluce, která může zásadně změnit způsob, jakým chápeme a praktikujeme právo.

Tato historická a vývojová perspektiva nastiňuje, jak daleko jsme došli ve využívání umělé inteligence v právní praxi, a naznačuje směr, kterým se může ubírat další integrace AI v různých sférách. Nabízí se otázka, jaké nové příležitosti a výzvy přinese další rozvoj umělé inteligence pro právníky, soudce, legislativce a společnost jako celek. Významnou roli v této debatě hrají akademické instituce a odborné časopisy, které přispívají k hlubokému pochopení a kritické diskusi o vlivu umělé inteligence na právo a spravedlnost.

Role a význam umělé inteligence v právním systému

Analýza využití umělé inteligence v rozhodovacích procesech soudů

Umělá inteligence (AI) má potenciál transformovat rozhodovací procesy soudů tím, že přináší nové metody pro analýzu případů, predikci výsledků, a dokonce i předběžné hodnocení pravděpodobnosti úspěchu žalob. Systémy založené na AI, jako jsou ty, které využívají algoritmy strojového učení a zpracování přirozeného jazyka, jsou schopné procházet a analyzovat obrovské objemy právních dokumentů a předchozích rozhodnutí, což umožňuje právníkům a soudcům rychlejší a informovanější rozhodování.

Lze si snadno představit např. systém strojového učení pomáhající potenciálním účastníkům řízení tím, že předpovídá pravděpodobný výsledek jejich případu, pokud by se dostal před lidského soudce. To by bylo možné, pokud by umělá inteligence měla přístup k včasnému neutrálnímu hodnocení, založenému na statistické analýze dat chování soudů v minulosti. 5

Účastníci soudních sporů a řízení by určitě uvítali nástroje, které jim mohou pomoci rozhodnout, zda pokračovat v řízení, uzavřít smír, nebo od něj raději odstoupit. Artificiální systémy, které mohou předpovědět jejich šance na úspěch, by jistě byly neocenitelné. 6

Pro zlepšení právního prostředí by měla být přijata opatření, která by umožnila řešit situace nejednoznačného výkladu zákonů nebo identifikovat nesrovnalosti v soudní praxi, čímž by se zvýšila předvídatelnost práva. 7

Zhodnocení přínosů automatizace v právní analýze a poradenství

Automatizace právní analýzy a poradenství prostřednictvím AI má několik klíčových přínosů. Zahrnuje zvýšení efektivity prá-

ce tím, že uvolňuje právníky od časově náročných a opakujících se úkolů, jako je procházení dokumentů a repetitivní právní výzkum. To může umožnit právním odborníkům soustředit se na složitější a strategičtější aspekty své práce, jako je formulace argumentů a interakce s klienty.

Dále AI umožňuje přesnější a rychlejší analýzu dat. Například nástroje pro analýzu smluv mohou identifikovat klíčové klauzule a potenciální rizika v dokumentech rychleji a s menším rizikem přehlédnutí než lidský operátor. Tím se zvyšuje kvalita právních služeb, která poskytuje klientům lepší ochranu a přidanou hodnotu.

Etické otázky a výzvy spojené s implementací umělé inteligence v právu

S rostoucím využíváním AI v právním sektoru se však objevují i etické otázky a výzvy. Jednou z hlavních obav je otázka biasu (neboli předpojatosti) a spravedlnosti. Algoritmy strojového učení mohou odrážet předsudky obsažené v jeho trénovacích datech, což může vést k neobjektivním nebo věcně nesprávným rozhodnutím. Tato problematika vyžaduje pečlivou kontrolu a korekci ze strany vývojářů AI, aby se zajistilo, že systémy jsou spravedlivé a objektivní. Algoritmy a data, které umělá inteligence využívá, jsou často chráněny jako obchodní tajemství. Je tedy zřejmé, že řešením je požadovat transparentní zveřejnění těchto algoritmů a dat. 8 Data a algoritmy se zdají být také důvodem pádu společnosti ROSS Intelligence, která byla žalována společností Westlaw za scrapování9 její databáze dat. To ukazuje, že některá rizika spojená s umělou inteligencí nejsou přímo součástí AI, ale souvisí s prostředím, které AI na trhu vytváří.10

Další etickou výzvou je otázka transparentnosti a odpovědnosti. Jak mohou právníci a klienti důvěřovat rozhodnutím generovaným systémy AI, pokud není jasné, jak k těmto rozhodnutím dochází? Je zásadní zajistit, že AI systémy používané v právu jsou transparentní a že budou existovat jasné procesy pro přezkum a odvolání proti rozhodnutím založeným na AI. To zahrnuje zavedení standardů pro vysvětlitelnost AI a zajištění, že právníci mohou plně pochopit a interpretovat doporučení systému.

Konečně, otázka soukromí a ochrany údajů je předním etickým problémem. Systémy AI schopné analyzovat obrovské množství osobních a citlivých dat musí být navrženy a provozovány tak, aby chránily soukromí jednotlivců a dodržovaly přísné normy ochrany údajů. To vyžaduje robustní bezpečnostní opatření

5 R. E. Susskind: Online Courts and the Future of Justice, Oxford University Press, Oxford 2019, str. 275-283.

6 Tamtéž.

7 D. L. Chen: Judicial analytics and the great transformation of American Law, Artificial Intelligence and Law, 2019, str. 13-42 [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://link.springer.com/article/10.1007/s10506018-9237-x.

8 What’s Inside the Black Box? AI Challenges for Lawyers and Researchers, Cambridge University Press, 2019 [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www.cambridge.org/core/journals/legal-information-management/article/whats-inside-the-black-box-ai-challenges-for-lawyers-and-researchers/8A547878999427F7222C3CEFC3CE5E01#article.

9 Technika používaná ke kopírování obsahu webové stránky nebo informací pomocí počítačového programu nebo skriptu.

10 A. Lancaster: Judge Rejects ROSS Intelligence’s Dismissal Attempt of Thomson Reuters Suit Over Westlaw Content, Law.com. [cit. 2024-02-28], dostupné online z: Judge Rejects ROSS Intelligence’s Dismissal Attempt of Thomson Reuters Suit Over Westlaw Content | The Recorder.

a dodržování právních předpisů, jako je obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) v Evropské unii.

Při hledání pokynů, kdy a jak používat AI v právní praxi, je možné pro inspiraci přihlédnout k  modelovým pravidlům Americké advokátní komory (ABA) o profesionálním chování, i když by mělo v budoucnosti docházet k dalšímu výkladu kvůli případným variacím. Pravidla ABA jsou formulována tak, aby byla aplikovatelná v různých situacích, jak se technologie vyvíjí, namísto toho, aby byla specifická pro jednotlivé technologie.

Několik modelových pravidel ABA se vztahuje k práci s AI, včetně pravidla 1.1 Kompetence a 1.6 Důvěrnost informací. V obecnějším smyslu se na používání umělé inteligence mohou vztahovat i stanoviska ABA k outsourcingu.

• Kompetence (1.1 modelových pravidel ABA)11 Zatímco pravidlo kompetence uvádí, že právník by měl poskytovat kompetentní zastupování svému klientovi, komentář 8 k modelovým pravidlům ABA o profesionálním chování výslovně zmiňuje technologie a říká: „právník by měl sledovat změny v právu a jeho praxi, včetně výhod a rizik spojených s relevantní technologií“

Některé státy, jako např. Florida, tento předpis posunuly o krok dál a uvádějí, že pokud právník nerozumí určité technologii, měl by vyhledat neprávníka nebo někoho s relevantní odborností, kdo mu pomůže.

Pokud jde o generativní AI, uživatelé musí rozumět jak vstupu, tak výstupu služby a mít realistická očekávání týkající se přesnosti. Je důležité pochopit, že generativní AI je pouze tak dobrá, jaká jsou data, která dostává, takže pokud data obsahují chyby nebo zkreslení, výsledky to mohou odrážet.

• Důvěrnost informací (1.6 modelových pravidel ABA)12 Pravidlo důvěrnosti vyžaduje, aby právníci podnikli rozumné kroky k ochraně informací klienta před nechtěnými příjemci. To se týká používání technologie a zejména způsobu, jakým jsou informace přenášeny, ukládány a ničeny.

Je kriticky důležité, aby právníci kontrolovali podmínky použití jakékoli aplikace AI, kterou používají, a rozuměli tomu, jak jsou jakékoli informace, které zadají, ukládány nebo sdíleny s třetími stranami. Zde mohou přijít ke slovu pravidla týkající se outsourcingu, vzhledem k tomu, že většina nástrojů AI používaných právníky je vyvíjena a provozována externími dodavateli.

Přístup k regulaci umělé inteligence v rámci

Evropské unie

V mezinárodním kontextu se s pojmem umělá inteligence často setkáváme prostřednictvím doporučení UNESCO týkajícího se eti-

11 Model Rules of Professional Conduct, by the American Bar Association [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www.americanbar.org/ groups/professional_responsibility/publications/model_rules_of_professional_conduct/.

12 Tamtéž.

13 Recommendation on the Ethics of Artificial Intelligence, UNESCO [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www.unesco.org/en/articles/recommendation-ethics-artificial-intelligence.

14 Tamtéž.

15 Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci [cit. 2024-02-28], dostupné z: https://artificialintelligenceact.eu/the-act/.

16 Tamtéž.

17 Tamtéž.

ky AI. Tato definice není závazná, ale může být využita k interpretaci právních textů.13 Podle UNESCO jsou systémy umělé inteligence charakterizovány jako systémy schopné zpracovávat data a informace takovým způsobem, který napodobuje inteligentní chování. To obvykle zahrnuje schopnosti, jako jsou odůvodňování, učení se, vnímání, předvídání, plánování nebo řízení.14 V České republice bude na uživatele mít značný vliv AI Act15 od Evropské unie (EU), což je legislativa určená ke kategorizaci systémů umělé inteligence. Tímto způsobem se na každou kategorii budou vztahovat specifická regulační pravidla. Mezi zakázané algoritmy umělé inteligence budou patřit např. systémy schopné rozpoznávat emoce a pokročilé algoritmy pro rozpoznávání obličejů v reálném čase.

Návrh nařízení nabízí definici umělé inteligence, resp. systému umělé inteligence. „Systém umělé inteligence je systém založený na strojích, navržený tak, aby fungoval s různými úrovněmi autonomie, a který může po nasazení projevovat adaptivitu. Za explicitních nebo implicitních cílů vyvozuje ze vstupů, které přijímá, jak generovat výstupy, jako jsou předpovědi, obsah, doporučení nebo rozhodnutí, která mohou ovlivnit fyzické nebo virtuální prostředí.“ 16

Tato regulace bude mít významný dopad na obsah generovaný AI. Systémy, jako jsou ty, které produkují obrázky či texty (jako např. ChatGPT), budou muset jasně deklarovat, že byl obsah vytvořen s využitím umělé inteligence. Cílem je předejít zneužití pro šíření dezinformací a ovlivnit, jak se budou řešit autorská práva na obsah generovaný umělou inteligencí.

V prosinci roku 2023 dosáhli představitelé Rady EU a Evropského parlamentu dočasné shody na návrhu pravidel pro regulaci umělé inteligence, známého jako AI Act . Tento návrh má za cíl zaručit, že AI systémy uvedené na trh v EU budou bezpečné a v souladu se základními právy a hodnotami Evropské unie. Zároveň má návrh podpořit investice a inovace v oblasti AI v Evropě. AI Act představuje klíčovou legislativní iniciativu s cílem povzbudit rozvoj a aplikaci bezpečné a důvěryhodné AI napříč EU jak ve veřejném, tak soukromém sektoru. Regulace se zaměří na rizikový přístup, přičemž systémy s vyšším rizikem budou podléhat přísnějším pravidlům.

Klíčové prvky dočasné dohody zahrnují např.:

• specifická pravidla pro obecné AI modely s potenciálním systémovým rizikem a pro vysoce rizikové AI systémy;

• revize systému řízení s určitými pravomocemi na úrovni EU;

• rozšíření seznamu zakázaných aplikací, s možností využití biometrické identifikace na veřejných místech za určitých podmínek;

• zvýšená ochrana práv díky požadavku na posouzení dopadů na základní práva před zavedením vysoce rizikových AI systémů.

Specifické aspekty dočasné dohody zahrnují např.:17

• přesnější definice a rozsah působnosti, abychom rozlišili AI od jednoduchých softwarových systémů;

• klasifikaci AI systémů podle míry rizika a zakázané praktiky v oblasti AI;

• upravené požadavky pro vysoce rizikové AI systémy, aby byly technicky proveditelné a méně náročné;

• rozdělení odpovědnosti mezi různé aktéry v hodnotovém řetězci AI a vztah mezi AI Act a jinými EU předpisy;

• zakázané aplikace zahrnující neetické praktiky, jako je manipulace s chováním, neoprávněné shromažďování

biometrických dat, emocionální rozpoznávání v pracovních a vzdělávacích prostředích, systémy sociálního skóre a některé formy prediktivity. Pro donucovací orgány jsou stanoveny výjimky, aby mohly nadále využívat AI v kritických situacích, s příslušnými zárukami na ochranu základních práv. Nová pravidla pro obecné AI systémy a základní modely zohledňují jejich potenciální systémová rizika a stanoví povinnosti transparentnosti pro základní modely s  „velkým dopadem“ Vytvoření Úřadu pro umělou inteligenci na úrovni EU, poradní role vědeckého panelu a Rady pro umělou inteligenci zajišťuje dohled a koordinaci. Stanovení pokut za porušení pravidel aktu o AI, s přihlédnutím k velikosti porušující společnosti, je také obsahem dočasné dohody. Dočasná dohoda klade důraz na transparentnost a ochranu základních práv a podporuje inovace prostřednictvím regulačních prostředí a speciálních podmínek pro testování AI v reálných podmínkách. Akt o umělé inteligenci by měl vstoupit v platnost dva roky po schválení, s výjimkami pro některá ustanovení.18

Regulace rozděluje AI systémy do kategorií podle rizika, které představují, na systémy s nízkým rizikem, vysoce rizikové a nepřijatelné.19

AI systémy považované za nepřijatelné, které jsou v konfliktu s hodnotami EU, jsou striktně zakázány. To zahrnuje systémy využívající manipulace, podvody nebo cílení na zranitelné skupiny k ovlivňování jejich rozhodování, stejně jako systémy pro přidělování sociálního kreditu nebo biometrickou identifikaci.

Vysoce rizikové AI systémy, které mohou ohrozit život, zdraví, bezpečnost nebo základní práva, mohou být uvedeny na trh pouze za předpokladu splnění přísných kritérií, jako jsou systémy využívané v dopravě, energetice, ve vzdělávání nebo při zaměstnání.

Pro tyto systémy nařízení vyžaduje:

• implementaci a dodržování systému řízení rizik;

• přípravu technické dokumentace a její pravidelnou aktualizaci;

• možnost automatického záznamu událostí s povinností jejich uchování;

• transparentní fungování systému;

• přiložení návodu k použití s důležitými informacemi pro uživatele;

• zajištění lidského dohledu nad systémem;

• povinnost poskytovatelů mimo EU jmenovat zástupce v EU;

• registraci systému v EU databázi před uvedením na trh;

• ohlášení jakéhokoli závažného incidentu nebo selhání systému.

Uživatelé vysoce rizikových systémů musí tyto povinnosti dodržovat a při výskytu rizika informovat poskytovatele a příp. pozastavit jejich používání. 20

Dne 13. února 2024 dva hlavní výbory Evropského parlamentu vyjádřily podporu konečné verzi legislativy o umělé inteligenci. Pro její oficiální přijetí je nutné získat souhlas celého Evropského parlamentu, což se očekává na schůzi v dubnu roku 2024 (stalo se tak 13. 3. 2024 a nařízení bylo vyhlášeno v Úředním věstníku EU dne 12. 7. 2024 pod č. 2024/1689 – pozn. red.). Rovněž je vyžadována formální ratifikace ze strany členských států.

Belgické předsednictví nedávno prohlásilo, že hlavním záměrem této legislativy je zaručit bezpečné používání umělé inteligence, které bude v souladu se základními právy stanovenými EU. Tento Akt o umělé inteligenci podle názorů odborníků představuje první takovou regulaci na světě a má potenciál ovlivnit podobné regulace i mimo hranice Evropské unie. Norma zavádí klasifikaci AI technologií dle jejich využití a stanoví různé úrovně omezení v závislosti na riziku, které představují. EU plánuje některé AI systémy úplně zakázat, zatímco na jiné, jako jsou algoritmy pro rozpoznávání obličejů, se budou vztahovat přísné regulace.

Problematika autorských práv k dílům

generovaným umělou inteligencí

V českém autorském zákoně21 se uvádí, že autorem díla může být výhradně fyzická osoba, která toto dílo stvořila. Tento princip je charakteristický pro právní systémy kontinentální Evropy a opírá se o přesvědčení, že jen fyzické osoby mají kreativní schopnosti potřebné k vytvoření originálního autorského díla. S každým takovým autorem je nerozlučně spjata osobnostní dimenze autorských práv, což zahrnuje ochranu jeho osobního vztahu k dílu.

Tato práva zahrnují nejen právo na uznání autorství a ochranu před neoprávněným zásahem do díla, ale také právo na výhradní využívání díla, např. jeho reprodukci, šíření, veřejné předvedení a další formy užití.

Zajímavé je, že v době rostoucího vlivu umělé inteligence a automatizované tvorby obsahu se diskuse o tom, kdo může být považován za autora, stává stále aktuálnější. Zatímco současný právní rámec jasně přiznává autorská práva pouze fyzickým osobám, rozvoj technologií vyvolává otázky ohledně autorských práv k dílům vytvořeným umělou inteligencí bez přímého lidského přispění. Tyto otázky zahrnují, jak přiznávat a chránit práva k takovým dílům, kdo by měl být považován za jejich autora a jak by měly být rozdělovány případné zisky z jejich využití.

V mnoha jurisdikcích, vč. těch v kontinentální Evropě, probíhají debaty o tom, jak by měly být tyto výzvy řešeny, zda je potřeba aktualizovat stávající autorské zákony, a jak by měla být práva k dílům vytvořeným umělou inteligencí regulována, aby byla respektována jak práva tvůrců, tak veřejný zájem.

Vzhledem k tomu, že jak tvůrci, tak uživatelé umělé inteligence mohou splňovat základní kritéria pro uznání jako autorů díla

18 Tamtéž.

19 Viz vizualizace druhů rizik systémů AI výše.

20 Op cit. sub 15.

21 § 5 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále „český autorský zákon“.

vzniklého s pomocí AI, možným řešením se jeví koncept spoluautorství. V takovém modelu by autorská práva k dílu vytvořenému umělou inteligencí spadala jak pod uživatele AI, tak pod její tvůrce, přičemž by tato práva byla mezi nimi sdílena rovnocenně. 22

Nicméně je důležité vzít v úvahu ust. § 8 odst. 2 českého autorského zákona, 23 které stanoví, že za spoluautora se nepovažuje osoba, jejíž příspěvek k dílu spočíval pouze ve výkonu technické, administrativní či odborné pomoci, poskytování dokumentace nebo technických materiálů, či v podání samotného podnětu k vytvoření díla.

Proto je pro určení autorství nebo spoluautorství u děl vytvořených s použitím AI zásadní posoudit, do jaké míry jednotliví aktéři přispěli svou kreativní činností ke vzniku daného díla V souladu s uvedeným ustanovením českého autorského zákona může být uživatel AI v případě, že jeho kreativní přínos byl minimální, považován pouze za iniciátora díla, zatímco tvůrce AI by v situaci minimálního kreativního vkladu mohl být vnímán jen jako poskytovatel technické podpory.

Přístup k regulaci umělé inteligence v rámci USA (vč. autorských práv)

Ve Spojených státech amerických se také intenzivně diskutuje o regulaci umělé inteligence. Kongres vyzval Sama Altmana, CEO OpenAI (tvůrce ChatGPT), aby představil svůj pohled na regulaci AI. Altman podpořil myšlenku silné regulace a navrhl těsnou spolupráci mezi OpenAI a vládními institucemi k dosažení optimálních výsledků.24

Tim Cook, CEO společnosti Apple, se k regulaci umělé inteligence vyjádřil z jiné perspektivy, zdůrazňující význam samoregulace firem. Navrhl, že společnosti by měly sestavit specializované týmy pro rychlou a efektivní implementaci regulace AI reagující na její rychlý vývoj. 25

Spolupráce na bezpečném vývoji AI

V červenci roku 2023 se v Bílém domě sešli představitelé sedmi předních společností v oblasti umělé inteligence, 26 aby se zavázali k bezpečnému, zabezpečenému a transparentnímu rozvoji

22 § 8 odst. 1 českého autorského zákona.

23 § 8 odst. 2 českého autorského zákona.

24 How Sam Altman Stormed Washington to Set the A.I. Agenda, New York Times [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www.nytimes. com/2023/06/07/technology/sam-altman-ai-regulations.html.

25 A Tim Cook uses ChatGPT and says Apple is looking at it closes, CNBC [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www.cnbc. com/2023/06/06/apple-ceo-tim-cook-says-ai-companies-need-toregulate-themselves.

26 Jednalo se o společnosti Amazon, Anthropic, Google, Inflection, Meta, Microsoft a OpenAI.

27 Biden-Harris: Administration Secures Voluntary Commitments from Leading Artificial Intelligence Companies to Manage the Risks Posed by AI (July 21, 2023), [cit. 2024-02-28], dostupné z: https://www. whitehouse.gov/briefing-room/statements-releases/2023/07/21/factsheet-biden-harris-administration-secures-voluntary-commitmentsfrom-leading-artificial-intelligence-companies-to-manage-the-risksposed-by-ai.

28 Tamtéž.

29 Tamtéž.

30 Tamtéž.

31 Who Will Own the Art of the Future? WIRED [cit. 2024-02-28], dostupné z: https://www.wired.com/story/openai-dalle-copyright-intellectualproperty-art.

AI technologií. Mezi jejich závazky patřilo i investování do vývoje nástrojů, jako jsou vodoznaky, 27 pro označování obsahu vytvořeného AI.

Ačkoli byl tento krok Bílého domu prezentován jako ochrana spotřebitelů, 28 může přinést výhody i samotným AI společnostem. Přijetí vodoznaků by mohlo posílit jejich argumenty pro automatické přiznání autorských práv na výstupy AI. 29

Iniciativa

Tento krok je součástí širší iniciativy administrativy Joe Bidena a Kamaly Harrisové zaměřené na využití potenciálu a řízení rizik AI. Závazky reflektují rostoucí zájem o regulaci AI a zahrnují bezpečnost, zabezpečení a důvěru jako klíčové principy. Rovněž došlo ke zdůraznění závazku k bezpečnému a odpovědnému vývoji AI prostřednictvím různých setkání a publikací, vč. exekutivního nařízení o algoritmickém zkreslení.

Výzvy regulace AI

Přesto se první pokusy o regulaci AI v USA setkávají s kritikou kvůli nedostatku konkrétních opatření a absenci vymahatelnosti. Závazky, které jsou často vnímány jako nekonkrétní sliby bez reálných důsledků, nejsou podloženy zákonem a chybí jim mechanismy pro zodpovědnost a vymáhání.

Vodoznakování (watermarking) jako klíč k identifikaci AI

Významnou výjimkou mezi závazky je identifikace obsahu generovaného AI, kde je vodoznakování uvedeno jako potenciální mechanismus. Tento přístup, který zajišťuje odpovědnost AI společností za autentizaci obsahu, by mohl otevřít cestu k ekonomické hodnotě autorských práv, což by zase mohlo motivovat další vývoj efektivních nástrojů pro vodoznakování. 30

Autorská práva a AI v USA

Vytvoření technických mechanismů pro označování AI generovaného obsahu může umožnit AI společnostem získat ekonomickou hodnotu z autorských práv. Přestože právní status děl generovaných AI zůstává nejasný, vodoznak jako informace o správě autorských práv naznačuje možnost, že AI společnosti by mohly udržet vlastnictví autorských práv na tato díla jako výchozí režim.

Přiřazení autorských práv společnostem AI by mohlo také podnítit zavedení účinných mechanismů pro identifikaci děl generovaných AI. S ekonomickou hodnotou autorských práv na stole by měly společnosti AI motivaci efektivně identifikovat obsah vytvářený na jejich platformách, i kdyby se později rozhodly smluvně odstoupit od standardního přiřazení autorských práv. Identifikace na začátku procesu je důležitá, protože budoucí regulace může vyžadovat spolehlivý přehled děl generovaných AI,31 a mít na místě přesné mechanismy identifikace by výrazně usnadnilo správu budoucích regulačních režimů. Přiřazení autorských práv společnostem AI by také mohlo pomoci zajistit, že společnosti zůstanou ekonomicky angažované v udržování správných mechanismů identifikace, navzdory jakýmkoli potenciálním právním rizikům spojeným s nárokem na výstupy uživatelů. Tímto způsobem by závazek Bílého domu

mohl sloužit jako základ pro robustnější a efektivnější systém autorských práv pro obsah generovaný AI v budoucnosti.

Je však obtížné přesně předpovědět, jak by se tato struktura pobídek protnula s dalšími firemními prioritami. Společnosti mohou dospět k závěru, že hodnota autorských práv neospravedlňuje přijetí potenciální odpovědnosti za širokou škálu výstupů, které uživatelé na jejich platformách vytvářejí. Toto riziko by mohlo společnosti odradit od přesné identifikace obsahu generovaného AI, a pokud by k tomu došlo, závazek k vytváření vodoznaků by byl, jak tvrdí kritici, neúčinný. Nicméně společnosti již nyní vyvíjejí mechanismy identifikace v souladu se závazky Bílého domu. 32 Např. Google nedávno představil nový nástroj nazvaný SynthID, který slouží k vodoznačení obsahu vytvořeného pomocí nástroje na převod textu na obraz s využitím vstupního textu k vytváření fotorealistických obrázků s názvem Imagen. Synth ID vkládá digitální vodoznak přímo do obsahu generovaného umělou inteligencí, aniž by došlo k narušení původního obsahu, a také dokáže skenovat obrázky, audio, text nebo video a hledat digitální vodoznaky, čímž pomáhá uživatelům určit, zda byl obsah nebo jeho část vygenerována nástroji umělé inteligence společnosti Google. 33 Tento předčasný krok Googlu v této oblasti ukazuje, že alespoň jeden hlavní hráč v oblasti AI zvážil situaci a rozhodl se, že investice do nástrojů pro vodoznačení stojí za možná nová rizika, kterým může jejich platforma čelit. V minulosti se technologickým společnostem vyplatilo zapojovat se do diskusí s regulátory již v rané fázi, a regulátoři by mohli znovu zvážit odměnu v podobě autorských práv. Nevyužití impulzu vytvořeného závazky Bílého domu by mohlo představovat ztracenou příležitost k podpoře systému, který je snadno spravovatelný a prospěšný jak pro uživatele, tak pro společnosti.

Přestože by přiznání všech autorských práv společnostem pracujícím s AI mohlo být příliš velkou „odměnou“ za jejich snahu identifikovat a označit obsah vytvořený AI, zvláště pokud by taková snaha byla zákonem požadována bez jakékoli kompenzace, 34 hlavní obava spočívá v tom, že společnosti AI by byly nadměrně odměněny za kreativní úsilí uživatelů AI, což by mohlo vést k tomu, že tvůrci a umělci by byli poškozeni.

Potenciální dopady a výzvy

Tento přístup vyvolává otázky o možném omezení inovací a přístupu k obsahu generovanému AI. Exkluzivní kontrola nad tímto obsahem společnostmi by mohla vést k omezení tvůrčího a inovačního využití. Navíc, přiřazení autorských práv společnostem může vyvolat další právní a etická dilemata.

Zatímco závazky přijaté v rámci Bílého domu představují krok vpřed v regulaci AI, způsob jejich implementace a skutečný dopad zůstávají otevřené. Je důležité sledovat další vývoj, a zda se tyto závazky promění v konkrétní opatření vedoucí k transparentnějšímu a odpovědnějšímu využívání AI.

Umělá inteligence a rozhodovací

modely v právních systémech

Integrace Nashovy teorie her do právní praxe, umělé inteligence (AI) a korporátního práva nabízí unikátní přístup k analýze a řešení komplexních rozhodovacích dilemat. Tato aplikace může zlepšit strategické rozhodování právníků, soudců a korporací tím, že poskytne rámec pro předvídání a optimalizaci interakcí mezi různými aktéry v právním a obchodním prostředí.

Strategické

rozhodování a právo

Nashova teorie her, založená na konceptech rovnováhy a vzájemného očekávání účastníků, může významně ovlivnit, jak právníci a soudci přistupují k rozhodovacím procesům. V kontextu soudního sporu nebo smíru mohou obě strany využít tuto teorii k analýze potenciálních výsledků a strategií protistrany. Předvídání možných tahů a reakcí může vést k informovanějším a strategičtějším rozhodnutím, ať už jde o pokračování v soudním sporu, nebo hledání smírného řešení.

Umělá inteligence a rozhodovací modely

V aplikacích AI může Nashova teorie her informovat o vývoji algoritmů schopných modelovat a predikovat výsledky právních sporů nebo optimalizovat jednání s protistranou. Systémy založené na AI mohou analyzovat historická data a identifikovat vzorce, které pomáhají předvídat rozhodnutí soudu nebo pravděpodobnost dohody. Tím se umožňuje advokátům a jejich klientům lépe se připravit na různé scénáře a formulovat strategie, které maximalizují jejich šance na úspěch.

Korporátní právo a mezinárodní obchod

V korporátním právu a mezinárodním obchodě může Nashova teorie nabídnout náhled na to, jak společnosti přistupují k rozhodnutím v konkurenčním prostředí, zejména v případě fúzí, akvizic a strategických aliancí. Použití principů teorie her může pomoci korporacím lépe navigovat v komplexních obchodních jednáních, optimalizovat své strategie a předvídat možné kroky konkurence. 35

32 Google DeepMind Has Launched a Watermarking Tool for AIGenerated Images, MIT Tech [cit. 2024-02-28], dostupné z: https:// www.technologyreview.com/2023/08/29/1078620/google-deepmindhas-launched-a-watermarking-tool-for-ai-generated-images.

33 S. Gowal, P. Kohli: Identifying AI-Generated Images with SynthID, Google DeepMind [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https://www. deepmind.com/blog/identifying-ai-generated-images-with-synthid.

34 A.I. the Death of Art? Or the Future of Creativity? Medium: MLearning. ai [cit. 2024-02-28], dostupné z: https://medium.com/mlearning-ai/isa-i-the-death-of-art-or-the-future-of-creativity-78ed410673d3.

35 J. F. Nash: Non-cooperative games The Annals of Mathematics, Princeton University, 1951, str. 286-295 [cit. 2024-02-28], dostupné online z: https:// www.jstor.org/stable/1969529? searchText=non%20cooperative%20 games&searchUri=%2Faction%2FdoBasicSearch%3FQuery%3 Dnon%2Bcooperative%2Bgames&ab_segments=0%2Fbasic_search_ gsv2%2Fcontrol& refreqid=fastly-default%3Ac3c475a18b5a8bfecda55f 3bee014ccb.

články

Začlenění Nashovy teorie her do justiční praxe a umělé inteligence představuje významný krok vpřed v analýze a předvídání rozhodovacích procesů v právu. Od strategického rozhodování v soudních sporech až po optimalizaci korporátních jednání a mezinárodního obchodu, teorie her nabízí cenné nástroje pro zlepšení efektivity, přesnosti a spravedlnosti v právním rozhodování. Budoucí výzkum by měl pokračovat v prozkoumávání těchto otázek, s cílem rozvíjet metody, které umožňují právníkům využívat přínosy teorie her, zatímco minimalizují potenciální rizika, zajišťují spravedlivý a transparentní právní proces.

Při fúzi nebo akvizici společností s mezinárodním rozměrem lze Nashovu teorii her využít k analýze a předvídání reakcí různých zainteresovaných stran, vč. konkurence, regulačních orgánů a akcionářů. Např., pokud dvě firmy zvažují spojení, mohou pomocí teorie her modelovat potenciální výsledky jednání s regulačními orgány a konkurenty, aby našly strategii, která maximalizuje jejich společný užitek. Tento přístup pomáhá identifikovat optimální podmínky pro akvizici nebo fúzi, které jsou přijatelné pro všechny zúčastněné strany, a minimalizovat riziko odmítnutí regulačními orgány nebo nepřátelských převzetí.

Nash ukázal, že každá konečná nekooperativní hra má alespoň jeden rovnovážný bod, 36 což je situace, kdy žádný z hráčů nemůže svou situaci zlepšit jednostrannou změnou strategie, pokud ostatní hráči udrží své strategie konstantní. Tento koncept má široké uplatnění nejen v ekonomii, ale i v právu, kde může pomoci při analýze strategických interakcí, jako jsou vyjednávání, soudní spory nebo tvorba politik.

36 Tamtéž, str. 286-295.

37 Výše je znázorněn koncept Nashovy rovnováhy v nekooperativní hře pomocí jednoduché 2x2 payoff matice. Ukazuje dva hráče, každého se dvěma strategiemi, a zvýrazněný rovnovážný bod, kde žádný z hráčů nemá podnět odchýlit se od své strategie, za předpokladu, že strategie druhého hráče zůstává nezměněna. Šipky nebo značky pak poukazují na pozici rovnováhy v matici, demonstrující klíčový princip Nashovy rovnováhy.

38 Op. cit. sub 35, str. 286-295.

Konkrétně Nash rozvíjí základy teorie nekooperativních her, definuje klíčové pojmy, jako jsou smíšené strategie, výplatní funkce, a dokazuje existenci rovnovážných bodů pomocí Brouwerova fixního bodu teorému. Dále se zabývá symetriemi her a ukazuje, jak lze určité herní situace analyzovat a předvídat pomocí matematických metod. 38

Tyto myšlenky mohou být využity k ilustraci, jak umělá inteligence může aplikovat teorii her pro simulaci a optimalizaci strategických rozhodnutí v právních kontextech, např. při automatizovaném vyjednávání nebo při předvídání výsledků soudních sporů

Postscriptum

Výzvy a příležitosti

pro právníky

V kontextu rostoucí globalizace a digitalizace čelí právníci mnoha výzvám, vč. potřeby adaptace na mezinárodní právní normy, zvládání technologických inovací a etických dilemat spojených s AI. Tyto výzvy však současně přinášejí řadu příležitostí: možnost rozšířit právní služby na mezinárodní úrovni, využití pokročilých technologií pro zvýšení efektivity a kvality právního poradenství a možnost přispět k rozvoji nových právních a etických rámců pro digitalizovaný svět.

Doporučení pro budoucí výzkum či implementaci

Budoucí výzkum by se měl zaměřit na další rozvoj a integraci AI v právní praxi, s důrazem na řešení etických otázek, jako jsou bias (předpojatost) a transparentnost algoritmů. Důležité bude také zkoumání dopadu mezinárodních právních regulací na využívání AI a digitalizace v různých jurisdikcích.

