Bulletin advokacie 6/2024

Bulletin advokacie

Cenu Václava Mandáka za rok 2023 získal článek o použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení • Partnerství, registrované partnerství, manželství – aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? • Etické aspekty užívání umělé inteligence a jiných tech nologických řešení při poskytování právních služeb •

VYDÁVÁ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ

KOMORA

Galavečer Právníka roku již po osmnácté: do Právnické síně slávy vstoupil JUDr. Martin Foukal (Čtěte na str. 6-7.)

váš klenot v srdci šumavy

Přímo na náměstí malebných Kašperských Hor se nachází Rezidence Bílá Růže, stvořená citlivou rekonstrukcí historického domu z 15. století.

Byty s výměrou od 36 do 108 m2 nabídnou vřelou atmosféru domova i atraktivní investiční příležitost v žádané lokalitě. rezidencebilaruze.cz

EXKLUZIVNÍ ZASTOUPENÍ

Bulletin advokacie

Bulletin advokacie vydává

Česká advokátní komora v Praze (IČ 66 000 777)

v agentuře , spol. s r. o. www.impax.cz

Časopis je zapsán do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR.

Vychází 10x ročně, z toho 2 dvojčísla (1-2, 7-8).

Přetisk povolen jen se souhlasem redakce.

Adresa redakce:

Česká advokátní komora

Národní třída 16, 110 00 Praha 1 telefon: 273 193 111 e-mail: bulletin@cak.cz, www.cak.cz

IČ: 66000777

DIČ: CZ 66000777

Redakce:

Šéfredaktorka: JUDr. Hana Rýdlová

Výkonná redaktorka: PhDr. Ivana Cihlářová Tajemnice redakce: Eva Dvořáková Předseda redakční rady:

JUDr. Petr Toman, LL.M.

Místopředseda redakční rady:

JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. Členové redakční rady:

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexander Bělohlávek, prof. hon., dr. h. c., JUDr. Petr Čáp, JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., JUDr. Vladimír Jirousek, Mgr. Michal Králík, Ph.D., prof. JUDr. Alena Macková, Ph.D., doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., JUDr. Robert Němec, LL.M., JUDr. Monika Novotná, JUDr. František Púry, Ph.D., prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., JUDr. Michal Žižlavský Pokyny pro autory najdete v Advokátním deníku pod rubrikou BA online. Objednávky předplatného zasílejte na adresu: ČAK, Národní třída 16, 110 00 Praha 1, e-mail: dvorakova@cak.cz Cena výtisku včetně dvojčísel je 90 Kč, zvýhodněné roční předplatné 835 Kč kromě poštovného, balného a DPH. Advokátům a advokátním koncipientům se rozesílá zdarma. S reklamacemi při problémech s distribucí se obracejte na pí Dvořákovou, e-mail dvorakova@cak.cz , tel. 273 193 165.

Inzertní služby zajišťuje agentura IMPAX, spol. s. r. o. Objednávky inzerce zasílejte na adresu agency@impax.cz, případně volejte na tel. 244 404 555 nebo na 606 404 953. Media kit a další informace naleznete na internetových stránkách www.impax.cz.

Celé znění každého čísla vychází též na internetu (www.cak.cz a www.advokatnidenik.cz).

Toto číslo vyšlo 19. 6. 2024 v nákladu 14 600 výtisků.

Obálka: Vítězové Právníka roku 2024 –foto archiv EPRAVO.CZ a ČAK

Tisk: Impax, spol. s r. o.

MK ČR E 6469

ISSN 1210-6348 (print)

ISSN 2571-3558 (Advokátní deník)

advokátní komora má nový web

Galavečer Právníka roku 2023: do Právnické síně slávy vstoupil

Cenu Václava Mandáka za rok 2023 získal článek o použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení Red.

Aktuálně v právu Red.

Články

Partnerství, registrované partnerství, manželství – aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Renáta Šínová, Lenka Westphalová

Obchodování s lidmi, nebo poslední šance? Aneta Pelcman Stieranková

Etické aspekty užívání umělé inteligence a jiných technologických řešení při poskytování právních služeb Martin Štípa

Cochemská praxe a výkon advokacie: symbióza, nebo oxymóron?

Hamplová

Nad ukotvením pojmu blízká časová souvislost jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu ve vztahu k zásadě nullum crimen

K předpokladům aplikace § 3055 odst. 2 o. z.

ÚS: K uplatnění zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení

ÚS: K určení výše náhrady nákladů řízení ve sporu o náhradu nemajetkové újmy

NSS: Zajištění překladu soudní písemnosti soudem

SD EU: K otázce soukromí a stíhání závažných trestných činů

ESLP: Navrácení dítěte ze zahraničí a právo rodiče na respektování rodinného života 54

Z odborné literatury

Jan Pauly a kolektiv: Kompendium občanského práva. Svazek první.

Obecná část. Rodinné právo (Stanislav Balík)

Jiří Srstka a kolektiv: Autorské právo a práva související (Jan Dvořák)

56

56

Martin Štika: Exekuce v praxi (Tomáš Střeleček) 57

Stefan Kröll, Andrea K. Bjorklund, Franco Ferrari (ed.): Cambridge Compendium of International

Měli byste vědět

Know-how? No way!

Jedním z nejcennějších aktiv advokáta je jeho know-how. Jeho znalosti, vědomosti a nejlepší zkušenosti, koncentrované do způsobu, jakým pracuje, do způsobu, jak se vyjadřuje, do struktury nakládání s informacemi a do typizovaných a standardizovaných výstupů, jako jsou podání, smlouvy, návrhy a vzory.

Byť advokátní knihovny často lemují úhledné řady komentářů, učebnic, pojednání a svazků Sbírky zákonů, skutečné informační bohatství spočívá v digitální podobě v serverové místnosti v úhledné řadě jedniček a nul.

Jakým způsobem zacházejí s know-how mezinárodní kanceláře? Moje profesní zkušenost, rozložená rovnoměrně mezi britskou advokátní kancelář a americkou advokátní kancelář, mi říká, že jejich přístup k know-how by nemohl být různější.

Při příchodu do britské advokátní kanceláře mě upoutala skvěle propracovaná kvalita klientských výstupů. Právníkům byla k dispozici dostupná a skvěle zásobená knihovna obsahující nejnovější knihy a časopisy a předchozí klientské výstupy očištěné o důvěrné informace, ukládané do databáze know-how a přístupné všem kolegům. Nejdůležitější know-how dokumenty – vzory smluv, vzory podání a transakční dokumenty –procházely rigidním schvalovacím procesem, na jehož konci byl k dispozici formálně i obsahově skvěle propracovaný vzor. Advokátům a advokátním koncipientům významně pomáhal advokát v roli professional support lawyer, ochránce a správce know-how, připravující vzorové výstupy nikoliv pro klienty, ale pro své kolegy.

Tento způsob práce zároveň znamenal povinnost s know-how pracovat – používat vzory, které jsou k dispozici, a klientské výstupy poskytovat do databáze know-how, aby mohly být zpracovány pro další použití.

Tento způsob práce s know-how byl založen mj. na předpokladu (a požadavku!) vysoké přidané hodnoty pro klienta, které lze snadněji dosáhnout, použije-li advokát na rutinní část práce vzor, a může se tak soustředit na přidanou hodnotu konkrétní práce, např. unikátní způsob, jak vyřešit hrozící spor, předtím neviděnou cestu ze zdánlivě neřešitelné situace nebo efektivnější způsob, jak vypořádat transakci.

Při příchodu do americké advokátní kanceláře mě upoutala skvěle propracovaná kvalita klientských výstupů. Právníkům byla k dispozici dostupná a skvěle zásobená knihovna obsahující nejnovější knihy a časopisy. Struktura (fyzického) spisu byla přehledně organizovaná tak, aby nejdůležitější typy dokumentů pro daný případ byly snadno k dispozici. Systém správy dokumentů obsahoval informační bohatství předchozí klientské práce. Ale žádné „centrálně“ unifikované, spravované či aktualizované know-how. Každá pracovní skupina, každý ucelený tým, měla svoje know-how na velmi vysoké úrovni, speciálně přizpůsobené požadavkům daného oboru a unikátní pro daný tým. Tento způsob práce znamenal aktivní povinnost know-how vytvářet v rámci daného týmu – sledovat vývoj ve svém oboru, hledat příklady, jak nejlépe pracovat, a odrážet je v týmovém nastavení práce.

Tento způsob práce byl založen mj. na předpokladu (a požadavku!) vysoké přidané hodnoty pro klienta, které lze snadněji dosáhnout, nepoužije-li advokát na rutinní část práce vzor a při komplexním zpracovávání případu vytváří relevantní přidanou hodnotu konkrétní práce, např. unikátní způsob, jak vyřešit hrozící spor, předtím neviděnou cestu ze zdánlivě neřešitelné situace nebo efektivnější způsob, jak vypořádat transakci. Americká advokátní kancelář (zjednodušeně řečeno) nechce investovat do budování know-how, které možná bude nebo možná nebude využito. Veškerá snaha směřuje k poskytování právních služeb s vysokou přidanou hodnotou, uzpůsobených požadavkům daného případu.

Veškerá snaha britské advokátní kanceláře směřuje k poskytování právních služeb s vysokou přidanou hodnotou, uzpůsobených požadavkům daného případu. Taková kancelář (zjednodušeně řečeno) vidí jako optimální cestu investovat do budování know-how, které pravděpodobněji bude využito.

Který způsob advokátní práce s know-how je lepší a který vede k cíli? Pokud platí, že cíl je cesta, pak ten americký způsob. Pokud platí, že cesty jsou určené k překonávání vzdáleností, ale nikoliv k dosahování cílů, pak ten britský způsob. Oba představují unikátní pohled na poskytování právních služeb s přihlédnutím k tomu, že advokát je stále na cestě a stále míří k cíli.

Mgr. HANA GAWLASOVÁ, náhradnice představenstva ČAK

Praetor AI nástroje

Praetor vám přináší bezpečné a praktické nástroje využívající sil umělé inteligence.

Nově v nabídce:

• Word AI doplněk

• Outlook AI doplněk

• Anonymizér

• AI analýza datových zpráv

Ideální pro odborníky, kteří hledají specializované nástroje přesahující běžné využití Chatu GPT. Tyto doplňky kombinují bezpečnost s transformačním potenciálem AI a ocení je různá oddělení od právního až po marketing.

Objevte budoucnost – efektivní, bezpečnou a poháněnou AI.

Zjistěte více:

bit.ly/praetor-ai

Když si musíte být jistí

Česká advokátní komora má nový web

Česká advokátní komora zásadně změnila a zmodernizovala své webové stránky. Dne 15. května 2024 v 15.05 hodin spustila nový web, který samozřejmě najdete na obvyklé adrese www.cak.cz. Nové webové stránky chtějí být užitečným a praktickým pomocníkem jak vám, advokátkám a advokátům, tak širší veřejnosti.

S novým webem se můžete seznámit prostřednictvím videí, která jsou zveřejněna na Advokátním deníku, na www.cak.cz a na sociální síti LinkedIn. Všechna videa jsou také dostupná na Youtube na adrese www.youtube.com/@ceskaadvokatnikomora8460/videos.

Na co se můžete na novém webu

těšit?

Především na samoobslužný zabezpečený portál, který se jmenuje Moje ČAK a je dostupný i přímo na adrese https://moje.cak.cz/.

Do portálu je možné se přihlásit přes login datových schránek, přes NIA a zároveň je implementováno i přihlášení přes BankID.

V portálu Moje ČAK jsou v této chvíli dostupné následující funkcionality:

• přístup do Elektronické knihy úschov, vč. všech funkcí;

• generování dokumentů: „Výpis ze seznamu advokátů, advokátních koncipientů, evropských usazených advokátů“, „Potvrzení“ a „Osvědčení“ – vše opatřené elektronickou pečetí;

• API pro informační systémy třetích stran – v současnosti pro zápisy do EKÚ a i pro stahování vygenerovaných dokumentů.

Myšlenka na vytvoření portálu Moje ČAK vznikla ještě předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů. Jeho zprovoznění na novém webu je tak odpovědí Komory na právo na digitální služby. Samozřejmě, počítá se s jeho rozšiřováním.

V brzké době se chystá nasazení dalších funkcionalit, kterými jsou např.:

• rezervační systémy na návštěvu (průkazy, knihy o ověření pravosti podpisu);

• správa údajů v seznamu advokátů;

• přihlášky na semináře a školení;

• „účet advokáta“ ve smyslu dat o poplatcích, fondech, pojištěních apod.;

• žádost o vydání knihy o prohlášeních o pravosti podpisu;

• přihlášky ke zkoušce způsobilosti;

• žádost o zápis do seznamu advokátů;

• žádost o pozastavení výkonu právní praxe;

• platební brána.

Nový web umožní advokátkám a advokátům zejména využívat některé služby Komory bez nutnosti osobní návštěvy jejích poboček.

Zásadní obměnou prošel také vyhledávač advokátů. Jeho nová, modernější verze pomůže advokátkám a advokátům i v sebeprezentaci (fotografie u kontaktu, umístění na mapě apod.).

Věříme, že problémů bude minimálně, avšak vzhledem k rozsáhlosti této akce je nelze vyloučit, a tak prosíme uživatele o shovívavost a spolupráci!

Vaše nápady, náměty, tipy na zlepšení nových webových stránek ČAK jsou vítány.

Na cokoli při jejich procházení a využívání narazíte, prosíme, dejte nám vědět na e-mail: novyweb@cak.cz .

Vaše názory a náměty nás zajímají, budeme s nimi pracovat!

✤ Odbor vnějších vztahů ČAK

Galavečer Právníka roku 2023: do Právnické síně slávy vstoupil Martin Foukal

Historicky poprvé v nádherné Smetanově síni Obecního domu v Praze se v pátek 17. května 2024 konal slavnostní galavečer Právníka roku 2023. V rámci již osmnáctého ročníku celojustiční soutěže, pořádané Českou advokátní komorou a mediální a vzdělávací skupinou EPRAVO.CZ, převzali skleněnou plastiku svatého Yva „rovnoměrně“ čtyři muži a čtyři ženy. Do Právnické síně slávy byl uveden emeritní notář a dlouholetý prezident Notářské komory JUDr. Martin Foukal.

Slavnostní galavečer, moderovaný opět Vladimírem Kořenem, zahájila advokátní hymna v provedení koncertního a jazzového klavíristy a skladatele Jakuba Tökölyho, jehož klavírní improvizace doprovázely i vyhlašování vítězů.

Pro letošní soutěžní ročník byly stanoveny čtyři odborné kategorie – občanské právo, trestní právo, právo informačních technologií a insolvenční právo, dále jedna netradiční zvláštní cena a tři tradiční kategorie speciální – Talent roku, PRO BONO a Právnická síň slávy. Vítěze všech kategorií vybrala desetičlenná odborná porota, která se rozhodovala na základě nominací zaslaných odbornou veřejností přes portál www.pravnikroku.cz.

Ve čtyřech odborných kategoriích převzali skleněnou plastiku hned tři ženy a jen jeden muž – za občanské právo emeritní soudkyně (a v letech 2005 až 2015 soudkyně Ústavního soudu)

JUDr. Vlasta Formánková, která se po celou dobu svého soudcovského profesního života specializovala především na ochranu osobnosti a ochranu duševního vlastnictví, za trestní právo advokát a  vedoucí Katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy prof. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., mj. i viceprezident Unie obhájců a spoluzakladatel platformy Rozumné právo, za právo informačních technologií advokátka JUDr. Mgr. Barbora Vlachová, Ph.D., která svými odbornými znalostmi, inovativním přístupem i pedagogickými schopnostmi významně přispívá k rozvoji práva

informačních technologií u nás, a za insolvenční právo insolvenční správkyně a advokátka JUDr. Jiřina Lužová; v jejím případě porota ocenila její výjimečný výkon v insolvenčním řízení se společností Sberbank CZ, díky kterému obdrží věřitelé 95 % svých pohledávek. Vítězem první speciální kategorie, PRO BONO, se stal advokát JUDr. JCLic. Ronald Němec, Ph.D., který mj. již více než patnáct let pomáhá v Agentuře domácí péče LADARA, jež v Karlovarském kraji působí v oblasti hospicové a paliativní péče. Poskytuje právní služby nejen agentuře samotné, ale zdarma se věnuje i individuálně těm, kteří si přejí ještě před smrtí vypořádat své právní záležitosti, ale nerozumějí jim a na služby placeného advokáta nemají nebo si ho už psychicky ani fyzicky nezvládnou zajistit. Finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun, kterou mu na pódiu předal donátor této kategorie, nestor české advokacie a jeden z „obyvatel“ Právnické síně slávy JUDr. Gerhardt Bubník, LL.M., doktor Němec podle svých slov rozdělí rovným dílem právě mezi LADARU a Maltézskou pomoc.

Doktor Ronald Němec ale nebyl jediný, který finančně podpořil dobrou věc. V průběhu slavnostního galavečera byly vždy předávány charitativní šeky pro potřebné. Ani letos tomu nebylo jinak a  stejně jako v mnoha předchozích ročnících jej věnovala největší česká advokátní kancelář, nositelka řady ocenění ze soutěže Právnická firma roku – Advokátní kancelář Havel & Partners, jež věnovala 150 tisíc korun neziskové organizaci proFem, která

už 30 let bojuje za práva obětí na pomoc bez předsudků a jejímž posláním je podporovat oběti domácího a sexuálního násilí v návratu k plnohodnotnému životu. Šek z rukou jednoho z partnerů společnosti Mgr. Františka Korbela, Ph.D., a Mgr. Veroniky Bočanové, která v kanceláři vede rodinněprávní tým a věnuje se právě problematice domácího násilí, převzala ředitelka proFem Jitka Poláková. Jak uvedla, získané peníze podpoří unikátní komplexní a specializované Centrum pro oběti sexuálního násilí, které organizace proFem nedávno otevřela v Praze.

Další speciální kategorií soutěže je Talent roku. Ta je určena pro mladé právníky všech profesí do 33 let věku, kteří se jí mohou zúčastnit zasláním své písemné odborné či literární práce s právní tematikou. Oceněny jsou vždy tři nejlepší práce, a to i finančně. (První cenu ve výši sto tisíc korun sponzoruje Česká advokátní komora, druhou a třetí cenu ve výši padesát tisíc a dvacet pět tisíc korun dotují společně Exekutorská komora ČR, Notářská komora ČR, Soudcovská unie ČR a Unie podnikových právníků ČR. Společnost Wolters Kluwer ČR navíc věnovala nejlepším třem „Talentům“ poukazy na roční licenci aplikace ASPI nebo Praetor v hodnotě padesát, třicet a dvacet tisíc korun.) Ceny tradičně předává úřadující ministr či ministryně spravedlnosti, kvůli pracovnímu zaneprázdnění ministra JUDr. Pavla Blažka, Ph.D., jej ale letos na pódiu zastoupil jeho náměstek Ing. Bc. Radomír Daňhel, MBA, LL.M. Letos odborná porota vyhodnotila jako nejlepší práci advokátky JUDr. Anety Pelcman Stierankové nazvanou Obchodování s lidmi, nebo poslední šance?, kterou si můžete přečíst v tomto čísle BA na str. 19-23 (a následně i v Advokátním deníku). Na druhém místě se v kategorii Talent roku umístil s článkem Rozhraní justiční praxe a umělé inteligence: evoluce a výzvy advokátní koncipient Mgr. David Hron, třetí místo pak získal advokát Mgr. Petr Brožovský s příspěvkem nazvaným Když kodex nestačí aneb o etice a cti na kolbištích práva Také tyto dvě práce později najdete v BA a v Advokátním deníku. Bohužel, do scénáře letošního galavečera přibylo i jedno ocenění, na něž by ještě začátkem letošního ledna nikdo nepomyslel ani ve snu. V pátek 19. ledna 2024 ve věku pouhých 53 let totiž navždy odešel advokát JUDr. Václav Vlk. Člen Odvolací kárné komise ČAK a několika výborů a sekcí Komory, člen prezidia Unie obhájců ČR, předseda Českého helsinského výboru, člen předsednictva Španělsko-české obchodní komory, a především odvážný muž, který se vždy pral za dobrou věc. Za obětavou mnohaletou práci ve prospěch advokacie rozhodlo představenstvo České advokátní komory udělit Václavu Vlkovi in memoriam nejvyšší advokátní vyznamenání, Záslužný kříž. Z rukou člena představenstva ČAK Mgr. Lukáše Trojana jej převzala jeho dcera Veronika v doprovodu své maminky Evy Tomanové.

Další mimořádné ocenění, zvláštní cenu svatého Yva, pak převzal emeritní nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman. V jeho případě porota ocenila zásluhy na rozvoji spolupráce a komunikace napříč právnickými profesemi v české justici.

Vrcholem večera ale nesporně vždy je a i letos jím bylo předávání ceny svatého Yva za celoživotní přínos českému právu, kterou získal a do Právnické síně slávy byl za standing ovation uveden JUDr. Martin Foukal.

Doktor Foukal, mimořádná osobnost českého notářství a „notářský doktor Čermák“, se zásadním způsobem podílel na obnově notářství jako svobodného povolání a po vzniku Notářské komory v roce 1993 stál v jejím čele jako prezident až do ledna roku 2015, tedy více než dvacet let. Pro notářský stav odvedl nesmírně záslužnou práci obrovského rozsahu. Jako čestný prezident Komory je

do života notářství zapojen i v současné době, i když už aktivně notářský úřad nevykonává. Své schopnosti v posledních letech věnuje i Jednotě českých právníků jako její místopředseda a předseda jejího Pražského sdružení; za tuto svou práci byl v roce 2022 oceněn zlatou medailí Antonína rytíře Randy.

✤ Red. ✤ Foto: JAKUB STADLER

Právničky a právníci roku 2023

Občanské právo

JUDr. VLASTA FORMÁNKOVÁ, bývalá ústavní soudkyně

Trestní právo

prof. JUDr. Bc. TOMÁŠ GŘIVNA, Ph.D., advokát a vedoucí

Katedry trestního práva PF UK

Právo informačních technologií

JUDr. Mgr. BARBORA VLACHOVÁ, Ph.D., advokátka

Insolvenční právo

JUDr. JIŘINA LUŽOVÁ, insolvenční správkyně a advokátka

PRO BONO

JUDr. JCLic. RONALD NĚMEC, Ph.D., advokát

Talent roku

JUDr. ANETA PELCMAN STIERANKOVÁ, advokátka

Zvláštní cena svatého Yva

JUDr. PAVEL ZEMAN, emeritní nejvyšší státní zástupce

Právnická síň slávy

JUDr. MARTIN FOUKAL , emeritní notář, dlouholetý prezident Notářské komory, místopředseda Jednoty českých právníků a předseda jejího Pražského sdružení

Reportáž i rozhovory se všemi vítězi a videozáznam večera najdete v Advokátním deníku a na webu ČAK.

2022

Cenu Václava Mandáka za rok 2023 získal článek o použitelnosti soukromých záznamů

jako důkazu v trestním řízení

Již posedmé byla na slavnostním galavečeru Právníka roku, který se konal v pátek 17. května 2024 v pražském Obecním domě, mimosoutěžně udělena cena za nejlepší odborný článek publikovaný v časopise Bulletin advokacie v předcházejícím roce, tzv. „Cena Václava Mandáka“. Tu získaly za článek „K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení“, uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 9/2023, advokátky JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., a JUDr. Petra Zaoralová, Ph.D.

Cenu vítězkám předali předseda redakční rady BA JUDr. Petr Toman, LL.M., a šéfredaktorka BA JUDr. Hana Rýdlová. Vedle skleněné plakety obdržela každá z vítězek i šek v hodnotě 5 000 Kč na nákup tištěné odborné literatury vydavatelství Wolters Kluwer z rukou generálního ředitele vydavatelství Ing. Ľubomíra Weisse.

Záměr udělovat každoročně ocenění za nejlepší původní článek publikovaný v tištěné verzi Bulletinu advokacie v předchozím kalendářním roce schválila redakční rada Bulletinu advokacie v lednu 2017. Ocenění pojmenovala „Cena Václava Mandáka“, po odborníkovi na trestní právo a dlouholetém šéfredaktorovi tohoto periodika.

Do hodnocení o udělení Ceny Václava Mandáka jsou zařazeny všechny původní odborné články publikované v daném kalendářním roce v tištené verzi Bulletinu advokacie. „Redakční rada hodnotí články podle odborné kvality, jejich srozumitelnosti a argumentační přesvědčivosti, přínosu článku pro právní a zejména advokátní praxi, přihlíží také k původnosti tématu a jeho aktuálnosti v daném kalendářním roce,“ přiblížil práci redakční rady BA její předseda Petr Toman.

Nejlépe těmto kritériím v již sedmém ročníku soutěže vyhověly a Cenu Václava Mandáka za rok 2023 získaly Alena Tibitanzlová a Petra Zaoralová.

Autorky v článku K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení upozorňují na skutečnost, že současná legislativa neobsahuje právní úpravu použitelnosti obrazových, zvukových a jiných záznamů předložených odlišnými osobami od orgánů činných v trestním řízení a nadto chybí i explicitní právní úprava postupu při vyhledávaní, opatřování a předkládání takových záznamů. Je navíc zřejmé, že zákonná pravidla se neuplatní ani analogicky. Vzhledem k tomu, že otázka použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení je a současně bude vždy aktuální, připravily autorky pro čtenáře Bulletinu advokacie ucelené a přehledné shrnutí této problematiky, včetně soudních

rozhodnutí, která hrají v posuzování podmínek přípustnosti soukromých záznamů klíčovou roli.

Zmíněná výše popsaná práce vyhověla nejlépe všem kategoriím, tedy z pohledu odborné kvality, srozumitelnosti a argumentační přesvědčivosti, původnosti tématu a aktuálnosti, a samozřejmě přínosu pro právní, zejména advokátní praxi.

„Ráda bych jménem celé redakce Bulletinu advokacie vítězkám srdečně pogratulovala a zároveň dala na vědomí, že byl vyhlášen další ročník a budeme se těšit na vaše odborné příspěvky na aktuální a zajímavá témata,“ uvedla k vyhlášení letošního ročníku šéfredaktorka BA Hana Rýdlová, a dodala: „Cenu Václava Mandáka jsme vyhlásili letos již posedmé a je zajímavé sledovat, jak ve většině ročníků uspělo téma z oboru trestního práva, tak se nechme překvapit, jak to bude za rok.“

✤ Red. ✤ Foto: JAKUB STADLER

Aktuálně v právu

Z legislativy

Za znásilnění se bude považovat nesouhlasný pohlavní styk

Za znásilnění bude nově považován nesouhlasný pohlavní styk, nejen silou vynucený. Přísnější vymezení podle principu, že  „ne znamená ne“, přinese novela trestního zákoníku, s níž 29. května souhlasil Senát. Předlohu, kterou podpořilo 63 ze 68 přítomných členů horní parlamentní komory, podepsal 7. června prezident. Nesouhlas by podle novely oběť nemusela projevit pouze slovem, postačilo by gesto, pláč nebo zaujetí obranné pozice. Návrh počítá také s bezbranností oběti, kdy není schopná projevit nebo utvářet svou vůli z určitého objektivního důvodu, třeba kvůli nemoci, spánku, duševní poruše, silné opilosti, spoutání a zdravotnímu postižení. Trestný čin znásilnění má nově zahrnovat pouze soulož a jiné penetrační činy. Méně závažné sexuální praktiky bude v trestním zákoníku zahrnovat nový samostatný čin sexuální útok. Použití zbraně povede u sexuálního útoku i u znásilnění podle novely k vyšší trestní sazbě. Sexuální nátlak má patřit mezi činy, jejichž nepřekažení je trestné, obdobně jako nepřekažení pohlavního zneužití. Skutková podstata sexuálního nátlaku se rozšíří o zneužití něčí tísně. Novela upravuje také pohled na sexuální praktiky s dětmi do 12 let věku. Soudy by je měly vždy pokládat za znásilnění nebo sexuální útok, nikoliv za mírněji trestné pohlavní zneužití.

Práva podezřelých dětí mladších 15 let se rozšíří

Děti mladší 15 let získají víc práv v případě, že jejich počínání bude prověřovat policie. Policisté jim nově budou muset zajistit přítomnost advokáta už při prověřování jejich počínání, nikoli až při soudním jednání. Počítá s tím novela zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), kterou dne 29. května 2024 schválil Senát a 7. června podepsal prezident.

Novelu předložila vláda v reakci na výtky Evropského výboru pro sociální práva. Podle něj Česká republika porušuje Evropskou sociální chartu tím, že dětem mladším 15 let přiznává tzv. nutnou obhajobu až v řízení před soudem pro mládež. Podle současné české praxe dítě nemusí mít obhájce při policejním objasnění a zadokumentování činu. Týká se to např. ohledání místa činu a zajištění stop nebo také podání vysvětlení na policii. O něm policie předem vyrozumívá zákonného zástupce dítěte, který může uplatnit právo na právní pomoc advokáta. Policisté však nyní zároveň nemají povinnost zajistit přítomnost obhájce dítěte.

Vláda podpořila novelu, která má pomoci k ochraně obětí domácího násilí

Ochranu obětí domácího násilí má zlepšit novela občanského zákoníku, která zavede jeho výslovnou a jednoznačnou definici. Měla by zajistit, aby všechny instituce – policie, justice i intervenční centra – postupovaly v typově stejných situacích jednotně. Návrh

29. května schválila vláda. Občanský zákoník má nově stanovit, že domácím násilím se rozumí „veškeré násilné jednání vůči oběti,

při kterém zpravidla dochází ke zneužívání moci nebo nerovného postavení“. Součástí definice je to, že při násilí bylo nebo mělo být neoprávněně zasaženo do tělesné integrity oběti nebo do její duševní integrity, svobody, důstojnosti, vážnosti, cti či soukromí nebo byla vážně ohrožena či narušena schopnost oběti uspokojovat potřeby její nebo členů společné domácnosti. Podle dat z předloňského roku má v České republice zkušenost s domácím násilím téměř 30 procent žen a 12 procent mužů.

Do českého práva přibude možnost podat hromadnou žalobu

Zavedení hromadných žalob, jimiž spotřebitelé nebo drobní podnikatelé budou moci vymáhat své nároky společně, umožní zákon o hromadném občanském řízení soudním, jehož návrh schválila dne 29. května 2024 horní komora a 7. června podepsal prezident. Hromadné žaloby bude možné využít zejména v případech, kvůli nimž by se lidem a mikropodnikům nevyplatilo soudit se samostatně kvůli nákladům řízení. Soud také v případě hromadné žaloby vydá jen jeden rozsudek. Nový zákon umožní hromadná řízení u společného vymáhání většího množství nároků spotřebitelů a mikropodniků vůči podnikatelům. Poškození se budou muset přihlásit. Žaloby by měly podávat k Městskému soudu v Praze oprávněné neziskové organizace, zapsané ve zvláštním seznamu.

Senát schválil sjednocení pravidel pro přeshraniční fúze společností Sjednotit pravidla pro přeshraniční fúze společností a zavést úpravu jejich přeshraničního rozdělení a přemístění sídla má novela zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, a další souvisejících zákonů, kterou 7. června rovněž podepsal prezident. Norma obsahuje celkem tři stovky úprav, kterými budou do českého právního řádu začleněny evropské předpisy. Novelu má nyní k posouzení prezident. Pro méně složité druhy přeshraničních přeměn společností budou podle novely platit zrychlené postupy. Norma zavede také ochranu zájmů společníků, kteří budou moci za určitých podmínek ze společnosti vystoupit, věřitelů a zaměstnanců.

Legislativu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Z judikatury

SD EU k boji proti porušování autorských práv a přístupu k identifikačním údajům

Soudní dvůr EU zveřejnil dne 30. dubna 2024 rozsudek ve věci C-470/21, La Quadrature du Net a další, v němž konstatoval, že vnitrostátní orgán veřejné moci odpovědný za boj proti porušování autorských práv, k nimž dochází online, může mít přístup

k identifikačním údajům na základě IP adresy. Soudní dvůr zároveň upřesnil požadavky týkající se podmínek uchovávání těchto údajů a přístupu k nim. Členské státy musí zajistit, aby tento přístup neumožňoval vyvozování přesných závěrů o soukromém životě dotčených držitelů IP adres. V případě, že je účelem přístupu k údajům o totožnosti uživatelů prostředků elektronické komunikace výhradně identifikace dotčeného uživatele, nevyžaduje se předchozí přezkum tohoto přístupu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu. Tento přezkum však musí být upraven pro případ, kdy zvláštnosti vnitrostátního postupu upravujícího takový přístup mohou prostřednictvím propojení údajů a informací shromážděných postupně v jednotlivých fázích tohoto postupu umožnit vyvození přesných závěrů o soukromém životě subjektu údajů, a tudíž mohou představovat závažný zásah do základních práv.

ÚS k odškodňování za nezákonné správní rozhodnutí v daňovém řízení Ústavní soud zveřejnil ve středu 15. května 2024 plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 8/23 k návrhu na vyslovení neústavnosti § 254 odst. 1 věty druhé daňového řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, resp. odškodňování nezákonných správních rozhodnutí v daňovém a jiném než daňovém řízení. Plénum ÚS návrh zamítlo, v nálezu konstatovalo, že stát sice prostřednictvím napadeného ustanovení zachází s osobami rozdílně, avšak toto jeho rozhodnutí není nepřípustné a nepředstavuje neústavní diskriminaci.

Žalobkyně se před krajským soudem domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, jímž bylo změněno rozhodnutí finančního úřadu, kterým byl žalobkyni přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně podle napadeného § 254 odst. 1 daňového řádu, a to tak, že úrok z neoprávněného jednání správce daně nevznikl.

Tři plenární nálezy ÚS k soudcovským platům

Ústavní soud zveřejnil dne 28. května 2024 celkem tři plenární nálezy – sp. zn. Pl. ÚS 4/23, Pl. ÚS 15/22 a Pl. ÚS 5/24 – týkající se platů soudců. Důvody pro zmrazení platů soudců shledalo plénum Ústavního soudu jako ústavně souladné pouze v prvním případě, resp. v období od roku 2021 do 31. 1. 2022. V dalších dvou případech platových restrikcí (v letech 2022 a 2024) ÚS vytkl vládě a Parlamentu přijetí protiústavní úpravy. V roce 2022 však podle ÚS převážila nad požadavkem soudců doplatit rozdíl v platech následně vzniklá závažná ekonomická situace společnosti způsobená válečným konfliktem, mimořádně vysokými cenami energií a nebývalou mírou inflace; soud tak dospěl k závěru, že ke zpětnému doplacení platů soudcům nedojde. Tyto důvody pro další, tentokrát trvalé restrikce soudcovských platů, nejsou však dány v platné úpravě pro rok 2024 a následující léta, proto zde ÚS přijatou úpravu ve vztahu k platům soudců zrušil pro protiústavnost. Soudcům tak v posledním případě náleží doplatky k platům, které jim byly zrušenou úpravou od 1. 1. 2024 odňaty.

Judikaturu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Ze

světa práva

Zástupci ČAK a dalších profesních komor jednali s premiérem a ministry

O možnostech další spolupráce ministerstev s profesními komorami v mnoha různorodých oblastech jednali zástupci profesních komor se členy vlády na dalším tradičním setkání, které se konalo 16. května 2024 v jednacím sále vlády ve Strakově akademii v Praze. Za Českou advokátní komoru se jednání zúčastnili místopředseda ČAK Martin Maisner a tajemník ČAK Petr Čáp. Kromě předsedy vlády Petra Fialy se diskuse zúčastnili také vicepremiér a ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, ministr financí Zbyněk Stanjura, ministr spravedlnosti Pavel Blažek a ministr pro legislativu a předseda Legislativní rady vlády Michal Šalomoun. Hlavními tématy jednání byly novelizace advokátního tarifu, zákon o lobbování, problémy českého zdravotnictví, úspěšná transformace českého stavebnictví vč. modernizace územního plánování či reforma veřejných zakázek.

EU schválila přísnější pravidla boje

proti praní špinavých peněz

Evropská unie schválila přísnější pravidla boje proti praní špinavých peněz a proti financování terorismu. Opatření 30. května odsouhlasili unijní ministři na svém jednání v Bruselu, europoslanci ho schválili už na svém posledním plenárním zasedání na konci dubna ve Štrasburku. Pravidla mj. stanovují maximální limit platby v hotovosti v celé EU na 10 000 eur (zhruba 246 500 korun). Na nejrizikovější subjekty bude dohlížet nová unijní agentura, Úřad EU pro boj proti praní špinavých peněz (AMLA), který bude sídlit ve Frankfurtu nad Mohanem.

Diskusní čtvrtky nad trestním právem na PF UK

Sérii diskusních čtvrtků nad aktuálními otázkami trestního práva připravila pro letošní jaro Katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy ve spolupráci se společností EPRAVO.cz. Na prvním semináři, který se konal 7. března, účastníci debatovali o tom, zda zachovat v trestním řízení laický prvek v rozhodování, druhá diskuse 18. dubna se zabývala aktuální redefinicí trestného činu znásilnění a pomocí obětem trestných činů; tématy májových čtvrtků pak byla mlčenlivost v trestním řízení (16. května) a poskytování informací v trestním řízení a jejich ochrana (30. května). Podrobnější zprávu o průběhu každé z těchto diskusí jsme přinesli na Advokátním deníku, kde najdete i odkazy na videozáznamy všech debat.

✤ Red.

TRESTNÍ PŘEDPISY

změny TŘ k 1. 4. 2024 změny dalších zákonů kompletní soubor trestních předpisů

více na www.tre.sagit.cz

S touto publikací souvisí ÚZ č. 1593 Státní zastupitelství, Mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

WEDOS Internet, a.s.:

proč nepodceňovat ochranu webu a vašich dat

Společnost WEDOS byla založena v roce 2010 a během krátké doby se stala největším poskytovatelem webhostingových služeb v České republice. Po celém světě má v současné době více než 330 000 zákazníků. Vedle hostingu, doménových a cloudových služeb se zabývá primárně ochranou a bezpečností webu. O kybernetických útocích a obraně proti nim jsme hovořili s panem Josefem Grillem, ředitelem komunikace společnosti.

Vaše společnost WEDOS Internet, a.s. se zabývá ochranou a zrychlením webu a zejména účinnou obranou před kybernetickými útoky. Povězte nám, prosím, jak se v dnešní době mění charakter kybernetických útoků a jak je možné, že se cílem útoku může stát prakticky kdokoli?

Nelze říct, že kybernetické útoky jsou na denním pořádku, s trochou nadsázky je možné říct, že se odehrávají na „každosekundovém“ pořádku. Každou vteřinu se uskuteční obrovské množství útoků. Škodlivý provoz navíc stále narůstá, protože se zvyšuje jejich dostupnost. Dnes si za pár dolarů koupíte útok na koho chcete a jediná otázka je, kolik prostředků chcete investovat, abyste někoho jiného tímto způsobem poškodil. Z toho, co jste říkal, plyne, že ohroženy kybernetickými útoky jsou přirozeně i advokáti a advokátní kanceláře. Jak se vaše služby týkají advokátů a proč by měli přistupovat k přípravě na možné kybernetické útoky se vší vážností?

Advokáti a advokátní kanceláře jsou bohužel zcela přirozený a zajímavý cíl. Nejde pouze o to, že jim někdo může chtít znepřístupnit webové stránky či e-mail, ale terčem se mohou stát i citlivá data a informace, s nimiž se dá předpokládat, že pracují. Je třeba se mít na pozoru, protože o spoustě útoků ani nemusíte vědět, že proběhly, nebo probíhají. Snad každý den se na nás obrátí nějaký advokát, který se k nám přestěhuje a asi ví proč...

Na vašich stránkách je popsána služba WEDOS Global Protection. Jak může pomoci chránit advokátní kanceláře před nájemnými kybernetickými útoky a jaké nástroje a technologie jsou k tomu využívány?

Jedná se o službu, kterou jsme vyvinuli na základě našich dlouholetých zkušeností. Běžná komerční řešení bezpečnosti nefungovala tak, jak jsme si představovali, a pokud ano, tak jejich cena byla pro koncového uživatele neúměrně drahá. Naše služba účinné ochrany před kybernetickými útoky je v zásadě postavena na tom, že dnes provozujeme několik tisíc serverů po celém světě ve 123 datacentrech, od Japonska po Jižní Afriku, zkrátka na všech světadílech. Tyto servery vystupují navenek stejně, všechny používají stejnou IP adresu. My jsme tak velmi blízko útočníkům a útok přijmeme v té lokalitě, kde máme servery, odfiltrujeme jej a dále pošleme čistý provoz. Pomocí analýzy dat od všech našich zákazníků dokážeme za pomocí algoritmů odlišit, co je špatný a co dobrý provoz. Díky filtrování škodlivého provozu a blokování IP adres se na váš web dostanou pouze opravdoví uživatelé. Službu WEDOS Global Protection navíc nabízíme za částky od několika desítek či několika set korun měsíčně.

Chráníme klienty před širokou škálou útoků, ať už si někdo např. tipuje vaše přihlašovací heslo, zkouší jakoukoliv zranitelnost apod. Takový provoz najdeme a dokážeme si s tím poradit. Od náhodných útoků až po extrémně černé scénáře, že se proti vám spikne třeba nějaký konkrétní stát a rozhodne se proti vám poslat masivní útok.

Zcela praktická otázka: jaké kroky by měla advokátní kancelář podniknout, aby se adekvátně připravila na možné kybernetické útoky a čím by měla začít, pokud s touto činností zatím nemá zkušenosti. Co by měl být první a co další krok?

Nejdůležitější je udělat první krok a uvědomit si, že internet skutečně není primárně bezpečné prostředí. Všechny další kroky jsou už zcela jednoduché, stačí se na nás obrátit např. přes náš web www.wedos.cz a doslova za pár minut jste chráněni. Nemusíte měnit vašeho ajťáka, nemusíte měnit vašeho poskytovatele hostingu, my vám postavíme neviditelnou ochranu před vaše stávající systémy.

Z PRÁVNÍ TEORIE A PRAXE

Partnerství,

registrované partnerství,

manželství – aneb proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?

Autorky v následujícím příspěvku kriticky rozebírají nedávno přijatý zákon č. 123/2024 Sb., účinný od 1. 1. 2025, který novelizuje občanský zákoník a některé další zákony a který zavádí pro osoby stejného pohlaví nový typ svazku –partnerství, s většinou práv a povinností jako v manželství.

JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., působí jako právní expertka v AK Havel & Partners a na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci.

JUDr. Lenka Westphalová, Ph.D., působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu na PF UP v Olomouci.

Trvalé životní společenství je základní hodnotou lidského života. Důležitý není jen obsah spočívající ve stanovených povinnostech a právech mezi dospělými lidmi, ale také ve vztahu k dětem žijícím v tomto společenství, či úprava jeho zániku s právními následky. Neméně zásadní se ukazuje i slavnostní rituál spojený s jeho vznikem. Veřejně přiznané životní společenství vytváří rodinu, rodinné společenství, jehož cílem je výchova dětí, pokud se zde vyskytují, nebo vzájemná podpora a pomoc. V České republice je možné uzavřít (v okamžiku vzniku tohoto článku v květnu 2024) manželství nebo registrované partnerství. Institucionalizovaný svazek se vykazuje znaky uznání a veřejného schválení.

