Bulletin advokacie 10/2024 by Ondřej Kafka

Bulletin advokacie

Možnosti sjednávání smluvních sankcí • Odpovědnost za škodu při použití pomocníka při plnění dluhu • Délka funkčního období náhradního člena volených orgánů akciové společnosti • Povaha výkladových ustanovení o. z. a doložka úplnosti • K povinnosti soudu prvního stupně předložit spis (dovolání) Nejvyššímu soudu •

VYDÁVÁ ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA

Již 19. ročník celojustiční soutěže Právník roku vyhlášen: nominujte své kandidáty na cenu svatého Yva za rok 2024. Viz str. 7.

ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA JE

ASPI AI – Samospráva

Nový AI Asistent vám usnadní práci s předpisy

Potřebujete rychle odpověď na otázku ze samosprávy?

Více informací: bit.ly/aspi-ai-samosprava

Využijte sil umělé inteligence a zjednodušte si práci s předpisy díky nástroji ASPI AI – Samospráva.

Stačí zadat libovolný dotaz z oblasti samosprávy a AI za vás provede hledání v ASPI, udělá analýzu výsledků a během chvilky zformuluje odpověď na váš dotaz.

Ušetřete si práci a čas a nechte AI pracovat za vás!

Bulletin advokacie

Bulletin advokacie vydává

Česká advokátní komora v Praze (IČ 66 000 777)

v agentuře , spol. s r. o. www.impax.cz

Časopis je zapsán do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik ČR.

Vychází 10x ročně, z toho 2 dvojčísla (1-2, 7-8).

Přetisk povolen jen se souhlasem redakce.

Adresa redakce:

Česká advokátní komora

Národní třída 16, 110 00 Praha 1 telefon: 273 193 111 e-mail: bulletin@cak.cz, www.cak.cz

IČ: 66000777

DIČ: CZ 66000777

Redakce:

Šéfredaktorka: JUDr. Hana Rýdlová

Výkonná redaktorka: PhDr. Ivana Cihlářová Tajemnice redakce: Eva Dvořáková Předseda redakční rady:

JUDr. Petr Toman, LL.M.

Místopředseda redakční rady:

JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. Členové redakční rady:

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., prof. Dr. et Mgr. Ing. Alexander Bělohlávek, prof. hon., dr. h. c., JUDr. Petr Čáp, JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., JUDr. Vladimír Jirousek, Mgr. Michal Králík, Ph.D., prof. JUDr. Alena Macková, Ph.D., doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., JUDr. Robert Němec, LL.M., JUDr. Monika Novotná, JUDr. František Púry, Ph.D., prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M., doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., JUDr. Michal Žižlavský Pokyny pro autory najdete v Advokátním deníku pod rubrikou BA online. Objednávky předplatného zasílejte na adresu: ČAK, Národní třída 16, 110 00 Praha 1, e-mail: dvorakova@cak.cz Cena výtisku včetně dvojčísel je 90 Kč, zvýhodněné roční předplatné 835 Kč kromě poštovného, balného a DPH. Advokátům a advokátním koncipientům se rozesílá zdarma. S reklamacemi při problémech s distribucí se obracejte na pí Dvořákovou, e-mail dvorakova@cak.cz , tel. 273 193 165.

Inzertní služby zajišťuje agentura IMPAX, spol. s. r. o. Objednávky inzerce zasílejte na adresu agency@impax.cz, případně volejte na tel. 244 404 555 nebo na 606 404 953. Media kit a další informace naleznete na internetových stránkách www.impax.cz.

Celé znění každého čísla vychází též na internetu (www.cak.cz a www.advokatnidenik.cz).

Toto číslo vyšlo 21. 10. 2024 v nákladu 14 600 výtisků.

Obálka: Impax, spol. s r. o.

Tisk: Impax, spol. s r. o.

MK ČR E 6469

ISSN 1210-6348 (print)

ISSN 2571-3558 (Advokátní deník)

spolupráci v Evropské unii

Z judikatury

NS: Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti k vymožení povinnosti vyklidit nemovitosti jako

ÚS: K použití tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta v případě nemajetkové újmy na osobnostních právech (zdraví)

47 ÚS: Ke způsobu určení odměny advokáta v trestním řízení

NSS: Nepřípustnost kasační stížnosti týkající se soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku

ESLP: Získávání osobních údajů z mobilního telefonu advokáta v rámci vyšetřování a profesní tajemství advokáta

Z odborné literatury

Martina Doležalová, Andrea Matoušková: Evaluativní přístupy v mediaci (pro právní a další profese) (Dušan Sedláček) 56

Z kárné praxe Petra Vrábliková

JUDr. Vladimír Klouda: postavil se zlu, za to ho nacisté před 80 lety popravili

Zvýhodněný ceník

Vrácení do 14 dnů

Exkluzivní ceny a dvouletá záruka pro ﬁrmy

Jsme jednička, a proto nabízíme ﬁremním parťákům prvotřídní beneﬁty. Stačí mít IČO a výhody jsou vaše, plácneme si?

První 3 měsíce jako dárek, poté dle výše obratu.

Zboží se vám nehodí do krámu? Nevadí.

Prodloužená splatnost faktur

Možnost posunout platbu se vždy hodí.

Zlý věřitel a chudák dlužník

Kdesi jsem zaslechl myšlenku o tom, že za dob našich babiček bylo ostudou, aby někdo vůbec nějaké dluhy měl, později, kdy se stalo pořizování věcí na dluh zcela běžné, bylo ostudou dluhy řádně a včas nesplácet. Dnešní doba však již navozuje dojem, že je vlastně ostudou, pokud věřitel dluhy od svých dlužníků vymáhá. S touto mírnou nadsázkou nemohu než souhlasit.

Médiím se za vydatné pomoci mnoha politiků, neziskových organizací a dalších subjektů podařilo ve společnosti vytvořit dojem, že dlužníkem je vždy osoba ochrany hodná, která se na vzniku svých dluhů snad ani nepodílela a do „dluhové pasti“ ji zavlekli zlí věřitelé, kteří jí vnutili své předražené půjčky, služby či zboží. Stejně tak byla vytvořena iluze, že není-li dluh splacen, vlastně jaksi sám zmizí a nikdo tím nic neztratí.

Jsem přesvědčen, že z tohoto pohledu je koncipována i nejnovější novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 252/2024 Sb. Ta měla mimo jiné implementovat směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2019/1023 o rámcích preventivní restrukturalizace a oddlužení a zkrátit proces oddlužení pro podnikatelské subjekty na dobu tří let. Náš zákonodárný sbor však nejen překročil požadavky uvedené směrnice, ale zcela deformoval její smysl a účel, neboť zkrátil dobu oddlužení i pro osoby nepodnikající. Pokud evropská norma směřovala k tomu, aby ekonomika byla posílena rychlejším „nastartováním“ podnikatelských subjektů, které ve svém dosavadním podnikání neuspěly, jsem přesvědčen, že výsledek našeho zákonodárného procesu povede k přesně opačným výsledkům. Z praxe vím, že nemálo osob, které tíží dluhy, bude nyní, po zkrácení doby oddlužení, o to více zvažovat, zda martyrium se zaplacením všech svých dluhů v průběhu času podstupovat, nebo vstoupit do oddlužení a za tři roky mít takříkajíc klid, a to při zaplacení jen části všech svých dluhů. Argumenty o tom, že zákon obsahuje dostatek účinných pojistek proti takovémuto účelovému postupu, mě s přihlédnutím k existující praxi skutečně nepřesvědčují. Zakopaný pes je totiž v tom, že pohledávky věřitelů, které v procesu oddlužení nebudou zcela uspokojeny, nejsou jen lichvářské úvěry, předražené služby či zboží, ale stejně tak, a možná dokonce většinou, jde o pohledávky za zboží a služby poskytnuté ve zcela reálných a odpovídajících cenách, nevrácené jistiny zápůjček a mnohé jiné zcela oprávněné nároky věřitelů. Pokud je věřitelem podnikající subjekt a jeho oprávněná pohledávka je zaplacena jen zčásti, fakticky nemůže postupovat jinak než ztrátu vzniklou nezaplacením takovéto pohledávky kompenzovat zvýšením svých cen, které zaplatí ostatní platící zákazníci. Zboží a služby se stanou

dražšími, počet neplatících zákazníků se bude zvyšovat a spirála dalších dluhů se roztáčí. Dluhy oddlužením tedy zázrakem nezmizí, ale v tomto případě je zaplatí platící zákazníci. Může se také stát, že v konečném důsledku o služby či zboží za takto zvýšené ceny bude snížený zájem a sám podnikatel se může ocitnout v ekonomických obtížích a posléze i v úpadku. V každém případě je negativní ekonomický dopad na společnost velmi významný a zjevný.

Ještě tristnější je situace, je-li věřitelem osoba nepodnikající, které pohledávka vůči dlužníkovi vznikla například nevrácením zápůjčky, nezaplacením kupní ceny, přičemž si lze domyslet bezpočet jiných oprávněných a spravedlivých nároků. Není-li takovému věřiteli dluh splacen, nezbývá mu než svůj nárok uplatnit u soudu, zaplatit soudní poplatek, případně služby advokáta a další související náklady. Po několikaletém úspěšně vybojovaném soudním sporu oprávněný věřitel očekává nejen úhradu své pohledávky, ale i náklady, které musel vynaložit k uplatnění svého nároku. V takové chvíli se však dozvídá, že chudák dlužník nedluží jen jemu, ale i dalším osobám, právě zahájil proces oddlužení, a chce-li věřitel ze své pohledávky vůbec něco, musí ji přihlásit do příslušného insolvenčního řízení. Zda mu výtěžek z oddlužení v průběhu tří let pokryje aspoň vynaložené náklady, se bude v insolvenčním řízení teprve zjišťovat. O tom, že jeho oprávněná, přisouzená pohledávka nebude uspokojena vůbec či jen z malé části, nejspíše pochyby nebudou. Pokud se dosud výtěžnost pohledávek v oddlužení pohybovala v průměru mírně nad 50 %, lze očekávat, že po poslední novele se bude pohybovat jen kolem 30 %.

Jsem přesvědčen, že naznačené, zcela reálné případy a situace, jasně ukazují, že hypertrofovaná ochrana dlužníka má zásadní negativní dopady na společnost jako celek a u některých osob může mít zcela devastující vliv na jejich víru v právo a spravedlnost. Před námi advokáty pak dle mého názoru vyvstává i další poučovací povinnost vůči klientovi, a to, že i v případě plného úspěchu ve sporu se splnění své oprávněné pohledávky nemusí dočkat. Po přijetí shora popsané novely je takovéto nebezpečí bohužel opět vyšší.

✤ JUDr. RADIM MIKETA, člen představenstva ČAK

Dny otevřených dveří české advokacie: ČAK se zapojila diskusí v Brně i v Praze

Ve dnech 3. a 4. října 2024 se uskutečnily Dny otevřených dveří české advokacie, během kterých měli zájemci z řad studentů právnických fakult, advokátní koncipienti i juniorní advokáti možnost setkat se a diskutovat se zástupci advokátních kanceláří napříč celou Českou republikou, a získat tak množství nových poznatků o právní praxi, kariérních příležitostech i výzvách, které profese přináší. V rámci tohoto zajímavého projektu, který iniciovala brněnská advokátka Irena Valíčková, se v Brně a v Praze uskutečnily i besedy s představiteli ČAK.

První den projektu, tj. 3. října, diskutovali s mladými zájemci o advokacii v Brněmístopředsedkyně Komory Michala Plachká a místopředseda ČAK Ondřej Trubač . Témat, která juniorní kolegyně a kolegy zajímala, byla celá řada. S tím, jak si studenti mají vybrat tu správnou advokátní kancelář, poradily vedle zástupců Komory i Michaela Kratinová a Barbora Borková ze spolupořádající Právnické fakulty Masarykovy univerzity. O výzvách, které čekají v dnešní době advokátní koncipientky a koncipienty, diskutovali mladí kolegové a kolegyně Martin Hušek, Štěpánka Frimlová nebo David Peprla-Goldberger. Účastnici diskuse se zajímali také o to, co vlastně čekat ve chvíli, kdy advokátka či advokát složí advokátní zkoušku, nebo dokonce když padne rozhodnutí založit si vlastní kancelář. Pochopitelně se diskutovalo i o postavení žen v advokacii anebo jak najít tu správnou rovnováhu mezi prací a osobním životem. Pomyslným vrcholem Dnů otevřených dveří české advokacie pak bylo setkání s předsedou Komory Robertem Němcem, místopředsedy Monikou Novotnou a Ondřejem Trubačem a náhradnicí představenstva ČAK Hanou Gawlasovou, které se uskutečnilo 4. října v pražském sídle ČAK

Úvod setkání, které se neslo v příjemné, neformální atmosféře, patřil hostům z řad studentů a nejmladší advokátní generace, mj. studentkám Právnické fakulty Univerzity Karlovy Haně Blatské a Aleně Frýdlové či advokátkám Martě Zavadilové a Martě Fantové

Argalášové, které krátce popsaly svou cestu k právu a začátky v advokacii. Na ně pak navázali se zkušenostmi ze své „rané praxe“ přítomní seniorní advokáti.

Poté se již hovořilo o Komoře, její úloze a očekáváních, která mladí advokáti ve vztahu ke své stavovské organizaci mají. Jak vyplynulo z debaty, oceňují zejména výsledky, jichž ČAK dosáhla v období od posledního sněmu v otevřenosti a komunikaci, a to jak ve směru k advokátní veřejnosti, tak i té laické. Ti nejmladší pak pochválili zejména fakt, že Komora funguje online, od začátku října pak má vlastní instagramový účet. Právě Instagram je totiž – vedle LinkedInu a platformy X – aktuálně nejvyužívanějším informačním kanálem. Požadovali dokonce, aby k nim právě prostřednictvím Instagramu „proudilo“ z ČAK více informací o tom, co se aktuálně děje, čím se její vedení zabývá, aby měli větší povědomí o tom, co Komora pro advokáty a koncipienty dělá.

Účastníci akce kladně hodnotili i nový web, digitalizaci agend či širokou nabídku vzdělávacích akcí pro koncipienty i advokáty

a jejich cenovou dostupnost. V této souvislosti zmínili a pochválili platbu povinných poplatků prostřednictvím QR kódu. Zazněl tu ale i požadavek na větší flexibilitu – jak zaměstnanců odborů Komory, tak samotných procesů.

V další části debaty se hovořilo o i aktuálních tématech týkajících se zákona o advokacii, novinkách v advokátních úschovách a notifikacích nebo o zvažovaném povinném vkladu či pojištění, ale také o spolupráci ČAK s jinými profesními komorami.

Důležitým bodem diskuse byla i otázka ne/zájmu studentů právnických fakult o advokacii . „Proč vaši vrstevníci nemají zájem o advokacii? A proč mladí advokáti z advokacie odcházejí?“ zeptal se napřímo přítomných studentů a koncipientů předseda ČAK Robert Němec. Podle jejich názorů to již není kvůli finančnímu ohodnocení, ale především s ohledem na work life balance, což bylo téma, o němž se diskutovalo i o den dříve v Brně.

A důležitost tohoto tématu pro nastupující generaci právníků podtrhl i seminář, který se v rámci Dnů otevřených dveří advokacie konal 4. října v prostorách Právnické fakulty MU v Brně a na němž se hovořilo právě o sladění osobního a profesního života z pohledu advokáta a advokátního koncipienta a o zkušenostech z praxe.

„Mám radost, že se tohoto nového projektu zúčastnilo tolik advokátních kanceláří, z nichž mnohé nejenže zájemcům nabídly prohlíd-

ku svých prostor, ale připravily pro ně i zajímavý doprovodný program,“ zhodnotil Dny otevřených dveří advokacie místopředseda ČAK Ondřej Trubač. „Věřím, že jsme letos odstartovali tradici, díky níž budou mladí lidé i v budoucnu získávat nové poznatky o právní praxi a lépe se seznámí s tímto krásným, ale zároveň náročným povoláním. A která zároveň pomůže zajistit příliv mladé krve do advokacie,“ uzavřel.

✤ Red. ✤ Foto: red.

Česká advokátní komora je na Instagramu

Dne 2. října 2024 byl spuštěn oficiální instagramový účet České advokátní komory, jehož ambicí je informovat advokátní a širší odbornou i laickou veřejnost o dění na Komoře, v advokacii, legislativě i celém světu práva.

„Osobně Instagram vnímám jako užitečný informační nástroj a jsem rád, že na něj dnes vstupuje i Česká advokátní komora,“ uvedl k jeho spuštění místopředseda ČAK pro vnější vztahy Ondřej Trubač.

Buďte s námi od začátku, dejte si do oblíbených cak_ceska_advokatni_komora a už vám neunikne nic podstatného!

Připomínáme, že o dění na Komoře se můžete dozvídat vše potřebné i prostřednictvím webu www.cak.cz, Advokátního deníku, newsů, které vám chodí pravidelně do e-mailových schránek, a také sociálních sítí X a LinkedIn, na kterých je Komora aktivní již několik let.

✤ Red. ✤ Foto: red.

Unie obhájců zhodnotila prvních deset let své existence

Unie obhájců České republiky uspořádala u příležitosti desátého výročí svého vzniku dne 26. září 2024 v prostorách Strahovského kláštera slavnostní shromáždění, na které pozvala zástupce všech právnických profesí a stavů, aby zhodnotila první dekádu svého působení. Kulatý stůl moderovaný prezidentem Unie, advokátem a obhájcem Tomášem Sokolem, se zaměřil na vnímání obhajoby v českém justičním systému. Se svými příspěvky na toto téma vystoupili ministr spravedlnosti Pavel Blažek a jeho náměstek Karel Dvořák, předseda NS Petr Angyalossy, předseda NSS Karel Šimka, nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, prezident Unie státních zástupců Tomáš Foldyna, jakož i zástupci advokacie a akademické obce.

Unie obhájců České republiky vznikla v roce 2014 jako reakce na tehdejší činnost státních zastupitelství. Silou svého hlasu chtěla upozorňovat na chyby v postupech státních zástupců, neboť dle názoru zakládajících členů Unie ztratili tehdy žalobci sebereflexi, a tak nastal čas na uvedené snahy reagovat institucionálně a obnovit rovnováhu mezi ochranou lidských práv a represí. „Zájem na ochraně základních lidských práv a svobod vždy musí převažovat nad jakýmikoliv jinými zájmy, protože pouze to činí stát právním a demokratickým,“ uvedla právě před deseti lety sedmička prvních členů Unie obhájců, kterou tvořili Tomáš Sokol, Tomáš Gřivna, Lukáš Trojan, Marek Nespala, Filip Seifert, Petr Toman a letos zesnulý Václav Vlk. Potřeba kvalifikovaného dialogu a systémové kritiky byla rozhodnutím správným směrem, jak ukázal čas a potvrdili i přítomní hosté a řečníci.

„My jsme Unii na začátku její existence vnímali jako jakési ‚prudiče‘ naší práce, ale dnes mohu konstatovat, že naše vztahy i vzájemná spolupráce jsou naprosto korektní a mnohé se díky tomu posunulo správným směrem,“ konstatoval Igor Stříž. To potvrdil i Tomáš Foldyna, který zmínil zvyšující se počet dohod o vině a trestu nebo memorandum o součinnosti uzavřené koncem roku 2018 mezi NSZ a ČAK. To, jak je důležitá spolupráce mezi jednotlivými právnickými profesemi, potvrdili snad všichni přítomní řečníci s tím, že jako důležité

vnímají i prostupnost mezi stavy. „Ten, kdo vykonával advokacii nebo začínal v roli žalobce a pak oblékne soudní talár, mnohem lépe porozumí obhájci či státnímu zástupci, možná je vnímá i s větším respektem, když je detailně obeznámen s tím, co která profese obnáší,“ zaznělo.

Právo na obhajobu a na spravedlivý proces je třeba bránit jako základní ústavní právo a jako takové je jej třeba vnímat pohledem všech procesně zúčastněných stran. „Já velmi oceňuji, že bariéry mezi stavy byly již rozbourány a právnické sjezdy, které byly obnoveny před třemi lety, tuto myšlenku jen podporují a přispívají k většímu respektu a povědomí o výkonu těch kterých profesí, ale i k ochraně právního státu, “ uvedl například Karel Šimka.

„Já jako podstatné vnímám, ač se to někomu nemusí líbit, že advokátní mlčenlivost je skutečně základním atributem výkonu advokacie a jako takovou ji musíme respektovat a bránit,“ konstatoval ministr spravedlnosti Pavel Blažek.

Deset let působení Unie obhájců ukázalo, že meziresortní dialog, jakož i věcná a korektní kritika, jsou důležitými prvky vzájemné spolupráce a posouvají věci správným směrem.

✤ Red.

✤ Foto: redakce BA

STÁ LÉ K ATEGORIE :

• Ob anskké právo

• Trestní právo

• Správní právo

• Pracov n ní právo

• Ob ansk k á a lidská práva a právo ús tavní

KATEGORI E

SE SPECI Á LN Í MI K RITTÉ RI I:

• Talent rook u

• Pro bono

• Právnickká sí sláv y

PARTNE I SOUT Ž E :

• S oudcov v ská unie R

• Notá sk á komora R

• Exekutorská komora R

• Unie st átních zástupc R

• Unie podnikov ých právník R

• Unie obhájc R

• Jednota esk ých právník

• esk ý helsinsk ý v ý bor

Sout ž j již tradi n probíhá pod záštitou p edsedy vlády R a ministra spravedlnosti. dsedy vlády sp

Nominace na ocen ní cenou sv. Yva jsou p ijímány na webu e na u w p www.pravnikroku.cz 024 do 28. 2. 2025. od 30. 9. 2

Zde jsou k dispozici podrobné instrukce k nominacím a nomina ní formulá . Informace naleznete na nalez též na webových stránkách po adatel , všech justi ních partner sout že a v právnických periodikách. tner per Podrobnosti o prodeji vstupenek na galave er a zvýhodn ném ubytování v Brn hledejte v Bulletinu advokacie, Bu na Advokátním deníku, na webu a sociálních sítích eské advokátní komory. vokátníkomory

GALAVE ER 19. RO NÍKU PRÁVNÍKA ROKU PROB HNE V KV TNU 2025 V BRN .

O p esném datu a místu konání budou organizáto i informovat. Sledujte média AK!

Požádat o snížení povinných plateb na rok 2025 je třeba do konce října

Česká advokátní komora informuje advokáty a advokátky o možnosti požádat o prominutí nebo snížení příspěvku na činnost Komory a odvodu do sociálního fondu za rok 2025, a to v následujících případech:

• Pokud máte nárok na rodičovský příspěvek , můžete požádat představenstvo o snížení příspěvku a odvodu do sociálního fondu o 50 %; žádost lze podat pouze jednou za každé dítě, o které pečujete.

• Pokud vykonáváte advokacii minimálně 20 let a dosáhli jste věku 75 let , můžete požádat představenstvo o snížení příspěvku a odvodu do sociálního fondu o 50 %.

• Pokud vykonáváte advokacii minimálně 20 let a dosáhli jste věku 80 let , můžete požádat představenstvo o prominutí příspěvku a odvodu do sociálního fondu.

Požádat můžete i prostřednictvím formuláře, který najdete na webu ČAK www.cak.cz v rubrice MOJE ČAK/Dokumenty a formuláře/Matrika.

Termín pro podání žádostí jedo 31. října letošního roku. Tento termín platí i v případě, pokud podmínku pro podání žádosti (narození dítěte, dosažení věku) splníte do konce roku 2024.

Všechny žádosti o úlevu z placení příspěvku z důvodu věku a péče o dítě, které budou doručeny na ČAK po 31. 10. 2024, musí obsahovat žádost o prominutí zmeškání lhůty předsedovi Komory spolu s odůvodněním. Důvody pro zmeškání lhůty musí být závažného charakteru.

Přijďte si připomenout 17. listopad

do sídla ČAK na Národní třídě

Vážené advokátky, vážení advokáti, vážené koncipientky, vážení koncipienti,

pokud se letos, v roce 35. výročí sametové revoluce, vypravíte se svými blízkými k pomníku 17. listopadu na Národní třídě, který je umístěn na průčelí Kaňkova paláce – sídla České advokátní komory, zveme vás i k návštěvě veřejně přístupné galerie v přízemí Kaňkova paláce, kde je stálá expozice velkoformátových fotografií z revolučních dnů roku 1989. Zároveň vászveme rovněž na nádvoří Kaňkova paláce, kde bude od 8 do 20 hodin připraven prostor pro vzpomínání či krátké zastavení. Zázemí nádvorní chill-out lounge bude k dispozici nejen vám, advokátkám a advokátům a koncipientkám a koncipientům, ale i pozvaným hostům, složkám záchranného integrovaného systému a štábům médií, které budou dění z Národní třídy přenášet do celé země.

Do nádvorní chill-out lounge můžete vstoupit po předložení advokátního či koncipientského průkazu průjezdem z Mikulanské ulice. Nezapomeňte si proto advokátní či koncipientský průkaz s sebou!

Přijďte s námi vzpomínat, ohřát se svařeným vínem nebo punčem. Těšíme se na vás!

Aktuálně v právu

Z legislativy

Velká insolvenční novela je účinná od 1. října

Dne 1. října 2024 nabyl účinnosti zákon č. 252/2024 Sb., kterým se výrazně novelizoval především insolvenční zákon. Nová úprava přináší velkou výhodu dlužníkům. Ti se oddluží už za tři roky, místo dosavadních pěti let. Nemusí přitom dosáhnout paušálně stanovené míry splacení dluhů. Vedle toho ale zákon obsahuje i dílčí úpravu o. s. ř. a exekučního řádu, a to zejména ve vztahu k plátcům mzdy a jiných příjmů povinného. S účinností od 1. 1. 2026 je do exekučního řádu (§ 125b) vložena přelomová úprava evidence srážek ze mzdy, jejíž sledovaným záměrem je výrazné zjednodušení a zrychlení předávání informací mezi exekutorem a plátcem mzdy povinného. Evidence je neveřejná a bude provozována Exekutorskou komorou.

Návrh novely Ústavy rozšiřuje pravomoci

NKÚ

S rozšířením kompetencí Nejvyššího kontrolního úřadu či zavedením dobrovolného klouzavého mandátu poslance počítá novela ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, kterou poslal do připomínkového řízení jen dva dny před odchodem z vlády ministr pro legislativu Michal Šalomoun. Změny by se mohly týkat i procedury podání ústavní žaloby proti prezidentovi či jmenování členů bankovní rady České národní banky. Michal Šalomoun skončil ve vládním kabinetu v pátek 11. října, jeho funkci vláda obsazovat nebude a agendu převzal ministr spravedlnosti.

Novela trestních předpisů

Ministerstvo spravedlnosti po vypořádání připomínek odeslalo dne 23. září 2024 k projednání Legislativní radě vlády návrh změny trestních předpisů. Na základě diskuse s celou řadou odborníků a zástupců odborné i laické veřejnosti a neziskového sektoru ministerstvo tento návrh upravilo tak, aby odrážel moderní vizi trestněprávní politiky vycházející z konceptu restorativní justice. Návrh přichází s modernizací trestního práva následující evropské trendy a směřuje například k podpoře obětí a narovnání vztahů s pachatelem (restorativní justice), zefektivnění trestního řízení, úpravě trestání bagatelní kriminality, částečné dekriminalizaci a legalizaci samopěstování a držení konopí, rychlé a účinné reakci při porušení podmínek výkonu alternativních trestů (např. podmíněného odsouzení) či podpoře ukládání alternativních trestů. Kromě toho Ministerstvo spravedlnosti také vypracovalo očekávaný návrh parametrů výpisu z Rejstříku trestů vydávaného pro práci s dětmi (tzv. dětského certifikátu).

Snížení hranice pro přednostní získání obecního mandátu

Snížit hranici pro přednostní získání mandátu v obecních volbách z deseti na pět procent, což už platí u krajských a sněmovních voleb, má senátorská novela zák. č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, kterou na své schůzi dne 9. října podpořila v prvním kole projednávání horní par-

lamentní komora. Před závěrečným kolem schvalování v příštím roce novelu projednají senátní Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a Ústavněprávní výbor a také Stálá komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Zároveň chce novela zavést možnost doplňovacích komunálních voleb pouze na neobsazená místa v menších obcích v případech, kdy se méně úspěšná uskupení pokusí vyvolat rezignací zcela nové volby.

Legislativu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Z judikatury

ÚS: o tlumočníka u porady s advokátem je třeba požádat Ústavní soud vydal dne 17. září 2024 nález sp. zn. III. ÚS 637/24, podle kterého platí, že pokud obviněný požádá o tlumočení porad s obhájcem, orgány činné v trestním řízení mají povinnost této žádosti vyhovět (a to i kdyby nešlo o poradu, jež bezprostředně nepředchází provedení procesního úkonu ve smyslu § 28 odst. 1 trestního řádu). Orgány činné v trestním řízení se však o konkrétním požadavku na tlumočení schůzky s obhájcem musí dozvědět. Jinými slovy, obviněný se na ně musí obrátit s žádostí o tlumočení.

ÚS: Při vypořádání SJM se musí zohlednit nárůst hodnoty majetku

Nejvyšší soud překročil meze soudcovského dotváření práva, když valorizaci vnosu při vypořádání společného jmění manželů obecně podmínil předchozí dohodou manželů. Rozhodl o tom Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 11. září 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/243. Podle nálezu ÚS Nejvyšší soud vyložil § 742 občanského zákoníku v rozporu s textem zákona i záměrem zákonodárce; když obecné pravidlo přetvořil ve výjimku. K valorizaci má podle Ústavního soudu docházet automaticky, zákon žádnou předchozí dohodu manželů nepředpokládá.

ÚS: Porodní asistentky mohou vést domácí porody

Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2746/23 poprvé zabýval otázkou, zda porodní asistentky mohou vést tzv. domácí porody. Dosavadní rozhodovací praxe se shodla na tom, že domácí porody nejsou právními předpisy zakázány. Porodním asistentkám však úprava umožnila poskytovat služby pouze v profesionálním prostředí nemocnic. Ačkoliv Ústavní soud nakonec stížnost stěžovatelek zamítl, vymezil se vůči dosavadnímu stavu, který vedl k absurdním důsledkům. Rodičky podle Ústavního soudu mohou v domácím prostředí využít služeb odborníka vzdělaného v oblasti porodnictví (tedy i porodních asistentek), pouze z pohledu stávající úpravy nepůjde o poskytování zdravotní péče.