Pro praxi je klíčové vyvíjet inovativní vzdělávací programy pro právníky, které by pokrývaly nové dovednosti potřebné v digitalizovaném a globalizovaném právním prostředí, vč. technologické způsobilosti a mezikulturní komunikace.

Jsem toho názoru, že právní sektor může hrát klíčovou roli v utváření budoucnosti, kde technologie a umělá inteligence slouží k posílení spravedlnosti a zvýšení přístupu ke kvalitním právním službám pro všechny.

Integrace AI do právní praxe nabízí slibné příležitosti pro inovaci, ale vyžaduje také pečlivou reflexi a spolupráci mezi právníky, vývojáři AI a regulátory, aby bylo možné řešit výzvy a maximalizovat potenciál, který umělá inteligence pro právní sektor přináší. ✤

Přelomové

rozhodnutí NS: Zrušit rozhodčí nález jen částečně je přípustné

Zatímco judikatura v oblasti naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu je poměrně bohatá, nejvyšší soudy doposud neměly možnost vyslovit se k otázce rozsahu zrušení rozhodčího nálezu, tedy zda lze rozhodčí nález zrušit pouze vcelku, nebo i v jeho části. Příležitost k tomu dostal Nejvyšší soud až nyní, v rozsudku ze dne 17. 4. 2024, č. j. 23 Cdo 2848/2022-133. V něm uzavřel, že rozhodčí nález je možné zrušit i v jeho části, neboť soudní kontrole podléhá rozhodčí nález vždy ve vztahu k rozhodcem uložené povinnosti, nehledě na to, zda je rozhodováno ve věci samé, o smíru či o jiných povinnostech stran. Každé takové rozhodnutí je nutné posuzovat jako samostatné a vzájemně oddělitelné. Nejvyšší soud tak po více než čtyřech letech potvrdil námi formulovaná východiska, s nimiž jsme se obrátili na soud s žalobou na zrušení rozhodčího nálezu.

Mgr. Karolína Bémová je vedoucí advokátkou v BRODEC & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář.

a to v zájmu zachování obdobného standardu ochrany, kterého se stranám má dostat v civilním soudním řízení. 3

Otázkou dosud v judikatuře nejvyšších soudů neřešenou a právní teorií zásadně opomíjenou byla otázka přípustnosti zrušení rozhodčího nálezu toliko v jeho části.

Doc. JUDr. Jan Brodec, LL.M., Ph.D., je vedoucím partnerem v BRODEC & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář.

Vřízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů v civilním řízení není sporu o tom, že se účastník může domáhat přezkumu rozhodnutí pouze v jeho části, resp., že je připuštěno částečné zrušení či změna napadeného rozhodnutí. V případě odvolání plyne uvedené již z vymezení jeho náležitostí, mezi něž patří mj. uvedení rozsahu, v jakém odvolatel rozhodnutí napadá, kterým je odvolací soud zpravidla vázán (srov. § 205 odst. 1 a § 212 o. s. ř.;1 obdobně v případě dovolání srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 1 o. s. ř.). Účastník je tedy oprávněn napadnout i jen některý z výroků soudního rozhodnutí, ve zbytku rozhodnutí zásadně nabývá právní moci (§ 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Řízení o zrušení rozhodčího nálezu představuje institut svébytný, odlišný od standardních opravných prostředků. Účelem řízení o zrušení rozhodčího nálezu totiž není přezkum po stránce procesní, věcné a právní správnosti rozhodnutí rozhodčího soudu, nýbrž přezkum naplnění základních podmínek pro projednání a rozhodnutí věci rozhodci. 2 Soudy respektují autonomii vůle stran podřídit svůj spor pravomoci rozhodčího soudu. Přesto si ponechávají jistou omezenou kontrolní funkci,

Právě na tuto problematiku se proto zaměříme. Rozebereme teoretická východiska přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu a přiblížíme závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, č. j. 23 Cdo 2848/2022-133, v němž jsme měli příležitost zastupovat dovolatele a v němž byl Nejvyšší soud postaven před posouzení přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu.

Východiska přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu

V následující části předestřeme výkladové metody, jejichž použití nám umožnilo učinit závěr, že zrušit rozhodčí nález pouze v jeho části je v našem právním prostředí přípustné.

Jazyková metoda

Jazyková metoda je postavena na jazykovém znění dotčené právní úpravy. Věcný rozsah kontrolní funkce soudu je vymezen v § 31 z. r. ř.,4 jenž taxativně (kogentně) stanoví důvody, pro něž může být

1 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále „o. s. ř.“

2 A. J. Bělohlávek: § 31 [Zrušení rozhodčího nálezu soudem], in A. J. Bělohlávek: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Zákon o mezinárodním právu soukromém (vybraná ustanovení), 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 1023, marg. č. 31.2.

3 Viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, v němž soud uvedl: „Jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy; právní řád proto respektuje, že strany nechtějí svůj spor řešit v řízení před soudem, ale že dávají přednost rozhodčímu řízení. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost.“ 4 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, dále z. r. ř.

rozhodčí nález zrušen. 5 V předmětném ustanovení, jakož ani v dalších ustanoveních z. r. ř. či o. s. ř., jimiž se řízení o zrušení rozhodčího nálezu řídí, nenajdeme speciální úpravu náležitostí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, příp. nepřípustnosti podání žaloby.

Ust. § 31 z. r. ř. je uvozeno následovně: „Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže (…)“. Jazykové znění by mohlo nasvědčovat tomu, že soudní kontrole podléhá pouze rozhodčí nález jakožto celek. Takový výklad považujeme za zjednodušující, ve svých důsledcích nepřiměřený a nesprávný, a to z následujících důvodů.

Předně, při interpretaci a aplikaci právních předpisů si nelze vystačit s textem zákona. Ústavní soud ve své judikatuře 6 konstantně klade důraz na to, že obecné soudy nejsou vázány doslovným zněním zákona. Od toho se mohou odchýlit, zejména vyžaduje-li to smysl a účel právního předpisu. Ten dle Ústavního soudu není možné hledat jen v jeho doslovném znění, ale soud by měl přistoupit k jeho zjištění a formulovat, co je konkrétním právem.

V minulosti se Ústavní soud zabýval výkladem § 31 z. r. ř. v souvislosti s tím, zda je možné domáhat se zrušení usnesení rozhodčího soudu, tedy jiné formy rozhodnutí rozhodčího soudu, než kterou předvídá z. r. ř.7

Ústavní soud konstatoval, že za určitých podmínek rozhodnutí rozhodčího soudu přijaté ve formě usnesení podrobit soudní kontrole lze. Upřednostnil tak materiální (obsahové) hledisko oproti hledisku formálnímu a ust. § 31 z. r. ř. vyložil nad rámec jednoznačného jazykového výkladu.

Lze uzavřít, že jazykový výklad představuje prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a východisko pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu 8 K tomu slouží teleologická metoda výkladu, jíž se zabýváme dále.

Teleologická metoda

Účel ust. § 31 z. r. ř. spatřujeme výlučně ve vymezení důvodů pro zrušení rozhodnutí přijatých v rozhodčím řízení, a tím mezních hranic zásahu soudů do rozhodčího řízení. Otázka náležitostí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, či její nepřípustnosti, zde řešena není. Vzniká tak prostor pro aplikaci dalších ustanovení z. r. ř., o. s. ř. (srov. § 44 z. r. ř.) či právních principů, a samozřejmě též judikatury.

5 Op. cit. sub 2, str. 1034, marg. č. 31.46.

6 V nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, soud s odkazem na prejudikaturu konstatoval, že „Ústavní soud již několikrát vyslovil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.“

7 Viz nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, a ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13.

8 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2920/09.

9 Op. cit. sub 2, str. 1022, marg. č. 31.1.

10 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, dále „Listina“.

11 Srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, a ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13.

12 Ústavní soud v nálezech ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, a ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, dovodil, že předpokladem zrušení usnesení rozhodčího soudu je výrazný zásah do majetkových práv stran. S ohledem na odlišnou povahu usnesení a rozhodčího nálezu se kloníme k závěru, že v případě zrušení rozhodčího nálezu postačí zásah do majetkových práv stran jako takový, tedy nikoliv výrazný. Tato otázka není nicméně projudikována.

Jak bylo řečeno, ani v dalších ustanoveních z. r. ř. tato úprava obsažena není. Obdobně o. s. ř. neobsahuje speciální úpravu náležitostí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu či vymezení její nepřípustnosti. Náležitosti žaloby jakožto úkonu adresovaného soudu lze dovodit z obecné úpravy § 42 odst. 4 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že je žalobou iniciováno zahájení soudní kontroly, tedy obecně přezkum rozhodnutí, bylo by možné uvažovat o analogické aplikaci ustanovení upravujících náležitosti opravných prostředků, např. odvolání (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), žaloby pro zmatečnost (§ 232 odst. 1 o. s. ř.), ale i specifického přezkumu rozhodnutí správních orgánů dle části V. o. s. ř. (§ 246 odst. 2 o. s. ř.). Ta shodně vyžadují uvedení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, a předvídají tak přípustnost částečného zrušení (či změny) napadeného rozhodnutí. K uvedené analogii je třeba přistupovat obezřetně, neboť, jak bylo předestřeno, kontrolní funkci soudů ve vztahu k rozhodnutí přijatému v rozhodčím řízení nelze zaměňovat s přezkumem v rámci opravných prostředků dle o. s. ř.9

Při posouzení přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu vystupují do popředí procesní a ústavní zásady. Především právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny,10 rovnost účastníků (stran) řízení, jakož i princip předvídatelnosti a právní jistoty.

Právě k těmto principům se Ústavní soud přihlásil ve zmiňovaných nálezech, když rozšířil dosah soudní kontroly i na některá usnesení přijatá v rozhodčím řízení.11 Akcentoval přitom specifické okolnosti posuzovaných případů, dané především jejich dopadem do majetkové sféry stěžovatelů, jakož i nepřiměřené důsledky, jež by mělo vynětí předmětných usnesení rozhodčího soudu ze soudní kontroly. Vyloučení kontrolní pravomoci soudů u zde projednávaných usnesení by dle Ústavního soudu vedlo k vyloučení či snížení úrovně ochrany, jež by se stranám dostalo v civilním řízení, a ke vzniku nerovného postavení stran odvislého od formy, v níž bylo rozhodnutí přijato. Jsme přesvědčeni, že z těchto východisek je třeba vyjít i při posouzení přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu.

Soudní kontrolu rozhodčího nálezu je třeba připustit vždy tam, kde mohlo postupem rozhodčího soudu dojít k porušení základních podmínek pro projednání a rozhodnutí věci před rozhodci (tj. naplnění důvodů dle § 31 z. r. ř.) a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu i za současného zásahu do majetkové sféry stran.12 Opačný přístup by vedl k nedůvodnému uplatňování dvojího standardu a vynětí ze soudní kontroly, jakož i k nerovnému postavení stran a narušení právní jistoty, která je založena mj. na předvídatelnosti chování orgánů aplikujících právo. Zároveň by se otevřel prostor excesům ze strany rozhodčího soudu. V praxi totiž rozhodčí soud rozhoduje i o uložení dalších povinností (např. o náhradě nákladů řízení), projednává více uplatněných nároků (např. v důsledku protižaloby), či stojí před rozhodnutím, jakým způsobem bude postupovat při přijetí rozhodčího nálezu (např. zda vydá částečný rozhodčí nález, či ve věci rozhodne jedním konečným rozhodčím nálezem). Strana řízení má logicky zájem na uplatnění soudní kontroly vždy tam, kde došlo k zásahu do jejích majetkových práv, a to v té části rozhodčího nálezu, s níž není spokojena.

Především v těchto případech je nutné poskytnout stranám rozhodčího řízení možnost uplatnění soudní kontroly a zajistit jim rovný přístup i týž standard ochrany, jejž požívají v civilním soudním řízení (při respektu k přenosu pravomoci na rozhodce a k limitům soudní kontroly dle § 31 z. r. ř.).

Poskytnutím příležitosti domáhat se částečného zrušení rozhodčího nálezu není dotčen zákaz věcného přezkumu rozhodčího nálezu, a není tak zasahováno do pravomoci rozhodčího soudu k rozhodnutí ve věci samé. Částečným zrušením rozhodčího nálezu nedochází k jeho změně, nýbrž k odstranění té části, při jejímž přijetí došlo k naplnění důvodů dle § 31 z. r. ř. Pravomoc rozhodčího soudu opětovně rozhodnout o této zrušené části není dotčena, ba je dokonce předvídána § 34 z. r. ř., a to k návrhu některé ze stran rozhodčího řízení.13

Historická metoda

Přípustnosti přezkumu rozhodčího nálezu v části jeho výroků se odborná literatura věnovala velmi okrajově. Bělohlávek14 a  Mothejzlíková15 částečné zrušení rozhodčího nálezu připustili, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky (dále jen „NS ČSR“) ze dne 11. 5. 1938, sp. zn. Rv I 1586/37 (Vážný R 16925), a koncepci modelového zákona UNCITRAL (k tomu viz oddíl níže věnující se komparaci zahraničních úprav).

NS ČSR připustil částečné zrušení rozhodčího nálezu (v soudobé terminologii se hovořilo o prohlášení rozhodčího výroku částečně neúčinným), a to s odkazem na § 595 a 597 c. ř. s.16 Ust. § 595 c. ř. s.17 (srov. § 31 z. r. ř.) stanovilo důvody neúčinnosti rozhodčího nálezu. Ust. § 597 c. ř. s.18 (srov. § 44 z. r. ř.) zavazovalo soud postupovat v řízení o neúčinnosti rozhodčího nálezu dle obecných ustanovení c. ř. s. Tato obecná ustanovení dle NS ČSR obsahují nejen úpravu řízení, ale i přijetí rozhodnutí a náležitosti rozsudku.

NS ČSR v souladu s § 595 c. ř. s. odkázal na úpravu zrušení rozsudku pro zmatečnost, když důvody zrušení rozsudku pro zmatečnost připodobnil důvodům zrušení rozhodčího nálezu. Konstatoval, že zrušit lze rozsudek právě a jen v té samostatné a oddělitelné části, která je stižena důvodem zmatečnosti. Konkrétně NS ČSR uvedl, že „ve sporu o neúčinnostrozhodčího výroku lze rozsudkem uznati, že rozhodčí výrok jest jen částečně neúčinný, a to co do jednoho z několika nároků vznesených na rozhodčí soud, týká-li se uplatněný důvod neúčinnosti pouze jednoho z nároků a nemá-li vlivu na neúčinnost rozhodčího výroku co do ostatních nároků. Ust. § 597 c. ř. s. praví zcela všeobecně, že o žalobě na neúčinnost rozhodčího výroku jest postupovati podle všeobecných předpisů civilního soudního řádu. Platí tu tedy jeho předpisy nejen co do řízení, ale i co do rozhodnutí a úpravy rozsudku, a netřeba se proto ani zabývati otázkou, zda odvolací soud svůj názor vhodně odůvodnil též poukazem na obdobu s ust. § 477 c. ř. s. Opak nelze vyvoditi ani z ust. § 595 c. ř. s., poněvadž uvádí jen všeobecně důvody neúčinnosti rozhodčího výroku, ale nevylučuje možnost částečného prohlášení rozhodčího výroku za neúčinný.“19 Byť NS ČSR posuzoval přípustnost částečného zrušení rozhodčího nálezu v situaci, kdy byl napaden celý rozhodčí nález, pročež důvod zrušení dopadal pouze na část rozhodčího nálezu, lze na základě toho usuzovat i na přípustnost žaloby na částečné zrušení rozhodčího nálezu. Řízení bylo a je ovládáno zásadou dispoziční, kdy je na žalobci, aby určil rozsah, v němž soud rozhodčí nález podrobí kontrole. To potvrzuje Bělohlávek 20 i Mothejzlíková,21 kteří rozsah napadení nálezu uvádějí jakožto jednu z náležitostí žaloby. Odlišně se k posouzení přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu postavil Městský soud v Brně, který uvedl, že „vzhledem k tomu, že rozhodčí nález není samostatným rozhodnutím veřejné moci, ale právě dotvořením smluvního vztahu mezi stranami, nelze jeho platnost posuzovat pouze částečně a ve vztahu k některé ze stran, ale pouze komplexně, neboť zrušením rozhodčího nálezu

toliko ve vztahu k některé ze stran rozhodčího řízení a smlouvy by nastala situace, kdy by práva a povinnosti účastníků stejného závazkového vztahu byly rozdílné“ 22 Tyto závěry je nutné posuzovat v historickém kontextu. Městský soud v Brně je učinil v době, kdy Ústavní soud nahlížel na rozhodčí řízení optikou kontraktační teorie, jež rozhodčí řízení považovala za specifický kontraktační proces a dle níž rozhodčí nález představoval výsledek interpretace a dotvoření obsahu závazkového vztahu stran rozhodcem jakožto zástupcem stran. 23 Ústavní soud se následně od kontraktační teorie odklonil ve prospěch teorie jurisdikční, dle níž je to stát, který umožňuje stranám delegovat výkon soudní moci prostřednictvím rozhodčí smlouvy na rozhodce oprávněného vydat rozhodčí nález jakožto výsledek aplikace práva. 24 V poměrech stávající úpravy rozhodčího řízení a judikatury tak dle našeho názoru posouzení Městského soudu v Brně neobstojí.

Komparativní metoda

Jednotícím prvkem právních úprav v oblasti rozhodčího řízení je vzorový zákon UNCITRAL pro mezinárodní obchodní arbitráž (dále jen „zákon UNCITRAL“). Jeho odraz lze nalézt v legislativě 92 zemí světa. 25

Zákon UNCITRAL si klade za cíl sjednotit právní úpravu všech aspektů rozhodčího řízení, od uzavření rozhodčí doložky až po výkon rozhodčích nálezů. 26 Úprava zrušení rozhodčího nálezu soudem je obsažena v čl. 34 zákona UNCITRAL, jenž vymezuje mj. důvody zrušení rozhodčího nálezu.

Zákon UNCITRALpočítá též s možností částečného zrušení rozhodčího nálezu, a to v čl. 34 odst. 2 písm. a) bod iii. 27 Předmětné ustanovení stanoví pravidlo, dle kterého v případě, že část rozhodčího nálezu lze oddělit, má být zrušena pouze

13 S výjimkou zrušení rozhodčího nálezu pro nedostatek pravomoci dle § 31 písm. a) a b) z. r. ř.

14 Op. cit. sub 2, str. 1036, marg. č. 31.52.

15 J. Mothejzlíková, V. Steiner et al.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami, Komentář, C. H. Beck, Praha 1996, str. 113.

16 Zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění předpisů jej měnících a doplňujících do dne 31. 12. 1947, dále c. ř. s.

17 Ust. § 595 uvozovalo důvody větou „Rozhodčí výrok jest neúčinný: 1.“

18 Dle § 597 c. ř. s. „Řízení o žalobě na zrušení rozhodčího výroku jest konati podle všeobecných předpisů tohoto zákona.“

19 Rozhodnutí NS ČSR ze dne 11. 5. 1938, sp. zn. Rv I 1586/37 (Vážný R 16925).

20 Op. cit. sub 2, str. 1036, marg. č. 31.52.

21 Op. cit. sub 15, str. 105.

22 Srov. rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 32 C 168/2010, a ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 52 C 161/2010.

23 Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02.

24 Viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07.

25 Viz přehled dostupný na: Status: UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration (1985), with amendments as adopted in 2006 | United Nations Commission On International Trade Law.

26 Tamtéž.

27 Dle čl. 34 odst. 2 UNCITRAL „An arbitral award may be set aside by the court specified in article 6 only if: (a) the party making the application furnishes proof that: (iii) the award deals with a dispute not contemplated by or not falling within the terms of the submission to arbitration, or contains decisions on matters beyond the scope of the submission to arbitration, provided that, if the decisions on matters submitted to arbitration can be separated from those not submitted, only that part of the award which contains decisions on matters not submitted to arbitration may be set aside; or.“ Viz UNCITRAL Model law, dostupný na: https://uncitral.un.org/sites/uncitral.un.org/files/ media-documents/uncitral/en/06-54671_ebook.pdf.

tato část, k níž se vztahuje důvod zrušení. Částečné zrušení rozhodčího nálezu je dle zákona UNCITRAL nejen možností, ale vyžadovanou nutností postupu soudu.

Česká republika stále nepatří k zemím, v nichž by byla úprava zákona UNCITRAL implementována. 28 Česká právní úprava nicméně odráží stěžejní koncepce zákona UNCITRAL. 29 Zákon UNCITRAL tak vnímáme jako relevantní podklad pro komparaci právních řádů, jež jeho úpravu reflektují. Především do těchto právních řádů jsme nahlédli za účelem identifikace trendů právní úpravy přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu.

Příbuznost právních úprav v oblasti soukromoprávní nás zavedla do úpravy rakouské a německé.

Rakouský Zivilprozessordnung částečné zrušení rozhodčího nálezu předvídá v § 611 odst. 2 bodě 3. 30 Německý Zivilprozessordnung tak činí v § 1059 odst. 2 bodě 1 písm. c) 31 Tyto právní řády shodně odrážejí úpravu zákona UNCITRAL.

Zmíněné právní úpravy výslovně připouštějí částečné zrušení rozhodčího nálezu pouze v případě překročení svěřené pravomoci (largo sensu) rozhodčím soudem. Jsme však přesvědčeni, že přípustnost částečného zrušení lze rozšířit i na další situace. Obecným prizmatem je zkoumání oddělitelnosti příslušné části rozhodčího nálezu od jeho zbývajících výroků v kontextu namítaného důvodu zrušení rozhodčího nálezu. Oporu pro tento názor lze hledat v judikatuře.

28 Viz op. cit. sub 25.

29 Srov. op. cit. sub 15, str. 108.

30 Ust. § 611 odst. 2 rakouského Zivilprozessordnung stanoví, že „An arbitral award shall be set aside if (…) 3. The arbitral award deals with a dispute not covered by the arbitration agreement or contains decisions that exceed the scope of the arbitration agreement or the relief sought by the parties; if the defect pertains only to a severable portion of the arbitral award, then that portion of the award shall be set aside;“. Viz Code of Civil Procedure – ZPO, Arbitral Proceedings Chapter, dostupné na: https:// www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Erv/ERV_2006_1_7/ERV_2006_1_7.html.

31 Ust. § 1059 odst. 2 německého Zivilprozessordnung stanoví, že „An arbitral award may be set aside only if: c) the arbitral award deals with a dispute not contemplated by the separate arbitration agreement or not covered by the terms of the arbitration clause, or that it contains decisions that are beyond the scope of the arbitration agreement; however, where it is possible to separate that part of the arbitral award relating to points at issue that had been submitted to arbitration from the part relating to points at issue that had not so been submitted to arbitration, only the latter part of the arbitral award may be set aside; or that.“ Viz Code of Civil Procedure, dostupné na: https:// www.gesetze-im-internet.de/englisch_zpo/englisch_zpo.html.

32 N. Schmidt-Ahrendts: BGH confirms arbitration-friendly approach in setting aside decision, Hanefeld, 2022, dostupné z: BGH confirms arbitration-friendly approach in setting aside decision – HANEFELD Rechtsanwälte – Dispute Resolution in Hamburg & Paris (hanefeld-legal.com).

33 Viz op. cit. sub 25.

34 Viz čl. 34 švédského zákona o rozhodčím řízení: https:// sccarbitrationinstitute.se/sites/default/files/2022-11/the-swedisharbitration-act_1march2019_eng-2.pdf.

35 J. Kadelburger: ‚If Skadeförsäkring AB (publ) v. Securitas AB, Burns International Services Corporation and others, Svea Court of Appeal, T 8016-04, 3 November 2005‘, A contribution by the ITA Board of Reporters; Kluwer Law International.

36 D. Kokkini-Iatridou: Judicial Recourse Against the Arbitral Award: A Comparative Synthesis, Netherlands International Law Review 1992; 39 (S1): 157–174. doi:10.1017/S0165070X00035439, str. 158, ve spojení s op. cit. sub 25.

37 V Indii viz S. Gulati, V. Desai: Can an Arbitral Award Be Set Aside Partially? Delhi High Court Clarifies, Nishith Desai Associates, 2023, dostupné z: Nishith Desai Associates Can an Arbitral Award be set aside partially? Delhi High Court Clarifies. V Singapuru viz rozhodnutí CAI v CAJ and another [2021] SGHC 21, dostupné z: https://www.singaporelawwatch. sg/Portals/0/Docs/Judgments/2021/%5b2021%5d%20SGHC%2021.pdf.

Německý Spolkový soudní dvůr rozhodoval ve věci I ZB 21/2132 týkající se porušení informační povinnosti z výrobní a licenční smlouvy na výrobu léčiv, vedené před Mezinárodním rozhodčím soudem při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži (ICC). Žalobou na zrušení rozhodčího nálezu bylo namítáno porušení práva žalovaného být slyšen. Německý Spolkový soudní dvůr přistoupil ke zrušení výroku 2 a 3 rozhodčího nálezu, výrok 1 a 4 zůstaly nedotčeny. Spolkový soudní dvůr tedy připustil částečné zrušení rozhodčího nálezu nejen v případě výslovně upraveném v § 1059 odst. 2 bodě 1 písm. c) Zivilprozessordnung, nýbrž jej vztáhl též na další důvody zrušení rozhodčího nálezu.

Dále jsme se zaměřili na právní úpravu ve Švédsku, které, stejně jako Česká republika, dosud neimplementovalo zákon UNCITRAL do své vnitrostátní úpravy. 33 Zákonná úprava přípustnost částečného zrušení rozhodčího nálezu výslovně nepředpokládá. 34 Možnost částečného zrušení rozhodčího nálezu však byla dovozena judikaturou. Odvolací soud Svea ve Stockholmu rozhodoval ve věci T 8016-04 o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu přijatého ve sporu z pojistné smlouvy. 35 Rozhodčí soud v něm zamítl návrh vznesený žalovaným. Ten se tak domáhal u soudu zrušení předmětného výroku s tvrzením, že rozhodčí soud založil rozhodnutí na posouzení okolností, jež nespadaly pod rozsah rozhodčí doložky sjednané stranami. Odvolací soud Svea ve Stockholmu vyhověl žalobě a rozhodčí nález částečně zrušil. Postup částečného zrušení rozhodčího nálezu shledal vhodnějším a odpovídajícím celkovému pojetí švédského zákona o rozhodčím řízení. Přípustnost částečného zrušení rozhodčího nálezu byla tak shledána i v podmínkách švédské autonomní úpravy pravidel rozhodčího řízení (při absenci implementace zákona UNCITRAL). Přístup švédského odvolacího soudu Svea ve Stockholmu odpovídá výše dovozenému pravidlu o přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu v případě oddělitelnosti napadené části.

Částečné zrušení rozhodčího nálezu je dle Kokkini-Iatridou36 přípustné též např. v  Belgii, Francii, Nizozemsku či Švýcarsku. Ze vzdálenějších právních řádů lze dohledat zmínku o přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu též v právní úpravě Indie a Singapuru, kde byla možnost částečného zrušení rozhodčího nálezu shodně judikována soudy. 37

Výše uvedené svědčí o tom, že přípustnost částečného zrušení rozhodčího nálezu není ojedinělým jevem, naopak se jedná o koncept zahraničními jurisdikcemi široce přijímaný.

Příklon k přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu v českém prostředí tak odpovídá zahraničním tendencím a přístupům.

Nejvyšší soud se nově vyslovil k přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu

Nejvyšší soud byl v rozhodnutí ze dne 17. 4. 2024, č. j. 23 Cdo 2848/2022-133, postaven před posouzení otázky přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu, a to v souvislosti s žalobou dovolatelky na zrušení výroku rozhodčího nálezu v části, jíž rozhodčí soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „Rozhodčí soud“) rozhodl rozhodčím nálezem tak, že uplatněný nárok pro jeho předčasnost zamítl (výrok I.) a ani jedné ze stran nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).

S ohledem na postup Rozhodčího soudu, jenž předcházel přijetí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jsme se v zastoupení klienta obrátili na Městský soud v Praze s žalobou na zrušení rozhodčí-

ho nálezu ve smyslu § 31 písm. e) z. r. ř. v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 1 Cm 7/2020-74, rozhodčí nález v napadeném výroku II. zrušil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů soudního řízení.

Následně se k odvolání žalovaného věcí zabýval Vrchní soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 11 Cmo 5/2021-102, změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že se žaloba na zrušení výroku II. rozhodčího nálezu zamítá.

Dovoláním jsme se následně obrátili na Nejvyšší soud, a to s doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenými otázkami směřujícími k posouzení, zda je soud v řízení dle § 31 z. r. ř. oprávněn částečně zrušit rozhodčí nález a zda tak může učinit ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud poukázal na účel řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jímž je zajištění ústavně garantovaných procesních práv stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, a ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016).

Dle Nejvyššího soudu „naplnění účelu přezkumu rozhodčího nálezu odpovídá proto takový výklad, dle kterého je věcný rozsah řízení o zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 z. r. ř. posuzován ve vztahu k rozhodcem uložené povinnosti, jež je obsahem výroku, nikoliv formálně na základě toho, zda jde o výrok o povinnosti ve věci samé, či o výrok o náhradě nákladů rozhodčího řízení“

Nejvyšší soud dále poukázal na to, že rozhodnutí přijímaná rozhodčím soudem ve formě rozhodčího nálezu a) ve věci samé, b) o schválení smíru, c) či další rozhodnutí, jimiž je ukládána některé ze stran jakákoliv povinnost, představují samostatná a vzájemně oddělitelná rozhodnutí, ať již jsou obsahem jednoho či více výroků. Ve vztahu ke každému takovému rozhodnutí je třeba zkoumat naplnění důvodů zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. a) až g) z. r. ř. Nejvyšší soud se tak jednoznačně vymezil vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze a poukázal na nesprávnost jím provedené aplikace teleologického výkladu § 31 z. r. ř. Vrchní soud nesprávně shledal, že „smyslem této právní úpravy je na základě důvodů, jež jsou taxativně v tomto ustanovení uvedeny, ‚napravit‘ rozhodnutí rozhodčího soudu o věci samé“, pročež nepřipustil uplatnění soudní kontroly ve vztahu k výroku, jímž je ukládána jiná povinnost, vč. povinnosti k náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považujeme za přelomové v tom, že zaujalo stanovisko k doposud judikaturou nejvyšších soudů neřešené otázce přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu. To může mít pro strany rozhodčího řízení zásadní praktické důsledky, neboť napříště mohou soudní kontrole podřídit jakoukoliv povinnost uloženou rozhodčím nálezem, jež zasahuje do jejich majetkových práv.

Nejvyšší soud tímto rozhodnutím navázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž soud upřednostnil materiální pojetí uplatnění soudní kontroly rozhodčího řízení, čímž vymezil hranice zásahu soudu do rozhodčího řízení. Je třeba dodat, že tímto samozřejmě není popřen zákaz věcného přezkumu rozhodčího nálezu soudy; soudní kontrola je nadále vztažena výhradně k důvodům dle § 31 z. r. ř.

Uvedené rozhodnutí umožňuje stranám rozhodčího řízení iniciovat kontrolu zachování jejich procesních práv všude tam, kde roz-

hodčí nález či jeho část nebyl přijat procesně korektním způsobem. Kontrolu rozhodčího nálezu lze přitom zacílit právě na dotčenou část. Rozhodnutí Nejvyššího soudu má proto potenciál vést ke zvýšení standardu vedení rozhodčího řízení jakožto celku. Stejně tak zvyšuje standard ochrany procesních práv stran rozhodčího řízení, které se mohou domáhat soudní kontroly části rozhodčího nálezu, aniž by se tím vystavovaly riziku zrušení zbývajících částí. Pochybnost o možnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu doposud mohla strany vést k tomu, že raději akceptovaly rozhodčí nález i s vědomím významné procesní vady, než aby vystavily pro ně příznivou část rozhodčího nálezu riziku zrušení.

Závěr

V tomto příspěvku jsme se zabývali přípustností částečného zrušení rozhodčího nálezu. Předestřeli jsme různé metodologické přístupy k posouzení této otázky, a to využitím metody jazykové, teleologické, historické a komparativní. Aplikace těchto metod nás vedla k obecnému závěru o přípustnosti částečného zrušení rozhodčího nálezu. Jsme přesvědčeni, že stávající právní úprava řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 31 a násl. z. r. ř. částečný přezkum rozhodčího nálezu nevylučuje. Částečné zrušení rozhodčího nálezu je v souladu s účelem soudní kontroly rozhodčího řízení, procesními zásadami ovládajícími civilní i rozhodčí řízení, ústavními zásadami, citovanou judikaturou Ústavního soudu i judikaturou přijatou v minulosti NS ČSR. Přípustnost částečného zrušení rozhodčího nálezu je široce akceptována též v zahraničí.

Formulovaná v ýchodiska byla nově reflektována Nejvyšším soudem, jenž v rozhodnutí ze dne 17. 4. 2024, č. j. 23 Cdo 2848/2022-133, částečný přezkum rozhodčího nálezu připustil. Nejvyšší soud shledal, že rozsah zrušení rozhodčího nálezu je třeba vztáhnout k jednotlivé uložené povinnosti. Tím navázal na judikaturu Ústavního soudu a upřednostnil materiální pojetí soudní kontroly oproti té formální.

Dané rozhodnutí považujeme za přelomové, mající potenciál vést ke zvýšení standardu rozhodčího řízení a k eliminaci excesů rozhodčího soudu. Nemělo by však být impulzem pro setření výhod rozhodčího řízení a jeho využití v praxi, nýbrž garancí procesních práv, zejména těch s ústavním přesahem.

Nad rámec uvádíme, že přípustnost částečného zrušení rozhodčího nálezu je dle našeho názoru třeba dále posoudit se zohledněním omezení daných povahou výroku. K částečnému zrušení výroku rozhodčího nálezu by proto mělo být přistoupeno tam, kde nenapadená část rozhodčího nálezu samostatně obstojí, tj. není nedílně spjata s napadenými částmi rozhodčího nálezu. Podstatná je přitom oddělitelnost faktická. Není nutné, aby se jednalo o formálně oddělené (číslované) výroky, může se jednat o oddělitelnou část výroku jediného. V těchto případech je namístě respektovat dispoziční zásadu řízení a přezkoumat pouze ty části, které jsou dotčeny žalobou. Naopak, ukáže-li se, že by zbývající část nálezu neobstála, přikláníme se k tomu, že by soud měl přistoupit ke zrušení celého rozhodčího nálezu (srov. § 206 odst. 3, § 212, 250f o. s. ř.). Na potvrzení či vyvrácení tohoto našeho závěru judikaturou však budeme muset počkat.