Chápeme, že každý člověk má podle svého kulturního, náboženského či rodinného zázemí názor na to, zda osobám stejného pohlaví přiznat stejné povinnosti a práva jako manželům. Na okraj chceme poukázat na to, že se často skloňují zejm. práva, ale je

třeba zdůraznit, že osoby stejného pohlaví upozorňují na to, že chtějí převzít i zodpovědnost, která je třeba zejm. s rodičovskou odpovědností či se správou společného jmění spojena. Pro někoho je toto nemyslitelné (a toto rozdělení se projevilo při projednávání v Poslanecké sněmovně), pro další jde o prosazení stejného přístupu ke všem lidem bez rozlišování a pro jiné lze snad jejich přístup nazvat, ať už se nedělají rozdíly. Vždyť se možná ukáže, že avizované problémy spojené s rozpadem rodiny nemusí nastat (jak ostatně vyplývá i ze zahraničních zkušeností jiných států1).

Pro úplnost je však třeba dodat, že Evropa je v tomto směru rozdělena a existují nejen státy s touto zkušeností, ale i státy, kde jsou svazky stejnopohlavních párů zakázány, vč. jakéhokoli (rozuměj registrovaného nebo jiného) partnerství. 2

Ukazuje se, že základním kamenem úrazu je definice tohoto trvalého společenství, resp. manželství, protože společenství osob stejného pohlaví se nutně musí přiblížit manželství. A proto se naráží stále znovu na základní problém, protože historicky bylo manželství vnímáno pouze jako svazek muže a ženy. Nejspíš jde v diskusi zejména o to, zda existuje jen jedna forma soužití, která může zajistit sociální stabilitu v rodině, zda některé formy soužití mají mít určité sociálně-ekonomické výhody a zda otevřením definice manželství nedojde k rozpadu tradičního prostředí pro vý-

1 Zkušenosti ze zahraničí mluví samy za sebe, žádné negativní dopady na společnost se neprokázaly. Již 29 zemí, vč. mnoha katolických, jako Španělsko či Irsko či s námi sousedící Rakousko a Německo, umožňuje stejnopohlavním párům uzavřít manželství. V Nizozemsku tuto možnost schválili již v roce 2001. V žádné z těchto zemí nenastal rozpad tradiční rodiny kvůli tomu, že páry stejného pohlaví se mohou brát a společně vychovávat děti. Např. v Německu, zde vstoupil zákon o manželství pro všechny 1. 10. 2017 v účinnost, celkem od roku 2017 do roku 2021 uzavřelo manželství 65 600 párů, určení rodičovství druhého partnera probíhá formou „přiosvojení“. Je třeba poznamenat, že v Německu bylo od roku 2001 možné tzv. zapsané partnerství, které i po přijetí manželství pro všechny zůstalo s tím, že páry již nemohou toto partnerství uzavřít, ale mohou je uzavřením manželství ukončit.

2 Přehledná mapa dostupná zde: https://www.jsmefer.cz/evropa.

chovu dětí. Autorky nejsou odbornicemi v oblasti sociologie, proto jen konstatují, že i z odborných právnických kruhů se často jako důvod odmítnutí manželství stejnopohlavních párů ozývá argument, že dvě osoby stejného pohlaví spolu nikdy nemohou zplodit dítě, a proto nemohou vstupovat tam, kde je to „pomyslně vyhrazeno“ jen osobám pohlaví odlišného.

Tyto obavy i argumenty jsou dle názoru autorek liché, když již po desetiletí se děti v homosexuálních životních společenstvích nacházejí, homosexuálové v rodinném prostředí o děti pečují a vychovávají je.

Z hlediska práva tedy zůstává otevřená otázka, zda je zde legitimní důvod k jinému zacházení ve vztahu k soužití heterosexuálních a homosexuálních párů (a s tím spojených povinnostech a právech). Tímto jiným zacházením je přitom míněno právní hledisko, tj. vymezení toho, zda je zde právně relevantní důvod pro odlišnou právní úpravu či nemožnost aplikace odpovídajících právních norem na homosexuální páry. Rozdílné zacházení musí být objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení by musely být přiměřené a nezbytné. 3 Pokud pro rozdílné zacházení není dán důvod, jedná se o diskriminaci. Jako příklad argumentace antidiskriminačního přístupu lze uvést situaci v Rakousku, kde v roce 2017 rakouský ústavní soud rozhodl,4 že není již možné rozlišování mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím, jelikož v rozdílech je patrné odlišné diskriminační zacházení z důvodu pohlaví bez objektivního důvodu. Na základě tohoto rozhodnutí byl změněn občanský zákoník (ABGB) a od 1. ledna 2019 zde mohou uzavírat manželství i osoby stejného pohlaví.

Již i výše naznačené odlišné úpravy napříč Evropou prokazují, že v případě zákazu manželství pro homosexuální páry nelze ovšem paušálně hovořit o diskriminaci. Zde platí přístup národního uvážení (margin of appreciation), kdy si každý stát může posoudit legislativně-technický přístup sám. K tomu lze srovnat např. čl. 41 slovenské ústavy, podle kterého „manželstvo je jedinečný zväzok medzi mužom a ženou“.

Tento příspěvek vznikl jako reakce na návrh zákona, který prošel v nedávné době legislativním procesem a má od 1. ledna 2025 nabýt účinnosti. Původní verze návrhu si kladla za cíl

3 § 7 zák. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon).

4 Rozhodnutí rakouského ústavního soudu G 258/2017 ua, dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www. vfgh.gv.at/downloads/VfGH_Entscheidung_G_258-2017_ua_Ehe_ gleichgeschlechtl_Paare.pdf.

5 Návrh zák. č. 241/0, včetně důvodové zprávy dostupný z: chromeextension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www.psp.cz/ sqw/text/orig2.sqw?idd=203347.

6 Jedinou změnou od té doby byla novelizace provedená zákonem č. 414/2023 Sb., který primárně měnil zákon o matrikách, jménu a příjmení a který odstranil podmínku 14 matrik pro uzavření registrovaného partnerství. Jinými slovy, od 1. ledna 2023 lze registrované partnerství uzavřít na jakémkoli matričním úřadu.

7 Z návrhu: „V § 655 a § 656 odst. 1 se slova ‚muže a ženy‘ nahrazují slovy ‚dvou lidí‘.“

8 Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/ https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=214550.

9 Listina základních práv Evropské unie, Úřední věstník Evropské unie C 303 ze dne 14. 12. 2007 (2007/C 303/01).

10 Sdělení MZV č. 209/1992 Sb. (EÚLP).

11 K výkladu tohoto článku, judikatuře ESLP a tzv. „testu esence“, viz D. Kosař, in J. Kmec, M. Bobek, D. Kosař, J. Kratochvíl: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 1177-1196.

zakotvit v právní úpravě manželství „pro všechny“. Konečná verze je však odlišná. Prezidentem podepsaný – a je nutné říci, že velmi „narychlo formulovaný“ – legislativní výsledek vyvolává velké množství otázek. Pokusily jsme se některé vůbec vyslovit a zaujmout k nim stanoviska, která předkládáme k další diskusi. S přihlédnutím k tomu, že zákon byl vyhlášen dne 21. 5. 2024 ve Sbírce zákonů pod č. 123/2024, jsou následující řádky již fakticky rozborem nové právní úpravy.

K historii projednávání

Sněmovní tisk č. 241/0 v původní podobě

Na počátku stál návrh poslanců Josefa Bernarda, Markéty Pekarové Adamové, Olgy Richterové, Martina Baxy a Jany Pastuchové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, z června roku 2022. Dle důvodové zprávy5 je „základním principem navrhované právní úpravy poskytnout stejnopohlavním párům a jejich dětem stejnou důstojnost a stejnou ochranu rodinného života, jaká je zákonem poskytována manželům a jejich dětem, a zajistit jim tak rovné postavení nejen ve společnosti, ale i v právu. Cílem tedy není přiznat stejnopohlavním párům jiná nebo větší práva než manželům. Stejnopohlavní páry mají podle mezinárodního práva stejné právo na ochranu rodinného života jako partneři opačného pohlaví a mají stejné právo na ochranu s ním spojených hodnot, jako je vzájemná péče, založení rodiny a výchova dětí. To může v současných podmínkách České republiky plně zajistit pouze zrovnoprávnění možnosti vstupovat do manželství.“ K rozdílům jak právním, praktickým či třeba symbolickým mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím lze odkázat na tuto důvodovou zprávu.6

Návrh se přiklonil k redefinici manželství jako svazku dvou osob.7 I když návrh sám uvádí, že jednou z cest přiblížení povinností a práv partnerů k manželství by mohla být novelizace zákona o registrovaném partnerství, toto vylučuje s tím, že pořád by se jednalo jen o přiblížení, ale cílem by mělo být zrovnoprávnění. Tento návrh působil jako relativně promyšlený.

K tomu vypracoval Parlamentní institut stanovisko, 8 nazvané Manželství jako svazek dvou lidí, informační podklad ke kompatibilitě návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (sněmovní tisk 241), s právem EU se závěrem, že zde není rozpor, protože EU dává prostor pro uvážení národním úpravám. K tomu lze doplnit, že čl. 9 Listiny základních práv Evropské unie9 stanoví že: „Právo uzavřít manželství a založit rodinu je zaručeno v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon těchto práv.“ Poměrně šalamounsky není v tomto ustanovení uvedeno muž a žena, ale současně zde není upraveno právo stejnopohlavních párů uzavřít manželství.

Jinak se k tomu staví historicky starší evropská Úmluva o ochraně lidských práv,10 která v čl. 12 formuluje právo na uzavření manželství následujícím způsobem: „Muži a ženy způsobilí věkem k uzavření manželství mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“11 Evropský soud pro lidská práva začal po roce 2009 (účinnost Listiny základních práv EU) nově interpretovat čl. 12 EÚLP s tím, že se vztahuje i na svazky osob stejného pohlaví, ale jen tehdy, pokud je takový institut uznán právem členského státu. Lze tedy dovodit, že ESLP jako esenci práva uzavřít manželství ve smyslu

čl. 12 EÚLP chápe možnost dvou právně způsobilých osob vzít na sebe vzájemný veřejně garantovaný závazek s určitým obsahem. Tato možnost může být omezena pouze přiměřeně a účelně z důvodů veřejného zájmu.12 Evropský soud pro lidská práva navíc zdůrazňuje, že nemusí být zdrženlivý jen proto, že neexistuje konsenzus mezi členskými státy ohledně toho, zda a jak vůbec upravit svazky homosexuálních osob.

Vláda své stanovisko rozeslala poslancům 1. 7. 2022. Zaujala k tomuto návrhu neutrální stanovisko, přičemž zároveň upozornila na některé níže uvedené problémy navrhované právní úpravy, které bude vhodné v dalším legislativním procesu dořešit, upozornila však na víceméně jen maličkosti týkající se zápisu do matriky stejnopohlavních rodičů či následných nutných změn umělého oplodnění.

Následně proběhlo 29. 6. 2023 první čtení zákona, kdy byl návrh přikázán k projednání v Ústavně-právním výboru a ve Stálé komisi pro rodinu a rovné příležitosti. Usnesení Ústavně-právního výboru č. 123 ze dne 1. 11. 2023 přerušilo projednávání a dne 22. 11. 202313 výbor jednal a dospěl k závěru, že doporučuje Poslanecké sněmovně předložený návrh zákona schválit. Stálá komise pro rodinu a rovné příležitosti skončila své jednání tak, že návrh usnesení nebyl v závěrečném hlasování přijat. Ve druhém čtení dne 7. 2. 2024 byly předloženy několikeré pozměňovací návrhy.14 Předložili je poslanci Karel Haas (návrh A), Václav Král (návrh B), Jan Síla (návrh C), Jiří Navrátil (návrh D) a Josef Cogan (návrh E). K těmto pozměňovacím návrhům vydal ÚPV následující stanovisko: „ÚPV doporučuje Poslanecké sněmovně hlasovat ve třetím čtení o návrzích podaných k návrhu zákona (podle sněmovního tisku 241/6) v následujícím pořadí: Nejprve hlasovat o návrhu E. Bude-li návrh E schválen, jsou nehlasovatelné návrhy A, B, C a D. Nebude-li schválen návrh E, hlasovat návrh D. Bude-li návrh D schválen, jsou nehlasovatelné návrhy A, B a C. Nebude-li schválen návrh E ani návrh D, hlasovat návrh A. Bude-li hlasováno o návrhu A, stává se nehlasovatelným návrh C. Bude-li návrh A schválen, je nehlasovatelný návrh B. Nebude-li schválen návrh E ani návrh D a nebylo-li hlasováno o návrhu A, bude namístě hlasovat návrh C. Bude-li návrh C schválen, je nehlasovatelný návrh B. Nebudou-li schváleny návrhy E, D, A ani C, bude namístě hlasovat návrh B. ÚPV zaujímá následující stanoviska k jednotlivým předloženým návrhům: návrh E – nedoporučuje, návrh D – stanovisko nebylo přijato, návrh A – stanovisko nebylo přijato, návrh C –stanovisko nebylo přijato, návrh B – stanovisko nebylo přijato, návrh zákona jako celek – stanovisko nebylo přijato.“

Nicméně dne 28. 2. 2024 proběhlo v Poslanecké sněmovně třetí čtení a návrh zákona byl ve znění pozměňovacího návrhu (viz dále již senátní tisk č. 234/0) schválen (ano hlasovalo 123, ne 36, nepřihlášeno 10, omluveno 14 a zdrželo se 17 poslanců). Dne 19. 3. 2024 byl návrh zákona doručen do Senátu.

Sněmovní tisk po pozměňovacích návrzích, senátní tisk č. 234/0

V Senátu byly podány pozměňovací návrhy, o kterých se nejednalo, protože Senát nakonec 17. 4. 2024 odhlasoval, že se předloženým návrhem nebude zabývat a nechá projít lhůtu 30 dnů, což znamenalo, že se návrh v podobě postoupené Poslaneckou sněmovnou postoupil k podpisu prezidentovi (lhůta pro jednání v Senátu končila 18. 4. 2024). Prezident následně návrh podepsal.

Do Senátu se návrh zákona přesunul v podobě, jejíž základní myšlenku lze shrnout uvedením prvního novelizovaného ustanovení, tedy § 655, kde se dosavadní text označuje jako odst. 1 a doplňuje se odst. 2, který zní: „(2) Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“15 Z legislativních pravidel vlády, čl. 41 nazvaný Použití slov „obdobně“ a „přiměřeně“, se dočítáme, že slovo „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v „plném rozsahu“

Přístup státu ke stejnopohlavním svazkům je bezesporu právně-politická otázka. Je však obecně s podivem, pokud má být svazek osob stejného pohlaví postaven na roveň manželství (ustanovení o právech a povinnostech manželů se vztahují obdobně, tedy v plném rozsahu), z jakého právně-politického důvodu je nezbytné, aby byl označen jinak? Zjevně pro to poslanci určitý právně-politický důvod měli, i když lze jen odhadovat jaký. Resp. předpokládáme, že tím bylo to, že právně-politicky není pro českou společnost stále přijatelné, aby se svazek dvou osob stejného pohlaví označoval jako „manželství“. Tj. pro českou společnost, resp. poslance, je přijatelné, pokud bude obsah svazku v podstatě stejný, ale není přijatelné, aby se pro tento svazek použil stejný, tj. tradiční pojem pro svazek muže a ženy.

Konečná verze nové právní úpravy (jaké svazky budou možné)

Než se budeme jednotlivě zabývat konkrétními nejasnostmi, je třeba se vypořádat vůbec s tím, jak od 1. ledna 2025 budou vypadat institucionální svazky v České republice . Z obecného pohledu působí nová úprava jako další „mezistupeň“ mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím, což je obecně nekoncepční.

Určité vodítko poskytuje část desátá zákona nazvaná Společné ustanovení, čl. XI: „Osoby, které spolu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona uzavřely registrované partnerství, mohou uzavřít partnerství podle občanského zákoníku; registrované partnerství tím zaniká.“ Zůstává tedy zachováno manželství jako svazek osob různého pohlaví s tím, že ty nemohou ani nadále uzavřít registrované partnerství. Dále je zachováno registrované partnerství podle zákona o registrovaném partnerství, které nebude moci již být nově uzavřeno, ale bude trvat, jelikož v zákoně o registrovaném partnerství se nezrušila ustanovení o povinnostech a právech registrovaných partnerů. Z toho tedy lze dovodit, že pokud osoby stejného pohlaví budou chtít mít obdobné povinnosti

12 P. Suchánek: Právo párů stejného pohlaví uzavřít manželství, diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2014, str. 21, dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/ https://is.muni.cz/th/tcgod)psuchanek_diplomova_prace.pdf.

13 Záznam Ústavně-právního výboru č. 128.

14 Tyto pozměňovací návrhy jsou dostupné z: chrome-extension:// efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www.psp.cz/sqw/text/ orig2.sqw?idd=233661.

15 Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/ https://vlada.gov.cz/assets/jednani-vlady/legislativni-pravidla) Legislativni-pravidla-vlady-s-prilohami-platna-od-1--unora-2023.pdf.

a práva jako manželé, budou muset uzavřít „nové“ partnerství až po 1. lednu 2025 nebo registrovaní partneři budou muset znovu prohlásit, že vstupují do partnerství Tento přístup není ojedinělý, např. již zmiňované Rakousko či Německo přistoupily k registrovanému či zapsanému partnerství stejně, nicméně s rozdílem, že stejnopohlavní páry nevstupovaly v nově utvořené společenství, ale v manželství. Výše zmíněné společné ustanovení však přináší výkladové problémy, jelikož „partnerem“ se podle občanského zákoníku nazývali již partneři registrovaní [viz § 22 o. z.: „Partner podle zákona o registrovaném partnerství (dále jen ,partner‘)“, nebo § 885 o. z.: „Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.“] Stejně tak zákon o registrovaném partnerství16 v § 1 upravuje jako legislativní zkratku registrovaného partnerství jen „partnerství“ a podle odst. 2 tohoto zákona: „Partnerem se v tomto zákoně rozumí osoba, která uzavřela registrované partnerství.“

Nabízel by se i možný výklad, že zákon bude podle nepravé retroaktivity působit i na právní vztahy vzniklé před účinností nového právního předpisu, které se sice řídí původní právní úpravou, ale změny a nově vzniklé skutečnosti, tedy povinnosti a práva, se již budou posuzovat podle úpravy nové. Tato nová právní úprava tak sice působí pouze do budoucnosti (pro futuro), ale současně reguluje dříve vzniklé vztahy. Smyslem takových úvah o retroaktivním působení zákona by mohlo být, že rozsah subjektivních povinností a práv by měl být vždy v zásadě stejný pro všechny právní subjekty a měl by odpovídat aktuálnímu stavu právního řádu.

Máme však za to, že takto nelze citované Společné ustanovení interpretovat. Nedávalo by pak smysl poskytnout možnost uzavřít partnerství. Též je nutné uvést, že obsah partnerství a registrovaného partnerství bude odlišný, zejm. v majetkových otázkách, a registrovaní partneři mohli vstoupit do registrovaného partnerství právě proto, že zde nebylo společné jmění partnerů. Proto podle našeho názoru bude po vstupu novelizace v účinnost možné uzavřít manželství nebo partnerství, budou zde však osoby v režimu dříve uzavřených registrovaných partnerství. Tento výklad podpírá i změna § 33 zákona o matrikách, kde se doplňuje odst. 2, který zní: „Snoubenci, kteří spolu uzavřeli registrované partnerství, nejsou povinni připojit pravomocné rozhodnutí soudu o zrušení svého partnerství.“

Obsah nové právní úpravy

Název partnerství a jeho účel

Hlava I druhé části o. z. by měla být jednoznačně označena jako Manželství a partnerství, v zákoně to však není. Zůstává jako nadpis pouze Manželství.

Ust. § 655 odst. 2 doplňuje dosavadní právní úpravu a zní: „(2) Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon

16 Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (dále jen „RegP“).

17 K této problematice se již vyjadřuje V. Vališová: Církevní sňatek v kontextu možného přijetí tzv. manželství pro všechny, in Košické dny súkromného práva V., recenzovaný zborník vedeckých prác, Univerzita Pavla Josefa Šafárika v Košiciach, Košice 2024.

nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“

Z uvedeného se podává, že účelem partnerství není založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc, resp. není vymezen žádný jeho účel . Je pouze konstatováno, že se jedná o svazek, více se k tomu nestanoví nic. Tímto se dostává zákonodárce do problematické situace, neboť vzniká základní otázka, a co je tedy hlavním účelem partnerství? Nelze přitom bez dalšího argumentovat, že má být aplikován odst. 1, neboť odst. 2 je umístěn až za odst. 1. Navíc by působilo dost absurdně, pokud bychom konstatovali, že i účel partnerství je stejný, protože pak nedává smysl, aby se svazek jmenoval odlišně. Zřejmě zákonodárci nepřišlo vhodné uvádět do zákona, že z biologického hlediska není možné, aby osoby stejného pohlaví spolu založily rodinu, proto raději „mlčí“.

Jenže v důsledku této právní úpravy vzniká základní otázka, tj., je třeba, aby partnerství mělo nějaký účel? Logicky ano, neboť trvalým svazkem může být výkladem ad absurdum i pracovní poměr, jenž mnohdy trvá déle než manželství, jeho obsah a účel je však zcela odlišný. Ust. § 655 odst. 2 o. z. tak bude nezbytné interpretovat tak, že účelem partnerství je stejně jako u manželství vytvoření trvalého soužití rodinného typu, jež předpokládá též vzájemnou podporu a pomoc.

Vznik partnerství

Dále je systematicky nevhodné začlenění ustanovení o vzniku partnerství ještě před  Díl 2 o. z., který se teprve vznikem manželství zabývá. Mnohem lepší by byl takový přístup, při kterém se v ust. § 655 o. z. nechá jen defi nice partnerství, a okolnostmi vzniku se zabývat dále, jelikož situace se vznikem partnerství není tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Zejména jde o otázku, jak je to se sňatečným věkem . Do platného registrovaného partnerství nemůže vstoupit osoba mladší osmnácti let. Do platného manželství může vstoupit nezletilý mladší šestnácti let s povolením soudu. Čeká nás snad povolování soudu o vstupu do partnerství pro osoby šestnácti- až osmnáctileté? Logicky takový postup není možné vyloučit.

Dalším problematickým aspektem může být uzavírání partnerství dvěma cizinci podle českého práva . S ohledem na různý přístup národních úprav stanovil český zákonodárce v ust. § 4 odst. 2 RegP, že alespoň jedna osoba vstupující do registrovaného partnerství musí být občanem České republiky. Budou tedy moci vstupovat do partnerství v České republice i dva cizinci? Lze konstatovat, že za stejných podmínek, jako je tomu u manželů, ano.

Dále pak právní úprava jednoznačně nerefl ektuje problematiku církevního sňatku . Je všeobecně známou skutečností, že některé církve nepřipouštějí uzavření svazku mezi osobami stejného pohlaví. Avšak navržená úprava vymezuje, že se má partnerství uzavírat stejně jako manželství. To znamená i formou církevního sňatku.17 Jak budeme v budoucnu řešit střet soukromého práva upraveného v o. z., který je součástí právního řádu, a církevního práva, které obecně závazným předpisem není? Česká republika má netypicky formu církevního sňatku v o. z., pokud by tomu tak nebylo, nemůže výše uvedený problém nastat. Nová úprava však vede ke vzniku zásadního problému, neboť deklaruje, že je možné partnerství uzavřít stejnou formou jako

manželství, tj. i církevní formou, a s možností církve to odmítnout se vůbec nevypořádává. Po nabytí účinnosti novelizace tak bude více podtržen mimořádně problematický aspekt zakotvení církevní formy sňatku do norem soukromého práva. Jakkoli je v jednotlivých publikacích18 označován církevní sňatek jako forma uzavření manželství, není to dle našeho názoru zcela přesné. Nelze pochybovat o tom, že obsah manželství uzavřeného formou občanského sňatku a formou církevního sňatku je odlišný, neboť v případě církevního sňatku do obsahu práv a povinností mezi manželi vstupují i normy příslušné církve. Reálně tak fakticky nelze hovořit o dvojí formě uzavření téhož manželství, ale spíše lze konstatovat, že v případě sňatku uzavřeného podle norem příslušné církve, jež je registrována jako ta, které přísluší oprávnění oddávat podle o. z., jsou takto uzavřenému manželství přiznány i účinky sňatku podle o. z. Praxi již pak není třeba objasňovat, že se pak následně manželství rozvádí jen podle o. z., ale podle norem církve již jen výjimečně. Byť u římskokatolických manželství v poslední době evidujeme snahu anulovat i církevní „stránku“ sňatku.19

Výše uvedené důsledky již v praxi prokázaly, že ne vždy jsou normy církevního práva a soukromého práva slučitelné a církev uzavření sňatku odmítá. Typicky je tomu u římskokatolických manželství, církev odmítá druhé manželství po rozvodu, 20 neboť rozvod musí proběhnout též i v církevní formě, což, jak bylo naznačeno výše, není zpravidla moc reálné.

Mohli bychom proto ve vztahu k párům stejného pohlaví toliko konstatovat, že zde není problém, protože i páry odlišného pohlaví dostanou od církví někdy pomyslně „košem“, protože již dříve proběhl sňatek před církví, který byl občanskoprávně rozveden, ale nebyl anulován. Jenže problém je podle našeho názoru v tom, že v případě stejnopohlavních párů bude důvodem odmítnutí uzavření partnerství přímo pohlaví, a to je podle našeho názoru mimořádně citlivé.

Určení otcovství v případě umělého oplodnění

Další změnou je doplnění § 778 o. z., který po doplnění zní: „Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané nebo ženě v partnerství, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.“ Toto ustanovení chápeme v tom smyslu, že na ženu v partnerství se pohlíží jako na neprovdanou, tedy se zde neuplatní první domněnka. Matka žijící v partnerství bude muset i nadále přijít s mužem, který projeví souhlas s umělým oplodněním a bude následně na základě tohoto souhlasu zapsán do matriky jako otec dítěte bez ohledu na to, zda skutečně bylo použito jeho sperma. Čili partnerka matky bude moci být následně do matriky zapsána na základě souhlasu otce s osvojením. Možným scénářem se také jeví, že po porodu matka dítěte žijící v partnerství neuvede, že k umělému oplodnění došlo, do matriky nebude zapsán žádný otec a následně se souhlasem matky bude moci partnerka matky dítě osvojit.

Osvojení

Též i nově navržené ust. § 800 o. z. skýtá velké problémy. Jeho nová podoba zní: „Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů, nebo se osvojitelem může stát také partner, je-li rodičem dítěte druhý z partnerů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.“

Je třeba klást mimořádný důraz na to, aby bylo ustanovení správně interpretováno. Ustanovení totiž přináší úpravu, zřejmě podle svého cíle, podle které se bude moci osvojitelem stát partner, pokud bude osvojovat dítě svého partnera. Máme ustanovení tedy vykládat tak, že osoba, která uzavřela partnerství, nebude moci sama osvojit dítě? Tj. bude to moci sice udělat manžel, ale ne partner? Z jakého důvodu? Navíc je taková úprava horší než stávající, 21 a to považujeme za mimořádně problematické. Pokud však budeme argumentovat tím, že určitě je možné, aby osvojil partner sám, pak neustojíme, že nemohou osvojit partneři, protože fakticky výslovně není uvedeno, že partneři dítě osvojit nemohou. Je zjevné, že poslední uvedené by byl výklad v rozporu s  e ratione legis, neboť zákonodárce nechtěl, aby partneři mohli společně osvojovat dítě, ale právní úprava, jež zhoršuje současný stav, je opravdu nepovedená.

Co chtěl zákonodárce vyjádřit pojmem „je-li rodičem druhý z partnerů“ ? Na téma rodičovství se mohou vést velké diskuse. Jisté však je, že z hlediska práva není rodičem jen biologický rodič. Je třeba připomenout ust. § 771 o. z., dle kterého: „Příbuzenství je vztah založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením.“ Proto zdůrazňujeme, že i osvojitel se právní mocí rozsudku o osvojení nezletilého dítěte stává jeho rodičem se všemi povinnostmi i právy. Takže výklad tohoto ustanovení musí znít tak, že bude-li jeden z partnerů zapsán do matriky jako rodič dítěte, 22 jeho partner či partnerka ho bude moci „přiosvojit“. Je třeba shrnout, že pokud budou partneři znát právní úpravu, pak jeden z nich „si dítě pořídí“, a to jakýmkoli způsobem, včetně osvojení před vstupem do partnerství, a pak jeho partner dítě osvojí. Toto bude zatěžovat soudy dvojím řízením o osvojení, které ve výsledku bude stejné, jako by osvojili společně. Je nutné pak konstatovat, že taková úprava naprosto postrádá smysl I pokud pak budeme argumentovat tím, že partneři nemohou

18 Viz. M. Hrušáková, Z. Králíčková, T. Kyselovská: § 657 [Formy uzavření manželství – občanský a civilní sňatek], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 11, marg. č. 3; nebo M. Slováček: § 657 [Formy sňatku], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 3. 19 Rozvod manželství, jak ho známe u civilního sňatku, církev neuznává. U církevního sňatku jde o jeho zneplatnění. To tedy znamená, že kdysi uzavřený sňatek se od samého začátku anuluje, a byť obřad proběhl v kostele, tak z právem ustanovených důvodů manželství vůbec nevzniklo. Tento postup byl mediálně zviditelněn např. při „rozvodu“ Taťány Kuchařové a Ondřeje Brzobohatého, kdy jejich manželství uzavřené církevní formou bylo anulováno. Tuto situaci pozorně sledovala i média, viz článek online dostupný zde: Rozvod církevního sňatku neexistuje. Anulací řešíme až sto ročně, říká právník – iDNES.cz.

20 Kán. 1085 § 2. „I když dřívější manželství je neplatné nebo rozloučené z jakéhokoliv důvodu, nelze tím samým nové manželství uzavřít, dokud není s jistotou známa neplatnost nebo rozloučení předchozího manželství.“ Corpus Iuris Canonici, online dostupný zde: Microsoft Word - KODEX KANONICK\311HO PR\301VA.doc (farnostzebrak.cz).

21 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20.

22 Může jít o matku, která dítě porodila, matku, která dítě osvojila, ať již v ČR či v zahraničí, otce, který byl zapsán na základě jedné z domněnek otcovství, nebo otce, který dítě osvojil, ať již v ČR, nebo v zahraničí. Nad rozsah tohoto příspěvku doplňujeme, že ÚS pokládá zápis dvou otců podle zahraniční právní úpravy (Kalifornie) na základě náhradního mateřství za další druh vzniku rodičovství (viz rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16).

osvojit dítě společně, co k tomu dodat? Zjevně jim každý právník trochu znalý rodinného práva poradí se rozvést, jeden z nich dítě osvojí a pak se zase partneři sezdají. Z jakého důvodu je pak ust. § 800 právně-politicky nutné, již odborné veřejnosti skutečně uniká.

Co se týče společné pěstounské péče, zákon výslovně ohledně ní neuvádí nic. Domníváme se, že pokud v ust. § 964 o. z. zákon umožňuje svěření do společné pěstounské péče manželům, je tím třeba rozumět i partnerům.

Změna společného ust. § 3020 o. z.

Konečně též ust. § 3020 o. z. není zcela podařené. Odst. 1 hovoří o partnerech, ale jsou tím míněni registrovaní partneři. Proto budeme mít partnery jako osoby, které uzavřely partnerství podle § 655 odst. 2, ale též partnery, kteří uzavřeli registrované partnerství.

Odst. 2 se má však asi vztahovat na „všechny partnery“ a zní: „(2) Ustanovení § 776 a 777 se nepoužijí na určování rodičovství lidí v partnerství.“ Klade se proto základní otázka, je tím míněno partnerství, nebo registrované partnerství, které je v odst. 1? Legislativně technicky to není zřejmé, neboť na partnery, kteří uzavřeli registrované partnerství, se vůbec nevztahuje část první, třetí a čtvrtá o. z. Pokud se druhá část na ně nevztahuje, proč by tedy zákonodárce upravoval, že se na ně ust. § 776 a 777, která jsou v části druhé, nevztahují? A pokud má jít o partnery podle § 655 odst. 2 o. z., proč je taková úprava v § 3020, který jinak hovoří o registrovaných partnerech?

Je zjevné, že zákonodárce chtěl, aby šlo o partnery podle § 655 odst. 2, ale formulace je zcela nesprávná. Pomineme-li, že rodičovství lidí v partnerství může být vnímáno i tak, že jde o jejich rodiče, ale to by opět byl výklad ad absurdum, pak ani tak právní úprava nedává smysl. Znamenala by totiž, že matka dítěte, která otěhotněla v době, kdy byla provdána, dítě se narodilo po zahájení rozvodu, pak tatáž matka uzavřela partnerství, nemůže se svým bývalým manželem a otcem dítěte prohlásit podle § 777, kdo je otcem dítěte, pokud je to jiný muž? A proč by tomu tak mělo být? Nebo nebude platit, že pokud se dítě narodí např. 250 dní po zániku manželství matce, která je již v partnerství, že je otcem bývalý manžel? Taková úprava vůbec nedává smysl a její výklad bude mimořádně problematický. Zřejmě bylo cílem zákonodárce uvést,

že druhým rodičem podle § 776 a 777 o. z. nemůže být partner rodiče. Tj. cílem bylo uvést, že pokud se dítě narodí dříve provdané ženě, nebude otcem její partnerka, ta to pak nemůže též prohlašovat podle § 777 o. z. Jazyková formulace je však znovu nedotažená a nejasná.

Změna zákona o matrikách

Velké otázky lze klást i kolem změn dalších zákonů. Bohužel stejně jako občanský zákoník a zákon o registrovaném partnerství i zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, používá legislativní zkratku „partnerství“ pro registrované partnerství, viz § 1 odst. 1 písm. a) zák. o matrikách. Tuto skutečnost ovšem navrhované změny pomíjejí bez dalšího. Proto se vše velmi komplikuje při výkladu. Změny zákona o matrikách lze shrnout tak, že se na různých místech v zákoně zrušuje pojem „vysvědčení o právní způsobilosti vstupu do partnerství“. Důvodem pro to zřejmě je, že na partnerství mají být aplikována ustanovení o manželství. Nešťastné formulace a vůbec koncepce právní úpravy vedou k tomu, že zřejmě bude vydáváno vysvědčení o právní způsobilosti vstupu do partnerství, či možná i manželství? Jde o veřejné právo, právní úprava je tak minimálně terminologicky nejasná.

V zákoně o matrikách se nezavádí kniha partnerství, ale zůstává kniha partnerství pro registrované partnery. Kam se tedy bude zapisovat partnerství? Nejspíše do knihy manželství, ale opět se dostáváme ke stejné otázce. Manželství tyto osoby nemohou uzavřít, nově tedy zjevně bude kniha manželství a partnerství a kniha registrovaného partnerství. Nelze tak než odcitovat větu v úvodu tohoto článku, proč to dělat jednoduše, když je možné věci řešit i složitě.

Závěr

V rámci našeho závěru oddělíme dvě otázky, a to otázku právně-politickou a pak otázku dogmatickou.

Právně-politicky můžeme sice vyslovit náš názor, že pro manželství osob stejného pohlaví osobně neshledáváme překážky, avšak současně musíme konstatovat, že zákonodárce zvolil řešení jiné. To je třeba právně-politicky akceptovat a konstatovat, že česká společnost na manželství osob stejného pohlaví není připravena.

9.30–12.30 20. 8.

Vnosy (investice)

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

Právně dogmaticky však musíme konstatovat, že se novelizace podle našeho názoru legislativně dost „nepovedla“. V případě partnerství chybí účel, není vyjasněno, jak to bude s formou církevního sňatku, jak reálně přistupovat k osvojení dětí či úpravě rodičovství. Navíc působí úprava bohužel někdy až absurdně, zejména v oblasti osvojení, kdy půjde dítě sice společně osvojit, ale na dvakrát. Není vyjasněno, jak a kam se bude partnerství zapisovat, zmatky mohou vzniknout též v tom, zda půjde v případě partnerů o registrované partnery, partnery v partnerství podle o. z., nebo obojí.

Celkově si tak dovolíme novelizaci označit za  promarněnou příležitost , která bezesporu zlepší situaci stejnopohlavních párů, avšak s přihlédnutím ke všem okolnostem to šlo, bohužel, „udělat i lépe a jinak“. 23 ✤

23 Tento článek je též výstupem projektu IGA PFA 2023-004 Právní důsledky uzákonění manželství stejnopohlavních párů v oblasti soukromého práva

Obchodování s lidmi, nebo poslední šance?

Následující článek, který se věnuje tématu obchodování s lidmi v souvislosti s náhradním (surrogátním) mateřstvím, získal 1. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2023 a publikujeme jej jako již tradičně v souladu se statutem soutěže. Cílem tohoto příspěvku je poukázat především na nesprávnost argumentů, které se objevily v poslaneckém návrhu1 zákona, jehož prostřednictvím mělo dojít k úplnému zákazu náhradního mateřství v České republice, a předestřít, co je vhodné v této souvislosti legislativně upravit, aby bylo riziko obchodování s lidmi omezeno na minimum.

JUDr. Aneta

Pelcman Stieranková je advokátkou v Praze.

Podle odhadů bude mít v roce 2032 evropský trh s náhradním mateřstvím hodnotu 61 mld. amerických dolarů. Celosvětová hodnota by pak měla dosáhnout částky 129 mld. amerických dolarů. 2 Pro srovnání – celosvětový trh s kryptoměnami by měl v roce 2032 dosáhnout hodnoty 46,2 mld. amerických dolarů. 3 Přestože se tedy v případě náhradního mateřství jedná o proporčně mnohem významnější trh, nebyla tato problematika dosud právně řešena ani na úrovni Evropské unie,4 ani na úrovni České republiky.

O co se v tomto miliardovém byznysu jedná? Za náhradní mateřství označujeme případ, kdy žena porodí dítě pro jiného Nejčastěji se pár ze zdravotních důvodů obrátí na třetí osobu a požádá ji o to, aby pro něj dítě odnosila a porodila. Motivací těchto párů je zejména touha po biologickém potomkovi, přičemž zdravotní indispozice, která jim znemožňuje stát se rodiči běžnou cestou, jim nedává jinou možnost než jít cestou náhradního mateřství. Může jít např. o situaci, kdy je žena nucena podstoupit hysterektomii (odstranění dělohy), ale stále má šanci na biologického potomka, za předpokladu, že budou využity její zárodečné buňky (vajíčka) a zárodečné buňky jejího partnera (spermie). Prostřednictvím metod asistované reprodukce pak z jejich zárodečných buněk dojde k vytvoření lidského embrya, to je přeneseno do dělohy náhradní matky, která dítě odnosí a porodí. Náhradní matkou pak může být např. kamarádka, sestra nebo osoba, se kterou se pár seznámí přímo za účelem náhradního mateřství.

Návrh zákona, kterým by došlo k zákazu a kriminalizaci náhradního mateřství

Dne 18. 4. 2023 předložily poslankyně Ing. Zuzana Ožanová a prof. JUDr. Helena Válková, CSc., návrh zákona, prostřednictvím kterého by mělo dojít ke zrušení druhé věty ust. § 804 o. z.5 Uvedená

věta jako jediná v celém právním řádu zmiňuje náhradní mateřství, a to v souvislosti s osvojením mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. Dále poslankyně navrhovaly rozšíření § 168 tr. zákoníku,6 který upravuje obchodování s lidmi, o jednání výslovně související s náhradním mateřstvím. Dle důvodové zprávy bylo cílem navrhované úpravy „ zabránit surogátnímu (náhradnímu) mateřství jako specifické formě obchodování s lidmi, a to jak se ženami, které jsou využívány jako náhradní matky, tak s dětmi, které náhradní matky porodí“

Vláda ČR přijala k výše uvedenému návrhu zákona nesouhlasné stanovisko, připustila však, že současný stav právního vakua „není zcela ideální“ a vyžaduje právní regulaci, která by stanovila jasná pravidla pro všechny zúčastněné.7

Otevírá druhá věta § 804 o. z. dveře pro obchodování s lidmi?

Ve zvláštní části návrhu zákona je mj. uvedeno: „Skutečnost, že stávající § 804 občanského zákoníku zmínku o náhradním mateřství obsahuje, má za následek, že právní řád ČR neobsahuje dostatečně účinný mechanismus pro zamezení zastřeného obchodu s náhradními matkami a s narozenými dětmi.“8

1 Návrh poslankyň Zuzany Ožanové a Heleny Válkové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Sněmovní tisk č. 424/0 (dále jen „návrh“).

2 Global Market Insights. Surrogacy Market – By Type (Gestational Surrogacy, Traditional Surrogacy), By Technology (Intrauterine Insemination (IUI), In-vitro Fertilization (IVF)), By Age Group, By Service Provider & Forecast, 2023-2032 [online], [2024-01-04], dostupné na: <https://www.gminsights.com/industry-analysis/surrogacy-market>.

3 Cryptocurrency Market Analysis, Forecast 2022-2032 [online], [2024-0104], dostupné na: <https://www.factmr.com/report/cryptocurrencymarket>.

4 Pro srovnání – problematika kryptoměn je upravena v rámci nařízení Evropského parlamentu a Rady o trzích s kryptoaktivy a o změně směrnice (EU) 2019/1937.

5 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

6 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“).

7 Stanovisko vlády k návrhu poslankyň Zuzany Ožanové a Heleny Válkové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 424).

8 Návrh, op. cit. sub 4.

Uveďme si tedy pro úplnost citaci dotčeného ust. § 804 o. z.: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.“

Předkladatelky tedy zdůvodňují návrh na zrušení druhé věty ust. § 804 o. z. tím, že tato věta umožňuje zastřený obchod s náhradními matkami a s narozenými dětmi. U náhradních matek existuje obava z toho, že jsou k náhradnímu mateřství nuceny, u dětí obavy spočívají zejména v mechanismu náhradního mateřství, který by umožňoval jejich prodej.

Skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi dle ust. § 168 tr. zákoníku spočívá v následujícím jednání: „(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo užito a) jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, b) jiným k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla, c) k službě v ozbrojených silách, d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá, aby jí bylo užito a) jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, b) jiným k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla, c) k službě v ozbrojených silách, d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání.“

S ohledem na výše uvedené vymezení skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi mám za to, že v případě, kdy by byla žena nucena stát se náhradní matkou pod nátlakem jiné osoby, bude se jednat o jinou formu vykořisťování dle § 168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Tomuto odpovídá také odborná komentářová literatura, která uvádí, že „Za jinou formu vykořisťování je třeba považovat jakoukoli jinou činnost pachatele, při níž získává z činnosti poškozeného jakýkoli neoprávněný majetkový prospěch. Obecně lze za ně pokládat všechny další formy získávání neoprávněného prospěchu na úkor činnosti jiné osoby při zneužívání její závislosti či pod různými formami nátlaku.“9

Dotčené ustanovení dopadá také na situace, kdy by dítě porozené náhradní matkou bylo vydáno za některým z účelů, které jsou ve skutkové podstatě trestného činu obchodování s lidmi uvedeny. Pokud se pak objevují obavy týkající se toho, že děti narozené náhradním matkám budou třetím osobám (zamýšleným rodičům) prodávány a že toto je v důsledku současného nastavení právního řádu České republiky umožněno, pak si dovoluji odkázat na ust.  § 798 o. z., které jednoznačně uvádí, že z činností souvisejících se zprostředkováním osvojení nesmí osoby získat nepatřičný zisk , a dále na trestný čin svěření dítěte do moci jiného dle ust. § 169 tr. zákoníku, který postihuje případy, kdy osoba za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný obdobný účel

Pár, který náhradní matku osloví, se pak v souvislosti s posledně

9 P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 2148. 10 Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (dále jen „transplantační zákon“).

uvedeným trestným činem potenciálně dostává do role návodce ve smyslu § 24 tr. zákoníku. Není tedy pravda, že by dotčený trestný čin dopadal pouze na náhradní matku, jak je zdůrazňováno v odůvodnění návrhu zákona.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že trestní zákoník již v současné době obsahuje úpravu, která je způsobilá postihovat nežádoucí jednání související s náhradním mateřstvím, tj. případné nucení žen k náhradnímu mateřství i tolik obávaný prodej dětí z náhradního mateřství narozených

Možnost dělohu darovat versus nemožnost svobodně rozhodovat o jejím využití

Jiná situace by však nastala v případě, kdy by náhradní mateřství bylo považováno za obchod s lidmi vždy (bez dalšího). Pak bychom museli dovodit, že přestože se náhradní matka zcela svobodně a bez jakéhokoliv nátlaku rozhodla zamýšleným rodičům pomoci a dítě pro ně odnosit a porodit, a přestože i zamýšlení rodiče požádali náhradní matku zcela svobodně (odmyslíme-li si nesvobodu např. v podobě zdravotní indispozice), bylo by takové jednání posuzováno jako obchodování s lidmi , a to i přesto, že by zamýšlení rodiče náhradní matce žádnou odměnu za uvedené neuhradili.

V takovém případě pak mechanismy k potrestání dotčených osob nemáme, protože náhradní mateřství v současné době nezákonné samo o sobě není (byť jej nelze striktně vzato legálně realizovat z důvodu nepřiléhavé právní úpravy).

Pokud bychom však přistoupili na výše uvedenou premisu, na které byl založen dotčený návrh zákona, tj. že jakákoliv forma náhradního mateřství (vč. altruistické) by měla být zakázána z důvodu rizika obchodování s lidmi, pak bychom s ohledem na stávající právní úpravu postupovali zcela nesystematicky.

Autorky návrhu dle mého názoru nevzaly v úvahu právní úpravu obsaženou v transplantačním zákoně.10 V ust. § 3 dotčeného zákona je mj. výslovně uvedeno, že v případě dělohy lze její odběr od žijícího dárce provést za předpokladu, že k transplantaci dochází z důvodu neplodnosti způsobené nefunkční nebo chybějící dělohou. Dle aktuální právní úpravy je tedy žena oprávněna učinit autonomní rozhodnutí o svém těle, v jehož důsledku daruje svou dělohu jiné ženě za účelem léčby neplodnosti. Není zřejmě potřeba vysvětlovat, že dárkyně o svou dělohu navždy přijde a sama již nebude moci dítě počít, odnosit a porodit, přičemž uvedený postup je zcela v souladu se zákonem. Pokud bychom pak přijali právní úpravu, která by náhradní mateřství ve všech jeho podobách zakazovala, nastal by paradoxní stav, kdy by žena byla oprávněna dělohu darovat a navždy o ni přijít, ale nebyla by oprávněna rozhodnout o tom, že umožní její časově omezené využití za účelem pomoci neplodnému páru . Pokud by tedy dotčená žena chtěla v takovém případě neplodnému páru i přes uvedenou/navrhovanou právní úpravu pomoci, musela by přistoupit k mnohem radikálnějšímu zásahu a předmětného orgánu by se musela zcela vzdát, namísto toho, aby si jej ponechala a pouze svobodně rozhodla o jeho využití po dobu devíti měsíců.

Domnívám se, že takové nastavení, které na jedné straně umožňuje legální pomoc drastickým způsobem, který dotčenou ženu navždy zcela zbaví orgánu, a na druhé straně zakáže pomoc, která představuje pouze dočasný zásah spočívající v odnošení a porození dítěte, není systematické ani žádoucí.

Úhradu nákladů nelze při stávající právní úpravě považovat za obchod s lidmi

Lidské tělo a jeho části nesmí být zdrojem finančního prospěchu. Uvedené vyplývá mj. z čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně,11 na který bylo v důvodové zprávě návrhu zákona také odkazováno. V této souvislosti si však dovoluji upozornit na to, že je třeba rozlišovat mezi finančním prospěchem, který by představovala odměna za náhradní mateřství, a mezi náklady spojenými s náhradním mateřstvím.

Nejde přitom o nic převratného, když např. i v případě darování orgánů je možné poskytnout náhradu účelně a prokazatelně vynaložených výdajů a rozdíl mezi ušlým výdělkem a obdrženou náhradou mzdy, platu nebo odměny a obdrženým nemocenským z nemocenského pojištění dle § 28b odst. 1 transplantačního zákona, příp. dále náhradu cestovních výdajů dle § 13 odst. 2 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění.12 Většina lidí se pak zřejmě nedomnívá, že český právní řád umožňuje díky výše uvedenému obchod s orgány. Obdobná právní úprava platí též pro odběr zárodečných buněk. Ust. § 11 zákona o specifických zdravotních službách13 výslovně uvádí, že za odběr zárodečných buněk nevzniká dárci nárok na finanční ani jinou úhradu. Další věta dotčeného ustanovení však zakotvuje možnost dárce požádat o úhradu účelně, hospodárně a prokazatelně vynaložených výdajů spojených s darováním.

Nad rámec výše uvedeného je pak vhodné upozornit, že s ohledem na to, že náhradní mateřství je realizováno umělým oplodněním, uplatní se domněnka dle § 778 o. z., podle které je otcem dítěte muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, tj. muž z neplodného páru. V této souvislosti je pak vhodné poukázat též na ust. § 920 o. z., podle kterého je neprovdaná matka oprávněna požadovat od otce dítěte příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Muž z neplodného páru je tedy ze zákona povinen náhradní matce příspěvek poskytnout. Na uvedeném nemění nic ani to, pokud by otec hradil tyto náklady ve 100% výši; jestliže totiž vycházíme z toho, že náhradní matka chce neplodnému páru pomoci, nebylo by příliš spravedlivé, aby v souvislosti s uvedenou pomocí musela nést jakékoliv náklady sama.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud by byla umožněna úhrada nákladů s náhradním mateřstvím souvisejících, pak by se nejednalo o porušení čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a nešlo by ani o obchodování s lidmi ani s jejich orgány.

Náhrada rizik spojených s těhotenstvím a porodem

Další položkou, jejíž finanční zohlednění připadá v této souvislosti v úvahu, je riziko, které pro náhradní matku těhotenství a porod představuje.

Mezi komplikace, které se v průběhu těhotenství mohou objevit, patří např. gestační diabetes (těhotenská cukrovka), abrupce placenty (předčasné odloučení placenty), spontánní potrat apod., přičemž ty mohou dále vést mj. k rozvoji kardiovaskulárních onemocnění dotčené ženy. Další vyskytující se komplikací je např. hypertenze (vysoký krevní tlak), který může vést k tzv. preeklampsii, která patří mezi tři nejčastější příčiny úmrtí matky.14 Jak již bylo uvedeno výše, těhotenství náhradní matky je zajištěno metodami asistované reprodukce, přičemž oproti přirozenému způsobu početí představuje tento postup významné riziko

mnohočetného těhotenství, které riziko gestačního diabetu a preeklampsie dále zvyšuje. S asistovanou reprodukcí také souvisí vyšší riziko mimoděložního těhotenství, předčasného porodu, porodu císařským řezem atp.15

Porod samotný pak představuje pro ženu také řadu zdravotních rizik, mezi která řadíme např. masivní krvácení, plicní embolii, infekce, poranění vnitřních tkání, poranění hráze, porucha statiky pánevního dna a související inkontinence atp. Zdravotní následky pak mohou být v krajních případech celoživotní.16

Z výše uvedeného demonstrativního výčtu tedy vyplývá, že v případě, kdy je žena ochotná stát se náhradní matkou, která dítě pro neplodný pár odnosí a porodí, podstupuje tím značné zdravotní riziko, které by teoreticky mělo být také nějakým způsobem kompenzováno. V této souvislosti pak řada odborníků poukazuje na to, že je třeba rozlišovat mezi komerčním náhradním mateřstvím, kdy je náhradní matce poskytována odměna, a altruistickou formou náhradního mateřství, kdy je náhradní matce poskytována kompenzace za zdravotní rizika, která v souvislosti s náhradním mateřstvím podstupuje.17

Zatímco v případě komerčního náhradního mateřství je obvykle odměna stanovována pouze na základě tržních principů, tedy střetu nabídky s poptávkou (teoreticky bez limitu), v případě altruistického náhradního mateřství náhrada zdravotního rizika připadá v úvahu pouze do určitého předem stanoveného limitu, který odpovídá odbornému posouzení jednotlivých rizik, pravděpodobnosti jejich výskytu, jejich případnému vlivu na další život náhradní matky apod.

Zastánci poskytování kompenzace za zdravotní rizika dokonce uvádějí, že v případě, kdy není náhradní matce poskytována kompenzace za rizika, která s těhotenstvím a porodem souvisejí, lze takový přístup hodnotit jako nehumánní a neetický.18

Kompenzace zdravotních rizik přitom opět není nic neobvyklého. Zdravotní rizika jsou kompenzována mj. např. zaměstnancům, kteří pracují v tzv. ztíženém pracovním prostředí. Tito zaměstnanci mají nárok na příplatek např. za to, že se starají o osoby, které jsou infekční, nebo za to, že pracují v prostředí s chemickými látkami, které překračují hodnotu nejvyšší přípustné koncentrace v pracovním ovzduší, příp. za to, že pracují v prostředí, kde přicházejí

11 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s. o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva o lidských právech a biomedicíně“).

12 Zákon č. 49/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

13 Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

14 Prof. MUDr. R. Cífková, CSc.: Komplikace těhotenství a následné kardiovaskulární riziko, in Kapitoly z kardiologie, Medical Tribune [online], [2024-01-15], dostupné na: <https://www.tribune.cz/archiv/ komplikace-tehotenstvi-a-nasledne-kardiovaskularni-riziko/>.

15 B. Scoccia: Seznámení pacientek s riziky asistované reprodukce, Gynekologie po promoci, Medical Tribune [online], [2024-01-15], dostupné na: <https://www.tribune.cz/archiv/seznameni-pacientek-sriziky-asistovane-reprodukce/>.

16 J. Goldberg J., C. Sultana: Prevence poranění perinea v průběhu porodu, Gynekologie po promoci, Medical Tribune [online], [2024-0115], dostupné na: < https://www.tribune.cz/archiv/prevence-poraneniperinea-v-prubehu-porodu/>.

17 R. Walker, L. van Zyl: Bioethics Beyond Altruism. Beyond Altruism: A Case for Compensated Surrogate Motherhood, 2017, str. 165-185.

18 K. Tremellen, S. Everingham: For love or money? Australian attitudes to financially compensated (commercial) surrogacy, Australian and New Zealand Journal of Obstetrics and Gynaecology, 2016, Vol. 56, Issue 6, str. 545-667.

do styku s biologickými činiteli, jako je např. virus Ebola, apod.19 Nikdo přitom nenamítá, že lidé, kteří v těchto velmi rizikových podmínkách pracují (lékaři, výzkumníci apod.), jsou k této práci nuceni z finančních důvodů, že tímto způsobem „prodávají“ své zdraví nebo že uvedené vede k jejich vykořisťování.

Poskytnutí kompenzace za zdravotní rizika, kterým může být za určitých okolností lidské tělo vystaveno, proto dle mého názoru opět neporušuje čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, tj. zákaz finančního prospěchu, jehož zdrojem je lidské tělo.

Riziko pro obchodování s lidmi

Z návrhu poslankyň by se mohlo zdát, že největší riziko pro obchodování s lidmi v souvislosti s náhradním mateřstvím představuje zmínka o tomto institutu uvedená v ust. § 804 o. z. Dle mého názoru tomu tak však není. Jak je uvedeno výše, skutková podstata trestného činu obchodování s lidmi a skutková podstata trestného činu svěření dítěte do moci jiného dopadají přesně na ty situace, kterých se navrhovatelky obávají, tj. nucení náhradních matek do náhradního mateřství a prodej dětí z náhradního mateřství narozených. To, že stávající právní úprava na tyto případy dopadá, však neřeší, jakým způsobem dotčené jednání efektivně identifikovat, nikde totiž nemáme stanovena pravidla toho, jak by mělo být náhradní mateřství legálně realizováno. Z tohoto důvodu se pak mnohem hůře posuzuje, zda k naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu došlo, či nikoliv.

Největší riziko pro obchodování s lidmi, příp. svěření dítěte do moci jiného, proto představuje absence právní regulace, která by stanovovala jasný právní rámec poskytující zúčastněným osobám odpovídající právní jistotu. Uvedené odpovídá několika studiím, které byly na toto téma provedeny a které jednoznačně potvrzují, že rizika spojená s institutem náhradního mateřství lze omezit na minimum příslušnou právní regulací. Právní úprava pak chrání všechny zúčastněné subjekty, tj. od dětí narozených v rámci náhradního mateřství, přes náhradní matky, neplodné páry po poskytovatele zdravotních služeb. 20, 21

Stejné studie pak naopak ukazují, že neadekvátní či neexistující právní úprava otevírá prostor pro nežádoucí praktiky, které lze velmi často podřadit pod obchodování s lidmi. 22 Obdobné

19 Ust.  § 117, 128 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Ust. § 6 nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí.

20 R. A. Maydanyk, K. V. Moskalenko: Towards Creation of Unified Regulation on Surrogacy in Europe: Recent Trends and Future Perspectives, Wiadomości Lekarskie, Vol. LXXIII, Issue 12, Part 22020, str. 2865-2870.

21 E. Teman, Z. Berend: Sustainable Birth in Disruptive Times. Unsustainable Surrogacy Practices: What We Can Learn from a Comparative Assessment, 2021, str. 115-127.

22 Tamtéž.

23 JUDr. Jana Zezulová, Ph.D.: Zpráva o činnosti národní zpravodajky, její zástupkyně a členů týmu pro boj proti obchodování s lidmi, zneužívání žen a dětí, nelegální migraci a zaměstnávání, genderové, domácí a sexuálně motivované násilí a pro ochranu práv obětí trestných činů za rok 2022, NSZ ČR, č. 1 SPR 101/2023.

24 Ministerstvo vnitra ČR: Zpráva o stavu obchodování s lidmi v České republice za rok 2022, 2023, str. 5.

25 Tamtéž, str. 4.

26 Události ČT: Vláda chce upravit náhradní mateřství zákonem, opoziční novelu ale odmítla, 17. 5. 2023 [online], [2024-01-04], dostupné na: <https:// vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/pri-uradu-vlady/michal_salomoun/z-medii/ udalosti-ct-vlada-chce-upravit-nahradni-materstvi-zakonem--opozicninovelu-ale-odmitla-205584/#>.

závěry jsou pak obsaženy v rámci Zprávy o činnosti národní zpravodajky, její zástupkyně a členů týmu pro boj proti obchodování s lidmi, zneužívání žen a dětí, nelegální migraci a zaměstnávání, genderové, domácí a sexuálně motivované násilí a pro ochranu práv obětí trestných činů za rok 2022. Podle uvedené zprávy může chybějící právní úprava představovat prostor pro zneužívání žen k náhradnímu mateřství a také pro porušování práv dětí z náhradního mateřství narozených, využívajíc jejich zranitelného postavení. 23

To, že by případná vhodná právní regulace mohla minimalizovat rizika spojená s obchodováním s lidmi, vyplývá též ze  Zprávy o stavu obchodování s lidmi v České republice za rok 2022, kde se mj. v souvislosti s nelegálním obchodováním s lidskými tkáněmi a orgány uvádí, že k této nelegální činnosti na území České republiky nedochází. Jako zdůvodnění pak Odbor prevence a kriminality Ministerstva vnitra ČR v rámci uvedené zprávy výslovně uvádí:

„Dle dostupných informací k této nelegální činnosti na území ČR nedochází. Transplantační systém v ČR je natolik regulovaný, že nelegální nakládání s orgány a tkáněmi by bylo jen velmi obtížně utajitelné. K tomu přispívá především stanovení pravidel, zajištění sledovatelnosti, a to v každé fázi procesu od odběru až po transplantaci, a také dohledatelnost jak dárce orgánů, tak příjemce orgánů. Relativní riziko představuje altruistické, ne příbuzenské darování orgánů, kde by teoreticky mohlo dojít k odběru orgánů za úplatu. Souhlas s takovým odběrem dává příslušná etická komise, což by mělo být dostatečnou zárukou, že k nelegálnímu odběru nedojde. Informace, že by v ČR docházelo v této oblasti k porušování právních předpisů, však nejsou.“24 Z uvedené zprávy je tedy patrné, že správně nastavená právní regulace má potenciál nežádoucí a škodlivé praktiky omezit na minimum, jako je tomu např. v případě transplantací lidských tkání a orgánů.

Předmětná Zpráva o stavu obchodování s lidmi v České republice za rok 2022 nad rámec výše uvedeného uvádí, že mezi nejčastější formy trestné činnosti obchodování s lidmi patří pracovní vykořisťování a nucení k prostituci, dokumentován byl také jeden případ se znaky otroctví a nevolnictví. Náhradní mateřství jako forma trestné činnosti obchodování s lidmi na území České republiky ve zprávě zaznamenána není.25 Můžeme se pouze dohadovat, zda je tomu tak proto, že tato trestná činnost na našem území není páchána, nebo zda je hlavním důvodem to, že orgány činné v trestním řízení konkrétní případy náhradního mateřství jako obchod s lidmi neidentifikují. Z právního řádu totiž vyplývá, že náhradní mateřství jako takové u nás není nelegální, zároveň však nemáme zakotvena žádná „pravidla hry“, která by aplikaci stávajících mechanismů dotčeným orgánům usnadnila. Podle čeho má např. policie posuzovat to, zda případná finanční částka, kterou neplodný pár náhradní matce poskytl, naplňuje definici „odměny“ ve smyslu § 169 tr. zákoníku, nebo zda je možné tuto částku ještě stále považovat pouze za náhradu účelně vynaložených nákladů? A je vůbec případná náhrada nákladů v pořádku?

Umožnění legální realizace náhradního mateřství

Nezbytnost zakotvení „pravidel hry“ si zákonodárce samozřejmě velmi dobře uvědomuje, jedná se však o právně i eticky náročné téma, které společnost spíše rozděluje, a z politického hlediska tak není příliš lákavé. Podle dostupných informací by však mělo Ministerstvo spravedlnosti v nejbližší době vypracovat návrh zákona, který by poprvé podmínky náhradního mateřství na území České republiky upravoval.26

V této souvislosti si dovoluji upozornit na to, že není třeba pouze nově stanovit příslušný právní rámec obsahující konkrétní požadav-

ky na zúčastněné osoby (vč. stanovení případných finančních limitů), dále je třeba také změnit stávající právní úpravu, která formálně vzato legální realizaci náhradního mateřství neumožňuje. V souvislosti s náhradním mateřstvím je často uváděno, že se jedná o šedou zónu, která sice nepředstavuje závratnou právní jistotu, ale ničeho nezákonného se dotčené osoby při současném nastavení také nedopouštějí. Mnozí se však soustředí primárně na náhradní mateřství jako takové, nikoliv však již na právní úpravu, která provází jeho realizaci. Jak bylo uváděno výše, náhradní mateřství je realizováno prostřednictvím asistované reprodukce. Ust. § 3 zákona o specifických zdravotních službách uvádí, že asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy za účelem umělého oplodnění ženy „ze zdravotních důvodů při léčbě její neplodnosti nebo neplodnosti muže“. Zde typicky nastává první porušení. Náhradní matka není neplodná, a nedochází tak k léčbě její neplodnosti. Muž z neplodného páru také nemusí být neplodný, protože k využití náhradní matky páry přistoupí zejména v případě, kdy je problém na straně ženy. Tudíž asistovanou reprodukci zpravidla podstupuje zdravá žena a zdravý muž. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je však zřejmě pouze snaha o vymezení dotčeného postupu vč. stanovení případů, v rámci kterých má smysl tuto léčebnou metodu podstupovat (i s ohledem na případnou úhradu z prostředků veřejného zdravotního pojištění). Protože pokud si odmyslíme unikátní situaci spojenou s náhradním mateřstvím, pak nedává smysl, aby zdravý (plodný) pár asistovanou reprodukci využíval. Jestliže měl však zákonodárce v úmyslu zpřístupnit metody asistované reprodukce neplodným párům pro léčbu jejich neplodnosti s cílem umožnit jim počít dítě „uměle“, pak by tato možnost měla dopadat také na pár, který se právě z těchto důvodů obrátil na náhradní matku.

Další porušení bychom mohli spatřovat v tom, že podle § 6 zákona o specifických zdravotních službách je umělé oplodnění prováděno na základě písemné žádosti neplodného páru. Náhradní matka s dotčeným mužem však společný pár netvoří. Lze se však domnívat, že smyslem a účelem tohoto ustanovení bylo zejména zakotvení jednoznačného omezení pro využití metod asistované reprodukce pouze na pár (výslovně pak muže a ženu) tak, aby umělé oplodnění nemohla podstoupit např. žena sama, na svou vlastní žádost, příp. stejnopohlavní pár. Pokud pak náhradní matka odnosí a porodí dítě pro neplodný pár, není smysl a účel dotčeného ustanovení porušen ani v tomto případě. V případě, kdy jsou použity zárodečné buňky ženy z neplodného páru, dochází teoreticky k porušení ust. § 10 dotčeného zákona, protože poskytovatel zdravotních služeb je podle uvedeného ustanovení povinen zajistit zachování vzájemné anonymity dárce a páru, který služby asistované reprodukce využívá. Tato povinnost poskytovatele však vychází z principu zachování anonymity pro ochranu soukromí zúčastněných stran, tj. jak dárce, tak neplodného páru. V případě, kdy dochází k umělému oplodnění náhradní matky za použití zárodečných buněk ženy z neplodného páru, není sice zachována anonymita ve smyslu ust. § 10 zákona o specifických zdravotních službách, ovšem smysl a účel uvedeného ustanovení na dotčenou situaci nedopadá, když žádnému z účastníků tímto porušením újma nevzniká.

S ohledem na výše uvedené si dovoluji odkázat na nález sp. zn. IV. ÚS 2265/13, v rámci kterého Ústavní soud konstatoval následující: „ Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových

okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může složité jevit. Psané právo je třeba vykládat tak, aby plnilo svoji funkci spočívající v rozumném a spravedlivém vyřešení problému, aby obstálo měřítky tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti.“27 Ačkoliv tedy přísně vzato není současný právní rámec náhradnímu mateřství uzpůsoben, domnívám se, že se jedná pouze o nedostatek způsobený tím, že zákonodárce při přípravě zákona o specifických zdravotních službách nebral náhradní mateřství v úvahu, 28 a nereflektoval tak určitá specifika, která s sebou tento institut přináší. Do budoucna by však byla žádoucí též formální (jednoznačná) úprava dotčených ustanovení, z důvodu vyšší právní jistoty všech zúčastněných.

Závěr

Na rozdíl od předkladatelek návrhu se nedomnívám, že zmínka o náhradním mateřství v občanském zákoníku umožňuje zastřený obchod s náhradními matkami a dětmi z náhradního mateřství narozenými. Také mám za to, že český právní řád již v současné době obsahuje nástroje, které by byly v souvislosti s náhradním mateřstvím způsobilé postihovat nežádoucí jevy, jako je prodej dětí či nucení žen do náhradního mateřství. I přes výše uvedené je však dle mého názoru nezbytné přijmout odpovídající právní úpravu, která by tento proces regulovala, protože ačkoliv příslušné nástroje máme, bez jasně stanovených pravidel pro realizaci náhradního mateřství je jejich efektivní využití výrazně ztíženo.

Přestože tedy obchodování s lidmi v této souvislosti představuje reálné riziko, domnívám se, že náhradní mateřství samo o sobě (i za předpokladu umožnění náhrady nákladů s těhotenstvím a porodem spojených a případné kompenzace zdravotních rizik) nelze kvalifikovat jako obchodování s lidmi či komercializaci lidského těla. Navrhovaný zákaz náhradního mateřství by pak podle mého názoru situaci spíše zhoršil. S největší pravděpodobností by totiž vedl, stejně jako v jiných zemích, k reprodukčnímu turismu.29 Je naivní se domnívat, že lidé, pro které náhradní mateřství představuje poslední šanci na biologického potomka, nebudou v případě zákazu cestovat za náhradním mateřstvím za hranice, a výsledkem tak bude pouze to, že Česká republika ztratí nad tímto fenoménem veškerou kontrolu. (Poznámka: V reakci na návrh poslankyň týkající se zákazu náhradního mateřství z důvodu obav ohledně případného obchodování s lidmi30 by podle dostupných informací měly v současné době31 probíhat diskuse ohledně tohoto institutu s tím, že Ministerstvo spravedlnosti mělo k 31. 5. 2024 předložit záměr zákona, který by tuto problematiku řešil. 32) ✤

27 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2265/13.

28 Zákon o specifických zdravotních službách je z roku 2011, zatímco občanský zákoník, který se poprvé o náhradním mateřství zmínil, je z roku 2012.

29 V. Piersanti, F. Consalvo a kol.: Surrogacy and “Procreative Tourism”. What Does the Future Hold from the Ethical and Legal Perspectives? Medicina, 2021 [online], [2024-02-09], dostupné z < https://www.mdpi. com/1648-9144/57/1/47>.

30 Op. cit. sub 4.

31 Tento článek byl dopsán v únoru 2024.

32 Jednání na téma Náhradní mateřství optikou nejlepšího zájmu dítěte, pod záštitou Ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 22. 7. 2023. Záznam z jednání je dostupný zde: <https://www.psp. cz/sqw/hp.sqw?k=4006&td=19&cu=7>.

Etické aspekty užívání umělé inteligence a jiných technologických

řešení při poskytování

právních služeb

Každým dnem dochází na poli umělé inteligence k zásadním pokrokům, které se nevyhnutelně promítají i do poskytování právních služeb. Nové technologie by měly umožnit advokátům poskytovat právní služby precizněji, rychleji a s nižšími náklady, přičemž je důležité zajistit, aby jejich užívání bylo v souladu s profesními etickými standardy, a klientům tak mohly přinést skutečný prospěch. Liberalizace a demokratizace trhu s relevantními technologickými nástroji s sebou přináší také rizika týkající se proliferace neoprávněných poskytovatelů právních služeb. I v této souvislosti tak bude ze značné části na advokátech, aby byli s ohledem na užívání moderních technologií schopni převzít iniciativu a byli na související výzvy patřičně připraveni.

Mgr. Martin Štípa

působí jako advokát, partner RESOLV, advokátní kancelář, v Praze.

Bezmála 10 let1 jsme každoročně2 pravidelně informováni o přelomových pokrocích na poli umělé inteligence –tomu ostatně odpovídá i stále rostoucí množství článků, odborných studií či reportů na dané téma. 3 Studie se přitom nevyhýbají ani predikcím ohledně toho, v jakém rozsahu a v jakých profesích bude umělá inteligence schopna nahradit člověka. Dle nedávné studie konzultační společnosti McKinsey se tak např. očekává, že do roku 2030 bude až 30 % náplně práce advokátů a soudců automatizovaných.4

Nástroje pomáhající s automatizací právních činností jsou v právní praxi přítomny dlouhodobě. Zřejmě bychom stěží hledali advokáta, který by na svém počítači nepoužíval alespoň základní textové editory, značná část advokátů má pak nepochybně přístup do alespoň některého z právních informačních systémů poskytujících komplexní přístup k judikatuře, právním předpisům a právní literatuře. Někteří advokáti si již mohli zvyknout i na nástroje schopné pomoci s vyhotovením právní rešerše, přípravou smluvní dokumentace nebo např. s vyhledáváním a propojováním informací v rámci rozsáhlých právních prověrek (due diligence) či při složitých investigacích. 5, 6 Mnohé z těchto nástrojů také disponují technologií, která je obecně chápána jako určitá verze umělé inteligence.

Co se týče vymezení pojmu umělá inteligence, vzhledem k absenci zákonné definice a vzhledem k nejrůznějším technickým aspektům, které se na jejím vymezení mohou podílet, budeme pro účely tohoto příspěvku vycházet z definice představené pro účely nedávného stanoviska České advokátní komory (dále jen „ČAK“), kde je umělá inteligence definována jako „schopnost po-

čítačových programů napodobovat lidské schopnosti, jako je psaný či jiný projev, vyhledávání informací, učení se, uvažování, plánování nebo kreativita. Pro AI dále platí, že systémy umělé inteligence jsou schopné pracovat samostatně a také měnit a přizpůsobovat své jednání na základě vyhodnocení efektů předchozích akcí.“7 Pokud jde o zapojení umělé inteligence či jiných technologických řešení do poskytování právních služeb, je třeba připomenout, že právní služby mohou na území České republiky poskytovat

1 Ačkoliv zásadní pokroky se na poli vývoje strojového učení objevují především od roku 2015, důležité milníky lze zaznamenat nejpozději od roku 2012. A. T. Drofer: Ten Years of AI in Rewiew, Medium [online], 23. 5. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://towardsdatascience. com/ten-years-of-ai-in-review-85decdb2a540.

2 J. Clark: Why 2015 Was a Breakthrough Year in Artificial Intelligence, Bloomberg [online], 8. 12. 2015 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https:// www.bloomberg.com/news/articles/2015-12-08/why-2015-was-abreakthrough-year-in-artificial-intelligence; A. Hern: 2016: the year AI came of age, The Guardian [online], 28. 12. 2016 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.theguardian.com/technology/2016/ dec)28/2016-the-year-ai-came-of-age; S. Venkatachalam: 2017 is the year of artificial intelligence. Here’s why, World Economic Forum [online], 24. 5. 2017 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.weforum.org/ agenda)2017/05/2017-is-the-year-of-artificial-intelligence-here-s-why/; C. Metz: Robots Learn, Chatbots Visualize: How 2024 Will Be A.I.’s ‘Leap Forward’, The New York Times [online], 8. 1. 2024 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.nytimes.com/2024/01/08/technology/airobots-chatbots-2024.html.

3 N. Maslej, L. Fattorini, E. Brynjolfsson, J. Etchemendy, K. Ligett, T. Lyons, J. Manyika, H. Ngo, J. C. Niebles, V. Parli, Y. Shoham, R. Wald, J. Clark, R. Perrault: “The AI Index 2023 Annual Report,” AI Index Steering Committee, Institute for Human-Centered AI, Stanford University, Stanford, CA, April 2023.

4 Extrapolovány jsou výsledky studie zaměřené na americké advokáty, viz K. Ellingrud et al.: Generative AI and the future of work in America, McKinsey Global Institute, červenec 2023.

5 Srov. např. E. A. Rayo: AI in Law and Legal Practice – A Coprehensive View of 35 Current Applications, Emerj, 20. 5. 2019 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://emerj.com/ai-sector-overviews/ai-in-law-legalpractice-current-applications /.

6 Uvedený výčet představuje pouze základní přehled několika oblastí, v nichž mohou systémy umělé inteligence najít v rámci poskytování právních služeb své uplatnění.

7 Představenstvo ČAK: Stanovisko ČAK k využívání AI při poskytování právních služeb, Advokátní deník [online], 15. 9. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://advokatnidenik.cz/2023/09/15/stanovisko-cak-kvyuzivani-ai-pri-poskytovani-pravnich-sluzeb).

pouze advokáti a některé další taxativně vymezené osoby dle § 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zák. o advokacii“). Právními službami se přitom dle § 1 odst. 2 zák. o advokacii rozumí „zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu“ 8

Vrátíme-li se však k představám o nahrazení právních profesionálů kombinací moderních technologických nástrojů, ty byly dlouhé roky spíše předmětem teoretických úvah. Teprve s koncem roku 20229 a s popularizací neustále se vyvíjející generativní umělé inteligence založené na velkých jazykových modelech10 však začaly mít tyto úvahy reálnější kontury. Žádný z dříve představených nástrojů nebyl schopen natolik zásadním způsobem proměnit pole poskytování právních služeb.

Používání umělé inteligence (a potažmo dalších moderních technologických nástrojů) při poskytování právních služeb je však třeba podrobit úvaze nad etickým rozměrem jejího zapojení a nad konkrétními a praktickými dopady, které se mohou v budoucnosti projevit.

Kromě nepopiratelných výhod, které s sebou zapojení nových technologií přináší, a jejich potenciálu celkově zvýšit úroveň poskytování právních služeb, je vhodné poukázat také na některá inherentní rizika. Jedním z nich může být např. riziko, kdy se tyto technologické nástroje dostanou do rukou neoprávněných poskytovatelů právních služeb.11 Neposkytnutí žádné právní služby totiž může být mnohdy lepší, než když je taková právní služba poskytnuta ze strany nekompetentních osob.

Etický

rozsah při používání moderních technologií v advokacii

Jakékoliv užívání technologií ze strany advokátů by mělo být nazíráno optikou náležité odborné péče, kterou je advokát v souladu s právními předpisy12 a judikaturou13 povinen vynaložit při poskytování právních služeb svým klientům. Pokud technologické nástroje umožňují advokátům poskytovat právní služby precizněji, rychleji a s nižšími náklady, zbývá jejich aplikovatelnost podrobit také příslušným etickým standardům, aby tyto technologie byly s ohledem na svá rizika schopny přinést klientům požadovaný prospěch.

Nevyhnutelnost využívání moderních technologií při zodpovědném poskytování právních služeb

Základní povinností advokáta a etickou maximou je povinnost chránit a prosazovat oprávněné zájmy klienta. Advokát by měl být v rámci svých schopností a povinnosti náležité odborné péče schopen využít veškerých dostupných prostředků, které mu umožní tento účel naplnit, a to vč. dostupných technologických řešení.

Aby mohla být moderní technologická řešení vč. systémů umělé inteligence do poskytování právních služeb zapojena, samozřejmě si advokáti musí být existence takové technologie v první řadě vědomi; za druhé musí být schopni posoudit, zda je daná technologie dostatečně kompetentní k řešení příslušného problému.14 Advokacie však má v obecném povědomí pověst spíše konzervativní profese, a nikoliv inovativního, flexibilního či dynamic-

ky rostoucího sektoru.15 Povědomí o nových technologiích tak mezi advokáty sice roste,16 může ale narážet na averzi k riziku nebo na preferenci zavedených a předvídatelných standardů. V kontextu systémů umělé inteligence tak z těchto důvodů může dojít k jejich neopodstatněnému nevyužívání. Obdobné riziko pak může představovat i nadužívání umělé inteligence, jak bude blíže představeno níže.17, 18

Na rozdíl od jiných jurisdikcí19 nebylo v České republice navzdory mnoha pokusům zavedeno povinné vzdělávání advokátů20 –s ohledem na revoluční potenciál nových technologických nástrojů však budou stále patrnější rozdíly mezi advokáty, kteří si tyto nové nástroje osvojí, a mezi těmi, kteří jejich užívání podcení.

Z obecných požadavků kladených na profesní způsobilost advokátů a příslušné etické standardy by však měla být dovoditelná přinejmenším elementární povinnost udržovat si odbornou způsobilost a znalosti v souladu s vývojem společnosti a technologie. Advokáti by tak měli být schopni využívat moderní technologické prostředky k efektivnímu plnění svých

8 Celé znění § 1 odst. 2 zák. o advokacii zní: „Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.“

9 T. Karlík: Je tu teprve rok, ale už změnila svět. Umělá inteligence ChatGPT slaví narozeniny, ČT24 [online], 30. 11. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda)je-tu-teprve-rokale-uz-zmenila-svet-umela-inteligence-chatgpt-slavi-narozeniny-343721.

10 A. Tamkin, D. Ganguli: How Large Language Models Will Transform Science, Society, and AI, Stanford University Human-Centered Artificial Intelligence [online], 5. 2. 2021 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https:// hai.stanford.edu/news/how-large-language-models-will-transformscience-society-and-ai.

11 V tomto ohledu lze s nadsázkou odkázat na slova postavy Chucka McGilla v seriálu Better Call Saul, který před nekvalifikovaným poskytováním právních služeb varuje slovy: „Slippin‘ Jimmy with a law degree is like a chimp with a machine gun. The law is sacred. If you abuse that power, people get hurt.“

12 § 5 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 16 zák. o advokacii.

13 L. Kramlová: Standard odborné péče advokáta v judikatuře, Advokátní deník [online], 19. 10. 2018 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https:// advokatnidenik.cz/2018/10/19/standard-odborne-pece-advokata-vjudikature/.

14 Shodně D. Hricik, A.-L. S. Morgan, Asya-Lorrene, K. H. Williams: Ethics of Using Artificial Intelligence to Augment Drafting Legal Documents, 4 Tex. A&M J. Prop. L. 465 (2018), citující modelová pravidla Americké advokátní komory, Model Rules of Professional Conduct R. 5.3 (2018). A dále také citující W. E. Foster, A. L. Lawson: When to Praise the Machine: The Promise and Perils of Automated Transactional Drafting, 69 S.C. L. Rev. 597 (2018).

15 Ačkoliv hypotetický izolovaný uživatel, který se o advokacii dozvídá např. pouze z příspěvků na profesní sociální síti LinkedIn, by mohl nabýt jiného dojmu.

16 Wolters Kluwer: Embracing innovation, adapting to change, 2023 Future Ready Lawyer Survey Report, 2023.

17 D. Lat: The Ethical Implications of Artificial Intelligence, Above the Law 2020 [online], nedatováno [cit. 2024-02-29], dostupné na: https:// abovethelaw.com/law2020/the-ethical-implications-of-artificialintelligence/.

18 J. Cerny, S. Delchin, H. Nguyen: Legal Ethics in the Use of Artificial Intelligence, únor 2019, dostupné na: Legal Ethics in the Use of Artificial Intelligence (January 2019) (squirepattonboggs.com).

19 Lawyers’ training systems, European Justice [online], 27. 11. 2020 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://e-justice.europa.eu/407/EN/ lawyers__training_systems.

20 T. Richter: Kdyby 14 000 noblesních advokátů, Hospodářské noviny [online], 7. 1. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://hn.cz/c159071280-kdyby-14-000-noblesnich-advokatu.

právních povinností, vč. ochrany klientských dat a zajištění dostatečné kybernetické bezpečnosti.

Americká advokátní komora (American Bar Association) např. přímo v rámci svých tzv. modelových pravidel (Model Rules of Professional Conduct) zahrnula povinnost, aby advokáti v rámci udržování své způsobilosti drželi krok se změnami v právu a v právní praxi, vč. výhod a rizik spojených se zaváděním nových technologií, a aby se zúčastnili povinného vzdělávání. 21

K využívání moderních technologií advokáty se vyjadřuje i ČAK, a to zejména v rámci svého výkladového stanoviska k poskytování právních služeb online ze dne 9. dubna 201922 a dále v rámci již výše představeného stanoviska představenstva ČAK k užívání umělé inteligence při poskytování právních služeb ze září 2023. 23

Ačkoliv tato stanoviska nejsou koncipována jako aktivní výzva k užívání moderních technologií, o možnosti užívání technologií ze strany advokátů přinejmenším zevrubně informují a nepochybně vyjasňují některá výkladová úskalí týkající se jejich zapojení do advokátní praxe.

V rámci zachování náležité odborné péče při poskytování právních služeb a s ohledem na revoluční potenciál moderních systémů umělé inteligence je nevyhnutelné, že nejefektivnějším způsobem poskytování celé řady právních služeb bude synergické využit í těchto technologií. Aby došlo k maximalizaci možného užitku, bude od advokátů vyžadována otevřenost změnám a nezbytná míra technologické kompetence. Této kompetence lze jistě dosáhnout po soukromé ose každého jednotlivého advokáta prostřednictvím nejrůznějších školení ze strany technologických společností či ze strany poučenějších kolegů

21 American Bar Association: Rule 1.1 Competence – Comment, American Bar Association [online], nedatováno [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.americanbar.org/groups/professional_responsibility/ publications/model_rules_of_professional_conduct/rule_1_1_ competence/comment_on_rule_1_1/.

22 Výkladové stanovisko České advokátní komory k poskytování právních služeb online, Bulletin advokacie č. 5/2019, str. 7-8.

23 Op. cit. sub 7.

24 Obdobně viz op. cit. sub 17.

25 G. M. McCreary: Ethical and Thoughtful Use of AI in the Legal Industry, Fox Rothschild [online], 3. 7. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.foxrothschild.com/publications/ethical-and-thoughtfuluse-of-ai-in-the-legal-industry.

26 Dle studie Stanfordské univerzity z ledna 2024 vykazují populární systémy generativní umělé inteligence, jako jsou GPT3.5, PaLM 2 a Llama 2, 75% chybovost v případech, kdy jsou dotázány na právní otázky týkající se soudního rozhodování. Viz M.  Dahl, V. Magesh, M. Suzgun, E. D. Ho: Hallucinating Law: Legal Mistakes with Large Language Models are Pervasive, Stanford University Human-Centered Artificial Intelligence [online], 11. 1. 2024 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://hai.stanford.edu/news/hallucinating-law-legal-mistakes-largelanguage-models-are-pervasive. Shodně též na str. 20 Nysba: Task Force on Artificial intelligence [online], 6. 4. 2024 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://nysba.org/app/uploads/2024/02/Task-Force-onAI-Report-final.pdf.

27 Srov. op. cit. sub 25.

28 Blíže viz rozhovor s Lubošem Dörflem, předsedou Vrchního soudu v Praze. „Naposledy loni v listopadu jsme řešili výzvy spojené s umělou inteligencí. Některé země už začaly přijímat opatření, jak na ně justici a její počítačové vybavení a programy připravit. My zatím bojujeme pořád s tím, že máme programy z poloviny 90. let, které dosáhly kapacity, a udržujeme je, aby vůbec fungovaly. Výzva spojená s umělou inteligencí je pro nás opravdu hodně vzdálená hudba “ M. Pokorný: Jsme jen údržbáři, ne vizionáři. Když je problém, zakryjeme ho plachtou, říká šéf vrchního soudu, Hospodářské noviny [online], 2. 2. 2024 [cit. 2024-02-29].

29 Viz např. A. McDonell, S. Traynor: France Bans Analytics of Judges’ Decisions, Lexology [online], 21. 6. 2018 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.lexology.com/library/detail.aspx?g=ff53dfbe-0fe6-4dee8a1d-990bf8459020.

advokátů. Nicméně skutečný potenciál má plošné a včasné zahrnutí této problematiky do povinných profesních školení a do univerzitních vzdělávacích programů a učebních osnov.