SD EU: společnost Google zneužila dominantního postavení

Soudní dvůr Evropské unie vydal 10. září 2024 rozsudek ve věci C-48/22 P, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), v němž potvrdil pokutu ve výši 2,4 miliardy eur uloženou společnosti Google za to, že zneužívala svého dominantního postavení tím, že upřednostňovala vlastní službu srovnávání výrobků. Kasační opravný prostředek podaný společnostmi Google a Alphabet soud zamítl.

SD EU: Ke změně jména a genderu legálně dosažených v jiném státě EU

Podle rozsudku Soudního dvora Evropské ze dne 4. října 2024 ve věci C-4/23, Mirin, platí, že právní úprava ve členském státě Unie, která neumožňuje uznat a zapsat do matriční knihy narození státního příslušníka změnu osobního jména a genderové identity, které legálně dosáhl v jiném členském státě, v projednávané věci Mirin ve Spojeném království, je v rozporu s unijním právem. To platí i v případě, že žádost o uznání této změny byla podána po vystoupení Spojeného království z Unie. Soudní dvůr objasnil, že odmítnutí členského státu uznat změnu genderové identity, které bylo legálně dosaženo v jiném členském státě, brání výkonu práva na volný pohyb a pobyt. Gender podobně jako osobní jméno definuje osobní identitu. Rozdíl mezi dvěma identitami, který z odmítnutí uznat takovou změnu vyplývá, způsobuje obtíže při prokazování identity v každodenním životě, jakož i značné profesní, administrativní a soukromé obtíže. Soudní dvůr rozhodl, že toto odmítnutí uznání a povinnost dotyčné osoby zahájit nové řízení o změně genderové identity v členském státě původu, které ji vystavují nebezpečí, že toto řízení povede k jinému výsledku, než k jakému dospěly orgány členského státu, které tuto změnu osobního jména a genderové identity legálně přiznaly, nejsou odůvodněné. Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na stránce soudu www.curia. europa.eu.

Soud rehabilitoval faráře Toufara umučeného StB

Krajský soud v Hradci Králové dne 10. října 2024 rehabilitoval faráře Josefa Toufara za nezákonné zatčení a vazební stíhání v roce 1950. Toufara, jehož jméno je spojeno s takzvaným číhošťským zázrakem, ve vazbě umučili příslušníci komunistické Státní bezpečnosti v únoru 1950. Farář z obce Číhošť na Havlíčkobrodsku se do soukolí StB dostal poté, co se v prosinci 1949 při mši v jeho kostele údajně několikrát pohnul kříž na hlavním oltáři. Dodnes neobjasněný úkaz se prý později opakoval. Návrh na Toufarovu soudní rehabilitaci podal krajský státní zástupce. Iniciátorem podnětu k Toufarově soudní rehabilitaci byl zakladatel brněnského Muzea českého a slovenského exilu 20. století Jan Kratochvíl. Podnět státnímu zastupitelství zpracoval advokát Lubomír Müller, který se zabývá rehabilitacemi lidí utlačovaných komunistickým režimem. V roce 2004 byla Toufarovi udělena in memoriam medaile Za zásluhy.

Judikaturu pro vás sledujeme denně. Čtěte

Ze světa práva

Předsedou SD EU byl opět zvolen Koen Lenaerts

V návaznosti na částečnou obnovu členů Soudního dvora Evropské unie byl předsedou SD EU soudci znovuzvolen Koen Lenaerts, a to na období od 8. října 2024 do 6. října 2027. Profesor evropského práva, Belgičan Koen Lenaerts, byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2003. Dne 8. října 2015 byl zvolen předsedou Soudního dvora a tuto funkci zastává dosud. Současně s ním zvolili soudci na stejné období místopředsedou Soudního dvora Thomase Von Danwitzz z Německa. Ten v této funkci nahradí Larse Bay Larsena. Do funkce prvního generálního advokáta SD EU pak byl opětně zvolen Polák Maciej Szpunar.

Zaměstnanci soudů i státních zastupitelství stávkovali

Provoz soudů v celé České republice do značné míry omezila od 7. do 9. října 2024 třídenní stávka justičního personálu, kterou kvůli nízkým platům vyhlásil Odborový svaz justice. Protest fungování soudů značně omezil, mnohde se do něj zapojila většina či všichni administrativní pracovníci. Zavřené zůstaly podatelny, pokladny a informační centra, nebylo možné nahlížet do spisů. Na tuto stávku okamžitě navázala, rovněž kvůli nízkým platům, v pátek 11., v pondělí 14. a v úterý 15. října 2024 stávka zaměstnanců pražských státních zastupitelství. Stávky se zúčastnil odborný administrativní aparát Městského státního zastupitelství a všech obvodních státních zastupitelství v hlavním městě s výjimkou Prahy 6.

Prezident navrhl Senátu na soudkyni ÚS

Ditu Řepkovou z KS v Brně

Podle čl. 84 odst. 2 Ústavy České republiky a § 6 zákona o Ústavním soudu předložil dne 3. října 2024 prezident republiky Petr Pavel Senátu Parlamentu České republiky žádost o vyslovení souhlasu se jmenováním soudkyně brněnského krajského soudu Dity Řepkové do funkce soudkyně Ústavního soudu. Nahradit byl měla ústavního soudce Davida Uhlíře, bývalého místopředsedu ČAK, kterému končí desetileté funkční období letos 10. prosince. Senát musí o nominaci rozhodnout do šedesáti dnů, před tím je projednávají Ústavněprávní výbor a Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

Vláda schválila pokračování působení dvou českých soudců u SD EU

Česká republika vyšle k Tribunálu Soudního dvora EU dva staronové kandidáty – PetruŠkvařilovou-Pelzl a Davida Petrlíka. Jejich nominaci schválila vláda na svém jednání dne 2. října 2024 poté, co dvojici jednomyslně doporučila výběrová komise ministra spravedlnosti a odsouhlasil ji i sněmovní Výbor pro evropské záležitosti. Soudní dvůr EU, který sídlí v Lucemburku a má dva orgány, prvoinstanční Tribunál a Soudní dvůr, dbá na jednotné provádění a výklad unijního práva. Právě v Tribunálu, kde působí dva soudci z každého členského státu Unie, zasedají Petra Škvařilová-Pelzl i David Petrlík i v současné době. Mandát jim sice skončí až 31. srpna příštího roku, nominaci je ale potřeba řešit v dostatečném předstihu, protože jejich způsobilostí k funkci se bude zabývat ještě evropský poradní výbor pro jmenování soudců. Předtím český ministr zahraničí oznámí jména kandidátů generálnímu sekretariátu Rady Evropské unie. Soudci Soudního dvora EU jsou jmenováni vzájemnou dohodou vlád členských států Unie na dobu šesti let. ✤ Red

www.cak.cz

www.advokatnidenik.cz

Bulletin advokacie

cak_ceska_advokatni_komora

@ČAK – Česká advokátní komora @CAK_cz

Z PRÁVNÍ TEORIE A PRAXE

Možnosti sjednávání smluvních sankcí

Loňská zásadní změna judikatorního přístupu k moderaci smluvní pokuty vede některé věřitele k přehodnocení, zdali k zajištění svých rizik volit nadále tento institut, nebo něco jiného. Tento příspěvek je tak věnován otázkám možností stran sjednávat si různé soukromoprávní sankce. Mohou si strany sjednat „penále“, „propadný poplatek“, či jak takovou sankci nazvou? A jak se bude tato sankce chovat v možném soudním přezkumu? Jestliže Nejvyšší soud (z pohledu věřitelů) zkomplikoval ve svém rozsudku z 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uplatňování sjednané smluvní pokuty, mohou si strany vyloučit soudní moderaci smluvní pokuty?

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., je soudcem Nejvyššího soudu.

Vlednu 2023 Nejvyšší soud (dále též „NS“) změnil dosavadní přístup k moderaci smluvní pokuty.1 V prvním kroku soudního rozhodování, jestli bude vůbec k moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty přistoupeno, má soud za pomoci výkladových pravidel rozlišit, jestli smluvní pokuta má sankční, nebo uhrazovací povahu.

Konkrétně tak judikatura nově ukládá soudu, aby vůbec „mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran, a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále (v rozhodnutí NS 31 Cdo 2273/2022) popsaných vodítek.“

Funkcemi, k potřebě jejichž rozlišení rozhodnutí velkého senátu soudy vede, jsou dvě základní – sankční (penalizační) a úhradová (paušalizovaná náhrada škody). Je přitom poukazováno i na třetí funkci, označovanou zpravidla jako preventivní (motivační). Ta se v praxi projevuje snahou vést, tedy motivovat dlužníka ke splnění smluvních povinností, a působit tak preventivně na dosažení účelu každé smlouvy – tedy aby byla dodržena a strany podle ní plnily.

Změna judikatury a její retrospektivní účinek 2 (nové řešení moderace smluvní pokuty dopadá i na již uzavřené smlouvy) vyvolává přirozeně u smluvní praxe mnohé otázky. A to jak k posuzování již

sjednaných smluvních pokut, tak těch nyní sjednávaných. Otázky vyvolává zejména právě důraz judikatury na důsledné zjišťování, jakou povahu smluvní pokuta má, a dále např. posuzování, jestli a jaká u úhradové smluvní pokuty vznikla věřiteli škoda, či zohledňování zavinění dlužníka jako okolnosti významné pro moderaci sankční smluvní pokuty.

Jde mj. o to, jestli současné řešení povede fakticky k rozlišování dvou smluvních pokut. S jiným režimem pro jejich moderaci. Smluvní pokuty ryze sankční a potom ty z historického hlediska „klasické“, tedy úhradové (paušalizační náhrada škody).

A co se smluvní pokutou smíšenou, která má z každé z funkcí něco?

T. Veselá3 v lednu 2024 ve své glose předložila stručnou základní analýzu některých dostupných rozhodnutí soudů prvního stupně přijatých po vydání rozhodnutí velkého senátu NS a současně i rozhodnutí přijatých dovolacím soudem. Poukázala na to, že Nejvyšší soud ruší rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na rozhodnutí velkého senátu a s důrazem na skutečnost, že soudy nižších stupňů dosud nezkoumaly, jakou vlastně sjednaná smluvní pokuta měla plnit funkci. Autorka si současně kladla mj. otázky, zdali se zjišťuje funkce smluvní pokuty dle vůle stran, či dle toho, jak se smluvní pokuta soudu jeví? Dále, jaký je limit míry pochybností, při které lze k moderaci vůbec přistoupit? Podle autorky „přelomové rozhodnutí se tak může zdát být spíše teoretizováním o tom, jak by takový přezkum mohl jednou vypadat, a dává nám spíše více otázek než odpovědí“ Jakkoli autor tohoto příspěvku sdílí část pochybností autorky i části praxe a v březnu 2023 se k některým závěrům rozhodnutí velkého senátu kriticky vyjádřil,4 nemění to nic na skutečnosti, že je třeba závěry rozhodnutí velkého senátu respektovat.

1 NS 31 Cdo 2273/2022.

2 K předpokladům retrospektivních účinků změny judikatury srov. např III. ÚS 3221/11.

3 T. Veselá: Moderace nároků ze smluvních pokut v aplikační praxi soudů, Epravo.cz, 5. 1. 2024, dostupné na: https://www.epravo.cz/top/clanky/moderace-naroku-ze-smluvnichpokut-v-aplikacni-praxi-soudu.

4 P. Horák: Zásadní změna judikatorního pojetí moderace smluvní pokuty, Bulletin advokacie č. 3/2023, str. 14-20.

Je však třeba se zamýšlet nad tím, co jeho závěry přinášejí pro možné úvahy smluvní praxe.

Mj. tedy dochází k akcentaci základní otázky:

• Jaké jsou vlastně možnosti stran sjednávat soukromoprávní sankce?

a dalších podotázek, jako:

• Mohou si strany sjednávat pro případ porušení povinnosti jiná nepojmenovaná zajištění či utvrzení dluhu mající sankční povahu?

• A mohou si strany sjednat nepojmenovanou sankci i pro případ, že nastane jiná stranami předvídaná skutečnost, která ani nebude porušením povinnosti?

• Jaké jsou limity posuzování jejich případné nepřiměřenosti? Půjde o analogickou aplikaci pravidel moderace, nebo např. obecný korektiv dobrých mravů?

• A konečně – mohou si strany dohodou vyloučit možný moderační zásah soudu do ujednané smluvní pokuty nebo nepojmenovaného utvrzení či zajištění dluhu?

Aktuální smluvní i rozhodovací praxe je při posuzování těchto otázek na určité křižovatce. Rozlišuje-li rozhodnutí velkého senátu smluvní pokutu podle její funkce, jde mj. o potvrzení možnosti stran sjednat si ryze sankční smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti dlužníkem. Navazující otázkou tedy je, jestli i tzv. nepojmenovaná ujednání o „stornu, penále, propadném poplatku“ mohou mít ryze sankční povahu a jestli z pohledu jejich přiměřenosti se budou chovat jako smluvní pokuta, nebo mají mít vlastní režim posuzování.

Úvodní historická poznámka

Jak je otázka soukromoprávní sankce řešena prakticky ve všech jurisdikcích, a to s různými pohledy, tak se vyvíjela i během historie. Trestní klauzule sahají až do římského práva. Předmětem sankce v římském právu bylo zaplacení peněžní částky. Sankce byla svobodně stanovena stranami a soudce neměl pravomoc ji snížit, protože ji považoval za nepřiměřenou. Šlo o zásadu neměnnosti sankce. 5 V Římě musely být rozsudky vždy vyneseny na určitou peněžní částku. Důsledkem bylo, že velké množství smluvních příslibů nebylo přímo vymahatelných, tj. všechny sliby, u nichž plnění nemělo pro příjemce žádnou – přímou – peněžní hodnotu. Právě zde přišlo věřiteli na pomoc římské právo s tzv. samostatnou sankční klauzulí. Dlužník prohlásil, že věřiteli zaplatí určitou peněžní částku, pokud on, dlužník, neprovede určitý úkon. V důsledku toho by se požadovaný úkon nestal vykonatelným přímo, ale nepřímo. Římské právo rovněž uznávalo klauzule, které poskytovaly předběžný odhad škody, která by mohla vzniknout v případě

5 Podrobně např. R. Zimmerman: The Law of Obligation, Roman Foundation of the Civilian Tradition, Oxford Univerzity Press, Oxford 1996, str. 95-112.

6 M. Baum: Penalty Clauses, Max-Eup 2012, dostupné na: https://max-eup2012.mpipriv.de/index.php/Penalty_Clauses.

7 Srov. podrobněji s odkazem na další historickou literaturu T. Tintěra: Smluvní pokuta v ČR a Evropě, Leges, Praha 2015, str. 45.

8 J. Kober (ed.): Osnova československého občanského zákoníku, Ústav státu a práva AV ČR, Praha 2021, str. 406.

9 NS 33 Cdo 2648/2016.

10 S odkazem např. na NS 33 Odo 47/2002 srov. L. Tichý: Nárok na smluvní pokutu a jeho přetrvání (resp. vznik) při odstoupení od smlouvy, 1. 3. 2023, www.epravo.cz.

porušení povinnosti, a tím pomáhaly věřiteli tím, že jej zbavovaly povinnosti prokazovat škodu, která skutečně vznikla v důsledku nesplnění povinnosti dlužníka.6 Jediným omezením, které existovalo, bylo, že pokuta nemohla být použita k zakrytí lichvářského ustanovení o úročení.

Na našem území, v období 16. a 17. stol. , docházelo k posunu posuzování významu jednak úročení (ceny peněz), jednak i sankcí za neplnění. Plnění, jež dnes označujeme jako smluvní pokuta, mělo oproti římskému právu primárně funkci paušalizace náhrady škody. A zůstalo tomu tak vlastně až do 20. století. Ujednání o smluvní pokutě, jak ji dnes označujeme, nepředstavuje tedy nic nového. Srov. např. rok 1530 (Zemské zřízení): „pokutu svou maje, nepohaněj, ale drž se“; roky 1579-1811 (Kodex Městských práv): „jakaužkoli pokutu dlužník zápisem na sebe aneb statek svůj věřiteli svému uvede, podle té zůstaven bude“; Viktorín Kornel ze Všehrd: „pakli by jeden druhému neučinil v čem koli, jestliže jsů pokuty pro nezdrženie nebo dosti nečiněnie smlúve v též položeny, má se strana držecie tu smlúvu, těch pokut držeti a tu stranu nedržecie vedlé těch pokut sáhnuti“ 7 Obecný zákoník občanský se sankčním hlediskem u smluvní pokuty nepočítal. Smluvní pokuta měla úhradovou funkci. V ABGB byla smluvní pokuta řazena v kapitole „Náhrady škody“ –původně šlo o jeden paragraf (§ 1336). Osnova připravovaného občanského zákoníku ve 30. letech 20. stol. řešila smluvní pokutu v kapitole „Prodlení dlužníka a prodlení věřitele“. Zde šlo již o čtyři paragrafy (jako obecná úprava k tzv. propadným doložkám). 8 Sankční charakter smluvní pokuty jako její součást se rozvinul zejména v souvislosti s rozvojem moderních tržních mechanismů.

K otázce možností stran sjednat ryze sankční smluvní pokutu

Současná zákonná úprava v § 2048 a násl. o. z., a ostatně i ta dle předchozí úpravy soukromého práva, textově vychází ze smluvní pokuty jako primárně „paušalizace“ náhrady škody. Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje (§ 2050 o. z.).

Vývoj judikatury nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu však přiznává stranám závazku možnost sjednat smluvní pokutu s ryze sankční funkcí.

Nejvyšší soud ještě podle předchozí úpravy soukromého práva např. ve sporu9 mezi žalujícím kupujícím (akciovou společností) proti žalovanému prodávajícímu (nepodnikateli) dovodil, že nesdílí závěr odvolacího soudu, že „ujednání o smluvní pokutě, které má sloužit pouze jako sankce pro případ, že se prohlášení účastníka smlouvy ukáže být nepravdivým, je neplatné pro rozpor se zákonem“. Konkrétně šlo o to, že žalovaný v kupní smlouvě výslovně prohlásil a ujistil žalobkyni, že dům vč. jeho součástí, příslušenství a přístavby není památkově chráněn a že údaje zapsané v katastru nemovitostí o předmětu prodeje odpovídají skutečnému stavu. Pro případ, že prohlášení či ujištění žalovaného uvedené v kupní smlouvě nebude odpovídat skutečnosti, si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč za každý jednotlivý případ nepravdivého prohlášení nebo ujištění. Praxe s odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu možnost stran sjednat si smluvní pokutu s ryze sankční funkcí vnímá zjevně i dnes.10 Otázka posuzování její přiměřenosti je věc jiná.

Ústavní soud11 se poměrně nedávno (v roce 2020) zabýval námitkou protiústavnosti smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně, kterou za protiústavní neshledal, a uvedl mj., že je nutné od sebe odlišovat výši úroků a smluvní pokutu. Smluvní pokuta má totiž (dle Ústavního soudu) sankční charakter a takto je třeba k ní i přistupovat. V dané věci Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by výše smluvní pokuty v daném případě byla v rozporu s dobrými mravy, což s ohledem na podstatné okolnosti souzené věci není závěr, jenž by byl neakceptovatelný.

Podíváme-li se na současnou úpravu v občanském zákoníku, ta zakazuje jako zneužívající ujednání, která ukládají spotřebiteli pro případ poruše ní povinnosti nepřiměřenou sankci 12 Zákonodárce tedy zjevně připouští soukromoprávní sankce. A upravuje dále potřebu posuzování jejich nepřiměřenosti cestou moderace mezi podnikateli, jde-li o smluvní pokutu (§ 2051 o. z.), a zvláštní spotřebitelskou ochranu, je-li obecně jakákoli sankce ve spotřebitelské smlouvě nepřiměřená.

Se sankční smluvní pokutou ostatně počítá i ono aktuální rozhodnutí velkého senátu k moderaci smluvní pokuty.13

První dílčí závěr:

Judikatura uznává smluvní pokutu s ryze sankční funkcí.

Kdy je „jiná sankce“ smluvní pokutou a kdy tzv. nepojmenovaným ujednáním?

Obecná pravidla „testování“ obsahu ujednání smluvních závazků

Lze-li v judikatuře vysledovat v posledních letech určitý jednotný princip obecného posuzování závazkových vztahů, lze jej shrnout zjednodušeně následujícími pravidly 14 Tento „test“ může být uplatnitelný i při samotných úvahách smluvních stran při sjednávání smlouvy:

a) „Co jsme si vlastně ujednali?“

b) „Zakazuje nám něco, abychom si to takto ujednali?“

c) „Zasáhne nám do ujednání při přezkumu soud?“

Tato pravidla se uplatní a v judikatuře i uplatňují při posuzování, jestli tzv. jiné sankce jsou ujednáním o smluvní pokutě, nebo něčím jiným. V praxi si často strany sjednávají právě sankci, storno, sankční poplatek, penále, propadnou jistotu, vrácenou slevu, garanci apod.

a) „Co jsme si vlastně ujednali?“

Z pohledu řešené otázky možnosti sjednávání soukromoprávních sankcí si strany sjednávají určitý právní následek pro případ, že nastane určitá budoucí nejistá událost. Tou událostí bývá přímo porušení povinnosti druhou stranou, ne však vždy. Ve smlouvách si pro případ, že tato událost nastane, dohodnou určité plnění ze strany dlužníka. Toto plnění buď označí skutkovou podstatu právní normou předvídaným institutem, typicky smluvní pokuta, úrok z prodlení, odstupné. Často však použijí označení jiné, např. sankce, penále, propadná jistota, sankční poplatek, vrácená sleva apod. Nejvyšší soud při posuzování možnosti sjednávání tzv. právních domněnek a právních fikcí15 (užitím slov „má se za to“, „platí, že“,

„považuje se za“ ) přijal závěr o obecném pravidlu použitelném i pro další závazkové vztahy, v němž zdůraznil mj. význam zjišťování obsahu závazku . Vykládací autorita, ať už soud, nebo rozhodce, nevychází striktně z jazykového vyjádření ve smlouvě, ale podle standardních výkladových pravidel § 555 a násl. o. z. zjišťuje, k jakému právnímu následku směřovala vůle stran.

Sjednaly-li si strany, že pro případ porušení povinnosti druhou stranou zaplatí dlužník určitou sankci, a dokazováním vyjde najevo, že i druhé straně byl znám úmysl jednajícího, vyloží ji takto i soud. Až v případě, že nebude moci vyjít ze subjektivních kritérií, nastoupí kritéria obvyklého výkladu, chránící dobrou víru adresáta. Tedy jak by zde např. obvyklí adresáti k takovému ujednání o sankci či penále přistupovali, jak by takové ujednání vnímali.

b) „Zakazuje nám něco, abychom si to takto ujednali?“

Při posouzení, zda by dané smluvní ujednání mohlo být vzhledem k jeho zjištěnému obsahu a s ohledem na konkrétní okolnosti věci neplatné, je třeba především zkoumat, zda možnost učinit takové ujednání je zákonem zakázána, anebo jde odohodu v mezích dispozitivní úpravy zákona.

Při posuzování kogentnosti daného pravidla je v první řadě třeba posuzovat výslovný zákaz, kdy nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, příp. za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Příkladem nepřímého výslovného zákazu je § 580 o. z., podle něhož je neplatné (mj.) právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné).16

c) „Zasáhne nám do ujednání při přezkumu soud?“

Kromě posouzení, zdali se ujednání stran odchyluje od dispozitivní nebo kogentní právní normy, je tak třeba v případě konkrétních ujednání stran hodnotit, zda způsob, jakým se strany od právní úpravy odchýlily, není vzhledem k okolnostem věci (z jiného důvodu) zákonem zakázán nebo se nepříčí dobrým mravům. Přitom je třeba hodnotit i okolnost, v jakém právním postavení strany ujednání uzavřely. Zdali v rovném postavení dvou podnikatelů, nebo zdali je jedna ze stran v postavení slabší strany, ať už spotřebitele, nebo slabší strany – podnikatele. V takovém případě je třeba poměřovat konkrétní ujednání stran zákonnými pravidly, zejména § 433 o. z., jde-li o podnikatele – slabší stra-

11 II. ÚS 3000/19 (dlužno dodat, že jde o usnesení, nikoli nález).

12 § 1814 odst. 1 písm. l) o. z.

13 NS 31 Cdo 2273/2022.

14 Srov. NS 23 Cdo 1001/2021 a k tomu P. Horák: Právní domněnky a fikce ve smlouvách, Ad Notam č. 4/2023, str. 24.

15 NS 23 Cdo 1001/2021.

16 Tamtéž.

nu, a § 1810 a násl. o. z., jde-li o spotřebitele, tedy zdali ujednáním nedochází ke zneužití postavení podnikatele na úkor slabší strany. Jsou-li přitom právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli.

Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku, poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (např. uvedená právní úprava ochrany slabší strany).

Odraz obecných pravidel „testování“ na konkrétních příkladech

a) Ujednání o povinnosti plnit „penále“, „storno“, „sankci“, „propadnutí poplatku“, „slevu z ceny“

Judikatura se již k možnostem ujednání stran o takových „sankcích“ vyjadřovala. NS pro posouzení prvního kroku, tedy „co jsme si to vlastně ujednali“, v případě penále,17 storna,18 propadnutí rezervačního poplatku19 či sankce20 akcentoval význam zjišťování obsahu právního jednání a v uvedených případech podle konkrétních okolností dospěl k závěru, že půjde zpravidla o smluvní pokutu nebo úrok z prodlení.

Dalším konkrétním ujednáním, představujícím vůli stran saturovat rizika v případě neplnění jednou ze stran, může být ujednání o tzv. slevě. Když dlužník zaplatí včas, do určitého termínu, je ujednána cena např. 100. Když zaplatí o měsíc později, je cena 120. NS řešil obdobnou situaci, kdy byla sjednána sleva o určitou částku pro případ včasného zaplacení faktury a následně byla kvůli opožděnému zaplacení faktury tato částka dofakturována. Judikatura zdůrazňuje, že určující je opět výklad právního jednání. K čemu úmysl stran směřoval. V daném konkrétním případě šlo o smluvní pokutu, nikoli (podle NS) např. o rozvazovací podmínku, jejíž naplnění by rušilo původně sjednanou výši ceny. 21

b) Modifikace zajišťovacích prostředků – např. ujednání o „propadné jistotě“

V další věci NS dovodil, že kromě zajišťovacích prostředků upravených v tehdejším obchodním zákoníku nebo občanském zákoníku z roku 1964 mohou k zajištění závazků sloužit i jiná smluvní ujednání, popř. modifikace jednotlivých zajišťovacích prostředků, vždy však za předpokladu jejich platnosti, zejména z hlediska

17 NS 32 Cdo 2892/2008.

18 NS 3 Cdon 1032/96.

19 NS 33 Odo 744/2006.

20 NS 33 Odo 370/2004.

21 NS 31 Cdo 2674/2014.

22 NS 23 Cdo 2239/2012.

23 NS 32 Cdo 4725/2015.

24 D. Skočovský: Soudní kontrola excesivních úroků z prodlení, Časopis pro právní vědu a praxi č. 3/2021, str. 483-519.

25 Tamtéž.

26 K funkci úroku z prodlení srov. NS 29 Cdo 1975/2010 či NS 31 Cdo 717/2010.

určitosti právního jednání. Zde šlo konkrétně o ujednání o tzv. propadné jistotě, složené do soutěže o vítězný návrh na uzavření smlouvy. 22 Pro případ, že vybraný soutěžitel poruší povinnost z takto smluveného závazku, zůstala zadavateli tato jistota. NS ji tak posoudil jako nepojmenované ujednání, jehož sjednání soud stranám nezakazuje. Uvedený judikatorní přístup se uplatní i za současné právní úpravy. Za situace, kdy sám zákonodárce u zajišťovacích institutů zdůrazňuje, že jde o „některá“ zajištění, lze si tak dluh zajistit i jiným nepojmenovaným ujednáním.

c) Úrok z prodlení

Složitější případy v praxi nastávají, když si strany dohodly např. úrok z prodlení, tedy zákonem předvídaný institut. Jde o situace, kdy jedna ze stran tvrdí, že nešlo o smluvní pokutu, ale o úrok z prodlení. Podle judikatury ani v takovém případě není vyloučeno, že by skutečně mohlo jít o smluvní pokutu. Tedy jiný zákonem upravený institut. NS řešil situaci, kdy způsob zajištění peněžitých závazků ve výši 0,5 % z neuhrazené části peněžitého závazku za každý den prodlení označili ve smlouvě za úrok z prodlení. 23 Podle NS to ještě bez dalšího nemusí nutně znamenat, že bylo skutečnou vůlí sjednat právě zajištění prostřednictvím úroku z prodlení vzhledem k odlišnostem tohoto institutu od smluvní pokuty. V poměrech dané věci soud vyšel zejména ze zjištění o následném chování stran, kdy jedna strana vyzývala druhou k úhradě „smluvní pokuty“, a i v následné komunikaci bylo oznamováno, že se jedna strana rozhodla neuplatnit úhradu „smluvní pokuty“

Otázka vztahu úroku z prodlení a smluvní pokuty je nejsložitější. V poslední době ji zřejmě nejpodrobněji rozebírá např. D. Skočovský, 24 který poukazuje na funkční podobnost v případě, že jde o utvrzení včasnosti plnění. D. Skočovský mj. navrhuje analogicky aplikovat moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. na úroky z prodlení (viz dále). Jde-li ale o výklad, že úrok z prodlení je vlastně smluvní pokutou, upozorňuje na to, že překvalifikování na smluvní pokutu může přinášet i další problémy, které s moderací jinak nesouvisejí (nebo s ní souvisejí jen okrajově) – změna institutu může mít vliv na zajištění formou zástavního práva (srov. § 1313 o. z.), přiznání nároku věřiteli i s účinkem do budoucna, či především může mít za následek náhlé vyloučení náhrady škody (srov. § 2050 o. z.). Tyto následky jsou proto nesporně větším zásahem do autonomie vůle stran nežli dle D. Skočovského preferované řešení (aplikace § 2051 o. z. i na nepřiměřeně vysoký smluvní úrok z prodlení). 25

Stranám je pak ponecháno v dispozici ve smlouvě upravit výši úroku z prodlení odlišně od jeho zákonného určení, a tím i příp. zdůraznit sankčně-motivační funkci úroku z prodlení, který pro dlužníka představuje další dodatečný náklad spojený s prodlením. I v takovém případě si však úrok z prodlení zpravidla zachovává kompenzační funkci, neboť právo požadovat úrok z prodlení ve sjednané výši náleží věřiteli v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu bez ohledu na to, zda došlo ke vzniku škody v souvislosti s porušením smluvní povinnosti, či nikoli. Jinými slovy, věřiteli je přiznávána paušalizovaná částka, která reflektuje představu smluvních stran (či podpůrně zákonodárce) o ušlé ceně peněz v čase, která je vyjádřena sjednanou (či na základě zákona určenou) sazbou úroku z prodlení, která však nevylučuje uplatnění další škody vzniklé v důsledku prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu. 26