Nejvyšší soud v projednávané věci rozhodčí nález zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze. Na něm bude posoudit samotnou důvodnost podané žaloby na částe čné zrušení rozhodčího nálezu, a to v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení. K této otázce se příp. vrátíme v některém z našich navazujících příspěvků. ✤

Zajištění nemovitostí v trestním řízení

Následující článek se zabývá problematikou, která souvisí se zajištěním nemovitostí v trestním řízení. Jde o zajišťovací úkon, který se vztahuje k hlavě čtvrté, oddílu čtvrtému, který je v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále též „tr. řád“), v platném znění, označen jako zajištění věcí důležitých pro trestní řízení. Účelem trestního řízení je zejména náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele a podle zákona je spravedlivě potrestat. K naplnění účelu trestního řízení jsou dána orgánům činným v trestním řízení rozsáhlá práva, a to mj. spočívající v možnosti zajištění věcí důležitých pro trestní řízení.1 Do těchto zajišťovacích úkonů je nutné zařadit i zajištění nemovitostí v trestním řízení, kterému bude věnována pozornost v tomto článku.

Doc. JUDr. Jan Kocina, Ph.D., je advokátem, pedagogem PF ZČU v Plzni a na fakultě Vysoká škola podnikání a práva Panevropské univerzity.

Zákonná úprava a její změny

Novely tr. řádu přijaté od roku 1990 vedly k posílení ochrany práv a svobod jednotlivce v trestním řízení, především osoby, proti které se trestní řízení vede. Do oblasti ochrany lidských práv a svobod výrazně zasáhlo v roce 1991 přijetí Listiny základních práv a svobod,2 která svěřuje rozhodování o zásazích do základních práv a svobod v řadě případů soudu. Nařízení úkonů, které směřují k zajištění osob a věcí, přichází v úvahu nejčastěji v přípravném řízení, avšak důvody pro nařízení zajištění přicházejí v úvahu i ve všech dalších stadiích trestního řízení. Problematika zajištění věcí se změnila přijetím novely tr. řádu v roce 2017 (dále jen „novela 1“). 3

Trestní řád do 18. 3. 2017 upravoval zajištění osob a věcí v hlavě čtvrté, oddílu třetím a zajištění nemovitostí bylo speciálně upraveno v § 79d tr. řádu. Novela 1 přinesla poměrně zásadní změnu, která se vztahuje k zajištění věcí v trestním řízení. Novela 1 především provedla tři významné koncepční změny dosavadních ustanovení.

• Nověvymezila v § 77b odst. 1 tr. řádu pojem „věc důležitá pro trestní řízení“. Za takovouto věc, která může být předmětem zajištění, je nutné považovat a) věc, která může sloužit pro důkazní účely, b) věc, která byla určena ke spáchání trestného činu nebo byla k jeho spáchání užita (nástroj trest-

1 F. Novotný a kol.: Trestní právo procesní, 2. vyd., Aleš Čeněk, Plzeň 2017, str. 171.

2 Listina základních práv a svobod se po zániku ČSFR usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. stala součástí ústavního pořádku České republiky.

3 Novela trestního řádu provedená zákonem č. 55/2017 Sb., která nabyla účinnosti dne 18. 3. 2017.

4 Důvodová zpráva k zákonu č. 55/2017 Sb., sněmovní tisk č. 753/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, VII. volební období, ze dne 29. 3. 2016.

5 A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, 1. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 642-643.

6 J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, 5. vyd., Leges, Praha 2018, str. 347.

né činnosti), c) byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin nebo byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, vč. plodů a užitků (výnos z trestné činnosti), nebo d) je náhradní hodnotou za věc uvedenou pod písm. b) a c).

• Novela 1 také zavedla rozdílné právní režimy pro zajištění movitých věcí sloužících k důkazním účelům a zajištění movitých věcí, jež jsou nástroji a výnosy z trestné činnosti, a neslouží též k důkazním účelům, a dále změnila předchozí systematiku zajištění věcí, o nichž zjištěné skutečnosti nasvědčují, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Předchozí úprava zajišťovacích institutů upravená v § 79a až 79e tr. řádu rozdělovala zajišťovací úkony podle druhu zajišťovaných věcí, což způsobovalo zbytečnou složitost a nepřehlednost. Samostatně byly také upraveny otázky vztahující se k zajištění nemovitých věcí. Vzhledem k tomu, že zajišťovací postupy byly u všech druhů věcí podobné a zajištění konkrétních druhů věcí se od jiných zajišťovacích institutů mnohdy výrazným způsobem nelišilo, docházelo k tomu, že řada stejných ustanovení se opakovala u každého zajišťovacího institutu.4

• Novela 1 tuto předchozí právní úpravu značně zjednodušila, neboť právní úprava vztahující se k zajištění věcí je nyní upravena jednotně a obecně bez rozlišování podle typů věcí s tím, že jsou upraveny pouze dílčí odchylky od obecného zajišťovacího institutu v § 79a tr. řádu ve vztahu k některým druhům věcí 5 Pokud se tedy týká úpravy zajišťovacího institutu spočívajícího v  zajištění nemovitostí, použije se na ni obecná úprava vztahující se k zajištění věcí důležitých pro trestní řízení s tím, že se na ni dále použije specifické ustanovení vztahující se k nemovitostemupravené v § 79d tr. řádu, které je označeno jako ohledání nemovité věci. Trestní řád stanoví prioritu zajištění věci pro důkazní účely před ostatními důvody zajištění a lze také zajistit věc důležitou pro trestní řízení, o níž není známo, komu patří.6

Postup při zajištění nemovitostí

Ust. § 79a tr. řádu upravuje zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty. Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takovéto věci. Zákon dále vymezuje podmínky v případě, že o takovémto rozhodnutí rozhoduje policejní orgán, neboť ten potřebuje předchozí souhlas státního zá-

stupce. V rozhodnutí o zajištění nebo v připojených listinách je zapotřebí náležitě a nezaměnitelně vymezit věci podléhající zajištění. V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, zakáže, aby po oznámení rozhodnutí takovou věc převedl na jiného nebo ji zatížil s tím, že je-li to zapotřebí pro účely zajištění nebo správy zajištěné věci, lze v rozhodnutí o zajištění věci nebo v dodatečném rozhodnutí zakázat nebo omezit také výkon dalších práv souvisejících se zajištěnou věcí. V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, dále uloží, aby orgánu činnému v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, do 15 dnů od oznámení rozhodnutí sdělil, jaká práva třetích osob se váží k zajištěné věci, zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ní nakládat, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě. Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, učiní všechny úkony nezbytné k výkonu takového rozhodnutí. Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost. V zákoně jsou vymezeny také další v úvahu přicházející skutečnosti týkající se zajištění věcí, a tím i zajištění nemovitostí. Ust.§ 79b tr. řádu upravuje, komu je nezbytné doručovat rozhodnutí o zajištění a komu je nutné zasílat vyrozumění o takovémto rozhodnutí. Nezbytné je zaslat rozhodnutí o zajištění nemovitosti příslušnému katastrálnímu úřadu, u kterého je vedena zajištěná nemovitost. Ve vztahu k rozhodnutí o zajištění nemovitosti bude nezbytné vyrozumívat o zajištění nepochybně osoby a orgány, o nichž je známo, že mají k zajištěné nemovité věci předkupní, nájemní nebo jiné právo, nebo vedou řízení, v němž byl omezen výkon práv s takovouto věcí nakládat. Orgán, který rozhodl o zajištění nemovité věci, vyrozumí katastrální úřad o nabytí právní moci takového rozhodnutí.

Trestní řád podrobně upravuje v § 79d ohledání nemovité věci a jejího příslušenství za účelem zjištění stavu nemovité věci a posouzení účelnosti zajištění této nemovité věci.7

Další otázky jsou ve vztahu k nemovitostem upraveny v § 8 zák. č. 279/2000 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Toto ustanovení řeší zejména skutečnosti ohledně informací ve vztahu ke katastru nemovitostí, když po zajištění nemovitostí musí být informován katastrální úřad, který je také následně vyrozumíván o nabytí právní moci usnesení o zajištění nemovité věci soudem.

Účinky zajištění věci, tj. i nemovitostí, jsou potom upraveny v § 79e tr. řádu a ve vztahu k nemovitostem lze zejména uvést, že právní jednání učiněné osobou, vůči níž směřují zákazy uvedené v rozhodnutí o zajištění, v rozporu se zákazy v něm uvedenými, je neplatné, když o tom je třeba tuto osobu poučit, a soud k neplatnosti přihlédne z moci úřední. S věcí, na kterouse vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen s předchozím souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce s tím, že výjimky upravuje toto zákonné ustanovení v odst. 2. Je-li k převodu nebo zřízení práva k zajištěné věci nutný zápis do katastru nemovitostí, může tento orgán po doručení rozhodnutí o zajištění nemovitostí provést zápis vztahující se k nemovité věci na základě právního jednání osoby, jejíž nemovitost byla zajištěna, jen s předchozím souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. V případě, že byl podán podle katastrálního zákona návrh na zápis práv k nemovitosti do katastru nemovitostí na základě právního jednání osoby, jíž byla nemovitá věc zajištěna, před vydáním usnesení o jejím zajištění a do doby vydání usnesení o jejím zajištění o něm nebylo rozhodnuto, ztrácí podaný návrh své právní účinky ke dni nabytí právní moci usnesení o jejím zajištění.

Zrušení a omezení zajištění nemovitosti

Není-li již zajištění nemovitostí třeba nebo není třeba ve stanoveném rozsahu, je nutné ho zrušit nebo omezit . Problematika vztahující se ke zrušení nebo omezení zajištění je upravena v § 79f tr. řádu. Osoba, jíž nemovitost byla zajištěna, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění.

Za takovouto osobu je nutné považovat za použití per analogiam k § 79f odst. 2 tr. řádu i jakoukoliv další osobu s prokazatelným majetkovým zájmem vztahujícím se k majetku, který je předmětem zajištění v trestním řízení 8

O takovéto žádosti je třeba neodkladně rozhodnout s tím, že byla-li zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí. O zrušení nebo omezení zajištění přitom rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho předchozím souhlasem policejní orgán. Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Pravomocné rozhodnutí o zrušení a omezení zajištění se doručuje orgánům a osobám, kterým bylo doručeno rozhodnutí o zajištění. Orgány a osoby, které byly o rozhodnutí o zajištění vyrozuměny, je třeba vyrozumět i o rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění s tím, že o omezení zajištění se vyrozumí jen ty z nich, kterých se omezení týká.

Pokud nelze zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může být zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě. Postupuje se přitom obdobně podle ustanovení upravujících zajištění věci, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, a to za použití ust. § 79a až 79f tr. řádu. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Z důležitých důvodů může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce povolit na návrh osoby, které byla náhradní hodnota zajištěna, provedení úkonu, který se týká zajištěné náhradní hodnoty. Proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.9

V tr. řádu není stanovena žádná doba, po kterou může trvat zajištění věci,tj. i nemovitosti. U zajištění majetkové hodnoty podle § 70a a násl. tr. řádu v řádu měsíců či několika málo let je nutné se zaměřit na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění je nutné navíc posuzovat přiměřenost zajištění z pohledu délky jeho trvání a v tomto směru je třeba zvážit zejména dva okruhy otázek. Za prvé je to délka trvání a příčiny zajištění, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení, či

7 J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 7. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 323.

8 Nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18. 9 Op. cit. sub 7, str. 324.

naopak. Také je nutné přihlédnout k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro individuálně dotčeného představuje.10 K délce trvání této doby se vyjadřoval opakovaně Ústavní soud, když posuzoval oprávněnost zajištění nemovitostí pro účely trestního řízení. Tento soud dospěl např. k závěru, že napadené rozhodnutí jako forma soudní kontroly zásahu do majetku stěžovatelky nemůže z ústavního pohledu obstát v situaci, kdy zajištění nemovitých věcí stěžovatelky trvá více než tři roky u jedné z nemovitostí, resp. více než šest let u druhé z nich. Po takto dlouhé době trvajícího zajištění musí být konkrétně zdůvodněno a podloženo, že zajištění veškerého majetku je stále potřebné a nezbytné, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění.11 Obecná východiska přezkumu rozhodnutí týkající se zajištění majetku v rámci trestního řízení lze nalézt v nálezu Ústavního soudu z roku 2008.12 Je poukazováno na to, že zajištění majetku je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku a jedná se o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Je zdůrazňováno zejména to, že smysl a účel těchto opatření je nutné posuzovat s přihlédnutím k ústavně garantovanému právu na pokojné užívání majetku. Z tohoto důvodu zajištění majetku musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, přičemž tento vztah má i svou časovou dimenzi spočívající v tom, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Neznamená to však, že by mnohaleté zajištění bylo nutné automaticky bez dalšího posuzovat jako nepřípustné.13

I když zajištění nemovitosti stěžovatelky trvá již poměrně dlouhou dobu a přesáhlo šestiletou hranici, jež je podle judikatury Ústavního soudu již zásadně nepřijatelná z hlediska dalšího omezování vlastnického práva prostřednictvím zajištění nemovitosti, výjimečné okolnosti v podobě vysoké závažnosti stíhaného trestného činu, mimořádné složitosti případu, objektivních okolností komplikujících ukončení vyšetřování (v podobě organizačních opatření souvisejících s pandemickou situací), jakož i skutečnost, že se vyšetřování s vysokou mírou pravděpodobnosti blíží svému ukončení, ve svém spojení legitimizují další trvání zajištění nemovitosti.14

Předchozí souhlas s nakládáním se zajištěnou nemovitostí

Účinky zajištění nemovitosti pro účely trestního řízení jsou specifikovány v § 79e tr. řádu s tím, že i v tomto článku je věnována pozornost zrušení nebo omezení zajištění. V odst. 2 § 79e tr. řádu je upraveno, že s  věcí, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. V praxi vznikají problémy s tím, kdo je oprávněn žádat uvedené orgány o vyslovení předchozího souhlasu k tomu, aby s nemovitost-

10 Op. cit. sub 5, str. 666.

11 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 818/20.

12 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07.

13 Nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14.

14 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21.

15 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 6 To 54/2018.

mi, na které se vztahuje zajištění, bylo nakládáno způsoby předpokládanými v tomto zákonném ustanovení, a dále, jakou formou reaguje na takovouto žádost příslušný orgán. V návaznosti na vyřešení toho, kdo je oprávněným subjektem k podání, vzniká také otázka, jaké je postavení tohoto subjektu v trestním řízení. Je nepochybné, s ohledem na pozitivní právní úpravu obsaženou v tr. řádu, že rozhodnutí o zajištění věci, o zrušení nebo omezení tohoto zajištění, má formu usnesení, proti kterému je přípustná stížnost, která má odkladný účinek . Naproti tomu tr. řád výslovně nestanoví, že ve věci týkající se udělení či neudělení souhlasu nakládat s věcmi, tj. i s nemovitostmi, se rozhoduje usnesením, a z tohoto důvodu se na uvedenou žádost, ať už pozitivní, nebo negativní, má reagovat formou opatření, nikoliv rozhodnutím v podobě usnesení. Z tohoto důvodu také není možné podat proti opatření stížnost a lze pouze případnou žádost o udělení souhlasu opakovat s uváděním rozdílných skutečností a důvodů. Uvedené opatření je učiněno podle § 79 odst. 2 tr. řádu a contrario. Další otázkou je, kdo je oprávněnou osobou k podání návrhu na udělení souhlasu k nakládání s nemovitostmi, když nepochybně je takovouto osobou vlastník zajištěné nemovitosti, ale vzhledem k předpokládaným důvodům tr. řádu, vztahujícím se k možnosti udělení souhlasu k nakládání s nemovitostmi, budou takovýmito subjekty nepochybně oprávněný ve věci týkající se výkonu rozhodnutí a exekuce, účastník veřejné dražby, insolvenční správce a zástavní věřitel, a to za předpokladu, že by nároky těchto osob byly uplatňovány v těchto typových řízeních, anebo v případě, že by zajištěné věci byly součástí konkursní podstaty ve vedeném insolvenčním řízení. V případě vedeného insolvenčního řízení je možné na uvedený případ aplikovat judikaturu, ze které vyplývá, že insolvenční správce je podle § 246 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v době od prohlášení konkursu (nebo podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona od schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka) jedinou osobou s dispozičním oprávněním k majetku, který je zahrnut do soupisu majetkové podstaty. Proto je vedle osoby, jíž byla věc zajištěna, osobou oprávněnou podle § 79f odst. 2 tr. řádu per analogiam požadovat zrušení nebo omezení zajištění, o němž bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 tr. řádu, pokud zajištěná věc byla zahrnuta do majetkové podstaty, i insolvenční správce.15 Dalším, velice často se vyskytujícím subjektem, který je oprávněn žádat o zrušení nebo omezení zajištění nebo o vyslovení souhlasu s nakládáním se zajištěnými věcmi, je zástavní věřitel.

Aktuální otázky vztahující se k právům zástavního věřitele

Zástavní věřitel jako zúčastněná osoba v trestním řízení

Nemovitosti, které jsou zajišťovány v trestním řízení, jsou velice často předmětem rozhodnutí soudu o uložení trestu propadnutí věci (§ 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – dále jen „tr. zákoník“), trestu propadnutí náhradní hodnoty (§ 71 tr. zákoníku) (dále jen „propadnutí věci“), nebo rozhodnutí soudu o uložení ochranných opatření, a to zabrání věci (§ 101 tr. zákoníku), zabrání náhradní hodnoty (§ 102 tr. zákoníku) nebo zabrání části majetku (§ 102a tr. zákoníku) (dále jen „zabrání věci“).

Trest propadnutí věci je jedním z druhů trestu, který může být ukládán pachateli trestného činu za splnění v tr. zákoníku uvedených předpokladů. Pokud soud rozhoduje o propadnutí věci, je takovýto výrok odvozen od výroku o vině, který se vztahuje k pachateli trestného činu, když takováto osoba má v celém trestním řízení postavení obviněného s tím, že obviněný má v trestním řízení zajištěna velmi rozsáhlá práva tak, jak jsou vymezena v příslušných ustanoveních tr. řádu, když obecná úprava práv obviněného je upravena v § 33 tr. řádu. Naproti tomu, pokud má soud rozhodovat v trestním řízení o ochranném opatření zabrání věci, má osoba, jejíž věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, postavení zúčastněné osoby. Zúčastněné osobě musí být poskytnuta v průběhu celého trestního řízení možnost, aby se k věci vyjádřila, tato osoba může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech stanovených v tr. řádu opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. Tato práva zúčastněné osoby jsou vymezena v § 42 odst. 1 tr. řádu. Je nepochybné, že pokud přichází v úvahu uložení trestu propadnutí nemovitostí nebo ochranného opatření zabrání nemovitostí, jsou tak přímo dotčena v celé řadě případů práva zástavních věřitelů, kteří mají svou pohledávku zajištěnou přímo na určité nemovitosti a toto právo k nemovitosti po jejím propadnutí nebo zabrání bez dalšího v minulosti ztratili.

V návaznosti na takto v praxi se často vyskytující otázky vznikla právní polemika, zda má postavení zúčastněné osoby v trestním řízení i zástavní věřitel k věci, zejména k nemovitosti, která byla pro účely trestního řízení zajištěna. V různých trestních řízeních se zástavní věřitelé domáhali práv zúčastněných osob a orgány činné v trestním řízení jim tato práva neposkytovaly. V jednom konkrétním případě, a to ve stadiu přípravného řízení, byla podána ústavní stížnost zástavním věřitelem, který se domáhal přiznání postavení zúčastněné osoby podle § 42 odst. 1 tr. řádu. Na základě této ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud,16 že výklad ust. § 42 odst. 1 tr. řádu, které vymezuje postavení zúčastněné osoby v trestním řízení a některá její procesní práva, musí být prováděn ve smyslu autonomního výkladu pojmu majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož vyplývá, že majetkem je i pohledávka, která splňuje určitá kritéria. Na základě uvedeného výkladu lze postavení zúčastněné osoby přiznat i zástavnímu věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem na nemovitostech zajištěných podle § 79a tr. řádu

Postup orgánů činných v trestním řízení, které zástavnímu věřiteli odmítnou na základě toliko gramatického výkladu § 42 odst. 1 tr. řádu přiznat postavení zúčastněné osoby, představuje zásah do procesních práv zástavního věřitele, neboť je mu odpíráno podílet se na průběhu trestního řízení, v němž má být rozhodováno o jeho majetkových právech. Takový postup, který zástavnímu věřiteli odpírá uplatňování procesních práv určených k hájení jeho majetkových práv, je rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Odepření postavení zúčastněné osoby zástavnímu věřiteli v konečném důsledku představuje zásah do základního práva na ochranu vlastnictví a na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť zá-

stavnímu věřiteli je tak zcela odepřena možnost hájit svá majetková práva v trestním řízení.

S ohledem na takovýto závěr Ústavní soud zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky na řádný proces, které spočívalo v nepřiznání postavení zúčastněné osoby podle § 42 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce ve věci vedené u policejního orgánu, a to Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Ústavní soud jednoznačně dovodil, že majetkem je i pohledávka splňující určitá kritéria a k takovéto pohledávce vycházející ze smlouvy o půjčce se vztahuje zástavní právo, když tímto právem na nemovitostech je pohledávka z půjčky zajišťována. Ve vedeném konkrétním řízení u Krajského soudu v Plzni17 se domáhali zástavní věřitelé přiznání práv zúčastněných osob k zajištěným nemovitostem pro účely trestního řízení a tento soud jejich práva naprosto ignoroval. S použitím právní argumentace obsažené v předchozím nálezu Ústavního soudu18 byla podána zástavními věřiteli jako stěžovateli k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, ve které se domáhali, aby Ústavní soud zakázal soudu pokračovat v porušování jejich základních práv spočívajících v nepřiznání postavení zúčastněných osob podle § 42 tr. řádu.

Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl, a to z důvodu její předčasnosti.19 V tomto rozhodnutí bylo poukázáno na to, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodnutí příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Ústavní soud poukázal na to, že mu je známo, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni bylo podáno odvolání a rozhodnutí tohoto soudu není pravomocné a věc bude projednávat vrchní soud. Ústavní soud tedy stížnost odmítl jako nepřípustnou, jelikož pokud by meritorně přezkoumával postup krajského soudu, zasahoval by tak do pravomocně neskončeného řízení, což mu z povahy subsidiarity ústavní stížnosti nepřísluší. Dále je poukázáno na to, že pokud stěžovatelé namítají, že nebyli považováni za zúčastněné osoby, mohou tak učinit i v odvolacím řízení před vrchním soudem s tím, že k přiznání postavení zúčastněných osob může dospět vrchní soud i sám bez podnětu, z čehož poté dovodí odpovídající důsledky a učiní nutné procesní úkony. V tomto rozhodnutí také Ústavní soud poukazuje na to, že ze své judikatury zná situace, kdy vrchní soud konstatoval porušení práv zúčastněné osoby před krajským soudem tím, že zúčastněné osobě toto postavení nebylo přiznáno, a v takovém případě vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu. 20

Z obsahu tohoto rozhodnutí je tedy zřejmé, že je nezbytné vyčkat na pravomocné rozhodnutí ve věci samé a teprve poté by bylo možné podat oprávněnou ústavní stížnost domáhající se v řízení přiznání práv zúčastněné osoby. Je však třeba konstatovat, že toto rozhodnutí Ústavního soudu se obsahově rozchází s již popisovaným nálezem tohoto soudu z roku 2020, kdy Ústavní soud svým nálezem přímo zasáhl do probíhajícího trestního řízení, a to dokonce ve stadiu přípravného řízení, když zakázal pokračovat policejnímu orgánu v porušování základních práv na řádný proces spočívající v nepřiznání postavení zúčastněné osoby.

16 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20.

17 Řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 3/2018.

18 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20.

19 Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1913/23.

20 Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 233/22.

Správa zajištěných nemovitostí

Pokud jsou zajištěny nemovitosti pro účely trestního řízení, dochází k takovémuto rozhodnutí zpravidla v počáteční fázi trestního řízení, a to většinou u složitých a komplikovaných případů. V těchto trestních řízeních probíhá mnohdy velmi dlouhé přípravné řízení, a i po jeho skončení, do doby, než je vydáno rozhodnutí ve věci samé nebo rozhodnutí na něj navazující, ke kterému se vztahuje i zajištění nemovitostí, trvá dlouho i soudní líčení. Vzniká tedy otázka související s tím, jaký subjekt je povinen se starat o zajištěné nemovitosti, tj. kdo bude vykonávat správu nemovitostí. Cílem správy nemovitostí má být zajištění toho, aby byla prováděna zejména běžná údržba, zajišťována funkčnost nemovitostí tak, aby mohly být užívány, a to v některých případech i nájemci. S užíváním nemovitostí jsou spojeny nejenom náklady, ale velmi často také i příjmy spočívající např. v úhradě nájemného. Otázky související s touto problematikou je třeba hledat v  zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Z tohoto zákona vyplývají ve vztahu k nemovitostem zejména následující skutečnosti:

• zákon stanoví postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho určené části pro účely výkonu trestu, výkonu ochranného opatření zabrání části majetku nebo uspokojení nároků poškozeného v trestním řízení a  při správě takového majetku, jakož i při správě věcí a náhradních hodnot vydaných, odňatých nebo jinak zajištěných v trestním řízení (dále jen „majetek“) – § 1 odst. 5;

• majetek, který je zajištěn v trestním řízení, je nutné spravovat podle tohoto zákona, a to tak, aby nedošlo bezdůvodně ke snížení hodnoty zajištěného majetku nebo jeho zmenšení, popř. aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil (§ 8a odst. 1);

• správa majetku vykonává jednotlivá práva a povinnosti dle zajištěného majetku a práv a správa je povinna při tom postupovat řádně a svědomitě (§ 8a odst. 2);

• správa je povinna mít po dobu výkonu správy uzavřenou smlouvu o pojištění o odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu (§ 8a odst. 4);

• správu zajištěného majetku vykonává podle povahy a rozsahu věcí a práv, které ho tvoří, soud, který o zajištění v prvním stupni rozhodl nebo na který přešla příslušnost ke správě podle § 1 odst. 5, nebo na základě jeho pověření Ministerstvo vnitra Pokud tento orgán nemůže zajistit výkon správy zajištěného majetku určitého druhu, soud pověří jeho správou organizační složku státu nebo státní organizaci příslušnouhospodařit s určitým majetkem státu. Soud také může pověřit jeho správou za úplatu soudního exekutora nebo uzavřít smlouvu s jinou osobou podnikající v určité oblasti nebo dostatečně odborně způsobilou k výkonu správy daného majetku, a to za sjednanou úplatu, příp. bezúplatně. Tento zákon také upravuje formální obsahové náležitosti pověření ke správě zajištěného majetku a smlouvy o správě majetku (§ 9 odst. 1, 2, 3, 4); • správa je povinna mj. také včas uplatňovat a vymáhat práva, která jinak přísluší vlastníku zajištěného majetku [§ 10 odst. 1 písm. b)].

21 § 70 odst. 6, § 71 odst. 3, § 104 odst. 1 tr. zákoníku.

22 Zákon č. 55/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 18. 3. 2017.

23 Zákon č. 279/2003 Sb., o zajištění majetku a věcí v trestním řízení.

24 Zákon č. 422/2022 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2023.

Z těchto zákonných ustanovení je tedy zřejmé, že správce nemovitostí by měl dbát na to, aby ze zajištěných nemovitostí byly realizovány výnosy a tyto výnosy mohou být také předmětem rozhodnutí o zajištění s tím, že pokud by důvodem zajištění nemovitostí bylo zajištění práv poškozeného v trestním řízení, mohly by být takovéto výnosy následně vypláceny správcem nemovitostí i poškozenému.

Zánik zástavního práva k zajištěným nemovitostem

Tak, jak je již zmiňováno v tomto článku, pokud je soudem rozhodnuto o trestu propadnutí věci, propadlá věc připadá státu, stejně tak pokud je rozhodnuto soudem o zabrání věci, ta připadá také státu. 21

Právní úprava obsahující zásadní změny vztahující se k problematice zajištění věcí v trestním řízení byla obsažena v novele trestního zákoníku roku 2017. 22 I po této přijaté novele bylo právním důsledkem rozhodnutí soudu o propadnutí věci nebo zabrání věci to, že k těmto věcem zanikají zástavní práva. Pokud došlo v trestním řízení k zajištění věci, nemá toto rozhodnutí vliv na práva jiných osob, která mají k majetku určité právo, které se k tomuto majetku váže. Jedná se např. o právo stavby, služebnosti, předkupní právo jako právo věcné, výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje a zejména nejčastěji se vyskytující zástavní právo. Zajištěním nemovitostí pro účely trestního řízení nejsou tato práva, vč. práva zástavního, přímo dotčena a nadále trvají. V případě, že dotčený majetek propadne nebo je zabrán, pak tato práva rovněž i nadále trvala, ovšem s jednou významnou výjimkou vycházející ze zákona, 23 která spočívá v tom, že pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v § 13, zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají Pokud zástavní věřitel stihl své právo exekuovat před skončením trestního řízení, pak se na zástavě mohl uspokojit za předpokladu, že mu k tomu orgán činný v trestním řízení udělil souhlas za použití ust. § 79e odst. 2 tr. řádu a contrario. Pokud však k uspokojení ze zástavy existující pohledávky nedošlo, zástavní věřitel své zástavní právo ztratil a to zaniklo. V takovéto situaci bylo uspokojení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi jiným způsobem velmi často nereálné.

Propadnutím nebo zabráním majetku byla přímo dotčena práva zástavních věřitelů, kteří, přestože mají svoji pohledávku zajištěnou přímo na určité věci, toto právo k věci po jejím propadnutí nebo zabrání bez dalšího ztrácí. Tento právní důsledek vyplývající ze zákonné úpravy se jevil zejména z pohledu práv třetích osob nabytých v dobré víře jako nepřijatelný, což se projevilo i v přijetí další novely tr. zákoníku z roku 2022 (dále jen „novela 2“). 24

Novela 2 změnila zákonná znění vztahující se k propadnutí věci, a to ust. § 70 odst. 6 tr. zákoníku, a to tak, že dosavadní znění tohoto ustanovení, že propadlá věc připadá státu, bylo doplněno o to, že zástavní práva k propadlé věci nezanikají, stejně tak i změnila zákonné znění ust. § 71 odst. 3 tr. zákoníku, že propadlá náhradní hodnota připadá státu, a to tak, že zástavní práva k propadlé náhradní hodnotě nezanikají. Dále novela 2 změnila dosavadní znění ust. § 104 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k ochrannému opatření zabrání věci, a to tak, že „zabraná věc, zabraná část majetku, zabraná náhradní hodnota, zabraný spis nebo zařízení, připadá státu; zástavní práva k nim nezanikají“

Důvodem pro přijetí novely 2 , která změnila právní důsledky rozhodnutí o propadnutí věci a zabrání věci, bylo zejména to, že paušální úprava nezohledňovala, zda je zástavní věřitel v dobré víře, když je třeba vzít zejména v úvahu, že zástavní právo mohlo vzniknout bez jakékoliv souvislosti s danou trestnou činností . Zástavní právo jako věcné právo mohlo k určité věci již existovat před tím, než tuto věc nabyla osoba, vůči níž směřuje rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci. Kromě smluvně zřízených zástavních práv přitom může jít i o exekutorská zástavní práva při provádění exekuce nebo zástavní práva zřízená správcem daně k zajištění neuhrazené daně. I když samotný primární dluh propadnutím nebo zabráním majetku nezaniká, zánikem zástavního práva se významně snižuje možnost jiného způsobu uspokojení věřitele. 25

Z těchto důvodů byla tedy navržena změna, která byla vyjádřena v přijetí novely 2, z níž vyplývá, že zástavní práva rozhodnutím o propadnutí nemovitosti nebo rozhodnutím o zabrání nemovitosti nezanikají. Z tohoto důvodu bude příp. na státu a následně na civilním soudu, aby v rámci vypořádání práv k propadlému či zabranému majetku nebo věci posoudil, zda zástavní právo platně vzniklo a zda jeho zřizovatel byl nebo nebyl v dobré víře.

Pokud jde o zástavní právo k věci zapsané do veřejného seznamu, což se týká nemovitostí, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. 26

Závěr

Článek se v obecné rovině zabývá zásadními změnami, které nastaly ve vztahu k zajišťování věcí v trestním řízení v návaznosti na přijatou novelu 1, jež se dotkla také zajištění nemovitostí v trestním řízení, kterému je věnována zvýšená pozornost. Je popisován postup při zajišťování nemovitostí a otázky vztahující se ke zrušení a omezení zajištění nemovitostí s tím, že pozornost je věnována i sporným otázkám, které se týkají předchozího souhlasu s nakládáním se zajištěnými nemovitostmi. V návaznosti na popisovanou problematiku je pozornost věnována i aktuálním otázkám vztahujícím se k právům zástavního věřitele, který by měl být považován, ve vztahu k zajištěným nemovitostem, za zúčastněnou osobu v trestním řízení. Přijetím novely 2 došlo k zásadní změně vztahující se k důsledkům rozhodnutí soudu o propadnutí věci nebo zabrání věci ve vztahu k zástavním věřitelům, když těmito rozhodnutími již nezanikají zástavní práva. Je také upozorňováno na to, že zajištěné nemovitosti v průběhu trestního řízení musí být spravovány povinným subjektem s tím, že zákonná úprava je předmětem úpravy v zákoně o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. ✤

Melzer/Tégl a kol. Velký komentář Občanský zákoník § 1475–1720

nejobsáhlejší komentář k dědickému právu přináší nová řešení reagující na specifika české právní úpravy využívá zahraniční literaturu a judikaturu

2024 I  vázané s přebalem I  1 552 2 990 Kč I  obj. číslo M69

Dohnal/Galvas/Oliva/ Janoušek/Koubek/Macková

Obchodní smlouvy

2. vydání

provází čtenáře celým kontraktačním procesem obsahuje tipy pro praxi a upozornění na problémy, které přinášejí současné kontrakty výklad je provázen řadou příkladů z praxe a obohacen odkazy na odborné literární zdroje a judikaturu

2024 I brožované I 312 790 Kč I  obj. číslo PP198

25 Důvodová zpráva k zákonu č. 422/2022 Sb., sněmovní tisk č. 175/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, IX. volební období, ze dne 9. 3. 2022.

26 § 984 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Kindl/Koudelka/Holásek Zákon o významné tržní síle Komentář. 2. vydání

zohledňuje implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/633 ze dne 17. dubna 2019 o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v zemědělském a potravinovém řetězci obsahuje podrobnou analýzu judikatury a rozhodovací praxe

2024 I vázané v plátně I 448 1 490 Kč I  obj. číslo BK111

Konec justičního ping-pongu

v trestním řízení?

Opakované rozhodování odvolacího soudu o vrácení věci soudu prvního stupně, které bývá tradičně označováno jako justiční ping-pong, je neblahým fenoménem, který negativně ovlivňuje rychlost a efektivitu dotčeného trestního řízení, stejně jako vnímání trestní justice v očích veřejnosti. Článek se zabývá předpoklady projevu justičního ping-pongu v trestním řízení, jeho normativními a judikatorními souvislostmi a zejména možnou budoucností tohoto negativního jevu. Mohl by jeho konec přinést postup konstruovaný Ústavním soudem či potenciální rekodifikace trestního práva procesního?