V opačném případě hrozí výše nastíněná rizika – kromě nedostatečného užívání systémů umělé inteligence může ze strany advokátů naopak docházet k přílišnému spoléhání se na tyto technologické nástroje a k jejich excesivnímu nadužívání. Advokáti musí být schopni porozumět inherentním vlastnostem a rizikům dané technologie, stejně jako podmínkám a důsledkům jejího užívání. 24

Případy takového rizika se přitom již začínají objevovat. V květnu 2023 např. newyorský advokát ve svém soudním podání citoval soudní rozhodnutí, která mu byla vygenerována nástrojem ChatGPT. 25 Problémem však bylo, že tato rozhodnutí nikdy neexistovala, neboť jejich obsah a spisové značky byly vygenerovány pouze na pravděpodobnostní bázi ze strany umělé inteligence. Pokud uživatel takového systému nemá detailnější povědomí o jeho schopnostech a fungování, nelze se divit, že výsledky takové rešerše automaticky převezme, jako je zvyklý z jiných informačních systémů. 26 V reakci na tyto a další kontroverze je vhodné zmínit i postoj amerického soudce Brantleyho Starra, který svým nařízením přikázal advokátům učinit prohlášení, že k přípravě jejich procesních podání nebyly využity systémy generativní umělé inteligence. 27 V kontextu technologického pokroku je však takový závěr neudržitelný. K zapojení systémů umělé inteligence totiž směřuje i sama justice. Jakmile dojde k její úspěšné elektronizaci (nakolik se toto snažení může zdát stále poměrně vzdálené), 28 bude vytvořen prostor pro zapojení systémů umělé inteligence do asistence soudců při analýze procesních podání. V této souvislosti mohou navíc vznikat další etické otázky – např. nakolik bude pro „soudní“ umělou inteligenci stravitelnější procesní vyjádření, na němž se podílela „advokátní“ umělá inteligence, a jakým způsobem by se takto připravovaná vyjádření odrazila v rozhodovací praxi. Umělá inteligence nicméně může přispět i k hodnocení a analýze způsobu rozhodování konkrétních soudů či soudců; to ostatně ve Francii vedlo k zákonnému zákazu takového zpracování informací. 29 O udržitelnosti takového zákazu lze však rovněž polemizovat.

Etický rozměr nadužívání umělé inteligence advokáty však může vést také k dalšímu, poměrně ponurému vyústění. Umělá inteligence bude přirozeně primárně využívána při výkonu repetitivních a automatizovatelných úkonů. Její generativní podoba je nicméně schopna nahradit i čistě kreativní výseč právních činností. Pokud advokáti budou umělou inteligenci využívat k formulaci svých tradičně kreativních výstupů, jako jsou nejrůznější právní stanoviska, memoranda či procesní podání, lze se domnívat, že přirozeným důsledkem zapojení umělé inteligence může být pozvolná regulace vlastní originální tvorby a určitá degenerace souvisejících schopností.

S ohledem na originální tvorbu je možné rovněž polemizovat nad soustavou a obsahem dat, z nichž bude umělá inteligence čerpat své závěry. Čím více bude umělá inteligence zapojována do procesu přípravy např. procesních podání, tím více se budou její výstupy promítat do soudních závěrů. Tím méně se však v této oblasti bude moci umělá inteligence v budoucnosti spolehnout na čerpání dat vyplývajících ze skutečně originální lidské tvorby –o to spíše, bude-li se umělá inteligence také podílet na přípravě soudních rozhodnutí. Vezmeme-li přitom v potaz veškerý (digitalizovaný) judikatorní obsah, který byl dosud vytvořen, 30 můžeme se ptát, kolik životních situací je v judikatuře již zaznamenáno a zda

již bylo napsáno dostatečné množství textu, z něhož se může umělá inteligence „inspirovat“ k vypracování řešení nových sporných situací. Prvotní odpovědí zřejmě bude, že dostatečné množství textu nebude napsáno nikdy; svět se vyvíjí, problémy se stávají komplexnějšími, řešení obtížných situací navíc často není intuitivní. Pokud přitom budou dokola omílána ta samá data, ze kterých bude pro účely svého tréninku umělá inteligence čerpat, prostor k jejímu dalšímu vývoji se zmenšuje. Takovou situaci lze analogicky přirovnat k opakovanému skenování jednoho dokumentu, jehož obsah s každým dalším skenem více bledne. Nedostatek originální tvorby tak představuje zásadní regresní potenciál, který může pro budoucnost umělé inteligence představovat riziko autodegenerace. 31

Ačkoliv výše uvedené obavy mají své empirické opodstatnění, nelze vyloučit, že se postupný vývoj bude ubírat pozitivnějším směrem. Namísto ponurých vizí o postupném regresu tvůrčího potenciálu advokátů či autodegeneraci umělé inteligence může být důsledkem jejího zapojení do advokátní praxe paradoxně i vytvoření prostoru pro skutečně originální tvorbu. S ohledem na prakticky okamžitou schopnost analyzovat dostupnou judikaturu nebudou muset advokáti znovu a znovu objevovat již objevené, ale větší pozornost budou moci zaměřit na tříbení interpretačních nuancí, které mohou vést k novým úhlům pohledu na sporné otázky.

Povinnost mlčenlivosti a nakládání s klientskými daty

Při zapojení systému umělé inteligence do poskytování právních služeb advokátem budou zpravidla využívány služby třetích stran, které umožňují provoz daného systému (např. i na cloudu). Každé takové operační nastavení je třeba podrobit jedné z nejvýznamnějších povinností advokátů, kterou je povinnost mlčenlivosti32, 33 – základní pilíř advokacie. 34 V těchto případech je tak nezbytné být si plně vědom toho, kdo a jak s klientskými daty zachází.

Lze se domnívat, že využívání systémů umělé inteligence od renomovaných poskytovatelů bude při současném stavu technologií představovat náležitě bezpečný způsob nakládání s daty. Tyto softwarové společnosti budou bezpochyby disponovat takovou úrovní kybernetické bezpečnosti, které se budou advokáti či advokátní kanceláře stěží vyrovnávat. 35

Primární odpovědnost za ochranu advokátního tajemství a dodržování povinnosti mlčenlivosti však bude vždy spočívat právě na advokátech samotných. Tato odpovědnost zahrnuje pečlivý výběr spolehlivých poskytovatelů příslušných softwarových řešení, formulování vhodných smluvních podmínek a garancí, které umožní udržet plnou kontrolu nad klientskými daty a zároveň dodržovat všechny relevantní právní předpisy a odborné postupy. Přinejmenším by mělo jít např. o dodržování a pravidelné obnovování mezinárodních bezpečnostních norem ISO, smluvní záruky týkající se (ne)zpřístupňování informací třetím stranám (vč. orgánů veřejné moci), záruky v oblasti ochrany osobních údajů nebo závazek nevyužívat ukládaná data pro vlastní účely poskytovatele. 36 Taková smluvní ujednání by měla rovněž reflektovat § 21 odst. 9 písm. a) zák. o advokacii. 37

S ohledem na očekávanou proliferaci nejrůznějších poskytovatelů systémů umělé inteligence a liberalizaci relevantního trhu lze očekávat, že ne všichni z těchto poskytovatelů budou sofistikovanými stranami, které se a priori přizpůsobí náročným zákonným

požadavkům kladeným na advokáty při poskytování právních služeb. Jeden ze zamýšlených cílů poskytovatele daného technologického řešení může např. být právě sběr dat pro trénink vlastního systému a dosažení co nejlepších výsledků.

V souvislosti s povinností mlčenlivosti je tak třeba doporučit podrobně přezkoumat i smluvní podmínky užívání příslušného systému a podmínky autorskoprávní ochrany datových vstupů a finálních výstupů. Známý nástroj ChatGPT např. ve svých obchodních podmínkách uvádí, že společnost OpenAI jako poskytovatel dané služby (i) na uživatele plně převádí veškerá práva týkající se finálních výstupů a že (ii) nahrané vstupy mohou být, mj., využity k poskytování, udržování, vývoji a zlepšování služeb. Uživatel má nicméně právo nesouhlasit s tím, aby byla jím nahraná data využívána k trénování modelů umělé inteligence. 38 Dalším příkladem mohou být obchodní podmínky společnosti Legalogic Ltd. týkající se využívání umělé inteligence LawGeex zaměřené na automatizaci revize smluvní dokumentace. Tyto obchodní podmínky s ohledem na nahrané datové vstupy mj. uvádějí, že zasláním uživatelských příspěvků uživatel souhlasí s celosvětovou, nevýhradní, bezplatnou, trvalou, sublicencovatelnou a převoditelnou licencí k používání, reprodukci, distribuci, přípravě odvozených děl a předvádění uživatelských příspěvků. 39 Pro lepší vysvětlení následně tyto obchodní podmínky lakonicky konstatují, že společnost Legalogic Ltd. v podstatě může nahraná data užívat, jak se jí zlíbí, a pokud s tím někdo nesouhlasí, nemá jí tato data zasílat.40

30 A to nikoliv nutně pouze v rámci ČR, ale s ohledem na překladatelské schopnosti umělé inteligence i v jiných liberálně demokratických státech založených na obdobných právních principech a smyslu pro spravedlnost, jako je právní řád ČR.

31 Shodně A. O. Acar: Has Generative AI Peaked? Harvard Business Review [online], 8. 11. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: Has Generative AI Peaked? (hbr.org).

32 § 21 odst. 1 zák. o advokacii zní „Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.“

33 Blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10: „Povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta “

34 D. Vítek, L. Suchánková: Advokátní tajemství v cloudu, Advokátní deník [online], 30. 12. 2020 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https:// advokatnidenik.cz/2020/12/30/advokatni-tajemstvi-v-cloudu/.

35 Tamtéž.

36 Tamtéž.

37 § 21 odst. 9 písm. a) zák. o advokacii stanoví, že: „Povinnost mlčenlivosti v rozsahu stanoveném v odstavcích 1 až 8 se vztahuje obdobně i na […] zaměstnance advokáta nebo společnosti anebo zahraniční společnosti, jakož i na jiné osoby, které se s advokátem nebo ve společnosti anebo v zahraniční společnosti podílejí na poskytování právních služeb.“

38 OpenAI: Terms of use [online], 14. 11. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://openai.com/policies/terms-of-use.

39 V anglickém originále „By sending us your User Submissions, you’re giving us a worldwide, non-exclusive, royalty- free, perpetual, sublicenseable and transferable license to use, reproduce, distribute, prepare derivative works of display, and perform the User Submissions in connection with the Site and our (and our successor’s) business, including without limitation for redistributing part or all of the User Submission (and derivative works thereof) in any media formats and through any media channels and you hereby waive any moral rights in your User Submission, to the extent permitted by law. You also hereby grant each user of the Site or other viewer of the User Submission a non-exclusive right to use, reproduce, distribute, prepare derivative works of, display and perform such User Submissions.“

Viz Lawgeex: Terms of Use [online], 21. 1. 2016 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.lawgeex.com/terms-of-use/.

40 V anglickém originále tamtéž: „Basically, it means that we can use your stuff in pretty much any way we want. So if you don’t want us to use your stuff, don’t sent it to us.“

V souvislosti s kybernetickým zabezpečením klientských dat je vhodné poukázat také na výše uvedené zákonné standardy náležité péče, která je po advokátech vyžadována.41 Tyto standardy totiž stricto sensu neposkytují dostatečný interpretační prostor pro zohlednění stávající technologické reality a s ní souvisejících rizik – v krajním případě lze totiž dospět i k interpretaci, že by advokáti měli zajistit absolutní bezpečnost klientských dat.42 Takový požadavek by však byl objektivně nesplnitelný.43

V tomto ohledu se tedy jistě lze inspirovat moderními právními předpisy, jako je např. obecné evropské nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR)44 nebo zákon o kybernetické bezpečnosti. 45 Tyto předpisy pragmaticky reflektují nepředvídatelnost technologického vývoje a nemožnost dokonalé právní jistoty –do popředí je tak stavěna především praktická užitečnost právní úpravy založená na odstupňovaném vyhodnocení relevantních rizik.46

Informování klienta ohledně zapojení umělé inteligence a o souvisejících rizicích

Základní povinností týkající se komunikace mezi advokátem a klientem je ust. čl. 9 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Etický kodex“), které stanoví, že „Advokát je povinen klienta řádně informovat, jak vyřizování jeho věci postupuje, a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších příkazů.“ Tuto povinnost je samozřejmě třeba brát jako minimální standard, který je advokát povinen dodržet za jakýchkoliv okolností. S ohledem na veškeré důsledky a rizika související s využíváním systému umělé inteligence lze doporučit, aby o takovém zapojení umělé inteligence byl klient náležitým způ-

41 K této problematice se např. J. Brauner vyjadřuje tak, že „Spojení kategorické povinnosti advokátní mlčenlivosti a povinnosti vynaložit veškeré úsilí k zabránění újmy vede k závěru, že advokát exkulpace nemůže nikdy dosáhnout. Je nepřiměřené požadovat, aby advokát v souvislosti se svou povinností mlčenlivosti vyvinul veškeré úsilí k zajištění důvěrnosti klientských dat bez ohledu např. na náklady na zajištění příslušných bezpečnostních opatření. Vždy totiž existuje nějaké bezpečnější, ale také dražší či více omezující opatření, které lze zavést. Ze spojení ,veškeré úsilí‘ plyne, že advokát nemá jinou možnost než tato další opatření neustále zavádět.“ J Brauner: Dopady technologického vývoje na povinnosti advokáta na úseku kybernetické bezpečnosti, Advokátní deník [online], 15. 7. 2022 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://advokatnidenik.cz /2022/07/15/dopady-technologickeho-vyvoje-na-povinnosti-advokatana-useku-kyberneticke-bezpecnosti/.

42 Tamtéž.

43 Blíže k problematice advokátní odpovědnosti viz níže, část nazvaná Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou ze strany pomocníka a za volbu vhodného pomocníka

44 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

45 Zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti).

46 Op. cit. sub 41.

47 Poskytnutí takové informace nicméně není v rámci stanoviska ČAK k poskytování právních služeb online považováno v každém případě za nezbytné. Viz zejm. bod 6 in fine a též bod 7 op. cit. sub 22.

48 Podrobněji viz následující část tohoto příspěvku, nazvaná Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou ze strany pomocníka a za volbu vhodného pomocníka

49 Op. cit. sub 7.

50 Čl. 10 odst. 1 Etického kodexu.

51 Čl. 10 odst. 2 Etického kodexu.

sobem informován. 47 Pro účely nesení odpovědnosti může hrát rovněž určitou roli, nakolik a jakým způsobem byl klient o využití daného technologického řešení informován. Případné odpovědnosti za škodu se však pochopitelně nebude možné zbavit tím, že by se advokát se svým klientem domluvil na jejím vyloučení s odkazem na využití systému umělé inteligence.48

Podrobná informovanost klienta ohledně případného zapojení systému umělé inteligence je ostatně s ohledem na povinnost mlčenlivosti zároveň základním předpokladem pro zapojení takového systému. Blíže je tato povinnost rozvedena také v bodě 6 aktuálního stanoviska ČAK týkajícího se užívání umělé inteligence při poskytování právních služeb: „Předchozí souhlas klienta k tomu, aby mohl advokát zpracovávat informace či údaje, které mu byly poskytnuty klientem nebo které obsahují informace o klientech či jejich případech (a to i v případě, že tak činí pouze proto, aby se AI ‚učila‘ a zdokonalovala tak své schopnosti – jak je uvedeno v bodě 5 tohoto stanoviska), musí obsahovat výslovné prohlášení, že klient ví, že AI může fungovat nepředvídatelně, a také výslovný souhlas, že může AI sdílet tyto informace (byť anonymizované) s blíže neurčenými podobnými systémy.“49

Přiměřenost odměny s ohledem na vyšší automatizaci právních služeb

Ruku v ruce se zvýšenou efektivitou práce advokáta při využívání systémů umělé inteligence kráčí konkurenční výhoda v podobě možnosti nabídnout klientům výhodnější sazbu. Bez ohledu na čistě ekonomický rozměr takové skutečnosti jde v případě odměny advokáta také o další z důležitých etických povinností advokáta. Advokáti jsou povinni svým klientům poskytovat pravdivé informace o očekávaném rozsahu svých výkonů50 a případná smluvní odměna musí být sjednána přiměřeným způsobem. 51 V případě, že by sice technologické řešení advokátům výrazně ušetřilo čas strávený klientskou prací, ale poplatky za využití takového systému by překračovaly výši odměny, která by za jiných okolností odpovídala práci odvedené ze strany advokáta, přičemž by takové poplatky byly následně účtovány klientovi, mohou vzniknout pochybnosti o přiměřenosti fakturované odměny advokáta. Zároveň je třeba zohlednit skutečnost, že jakýkoliv výstup umělé inteligence by měl být podroben revizi ze strany advokáta jako primárního garanta kvality poskytovaných právních služeb.

Praxe však ukazuje, že cena za využití moderních technologií nebude nepřekonatelně vysoká. Ta nejlepší technologická řešení si zpravidla budou moci jako první dovolit spíše velké mezinárodní kanceláře, nicméně trh právních technologií prochází velmi rychlou demokratizací. Má-li tak umělá inteligence představovat nástroj k vyšší efektivitě, lze předpokládat, že její využití většinově povede k celkovému snížení nákladů dané právní služby.

Odpovědnost advokáta za škodu způsobenou ze strany pomocníka a za volbu vhodného pomocníka

Důležitým aspektem v souvislosti s využíváním služeb poskytovaných třetími stranami je nastavení advokátní odpovědnosti za škodu způsobenou jinou osobou než samotným advokátem. Nejprve je však vhodné vyjasnit povahu odpovědnosti

za škodu způsobenou samotným advokátem, a to v návaznosti na striktně vymezené standardy náležité péče advokáta, které byly představeny výše.

S ohledem na skutečnost, že advokáti ve většině případů poskytují své služby na základě smluvního vztahu, v případě porušení smluvní povinnosti ze strany advokáta se klient může dovolat objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2913 o. z. 52 Pokud by přitom taková smluvní povinnost nespočívala v konkrétním výsledku, ale v soustavném a řádném poskytování právních služeb, pak bude třeba případné tvrzené porušení smluvní povinnosti poměřovat s tím, jaká míra odborné péče byla ze strany advokáta vynaložena, a tedy zda lze vůbec o porušení smluvní povinnosti uvažovat. Vedle ust. § 2913 o. z. je stěžejním ustanovením vymezujícím odpovědnost advokátů § 24 zák. o advokacii. Převažující názory (jak v soudní judikatuře, 53 tak v literatuře54) se přiklánějí k závěru, že tato odpovědnost představuje objektivní odpovědnost za škodu –tomuto závěru přitom trefně oponují např. Tichý55 a Melzer, 56 a to mj. s ohledem na absenci jeho patřičného odůvodnění. Oba autoři podrobně argumentují, proč by se v případě § 24 zák. o advokacii mělo jednat o subjektivní odpovědnost za zavinění s objektivizovaným standardem péče.

Neuplatní-li se objektivní odpovědnost na základě existence smluvního vztahu, pak lze ve prospěch subjektivní povahy odpovědnosti advokáta argumentovat rovněž praktickým rozměrem povahy odpovědnosti advokáta. Tím je skutečnost, že advokát by měl zpravidla odpovídat za soustavné plnění svých povinností, nikoliv za výsledek své činnosti – je tedy plně v jeho silách ovlivnit míru kvality jím poskytované služby a míru splnění jeho povinnosti. 57 I v tomto ohledu je tak z teleologického hlediska subjektivní odpovědnost schopna vhodněji reflektovat realitu poskytování právních služeb advokáty a potřebu soustavného dodržování náležitých standardů péče

V každém případě, co se týče odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou ze strany třetích osob (např. ze strany poskytovatele využívaného systému umělé inteligence), je třeba aplikovat pravidla ohledně odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou svým zaměstnancem či pomocníkem ve smyslu § 24 zák. o advokacii nebo ve smyslu obecné úpravy dle § 1935, 58 2434 59 či 2914 o. z. 60 Takto způsobená škoda přitom bude obvykle vyplývat ze zanedbání povinnosti náležitého dohledu a kontroly příslušných výstupů. Málokdy však bude docházet k případům, kdy by umělá inteligence jednala v roli pomocníka přímo s klientem bez ingerence samotného advokáta – proti takovému postupu ostatně varuje i příslušné stanovisko představenstva ČAK k užívání umělé inteligence. 61 Rozhodně však nelze vyloučit, že dojde k dílčím pochybením, a klientům tak budou právní služby poskytovány např. prostřednictvím online chatbota. Právě v takovém případě se lze v závislosti na konkrétních okolnostech odkázat na ustanovení týkající se odpovědnosti za škodu při využití třetích osob. Pokud se advokát rozhodne k poskytnutí právních služeb využít služby poskytovatele, který se zaváže k samostatnému výkonu určité činnosti, příp. pokud advokát klienta na takového poskytovatele sám odkáže, měl by si být ve smyslu výše uvedených ust. § 2434 a 2914 o. z. vědom zásady culpa in eligendo, tedy odpovědnosti za škodu způsobenou chybným výběrem takového poskytovatele.

S ohledem na skutečnost, že advokátem využívané systémy umělé inteligence budou zpravidla poskytovány právě ze strany třetích osob na základě samostatných smluvních vztahů mezi advokátem

a takovou třetí osobou, lze očekávat, že případný regresní nárok, který by advokát vůči takové osobě mohl teoreticky uplatnit, bude limitován v rámci příslušných obchodních podmínek 62 Kromě toho, že advokát může v případě chybné volby pomocníka čelit následkům odpovědnosti za škodu, může být vystaven i porušení povinnosti dle čl. 11 odst. 3 Etického kodexu, který stanoví, že se advokát „nesmí podílet na činnosti osob, které poskytují právní služby, ačkoliv k tomu nejsou oprávněny, ani takovou činnost podporovat. Ve zvlášť závažných případech oznámí osobu, provádějící takovou činnost, Komoře.“

Vzhledem k technologickému rozmachu bude s největší pravděpodobností čím dál častěji docházet k případům, kdy bude obtížné vyhodnotit, zda využití určitého technologického nástroje nebude naplňovat znaky neoprávněného poskytování právních služeb – tedy tzv. vinklaření. 63

Lze také předpokládat, že využívání systémů umělé inteligence a související advokátní odpovědnost začnou refl ektovat rovněž podmínky příslušného profesního pojištění advokátů.

52 Srov. F. Melzer: Civilní odpovědnost za poradenství advokátem, Bulletin advokacie [online], 28. 11. 2018 [cit. 2024-02-29], dostupné na: http://www.bulletin-advokacie.cz/civilni-odpovednost-za-poradenstviadvokatem#ftn35.

53 Např. rozsudky NS ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 508/2009, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1390/2010.

54 Např. J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, komentář k § 24, str. 168; V. Mandák: I. K počátku objektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody způsobené advokátem klientovi v souvislosti s výkonem advokacie II. K povaze této odpovědnosti advokáta (objektivní odpovědnost), Bulletin advokacie č. 5/2009, str. 35 a násl.; Z. Buchta: K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti, Právní rozhledy č. 2/2008, str. 58 a násl.

55 L. Tichý: K rozlišování mezi tzv. subjektivní a objektivní odpovědností –rozsudek NS o povaze odpovědnosti advokáta za škodu, Bulletin advokacie [online], 21. 2. 2013 [cit. 2024-02-29], dostupné na: http:// www.bulletin-advokacie.cz/k-rozlisovani-mezi-tzv.-subjektivni-aobjektivni-odpovednosti.

56 Op. cit. sub 52.

57 Op. cit. sub 55.

58 § 1935 odst. 1 o. z. zní: „Plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.“

59 § 2434 o. z. zní: „Příkazník provede příkaz osobně. Svěří-li provedení příkazu jinému, odpovídá, jako by příkaz prováděl sám; dovolil-li však příkazce, aby si ustanovil náhradníka, nebo byl-li tento nezbytně nutný, nahradí škodu, kterou způsobil chybnou volbou náhradníka “

60 § 2914 o. z. zní: „Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody “

61 Op. cit. sub 7.

62 Viz např. v anglickém originále čl. 9 obchodních podmínek systému Kira: „Except for damages arising from a party’s fraud or willful misconduct or misappropriation of intellectual property rights: in no event will (i) either party be liable for indirect, special, incidental or consequential damages, including, but not limited to, loss of profits, loss of revenues, data loss or usage, or loss of opportunities, arising out of or relating to this agreement or the services, even if such party has been advised of the possibility of such damages and (ii) either party’s total liability arising out of or relating to this agreement and/or the services, regardless of cause or theory of recovery, exceed one hundred dollars ($ 100). To the extent any liability of a party cannot be disclaimed, excluded or limited as aforesaid under applicable law, such liability shall be disclaimed, excluded and limited to the fullest extent permitted under applicable law.“ Kira Systems: Terms of Service [online], nedatováno [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://kirasystems.com/terms-of-service/.

63 Podrobněji viz následující část tohoto příspěvku.

Užití systémů umělé inteligence ze strany neoprávněných poskytovatelů právních služeb

S příchodem nejrůznějších poskytovatelů nových technologických nástrojů umožňujících efektivnější poskytování právních služeb souvisí také riziko, že při poskytování právních služeb budou samotní advokáti obcházeni. V takových případech bude mnohdy otázkou, kde je hranice mezi poskytováním právních služeb a poskytováním např. pouhé právní informace. Defi nice právní služby přitom z podstaty věci nemůže být uzavřená či taxativní. Právě nejistota ohledně toho, kde daná hranice neoprávněného poskytování právních služeb leží, může některé zájemce o vstup na trh s právními informacemi odradit. V případě překročení příslušných povinností totiž hrozí sankce až do výše 3 mil. Kč. 64

V kontextu výše nastíněného konzervativního přístupu advokátní profese lze poukázat i na genezi prvního z výše uvedených stanovisek ČAK, 65 a to právě v souvislosti s vymezením hranice poskytování právní služby. Ještě než došlo k vydání daného stanoviska, byla v průběhu roku 2018 učiněna výzva vůči advokátní veřejnosti ohledně případných připomínek k jeho zveřejněnému návrhu. Tento původní návrh obsahoval ustanovení, že „Poskytování trvalých či dočasných užívacích práv k počítačovému programu, v němž si uživatel sám určuje úpravu fi nální listiny podle nabízených možností (např. jako program Rocket Lawyer), není poskytováním právní pomoci, ale poskytováním právních informací, a to bez ohledu, zda se tak děje úplatně, či bezúplatně. Pokud však takový program používá podle výslovných požadavků klienta advokát, aby mu požadovanou listinu připravil, o právní službu se jedná.“66

Do finální podoby stanoviska se však zjevně z opatrnostních dů-

64 § 52d zák. o advokacii.

65 Op. cit. sub 22.

66 M. Maisner: Výzva advokátní veřejnosti: Diskutujme o podobě poskytování právních služeb online, Česká advokátní komora [online], 22. 11. 2018 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.cak.cz/scripts/ detail.php?id=19770.

67 M. Juetten: Unauthorized Practice Of Law Claims Threaten Access To Justice, Forbes [online], 8. 5. 2018 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.forbes.com/sites/maryjuetten/2018/05/08/unauthorizedpractice-of-law-claims-threaten-access-to-justice/?sh=892a42b67a51.

68 B. S. Garner: October 2017 Ethically Speaking – Artificial Intelligence and Its Not-So-Artificial Legal Ethics Implications, Orange County Bar Association [online], nedatováno [cit. 2024-02-29], dostupné na: https:// www.ocbar.org/All-News/News-View/ArticleId)2189/October-2017Ethically-Speaking-Artificial-Intelligence-and-Its-Not-So-Artificial-LegalEthics-Implications.

69 Rocket Lawyer: Rocket Lawyer Joins Utah in First US Initiative to Transform Legal Services, Rocket Lawyer [online], [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.rocketlawyer.com/newsroom/rocket-lawyerjoins-utah-in-nations-first-program-to-transform-legal-services.

70 M. Reynolds: Inside the claims against DoNotPay’s Joshua Browder and the ‚World’s First Robot Lawyer‘, Abajournal [online], 1. 12. 2023 [cit. 2024-02-29], dostupné na: https://www.abajournal.com/magazine/ article/inside-the-claims-against-donotpays-joshua-browder-and-theworlds-first-robot-lawyer.

71 Tamtéž.

72 Povaha takového „disclaimeru“ však nemusí být zcela liberační, jak osvědčují i četná řízení se společností LegalZoom. Podrobněji viz E. Vyhnánková: Poskytování právních služeb ve 21. století [online], Brno, 2019 [cit. 2024-02-28], dostupné na: https://is.muni.cz/th/yvb9u/, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jakub Harašta.

73 T. Němeček: „Konec právníků“ nemusí být ponurý, Česká advokátní komora [online], [cit. 22. 2. 2019]. (Rozhovor s Richardem Susskindem publikovaný v Lidových novinách) prostřednictvím E. Vyhnánková, op. cit. sub 72.

vodů tato část nedostala. Je třeba připustit, že takový závěr by byl výrazným odklonem od tradičně konzervativního přístupu a v roce 2019 by měl nevídaně disruptivní a liberalizační potenciál.

Dlužno rovněž podotknout, že společnost Rocket Lawyer (obdobně jako společnost LegalZoom) byla opakovaně vystavena řízením ohledně neoprávněného poskytování právních služeb.67, 68 To pro ni však pozitivně vedlo k získání přelomového oprávnění k mimoadvokátnímu poskytování právních služeb. 69 Několika kontroverzím v USA aktuálně čelí také společnost DoNotPay, která své nástroje v minulosti prezentovala jako „robotického právníka“ –její zakladatel např. neúspěšně navrhoval, aby byl jeho software použit v reálném čase k formulaci právních argumentů při nařízeném soudním jednání.70 Služba DoNotPay přitom od Americké advokátní komory v roce 2020 obdržela cenu Brown Award za odhodlání ke zvýšení dostupnosti právních služeb nízkopříjmovým skupinám.71

Tyto příklady zahraničních společností sice představují případy, které se dle výše uvedené interpretace poskytování právních služeb jeví jako hraniční (nebo v případě „robotického právníka“ společnosti DoNotPay spíše již za hranou), navzdory četným soudním řízením týkajícím se neoprávněného poskytování právních služeb tyto společnosti nicméně nadále fungují, přičemž jsou hledány regulatorní cesty, jak jim poskytování právních služeb umožnit.

V praxi by ostatně bylo dlouhodobě neudržitelné, pokud by poskytování právních služeb ve smyslu zák. o advokacii bylo interpretováno do natolik extenzivní míry, že by pod něj bylo možné podřadit činnost jakéhokoliv systému schopného autonomního poskytování právních informací široké veřejnosti . Tedy za předpokladu, že takový systém není jako právní služba inzerován, resp. že v rámci svého marketingu nevystupuje jako náhrada za odborné právní služby poskytované ze strany advokátů.72

S vizí soustavného zdokonalování systémů umělé inteligence se této nevyhnutelné realitě budou nuceny přizpůsobit i ostatní zahraniční jurisdikce. Online chatboti schopní promptně analyzovat relevantní data budou okamžitě dostupní kdekoliv po světě a v jakémkoliv jazyce – pokud tyto nástroje budou samy sebe kvalifikovat jako asistenční komplementární nástroje k nezastupitelné práci právních profesionálů, byla by jejich vnitrostátní disproporčně přísná regulace kontraproduktivní.

Některé směry týkající se liberalizace poskytování právních služeb shrnul anglický „právní futurolog“ Richard Susskind, když uvedl, že se v této souvislosti objevují zejména dva přístupy: „‚benevolentní ochránci‘“ a ‚žárliví dozorci‘. Ti první vycházejí z toho, že smyslem profese je naplňovat zájem společnosti. A když se objeví levnější způsob poskytování služeb zákazníkům, klidně se do něj pustí. Ti druzí vycházejí z toho, že smyslem komory je udržovat naše živobytí. Přitom budou tvrdit, že to dělají kvůli ochraně spotřebitele před nekvalitní službou.“73

Optimálním přístupem k možné liberalizaci právního poradenství nicméně nepochybně bude určitý kompromis. Právní prostředí a povědomí o právu je zapotřebí kultivovat a nedopustit rozmělnění právní odbornosti. To však nutně neznamená, že by měly být kladeny neopodstatněné překážky takovým technologickým řešením, která jsou zaměřena na právní „asistenci“ i bez ingerence advokáta. Typicky se bude jednat o poskytování právních informací prostřednictvím rešerší spočí-

vajících v konsolidaci veřejně dostupných informací. Samozřejmě za předpokladu, že takovou asistenci využije koncový uživatel, a nikoliv pokoutný poskytovatel právních služeb.

Pokud nicméně budou služby generativní umělé inteligence využívány přímo ze strany koncových uživatelů (potenciálních klientů), příp. ze strany pokoutných poskytovatelů právních služeb, v závislosti na využívaném typu systému umělé inteligence může hrozit zvýšení výše uvedeného rizika citování neexistujících soudních rozhodnutí či neexistujících ustanovení právních předpisů.

Tato rizika přitom mohou mitigovat samotní advokáti, pokud převezmou iniciativu a sami budou příslušná technologická řešení aktivně využívat. Zapojení advokátů (vč. vedení právní a technologické osvěty) může omezit vytvoření díry na trhu, která by jinak mohla být zaplněna neoprávněnými poskytovateli právních služeb. S přihlédnutím k zahraničním zkušenostem se však nejeví jako realistické (a pragmatické) zabránění tomu, aby moderní technologická řešení využívali přímo klienti. Ani v tomto případě by přitom nemělo být a priori vyloučeno advokátní zapojení. Lze např. uvažovat o přípravě určité formy „kurátorovaného“ seznamu několika systémů umělé inteligence, a to vč. jejich povahy či případných výhrad a rizik. Pokud by naopak určité technologické řešení bylo v rozporu s oprávněním poskytovat právní služby, příslušný poskytovatel by se vystavoval riziku svého zahrnutí do rubriky Neoprávněné poskytování právních služeb, jak je uvedena na stránkách ČAK.74

Závěr

Etická pravidla vztahující se k poskytování právních služeb musí být náležitě zohledněna i v souvislosti s používáním moderních technologií. Advokáti musí být informováni o schopnostech umělé inteligence a dalších technologií, aby byli schopni poskytovat klientům co nejefektivnější řešení jejich právních otázek. Jednotlivé technologické a právní výzvy přitom budou vykazovat exponenciální nárůst. Rozsáhlou a samostatnou problematiku, které budou advokáti v tomto ohledu čelit, představuje zapojení umělé inteligence v rámci soudního rozhodování.

Povinnost advokáta jednat v souladu s etickými zásadami a s náležitou odbornou péčí ve svém důsledku tedy musí nevyhnutelně zohledňovat i potřebu zapojení technologických nástrojů tam, kde je to vhodné.

Není pochyb o tom, že umělá inteligence představuje reálný příslib zásadní proměny právní praxe. Liberalizace a demokratizace trhu s relevantními technologickými nástroji s sebou však přináší také rizika souvisejí s proliferací neoprávněných poskytovatelů právních služeb. I v této souvislosti tak bude ze značné části na advokátech, aby byli s ohledem na užívání moderních technologií schopni převzít iniciativu a byli na související výzvy patřičně připraveni. ✤

Lichnovský/Ondrýsek a kol.

Daňový řád Komentář. 5. vydání

nové vydání komentáře poskytuje komplexní výklad daňového řádu obsahuje aktualizovanou judikaturu komentář vychází z právního stavu k 31. 12. 2023.

2024 I vázané v plátně I 1 160 2 290 Kč I obj. číslo EKZ232

74 Česká advokátní komora [online], dostupné na: Neoprávněné poskytování právních služeb (cak.cz).

Helena Pullmannová Obchodní jméno jako předmět práva k průmyslovému vlastnictví pojednává o právní úpravě práva k obchodnímu jménu jako subjektovému označení podnikatele, pod nímž podnikatel realizuje svoji podnikatelskou činnost hledá odpověď na otázku, zda Česká republika chrání právo k obchodnímu jménu správně, případně jak právní úpravu novelizovat

2024 I brožované I 160 390 Kč I  obj. číslo EPI158

Horáček/de Korver/Koutná/Biskupová Práva na označení a jejich vymáhání. Komentář. 4 vydání

aktualizované a přepracované vydání reaguje na rozsáhlou novelu zákona o ochranných známkách a vývoj v oblasti práva k označení původu a zeměpisným označením obsahuje nejdůležitější judikaturu soudů a věnuje se přesahu národní rozhodovací praxe do komunitární oblasti

2024 I vázané v plátně I 552 1 790 Kč I  obj. číslo EKZ212

Cochemská praxe a výkon advokacie: symbióza, nebo oxymóron?

k diskusi

Následující článek shrnuje základní principy tzv. cochemské praxe, tedy způsob interdisciplinární spolupráce při řešení rodičovského konfliktu, který vede oba rodiče k dohodě a ke společné odpovědnosti za péči o děti i po rozchodu či rozvodu. V hlavní části článku pak autorka rozebírá, zda a příp. za jakých podmínek nemůže být postup advokáta v souladu s principy cochemské praxe hodnocen jako postup v rozporu se zákonem o advokacii.

JUDr. Tereza Hamplová

je advokátní koncipientkou v AK Cerha Hempel Kališ a Partners Praze.

Dle Jürgena Rudolpha, průkopníka metody cochemské praxe, se touto metodou rozumí způsob „interdisciplinární spolupráce profesí, zabývajících se záležitostmi dětí.

K jejímu základu patří mezi jiným, že vzájemně koordinované profese vnímají konflikt rodičů nebo jiných účastněných dospělých, perspektivou dítěte. Cílem je přivést rozhádané rodiče, alespoň v nejminimálnějším zájmu jejich dětí, k jejich rodičovské autonomii, a tím ke (znovu)nabytí společné odpovědnosti “1

Podstatou této metody je tedy fungující, spolupracující propojený systém všech subjektů, které participují na rychlém a efektivním vyřešení rodičovského konfliktu, především v zájmu dětí.

Základní

pilíře cochemské praxe

Cochemská praxe je postavena na několika základních pilířích, díky nimž je možné definovat její základní matici. Model cochemské praxe totiž, díky odlišným regionálním potřebám, nelze v rámci soudních obvodů aplikovat vždy striktně v téže podobě. Pro to, aby fungovala, je potřeba ji přizpůsobovat konkrétním okolnostem daného případu, avšak vždy s přihlédnutím a respektem k jejím základním principům.

Dle Manuálu interdisciplinární spolupráce spolku Cochem.cz (dále také jen „manuál“) se jedná především o tyto principy: (i.) „Rozhodnutí patří v první řadě do rukou rodičů, stejně jako odpovědnost za život jejich dítěte;

(ii.) rodiče jsou nejlepšími odborníky na nejlepší zájem jejich dětí;

(iii.) naprostá většina rodičů je kompetentní pečovat o své děti; (iv.) všechny profese jsou si rovny, jejich přispění k řešení je rovnocenné;

(v.) výkon jednotlivých profesí musí být koordinovaný – aktivní spolupráce, pravidelná setkávání, ladění postupu, kapacity služeb apod.;

(vi.) rozhodující není typ péče, ale přetrvávající konflikt rodičů; (vii.) respekt, komunikace, orientace na perspektivu dítěte (důležité pro všechny zúčastněné).“2

Výše citované principy, které jsou uvedeny v manuálu, doplňují taktéž principy vyplývající z právních předpisů. 3 Co se týče prvního principu (tj. dohody a převzetí společné rodičovské odpovědnosti, které jsou předpokladem pro budoucí blaho dětí4), soud je primárně dle ust. § 9 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), povinen vést účastníky k nalezení smírného řešení (příp. ust. § 474 odst. 1 z. ř. s.). V souvislosti s tímto postupem soudu je nepochybně spojena edukace rodičů soudem, a to jak o samotné právní úpravě, tak i o stanoviscích a rozhodnutích Nejvyššího soudu.5 Další princip vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, a sice „že je třeba vycházet z premisy, že zájmem dětí je, aby byly především v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dětem láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dětí“ 6 Čtvrtým a zároveň posledním principem vyplývajícím ze zákonné dikce je princip spočívající ve vnímání daného konfliktu rodičů perspektivou dětí. Hmotněprávní oporu tohoto principu lze nalézt v ust. § 866 o. z.

1 J. Rudolph: Jsi moje dítě: „Cochemská praxe“ – cesty k lidštějšímu rodinnému právu, 1. vyd., Generální konzul České republiky Tomáš Podivínský, Drážďany 2009.

2 M. Nováková: Metodika: Zavádění interdisciplinární spolupráce v opatrovnickém řízení ve věci úpravy poměrů dětí po rozvodu, Cochem.cz, Praha, str. 9.

3 Srov. V. Polák, L. Westphalová: Interdisciplinární spolupráce ve věcech péče soudu o nezletilé, Právní rozhledy č. 7/2018, str. 240 a násl.

4 Srov. ust. § 865 odst. 1, § 875 odst. 1, § 876 odst. 1, § 906 odst. 2 a § 908 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“).

5 Srov. ust. § 99 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

6 Nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13.

7 Srov. Bürgerliches Gesetzbuch, ust. § 1631.

Historie cochemské praxe a její vývoj v České republice

Cochemská praxe pochází z Německa, ze soudního obvodu Cochem-Zell. Její počátky jak v Německu, tak i v České republice, doprovázela potřeba nějaké změny, byť z poměrně odlišných důvodů. Dalo by se říci, že v Německu byla tehdy situace mnohem komplikovanější, jelikož tam náležela rodičovská odpovědnost (resp. rodičovská péče, něm. elterliche Sorge)7 oběma rodičům jen tehdy, pokud se děti narodily ještě za trvání manželství a rodiče spolu dále žili. Pakliže jakákoliv z těchto podmínek nebyla splněna, náležela rodičovská péče pouze jednomu z rodičů. 8

V České republice tomu tak nebylo, český právní řád totiž v souladu s ust. § 865 odst. 1 o. z. vždy přiznával, tehdy samozřejmě dle předchozí právní úpravy, rodičovskou odpovědnost oběma rodičům. Nicméně potřeba změny v souvislosti se způsobem řešení rodičovských konfliktů, vedení řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem, jakož i mimosoudní jednání o nich, byla a je stále patrná.

Z praxe vyplývá, že cochemská praxe může mít velice pozitivní dopady na řešení rodičovského konfliktu, a to jak z hlediska rychlosti, efektivnosti, úspory nákladů rodičů, potenciální úlevy soudních orgánů, tak, a to především, zájmu dětí. K metodě cochemské praxe je však samozřejmě potřeba přistupovat i kriticky, protože úspěšnost cochemského modelu závisí na mnoha faktorech, např. na odlišných regionálních potřebách nebo na tom, zda dítě, které je (bohužel) součástí rodičovského konfliktu, byť pasivně, není dítětem ohroženým dle ust. § 6 zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

Ačkoliv první výraznější zmínky o cochemské praxi lze v České republice zaznamenat již v roce 2015, kdy byl založen spolek Cochem.cz (který je dle mého názoru jednou z nejvýznamnějších iniciativ směřujících k normalizaci cochemského modelu), a přestože výsledky cochemské praxe jsou mnohdy velice pozitivní (viz zavedená praxe na Okresním soudu v Tachově), i tak je téma týkající se tohoto modelu stále tématem kontroverzním. Zejm. co se týče odborné veřejnosti.