K obdobnému účelu však může být mezi stranami sjednána smluvní pokuta, která je v dispozitivním režimu pojímána jako paušalizovaná náhrada škody (§ 2050 o. z.), jež má funkce reparační (uhrazovací). Systematicky je smluvní pokuta řazena mezi nástroje utvrzení dluhu (§ 2048 o. z.), což zdůrazňuje sankčně-motivační funkce smluvní pokuty, jejímž účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. 27 Funkce smluvní pokuty je relativně variabilní a odpovídá účelu, který ujednání o smluvní pokutě pro daný závazkový právní vztah má. Zda je účel sjednané smluvní pokuty sankčně-motivační, či uhrazovací (paušalizační), či jde o kombinaci obou, což soudům ukládá zjišťovat rozhodnutí velkého senátu, bude nutné poměřovat okolnostmi daného případu. Těmi může být zejména způsob sjednání smluvní pokuty v závislosti na metodě stanovení její výše (jednorázové či opětující se plnění), vztah smluvní pokuty k náhradě škody (zda smluvní pokuta náhradu škody paušalizuje, či zda strany vyloučily aplikaci § 2050 o. z.) či povaha utvrzované povinnosti (zda se jedná o peněžité, či nepeněžité plnění, popř. zda je smluvní pokutou utvrzena povinnost, při jejímž porušení není vznik škody stranami předvídán, anebo je předvídán, ale smluvní pokuta ji výrazně převyšuje). Jde-li o následky prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu, mohou mít tak pro věřitele smluvně sjednané úroky z prodlení obdobný hospodářský význam jako smluvní pokuta. 28 Po rozhodnutí velkého senátu bude třeba znovu vyřešit, jak se k sobě smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení a úrok z prodlení mají. Současně je třeba připomenout, že kumulace sankcí (tj. vedle sebe stojícího úroku z prodlení a smluvní pokuty) v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu přitom pojmově vyloučena není. Stejně jako lze dohodou stran kumulaci ujednané smluvní pokuty a úroku z prodlení vyloučit, dohodnou-li se strany, že věřiteli v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu právo požadovat zákonný úrok z prodlení (na rozdíl od sjednané smluvní pokuty) nevzniká. 29 Podle dosavadního přístupu judikatury „i když je smluvní pokuta sjednána formou odpovídající úroku z prodlení, jde stále o dva rozdílné právní instituty, lišící se nejen svým charakterem, ale též účelem a funkcí (úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky je zákonným důsledkem prodlení oproti smluvní pokutě jako způsobu zajištění závazku)“ 30 Bude třeba se tak zabývat podrobněji otázkou, zdali např. úprava úroku z prodlení může představovat zvláštní právní úpravu ke smluvní pokutě tehdy (pouze tehdy), jestliže je tento následek prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu spojen primárně s kompenzační či paušalizující funkcí, která je jinak úroku z prodlení vlastní. Dále zdali podle pravidel o úroku z prodlení mají být posuzována taková ujednání stran, která svým účelem směřují k náhradě předvídatelné ušlé ceny peněz věřiteli, a to ať vyjádřené zákonnou sazbou, či sazbou určenou ujednáním stran, která reflektuje představu stran o její výši. A zdali ujednání stran o následcích prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu, které však z hlediska svého významu a smyslu tuto kompenzační funkci výrazně (nikoli nepodstatným způsobem) překračuje a směřuje v převážné míře toliko k penalizaci dlužníka, může představovat ujednání o smluvní pokutě, neboť je svým převažujícím účelem sankčně-motivačním nástrojem utvrzení dluhu, a jako takové jej posuzovat dle pravidel o smluvní pokutě se všemi důsledky z toho plynoucími (§ 2051 o. z.). Jak navrhuje s odkazem např. na rakouskou úpravu D. Skočovský. 31 Rozlišení, jestli úrok z prodlení nebo smluvní pokuta je primárně sankčním, nebo kompenzačním nástrojem, může být zvláště

významné v těch případech, je-li i sankce spojená s prodlením dlužníka s plněním peněžitého dluhu vyjádřena procentní sazbou za časové období. Je namístě odmítnout nebo připustit např. některou z následujících (z dnešního pohledu stále „revolučních“) variant řešení: Např. zdali jakékoli sankční úroky posuzovat bez dalšího jako smluvní pokuty, nebo jakékoli „úrokopokuty“ (smluvní pokuty sjednané ve formě odpovídající úrokům z prodlení) posuzovat jako úroky z prodlení. Nebo primárně (nadále) respektovat vůli stran i v označení zvoleného institutu a vypořádat se s otázkou, zdali úroky z prodlení nadále korigovat přes dobré mravy, anebo analogicky přes § 2051 o. z. jako u smluvní pokuty. K tomu viz výše argumentace k rizikům „překvalifikování“ na jiný institut, která mohou představovat možná větší zásah do autonomie vůle stran nežli (např. dle D. Skočovského preferované řešení) analogická aplikace § 2051 o. z. i na nepřiměřeně vysoký smluvní úrok z prodlení. V současném pojetí judikatury excesivní úrok z prodlení podléhá korektivu dobrých mravů (obsahová kontrola). Excesivní smluvní pokuta podléhá moderaci (po změně judikatury z roku 2023 kontrola nároku ex post).

d) Plnění vázaná na výkon práva

Judikatura k předchozí úpravě soukromého práva dovozovala často neplatnost ujednání, jestliže byla sjednána smluvní pokuta pro případ nikoli porušení povinnosti, ale výkonu práva. Kriticky se k této otázce vyjádřila i důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 2012: „Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane jiná skutečnost, než je porušení smluvní povinnosti, nepůjde sice o smluvní pokutu, nicméně půjde o platné ujednání, které se podle okolností posoudí jako ujednání o odstupném, případně jako ujednání nepojmenované smluvní klauzule.“

V této otázce a některých dalších došlo v posledních letech k judikatornímu vývoji. Ať už v poměrech předchozí úpravy soukromého práva, tak především při výkladu občanského zákoníku. Judikatura se tak vyslovila odlišně než v případě dřívějšího

27 K tomu blíže viz např. NS 23 Cdo 3682/2008, 32 Cdo 1186/2016 či 32 Cdo 1186/2016; v odborné literatuře k tomu viz např. D. Patěk: Smluvní pokuta v obchodních vztazích, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 17 a násl.; J. Bejček: Právní úprava a interpretační problémy smluvních pokut a úroků z prodlení, Časopis pro právní vědu a praxi č. 1/1995, str. 31 a násl.; P. Čech: Smluvní pokuta versus úrok z prodlení, Právní rádce č. 4/2008, str. 21-30; K. Eliáš: Smluvní pokuta z pohledu právní doktríny i praxe, Obchodní právo č. 10/2001, str. 2-11; či podrobně k variabilitě způsobů ujednání smluví pokuty J. Šilhán: Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2015, str. 391 a násl. 28 K tomu srov. např. J. Petrov in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo, Obecná část (§ 1721-2054), Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 358, který uvádí: „Účel smluvní pokuty či úroku z prodlení neplyne z jejich imanentního jsoucna, nýbrž z toho, jak tyto instituty strany v konkrétním případě použily.“ Obdobně J. Šilhán, op. cit. sub 27, str. 350, uvádí: „Úroky z prodlení a smluvní pokuta (pokud je sjednána jako peněžitá a pro případ peněžitého prodlení) jsou instituty extrémně blízké. Lze dokonce říci, že úroky z prodlení – a zejména je-li smluvně sjednána jejich sazba – funkčně nepředstavují v zásadě nic jiného, než speciální případ smluvní pokuty (v peněžité podobě pro peněžitá plnění).“

29 NS 23 Cdo 1599/2010.

30 NS 32 Cdo 4920/2010.

31 Op. cit. sub 24, str. 483-519.

řešení zejména v otázkách smluvní pokuty sjednané pro případ porušení povinnosti dlužníkem a současně odstoupení od smlouvy věřitelem. Stručně řečeno – dřívější judikatura taková ujednání zapovídala s důsledkem absolutní neplatnosti, nyní neplatnost dovozována není, půjde o ujednání o smluvní pokutě. Je respektována autonomie vůle stran. Stranám nebrání, aby vznik práva na smluvní pokutu dohodou vázaly i na další právní skutečnost, zde odstoupení či výpověď smlouvy věřitelem. 32 Jde-li o ujednání, kde si strany utvrzení či zajištění označí jako „smluvní pokutu“ a ta je sjednána toliko pro případ výpovědi či odstoupení od smlouvy dlužníkem, dřívější judikatura opět taková ujednání zapovídala. Podle současných závěrů, i když nepůjde o ujednání o smluvní pokutě, může jít o platné nepojmenované zajištění závazku. 33

Tato argumentace důvodové zprávy o možném nepojmenovaném ujednání se projevila i v dalším rozhodnutí, kdy NS34 posuzoval ujednání, podle něhož „pokud nedojde k uzavření kupní smlouvy, která bude ze strany zprostředkovatele předložena do konce rezervační lhůty k rukám budoucího převodce, z důvodů na straně budoucího převodce, je zprostředkovatel povinen vrátit zájemci uhrazenou rezervační zálohu a smluvní pokutu 300 000 Kč …, a to nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bude doručena žádost zájemce o vrácení rezervační zálohy s uvedením bankovního spojení, kam má být rezervační záloha vrácena“. Podle NS to, že čl. IV bod 1 rezervační smlouvy strany označily jako ujednání o „smluvní pokutě“, není pro posouzení institutu utvrzení dluhu rozhodující. Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka (žalované), nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž –podle okolností – o ujednání o odstupném, příp. o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh.

e) Ujednání mající povahu závdavku

Je-li v tomto příspěvku poukazováno na úvahy o možné analogii moderace smluvní pokuty na úroky z prodlení, uvažují mnozí autoři obdobně i o závdavku, který se funkčně rovněž blíží smluvní pokutě. Podle M. Janouška35 závdavek vedle důkazní funkce plní částečně i funkci zajišťovací. Ta ze své povahy zahrnuje i funkci sankční. Projde-li ujednání tímto testem, je možné teprve ex post výši závdavku moderovat podle § 2051 o. z. J. Petrov rovněž poukazuje na to, že z hlediska zajišťovací (utvrzovací) funkce má závdavek obdobnou funkci jako smluvní pokuta (s rozdílem, že strana, která závdavek poskytuje, jej dává předem). Proto se na závdavek obdobně použije § 2051 o. z. o moderaci smluvní pokuty. J. Petrov s odkazem na rakouskou litera-

32 NS 23 Cdo 1192/2019.

33 NS 23 Cdo 2070/2018.

34 NS 33 Cdo 272/2020.

35 M. Janoušek: § 1808 [Závdavek], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 25.

36 J. Petrov: § 1808 [Vymezení závdavku; realizace závdavku], in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 27, str. 389, marg. č. 12.

37 Srov. podrobněji P. Horák: Ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba, Právní rozhledy č. 3/2019, str. 84-91.

38 Srov. podrobněji tamtéž.

39 NS 31 Cdo 684/2020.

turu a rozhodnutí rakouského OGH 6 Ob 820/80, SZ 54/46, uvádí, že „podobnost právních institutů závdavku dle § 908 ABGB [§ 1808 o. z.] a smluvní pokuty dle § 1336 ABGB [§ 2048 a násl. o. z.] dostačuje k tomu, že právo na snížení smluvní pokuty dle § 908 ABGB [§ 2051 o. z.] je nutno analogicky použít i na závdavek ve smyslu § 908 ABGB [§ 1808 o. z.]“. 36

f) Ujednání o plnění obecně vázané na budoucí nejistou událost (např. „garanční“)

Tento příspěvek je věnován otázkám sankčních ujednání sjednávaných pro případ porušení smluvní povinnosti. Je však třeba zmínit i judikaturou dosud v poměrech současného občanského zákoníku podrobněji neřešenou otázku tzv. garančních ujednání. Tedy obecně závazku jedné ze stran plnit druhé straně v případě, že nastane určitá budoucí nejistá událost. Tou událostí přitom není porušení povinnosti. Lze si představit příklady, kdy „bude za určité období (např. dovolené) alespoň 5 dnů bez deště“ nebo „bude vydáno územní rozhodnutí“ nebo „průměrná mzda nepřesáhne v daném roce určitou částku“ apod.

Na taková ujednání se z pohledu možností jejich sjednávání uplatní výše uvedený obecný test:

1. zjištění obsahu, co jsme si to vlastně ujednali,

2. zakazuje zákon, abychom si to ujednali? a

3. v konkrétních poměrech, zejména s ohledem na postavení stran, zasáhne při možném přezkumu do ujednání soud?

S touto otázkou je spojen ještě jeden zásadní problém – jakou právní povahu má takové ujednání. Jde o odkládací podmínku v pravém slova smyslu, nebo „podmíněnost plnění“, jak je znala starší literatura i dřívější judikatura, nebo něco jiného? Pro další vývoj těchto otázek bude přitom klíčové, zda v poměrech současného občanského zákoníku je nutné rozlišovat právě mezi podmínkou a podmíněností plnění. Nebo půjde vždy o podmínku. Není-li rozlišování nutné, o čemž by mohlo svědčit znění § 548 o. z., podle něhož vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky (tedy vznik jakéhokoli práva, nejen právního poměru či účinnosti smlouvy apod.), bude se muset doktrína a event. judikatura vypořádat s tím, proč dosud rozlišováno bylo. Přičemž znění první věty § 36 obč. zák. č. 40/1964 Sb. i první věty § 548 o. z. je zcela stejné. Autor tohoto příspěvku se touto otázkou zabýval na případech řešených podle něj judikaturou v minulosti nesprávně – „ten dluh Ti zaplatím, až dostanu úvěr od banky“ nebo „ten dluh Ti zaplatím, až dostanu plnění od jiného“ 37 Dříve judikatura taková ujednání považovala za absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Šlo např. o argumentaci, že se plnění stalo nemožným, protože ten, kdo měl dlužníku plnit, se dostal do insolvence a bylo zřejmé, že nikdy tato „podmínka“ nenastane. Závěr o absolutní neplatnosti takového ujednání nepovažuji za správný. 38

Společná

pravidla pro výklad tzv. nepojmenovaných ujednání

Podle judikatury k principům výkladu právních jednání, 39 jde-li o „nepojmenované ujednání“ označující povinnost plnit v případě, že nastane určitá budoucí nejistá událost, skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam.

Každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Pro výklad jakéhokoli právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoli např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.).40 Tento závěr v zásadě koresponduje s řešením v zahraničních jurisdikcích. Jestliže tzv. nepojmenované ujednání vyložené subjektivní metodou podle úmyslu stran nebo nelze-li tímto způsobem, metodou objektivního výkladu, bude naplňovat znaky zákonem předvídaného institutu, půjde o tento institut (typicky právě smluvní pokutu).

Např. v Belgii, pokud se strany dohodnou na nějakém nepojmenovaném ujednání namísto smluvní pokuty k zajištění jejich závazku, soud zkoumá skutečný společný úmysl stran při výkladu jejich písemností, aniž by bylo možné vykládat jejich písemnosti způsobem neslučitelným s textem. Soud tedy v zásadě není vázán tím, že by se měl řídit kvalifikací danou stranami, a může doložku překvalifikovat na doložku o smluvní pokutě, což s sebou nese zmírňující pravomoc soudce. Podle čl. 5.64 první věty občanského zákoníku: „Ve smlouvách je třeba zjistit společný úmysl smluvních stran, spíše než se držet doslovného významu slov. Pokud je však smlouva uzavřena písemně, neměl by se smlouvě dávat výklad, který je zjevně neslučitelný s obsahem této písemné smlouvy, s přihlédnutím k jejím vnitřním prvkům a k okolnostem, za nichž byla sepsána a uzavřena.“

Obdobně v Nizozemsku, je-li platební povinnost vyvolána (nebo příp. spojena s) nesplněním primárního závazku strany, bude ujednání považováno za tzv. sankční doložku (boetebeding) podle čl. 6:91 nizozemského občanského zákoníku, a to bez ohledu na to, jak je příslušná doložka formulována.41 Čl. 6:91 nizozemského občanského zákoníku stanoví: „Jakákoli doložka, která stanoví, že dlužník musí v případě nesplnění svého závazku zaplatit určitou peněžní částku nebo splnit jiný závazek, se považuje za sankční doložku bez ohledu na to, zda má napravit škodu, nebo pouze podpořit plnění.“

Podle judikatury nizozemského Nejvyššího soudu42 to, zda lze čl. 6:94 odst. 1 použít na nevhodnou sankční klauzuli, závisí na okolnostech případu. Nelze se domnívat, že moderace smluvní pokuty je možná pouze tehdy, má-li dotčené ustanovení vlastnosti odpovídající čistě sankční klauzuli.

Tyto závěry mohou být inspirující i pro tuzemské řešení. Svůj k svému. Sjednají-li si strany tzv. nepojmenované ujednání, které zajišťuje či utvrzuje dluh, jež se funkčně chová jako pojmenovaný zákonný institut (typicky smluvní pokuta), je možné, že při zachování výkladových pravidel půjde o takový pojmenovaný institut.

Jestliže přes aplikaci výkladových pravidel půjde o jiný než pojmenovaný zákonný institut, může soud za použití pravidel analogie podle § 10 o. z. dospět k řešení o aplikaci moderačního práva soudu při posuzování nepřiměřenosti sjednané výše plnění. Pravidla moderace přitom nevylučují pro jiné okolnosti, než je nepřiměřená výše, i aplikaci obecného korektivu dobrých mravů. V případě vztahů se slabší stranou i zákonná pravidla ochrany takové strany.

Zahraniční inspirace k možnostem sjednávání jiných „nepojmenovaných sankcí“

V zásadě ve všech jurisdikcích lze vysledovat obdobný přístup. Sjednají-li si strany „něco nepojmenovaného“, co se funkčně

chová jako „něco pojmenovaného“, je to to pojmenované, nebo se alespoň posuzuje jako to pojmenované.

V mnoha zemích je smluvní pokuta řazena mezi tzv. „vedlejší ujednání“ nebo tzv. „doložky“, které mohou posilovat postavení jedné ze smluvních stran, typicky věřitele pro účely řádného splnění závazku. Takový přístup se od úpravy v českém občanském zákoníku nemusí jevit až natolik vzdálený. Ostatně v § 1896 o. z. při částečném postoupení smlouvy nebo při postoupení smlouvy několika postupníkům zákon řeší, že nelze zkrátit práva postoupené strany z vedlejších doložek ve smlouvě, jako jsou zejména ujednání o podmínce, záloze, závdavku, smluvní pokutě, odstoupení od smlouvy a odstupném nebo o rozhodčí doložce.

Např. v Belgii vstoupila v platnost 1. ledna 2023 nová úprava závazkového práva a vztahuje se na závazky uzavřené po tomto datu. Nový čl. 5.88 občanského zákoníku43 zavádí nové komplexní kritérium zjevné nepřiměřenosti a ruší kritérium potenciální škody pro rozlišení přípustných ujednání o smluvní pokutě a nepřípustných ujednání o smluvní pokutě. Stejné kritérium platí i pro ujednané úroky z prodlení. Mezemi autonomie vůle stran jsou pravidla veřejného pořádku nebo kogentní právní předpisy. Strany mohou stanovit důsledky porušení smlouvy pomocí různých doložek. Jde např. o doložky o smluvní pokutě, doložky o vyloučení nebo omezení odpovědnosti, ochranné doložky, doložky o snížení ceny, doložky o zadržení a doložky o ukončení nebo zrušení smlouvy. Každá z těchto doložek podléhá omezením, typicky právě rozporu s pravidly veřejného pořádku nebo kogentními normami. Zvláštní omezení poskytuje samozřejmě právní úprava ochrany spotřebitele. Např. doložkou o snížení ceny si strany sjednávají, jak bude cena upravena v případě, že jedna z nich nesplní své závazky. 44 V Německu je sjednání soukromoprávních sankcí ve smlouvách omezeno obvyklými obecnými zásadami německého práva, zejména zákonným zákazem a dobrými mravy.

Německé právo však uznává i tzv. nezávislé přísliby trestu ( „selbständiges Strafversprechen“ ). Vzhledem k tomu, že neexistuje vymahatelná hlavní povinnost povinného, je možné zohlednit chování třetí osoby. Takové sliby nejsou upraveny v § 339 BGB. Připouští se však, že se na ně § 343 BGB použije přiměřeně.

V Nizozemsku mohou smluvní strany do smlouvy zahrnout ustanovení o smluvní pokutě (boetebeding). Nizozemské právo připouští sankční doložky, které jsou pobídkou pro dlužníka, aby splnil závazky, k nimž se zavázal, a které lze jako výchozí bod uplatnit i v případě, že věřiteli nevznikla žádná škoda.45 Podle nizozem-

40 NS 31 Cdo 684/2020.

41 Dostupné na: http://www.dutchcivillaw.com/.

42 Rozhodnutí (ECLI:NL:HR:2011:BQ8098), dostupné na: https:// uitspraken.rechtspraak.nl/details?id=ECLI:NL:HR:2011:BQ8098.

43 Čl. 5.88 občanského zákoníku: „Strany se mohou předem dohodnout, že v případě přičitatelného neplnění je dlužník povinen jako náhradu zaplatit paušální částku nebo dodat určité plnění. V takovém případě se nepřiznává vyšší ani nižší náhrada.“

44 Jednotlivá ustanovení belgického občanského zákoníku jsou dostupná např. na https://etaamb.openjustice.be/fr/loi-du-28avril-2022_n2022032058.html.

45 http://www.dutchcivillaw.com/ nebo H. Warendorf, R. Thomas, I. Curry-Sumner: Občanský zákoník Nizozemska, Alphen aan den Rijn, Wolters Kluwer International 2013. Čl. 6:91 nizozemského občanského zákoníku: „Za sankční ustanovení se považuje každé ustanovení, které stanoví, že dlužník, pokud nesplní svůj závazek, musí zaplatit určitou peněžní částku nebo splnit jiný závazek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o náhradu škody, nebo pouze o povzbuzení k plnění.“

ského práva smluvní svoboda jako výchozí bod umožňuje jakékoli smluvní ujednání sui generis inter partes (a nezavazující třetí strany), které si strany přejí. Ve velmi specifických případech by tomu však mohlo být jinak, např. pokud je takové ujednání uzavřeno výhradně za účelem vyhnutí se zdanění, v takovém případě může mít čl. 3:40 odst. 1 nizozemského občanského zákoníku za následek neplatnost takového ujednání.

Ve Francii je třeba rozlišovat mezi dvěma typy doložek, které stanoví náhradu škody utrpěné v případě neplnění ze strany jedné ze smluvních stran: doložka o smluvní pokutě a doložka o výlučné nebo omezené odpovědnosti. Ustanovení o smluvní pokutě je „ustanovení, kterým strany předem a paušálně vyčíslí škody a úroky vyplývající z porušení smlouvy“. 46 Zahrnuje tedy sjednání výše náhrady škody, která bude náležet v případě, že jedna ze stran nesplní svou povinnost (své povinnosti). Za určitých okolností jsou však smluvní pokuty zakázané, a tudíž neplatné. Jedná se především o sankční ustanovení, které by porušovalo veřejný pořádek uvedený v čl. 6 občanského zákoníku (Code civil ). Sankční doložka, která by sankcionovala nesplnění nemravného závazku nebo která by byla formulována v manželském slibu nebo ve smlouvě týkající se budoucího dědictví (tzv. „un pacte sur succession future“ ),by porušovala veřejný pořádek, a byla by tudíž neplatná.47 Neplatná jsou rovněž sankční ustanovení, která by byla vypracována s cílem obejít „omezení nebo zákaz vyplývající ze zákona“. Čl. L.1331-2 zákoníku pracovního práva (Code du travail ) je příkladem zákazu sankčních doložek ohledně veřejného pořádku, neboť toto ustanovení stanoví, že „pokuty nebo jiné peněžité sankce jsou zakázány“. Dalším příkladem je insolvenční právo. Kasační soud (Cour de cassation) konstatuje, že je neplatná, „protože porušuje pravidlo veřejného pořádku o rovnosti věřitelů, doložka, která, sjednaná ve smlouvě o půjčce, stanoví zvýšení závazků dlužníka, pokud je dlužník v ,soudní nápravě‘ nebo v soudní likvidaci“ (Com., 19. 4. 1985, pourvoi n°83-15258). Volnost stran při sjednávání doložek je dále omezena především obecnou úpravou zneužívajících klauzulí.

46 S. Pimont: Clause pénale, RTD Civ., Avril 2010 (aktualizace: květen 2022), § 1.

47 Tamtéž, § 17.

48 Srov. § 263 a 301 obch. zák.

49 Srov. NS 31 Cdo 927/2016.

50 Srov. i SD EU C-618/10, Banco Español de Crédito, podle něhož ze znění čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 vyplývá, že vnitrostátní soudy mají pouze povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma zneužívajících klauzulí totiž musí smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná.

51 P. Bříza, P. Horák: § 2051 [Snížení smluvní pokuty soudem], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 35, 2023.

52 J. Lasák: Komentář K § 2051, in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 28, str. 1290.

53 S. Černá: Komentář k § 2051, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek V (§ 1721-2520), 1. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 595.

54 M. Kindl: Zajištění a utvrzení dluhů, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2016, str. 459-461.

55 P. Bezouška: § 2051, in P. Bezouška, B. Havel: Občanský zákoník: srovnávací komentář, dostupné v systému ASPI.

Druhé dílčí závěry:

1. Strany si mohou, nezakazuje-li to zákon, pro případ porušení povinnosti sjednat i jiná „nepojmenovaná“ ujednání.

2. Soud posuzuje, zdali takové ujednání představuje dle úmyslu stran zákonem předvídaný institut.

3. Z pohledu posuzování přiměřenosti může být namístě aplikovat na funkčně obdobné instituty obdobnou zákonnou úpravu (typicky moderaci jako u smluvní pokuty).

Lze si dohodou stran vyloučit moderaci smluvní pokuty?

Nejvyšší soud k předchozí úpravě soukromého práva v obchodním zákoníku48 dovozoval, že právní úprava moderace smluvní pokuty je kogentní. Účelem moderace je ochrana dlužníka ze smluvní pokuty před nepřiměřeně vysokou smluvní pokutou. Strany se nemohou od ní dohodou odchýlit. Strany si tak nemohou dohodou vyloučit moderaci smluvní pokuty. Tím spíše nemůže moderaci smluvní pokuty vyloučit jedna ze stran svým jednostranným právním jednáním (zápočtem).49

Po rozhodnutí velkého senátu k moderaci smluvní pokuty tato otázka nově rezonuje.

Zřejmě není pochyb, že vyloučení moderace ve vztahu podnikatele ke slabší straně, typicky spotřebiteli, může představovat zneužívající ujednání ve vztahu ke spotřebiteli, dlužníku ze smluvní pokuty. Možná přesněji – již samotná nepřiměřená sankce je jako zneužívající ujednání výslovně zakázána [§ 1814 odst. 1 písm. l) o. z.] a ke zneužívajícím ujednáním se nepřihlíží, ledaže se jich spotřebitel dovolá (§ 1815 o. z.). 50

Ale co dva podnikatelé v rovném postavení, např. dvě velké obchodní korporace? Mohou si vyloučit dohodou moderaci smluvní pokuty, která by jinak mohla být považována za nepřiměřenou? Např. proto, že si pro dlužníka strany dohodly „lepší cenu“, ale s takovým důrazem na včasnost plnění, že smluvní pokuta by jinak mohla být soudem posouzena jako nepřiměřená.

Je takové ujednání v rozporu se zákonnou úpravou a může k námitce dlužníka vést k relativní neplatnosti ujednání o vyloučení moderace smluvní pokuty? Nebo je současně dokonce ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (§ 588 o. z.) a soud musí k neplatnosti takového ujednání přihlédnout z úřední povinnosti?

Autor příspěvku v komentáři k § 2051 o. z. se spoluautorem P. Břízou51 vyjádřil, že „kogentní je zřejmě i úprava v § 2051, která vychází z § 301 obch. zák., a i s ohledem na citovanoujudikaturu NS půjde podle všeho touto cestou i soudní praxe. V literatuře k podobným závěrům dospívají např. Lasák 52 nebo Černá53 .“

Oproti tomu pravidlo o moderaci smluvní pokuty za dispozitivní považuje např. M. Kindl (při uplatnění korektivu dobrých mravů)54 nebo P. Bezouška. 55 Podle druhého jmenovaného obecně platí, že se smluvní strana může vzdát práva na moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. I takové právní jednání však musí projít obsahovou kontrolou, zejména co do pravidel sloužících k ochraně slabší smluvní strany. Mezi podnikateli by však podle Bezoušky takové ujednání mělo spíše obstát. Podle Bezoušky je třeba řešit, zda se v případě práva navrhnout soudu moderaci smluvní pokuty

jedná o soukromé subjektivní právo, anebo jde o veřejné subjektivní právo. Pokud by šlo o veřejné subjektivní právo, tedy o oprávnění osoby vůči veřejnoprávní korporaci, nebylo by možné s ním volně nakládat (vzdát se jej), ledaže by to přímo povolil zákon (jako je tomu např. u vzdání se práva na odvolání). Podle P. Bezoušky se jedná o soukromé subjektivní právo směřující vůči věřiteli, konkrétně o utvářecí právo (soukromoprávní kompetenci) umožňující dlužníkovi dosáhnout změny závazku. To, že se uplatňuje skrze soud, z něj nedělá veřejné subjektivní právo. 56

Ve Francii, Nizozemsku, Belgii či Rakousku není možné vyloučit soudní moderaci ani mezi podnikateli. Moderaci není možné vyloučit ani v Německu, kde ale ve vztazích mezi podnikateli moderační právo soudu vůbec nenastupuje.