JUDr. Adam Kobyljanský je právním čekatelem Městského státního zastupitelství v Praze a externím doktorandem na PF UK v Praze.

Zpohledu efektivity trestního řízení před soudem patří Česká republika mezi evropské premianty,1 avšak veřejné mínění tomu spíše neodpovídá.2 Veřejnost se neseznamuje se statistickými ročenkami či výsledky mezinárodního srovnání.

Své názory na efektivitu trestní justice si utváří daleko spíše na základě mediálních výstupů, jejichž předmětem jsou často případy, které se určitým způsobem zkomplikovaly a trvají dlouho. Jedná se o menšinu kauz, které se délkou řízení významně vymykají. 3

Existuje celá řada důvodů, proč některá trestní řízení trvají déle či jsou přímo zatížena průtahy. Jedním z nich je i opakované rozhodování odvolacího soudu o vrácení věci soudu prvního stupně,4 které bývá tradičně označováno jako justiční ping-pong. Ačkoliv se v praxi zřejmě nejedná o hojně zastoupený jev, 5 je dobře viditelný i pro veřejnost, neboť jeho dopad na délku dotčeného trestního řízení může být enormní. Jde proto o jev, který si zaslouží pozornost. Cílem tohoto článku je analyzovat, čím je vznik justičního ping-pongu podmíněn, jak mu lze zabránit a zejména jaká je budoucnost tohoto neblahého fenoménu. Blíží se jeho konec?

Normativní podhoubí justičního ping-pongu

Možnost vzniku justičního ping-pongu souvisí v první řadě s otázkou, zda odvolací soud v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhoduje ve věci sám, nebo věc tomuto soudu vrací k novému projednání a rozhodnutí. V obecné rovině je tak určující míra uplatnění apelačního a kasačního principu v odvolacím řízení. V účinném znění trestního řádu 6 se dominantně uplatňuje apelační princip.7 Základní vyjádření tohoto normativního nastavení je obsaženo v § 259 odst. 1 tr. řádu, podle něhož může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně jen za splnění stanovených podmínek. Preferováno je tak samostatné rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně je výjimkou v odůvodněných případech. Zajímavé je, že do konce roku 2001 byla situace přesně opačná, když podle citovaného

ustanovení odvolací soud věc zpravidla vrátil soudu prvního stupně, a převažovalo tak uplatnění kasačního principu. 8 Apelační princip se projevuje i v dalších ustanoveních účinného trestního řádu. Zmínit je třeba zejména právní úpravu dokazování v řízení před odvolacím soudem. Zatímco dříve § 263 odst. 6 tr. řádu stanovil, že důkazy se před odvolacím soudem zpravidla neprovádějí, od 1. 1. 2002 se počítá s tím, že odvolací soud důkazy provádí, pokud nejde o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.9

Přestože apelační princip převládá, zůstávají v právní úpravě odvolání patrné i prvky principu kasačního. Odvolání tak může být označováno jako opravný prostředek tzv. smíšeného typu.10

1 Council of Europe, European Commission for the Efficiency of Justice (CEPEJ): European judicial systems CEPEJ Evaluation Report, Part 2, Country profiles, Strasbourg 2022, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://rm.coe.int/cepej-fiche-pays-2020-22-e-web)1680a86276.

2 Aktuálních a relevantních průzkumů veřejného mínění v této oblasti se bohužel nedostává. Lze odkázat na starší studii, přičemž výrazné zlepšení nelze důvodně předpokládat. Viz P. Zeman: Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2010, str. 84.

3 Ve výročních statistických zprávách Ministerstva spravedlnosti je mj. sledována délka řízení s percentilem 90, tj. řízení, která trvají déle než 90 % všech řízení. Délka těchto řízení (jak v případě řízení před soudem prvního stupně, tak v případě odvolacího řízení) se pohybuje na úrovni dvojnásobku až trojnásobku průměrné délky řízení. Medián délek řízení je však vždy o něco kratší. Viz Ministerstvo spravedlnosti: České soudnictví 2022: Výroční statistická zpráva, Praha 2023, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://justice.cz/documents/2509270/0/ Ceske_soudnictvi_2022_verze_k_publikaci.pdf/510f7a37-4987-4fe79a2a-3a710cd9f406.

4 To vyplynulo i z autorovy analýzy judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jejíž výsledky byly zatím zveřejněny částečně. Viz A. Kobyljanský: Data o průtazích a obstrukcích v trestním řízení v České republice v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva, Trestněprávní revue č. 2/2023, str. 117.

5 Datová studie, která by výskyt tohoto jevu kvantifikovala, zatím nebyla publikována. Z pohledu praxe lze ovšem odhadovat, že se justiční ping-pong týká pouze malé části trestních věcí projednávaných před soudy.

6 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“).

7 F. Púry: Odvolání, in J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 7. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 609.

8 Rovněž podle předcházejícího trestního řádu z roku 1956 (zákon č. 64/1956 Sb.) kasační princip dominoval, když dotčená právní úprava byla prakticky stejná jako ta podle současného trestního řádu na počátku jeho účinnosti.

9 Uvedené změny právní úpravy odvolání s účinností od 1. 1. 2002 byly provedeny zákonem č. 265/2001 Sb. v rámci dodnes největší novelizace trestního odvolacího řízení. Ta přinesla i další změny. Např. v § 259 odst. 3 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 bylo předpokládáno možné doplnění skutkového stavu odvolacím soudem, zatímco po zmíněné novele zákon počítá i s jeho změnou.

Kasační princip se projevuje tam, kde odvolací soud nemůže po zrušení rozsudku rozhodnout ve věci sám, ale musí věc vrátit nalézacímu soudu. To může mít dvě základní příčiny. První omezení spočívá v tom, že odvolací soud by neměl zcela nahrazovat činnost soudu prvního stupně prováděním dokazování v rozsahu, který odpovídá nebo se blíží opakování hlavního líčení. To vyplývá z § 259 odst. 1 tr. řádu a ve vztahu k provádění dokazování je tento požadavek zdůrazněn v § 263 odst. 6 tr. řádu. Je však třeba mít na paměti, že vrácení věci soudu prvního stupně má být výjimkou, nikoliv pravidlem, a uplatnit by se tak mělo pouze ve výjimečných případech, kdy vady není možné pro rozsah vhodně napravit ve veřejném zasedání odvolacího soudu.11 Odvolací soud přitom může z tohoto důvodu rozsudek zrušit i poté, co již sám některé důkazy provedl. Typicky v situaci, kdy až po jejich provedení vyvstane potřeba provést další rozsáhlé dokazování.12 Za druhé,zákon odvolacímu soudu zapovídá ve vymezených případech rozhodnout samostatně, i kdyby to zjištěný skutkový stav jinak umožňoval. Jedná se o případy uvedené v § 259 odst. 5 tr. řádu. Odvolací soud nemůže uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž ho nalézací soud zprostil obžaloby, a nesmí ani uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým jej mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně. Tzn., že posoudit skutek podle těžší právní kvalifikace oproti obžalobě může odvolací soud, pouze byl-li obžalovaný na možnost takového právního posouzení upozorněn soudem prvního stupně podle § 190 odst. 2 tr. řádu.13 Sám odvolací soud takové upozornění učinit nemůže.14

Pro tato omezení existují dobré důvody. Pakliže by mohl odvolací soud vydat pro obžalovaného významně nepříznivější rozsudek oproti rozsudku soudu prvního stupně, byl by obžalovaný připraven o možnost podat proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek (odvolání) a v jeho rámci adekvátně reagovat rozvinutím své obhajoby.15 Na druhou stranu právě zabránění odvolacímu soudu v samostatném rozhodnutí ve věci v situaci, kdy zjištěný skutkový stav takové rozhodnutí jinak umožňuje, otevírá často dveře justičnímu ping-pongu. Jde však jen o jednu z podmínek, která musí být splněna, aby se tento fenomén v řízení projevil.

Kasační závaznost a její limity

Je-li věc odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neznamená to, že se taková výměna bude opakovat. Jakkoliv je i první zrušení rozsudku nalézacího soudu nežádoucí, neboť ideálně by nalézací soudy měly rozhodovat správně, a v případném odvolacím řízení by tak měl napadený rozsudek vždy obstát, nelze v praxi výskytu různých vad zabránit a zrušení rozsudku je přirozený a předpokládaný výsledek odvolacího řízení odpovídající jeho smyslu, resp. smyslu opravného řízení obecně.16 Vzniklé vady by však měly být v odvolacím řízení odstraněny, a pokud je z některého z výše uvedených důvodů neodstranil sám odvolací soud, má tak učinit soud nalézací. Pakliže se tak nestane a odvolací soud musí věc soudu prvního stupně vracet opakovaně, jedná se o zcela nežádoucí procesní vývoj. Proč k němu dochází?

Odvolací soud může rozsudek soudu prvního stupně zrušit podruhé buďto pro vady, které mu vytkl již v prvním zrušujícím rozhodnutí, nebo pro vady jiné. Ve druhém případě lze pak ještě odlišit, zda se těchto nových vad dopustil soud prvního stup-

ně až v řízení po vrácení věci odvolacím soudem, nebo již předtím. Dopustil-li se jich již před vyhlášením prvního rozsudku, který byl následně zrušen v odvolacím řízení, přičemž se jedná o vady, kterými se měl odvolací soud zabývat podle § 254 odst. 1 tr. řádu, je chybou odvolacího soudu, že mu tyto vady nevytkl již v prvním zrušujícím rozhodnutí.17

Co když ale odvolací soud nalézacímu soudu dané vady vytkl, a ten je přesto nenapravil? Tato otázka souvisí úzce s problematikou kasační závaznosti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. s pokyny odvolacího soudu nalézacímu soudu a jejich limity. Podle § 264 odst. 1 tr. řádu je nalézací soud poté, co mu byla věc vrácena, vázán právním názorem odvolacího soudu. Současně má povinnost provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. V zásadě tak platí, že pokud se soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu neřídí a zatvrzele si trvá na svém pohledu na věc, postupuje v rozporu s trestním řádem. Musí-li v důsledku toho odvolací soud věc vracet opakovaně, je to právě nalézací soud, kdo je za nastalý justiční ping-pong a s ním spojené průtahy v řízení zodpovědný. Odvolací soud může v takovém případě využít oprávnění stanovené v § 262 tr. řádu a nařídit, aby věc projednal soud prvního stupně v novém složení senátu. Ústavní soud opakovaně posvětil, že tak může učinit již při druhém vrácení věci, je-li z postoje nalézacího soudu zjevné, že u něj není vůle se závazným právním názorem odvolacího soudu řídit.18 Ve zcela výjimečných případech19 pak může odvolací soud podle téhož ustanovení nařídit, aby věc projednal jiný soud téhož druhu a stupně v jeho obvodu. 20

Ne vždy je ale vina na straně nalézacího soudu. Kasační závaznost, resp. pokyny odvolacího soudu určené soudu nalézacímu, mají své limity. Jsou-li překročeny, nelze soudu prvního stupně vyčítat, že se právním názorem odvolací instance neřídí,

10 Jedná se o opravný prostředek založený na kombinaci apelačního a kasačního principu. Viz např. P. Langer: Principy způsobu vyřizování odvolání v trestních věcech, aneb dát přednost apelaci nebo kasaci?

Trestněprávní revue č. 8/2006, str. 222.

11 Srov. F. Púry: § 259, in P. Šámal a kol: Trestní řád, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 3 080.

12 Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001 (uveřejněné pod č. 2/2003 Sb. rozh. tr.).

13 Viz § 225 odst. 2 tr. řádu.

14 Op. cit. sub 7, str. 662.

15 Srov. P. Langer, op. cit. sub 10, str. 224.

16 F. Púry: Obecné výklady o přezkoumávání rozhodnutí, in op. cit. sub 7, str. 584.

17 V komentářové literatuře se lze setkat s názorem, že chybou je pouze to, když se odvolací soud nevypořádá před vrácením věci s dalšími v odvolání vytýkanými vadami, a to s odkazem na přezkumnou povinnost odvolacího soudu vymezenou celým rozsahem odvolání. Podle mého názoru se však jedná o chybu ve všech případech, kdy není vyčerpán rozsah přezkumné činnosti stanovený v § 254 odst. 1 tr. řádu, tedy i v případech nevytýkaných vad, které mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. I tyto vady totiž zákonitě musí být napraveny, a mohou tak vést k opakovanému vrácení věci soudu prvního stupně. Srov. F. Púry: § 259, in op. cit. sub 11, str. 3 081.

18 Naposledy viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 587/23.

19 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95.

20 K tomu došlo např. v nechvalně známé kauze Tempel. V té Ústavní soud přikázání věci jinému soudu prvního stupně aproboval, aby svůj postoj následně po intervenci Evropského soudu pro lidská práva revidoval. Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20.

neboť v opačném případě by se spolupodílel na postupu, který je v rozporu s ústavně zaručenými právy. Tato situace může nastat tehdy, kdy se pokyny odvolacího soudu týkají hodnocení důkazů. Takové pokyny nejsou obecně vyloučeny, je však třeba pečlivě zkoumat jejich povahu. Směřují-li pouze k zajištění správného postupu a náležitých standardů při hodnocení důkazů soudem prvního stupně, 21 problém nevzniká. Jakmile se ale týkají přímo podstaty hodnocení důkazů, kterou je vyvozování skutkových zjištění, platí pro odvolací soud poměrně zásadní omezení. To je stanoveno v § 263 odst. 7 tr. řádu a spočívá v tom, že odvolací soud může při změně nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které sám provedl. V případě důkazů, které provedl pouze nalézací soud, je vázán tím, jak je hodnotil tento soud. Toto omezení je uplatněním zásady bezprostřednosti22 a vychází zřejmě z opodstatněného přesvědčení zákonodárce, že soud, který důkazy provedl při ústním jednání, je lépe kvalifikován k jejich hodnocení než soud, který informace o nich čerpá pouze ze spisového materiálu. Popsaný zákaz pokynů odvolacího soudu ke konkrétnímu výsledku hodnocení důkazů byl opakovaně zdůrazněn v judikatuře Ústavního soudu23 i Nejvyššího soudu. 24

Není překvapivé, že typicky v situaci, kdy nalézací soud zprostí obžalovaného obžaloby, s čímž se odvolací soud neztotožní, se jedná často právě o rozdílné hodnocení důkazů. Uvedená právní úprava, jakkoliv je opodstatněná, může vést k takřka patové situaci mezi soudy obou instancí. Je-li ze strany odvolacího soudu řešena nařízením, aby věc projednal jiný senát, či dokonce jiný soud, jde o nezákonný postup, který je dokonce v rozporu s ústavním pořádkem. 25 Jak lze tedy takovou situaci řešit?

Přelomový nález Ústavního soudu

Na tuto otázku přináší jednu z možných odpovědí nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22 26 Ústavní soud jím dal za pravdu stěžovatelce, která byla odsouzena v kauze zatížené projevem justičního ping-pongu, přičemž namítala, že odvolací soud vyvíjel na soud prvního stupně neústavní tlak, v jehož důsledku soud prvního stupně kapituloval a uznal ji vinnou stíhaným skutkem. Právní názory, které Ústavní soud v rámci projednávání této ústavní stížnosti zaujal, mají nicméně obecný judikatorní význam.

Ústavní soud se nejprve zabýval již zmiňovanými pokyny odvolacího soudu, které se týkají dokazování. S odkazem na právní úpravu a svou předchozí judikaturu zdůraznil, že odvolací soud nesmí ukládat nalézacímu soudu pokyny týkající se výsledku dokazování, pokud důkazy sám neprovedl. Výsledkem dokazování je přitom třeba rozumět již zmiňované vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů. Ústavní soud zde naráží na častý jev spočívající v tom, že odvolací soud, vědom si tohoto zákazu, neukládá takové pokyny přímo, ale snaží se dosáhnout jiného výsledku dokazování soudem prvního stupně zastřeně. I takový postup je podle Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem. V cit. nále-

21 Srov. § 2 odst. 6 tr. řádu.

22 Srov. § 2 odst. 12 tr. řádu.

23 Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06.

24 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91.

25 Nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20.

26 Ústavní soud rozhodl v tříčlenném senátu. Soudcem zpravodajem byl Jaroslav Fenyk, předsedou senátu Jan Filip a jeho posledním členem Radovan Suchánek.

zu Ústavní soud formuloval demonstrativní výčet 10 typových případů zastřených pokynů. Jedná se např. o situaci, kdy odvolací soud přichází po splnění pokynů s novými pokyny, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo, popř. ukládá ohledně stejné skutečnosti či důkazu opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, více se zabývat, pečlivě odůvodnit) bez ohledu na to, že soud prvního stupně již v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí. Dalším příkladem je uplatňování rozdílného standardu přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvního stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž odvolací soud souhlasí, či nikoliv. Jakkoliv jsou prezentované závěry Ústavního soudu ohledně zastřených pokynů pro praxi přínosné, nejedná se o důvod, proč má citovaný nález natolik zásadní význam. Ten mají až následující pasáže odůvodnění. Ačkoliv již konstatoval porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky, pokračoval totiž Ústavní soud dalšími úvahami. Uvedl, že závěry, ke kterým dospěl, není možné vykládat tak, že dokazování a vyvozování skutkových zjištění je svěřeno toliko soudům prvního stupně, ani že vady v dokazování nemohou být předmětem odvolacího přezkumu. Současně odmítl, že by měla být umožněna výše popisovaná patová situace mezi soudy obou instancí v případě neshody ohledně skutkových zjištění. Na podkladě tohoto východiska pak Ústavní soud formuloval dva důležité závěry

Nejprve uvedl, že účinná právní úprava preferuje napravení zjištěných vad přímo odvolacím soudem, což by podle Ústavního soudu mělo být aplikováno i na vady v dokazování. Proto má-li odvolací soud pochybnosti o skutkových zjištěních soudu prvního stupně, může ve veřejném zasedání zopakovat důkazy, z nichž nalézací soud tyto skutkové závěry učinil, a popř. provést i další důkazy, které provedeny nebyly. Takto může sám změnit skutkové závěry a na jejich základě ve spojení se skutkovými závěry nalézacího soudu (ve vztahu k nimž důkazy neprováděl, a je tak jimi vázán) dosáhnout nového skutkového stavu. Tento názor logicky plyne přímo z účinné právní úpravy, tak, jak byla výše představena. Pakliže mezi nalézacím a odvolacím soudem nepanuje shoda ve skutkových otázkách, je skutečně rychlejší a efektivnější, provede-li odvolací soud příslušné důkazy sám, čímž vady ve zjištění skutkového stavu napraví. Postupuje-li tak, je vznik justičního ping-pongu vyloučen. Minimálně tedy tam, kde na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu může odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám rozhodnout. Co ale když tak učinit nemůže, neboť mu to zapovídá § 259 odst. 5 tr. řádu? I na to přinesl citovaný nález odpověď.

Ústavní soud považuje právní úpravu obsahující limitace samostatného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci podle § 259 odst. 5 tr. řádu za  „poněkud nešťastnou a kostrbatou“, neboť dosažení nového skutkového stavu odvolacím soudem může mít přímý vliv na rozhodnutí ve věci jen tehdy, kdy toto rozhodnutí může učinit sám odvolací soud. Přesto podle Ústavního soudu platí, že pokud je v takovém případě věc po dosažení nového skutkového stavu vrácena soudu prvního stupně a ten již další dokazování neprovádí, právo na obhajobu nepřeváží nad vázaností právním názorem odvolacího soudu. Proto pakliže skutkový stav již nedozná změn, není porušením práva na obhajobu, že možnost argumentace byla pro obžalovaného v opakovaném hlavním líčení značně omezená.

Zde přichází na řadu nejodvážnější závěr, který je v citovaném nálezu obsažen. Podle Ústavního soudu totiž v případě, kdy odvolací soud dospěl k novému skutkovému stavu, přičemž mož-

nosti dokazování již byly vyčerpány a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí bez důvodných pochybností, avšak samostatné rozhodnutí ve věci zamezuje odvolacímu soudu § 259 odst. 5 tr. řádu, nebrání ústavní pořádek tomu, aby odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně a zavázal jej k uznání obžalovaného vinným určitým trestným činem. V takovém případě je pak nalézací soud povinen vycházet ze skutkového stavu ustáleného odvolacím soudem a nesmí provádět další dokazování jen proto, aby si obhájil jiné rozhodnutí. Dokazovat tak může po takovém vrácení věci pouze tehdy, kdy si to vyžádá změna okolností, resp. obecně procesní vývoj. To jinými slovy znamená, že odvolací soud může závazně nařídit soudu prvního stupně, jak přesně má rozhodnout o vině obžalovaného, přičemž možnost odchýlit se od tohoto závazného právního názoru je značně omezená. Tento závěr je zcela přelomový. Je pravda, že trestní řád nezakazuje soudu druhého stupně uložit nalézacímu soudu pokyn k uznání obžalovaného vinným konkrétním trestným činem a nic takového není dovozováno ani v judikatuře. 27 Ústavní soud navíc ve prospěch svého názoru předložil důkladnou ústavněprávní argumentaci. Samozřejmě také platí, že odvolací soudy běžně na základě § 264 odst. 1 tr. řádu dosahují odsouzení obžalovaného. Přesto však takto tvrdý postup odvolacího soudu, který kombinace přímého pokynu k odsouzení spolu s praktickým vyloučením možnosti odchýlit se od splnění tohoto pokynu zajisté představuje, nebyl dosud v judikatuře obdobně explicitně podpořen. 28 Zajímavé je to tím spíše, že se nejedná o pouhé aprobování daného postupu v konkrétním případě, ale o jeho konstrukci Ústavním soudem.

Na jednu stranu sice Ústavním soudem popsaný postup nabízí efektivní způsob, jak může odvolací soud prosadit svou vůli při názorovém rozkolu se soudem prvního stupně a zajistit přitom plynulé a rychlé trestní řízení nezatížené projevem justičního ping-pongu. Na druhou stranu se nelze zbavit pochybnosti, zda nedochází k vyprázdnění zákonné právní úpravy § 259 odst. 5 tr. řádu. Role nalézacího soudu se zde totiž redukuje na pouhého vykonavatele vůle soudu odvolacího. Oproti samostatnému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci je zde pramalý rozdíl. Argumentační prostor obžalovaného je v hlavním líčení po vrácení věci soudu prvního stupně v takovém případě minimální a právo podat odvolání proti novému rozsudku mu sice zůstává, avšak faktická efektivita takového opravného prostředku je sporná, když materiálně je původcem obsahu rozsudku odvolací soud, který o odvolání rozhoduje. Otázkou je, zda se právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu nakonec ujme. Jednak z pohledu navazující judikatury nejen Ústavního soudu, ale zejména v každodenní aplikační praxi odvolacích soudů. Na jejich činnost klade postup vymezený Ústavním soudem zvýšené nároky. Z praxe je známo, že soudci odvolacích soudů se ne vždy staví kladně k provádění (rozsáhlejšího) dokazování v odvolacím řízení, a tím spíše tak možná nebudou chtít postupovat v případě, kdy věc musí být stejně vrácena soudu prvního stupně z důvodu podle § 259 odst. 5 tr. řádu. Ačkoliv je zatím brzy na konečné hodnocení, lze minimálně na úrovni poznatků z praxe o hojné aplikaci pojednávané koncepce Ústavního soudu úspěšně pochybovat.

Jaký vývoj lze očekávat do budoucna?

Výše uvedené úvahy vedou nutně k zamyšlení, zda by se právní úprava neměla změnit. Může-li být obsah § 259 odst. 5 tr. řádu do značné míry vyprázdněn, nemohlo by rovnou dojít k jeho vy-

puštění ze zákona? Rekodifikaci trestního práva procesního nelze minimálně v tomto volebním období Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR očekávat, neboť vláda se rozhodla návrh nového trestního řádu nepředkládat do legislativního procesu.29 Přesto však zůstává naděje, že výsledky současné rekodifikační komise, která zahájila svou činnost již v roce 2014, 30 nepřijdou vniveč a bude s nimi dále pracováno.

Z hlediska tématu tohoto článku má tato skutečnost podstatný význam. Koncept paragrafového znění nového trestního řádu, který je zveřejněn na webovém portálu justice.cz, totiž výslovně dovoluje odvolacímu soudu učinit i ta rozhodnutí, která mu byla doposud podle § 259 odst. 5 tr. řádu zapovězena. 31 Odvolací soud by již mohl při řádně zjištěném skutkovém stavu vždy rozhodnout ve věci sám. Taková změna by měla potenciál omezit opakované vracení věci soudu prvního stupně na úplné minimum případů. Justiční ping-pong by se mohl stát tématem minulosti.

Je však otázkou, zda je taková změna vhodná a zda náhodou negativní dopady s ní spojené nad tímto pozitivním efektem nepřeváží. Již výše bylo uvedeno, že současný § 259 odst. 5 tr. řádu má zabezpečit, aby odvolací soud sám nerozhodl rozsudkem pro obžalovaného podstatně nepříznivějším oproti rozsudku nalézacího soudu. Prvek překvapivosti, který s sebou takové rozhodnutí nese, totiž hrozí významným zásahem do práva na obhajobu, neboť obžalovaný je zbaven možnosti podat proti takovému rozsudku řádný opravný prostředek a rozvinout proti němu odpovídající argumentaci. V citovaném konceptu nového trestního řádu je na tento problém částečně reagováno stanovením nového zvlášt-

27 Jistou výjimku představuje názor Evropského soudu pro lidská práva vyjádřený v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. Ten zde s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že „[odvolací soud] nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného“. Není však zřejmé, o jaký konkrétní judikát Ústavního soudu Evropský soud pro lidská práva svůj názor opírá, přičemž jakéhokoliv odůvodnění v tomto směru se v cit. rozsudku nedostává. Lze tak předpokládat, že se nejedná o relevantní názor zastávaný v judikatuře vyšších soudů, ale spíše o chybu.

28 Některá rozhodnutí vyšších soudů se tomuto přístupu blíží, byť pouze vzdáleně a nepřímo. Zmínit je možné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 41/2000, kterým Ústavní soud odmítl návrh senátu Krajského soudu v Plzni na zrušení § 270 odst. 4 tr. řádu, podle něhož je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jedná se tedy o obdobnou právní úpravu, která platí ve vztahu ke kasační závaznosti názoru odvolacího soudu. Senát Krajského soudu v Plzni tehdy argumentoval mj. rozporem se zásadou presumpce neviny, neboť v tomto konkrétním případě závazný právní názor Nejvyššího soudu prakticky znemožňoval jiné rozhodnutí než potvrzení viny. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil, bohužel však vlastní argumentace mnoho nenabídl, když pouze obecně uvedl, že „zjevná neopodstatněnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení plyne ze skutečnosti, že napadené ustanovení je zcela ve shodě s účelem trestního řádu“.

29 M. Dolejší: Novela trestního řádu má zabránit soudním ping-pongům, nový kodex ale Blažek odkládá. Podle Lásky je to chyba, Česká televize, 17. 9. 2023, online [cit. 11. 6. 2024], dostupné z: https://ct24. ceskatelevize.cz/clanek/domaci/novela-trestniho-radu-ma-zabranitsoudnim-ping-pongum-novy-kodex-ale-blazek-odklada-podle-laskyje-t-1971.

30 Rekodifikace trestního práva procesního, Praha 14. 10. 2022, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://justice.cz/web/msp/rekodifikacetrestniho-prava-procesniho.

31 Ust. § p22 odst. 3 konceptu nového trestního řádu. Viz Ministerstvo spravedlnosti ČR: Rekodifikace trestního práva procesního, Praha 14. 10. 2022, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://justice.cz/web/ msp/rekodifikace-trestniho-prava-procesniho.

ního důvodu dovolání. To by mohl obžalovaný podat vždy, kdy by jej odvolací soud uznal vinným skutkem, pro nějž byl nalézacím soudem zproštěn obžaloby. 32 Pakliže byl za takový skutek současně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, výkon trestu by se ex lege odložil až do rozhodnutí o podaném dovolání, ledaže by obžalovaný požádal o bezodkladný výkon trestu. 33

Takové řešení lze však jen těžko přijmout bez výhrad.

Jednak proto, že problém vlastně pouze přesouvá o jeden stupeň soudní soustavy výše. Zejména se ale jedná o nekoncepční zneužití institutu dovolání. To má sloužit k nápravě zásadních právních vad rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení a současně má sjednocovat rozhodovací praxi a vytvářet judikaturu. 34 Stavění Nejvyššího soudu do pozice třetí instance jde proti smyslu role, kterou by měl tento soud v trestním řízení zastávat.

S posílením samostatné rozhodovací činnosti odvolacího soudu je spojena i celá řada dalších problémů, ať už jde o rozdrobení procesu dokazování, které vede nutně k jeho znepřehlednění, či o snížení tlaku na bezchybné provedení hlavního líčení, což může v důsledku snížit kvalitu řízení před soudem prvního stupně. 35

32 Ust. § q2 odst. 2 cit. konceptu nového trestního řádu.

33 Ust. § q1 odst. 5 cit. konceptu nového trestního řádu.

34 Srov. F. Púry: Dovolání, in op. cit. sub 7, str. 686.

35 Srov. J. Koudelka: Kritika návrhu nového českého trestního řádu v části týkající se řádných opravných prostředků, Soudce č. 1/2021, str. 12.

36 Ust. § 2 odst. 4 tr. řádu.

37 J. Jelínek: Zásada rychlosti trestního řízení, Kriminalistika č. 1/2003, str. 19.

38 Příspěvek vznikl za podpory Grantové agentury UK v rámci projektu č. 151523 s názvem Rychlost soudního řízení ve věcech trestních: průtahy a obstrukce, který je řešen na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Znamená to, že je třeba takové změny, budou-li nakonec navrženy, odmítnout? Ne nutně. Je spíše nutné konstatovat, že ideální právní úprava neexistuje. Jak bylo řečeno na začátku tohoto článku, souvisí otázka justičního ping-pongu s poměrem prvků apelačního a kasačního principu. Ve výsledku tak nejde o nic jiného než o vážení jednotlivých základních zásad trestního řízení a hodnot v nich obsažených. Je-li jedna hodnota upřednostněna, zpravidla musí jiná ustoupit. Zásada rychlosti trestního řízení je sice jednou ze základních zásad, které se v trestním řízení prosazují, 36 avšak nikoliv zásadou jedinou, ani zásadou hlavní. 37

Závěr

Blíží se tedy konec justičního ping-pongu? Na to není jednoznačná odpověď. Současná právní úprava jeho projevy umožňuje. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, sice nabízí mechanismy, kterými je možné i  de lege lata tento neblahý fenomén do značné míry potlačit, avšak to by předpokládalo, že si soudy vezmou poměrně přelomový přístup prezentovaný Ústavním soudem za svůj a budou jej hojně aplikovat. O tom, že se tak stane, je možné pochybovat.

Za justičním ping-pongem tak může udělat tlustou čáru zřejmě pouze zákonodárce, který však aktuálně aktivitou v tomto směru neoplývá. Příslušná změna nicméně byla připravena v rámci konceptu nového trestního řádu z pera současné rekodifikační komise a je možné, že v budoucnu bude v tomto duchu navržena. Ani takový vývoj by však nebyl čistě pozitivní. Proč? Protože ideální model odvolacího řízení, který s sebou nenese žádná úskalí, zkrátka neexistuje. 38 ✤

Nemajetkové újmy při zneužívání dětí

Smutné případy týrání a zneužívání dětí se v poslední době staly známými kauzami zejména v církevním kontextu. Bez ohledu na to však případy týrání a zneužívání dětí nebyly a nejsou jen ojedinělými jevy. Nejrozšířenější je tento fenomén mimo církev zřejmě ve sportovních klubech a při volnočasových aktivitách. Otázky z toho vyplývající nemají vliv pouze na určení majetkové nebo nemajetkové škody a její náhrady, ale i na samotný základ odpovědnosti. Protože oběti – podobně jako oběti znásilnění – mluví o utrpení, které jim bylo způsobeno, až o mnoho let později. A tak sankce trestního práva jsou kvůli promlčení často již neúčinné, když navíc mnohdy pachatelé mezitím již zemřeli.1 Jak se s těmito jevy vypořádává právní řád? Na to odpovídá následující článek německého experta na tuto problematiku.

k diskusi

Prof. Dr. Jur. Andreas Spickhoff je profesorem občanského práva a zdravotního práva na Právnické fakultě Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově.

VNěmecku využil Spolkový soudní dvůr případ zneužívání dětí jako příležitost k dalšímu rozvoji judikatury v oblasti objektivního přičítání v deliktním právu. O mnoho desítek let později v jednom případě soud poprvé přiznal odškodnění v šesticiferných částkách v eurech osobě, která byla jako dítě zneužívána v rámci činnosti církve. To se výrazně odlišilo od dosavadní konstantní judikatury.

Možné promlčení

Otázkou promlčení se musí zabývat nejen trestní právo, ale i právo občanské. Je-li námitka promlčení vznesena po právu, je případ v jistém smyslu „ukončen dříve, než může začít“. 2 V Německu začíná promlčecí lhůta běžet koncem třetího roku po vzniku nároku za předpokladu, že se poškozený dozvěděl o okolnostech, které jsou základem jeho nároku, nebo se o nich bez hrubé nedbalosti dozvědět musel (ve smyslu § 199 odst. 1 německého občanského zákoníku – BGB). V případě opakujícího se jednání typického pro týrání nezletilých je dle panujícího názoru pro počátek běhu promlčecí doby relevantní nezávislost jednotlivých jednání. S každým jednotlivým jednáním vzniká (a může být promlčen) nový nárok na náhradu škody. 3

Vzhledem k často značné délce trvání jednotlivých aktů zneužívání to může mít za následek, že některé nároky na náhradu nemajetkové újmy mohou již být promlčeny.

V literatuře se má za to, že dovolání se promlčení, zejména ze strany katolické církve, je považováno za zneužití práva, a tudíž za nepřípustné z důvodu typického dlouhotrvajícího mlčení poškozených (§ 242 BGB).4 Německá judikatura mezitím otevřela další právní „zadní vrátka“: Podle rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Oldenburgu by promlčecí lhůta nároku na bolestné měla začít běžet později, jestliže vědomost poškozeného o škodě a totožnosti osoby povinné byla potlačována z důvodu psychického traumatu. Promlčecí lhůta by po-

dle tohoto rozhodnutí měla začít běžet až ve chvíli, kdy se oběť rozpomene na to, co se stalo. A tak opožděná žaloba 34leté oběti sexuálního zneužívání v jejím dětství na odškodnění za bolest byla úspěšná. 5 Spolkový soudní dvůr (BGH) tento právně žádoucí účinek potvrdil. Znalosti oběti, které jsou nezbytné pro stavení promlčecí lhůty, mohou chybět, pokud si oběť nepamatuje, co se stalo v důsledku retrográdní amnézie. 6 Takovéto psychicky způsobené vytěsnění však bude muset oběť minimálně vysvětlit a pravděpodobně i prokázat, a to i znaleckým posudkem.7 Je tak zřejmé, že vítaná pomoc, kterou německá judikatura prostřednictvím těchto postupů poskytuje, není vždy účinná. Pokud nechceme oddalovat počátek promlčecí lhůty manipulativním předpokladem, že útoky zneužití jsou navzájem závislé, zůstává otázkou, zda to, co bylo dříve v německém trestním právu po desetiletí z dobrých důvodů klasifikováno jako „pokračování“, by podle jiných hodnotících kritérií mohlo být používáno v soukromém deliktním právu. To by umožnilo vyhnout se mnoha manipulativním konstrukcím, vč. námitky zneužití, kterou nelze použít ve všech případech.