V případě České advokátní komory (dále jen „ČAK“) lze obecně zaznamenat přístup podporující metodu cochemské praxe, alespoň co se týče šíření povědomí o ní prostřednictvím různých přednášek, seminářů (příkladmo lze uvést seminář proběhnuvší v dubnu 2022) či prostřednictvím odborných článků publikovaných v Bulletinu advokacie (viz článek JUDr. Ing. Romany Rogalewiczové nazvaný Interdisciplinární spolupráce při řešení rodičovských konfliktů, publikovaný v BA č. 12/2017).

V řadách odborné advokátní veřejnosti lze však zaznamenat i kritický přístup ke cochemské praxi s ohledem na to, že by aplikování či příp. podpora této metody mohla být pro advokáty kontraproduktivní, ba dokonce v rozporu se zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zák. o advokacii“).

Z pohledu výkonu advokacie lze na metodu cochemské praxe pohlížet kriticky zejm. s ohledem na následující důvody:

• aplikace metody cochemské praxe, tzn. vedení klienta ke smírnému řešení věci ohledně úpravy poměrů rodičů k nezletilým dětem, může být v rozporu se zák. o advokacii;

• aplikace metody cochemské praxe způsobem shora uvedeným může být pro advokáty nevýhodná, především s ohledem na případnou nižší výši odměny náležící advokátovi za zastupování nežli v případě tradičně vedeného soudního řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem;

• nízká odbornost advokátů v oblasti metody cochemské praxe;

• odlišné regionální potřeby ovlivňující aplikaci cochemské praxe.

Vedení klienta ke smírnému řešení

věci

Advokát, pakliže aplikuje metodu cochemské praxe, v první řadě usiluje o dohodu rodičů. Vysvětluje rodičům výhody smírného ře-

šení a rizika spojená s tradičním průběhem tzv. opatrovnického řízení, kdy rodiče často nejsou schopni dojít ke vzájemné dohodě. Pakliže to advokát považuje za účelné, i on může být nápomocen při spojování rodičů s dalšími odborníky na řešení rodičovského konfliktu, ať už se jedná o rodinné mediátory, či o jinou poradenskou odbornou pomoc.

Metody postupu advokátů v rámci cochemské praxe se tedy mohou lišit, a to zejm. dle míry jejich angažovanosti. Někteří advokáti mohou komunikovat s oběma rodiči najednou, kdy jejich role spočívá, po bezprostředním kontaktu s rodiči, v sepisu dané dohody. Jiní advokáti mohou zvolit jednu z metod mimosoudního řešení, např. metodu Collaborative law, kdy se ve spolupráci s advokátem druhého z rodičů budou snažit nalézt variantu úpravy poměrů rodičů k nezletilým dětem, o níž mezi rodiči panuje shoda. Další advokáti se v tomto směru naopak nemusí angažovat vůbec a ve spolupráci s ostatními odborníky (ať už se jedná o mediátory, psychology, či sociální pracovníky), mohou, na pokyn těchto osob, které rodiče nakonec dovedly k dohodě, sepsat v závěru celého případu dohodu, kterou pak předloží soudu ke schválení.

Ať už je však přístup advokáta spočívající ve vedení klienta ke smírnému řešení (v tomto případě k uzavření dohody o poměrech rodičů k nezletilým dětem) jakýkoliv, může být z pohledu odborné veřejnosti (popř. i veřejnosti laické) při velmi striktním výkladu hodnocen jako přístup v rozporu zejm. s ust. § 16 odst. 1 zák. o advokacii. Dle mého názoru tomu tak ale není.

Z ust. § 16 odst. 1 zák. o advokacii vyplývá, že „advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny“. Dále je povinen „jednat čestně a svědomitě (…) využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné“. 9 Shora citovaná ustanovení neimplikují, že by měl advokát prosazovat zájmy klienta bez toho, aniž by připustil možnost smírného vyřešení. Z ustanovení naopak vyplývá, že advokát je povinen v mezích zákona, podzákonných norem a stavovských předpisů činit ve prospěch klienta vše, co považuje za prospěšné a účinné. Takovým prospěšným a účinným řešením může být, dle mého názoru, právě i uzavření dohody, která implikuje rychlejší, efektivnější, nikoliv natolik nákladný (ve srovnání s potenciálním mnohaletým soudním řízením) vývoj daného případu. Je samozřejmostí, že dohoda (doporučená advokátem) by pro klienta neměla být, byť jen částečně, nevýhodná. Nicméně dle mého názoru nelze hodnotit případný ústupek klienta pro účely uzavření dohody s „protistranou“, která je v konečném důsledku pro klienta výhodnější nežli dlouhotrvající, ekonomicky náročné soudní řízení, jako jednání advokáta v rozporu se zák.  o advokacii.

Advokát musí však i takové kroky, které považuje za prospěšné, činit se souhlasem klienta, a je tedy na něm, aby pro účely udělení takového souhlasu klientovi kvalifikovaně vysvětlil, z jakých důvodů je postup směřující k uzavření dohody postupem vhodným, potažmo přímo ideálním. To ostatně vyplývá i z komentářové literatury k ust. § 16 odst. 1 a 2 zák. o advokacii.10 I Ústavní soud

8 Srov. R. Rogalewiczová, M. Cirbusová: Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí roku 2015. Cochemská praxe v České republice: Sborník příspěvků z konference pořádané Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, 1. vyd., Tribun EU, s. r. o., Brno 2015, str. 5-6.

9 Ust. § 16 odst. 2 zák. o. advokacii.

10 Srov. P. Čáp: § 16 [Pokyny klienta], in J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 107.

ve svém nálezu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18, zdůraznil, že „jednotlivec si sjednává zastoupení advokátem proto, aby mu advokát nabídl a vysvětlil možná právní řešení jeho případu“

V řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem je toto navíc značnou výhodou, jelikož rodiče bez právního vzdělání často neznají právní terminologii a neví tak, co se za právními pojmy v praxi skrývá. Typickým příkladem je např. péče jednoho z rodičů (často bohužel chybně nazývaná jako výlučná péče), která v rodičích vzbuzuje dojem, že pokud bylo dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, druhý rodič automaticky pozbývá byť jen právo na to se s dítětem vídat. Proto je vhodné mít k dispozici advokáta nejen z důvodu, že může klienta kvalitně provést celým procesem, ale i proto, že jej může v jeho průběhu dostatečně edukovat Jak je tedy naznačeno shora, neoddělitelnou součástí poskytování právních služeb je (vyjma případného sepisu dohody, zastupování v soudním řízení atp.) taktéž i poskytování komplexního poradenství. Toto poradenství by mělo zahrnovat mj. i návrhy možných řešení, které by měl být advokát schopen klientovi objasnit, vč. jejich výhod či rizik. To vše může klient, i dle judikatury Nejvyššího soudu, po advokátovi s přihlédnutím k jeho odbornému vzdělání, znalosti právních předpisů, jakož i schopnosti jejich logické a vhodné aplikace, rozumně požadovat.11

Pakliže tedy shora uvedené obecné právní normy budeme aplikovat na případ řešení rodičovského konfliktu, mám za to, že vedením klienta k dohodě nekoná advokát nic v rozporu se zájmem klienta, pakliže mu sdělí veškeré možné varianty řešení (přičemž dohoda je jedna z nich), vč. jejich výhod a rizik, a následně respektuje pokyn klienta. Pokyn klienta by samozřejmě neměl směřovat k protiprávnímu řešení či dosáhnout takové intenzity, kdy by se řešení navrhované advokátem a pokyn klienta rozcházely natolik, že by mohlo dojít k narušení důvěry mezi nimi. Výše uvedené, a sice že doporučení řešit rodičovský konflikt smírně neznamená a priori doporučení v rozporu se zájmem klienta, dokládá i fakt, že v případě úpravy poměrů rodičů k nezletilým dětem je dohoda vždy vítána. To vyplývá jak z právních předpisů, tak i ze stanovisek odborníků z jiných oblastí, jako je např. psychologie. Doc. PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., který se mj. zabývá psychologií dětí, k dopadům rozchodu (resp. rozvodu) rodičů na děti např. uvádí, že v případě, kdy „je rozvod rodičů nezvratný, je třeba si uvědomit, že děti po rozpadu rodiny nejvíce ničí intenzita sporu mezi rodiči. Ať je rodič jakkoli zraněný chováním druhého, děti musí být absolutně uchráněny jakéhokoliv konfliktu. Intenzita konfliktu je totiž nejvíce negativním faktorem v dalším vývoji dítěte po rozpadu rodiny.“12 Navíc, ochota rodiče dohodnout se o úpravě poměrů k nezletilým dětem může být přičtena k jeho dobru i v rámci probíhajícího soudního řízení, jelikož s přihlédnutím k ust. § 907 odst. 3 in fine o. z. „soud při rozhodování o svěření dítěte (…) bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem“. Toto ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 571/2005).

11 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016.

12 Rozvod je pro dítě vždycky rána. Když v ní budou rodiče dál rýpat, nezahojí se nikdy, říká psycholog, Aktuálně.cz [online], 1. 8. 2018 [cit. 20. 7. 2022], dostupné z: www.zpravy.aktualne.cz.

13 Srov. Ministerstvo spravedlnosti: České soudnictví 2021: Výroční statistická zpráva, Praha 2022, str. 64 [online], dostupné z: www.justice.cz.

14 Srov. A. Dobřichovská Gedeonová: Procesní důvody rozdílné efektivity fungování civilních soudů v SRN a ČR, Soudce č. 9/2015, str. 18.

S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti mám tedy za to, že za podmínky zachování důvěry mezi klientem a advokátem nemůže být postup advokáta v souladu s principy cochemské praxe hodnocen jako postup v rozporu se zák. o advokacii.

Business development a odměna náležící advokátovi

Právě ona důvěra mezi advokátem a jeho klientem je stěžejním faktorem pro účely posuzování nejen kvality výkonu advokáta, ale i jeho potenciálního business developmentu. V případě delšího soudního řízení (v tomto případě řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem) bude odměna advokáta asi lukrativnější (zejm. s ohledem na délku možného řízení), nicméně je možné, že právě onen dlouhodobý vývoj řízení způsobený eskalací rodičovského konfliktu a s tím související vynaložené náklady mohou klienta odradit, a on tak může příště vyhledat jiného advokáta (i přesto, že původní advokát během řízení fakticky nikterak nepochybil) nebo minimálně původního advokáta dále nedoporučit.

Je jasné, že tuto predikci nelze nikterak generalizovat, jelikož např. co se týče odměny, záleží vždy na dohodě mezi klientem a advokátem. Lze však předjímat, že pokud bude klient se službami spokojený, daná záležitost bude vyřešena rychle a efektivně, nebude klientovi nadále nic bránit v tom, aby s advokátem nadále spolupracoval, příp. jej doporučil i dále.

Přestože mám tedy za to, že celková odměna advokáta za jeho služby může být v případě „pouhého“ uzavírání dohody dle cochemského modelu nižší nežli v případě dlouhotrvajících soudních řízení, může být i tento přístup advokáta přístupem přínosným z hlediska business developmentu a spokojenosti klienta.

Dle posledních výročních zpráv uveřejněných na webových stránkách justice.cz činí průměrná délka tzv. opatrovnických řízení údajně cca čtyři až pět měsíců.13 Do opatrovnické agendy se však pro potřeby statistického zkoumání zahrnují, vyjma řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem, rovněž i řízení o opatrovnictví člověka, o péči soudu o nezletilé apod., což může snižovat shora uvedený průměr. Z praxe soudů (viz Okresní soud v Tachově) vyplývá, že při aplikaci cochemské praxe může být daná věc soudem uzavřena do tří měsíců ode dne zahájení řízení. Navíc lze předpokládat, že v případě aplikace metody cochemské praxe bude dohoda rodičů o úpravě poměrů k nezletilým dětem konečná. To proto, že model cochemské praxe se soustředí zejm. na vyřešení rodičovského konfliktu se snahou jej deeskalovat, ideálně mu úplně zamezit, aby již nemohl znovu vzniknout, a rodiče tedy mohli bezproblémově kooperovat i v budoucnu, alespoň co se základních otázek ohledně péče o dítě týče. Bohužel, k potvrzení této teze prozatím nejsou uveřejněny žádné statistiky, které by znázorňovaly návratnost dohod uzavřených dle cochemské praxe k dalšímu soudnímu řízení. Co se týče odměny advokáta (která z mého pohledu s délkou řízení, jak jsem uvedla výše, souvisí), v Německu je advokát finančně motivován ke smírnému vedení sporu přímo právní úpravou. Pokud totiž dojde ke smíru, je odměna advokáta v Německu cca o jednu třetinu vyšší nežli v případě meritorního rozhodnutí.14 Vedle této odměny je navíc advokátovi hrazen i tzv. smírčí poplatek. Finanční motivace advokáta je tedy v Německu, logicky, mnohem vyšší nežli v České republice, kde je advokát odměňován dle provedených úkonů.

Odbornost a specializace advokátů

Na tomto místě je však vhodné uvést, že v Německu jsou rodiče v rodinněprávních věcech zastupováni advokátem vždy.15 Díky tomu je zde i více kladen důraz na specializaci advokátů, tj. na specializaci v rodinném právu, což může být taktéž jedním z odrazujících faktorů, proč v České republice není vhodné ze strany advokátů aplikovat metodu cochemské praxe (jak je již taktéž uvedeno výše, v rámci výčtu jednotlivých faktorů).

Zde (tedy co se týče nedostatečné specializace advokátů) lze bohužel připustit, že se může jednat o obavu oprávněnou, nicméně nikoliv neřešitelnou. U advokáta, který bude projevovat zájem o cochemskou praxi, lze totiž dle mého názoru predikovat minimálně i zájem o rodinné právo, potažmo specializaci v něm.

Cochemská praxe je totiž především o přístupu jednotlivých odborných složek nežli o striktní legislativní úpravě. Jde o podstatnou změnu ve vnímání dosavadních procesů nejen interně v rámci jednotlivých odborných složek, ale i navenek. Pro účely vhodné a účinné aplikace metody cochemské praxe je třeba být informován. Z tohoto důvodu je nutné klást důraz na edukaci nejen laiků (ze strany odborníků), ale i odborníků samotných, aby následně mohli adekvátně posoudit, zda je vůbec z jejich pohledu vhodné tuto metodu aplikovat, a aby ji pak příp. mohli aplikovat správně a profesionálně. Nepostačuje zúčastnit se pouze jednoho školení či semináře, je potřeba se průběžně vzdělávat a svůj přístup inovovat, ať už ohledně cochemské praxe, tak odvětví rodinného práva obecně.

Adekvátní úroveň edukace by tak mohla být zajišťována např. ČAK prostřednictvím samostatné Sekce rodinného práva, anebo Unií rodinných advokátů. Jen tímto způsobem lze zamezit důsledkům shora uvedené výtky ohledně nedostatečné specializace.

V praxi se totiž bohužel často stává, že rodiče kontaktují ty advokáty, kteří se na oblast rodinného práva nespecializují.16 Důvodem může být např. to, že se jedná o advokáta, s nímž mají rodiče již z minulosti dobrou zkušenost (kdy jim např. připravoval nějakou smluvní dokumentaci) a s ohledem na jejich důvěru v něj jej tedy kontaktují i v této rodinněprávní věci. Je otázkou, zda se takovémuto způsobu volby advokáta dá vůbec předejít, jelikož vybudovaná důvěra mezi klientem a advokátem je pro jejich spolupráci naprosto stěžejní, jak jsem již ostatně uvedla výše.

Odlišné regionální potřeby

Výběr konkrétního advokáta klientem, jakož i přístup daného advokáta, může být ovlivněn i odlišnými regionálními specifiky jednotlivých soudních obvodů. Těmito regionální specifiky mohou být např.: (i) rozdílné sociální skupiny, ať už vlivem absolvovaného vzdělání, či vlivem finančního ohodnocení, nebo (ii) existence etnických menšin (a s tím související potenciální jazyková bariéra) apod.

Nejen díky těmto specifikům mohou nastat propastné rozdíly mezi jednotlivými soudními obvody. Lze předpokládat, že ve velkých městech bude počet advokátů s konkrétní specializací (v tomto případě na rodinné právo) vyšší nežli v městech malých, nikoliv početných. Zároveň i příležitostí k edukaci nejen advokátů, ale i laické veřejnosti bude zřejmě ve velkých městech vícero. Na dru-

hou stranu v malých městech zřejmě bude, s ohledem na úzkou provázanost jednotlivých profesí, jejich opakovanou spolupráci (vzhledem k nižšímu počtu odborníků nežli ve velkých městech), jednodušší docílit rychlého postupu ve věci úpravy poměrů rodičů k nezletilým dětem, a to právě s ohledem na lepší provázanost systému fungujícího v daném soudním obvodu.

Stejně jako v případě možné nedostatečné edukace některých advokátů mám však za to, že se nejedná o problematiku neřešitelnou. I v tomto případě bude záležet na přístupu jednotlivých participujících subjektů, zejm. tedy advokátů, stejně jako je tomu u cochemské praxe celkově (jak jsem již ostatně taktéž uvedla výše).

Závěr

Funguje tedy cochemská praxe a advokacie ve vzájemné symbióze? Nebo se jedná o vzájemně vylučující spojení, tedy oxymóron? Z mého pohledu aplikace cochemské praxe rozhodně není v rozporu se zák. o advokacii, tedy že její využití advokátem nutně neznamená jednání v rozporu se zájmem klienta. To jedině za nedodržení určitých podmínek popsaných výše, které by však advokát měl dodržovat, ať už v rámci aplikace cochemského modelu, či mimo něj. Vzhledem k tomu, že hrozba rozporu se zák. o advokacii byla jedním z nejzávažnějších potenciálních argumentů, proč se aplikace cochemské praxe advokátem raději vyvarovat, a vzhledem k tomu, že jsem z mého pohledu tento argument shora dostatečně vyvrátila, mám za to, že spojení cochemské praxe s advokacií není oxymóron.

Je pravda, že úspěšnost aplikace této metody mohou ovlivňovat takové faktory, jako je nízká odbornost praktikujících advokátů či odlišná regionální specifika soudních obvodů, nejedná se však o obavy neřešitelné.

Rovněž co se týče business developmentu a potenciální výše odměny advokáta (kterou s ohledem na smluvní volnost stran při uzavírání mandátní smlouvy nelze generalizovat), nelze s jistotou tvrdit, že i v tomto ohledu bude postup advokáta, co se jeho podnikání týče, postupem pro něj nevýhodným. Mám naopak za to, že by aplikace cochemské praxe mohla pomoci rozšířit portfolio potenciálních klientů, byť i toto ovlivňuje mnoho faktorů.

Dle mého názoru tedy spojení cochemské praxe a výkonu advokacie není ve vzájemném rozporu, ale zároveň, vzhledem k některým oprávněným obavám (co se týče nedostatečné specializace a odlišných regionálních potřeb), ani vyloženě ve vzájemné symbióze. Její aplikaci advokátem však, při dostatečném respektu, adekvátní edukaci a za dodržení určitých podmínek zachovávajících důvěru mezi advokátem a klientem, nic vyloženě nebrání.

K  „novým“ metodám je vždy potřeba přistupovat kriticky. Obzvlášť co se týče velmi specifického vztahu mezi advokátem a klientem. Nicméně mám za to, že je také třeba tyto metody primárně neodsuzovat a nehledat důvody, proč nelze danou metodu použít, naopak je nutné hledat cesty, jak z těchto metod co nejvíce vytěžit pro všechny zúčastněné strany. ✤

15 Srov. Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Geritsbarkeit, ust. § 144.

16 Srov. O. Matoušek a kol.: Děti a rodiče v rozvodu, 1. vyd., Portál, s. r. o., Praha 2015, str. 163-164.

Nad ukotvením pojmu blízká časová

souvislost

jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu ve vztahu k zásadě nullum crimen sine lege certa

Následující článek pojednává o praktických důsledcích nedodržení trestněprávní zásady nullum crimen sine lege certa , a to v případě jedné z obligatorních podmínek pokračujícího trestného činu – požadavku blízké časové souvislosti jeho jednotlivých útoků. Autor vychází z teoretického základu uvedené podmínky blízké časové souvislosti a navazuje rozborem aktuální judikatury Nejvyššího soudu, týkající se způsobu stanovení její délky ve vybraných judikátech. Závěrem upozorňuje na negativní důsledky absence normativního ukotvení obsahu této obligatorní podmínky a z toho vyplývající riziko nedodržení záruky spravedlivého procesu, zejména jeho nestrannosti, pramenící z individuálního posuzování její existence orgány činnými v trestním řízení.

Mgr. Václav Slavíček je advokátem v Kladně a doktorandem na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

Individuální posouzení blízké časové souvislosti jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu a z toho vyplývající závěr orgánů činných v trestním řízení, zda jednotlivé útoky, z jejichž spáchání je obviněný viněn a které jinak splňují veškeré obligatorní znaky pokračování v trestné činnosti, ve svém souhrnu tvoří jeden pokračující trestný čin, či ne, je živnou půdou pro možné nedodržení zásady nullum crimen sine lege certa Podle § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Z pohledu tématu tohoto článku se budu dále zabývat pouze jedním z obligatorních znaků pokračujícího trestného činu, kterým je časová souvislost mezi jednotlivými útoky, a to z pohledu jejího vymezení.

Definici blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu trestní zákon nezná. Posuzuje se individuálně v rámci celkové doby páchání jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu, resp. doby, která uplynula mezi jednotlivými skutky. Z dostupné judikatury vyplývá princip uzná-

1 J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, 6. vyd., Leges, Praha 2017, str. 152.

vání delší časové souvislosti v případech pokračujících trestných činů, které jsou tvořeny vyšším počtem jeho jednotlivých skutků, a díky tomu ve výsledku způsobují vyšší celkovou škodu. Je však třeba vždy brát v úvahu i další znaky pokračujícího trestného činu, zejm. že jeho jednotlivé útoky spojuje jednotný záměr (subjektivní stránka) a stejný nebo podobný způsob jejich provedení.

Jak otázka nedefinovaného termínu blízké časové souvislosti z pohledu maximální doby, po kterou je možné, při splnění ostatních základních znaků pokračujícího trestného činu, považovat v časové ose dva nebo více vedle sebe stojících skutků za jeden pokračující trestný čin, tak i stejný či podobný způsob jejich provedení, jsou aspekty, které jsou ve značné míře závislé na individuálním posouzení orgánů činných v trestním řízení.

Právě ono individuální posouzení otázky, zda řešené skutky byly spáchány v ještě „akceptovatelných“ časových rozmezích, při současné existenci dalších obligatorních znaků pokračujícího trestného činu, jsou, dle mého názoru, častým jádrem sporu mezi orgány činnými v trestním řízení a obhájci obviněných. Důvodem je skutečnost, že zařazení každého dalšího jednotlivého skutku v řadě pod jeden pokračující trestný čin znamená, zejména u trestných činů, znakem jejichž skutkové podstaty je škoda na majetku, že konečnou výší škody, způsobené všemi dílčími skutky pokračujícího trestného činu, může být naplněna kvalifikovaná skutková podstata konkrétního trestného činu; to ve výsledku znamená vyšší trestní postih pro pachatele.

Obecně z teorie1 vyplývá, že časové rozpětí mezi jednotlivými útoky nesmí být až tak značné, aby vylučovalo jednání na základě společného záměru, přičemž společný záměr pokračovat v trestné činnosti musí provázet již první dílčí útok.

Podívejme se tedy na obecné určení délky „blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu“, či alespoň na určení pravidel pro její stanovení v konkrétních případech z pohledu judikatury. Z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se touto otázkou zabývají, lze dovodit značnou rozdílnost v názorech na její stanovení.

Tak např. v případě pokračujícího trestného činu krádeže judikatura při stanovení délky blízké časové souvislosti mezi jednotlivými skutky osciluje mezi několika dny, týdny, ale také třemi, popř. šesti měsíci. 2

Obecně se postup pro stanovení maximální délky blízké časové souvislosti pokusil vymezit Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, kde mj. uvádí: „Nejvyšší soud proto považuje za potřebné zdůraznit, že pojem ,blízká časová souvislost‘ dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen. Už proto nelze přisvědčit úvaze nalézacího soudu, že by doba více než tří měsíců měla bránit závěru o naplnění uvedeného pojmu. V každém jednotlivém případě je totiž třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v § 89 odst. 3 tr. zákoníku. Obecně přitom (z časového hlediska) platí, že čím delší je celková doba pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných a čím vyšší je škoda způsobená obviněným na majetku poškozených, tím delší může být i doba mezi jednotlivými útoky, aniž by to bránilo závěru, že jde o pokračování v trestném činu. “ Tento závěr ještě rozvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1142/2019 tak, že „při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutné brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok“. Zároveň se Nejvyšší soud pokusil vymezit hranici mezi během blízké časové souvislosti a přerušením jejího běhu, kdy za přerušení jejího běhu lze považovat stav, kdy pachatel ustane na několik měsíců v páchání trestné činnosti. Pokud však pachatel po uplynutí několika měsíců po přerušení běhu blízké časové souvislosti spáchá další útok, naplňující stejnou skutkovou podstatu, který je spojen souvislostí v předmětu útoku, stejným záměrem, stejným nebo podobným způsobem provedení, pak již tento útok nelze zařadit mezi ostatní předchozí útoky stejného pokračujícího trestného činu, ale bude se jednat o opakování trestného činu. 3

Je také zřejmé, že při hodnocení adekvátní časové délky přípravy pachatele na další útok je třeba brát v úvahu řadu aspektů, počínaje konkrétním druhem trestného činu, ale zejména osobu pachatele a jeho schopnost připravit další útok, okolnosti, za kterých pachatel další útok připravuje, materiální prostředky atd. Konečně, i otázka, zda dobu mezi jednotlivými útoky pachatel využil plně na přípravu dalšího z nich, či v přípravě ustal např. na dobu několika měsíců a pak teprve přípravu dokončil, je pouze další z mnoha okolností, které mohou při rozhodování o zařazení konkrétního skutku do jednoho pokračujícího trestného činu přicházet v úvahu. Jako zajímavé se ve shora uvedené souvislosti jeví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011-79, 4 kde Nejvyšší soud znovu upozornil na úzkou provázanost blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu a jejich společného záměru. Část právní věty uvedeného usnesení – „Vymezení blízké časové souvislosti závisí na druhu a složitosti páchané trestné činnosti. U trestných činů, ke kterým není třeba dlouhodobé přípravy, se tato doba pohybuje zpravidla v délce několika dní až týdnů, u trestné činnosti, ke které je třeba na další útok náročnější přípravy, se mezičasy pohybují až v řádu měsíců. Znak časové spojitosti však schází, je-li časové rozpětí tak značné, že vylučuje jednání na základě společného záměru. Zároveň platí, že časová souvislost je přerušena jen v případě, kdy obviněný v páchání trestné činnosti ustane z vlastní vůle na dobu alespoň několika měsíců, po kterou současně rezignuje na jakékoliv přípravné práce na další dílčí útok. Tak tomu však není, jestliže pachatel ustal v páchání trestné činnosti

jen z důvodu výkonu vazby a výkonu trestu (na jeho vůli nezávislých skutečností), přičemž následně po propuštění na svobodu se znovu –takřka okamžitě – zapojil do páchání trestné činnosti; v takovém případě totiž sice fakticky došlo v páchaní předmětné trestné činnosti k roční přetržce, nicméně tato zcela zjevně nemohla nastat subjektivním rozhodnutím obviněného, že již nebude dále pokračovat v trestné činnosti.“ – zdůrazňuje důležitost volní stránky pachatele ustat v páchání další trestné činnosti na dobu, po jejímž uplynutí již nelze u případného dalšího skutku spáchaného pachatelem dovodit existenci společného záměru nově spáchaného skutku se skutky předcházejícími.

Dle mého názoru Nejvyšší soud tím učinil významný posun v chápání podstaty blízké časové souvislosti jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu a vůle pachatele všechny tyto skutky spáchat pro naplnění zamýšleného cíle

V tomto kontextu se jeví příklad doby výkonu vazby a trestu mezi předcházejícími a následujícím(i) skutkem(ky) jako jakési „přetržení běhu blízké časové souvislosti“ jako přiléhavý. Nicméně, obecně, i při splnění ostatních obligatorních znaků pokračujícího trestného činu nelze vyloučit, že záměr pachatele spáchat následný skutek či skutky byl veden s cílem (záměrem) odlišným od společného záměru skutků páchaných pachatelem před přerušením běhu blízké časové souvislosti, jež nastala bez ohledu na vůli pachatele. Nelze tedy konstatovat existenci blízké časové souvislosti mezi jednotlivými skutky pokračujícího trestného činu bez současného ověření vůle pachatele spáchat tyto skutky ve společném záměru.

Dostupná judikatura Nejvyššího soudu Slovenské republiky se v pohledu na výklad pojmu blízká časová souvislost od té české příliš neliší. Vychází z obecného názoru, že uvedený pojem nelze vymezit pouze pevným časovým rozpětím mezi jednotlivými skutky, ale časovou souvislost je třeba určit komplexně, s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci.

Ze shora uvedeného je zjevné, že při hledání odpovědi na otázku, zda jednotlivé skutky jednoho pokračujícího trestného činu ještě byly či nebyly spáchány v rámci blízké časové souvislosti, a lze je tedy skutečně podřadit pod jeden pokračující trestný čin, hraje individuální přístup a výklad věci vyšetřovatelem, státním zástupcem či soudem mnohem významnější roli, než by bylo záhodno z pohledu záruky spravedlivého procesu z pohledu jeho nestrannosti. Normativní neukotvenost, a v důsledku toho ponechaný významný prostor pro individuální a účelové posouzení, zda byly či nebyly jednotlivé skutky spáchány v blízké časové souvislosti, v praxi znamená významné riziko, že pachateli bude ve výsledku vyměřen nespravedlivý trest

Z pohledu zásady nullum crimen sine lege certa, která mj. požaduje, aby právní úprava byla natolik určitá, aby vytvářela zábrany účelovému, nebo dokonce subjektivistickému výkladu či aplikaci práva, je v zákoně chybějící definice pojmu „blízká časová souvislost jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu“ významným legislativním nedostatkem. To, dle mého názoru, skýtá až příliš velký prostor pro individuální výklad uvedeného pojmu. Nežádoucím důsledkem pak je, že přístup orgánů činných v trestním řízení nemusí být vždy objektivní, naopak může být často účelový, mnohdy v neprospěch pachatele trestného činu. ✤

2 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 739/2007.

3 Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 28/2019.

4 Viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011-79.

Regulace reklamy očima začínajícího advokáta

Autor se v následujícím příspěvku zabývá regulací reklamy advokátů, přičemž srovnává českou úpravu v Etickém kodexu (usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku) s úpravou v etických kodexech řady evropských advokátních komor i v etickém kodexu ukrajinském.

Mgr. Adam Tietz, LL.M., je advokátem FORLEX, s. r. o., advokátní kancelář.

Reklama neodmyslitelně patří ke každému oboru podnikání. Nejinak je tomu v případě reklamy při výkonu advokacie. Definic reklamy, marketingu či PR bychom našli nespočet. Reklamou se rozumí např. „oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.“1

S právní úpravou regulace reklamy (ať už napřímo, či nikoliv) se můžeme setkat napříč právním řádem hned u několika oblastí – od úpravy soutěže obecně, 2 přes regulaci reklamy na tabák, léčivé přípravky či kojeneckou výživu, 3 až po regulaci reklamy v oblasti poskytování právních služeb.

Poskytování právních služeb je poměrně dost specifi cká oblast podnikání, a to hned z několika důvodů. Specifi ka pak refl ektuje rovněž i regulace s ní související reklamy. Specifičnost celé úpravy má své kořeny mj. ve společenském vnímání advokacie, prestiži a důstojnosti s ní spojené.

S ohledem na tyto odchylky při poskytování právních služeb, resp. zvláštnosti advokacie jako takové, je bezesporu nezbytné, ať už méně nebo více, tuto reklamu regulovat a do jisté míry ve společenském prostoru usměrňovat.

Samotná reklama, stejně jako její regulace a společenské vnímání různých oblastí podnikání, se v čase mění. Nejinak tomu bylo i v případě vnímání reklamy při poskytování právních služeb, ať už u nás, či v zahraničí, a s tím spojené regulace.

Osobní pohled a seznámení s textem

Úvodem bych rád podotkl, že jsem zastáncem rozvoje osobní publicity a reklamy v advokacii, zejm. dobře zpracovaného obsahového marketingu. Online prostředí, do kterého se řada činností advokátů přesunuje, představuje skvělou platformu pro sebeprezentaci a propagaci. Osobní publicita a reklama by však měla spíše vzbuzovat důvěru v advokáta, rozsahově a četností by pak měla být přiměřená jeho postavení. Samotný význam marketingu v advokacii je podpořen vysoce konkurenčním prostředím advokacie a omezeným počtem klientů, zejm. u specializovaných advokátů.

V obecné rovině nejsem osobně příznivcem a zastáncem kazuistické a taxativně laděné právní úpravy, zejm. s ohledem na rigidnost právní úpravy a nemožnost upravit vše, zejm. s ohledem na rychlý vývoj marketingu v advokacii. Ta v kombinaci s velmi častým přístupem „zakaž mi A, budu dělat B“, nemůže v praxi naplnit svůj účel. Na druhou stranu js em však toho názoru, že je reklamu při poskytování právních služeb, zejm. s ohledem na rozvíjející se trendy posledních let, potřeba regulovat.

Napříč celým textem bude řeč zejména o sociálních sítích , které jsou v posledních letech čím dál častěji využívaným nástrojem nejen osobní publicity advokátních kanceláří a advokátů, ale rovněž nástrojem reklamy – cílené či necílené. Sociální sítě v mnohých ohledech přerůstají v sítě reklamní, u kterých se neplatí penězi, ale časem a osobními údaji.

Ať už se tak jedná o  „běžný příspěvek na sociálních sítích“, obsahující novinky z právní úpravy, zajímavá a v praxi užitečná rozhodnutí, dění ze samotné advokátní kanceláře nebo článek pro tištěné či online periodikum citující advokáta, představují tato sdělení bezesporu prostředek osobní publicity, ve většině případů i reklamy, pro které platí mj. závazná pravidla České advokátní komory, a to bez ohledu na to, zdali tato sdělení byla jako reklamní zamýšlena, či nikoliv. Z pouhého informování veřejnosti se tak často stává nástroj pro nábor nových klientů, kterým jsou témata „servírována“ tak, aby nalákala.

Právní úprava – zákon o advokacii a Etický kodex ČAK

1 Srov. ust. § 1 odst. 2 zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

2 Srov. ust. § 2976 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

3 Srov. ust. zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

Pro posouzení osobní publicity a reklamy advokátů je nutné porozumět základním pravidlům, která na výkon advokacie dopadají. Jednotlivá níže uvedená pravidla Etického kodexu ČR by tak měla být vykládána v jejich kontextu.

Základní pravidla samotného výkonu (nejen) advokacie obsahuje Listina základních práv a svobod (dále „LZPS“). Obecná pravidla jsou vymezena samotným zákonem č. 89/2012 Sb., ob-

čanský zákoník, a to v rámci úpravy soutěže. Ta jsou následně provedena v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále „zák. o advokacii“), a to napříč jeho celým zněním. Klíčovým ustanovením je zejména § 17 zák. o advokacii upravující základní postup advokáta při poskytování právních služeb. Advokát je povinen postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a za tímto účelem je povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. 4

Bližší pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže obsahuje Etický kodex (usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku) (dále „Etický kodex ČR“). Jako takový se Etický kodex ČR ve vztahu k osobní publicitě a reklamě v čase výrazně proměnil, a to zejm. v roce 2003, kdy došlo k rozvolnění pravidel. Do roku 2003 byla reklama (jako taková) při poskytování právních služeb zakázána, od roku 2003 je pak při splnění podmínek Etického kodexu ČR povolena.

Pravidla osobní publicity a reklamy při poskytování právních služeb v současné době upravuje oddíl „ Informace o podnikání advokáta “, skládající se z pěti článků.

V obecné rovině je osobní publicita (vč. reklamy advokáta) při výkonu advokacie určená veřejnosti, ať už je šířena jakýmikoliv kanály, dovolena, jsou-li splněny podmínky uvedené v čl. 25 Etického kodexu ČR 5

První článek (tj. čl. 25 Etického kodexu – „Publicita“ ) stanovuje následující: „Advokát má právo informovat veřejnost o poskytovaných službách za předpokladu, že jsou tyto informace přesné, nejsou klamavé a respektují povinnost mlčenlivosti a další základní hodnoty advokacie .“

Třetí článek doplňuje dva předcházející (tj. čl. 26a Etického kodexu), když stanovuje následující: „Advokát vede o svých aktivitách podle čl. 25 a čl. 26 evidenci, pokud to jejich povaha dovoluje Pro vedení evidence a její zpřístupnění se použije přiměřeně usnesení Komory o vedení dokumentace advokátem “6

Čtvrtý článek (tj. čl. 27 Etického kodexu – „Odborné publikace“ ) stanovuje následující: „V literárním nebo vědeckém díle z oboru práva, jehož je advokát autorem nebo spoluautorem, smí být k jeho jménu, příjmení a titulům připojeno označení ‚advokát‘ s údajem o obci , která je místem jeho podnikání, a o obchodním jménu, pod nímž podniká “

Poslední článek Etického kodexu upravující osobní publicitu a reklamu advokáta (tj. čl. 28 Etického kodexu – „Informace poskytované jinými osobami“ ) stanovuje následující: „Advokát nesmí dát nikomu souhlas, aby informoval o jeho podnikání nad rámec dovolený těmito Pravidly.“

Vedle shora uvedených článků je při výkladu pravidel dopadajících na soutěž advokátů nutné nahlédnout i do dalších základních článků Etického kodexu ČR, vč. čl. 19 Etického kodexu ČR, upravujícího základy poctivosti soutěže advokátů, čl. 31 Etického kodexu ČR, zakazujícího nabízení právních služeb osobám, které poskytnutí služeb od advokáta nepožadují, či čl. 32 Etického kodexu ČR, který zakazuje využívání třetích osob k reklamě, která je v rozporu s pravidly.

Evropská úprava

Na internetových stránkách Rady evropských advokátních komor (CCBE) jsou k dispozici etické kodexy (či jim obdobné dokumenty upravující pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže) jednotlivých evropských zemí (dále „EK“). Za účelem srovnání

jednotlivých národních úprav jsem v textu vycházel z volného překladu anglického znění jednotlivých EK, ve znění zveřejněném na stránkách CCBE. 7

Srovnání EK pak poukazuje zejména na zvláštnosti jednotlivých národních EK, a to za účelem úvah o vhodnosti či přínosnosti dílčích pravidel ve vztahu k Etickému kodexu ČR. Samotná pravidla jednotlivých EK mohou být dále rozvedena rozhodovací praxí příslušných komor či výkladovými stanovisky.

Níže uvedené srovnání neobsahuje veškeré veřejně dostupné národní EK evropských zemí. Je tomu tak buďto z toho důvodu, že příslušný EK nebyl zveřejněn, osobní publicita a reklama není v EK příliš řešena, nebo z toho důvodu, že příslušný EK upravuje osobní publicitu a reklamu velice obecně (tj. obsahuje základní pravidla, společná většině EK).

Úvodem je potřebné říci, že se  EK napříč evropskými úpravami hromadně vyznačují povinností dodržovat základní pravidla profesionální etiky a soutěže (shodně pak i Etický kodex ČR), společně se základními zásadami a základními hodnotami advokacie (mlčenlivost, důstojnost, důvěra veřejnosti apod.). Veškerá osobní publicita a reklama advokáta, resp. obsah jednotlivých marketingových sdělení, musí být objektivní, přesná, jasná a srozumitelná (v případě, že je osobní publicita a reklama dovolena). Naopak, jednotlivá marketingová sdělení nesmí být klamavá či lživá. Specifi ka jednotlivých zemí jsou pak následující:

• Belgický etický kodex

Belgický EK (OBFG – Code de déontologie de l’avocat) 8 kromě obecných ustanovení, která nalézáme napříč EK jednotlivých zemí, věnuje samostatný článek problematice zveřejňování sazeb služeb advokátů. Advokáti, odkazující na sazby a jejich podmínky, musí tyto sazby uvádět přehledně tak, aby si potenciální klient mohl vytvořit úplnou představu o výsledné ceně. Zveřejněnými sazbami je advokát vázán. Slevové akce, zdánlivě „výhodné balíčky služeb“ či nepřehledné sazby by před belgickou komorou neobstály.

Samotná pravidla tak cílí zejména na transparentnost a způsob určení sazeb, který může být pro laika obtížně uchopitelný. Pravidlo vycházející z belgického EK je dle mého názoru správné a přináší větší právní jistotu klientům advokátů,

4 Srov. ust. § 17 zák. o advokacii: „Advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“

5 Srov. čl. 26 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (Etického kodexu), označený jako „ Reklama “, který stanovuje následující: „Osobní publicita advokáta v médiích jako tisk, rozhlas, televize, elektronická komerční komunikace nebo jiná média se povoluje, pokud jsou splněny podmínky čl. 25 “

6 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 9/1999 Věstníku, kterým se stanoví některé podrobnosti o dokumentaci advokáta vedené při poskytování právních služeb.

7 Srov. NATIONAL CODE OF CONDUC [online], © 2016 CCBE [cit. 28. 12. 2023], https://www.ccbe.eu/documents/professional-regulations/.

8 Srov. CODE OF ETHICS FOR LAWYERS. Update BOJ 18 01 2022 [online], © 2016 CCBE [cit. 10. 1. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/ speciality_distribution/public)documents/National_Regulations/ DEON_National_CoC/EN_Belgium_OVB_Code_of_Ethics_for_ Lawyers.pdf.

čemuž odpovídá i rozhodnutí Kárné komise České advokátní komory z minulosti (viz rozhodnutí Kárné komise ČAK ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. K 100/2012, či rozhodnutí Odvolací kárné komise ČAK ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. K 116/2011).

• Bulharský etický kodex

Bulharský EK (етичен кодекс на адвоката) 9 upravuje publicitu obdobně jako etické kodexy dalších evropských zemí. Osobní publicita a reklama advokáta je však upravena přísněji, neboť je advokát oprávněn informovat veřejnost pouze o těch údajích, které jsou uvedeny v rejstříku advokátů. Zakázány jsou zároveň reklamní aktivity, vč. srovnání se službami jiných advokátů (srovnání s kvalitou, dosahem či rozsahem advokátní kanceláře, úspěchy či sazbami)

Bulharský EK rovněž zakazuje příslib pozitivních výsledků řízení a zveřejňování jmen klientů (bez dalšího). Písemný souhlas by tak, na rozdíl od některých jiných EK, nebyl dostatečný. Adresované oslovování nových klientů je rovněž zakázáno, a to vč. užití třetích osob pro tuto činnost. Poměrně zajímavé je rovněž výslovné uvedení toho, že se omezení vztahují i na vizitky. Právě vizitky patří i nadále mezi jeden ze základních nástrojů sdílení kontaktních údajů advokáta, přičemž ve většině případů není předávání vizitek zamýšleno jako reklama či propagace. Subjektivně rovněž preferuji předání vizitky před diktováním příjmení či e-mailové adresy pro další komunikaci. Z hlediska výkladu by bylo zajímavé stanovisko bulharské komory k použití elektronických vizitek.