Ve Francii podle čl. 1231-5 odst. 2 občanského zákoníku má soudce v každém případě pravomoc „i bez návrhu zmírnit nebo zvýšit takto dohodnutou pokutu, pokud je zjevně nepřiměřená nebo směšná“. Vzhledem k tomu, že soudcova moderace zjevně nepřiměřené nebo vybočující smluvní pokuty je věcí veřejného pořádku, nemohou se od ní strany podle odst. 4 tohoto článku odchýlit. Zjevně nepřiměřená nebo vybočující povaha sjednané smluvní pokuty „musí být odůvodněna zjevným nepoměrem mezi rozsahem skutečně vzniklé škody a sjednanou částkou, a nikoli pouze důvody založenými na chování dlužníka smluvní pokuty“. 57

V Německu obecně platí, že § 343 BGB o moderační pravomoci soudu je kogentní. 58 Spolkový soudní dvůr to odůvodnil sociální ochranou dlužníků. Jde-li však o vztahy mezi podnikateli, podle § 348 HGB podnikatel, který se zaváže k zaplacení smluvní pokuty v souvislosti se svým podnikáním, nemá právo na moderaci smluvní pokuty.

V Rakousku je moderační oprávnění soudu srovnáváno např. s propadnou zástavou. Moderaci vyloučit nelze. 59 K okamžiku uzavření smlouvy potřebuje dlužník ochranu, neboť zpravidla věří, že k plnění smluvní pokuty nedojde; po porušení povinnosti už tato potřeba neexistuje.60

V Belgii si strany nemohou vyloučit zmírňující pravomoc soudce. Zmírňující pravomoc se považuje za kogentní právo. 61

V Nizozemsku se strany, a to ani podnikatelé, nemohou platně dohodnout na vyloučení možnosti soudu moderovat smluvní pokutu. Čl. 6:94 odst. 3 nizozemského občanského zákoníku výslovně stanoví, že smluvní ustanovení odchylující se od čl. 6:94 odst. 1 nizozemského občanského zákoníku – který stanoví uvedené moderační oprávnění – jsou neplatná.

Současně i dle prvorepublikové literatury pravidlo moderace podle § 1336 OZO bylo kogentní.62

V Evropě je moderační oprávnění soudu vlastní v zásadě všem jurisdikcím.63 Pro tuzemské řešení může být významné, že podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku se občanský zákoník hlásí k evropské kontinentální konvenci. Je-li určitý tradiční institut určitým způsobem vykládán ve většině jurisdikcí, lze asi uvažovat o tom, že k řešené otázce je taková „konvence“ dána.

Přeshraniční srovnání tak vyznívá ve prospěch argumentace o nemožnosti stran si moderaci smluvní pokuty vyloučit, hovoříme-li o vztahu dvou podnikatelů v rovnovážném postavení. Jde-li o slabší stranu, uplatní se i zákaz nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách (§ 1813 o. z.), zákaz zvláště nevýhodných doložek v adhezních smlouvách (§ 1800 o. z.), ochrana slabší strany podnikatele podle § 433 o. z.

Autor tohoto příspěvku přiznává, že po rozhodnutí velkého senátu se v úvahách přikláněl k podobnému závěru jako P. Bezouška

s hlavní otázkou, kterou je třeba posoudit a již lze parafrázovat „co zakazuje dvěma velkým korporacím, aby si vyloučily moderaci smluvní pokuty např. ve výši 2 % denně z dlužné částky, když jinak vysokou smluvní pokutu s důrazem na včasnost plnění zohlední např. výhodnou cenou pro dlužníka, jenž má plnit?“

Zřejmě jedinou možnou argumentací ve prospěch závěru o nemožnosti stran si dohodou vyloučit moderaci smluvní pokuty je, že jde o pravomoc/kompetenci soudu. Obdobně jako v případě ujednání stran o vyloučení možnosti jedné ze stran podat v případě sporu o určitých právech a povinnostech žalobu k soudu. Když zákonodárce možnost stran takový soudní přezkum připustit chtěl, učinil tak. Srov. např. možnost převzetí nebezpečí změny okolností podle § 1765 o. z. nebo vzdání se práva domáhat se zrušení závazku u tzv. šněrovacích smluv podle § 2000 o. z.

Výše je rozebráno, že současná judikatura jako korektiv excesivních úroků z prodlení mezi dvěma podnikateli aplikuje korektiv dobrých mravů. Mohou si strany vyloučit aplikaci korektivu dobrých mravů?64 Korektiv dobrých mravů jako obsahový korektiv si zjevně vyloučit nelze. Jaký to má význam pro řešenou otázku?

Bylo-li by možné si moderaci dohodou stran vyloučit, nastoupí korektiv dobrých mravů i na posuzování nepřiměřené výše a „strany si moc nepomohou“ ? Vyznívalo by nepřesvědčivě, působí-li funkčně pro případy prodlení smluvní pokuta a úrok z prodlení obdobně, aby v případě prvního institutu si strany mohly vyloučit dohodou aplikaci korektivu excesivní výše, v případě druhém nikoli. Není-li namístě, jak rozebráno výše, i na excesivní úroky z prodlení aplikovat analogicky moderaci dle § 2051 o. z.

Podle nizozemské profesorky H. N. Schelhaas65 zvláštní mechanismus ochrany moderací smluvní pokuty je zapotřebí zachovat ze tří důvodů. Za prvé, doložka o smluvní pokutě je náchylná

56 Op cit. sub 55.

57 Rozh. Cour de Cassation ze dne 11. 2. 1997, č. 95-10.851, dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/.

58 K. Larenz: Lehrbuch des Schuldrechts, Erster Band, Allgemeiner Teil, 13. Aufl., Muenchen 1982, str. 348.

59 OGH 6 Ob 820/80, SZ 54/46.

60 Dlužník má podle § 1336 ABGB „ein indisponibles Recht auf Herabsetzung“ (P. Bydlinsky: Buergerliches Recht, Allgemeiner Teil, 7. Aufl, C. H. Beck, 2016, str. 26, marg. č. 10/28).

61 Srov. § 7, čl. 5.88 občanského zákoníku, dostupné např. na https:// etaamb.openjustice.be/fr/index.html, nebo rozhodnutí Kasačního soudu ze dne 5. 3. 2007, C.05.0052.N – dostupné na: https://juricaf. org/arret/BELGIQUE-COURDECASSATION-20070305-C050052N).

62 V. Kubeš: Komentář k § 1336, in F. Rouček, J. Sedláček et al.: Komentář k československému zákoníku občanskému, Díl pátý, V. Linhart, Praha 1936, str. 972.

63 S. Pimont: Clause pénale – Répertoire de droit civil, 2010: I přes nevyhnutelné nuance lze považovat soudní přezkum sankčních doložek za zásadu společnou pro kontinentální Evropu (srov. BGB, § 343; ABGB, § 1336 odst. 2; dánské, finské a švédské smluvní právo, § 36; řecký občanský zákoník, čl. 409; italský občanský zákoník, čl. 1384; španělský občanský zákoník, čl. 1154; čl. 9:509 Zásad evropského smluvního práva).

64 S řešenou otázkou může úzce souviset i další otázka řešení vztahu ne/možnosti vyloučení moderace smluvní pokuty, jež má kompenzační povahu, a ne/možnosti vyloučení liberace podle § 2913 odst. 2 o. z.

65 H. Schelhaas: Het boetebeding in het Europese contractenrecht (met een samenvatting in het Engels), The Penalty Clause in European Contract Law, Kluwer Rechtswetenschappelijke Publicaties 2004, str. 503-513.

ke zneužití silnějším subjektem. Za druhé, strany si ne vždy plně uvědomují účel doložky o smluvní pokutě, protože vstupuje do hry až jako sekundární povinnost, pokud dojde k porušení smlouvy. Za třetí a konečně, důsledky doložky mohou být neočekávané, protože strany ovlivňují ustanovení do budoucna, zatímco budoucnost může být neočekávatelná. Obecné mechanismy smluvní ochrany (např. dobré mravy) neposkytují dostatečnou záruku proti těmto nebezpečím, a proto je nutná zvláštní technika kontroly proti sankčním doložkám.

Třetí dílčí závěry:

Zkoumané jurisdikce (Francie, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, Německo) 66 neumožňují ani stranám v rovném postavení, typicky podnikatelům, dohodou vyloučit moderaci smluvní pokuty. Nejde-li přímo o zákonný zákaz, je argumentováno pravomocí soudů a zpravidla principy veřejného pořádku. Opačné řešení o soukromoprávní kompetenci plně v dispozici strany by se těmto přístupům zřejmě vymykalo.

Zjišťování sankční složky (smluvní pokuty)

Příspěvek tedy dospívá k závěru, že si strany mohou sjednat ve smlouvě ryze sankční doložku pro případ porušení smluvní povinnosti . Praktickým problémem ale může být, jak tuto funkci v ujednání identifi kovat. Zejména jde-li o smluvní pokutu. Rozhodnutí velkéhosenátu o moderaci smluvní pokuty je na důsledném požadavku rozlišit funkce smluvní pokuty vystavěno. Tedy již v prvním kroku má být soudem určeno, zdali smluvní pokuta plní úhradovou, nebo sankční funkci.

Tento přístup je z historického hlediska v některých jurisdikcích známý. Z přeshraničního srovnání (viz dále) je však zřejmé, že tato cesta vyvolávala v některých zemích, v nichž byla aplikována, praktické obtíže.

H. N. Schelhaas67 se v roce 2004 ve své monografii zabývala řešením předsevzatého problému – pokusit se objektivně určit optimální systém smluvních pokut při zachování nezbytnosti sankční složky a zároveň poskytnout ochranu před nepřiměřenými smluvními pokutami. Přesvědčivým způsobem popisuje, jak lze dlouhodobě v Evropě vysledovat tři základní metody přístu-

66 Na tomto místě v závěru příspěvku autor považuje za nutné uvést, že tam, kde je uvedena úvaha o výkladu zahraničních úprav bez odkazu na zdroj, vychází autor z více či méně neformálních diskusí s kolegy ze soudů z uvedených zemí. Tam, kde je uveden odkaz na nizozemský nebo francouzský text, vychází autor z pracovních překladů za použití některých překladatelských programů a diskusí se zahraničními kolegy. Případná nesprávná interpretace těchto textů jde tak jen k tíži autora.

67 Op. cit. sub 65, str. 503-513.

68 § 339 a násl. BGB.

69 Podle § 348 HGB smluvní pokutu přislíbenou obchodníkem v rámci jeho podnikání nelze snížit na základě ust. § 343 BGB. Dochází však zřejmě k určité relativizaci snižováním pokuty přes § 242 BGB (rozsudek BGH ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. I ZR 168/05) nebo přes § 313 BGB.

70 Op. cit sub 65, str. 503-513.

pu k sankčním složkám smluvní pokuty: 1. nizozemsko-francouzská metoda, 2. německo-švýcarská a 3. anglicko-belgická metoda

Tu poslední lze dnes označit vzhledem k rekodifikačnímu vývoji závazkového práva v Belgii v posledních letech (viz dále) již jen jako anglickou. V Belgii měla smluvní pokuta původně úhradovou funkci. Od roku 2023 se právní úprava přiblížila např. té nizozemské. I v Anglii přitom v 21. století došlo k judikatornímu vývoji (viz dále).

Z tohoto členění je pro vývoj v ČR zajímavé, ve kterých jurisdikcích je kladen důraz na důsledné rozlišení soudem mezi sankční a úhradovou smluvní pokutou a jaké výkladové obtíže to přináší. Z tohoto pohledu představuje rozhodnutí velkého senátu přístup, který je v Evropě známý, ale zřejmě na určitém ústupu. Ve všech jurisdikcích je přitom poskytována zvláštní ochrana spotřebitelům. Proto se následující text dotýká především vztahů mimo spotřebitelské smlouvy. Reálný dopad současného řešení moderace je tak zejména na vztahy mezi podnikateli.

Německo-švýcarská metoda. Tento model kombinuje vlastnosti dalších dvou metod. Obě funkce doložky jsou uznány (stejně jako v Nizozemsku a Francii) a ex post existuje právo moderace, ale s motivačně-sankční doložkou se zachází jinak než s doložkou o vyčíslení škody.

Z důvodů rozhodnutí velkého senátu NS k moderaci smluvní pokuty z ledna 2023 je zjevné, že současné tuzemské řešení vychází právě z tohoto modelu

Pobídková sankční doložka (německy Vertragsstrafe) je odlišnou právní konstrukcí než doložka o vyčíslení škody (Schadenspauschale). Obě funkce doložky lze požadovat, ale právní režim existuje pouze pro Vertragsstrafe 68 Tato pravidla se na Schadenspauschale nevztahují. Podle německého obchodního zákoníku smluvní pokuta uzavřená mezi podnikateli zásadně moderaci nepodléhá.69 Podle H. N. Shelhaas70 se v německé literatuře objevila kritika rozdělení obou funkcí sankční doložky, zejména proto, že zákonodárce neposkytl žádné vysvětlení funkčního rozdělení a v praxi tyto funkce nelze rozlišit. Abychom mohli (dle H. N. Shelhaas) posoudit odpověď na tuto otázku, je třeba se nejprve zabývat cílem klauzule. Vertragsstrafe by měla v každém případě sloužit jako pobídka, aby protistranu přiměla k plnění smluvních povinností. Schadenspauschale by však měla působit jako způsob, jak stanovit výši škody.

Švýcarské právo vychází ze stejného východiska: obě varianty sankční doložky jsou platné a rozlišuje se mezi pobídkovou

Konventionalstrafe na jedné straně a čistě vyměřovací doložkou, Schadenspauschale, na straně druhé. Zákonná úprava existuje pouze pro Konventionalstrafe, a to v čl. 160 a násl. švýcarského zákoníku o závazcích.

Nizozemsko-francouzská metoda. Tento model uznává primární platnost doložky o smluvní pokutě bez ohledu na to, kterou z výše uvedených funkcí plní (motivační, nebo vyčíslení škody). Kritérium snížení („pokud to zjevně vyžaduje závažnost“ ) objasňuje zdrženlivý charakter snížení a doplňkovou pravomoc soudce. Tato zdrženlivost je nezbytným důsledkem volby platnosti obou funkcí sankční doložky: rychlý zásah by učinil motivační kvalitu sankční doložky čistě iluzorní a zároveň by zpochybnil právní jistotu sankční doložky, kterou má tato doložka v Nizozemsku nabízet. Francouzské právo rovněž předpokládá, že obě funkce smluvních pokut jsou možné. Čl. 1152 odst. 2 občanského zákoníku rovněž poskytuje soudci z vlastního podnětu pravomoc ke snížení, kterou lze opět využít pouze ve výjimečných případech

(pokud je sankce „zjevně nepřiměřená nebo nepřiměřená“ ). Zdrženlivost při využívání pravomocí ke snížení a doplnění je přísně dodržována.

Mimochodem, Zásady evropského smluvního práva (PECL), ostatně i DCFR, vycházející z této inspirace, se rovněž řídí tímto systémem a předpokládají, že smluvní pokuty jsou platné v obou funkcích.71 Pokud je sjednaná souhrnná peněžní částka „hrubě nadměrná“ ve srovnání se skutečně způsobenou škodou a s ohledem na všechny okolnosti případu, musí být možné smluvní pokutu snížit.72

Anglická metoda. (Původní) anglickou metodu lze považovat za diametrálně odlišnou od nizozemského/francouzského modelu. Tato metoda se pokouší omezit nepřiměřené důsledky ujednání o smluvní pokutě tím, že podporuje pouze jednu ze dvou funkcí takového ujednání o smluvní pokutě, a to funkci vyměření náhrady škody. V Anglii byl v tomto ohledu klíčový případ Dunlop 73 Tento případ objasňuje, že je třeba rozlišovat mezi doložkami o motivačních sankcích, které nejsou právně vymahatelné, a doložkami, které vyčíslují výši škody, tzv. doložkami o smluvní pokutě, které jsou přijatelné. Není zcela jasné (dle H. N. Schelhaas),74 proč bylo anglické právo tak odmítavé k pobídkovým sankčním doložkám. Možným důvodem existence by mohlo být to, že sankční doložka vyžaduje, aby byla soukromá smluvní strana potrestána.

V Anglii bylo historicky vycházeno z argumentace, že soukromoprávní trest nepatří do oblasti náhrady škody, neboť tato oblast práva má za cíl pouze kompenzovat škodu žalobce, zatímco sankční doložka nutí žalovaného zaplatit částku vyšší, než je skutečná výše způsobené škody. Z toho vyplývá závěr, že by nebylo vhodné zabývat se takovými soukromými tresty v rámci uznaných hranic práva na náhradu škody vzhledem ke kompenzační funkci této oblasti práva a nezbytné vazbě trestu na stát. Ve věci Dunlop se lord Dunedin zabýval tím, jak je třeba rozlišovat mezi doložkami o pokutách a doložkami o smluvní pokutě.75 H. N. Shelhaas poukazovala v roce 2004 na to, že rozhodnutí bylo dlouhodobě předmětem kritiky. Rozdělení na sankční doložky a doložky o smluvní pokutě je zcela nerealistické: soudce se musí vrátit v čase a ocitnout se v okamžiku uzavření smlouvy a pokusit se zjistit, jaký byl v tomto okamžiku úmysl stran. To je nejen obtížný úkol, ale vede také k právní nejistotě. Doložka téměř nikdy výslovně neuvádí, jaký záměr obsahovala, a zároveň mají strany často dvojí motiv: dohodnou se na částce nejen proto, aby nahradily případnou způsobenou škodu, ale také proto, aby podnítily druhou stranu k plnění jejích závazků.76 Podle H. N. Shelhaas by neměl být odmítnut motivační charakter doložky, ale naopak by měl být znovu považován za přínos pro smluvní právo, protože stimuluje plnění, a tím posiluje základní východisko smluvního práva – předpoklad, že strany obvykle plní to, co slíbily. Smluvní pokuta není nic jiného než forma samoregulace nebo právního vynucování smluvních ujednání, která podporuje efektivitu na právním trhu, a tím snižuje potřebu soudních řízení. Běžné smluvní mechanismy jsou pro stimulaci plnění podobným způsobem často nevyhovující, protože

71 Viz čl. 9:509 PECL týkající se „dohodnuté platby za neplnění“

72 Na základě čl. 9:509 odst. 2 PECL.

73 Rozhodnutí Sněmovny lordů z roku 1915 (Dunlop Pneumatic Tyre Company Ltdv. New Garage and Motor Company Ltd [1915] AC 79).

74 Op. cit sub 65, str. 503-513.

75 Dunlop Pneumatic Tyre Co. Ltd. v. New Garage and Motor Co. Ltd (1915) AC 79 (HL).

76 Op. cit sub 65, str. 503-513.

Pavel Šámal a kol.

Trestní zákoník

Komentář

3. vydání. 3 svazky

aktualizované vydání reaguje na novely a doplňuje judikaturu, včetně judikátů zejména Nejvyššího soudu a Ústavního soudu obsahuje také rozhodnutí ESLP nebo Soudního dvora EU

2023 I vázané s přebalem I 3 svazky

4 968 I 8 900 Kč I obj. číslo EVK21

Melzer/Tégl a kol.

Občanský zákoník § 1475–1720 Velký komentář

velký komentář seznamuje české prostředí s řešením sporných otázek a přináší nová řešení, která reagují na specifika české právní úpravy využívá zahraniční literaturu a judikaturu (zejména rakouskou)

2024 I vázané s přebalem I 1 552 2 990 Kč I obj. číslo M69

Štenglová/Havel/Cileček/Kuhn/Šuk Zákon o obchodních korporacích

Komentář. 3. vydání

třetí vydání velkého komentáře je podstatně přepracované a doplněné o novou judikaturu i odbornou literaturu obsahuje názory autorů na výklad nových či změněných ustanovení, které do zákona přinesly novely

2020 I vázané s přebalem I 1 336 3 190 Kč I obj. číslo EVK32

se obvykle aktivují až poté, co k neplnění již došlo. Obava, že je třeba odmítnout motivační funkci doložky o smluvní pokutě, protože by se jednalo o soukromoprávní trestání inter partes, je nesprávná. Smluvní pokuta nemá primárně za cíl potrestat druhou stranu za nemorální chování, ale má naopak stimulovat plnění. Vzhledem k tomu, že sankční doložka je sjednána samotnými stranami a není uložena veřejným státním orgánem, je kvalifikace jako „trestání“ nesprávná, a proto je často uváděná souvislost s trestním právem neopodstatněná. Obě formy smluvní pokuty by měly být použitelné pro stejnou kompetenci ke snížení.77

Následně v roce 2015 došlo i v Anglii k vývoji ve věci Cavendish Square Holding BV v. Talal El Makdessi spolu s doprovodným případem ParkingEye Ltd v. Beavis, což jsou případy anglického smluvního práva týkající se platnosti sankčních doložek a (ve vztahu k ParkingEye Ltd v. Beavis) šlo o uplatňování směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Nejvyšší soud Spojeného království rozhodl 4. 11. 2015 o obou případech společně, aktualizoval zavedenou právní normu o sankčních doložkách a nahradil test, zda sporná klauzule je či není „skutečným předběžným odhadem ztráty“, testem, který se ptá, zda způsobila přiměřenou újmu ve vztahu k jakémukoli „oprávněnému zájmu“ věřitele.

Vývoj smluvního práva v Anglii má oproti kontinentální tradici svá specifika. Přesto tento vývoj významu důsledků (důsledného) rozlišování sankčních a kompenzačních funkcí smluvní pokuty stojí za povšimnutí pro nahlížení na budoucí vývoj tuzemský.

V Belgii 1. 1. 2023 vstoupila v účinnost nová právní úprava smluvní pokuty. Ve starém režimu závazkového práva bylo rozlišováno mezi přípustnými a nepřípustnými doložkami o smluvní pokutě. Kritériem pro jejich rozlišování byla přitom potenciální, nikoli skutečná škoda. Nový čl. 5.88 belgického občanského zákoníku opouští kritérium potenciální škody, jež sloužilo k rozlišení mezi přípustnými a nepřípustnými doložkami o smluvní pokutě, a zavádí nové komplexní kritérium zjevné nepřiměřenosti.

Čtvrtý dílčí závěr:

Současné judikatorní řešení ukládá soudům v prvním kroku moderace smluvní pokuty rozlišit, jakou funkci pokuta plní. Z některých zahraničních příkladů je zřejmé, že požadavek důsledného rozlišení, v jaké části je smluvní pokuta sankční a v jaké uhrazovací, může přinášet praktické obtíže.

Závěrem

Otázka možností sjednávání soukromoprávních sankcí během historie doznala značného vývoje, který zjevně není ještě ukončen. A bude i vzhledem k aktuálnímu vývoji judikatury ke stále ještě nedávné rekodifikaci soukromého práva předmětem dalších diskusí. V římském právu nebylo zasahováno příliš do toho, na čem se strany dohodly. Podle R. Zimmermana římští právníci neměli

77 Op. cit sub 65, str. 503-513.

78 Op. cit. sub 5, str. 107.

79 Článek vychází z příspěvku předneseného v červnu 2024 na XXXI. Karlovarských právnických dnech; autor děkuje pořadatelům za laskavé svolení s publikací.

žádné výčitky svědomí ohledně nepřiměřených sankčních klauzulí. Tento postoj byl založen na individualismu a smluvní svobodě. S odkazem na Johannese Voeta R. Zimmerman shrnoval: „... ac merito regeri promissori poenae conventionalis, illum imputare sibi debere, quod sponte sua sibi talis imposuerit tantaeque poenae necessitatem“; dlužník si za to může jen sám – kdyby s doložkou nesouhlasil, neocitl by se v takové situaci. Koneckonců máme co do činění s konvenční pokutou. Takový postoj je však za současných ekonomických okolností i podle R. Zimmermana nepřijatelný.78

Předkládané úvahy příspěvku lze tak shrnout:

1. Judikatura připouští možnost stran sjednat pro případ porušení povinnosti smluvní pokutu ryze sankční, tedy nepředvídající ani vznik škody věřiteli.

2. Zjišťování funkce smluvní pokuty je dle judikatury prvním nutným krokem soudu při posuzování možné moderace. Toto zjišťování může v praxi vyvolávat obtíže.

3. Strany mohou dluh zajistit či utvrdit i nepojmenovaným ujednáním (penále, sankce, propadná jistota apod.).

4. Každé takové ujednání podléhá výkladu právního jednání, k jakému právnímu následku ujednání směřovalo.

5. Jde-li o nepojmenované sankční ujednání utvrzující dluh pro případ porušení povinnosti, půjde zpravidla o smluvní pokutu.

6. Případná nepřiměřenost „nepojmenovaných klauzulí“ bude zřejmě podléhat analogicky moderačnímu oprávnění soudu jako u smluvní pokuty, plní-li stejnou funkci.

7. Zákon nezakazuje, aby si strany sjednaly povinnost plnit pro případ, že nastane jimi předvídaná budoucí nejistá událost, která není porušením povinnosti. Z pohledu nepřiměřenosti takového ujednání by zřejmě nastupovalo rovněž analogické použití úpravy moderace smluvní pokuty, příp. další korektivy obecné, jako je korektiv dobrých mravů.

8. Otázka možnosti stran vyloučit moderaci není dosud judikaturou vyřešena. Názory v tuzemské literatuře se různí. Otázkou k řešení je, zdali jde o soukromoprávní kompetenci stran, nebo o veřejnoprávní kompetenci soudu (pravomoc soudu), jíž soud nemůže být dohodou stran zbaven. Zkoumaná řešení ve vybraných jurisdikcích svědčí pro nemožnost moderaci vyloučit i ve vztazích mezi dvěma podnikateli.

9. Tento příspěvek byl zaměřen primárně na řešení zkoumaných otázek ve vztazích mezi stranami v rovném postavení, typicky dvou podnikatelů. Jde-li o vztah se slabší stranou podnikatelem, nastupuje i případná ochrana podle § 433 o. z., a je-li slabší stranou spotřebitel, zvláštní ochrana podle § 1811 a násl. o. z.

10. Po rozhodnutí velkého senátu z ledna 2023 bude dle autora tohoto příspěvku do budoucna nejobtížnější, jak řešit otázky posuzování sankční smluvní pokuty vázané na běh času procentní sazbou, dále vztah smluvní pokuty k úrokům z prodlení, směřují-li oba instituty k utvrzení včasnosti plnění, a konečně posouzení, jakými korektivy řešit jejich excesivní výše.79 ✤

Odpovědnost za škodu při použití

pomocníka při plnění dluhu

Následující příspěvek1 je zaměřen na podrobný výklad pravidla v § 1935 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), týkajícího se přičítání jednání pomocníka, kterého principál (dlužník) užil k plnění povinnosti, přičemž byla způsobena škoda věřiteli. Autor představuje základní myšlenky, které za pravidlem stojí, věnuje se předpokladům, které musejí být naplněny, aby bylo možné k přičtení jednání přistoupit, konkrétně pak pojednává o specifických případech – např. použití dalšího pomocníka, o postavení opatrovníků a zákonných zástupců nebo o pomocnících blízkých věřiteli. V článku jsou nastíněny též limity přičitatelnosti při tzv. excesu pomocníka. Důraz je při výkladu kladen na představení přístupů a soudních rozhodnutí nám příbuzných právních řádů, v nichž lze hledat inspiraci pro česká řešení. Článek tak zaplňuje mezeru v české právní doktríně, neboť tomuto pravidlu nebyla doposud věnována náležitá pozornost.

JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci a v advokátní kanceláři PRK Partners.

Východiska

Plní-li principál-dlužník svůj dluh pomocí jiné osoby, přičítá se mu jednání pomocníka, jako by plnil sám.

Myšlenkové schéma je následující: zkoumáme, zda principál-dlužník naplnil skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu (§ 2913 o. z.), přičemž na jednání, které učinil pomocník, hledíme jako na jednání učiněné principálem-dlužníkem; k vyvození odpovědnosti principála je samozřejmě nezbytné, aby byly naplněny všechny předpoklady příslušné skutkové podstaty.

Ačkoli je použití pomocníků při plnění v praxi velmi frekventovaným řešením, prozatím nebyla § 1935 o. z. v doktríně ani v judikatuře věnována náležitá pozornost. Komentářová literatura je unisono velmi povrchní, česká judikatura prozatím výklad § 1935 o. z. neřeší, byť příležitosti by k tomu byly [lze připomenout případ ochranky na hokejovém zápase (NS 25 Cdo 1198/2019) nebo sérii rozhodnutí týkajících se zaměstnance České pošty (NS 33 Cdo 1629/2022, 25 Cdo 1698/2022, 25 Cdo 983/2023, II. ÚS 288/23)]. Odpovědnost za pomocníka při plnění není svébytnou českou úpravou. Naopak, podobná pravidla nacházíme i v nám blízkých právních řádech, proto je vhodné seznámit se s jejich závěry a argumentací a příp. je použít i při řešení českých případů. Začněme tím, co vůbec ospravedlňuje přičtení jednání pomocníka dlužníkovi. 2

Tím hlavním a nejčastěji traktovaným důvodem je rozšíření působnosti dlužníka a sdílení výhod i nevýhod z jeho činnosti Dlužníkům právní řád umožňuje (s výjimkou poměrně vzácných, striktně osobních povinností) povolat ke splnění svých hlavních i vedlejších povinností pomocníky a využít je ve svůj prospěch. Ten-

to přístup je též obecně užitečný, neboť ekonomika může prosperovat pouze tehdy, existuje-li ve společnosti dělba práce založená na specializaci, a tedy i nezbytném používání pomocníků. 3 Je pak v souladu s principem vyrovnávací spravedlnosti, že principál (dlužník) odpovídá za pochybení pomocníka: kdo může zvýšit svůj prospěch prostřednictvím využití pomocníků, zejména vůči smluvnímu partnerovi, měl by nést i škody spojené se zapojením těchto pomocníků; prospěch a nevýhoda tvoří jeden celek.4 Jinými slovy, dlužník za cenu „neomezené odpovědnosti za svého pomocníka“ získává oprávnění použít místo sebe pomocníka ke splnění své povinnosti. Pravidlo brání tomu, aby skrze zapojení pomocníka mohl dlužník dosáhnout snížení své odpovědnosti, kterou nese, plní-li sám. Toto zdůvodnění samozřejmě neplatí pouze pro podnikatele, neboť prospěch z činnosti pomocníka nelze zužovat pouze na zisk ve smyslu § 420 o. z., ale prospěchem může být i „prostá“ úspora času.

V případě plnění povinností ochrany a péče je zdůvodnění odlišné, neboť již nejde ani tak o výhodu pro dlužníka spojenou se zapojením pomocníka (souvislost s plněním hlavních a vedlejších povinností je podstatně slabší), ale o věřitelův zájem na nedotknutelnosti jeho právních statků. Zvláštní riziko tak pro věřitele vyplývá z toho, že otevírá svoji právní sféru dlužníkovi a jeho pomocníkům u příležitosti plnění hlavní či vedlejší povinnosti: a to odůvodňuje přiznat věřiteli (a osobám, u nichž má věřitel vlastní zájem na zabránění vzniku škody) smluvní odpovědnostní nárok vůči dlužníkovi nad rámec deliktní odpovědnosti. 5 Z toho vy-

1 Článek vyjadřuje osobní názory autora.