Z důvodů politické korektnosti a jako důsledek skandálu zneužívání v poslední době katolická církev často námitku promlčení neuplatňuje. 8 Dogmaticky je to podle německého práva jen „námitka“,

1 Již rozhodnutí německého Říšského soudu z roku 1923, RGSt 23, 184, 188; viz Saliger, in Kindhäuser/Neumann/Paeffgen/Saliger: StGB (Komentář k trestnímu zákoníku), 6. vyd., 2023, výklad § 78 marg. č. 2.

2 Viz rozhodnutí BGHSt (Spolkového soudního dvora v trestních věcech), 40.138 a OLG (Vrchního zemského soudu) zveřejněné v časopise NJW 1994, str. 1636.

3 RGZ (Sbírka rozhodnutí Říšského soudu) 134, 335, 338 a násl.; BGHZ (Sbírka rozhodnutí Spolkového soudního dvora) 71, 86, 94; BGH NJW 2018, str. 2714, 2717; MünchKommBGB/Grothe v mnichovském komentáři k BGB, 9. vydání 2021, výklad § 199, BGB marg. č. 14; Soergel/Niedenühr: BGB, 13. vydání 2002, výklad § 199 marg. č. 19; odlišně alespoň Neu, GRUR 1985, 335, 340 a násl.

4 S pozoruhodnými důvody Gerecke/Roßmüller: NJW 2022, str. 1911, 1914; Jaeger: VersR 2022, str. 1129; Obecně o odpovídající možnosti omezení námitky promlčení např. MünchKommBGB/Schubert: 9. vyd., 2022, § 242 marg. č. 331.

5 OLG (Oberlandesgericht – Vrchní zemský soud) Oldenburg, rozsudek ze dne 12. 7. 2011 (13 U 17/11).

6 BGH NJW 2013, 939 = VersR (časopis Versicherungsrecht – Pojišťovací právo) 2013, str. 246.

7 Tzv. sekundární břemeno tvrzení u událostí, které jsou mimo znalosti svědků. Viz Henrich in: Bamberger/Roth/Hau/Poseck: (komentář) BGB, 4. vyd., 2019, § 194 marg. č. 19; proti přesunutí důkazního břemene k tíži škůdce Zimmermann/Leenen: JZ 2001, str. 684, 686 a násl.

8 https://www.epochtimes.de/gesellschaft/papst-benedikt-wusste-vonkindesverkehrs-vatikan-akten-geford-a4165606.html. ví

kterou můžete využít, ale v žádném případě nemusíte.9 Soudy námitku zkoumají pouze tehdy, pokud je výslovně nebo konkludentně uplatněna potenciálně oprávněným.

Nemajetkové újmy přímo poškozených

O režimu nároků

Pohlavní zneužívání představuje z hlediska deliktního práva zaprvé přímé ublížení na zdraví a za druhé duševní poškození (§ 823 odst. 1 a 2 BGB ve spojení s § 223 trestního zákoníku – StGB). Kromě toho je trestněprávní „ustanovení o sexuálních praktikách“ chápáno jako zvláštní deliktněprávní skutková podstata podle německého občanského zákoníku: Odpovědný je každý, kdo lstí, hrozbou nebo zneužíváním vztahu závislosti přiměje jiného k provádění nebo tolerování pohlavního styku (§ 825 BGB).

V souvislosti s pohlavním zneužíváním církevními představitelise německá judikatura bohužel uchýlila k analogické aplikaci deliktní odpovědnosti státu (§ 839 BGB, čl. 34 Ústavy –GG). Dlouhodobě kritizované pochybení tohoto přístupu spočívá v tzv. subsidiaritě: Jedná-li státní zaměstnanec pouze nedbale, lze vůči němu uplatnit nárok pouze tehdy, nemůže-li poškozený získat náhradu škody jiným způsobem (§ 839 odst. 1 věta druhá BGB). Povinnost k náhradě škody dále nevzniká, jestliže poškozený úmyslně nebo z nedbalosti nezabránil škodě využitím prostředku právní ochrany (§ 839 odst. 3 BGB). Tak německý stát chrání sebe a své úředníky způsobem, který je pochybný.

Tento režim odpovědnosti, který je výhodný pro potenciálně odpovědného „zaměstnance“ (duchovního) a jeho zaměstnavatele (diecézi apod.), byl dosud judikaturou aplikován na porušení služebních povinností představiteli církve. Předpokladem je, že škůdce, i když nebyl státním zaměstnancem ve smyslu církevněprávního chápání zákona o státní službě, působil v rámci církevních úkolů, jejichž plnění se proto jeví jako výkon veřejné funkce.10 V Německu mají „korporátní náboženské společnosti“ status veřejného práva a jsou vybaveny určitými vrchnostenskými pravomocemi (např. církevní daňový úřad). Mají tedy zvláštní mocenské prostředky a zvýšený vliv ve státě a společnosti. Zvláštní povinnosti z ústavy k ochraně práv třetích osob jsou jim tedy bližší než jiným náboženským společenstvím.11

Dokonce i případy sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními by měly vést k uplatnění odpovědnosti státu (veřejného sektoru).12

9 Např. MünchKommBGB/Grothe, 9. vyd., 2021, § 199 marg. č. 5.

10 LG (Landgericht – Zemský soud) Köln BeckRS str. 2023, 13315 = NJW str. 2023, 2496 = NVwZ 2023, str. 1524 marg. č. 44 s odkazem na BGH VersR 1961, str. 437; BGHZ str. 154, 54 marg. č. 7; ve výsledku shodně Jaeger: VersR 2022, str. 1129 a násl.

11 Viz BVerfG NJW 2001, 429; BGH NJW 2001, str. 3537.

12 Gerecke/Roßmüller: NJW 2022, str. 1911 marg. č. 5.

13 Jaeger: VersR 2022, str. 1129, 1130.

14 Ehlers: ZevKR 44 (1999), str. 4, 20 a násl.

15 Eichold: NJOZ 2010, str. 1859 (1862 a násl.).

16 Pro odhad nejzávažnějších úrazů malého dítěte (pro statisticky podloženou prognózu může být důležité i povolání rodičů) BGH VersR 2010, str. 1607.

17 OLG (Oberlandesgericht – Vrchní zemský soud) Frankfurt, VuR 2021, str. 64 a násl. Glosa Schwintowského v návaznosti na Schwintowski: Handbuch Schmerzensgeld, 2. vyd. 2020, str. 42 a násl.

18 Např. Canaris: Festschrift für Erwin Deutsch, 1999, str. 102 a násl.; E. Lorenz: Immaterieller Schaden und „billige Entschädigung in Geld“, 1981, str. 95 a násl.

Současný koncept odpovědnosti státu aplikovaný na církve omezuje deliktní nároky na náhradu škody. Tento režim porušení úředních povinností by měl totiž být aplikován i v případech zneužívání v souvislosti s výkonem kněžství. I provozování volnočasových aktivit s ministranty by mělo být součástí kněžské služby a představovat výkon veřejné funkce, nikoli pouze čistě vnitrocírkevní jednání.13 To platí zejména např. při přípravě mše nebo v rámci tábora mládeže pořádaného farností. Jinak by tomu bylo, kdyby kněz pozval lidi na dovolenou a oběti tam sexuálně zneužil. Nejen struktura odpovědnosti státu, ale také její dalekosáhlé rozšíření na zaměstnance církví byly z dobrých důvodů14, 15 kritizovány. Není totiž vhodné poskytovat církvím a církevním zaměstnancům nebo hodnostářům privilegium odpovědnosti, které je ve své podstatě nesprávné, a přispívá tak k úpadku církevní autority, i když tento aspekt není právně relevantní. Naštěstí subsidiarita odpovědnosti státu zatím nezískala v praxi na významu. Ostatně lze i tak předpoklady odpovědnosti splnit pomocí značného důkazního potenciálu vzhledem ke zvýšenému počtu svědků a obětí, bez ohledu na režim odpovědnosti v případech zneužívání v církevním kontextu.

Rozsah

odpovědnosti, zejména za nehmotné škody

Při určování rozsahu odpovědnosti má kromě náhrady majetkové škody, jako jsou náklady na diagnózu a terapii, jakož i ušlý výdělek (který lze odhadnout na základě míry důkazů podle § 287 civilního procesního řádu – ZPO a § 252 BGB),16 zásadní význam nemajetková újma a její zjištění. Majetková škoda je totiž nahrazována z velké části poskytovateli sociálního systému, jejichž úkolem je následně pokračovat prostřednictvím postoupení pohledávky ve vymáhání nároků.

a) Způsoby stanovení náhrady za bolest, zejména „denní propočet“

Ust. § 253 BGB poměrně výstižně formuluje, že v případech odpovědnosti za újmy na zdraví, na svobodě nebo sexuálním sebeurčení „lze žádat spravedlivou náhradu v penězích i za škodu, která není majetkovou újmou“. Soudy zde mají značný prostor k uvážení. V poslední době v literatuře a spíše sporadicky v judikatuře nižších soudů, jmenovitě Vrchního zemského soudu (OLG) ve Frankfurtu nad Mohanem,17 existuje snaha toto uvážení konkretizovat a upřesnit a také je učinit předvídatelnějším Bolestné by mělo být určováno „na denní bázi“. Jak to má fungovat? Příkladem z judikatury je nejnovější případ, o kterém rozhodl i Spolkový soudní dvůr (BGH), kterému rozhodnutí OLG Frankfurt předcházelo. Skutkovým základem byla vážná dopravní nehoda. Čtyřiapadesátiletá oběť byla celkem 13x v nemocnici a strávila tam více než 500 dní. Mezitím byla upoutána doma na lůžku. Vážně zraněný muž byl několikrát operován a jeho rekonvalescence byla mimořádně náročná. Nakonec mu musel být amputován pravý bérec. Zemský soud (Landgericht) mu vyměřil odškodné 100 000 eur a vrchní zemský soud – na základě „přesného“ výpočtu na den –stanovil odškodné 200 000 eur.

Judikatura vychází z toho, že odškodnění za bolest v Německu má dvě funkce: tzv. kompenzační, která je ústřední a slouží k náhradě ztráty kvality života, a funkci zadostiučinění, která je částečně sporná pro určité rysy represe,18 a je spíše druhotná.19 Je za-

jímavé, že odškodnění za bolest je ve Švýcarsku označováno jako „zadostiučinění“ (čl. 47 OR), pravděpodobně proto, že do jisté míry jablka (bolest, ztráta radosti ze života nebo kvality života) nelze hruškami (peníze) plně vyvážit.

V praxi se při upřesňování uvážení nejprve přihlíží k následkům události zakládající odpovědnost, zejména k rozsahu újmy. To se děje zejména využitím srovnatelných případů, při zohlednění inflace. Dále se přihlíží k míře zavinění a individuální situaci škůdce (vč. jeho neochoty nahradit újmu) a oběti (např. konkrétní ztráta zaměstnání nebo hobby).

V některých případech jsou však částky přiznané za bolest (které se nyní u nejzávažnějších újem20 blíží milionové hranici) vnímány jako nedostatečné. Kromě toho je považováno za nutné „poskytnout poškozeným systém, který umožní transparentní a konzistentní výpočet odškodnění za bolest“, jehož posouzení závisí na příliš mnoha nepředvídatelných faktorech. To mluví ve prospěch tzv. denního výpočtu bolestného, což znamená následující:

„Pro zjednodušení“21 – jak uvedl v předmětném rozhodnutí i Vrchní zemský soud ve Frankfurtu – je třeba v „první fázi“ výpočtu vycházet z více než 150 eur za den pobytu na jednotce intenzivní péče, ze 100 eur za den na normálním oddělení, z 60 eur za den na rehabilitační klinice a z 40 eur za den po propuštění z nemocnice při plné invaliditě. Měřítkem je průměrný hrubý měsíční příjem v příslušném roce. Z důvodů spravedlnosti, rovného zacházení, předvídatelnosti a minimalizace soudní zátěže by se na všechny oběti měly v zásadě vztahovat stejné částky odškodnění. To samo o sobě vyvolává pochybnosti: špičkový fotbalista nebo umělec utrpí větší nemajetkovou újmu než člověk, který pracuje v kanceláři, a dokonce se tam nudí. Součtem dnů a příslušných částek v první fázi se dosáhne „přijatelné částky“. V uvedeném konkrétním případě to bylo 266 672 eur. Ve druhé fázi posuzování by se pak mělo vzít v úvahu, zda např. poškozený měl v minulosti více či méně závažná onemocnění. Tato možnost se bere v úvahu, pokud oběť předčasně zemře nebo pokud dojde k významnému postižení z jiných důvodů, které s nehodou nesouvisejí. V této fázi snížil Vrchní soud ve Frankfurtu náhradu v obtížně srozumitelném výpočtu na 200 000 eur.

Zde se ukazuje nepřesnost „výpočtu s přesností na den“, který ve skutečnosti není ani předvídatelný, ani „přesný“. Spolkový soudní dvůr22 proto tuto snahu o upřesnění výpočtu náhrady za bolest právem odmítl. Rozhodující pro výši odškodnění je v podstatě závažnost zranění, utrpení jimi způsobené, doba jejich trvání, rozsah vnímání újmy poškozeným a míra zavinění pachatele. Izolovaný pohled na jednotlivé okolnosti případu omezuje základ pro hodnocení. Nezbytné je celkové zvážení všech okolností jednotlivého případu. Podle BGH musí soudce nejprve vzít v úvahu všechny skutečnosti, poté určit rozhodující okolnosti, a zvážit je ve vzájemném vztahu. V první řadě je třeba reflektovat úroveň a rozsah výsledného poškození života. Na základě tohoto celkového hodnocení se určí náhrada za celkový rozsah poškození. Vzhledem k tomu všemu není možné určit náhradu pomocí „striktních výpočtů“. Zejména koncentrace výpočtu na údajně „obecně platný parametr“ formy léčby (např. na daném oddělení v nemocnici) a bez zvážení konkrétního zranění je ve skutečnosti v rozporu s „každou životní zkušeností“. Ústavní léčba může být nezbytná z nejrůznějších důvodů, které se mohou týkat přijetí k pozorování v případě pouhého podezření na onemocnění bez znatelného zhoršení fyzického stavu a sahat až k nutnosti ošetření mnohočetných velmi vážných poranění. I objektivně podobná poškození,

která jsou léčena stejným způsobem, mohou vést k bolestem, které každý jedinec vnímá velmi odlišně. Při schematickém posuzování jen počtu dní, které zraněná osoba strávila v určitém zařízení, a především počtu dní, během nichž poškozený bude muset žít s trvalým omezením, je faktor „doba trvání újmy“ nadhodnocen. Přestože délka trvání bolesti, utrpení a znetvoření jsou relevantními faktory pro posouzení životní újmy, v žádném případě nejsou důležitější než intenzita bolesti nebo míra zavinění nebo rozsah porušení povinností škůdcem.

b) Výše odškodnění pro přímé oběti případů zneužívání: aktuální vývoj

Správnost tohoto odmítnutí (zdánlivě) přesného výpočtu odškodnění za bolest se ukazuje v neposlední řadě na velmi individuálních situacích případů zneužívání, které se od počátku vymykají „dennímu“ výpočtu založenému na rigidních sazbách.

V minulosti však následky sexuálního zneužívání – nejen dětí –byly zcela nedostatečně odškodňovány (kromě materiálních škod, které v souvislosti s léčbou obvykle hradí poskytovatelé sociálních služeb). Přiznané částky dosahovaly maximálně nižších pětimístných čísel.23 Odškodnění pro oběti zneužívání představiteli katolické církve byla mizerná s ohledem na potenciální utrpení postižených a někdy i jeho celoživotní trvání.24 Mělo být poskytováno paušální odškodnění ve výši 5 000 eur a ve zvlášť závažných případech až 50 000 eur. V rozhodnutí, které vyvolalo velkou mediální pozornost, Zemský soud v Kolíně nad Rýnem25 13. června 2023 výrazně překročil tyto dříve přiznávané částky. Odsoudil žalovanou arcidiecézi jako zaměstnavatele pastora k zaplacení náhrady škody ve výši 300 000 eur; rozhodnutí je pravomocné.

Poškozený byl jako ministrant v 70. letech 20. století nejméně 320x sexuálně zneužit farářem, který mezitím zemřel, a to různými, těžce fyzicky zraňujícími a ponižujícími způsoby, i během církevních prázdnin. Poškozený přesto později vystudoval mj. katolickou teologii a stal se učitelem náboženství. Od 90. let se trvale psychoterapeuticky léčí; absolvoval stovky terapeutických sezení. V důsledku týrání se u oběti rozvinula i těžká neurodermatitida.

Trpí těžkými záchvaty migrény s aurou (poruchy zraku) a hypertenzí. Má také posttraumatickou stresovou poruchu. V roce 2004 byla uznána úroveň jeho invalidity 50 %. Kvůli svým zdravotním a psychosomatickým následkům musel v letech 2005 až 2019 absolvovat celkem pět rehabilitačních léčení trvajících několik týdnů.

Několik týdnů byl opakovaně v pracovní neschopnosti.

V reakci na jeho žádost o odškodnění mu kolínská arcidiecéze v roce 2012 vyplatila částku 5 000 eur. Až po jeho námitce církev

19 BGHZ 18, 149 a násl.; BGHZ 212, 48 marg. č. 48 a násl.; Ahrens/Spickhoff : Deliktsrecht, 2022, § 45 marg. č. 12, 13; MünchKommBGB/Oetker, 9. vydání 2022, § 253 marg. č. 10 a násl.

20 LG (Landgericht – zemský soud) Limburg VersR 2022, str. 381. Více informací o vývoji Jaeger/Luckey: Schmerzensgeld, 11. vyd., 2022, marg. č. 1066 a násl.

21 Schwintowski: VuR 2021, str. 64 také připouští, že rozvinutá procentuální úroveň denních sazeb je „skutečně“ diskutabilní.

22 BGH NJW 2022, str. 1953.

23 OLG (Oberlandesgericht – Vrchní zemský soud) Koblenz, NJW 1999, str. 1640: 10 000 eur za dlouhodobé zneužívání chlapce dospělým mužem; Jaeger/Luckey: Schmerzensgeld, 11. vydání 2022, marg. č. 414-417 (maximálně 15 000 eur).

24 Jaeger: VersR 2022, str. 1129 a násl.

25 LG (Landsgericht) Köln BeckRS 2023, str. 13315 = NJW 2023, str. 2496 = NVwZ 2023, str. 1524.

zvýšila platbu na celkových 25 000 eur. V rámci vnitřního šetření v církvi vyšlo najevo, že od roku 1980 musela nést odpovědnost za celkem pět deliktů ze strany svých představitelů či zaměstnanců. Důsledky pro poškozeného, jeho původní rodinu a jeho vlastní rodinu byly vážné a jsou pociťovány dodnes. Jeho sourozenci nechápali, že se jejich bratr nechal knězem zneužívat a dlouho se od něj nedokázal mentálně odpoutat. Vzájemná důvěra se vytratila a sourozenci se od poškozeného distancovali. Dotyčný kněz týral i dva bratry oběti, oni ale zatím žádné oznámení nepodali. Jeden z těchto bratrů dokonce obvinil poškozeného jako staršího bratra, že ho tehdy nechránil. Tato část jeho života byla zničující. Bolest a každodenní smutek nelze popsat a oběť trvale zatěžuje. V psychosociální rovině se psychické týrání oběti projevuje v podobě ztráty důvěry, ale také v izolaci a vnitřní osamělosti. Jeho děti odešly z církve. Na zacházení s otcem ze strany arcidiecéze, na kterou si stěžovaly, pohlížely jako na nesnesitelné a nekřesťanské. Oběť stále trpí flashbacky; obrazy sexuálního přepadání jsou v mysli stále přítomny a otevírají se jako zásuvka, kterou nelze zavřít. Sebevědomí poškozeného pokleslo. Trpí též tím, že kněžím a farářům může důvěřovat jen omezeně a má potíže s osobním přístupem k modlitbě a rozjímání.

Žalobce požadoval odškodnění za bolest ve výši 750 000 eur. Žalovaná arcidiecéze se domnívala, že není povinna kněze prověřovat nebo vyšetřovat, pokud neexistují důkazy o jeho provinění. Arcidiecéze vzala zpět námitku promlčení, která byla v průběhu soudního řízení vznesena.

Vzhledem k nezpochybnitelným skutečnostem vycházel kolínský zemský soud z úmyslného chování faráře a náhradu za bolestné posuzoval striktně konkrétně a současně srovnávací metodou. Je zajímavé, že při srovnání nebyla použita předchozí rozhodnutí o zneužití, ale rozsudky, které byly založeny na zcela jiných okolnostech, jako je brutální znásilnění 16letého mladíka, kterému bylo přiznáno bolestné ve výši 100 000 eur. Rozsudek zmiňuje i další případy těžké újmy, kdy postižení utrpěli nevratně těžká tělesná a duševní postižení, v jejichž důsledku ztratili možnost žít jako svéprávné osobnosti, a pravomocně přiznané náhrady soud určil ve výši až 500 000 eur, navíc k měsíčnímu důchodu za bolest a utrpení náhradu ve výši 500 eur. Zemský soud připustil, že postižení, která způsobují závažné trvalé tělesné bolesti a utrpení, nelze zásadně srovnávat s trvalými psychickými poruchami. Formativní události, které v důsledku psychického postižení ovlivňují celý život člověka, by měly být přiměřeně vyjádřeny výší přiznaných náhrad. Proto musí být náhrada za bolest a utrpení v daném případě vysoká, s ohledem na délku a četnost sexuálního násilí, nepředstavitelnou psychickou zátěž, zvláštní vztah závislosti mezi pachatelem a obětí (farář měl roli „náhradního otce“ v nesnázích) a masivní újmu na osobnosti oběti.

26 Tiskoviny Bundestagu 18/11397, str. 12; Wagner, NJW 2017, str. 2641, 2645; odlišný názor Jaeger: VersR 2017, str. 1041, 1055, 1057.

27 Tiskoviny Bundestagu 18/11397, str. 10; pro vyšší částky MünchKommBGB/Wagner, § 844 marg. č. 107.

28 Také BGHZ 222, BGHZ 222, 125 = NJW 2019, 2387 marg. č. 7; BGH NJW 2015, 2246 marg. č. 9; BGH NJW 2015, 1451 marg. č. 7; 218, 220 BGHZ marg. č. 10.

29 MünchKommBGB/Wagner, 8. vyd., 2020, § 823 marg. č. 218; Staudinger/ /Hager: BGB, 2017, § 823 marg. č. B33; Soergel/Spickhoff: BGB, 13. vyd., 2005, § 823 marg. č. 45; týž, Karlsruher Forum 2007: Folgenzurechnung im Schadensersatzrecht: Gründe und Grenzen, 2008, str. 7, 54 a násl.; Ahrens/Spickhoff, Deliktsrecht, 2022, § 6 marg. č. 63 a násl.

30 BGH NJW 2023, str. 983; viz glosa Thora, NJW 2023, str. 986; Slizyk, r+s 2023, str. 130, 134, 135.

Nemajetkové újmy nepřímo postižených: tzv. šoková škoda

Kromě přímo týraných obětí došlo také k dalšímu vývoji v právu odpovědnosti, který má vliv na přičítání zneužívání ve vztahu k nepřímo poškozeným příbuzným.

Náhrada pozůstalých a šoková škoda (škoda ze šoku)

U tzv. nepřímých poškozených (rodiče, prarodiče nebo sourozenci) je třeba si nejprve uvědomit, že v Německu byla v roce 2017 zavedena tzv. pozůstalostní dávka podle odpovídajících vzorů v zahraničí. Podle § 844 odst. 3 BGB (a některých paralelních ustanovení v případech objektivní odpovědnosti, která zde nejsou relevantní) je odpovědná osoba povinna odškodnit každého pozůstalého příbuzného, který byl ve zvláštním osobním blízkém vztahu k osobě usmrcené, za psychické utrpení. Zvláštní osobně blízký vztah se předpokládá, pokud pozůstalým byl manžel, životní partner, rodič nebo dítě usmrcené osoby.

Tato úprava se obvykle nevztahuje na případy zneužívání, pokud týraná osoba nebyla škůdcem také zabita. Ale i v takových případech by podle převládajícího názoru byla „pozůstalostní dávka“ konzumována „poškozením šokem“, jenž tak nakonec nehraje žádnou roli. Pokud jsou splněny požadavky na náhradu za škodu ze šoku, zákonodárce stanoví, že bolestné podle § 253 odst. 2 BGB vylučuje nárok na pozůstalostní dávku. V těchto případech není třeba vyplácet pozůstalostní dávku vedle náhrady za bolest a ztížené životní podmínky. 26 Výše odškodnění za bolest se tak musí (což je typický případ) pohybovat nad horní hranicí pozůstalostní dávky, která byla v legislativních přípravných materiálech v roce 2017 stanovena na zhruba 10 000 eur. 27

Jiná je situace, pokud blízký příbuzný neutrpěl újmu na zdraví, která je definována jako patologická kategorie, a tedy jako újma na zdraví. V takových případech lze žádat o pozůstalostní dávku za předpokladu, že primární oběť byla škůdcem zabita.

Ulehčené přičítání patologických „šoků“ příbuzných

O tzv. šokové škodě se v Německu mluví už dlouho. BGH ji považoval za způsobilé odškodnění pouze za přísných podmínek, aby se odpovědnost nestala bezbřehou kategorií. V případě nepřímé cizí újmy původně předpokládal, že třetí osoba utrpěla újmu na zdraví pouze tehdy, pokud patologická zjistitelná porucha zdraví přesahuje zdravotní újmu, jíž jsou postižení v případě poškození blízkého příbuzného obecně vystaveni. 28 Navíc k objektivnímu přičítání v zásadě vyžadoval, aby byla třetí osoba přímo přítomna na místě nehody.

Od obou předpokladů Spolkový soudní dvůr upustil. 29 V případě tzv. šokového poškození, obdobně jako v případě přímého postižení, je každá duševní porucha patologického významu újmou na zdraví ve smyslu § 823 odst. 1 BGB, i když bylo způsobeno nepřímo poškozením třetí osoby. 30 V daném případě byla dcera žalobce sexuálně zneužita ve věku pěti a šesti let – mimochodem nikoli duchovním. V důsledku toho otec trpěl hlubokou reaktivní depresivní náladou a poté, co se dozvěděl o obviněních, nechal se léčit psychologem pomocí hypnoterapie. Déle než rok byl v pracovní

neschopnosti. Nižší soudy odsoudily škůdce k zaplacení náhrady ve výši 4 000 eur za škodu způsobenou třetí osobě.

V případech tzv. „šokové škody“ není základem odpovědnosti porušení právních statků třetí, primárně poškozené osoby, ale vlastní – duševní – zdravotní újma žalobce. Stěží by bylo možné požadovat po rodičích týraných dětí, aby prokázali, že jejich hmatatelné, prokázané duševní poškození přesahuje poškození, kterým jsou rodiče „obvykle“ vystaveni při týrání svých dětí. Duševní poruchy, které jsou zjevně patologické, jako je těžká deprese, by jinak nebyly považovány za poškození zdraví ve smyslu skutkové podstaty (podle mého názoru přesněji: nelze je objektivně přičítat), protože zpravidla – podle Spolkového soudního dvora – mohou být reakcí na srovnatelné trestné činy. V každém případě podle ustálené judikatury musí být skutečnost, že poškození samo o sobě má hodnotu nemoci, prokázána podle přísného standardu dokazování stanoveného v § 286 civilního soudního řádu (ZPO), tedy na základě plného přesvědčení soudce. Pouze velmi lehká poranění jsou podle zásady minima non curat praetor irelevantní. 31 V konkrétním případě si nalézací soud nechal pořídit znalecký posudek a na jeho základě mohl určit ublížení na zdraví.

V konkrétním případě zneužití Spolkový soudní dvůr zdůraznil, že povinnost zaplatit odškodnění existuje pouze v případě, že následky jednání, za které je odškodnění požadováno, mají svůj původ v oblasti nebezpečí, pro jehož odvrácení byla porušená norma vydána. Zpravidla tomu tak není, pokud vzniklo nebezpečí, které lze přičíst obecnému ohrožení života, a tím rizikové oblasti poškozeného. Škůdce tedy nemůže nést odpovědnost za újmu na zdraví nebo škodu, kterou musí dotyčná osoba obvykle ve svém životě očekávat. Přičitatelnost neexistovala v případě psychického postižení, např. pokud poškozený využije událost, která újmu způsobila, pouze v neurotické honbě za péčí a bezpečím jako možnost vyhnout se obtížím a stresům pracovního života (případ tzv. důchodové neurózy),32 nebo v případě duševního poškození matky zprávou, že otec jejích dětí měl závažné dědičné onemocnění. 33 Přičítání se odmítá, pokud je škodná událost objektivně zanedbatelná (takříkajíc triviálnost) a psychologická reakce v konkrétním případě se již nezdá pochopitelná, protože je v hrubém nepoměru k dané příčině. 34 Zvláštní náchylnost k poškození však nebrání objektivnímu přičítání. 35 V souvislosti s „újmou šokem“ se rovněž uznává – podobně jako v oblasti pozůstalostních dávek (§ 844 odst. 3 BGB) –, že chybí kontext ochranného účelu vyžadovaný pro povinnost k náhradě, pokud třetí osoba, které újma postiženého způsobila psychické obtíže, mu není osobou blízkou. 36 Zejména konfrontace rodiče s opakovaným sexuálním zneužíváním jeho dítěte může podle posledního rozhodnutí Spolkového soudního dvora vést k přičítání újmy na zdraví, i když k fyzickému nebo psychickému poškození dítěte nedošlo. V tomto ohledu může stačit psychické zpracování významného ohrožení nerušeného vývoje dítěte, které si druhý rodič vynutil. Takto způsobené poškození zdraví, které má hodnotu nemoci, není součástí obecného ohrožení života rodičů, tím spíše, že porušení integrity dítěte je založeno na úmyslném sexuálním trestném činu.

V takových případech již není bezpodmínečně nutná bezprostřední přítomnost příbuzného namístě škodní události. Při zkoumání přičítání duševního poškození v důsledku nehody je sice za relevantní kritérium považováno, že nepřímý poškozený byl přímým účastníkem nehody,37 ale to už nějakou dobu není nezbytně nutné. Např. šok je přičítán, pokud je doručena zpráva o smrti blízkého příbuzného, nebo v oblasti odpovědnosti ve zdravotnictví, pokud příbuzní nejsou

(přirozeně) přítomni na operačním sále a příbuzný zemře, vážně onemocní nebo je zraněn v důsledku profesního pochybení.38

Výše odškodnění třetí strany

Spolkový soudní dvůr (BGH) však kritizoval kritéria pro stanovení náhrady za bolest a utrpení. To sice náleží do působnosti nižších soudů, Spolkový soudní dvůr však přezkoumává jejich dodržování. Proti rozsahu stanovení náhrady za bolest a utrpení tedy nelze obecně namítat jen to, že je příliš nízká nebo vysoká. 39 V konkrétním případě však měly soudy nižších stupňů zohlednit psychickou predispozici rodiče, jak uvedl soudní znalec. Podle judikatury je třeba při posuzování náhrady za bolest – na rozdíl od přičítání předpokladů odpovědnosti – zmírňujícím způsobem zohlednit náchylnost poškozeného ke škodě.40 I těch – celkem skrovných –4 000 eur bylo pro Spolkový soudní dvůr zjevně příliš.

To pak vyvolává otázku, zda příbuzní zneužitých dětí nakonec nedostanou více než symbolickou náhradu nemajetkové újmy. V každém případě veškeré náklady léčení a renta za ušlý výdělek, které byly převedeny na poskytovatele sociálního pojištění, musí být uhrazeny odpovědnou osobou. Ale rodiče postižení psychickým onemocněním získají neúměrně málo.

Závěr

Je zřejmé, že zdravotní problémy v podobě úrazů a patologických onemocnění se nevyskytují jen u dětí samotných, ale mohou se objevit i u příbuzných a blízkých osob. V obou případech mohou vést k nárokům na náhradu nemajetkových újem v důsledku zneužívání dětí. Požadavky na nároky rodičů jako nepřímých poškozených blízkých příbuzných byly v Německu v posledních letech výrazně zmírněny. Je totiž zřejmé, že osoby, které jsou přímo postiženy zneužíváním, musejí získat výrazně vyšší odškodnění. Na jedné straně jde o přílišné rozšiřování rozsahu bolestného pro přímo poškozené. Na straně druhé je zřejmý extrémně restriktivní přístup k odškodnění rodičů a příbuzných. To je ovšem pochopitelné, neboť je nutné usilovat o rozumné hranice deliktní odpovědnosti. Tendence k omezování náhrady újmy utrpěné nejbližšími osobami za bolest je toho důsledkem.41 ✤

31 BGH NJW 2022, str. 3509 = VersR 2022, str. 1309 marg. č. 27.

32 BGH NJW 2022, str. 3509 marg. č. 24; BGH NJW 2019, str. 2320 marg. č. 9; BGH NJW 2015, str. 2246 marg. č. 11; BGH VersR 2012, str. 1133 marg. č. 10.

33 BGHZ 201, 263 marg. č. 9 a násl.

34 BGH NJW 2018, str. 3097; BGH NJW 2015, str. 2246; BGHZ 132, str. 341, 346 marg. č. 21.

35 BGH NJW 2018, str. 3097; BGHZ 137, str. 142, 145 marg. č. 10; BGHZ 132, str. 341, 346 marg. č. 18 a násl.

36 BGHZ 222, str. 125 marg. č. 12; BGHZ 193, str. 34 marg. č. 8.

37 BGHZ 228, str. 264 marg. č. 12, BGH NJW 2021, str. 925 marg. č. 22; BGH NJW 2015 1451 marg. č. 10; BGHZ 172, str. 263 marg. č. 14. Viz také slavný anglický případ Alcock v Chief Constable of South Yorkshire Police [1992] 1 AC 310 (HL): šok příbuzných kvůli davu ušlapaných diváků na fotbalovém stadionu; většina lidí viděla zápas v televizi, další byli přítomni na stadionu.

38 BGHZ 93, str. 351; BGHZ 56, str. 163; ve výsledku odlišné BGH NJW 2015, str. 1451 marg. č. 10 a násl.

39 BGH NJW 2022, str. 1957 marg. č. 7; NJW 202, str. 1953 marg. č. 11.

40 BGH NJW 1997, str. 455 marg. č. 14; BGH NJW 1982, str. 168 marg. č. 27; BGH VersR 1970, str. 281, 284.

41 Text článku je přepracovaným textem přednášky, proslovené autorem dne 14. 12. 2023 na Fóru Centra právní komparatistiky PF UK. Překlad Luboš Tichý.