• Finský etický kodex

Finský EK (asianajotoimintaa koskevia säädöksiä ja ohjeita)10 vyžaduje od advokátů ve vztahu k osobní publicitě a reklamě pravdivost, přiměřenost a soulad s hodnotami advokacie.

Jako takový fi nský EK výslovně zakazuje nabízení právních služeb osobám v nouzi v důsledku nehody nebo jiné obdobné skutečnosti . Tento zákaz se objevuje v několika národních úpravách (viz níže). Jsem toho názoru, že i bez explicitního uvedení tohoto zákazu by tato forma marketingu měla spadat pod jednání, jež jsou v rozporu se základními zásadami a hodno-

9 Srov. ATTORNEYS-AT-LAW ETHICS CODE Adopted by the Supreme Bar Council (Decision No. 324 of 8 July 2005) [online], © 2016 CCBE [cit. 1. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/ speciality_distribution/public) documents/National_Regulations/DEON_National_CoC/EN_Bulgaria_ Attorneys_at_Law_Ethics_Code.pdf.

10 Srov. RULES OF PROPER PROFESSIONAL CONDUCT FOR ATTORNEYS [online], © 2016 CCBE [cit. 23. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/ speciality_distribution/public)documents/National_Regulations/ DEON_National_CoC/EN_Finland_Rules_of_proper_professional_ conduct_for_attorneys.pdf.

11 Srov. THE ATTORNEYS‘ CODE OF ETHICS [online], © 2016 CCBE [cit. 23. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/ fileadmin/speciality_distribution/public) documents/National_Regulations/DEON_National_CoC/EN_Croatia_ The_Attorneys_Code_of_Ethics.pdf.

12 Srov. CODICE DEONTOLOGICO FORENCE [online], © 2016 CCBE [cit. 22. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/ fileadmin/speciality_ distribution/public)documents/National_Regulations/DEON_National_ CoC/EN_Italy_Code_of_Conduct_for_Italian_Lawyers.pdf.

13 Srov. CODE OF ETHICS OF THE LATVIAN SWORN ADVOCATES [online], © 2016 CCBE [cit. 23. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_ distribution/public)documents/National_Regulations/DEON_National_ CoC/EN_Latvia_Code_of_Ethics_of_the_Latvian_Sworn_Advocates.pdf.

tami při výkonu advokacie (až na výjimky), a jako takové by toto jednání mělo být zakázáno. Explicitní uvedení zákazu však může vést k vyšší obezřetnosti advokátů při vymýšlení marketingových strategií. Samotná úprava by tak mohla být zajímavá i v kontextu de lege ferenda znění Etického kodexu ČR.

Pro zachování nezbytné míry a úrovně mlčenlivosti se v případě referencí a zveřejňování jmen klientů vyžaduje písemný souhlas. Tento přístup je tak společný s řadou dalších národních úprav. Hlavní důraz je tak kladen na povinnost mlčenlivosti advokáta.

• Chorvatský etický

kodex

Chorvatský EK (The Attorneys‘ Code of Ethics)11 reklamu a propagaci právních služeb zakazuje . Chorvatský EK navíc výslovně zakazuje advokátům distribuovat propagační materiály skrze třetí osoby, uvádět své specializace, propagovat znalosti práva v rozporu se skutečnými dovednostmi advokáta či inzerovat své právní služby v zahraničí. Dále je velice obecně vyloučeno poskytování „zvýhodněných právních služeb“ či užívat pro označení advokátní kanceláře „nápadný tvar“ a umisťovat označení mimo místo, kde se kancelář skutečně nachází.

Samotnou kategorii zakázaných činností představuje „vystupování na veřejnosti, v hromadných sdělovacích prostředcích nebo jinde se zdůrazněním své funkce advokáta způsobem, který může být chápán jako vnucování se veřejnosti nebo jako reklama“. Advokát by tak např. neměl poukazovat na příslušnost k advokátnímu stavu v běžných příspěvcích na sociálních sítích, které se obsahem vztahují čistě k jeho osobnímu životu.

Přístup chorvatského EK odpovídá některým starším úpravám napříč Evropou, a to před vlnou uvolnění základních pravidel pro osobní publicitu a reklamu advokátů. Je otázkou, zdali je namístě chorvatský EK novelizovat, nebo je k zákazům přistupováno mírně a porušování není sankciováno. Osobně si však nemyslím, že plošný zákaz reklamy tamní advokacii prospívá, ba naopak (zejména pak z pohledu začínajících advokátů, kteří cílí svou marketingovou činnost v souladu se závaznými pravidly na nové klienty). Řada shora uvedených pravidel je navíc velice vágně vymezena („nápadný tvar“ označení kanceláře apod.).

• Italský etický kodex

V komparaci s ostatními etickými kodexy nabízí italský EK (Codice deontologico forence)12 řadu pravidel, která z těch obvyklých a základních (poctivost, pravdivost, klientské reference apod.) vybočují.

Italský EK zakazuje italským advokátům informovat o svých klientech, a to i v takovém případě, kdy k tomu klient udělí souhlas . Hlavní důraz je tak kladen na povinnost mlčenlivosti advokáta.

Italský EK rovněž obsahuje ustanovení týkající se odpovědnosti advokáta za vlastní internetové stránky, kdy je vyloučena jakákoliv reklama třetích osob na internetových stránkách advokáta . Zároveň advokát nesmí užívat další domény, které by sloužily k přesměrování na jeho primární internetové stránky.

Z praktického pohledu je tak nezbytné vybrat takový webhosting internetových stránek advokáta, který reklamě třetích osob zabrání. Naopak, výběr některých volně dostupných šablon či

běžných hostingových služeb může vést k zobrazování reklam třetích osob na internetových stránkách advokáta, tedy vést k porušování italského EK. Je otázkou, zdali se omezení týká např. internetových srovnávačů a katalogů, které mohou advokátům, zejm. na začátku praxe, pomoci získat klienty.

• Lotyšský etický kodex

Lotyšský EK (Eiropas advokāta profesijas pamatprincipu harta un eiropas advokātu ētikas kodekss)13 obsahuje samostatný článek věnovaný právě osobní reklamě advokáta (vykonávajícího advokacii jak samostatně, tak v rámci advokátní kanceláře). Lotyšský EK explicitně mezi reklamu zahrnuje nejen publikační činnost advokáta, ale rovněž i rozhovory, ve kterých se advokát odvolává na svůj status advokáta (s výjimkou takových, které jsou předmětem vědeckých publikací)

Současně nesmí osobní publicita a reklama porušovat právní předpisy v oblasti spotřebitelských práv a hospodářské soutěže. Samotná reklama navíc nesmí obsahovat hned několik poměrně vágně popsaných prvků. Jedním z těchto prvků je zákaz projevování nadřazenosti nad ostatními kolegy. Další zakazuje vytvářet dojem „spolehlivosti“ advokáta. V Lotyšsku by tak mohly narazit reklamy ve stylu „Na nás se můžete spolehnout“ či „Garance spokojenosti, kvality a výsledků.“

• Maďarský etický kodex

Maďarský EK [Regulation 6/2018 (26. III.) of the MÜK on the ethical rules and expectations of the legal profession]14 upravuje osobní publicitu a reklamu advokátů poměrně obšírně. Osobní publicita a reklama nesmí být agresivní, srovnávání s kvalitami, efektivitou či sazbami ostatních advokátů je zakázáno. Zakázáno je rovněž jakékoliv předjímání výsledků sporů, vč. propagace rychlosti práce advokáta a dosažení jeho výsledků. Advokát nesmí využívat závažných situací, a reklamu tak adresovat zranitelným osobám.

Samostatný článek je věnován internetovým stránkám, vč. explicitního uvedení sociálních sítí. Ty musí obsahovat pouze obsah objektivně slučitelný s důstojností advokacie. Internetové stránky navíc nemohou obsahovat počítadlo návštěvnosti. Naopak, domovská stránka musí obsahovat informace schválené samotnou komorou. Zveřejňování referencí jednotlivých klientů je zakázáno (bez ohledu na jejich souhlas). Úprava sociálních sítí v maďarském EK je velice zajímavá. Problém vidím pouze v tom, že je takřka nemožné vymezit, co spadá pod „slučitelný obsah“. Stejně jako belgický EK i maďarský EK obsahuje pravidla pro uvádění sazeb, která se shodují s pravidly belgického EK (viz výše).

• Etický kodex Severní Makedonie

Naopak, EK Severní Makedonie (code on professional ethics of lawyers, associates and lawyer‘s apprentices of the Macedonian bar association)15 neřeší problematiku osobní publicity a reklamy široce. Zakázaný je „nepřiměřený způsob“ osobní publicity, informování veřejnosti je omezeno na základní informace (jméno, kontakt, obor činnosti apod.), zveřejňování jmen klientů bez dalšího a výjimek zakázáno. EK Severní Makedonie tak patří mezi přísnější EK v rámci Evropy.

• Moldavský etický kodex

Moldavský EK (codul deontologic al Avocaţilor baroului din republica Moldova)16 je ve vztahu k osobní publicitě a reklamě velice strohý. Osobní reklama je zakázána, s výjimkou uvedení advokáta v informačních publikacích (např. ročenky) či na internetu. Výslovně povoleny jsou rovněž vizitky.

Poslední odstavec příslušného znění moldavského EK zahrnuje do sekce spojené s osobní publicitou a reklamou rovněž zákaz umístění kanceláře advokáta ve stejné budově, kde sídlí orgány činné v trestním řízení, soudy či státní zastupitelství Smyslem je především ochránit soutěž advokátů.

• Německý etický kodex

Německý EK (Berufsordnung in der Fassung)17 je specifi cký zejména s ohledem na systematizaci německých advokátů Ve velice zjednodušeném modelu porovnání postavení advokátů se advokát s generální praxí může označit za „Rechtsanwalt“, specializovaný advokát (na základě prokázání speciální a teoretické znalosti konkrétního práva) za „Fachanwalt“ Žádná osobní publicita, při které „Rechtsanwalt“ odkazuje na oblasti práva, které praktikuje, nesmí vyvolávat dojem, že se jedná o „specialistu“ v dané oblasti („Fachanwalt“)

• Polský etický kodex

Polský EK (kodeks etyki radcy prawnego)18 je ve srovnání s jinými EK velice kazuistický. Tento přístup osobně nezastávám.

Polský EK se v rámci osobní publicity a reklamy vyjadřuje k tomu, co všechno takové sdělení advokáta může obsahovat (od loga komory či formy výkonu advokacie, po výši pojistného plnění pro případ pochybení advokáta).

Na rozdíl od některých EK polský EK výslovně povoluje uvádění informací, které mohou být užitečné pro  „získání důvěry a dobrých vztahů s klienty“ či informací o strategii, oceněních, cílech či zaměřeních advokáta.

14 Srov. REGULATION 6/2018 (26.III.) OF THE MÜK ON THE ETHICAL RULES AND EXPECTATIONS OF THE LEGAL PROFESSION [online], © 2016 CCBE [cit. 17. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/ speciality_distribution/public)documents/National_Regulations/ DEON_National_CoC/HU_Hungary_Magyar_UEgyvedi_Kamara_ Etikai_Szabalyai.pdf.

15 Srov. CODE ON PROFESSIONAL ETHICS OF LAWYERS, ASSOCIATES AND LAWYER‘S APPRENTICES OF THE MACEDONIAN BAR ASSOCIATION [online], © 2016 CCBE [cit. 23. 2. 2024], https://www. ccbe.eu/fileadmin/speciality_distribution/public)documents/ National_Regulations/DEON_National_CoC/EN_FYROM_Code_on_ professional_ethics_of_lawyers.pdf.

16 Srov. THE CODE OF ETHICS FOR ADVOCATES OF THE BAR OF THE REPUBLIC OF MOLDOVA [online], © 2016 CCBE [cit. 24. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_distribution/ public)documents/National_Regulations/DEON_National_CoC/ EN_Moldova_The_code_of_ethics_for_advocates_of_the_Bar_of_ the_Republic_of_Moldova.pdf.

17 Srov. RULES OF PROFESSIONAL PRACTICE [online], © 2016 CCBE [cit. 11. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_ distribution/public)documents/National_Regulations/DEON_ National_CoC/EN_Germany_BORA_Rules_of_Professional_Practice. pdf.

18 Srov. CODE OF ETHICS OF ATTORNEY AT LAW [online], © 2016 CCBE [cit. 25. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_ distribution/public)documents/National_Regulations/DEON_ National_CoC/EN_Poland_KIRP_Code_of_professional_Conduct.pdf.

Porušením mlčenlivosti není informování o klientech advokáta, pakliže k tomu získá advokát souhlas. Ten však není neomezený, protože ani tento souhlas nemůže vést k informování o věcech trestních, daňových, přestupkových, rodinných a opatrovnických. Ty vždy (bez dalšího) podléhají striktní mlčenlivosti ze strany advokáta.

Z pohledu de lege ferenda Etického kodexu ČR působí zajímavě omezení reklamy v některých oblastech, které mohou být pro klienty citlivější (viz výše).

• Slovenský etický kodex

Slovenský EK (advokátsky poriadok)19 popisuje povinnosti advokáta z pohledu osobní publicity a reklamy poměrně rozsáhle. Velká část povinností se však obsahově shoduje s dalšími EK.

Zajímavý je zákaz „nekorektní, nevěcné či nevkusné“ a srovnávací reklamy, společně se zákazem reklamních ploch, poutačů či televize a filmu. Je otázkou, jak slovenská komora k „nekorektní, nevěcné či nevkusné“ reklamě přistupuje, když subjektivní hranice shora uvedených vlastností může být u každého z nás odlišná.

• Slovinský etický kodex

Rovněž slovinský EK (Odvetniška poklicna etika)20 je k praktikujícím advokátům přísnější. Ustanovení slovinského EK obsahují

19 RULES OF PROFESSIONAL CONDUCT FOR LAWYERS [online], © 2016 CCBE [cit. 21. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_distribution/ public)documents/National_Regulations/DEON_National_CoC/EN_ Slovak_Republic_Rules_of_professional_Conduct_for_Lawyers.pdf.

20 CODE OF PROFESSIONAL CONDUCT OF THE BAR ASSOCIATION OF SLOVENIA [online], © 2016 CCBE [cit. 13. 2. 2024], https://www. ccbe.eu/fileadmin/speciality_distribution/public)documents/ National_Regulations/DEON_National_CoC/EN_Slovenia_code-ofprofessional-conduct-of-the-Bar-Association-of-Slovenia.pdf.

21 RULES OF PROFESSIONAL CONDUCT [online], © 2016 CCBE [cit. 23. 2. 2024], https://www.ccbe.eu/fileadmin/speciality_distribution/ public)documents/National_Regulations/DEON_National_CoC/ EN_Ukraine_UNBA_Rules_of_Professional_Conduct.pdf.

řadu zákazů, vč. zákazů vyzdvihování vlastních výkonů, zákazu informování o významných případech a jejich počtu, o klientech advokáta či o dřívější praxi advokáta.

Zároveň slovinský EK striktně zakazuje poskytování reklamních předmětů, používání světelných bannerů a jiných reklamních prostředků (reklamní panely, štítky apod.).

•

Španělský etický kodex

I španělský EK (Código Deontológico de la Abogacía Española), který jinak obsahuje základní pravidla odpovídající dalším EK, zakazuje cílení reklamy advokátů na oběti nehod, přírodních katastrof či jiných událostí.

Klientské reference jsou povoleny, je k nim však nutný výslovný souhlas klienta.

V ostatních oblastech španělský EK odpovídá obecnému standardu dalších EK.

• Ukrajinský etický kodex

Poměrně zajímavé srovnání představuje ukrajinský EK (правила адвокатської етики). 21 Veškerá osobní publicita a reklama advokáta, resp. obsah jednotlivých propagačních materiálů o jeho činnosti, musí být objektivní, přesná a jasná.

Reklama advokáta rovněž nesmí obsahovat charakteristiky týkající se advokáta založené na úsudku, kritiku jiných advokátů, tvrzení o pravděpodobnosti úspěchu advokáta, která mohou vytvářet neoprávněná očekávání, a tvrzení, která mohou vytvářet názor, že činnost právě tohoto advokáta se vyznačuje vlastnostmi a parametry, které jsou ve skutečnosti vlastní advokacii jako takové (např. odkaz na povinné pojištění ve formě, jež se může zdát jako nadstandardní vlastnost advokáta).

Stejně jako u řady dalších EK, musí ukrajinský advokát učinit veškerá rozumně dostupná opatření k odvolání a nápravě informace, která není v souladu s pravidly pro osobní publicitu a reklamu Dozví-li se však advokát o šíření takové informace, je povinen informovat kárnou komisi profesní komory. Toto pravidlo jsem v jiných EK nenalezl.

Z pohledu de lege ferenda Etického kodexu ČR působí zajímavě povinnost přiměřené estetičnosti reklamy advokáta. V době, kdy jsou nejen sociální sítě zaplněny reklamou (cílenou či nikoliv), by tento požadavek na reklamu mohl správným směrem nasměrovat působení advokátů na (nejen) sociálních sítích. Na druhou stranu je velice těžce uchopitelné, jak správně definovat „přiměřenou estetičnost“, neboť jak přiměřenost, tak estetičnost, jsou subjektivními ukazateli.

• Etický kodex Velké Británie

EK Velké Británie osobní publicitu a reklamu umožňuje, přičemž je povoleno informování o případech advokáta, vč. uvedení jména klienta, pokud je tato informace již veřejně známá nebo v takovém případě, kdy s tím udělí klient souhlas.

Poměrně jedinečné je omezení osobní publicity a reklamy co do její četnosti, kdy je zakázáno činit takovou publicitu advokáta, která je „tak častá a vtíravá, že obtěžuje osoby, kterým je adresována nebo které se s ní setkávají“. Tento zákaz je velice vágní, kdy určit hranici samotné četnosti je téměř nemožné; v době sociálních sítí a jejich přetěžování obsahovým marketingem však možná vítanou úpravou de lege ferenda Etického kodexu ČR.

Skotský EK pak zakazuje poutat osobní publicitou a reklamou na sebe „pozornost“. Z tohoto důvodu tak skotský EK zakazuje činit prohlášení pro tisk či pořádat tiskové konference. Zajímavým omezením je zákaz vystupování v roli obhájce v televizi (např. ve filmu) či v taláru.

Samotné užívání označení „advokát“ musí být omezeno pouze na ty situace, kdy si to okolnosti žádají. K tomu pak skotský EK nastavuje test přiměřenosti, skládající se ze tří otázek:

„a) Je relevantní, zda jsem advokátem?

b) Může být označení advokát v dané situaci vykládáno jako propagace?

c) Používali by za daných okolností obdobné označení ostatní advokáti?“

Shora uvedený „test přiměřenosti“ považuji za úpravu, která v době velké masy reklamních příspěvků ze strany advokátů může pomoci k umírnění a usměrnění fungování advokátů na sociálních sítích.

Závěr

Regulace osobní publicity a reklamy advokátů je dle mého názoru nutná. Absolutní zákaz (např. úprava v Chorvatsku, dříve pak i další EK) však není dle mého názoru správným řešením.

Přístupy jednotlivých etických kodexů k otázce osobní publicity a reklamy napříč evropskou úpravou se různí. Společným znakem EK je v tomto ohledu požadavek na dodržování základních pravidel profesionální etiky a soutěže, společně se základními zásadami a základními hodnotami advokacie.

Z obsahového hlediska se jednotlivé etické kodexy různí, a to co do rozsahu (od několika článků po rozpracovaná pravidla), tak i obecnosti/kazuističnosti. Obecně jsem zastáncem obecnějšího

etického kodexu před taxativním vymezením zakázaných, či naopak dovolených činností advokáta.

Základní rozdíly je možné nalézt zejm. u práva informovat veřejnost o činnosti advokáta. Některé EK dovolují zveřejňování pouze vymezeného okruhu informací, jiné pak omezují prostředky jejich šíření. Řada EK zakazuje informování o klientech advokáta, a to absolutně (např. italský EK) nebo v určitých oblastech (polský EK). Dalším přístupem je pak podmínění informování veřejnosti souhlasem klienta a rovněž informování o klientech bez speciálních omezení (s výjimkou základních pravidel daného EK).

Řada etických kodexů obsahuje výslovnou úpravu pravidel vztahujících se k internetovému prostředí, vč. sociálních sítí. Z pohledu budoucí úpravy je zajímavé omezení obsahu internetových stránek (italský EK) či omezení některých funkcionalit internetových stránek (italský EK a zákaz reklam třetích osob nebo maďarský EK a zákaz počítadla návštěvnosti). U některých pravidel naopak vyvstává otázka výkladu, neboť předmětná pravidla vznikla před hojným užíváním internetových stránek a sociálních sítí k marketingu. Požadavky estetičnosti či vkusnosti, společně s požadavkem na přiměřenou kvantitu osobní publicity a reklamy advokátů, dostávají v době sociálních sítí zcela nový rozměr, který by bylo vhodné do budoucna promítnout rovněž do Etického kodexu ČR. Specifikem Etického kodexu ČR je oproti ostatním porovnávaným EK povinné vedení evidence o osobní publicitě a reklamě advokátů. Jako takový Etický kodex ČR patří dle mého názoru mezi „povedenější“ úpravy napříč Evropou. Samotný rozvoj advokacie, spojený s příchodem další generace advokátů, však určí, jak a v jakém rozsahu bude vhodné (či nutné) Etický kodex ČR do budoucna upravit. ✤

Nejvyšší soud:

K předpokladům aplikace § 3055 odst. 2 o. z.

Podmínkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. není okolnost, že stavba na cizím pozemku existovala k 31. 12. 2013 jako věc v právním smyslu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2216/2023

K věci:

Soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 2. 2021, č. j. 46 D 737/2018-626, stanovil obvyklou cenu majetku patřícího nesporně do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ke dni smrti zůstavitele částkou 2 759 791,78 Kč a určil, který majetek patří do pozůstalostního jmění a který pozůstalé manželce J. J.

Soud prvního stupně (ve vztahu k okolnostem významným pro dovolací řízení) posuzoval, zda dům v katastru nemovitostí zapsaný jako součást pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětný dům“) tvoří součást společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Posouzení zařazení předmětného domu coby součásti SJM odráželo argumentaci pozůstalé manželky (dovolatelky), že dům součást SJM tvoří, neboť byl postaven za trvání manželství s úmyslem, že bude součástí společného jmění, a na jeho stavbu byly použity finanční prostředky tvořící součást SJM. Po právní stránce soud prvního stupně považoval za rozhodující skutečnost, že stavba byla fakticky zbudována po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti o. z., který v § 506 zakotvil tzv. superficiální zásadu, podle které jsou součástí pozemku mj. stavby zřízené na pozemku. Do konce roku 2013 nemohly být fakticky zbudovány ani obvodové zdi budoucího domu, pročež nemohla do 31. 12. 2013 vzniknout stavba, která by představovala nemovitou věc právně způsobilou stát se předmětem právních vztahů. Předmětná stavba nikdy nebyla samostatnou věcí způsobilou být předmětem vlastnického práva, neboť se po „svém zbudování“ stala v souladu s § 506 o. z. součástí pozemku, který byl ve výlučném vlastnictví zůstavitele.

Odvolací soud (ve vztahu k předmětnému domu) učinil shodný závěr jako soud prvního stupně, že předmětný dům „byl ke dni smrti zůstavitele v jeho výlučném vlastnictví“ Právní stav, kdy je vlastníkem stavby subjekt odlišný od vlastníka pozemku, mohl existovat pouze ve vztahu ke stavbám vzniklým do 31. 12. 2013. Jde o tzv. dočasné oddělení stavby od pozemku, přičemž tyto situace řeší § 3054 a 3055 o. z. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že stavba rodinného domu je součástí pozemku, protože jde o stavbu vzniklou za účinnosti o. z. na pozemku ve výlučném vlastnictví. Uvedené závěry lze podle odvolacího soudu vztáhnout i na projednávanou věc. Smyslem § 3055 odst. 2 o. z. je zabezpečit, aby účinností o. z. nebylo zkráceno jak vlastnické právo vlastníka stavby, tak příp. i věcná práva třetích osob

vztahujících se ke stavbě. Stavba se nestane součástí pozemku tehdy, byla-li po 1. 1. 2014 zřízena na pozemku jiného vlastníka na základě věcného práva vzniklého stavebníku přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku nebo na základě smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku. Bylo-li se stavbou započato sice před 31. 12. 2013, ale k tomuto datu není patrná dispozice prvního nadzemního podlaží, stává se rozestavěná stavba součástí pozemku s výjimkou případů, kdy je zřizována na základě věcného práva vzniklého přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku nebo na základě smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013.

Odvolací soud uzavřel, že je otázkou právního posouzení, zda je předmětný dům součástí pozemku, na kterém se nachází, ve smyslu § 506 o. z., a zda – s ohledem na výlučné vlastnictví zůstavitele k pozemku – „spadá do SJM, či nikoliv“. Vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, byl ke dni smrti zůstavitel. Rodinný dům byl kolaudován až za účinnosti o. z. Z tvrzení účastníků i z tvrzení pozůstalé manželky je zřejmé, že k 1. 1. 2014 stavba nevznikla a neexistovala. Odkaz dovolatelky na § 3055 odst. 2 o. z. nepovažoval za důvodný, neboť „ust. § 3055 odst. 2 o. z. nelze v dané věci aplikovat, a to nejen z toho důvodu, že tvrzená smlouva mezi pozůstalou manželkou a zůstavitelem nebyla uzavřena v písemné podobě, ale i z toho důvodu, že na posuzovanou věc ani nedopadá“. Odvolací soud tak uzavřel, že „i za situace, kdyby se samotnou stavbou rodinného domu bylo započato v roce 2013, rodinný dům, resp. stavba, jako věc vznikla nejdříve až v roce 2014, a uvedená nemovitá věc se tak stala výlučným vlastnictvím zůstavitele“

Dovolatelka v dovolání vymezila otázku, „zda za situace, kdy manžel nabyl pozemek do svého výlučného vlastnictví před vznikem SJM, mezi manžely je před zahájením stavby domu před 1. 1. 2014 uzavřena dohoda o jeho výstavbě, jejímž obsahem je výstavba domu v režimu SJM, dům je postaven po 1. 1. 2014 a dle zápisu v katastru nemovitostí je dům součástí pozemku manžela, je takový dům součástí SJM, a to za aplikace § 3055 o. z.“. Za nesprávný považuje především závěr odvolacího soudu, že jakákoliv dohoda uzavřená mezi dovolatelkou a pozůstalým manželem je irelevantní, pokud byl dům vybudován po účinnosti o. z., který zavedl superficiální zásadu, a dům se tak stal součástí pozemku ve výlučném vlastnictví zůstavitele. Namítla, že nalézací soudy vůbec nevzaly v potaz přechodné ust. § 3055 odst. 2 o. z.

Z odůvodnění:

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mj. na řešení otázky právního režimu stavby zbudované za trvání manželství a spo-

lečného jmění manželů na pozemku jednoho manželů ve vazbě na přechodné ust. § 3055 odst. 2 o. z. a tvrzenou dohodu o zřízení stavby uzavřenou před 1. 1. 2014. Uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dovolání je proto přípustné a je i důvodné

Základní výklad uvedeného přechodného ustanovení byl v odborné literatuře proveden v tom směru, a dovolací soud tyto závěry sdílí, že § 3055 o. z. představuje druhé základní pravidlo ve vztahu k zásadě superficies solo cedit, které navazuje na § 3054 o. z. v opačné podobě. Je-li cílem sjednotit režim pozemku a stavby tam, kde obé patří témuž vlastníkovi ke dni účinnosti o. z., tak v situaci rozdílného vlastnického režimu zvolil zákon řešení přesně opačné; jestliže k 1. 1. 2014 je vlastnický režim pozemku a stavby odlišný, zůstává v nezměněné podobě zachován i nadále a stavba se nestává součástí pozemku. Zůstává jí zachována povaha samostatné nemovité věci. K naplnění superficiální zásady zákon volí jiná řešení (§ 3056 o. z. – předkupní právo, § 3058 o. z. –dodatečné vlastnické sjednocení). Odst. 2 je doplňující úpravou vůči odst. 1. Jeho význam spočívá v tom, že umožňuje zachování samostatného právního režimu stavbě, která byla zřízena po 1. 1. 2014, ale na základě práva vzniklého před tímto datem, tj. buď tak, že byla zahájena před 1. 1. 2014 a do dne účinnosti o. z. jako věc v právním smyslu nevznikla, anebo byla zahájena až po 1. 1. 2014. Odst. 1 míří na případy staveb, které byly zřízeny na základě práva vzniklého před 1. 1. 2014 a před tímto datem také jako věci v právním smyslu vznikly.

Odst. 2 vedle toho ve vztahu k oprávněným stavbám vychází z toho, že stavebník stavěl na základě konkrétního právního titulu, který ho opravňoval ke zřízení stavby na cizím pozemku a který byl založen před 1. 1. 2014, ale do tohoto data stavba jako věc v právním smyslu nevznikla. Z celkové úpravy § 3055 o. z. je patrná snaha zachovat právní samostatnost stavbě zřízené na cizím pozemku, jestliže se její zřízení opírá o právní titul předcházející účinnosti o. z. Podstatný je v této souvislosti nikoliv faktický okamžik dokončení stavby, resp. stadium její rozestavěnosti, ale právní titul, který umožňuje takovou stavbu zřídit. Je tím chráněno legitimní očekávání stavebníka, kterému vznikl právní titul ke stavbě v době, kdy stavba v té době zřízená byla samostatným předmětem věcněprávních vztahů. Protože pak dokončení stavby do fáze, kdy ji soukromé právo před 1. 1. 2014 považovalo za samostatnou věc, vyžaduje určitou dobu ovlivněnou subjektivními (finanční prostředky, zajištění smluvních vztahů k výstavbě, schopnost svépomocné výstavby apod.) či objektivními (zajištění souladu stavby s veřejnoprávními požadavky) okolnostmi, zvolil zákon jako referenční kritérium právě existenci právního titulu ke stavbě.

U věcněprávních oprávnění zákon vyžaduje, aby příslušné věcné právo vzniklo přede dnem nabytí účinnosti o. z., tj. před 1. 1. 2014. V těchto případech jde typicky o uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene podle § 151n a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb., jejímž obsahem je oprávnění zřídit stavbu na cizím pozemku. U jiných než věcněprávních nástrojů, tj. obligačních, se vyžaduje uzavření smlouvy přede dnem nabytí účinnosti o. z. Praxe ke zřizování staveb využívala především nájemní smlouvu či nepojmenované smlouvy podle § 51 obč. zák. č. 40/1964 Sb., kam se zpravidla řadila i praxí využívaná smlouva o povolení stavby, která však neměla věcněprávní charakter. Rozhodující je okamžik uzavření smlouvy [M. Králík, J. Spáčil: § 3055 Základní překážka zákonného sjednocení právního režimu pozemku a stavby, in J. Spáčil a kol.:

Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474), Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, str. 1591, 1593-1594].

Dovolatelka v průběhu celého řízení tvrdila, že mezi ní a zůstavitelem byla uzavřena dohoda o tom, že na jeho pozemku vybudují stavbu rodinného domu, a tato dohoda časově předcházela dni nabytí účinnosti o. z., tj. dni 1. 1. 2014. Odkazovala výslovně na § 3055 odst. 2 o. z. a dovolávala se jeho aplikace. Odvolací soud zaujal názor, že § 3055 odst. 2 o. z. na posuzovanou věc nedopadá. Prvním důvodem byla okolnost, že uvedená dohoda nebyla uzavřena v písemné formě. V této souvislosti nicméně dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

Odvolací soud toliko v jediné větě konstatoval, že absence písemné formy tvrzené uzavřené smlouvy mezi dovolatelkou a zůstavitelem je překážkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. Z rozhodnutí však není vůbec patrné, jakým způsobem a z jakého důvodu k takovému závěru odvolací soud dospěl. Rozhodnutí neobsahuje v tomto směru vůbec žádnou argumentaci, odůvodnění, úvahu či hodnotící úsudek a ani odkaz na jakékoliv zákonné ustanovení či právní předpis, který by takový závěr odůvodňoval. Za této situace nemá dovolací soud v této části co přezkoumávat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu žádné odůvodnění neobsahuje.

Druhým důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí je závěr odvolacího soudu, že § 3055 odst. 2 o. z. „na danou věc ani nedopadá“. I zde je dovolací soud nucen konstatovat, že je rozhodnutí odvolacího soudu na samé hranici přezkoumatelnosti. Odvolací soud totiž nejprve opakovaně odkazuje na § 3055 odst. 2 o. z. ve vazbě na zřízení stavby na základě věcného práva vzniklého do 31. 12. 2013 nebo na základě smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 s tím, že takový postup brání tomu, aby se stavba stala součástí pozemku (bod 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), nakonec však uzavírá, že toto ustanovení na věc „ani nedopadá (viz výše)“ „Viz výše“ pak z hlediska obsahu a struktury odůvodnění usnesení odvolacího soudu obsahuje dílčí závěr, že rodinný dům byl kolaudován až po 1. 1. 2014 a k 1. 1. 2014 „stavba nevznikla a neexistovala“. Uzavírá, že i kdyby se samotnou stavbou bylo započato v roce 2013, stavba rodinného domu vznikla „nejdříve v roce 2014“, a uvedená nemovitá věc se tak stala „výlučným vlastnictvím zůstavitele“

Z toho snad lze usuzovat na úvahu odvolacího soudu, že podmínkou aplikace § 3055 odst. 2 o. z. (při existenci smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti o. z.) je podle jeho názoru skutečnost, že k 1. 1. 2014 stavba jako věc v právním smyslu již existovala. S tímto závěrem však dovolací soud nesouhlasí. Takový závěr z § 3055 odst. 2 o. z. žádným způsobem nevyplývá a byl by zcela proti smyslu a konstrukci uvedeného ustanovení. To totiž cílí právě na případy, kdy k 1. 1. 2014 stavba jako věc ještě nevznikla, ale právo ji zřídit na cizím pozemku vzniklo před tímto datem. Pokud by platila naznačená úvaha odvolacího soudu, pak by stavba vznikla ještě za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb., tj. do 31. 12. 2013, a její právní režim by se posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. a jeho § 120 odst. 2. To bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Úprava § 3055 odst. 2 o. z. by pak byla zcela nadbytečná. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.

Komentář:

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu je významné tím, že vykládá jedno z přechodných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k pozemkům a stavbám, která vymezují základní principy, za nichž se stavby zřízené před 1. 1. 2014 stanou nebo naopak nestanou součástí pozemku (či pozemků), na kterém se nacházejí. Podstata uvedeného přechodného ustanovení spočívá v tom, že i když je stavba zřízena až po 1. 1. 2014, nemusí se stát součástí pozemku, na kterém se nachází, jestliže smluvní oprávnění takovou stavbu zřídit je založeno právním titulem vzniklým ještě před 1. 1. 2014. Toto ustanovení tak vystihuje v praxi poměrně často opomíjenou důležitost posouzení toho, že zejména z hlediska věcněprávních dispozic

Ústavní soud:

je naprosto zásadní posouzení, zda je stavba součástí pozemku, či zda představuje samostatnou nemovitou věc. Důležitost rozhodnutí tkví v jeho odůvodnění, obsah právní věty totiž reaguje na právní závěry odvolacího soudu a na první pohled z něj nemusí být patrný význam problematiky v rozhodnutí vysvětlené.

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

K uplatnění zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení

Změní-li odvolací soud v řízení o odvolání jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodne v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která, byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční, platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace. Nerespektování této zásady bez náležitého důvodu představuje porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména za situace, zvýhodní-li se bez náležitého důvodu postavení účastníka řízení, který odvolání řádně nepodal.

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23

V předmětné věci stěžovatel jako tehdejší zaměstnanec první vedlejší účastnice utrpěl pracovní úraz, a proto se po ní žalobou domáhal zaplacení celkem 7 830 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady ztížení společenského uplatnění. Obvodní soud rozsudkem mj. uložil první vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 1 140 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části žalobu zamítl a vedlejším účastnicím uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 314 971,20 Kč. Uvedený rozsudek obvodního soudu napadla odvoláním druhá vedlejší účastnice, která v něm mj. namítla nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení pro nesprávné určení výše tarifní hodnoty u nároku, jehož výše se určuje volnou úvahou soudu. Odvolání podal též stěžovatel, který se jím domáhal vyššího odškodnění. Obvodní soud řízení o odvolání druhé vedlejší účastnice zastavil. Městský soud posléze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v zamítavé části potvrdil (výrok I.), náklady přiznané stěžovateli vůči vedlejším účastnicím snížil na 144 091 Kč

(výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Městský soud jen na základě odvolání stěžovatele shledal, že obvodní soud správně přiznal stěžovateli plnou náhradu nákladů prvostupňového řízení podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), avšak nesprávně určil jejich výši. Vyšel totiž z nesprávné tarifní hodnoty sporu ve výši 1 500 000 Kč do 7. 2. 2019 a za dobu po tomto datu ve výši 1 140 000 Kč s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, které však jako rozhodnutí ve věci náhrady škody způsobené ztrátou movitých věci není na posuzovanou věc přiléhavé. Podle městského soudu je zde třeba použít § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a tarifní hodnotu 50 000 Kč, neboť předmětem řízení byl nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). Tomu odpovídá snížená částka uvedená ve výroku II. napadeného rozsudku.

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz:

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na to, že odvolání podal výlučně proti výroku rozsudku obvodního soudu ve věci samé a nákladový výrok nenapadl. Městský soud rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, avšak nákladový výrok přesto změnil. Nákladový výrok rozsudku obvodního soudu napadla odvoláním pouze druhá vedlejší účastnice, která však nezaplatila soudní poplatek, a proto městský soud řízení o jejím odvolání zastavil. Z toho stěžovatel dovozuje, že městský soud rozhodl v rozporu s § 224 odst. 2 o. s. ř., protože přezkoumal i výrok rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení, který žádný z účastníků nenapadl odvoláním, a přestože výrok ve věci samé rozsudku obvodního soudu zůstal beze změny. Stěžovatel namítal procesní pochybení městského soudu, který překročil svoje oprávnění v civilním sporném řízení, neboť měl přezkoumat odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu toliko v rozsahu řádně podaných odvolání. Ústavní soud proto musel v duchu své ustálené rozhodovací praxe k vadám procesního charakteru posoudit, zda takový postup odporuje zásadám řádně vedeného soudního řízení a zda má tato případná vada negativní důsledky ve sféře ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud poukázal na to, že projevem dispoziční zásady v opravných řízeních je mj. tzv. zákaz reformace in peius, který zajišťuje svobodu práva podat opravný prostředek, neboť jen při jeho uplatnění se osoba podávající opravný prostředek nemusí obávat, že v důsledku podání opravného prostředku ve svůj prospěch nedojde ke zhoršení jejího postavení. Tzn., že ten, kdo využil opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jen v rámci vymezeném odvoláními obou stran.

Zákaz změny k horšímu podle Ústavního soudu současně představuje důsledek vázanosti soudu opravným prostředkem; v části, v níž rozsudek soudu prvního stupně napaden nebyl, nabývá totiž částečné právní moci a nemůže být opravným prostředkem dotčen. Pokud by se tak stalo, bylo by rozhodnutí odvolacího soudu zmatečné, neboť by tím vlastně byla přezkoumána i ta část rozhodnutí, která už právní moci nabyla (tj. došlo by k porušení negativní procesní podmínky věci pravomocně rozsouzené). V řízení ovládaném zásadou oficiality zákaz reformace in peius neplatí, neboť v něm soud není vázán návrhy stran (srov. P. Lavický a kol.: Moderní civilní proces, Masarykova univerzita, Brno 2014, str. 47-48).

Ústavní soud poukázal na to, že uplatnění zásady zákazu reformace in peius v  občanském soudním řízení konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021: „Také v občanském soudním řízení až na výjimky platí zásada zákazu reformationis in peius , kterou jsou odvolací soudy povinny respektovat, jelikož opačný závěr by byl v rozporu s dispoziční zásadou a taktéž se smyslem a účelem opravných prostředků.“ Nejvyšší soud v odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále konstatoval, že „Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana.“

Ústavní soud konstatoval, že uplatnění zákazu reformace in peius se zcela nekryje se zákazem přezkoumávat část rozhodnutí, která již nabyla právní moci, ale je širší. Odpovídá totiž dispozičnímu (návrhovému) charakteru civilního sporného procesu a vůbec smyslu opravných prostředků, aby odvolací řízení nebylo vydáváno za všestrannou kontrolu správnosti prvoinstančního rozhodnutí prováděnou odvolacím soudem z úřední povinnosti, ale aby se zaměřilo na posouzení důvodnosti odvolání z hlediska toho, kdo odvolání podal. Z opačného pohledu řečeno, je-li protistrana s výsledkem řízení spokojena, a proto ani odvolání nepodala, popř. ho podala a vzala zpět apod., není namístě „vnucovat“ jí ještě lepší výsledek řízení, než kterého dosáhla a proti němuž nebrojila. Takový přístup by korespondoval zásadě materiální pravdy v pojetí zastávaném před rokem 1989, která již byla v civilním řízení důvodně opuštěna; dispoziční zásadě však změna ve prospěch strany, která odvolání nepodala, vůbec neodpovídá.

Ústavní soud poukázal na to, že byť tedy zákonná úprava civilního procesu zásadu zákazu reformace in peius výslovně nezakotvuje, její všeobecná platnost pro civilní soudní řízení je nesporná, což se podává jak z jednoznačných závěrů doktríny a judikatury, tak nepřímo též z věcného záměru civilního řádu soudního z roku 2020 a srovnání příbuzných zahraničních právních úprav. Důvodnému uplatňování zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení nasvědčují též závěry judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatoval, že smyslem zásady zákazu reformace in peius je v co nejširší míře garantovat účastníkům řízení svobodné rozhodnutí napadnout odvoláním vadný rozsudek soudu prvního stupně (svobodu práva podat opravný prostředek) a přezkoumat ho odvolacím soudem, aniž by se obával rizika zhoršení své situace. Zákaz reformace in peius je tedy třeba chápat jako garanci svobody odvolacího práva.

V této souvislosti Ústavní soud připomněl mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy je obecně platná zásada „každý nechť si střeží svá práva“ (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (což předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu, v jakém rozsahu a jakým způsobem podle hmotných a procesních norem o ochranu svého práva usilovat.

Ústavní soud dovodil, že napadne-li účastník řízení odvoláním pouze výrok ve věci samé, je odvolací soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat i nákladový výrok (§ 212 o. s. ř.). Odvolací soud může za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnit, přičemž změna se promítne i do závislého výroku o nákladech prvostupňového řízení, neboť podle § 224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. O obou výrocích (výroku ve věci samé i o nákladech) by však měl odvolací soud v duchu zásady zákazu reformace in peius rozhodnout pouze ve prospěch odvolatele.