2 Jejich přehled podává např. E. Ondreasova: Die Gehilfenhaftung, Manz, Wien 2013, str. 29-45.

3 Viz tamtéž, str. 30.

4 K. Larenz: Lehrbuch des Schuldrechts, C. H. Beck, München 1976, str. 243; A. Koller: Die Haftung für den Erfüllungsgehilfen nach Art, 101 OR, Schulthess, Zürich, 1980, str. 7 a násl.; H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, Band II., Jan Sramek, Wien 2018, str. 869; BGH IX ZR 213/94, BGE 114 Ib 67, OGH 1 Ob 564/94.

5 Shodně M. Löwisch in J. von Staudingers Kommentar zum BGB, § 255-314, Sellier/de Gruyter, Berlin 2001, str. 337; srov. též H. Koziol: Grundfragen des Schadensersatzrechts, Jan Sramek, Wien 2010, str. 216.

plývá, že pomocník se nemusí konkrétně podílet na povinnostech dlužníka vůči věřiteli, ale stačí, že jeho činnost může mít pro věřitele škodlivé následky. Jinak řečeno, odpovědnost podle § 1935 o. z. přichází v úvahu také tehdy, pověří-li dlužník určitou osobu provedením prací (nebo jinou činností), které nemají být poskytnuty věřiteli, ale samotnému dlužníkovi – pokud se tato osoba při výkonu své práce pro dlužníka dostane do styku s právními zájmy věřitele, může jednat jako pomocník dlužníka při plnění jeho povinností na ochranu věřitele.6

Pravidlo je též motivací pro principála, aby přijal vhodná preventivní opatření na ochranu před vznikem škody, neboť je to on, kdo je k tomu lépe vybaven než pomocník.

Je nutné dodat, že v systému objektivní odpovědnosti, na níž smluvní odpovědnost za škodu stojí, bychom ve většině případů k obdobnému výsledku dospěli i v případě použití právní konstrukce, která vlastní odpovědnost principála (dlužníka) spojuje s porušením povinnosti péče a ochrany spočívající v řádném výběru pomocníka.

Důležité je zmínit i to, že pomocníci při plnění často nebudou vůči věřitelům odpovědní, neboť k povinnosti, s jejímž plněním pomáhají, je zavázán pouze dlužník (principál), ne však pomocník. Proto o pomocníkovi nelze říci, že porušuje smluvní povinnost (jeho jednání by bylo protiprávní pouze tehdy, spáchal-li by delikt). I proto musí být možnost dlužníka přenechat plnění povinností jiným osobám doprovázena rozšířením i jeho odpovědnosti za tyto osoby; vopačném případě by si dlužník mohl pomocí pomocníků výrazně zlepšit své postavení na úkor věřitele

Plnění povinnosti (dluhu) dlužníka

Základní vymezení

Dlužníkovi se jednání pomocníka přičítá v případě, že s jeho pomocí plní svůj dluh;7 šlo-li by ze strany principála pouze o liberalitu, § 1935 o. z. se nepoužije. Pomocníkem je tedy ten, koho dlužník použije ke splnění své povinnosti, tj. „sám ho zapojí do prosazování svých zájmů“. 8 Jaká konkrétní povinnost dlužní-

6 Srov. BGH X ZR 106/88.

7 Podobně § 278 BGB, § 1313a ABGB, čl. 101 OR.

8 Viz H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 878.

9 Viz K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 244.

10 Srov. M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 335.

11 Shodně F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník, Velký komentář, Svazek IX, Leges, Praha 2018, str. 353.

12 Srov. OGH 1 Ob 642/78: „Obchodník má vůči osobě, která vstoupí do provozovny s úmyslem nakupovat, předsmluvní povinnost zajistit jeho bezpečnost; za pochybení pomocníka odpovídá podle § 1313a ABGB.“

13 Srov. OGH 2 Ob 107/98v.

14 Obdobně pro německou regulaci M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 329.

15 Viz tamtéž, str. 336.

16 Obdobně H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 876.

17 Tamtéž, str. 871.

18 Shodně K. Spiro: Die Haftung für Erfüllungsgehilfen, Verlag Stämpfli, Bern 1984, str. 105.

ka tíží ve vztahu k věřiteli, určujeme pomocí výkladových pravidel (je jistě rozdíl mezi tím, když se dlužník zaváže určitou činnost provést, anebo se zaváže někoho k určité činnosti vybrat 9). Může jít jak o hlavní povinnost k plnění, o vedlejší povinnosti, tak i o povinnost ochrany a péče.10 Jde-li o povinnost, která je obsahem neplatného závazku, nebrání to použití § 1935 o. z. Není důležité, zda pomocník poskytuje za dlužníka celé plnění, nebo pomáhá s plněním jen zčásti.

V některých případech může být problematické tuto povinnost dlužníka vůči věřiteli určit a rozhodnout, zda určitá osoba jedná jako pomocník dlužníka. Existují-li pochybnosti, je namístě analogicky použít pravidlo § 436 odst. 1 o. z. in fine, které vychází z principu zjevnosti: když není zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.

V souladu s § 11 o. z. lze § 1935 o. z. užít i na plnění povinností, které nemají obligační povahu;11 ať již budeme předsmluvní povinnosti pojímat jako kvazismluvní, či zákonné, i na jejich plnění se § 1935 o. z. použije.12 Vždy však musí jít o plnění povinnosti vůči konkrétní jiné osobě (musí zde existovat zvláštní poměr), ne o povinnosti vůči veřejnosti, vůči všem (v oblasti deliktního práva se uplatní § 2914 o. z.13). Může jít též o povinnost na základě veřejnoprávního vztahu. V rakouské judikatuře se uznává existence zvláštního poměru i v případě vlastníků sousedních nemovitostí, jde-li o jejich sousedské povinnosti; soudím, že do naší regulace je tento závěr, který se opírá o výslovné pravidlo § 364 odst. 1 věty druhé ABGB, nepřenosný a při plnění povinností dle § 1012 a násl. o. z. s použitím pomocníka se má použít pravidlo § 2914 o. z.14

Pravidlo v § 1935 o. z. se samozřejmě vztahuje i na plnění povinnosti nekonat (opomenout). Umožní-li dlužník svému zaměstnanci jednat v oblasti, na kterou se vztahuje povinnost zdržet se jednání, je za to dlužník odpovědný. To má zvláštní význam u konkurenčních doložek: povinnému z konkurenční doložky přičteme jednání těch, kteří jeho jménem vykonávají zakázanou konkurenční činnost, nebo takovému jednání nezabránili.15

Je třeba počítat též s rozšířením ochrany na některé třetí osoby stojící vně závazku (viz regulace smlouvy s ochrannými účinky vůči třetím osobám): principál pak může podle § 1935 o. z. odpovídat za jednání svých pomocníků nejen věřiteli, ale při splnění zákonných předpokladů i třetím osobám.16 Samotná smlouva mezi principálem a pomocníkem však zpravidla nemá charakter smlouvy s ochrannými účinky vůči třetím osobám.

Plnění

bezúplatného závazku

Klade se otázka, zda se § 1935 o. z. má použít i v případě bezúplatných závazků (darování), u nichž se uznává určité omezení odpovědnosti (srov. např. neodpovědnost dárce za vady předmětu daru – viz § 1914 odst. 1 o. z., s výjimkou některých případů náhrady škody v důsledku vady dle § 2065 o. z.). Koziol připomíná, že toto omezení se týká pouze povinnosti k plnění, nikoli povinností ochrany a péče.17 Jsou-li důvody přičtení jednání pomocníka principálovi založeny především na myšlence sledování vlastních zájmů, pak se § 1935 o. z. nemůže použít.18 Dlužník však může odpovídat věřiteli za porušení povinnosti péče a ochrany, pokud pomocníka nepečlivě vybral – to je však odpovědnost za jeho vlastní jednání.

Vztah mezi principálem (dlužníkem) a pomocníkem

Mezi principálem (dlužníkem) a pomocníkem nemusí existovat závazek, stačí, že pomocník je pro jiného činný z prosté slušnosti (liberality). Pomocníkem v režimu § 1935 o. z. je jak tzv. nesamostatný pomocník (např. zaměstnanec, zmocněnec), tak i osoba vystupující jako samostatný podnikatel (např. poddodavatel): v režimu § 1935 o. z. není relevantní, zda je pomocník závislý na pokynech dlužníka (principála). Vyjdeme-li z myšlenky, že dlužník má nést riziko zapojení pomocníků, protože z toho má prospěch, pak nemůže být důležité, zda dlužník použil nezávislou osobu (např. podnikatele), nebo osobu závislou na jeho pokynech (např. zaměstnance), a zda ji mohl kontrolovat.

Např. dopravce může být pomocníkem prodávajícího,19 pronajímatel může odpovídat nájemci za řemeslníka, kterého pověřil provedením oprav v pronajatém bytě, a banka, která financuje nabytí podílů zaměstnanců ve společnosti zaměstnavatele a přenechala jednání o poskytnutí úvěru zaměstnavateli, odpovídá za nesprávné informování zaměstnavatele o rizicích transakce. 20

Udělí-li dlužník pomocníkovi pokyny, pak porušení (překročení) těchto pokynů samo o sobě nevylučuje odpovědnost podle § 1935 o. z. Riziko takovýchto odchylek nemůže jít k tíži věřitele.

Použití dalšího

pomocníka primárním

pomocníkem

Další pomocník použitý pomocníkem není automaticky pomocníkem dlužníka. Pokud by však byl pomocník dlužníkem zmocněn k povolání dalšího pomocníka, pak se i ten podílí na plnění s vůlí dlužníka a § 1935 o. z. se použije; toto zmocnění nemusí být výslovné, může vyplývat i ze zvyklostí či zavedené praxe stran. 21 Např. kdo zapojí do své činnosti nezávislého podnikatele, musí počítat s tím, že ten využívá ke své činnosti další osoby, a proto lze jejich jednání přičíst dlužníkovi dle § 1935 o. z. 22 Souhlasí-li dlužník se zapojením dalších pomocníků svého pomocníka, přičítá se mu jejich jednání i tehdy, když nevěděl, zda skutečně k zapojení těchto osob došlo a které konkrétní osoby to byly. 23 Kromě případu, v němž dlužník primárního pomocníka zmocní k použití dalších pomocníků, odpovídá dlužník za další pomocníky též tehdy, představuje-li jejich použití selhání primárního pomocníka – např. když je ten nepečlivě vybere nebo na ně nedostatečně dohlíží; dlužníkovi se nepřičítá jednání dalšího pomocníka, ale vadné jednání primárního pomocníka.

Činnost s vůlí dlužníka

V zásadě pod § 1935 o. z. patří pouze ty osoby, které pomáhají při plnění s vůlí dlužníka. Proto např. u leasingové transakce není dodavatel, který potenciálnímu leasingovému nájemci poskytne informace o obsahu leasingové smlouvy, aniž by ho tím leasingový pronajímatel pověřil, jeho pomocníkem. 24 Není nutné, aby pomocník věděl o existenci povinnosti dlužníka nebo že svým jednáním plní povinnost dlužníka (důvod, proč se cítí být nucen jednat, je irelevantní). Nezáleží tedy na vědomí a vůli pomocníka, ale na tom, kdo ho nechá jednat za sebe, aby splnil svoji povinnost. 25

Je sice zřejmé, že za určitých okolností se pečlivěji chovají ti, kteří vědí, že jednají v zájmu jiného a že jejich selhání může u této osoby vyvolat povinnost k náhradě škody, nelze však přehlížet, že je na dlužníkovi-principálovi, aby pomocníka informoval a vyzval k potřebné opatrnosti.

Není nutné, aby dlužník dal věřiteli na vědomí, že k plnění využije pomocníka. Postačuje, že má vůli umožnit pomocníkovi podílet se na plnění povinnosti. Avšak v případě, že dlužník pouze očekává, že se určitá třetí osoba bude podílet na plnění jeho povinnosti, z ní samo o sobě pomocníka nedělá, byť by k tomu došlo (pak totiž nejde o aktivní využití pomocníka).

Vyžaduje-li se činnost s vůlí dlužníka, je zřejmé, že není-li dlužník s to takovou vůli vytvořit, nemůže ani odpovídat za pomocníka, kterého by snad k plnění své povinnosti zjednal: lidé s omezenou svéprávností, nezletilí či duševně nemocní jsou tudíž před odpovědností za pomocníka chráněni, ledaže projevují vůli mimo své omezení. Pověřil-li však někdo pomocníka předtím, než k tomu ztratil způsobilost, nestojí použití § 1935 o. z. nic v cestě.

Vyvolá-li dlužník vlastní vinou u věřitele zdání, že někdo jiný je jeho pomocníkem, nemůže se následně vůči věřiteli dovolat nedostatku své vůle, byl-li věřitel v dobré víře a mohl-li rozumně předpokládat, že třetí osoba pomocníkem je (analogicky se použije § 444 odst. 1 o. z.).

Vmísí-li se někdo do plnění povinnosti jako nepřikázaný jednatel, odpovídá za něj dlužník, jestliže činnost nepřikázaného jednatele odpovídá jeho skutečné nebo domnělé vůli. 26 Základní myšlence pravidla v § 1935 o. z. odpovídá skutečnost, že dlužník, který má z činnosti nepřikázaného jednatele prospěch, musí nést i újmu z případného nesprávného postupu (právo na náhradu škody dlužníka vůči tomuto pomocníku řeší § 3009 odst. 2 o. z.). Nejedná-li se o tento případ, přičítá se jednání nepřikázaného jednatele dlužníkovi pouze v případě, že je následně schválí.

Zákonný zástupce a opatrovník

Pravidlo v § 1935 o. z. výslovně neřeší, zda lze za pomocníka považovat i zákonného zástupce či opatrovníka dlužníka (např. rakouské právo i německé právo staví odpovědnost za zákonného zástupce na roveň odpovědnosti za pomocníka).

Soudím, že existují spíše důvody pro závěr, že v režimu § 1935 o. z. je pomocníkem i zákonný zástupce či opatrovník. Tento závěr je také založen na myšlence spravedlivého rozdělení rizika: umožňuje-li zákon (či rozhodnutí orgánu veřejné moci) osobě s omezenou svéprávností právně jednat s pomocí zákonného zástupce či opatrovníka za účelem ochrany jejích zájmů a naplňování jejích práv (viz § 457 o. z.), je téměř povinné,

19 Srov. BGH VIII ZR 10/66.

20 Srov. BGH III ZR 136/76.

21 Viz K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 244.

22 Srov. BGH III ZR 138/50.

23 Viz M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 333; BGH III ZR 138/50, BGH XI ZR 336/99.

24 Shodně M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 331.

25 Srov. BGH VI ZR 55/53.

26 Viz M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 332.

aby tato osoba nesla též riziko odpovědnosti za tuto činnost. Totéž platí i pro právnické osoby, jde-li o činnost jejich orgánů (viz § 167 o. z.). 27

Výše uvedené jistě platí v případě selhání zástupce při plnění hlavní nebo samostatné vedlejší povinnosti. V případě porušení povinnosti ochrany a péče by však odpovědnost zastoupeného neměla nastoupit. Koziol uvádí několik důvodů, pro které je třeba k zákonným zástupcům přistupovat odlišně. Za prvé, zastoupený, zejména nezletilý, nemá možnost zvolit si zástupce. Za druhé, zákonný zástupce je ustanoven k ochraně nezpůsobilé osoby; rozsáhlé přičítání vadného jednání zástupce by bylo v rozporu s touto myšlenkou. Za třetí, argument, že zastoupený je solventnější než zástupce, zde obvykle neplatí. Konečně lze také argumentovat tím, že věřitel zpravidla nevkládá svou důvěru do nezpůsobilého dlužníka, ale do zástupce, který jedná samostatně a místo zastoupeného. 28

Pomocník blízký věřiteli

K zapojení pomocníka v řadě případů dochází také ve prospěch věřitele nebo alespoň ve prospěch obou stran. Zapojení pomocníků je nezřídka způsobeno tím, že dlužník nemá dostatečnou způsobilost nebo schopnost potřebnou ke splnění své povinnosti. Zapojení pomocníka slouží na jedné straně vnitřní dělbě práce a jejímu usnadnění a na druhé straně se děje i ve prospěch věřitele s ohledem na jeho zájem na plnění. Zapojením kompetentního pomocníka se totiž snižuje i věřitelovo riziko, a jeho zájem na plnění je tak lépe zajištěn.

Při sledování základní myšlenky, na níž stojí odpovědnost za pomocníka při plnění, je třeba zkoumat, zda lze § 1935 o. z. použít i v těch případech, v nichž existuje určitá blízkost pomocníka vůči věřiteli Jedná se o tyto tři případy: 29

• pomocník dlužníka je současně zaměstnancem věřitele,

• pomocník musí být schválen věřitelem,

• pomocník je dlužníkem použit na žádost věřitele.

Zaměstnanci věřitele mohou v určitých případech působit jako pomocníci dlužníka, např.: společnost A se zavázala opravit počítač patřící společnosti B a po opravě jej společnosti B vrátit. Zhotovitel nemůže vrátit počítač, a proto jej vyzvedne zaměstnanec objednatele – ten, ač zaměstnanec objednatele, působí při splnění povinnosti zhotovitele jako jeho pomocník. Otázkou nicméně je, zda lze dlužníkovi (v našem případě zhotoviteli) přičíst selhání zaměstnance věřitele (zde objednatele). Soudím, že pravidlo v § 1935 o. z. nelze použít, jedná-li zaměstnanec sice se souhlasem dlužníka, ale na popud svého zaměstnavatele (věřitele) –pak převáží jeho vztah k věřiteli a je jeho pomocníkem. Lze říci, že vyšle-li věřitel své zaměstnance na pomoc dlužníkovi (a ti např. po-

27 Srov. M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 328

28 Viz H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 902.

29 Obdobně A. Koller, op. cit. sub 4, str. 59 a násl.

30 Srov. H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 896; M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 33; op. cit. sub 2, str. 63.

31 Viz H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 896.

32 OGH 3 Ob 296/98w.

33 OGH 3 Ob 283/06y.

34 OGH 6 Ob 90/16b.

škodí předmět plnění), nenese dlužník za tyto „pomocníky“ odpovědnost dle § 1935 o. z.

Není řídkým jevem, že věřitel může při uzavírání smlouvy vyjednat použití určité třetí osoby při plnění, nebo si může vyhradit právo určit použití určité třetí osoby později (např. při veřejných zakázkách zadavatel trvá na použití určitých subdodavatelů; jiným případem je volba doručovatele objednaného zboží, kterou činí zákazník e-shopu). Soudím, že v obou případech nic nebrání tomu, aby se na použití takového pomocníka určeného věřitelem použil § 1935 o. z. Je sice pravda, že využití pomocníka je v zájmu a na popud věřitele. Dlužník však může smlouvu svobodně uzavřít či neuzavřít. Uzavře-li ji, jeví se mi jako oprávněné, že je odpovědný za nevýhodné důsledky dělby práce, z níž má rovněž prospěch.

Z výše uvedeného je zřejmé, že i v případě, když dlužník použije určitého pomocníka na žádost věřitele, aniž by k jeho použití byl povinen, aplikuje se § 1935 o. z. Pohnutka dlužníka k použití určitého pomocníka (zde např. zdvořilost k věřiteli) není rozhodující. Např. nezvolil-li kupující již v okamžiku uzavření kupní smlouvy pro dodání předmětu koupě určitého dopravce, není oprávněn určit ho po uzavření smlouvy. Respektuje-li však prodávající pozdní žádost kupujícího, odpovídá podle § 1935 o. z.

Pochybení pomocníka při plnění povinnosti (exces)

Klade se otázka, kde se nachází hranice přičitatelnosti jednání pomocníka dlužníkovi, neboť je zřejmé, že § 1935 o. z. nezakládá odpovědnost dlužníka za všechny delikty, jichž se pomocník vůči věřiteli dopustí – to se týká tradičně především úmyslných deliktů spáchaných pomocníkem a činností, které koná ve vlastním zájmu. Převažující doktrína a judikatura v nám blízkých jurisdikcích k vyvození odpovědnosti dlužníka vyžaduje, aby jednání pomocníka bylo vnitřně spjato s prosazováním zájmů dlužníka: mezi škodlivým jednáním pomocníka a sledováním zájmů dlužníka musí existovat vnitřní věcná souvislost , jinak řečeno, dlužník odpovídá pouze za takové pochybení svého pomocníka, které má přímou věcnou souvislost s úkoly, které mu byly svěřeny v souvislosti s plněním dlužníkovy povinnosti. V této souvislosti se rozlišuje, zda škoda vznikla při plnění, ne pouze při příležitosti plnění . 30 Koziol připomíná, že stanovit hranici mezi tím, kdy jde o porušení při plnění a porušení při příležitosti plnění, je velmi obtížné, neboť ve většině případů se jedná o hodnotový problém. Neexistuje paušální řešení, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu. Z běžných příkladů lze vyčíst alespoň určité kontury: u škody vzniklé při příležitosti plnění tak existuje pouze vnější souvislost mezi škodlivým jednáním pomocníka a plněním povinnosti, odůvodněná pouze časem a místem, což nestačí. Např. malíř pokojů odpovídá podle § 1935 o. z., jestliže jeho zaměstnanec rozbil zákazníkovi zrcadlo neopatrnou manipulací se žebříkem; na druhé straně neodpovídá, jestliže zaměstnanec využije příležitosti a dopustí se u zákazníka krádeže. 31 To koresponduje s rozhodovací činností OGH, neboť dle jeho rozhodnutí dlužník neodpovídá za krádež pomocníka, 32 za jeho podvod33 ani v případě, že pomocník poskytuje rady v oblasti, která není předmětem smlouvy mezi poškozeným a dlužníkem. 34 OGH k tomu však dodává, že posouzení, zda pomocník

jednal při plnění úkolů dlužníka, nebo pouze při příležitosti jejich plnění, závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. 35

Týká-li se pochybení pomocníka dlužníkovy hlavní povinnosti k plnění (příp. dalších samostatných vedlejších povinností), jde vždy o selhání při plnění povinnosti. Dlužníkovi se v takovém případě přičítá pomocníkovo selhání bez ohledu na to, že pomocník jednal úmyslně k vlastnímu prospěchu. 36 K tomu srov. např. rozhodnutí OGH 7 Ob 400/97t, v němž hlavní povinností dlužníka bylo střežit všechny části obytného a obchodního komplexu věřitele, přičemž dlužníkovi zaměstnanci odcizili univerzální klíč a dopustili se řady krádeží ve střeženém areálu. Dlužník má však vůči věřiteli i další povinnosti – povinnosti ochrany a péče. I jejich porušení pomocníkem je možné dlužníkovi v určitých případech přičíst (připomínám, že ospravedlnění spočívá v otevření sféry věřitele a v ochraně jeho zájmu na nedotknutelnosti jeho právních statků). Jelikož však jsou tyto povinnosti velmi široké (a stojí na pomezí povinností smluvních a deliktních), je nutná vyšší míra obezřetnosti při vyvozování odpovědnosti dlužníka za jednání pomocníka.

Povinnosti ochrany a péče se často týkají zájmů na ochraně integrity právních statků věřitele (zejména života, zdraví a vlastnického práva): jsou-li porušeny, nemá to zpravidla vliv na úspěšnost plnění. Pozvete-li si domů řemeslníka, očekáváte, že nejen provede sjednanou práci, ale že vám doma nic nezničí ani neukradne. Zároveň však také platí, že povinnost nekrást je deliktní povinností, kterou nese každý z nás vůči všem ostatním. A tak jde o hledání míry – v jakém okamžiku můžeme říci, že kromě obecné deliktní povinnosti nekrást (jejíž porušení nelze dlužníkovi přičíst dle § 1935 o. z.) porušil pomocník svým činem i zvláštní ochrannou povinnost dlužníka vůči věřiteli (což již je přičitatelné dlužníkovi)? Přístupy jsou možné v zásadě dva (s různými modifikacemi).

• První řešení (které panuje např. ve Švýcarsku) se opírá o velmi široce pojatou doktrínu otevření sféry věřitele dlužníkovi : 37 dlužník má odpovídat za všechna škodlivá jednání, kterých se pomocník vůči věřiteli dopustil. Vychází se z myšlenky, že věřitel otevírá dlužníkovi sféru svých právních statků právě v souvislosti s plněním povinnosti (kdyby neexistovala dlužníkova povinnost, škoda by nevznikla). Prakticky jde o následující: dopustil-li by se dlužník jednání, kterého se dopustil jeho pomocník, a odpovídal-li by za něj věřiteli pro porušení povinnosti ze zvláštního vztahu (nejen z deliktu), má odpovídat i za pomocníka. 38

Tento přístup je samozřejmě diskutabilní. Lze namítnout, že myšlenka, že věřitel otevírá svou právní sféru dlužníkovi a jeho pomocníkům z důvodu plnění povinnosti, a proto je třeba chránit jeho důvěru, nemůže vést k tomu, že dlužníkovi přičteme i takové jednání pomocníka, které již nemá žádnou vnitřní souvislost se zvláštním vztahem dlužníka a věřitele, ale patří do životní oblasti pomocníka, který sleduje své vlastní zájmy. Tuto oblast nemůže dlužník kontrolovat lépe než věřitel. Pošle-li kadeřník zaměstnance do bytu zákazníka, aby ho tam ostříhal, nemůže být zaměstnavatel odpovědný podle § 1935 o. z., okrade-li zaměstnanec v souvislosti s tím zákazníka, byť by se nic z toho nemohlo stát, kdyby zákazník přišel do kadeřnictví. 39

• Druhé řešení se pokouší najít kritéria, která tuto bezbřehou odpovědnost za pomocníka omezí – zdůrazňuje se, že pro uznání vyžadované vnitřní věcné souvislosti je rozhodující, zda jednání pomocníka náleželo do okruhu povinností, které má plnit pro dlužníka, a zda existuje faktická souvislost s prosazová-

ním zájmů dlužníka; jinak vyjádřeno: dlužníku se jednání pomocníka nepřičítá, nespadá-li jednání pomocníka do obecného rámce úkolů, které měl pomocník pro dlužníka vykonávat v rámci prosazování jeho zájmů. K vysvětlení pomůže příklad: vyšle-li dlužník svého zaměstnance k zákazníkovi, aby provedl opravu koupelnového ohřívače, pak odcizí-li zaměstnanec z bytu notebook, nelze to přičíst jeho zaměstnavateli, odcizí-li však součást opravovaného ohřívače, podmínky § 1935 o. z. jsou splněny. Nebo jiný příklad: upozorní-li zaměstnavatel svého zaměstnance, že má při malování bytu zákazníka dávat obzvláště pozor na cenné zrcadlo, pak mu lze přičíst nejen jeho poškození, ale i jeho odcizení. Indicií pro naplnění tohoto předpokladu je především jednání pomocníka přímo v rozporu s výslovným pokynem dlužníka.40

Ilustrativním příkladem, v němž bylo dlužníku přičteno (dokonce úmyslně zaviněné) porušení ochranné povinnosti pomocníkem, je rozhodnutí OGH 1 Ob 643/84. Šlo o přepravu zboží do Saúdské Arábie, přičemž existovala vedlejší povinnost nepřevážet při přepravě zboží alkohol; řidič přepravce však úmyslně pašoval do cílové země alkohol – tento čin úzce souvisel se zakázkou, která mu byla svěřena, neboť jedním z úkolů, které měl při plnění této zakázky dodržovat, bylo řádně deklarovat přepravované zboží a dodržovat příslušné celní předpisy. Dalším ukázkovým případem je rozhodnutí OGH 2 Ob 193/04b, v němž soud došel k závěru, že provozovateli baru lze přičíst jednání barmana, který po zavírací době odvedl silně podnapilého hosta k automobilu, který měl řídit druhý, též silně opilý host, načež došlo k dopravní nehodě a zranění obou hostů. Mezi ochranné povinnosti patřila i povinnost postarat se o bezpečný odchod hostů z baru, kterou plnil barman v zájmu provozovatele baru.

Obdobné závěry plynou i z německé judikatury: skladovateli (či přepravci) lze přičíst krádež skladovaného (nebo přepravovaného) zboží jeho zaměstnancem, neboť věřitel mohl očekávat ochranu i proti těmto rizikům.41 Může-li se hotelový host na základě celko-

35 OGH 3 Ob 165/17m.

36 Viz op. cit. sub 2, str. 63.

37 Srov. op. cit. sub 18, str. 233.

38 Výslovně např. BGE 92 II 15.

39 Viz M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 339-340.

40 Srov. OGH 7 Ob 524/90, OGH 3 Ob 296/98w; viz též K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 246.

41 BGH IV ZR 287/79, OLG Hamburg 6 U 111/80.

ONLINE WEBINÁŘ ZDARMA

• 19. listopadu od 14.00

• zkušený lektor: Nick Glenn

• užitečné tipy a právnická angličtina

Více informací:

spevacek.info/pravo

vých okolností, zejména na základě uspořádání hotelu a chování a vyjádření personálu, spolehnout, že nabídka zaměstnance hotelu odvézt auto hosta do garáže odpovídá úmyslu vedení hotelu, odpovídá hoteliér také za škodu způsobenou na autě v důsledku protiprávní jízdy zaměstnance hotelu.42 Stejně tak odpovídá bezpečnostní agentura za krádež spáchanou jejím strážným na majetku věřitele – tento protiprávní čin porušuje ochranný účel smluvního závazku dlužníka, k jehož splnění dlužník strážného využil.43 Ze stejného důvodu odpovídá nájemce obchodních prostor pronajímateli, pokud jeho prokurista vybavený klíči zapálí pronajaté prostory,44 nebo nájemce automobilu pronajímateli, ukradne-li vůz nájemcův řidič.45

Při zkoumání věcné souvislosti se v rakouské judikatuře zohledňuje též adekvátnost: dlužník má odpovídat za realizaci takového rizika, které je předvídatelně spojeno s plněním povinnosti pomocníkem. 46 Škoda proto musí představovattypický následek, jehož riziko vzniku zvyšuje použití pomocníka. 47 Naopak, ke vzniku odpovědnosti dlužníka nestačí, pokud se realizovalo běžné životní riziko a pomocník porušil pouze deliktní povinnost (což jsou např. různé případy krádeží provedených pomocníky). Na moment zvýšení rizika jako rozhodující kritérium upozorňuje též Koziol: zda využití pomocníka vede ve sféře věřitele ke zvýšení rizika vzniku škody; 48 i zde však zůstává šedá zóna, neboť je otázkou, jaký stupeň zvýšení rizika máme požadovat.