Nejvyšší soud:

Obchodní podíl v korporaci jako nepatrný

majetek nebo majetek bez hodnoty vydávaný vypraviteli pohřbu nebo státu

Nepatrným majetkem nebo majetkem bez hodnoty, který se vydává podle § 153 nebo § 154 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, vypraviteli pohřbu, popř. státu, může být i podíl v obchodní korporaci, ledaže je jeho převod omezen či vyloučen společenskou smlouvou.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1310/2023

K věci:

Usnesením soudu prvního stupně bylo zahájeno řízení o pozůstalosti po zůstaviteli J. B. Zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, spočívající v podílu (50 %) ve společnosti B-F., spol. s r. o., a v pohledávce za CI S.A., z titulu „přeplatku na pojistné smlouvě“ ve výši 1 223 Kč; současně bylo zjištěno, že pohřeb zůstavitele vypravil jeho syn J. B., který pro případ zastavení řízení o pozůstalosti výslovně odmítl převzít zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty.

Soud prvního stupně řízení o pozůstalosti po J. B. zastavil a rozhodl, že zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty, spočívající rovněž v podílu (50 %) ve společnosti B-F., spol. s r. o., se vydává „státu Česká republika“. Soud prvního stupně poté, co zjistil, že společnost B-F., spol. s r. o., naposledy podala daňové přiznání za rok 2020, v němž vykázala „celkovou daň 0 Kč“, a vypravitel pohřbu J. B. nesouhlasil s nabytím zůstavitelova majetku nepatrné hodnoty, zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty vydal státu.

Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Při posouzení okolností, na koho může přejít podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným, není namístě rozlišovat jenom podle toho, jaký byl výsledek projednání a konečný způsob vypořádání pozůstalosti. Smyslu a účelu ust. § 42 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), odpovídá takový výklad, který považuje za „dědice“ zůstavitele každého (všechny osoby, popř. stát), komu z pozůstalosti připadl (podle výsledku projednání a vypořádání pozůstalosti nebo z jiného důvodu) podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným; tímto „dědicem“ se tedy rozumí i stát, kterému byl podíl ve společnosti s ručením omezeným v souvislosti se zastavením řízení o pozůstalosti vydán jako zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla účastnice řízení –Česká republika jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též „dovolatelka“) dovoláním. Dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka,

zda lze podle ust. § 42 odst. 1 z. o. k. rozumět dědicem i stát, kterému byl podíl ve společnosti s ručením omezeným vydán v souvislosti se zastavením řízení o pozůstalosti jako zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty. Stát v případě, kdy mu podle § 154 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, připadne nepatrný majetek, není dědicem ani právním nástupcem, nemůže tak na něj ve smyslu § 42 odst. 1 z. o. k. přejít podíl zůstavitele ve společnosti. Tento podíl se stává uvolněným a státu vzniká (jen) právo na vypořádací podíl.

Z odůvodnění:

Dovolání je sice přípustné, avšak nebylo shledáno opodstatněným. Řízení o pozůstalosti má za cíl především zjistit, komu svědčí dědické právo (kdo se má stát zůstavitelovým dědicem nebo zda majetek připadne státu jako tzv. odúmrť), potvrdit nabytí dědictví jedinému dědici (státu) nebo vypořádat jmění zůstavitele (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), tj. mezi více dědiců. Zjišťování toho, komu svědčí dědické právo, má v řízení o pozůstalosti (zejména z hlediska jeho hospodárného průběhu) své opodstatnění jen tehdy, jestliže zůstavitel zanechal takový majetek, jehož nabytí má být potvrzeno jedinému dědici (státu) nebo který má být vypořádán mezi více dědiců. Ke zjišťování dědického práva proto soud v řízení o pozůstalosti přistoupí jen tehdy, jestliže zůstavitel zanechal majetek, jehož hodnota je vyšší než nepatrná, tedy, řečeno jinak, majetek, jehož hodnota zpravidla přesahuje náklady vynaložené na vypravení pohřbu; v případě, že zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo že zanechal majetek bez hodnoty, anebo že zanechal (jako v projednávané věci) majetek jen nepatrné hodnoty, a je proto v řízení o pozůstalosti z hlediska jeho hospodárného průběhu bezpředmětné zjišťovat dědické právo, není žádný důvod k dalšímu pokračování v řízení; soud řízení o pozůstalosti zastaví.

Výjimku z povinnosti obligatorního projednání pozůstalosti a s ní spojené potřeby zjišťování okruhu dědiců zůstavitele tvoří případy, kdy zůstavitel sice majetek zanechal, ale jde o majetek bez hodnoty nebo majetek, jehož hodnota je nepatrná. Tato výjimka, upravená v ust. § 154 z. ř. s., umožňuje, aby za současného

zastavení pozůstalostního řízení byl takový majetek vydán (přenechán) tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, a to alespoň na (částečnou) sanaci nákladů, které v souvislosti s pohřbem vynaložil. Postup podle ust. § 154 z. ř. s. však nemůže být uplatněn, pokud s převzetím takového majetku obstaravatel pohřbu nesouhlasí.

Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 550/18, „požadovat úhradu nákladů spojených s pohřbem“ představuje právo, a nikoliv povinnost toho, kdo se postaral o pohřeb. Z této premisy přitom soudy obou stupňů v předmětné věci náležitě vycházely. Zákon výslovně neupravuje situaci, jak má soud (soudní komisař) postupovat v řízení o pozůstalosti, pokud zůstavitel zanechal jen majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty a vypravitel pohřbu s jeho převzetím nesouhlasí. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud po zjištění negativního stanoviska pozůstalé manželky a pozůstalých dětí pozůstalostní řízení zastavil a rozhodl o vydání majetku, podílu ve společnosti B-F., spol. s r. o., České republice. Aplikace ust. § 154 z. ř. s. je totiž možná i v situaci, kdy tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nelze majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty pro jeho nesouhlas vydat a zároveň existují předpoklady pro zastavení řízení. V takovém případě bude nabyvatelem majetku bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty stát , a to proto, že tu není nikdo jiný, komu by bylo možné majetek vydat.

Judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě staví na názoru, že institut vydání majetku nepatrné hodnoty nebo bez hodnoty vypraviteli pohřbu sleduje snahu o zkrácení a zjednodušení pozůstalostního (dříve dědického) řízení. Zákon o zvláštních řízeních soudních vychází i nadále z principu, že se vypraviteli pohřbu vydá (nestanoví-li zákon něco jiného) majetek nepatrné hodnoty nebo bez hodnoty v tom stavu, v jakém se nalézá v době právní moci usnesení o jeho vydání (tzv. jak stojí a leží). Ve vztahu k dovoláním otevřené otázce lze předeslat, že procesní předpisy upravující pozůstalostní řízení samy o sobě vydání podílu v obchodní společnosti nebrání

Zákon blíže nedefinuje, kdo se rozumí ve smyslu ust. § 42 odst. 1 z. o. k. „dědicem nebo právním nástupcem“ společníka (obdobně tak nečinilo ani ust. § 116 odst. 2 dříve účinného zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Je proto nutné vycházet z obecné právní úpravy, která je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně v ust. § 1475 a násl. o. z. a dále v § 98 a násl. z. ř. s.

Odvolací soud vycházel z toho, že zůstavitelův majetek nenabývají pouze jeho dědicové, ale na základě zákona jej mohou v určitých případech nabýt (byť zprostředkovaně, skrze některého z dědiců) rovněž odkazovníci (srov. § 1594 a násl. o. z.), nepominutelní dědicové (srov. § 1643 odst. 1 o. z.) či osoby nabývající majetek z likvidační podstaty (§ 236 a násl. z. ř. s.). Zákonodárce předpokládal, že ani majetek nepatrné hodnoty, či dokonce bez hodnoty nezůstane jednou provždy tzv. majetkem bez pána (res nullius), ale že tu i v případě zastavení pozůstalostního řízení bude vždy osoba, která se tohoto majetku ujme. Nedávalo by totiž rozumný smysl, aby byl z nabytí obchodního podílu kupř. vyloučen nepominutelný dědic či odkazovník (kteří rovněž nejsou „dědici zůstavitele“ a neodpovídají za jeho závazky), přestože na základě dohody s dědici má být podle rozhodnutí soudu o dědictví vypořádána jejich pohledávka na výplatu povinného dílu, popř. na vydání odkazu. Správnosti úvahy odvolacího soudu nasvědčuje rovněž sku-

tečnost, že nestanovila-li korporace ve společenské smlouvě něco jiného, je v zásadě z hlediska jejího zájmu bezvýznamné, která osoba se podílu zůstavitele ujme. Přestože tedy vypravitel pohřbu (potažmo stát), jemuž byl rozhodnutím soudu vydán majetek nepatrné hodnoty či majetek bez hodnoty, nepochybně není právním nástupcem zůstavitele a ani mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví, je osobou nabývající věc z pozůstalosti, jemuž, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného, připadá zásadně i obchodní podíl zůstavitele.

I kdyby se měl prosadit názor dovolatelky o potřebě spíše restriktivního výkladu § 42 odst. 1 z. o. k., nebylo by ani tak možné dospět k jinému závěru než k tomu, jejž (ve výsledku) zaujal odvolací soud. Zákon o obchodních korporacích je nepochybně speciálním předpisem (lex specialis) vůči obecné úpravě zakotvené v občanském zákoníku a v otázkách jím výslovně upravených má před občanským zákoníkem aplikační přednost. Zákon o obchodních korporacích pro případ smrti stanoví, na které osoby („dědice či právní nástupce“) podíl zůstavitele přechází v důsledku derivativního (odvozeného) způsobu nabytí vlastnického práva (v důsledku dědění). Hypotéza ust. § 42 odst. 1 z. o. k. však nepředstavuje taxativní výčet případů spojených se smrtí zůstavitele, kterému náležel podíl v obchodní korporaci, když zákon o obchodních korporacích z hlediska své věcné působnosti zřetelně nepostihuje všechny případy převodu či přechodu práv k podílu, zejména tehdy, jde-li o (v něm) nijak neupravený originární (neodvozený) způsob nabytí práva k takovému podílu jeho přechodem na jiného. Tak kupř. podle § 66 odst. 1 až 5 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, může soud uložit obviněnému trest propadnutí majetku (jímž může být podle okolností i podíl v obchodní korporaci), stejně se postupuje při zabrání věci či náhradní majetkové hodnoty (§ 101 odst. 1 až 3, § 102 a 104 téhož zákona). Obdobná úprava je provedena též v § 48, 49 a 53 zák. č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich. K přechodu práva k podílu může dojít rovněž při rozhodování soudu, který autoritativně vypořádává spoluvlastnictví („spolumajitelství“) více osob k témuž podílu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.  1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1763/2016, vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013). Ve všech těchto případech dochází mimo rámec z. o. k. na základě zvláštního právního předpisu k přechodu práva k podílu v obchodní korporaci (i na stát), a to originárním způsobem.

Lze tak k diskutované tematice shrnout, že i pokud by se měl § 42 odst. 1 z. o. k. vztahovat výlučně na dědice zůstavitele (tedy ty osoby, jimž bylo pravomocným usnesením v rámci pozůstalostního řízení potvrzeno nabytí dědictví dle § 185 z. ř. s.), pak zkoumaná úprava by dopadala je n na případy derivativního převodu práva na základě dědické (univerzální) sukcese, kdy dědic či dědicové vstoupí do práv a povinností zůstavitele již (zpětně) k okamžiku jeho smrti. Naproti tomu v případě vydání usnesení o zastavení pozůstalostního řízení představuje vydání majetku bez hodnoty nebo nepatrného majetku vypraviteli pohřbu (státu) obsahově zcela odlišný právní důvod originárního nabytí vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci , jenž se navíc nepojí s okamžikem smrti zůstavitele (tím méně s rozhodnutím o dědickém právu), nýbrž výlučně až s okamžikem právní moci usnesení, jímž je majetek vydáván. Právním důvodem nabytí podílu tak není smrt zůstavitele ani postavení dědice, nýbrž samo usnesení o zastavení pozůstalostního řízení. Podle § 1114 o. z. platí, že rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá

dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí. Obdobné pravidlo obsahovalo ust. § 132 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jak na ně odkazuje výše citovaná judikatura.

Komentář:

Po dlouhé době jsme do výběru zařadili rozhodnutí z oblasti dědického práva, které vykládá pojem dědic, resp. právní nástupce, společníka v korporaci podle zákona o obchodních korporacích jako otázku dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou. Zajímavé je zejména tím, že jej propojuje s právním postavením vypravitele pohřbu, resp. státu, ve vazbě na naby-

tí podílu v obchodní korporaci a vysvětluje, kdy podíl v obchodní korporaci může být vydán při existenci nepatrného majetku nebo majetku bez hodnoty vypraviteli pohřbu, resp. státu, a jakým způsobem je řešena otázky jejich odpovědnosti za závazky zůstavitele, pokud vypravitel pohřbu nebo stát podíl v obchodní korporaci nabudou.

✤ Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Ústavní soud:

K aplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu

Obecný soud je povinen použít právní předpis jako celek. Není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení, v daném případě § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Dospěje-li obecný soud k závěru, že náhrada nákladů právního zastoupení je nepřiměřeně vysoká, a zvažuje proto využití svého moderačního práva, musí o tom účastníky poučit a vytvořit jim procesní prostor, aby se k tomu mohli vyjádřit.

Nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2865/23

V předmětné věci se stěžovatelky, jako žalobkyně, v řízení před obecnými soudy podanou žalobou domáhaly na ve dlejší účastnici, jako žalované (obchodní společnosti), vyklizení blíže určené nemovitosti. Ještě před zahájením jednání vzaly stěžovatelky svoji žalobu zpět s tím, že vedlejší účastnice předmětnou nemovitost vyklidila. Okresní soud proto podle § 96 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), soudní řízení zastavil (výrok I.), stěžovatelkám vrátil z účtu okresního soudu část soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 229 506,08 Kč (výrok III.). Nalézací soud vyšel při stanovení nákladů řízení z toho, že ve věci byly učiněny 4 úkony právní služby po 46 912 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 a § 12 odst. 3 (správně zřejmě § 12 odst. 4) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč. Okresní soud současně konstatoval, že při stanovení výše jednoho úkonu právní služby vychá-

zel z ceny předmětné nemovitosti a velikosti spoluvlastnického podílu každé stěžovatelky.

Proti usnesení okresního soudu podali všichni účastníci řízení odvolání. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil ve výroku III. tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 145 002,10 Kč (výrok I.), a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přiznal stěžovatelkám pouze jednu odměnu za 3,5 úkonu právní služby, neboť jeden advokát zastupoval všechny čtyři stěžovatelky a šlo o jednotnou argumentaci, která byla totožná ve vztahu ke všem stěžovatelkám. Přiznání odměny za zastoupení všem čtyřem stěžovatelkám považoval krajský soud za nespravedlivé.

V ústavní stížnosti stěžovatelky namítaly, že obecné soudy své závěry o nákladech řízení neodůvodnily řádně, když rezignovaly na vysvětlení odchýlení se od soudní praxe a dodržení zásady předvídatelnosti rozhodování obecných soudů. Svůj postup ve věci vysvětlil odvolací soud odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, které však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471), zrušeno; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Stěžovatelky měly

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz:

za to, že odvolací soud ve věci fakticky aplikoval § 150 o. s. ř., přičemž jim nedal možnost se k aplikaci takového postupu vyjádřit. Obecné soudy jsou povinny aplikovat právní předpis jako celek a nejsou oprávněny selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení – v daném případě § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Popsaným způsobem přiznaly obecné soudy stěžovatelkám toliko částku 229 506,08 Kč (nalézací soud), resp. 145 002,10 Kč (odvolací soud). Stěžovatelky měly za to, že jednotlivá pochybení ve svém souhrnu dosahují takové intenzity, že zasahují do jejich základních práv garantovaných jim čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ústavní soud nejprve připomněl, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, např. pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), či usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nebo ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2135/12].

Ústavní soud spatřoval podstatu ústavní stížnosti v tom, jak odvolací soud aplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Podle tohoto ustanovení „Jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.“ Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že každý z obecných soudů vystavěl výpočet náhrady nákladů řízení na jiných principech. Z ústavněprávního hlediska považoval Ústavní soud za podružné, zda byla náhrada nákladů řízení přiznána za 4 úkony právní služby, jak učinil nalézací soud, nebo za 3,5 úkonu právní služby, jak uzavřel soud odvolací. Za podstatnou naopak považoval Ústavní soud skutečnost, že z odůvodnění odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých zákonných či podzákonných ustanovení přistoupil k moderaci přiznané odměny.

Ústavní soud poukázal na to, že situacemi, kdy obecné soudy naznaly, že vypočtená výše náhrady nákladů řízení podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu je s ohledem na povahu věci neúměrně vysoká, se v minulosti již zabýval (srov. nález ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 158/24). Přitom konstatoval, že obecný soud je povinen aplikovat právní předpis na věc jako celek a není oprávněn selektivně odepřít účastníkům řízení aplikaci určitého usta-

novení – zde § 12 odst. 4 advokátního tarifu [k tomu srov. nález ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471), a to včetně jeho obiter dicta]. Ústavní soud konstatoval, že nepovažoval-li odvolací soud aplikaci shora citovaného ustanovení za přiléhavou, mohl a měl zvolit takový procesní postup, který by bylo možné z ústavního hlediska považovat za ústavně konformní. Odvolací soud na jednu stranu naznačil, jaké důvody ho vedly k neaplikaci § 12 odst. 4 advokátního tarifu (jeden advokát zastupoval čtyři stěžovatelky, šlo o jednotnou argumentaci, která byla totožná ve vztahu ke všem stěžovatelkám, a celkovou výši náhrady nepovažoval soud za spravedlivou), na stranu druhou pak v napadeném usnesení výslovně vyloučil aplikaci § 150 o. s. ř. V takové situaci se podle Ústavního soudu nabízí otázka, na základě jaké právní úpravy ve věci rozhodoval. Měl-li krajský soud za to, že by s ohledem na princip spravedlnosti mohl moderovat výši přiznané náhrady nákladů, měl tak učinit zákonem předvídaným způsobem a účastníky řízení o této možnosti poučit a vytvořit pro ně procesní prostor, aby se k tomuto postupu soudu mohli vyjádřit. Nestalo-li se tak, je podle Ústavního soudu takový postup svévolný.

Ústavní soud konstatoval, že ani při rozhodování o nákladech řízení nemůže vyloučit aplikaci podzákonného právního předpisu či jeho části (zde § 12 odst. 4 advokátního tarifu), aniž by řádně odůvodnil, proč je daný předpis či jeho část ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky v rozporu se zákonem, či dokonce ústavním pořádkem. Ústavní soud tedy uzavřel, že ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“]. Veden zásadou minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k výroku III. napadeného usnesení okresního soudu odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť krajský soud se bude věcí znovu zabývat ve světle shora uvedených nálezů Ústavního soudu.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Argumentaci pro vaše kauzy najdete díky perfektně zpracovaným judikátům v ASPI propojenými na ostatní dokumenty www.aspi.cz

Ústavní soud:

K podmínkám pro nepřiznání

bezplatné

obhajoby nemajetnému obviněnému

Obecné soudy jsou oprávněny nepřiznat bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 2 tr. řádu) i nemajetnému obviněnému, pokud je schopen si za rozumných podmínek opatřit peníze na úhradu obhájce od osob jemu blízkých. Obecné soudy jsou však v těchto případech povinny proporcionálně zohlednit všechny pro rozhodnutí důležité faktory (vymezení blízkých osob a jejich vztah k obviněnému, majetkové poměry blízkých osob, kontext majetkových vazeb mezi obviněným a blízkými osobami) tak, aby nepoškodily nejen právo obviněného na (bezplatnou) obhajobu, ale ani excesivně nezasáhly do vlastnických práv obviněnému blízkých osob.

Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 2457/23

V předmětné věci policie proti stěžovateli zahájila trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Stěžovatel si zvolil advokáta a udělil mu plnou moc. U okresního soudu stěžovatel požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i „tr. řád“). Žádost později doplnil vyplněným prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Napadeným usnesením okresní soud přiznal stěžovateli nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 30 % s tím, že tuto část bude hradit stát. „Soud neshledal neschopnost stěžovatele pokrýt vzniklé náklady v celém rozsahu – nemá žádné zdravotní potíže, před vzetím do vazby byl zaměstnán a aktuálně je příjemcem dávek podpory v nezaměstnanosti. Na druhou stranu jde o osobu předdůchodového věku a v insolvenci, která se kvůli neplnění povinností pravděpodobně změní v konkurz. Materiální situace stěžovatele neumožňuje platit v budoucnu vzniklé náklady na obhajobu a ani dluh, který by v této souvislosti (primárně vůči státu) vznikl.“ Úplné osvobození od nákladů obhajoby by ale bylo nespravedlivé, neboť stěžovatel se jednak může nutné obhajoby vzdát, a jednak je stíhán za vysoce společensky škodlivé jednání se zištným motivem. Stížnost stěžovatele byla napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Stížnostní soud nalézacímu soudu vytkl, že stěžovatel se v žádném případě nemohl nutné obhajoby vzdát (překážka vazebního stíhání), a dále, že rozhodující pro posouzení bezplatné obhajoby je výhradně aktuální majetková situace stěžovatele, nikoliv jeho současný či budoucí výdělkový potenciál. Nemajetnost stěžovatele však zpochybňuje skutečnost, že měl po zadržení na bankovním účtu částku přesahující 100 000 Kč. Klíčovým argumentem byla však nabídka peněžité záruky ve výši 200 000 Kč, kterou přednesl stěžovatel ve vazebním zasedání. Tuto sumu byl stěžovatel schopen zajistit půjčkou od rodičů. Protože nabídka kauce přijata nebyla, může ji stěžovatel použít na úhradu obhajoby. Stížnostní soud proto neviděl důvody ani pro nalézacím soudem připuštěné snížení nákladů o 30 %. Protože však opravný prostředek podal pouze stěžovatel, k úpravě původního rozhodnutí nepřistoupil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i právo na bezplatnou pomoc obhájce, zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel od počátku předkládal argumentaci a podklady osvědčující závěr o jeho nemajetnosti. Krajský soud shodně s nalézacím soudem nepřípustně navázal nárok na bezplatnou obhajobu na podmínky nemající oporu v zákoně či v judikatuře. Podle stěžovatele není přípustné, aby náklady na obhajobu nemajetného stěžovatele byly přeneseny ze státu na jiné osoby, zde konkrétně na staré nemocné rodiče odkázané na starobní důchod. Navíc částka 200 000 Kč měla charakter vratné peněžité záruky. Ústavní soud konstatoval, že ústavně zaručené právo na obhajobu, jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být zjištěna vina [viz nálezy ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (293/1996 Sb. N 87/6 SbNU 123), ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1411/20 (N 174/102 SbNU 30), body 28 až 37, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V čl. 40 odst. 3 větě poslední Listiny se uvádí, že zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Ústavní soud poukázal na to, že je-li jako v případě stěžovatele vedeno trestní řízení proti obviněnému, který se nachází ve vazbě, je to vždy důvodem tzv. nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Nutná obhajoba nicméně neznamená obhajobu bezplatnou a nelze ji považovat za bezplatnou právní pomoc ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.

Právo na bezplatnou obhajobu v trestním řízení upravuje § 33 odst. 2 tr. řádu, podle kterého: „... osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu...“. Ústavní soud k právu na bezplatnou obhajobu vyložil, že náklady na realizaci práva nemajetného obviněného nemůže nést toliko obhájce, který s převzetím jeho obhajoby z dobré vůle souhlasil. Zdůraznil, že je nutné přijmout taková opatření, aby obhájce, který z dobré vůle převezme obhajobu nemajetné osoby, nebyl oproti ostatním znevýhodněn. Není-li k tomu přistoupeno, dochází k ohrožení práva nemajetných obviněných na efektivní

obhajobu, neboť jej lze uplatnit toliko v situacích, kdy se nemajetnému obviněnému podaří najít advokáta, který je ochoten převzít jeho obhajobu bez nároku na přiměřenou odměnu [srov. nález ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693), bod 13].

Ústavní soud poukázal na to, že v posledních letech zmírnil svůj předchozí (velmi restriktivní) přístup k přezkumu (ne)přiznávání bezplatné obhajoby obecnými soudy. Zejména se vymezil proti praxi založené na tzv. majetkové potencialitě, která zohledňovala možné příjmy obviněného v budoucnu, aniž ty by musely nutně nastat. Nově jsou obecné soudy při rozhodování o tom, zda obviněný má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, povinny vycházet ze stavu v době rozhodování (poprvé viz nález ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17, body 8 až 9). Tento přístup založený na doslovném znění § 33 odst. 2 tr. řádu se již stal součástí ustálené judikatury (srov. nález ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2198/22, a další rozhodnutí v něm citovaná). Ústavní soud podotkl, že v přezkoumávaném případě stěžovateli nevyhověl ani stížnostní soud s odůvodněním, že stěžovatel měl v době zadržení na kontě 100 000 Kč, což sice může svědčit o jeho majetnosti v minulosti, nijak ale nepotvrzuje majetnost současnou, neboť obsah konta policie zajistila. Jiný majetek stěžovatele krajský soud nezmínil. Závěr o nepřiznání bezplatné obhajoby stěžovateli se tím opírá toliko o argument, že může na zaplacení advokáta využít dostupné peníze od rodičů. Základní otázkou pro posouzení věci tudíž je, zda a příp. za jakých podmínek je možné nepřiznat bezplatnou obhajobu stěžovateli nacházejícímu se ve vazbě, který je sice osobně nemajetný, ale prostředky si mohl (a může) obstarat od rodinných příslušníků. Ústavní soud konstatoval, že § 33 odst. 2 tr. řádu přímou odpověď neposkytuje a ani právní doktrína, a to včetně dvou „velkých“ komentářů k trestnímu řádu, se uvedenou otázkou nezabývá. Obecné soudy však v praxi otázku řešily, a příležitost se k ní vyjádřit proto měl také Ústavní soud. Ústavní soud poukázal na to, že v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1248/15 (bod 11), uvádí: „... z hlediska posuzování nemajetnosti pro účely hodnocení nutnosti bezplatné obhajoby však lze dle Ústavního soudu považovat za schopnost výdělku i možnost využití vybudované sociální sítě vztahů (zejména rodinných) k mimořádné a krátkodobé peněžní pomoci k uspokojení nejdůležitějších finančních potřeb, mezi něž náleží i úhrada nákladů vzniklých s oprávněně vedeným trestním řízením. Stručně řečeno, schopnost někoho opatřit si za rozumných podmínek peníze od blízkých osob na úhradu služeb obhájce, zásadně vylučuje prohlášení takovéto osoby za nemajetnou. Podle Ústavního soudu lze považovat za ústavně konformní stav, nese-li stát (resp. zbytek společnosti) finanční odpovědnost za zajištění účinné obhajoby obviněného teprve v těch případech, kdy jsou v rozumné míře vyčerpány možnosti zajištění této důležité potřeby pomocí peněžních prostředků osob blízkých, zejména pak nejbližší rodiny.“ Přístup aplikuje a uvedenou citaci téměř doslovně přebírá rovněž několik pozdějších usnesení Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3141/17, bod 20).

Ústavní soud poukázal na to, že v posuzované věci se od doposud zastávaného právního názoru neodchýlí. Nebylo by racionální v § 33 odst. 2 tr. řádu obsažené sousloví „nemá dostatek prostředků“ zužovat toliko na majetek ve výhradním (aktuálním) osobním vlastnictví obviněného a nepřihlížet k majetkovým poměrům jemu blízkých osob. Na druhou stranu není možné, aby obecné soudy postupovaly paušálně a bez dalšího nepřiznaly bezplatnou obhajobu jen proto, že nějaká třetí osoba spojená s obviněným je finančně zajištěná. Ostatně určité omezení předvídá i výše citované usnese-

ní sp. zn. III. ÚS 1248/15, podle kterého má obviněný použít peníze na úhradu obhájce od osob blízkých jen tehdy, pokud je schopen si je „opatřit za rozumných podmínek“ Ústavní soud dovodil, že prvním faktorem příslušné úvahy je vymezení okruhu osob, které by měl při „majetkovém testu“ obviněného obecný soud zvažovat. Usnesení sp. zn. III. ÚS 1248/15 na jednu stranu hovoří o  „možnosti využití vybudované sociální sítě vztahů“, na druhou stranu zmiňuje „osoby blízké, zejména pak nejbližší rodinu“. Ústavní soud se přiklonil ke druhé, zužující variantě, vycházející ze standardních zákonných definic osoby blízké (§ 22 odst. 1 o. z.), potažmo osob se vzájemnou vyživovací povinností (zejména § 697 a 910 o. z.). Předestřený okruh subjektů má i svůj praktický rozměr – obecný soud se musí o osobách se vztahem k obviněnému nějakým „oficiálním“ způsobem dozvědět. V této souvislosti Ústavní soud upozornil, že obviněný osvědčuje nemajetnost s pomocí standardizovaného formuláře „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“, v němž je ale povinen uvést jen rodinné příslušníky žijící s ním v jedné domácnosti a ty, na nichž je příjmově závislý. Kritérium bližší vazby mezi oběma stranami není samoúčelné, těžko by obviněný měl možnost získat prostředky na obhajobu od byť i bohaté formálně blízké osoby, pokud by vztahy mezi nimi byly nepřátelské. Druhým faktorem úvahy obecných soudů po vymezení potenciálně blízkých osob je samotné posouzení jejich majetkových poměrů. V obecné rovině Ústavní soud předeslal, že zatímco po obviněném je možné na úhradu obhajoby legitimně žádat užití takřka jakéhokoliv jeho majetku, bylo by absurdní aplikovat tentýž přístup na osoby jemu blízké a odmítat poskytnout bezplatnou obhajobu obviněného kupř. s odůvodněním, že jeho sestra může prodat byt, ve kterém žije. Takový přístup by neproporcionálně porušoval základní práva dotčených subjektů. Navíc obdobně jako u vymezení osob bude obecný soud pravděpodobně čelit informační nouzi, protože „Prohlášení“ ukládá obviněnému uvést majetkové poměry pouze v případě jeho manžela/partnera/druha. Poměry jiných blízkých osob by tak dle všeho musel obviněný obecnému soudu sdělit dobrovolně sám.

Třetím faktorem je kontext majetkových (finančních) vazeb mezi obviněným a osobou blízkou. Snadný se jeví případ, kdy např. rodiče svému potomku před obviněním poskytovali velké kapesné či mu jinak velkoryse přispívali na živobytí. Obtížnější situace nastane, pokud obviněný a osoba blízká spolu sice měli normální vztahy, ale nikoliv finančního rázu, přičemž druhý ze subjektů by byl ochoten poskytnout prostředky pouze formou půjčky. Její podmínky (návratnost, úrok) mezi osobami blízkými se mohou významně lišit. Jestliže by ale byly srovnatelné s tržními, je otázkou, nakolik by nepřiznání bezplatné obhajoby s odkazem na možnost využít půjčené peníze např. od rodinného příslušníka nenaráželo na Ústavním soudem vyslovený zákaz zohledňování majetkové potenciality obviněného. Podstatou půjčky totiž je zaplacení aktuálního výdaje s tím, že dluh splatím v budoucnu z potenciálních příjmů.

Všechny skutečnosti uvedené v předchozích bodech podle Ústavního soudu jsou samy o sobě relativně nekontroverzní. Většina z nich nicméně není binárního rázu a je nezbytné mezi nimi vzájemně vyvažovat. Obecné soudy proto musí při posuzování (ne)přiznání bezplatné obhajoby nemajetnému obviněnému ve vztahu ke kritériu naplnění dostupnosti finančních prostředků od osob blízkých postupovat tak, aby neproporcionálně nepoškodily nejen právo obviněného na (bezplatnou) obhajobu, ale ani vlastnická práva obviněnému blízkých osob. Zároveň jsou obecné

z judikatury

soudy povinny naplnit požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí a přesvědčivě a logickým způsobem svůj postup vysvětlit a obhájit (srov. např. nález ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/21, a starší judikaturu tam citovanou).

Ústavní soud poukázal na to, že v posuzované věci stížnostní soud uvedl, že měl-li obviněný možnost získat půjčkou od rodičů částku 200 000 Kč jako nabídku peněžité záruky k propuštění z vazby, pak při nevyužití těchto aktiv pro kauci po něm lze spravedlivě požadovat, aby sumu použil na úhradu nákladů obhajoby.

Ústavní soud konstatoval, že části postupu stížnostního soudu shora vymezený „majetkový test“ reflektují. Rodiče bezpochyby patří k blízkým osobám stěžovatele a o dotčené sumě se soud dozvěděl legitimním způsobem. Nicméně jádro argumentace nastíněné požadavky nenaplňuje. Základní nedostatek spočívá v nezohlednění účelu předmětné částky. Stěžovatel nabízel 200 000 Kč za nahrazení vazby, potenciálním zdrojem peněz měla být půjčka od rodičů. Z podstaty kauce plyne, že v případě neporušení podmínek záruky, což je v možnostech stěžovatele ovlivnit, by získal celou částku (od státu) zpět. Naopak u nákladů obhajoby toto stěžovatel není schopen žádným způsobem garantovat, a to dokonce, ani kdyby byl shledán nevinným. Optikou rodičů jako věřitelů je riziko nesplacení dluhu v první situaci výrazně nižší než ve druhé a lze očekávat, že by obdobně odlišná mohla být i jejich ochota půjčku poskytnout. Obecné soudy podle Ústavního soudu při rozhodování nemohou postupovat schematicky ve stylu „pokud je někdo ochoten půjčit 200 000 Kč na věc A, nemůže být problém prostředky použít na věc B“, ale musí zohledňovat realitu racionálního ekonomického rozhodování zúčastněných (analogicky srov. nález ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 760/18, zejména bod 30).