Odvolací řízení se zahajuje jen na návrh, ovládá ho zásada dispoziční. Nákladový výrok jako závislý výrok by měl sdílet osud výroku hlavního. Platí-li zákaz reformace in peius ve vztahu k rozhodování o odvolání proti výrokům rozhodnutí ve věci samé, musí se toto pravidlo projevit i při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení, protože jde o výrok závislý. Z charakteru opravných prostředků, které jsou výlučně v dispozici účastníků řízení, totiž vyplývá, že

z judikatury

soud může rozhodnout jen ve prospěch odvolatele (neodvolala-li se současně protistrana), a to i jde-li o rozhodování o nákladech prvostupňového řízení. Odvolací soud tedy v duchu zásady zákazu reformace in peius přezkoumá nákladový výrok jako závislý výrok, ačkoli nebyl odvoláním napaden, avšak může jej změnit pouze ve prospěch odvolatele společně s výrokem ve věci samé.

Pokud však odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdí, není již důvod přezkoumávat nákladový výrok jako závislý výrok. Z povahy věci totiž plyne, že by se odvolací soud již neměl správností nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí zabývat (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř.), neprojevila-li k tomu svou vůli protistrana svým dispozičním úkonem.

Pro úplnost Ústavní soud dodal, že praxe není jednotná v posouzení situace, kdy odvolací soud neshledá důvodným odvolání účastníka proti výroku, jímž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a naopak při přezkoumávání tohoto výroku zjistí, že náhradová povinnost měla být odvolateli uložena ve větším rozsahu (např. že došlo k pochybení při výpočtu nákladů právního zastoupení). I když při stanovení výše nákladů právního zastoupení postupuje soud z úřední povinnosti podle § 151 odst. 1 o. s. ř., s ohledem na to, že zásada oficiality představuje ve vztahu k dispoziční zásadě výjimku, a odvolací řízení ovládá právě zásada dispoziční, jejímž projevem je zákaz reformace in peius, mělo by spíše platit, že pokud se nesprávností postižený účastník proti výroku o nákladech řízení (jako závislému výroku) sám neodvolal, nemělo by být postavení odvolatele rozhodnutím odvolacího soudu zhoršeno (srov. V. Jakčiš in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 961). Není zde totiž nikdo, kdo k tomu v duchu dispoziční zásady projevil svoji vůli. Ústavní soud dovodil, že zásadu zákazu reformationis in peius by odvolací soud měl při svém rozhodování i o nákladech řízení respektovat, neboť opačný závěr by odporoval dispozičnímu charakteru odvolání jako opravného prostředku, který je ve výlučné dispozici účastníka řízení, a taktéž smyslu a účelu opravných prostředků. Ochranu soudy poskytují tomu, kdo o to požádá; právě to je projev dispoziční zásady, která odvolací soud opravňuje k zásahu do rozhodnutí soudu prvního stupně jen ve prospěch procesně aktivního účastníka řízení či příp. ve veřejném zájmu.

Ústavní soud uznal, že přestože je zásada dispoziční neoddělitelnou součástí procesních zásad občanského soudního řízení, nejde o zásadu, jež má svůj přímý původ v ústavním pořádku České republiky [viz bod 28 nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (327/2020 Sb., N 138/100 SbNU 512), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obdobné platí pro zásadu zákazu reformace in peius, která ze zásady dispoziční vychází (srov. bod 12 nálezu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22). Ústavní soud s ní proto zachází jako s jakoukoli jinou zákonnou procesní zásadou; ačkoli nemá pozitivní ústavněprávní zakotvení, její porušení se může v závislosti na konkrétních okolnostech a daném procesním kontextu jako procesní vada negativně projevit ve sféře ústavně zaručených práv a svobod. Tak ostatně k zásadě dispoziční v odvolacím řízení či zásadě zákazu reformace in peius přistupoval Ústavní soud též v minulosti.

V nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), Ústavní soud shledal, že pokud tehdy odvolací soud bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž změnil odvoláním napadené rozhodnutí, učinil tak v rozporu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a na úkor zásady dispoziční, čímž poru-

šil právo tehdejšího stěžovatele na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K tomu považoval Ústavní soud za nutné dodat, že dispoziční zásada úzce souvisí s požadavkem řádného (spravedlivého) soudního procesu a oblastí ústavně zaručených práv. V procesním právu totiž vyjadřuje princip ochrany autonomie vůle jednotlivce, jak bylo nastíněno shora, a také rovnost účastníků v řízení. Jde-li o zásadu rovnosti, ust. čl. 37 odst. 3 Listiny je zařazeno do komplexu práv na řádný (spravedlivý proces) a plyne z něj zejména právo strany řízení rovnocenně procesně působit na orgán, který věc rozhoduje. Každá strana musí mít stejnou šanci ovlivnit úsudek orgánu, který vede řízení. S tvrzeními a důkazními návrhy jakékoli strany se musí zacházet stejně. Soud či jiný orgán nesmí vyplňovat svou aktivitou mezeru v tvrzeních či důkazních návrzích jedné ze stran řízení v míře, která by narušovala materiální rovnost stran. Tato ústavní norma platí pro všechny druhy soudního řízení, tedy jak pro civilní řízení, soudní řízení správní, ale i trestní řízení soudní [srov. nález ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79), nebo V. Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 217].

Ústavní soud poukázal na to, že zásada rovnosti účastníků řízení se rovněž projevuje v požadavku nezvýhodňovat účastníka řízení, který v řízení není aktivní. To právě zajišťuje uplatnění zásady zákazu reformace in peius jako derivátu dispoziční zásady pro odvolací řízení, která zaručuje, že není důvod bez dalšího zvýhodňovat účastníka, který nepodal odvolání.

Ústavní soud dovodil, že v předmětné věci městský soud výrok o nákladech prvostupňového rozhodnutí změnil pro nesprávné určení tarifní hodnoty. Městský soud proto v odvolacím řízení rozhodoval výhradně o odvolání stěžovatele, na jehož základě rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Avšak změnil jej pouze ve výroku o nákladech prvostupňového řízení v neprospěch stěžovatele, a naopak ve prospěch vedlejších účastnic, protože stěžovateli přiznané náklady snížil. A to přesto, že projednatelné odvolání – jako dispoziční úkon – podal jen sám stěžovatel. Městský soud tak zhoršil postavení stěžovatele na základě jím samotným podaného odvolání, zatímco vedlejším účastnicím zajistil pro ně příznivější výsledek, ačkoli o něj předvídaným způsobem (dispozičním úkonem) řádně neusilovaly.

Napadené rozhodnutí proto v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius zhoršilo na podkladě odvolání jediného odvolatele jeho procesní postavení. Městský soud přitom byl v dané procesní situaci oprávněn rozhodnout jen ve prospěch stěžovatele, který jako jediný projevil vůli dispozičním úkonem chránit svůj právní zájem. Opačným rozhodnutím městský soud nepřípustně nahradil chybějící procesní aktivitu vedlejších účastnic, v jejichž prospěch došlo ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí. Nešlo přitom např. o náklady řízení státu; nebyl zde ani veřejný zájem, v jehož prospěch by bylo opodstatněné nákladový výrok měnit. Změna nákladového výroku byla ryze ve prospěch procesně pasivních vedlejších účastnic. Ty ostatně zůstaly pasivní rovněž v řízení o ústavní stížnosti a ani posléze svoji dosavadní pasivitu nevysvětlily.

Ústavní soud nepovažoval za významné, jaké rozhodnutí o nákladech je správné, protože jde o procesní postup. V nyní posuzované věci se rozhodnutí městského soudu v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius negativně promítlo ve sféře garance odvolacího práva stěžovatele ve smyslu přístupu k soudu (zákonem předvídanému řízení o opravném prostředku), protože nepodal-li by stěžovatel odvolání, nedošlo by ke zhoršení jeho právního po-

stavení (čl. 36 odst. 1 Listiny). Došlo též k zásahu do práva stěžovatele na rovnost účastníků v řízení, protože městský soud napadeným rozsudkem nepřípustně zvýhodnil vedlejší účastnice jako protistranu stěžovatele rozhodnutím v jejich prospěch, přestože k tomu neprojevily svoji vůli dispozičním úkonem a neopodstatňuje to ani veřejný zájem (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že městský soud v posuzované věci překročil své oprávnění posuzovat odvoláním napadený rozsudek výhradně v rozsahu řádně podaných odvolání a rozhodnout jen ve prospěch jediného odvolatele, nejsou-li k opačnému postupu náležité důvody, čímž rozhodl v rozporu se zásadami ovládajícími občanské soudní řízení. Tato procesní vada pak v okolnostech posuzované věci vedla k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3

Listiny, protože došlo k bezdůvodnému zvýhodnění účastníků, kteří k takovému postupu neprojevili vůli řádným dispozičním úkonem. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a výrok II. napadeného rozsudku městského soudu o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem zrušil. Protože městský soud bude o stěžovatelem podaném odvolání rozhodovat znovu, vč. nákladů odvolacího řízení, přistoupil Ústavní soud rovněž ke zrušení výroku III. o nákladech odvolacího řízení.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala

JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Ústavní soud:

K určení výše náhrady nákladů řízení

ve sporu o náhradu nemajetkové újmy

Nesprávné použití tarifní hodnoty při určení nákladů řízení může znamenat porušení základního práva na soudní ochranu a zásah do legitimního očekávání vlastnického práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23

V předmětné věci stěžovatelka brojila proti výrokům rozsudku městského soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve sporu vedeném mezi ní jako žalobkyní a žalovanou vedlejší účastnicí (pojišťovnou) o zaplacení částky za ztížení společenského uplatnění a náhrady na bolestném v důsledku vážných zranění, která stěžovatelka utrpěla při dopravní nehodě. Předmětnou dopravní nehodu totiž způsobil řidič osobního vozidla pojištěný u vedlejší účastnice. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že městský soud porušil její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tedy vlastnické právo a právo na soudní ochranu.

V řízení, které předcházelo podání posuzované ústavní stížnosti, obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 685 930 Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 50 111,37 Kč (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí a Českou republikou a o soudním poplatku (výroky III. a IV.). O nákladech řízení mezi účastníky obvodní soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),

když při stanovení jejich konkrétní výše zohlednil závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Vycházel z kritéria náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jelikož v řízení byl uplatněn nárok na náhradu škody na zdraví.

Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání (odvolání stěžovatelky směřovalo jen proti výroku II. o náhradě nákladů řízení). Městský soud rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a napadeným výrokem II. změnil rozsudek obvodního soudu v jeho výroku II. tak, že výše náhrady nákladů činí 80 120 Kč (opravným usnesením tuto částku snížil na 69 472 Kč), a výrokem IV. uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 18 149 Kč. Městský soud uvedl, že obvodní soud postupoval správně, vycházel-li při stanovení odměny z tarifní hodnoty z § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Postup podle tohoto ustanovení se totiž uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což potvrdil i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn.

25 Cdo 3771/2020. Městský soud proto změnil nákladový výrok rozsudku obvodního soudu pouze s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka se domáhala dvou nároků na náhradu nemajetkové újmy. Bylo-li tedy žalobou požadováno bolestné a ztížení společenského uplatnění, měl obvodní soud vycházet z náhradní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu u každého z těchto nároků zvlášť. Tarifní hodnota pro dané řízení tak neměla činit jen 50 000 Kč, nýbrž dvakrát 50 000 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 je výrazem neakceptovatelné libovůle a je mimořádně chabě odůvodněno. Stěžovatelka zdůraznila, že o tarifní hodnotě ve smyslu § 7 a 8 advokátního tarifu v předmětném řízení nemohlo být sporu, neboť požadované nároky již na začátku řízení podložila znaleckým posudkem MUDr. V. Správnost závěrů tohoto znalce byla potvrzena i znaleckým posudkem, který nechal vypracovat soud. Závěry, z nichž vycházel městský soud, jsou podle stěžovatelky nelogické i z toho důvodu, že přijetím občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stoupla výše pojistného plnění, a proto by logicky měla stoupnout i výše tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby, z níž se u tohoto typu sporu vychází. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 není podle stěžovatelky přiléhavý, neboť v jejím případě v době započetí úkonu právní služby bylo možné určit výši plnění, od níž se tarifní hodnota úkonu právní služby odvíjí. Obecné soudy tedy měly tarifní hodnotu v předmětném řízení určit s ohledem na jí požadované plnění, tzn. v souladu s § 7 a 8 advokátního tarifu. Pokud soudy takto nepostupovaly, porušily princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochranu legitimního očekávání. Závěry, které obecné soudy ze shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu převzaly, podle stěžovatelky zvýhodňují spory týkající se hmotné škody např. na vozidle oproti sporům, v nichž jde o odškodnění související s poškozením zdraví.

Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu – minimálně v rozsahu tzv. nosných důvodů – závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování učinil Ústavní soud zejména s odkazem na nálezy ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3281/22, a ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. III. ÚS 2040/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud poukázal na to, že rovněž opakovaně uvedl [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (98/2004 Sb., N 10/32 SbNU 61) a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má-li obecnou povahu – je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil tuto vázanost obecných soudů také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Porušením principu rovnosti v právech je proto rovněž případ, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.

Rozhodnutí Ústavního soudu tedy představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdob-

ných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje (s výjimkou případu uvedeného v § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; za takové situace proto nemůže převážit ani jistá zdrženlivost, kterou Ústavní soud setrvale uplatňuje při posuzování sporů o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud poukázal na to, že ve výše odkazovaném nálezu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3281/22, dovodil, že § 9 advokátního tarifu lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Z tohoto nálezu se přitom podává, že v tehdejší věci šlo o žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu; hodnota předmětu sporu tedy v průběhu řízení byla znalecky zjištěna. Podle Ústavního soudu byla proto předmětem řízení věc nejen penězi ocenitelná, ale dokonce taková, která byla v průběhu soudního řízení oceněna; za takové situace již nemůže obstát závěr vycházející z § 9 advokátního tarifu, že ocenění předmětu sporu jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by nebylo přiměřené (podle dikce § 9 odst. 1 advokátního tarifu, zjištění skutečné hodnoty sporu by bylo spojeno „s nepoměrnými obtížemi“ ). V takovém případě nelze podle Ústavního soudu vycházet z náhradní tarifní hodnoty věci podle § 9 advokátního tarifu. Na určení odměny právního zástupce tedy měl soud primárně použít § 8 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu, není-li stanoveno jinak, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, jichž se právní služba týká. Nepostupoval-li soud při rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení podle § 8 advokátního tarifu, dopustil se nepřípustné libovůle, porušující základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně došlo k porušení legitimního očekávání podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2040/22 dovodil, že takový zásah do majetkové sféry může být s ohledem na konkrétní okolnosti případu citelný (což je splněno i v posuzované věci). Proto musí obecný soud možnou ocenitelnost předmětu řízení vždy zkoumat [srov. k tomu např. nález ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671)], když eventuální obtíže při ocenění hodnoty věci nebo práva ve smyslu § 9 advokátního tarifu musí soud poměřovat s mírou disproporce, která účastníku řízení může vzniknout při použití náhradní tarifní hodnoty namísto primárního kritéria hodnoty věci nebo práva. Poměřovat je konečně nutné podle Ústavního soudu rovněž § 9 odst. 1 advokátního tarifu předvídané „nepoměrné obtíže“ při zjišťování hodnoty sporu nebo práva s celkovou délkou a obtížností řízení o věci samé. Čím složitější je totiž řízení jako takové, tím spíše lze tolerovat jistou časovou prodlevu a náklady spojené s oceněním sporu. Uvedené východisko je podle Ústavního soudu podpořeno i nálezem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), podle něhož má obecný soud nutnost ocenění hodnoty věci nebo práva pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení předvídat již během řízení a má této skutečnosti přizpůsobit svůj postup.

Právě zmíněná obecná východiska jsou podle Ústavního soudu plně použitelná i na okolnosti předmětné věci. Ústavní soud nezpochybnil, že spor mezi účastníky v nyní posuzovaném případě nebyl jednoduchý, o čemž svědčí též okolnost, že do věci zasáhl kasačním rozhodnutím v průběhu řízení městský soud. Sporný rozsah odškodnění mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí však

zjevně bylo možné vyčíslit, a to bez ohledu na to, zda hodnota sporu (zde rozsah újmy) byla přibližně známa již na začátku řízení (nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22 a III. ÚS 2040/22 s takovým kritériem ostatně primárně nepracují). Stěžovatelkou uplatňované nároky totiž byly již na počátku řízení podloženy znaleckým posudkem. Podle Ústavního soudu je přitom nutné právní závěry obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 3281/22 a III. ÚS 2040/22 vykládat tak, že rozhodující není, zda již na začátku řízení je známa hodnota věci nebo práva; je to naopak soud, kdo musí vyvinout aktivitu k tomu, aby mohl o náhradě nákladů řízení rozhodnout na základě hodnoty sporu. Podstata právního názoru obsaženého v právě zmíněném nálezu nicméně spočívá v tom, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu. Jinak řečeno, § 9 odst. 4 advokátního tarifu nelze číst izolovaně, nýbrž v kontextu jeho odst. 1. To konkrétně znamená, že částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, „nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi“. Ústavní soud zdůraznil, že v posuzované věci je podstatná okolnost, že stěžovatelka do řízení již vstupovala s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslila. Tím spíše nemůže obstát oběma soudy odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

25 Cdo 3771/2020, podporující v podstatě automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu v případě, že se rozhoduje o náhradě za nemateriální újmu na osobnostních právech. V době započetí úkonu právní služby totiž nelze určit výši plnění, závisí-li určení výše náhrady na posouzení soudu podle mnoha kritérií.

Ústavní soud uzavřel, že v předmětné věci oba soudy nerozhodly v souladu se shora zmíněnou judikaturou Ústavního soudu. Byť měly oba soudy k dispozici dostatek podkladů, aby o náhradě nákladů řízení rozhodly na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného, neučinily tak. Namísto toho při určení náhrady nákladů řízení vycházely z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Postup zvolený soudy tedy neodpovídal uvedené nálezové judikatuře Ústavního soudu, přičemž tento odklon od ní není ani vysvětlen. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky rozhodnutí městského soudu zrušil, neboť jimi městský soud porušil základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Zajištění překladu soudní písemnosti soudem

V soudním řízení správním nezajišťuje soud překlady soudních písemností doručovaných účastníkům řízení, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 289/2021-80

K věci:

Jádrem sporu bylo, zda a za jakých podmínek přísluší účastníkovi řízení, jehož mateřštinou není čeština, právo na sdělení obsahu soudních písemností v mateřském či jiném, pro něj dobře srozumitelném jazyce.

Žalovaný (Ministerstvo vnitra) rozhodnutím ze dne 19. 2. 2018 neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle zák. č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten ji však rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j.

1 Az 18/2018-35, zamítl. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Městský soud rozhodl dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Výzvu k udělení souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání však stěžovateli zaslal pouze v českém jazyce. Stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 5 Azs 5/2003-33, č. 59/2004 Sb. NSS, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 119/2005-77, č. 686/2005 Sb. NSS. Z nich dovodil povinnost soudu vyzvat účastníky řízení k vyjádření se ohledně možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání dle § 51 s. ř. s. v jazyce, jemuž rozumí. Ve správním řízení stěžovatel tvrdil, že český jazyk neovládá, a vždy vyžadoval tlumočení do anglického jazyka. Žalobu sice podal v českém jazyce, ale byla sepsána třetí osobou. Podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání tedy nebyly splněny.

články z judikatury

Osmý senát, kterému byla věc přidělena, při předběžném projednání shledal, že byl naplněn důvod k postoupení věci rozšířenému senátu, neboť k otázce, kdy je třeba ustanovit tlumočníka, existuje rozporná judikatura jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.).

Z odůvodnění:

Rozšířený senát shledal, že spornou otázkou v nyní projednávané věci není, zda musí potřeba tlumočníka podle § 18 odst. 2 o. s. ř. vyjít najevo v průběhu řízení před soudem. V tomto ohledu se první judikatorní větev (rozsudek č. j. 5 Azs 5/2003-33 a na něj navazující aktuální rozsudky č. j. 4 Azs 363/2020-50, 3 Azs 386/2020-52 a 9 Azs 165/2021-45) a druhá judikatorní větev (rozsudky č. j. 1 Azs 129/2005-78 a 8 Azs 86/2021-54 a usnesení č. j. 2 Azs 11/2016-35) shodují.

Rozpory mezi oběma větvemi však panují v tom, za jakých okolností lze mít za to, že potřeba tlumočníka v řízení před soudem vyšla najevo. Zatímco první judikatorní větev zastává právní názor, že i když v řízení před soudem byly účastníkem řízení učiněny určité úkony v českém jazyce, pokud z jiných podkladů, které měl soud k dispozici při rozhodování, plyne, že ve skutečnosti účastník český jazyk nejspíše neovládá, pak současně vyšla najevo potřeba ustanovit mu tlumočníka v řízení před soudem. Druhá judikatorní větev má naopak za to, že pokud v řízení před krajským soudem, příp. před Nejvyšším správním soudem účastník řízení reaguje na komunikaci ze strany soudu (výzva k odstranění vad podání, výzva k prokázání majetkových poměrů aj.) v českém jazyce a zároveň o ustanovení tlumočníka sám aktivně nepožádal, není důvod tlumočníka účastníkovi ustanovit.

Podle § 64 s. ř. s. „nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení první a třetí části občanského soudního řádu“

Podle § 18 odst. 2 o. s. ř. „účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob.“

Při výkladu § 18 odst. 2 věty první o. s. ř. je nutné rozlišit dva typy situací.

První je přímá ústní komunikace účastníka řízení se soudem, typicky při jednání, ale eventuálně i v některých obdobných případech mimo jednání. Právě na ni míří čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), hovoří-li o tlumočníkovi. Je zjevné, že podle § 18 odst. 2 o. s. ř. je nutné ustanovit tlumočníka účastníkovi tehdy, vyjde-li v souvislosti s přímou ústní komunikací při jednání či v obdobném případě taková potřeba najevo. Podmínkou bude, že půjde o účastníka, jehož mateřštinou bude jiný než český jazyk, a že potřeba mít k dispozici tlumočníka bude plynout z toho, že česky nebude možné se s účastníkem dorozumět tak, aby patřičně chápal obsah jednání a dokázal přiměřeně reagovat. Tyto situace však nelze směšovat se zajištěním překladu soudních písemností účastníku řízení, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk a který sám nerozumí psanému českému textu natolik, aby patřičně chápal jeho obsah a dokázal na něj (např. na výzvu k projevu vůle) přiměřeně reagovat. Listina nepředepisuje soudu, aby v takovémto typu situací účastníkovi řízení zajistil překlad svých písemností nebo mu za tím účelem ustanovil překladatele. Listina zjevně má za to, že uvedenou

potřebu si účastník musí obstarat sám, bez pomoci soudu. Takto ostatně Listinu vyložil i Ústavní soud. Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 shledalo, že základní právo na pomoc tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk se soudem. Na něj navázalo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 422/05, do něhož se pro něj závazný právní názor pléna promítl.

Ani z doslovného jazykového významu slov v § 18 odst. 2 větě první o. s. ř. nelze dovodit, že by soud ve správním soudnictví měl zajišťovat překlad svých písemností nebo za tím účelem ustanovit překladatele. Uvedené ustanovení hovoří o tlumočníkovi, nikoli o překladateli. Mezi těmito dvěma profesemi přitom zákon č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, zřetelně rozlišuje, mj. z hlediska toho, která profese v jakých typech situací působí (viz § 1 zákona). Ust. § 18 odst. 2 o. s. ř. následuje po odst. 1, v němž se mj. praví, že „účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.“

Podpůrný argument, vycházející z předpokladu – alespoň rámcově – racionálního a systematického zákonodárce, je založen na srovnání napříč právním řádem. Pokud zákonodárce chce, aby soud v některých případech zajišťoval překlad soudních písemností do jazyka, jemuž účastník řízení rozumí, stanoví to v právní úpravě –viz zejména § 28 odst. 2 tr. řádu a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, zejména její čl. 3.

Pokud tedy občanský soudní řád, použitelný v tomto ohledu přiměřeně i v soudním řízení správním, žádnou povinnost soudu zajistit překlad všech či některých soudních písemností nestanoví, je třeba a contrario mít za to, že soud překlady soudních písemností nezajišťuje.

Bezprostřední ústní komunikaci se soudem, typicky při jednání, nelze srovnávat s komunikací soudu a účastníka prostřednictvím písemných podání či sdělení. Ústní komunikace probíhá okamžitě, jde o proud informací, jež musí bezprostředně dojít od toho, kdo něco sděluje, tomu, komu je informace určena, v jazyku oběma stranám dobře srozumitelném. Jinak takováto komunikace nemůže plnit svůj účel. Jinak je tomu však u komunikace prostřednictvím písemných podání či sdělení. Jejich příjemce si může opatřit jejich překlad, a tím docílit, že obsahu komunikace bude rozumět. Rozdílovým faktorem je zde absence bezprostřednosti a nutnosti reagovat okamžitě. Právě proto lze mít za to, že hovoří-li se v § 18 odst. 2 větě první o. s. ř. o tlumočníkovi, míní se jím vskutku jen tlumočník (a situace, kdy je třeba tlumočit bezprostředně probíhající ústní komunikaci), a nikoli také překladatel.

Žalobce je již v okamžiku, kdy musí ve lhůtě zákonem stanovené (typicky v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, odvíjející se svým během od doručení žalobou napadeného rozhodnutí) podat žalobu, nucen svůj projev vůle vůči soudu srozumitelně zformulovat a adresovat, aby měl účinky procesního úkonu zahajujícího řízení. Každý člověk, vč. žadatele o mezinárodní ochranu, musí mít povědomí o tom, že orgány státu všude na světě komunikují zpravidla jazykem, který je v daném státě běžně užíván. Od toho, kdo chce podat žalobu, tedy lze požadovat, aby si vlastními silami zajistil sepis podání, jež bude obsahovat patřičné náležitosti. Stejně tak je třeba po účastníkovi soudního řízení požadovat, aby si obdobným způsobem zajistil přečtení soudních písemností, které mu jsou v průběhu soudního řízení doručovány,

a patřičnou reakci na jejich obsah. Zákonná úprava v tomto ohledu vyžaduje po účastnících řízení aktivitu a střežení svých práv; se žadateli o mezinárodní ochranu české vnitrostátní právo nezachází, a podle sekundárního práva Evropské unie ani nemusí zacházet, příznivěji.

V rovině právně sociologické (tedy při pohledu na fakticitu, v níž se právní provoz odehrává) nelze přehlédnout ani to, že překlad cizojazyčných písemností je v současně době usnadněn i existencí dobře dostupných a přiměřeně kvalitních strojových překladů (je notorietou, že nástroje pro takovéto překlady lze najít i zdarma na internetu).

Komentář:

Rozhodnutí rozšířeného senátu se zabývá otázkou překladu soudních písemností do cizího jazyka v souvislosti s právem účastníka řízení jednat ve své mateřštině (čl. 37 odst. 3 Listiny, § 64 s. ř. s., § 18 odst. 2 o. s. ř.) jakožto jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces.1 Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že účastník má právo pouze na ustanovení tlumočníka v souladu s těmito ustanoveními, což se vztahuje pouze na bezprostřední (tj. ústní) jednání účastníka se soudem. Zahrnuty nejsou překlady soudních písemností, jejichž překlad je povinen si účastník –není-li zákonem stanoveno jinak – zajistit sám.

Jde o poměrně zásadní rozhodnutí, které může mít význam i pro výklad § 18 odst. 2 o. s. ř. v civilním soudním řízení.

Zde lze totiž najít rozhodnutí, která zahrnují i překlady soudních písemností do práva účastníka jednat ve své mateřštině, zajišťovaného ustanovením tlumočníka. Tak v usnesení z 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, se do rámce práva na jednání v mateřštině zahrnuje i právo „vyžadovat, aby písemnosti doručované soudem naopak jí byly – včetně soudních rozhodnutí – opatřeny překladem do jejího mateřského jazyka“. Na druhou stranu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, bylo ve vztahu k překladu vydaného rozhodnutí dovozeno, že z § 18 odst. 1 nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad tohoto rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk (srov. také rovněž stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 20/05).

✤ Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

1 Srov. P. Lavický in P. Lavický, E. Dobrovolná, B. Dvořák: Civilní právo procesní, 1. díl, Česká společnost pro civilní právo procesní, Brno 2023, str. 73.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz:

Soudní dvůr

EU:

K otázce soukromí a stíhání závažných trestných činů

Soud pověřený povolováním přístupu k výpisům telefonních hovorů za účelem zjištění totožnosti pachatelů trestného činu, pro jehož stíhání vnitrostátní zákon takový přístup stanoví, musí být oprávněn tento přístup odepřít nebo omezit.

Rozsudek SDEU ze dne 30. 4. 2024 ve věci C-178/22, Procura della Repubblica presso il Tribunale di Bolzano

Podle italského zákona patří trestný čin krádeže s přitěžujícími okolnostmi mezi trestné činy odůvodňující získání výpisů telefonních hovorů od poskytovatele služeb elektronických komunikací na základě předchozího soudního povolení. Soudní dvůr EU konstatuje, že přístup k těmto výpisům lze poskytnout pouze k údajům o osobách podezřelých ze spáchání závažného trestného činu, a upřesňuje, že definování „závažných trestných činů“ přísluší členským státům. Soud pověřený povolením tohoto přístupu však musí

být oprávněn odepřít nebo omezit uvedený přístup, pokud zjistí, že zásah do základních práv na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů způsobený uvedeným přístupem je závažný, i když je zjevné, že dotčený trestný čin není s ohledem na společenské podmínky panující v dotyčném členském státě závažný.

V rámci trestního vyšetřování trestného činu krádeže dvou mobilních telefonů s přitěžujícími okolnostmi požádalo státní zastupitelství (Bolzano) italský soud o povolení získat od všech telefonních společností výpisy telefonních hovorů z odcizených přístrojů, aby bylo možné zjistit totožnost pachatelů krádeže.

Italský soud měl pochybnosti o slučitelnosti italského zákona, na němž je tato žádost založena, se směrnicí Unie o soukromí

a elektronických komunikacích z důvodu, že se tento zákon vztahuje na stíhání trestných činů, které mají pouze omezenou společenskou škodlivost a neodůvodňují závažný zásah do základních práv na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů, a že italské soudy nemají žádný prostor pro uvážení, pokud jde o konkrétní závažnost daného trestného činu.

Soudní dvůr EU ve svém rozsudku rozhodl, že zásah do těchto základních práv způsobený přístupem k výpisům telefonních hovorů lze kvalifikovat jako závažný, a potvrdil, že takový přístup lze poskytnout pouze k údajům o osobách podezřelých ze spáchání závažného trestného činu.

Upřesnil, že členským státům přísluší definovat „závažné trestné činy“ pro účely použití dotčené směrnice. Trestněprávní předpisy totiž spadají do pravomoci člensk ých států, pokud Unie nepřijala právní předpisy v dané oblasti.

Členské státy však nemohou tento pojem a potažmo pojem „závažná trestná činnost“ zkreslit tím, že do něj zahrnou trestné činy, které zjevně nejsou závažné s ohledem na společenské podmínky dotyčného členského státu, přestože zákonodárce tohoto členského státu stanovil, že se trestají odnětím svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři léta. Soudní dvůr EU v této souvislosti upřesnil, že hranice stanovená odkazem na takový trest se v tomto

ohledu nejeví jako příliš nízká. Stanovení hranice, při jejímž překročení sazba trestu odnětí svobody za trestný čin odůvodňuje, aby byl tento trestný čin kvalifikován jako závažný trestný čin, ostatně není nutně v rozporu se zásadou proporcionality.

Je však zásadní, aby v případě, že přístup k uchovávaným údajům s sebou nese riziko závažného zásahu do základních práv subjektu údajů, byl tento přístup podmíněn předchozím přezkumem ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu, a to zejména za účelem ověření neexistence zkreslení.

Navíc soud nebo nezávislý správní orgán, který provádí tento předchozí přezkum, musí být oprávněn odepřít nebo omezit tento přístup, pokud zjistí, že zásah do základních práv je závažný, i když je zjevné, že dotčený trestný čin ve skutečnosti nespadá pod závažnou trestnou činnost s ohledem na společenské podmínky panující v dotyčném členském státě. Musí být totiž schopen zajistit spravedlivou rovnováhu mezi potřebami vyšetřování a základními právy na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů.

Red.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete na stránkách Soudního dvora EU www.curia.europa.eu:

Evropský soud pro lidská práva:

Navrácení dítěte ze zahraničí a právo rodiče na respektování rodinného života

Pokud vnitrostátní soudy nenařídily navrácení dítěte automaticky nebo mechanicky, ale řádně přezkoumaly a zohlednily veškeré argumenty stěžovatelky v rámci spravedlivého a kontradiktorního řízení a vydaly odůvodněná rozhodnutí, která sledovala nejlepší zájmy dítěte a ve kterých vyloučily riziko násilí na dítěti nebo zpřetrhání vazeb se stěžovatelkou, nedošlo příkazem k navrácení dítěte do Japonska k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).

Rozsudek ESLP ze dne 28. 3. 2024 ve věci

Verhoeven proti Francii, stížnost č. 19664/20

Z odůvodnění:

Stěžovatelka, francouzská občanka, uzavřela v roce 2007 sňatek s japonským státním příslušníkem ve Francii. Oba se posléze přestěhovali do Japonska, kde se jim v roce 2015 narodil syn. Stěžovatelka v roce 2017 odcestovala společně se synem do Francie s úmyslem setrvat tam natrvalo a zároveň podala návrh na rozvod. Otec dítěte podal žádost o navrácení dítěte k japonskému ústřednímu orgánu podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, který žádost předal francouzskému ústřednímu orgánu. Před místně příslušným francouzským soudem bylo zahájeno řízení o navrácení dítěte. Soud dospěl k závěru, že došlo k protiprávnímu přemístění dítěte ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, jelikož právo péče o dítě bylo vykonáváno rodiči společně do doby, než bylo dítě přemístěno do Francie. Rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo odvolacím soudem potvrzeno v plném rozsahu.

Kasační soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu z důvodu, že se nezabýval otázkou, zda by podle ja-

ponského práva stěžovatelka mohla být zbavena rodičovských práv, což by vedlo ke zpřetrhání vazeb mezi ní a dítětem. Odvolací soud věc znovu projednal a nařídil navrácení dítěte s odůvodněním, že nebylo prokázáno namítané riziko přerušení vazeb mezi dítětem a stěžovatelkou z důvodu aplikace japonských právních předpisů o rodičovských právech. Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení stěžovatelky, že otec představuje pro dítě nebezpečí, je neopodstatněné, a že nebylo prokázáno, že otec dítěte udělil jednoznačný souhlas s tím, aby stěžovatelka zůstala s dítětem ve Francii. Dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto. V roce 2019 byl vydán příkaz k navrácení dítěte do Japonska. Stěžovatelka si před ESLP stěžovala na porušení čl. 8 Úmluvy (právo na respektování rodinného života).

ESLP konstatoval, že rozhodnutí o navrácení dítěte vydaná francouzskými soudy se opírala o Haagskou úmluvu, která je inkorporována do francouzského práva, a že jejich cílem bylo poskytnout ochranu právům a svobodám dítěte a jeho otce. Rozhodnutí soudů byla vydána v souladu se zákonem a sledovala legitimní cíl. ESLP postupně přezkoumal rozhodnutí vnitrostátních soudů ohledně toho, zda otec udělil souhlas s pobytem dítěte ve Francii, zda byly sledovány nejlepší zájmy dítěte a zda byla vyloučena všechna „závažná rizika“ v souvislosti s namítaným násilným chováním otce, nízkým věkem dítěte a možným zánikem vztahu mezi dítětem a matkou. ESLP nejprve posoudil tvrzení stěžovatelky, že otec dítěte následně souhlasil s tím, že dítě zůstane ve Francii, a že Haagská úmluva tudíž není aplikovatelná. Podle ESLP vnitrostátní soudy tuto otázku dostatečně přezkoumaly a obsáhle odůvodnily ve svých rozhodnutích. ESLP se dále zabýval tvrzením stěžovatelky, že dítě je u svého otce v nebezpečí, a to kvůli údajnému násilnému chování otce vůči stěžovatelce v Japonsku, kdy údajně hrozilo, že by se dítě mohlo stát nepřímou obětí takového zacházení. ESLP poznamenal, že z rozhodnutí vnitrostátních soudů vyplývá, že stěžovatelka nepředložila žádné důkazy o domácím násilí, s výjimkou jedné epizody, která nemohla dítě vystavit žádné formě psychické újmy. Podle ESLP vnitrostátní soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o navrácení dítěte, když posoudily údajné riziko vystavení dítěte fyzické újmě, a rovněž pečlivě přezkoumaly, zda bylo dítě vystaveno násilí nebo tělesným trestům. Vnitrostátní soudy se tak řádně vypořádaly s námitkami stěžovatelky, přičemž zohlednily nejlepší zájmy dítěte. ESLP se dále zabýval tvrzením stěžovatelky, že odloučení dítěte od ní by způsobilo dítěti psychickou újmu. ESLP uvedl, že vnitrostátní soudy se dostatečně zabývaly možným rizikem vzniku psychické újmy u dítěte, pokud by došlo k jeho návratu do Japonska, a že shledaly, že integrace dítěte ve Francii nepředstavuje překážku pro jeho navrácení, jelikož účelem navrácení je obnovit poklidný život dítěte s jeho otcem a otcovou rodinou, od které bylo dítě náhle odloučeno. Vnitrostátní soudy navíc odmítly vypracování znaleckého posudku, jelikož nic ve spise nenasvědčovalo tomu, že by znalecký posudek byl v dané věci přínosný

nebo nezbytný, neboť dítěti návratem k otci do Japonska nehrozilo žádné konkrétní nebezpečí. Co se týče námitky stěžovatelky, že navrácením dítěte do Japonska by mohlo dojít ke zpřetrhání vazeb mezi ní a dítětem, jelikož podle japonského práva by po rozvodu mohla být zbavena rodičovských práv a možnosti pobývat v Japonsku, ESLP uvedl, že odvolací soud neopomněl konstatovat, že Japonsko ratifikovalo Haagskou úmluvu, že japonské právo tudíž umožňovalo mediaci, a že nelze předvídat právní skutečnosti, které mohou v Japonsku nastat v důsledku rozvodového řízení. Podle odvolacího soudu stěžovatelka neprokázala, že by nemohla pobývat v Japonsku, zatímco otec učinil „různé vstřícné návrhy, které by jí umožnily tam žít s dítětem“

ESLP dospěl k závěru, že francouzské soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o navrácení dítěte, přičemž se řádně zabývaly „vážným rizikem“ zpřetrhání vazeb mezi dítětem a stěžovatelkou. Vnitrostátní soudy tak podle ESLP nenařídily navrácení dítěte automaticky nebo mechanicky, ale řádně přezkoumaly a zohlednily veškeré argumenty stěžovatelky v rámci spravedlivého a kontradiktorního řízení a vydaly odůvodněná rozhodnutí, která sledovala nejlepší zájmy dítěte a ve kterých vyloučily riziko násilí na dítěti nebo zpřetrhání vazeb se stěžovatelkou. Podle ESLP k porušení čl. 8 Úmluvy tudíž v daném případě nedošlo.

✤ Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHAL GRÜNWALD, LL.M., Ph.D., odborná asistentka na Katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Christian Bibelriether

Advokát • Rechtsanwalt

Právní služby v Německu

(již od roku 1998)

Česky hovořící německý advokát nabízí právní poradenství a pomoc v oblasti německého a mezinárodního práva soukromého včetně zastoupení před německými soudy.

Luragogasse 5 94032 Passau/SRN

tel.: 0049 851 33403 00420 910 259 869 ID datové schránky: g3jhyji

www.advokanc.de advokat@advokanc.de

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému HUDOC na stránkách ESLP www.echr.coe.int:

Argumentaci pro vaše kauzy najdete díky perfektně zpracovaným judikátům v ASPI propojenými na ostatní dokumenty

z odborné literatury

Jan Pauly a kolektiv: Kompendium občanského práva. Svazek první. Obecná část. Rodinné právo

Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2024, 541 stran, 330 Kč.

Deset let po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vydal autorský tým vesměs členů Katedry občanského práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni (Jan Pauly, Tomáš Dvořák, Denisa Kotroušová, Jindřich Psutka a Zdeněk Pulkrábek) první svazek Kompendia občanského práva.

Lze kvitovat, že spoluautoři s vydáním publikace, kterou zamýšlejí jednak jako učební pomůcku, jednak zároveň jako vědeckou monografii, nepospíchali a posečkali, až odezní první vlna novelizací nového občanského zákoníku. Z uvedeného je možné dovodit jejich moudrou předvídavost v tom směru, že občanský zákoník z roku 2012, mediálně tehdy prezentovaný jako vynikající rekodifikace soukromého práva, bude od počátku účinnosti vyžadovat řadu změn a úprav a že judikatura se v prvním desetiletí jeho účinnosti bude při aplikaci teprve tvořit. Trpělivý čtenář, který nechtěl od samého počátku zbrkle investovat do dalších a dalších vydání uspěchaných komentářů, se tak, zdá se, dočkal knihy, která působí oproti nim jako poněkud trvanlivější. Její forma – jak bude ještě zmíněno dále – je monografického rázu i z hlediska práce s použitou literaturou, judikaturou a dalšími prameny.

Vydaný první svazek Kompendia je věnován obecné části a rodinnému právu.

Vědecký monografický ráz má nepochybně již první kapitola první hlavy s titulem Všeobecné pojednání, která podává zasvěcený právněteoretický výklad o místu občanského práva v systému práva, o jeho základních zásadách a pramenech a o občanskoprávních vztazích. Text je systematicky strukturovaný, psaný jasným a srozumitelným právním jazykem, je patrné, že autoři o této problematice přednášejí a mají ji „v malíčku“ a že Kompendium proto bude sloužit i jako vynikající přehledná učební pomůcka. Nechybí tu ostatně ani nezbytný právněhistorický analytický exkurs o vývoji právní úpravy soukromého práva v českých zemích od roku 1811 do dnešních dnů.

Pokud spoluautoři avizovali, že „jednotlivé části této publikace vyjadřují vlastní právní názory těch autorů, kteří je sepsali, jak je sho-

ra (tj. v autorské poznámce) uvedeno, a nemusí být vždy totožné s názory ostatních autorů této publikace“, lze dodat, že je ve zmiňované první kapitole první hlavy zřetelný rukopis Jana Paulyho, že Kompendium má při výuce i pro právníky v praxi vést k promýšlení nastíněných otázek a k úvahám de lege ferenda a že „úvahy mohou nezřídka ústit (ostatně občas shodně s prezentovaným výkladem) v závěru, že řešení toho či onoho problému je prostě sporné“. Traduje se, že dva právníci mívají obvykle tři názory, leč například právě v názorech na otázku předmětu a systému občanského práva lze s Paulym i s ohledem na jistou letitou tradici předchozího pojetí této problematiky souhlasit.