Jiní autoři tuto vnitřní věcnou souvislost popisují obdobně, když užívají sousloví, že jednáním pomocníka došlo k porušení „zvláštních smluvních ochranných povinností“; tyto ochranné povinnosti neexistují vůči všem, nemají deliktní povahu. Jejich uznání vychází ze skutečnosti, že věřiteli hrozí zvláštní riziko a v reak-

42 BGH Ib ZR 108/63, obdobně též OLG Nürnberg 4 U 2292/16.

43 BGH II ZR 93/52.

44 OLG Düsseldorf 24 U 39/96.

45 Viz M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 341.

46 Srov. OGH 3 Ob 283/06y, OGH 3 Ob 526/87.

47 Viz op. cit. sub 2, str. 64.

48 H. Koziol, op. cit. sub 5, str. 216; srov. též čl. 6:170 odst. 1 BW.

49 Srov. H. Koziol, op. cit. sub 5, str. 218.

50 Viz K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 246.

51 Viz též H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 909.

ci na něj se tyto povinnosti jeví jako nezbytné.49 Nejde-li o případ porušení těchto povinností, jde v případě škody toliko o realizaci běžného životního rizika a dlužníkovi se nepřičítá. Larenz uvádí následující příklad: povinnost pečlivě zacházet s majetkem zákazníka a šetrně s ním nakládat při provádění díla je zvláštní smluvní ochrannou povinností dlužníka, zatímco povinnost zdržet se krádeže se vztahuje na každého a v každé situaci a není specifi cká pro smlouvu. 50

Odpovědnost pomocníka vůči věřiteli

Je-li pomocník použit k plnění povinnosti dlužníka vůči věřiteli, není sám obtížen touto povinností (nezáleží, zda uvažujeme o hlavní povinnosti k plnění, vedlejších povinnostech nebo povinnostech ochrany a péče). Pomocníkovu případnou odpovědnost nelze vyvodit ze závazku s věřitelem, protože takový neexistuje.

Pomocník může věřiteli odpovídat v případě, žejeho jednání naplní skutkovou podstatu deliktu (např. § 2909, § 2910): tak tomu je, když pomocník např. poškodí věc z majetku věřitele v důsledku nedbalosti při provádění opravy, k níž byl vyslán dlužníkem, anebo způsobí-li vědomě škodu nesprávnou informací. Pro vyvození deliktní odpovědnosti pomocníka je též důležité, že i když mezi ním a věřitelem neexistuje závazek, tak v důsledku plnění povinnosti dlužníka tu existuje mezi pomocníkem a věřitelem zvláštní kontakt. Ten zvyšuje možnost pomocníka ovlivňovat sféru věřitele, čímž se zvyšuje i jeho zranitelnost a potřeba ochrany. Z toho lze dovodit, že vůči pomocníkovi použijeme přísnější měřítko pro péči, jakou má věnovat svému jednání, a to v souladu s vyššími potenciálními riziky, která věřiteli hrozí; 51 to může zahrnovat i zvýšenou povinnost aktivně předcházet škodám (v souladu s § 2901 o. z., neboť pomocník tu má kontrolu nad nebezpečnou situací, resp. zdrojem nebezpečí).

V úvahu přichází též odpovědnost pomocníka, měla-li by smlouva mezi ním a dlužníkem ochranné účinky vůči věřiteli. Obecně tomu tak není, ale nelze vyloučit, že to bude ve smlouvě ujednáno (např. je-li pomocník osobou samostatně výdělečně činnou, lze to dlužníkovi doporučit, aby tak ve výsledku snížil rozsah své případné odpovědnosti). ✤

Christian Bibelriether

Advokát • Rechtsanwalt

Právní služby v Německu

(již od roku 1998)

Česky hovořící německý advokát nabízí právní poradenství a pomoc v oblasti německého a mezinárodního práva soukromého včetně zastoupení před německými soudy.

Luragogasse 5 94032 Passau/SRN

tel.: 0049 851 33403 00420 910 259 869

ID datové schránky: g3jhyji

www.advokanc.de advokat@advokanc.de

Délka funkčního období náhradního člena volených orgánů

akciové společnosti

Tento příspěvek je zaměřen na dílčí část problematiky právního institutu náhradnictví členů volených orgánů akciové společnosti. Touto dílčí částí je zásadní otázka, zda náhradník člena voleného orgánu pouze nahrazuje člena voleného orgánu v rozsahu zbytku trvání výkonu jeho funkce, za kterého byl zvolen nebo jmenován, nebo zda je jeho postavení nezávislé na postavení toho člena voleného orgánu, za kterého byl zvolen. Kromě teoretické úvahy na téma náhradnictví je možné poukázat na skutečnost, že dané téma má i praktický dopad, neboť využitím náhradnictví u členů volených členů je možné řešit situace, kdy ukončí svoji funkci předchozí zvolený či jmenovaný člen volených orgánů akciové společnosti.

JUDr. Radim Kříž, Ph.D., působí jako advokát a na Katedře podnikového a evropského práva FMV na VŠE v Praze a na Katedře soukromého práva na Vysoké škole CEVRO institut, z. ú.

Institut náhradního člena voleného orgánu akciové společnosti výslovně zakotvil zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“). I když důvodová zpráva1 k zákonu o obchodních korporacích neuvádí důvody pro zakotvení institutu náhradnictví členů volených orgánů akciové společnosti, je možné dovodit, že důvodem je praktická potřeba tohoto institutu.

Cílem tohoto příspěvku je pouze úvaha nad právním postavením náhradního člena volených orgánů akciové společnosti ve vztahu k délce funkčního období tohoto náhradního člena nastupujícího řádně do funkce člena voleného orgánu, ale nikoliv samotný vznik funkce a vznik funkčního období.

Byť na běh funkčního období a na právní postavení náhradního člena existuje názor, 2 že náhradní člen voleného orgánu má funkční období v délce, která zbývá tomuto členu voleného orgánu, kterého tento náhradník nahrazuje, mám za to, že tento závěr je příliš zužující a nerespektuje rozličné důvody směřující k opačnému závěru, tj. k závěru, že tomuto náhradníkovi běží funkční období nezávislé na funkčním období toho člena voleného orgánu, kterého tento náhradník nahrazuje.

Pro účely tohoto příspěvku jsou označováni členové představenstva, dozorčí rady a správní rady jako „členové volených orgánů“, neboť se jedná o ty členy orgánů akciové společnosti, u kterých náhradnictví zákon výslovně připouští.

Je zřejmé, že na téma zpracovávané v tomto příspěvku není jednotný názor, a teprve případná judikatura k dané

problematice zaujme zásadní stanovisko, neboť mi není známo, že by se k této problematice soudní judikatura již vyslovovala. Nicméně ani tuto skutečnost nemohu zcela vyloučit.

Náhradní

členové volených orgánů akciové společnosti v úpravě obchodního zákoníku

Co se týče problematiky náhradního členství volených orgánů akciové společnosti, je možné konstatovat, že právní úprava daná zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), výslovně tuto oblast neupravovala. Literatura3 se zabývala pak zpravidla pouze otázkou, zda je náhradní členství člena voleného orgánu možné, či nikoliv. V zásadě se přikláněla k tomu, že náhradnictví za člena voleného orgánu je přípustné, neboť není v rozporu s principy obchodního zákoníku. Tak Štenglová4 sama označuje za převažující závěr, že takový postup je možný, současně však upozorňuje, že náhradní člen představenstva nemůže být zapsán jako člen představenstva do obchodního rejstříku. Problematikou běhu funkčního období se Štenglová nezabývá. Dědič5 rovněž uvedené náhradnictví členů volených orgánů akciové společnosti považuje za možné, uvá-

1 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, sněmovní tisk Parlamentu ČR č. 363, VI. volební období, 2011, str. 240-241, dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/orig2. sqw?idd=71126&pdf=1.

2 Např. J. Lasák: Kontrola řízení a správy akciové společnosti a postavení dozorčí rady, Wolters Kluwer ČR, Praha 2023, str. 245.

3 J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Prospektrum, Praha 1997, str. 603; shodně též J. Dědič, in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, díl II., Polygon, Praha 2002, str. 2412; a obdobně I. Štenglová in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, 11. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 775.

4 I. Štenglová in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, op. cit. sub 3, str. 775.

5 J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Prospektrum, Praha1997, str. 603; shodně též J. Dědič, in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, díl II., POLYGON, Praha 2002, str. 2412.

dí však, že náhradnictví vylučuje možnost případné kooptace, neboť za člena představenstva by automaticky nastupoval zvolený náhradník. Podmínkou užití náhradnictví za členy volených orgánů akciové společnosti je dle jeho názoru jeho úprava ve stanovách akciové společnosti. Rovněž i on se otázkou běhu funkčního období nezabývá.

Právní úprava náhradního člena volených orgánů akciové společnosti a problematika jeho funkčního období ve světle právních názorů

Oproti tomu právní úprava zákona o obchodních korporacích výslovně možnost volby nebo jmenování náhradního člena zakotvuje . Možnost náhradnictví upravuje výslovně pro všechny obligatorní volené orgány: pro představenstvo v ust. § 444 odst. 2 z. o. k., pro dozorčí radu v ust. § 454 odst. 2 z. o. k. a pro správní radu v ust. § 460 odst. 4 z. o. k. Nicméně právní úprava je poměrně stručná a uvádí pro členy představenstva následující: „Stanovy také mohou určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena představenstva podle stanoveného pořadí.“ V podstatě stejná právní úprava, přizpůsobená samozřejmě situaci, že se jedná o dozorčí radu a správní radu, platí i pro dozorčí radu a správní radu. Tato výslovná právní úprava tak odstranila pochybnosti ohledně toho, zda je vůbec možné náhradnictví voleného člena orgánů akciové společnosti, ale dle mého názoru zcela neodstranila pochybnosti ohledně délky funkčního období takto zvoleného či jmenovaného náhradníka, resp. trvání výkonu funkce tohoto náhradního člena voleného orgánu.

Hampel 6 v komentáři k náhradnictví členů volených orgánů se k délce trvání funkčního období člena představenstva, který byl dříve náhradníkem, nevyjádřil. Štenglová7 k trvání funkčního období člena představenstva, který byl náhradním členem představenstva, uvádí: „Máme za to, že náhradník se stává členem představenstva na zbytek funkčního období člena, na jehož místo nastupuje (v poměrech družstev srov. výslovnou úpravu v § 701). Z řečeného se pak podává, že zánik funkce člena představenstva v důsledku

6 P. Hampel in A. Bělohlávek a kol.: Komentář k zákonu o obchodních korporacích, II. díl, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2013, str. 1875 a 1876.

7 I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 945.

8 T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 676.

9 P. Čech, P. Šuk: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), RNDr. Ivana Hexnerová – Bova Polygon, Praha 2016, str. 128.

10 V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vyd., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2021, str. 1933; shodně pak op. cit. sub 2, str. 244.

11 Op. cit. sub 2, str. 245.

12 Tamtéž.

13 Tamtéž.

14 J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková: Akciové společnosti, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 415.

15 J. Lasák in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp a kol., op. cit. sub 10, str. 2040 a 2073.

uplynutí jeho funkčního období nevede k tomu, že by na jeho uvolněné místo nastoupil náhradník.“

Dvořák8 považuje za sporné, zda se náhradník stává členem představenstva na zbývající část funkčního období, na něž byl zvolen původní člen představenstva, nebo zda mu běží samostatné funkční období od začátku. Současně však uvádí, že jak „… plyne z povahy věci, náhradník se stává členem představenstva pouze na zbytek funkčního období člena, jehož nahrazuje ve funkci“.

Čech se Šukem9 rovněž vycházejí z toho, že funkční období nastupujícího náhradního člena představenstva skončí s ukončením funkčního období toho člena představenstva, za kterého tento náhradní člen představenstva nastupuje, když uvádějí, že náhradník nastupuje, cituji: „... do ‚rozjetého‘ funkčního období; zanikne-li členu představenstva funkce např. deset měsíců před uplynutím funkčního období, trvá funkční období náhradníka deset měsíců. Z uvedeného také plyne, že zanikne-li členu představenstva funkce v důsledku uplynutí funkčního období (…), nenastupuje na jeho místo žádný náhradník.“

Poměrně rozsáhle se k dané problematice vyjádřil opakovaně Lasák. Lasák10 uvádí, že je možné připustit i možnost, že náhradníci jsou ustanoveni na časově omezené období, a uvádí příklady, jako je ustanovení do funkce do příštího zasedání valné hromady či na dobu určitou. Lasák11 dále uvádí, že je otázkou, zda nastoupí náhradník na uvolněné místo člena dozorčí rady (uvedené lze vztáhnout i na členy představenstva a dozorčí rady) bez ohledu na důvod, pro který řádnému členu dozorčí rady jeho funkce zanikla, a dospívá k názoru, že nikoliv. Tento názor argumentuje tím, že náhradní členství v dozorčí radě (obdobně tak i v představenstvu a správní radě) představuje dle něho institut, jenž se dá použít tehdy, zanikne-li tato funkce řádně zvolenému členu dozorčí rady předčasně. Uvádí12 dále: „zanikne-li tedy funkce řádnému členu dozorčí rady v důsledku uplynutí funkčního období, tak se v takovém případě žádný z náhradníků členem dozorčí rady nestane“. Lasák13 uvádí, že nevylučuje, že tak určí rozhodnutí nejvyššího orgánu. V takovém případě dle jeho názoru nejde o institut náhradnictví, ale o volbu člena dozorčí rady valnou hromadou dle ust. § 448 odst. 2 z. o. k. s odloženou účinností.

Lasák14 shodně s předchozími názory uvádí opakovaně k důležitosti důvodů opuštění funkce následující: „Uplyne-li členu voleného orgánu jeho funkční období, žádný náhradník na takto uvolněné místo nenastupuje.“ Ke stejnému závěru dochází Lasák15 i ve vztahu k náhradnictví člena dozorčí rady a správní rady. Lasák argumentuje v tom směru, že skončí-li členovi představenstva výkon funkce v důsledku uplynutí jeho funkčního období: „… není logický ani jiný důvod pro to, aby na jeho místo nastoupil náhradník. Ke vzniku funkce člena představenstva v případě náhradníka je tudíž nutné, aby funkce řádně zvoleného člena představenstva skončila předčasně (tj. před uplynutím jeho funkčního období), například smrtí, ztrátou předpokladů pro výkon funkce apod. Složitější může být tato otázka v případě, že funkce člena představenstva zanikne předčasně z důvodů jeho odvolání z funkce k tomu příslušným orgánem (nejvyšším orgánem, příp. v rámci německého modelu akciové společnosti dozorčí radou). Smysl náhradnictví totiž spočívá v tom, aby v případě, kdy určitému členu představenstva zanikne funkce předčasně, mohl náhradník začít vykonávat funkci, aniž by bylo nutné okamžitě svolávat valnou hromadu akciové společnosti (případně dozorčí radu), a přitom je to na rozdíl od kooptace stále valná hromada (případně dozorčí rada), která má prostřednictvím náhradnictví ‚pod kontrolou‘ složení představenstva.“

K funkčnímu období člena představenstva, který vzešel z náhradníků, Lasák16 uvádí, že s ohledem na analogickou aplikaci ust. § 701 z. o. k. vztahujícího se k družstvu (kde je výslovně uvedeno, že náhradník delegáta se stává delegátem na zbytek funkčního období, na které byl delegát, jehož funkce zanikla, zvolen) je třeba dovodit stejný závěr i pro představenstvo, tedy že náhradní člen představenstva vstupuje do funkčního období toho člena představenstva, kterého ve funkci nahrazuje. Současně uvádí k tomuto názoru bližší komentář, když zmiňuje, že je v první řadě logické, že funkční období člena představenstva, který nastoupil do funkce jako dosavadní náhradník, nepřesáhne funkční období toho člena představenstva, který byl náhradníkem nahrazen. Zároveň uvedený názor doplňuje názorným příkladem, když uvádí, že skončí-li členovi představenstva zvoleného na pět let funkce již po třech letech, vstoupí náhradník do funkčního období tohoto člena představenstva, kterého nahrazuje. Obdobně se vyjadřuje Lasák17 k trvání funkčního období u člena dozorčí rady a správní rady z řad náhradníků, když uvádí, že si členové dozorčí rady a správní rady „obouvají boty“ člena dozorčí rady a správní rady, které nahrazují.

Ze všech výše uvedených názorů lze dovodit ve vztahu k běhu funkčního období člena voleného orgánu akciové společnosti, který byl předtím náhradníkem, následující závěry. Předně je délku funkčního období možné upravit stanovami v tom směru, že nemusí trvat po celou dobu, která zbývá členu voleného orgánu, jehož výkon funkce skončil a který byl tímto náhradním členem nahrazen

Další závěr je ten, že náhradníkovi, který se stal členem voleného orgánu akciové společnosti, dobíhá funkční období tohoto člena voleného orgánu, kterého tento náhradník nahrazuje.

Alternativní pohled na právní úpravu náhradního člena volených orgánů akciové společnosti a problematiku jeho funkčního období

Předchozí právní pohledy na institut náhradnictví členů volených orgánů akciové společnosti jsou sice opřeny o logickou právní argumentaci, ale já si dovoluji na uvedenou problematiku uvést svůj vlastní, odchylný pohled.

Jaké mám argumenty pro připuštění běhu funkčního období člena voleného orgánu v délce, v jaké mohl vykonávat funkci nahrazený člen voleného orgánu akciové společnosti? Úvodem se domnívám, že z užitého zákonného pojmu „náhradník“ pro všechny případy náhradnictví (pro představenstvo v ust. § 444 z. o. k., pro dozorčí radu v ust. § 454 odst. 3 z. o. k. a pro správní radu v ust. § 460 odst. 4 z. o. k.) nelze vyvodit, že by náhradník nahrazoval předchozího člena voleného orgánu pouze v rozsahu zbytku funkčního období tohoto člena voleného orgánu. Mám spíše za to, že pojem „náhradník“ je třeba vyložit v širším smyslu slova jako osobu, která nastupuje po předchozím členu voleného orgánu, která byla zvolena či jmenována ještě v době, kdy je stále ve funkci ten člen voleného orgánu, kterého nahrazuje, aniž bych z tohoto pojmu vyvozoval, že náhradník si „obouvá boty“ – jak uvádí Lasák18 – toho člena voleného orgánu, kterého nahrazuje.

Účelem náhradnictví dle mého názoru není obejití povinnosti ustanovit člena voleného orgánu tím orgánem, který jej ustanovuje do funkce, ale zjednodušit a zlevnit celý proces

změny člena voleného orgánu akciové společnosti. Vždycky totiž bude náhradního člena voleného orgánu ustanovovat do postavení náhradníka stejný orgán, který by jej ustanovoval do funkce „řádného“ člena voleného orgánu.

Z hlediska formálního je třeba na začátku uvést, že možnost volby náhradníka, a dle mého názoru i stanovení podmínek výkonu jeho funkce, vč. jeho funkčního období, určují stanovy akciové společnosti. A stanovy mohou určit podmínky tak, že funkční období náhradního člena voleného orgánu je ve stejné délce, jako je funkční období tohoto člena voleného orgánu, kterého tento náhradník nahrazuje; jinými slovy: náhradníkovi při jeho ustanovení do funkce běží samostatné (nové) funkční období člena voleného orgánu, kterého nahrazuje. Podle mého mínění nelze ze zákona vyvodit, že by běh celého funkčního období náhradního člena voleného orgánu byl přímo zakázaný, a tato úprava není ani v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy. Úprava stanov umožňující běh celého funkčního období není dle mého názoru ani nepřímo zakázaná, neboť nepřímo zakázané, a tudíž neplatné (mj.) je právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19 Mám za to, že nelze z účelu a smyslu zákona dovodit, že by zákon vyžadoval pro běh funkčního období náhradníka pouze jeho doběh v délce zbytku funkčního období nahrazeného člena orgánu, neboť jinou délkou funkčního období není ohroženo postavení valné hromady jako orgánu, který náhradního člena nejčastěji ustanovuje do funkce a z funkce odvolává.

Při této příležitosti si dovoluji upozornit, že v případě družstva u delegáta shromáždění delegátů platí v ust. § 701 z. o. k. výslovně, že náhradník delegáta se stává delegátem na zbytek funkčního období, na které byl delegát, jehož funkce zanikla, zvolen. Zde si lze položit otázku, proč v případě volených orgánů akciové společnosti nepoužil zákonodárce podobné jazykové vyjádření. Jednou z logických odpovědí je pak ta, že rozdíl v právní úpravě náhradníka delegáta dle ust. § 701 z. o. k. a v právní úpravě náhradníků členů volených orgánů u akciové společnosti byl záměrný, aby připouštěl u akciové společnosti celý běh funkčního období toho člena voleného orgánu, který byl předtím náhradníkem, neboť není logického důvodu, aby stejný záměr zákonodárce byl jazykově vyjádřen pokaždé jinak, když tak neučinil u jednotlivých úprav náhradnictví u členů všech volených orgánů akciové společnosti (viz ust. § 444 odst. 2, § 454 odst. 2 a § 460 odst. 4 z. o. k.).

To ovšem nevylučuje, že by stanovy akciové společnosti nemohly určit funkční období náhradního člena v rozsahu zbytku funkčního období toho člena voleného orgánu, který je tímto náhradníkem nahrazen, protože ani tato úprava funkčního období člena voleného orgánu, který byl předtím náhradníkem určen stanovami, není přímo či nepřímo vyloučena zákonem.

Jiná situace z hlediska argumentace nastává v případě, že stanovy pouze upraví možnost volby náhradníka za člena voleného orgánu akciové společnosti, aniž by specifikovaly

16 J. Lasák in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp a kol., op. cit. sub 10, str. 1933.

17 Tamtéž, str. 2040 a 2073.

18 Op. cit. sub 2, str. 246.

19 K nepřímému zákazu viz bod 34 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1915/2022.

běh funkčního období náhradníka. V tomto případě s ohledem na skutečnost, že náhradník má při následném výkonu funkce člena voleného orgánu právní postavení shodné s právním postavením člena voleného orgánu, kterého nahrazuje, 20 by mělo být dle mého názoru i funkční období náhradníka coby člena voleného orgánu shodné s funkčním obdobím toho člena voleného orgánu, který je náhradníkem nahrazen. Zde bych na délku funkčního období použil analogii s funkčním obdobím toho člena voleného orgánu, u kterého je připuštěno ustanovení funkce náhradníka. Nelze však vyloučit i výklad, že bez stanovami určeného funkčního období pro člena představenstva, který byl náhradníkem, je ustanovení stanov o možnosti připuštění náhradnictví neplatné pro neurčitost. Jsem však přesvědčen o tom, že použití analogie s během funkčního období člena voleného orgánu u náhradníka je možné, a není tedy důvod k neplatnosti stanov akciové společnosti, která tento postup použila.

Pro úplnost dodávám s ohledem na předchozí text, že mám i za to, že náhradní člen voleného orgánu může být ustanoven do funkce i za odvolaného člena voleného orgánu, nebo za člena voleného orgánu, jehož funkční období skončilo. Ani v těchto případech nespatřuji porušení přímého nebo nepřímého zákazu, který by způsoboval neplatnost nebo neúčinnost stanov upravujících náhradnictví za člena voleného orgánu, jehož výkon funkce již skončil nebo jenž byl ze své funkce odvolán. Ani v jednom z těchto případů nevidím ohrožení postavení toho orgánu, který člena voleného orgánu ustanovil do funkce. Opět vnímám existenci náhradníka jako prostředek pro zjednodušení procesního postupu ustanovení člena voleného orgánu do jeho funkce než jako specifickou kategorii, která by vyžadovala speciální pravidla pro její užití a běh funkčního období.

Z hlediska věcných argumentů ohledně běhu funkčního období bývalého náhradníka člena voleného orgánu mám za to, že náhradník by měl vědět, za jakých podmínek – včetně trvání funkce člena voleného orgánu, kterého bude případně nahrazovat – bude vykonávat funkci člena voleného orgánu akciové společnosti, a není-li tomu tak, tak by tato skutečnost měla být v rozporu s dobrými mravy. Navíc lze uvést, že by nedávalo příliš praktický smysl, pokud

20 Výslovně viz J. Lasák in op. cit. sub 14, str. 415; a op. cit. sub 8, str. 674.

21 Viz bod 37 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1915/2022.

INSOLVENCE, PREVENTIVNÍ RESTRUKTURALIZACE

novela insolvenčního zákona od 1. 10. 2024 změny zákona o insolvenčních správcích a změny vyhlášky o odměně a náhradách preventivní restrukturalizace kompletní soubor aktuálních předpisů

více na www.ins.sagit.cz

by zbýval náhradnímu členu voleného orgánu pouze malý časový úsek funkčního období předchozího člena voleného orgánu. V tom případě by bylo lepší zvolit rovnou nového člena voleného orgánu, a nikoliv využít institutu náhradníka, pokud by členu voleného orgánu, který by byl předtím náhradníkem, pouze dobíhalo funkční období toho člena voleného orgánu, kterého nahrazuje.

Další argument svědčící možnosti běhu nového funkčního období je skutečnost, že si lze představit celou řadu situací, obchodních případů, kdy bude účelné a užitečné připustit nastoupení náhradníka za člena voleného orgánu, jehož funkce zanikla, a umožnit mu výkon funkce po celé funkční období toho člena, který byl tímto náhradníkem nahrazen, aby zde byla dlouhodobá kontinuita výkonu funkce ze strany předem určených náhradníků coby budoucích členů volených orgánů společnosti a nebyla ohrožena dohodnutá struktura transakcí mezi akcionáři. Tím praktickým případem pro celý nový běh funkčního období člena voleného orgánu, který byl náhradníkem, může být v této situaci obava, že by při zániku funkce člena voleného orgánu druhý rozhodující akcionář neumožnil zvolení nového člena voleného orgánu navrženého druhým akcionářem. Opět dle mého názoru neexistuje věcný důvod bránit akcionářům v takovém aranžmá vzájemných vztahů v akciové společnosti.

Posledním důvodem pro připuštění možnosti běhu nového funkčního období u členů volených orgánů akciové společnosti, kteří byli předtím náhradníky, je skutečnost, že soudní judikatura21 připouští možnost ustanovit do funkce člena voleného orgánu na dobu neurčitou. V případě, že zanikne výkon funkce člena voleného orgánu zvoleného na dobu neurčitou, je zřejmé, že náhradnímu členu představenstva v tomto případě logicky poběží funkce po dobu neurčitou. Lze tedy argumentovat, že pokud v tomto případě poběží výkon funkce členu voleného orgánu, který byl náhradníkem, po dobu neurčitou, proč by nemohl výkon funkce člena voleného orgánu, který byl náhradníkem, běžet celý od počátku? V žádném případě ani za této situace není oslabena působnost valné hromady (nebo jiného orgánu, který ustanovuje do funkce členy volených orgánů) volit a odvolávat daného člena voleného orgánu akciové společnosti.

Lze tedy uzavřít, že existuje mnoho pádných důvodů pro to, aby náhradnímu členu voleného orgánu, který se stal následně členem voleného orgánu, běželo celé funkční období člena voleného orgánu od počátku.

Závěr

Závěrem si dovoluji stručně shrnout výše uvedený názor na běh funkčního období člena voleného orgánu akciové společnosti, který se stal členem voleného orgánu z pozice náhradníka.

Mám za to, že neexistuje věcný ani formální důvod, aby členu voleného orgánu akciové společnosti neběželo nové funkční období poté, co se stal členem voleného orgánu akciové společnosti, a to jak za situace, kdy tento běh funkčního období upraví výslovně stanovy, tak i za situace, kdy tuto otázku výslovně upravovat nebudou vůbec.

Nicméně z hlediska formální opatrnosti bych doporučoval akciové společnosti, aby si běh funkčního období člena voleného orgánu, který byl zvolen náhradníkem, výslovně upravila.

Přes výše uvedené argumenty lze uzavřít, že konečné slovo jako i v ostatních případech bude mít soud, a ten příp. může zaujmout jiné stanovisko. ✤

Povaha výkladových ustanovení o. z.

a doložka úplnosti

Tento článek je stručnou úvahou ohledně kogentní či dispozitivní povahy výkladových ustanovení uvedených v § 555 až 558 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“). Zvlášť se v něm zabývám analýzou § 556 odst. 2 o. z., který je často v podnikatelské praxi vylučován tzv. doložkou úplnosti, přičemž se zamýšlím nad tím, zda je možné tuto doložku úplnosti platně sjednat.

Mgr. Kevin Mach

působí jako podnikový právník v Aero

Tímto příspěvkem reaguji na článek,1 v němž se autoři v souvislosti s institutem doložky úplnosti zamýšleli nad povahou dispozitivnosti či kogentnosti § 556 o. z. Text tohoto ustanovení zní:

„(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.“

Ve zmiňovaném článku dospěli autoři ve vztahu k odst. 1 k tomu, že „neposkytuje příliš prostor pro dispozitivitu“, a ve vztahu k odst. 2, že zde „je pro dispozitivitu mnohem větší prostor“.

Ust. § 556 odst. 2 o. z.

Ust. § 556 odst. 2 o. z. je často ve vztazích mezi podnikateli vylučováno tzv. doložkou úplnosti (merger clause, entire agreement clause). Doložkou úplnosti smluvní strany vyjadřují zájem na tom, aby soud při interpretaci smlouvy nepřihlížel k tomu, co jejímu uzavření předcházelo, např. k e-mailové komunikaci, komentářům ve funkci revize ve Wordu apod. Škála takových doložek sahá od mírných pozitivních formulací typu „Tato smlouva obsahuje úplné ujednání mezi stranami“, přes negativní vymezení vůči okolnostem předcházejícím uzavření smlouvy „Toto je úplné ujednání stran o předmětu smlouvy, rušící veškerá předchozí jednání a dohody stran.“2

Důvodem uvedené praxe je zřejmě skutečnost, že se někteří autoři odborné literatury výslovně k otázce dispozitivnosti či kogentnosti § 556 odst. 2 o. z. nevyjadřují, zatímco jiní autoři vycházejí z toho, že doložku úplnosti lze sjednat, čímž sice implicitně vyjadřují názor, že jde o ustanovení dispozitivní, avšak neuvádějí právní argumentaci, na jejímž základě tuto dispozitivní povahu dovozují. Dále se tedy pokouším takovou stručnou právní argumentaci ohledně povahy tohoto ustanovení předložit.