Uvedené podle Ústavního soudu neznamená, že by výsledný názor stížnostního soudu nemohl obstát, neboť jej ovlivnily další, dosud nezmíněné faktory. Např. mohou být rodiče stěžovatele mimořádně bohatí a vyšší riziko nesplacení půjčky za výdaje na obhajobu by je žádným způsobem finančně neohrozilo. Problémem je, že o majetkových poměrech rodičů se krajský soud nezmiňuje, takže stejně přesvědčivě lze vyslovit tezi, že 200 000 Kč představuje jejich celoživotní úspory a „přinutit“ je vynaložit tyto úspory na (obtížně splatitelnou) půjčku na obhajobu stěžovatele by vedlo k neproporcionálnímu zásahu do jejich vlastnického práva. Bez náležitého prokázání majetkových poměrů rodičů a jejich postoje jsou jakékoliv úvahy v tomto směru nutně spekulativní. Ústavní soud dovodil, že napadené usnesení krajského soudu proto postrádá dostatečné odůvodnění, které by zajistilo vyloučení v právním státě neakceptovatelné svévole (libovůle) v soudním rozhodování (srov. nález ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 1455/23, bod 16). Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že usnesením krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu (nedostatečné odůvodnění) podle čl. 36 odst. 2 Listiny, a v důsledku toho též právo na bezplatnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení stížnostního soudu zrušil.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž se náležitě vypořádá s nutností použití § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 téhož zákona [při určení konkrétního druhu, resp. výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], poruší právo žalobce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2608/23

V předmětné věci okresní soud zamítl žalobu stěžovatele o uložení povinnosti České republice – Ministerstvu dopravy zaplatit stěžovateli částku 50 050 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžova-

teli povinnost zaplatit Ministerstvu dopravy ČR na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 324 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u městského úřadu o dopravním přestupku stěžovatele, které trvalo spolu s odvolacím správním řízením a řízením před správním soudem celkem přes dva a půl roku, bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů; v zamítavé části výroku I., týkající se zaplacení 50 050 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Ústavní stížností napadený nákladový výrok II. rozsudku krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatel byl úspěšný ohledně nemajetkové újmy, byť krajský soud rozhodl o jiné formě zadostiučinění, než stěžovatel původně žádal. Současně krajský soud přihlédl k tomu, že přiznání nárokované částky nezáviselo pouze na úvaze soudu podle § 136 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). S částí svého nároku na peněžité plnění totiž nemohl stěžovatel uspět i z jiného důvodu – Ministerstvo dopravy totiž v průběhu řízení vzneslo námitku promlčení nároku stěžovatele v části, ve které nebyl před zahájením soudního řízení předběžně uplatněn. Stěžovatel podal žalobu před uplynutím (pokračující) promlčecí lhůty pouze v částce 28 500 Kč (12. 1. 2022). Další částku ve výši 21 550 Kč uplatnil u soudu až dne 16. 5. 2022, tedy v době, kdy šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula. Procesní úspěch stěžovatele tak převažuje jeho procesní neúspěch jen nepatrně, právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů proto podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. nemá žádný z účastníků řízení. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání stěžovatel i Ministerstvo dopravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i Ministerstva dopravy odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

K ústavní stížností napadenému výroku II. rozsudku krajského soudu uvedl, že stěžovatel sice dovoláním napadl rovněž výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nicméně takové dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud rovněž odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jako účastník řízení byl úspěšný a bylo konstatováno, že mu v důsledku nesprávného postupu byla způsobena nemajetková újma. Bylo tak rozhodnuto „pouze“ o jiném způsobu kompenzace vzniklé újmy. Stěžovatel považoval za nespravedlivé, že byl nucen obrátit se se svým nárokem na obecné soudy. Ty konstatovaly oprávněnost jeho nároku, poskytly mu náhradu nemajetkové újmy, ale následně mu odepřely přiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení. Byť tedy v dané věci jde „pouze“ o rozhodnutí o nákladech řízení, stěžovatel považuje význam posouzení daného stavu Ústavním soudem za zásadní. Vyřešení dané otázky převyšuje význam řízení jako takového, když může mít významný dopad i na jiná soudní řízení. V konečném důsledku stěžovatel jako poškozený musel vynaložit nemalé výdaje na právní zastoupení a zaplacení soudního poplatku. Za to mu byla poskytnuta adekvátní morální satisfakce. Z pohledu majetkových poměrů stěžovatele však tento stav de facto vede ke zkrácení jeho majetku. Sám stěžovatel byl přitom nesprávným postupem poškozen a oprávněně se domáhal náhrady nemajetkové újmy. Stěžovatel byl proto toho názoru, že napadeným výrokem rozsudku krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ústavní soud předně poukázal na to, že k rozhodování o nákladech řízení se staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, jeho zásah do této činnosti je namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami. Takový případ nastal i v nyní posuzované věci, a to i se zřetelem ke skutečnosti, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává setrvale najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech ve skutkově a právně obdobných věcech. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“, mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzované věci před obecnými soudy [viz např. nálezy ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), či ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22]. Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen „mechanickým“ posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. to pak podle Ústavního soudu konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky použití § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, resp. jeho výši. Proto přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, příp. zcela jiný druh zadostiučinění (např. konstatování porušení práva namísto náhrady škody v penězích), uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. Ten v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení trestán za ne zcela přiléhavý odhad výše či druhu budoucího přiznaného nároku (v podrobnostech viz nález sp. zn. I. ÚS 1310/09).

Ústavní soud poukázal na to, že v nyní posuzované věci byla existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli konstatována krajským soudem (a potvrzena Nejvyšším soudem v dovolacím řízení), proto základ stěžovatelova nároku byl prokázán. Krajský soud oproti stěžovateli dospěl k odlišnému závěru co do konkrétního druhu přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nema-

z judikatury

jetkovou újmu; její určení ovšem, jak bylo uvedeno výše, záviselo na úvaze krajského soudu. Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho druhu (výše), která ovšem závisela na úvaze soudu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu [viz např. nálezy ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339), ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10 (N 60/61 SbNU 9), ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431), ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461), ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643), či ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 799/20 (N 162/101 SbNU 129)].

Ústavní soud konstatoval, že do jisté míry lze pochopit argumentaci městského soudu, který akcentoval pravidlo (částečného) úspěchu ve věci, jež plyne z § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Nahlíženo však na dané řízení jako jeden celek, úspěšným v něm byl stěžovatel, neboť základ samotného nároku byl dán a také mu bylo přiznáno zadostiučinění, byť nikoliv v druhu (a výši), jakou požadoval; to však není rozhodující, neboť dané rozhodování, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky pro použití § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, resp. jeho výši.

Ústavní soud uzavřel, že rozhodl-li tedy krajský soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž se ústavně konformně a v souladu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu vypořádal s nutností použití § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř. (při určení konkrétního druhu, resp. výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu

Nejvyšší

správní soud:

zák. č. 82/1998 Sb.), porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dodal, že z hlediska setrvalého přístupu Ústavního soudu k tzv. bagatelním sporům, pod které otázka náhrady nákladů řízení v posuzované věci patrně spadá (konkrétní výše požadované náhrady nákladů řízení nebyla stěžovatelem specifikována), je třeba zdůraznit, že napadený rozsudek se dotýká účelu, podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody (viz čl. 4 odst. 4 Listiny) způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, i když „jen“ v otázce náhrady nákladů řízení [např. nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339)]. Napadené rozhodnutí je z pohledu kvalitativního významné [nikoliv tedy z hlediska kvantitativního – viz nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], a z důvodu ochrany ústavnosti proto přesahuje svým dopadem věc samotnou. Závěry přijaté krajským soudem mohou mít vliv i na jiná další řízení, ve kterých by napříště nemuselo být vyžadováno dodržování § 142 odst. 3 o. s. ř., a proto „ústavněprávní hodnota sporu“ převáží nad  „kvantitativní stránkou věci“ [srov. nálezy ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139), a ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2009/20 (N 38/104 SbNU 396)]. Ani v takto bagatelním sporu Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nemůže přejít, že v případě naplnění podmínek pro postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. obecný soud tuto skutečnost v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy pominul. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud uzavřel, že napadeným výrokem II. rozsudku krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II. rozsudku krajského soudu zrušil.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz: Náležitosti písemné plné moci

Písemná plná moc předkládaná účastníkem řízení k prokázání zmocnění podle § 33 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „spr. řád“), nemusí být obsažena na samostatné listině a nemusí být opatřena přijetím ze strany zmocněnce či jeho podpisem.

Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 2 As 103/2023-47

K věci:

Předmětem sporu v této věci bylo to, zda je k prokázání zmocnění účastníka správního řízení k jeho zastoupení podle § 33 odst. 1 věty druhé spr. řádu nezbytné, aby písemná plná moc předložená

správnímu orgánu byla na samostatné listině a aby byla opatřena prohlášením zmocněnce, že zmocnění přijímá, a jeho podpisem. Druhý senát Nejvyššího správního soudu věc předložil rozšířenému senátu z důvodu, že existuje rozporná judikatura. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

Ust. § 33 odst. 1 spr. řádu upravuje jednu z forem zastoupení účastníka správního řízení, tzv. zastoupení na základě plné moci. Pojmy zastoupení a plná moc však nejsou výlučně pojmy správního práva procesního. Naopak, východiska pro jejich výklad je třeba hledat v právu soukromém, tj. v obecné úpravě právního jednání, která je obsažena v občanském zákoníku. V něm je upraven obecný základ různých forem právního jednání, vč. institutů zastoupení a plné moci. Procesní normy pak pouze propůjčují těmto jednáním svébytné procesní účinky, příp. upravují určité odchylky od požadavků na formu právního jednání (např. vyžadují písemnou formu či úředně ověřený podpis zmocnitele atd.).

Ačkoliv procesní řády výslovně hovoří o zastoupení na základě plné moci (srov. vedle § 33 spr. řádu také § 24 o. s. ř.), ve skutečnosti je plná moc pouze osvědčením o existenci zastoupení, které obsahuje vymezení rozsahu zástupčího oprávnění pro jednání se třetí osobou (J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 481), resp. osvědčením o zástupčím oprávnění (F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III., Leges, Praha 2014, str. 68).

Plná moc je toliko vnějším osvědčením existujícího vztahu zastoupení vůči třetím osobám, jedná se o jednostranné právní jednání, které nevyžaduje přijetí ze strany zmocněnce (uvedení tzv. akceptační doložky) ani podpis zmocněnce.

Normy procesního práva (vedle vykládaného § 33 spr. řádu se jedná např. o § 27 daňového řádu, § 35 s. ř. s. či § 28 o. s. ř.) upravují jen některé aspekty zastoupení na základě plné moci (za jakých podmínek může být účastník řízení zastoupen právnickou osobou či za jakých podmínek je přípustné substituční zastoupení atd.), příp. další požadavky na plnou moc, zejména pokud jde o její písemnou formu či formu uvedení do protokolu, nebo dokonce i požadavek úředního ověření podpisu [např. § 33 odst. 2 písm. c) spr. řádu]. Tyto požadavky mají zvýšit právní jistotu rozhodujícího orgánu o tom, že je to skutečně účastník řízení, který zmocnil jinou osobu k zastupování v určitém vymezeném rozsahu. Plnou mocí prokazuje účastník řízení, kdo je jeho zmocněncem a v jakém rozsahu je oprávněn jej zastupovat.

Není však důvod, aby shora uvedené závěry týkající se náležitostí plné moci byly v kontextu procesního práva vykládány odlišně, resp. přísněji. To nakonec vyplývá i z požadavku jednoty a bezrozpornosti celého právního řádu.

Komentářová literatura k jiným procesním řádům i v tomto případě dovozuje, že náležitostí plné moci není její přijetí zmocněncem či alespoň připojení jeho podpisu. Vyvozuje tak buď ze samotné povahy plné moci jakožto jednostranného procesního úkonu zastoupeného (P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 131; nebo J. Baxa, O. Dráb, L. Kaniová a kol.: Daňový řád, Komentář, 1. díl, Wolters Kluwer, Praha 2011, str. 156), nebo z toho, že jde pouze o  „průkaz zastoupení“ (Z. Kühn, T. Kocourek a kol.: Soudní řád správní, Komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 216).

Relevantní pro výklad v této věci je i postup zákonodárce při úpravě náležitostí plné moci v daňovém řádu. Jeho § 27 ve zně-

ní účinném do 28. 2. 2011 totiž obsahoval požadavek, aby plná moc obsahovala i její přijetí zmocněncem, resp. její účinnost vůči správci daně spojoval právě i s doložením jejího přijetí ze strany zmocněnce („Plná moc je vůči správci daně účinná od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně, pokud je doloženo i její přijetí zmocněncem“). Zákonodárce k tomu v důvodové zprávě k daňovému řádu poznamenal, že tímto „novým“ požadavkem (oproti zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je tak chráněna právní jistota všech zúčastněných stran, zejména z hlediska mlčenlivosti a doručování, které posléze probíhá vůči zmocněnci (§ 41). Technickou novelou provedenou zákonem č. 30/2011 Sb. však byla s účinností od 1. 3. 2011 tato náležitost plné moci z daňového řádu vypuštěna, a to podle důvodové zprávy „vzhledem k nejasnostem, které by mohlo vyvolat zavedení [povinnosti] dokládat přijetí plné moci zmocněncem, […] dojde tak k návratu ke stávající koncepci, která je shodná i s pojetím v jiných procesních řádech“. Z toho je zřejmé, že zákonodárce považoval za obecně platný výklad, podle něhož není třeba k účinnosti plné moci a prokázání zastoupení vůči třetí osobě dokládat akceptaci zmocněncem, ledaže by zákon tuto náležitost výslovně upravil

Lze tedy uzavřít, že pokud § 33 odst. 1 spr. řádu výslovně nestanoví jako náležitost písemné plné moci její akceptaci ze strany zmocněnce, resp. jeho podpis, nemůže správní orgán prokázání zastoupení takovými požadavky na obsah plné moci podmínit. Pokud jde o požadavek, aby plná moc byla správnímu orgánu předkládána na samostatné listině, nelze ani ten z § 33 odst. 1 věty druhé spr. řádu vyvodit. Naopak, z povahy plné moci jako jednostranného právního jednání vyplývá, že může být obsažena v jakémkoliv podepsaném podání, ať už v listinné, nebo elektronické podobě. Ostatně obdobně vykládá aktuální komentářová literatura i § 28 o. s. ř. Třetí senát v rozsudku č. j. 3 As 131/2021-86 zdůvodnil nezbytnost předložení plné moci ve formě samostatné listiny a její akceptace zmocněncem tím, že je třeba vyloučit situace, kdy zmocněnec nebude o zmocnění informován, resp. kdy by mezi zmocnitelem a zmocněncem neexistovala dohoda o zastoupení. Tento požadavek však koliduje s pojetím plné moci jako „pouhého“ osvědčení vztahu zastoupení, tedy jako součástí výše popsaného vnějšího vztahu zastoupení. Existence dohody o zastoupení a její konkrétní obsah je součástí výše popsaného „vnitřního vztahu“ mezi zmocnitelem a zmocněncem. Je pak odpovědností samotného zmocnitele, který předkládá plnou moc jinak splňující všechny zákonem vyžadované náležitosti, že existuje také onen vnitřní vztah zastoupení a že si je zmocněnec rozsahu svých práv a povinností, které pro něj plynou, vědom. Pokud tomu tak není, ponese důsledky svého jednání sám zmocnitel. Není však úkolem správního orgánu jakožto třetí osoby, aby ověřoval existenci vnitřního vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem, resp. jak uvádí předkládající druhý senát, aby podrobněji pátral, zda skutečně mezi zmocněncem a zmocnitelem existuje právní vztah, jehož obsahem je zastupování účastníka řízení. To samozřejmě platí do okamžiku, než zmocnitel nebo zmocněnec výslovně správnímu orgánu nesdělí, že vztah zastoupení s konkrétním zmocněncem neexistuje. V takovém případě nelze od okamžiku doručení takového sdělení dále k plné moci přihlížet.

Komentář:

Rozhodnutí rozšířeného senátu sjednocuje rozpornou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se otázky akceptace, resp. podpisu zmocněnce na plné moci, a otázky, zda musí být plná moc

z judikatury

obsažena na samostatné listině. Dospívá pak pro účely správního řízení k výsledkům sdíleným i v jiných procesních oblastech, zejména v civilním soudním řízení, což je třeba s ohledem na požadavek jednotného posuzování stejných otázek – nejde-li o specifikum konkrétního druhu řízení – přivítat. I v civilním soudním řízení je plná moc chápána jako jednostranný úkon, který nevyžaduje přijetí zmocněncem.1 Ostatně samotným udělením plné moci nevzniká povinnost zástupce jednat za zastoupeného, ta se může podávat pouze z dohody o plné moci, tedy vnitřního vztahu. 2 Obsahem vnitřního procesního poměru jsou tedy práva a povinnosti zastoupeného a zástupce v procesu a obsahem vnějšího vztahu jsou práva a povinnosti ve vztahu ke správnímu orgánu nebo soudu a dalším osobám. Plná moc tak může dokonce vzniknout i bez vědomí zmocněnce. 3 V odborné literatuře k civilnímu procesu se však lze setkat i s názorem, že v určitých případech by měl být požadavek soudu na přijetí plné moci zmocněncem na-

1 Srov. M. Nedelka, P. Říha: Prohlášení zmocněnce o přijetí plné moci – její povinná náležitost? Právní rozhledy č. 4/2005, str. 139.

2 E. Dobrovolná in P. Lavický: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 1386.

3 R. Pollak: System des österreichischen Zivilprozessrechtes mit Einschluß des Exekutionsrechtes, 1932, str. 149.

4 R. Šínová, K. Hamuľáková: Civilní proces: obecná část a sporné řízení, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 77.

5 E. Dobrovolná in P. Lavický, E. Dobrovolná, B. Dvořák: Civilní právo procesní, 1. díl, Česká společnost pro civilní právo procesní, Brno 2023, str. 194.

6 P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 131.

místě, např. pokud soud ještě nevešel v kontakt se zmocněncem.4 To však nic nemění na tom, že plná moc nevyžaduje přijetí ze strany zmocněnce.

S ohledem na to, že procesní úkony, ke kterým plná moc patří, se podle občanského soudního řádu vykládají podle jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), je mimo pochybnost, že i když nebude plná moc takto nazvána nebo nebude odkázáno na příslušné ustanovení, přesto o procesní plnou moc může jít, bude-li to plynout z obsahu procesního úkonu. 5 Shodně s vyslovenými názory k plné moci v civilním soudním řízení 6 dospívá rozšířený senát i k závěru, že není třeba, aby byla plná moc obsažena na samostatné listině, postačí jakákoliv listina, z níž bude vyplývat pověření zástupce k zastupování před správním orgánem nebo soudem .

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v souladu s uvedeným vyjasňuje, že pokud účastník řízení předloží plnou moc jako součást podání a bez podpisu zmocněnce, nemůže to samo o sobě založit pochybnosti správního orgánu o zastoupení a není to důvodem k tomu, aby účastníka řízení či jeho zmocněnce vyzval k odstranění vad plné moci

✤ Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

soudu www.nssoud.cz:

Evropský soud pro lidská práva:

Soudci mohou být, s výjimkou bezdůvodných vážně poškozujících útoků, předmětem osobní kritiky v přípustných mezích, a to nikoli pouze v teoretické a obecné rovině. U hodnotových soudů se neprokazuje jejich správnost, nicméně přiměřenost zásahu do práva na svobodu projevu záleží na existenci dostatečného „věcného základu“ pro takové výroky. Je rovněž třeba zkoumat kontext, ve kterém stěžovatel dotčené výrazy použil.

Rozsudek ESLP ze dne 16. 5. 2024 ve věci Lutgen proti Lucembursku, stížnost č. 36681/23

Z odůvodnění:

Stěžovatel je advokát, kterému soud uložil pokutu za urážku soudce v e-mailu, který zaslal nejvyšším státním orgá-

nům, aby je upozornil na situaci týkající se jeho klienta, kterou považoval za nepřijatelnou. V květnu roku 2019 vyšetřující soudce nařídil ohledání elektrické instalace, která způsobila smrt v areálu jedné z továren společnosti, jejímž právním zástupcem je stěžovatel, a nechal instalaci zapečetit. Od následujícího dne stěžovatel opakovaně žádal soudce, aby povolil odstranění pečetí v nejbližším možném termínu před státním svátkem dne 30. květ-

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího správního

na 2019, aby nedošlo k zastavení výroby a propuštění několika set zaměstnanců. Dne 29. května 2019 v 9.29 hodin soudce e-mailem informoval stěžovatele, že pečetě budou odstraněny, „jakmile je soudem jmenovaný znalec již nebude potřebovat“. S vědomím, že znalec provedl všechny potřebné úkony, aniž by došlo k odstranění pečetí, a vzhledem k tomu, že soudce na jeho e-mail zaslaný v 15.18 hodin nijak nereagoval, zaslal stěžovatel jako advokát v 16.24 hodin e-mail ministrům spravedlnosti a hospodářství, v kopii generálnímu prokurátorovi, v němž je informoval o situaci a zároveň uvedl řadu výtek na adresu soudce. Pečetě byly odstraněny téhož dne v 19 hodin, přičemž soudce o tom stěžovatele neinformoval.

Stěžovateli byla následně uložena pokuta dle trestního zákona za pohrdání soudem pro výroky o soudci, které uvedl v e-mailu zaslaném ministrům (byla mu uložena pokuta ve výši 1 000 eur a bylo mu uloženo zaplatit „symbolické euro“ a náhradu nákladů ve výši 1 500 eur). Stěžovateli bylo vytýkáno, že v dotčené elektronické komunikaci použil subtilní formulace, jejichž účelem bylo soudce pohanět.

Stěžovatel před ESLP namítal, že uložením pokuty bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu (čl. 10 Úmluvy).

ESLP úvodem upozornil, že obecné zásady týkající se svobody projevu advokátů byly shrnuty v rozsudku ve věci Morice proti Francii ([GC], č. 29369/10, § 124-139, ECHR 2015) a později v rozsudku ve věci Pais Pires de Lima proti Portugalsku (č. 70465/12, § 57-64, 12. 2. 2019). ESLP připomněl, že orgány demokratického státu musí tolerovat kritiku i v případě, že může být považována za provokativní nebo urážlivou (Castells proti Španělsku, 23. 4. 1992, § 46, série A č. 236), a že hranice přípustné kritiky mohou být v některých případech širší u veřejných činitelů jednajících při výkonu svých pravomocí než u jednotlivců (Nikula proti Finsku, č. 31611/96, § 48, ECHR 2002-II). ESLP však uznává, že příslušné státní orgány mohou jako garanti veřejného pořádku přijmout opatření, i trestněprávní, jejichž účelem je na takové výroky přiměřeně, ale nikoli přehnaně reagovat.

ESLP konstatoval, že uložení pokuty dle trestního zákona, jejímž účelem byla ochrana pověsti nebo práv jiných osob a zaručení autority a nestrannosti soudní moci, představovalo zásah do výkonu práva stěžovatele na svobodu projevu.Stěžovatel, který nebyl informován o tom, že soudce nařídil odstranění pečetí po skončení expertního ohledání, učinil krok, který považoval za oprávněný v zájmu svého klienta. V situaci nejistoty a naléhavosti bylo účelem tohoto kroku zabránit případné nečinnosti soudce. Legitimitu tohoto postupu uznaly jak vnitrostátní soudy, tak vláda. Otázkou v daném případě je, zda důvody pro uložení pokuty, o které se opírají vnitrostátní soudy, jsou relevantní a dostatečné. Při posuzování výroků je třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a hodnotovými soudy. U hodnotových soudů se neprokazuje jejich správnost, nicméně přiměřenost zásahu do práva na svobodu projevu záleží na existenci dostatečného „věcného základu“ pro takové výroky, pokud ten chybí, hodnotový soud by mohl být nepřiměřený.

Dle ESLP sporné výroky stěžovatele, jako např. „Není to poprvé, co jsem měl incident se [soudcem]“, „Netřeba zdůrazňovat, že je to všechno naprosto nepřijatelné“ nebo „Nechám na vás, abyste

si domyslel, jaké závěry z toho vyvozuji“, představují hodnotové soudy, neboť naznačují existující špatné vztahy mezi stěžovatelem a dotyčným soudcem. Dle ESLP tyto hodnotové soudy mají dostatečný „věcný základ“. Stěžovatel se opíral o listinné důkazy o  „incidentech“, které údajně v minulosti poznamenaly jeho vztahy se soudcem. Ačkoli neměly přímou souvislost s daným případem, dle ESLP je lze považovat za dostatečný věcný základ, který objasňuje, proč se stěžovatel domníval, že absence reakce soudce byla vzhledem k naléhavosti blížícího se státního svátku nepřijatelnou okolností, na kterou bylo třeba upozornit státní orgány odpovědné za fungování justice. Navíc hodnotový soud stěžovatele v podobě popisu situace jako „nepřijatelné“ vycházel z rizika bezprostředně hrozící hospodářské škody a propuštění přibližně 200 zaměstnanců.

Co se týče mezí přípustné kritiky, ESLP připomněl, že soudci mohou být, s výjimkou bezdůvodných vážně poškozujících útoků, předmětem osobní kritiky v přípustných mezích, a to nikoli pouze v teoretické a obecné rovině. Hranice přípustné kritiky jsou u soudců při výkonu jejich funkce širší než u jiných jednotlivců. V daném případě nelze výroky stěžovatele, ačkoli měly upřímně urážlivý tón a byly kritické vůči soudci, označit za urážlivé ve smyslu čl. 10 (k výrokům advokátů dále viz Radobuljac proti Chorvatsku, č. 51000/11; Coutant proti Francii, č. 17155/03). Navíc výroky ve sporném e-mailu, které byly adresovány výhradně státním orgánům odpovědným za fungování justice, nebyly nijak zveřejněny.

ESLP zdůraznil, že je třeba zkoumat kontext, ve kterém stěžovatel dotčené výrazy použil. Jelikož stěžovatel výroky použil v kontextu obhajoby zájmů jeho klienta v mimořádné situaci, nelze je považovat za „bezdůvodný osobní útok“ na soud, nehledě na to, že jeho klient nebyl ani civilní stranou, ani obžalovaným v trestním řízení. Ačkoli lze dotčené výrazy stěžovatele označit za zcela nevhodné, v kontextu daného případu nespadají do trestněprávní sféry.

ESLP uzavřel, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o uložení pokuty, kterým došlo k zásahu do práva stěžovatele na svobodu projevu, postrádalo dostatečné a relevantní odůvodnění a nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi potřebou chránit autoritu soudní moci a potřebou chránit svobodu projevu stěžovatele jako advokáta. Trest uložený stěžovateli byl nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli, a nebyl proto „nezbytný v demokratické společnosti“. ESLP jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení čl. 10 Úmluvy.

✤ Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHAL GRÜNWALD, LL.M., Ph.D., odborná asistentka na Katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému HUDOC na stránkách ESLP www.echr.coe.int:

z odborné literatury

Jaroslav Fenyk, Ladislav Smejkal, Irena Bílá: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář

Wolters Kluwer ČR, Praha 2024, 276 stran, 745 Kč.

Společnost Wolters Kluwer obohatila nedávno knižní trh jižtřetím, přepracovaným a doplněným vydáním komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob (ve stavu k 31. 3. 2024). Publikace samozřejmě reaguje na legislativní změny, které přinesly zásadní změny základů trestní odpovědnosti právnických osob, a to jak z pohledu výčtu trestných činů, jichž se může právnická osoba dopustit, tak i z pohledu přičitatelnosti trestných činů právnickým osobám. Byla doplněna právní úprava vyvinění se z trestní odpovědnosti právnických osob a v kontextu s novou úpravou správního trestání podle nového přestupkového zákona se částečně změnil i vztah správního trestání a trestní odpovědnosti právnických osob

Autoři komentáře, emeritní místopředseda Ústavního soudu prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., a advokáti JUDr  Ladislav Smejkal a Mgr. Irena Bílá, uvádějí nejen rozhodovací praxi soudů, ale rovněž si všímají i názorů publikovaných v jiných komentářích či učebnicích, komentují aktuální právní názory v článcích a reflektují zajímavé podněty, které získali v rámci své činnosti jak přednáškové, tak publikační, ale i při výkonu každodenní právní praxe.

Součástí publikace je opět příloha –Modelová interní opatření k předcházení trestné činnosti právnické osoby. I tuto přílohu autoři doplnili, a to o příklady řešení

vzniklých situací, tzv. compliance management systém.

Slavnostní křest komentáře proběhl za účasti řady hostů v červnu v pražské kanceláři Dentons, domovské kanceláři autorů. Úvodního slova i samotného křtu se ujal předseda Nejvyššího správního soudu JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M. (na snímku).

✤ Red.

✤ Foto: Dentons/Jan Kuliš

Dana Ondrejová:

Průvodce uzavíráním smluv

Wolters Kluwer ČR, Praha 2024, 4. vydání, 556 stran, 900 Kč.

Úspěšný titul se objevuje již ve čtvrtém vydání (kniha poprvé vyšla v r. 2015, podruhé v r. 2017, potřetí v r. 2020). Od další recenze na reedici takto úspěšného titulu nelze čekat, že bude originálnější než další vydání samotné. Proto také tato recenze nemůže pominout ty kvality a charakteristiky knihy, které měla a má již od vydání prvního.

V současné době bylo prodáno bezmála 1 800 výtisků prvního, druhého a třetího vydání, což samo o sobě přesvědčivě vypovídá o „bestsellerovém ratingu“ knížky, ale především o užitečnosti a potřebnosti této příručky, jež vzbuzuje takový čtenářský zájem. Využívají ji totiž nejen právníci, ale i neprávníci a učí se z ní i uchazeči o složení advokátní zkoušky, o studentech dovednostních kursů na právnických fakultách samozřejmě nemluvě. Díky formě a struk-

tuře, v níž je napsána, je to nepřekvapivé. Kniha totiž může dobře posloužit i jako svého druhu učebnice především obchodního smluvního práva v praxi, i když nikoliv pro ty, kteří by chtěli mít poznatky shrnuté ve formě co nejkratších jasných skript. Autorka zůstala věrna otevřenějšímu a funkčnímu přístupu mimo tradicionalistickou dřívější „obchodněprávní rezervaci“ a věnuje se i specifikům tzv. jednostranných obchodů: smlouvám uzavíraným se spotřebitelem. Adekvátně tím reaguje na skutečnost, že nové smluvní právo nedosáhlo deklarované jednotnosti a že obsahuje řadu specifik závislých na osobním statusu subjektů. Toto poznání přetváří v praktické rady a doporučení, jak formovat smlouvu právě s ohledem na různé postavení stran. Potřebnou pozornost přitom věnuje i vlivu obchodních podmínek na kontraktaci a jejich rozdílům u smlouvy obchodní či spotřebitelské. Dlouholetá učitelka na brněnské Katedře obchodního práva a praktikující advokátka umně spojila teoretickou erudici a publikační zběhlost s citem pro konkrétní praktické problémy a nabídla promyšlené, a přitom jednoduché a co nejspolehlivější a nejuniverzálnější návody pro jejich řešení.

Kniha není jen dalším z řady komentářů, byť se samozřejmě nemůže nepřiklonit k té či oné možné interpretaci textu zákona; není v první řadě vůbec komentářem, ale je veskrze praktickou příručkou smluvního právníka. Vznikla původně (v r. 2015) jako reakce na novou situaci po rekodifikaci základního předpisu a po zrušení obchodního zákoníku. Tehdy především praktikům pomohla v orientaci v konkrétních situacích „dožívání“ staré

úpravy v podobě vztahů založených podle obchodního zákoníku, resp. podle obchodního i občanského zákoníku, nebo i jen podle zákoníku občanského. Velkou pozornost a praktické problémy tehdy vyvolávala především přechodná ustanovení, od nichž by ostatně měl kvalifikovaný čtenář každý právní předpis začít číst. I ve čtvrtém vydání jsou obsaženy komparace s předchozí právní úpravou u jednotlivostí v kombinaci s velmi instruktivním výkladem o přechodných ustanoveních, neboť obojí může být zajímavé a přínosné i dnes, a to jak pro starší právníky, tak i pro mladší kolegy zabývající se staršími případy. Naléhavost přechodných ustanovení přirozeně postupně vyhasíná, ale zejména v odpovědnostních vztazích bude přežívat ještě dlouho.

Základní struktura publikace se osvědčila již v prvním vydání, takže nebyl důvod ji měnit. Ve srovnání s prvním vydáním i jako vylepšení vydání druhého však obsahuje text celou řadu úprav. Knížka je výrazně přepracována a rozšířena především o nejaktuálnější judikaturu (celý text se vztahuje k právnímu stavu k 1. 5. 2024); ta není jen mechanicky vkládána do textu, ale autorka ji do něj organicky přímo včleňuje a reaguje na ni, a to vč. konfrontace s odbornou diskusí a se svými vlastními odbornými stanovisky. Zaujme i chuť nabízet vlastní stanoviska a komentáře nejen v případě, že neexistuje relevantní judikatura, resp. liší-li se doktrinální a judikované názory, ale i tehdy, když judikatura existuje. Autorka se vesměs nevytáčí alibismem, že „je třeba vyčkat, jak se k otázce postaví judikatura“. Nezaujetí stanoviska či doporučení je spíše výjimeč-

né, což praktik zpravidla ocení jakožto vítanou orientační pomůcku.

Zpětnou vazbu z několikaletého „otloukání“ příručky v praxi autorka zhodnotila a odstranila některé nepřesnosti a chyby z dřívějších vydání. Do textu postupně včlenila výklady o různých dodatcích smlouvy, o doložkách Incoterms 2020 a čtenářům nabídla i ve své době velmi aktuální rady, jak postupovat v některých až palčivých otázkách vznikajících s přijetím tzv. Lex covid č. 191/2020 Sb. (zejm. s jeho dopady na prodlení a tzv. sankce) a obecnějších otázkách z oblasti závazkového práva (např. aktuální problémy smluvní pokuty u nájmu domu nebo bytu).

Cíl knihy není ambiciózně a akademicky objevitelský a diskusní, ale především a veskrze praktický: sloužit jako průvodce procesem právně relevantního smlouvání, počínaje nadpisem smlouvy (tedy té písemné), přes její obsah až po závěrečná ujednání a podpis, resp. v rozpětí ještě širším – počínaje předsmluvními vztahy a konče posmluvními závazky a povinnostmi a dodatky ke smlouvě. Snad by stálo za úvahu věnovat v příštím vydání více pozornosti a možná i zvláštní metodickou pasáž specifikům smluv uzavíraných neformálně, nejlépe v celém rozsahu jejich existence a realizace.

Považuji za dobrý krok, že autorka opustila ambiciózní a poněkud matoucí koncept tzv. univerzální vzorové smlouvy, v jejímž rámci původně nabízela soubor detailních a zdůvodněných návodů a rad z oboru kontraktačních dovedností. Text je naopak obohacen o modulové vzory základních konkrétních smluvních typů, které jsou praktickými, tedy „deuniverzalizovanými“ variantami. Vhodné a až cvičebnicově ukázkové je uvádění příkladů z praxe k jednotlivým obecnějším okruhům i dílčím jednotlivostem, vč. opory v judikatuře v případech, na které již judikatura zareagovala. Autorka znovu osvědčila časově náročnou schopnost „vydestilovat“ z řady právních vět judikátů konkrétní doporučení pro smluvní formulace. Předpokládalo to ovšem mít výborný přehled i o starší a nejnovější judikatuře a schopnost odhadnout její použitelnost na případy podléhající nové úpravě.

Na řadě míst je text obohacen návodovými formuláři či formulacemi (většinou, ale nejen pod rubrikou „vhodná úprava ve smlouvě“ ), které ušetří uživatelům čas na jejich vymýšlení a ochrání je před řadou skrytých formulačních úskalí. S přímo ukáz-

kovou návodností se to podařilo např. u výkladu vzniku práv a povinností ze smlouvy. Knížka je žánrově na pomezí mezi čítankou či repetitoriem a vcelku obsáhlým kompendiem obchodního smluvního práva (s nezbytným základem v popisných pasážích) a návodovou až instruktážní rukovětí či praktickým průvodcem kontrahenta. Ukázkou příkladné vyváženosti mezi popisem právní úpravy a jejího vývoje, aktuální judikatury a praktických návodů a doporučení jsou třeba pasáže o smluvní pokutě a o úrocích z prodlení.