Obdobně lze ve druhé hlavě o právních skutečnostech přikývnout výtkám k tomu, že namísto dřívějšího, od občanského zákoníku z roku 1950 minimálně po tři generace zažitého a definovaného termínu právní úkon, se nový občanský zákoník vrátil k termínu právní jednání, což Kompendium komentuje kritickými slovy, že „přes snahu to ospravedlnit v důvodové zprávě, to patrně nebyl krok zdařilý. Z hlediska jazykového usu totiž pojem právního jednání nebyl s pojmem právního úkonu obsahově zcela totožný. Přesto tato terminologická záměna v praxi zřejmě žádné vážnější problémy nevyvolá a všeobecně lze vycházet z toho, že právním jednáním se rozumí to, co bylo dříve právním úkonem.“ K tomu lze snad jen podotknout, že tato terminologická změna je nakonec jednou z více možná zbytečných ukázek zákonodárcova ľartpourľartismu. První díl Kompendia je kromě zmiňovaných dvou kapitol dále rozdělen na kapitoly o subjektech, zastoupení, subjektivních právech a povinnostech a o věcech. Oproti tradičnímu pojetí učebnic má Kompendium

poznámkový aparát, čímž čtenáři usnadňuje širší orientaci v citovaných zdrojích. Druhý díl pojednávající systematicky a obšírně o rodinném právu se bude čtenáři pěkně číst a studentovi se z něj bude dobře učit. Lze očekávat, že po prostudování Kompendia se rozšíří okruh členů právnické obce, kteří budou patřit na občanský zákoník z roku 2012 analytickýma kritickýma očima a že čtenáři ocení konzistentní výklad obecné části občanského práva, jakož i přehledné podání základů práva rodinného.

Spoluautoři slibují další dva svazky pokračování Kompendia, na něž se lze již nyní těšit, první svazek totiž svým zpracováním a obsahem dává naději, že celé Kompendium bude zdařilým přírůstkem nejen do civilistovy knihovny.

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., advokát a právní historik, děkan Fakulty právnické ZČU v Plzni

Srstka a kolektiv autorů:

Jiří Srstka a kolektiv: Autorské právo a práva související

Leges, Praha 2024, 3. aktualizované a rozšířené vydání, 510 stran, 760 Kč. Nakladatelství Leges uvedlo na knižní trh 3. aktualizované a rozšířené vydání vysokoškolské učebnice Autorské právo a práva související. Odborná veřejnost přijala toto vydání s velkou pozorností a zájmem. Dojde-li k novému vydání vysokoškolské učebnice v poměrně krátkém odstupu od vydání posledního (2019), jednak může být důvodem rozebrání předchozího vy-

Jiří

Jan Barták / Tomáš Dobřichovský / Pavel Koukal / Rudolf Leška / Pavel Mates / Petr Prchal / František Púry / Petra Skřejpková / Vladimír Smejkal / Ivo Telec / František Vyskočil / Petra Žikovská

3. aktualizované a rozšířené vydání

dání (skvělá reputace pro autory a nakladatele), a jednak může být příčinou přijetí významné legislativní změny, která učinila z původního textu učebnice již překonaný soubor poznatků. Sejdou-li se tyto dva důvody naráz, jak je tomu právě v případě nového vydání recenzované publikace, je třeba ocenit záslužný počin autorského kolektivu i pohotovost nakladatele předložit čtenářům moderní a aktualizovaný výklad autorskoprávní problematiky.

Autorské právo a práva související tvoří v systému soukromého práva svébytný celek. Správně jej autoři s ohledem na jeho hutnost a propojenost s unijními předpisy kvalifikují jako zvláštní právo soukromé ve vztahu k obecné úpravě představované občanským zákoníkem. Přitom dynamický rozvoj autorského práva a práv souvisejících v posledních letech vzbuzuje respekt. Bezvýjimečně lze souhlasit s autorským názorem, že „od poloviny 90. let 20. století se prudkým rozvojem internetu pozornost autorského práva odpoutává od hmotných nosičů díla a zaměřuje se na sdělování děl do prostředí online“.

Nezastupitelná aktuálnost posuzované učebnice spočívá v zapracování textu zák. č. 429/2022 Sb., který podstatně zasáhl do práva autorského a práv souvisejících. Hlavním důvodem přijetí rozsáhlé novely autorského zákona bylo zapracovat směrnici EU o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu. Podle důvodové zprávy by měla mít tato legislativní změna pozitivní sociální dopady na širokou veřejnost, zejm. s ohledem na zvýšení právní jistoty pro užití autorskoprávně chráněného obsahu ve vědě a výzkumu (v rámci automatizované analýzy textů nebo dat a při digitálním předávání), dále s ohledem na zjednodušení vypořádávání autorských práv pro účely online, zpřístupňování kulturního dědictví institucemi kulturního dědictví. Změn, které citovaná novela přináší a posuzovaná učebnice je zapracovává, je však mnohem víc.

Učebnice je rozdělena do 25 kapitol, které jsou většinově shodně strukturovány. V rámci vnitřního členění jednotlivé kapitoly obsahují zejm. důvod právní úpravy, související judikaturu, související právní předpisy a praktické příklady. Zvolená struktura výkladu (vč. vždy připojeného praktického příkladu) výrazně napomáhá pochopit odborný výklad, který – jak se podává ze samotné podstaty vysvětlované problematiky – není vždy jednoduchý.

Tým zkušených spoluautorů pod vedením prof. JUDr. Jiřího Srstky je sestaven z předních odborníků na autorské právo, a to nejen z akademické obce, nýbrž i z významných praktiků. Toto užitečné propojení teoretického i praktického pohledu na obsáhlou problematiku autorského práva a práv souvisejících se velmi zdařile odrazilo v celkově vynikající úrovni psaného textu. Učebnicový výklad je podán velmi srozumitelně a edukativně, ačkoliv se jedná o problematiku velmi rozsáhlou a náročnou. Učebnice se však nespokojuje toliko s výkladem nových prvků vnesených do platného práva citovanou evropskou směrnicí, nýbrž velmi kvalifikovaně a zasvěceně přináší čtenáři pohled na již naznačenou celkovou problematiku autorského práva a internetu. Jako pověstnou třešničku na dortu učebnice obsahuje i mimořádně aktuální problematiku poměru autorského práva a umělé inteligence, a to v souladu s úrovní evropského poznání této problematiky. To zasluhuje nepochybně uznání, které vede i k závěru doporučit tuto významnou učebnici širokému okruhu čtenářů, a to jak studentům vysokých škol, kteří přicházejí s problematikou autorského práva a práv souvisejících do styku v rámci své výuky, tak i odborné právní praxi.

✤ prof. JUDr. JAN DVOŘÁK, CSc., Katedra občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Martin Štika:

Exekuce v praxi

Aleš Čeněk, Plzeň 2024., 2. vydání, 312 stran, 450 Kč.

Soudní exekutor JUDr. Ing. Martin Štika, Ph.D., vydal druhé vydání své publikace Exekuce v praxi, která, jak již název napovídá, je převážně orientována na  praktický výklad exekučního práva s nabídkou vzorů základních procesních úkonů v exekuci. To z publikace činí velmi potřebnou a aktuální pomůcku jak pro soudní exekutory a pro advokáty zastupující v exekučním řízení či jejich zaměstnance, tak pro studující práv a připravující se na některou z profesních odborných zkoušek (zejména exekutorskou), ale i širší – nejen odbornou – veřejnost.

Publikací, které by se věnovaly exekučnímu právu, nadto aktuálních, je k dispozici

velmi málo. Druhé vydání Exekuce v praxi není toliko aktuálním utříděním materie exekučního práva, zahrnující kupř. zásadní změny v oblasti zastavování exekucí (srov. § 55 exekučního řádu), ale rovněž se snaží podávat základní výklad i po jednotlivých institutech exekučního práva a jejich podstatě, která je v principu neměnná (srov. arrestatorium a  inhibitorium). Zdařilá publikace Martina Štiky Exekuce v praxi tak zaujímá nezanedbatelné místo na poli zejména prakticky orientovaných odborných právnických publikací, která je současně aktuální (autor vychází z právního stavu k 31. 3. 2024).

Publikace Exekuce v praxi je rozdělena mimo úvodu a exekučního slovníčku do dalších celkem 23 kapitol, které pokrývají všechny základní otázky exekučního práva jak z pohledu historického a institucionálního, tak především z pohledu procesního. Martin Štika však neopomíjí, tam kde je to vhodné a poskytuje tak další hloubku výkladu, rovněž zasadit exekuční právo do kontextu (teoreticky rozlišovaných) odvětvových zásad civilního procesu (kupř. zásada dispoziční). Jak lze očekávat, zpočátku je publikací pokryto jak postavení soudního exekutora a dalších subjektů exekučního řízení, tak vymezení exekučního titulu, exekučního návrhu a je charakterizováno zahájení exekučního řízení. Následně se výklad věnuje dalším klíčovým momentům a procesním úkonům exekučního řízení, jako je zjišťování majetku soudním exekutorem a exekuční příkaz. Publikace nevynechává ani otázky odkladu a zastavení exekuce, nákladů exekuce, rovněž se podrobně věnuje

z odborné literatury

jednotlivým způsobům provedení exekuce (na peněžitá a na nepeněžitá plnění), stejně jako otázce souběhu exekucí. Výklad rovněž nepomíjí otázky další činnosti soudního exekutora. Jednotlivé kapitoly jsou vzájemně vyvážené, pokrývají jednotlivé části materie exekučního práva proporcionálně podle jejich významu a rozsahu. Pro publikaci je charakteristické rozdělení jednotlivých kapitol na  úvodní část právního výkladu, který se zpravidla omezuje na jedinou stranu, následovanou částí nazvanou Praktické otázky, která představuje jádro každé kapitoly. V ní autor podává odpovědi na jím výslovně formulované zásadní otázky vztahující se k tématu kapitoly, které tak zpřehledňují praktickou orientaci v publikaci. Lze totiž očekávat, že publikace nebude čtena „jedním dechem“ od první po poslední stranu (i když – vzhledem k její čtivosti – to není vyloučeno), ale bude praxi sloužit výslovně formulovanými relevantními otázkami a poskytnutím odpovědí na ně. Po této části následuje v každé kapitole výběr z judikatury a konečně jsou připojovány závěrem každé kapitoly vzory podání a grafická znázornění. Mezi vzory jsou zařazeny jak vzory procesních úkonů oprávněného a povinného, tak soudního exekutora, ale i třetích osob. Pokud jde o grafická znázornění, lze zařazení této části do jednotlivých kapitol nadmíru ocenit. Jde o vhodný didaktický doplněk prakticky orientovaných publikací. Autor poskytuje výstižné shrnutí materie pro snadnější pochopení, když nabízí čtenáři např. základní strukturu součinnosti soudního exekutora, diagram průběhu exekuce, procesní postup při podání návrhu na odklad či zastavení exekuce aj. Publikace Martina Štiky tak, jak již bylo naznačeno, zaplňuje místo – v podstatě místo prázdné – prakticky orientované publikace, která usnadňuje proniknutí do základních tajů této disciplíny. Dává čtenářkám a čtenářům srozumitelnou a čtivou formou (aniž by však utrpěla hloubka a přesnost výkladu) možnost seznámit se s profesí soudního exekutora a s exekuční činností a poskytuje jim velmi instruktivního průvodce v exekučním procesu, a to i v nepřehledném množství posledních novel.

✤ Mgr. Ing. TOMÁŠ STŘELEČEK, LL.M. (Cantab.), Ph.D., advokát, odborný asistent a tajemník Katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Stefan Kröll, Andrea K. Bjorklund, Franco Ferrari (ed.): Cambridge Compendium of International and Investment Arbitration

Cambridge University Press, Cambridge 2023, 2055 stran, 350 USD/270 eur.

Recenzované dílo představuje kompaktní rukověť k recentní právní úpravě a vývoji rozhodovací praxe v oboru mezinárodní obchodní a investiční arbitráže. Ačkoliv lze z názvu nabýt dojmu, že se jedná o příručku, ve skutečnosti má posuzovaná třísvazková monografie spíše charakter encyklopedický, a to nejen s ohledem na šíři záběru zkoumaných otázek, ale i z hlediska hloubky provedené analýzy. Kniha má sice převážně praktické zaměření, ale nepomíjí ani právněfilozofické aspekty a historické ukotvení arbitráže jako alternativního způsobu řešení sporů. Nesmíme opomenout zdůraznit, že přínos rukověti spočívá i v jejím průřezovém charakteru, když se zabývá rozhodčím řízením z pohledu práva mezinárodního obchodu, mezinárodního práva soukromého, mezinárodního práva veřejného, práva Evropské unie, filozofie, sociologie a ekonomie. Poměrně velmi pestré je složení autorů, které tvoří univerzitní pedagogové, rozhodci, advokáti a funkcionáři mezinárodních organizací, kteří působí v řadě států patřících do různých právních systémů. Systematické uspořádání příručky odpovídá potřebám rychlé orientace v publikaci a umožňuje intuitivní vyhledávání. Ve třech svazcích se nachází celkem čtrnáct kapitol: První kapitola se věnuje historickému vývoji arbitráže s akcentem na jednotlivé teorie mezinárodní arbitráže. Nosným tématem druhé kapitoly je relace veřejného práva, a to

zejm. ve vztahu k investiční arbitráži a významu rozhodčího řízení v demokratickém právním státě. Ve třetí kapitole se nachází charakteristika účastníků a dalších aktérů vystupujících v průběhu rozhodčího řízení. Čtvrtá kapitola zahrnuje dosti podrobný rozbor určování rozhodného práva v rozhodčím řízení a jeho aplikace. Pátá kapitola nese název „Pravomoc rozhodce“ a obsahuje i pojednání o separabilitě rozhodčí doložky. V navazující šesté kapitole se autoři zaměřili na ustanovení rozhodce a rozhodčího senátu vč. funkce předsedy rozhodčího senátu a mechanismu jeho zvolení či jmenování. Pozornost si zaslouží v rámci sedmé kapitoly rozbor vybraných problémů týkajících se průběhu řízení: spravedlivý proces, dokazování a spojení řízení. Osmá kapitola se soustřeďuje na důležitou roli státních soudů z pohledu jejich kontrolních a asistenčních funkcí. Kapitoly devátá a desátá se zabývají vydáním rozhodčího nálezu a časovému úseku po vydání rozhodčího nálezu, což zahrnuje i možnost podání návrhu na výkon rozhodčího nálezu zrušeného ve státě původu. V jedenácté kapitole se nachází zmínka o několika aktuálních koncepčních otázkách, mezi něž patří transparentnost v mezinárodní arbitráži. V rámci dvanácté kapitoly se autoři rozhodli podat výklad několika oblastí, které jsou předmětem diskusí v arbitrážní komunitě (např. legitimita mezinárodní investiční arbitráže). Třináctá kapitola přináší několik podkapitol o otázkách volně souvisejících s rozhodčím řízením, vč. výuky tohoto oboru. Ve čtrnácté kapitole se nachází deskripce a analýza recentního vztahu práva Evropské unie a arbitráže. Skutečnost, že se v současnosti jedná o ožehavé téma, dokládá i judikatura Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-284/16 Achmea a C-741/19 Moldávie v. Komstroy Obsah publikace je zjevně poznamenán odborným zaměřením a publikační činností jednotlivých autorů, což se projevuje v uspořádání obsahu díla. To umožňuje víceúrovňové rozvrstvení zkoumané problematiky a proniknutí k jádru problémů, se kterými se musí mezinárodní a investiční arbitráž vypořádat. Celkově můžeme shrnout, že recenzovaná publikace má velmi zdařilý charakter. Knihu lze doporučit odborníkům z právní teorie i praxe, protože s problematickými otázkami během rozhodčího řízení se často setkávají jak pedagogičtí pracovníci ve své výuce a vědecké činnosti, tak i advokáti, rozhodci a soudci při řešení sporů.

✤ JUDr. PETR DOBIÁŠ, Ph.D., MBA, MCIArb, rozhodce, odborný asistent na Vysoké škole CEVRO

Z kárné praxe

Obcházení advokáta protistrany, komunikace s klientem jiného advokáta bez jeho souhlasu

§ 16 odst. 2 věta před středníkem a § 16 odst. 1 druhá věta před středníkem zákona o advokacii § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Etického kodexu

čl. 11 odst. 1 věta druhá Etického kodexu

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že při poskytování právních služeb Mgr. Ing. R. L., LL.M., MBA (dále jen „klient“), a paní B. O. (dále jen „klientka“) se dopisem ze dne 23. 2. 2023 odeslaným datovou schránkou v zastoupení klienta a klientky obrátil přímo na Z. d. Č. (dále jen „družstvo“) s žádostí o udělení souhlasu družstva s převodem družstevního podílu v družstvu mezi klientkou a klien tem, ačkoli nejpozději od doručení dopisu ze dne 23. 1. 2023, k němuž byla přiložena plná moc družstva ze dne 17. 1. 2023, věděl, že družstvo je ve všech jednáních týkajících se přímo či nepřímo převodů a přechodů členství v družstvu zastoupeno JUDr. V. H., Ph.D., advokátkou, aniž k tomu dala JUDr. V. H., Ph.D., souhlas.

Rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. K 60/2023

Kárné opatření: pokuta 20 000 Kč.

Z odůvodnění:

Kárný senát vzal za prokázané, že kárně obviněnému bylo ke dni 23. 2. 2023 známo obecné právní zastoupení družstva stěžovatelkou. Doručení samotné plné moci kárně obviněný v průběhu kárného řízení sporným neučinil, z jeho vyjádření při jednání kárného senátu dne 28. 2. 2024 pouze vyplynulo, že si není schopen vybavit, zda mu byla známa obecná plná moc udělená družstvem stěžovatelce k zastoupení, a že tuto plnou moc ve svém klientském spise nemá. Z obsahu dopisu stěžovatelky kárně obviněnému ze dne 23. 1. 2023 kárný senát zjistil, že k dopisu měla být přiložena plná moc stěžovatelky, pochybnosti o tom, že šlo o plnou moc družstva stěžovatelce ze dne 17. 1. 2023, v průběhu kárného řízení nebyly na straně kárného senátu vzbuzeny.

Na základě provedených důkazů, ale i na základě vyjádření kárně obviněného, nevznikly pochybnosti ani o tom, že kárně obviněný v právním zastoupení klienta zaslal přímo zemědělskému družstvu dopis ze dne 23. 2. 2023, aniž by k tomu měl předchozí souhlas stěžovatelky nebo jí zaslal tento přípis alespoň na vědomí.

Kárně obviněný se dopustil porušení předpisů vymezujících řádné jednání advokáta, pokud kontaktoval po doručení informace o zastoupení advokátem osobu zastoupenou jiným advokátem přímo. Podle ust. čl. 11 odst. 1 věty druhé Etického kodexu platí, že pokud je osoba, se kterou poskytovaná právní služba souvisí, zastoupena advokátem, nesmí s ní advokát jednat přímo bez předchozího souhlasu advokáta, který ji zastupuje, ani odmítnout s tímto advokátem jednat.

Kárný senát přihlédl k tomu, že advokát činil za svého klienta hmotněprávní úkony, to ho však nezprošťuje povinnosti informovat o úkonech zastupujícího advokáta. Kárně obviněný měl reagovat na informaci poskytnutou mu stěžovatelkou ohledně jejího zastoupení družstva. Kárný senát neuvěřil kárně obviněnému, že mu nebyla plná moc známa, to, že ji nemá ve spise, může být způsobeno i tím, že ji ze zprávy nepřevzal nebo neuložil, samo sdělení však zastoupení jednoznačně označovalo. Souhlas zastupujícího advokáta kárně obviněný netvrdil ani neprokazoval. Rozhodné pro posouzení není, jak komunikuje samo družstvo, protože na něj se pravidla pro jednání advokátů nevztahují.

Pokud se kárně postižitelného jednání dopustila i jiná osoba, dokonce stěžovatelka, může to mít vliv jen na podání jiné stížnosti, nemůže to však v žádném případě znamenat omluvu pro jednání kárně obviněného. Pokud jde o samotné porušení stěžejních principů jednání advokáta, jako je právě porušení § 11 odst. 1 věty druhé Etického kodexu, je třeba porušení pravidel posuzovat nezávisle na délce výkonu advokacie. Kárný senát při zvažování druhu a výměry ukládané sankce přihlédl k tomu, že kárně obviněný byl dosud netrestán, i k jeho nedlouhému výkonu advokacie, a uložil kárně obviněnému pokutu s přihlédnutím k jeho osobním poměrům tak, aby do budoucna sankce ukládaná kárně obviněnému plnila svoji preventivní funkci, ale nebyla pro něj likvidační. Výše pokuty pak také vystihuje podstatný význam uložené povinnosti, ale i všechny okolnosti, které tvořily souvislosti vytýkaného jednání. Kárný senát s ohledem na osobní poměry kárně obviněného poskytl k úhradě pokuty prodlouženou lhůtu v trvání tří měsíců od právní moci rozhodnutí. Kárný senát naopak nepřihlédl k namítaným skutkům jiných advokátů, protože vybočení z povinností, jichž se dopouštějí další osoby, nemohou způsobit toleranci zapovězeného jednání.

Povinnost poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti advokátního stavu; povinnost informovat klienta, jak vyřizování jeho věci postupuje, a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších příkazů

§ 16 odst. 1, 2 zákona o advokacii § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 Etického kodexu

Advokátka se dopustila kárného provinění tím, že poté, co jako právní zástupce společnosti G., s. r. o., ve sporu žalobce M. C., a. s., proti G., s. r. o., o částku 141 398 Kč s přísl. vedeném u Obvodního soudu v P. obdržela usnesení Městského soudu v P. ze dne 4. 11. 2019, které jí bylo doručeno dne 11. 11. 2019 a kterým bylo odmítnuto odvolání žalované společnosti G., s. r. o., proti rozsudku Obvodního soudu v P. ze dne 6. 3. 2019, jímž bylo společnosti G., s. r. o., uloženo zaplatit společnosti M. C., a. s., žalovanou částku s příslušenstvím, společnost G., s. r. o., o tom neinformovala a neinformovala ani o vykonatelnosti rozsudku a riziku exekuce, a v důsledku toho společnost G., s. r. o., dobrovolně nesplnila soudem uloženou povinnost, jejíhož splnění se poté oprávněná společnost M. C., a. s., domáhala v exekučním řízení, vedeném u Exekutorského úřadu v H.

Rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. K 76/2021

Kárné opatření: pokuta 120 000 Kč.

Z odůvodnění:

Kárně obviněná se k celé věci vyjádřila ve svém podání ze dne 28. 1. 2022 a v něm uvedla, že veškeré právní úkony činila na základě pokynů klienta, že není pravda, že nebyla s jednatelem společnosti G., s. r. o., v kontaktu, protože v dané době řešili i jiné právní záležitosti, a již v tomto vyjádření se odvolávala na obsah zápisu z jednání s jednatelem P. Č. ze dne 10. 3. 2019, 25. 5. 2019 a 10. 11. 2019.

Během dokazování před kárným senátem kárně obviněná předložila k důkazu zápisy z jednání s P. Č. ze dne 10. 3. 2019, 25. 5. 2019 a 10. 11. 2019 a setrvala na této své obhajobě a blíže popsala, za jakých podmínek byly sepsány a podepsány ony shora uvedené zápisy a že je našla dodatečně v jiném advokátním spise.

Dále kárně obviněná na svou obhajobu uvedla, že soudní poplatek z odvolání zaplatila na požádání pana P. Č. ze svých prostředků, nevyúčtovala poskytnuté právní služby, obdržela žalobu k Okresnímu soudu v O., ke které se vyjádřila, a část tohoto vyjádření tvoří součást obrany v tomto kárném řízení. U jednání dne 15. 2. 2022 uvedla, že kromě zápisů z jednání s panem Č. a plné moci ze dne 31. 1. 2019 žádné jiné listiny nejsou, a to včetně informace a smlouvy o poskytnutí právní pomoci, která byla ústní. Uvedla, že tyto zá-

pisy pan Č. dostal a je jí záhadou, co se stalo, když tyto zápisy měl k dispozici. Výslovně uvedla, že svému klientovi předala usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2019 v rámci jednání, o kterých předložila zápisy v originálech u tohoto jednání.

Z rozsudku KS v O. ze dne 30. 5. 2023 kárný senát zjistil zejména z odůvodnění v bodě 18., že pravdivost skutkového tvrzení žalované (tedy kárně obviněné), že jednatele P. Č. informovala o nabytí právní moci rozsudku pro uznání, jakož i o možnostech nařízení a vedení exekuce, byla vyvrácena, a korigovala tak skutkový závěr nalézacího soudu tak, že kárně obviněná neinformovala žalobkyni, svoji klientku, o nabytí právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu. Dále z bodu 23. odůvodnění kárný senát zjistil, že Krajský soud dospěl k závěru, že existuje příčinná souvislost mezi porušením povinností žalované při výkonu advokacie a vznikem újmy žalobkyně, společnosti G., s. r. o., která vynaložila v důsledku neposkytnutí informace o nabytí právní moci a vykonatelnosti zbytečně částku 28 580,20 Kč na náklady exekuce.

Pokud se kárně obviněná hájila tím, že klienta zastoupeného jednatelem P. Č. poučila o vydání rozhodnutí Městského soudu o odmítnutí odvolání a o možnosti exekučního řízení, tak její obhajoba byla vyvrácena tím, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že podpis P. Č. na této listině není jeho pravým podpisem a jedná se o padělek vyhotovený se snahou o nápodobu vzoru jeho podpisu. Navíc je dle kárného senátu nevěrohodné, že by s klientem, resp. jednatelem P. Č., jednala v neděli, zejména pokud svědkyně Mgr. S. J. uvedla, že zápis připravovala a že v kanceláři pracovala zejména v pondělí a v úterý.

Ke stejnému závěru, tj. že kárně obviněná nepoučila svého klienta o možnosti vedení exekuce protistranou, dospěl i Krajský soud v O. ve svém rozhodnutí ze dne 30. 5. 2023.

Z takto provedených důkazů má kárný senát za prokázané, že se kárně obviněná dopustila skutku tak, jak je popsán ve výrokové části tohoto rozhodnutí.

Podle názoru kárného senátu se kárně obviněná jednáním uvedeným v upravené skutkové větě ve výroku tohoto rozhodnutí dopustila závažného porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.

Po právní stránce má kárný senát za to, že kárně obviněná porušila jak ust. § 16 odst. 1, tak i § 16 odst. 2 zákona o advokacii, když nechránila a neprosazovala práva a oprávněné zájmy klienta, klienta neinformovala o stavu věci, nejednala ani čestně, ani svědomitě. Dále, že porušila ust. § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 2, čl. 9 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, když při výkonu advokacie nesplnila závazek, který převzala, a to v tom, že včas a řádně klienta neinformovala o vyřizování jeho věci, ani mu včas nepodala vysvětlení a podklady pro uvážení dalších příkazů, když po 11. 11. 2019 již byla zcela pasivní.

Za porušení povinností v kárné žalobě pak kárný senát uložil kárně obviněné kárné opatření podle § 32 odst. 3 písm. a) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, a to pokutu ve výši 120 000 Kč.

Při stanovení druhu kárného opatření přihlédl kárný senát k povaze skutku, tedy ke skutečnosti, že kárně obviněná porušila své povinnosti advokáta, které na sebe převzala dobrovolně, a to závažným způsobem. Dále kárný senát přihlédl k následkům kárného provinění v oblasti majetkových zájmů klienta, tj. že v důsledku neinformování klienta o tom, že usnesení odvolacího soudu ze dne

4. 11. 2019 nabylo právní moci, byla proti němu vedena exekuce, takže klient pak musel čelit zbytečně následkům podané exekuce a vznikla mu újma ve výši 28 580,20 Kč s příslušenstvím.

Dále kárný senát přihlédl k tomu, že kárně obviněná nereflektovala – ani částečně ve vztahu k nepoučení o možné exekuci na ma-

Nevhodný projev. Důstojnost a vážnost advokátního stavu

§ 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 Etického kodexu

čl. 4 odst. 3 Etického kodexu

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že • poté, co byl v měsíci únoru roku 2023 ustanoven Okresním soudem v P. opatrovníkem panu F. K. v detenčním řízení vedeném podle ust. § 75 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž toto řízení bylo na jaře roku 2023 pravomocně zastaveno, čímž funkce opatrovníka kárně obviněnému skončila, •   a poté, co jej otec F. K., pan M. K., oslovil e-mailem ze dne 24. 6. 2023 s žádostí o poskytnutí právní služby jeho synovi ve věci propuštění F. K. z psychiatrické léčebny, dne 30. 6. 2023 v čase 9:01 hodin odeslal ze své

Povinnost chránit

§ 16 odst. 1

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že poté, co dne 11. 1. 2017 uzavřel v ústní formě smlouvu o poskytování právních služeb s klientem Z. Z., a to ve věci uplatnění slevy z kupní ceny za nemovité věci, a poté, co mu v tento den Z. Z. písemně udělil plnou moc, na základě které podal dne 19. 12. 2017 proti žalovanému M. B. za svého klienta žalobu o zaplacení částky 328 328 Kč k Okresnímu soudu v K. a v této věci klienta zastupoval nejméně do 16. 12. 2022,

jetek klienta – své pochybení – a trvala na tom, že klienta poučila záznamem ze dne 10. 11. 2019. Věděla přitom, že jednatel klienta P. Č. je v době kárného řízení po smrti a nemůže se k podpisu a ani k okolnostem zápisů z jednání a ani k poučení ze strany kárně obviněné vyjádřit.

e-mailové adresy M. K. zprávu na jeho e-mailovou adresu následujícího znění:

„S arogantním, frustrovaným a v mládí zjevně šikanovaným jedincem s pocitem méněcennosti se opravdu odmítám bavit. Ještě napíšeš jeden mail a obratem jdu na kriminálku podat trestní oznámení a dále obratem podám žalobu za obtěžování s požadavkem částky 100 tis. U soudu jsem jako doma a budeš cálovat až z toho budeš hodně zpocenej. Tak mě moc netoč drzoune. Moji lidé co pro mě pracují si poradili se zlobivejma Arméncema, Rumunama, i Gruzíncema tak hoď rychle zpátečku. Určitě bys nechtěl, aby přijeli tě naučit slušnému chování.“

Rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. K 104/2023, jímž byla schválena dohoda o vině a kárném opatření, uzavřená téhož dne mezi kárně obviněným a zástupcem kárného žalobce.

Kárné opatření: pokuta ve výši 55 000 Kč.

ve spojení s čl. 4 odst. 1 Etického kodexu

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že poté, co na základě plné moci ze dne 15. 3. 2023 převzal obhajobu klienta K. L., proti němuž bylo policejním orgánem –

nezjistil a neověřil, že vůči žalovanému M. B. bylo zahájeno insolvenční řízení a usnesením Krajského soudu v P. ze dne 17. 8. 2022 byl mj. zjištěn úpadek žalovaného M. B. a věřitelé byli vyzváni, aby ve lhůtě dvou měsíců od vydání usnesení, tj. nejpozději do 17. 10. 2022, přihlásili své pohledávky s poučením, že k později uplatněným přihláškám nebude insolvenční soud přihlížet, v důsledku čehož Z. Z. marně uplynula lhůta k podání přihlášky pohledávky uplatňované v řízení vedeném u Okresního soudu v K., tedy s klientem nekonzultoval další postup a nezajistil práva klienta přihlášením jeho pohledávky do insolvenčního řízení.

Kárný příkaz kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. K 83/2023

Kárné opatření: pokuta ve výši 20 000 Kč.

Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie v K., Územním odborem R., Službou kriminální police a vyšetřování –usnesením ze dne 15. 3. 2023 zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu sexuálního nátlaku podle ust. § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pro pokus trestného činu ohrožování dítěte podle ust. § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a poté, co byl K. L. usnesením soudkyně Okresního soudu v R. ze dne 26. 3. 2023, z důvodu uvedeného v ust. § 67 písm. b) tr. řádu vzat do vazby, kterou vykonával ve Vazební věznici H. K., v období od 29. 3. 2023 do 21. 4. 2023 při návštěvách K. L. ve výkonu vazby, vykonaných od 29. 3. 2023 do 21. 4. 2023,

z advokacie

převzal od K. L. nejméně šest ručně psaných dopisů určených pro jeho známého, pana T. J., v nichž K. L. mj. pana T. J. navádí k ovlivňování osob majících postavení svědka v trestní věci K. L., dále určených pro matku K. L. a přítelkyni K. L. paní D. G., přičemž tyto dopisy kárně obviněný vynesl z vazební věznice a doručil adresátům, aby nebyly podrobeny kontrole korespondence podle ust. § 13 odst. 2 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby,

Nečinnost

advokáta, neinformování klienta, nevydání dokumentace

odst. 4 Etického kodexu

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že • poté, co v přesně nezjištěný den měsíce června roku 2017 uzavřel s klientem, společností D. A., s. r. o. (nyní v likvidaci), (dále jen „klient“), smlouvu o poskytování právních služeb, na jejímž základě klienta zastupoval nejméně – jako žalobce ve dvou řízeních vedených u Obvodního soudu v P., – jako žalobce v řízení o žalobě o náhradu škody ve výši 75 300 000 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem vedeném u Obvodního soudu v P., přičemž klienta řádně neinformoval o průběhu uvedených řízení, zejména o tom, jak uvedené soudy rozhodly ve věci samé, a poté co mu klient dne 22. 4. 2022 zaslal odvolání plných mocí ve všech věcech a vyzval jej na den 2. 5. 2022 k předání kompletní spisové dokumentace, zejména ve shora uvedených věcech, na tuto výzvu nereagoval a nejméně do 7. 5.

a ve stejném období při výše uvedených návštěvách K. L. ve výkonu vazby doručil K. L. nejméně tři dopisy od pana T. J., rovněž proto, aby nebyly podrobeny kontrole korespondence podle ust. § 13 odst. 2 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby.

Kárný příkaz kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 4. 1. 2024, sp. zn K 105/2023

Kárné opatření: pokuta 50 000 Kč.

2023 tuto spisovou dokumentaci nevydal, a to zejména rozhodnutí soudů o skončení věcí vedených u obou obvodních soudů, • poté, co v přesně nezjištěný den roku 2019 převzal na základě plné moci zastoupení pana R. M jako žalovaného, nejméně v řízení vedeném u Obvodního soudu v P. o žalobě Městské části P., neoznámil tomuto soudu, že došlo ke skončení jeho zastupování R. M., poté nedoručil R. M. výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání a ani výzvu soudu k doplnění odvolání a sám odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu ve věci samé nepodal,

• a poté, co mu R. M. dne 21. 4. 2022 zaslal odvolání plných mocí ve všech věcech a vyzval jej na den 2. 5. 2022 k předání kompletní spisové dokumentace ve všech věcech, na tuto výzvu nereagoval a nejméně do 9. 5. 2023 spisovou dokumentaci nevydal.

Rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 5. 1. 2024, sp. zn. K 27/2023

Kárné opatření: pokuta ve výši 80 000 Kč.

✤ Mgr. PETRA VRÁBLIKOVÁ, vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK

Odešli do nebeské síně

V únoru, březnu a dubnu 2024 opustilo svoji praxi i své blízké sedm advokátů a dvě advokátky:

JUDr. Kamil Andree, advokát v Olomouci 2

JUDr. František Hrudka, advokát v Kladně

JUDr. Magda Janovcová, advokátka v Brně

JUDr. Danuše Koldovská, advokátka ve Svojkově

JUDr. Pavel Macháček, advokát v Zábřehu

JUDr. Jaroslav Mikuš, advokát ve Starém Poddvorově

JUDr. Václav Nohovec, advokát v Losiné

doc. JUDr. Ing. Milan Pekárek, CSc., advokát v Brně

JUDr. Milan Šišolák, advokát v Českých Budějovicích

*21. 9. 1971 20. 3. 2024

*25. 4. 1946 8. 4. 2024

*12. 3. 1955 16. 2. 2024

*5. 4. 1948 9. 2. 2024

*20. 5. 1945 10. 2. 2024

*22. 10. 1955 11. 2. 2024

*7. 1. 1947 3. 3. 2024

*15. 12. 1944 5. 2. 2024

*30. 12. 1961 6. 3. 2024

INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI

Přednášky a semináře pro advokáty a advokátní koncipienty pořádané

ČAK

Vážené advokátky, vážení advokáti, vážené koncipientky, vážení koncipienti,

semináře plánujeme prezenčně i v online nebo v kombinované podobě – podrobnosti najdete u jednotlivých seminářů na nových webových stránkách ČAK www.cak.cz – ve veřejné sekci Moje ČAK v rubrice Vzdělávání a zkoušky.

Semináře pořádané ČAK v Praze

• v úterý 25. června 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2 Compliance – teorie a praxe

JUDr. Aneta Průšová, Ph.D., advokátka specializující se na oblast korporátní compliance, ochrany osobních údajů a pracovního práva

JUDr. Mgr. Tomáš Ryza, Compliance Advisor v mezinárodní bankovní skupině

• ve středu 26. a ve čtvrtek 27. června 2024 / budova ČS VTS, Novotného lávka 200/5, Praha 1

Společné jmění manželů (4. a 5. část)

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve čtvrtek 5. září 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Superficiální zásada a její praktické projevy v soudní a právní praxi

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Semináře

• v úterý 3. září 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Mimořádné vydržení a sousedská práva v judikatuře

Nejvyššího soudu

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve středu 11. září 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti

JUDr. Martin Mikyska, advokát a soudní znalec

• od pondělí 16. září do pondělí 9. prosince 2024 / / Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické ruštiny – podzim 2024

Mgr. Vladimir Srebnitskiy, lektor, jazykový poradce, překladatel a tlumočník

• ve čtvrtek 12. září 2024 / ONLINE

Postavení člena voleného orgánu s. r. o. a a. s.

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

• od pondělí 30. září 2024 do pondělí 20. ledna 2025 / / ONLINE

Právnická angličtina pro pokročilé

Mgr. et Mgr. Vladimíra Kvasničková, právnička a vysokoškolská pedagožka

• ve čtvrtek 3. října 2024 / Myslíkova 258/8, Praha 2

Advokát v řízení před Ústavním soudem

JUDr. David Uhlíř, soudce Ústavního soudu

• od pondělí 16. září do pondělí 9. prosince 2024 / / Přednášková místnost pobočky ČAK / ONLINE

Kurz právnické angličtiny – podzim 2024

Denisa Petriláková, Lic. Dip. TEFLA, akreditovaná členka Cambridgeské rady školitelů a lektorů UCLES

• ve středu 25. září 2024 / ONLINE Rozdělení a výplata zisku a jiných vlastních zdrojů v s. r. o. a a. s.

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

Víte, že …

• ke dni účinnosti advokátního řádu z roku 1868 sídlilo 1. ledna 1869 v Praze pouhých 70 advokátů? Během roku 1869 z nich „4 zemřeli, totiž: dr. Kuenzcr, dr. Merolt, dr. Švestka a dr. rytíř z Wunschheinů, kdežto dr. Čermák z Prahy se přestěhoval do Horšova Týna“ Po otevření přístupu k advokacii bylo zapsáno 38 nových advokátů, „tak že 1. lednem 1870 byli v Praze 103 advokáti; dne 10. ledna t. r. vykonali přísahu advokátům předepsanou pp. dři. Tomáš Černý, August Mayor a Josef Tylš, kteří vesměs v Praze se usídlí“.

• v neděli 15. května 1932 došlo k neúspěšnému pokusu loupeže v advokátní kanceláři JUDr. Jindřicha Herrmanna na Václavském náměstí 12? Tři lupiče vyrušil v půl druhé odpoledne advokát, který neočekávaně přišel do kanceláře. Jeden z pachatelů jej udeřil ruční vrtačkou do hlavy a dal se na útěk. Zraněný Jindřich Herrmann jej však pronásledoval před dům, kde se ho za pomoci obchodního zástupce Františka Bondyho a kolemjdoucích zprvu podařilo zadržet, pachatel se však vytrhl a prchal k paláci Koruna, kde „byl chycen několika šoféry, povalen na zem a držen tak dlouho, až přišla stráž, která ho pak předvedla na strážnici v Krakovské ulici,

Kresba pro Bulletin advokacie L UBOMÍR LICHÝ

kde v něm byl zjištěn automechanik bez zaměstnání, pověstný lupič pokladen František Habětín 36letý, prý t. č. bez bytu“. Další dva spolupachatele, kteří se spolu s Habětínem pokusili otevřít ohnivzdornou pokladnu, v níž bylo uloženo 60 000 Kč, se při činu zadržet nepodařilo. Habětín, který byl na podzim roku 1931 propuštěn z vězení, přitom stihl již v lednu 1932 spolu s Karlem Čápem vyloupit pokladny v obecním úřadě a v záložně ve Žlebech. Krajský soud v Praze ho pak za tyto a další loupeže dne 15. prosince 1932 odsoudil ke čtyřem letům těžkého žaláře.

• o zavedení všeobecného volebního práva v Nizozemsku se ve funkci premiéra zasloužil advokát? Pieter Wilhelm Adrianus Cort van der Linden (1846–1935) byl předsedou vlády v letech 1913-1918. V roce 1917 byla uzavřena dohoda Pacificatie van 1917, jejímž výsledkem bylo právě všeobecné volební právo. Cortovi van der Linden je jako zásluha přičítáno i udržení neutrality Nizozemska v 1. světové válce.

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D.

Zvolte si médium pro 21. století: TISK, nebo ONLINE?

Patříte k pravidelným čtenářům Bulletinu advokacie, tradičního odborného časopisu ověnčeného mnoha prestižními cenami, jehož je Česká advokátní komora mnohaletým vydavatelem a který 10x ročně dostávají advokátky/advokáti a advokátní koncipientky/koncipienti do svých schránek, resp. advokátních kanceláří?

Pak jste možná zaznamenali, že již několik let nabízí Komora jeho moderní online „listovací“ verzi. Pokud patříte k těm, jimž vyhovuje tato forma práce s informacemi, kterou Bulletin advokacie nabízí, anebo chcete z ekologických důvodů snížit počet tištěných vydání, které vaše kancelář odebírá, a rádi byste jej odhlásili, využijte k tomu náš nový jednoduchý

Formulář najdete:

• na úvodní stránce webu ČAK vlevo v hlavním menu pod rubrikou Moje ČAK/Bulletin advokacie:

• na webu Advokátního deníku, na hlavní stránce vpravo, pod bannerem Bulletin advokacie online:

POZOR! Pokud byste chtěli odhlásit zasílání Bulletinu advokacie pro více osob, např. pro více kolegů v jedné advokátní kanceláři, je zapotřebí vyplnit formulář pro každého advokáta/tku či koncipienta/tku samostatně, předejdete tak případným pochybením či nesrovnalostem.

Každý, kdo zasílání tištěného Bulletinu advokacie odhlásí, se k jeho zasílání v tištěné podobě může pochopitelně kdykoli vrátit! Využít k tomu můžete náš stejně jednoduchý online přihlašovací formulář. Ten najdete na stejném místě webu ČAK a webu Advokátního deníku jako formulář odhlašovací (viz obrázky výše).

V případě jakýchkoli dotazů nebo speciálních požadavků kontaktujte tajemnici redakce Bulletinu advokacie Evu Dvořákovou na telefonu: 273 193 165 či na e-mailu: dvorakova@cak.cz.

Vážení a milí čtenáři! Doufáme, že zůstanete Bulletinu advokacie věrni, ať ho již budete číst v elektronické, či v papírové podobě. My v redakci se budeme i nadále snažit, aby vám časopis i v budoucnu nabízel kvalitní, vysoce odborné a přitom zajímavé a aktuální příspěvky.

✤ Redakce Bulletinu advokacie