Hmotněprávní, nebo procesní?

Vodochody Aerospace, a. s. k

Základním členěním právních předpisů je členění na hmotněprávní a procesní. Hmotné právo upravuje dovolené chování nebo zakazuje nedovolené chování, anebo stanoví určité povinnosti lidí a jiných subjektů práva, zatímco procesní právo upravuje postup při realizaci či ochraně hmotného práva, přičemž je pro něj typické, že v něm vždy vystupuje autoritativní orgán nadaný pravomocí autoritativně a závazně rozhodnout o právech a povinnostech. 3 Procesní právo tedy předpokládá ingerenci orgánu veřejné moci v procesu aplikace práva.4 Háček ovšem tkví v tom, že hmotněprávní předpis občas obsahuje také procesní ustanovení, a naopak, že procesní předpis často obsahuje též hmotněprávní ustanovení. Proto je v některých případech obtížné kogentní, resp. dispozitivní povahu ustanovení správně identifikovat.

Komentář k o. z. potvrzuje, že o povaze určitého pravidla nerozhoduje jeho formální zařazení do toho či onoho předpisu, ale předmět úpravy. Všechna pravidla obsažená v občanském zákoníku tak nejsou hmotněprávními ustanoveními jenom proto, že jsou shrnuta v tomto předpisu. 5 Na jiném místě téhož komentáře 6 se lze dočíst, že s ohledem na předmět jejich regulace nemají pravidla obsažená v § 565-568 o. z. hmotněprávní, nýbrž procesněprávní charakter. Takovým příkladem procesního ustanovení, které je obsaženo v hmotněprávním předpise, je § 565 o. z., který upravuje důkazní břemeno ohledně pravdivosti soukromé listiny.7

Protože je § 556 o. z. v předpise hmotného práva, vyvolává dojem, že jde o hmotněprávní ustanovení. Domnívám se však, že takový závěr je první chybou na cestě za určením kogentnosti

1 M. Vašíček, K. Janečková: Je ustanovení § 556 ObčZ kogentní, nebo dispozitivní? Právní rozhledy č. 10/2024, str. 316-318, str. 316.

2 J. Kotásek: Doložka úplnosti a její limity, Právní rozhledy č. 21/2016, str. 725-732.

3 Srov. J. Dvořák, J. Švestka, M. Zuklínová a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek 2., Díl první: Obecná část, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, str. 59.

4 Srov. J. Boguszak, J. Čapek, A. Geroloch: Teorie práva, ASPI Publishing, Praha 2004, str. 104 a násl.

5 P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 2037.

6 Tamtéž, str. 2038.

7 A. Macková: § 565 (Pravost a pravdivost soukromé listiny), in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654) [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 2024-6-10], ASPI_ID KO89_a2012CZ, dostupné v systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

Tíříěk

nebo dispozitivnosti tohoto ustanovení. V nálezu Ústavního soudu8 je řečeno, že řízení před soudem je zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy. Je proto nutné si položit otázku, komu je toto ustanovení určeno, kdo se jím má řídit. Je určeno stranám smlouvy? Nikoliv. Interpretaci a poznávání sporného ustanovení smlouvy totiž bude provádět soud, neboť interpretační proces je mu vlastní v rámci jeho rozhodování o subjektivních právech a povinnostech.9

Nejen proces, ale i výsledek interpretace práva (akt aplikace práva) spadá do kompetence orgánu veřejné moci, resp. v tomto případě soudu. Soud však vystupuje v procesních vztazích. Kromě toho z ustanovení nevyplývají ani vzájemná subjektivní práva a povinnosti smluvních stran, což také nasvědčuje jeho procesní povaze. Na základě uvedených úvah jsem dospěl k názoru, že výkladové ust. § 556 o. z. je svou povahou procesním ustanovením, nikoliv hmotněprávním.

Veřejné, nebo soukromé?

Další možný způsob členění právních předpisů je podle toho, zda jde o právo veřejné, nebo soukromé. Mezi veřejné právo se obvykle řadí právo ústavní, správní, finanční, trestní a občanské právo procesní.10 O povaze (civilního) procesního práva v odborné literatuře panuje shoda na tom, že jde o právo veřejné,11, 12, 13, 14, 15 a tudíž lze s jistotou konstatovat, že civilní procesní předpis je součástí veřejného práva.

Pro oblast práva veřejného jsou typické kogentní právní normy,16 zatímco soukromé právo se vyznačuje převahou dispozitivních ustanovení.17 Ze skutečnosti, že je § 556 o. z. procesním ustanovením, vyplývá, že by mohlo mít spíše kogentní povahu. Je tomu tak proto, že u procesních ustanovení obecně platí něco, co bych označil za presumpci kogentnosti. Nelze totiž při-

8 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95.

9 Srov. op. cit. sub 4, str. 144.

10 J. Hurdík: Veřejné právo, in D. Hendrych a kol.: Právnický slovník, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2009.

11 Srov. J. Petrov: § 1 [Soukromé a veřejné právo. Kogentní a dispozitivní ustanovení], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 4.

12 Srov. A. Gerloch: Teorie práva, 6. vyd., Aleš Čeněk, Plzeň 2013, str. 117.

13 J. Jirsa, V. Beran, K. Havlíček, K. Janek, F. Korbel, T. Mottl, D. Paľko, B. Petr, P. Trebatický, M. Vacková, K. Vančurová, P. Vojtek, M. Doležal, T. Lichovník, V. Sedlák: § 1, in J. Jirsa, V. Beran, K. Havlíček, K. Janek, F. Korbel, T. Mottl, D. Paľko, B. Petr, P. Trebatický, M. Vacková, K. Vančurová, P. Vojtek, M. Doležal, T. Lichovník, V. Sedlák: Občanský soudní řád, 1. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-6-14], ASPI_ID KO99_p2a1963CZ, dostupné v systému ASPI, ISSN: 2336-517X.].

14 Op. cit. sub 4, str. 106.

15 Op. cit. sub 3, str. 59.

16 Op. cit. sub 12, str. 54.

17 A. Gerloch: Dispozitivní právní norma, in op. cit. sub 10.

18 J. Handlar: § 556 [Výklad právních jednání], in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 1774, marg. č. 58.

19 M. Zuklínová, L. Tichý: § 556 (Druhé pravidlo výkladu právního jednání), in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al., op. cit. sub 7.

pustit, aby se každé řízení vedlo podle jiných procesních pravidel, jejichž úprava by byla ponechána na smluvním ujednání jeho účastníků (stranou nyní ponechávám rozhodčí řízení). To je důvodem, proč musí být procesní úprava zásadně kogentní. Má-li být procesní ustanovení dispozitivní, musí to v něm nebo o něm být výslovně stanoveno. Příkladem může být aktuální znění § 89a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve kterém je pro vzájemný vztah podnikatelů zakotvena dispozitivní úprava tzv. prorogace. Pro § 556 o. z. tak podle této logiky platí, že jde o ustanovení kogentní, neboť možnost odchýlit se od něj o. z. výslovně nepředpokládá.

Význam doložky úplnosti ve smlouvě

Jestliže je § 556 o. z. kogentní, mají doložky úplnosti nějaký právní význam? Podle některých autorů takové ujednání nemá za následek vyloučení označených výkladových kritérií z procesu interpretace smlouvy, při výkladu smlouvy však musí být samo zohledněno jako výkladové kritérium.18 Tento názor se jeví jako možný, nicméně ho nepovažuji za zcela přesvědčivý. Projev vůle buď právně relevantní je, nebo není – tertium non datur. Navrhované řešení je ale podle mého názoru na rozcestí mezi tím, zda lze doložku úplnosti platně sjednat, nebo nikoliv. Jinými slovy je tím řečeno, že doložka úplnosti platí, ale jen trochu. Takový závěr však nepovažuji za uspokojivý.

Protože jsem přesvědčen o tom, že je § 556 o. z. kogentní, nelze toto ustanovení vyloučit z aplikace ani jej prostřednictvím doložky úplnosti zmírnit, narušovat či obcházet. To tedy znamená, že doložky úplnosti jsou právně bez významu. Přiznávám, že uvedený závěr právní praxe zřejmě nepřivítá, nicméně hodnotově ho považuji za správný, neboť tímto přístupem lze zajistit jednotu právního řádu napříč jinak velmi individualizovaným rozhodováním sporů. Dále mám za to, že čím více podkladů bude mít soud k dispozici pro své rozhodování, tím spravedlivější jeho rozhodnutí bude, resp. by mělo být

Povaha výkladových ustanovení o. z.

Výkladová ustanovení v o. z. jsou tvořena § 555-558. Jestliže jsem dospěl k závěru, že jedno z těchto výkladových ustanovení je kogentní, vyvstane nutně otázka, jak je to s kogentností zbylých ustanovení.

Ust. § 555 o. z.

U § 555 o. z. není třeba bližšího zkoumání, neboť by nedávalo smysl, kdyby byla jeho povaha dispozitivní. Toto ustanovení je totiž jedním z mnoha ustanovení, jejichž prostřednictvím má být dosaženo právního ideálu, tj. výkladu skutečného obsahu vůle smluvních stran a v širším pojetí též spravedlnosti. Tohoto ideálu by jistě nemohlo být dosaženo, jestliže by byla interpretace práva postavena na jiných kritériích, zejména na jazykovém (gramatickém) výkladu. Jenom ze slov totiž zpravidla nelze bez pochybností seznat, co jednající dotyčným prohlášením vůle zamýšlel, jaká byla jeho skutečná vůle.19 Toho si byl vědom i zákonodárce, proto do důvodové zprávy k výkladovým ustanovením uvedl: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení.“

Pokud by smluvní strany mohly § 555 o. z. vyloučit vlastním ujednáním, lze se ptát, kam až by mohla jejich autonomie vůle dosáhnout. Bylo-li by ustanovení dispozitivní, mohly by vlastním výkladovým pravidlem učinit v mezích § 1 odst. 2 o. z. téměř cokoliv. Např. navázat interpretaci sporného ustanovení na počasí nebo na to, kdo se k soudnímu jednání dostaví v červenější košili. Kdyby mělo být každé jednotlivé sporné ustanovení smlouvy vykládáno podle pravidla určeného smluvními stranami, vedlo by to k naprosté roztříštěnosti práva a ztrátě právní jistoty, přičemž opravné prostředky by postrádaly svůj tzv. širší účel, který jim právní věda přiznává, 20 a judikatura by tak nemohla vést ke sjednocování výkladu právních norem. Argumentem ad absurdum a teleologickým výkladem bylo právě dokázáno, že § 555 o. z. musí být kogentní.

Ust. § 556 o. z.

Kromě již výše uvedeného lze navíc § 556 o. z. považovat za text, který provádí § 555 o. z. Je v něm totiž řečeno, jak má soud obsah právního jednání zjišťovat, k čemu má přihlížet. Nedávalo by ale smysl, pokud by bylo kogentní ustanovení prováděno ustanovením dispozitivním, neboť to naráží na předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky. 21

Ust. § 557 o. z.

V souvislosti s analýzou § 557 o. z. bych chtěl nejprve poukázat na podobná výkladová ustanovení. Prvním takovým ustanovením je § 1812 o. z., jehož odst. 1 stanoví, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Druhým podobným výkladovým ustanovením je aktuální znění § 18 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který stanoví, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

Tato ustanovení jsou odlišná v tom, že chrání slabší stranu – zaměstnance a spotřebitele, nicméně oba uvedené příklady obsahují výkladová pravidla, u nichž zřejmě nemůže být pochyb nejen o tom, že jsou adresována soudu, ale ani o tom, že jsou kogentní, což potvrzuje i komentářová literatura. 22, 23 Právě na tento společný prvek všech třech ustanovení, tj. že obsahují výkladová pravidla, bych chtěl poukázat, neboť je podle mě klíčový.

Podle Knappa je kogentní a dispozitivní právo výrazem intenzity společenského zájmu. Tam, kde je velmi intenzivní, nastupuje norma kogentní. 24 Jestliže zákonodárce u některých výkladových ustanovení vyjádřil zájem na jejich kogentní povaze, lze si klást otázku, proč by to u § 557 o. z. mělo být jinak. V ust. § 557 o. z. je zakotveno pravidlo contra proferentem, jehož podstatou je výklad nejednoznačného výrazu v neprospěch toho, kdo s takovým výrazem do kontraktačního procesu přišel. Nosná je zřejmě myšlenka, aby smluvní strana do smlouvy nezanesla nejednoznačné ustanovení a následně se jej k tíži dobrověrné protistrany nedovolávala. Domnívám se, že pravidlo contra proferentem je odrazem imperativu obsaženého § 6 o. z., totiž že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, resp. že nikdo nesmí těžit se ze svého nepoctivého jednání. Vzhledem k tomu, že uvedený příkaz je jednou ze zásad soukromého práva, nelze připustit jiný výklad, než že § 557 o. z. musí být kogentní

Ust. § 558

Odst. 1

První věta odst. 1 je jistým způsobem podobná § 557 o. z., přičemž v tomto případě je péčí zákonodárce ochránit slabší stranu, kterou je vždy nepodnikatel, aby neutrpěla na svých právech žádnou újmu. 25 Kromě toho nelze nezmínit, že jednou ze zásad o. z. je ochrana slabší strany. 26 V takovém případě ovšem z logiky věci vyplývá, že ustanovení musí mít kogentní povahu, jinak by ztrácelo smysl. Druhá věta stanovuje, kdo je v soudním sporu zatížen břemenem důkazním. Jde čistě o procesní pravidlo, které ze své podstaty musí být kogentní (viz argumentace výše).

Odst. 2

Teprve toto ustanovení jako jediné z výkladových ustanovení obsažených v § 555-558 o. z. výslovně umožňuje smluvním stranám sjednat vlastní pravidlo, a proto má dispozitivní povahu. Pokud by zákonodárce zamýšlel dispozitivní povahu i u předchozích ustanovení, je otázkou, proč by o možnosti smluvních stran sjednat vlastní pravidla u těchto ustanovení mlčel a výslovně takovou možnost uvedl jen v § 558 odst. 2 o. z.

Za povšimnutí stojí též skutečnost, že druhá věta navíc stanovuje břemeno důkazní (arg. „prokáže-li“ ), a tudíž jde nepochybně o procesní ustanovení. Domnívám se, že se tímto potvrzuje výše uvedená teze o tom, že má-li být procesní ustanovení dispozitivní, musí to v něm nebo o něm být stanoveno, a to bez ohledu, zda se takové ustanovení nachází v předpise hmotněprávním, nebo procesním.

Závěr

Na základě výše uvedeného rozboru konstatuji, že výkladová ustanovení obsažená v § 555-558 o. z. jsou procesními ustanoveními, neboť obsahují pokyn zákonodárce adresovaný soudu, podle čeho se má dobrat skutečného obsahu smlouvy, vzniknou-li o jejím obsahu pochybnosti, příp. dokonce upravují břemeno důkazní. Procesní ustanovení lze klasifikovat jako ustanovení veřejnoprávní, od nichž se zásadně, tedy až na výjimky, nelze odchýlit. Taková výjimka by však musela být právním předpisem vyjádřena. U § 556 o. z. však taková výjimka vyjádřena není, což svědčí o kogentní povaze tohoto ustanovení. Je-li § 556 odst. 2 o. z. kogentní, znamená to, že doložku úplnosti nelze ve smlouvě platně sjednat. ✤

20 Srov. J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, 6. vyd., Leges, Praha 2021, str. 659.

21 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.

22 O. Vondráček: § 1812 [Výklad spotřebitelských smluv], J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 11, marg. č. 8.

23 P. Hůrka: § 18 [Neplatnost právních jednání], in P. Hůrka, N. Randlová, J. Doležílek, D. Roučková, M. Vysokajová, S. Doudová, M. Košnar, V. Horna et al.: Zákoník práce: Komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 2024-6-5], ASPI_ID KO262_2006CZ, dostupné v systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

24 V. Knapp: Teorie práva, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 1995, str. 54.

25 M. Zuklínová, L. Tichý: § 558 (Výklad právního jednání v právním styku podnikatele/podnikatelů), in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al., op. cit. sub 7.

26 Viz § 3 odst. 2 písm. c) o. z.

K povinnosti soudu prvního stupně

předložit spis (dovolání) Nejvyššímu

V tomto článku autor analyzuje postup soudu prvního stupně poté, co obdržel dovolání obviněného, a sice z hlediska uplynutí lhůty k předložení spisu Nejvyššímu soudu podle § 265h tr. řádu. Odsouzený pachatel a dovolatel v jedné osobě má zpravidla totiž zájem na tom, aby jeho podání doputovalo pokud možno co nejrychleji k soudní stolici povolané o věci rozhodnout, a zejména to platí u dovolatelů odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kteří s příznivým výsledkem vyřízení dovolání spojují odklad, přerušení či odpadnutí povinnosti trest vykonat.

soudu

JUDr. Jan Zůbek působí jako advokát v Praze.

Ideové předpolí

Podle § 265h zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), soud 1. stupně „jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží spisy Nejvyššímu soudu“

Jsem ve shodě s názorem P. Šámala, že i při sebedokonalejší úpravě jednotlivých stadií trestního řízení a při vší pečlivosti orgánů činných v trestním řízení a jejich snaze učinit věcně správné, zákonné i spravedlivé rozhodnutí, může dojít vzhledem ke složitosti skutkových a právních otázek k chybám a nedostatkům, jež pak ovlivňují správnost učiněného rozhodnutí. Institut dovolání byl do opravného řízení včleněn zákonodárcem právě proto, že zákonodárce nechce, aby rozhodnutí soudu 1. a 2. stupně byla nesprávná, nezákonná nebo nespravedlivá.1

Dovolání je sice označováno jako mimořádný, avšak stále „opravný“ prostředek. Neboli zbraň (mj.) v rukou odsouzeného, s jejíž pomocí může ostřelovat z jeho pohledu chybný pravomocný odsuzující rozsudek. Rozhodnutí o dovolání je pak v zásadě argumentem nejvyšší instance. Jsou-li k tomu příznivé procesní podmínky, pak tento argument (ne)správnosti, (ne)pravdivosti odsouzení buďto schvaluje, nebo boří argumentační stavbu zhotovenou soudy nižších stupňů.

Pakliže právní řád obviněnému dává právo, aby se pokusil vyprovokovat dovolací soud ke kasačnímu zákroku, potom parametry tohoto práva musejí odpovídat míře dalších práv a záruk, které jsou obviněnému poskytovány.

Nejde proto pouze o to, že k realizaci práva (tj. k projednání dovolání) někdy určitě dojde. Jde i o to, aby dovolatel měl z případných příznivých důsledků rozhodnutí Nejvyššího soudu očekáva-

1 Srov. P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 779.

ný užitek. Je zásadní rozdíl mezi tím, jestliže na plnění povinnosti předložit spis dovolacímu soudu nahlížíme prizmatem „někdy“, nebo „tehdy“. Tj. jednou k tomu dojde, přičemž však jsou zde důvody působící nejistotu kdy, zda právě v tomto určitém okamžiku, či při splnění stanovených podmínek.

Vykoná-li obviněný několikaletý nepodmíněný trest odnětí svobody a teprve poté dojde ke zrušení rozsudku dovolacím soudem, pak míra expozice nespravedlivého odsouzení bude jistě vysoká. V takovém případě můžeme hovořit o užitku srovnatelném z rozhodnutí akademickým výrokem. (Pochopitelně užitek může být vyšší, byl-li obviněný zavázán k nějakému dalšímu plnění.)

Předkládaná polemika s níže popsaným postojem obecných soudů zahrnuje i ten aspekt, nakolik lze v charakteristice „mimořádný“ prostředek a vágnosti vyjádřené lhůty v § 265h spatřovat inferioritu povinnosti soudu 1. stupně, potažmo nakolik jde o mezeru v zákoně vybízející soud 1. stupně k libovůli ohledně dalšího postupu poté, co obdrží dovolání.

Popis výchozí situace

Ve společném řízení s vícero obviněnými byl obviněný odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterým mu byl mj. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Protože obviněný s odvoláním u vrchního soudu neuspěl, začal uložený trest vykonávat

Ovšem v rámci společného řízení došlo k tomu, že vůči některým spoluobviněným odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu 1. stupně

Obviněný využil svého práva a podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Na dotaz obhájce, proč soud 1. stupně nepředložil dovolání dovolacímu soudu ani po uplynutí několika měsíců, tento soud sdělil, že k tomu přistoupí teprve poté, kdy dojde ke skončení řízení vůči zbývajícím obviněným

Obviněný však s tímto postupem nesouhlasil, a proto se obrátil se stížností na průtahy s předáním spisu na předsedu Městského soudu v Praze. Ten žádné průtahy neshledal a postoj zdůvodnil zaneprázdněností soudu jinými úkoly spojenými s novým projednáváním věci a snaze o její dokončení.

Obviněný se proto obrátil na soud s návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona

č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Vrchní soud v Praze však jeho návrh zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že nové projednání věci u čtyř obžalovaných má bezpochyby přednost před předložením spisu Nejvyššímu soudu k projednání podaných dovolání, neboť má jít o situaci, „kdy v rámci tohoto společného řízení reálně neuplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám“

Vlastní hodnocení postoje obecných soudů

Byť trestní řízení končí podle § 12 odst. 10 tr. řádu dnem právní moci rozsudku (tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze), je de facto dovolací řízení jeho součástí, neboť rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena [IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277)].

K projednání věci došlo ve společném řízení, ovšem vzhledem k jeho kontradiktornosti, tj. existenci dvou stran s protichůdnými zájmy a tvrzeními, to samo o sobě neznamená, že by se tyto protichůdné zájmy a tvrzení mohly vyskytovat výlučně mezi stranami, a nikoliv mezi jednotlivými účastníky vystupujícími na jedné straně (tj. žalované). Zejména to platí, když u osob, u nichž se koná společné řízení, se nejedná o „nerozlučné“ procesní společenství, jestliže každá ze spoluobviněných osob jedná v řízení sama za sebe.

V daném případě se do té doby obdobné procesní postavení obviněných osob zásadně změnilo v okamžiku, kdy u jedné skupiny obviněných řízení skončilo právní mocí rozsudku a u druhé skupiny obviněných nikoliv, neboť věc byla vrácena k projednání soudu 1. stupně (tzn. i nadále je vůči těmto osobám uplatňován princip presumpce neviny).

Zákon z důvodu zachování hospodárnosti a efektivity řízení sice stanoví, že soud: „Jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží spisy Nejvyššímu soudu“ (§ 265h odst. 2 tr. řádu), ovšem je třeba zde rozlišovat mezi osobami oprávněnými podat dovolání, tzn. osobami, jimž zákon přiznává právo dovolání (oprávněné osoby), a osobami, které tímto právem nedisponují, a dokonce v daný okamžik ani nelze s jistotou určit, zda někdy v budoucnu k tomu budou oprávněny. Obviněné osoby, u kterých odvolací soud rozsudek zrušil, proto nelze považovat za osoby oprávněné ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu.

Opačný výklad by byl v rozporu s účelem normy § 265h odst. 2 tr. řádu, která sice legitimizuje procesní ekonomii na úkor individuálních práv, ale zjevně pouze ve vztahu k těm osobám, které tvoří určité procesní společenství. Skončení lhůty k výkonu práv osob tvořících toto procesní společenství se může lišit v řádech dnů či týdnů, nikoliv však měsíců nebo let. Plynutí času by u některých spoluobviněných osob mohlo vést k postupnému vyprazdňování jejich práva na dovolání. A platí to i v daném případě, kdy soud 1. stupně v době, kdy odmítá předat spisy či podaná dovolání Nejvyššímu soudu, nemůže předjímat rychlost ani výsledek řízení nového odvolacího řízení, příp. ani další repetetivní řízení u soudu 1. stupně.

Co se týče délky lhůty, její neurčité vyjádření slovem „jakmile“ lze vyložit v obdobném duchu jako pojem „bez zbytečného odkladu“, tzn. jako lhůtu velmi krátkou, lhůtu (ad hoc) v řádu dnů, maximálně týdnů, nikoliv však měsíců.

Obviněný proto mohl legitimně očekávat, že jeho dovolání bude projednáno bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy. V této souvislosti rovněž připomněl, že jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákoně, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání je tak integrální součástí vlády práva (IV. ÚS 167/05).

Projednání dovolání v podání Vrchního soudu v Praze reprezentuje jakýsi druhořadý „úkol“ trestní justice, a podle toho je s uvedeným subjektivním právem obviněného nakládáno. Stručně řečeno, projednání dovolání je sice obviněnému zákonem garantováno, ovšem kdy k tomu dojde, nelze předvídat (přijmeme-li jako správný postoj Vrchního soudu v Praze). To nutně vede k zamyšlení, nakolik takto vnímaný opravný prostředek může oprávněné osobě i společnosti jako celku poskytovat záruky, které s ním spojil zákonodárce.

Součástí práva spojeného s dovoláním proto musí být garance řádného postupu nejen dovolacího soudu, ale i soudu 1. stupně. Nebudou-li tyto orgány závazná pravidla dodržovat, ochrana subjektivních práv obviněných osob se přesune z praktické do teoretické či iluzorní podoby.

Autor článku poukazuje na to, že doba v řádech mnoha měsíců, která uplyne od okamžiku podání dovolání, neodpovídá právní ani skutkové složitosti (formalizovaného) přezkumu podmínek pro dovolání. Jistě lze nalézt pochopení pro důvody, které mohou realizaci dovolacího práva komplikovat. Dokonce autor připouští, že soud 1. stupně se mnohdy i nezaviněně [proti své vůli (malgré lui )] ocitne v průtazích s předáním spisu. Na rozdíl od příslušných orgánů státu však obviněný nemá prakticky žádné prostředky k tomu, jak nepříznivou situaci změnit (např. organizací posunování spisu, či důsledným využíváním jeho elektronické podoby). Navzdory tomu právě ve sféře obviněného se nejvíce projevují negativní důsledky zaseknutí dovolacího řízení v jeho preliminární fá zi. Jak již bylo mnohokrát řečeno, obviněnému nelze klást k tíži organizační anebo jiné s tím související komplikace, neboť je úkolem státu vytvořit nástroje, kterými zajistí plnění povinností vyplývajících z jeho zákonů (srov. I. ÚS 641/04).

Jak opakovaně připomíná Evropský soud pro lidská práva, justice delayed is justice denied – spravedlnost „odložená“ je spravedlnost odepřená. Konečně ani prizmatem kárného soudu průtahy v řízení nejsou žádným „kavalírským deliktem“, na nějž by bylo možné pohlížet shovívavě (NSS 1 Kss 8/2018-199). Naopak oprávněné osoby – legitimně očekávající předání spisu dovolacímu soudu v zákonem předepsané lhůtě – mohou vnímat výše popsaný přístup soudů jako projev despocie.

Porušení práva na spravedlivý proces a reakce Ústavního soudu

Omisivní chování obecných soudů nakonec obviněného vedlo k ústavní stížnosti. Zde si stěžoval na porušení svých základních práv zakotvených v Ústavě, Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jmenovitě práva na spravedlivý proces (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), spočívající v porušování práva na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Dne 23. 11. 2023 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1891/23 sice stížnost jako nepřípustnou odmítl, neboť před vydáním rozhodnutí došlo k postoupení spisu dovolacímu soudu, nicméně neopominul příležitost se věcně vyjádřit k předložené stížnosti . Nejprve uvedl, že nep ostoupení podaného dovolání má zjevně potenciál zasáhnout do stěžovatelových ústavních práv, odkazuje se přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (30 Cdo 267/2021-177, bod 33) a Evropského soudu pro lidská práva ( Abdoella proti Nizozemsku, 12728/87, bod 24).

Ústavní soud k tomu dále uvedl: „Skutečnost, že Česká republika neomluvitelně zaostává ve vytvoření systému umožňujícího elektronické sdílení spisu napříč soudní soustavou, nedává soudům alibi k tomu, aby tolerovaly zbytečné průtahy oddalováním rozhodnutí o podaných opravných prostředcích, nadto s argumenty o ‚přednosti‘ jednoho typu řízení před druhým. Strpět takový stav nelze zvláště tehdy, byl-li účastníkovi řízení, který podal takový opravný prostředek, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozhodně nemůže o takovém postupu ‚autoritativně‘ rozhodnout soud nižšího stupně, jehož odsuzující rozhodnutí má být zpravidla předmětem přezkumu. Ústavnímu soudu nepřísluší vytvářet pro obecné soudy závazná pravidla pro nakládání se spisovým materiálem. Ostatně žádný soubor obecných pravidel by při bohatosti soudní praxe a procesně výjimečných situacích, jaká nastala i v dané věci, nejspíše neobstál za všech okolností. Je však nutné apelovat na obecné soudy, aby se v takových případech vždy po-

kusily dobu prodlení s předložením spisu nadřízenému soudu minimalizovat. V některých situacích se nabízí vytvoření kopie spisu či ‚předběžné‘ zaslání kopií jeho nejpodstatnějších částí, v případě rozsáhlého spisu může být namístě krátkodobé zapůjčení spisu nebo neveřejné zasedání soudu vyššího stupně v budově soudu nižšího stupně. V každém případě by však v případě hrozících průtahů měl být o podání opravného prostředku informován soud, který má pravomoc o něm meritorně rozhodnout. Na úrovni předsedů senátů (či předsedů soudů) může pak dojít k ‚dohodě‘ o ideálním postupu v každé konkrétní věci.“

Závěr

Obviněný jako dovolatel brojil proti nečinnosti soudu 1. stupně a průtahům při předání spisu Nejvyššímu soudu. Po vyčerpání prostředků k nápravě se obrátil na Ústavní soud, který z důvodu odpadnutí nezákonné nečinnosti byl nucen stížnost odmítnout. Nicméně ve svém usnesení se vyslovil tak, že průtahy, kterých se dopouští soud 1. stupně při předání spisu dovolacímu soudu, mají zjevně potenciál zasáhnout do stěžovatelových ústavních práv. Z postoje, který k návrhu obviněného na určení lhůty zaujal vrchní soud, lze usuzovat, že se nejedná o ojedinělý případ či exces, ale o běžnou praxi. Cílem autora článku bylo na tuto praxi upozornit a příp. podnítit osoby dotčené průtahy s předáním spisu dovolacímu soudu, aby tuto nečinnost neakceptovaly. ✤

Přeshraniční únosy dětí jako výzva pro soudní spolupráci v Evropské unii

Následující článek se zabývá závažným patologickým jevem v rodinněprávních vztazích: přeshraničním únosem dítěte. V případě nedostatečného fungování právní úpravy i v rámci EU může dojít k vážnému narušení života nezletilého dítěte, jak to autor dokazuje na německo-španělském příběhu. O „nápravě“ rozhodl madridský soud po sedmi letech od únosu, přičemž rozsudek by znamenal vytržení nezletilého z jeho obvyklého prostředí jen proto, aby žil s otcem, jehož jazyk neznal a který pro něho byl cizí.