Kniha nabízí poučené a poučné čtení přínosné pro rutinního praktika i pro praxí dosud nedotčeného adepta smluvní agendy či studenta. I veskrze pochvalnou recenzi koření nějaká kritika, tak budiž s jistou akademickou pedanterií řečeno, že motto knihy je sice pěkné jako bonmot, ale nikoliv přesné. Autorka píše, že „smlouva je listina, kterou si strany zpravidla přečtou, až ji některá poruší“. Je sice jasné, co tím chtěl „básník“ především zdůraznit, ale v zájmu suchopárné pravdy by bylo vhodné mu tu eleganci zkazit a vysvětlit to alespoň v komentáři laikům, které by ten dílčí postřeh jinak mohl svou nepřesností zmást. Smlouva samozřejmě vůbec není listina, ale abstraktní průnik právně relevantních vůlí v zásadě projevitelných i neformálně. Autorka vytvořila informačně velmi hutný a kondenzovaný text, který je stavebnicově uspořádán, takže jej lze používat jako pohotovou příručku či komentář jen k úzkému vybranému účelu a bez souvislého a systematického prostudování, jež ostatně není u běžného praktika (čest výjimkám!) ani pravděpodobné. Tomuto v dobrém slova smyslu příručkovému použití slouží řada přehledných a důvtipných srovnávacích tabulek.

Dana Ondrejová se ubránila démonu protežování témat a okruhů, které má ve zvláštní oblibě akademické či praktické prostředí, a udržela srovnatelnou míru podrobnosti a zejména pragmatickou účelnost informací, které čtenářům předává. „Neprodává“ tedy své myšlenky opakovaně jen proto, že je už má seřazeny, aby nezahlcovala čtenáře-praktika něčím, co ten od textu nečeká. To podporuje i úsporný a pečlivě účelově redukovaný seznam základních pramenů, o něž se autorka opírá. Nezapřela v sobě praktikující expeditivní advokátku a ubránila se rozvleklému a minucióznímu prakticky neplodnému akademizování a nezávaznému poučování zákonodárce úvahami de lege ferenda,

z odborné literatury

kterého je samozřejmě také mocna, ale na místech k tomu vhodnějších. Platí tedy jako u dřívějších vydání, že dominantním kladem knížky je její disciplinované zaměření na veskrze praktické dopady té či oné otázky. Autorce evidentně nečiní potíže sebezapření a odolnost přestát pravděpodobná „akademická muka nedostatečnosti“ ve prospěch praktické užitečnosti.

Přidaná hodnota posledního vydání spočívá zejména v aktualizovaném a přehledně zprostředkovaném souboru relevantní judikatury a v kvalifikovaně komentovaných posledních novelách občanského zákoníku

Kniha je tak ve svém čtvrtém propracovaném vydání ještě praktičtější a užitečnější než v předchozích verzích a určitě po ní se zájmem sáhnou nejen praktici, ale i dobří učitelé smluvního práva, kteří usilují o výcvik smluvních dovedností.

V samozvaném zastoupení uživatelů bych si dovolil nakladatelství doporučit, aby právě z těchto důvodů shlédli u příštího vydání příznivěji na opětovné zařazení věcného rejstříku, který předchozí vydání očekávatelně obsahovala, ale v tomto vydání jej postrádám. Rejstřík by v příručce tohoto typu a rozsahu rozhodně neměl chybět, neboť výrazně zlepšuje orientaci v rozsáhlém textu a zvyšuje podstatně uživatelský komfort. Měl by se navíc s každým dalším vydáním spíše „zjemňovat“, a ne vypouštět. Rovněž odklon od dřívějšího přehlednějšího členění, při němž začínaly kapitoly na zvláštní straně, nepokládám za změnu k lepšímu.

✤ prof. JUDr. JOSEF BEJČEK, CSc., Katedra obchodního práva Právnické fakulty

Masarykovy univerzity v Brně

Tereza Kunertová:

Právo EU pro praxi: aplikační a výkladová úskalí v kontextu případových studií

Wolters Kluwer ČR, Praha 2024, 236 stran, 480 Kč.

Recenzovaná monografie zdařile usiluje o to být fundovaným, ale zároveň uživatelsky přívětivým a názorným vodítkem pro právní praxi, jak pracovat s jednotlivými prameny práva EU a potažmo i s jejich případnými vnitrostátními transpozičními či konkretizačními akty, a to zejména v situaci, kdy tyto prameny vy-

kazují nejasnosti jak z hlediska svého obsahu či platnosti, tak z hlediska svých vnitrostátních aplikačních účinků. K naplnění tohoto záměru jsou přitom do publikace vhodně integrovány četné názorné příklady z praxe, jakož i případové studie a obrazová schémata.

V monografii autorka zúročuje své téměř dvacetileté akademické, pedagogické i praktické zkušenosti, ať už na Katedře evropského práva PF UK, v advokacii, na Úřadu vlády ČR, v Evropském parlamentu, zájmových asociacích v České republice a Bruselu nebo v obchodní společnosti.

Autorka v práci správně vychází z teze, že aplikace i výklad práva EU stojí na základních principech a zásadách, které za předpokladu jejich náležitého osvojení a zohlednění umožnují poradit si s aplikačními a výkladovými úskalími práva EU téměř v jakékoliv situaci. Tato teze se promítá i do struktury práce, kdy její první část (kapitoly II až IV) se věnuje přiblížení zásad a principů práva EU, majících zásadní vliv na aplikaci a výklad práva EU. V první části práce jsou tudíž prezentovány, a to jak obecně, tak na konkrétních případových studiích, mj. povinnost k eurokonformnímu výkladu vnitrostátního práva, princip effet utile, přednost a přímý účinek práva EU, jakož i zásady svěřených pravomocí, subsidiarity, proporcionality a nediskriminace. Příznačné a zároveň originální na prezentaci těchto zásad a principů je, že nejsou prezentovány detailním a vyčerpávajícím způsobem, ale se zaměřením na jejich podstatu a na objasnění těch jejich aspektů, jejichž správné po-

chopení je klíčem pro náležitou aplikační a interpretační práci s prameny práva EU. Druhá část publikace (kapitoly V až VII) se pak zejména zaměřuje na poukázání a řešení vybraných obecných i konkrétních aplikačních a výkladových úskalí práce s primárními, sekundárními i terciárními prameny práva EU, jakož i s jejich případnými vnitrostátními transpozičními či konkretizačními akty. Stranou pozornosti nezůstávají ani různá úskalí práce s judikaturou SD EU. Monografie pak vyúsťuje v souhrnný aplikační a výkladový manuál pro praxi.

Jak již naznačeno, v publikaci se autorka zbytečně neutápí ve vysvětlování a přibližování úskalí a nevyjasněností primárně akademického charakteru (jako je např. odlišení přímé použitelnosti a přímého účinku práva EU, nebo otázka, jestli, popř. kdy, je prioritně uplatnitelný nepřímý účinek před účinkem přímým), soustředí se na ta výkladová a aplikační úskalí práva EU, jejichž vyjasnění a řešení má signifikantní relevanci pro náležitou práci s různými prameny práva EU. Opravdu lze přitom ocenit názornou demonstraci takovýchto úskalí a jejich řešení na řadě případových studií.

I když je monografi e zejména určena pro aplikační a legislativní (normativně implementační) praxi, má v řadě ohledů i významný vědecký přesah. V této souvislosti lze zejména vyzdvihnout důkladnou kritickou analýzu širokého pojetí státu, resp. odnože státu, pro účely vzestupného vertikálního přímého účinku směrnic (subkapitola 4.3.5.). V předmětné analýze autorka velmi přesvědčivě poukazuje na to, že toto široké pojetí zastávané Soudním dvorem EU se již jeví jako překonané i neudržitelné, a originálně navrhuje, jak ho zúžit.

Recenzovaná monografie jako celek představuje zdařilé, originálně pojaté dílo k právu EU mající jak významný a užitečný přínos pro aplikační i legislativní praxi, tak nepochybný přínos vědecký. Dobře využitelná je i při výuce a studiu práva EU.

✤ prof. JUDr. RICHARD KRÁL, Ph.D., LL.M., DSc., Katedra evropského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Z kárné praxe

Vážnost a důstojnost advokátního stavu. Nekontaktnost advokáta.

Vykonávání advokacie v sídle advokáta

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že poté, co byl OS pro P. v občanskoprávním řízení ustanoven opatrovníkem žalovaného, a poté, co byl tímto soudem opakovaně kontaktován telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu za účelem výplaty odměny a náhrady výdajů za výkon funkce opatrovníka, na žádosti tohoto soudu nereagoval, nereagoval ani na výzvu vedoucí Odboru matriky České advokátní komory ze dne 2. 6. 2022, aby sdělil své kontaktní údaje, nereagoval na e-mailovou zprávu ze dne 23. 1. 2023 člena Kontrolní rady ČAK, zaslanou mu mj. i na e-mailovou adresu oznámenou kárně obviněným ČAK, v níž jej žádal o kontaktování, a nereagoval ani na výzvu vedoucí Kontrolního oddělení ČAK ze dne 1. 8. 2022, odeslanou mu do datové schránky advokáta, která mu byla doručena fikcí, neboť se během 10 dnů od dodání datové zprávy do své datové schránky nepřihlásil.

Rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. K 26/2023

Kárné opatření: dočasný zákaz výkonu advokacie na dobu 12 měsíců.

Z odůvodnění:

Kárně obviněný se ke kárné žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byl vyzván. Pro úplnost je třeba uvést, že kárná žaloba s výzvou k vyjádření byla kárně obviněnému doručena do datové schránky fikcí, poštovní zásilka obsahující kárnou žalobu s výzvou k vyjádření v listinné podobě, která byla zaslána na adresu sídla advokátní kanceláře kárně obviněného, se vrátila s poznámkou pošty, že adresát je na uvedené adrese neznámý, poštovní zásilka obsahující kárnou žalobu s výzvou k vyjádření v listinné podobě, která byla zaslána na adresu trvalého pobytu kárně obviněného, se vrátila s poznámkou pošty, že nebyla v úložní době vyzvednuta.

Předseda kárného senátu nařídil k projednání kárné žaloby jednání nejprve na  11. 10. 2023 ve 12.30 hod. v sídle pobočky České advokátní komory (dále jen „ČAK“) v Brně. V den, kdy se jednání mělo konat, byl na e-mailovou adresu Oddělení pro věci kárné ČAK doručen e-mail, který byl odeslán téhož dne v 8.17 hod. z adresy, která je v matrice ČAK evidována jako e-mailová adresa kárně obviněného, v němž kárně obviněný požádal o odročení jednání stím, že mu „nepředvídatelné zdravotní důvody zabránily v účasti na dnešním jednání“. Přestože tyto tvrzené „nepředvídatelné zdravotní důvody“ nebyly kárně obviněným nijak doloženy, kárný senát této žádosti o odročení vyhověl a jednání odročil na nový termín, který byl stanoven na  18. 1. 2024 v9.30 hod., opět v sídle pobočky ČAK v Brně.

Dne 11. 1. 2024 byl na e-mailovou adresu Oddělení pro věci kárné opět doručen e-mail, který byl odeslán téhož dne v 5.58 hod., v němž kárně obviněný s odkazem na  „nepředvídatelné rodinné důvody“, které mu „zabránily v účasti na dnešním jednání“, požádal o odročení „dnešního“ jednání. Zde je potřeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že jednání bylo nařízeno až na 18. 1. 2024, a nikoliv na 11. 1. 2024 (a tedy bylo zřejmé, že si kárně obviněný spletl datum, kdy se má jednání konat), nebylo jednání nařízené až na 18. 1. 2024 odročováno. Každopádně, ani tentokráte ony tvrzené „nepředvídatelné rodinné důvody“, které by kárně obviněnému měly v účasti na jednání bránit, nebyly jakkoliv doloženy.

V den, kdy se odročené jednání mělo konat, tedy dne 18. 1. 2024, byl na e-mailovou adresu Oddělení pro věci kárné opět doručen e-mail, odeslaný téhož dne v 5.34 hod. z e-mailové adresy kárně obviněného, ve kterém kárně obviněný požádal o odročení jednání pro změnu s odkazem na ,,nepředvídatelné osobní a pracovní důvody“, které mu údajně „zabránily v účasti na dnešním jednání“. Nutno zdůraznit, že ani tentokrát nebyla tato omluva kárně obviněného ničím doložena.

Po zvážení všech okolností dospěl kárný senát k závěru, že tentokrát již nebude žádosti kárně obviněného o odročení vyhověno a jednání bude konáno, neboť žádost kárně obviněného o odročení jednání nelze považovat za řádnou. Je zřejmé, že žádosti kárně obviněného o odročení jednání jsou pokaždé prakticky stejné, jen je o odročení žádáno jednou s odkazem na údajné „nepředvídatelné zdravotní důvody“, podruhé s odkazem na údajné „nepředvídatelné rodinné důvody“, potřetí pro změnu s odkazem na údajné ,,nepředvídatelné osobní a pracovní důvody“, které však ani v jednom případě nejsou jakkoliv konkretizovány, natožpak doloženy. S přihlédnutím k této skutečnosti a dále i s přihlédnutím k faktu, že o odročení jednání kárně obviněný žádal vždy až v den jednání (resp. v případě data 11. 1. 2024 v den, kdy se patrně kárně obviněný mylně domníval, že se má jednání konat) v brzkých ranních hodinách, dospěl kárný senát k závěru, že tyto žádosti o odročení jsou vedeny spíše snahou o oddálení projednání věci než reálnými okolnostmi, které by skutečně kárně obviněnému bránily v účasti u jednání. Z těchto důvodů opakované žádosti kárně obviněného o odročení jednání předseda kárného senátu

z advokacie

nevyhověl, neboť omluva kárně obviněného nesplňuje podmínky ust. § 16 odst. 3 advokátního kárného řádu, a jednání kárného senátu tak bylo dne 18. 1. 2024 konáno při splnění podmínek ust. § 16 odst. 2 advokátního kárného řádu v nepřítomnosti kárně obviněného.

Vzhledem k tomu, že kárně obviněný se k jednání nedostavil a ke kárné žalobě se ani písemně nevyjádřil, mohl kárný senát při svém rozhodování vycházet pouze z  listinných důkazů založených ve spise, které byly u jednání provedeny (přečteny). Po provedeném dokazování kárný senát konstatuje, že skutkový děj, jak je popsán ve výroku tohoto rozhodnutí, byl shora uvedenými listinnými důkazy zcela jednoznačně a nade vši pochybnost prokázán

Podle ust. § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 16 odst. 1, 2 a 3 Etického kodexu je advokát povinen zejména při výkonu advokacie postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a za tím účelem dodržovat pravidla profesionální etiky ukládající mu:

• povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu,

• povinnost vykonávat advokacii především ve svém sídle,

• povinnost vést svou kancelář tak, aby nebyla snižována důstojnost advokátního stavu,

• povinnost být ve svém sídle zpravidla osobně přítomen v pravidelné době, kterou předem stanoví, a pro případ, že by mu v osobní přítomnosti bránily vážné důvody, umožnit zanechání vzkazu.

Citovaná ustanovení zákona o advokacii a Etického kodexu kárně obviněný svým jednáním, popsaným ve výrokové části tohoto rozhodnutí, zcela jednoznačně porušil. Toto porušení lze přitom považovat za závažné porušení ve smyslu ust. § 32 odst. 2 zákona o advokacii, neboť nepřebírání písemností zasílaných kárně obviněnému, nulová odezva na veškeré pokusy o kontakt a komunikaci s kárně obviněným, které byly učiněny jak ze strany Obvodního soudu pro P., tak i ze strany ČAK, znamenají faktické přerušení veškerých kontaktů mezi kárně obviněným na straně jedné a ČAK, soudy a veškerými dalšími orgány a institucemi, jakož i celou širší veřejností, na straně druhé. Důsledkem z toho plynoucím není jen znemožnění výkonu jakéhokoliv dohledu nad plněním povinností kárně obviněného jakožto advokáta ze strany ČAK, ale i faktické znemožnění plnění procesních povinností, které má kárně

TRESTNÍ PŘEDPISY

změny TŘ k 1. 4. 2024 změny dalších zákonů kompletní soubor trestních předpisů

obviněný v postavení právního zástupce či opatrovníka ve vztahu k soudům a příp. i dalším orgánům. Zejména jsou však tímto jednáním závažným způsobem přímo ohrožována práva a oprávněné zájmy klientů kárně obviněného. Již tak vysoká závažnost tohoto porušení povinností kárně obviněného je pak ještě více umocňována délkou doby, po kterou tento protiprávní stav trvá, když kárně obviněný své protiprávní jednání, které je mu kárnou žalobou vytýkáno, do současnosti nenapravil (a toto jednání tak jednoznačně nelze považovat za jednorázové či nahodilé pochybení). Jde-li o způsob zavinění, má kárný senát za to, že předmětného jednání se kárně obviněný dopustil ve formě úmyslu, a to minimálně úmyslu eventuálního.

Dospěl-li kárný senát k jednoznačnému závěru o vině kárně obviněného, musel se následně zabývat úvahami o volbě druhu a výměry kárného opatření. Zde kárný senát přihlédl k samotné závažnosti kárného provinění, kterou vyhodnotil jako vysokou, současně musel přihlédnout též k tomu, že kárně obviněný byl již dříve postižen za předchozí kárné provinění, konkrétně rozhodnutím ve věci vedené pod sp. zn. K 22/2017, jímž mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, kdy vzhledem k tomu, že dosud nezaplatil ani uloženou pokutu, ani náklady tohoto předchozího kárného řízení, fikci zahlazení ve smyslu ust. § 35b písm. c) zákona o advokacii nelze na něj vztáhnout. Vzhledem k absenci jakéhokoliv vyjádření kárně obviněného se kárnému senátu nepodařilo zjistit jeho osobní a majetkové poměry. Za této situace kárný senát neshledal naplnění podmínek pro uložení kárného opatření ve formě pokuty dle ust. § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii, neboť v případě uložení pokuty ve výměře, která by svou výší byla přiměřená povaze a závažnosti kárného provinění, jehož se kárně obviněný dopustil, by mohlo reálně hrozit, že kárně obviněný takovou pokutu nebude schopen uhradit. Navíc za situace, kdy dosud nezaplatil ani pokutu uloženou mu v předchozím kárném řízení, ani náklady tohoto předchozího kárného řízení, je zřejmé, že ukládat kárně obviněnému další sankci majetkového charakteru by nemělo jakýkoliv význam. Případné uložení jakéhokoliv mírnějšího kárného opatření, tedy ať již napomenutí dle ust. § 32 odst. 3 písm. a), či veřejného napomenutí dle ust. § 32 odst. 3 písm. b) zákona o advokacii, by, dle názoru kárného senátu, neodpovídalo povaze a závažnosti kárného provinění, kterého se kárně obviněný dopustil.

více na www.tre.sagit.cz

S touto publikací souvisí ÚZ č. 1593 Státní zastupitelství, Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

Z těchto důvodů tedy kárný senát přistoupil k uložení kárného opatření dle ust. § 32 odst. 3 písm. d) zákona o advokacii, tedy dočasného zákazu výkonu advokacie , přičemž toto kárné opatření uložil na  dobu 12 měsíců , když s ohledem na zákonem stanovené rozmezí, ve kterém může být toto kárné opatření uloženo (od šesti měsíců do tří let), takto uložené kárné opatření dle názoru kárného senátu refl ektuje závažnost kárného provinění, jehož se kárně obviněný dopustil, skutečnost, že kárné provinění, které je v této věci projednáváno, není prvním kárným proviněním kárně obviněného, a současně uložení tohoto kárného opatření není v rozporu s obvyklými osobními a majetkovými poměry (které na straně obviněného, s ohledem na již zmíněnou absenci jakéhokoliv vyjádření v tomto směru, kárný senát musí předpokládat).

✤ Mgr. PETRA VRÁBLIKOVÁ, vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK

Nabízíme exkluzivní podmínky

cestovního pojištění pro advokátky a advokáty

V době letních i zimních dovolených se setkáváme s dotazy na téma cestovního pojištění a důležitosti jeho sjednání pro cesty do zahraničí. Těší nás, že se nám exkluzivně pro advokáty a advokátky podařilo zajistit cestovní pojištění s velmi kvalitním rozsahem krytí a významnou slevou u Generali České pojišťovny.

Tzv. kartička zdravotní pojišťovny, oficiálně Evropský průkaz zdravotního pojištění, je dokladem o sjednaném povinném zdravotním pojištění. Tento průkaz je nezbytnou vstupenkou do zdravotních zařízení v zemích Evropské unie a garantuje nárok na stejnou péči, jakou mají k dispozici místní obyvatelé. Při zahraničních cestách je však třeba mít na mysli, že ne vždy povinné zdravotní pojištění pokryje veškeré vynaložené náklady na nezbytnou zdravotní péči. Například nemusí pokrýt veškeré doplatky na ošetření, hospitalizaci, léky a v neposlední řadě neposkytne úhradu za případný potřebný transport zpět do vlasti. Za jednoznačně nezbytné je pak třeba považovat uzavření komerčního cestovního pojištění při cestách mimo země EU. Vhodné je také pamatovat na sjednání pojištění odpovědnosti, které je v některých zemích (např. při lyžování či snowboardingu) dokonce povinné.

Jaké jsou nejvýznamnější výhody sjednání cestovního pojištění?

■ Garance úhrady vynaložených léčebných výloh až do výše sjednaných limitů pojistného plnění.

■ Asistenční služby – operátoři jsou k dispozici 24/7 a poskytnou veškerou potřebnou součinnost (doporučí místo pro ošetření, zajistí tlumočníka, finanční záruku v nemocnici, pomohou při ztrátě zavazadel, zorganizují převoz do vlasti atd.).

■ Prověřená zdravotní centra – v zájmu zajištění nejlepších služeb jsou v jednotlivých destinacích doporučována taková zařízení, která poskytují kvalitní zdravotní služby a jejichž fungování je pravidelně prověřováno.

■ Možnost sjednání dalších připojištění, eliminujících nepříjemné a neočekávané situace na cestách (pojištění odpovědnosti, pojištění úrazu, pojištění zrušení/storna cesty, pojištění zavazadel, připojištění rizikových sportů, veterinární léčba atd.).

■ Pojištění asistenční služby pro motorové vozidlo –nad rámec standardního pojištění vozidel je možné individuálně dojednat krátkodobou asistenci v zahraničí pro vaše vozidlo.

Je nám potěšením, že nově můžeme advokátkám a advokátům nabídnout nadstandardní podmínkycestovního pojištění se  slevou ve  výši 30 % z pojistného (mimo pojištění Autocare) pro jednorázové cesty v maximální délce trvání 86 dní. Tato sleva je uplatněna výhradně prostřednictvím pojišťovacího makléře WI-ASS ČR.

Při opakovaných cestách do zahraničí nabízíme také možné sjednání ročních karet. Volbu vhodného produktu pro vaše potřeby s vámi rádi projednáme.

V případě zájmu pro vás rádi zpracujeme indikativní kalkulaci a samozřejmostí je i naše pomoc při likvidaci případných škod.

Specialisté společnosti WI-ASS ČR jsou připraveni řešit nejen vaše požadavky na pojištění profesní odpovědnosti, ale rádi vám poskytnou veškerou součinnost při sjednávání všech ostatních pojistných produktů.

✤ Ing. STANISLAV PAŽOUT, zástupce ředitelky WI-ASS ČR, s. r. o.

V případě zájmu o další informace prosím kontaktuje specialisty na našich pobočkách:

Pobočka Praha, Florentinum, vstup C, Na Florenci 15, 110 00 Praha

Sídlo Olomouc, Ostružnická 362/3, 779 00 Olomouc Zdeněk ChovanecMgr. Martina LudwigIng. Stanislav PažoutŠárka KverkováIng. Pavla BednářováLibor KarnýIng. Jiří Rusz +420 605 298 336+420 739 524 298+420 734 166 829+420 737 240 283+420 734 265 962+420 730 522 520+420 736 628 107 chovanec@wiass.czludwig@wiass.czpazout@wiass.czkverkova@wiass.czbednarova@wiass.czkarny@wiass.czrusz@wiass.cz

INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI

Přednášky a semináře pro advokáty a advokátní koncipienty pořádané ČAK

Vážené advokátky, vážení advokáti, vážené koncipientky, vážení koncipienti, semináře plánujeme prezenčně i v online nebo v kombinované podobě – podrobnosti najdete u jednotlivých seminářů na webových stránkách ČAK www.cak.cz – viz levé menu nazvané Pro advokáty/Vzdělávání advokátů/ /Vzdělávací akce ČAK.

Semináře pořádané ČAK v Praze

• ve čtvrtek 5. září 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Superficiální zásada a její praktické projevy v soudní a právní praxi (vybrané otázky se zaměřením na rozhodovací praxi NS)

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve čtvrtek 12. září 2024 / ONLINE Postavení člena voleného orgánu s. r. o. a a. s.

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

• ve čtvrtek 19. září 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

MASTERCLASS PRO ADVOKÁTY (pouze pro zapsané mediátory)

JUDr. Anna Márová, LL.M., advokátka a zapsaná mediátorka, předsedkyně sekce ADR, členka PS pro mediaci v MSP ČR

JUDr. Martina Doležalová, Ph.D., advokátka, zapsaná mediátorka, místopředsedkyně sekce ADR a vedoucí zkušební komisařka pro SZZK v mediaci

• od pondělí 30. září 2024 do pondělí 20. ledna 2025 / ONLINE

Právnická angličtina pro pokročilé

Mgr. et Mgr. Vladimíra Kvasničková, právnička a vysokoškolská pedagožka

• ve čtvrtek 3. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Advokát v řízení před Ústavním soudem

JUDr. David Uhlíř, soudce Ústavního soudu

• ve čtvrtek 10. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Pojištění profesní odpovědnosti – příklady z praxe

Mgr. Tereza Poláková, jednatelka a ředitelka společnosti WI-ASS ČR

Ing. Stanislav Pažout, zástupce ředitelky společnosti WI-ASS ČR

Mgr. Lucie Jandová, expertní právník likvidace Generali Česká pojišťovna, a. s.

• ve čtvrtek 17. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Klíč k soudní síni

JUDr. Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu

Mgr. Kryštof Janek, advokát, místopředseda Sekce pro rodinné právo ČAK

• ve čtvrtek 24. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2 Přesvědčování

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 31. října 2024 / ONLINE

Aktuální problémy veřejného stavebního práva

JUDr. Vladimíra Sedláčková, právnička, bývalá dlouholetá ředitelka odboru stavebního řádu na MMR, členka České společnosti pro stavební právo

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2 nebo palác Dunaj

Kognitivní zkreslení (pasti iracionality v myšlení a rozhodování)

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

Semináře pořádané pobočkou ČAK v Brně

• v úterý 3. září 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Sousedská práva a mimořádné vydržení v judikatuře

Nejvyššího soudu

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve středu 11. září 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti

JUDr. Martin Mikyska, advokát a soudní znalec

• od pondělí 16. září do pondělí 9. prosince 2024

Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické ruštiny – podzim 2024

Mgr. Vladimir Srebnitskiy, lektor, jazykový poradce, překladatel a tlumočník

• od pondělí 16. září do pondělí 9. prosince 2024

Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické angličtiny – podzim 2024

Denisa Petriláková, Lic. Dip. TEFLA, akreditovaná členka

Cambridgeské rady školitelů a lektorů UCLES

• ve středu 25. září 2024 / ONLINE

Rozdělení a výplata zisku a jiných vlastních zdrojů v s. r. o. a a. s.

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

• ve čtvrtek 10. října 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Odčinění újmy na zdraví a jiné nemateriální újmy z pohledu soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu

• ve středu 30. října 2024 / ONLINE Bytové spoluvlastnictví v katastrální praxi (prakticky a v souvislostech)

JUDr. Daniela Šustrová, LL.M., bývalá ředitelka kanceláře ředitele Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Právník roku 2018 v kategorii Správní právo

• v pondělí 4. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Postavení a práva poškozeného a oběti v trestním řízení

Mgr. Martin Lýsek, soudce Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci

JUDr. Jan Skřipský, Ph.D., advokát

• ve středu 13. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Hromadné žaloby

doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., vedoucí Katedry civilního práva procesního PF MU v Brně

• ve čtvrtek 21. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Whistleblowing v praxi, povinnosti organizací a tzv. příslušných osob

Mgr. Tomáš Fabík, advokát

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / ONLINE Veřejné zakázky

JUDr. Michal Krenk, Ph.D., soudce Vrchního soudu v Praze, externí člen Katedry občanského práva PF UK

• v úterý 3. prosince 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Judikatura Ústavního soudu v oblasti věcných práv Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Seminář pro advokáty pořádaný regionem Severní Čechy

• ve čtvrtek 31. října 2024 / budova rektorátu Univerzity J. E. Purkyně, Ústí nad Labem Nezbytná cesta a mimořádné vydržení v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Česká advokátní komora, regionální středisko Západní Čechy zve na

XXXII. ročník tradičního celostátního turnaje advokacie v tenise –

Kdy: pátek 13. a sobota 14. září 2024

Kde: Mariánské Lázně, tenisové dvorce Tenisového klubu SKALNÍK

Podrobnosti najdete v Advokátním deníku:

Víte, že …

• v roce 1901 hrozila v Předlitavsku stávka advokátů? Podle článku Stávka advokátů v sedmém čísle Rozhledů, revue umělecké, politické a sociální, „strajk advokátů, k němuž nedávno vídeňská komora u příležitosti zamýšleného tarifování advokátských úkonů ve sporném a konkursním řízení dala povel a který také hned částečně zahájila resignací svého výboru, jest zjevem neobyčejným i za dnešní pohnuté éry hospodářských a sociálních krisí“. Podle neuvedeného autora článku, jímž byl pravděpodobně Emanuel Chalupný (1879-1958), sice „několik laciných frásí ministerských zažehnalo papírovou prozatím bouři a mnohý komorní hodnostář si asi upřímně oddechl“, ale neřešena zůstala otázka hospodářské situace tehdejší advokacie, spočívající mj. v tom, že „z pravidla živnost advokátská normálního rozsahu nevynáší tolik, aby stačila na dnešní životní míru ve stavu tom ustálenou“. Zbývá jen dodat, že citovaný článek přináší celou řadu zajímavých a ryze aktuálních úvah o sociologii advokátního stavu.

• prvním prezidentem nezávislé Venezuely se stal advokát?

José Cristóbal Hurtado de Mendoza y Montilla (1772-1829) po absolutoriu právnické fakulty vykonával praxi v advokátních kancelářích Juana Marimóna y Henríqueze, Hipólita Elíase Gonzáleze, Faustina de la Plaza a Manuela Antonia Valcarce Pimentela, do seznamu advokátů byl pak zapsán v roce 1796. V roce 1811 se stal

Kresba pro Bulletin advokacie L UBOMÍR LICHÝ

autorem venezuelské Deklarace nezávislosti, dne 11. března 1811 jako člen triumvirátu prezidentem Venezuelské republiky a podílel se též na textu první venezuelské ústavy z téhož roku. Po pádu první Venezuelské republiky v roce 1812 bojoval po boku Simona Bolívara za nezávislost Venezuely. V tzv. Velké Kolumbii, vzniklé z Bolívarovy iniciativy, se stal v roce 1821 ministrem spravedlnosti.

• předvečer čtvrté valné hromady Moravské advokátní komory se v neděli 16. září 1878 odehrál v kolegiálním duchu bez ohledu na tehdejší zemské jazyky? Podle zprávy v Moravské orlici z následujícího dne „značné množství advokátů sjelo se v neděli ku čtvrté schůzi své do Brna. Sál byl okrášlen exotickými květinami. Předseda brněnské komory advokátů dr. z Ottů uvítal jazykem německým a českým shromážděné a pravil, že ačkoliv hosté k rozličným národnostem náleží, že jedna páska je váže, to jest kolegiálnost. Na to dr. Wiener předseda pražské komory děkoval za uvítání. Dr. Ganzwohl z Vídně pravil česky, ježto pan dr. z Ottů shromáždění také českým jazykem uvítal, že jest slušno jemu i tímto jazykem díky vzdát. Na to dr. Hrzyciewicz ze Lvova děkoval jazykem polským řka, že jednota stavu růzností národností není rozdělena.“ Není pak divu, že „brzo se společnost rozjařila a nenucená zábava trvala pozdě do noci“.

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D.

Zvolte si médium pro 21. století: TISK, nebo ONLINE?

Patříte k pravidelným čtenářům Bulletinu advokacie, tradičního odborného časopisu ověnčeného mnoha prestižními cenami, jehož je Česká advokátní komora mnohaletým vydavatelem a který 10x ročně dostávají advokátky/advokáti a advokátní koncipientky/koncipienti do svých schránek, resp. advokátních kanceláří?

Pak jste možná zaznamenali, že již několik let nabízí Komora jeho moderní online „listovací“ verzi. Pokud patříte k těm, jimž vyhovuje tato forma práce s informacemi, kterou Bulletin advokacie nabízí, anebo chcete z ekologických důvodů snížit počet tištěných vydání, které vaše kancelář odebírá, a rádi byste jej odhlásili, využijte k tomu náš nový jednoduchý

Formulář najdete:

• na úvodní stránce webu ČAK vlevo v hlavním menu pod rubrikou Moje ČAK/Bulletin advokacie:

• na webu Advokátního deníku, na hlavní stránce vpravo, pod bannerem Bulletin advokacie online:

POZOR! Pokud byste chtěli odhlásit zasílání Bulletinu advokacie pro více osob, např. pro více kolegů v jedné advokátní kanceláři, je zapotřebí vyplnit formulář pro každého advokáta/tku či koncipienta/tku samostatně, předejdete tak případným pochybením či nesrovnalostem.

Každý, kdo zasílání tištěného Bulletinu advokacie odhlásí, se k jeho zasílání v tištěné podobě může pochopitelně kdykoli vrátit! Využít k tomu můžete náš stejně jednoduchý online přihlašovací formulář. Ten najdete na stejném místě webu ČAK a webu Advokátního deníku jako formulář odhlašovací (viz obrázky výše).

V případě jakýchkoli dotazů nebo speciálních požadavků kontaktujte tajemnici redakce Bulletinu advokacie Evu Dvořákovou na telefonu: 273 193 165 či na e-mailu: dvorakova@cak.cz.

Vážení a milí čtenáři! Doufáme, že zůstanete Bulletinu advokacie věrni, ať ho již budete číst v elektronické, či v papírové podobě. My v redakci se budeme i nadále snažit, aby vám časopis i v budoucnu nabízel kvalitní, vysoce odborné a přitom zajímavé a aktuální příspěvky.

✤ Redakce Bulletinu advokacie