Je zřejmé, že ochrana lidských práv musí mít přednost před úpravou soudní pravomoci, což evropská úprava v Nařízení Brusel IIb umožňuje. Předpokladem jejího efektivního fungování je ovšem řádná spolupráce národních soudů členských států EU.

Prof. Dr. Robert Uerpmann-Wittzack je profesorem veřejného a mezinárodního práva na Univerzitě v Řezně.

„Když se dva hádají, třetí se směje,“ říká německé přísloví. V rodinném právu je tomu však jinak. Když se rodiče hádají, dítě trpí. Rychle se stává hračkou zájmů rodičů. To platí zejména v případě, jestliže se rodiče rozejdou a dítě žije jen s jedním z nich.

Při rozhodování, která se týkají dítěte, musí být upřednostněn nejlepší zájem dítěte. To stanovuje čl. 3 Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989. Priorita blaha dítěte je nyní v Německu uznávána stejně jako na evropské úrovni. Čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv EU konstatuje: „Při všech činnostech týkajících se dětí, uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.“

Péče o dítě je primárně věcí rodičů. Přou-li se rodiče na úkor dítěte, musí převzít odpovědnost stát a v případě potřeby zasáhnout ve prospěch dítěte. V německém ústavním právu se tomu říká „strážní funkce“ státu.

Pokud otec přestěhuje své dítě z Hamburku do Řezna v rozporu s úmluvou rodičů, může matka, která má dítě v péči, požadovat jeho navrácení.1 Může se obrátit na místně příslušný soud v Hamburku. 2 Nařídí-li hamburský soud vydání dítěte, soudní vykonavatel v Řezně bude vydání vymáhat.

Pokud matka přestěhuje své dítě ze Španělska do Německa a otec požádá o navrácení dítěte v souladu s čl. 9 nařízení Brusel IIb, 3 je za rozhodnutí nejprve odpovědný španělský soud. Nařídí-li španělský soud vrácení dítěte, musí se otec obrátit na německý exekuční soud. Otázkou je, do jaké míry smí německý soud přezkoumat rozhodnutí španělského soudu. Nařízení Brusel IIb do značné míry vylučuje přezkum rozhodnutí zahraničního soudu. 4 Evropský soudní systém je výrazem vysoce integrované nadnárodní justiční struktury založené na principu vzájemné důvěry, který zakazuje přezkoumávat rozhodnutí druhého státu a jeho soudů. Jak zásadní je tato zásada pro SD EU, ukazuje citát z rozsudku Aranyosi, který se zabýval uznáním evropského zatýkacího rozkazu: „Jak zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, tak zásada vzájemného uznávání mají v právu Unie zásadní význam, protože umožňují vytvoření a udržení prostoru bez vnitřních hranic. Konkrétně zásada vzájemné důvěry, zejména s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, vyžaduje, aby se každýčlenský stát mohl spoléhat, že všechny ostatní členské státy dodržují právo Unie a zejména základní práva [...]“ 5

V našem španělsko-německém případu je vzájemná důvěra oprávněná, pokud španělské soudy skutečně v zásadě vydávají přiměřená rozhodnutí a dotčené osoby mohou získat dostatečnou právní ochranu před španělskými soudy. Přezkum německými soudy pak může být vyloučen, aniž by to ohrozilo právní ochranu.

Problém může vzniknout, jestliže španělské rozhodnutí nerespektuje základní práva dítěte. Pak se nejlepší zájem dítěte, který musejí ctít jak Španělsko, tak Německo i Evropská unie, střetává s principem vzájemné důvěry v rámci Unie. Bohužel se takové případy opakují. Stávají se výbušnými, protože SD EU má v takových případech tendenci zdůrazňovat evropskou integraci . Výjimky ze zásady vzájemné důvěry při přeshraničních únosech dětí zatím vždy odmítal. Klíčové rozhodnutí vynesl v roce 2010 ve španělsko-německém případu Aguirre Zarraga 6 Dítě bylo nedostatečně vyslechnuto. SD EU však považoval jakoukoli procesní chybu za nedůležitou k tomu, aby ospravedlnila výjimku ze zásady vzájemné důvěry. SD EU tak chrání evropský justiční systém na úkor individuální právní ochrany.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) však zaujal zásadně odlišné stanovisko. Oba státy jsou podle něj odpovědné za to, že se děti nevracejí do jiného státu v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech (dále „EÚLP“). Je-li návrat v rozporu s právem dítěte na respektování jeho soukromého a rodinného života podle čl. 8 EÚLP, nesmí se stát, do kterého bylo dítě přemístěno, na návratu dítěte podílet, i když je podle práva EU vázán rozhodnutím o navrácení do státu původu. ESLP to jasně uvedl, zejména ve věci Rinau proti Litvě 7 SD EU a ESLP jsou tak navzájem v konfliktu.

Praktický příklad

Německý Spolkový ústavní soud se před dvěma lety vložil do diskuse v našem španělsko-německém případě. 8 Případ je příkladem rozporu mezi očekáváním a realitou, pokud jde o soudní spolupráci v rodinných věcech. Rád bych jej proto popsal a zároveň poukázal na právní nedostatky postupu v této věci.

V Madridu se v roce 2013 narodil chlapec, jehož rodiče se v následujícím roce rozešli a matka proti vůli otce odcestovala s dítětem do Německa. Jinými slovy, matka sedmiměsíčního chlapce unesla a krátce nato se v Německu provdala za Němce. Neskrývala se. Madridský soud, který případ projednával, však více než rok po únosu místo pobytu dítěte nezjistil.

Již zde se projevily první nedostatky: podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále „Haagská úmluva“ či „HÚ“) z roku 1980 musejí být děti, které byly nezákonně „přemístěny“ do jiného státu, v zásadě co nejrychleji vráceny.9 To dává smysl, protože plynutí času pomáhá formovat dítě v novém prostředí, jemuž se tak rychle přizpůsobuje. Pokud dítě žije v nové zemi určitou dobu, vytvoří si nový domov. V zájmu dítěte pak bude nevytrhávat ho z tohoto prostředí. Repatriace je pak vyloučena, i když by původně bylo v nejlepším zájmu dítěte ponechat dítě v zemi původu. Pokud je dítě uneseno, jen rychlý návrat může obnovit status quo. Haagská úmluva si proto výslovně klade za cíl „zajistit okamžitý návrat dětí nezákonně přemístěných nebo zadržovaných ve smluvním státě“. 10 Navrácení dítěte vyžaduje znalosti. Německé úřady by si musely povšimnout, že matka se v Německu usadila s dítětem, které neměla ve výhradní péči. Španělské orgány je však o tom zřejmě neinformovaly. O jakékoli mezivládní spolupráci, která by se očekávala ve společném prostoru svobody, bezpečnosti a práva, nelze mluvit.11 Tím byla zmařena možnost rychlého návratu, který mohl zabezpečit nejlepší zájmy dítěte.

Následovala četná soudní řízení ve Španělsku a Německu. Dva roky po únosu německý soud zjistil, že chlapec nalezl v novém prostředí domov. Přesto v roce 2021, tedy po dalších pěti letech a celkem po sedmi letech po únosu, nařídil madridský soud návrat dítěte. Matka byla předvolána k jednání, ale k soudu se nedostavila. To není překvapivé, protože byla již dříve ve Španělsku odsouzena za únos dítěte k trestu odnětí svobody. Pokud

1 Viz § 1632 BGB (německý občanský zákoník).

2 Viz § 152 odst. 2 FamFG (německý zákon o řízení v rodinných věcech a nesporném řízení).

3 Nařízení (EU) 2019/1111 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a v řízeních o rodičovské odpovědnosti a mezinárodních únosech dětí.

4 Viz zejména čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel IIb.

5 Rozsudek SD EU ze dne 5. 4. 2016 – C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198, odst. 78 – Pál Aranyosi a Robert Căldăraru

6 Rozsudek SD EU ze dne 22. 12. 2010 – C-491/10 PPU, ECLI:EU:C:2010:828 Rn. 48 a násl. – Joseba Andoni Aguirre Zarraga/Simone Pelz.

7 Rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2020 – 10926/09, odst. 189 – Rinau proti Litvě

8 BVerfG, rozhodnutí ze dne 1. 8. 2022 – 1 BvQ 50/22.

9 Viz zejména čl. 12 odst. 1 HÚ.

10 Čl. 1 písm. a HÚ.

11 Viz čl. 67 odst. 1 a čl. 4, čl. 74 a 81 SFEU.

by odcestovala do Španělska, čelila by okamžitému zatčení. Dítě, kterému bylo v té době osm let, nebylo vyslechnuto ani jinak se řízení neúčastnilo.

Rozhodnutí madridského soudu se mělo zaměřit na blaho dítěte. Z procesního hlediska to rozhodnutí nesplňuje. Podle čl. 12 Úmluvy OSN o právech dítěte měl mít chlapec možnost být v řízení slyšen přímo nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, jako je úřad pro ochranu mládeže. Míra, do jaké by měla být výpověď dítěte zohledněna, závisí na věku a vyspělosti dítěte.12 Osmileté dítě se každopádně dokáže vyjadřovat natolik, že by soud k jeho názoru musel minimálně přihlédnout. Dítě však nebylo slyšeno ani přímo, ani nepřímo.

Bylo by možné namítnout, že výslech dítěte prostřednictvím zástupce je podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte dostačující a že matka měla možnost se v řízení vyjádřit, i když ji nevyužila z obavy ze zatčení. V opatrovnických věcech je však dítě vedle svých rodičů samostatným subjektem s vlastními právy, která se nemusejí shodovat s právy matky. Pokud jsou otec a matka ve sporu, zdá se nepřijatelné pověřit jednu ze dvou stran zastupováním dítěte. Dítě tedy mělo být do řízení zapojeno nezávisle na svých rodičích. Nic z toho se nestalo. Teprve po rozhodnutí o repatriaci do Španělska byl chlapci na návrh Spolkového ústavního soudu ustanoven pro Německo zákonný opatrovník. Bez slyšení a bez opatrovníka, který může uplatňovat práva dítěte bez ohledu na protichůdné zájmy rodičů, se však chlapec stal objektem rodičovských sporů a soudních rozhodnutí ve španělském soudním řízení. Němečtí ústavní právníci takový postup, jenž z člověka činí objekt, považují za porušení lidské důstojnosti. Z pohledu unijního práva to představuje porušení lidské důstojnosti ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv EU.

Z materiálního hlediska vypadá rozhodnutí Madridu podobně katastrofálně. Podle rozhodnutí byl osmiletý chlapec, který strávil téměř celý svůj dosavadní život v Německu a byl tam zjevně dobře integrován, vytržen ze svého obvyklého prostředí a odvezen do země, kterou neznal a jejímž jazykem nemluvil, jen proto, aby žil s otcem, který je pro něj cizí. To nemůže být v nejlepším zájmu dítěte. Nejen proto, že nerespektuje právo dítěte na soukromý a rodinný život. Takové vytržení ze známého prostředí a současně převedení do prostředí nového, které je chlapci i jazykově zcela

12 Viz také čl. 24 odst. 1 věta třetí Listiny základních práv EU.

13 Rozhodnutí BverfG (německý Spolkový ústavní soud) ze dne 29. 5. 1974 – 2 BvL 52/71, BVerfGE 37, 271 (285) – „Solange I“; BVerfG, rozhodnutí ze dne 22. 10. 1986 – 2 BvR 197/83, BVerfGE 73, 339 (387) – „Solange II“

14 Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 6. 2005 – 45036/98, odst. 1 písm. 155 a násl. – Bospor Hava Yollari Turismus.

15 Rozsudek SD EU ze dne 3. 9. 2008 – C-402/05 P a C-415/05 P, ECLI:EU:C:2008:461, odst. 316 a násl. – Yassin Abdullah Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada Evropské unie a Komise Evropských společenství.

16 Rozsudek SD EU ze dne 21. 12. 2011 – C-411/10 a C-493/10, ECLI:EU:C:2011:865, odst. 78 a násl. – N. S. v. Secretary of State for the Home Department und M. E. u. a. v. Refugee Applications Commissioner, Minister for Justice, Equality and Law Reform.

17 Rozsudek SD EU ze dne 5. 4. 2016 – C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198, odst. 78 a násl. – Pál Aranyosi a Robert Căldăraru

18 Viz pouze rozsudek SD EU ze dne 5. 4. 2016 – C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198, odst. 78 – Pál Aranyosi a Robert Căldăraru

cizí, lze rozhodně kvalifikovat jako nelidské. To je v rozporu se zákazem nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 EÚLP a čl. 4

Listiny základních práv EU.

Práva dětí nebyla dlouho respektována. Pokud si však uvědomíme, že dítě je právní subjekt, jehož zájmy musí být ve sporu rodičů upřednostněny, je katastrofální, jak rozhodnutí o navrácení zjevně ignoruje práva a zájmy dotyčného chlapce.

Postup, který z dítěte dělá hračku cizích zájmů a rozhodování a sveřepě ignoruje práva a zájmy dítěte, nemůže žádný právní řád akceptovat. Jak ukazuje popsaný příklad, jsou však takové postupy realitou.

V takovém případě jsou možné dvě odpovědi. Jednou z možností je uznat limity evropské integrace a ve vážných případech se odklonit od principu vzájemné důvěry. V tomto konkrétním případě to znamená, že by německé soudy mohly výjimečně španělské rozhodnutí přezkoumat a v případě potřeby je odmítnout uznat, jak se také stalo.

Alternativně by se evropská integrace mohla prohloubit a zlepšit do takové míry, že by zabraňovala závažným porušováním základních lidských práv. Tyto dvě možnosti bych rád prozkoumal.

Odpověď 1: Uznání limitů integrace

Hmotné právo: stanovení hranic

O otázce, kdy lidská práva vyžadují porušení jurisdikčního systému, se diskutuje v rámci práva EU i mimo ně. V rámci unijního práva vyvstala u evropského zatýkacího rozkazu a také ohledně nedostatků azylového systému, vyžadujícího jiné řešení úpravy jurisdikce podle Dublinského nařízení. Obdobným způsobem se Spolkový ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zabývaly otázkou, za jakých okolností by měl být odmítnut soulad s rozhodnutími SD EU. Klíčovými slovy jsou „Solange“13 a „Bospor“ 14 Do této kategorie spadá i judikatura SD EU Kadi o přezkumu jednotlivých sankcí Radou bezpečnosti OSN.15 Otázkou vždy je, za jakých okolností rozhodují soudy samy místo příslušných orgánů jiného svrchovaného státu, aby se předešlo závažnému porušování lidských práv.

Vznikly dvě kategorie, ve kterých musí mít ochrana lidských práv přednost před úpravou soudní pravomoci. Jednak jde o systémové nedostatky, které se dotýkají konkrétního jednotlivého případu, jednak o zvlášť závažná porušení lidských práv v jednotlivých případech.

Zpočátku se zjistilo, že cizí rozhodnutí lze bezpodmínečně uznat pouze tehdy, pokud druhý právní řád obecně nabízí právní ochranu, která dostatečně chrání základní standardy lidských práv, např. prostřednictvím standardů zaručených v EÚLP a Listině základních práv EU, a to z hmotněprávního i procesněprávního hlediska. Tento předpoklad podporuje princip vzájemné důvěry. Pokud je otřesena, musí být pochybnosti o dodržování lidských práv prošetřeny případ od případu.

SD EU tento přístup uskutečnil v roce 2011 ve věci N. S. ohledně společného evropského azylového systému16 a v roce 2016 ve věci Aranyosi ohledně evropského zatýkacího rozkazu.17 Podle SD EU18 je nezbytné se za „mimořádných okolností“ odchýlit od zásady vzájemné důvěry. V případě N. S. to soud upřesnil pro evropský azylový systém: „Pokud […] existovaly vážné obavy, že azylové řízení a podmínky přijímání žadatelů o azyl v příslušném členském státě vykazují systémové nedostatky, které znamenají nelidské nebo poni-

žující zacházení s žadateli o azyl přemístěnými do tohoto členského státu ve smyslu čl. 4 Listiny, bylo by přemístění s tímto ustanovením neslučitelné.“

Přístup SD EU je blízký judikatuře Solange německého Spolkového ústavního soudu a judikatuře ESLP týkající se Bosporu Systémové nedostatky v ochraně základních práv jsou vždy využívány jako příležitost odepřít cizím státním aktům třetích stran uznání, které ochranu obecně vyžadují.

Kromě toho se v poslední době také předpokládá odchylné řešení úpravy pravomoci soudů, pokud jde o odvrácení nejzávažnějšího porušování lidských práv v jednotlivých případech. Konkrétně se jedná o porušování lidské důstojnosti a s tím úzce související případy hrozícího mučení a nelidského či ponižujícího zacházení. SD EU vycházel z toho, že návrat žadatele o azyl do jiného členského státu je v jednotlivých případech vždy vyloučen, pokud mu tam hrozí nelidské nebo ponižující zacházení, bez ohledu na to, zda se jedná o strukturální problém, který vstupuje do hry i v jiných členských státech.19 V případě C. K. soud konstatoval,že „předání žadatele o azyl podle nařízení Dublin III lze provést pouze za podmínek, které vylučují možnost, že mu po návratu reálně hrozí nelidské nebo ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny“ 20 V této souvislosti se soud výslovně odmítl omezovat na systémové nedostatky: „V tomto kontextu argument Komise, že z [...] nařízení Dublin III vyplývá, že pouze existencesystémových nedostatků v daném členském státě může mít dopad na povinnost přemístit žadatele o azyl do tohoto členského státu, nelze akceptovat. […] Takové chápání […] nařízení Dublin III by bylo […] neslučitelné s obecnou povahou čl. 4 Listiny, který zakazuje jakoukoli formu nelidského nebo ponižujícího zacházení. Na druhé straně by bylo zjevně v rozporu s absolutní povahou tohoto zákazu, kdyby členské státy mohly ignorovat skutečné a prokázané riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení s žadatelem o azyl pod záminkou, že nevyplývá ze systémového nedostatku v příslušném členském státě.“21 V Německu to odpovídá tzv. kontrole identity, při které chce Spolkový ústavní soud prověřit unijní právo, aby byla zachována německá ústavní identita pro jednotlivá porušení lidské důstojnosti. 22

Ve španělsko-německém případu, o kterém musel rozhodovat Spolkový ústavní soud, by bylo možné uvažovat o systémových nedostatcích vzhledem k tomu, jak velmi chyběly i základy pro efektivní spolupráci mezi španělskými a německými úřady. Každopádně způsob, jakým bylo bezohledně rozhodnuto o osudu nezletilého chlapce, se jeví jako nelidské zacházení a porušení lidské důstojnosti. Proto je nutné prolomit režim úpravy soudní pravomoci ve prospěch přezkoumání žádosti o vydání dítěte podle standardů jeho základních práv.

Procesní právo: Quis iudicabit

Otázkou zůstává, kdo by měl zavést výjimku ze zásady vzájemné důvěry do právního řádu. Jako nejlepší řešení se jeví sekundární unijní právní úprava , jak se to stalo v rámci společné evropské azylové politiky. Poté, co SD EU postuloval průlom v případu N. S., byla tato výjimka o dva roky později zahrnuta do nařízení Dublin II. 23 Z demokratického hlediska je to nejlepší řešení, protože Parlament a Rada jako zákonodárné orgány mají poměrně vysokou úroveň demokratické legitimity. Toto řešení navíc respektuje autoritu práva Unie i jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech.

Rozhodnutí ze strany SD EU se jeví jako druhé nejlepší řešení, i když je méně demokraticky legitimní než právní předpisy EU. Pokud je nařízen nelidský návrat, aniž by bylo osmileté dítě přímo či nepřímo zapojeno do řízení, je judikatura SD EU – obdobně jako v evropském azylovém systému – způsobem uskutečnění výjimky ze zásady vzájemné důvěry. Řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU tedy jistě slibuje úspěch, pokud vnitrostátní soud přesně vyjádří problémy v oblasti lidských práv a položí SD EU správné otázky. Je pravda, že SD EU odmítl výjimku ze zásady vzájemné důvěry v případě nedostatečné účasti dítěte v řízení o navrácení v roce 2010 ve věci Aguirre Zarraga. Rozsudek byl však vydán v režimu azylového práva. Navíc podle mého názoru SD EU neuznal rostoucí význam efektivní účasti dítěte a v případě potřeby jeho zastoupení jako lidské bytosti s vlastními právy v soudním řízení. To navrhuje podání předběžné otázky k SD EU.

Snažení jednotlivých národních soudů jsou mnohem riskantnější. Pokud vnitrostátní soud, jako je Spolkový ústavní soud, neaplikuje unijní právo odkazem na základní lidská práva, zpochybňuje tím autoritu unijních orgánů i jednotné uplatňování unijního práva. Zásahy vnitrostátních soudů proto mohou systém narušit. Spolkový ústavní soud proto jedná opatrně. V roce 2022 pozastavil výkon španělského rozhodnutí o navrácení, protože německý soud si neopatřil od SD EU rozhodnutí o předběžné otázce o možném neuznání španělského rozhodnutí. Německý ústavní soud přitom vyzval k řešení, které je v souladu s lidskými právy, ale implementaci původně ponechal na německých specializovaných soudech ve spolupráci se SD EU.

Konečně přichází v úvahu zásah ESLP, který může ohrozit autoritu orgánů Unie. Avšak vzhledem k tomu, že jurisdikce ESLP geografi cky pokrývá celou Evropskou unii, nehrozí žádné vnitrostátní sólové pokusy. Pravomoc ESLP samozřejmě není nutně silnější než pravomoc SD EU a práva EU. Pokud mezi SD EU a ESLP dojde k otevřené neshodě, oběma hrozí ztráta autority, neboť od počátku není jasné, který soud se nakonec prosadí.

Je tak zřejmé, že nejlepší volbou je nová unijní právní úprava a na druhém místě pak rozhodnutí SD EU.

Odpověď 2: Zlepšení integrace

Legislativa EU se samozřejmě nemusí spokojit s výjimkou z principu vzájemné důvěry. V zásadě má pravomoc odstraňovat systémové nedostatky a slabiny evropské soudní struktury a posilovat evropský soudní systém tak, aby byla práva dítěte skutečně účinně chráněna. Výjimky ze zásady vzájemné důvěry jsou pak zbytečné. Důležitý je především funkčně adekvátní návrh úpravy vymezení soudních pravomocí, kdy jsou úkoly přiděleny těm orgánům, jež je mohou nejlépe plnit. Pokud dítě skutečně žije

19 Rozsudek SD EU ze dne 16. 2. 2017 – C-578/16 PPU, ECLI:EU:C:2017:127, odst. 65, 94 – CK, HF a A. S. v. Republika Slovinsko; potvrzující SD EU, rozsudek ze dne 16. 7. 2017 –C-646/16, ECLI:EU:C:2017:586, odst. 101 – Khadija Jafari a Zainab Jafari.

20 Rozsudek SD EU ze dne 16. 2. 2017 – C-578/16 PPU, ECLI:EU:C:2017:127, odst. 65 – CK, HF a A. S. v. Republika Slovinsko

21 Tamtéž.

22 Rozhodnutí BVerfG ze dne 15. 12. 2015 – 2 BvR 2734/14, BVerfGE 140, 317, odst. 41 a násl. – Evropský zatykač

23 Čl. 3 odst. 2 pododstavec 2 a 3 nařízení (EU) č. 604/2013.

dlouhodobě na jednom místě, místní soudy budou moci nejsnáze a nejspolehlivější určit, co je v zájmu dítěte. V roce 2022 musel Spolkový ústavní soud rozhodnout o výkonu španělského rozhodnutí, které bylo vydáno podle nařízení Brusel IIa. Poté zůstala opatrovnická jurisdikce na soudech země původu. Od 1. 8. 2022 je v účinnosti nařízení Brusel IIb. Jeho čl. 9 usnadňuje přenesení opatrovnické příslušnosti na soudy cílového státu únosu, pokud nový pobyt dítěte trvá jeden rok. Zákonodárce Unie tak zlepšil dělbu pravomocí. Podle čl. 9 nařízení Brusel IIb by v našem španělsko-německém případu španělské soudy neměly pravomoc nařídit návrat sedm let po únosu. Příslušné by nyní měly být soudy v místě skutečného bydliště dítěte. Tyto soudy dokáží posoudit aktuální sociální prostředí dítěte lépe než vzdálené soudy země původu. Změna jurisdikce nakonec vedla k vyřízení projednávané ústavní stížnosti. 24

Smysl by měla i lepší mezistátní spolupráce. Je třeba zajistit, aby odpovědné orgány v dotčených státech mohly po únosu dítěte v co nejkratší době zareagovat a zajistit navrácenídítěte. Pak by se nestalo, že by byly děti vytrženy ze stabilního životního prostředí. Rovněž se zdá, že je potřeba zlepšit spolupráci při zjišťování skutečností a shromažďování důkazů, včetně nadnárodní integrace dítěte a jeho zájmů do řízení.

Konečně by byla vhodná úprava týkající se povinného právního zastoupení dítěte. Ust. čl. 81 odst. 1 SFEU je základem posílení soudní spolupráce v občanských věcech, mj. prostřednictvím sbližování vnitrostátních právních předpisů. V tomto ohledu přináší určitý pokrok i nařízení Brusel IIb. Čl. 21 tohoto nařízení je nyní slyšení dítěte věnováno samostatné ustanovení. Upřesňuje, že „dítěti, které je schopno vytvořit si vlastní názor, musí být dána skutečná

24 Viz rozhodnutí BVerfG ze dne 12. 10. 2023 – 1 BvR 1558/22, odst. 10; též rozhodnutí BVerfG ze dne 5. 9. 2023 – 1 BvR 1691/22, odst. 13 a násl. 25 Článek z velké části vychází z úvah Roberta Uerpmanna-Wittzacka/ /Qetevana Qistauriho: Kindeswohl und die Funktionsbedingungen des europäischen Gerichtsverbundes, Zeitschrift für Europäisches Privatrecht 31 (2023), str. 751 a násl. Překlad prof. Luboš Tichý.

a účinná příležitost vyjádřit tento názor přímo nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu“. Dále se stanovuje, že soud bude přikládat „názoru dítěte náležitou váhu odpovídající jeho věku a vyspělosti“. Nařízení tak posouvá unijní právo na úroveň čl. 12 Úmluvy OSN o právech dítěte, která Unii přímo nezavazuje. To ještě neznamená, že dítě musí mít vlastní právní zastoupení. Nařízení tedy nezamezuje tomu, aby dítě zůstalo předmětem řízení o navrácení.

Závěr

Prostor svobody, bezpečnosti a práva je koncipován tak, aby zajistil, aby soudy a úřady v Unii s jasně rozdělenými pravomocemi spolupracovaly stejně jako v rámci jednoho státu. SD EU se to snaží zajistit principem vzájemné důvěry. Podle toho soudy jednoho státu nesmějí zpochybňovat rozhodnutí, která byla vydána v jiném členském státě EU v rámci evropského justičního systému. Evropský soudní systém je však nedokonalý. To je evidentní v neposlední řadě v případech mezinárodních únosů dětí. Hrozí zde riziko, že ve sporu mezi rodiči, který se odehrává u soudů různých členských států, dojde k opomenutí zájmu dítěte, což má za následek, že se dítě stane objektem zájmů rodičů a státních rozhodnutí.

Španělsko-německý případ, který byl předložen Spolkovému ústavnímu soudu, odhaluje nepřijatelné nedostatky plynoucí z neúčasti dítěte v soudním řízení při objasňování skutkového stavu. Dítě se stalo obětí sporu rodičů, ale i nefunkčního soudního systému. Stejně nepřijatelně se to jeví z hlediska EÚLP, Listiny základních práv EU a vnitrostátního ústavního práva.

Myslitelná jsou dvě řešení. Dokud je evropský soudní systém nedostatečný, je třeba učinit výjimku ze zásady vzájemné důvěry alespoň tam, kde hrozí nelidské zacházení nebo porušení lidské důstojnosti. Národní soudy pak mohou výjimečně přezkoumávat, a tedy nerespektovat rozhodnutí přijatá v jiném členském státě, pokud zjistí závažné porušení lidských práv. SD EU takové výjimky obecně uznává, i když nejsou výslovně zakotveny v sekundárním právu. Tak daleko však v případě únosu dítěte nezašel. Takové výjimky však mohou soudy, jako je Spolkový ústavní soud nebo ESLP, připustit. Pokud vnitrostátní soud ignoruje judikaturu SD EU, vzniká značný potenciál narušení celého justičního systému. Otázky tedy musí být vyjasněny především v rámci systému prostřednictvím řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU. Dobře položená otázka by měla jasně vyjádřit, že jsou ohrožena základní práva dítěte.

Alternativně mohou právní předpisy Unie posílit prostor svobody, bezpečnosti a práva tím, že budou řešit systémové nedostatky evropského soudního systému. Nejprve je důležitý funkční řád dělby pravomocí, který zohledňuje relevantní kritéria tak, aby o věcech rozhodovaly soudy, jež mají k věci „nejblíže“. K posouzení nejlepšího zájmu dítěte je pravděpodobně nejvhodnější soud v místě skutečného bydliště dítěte. Nařízení Brusel IIb je krokem správným směrem, protože usnadňuje změnu soudní pravomoci, pokud unesené dítě není vráceno včas. Stejně důležitá se jeví úzká a efektivní spolupráce mezi soudy, úřady péče o mládež a dalšími orgány v dotčených státech.Nakonec je třeba posílit pozici dítěte v procesu návratu. Pokud se rodiče o dítě přou, není možné, aby zastupovali zájmy dítěte u soudu. Dítě musí být zastoupeno vlastním opatrovníkem nebo zástupcem. Je tedy zřejmé, že ještě existuje celá řada úkolů. 25 ✤

Nejvyšší soud:

Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti k vymožení povinnosti vyklidit nemovitosti

jako exekuční titul

Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b zák. č. 358/1992 Sb., a může být exekučním titulem.

Usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 31 Cdo 225/2024

K věci:

Soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vyklizením konkretizovaných pozemků podle vykonatelného notářského zápisu. K odvolání povinné odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že povinná jako nájemkyně a oprávněná jako pronajímatelka uzavřely dne 9. 1. 2018 v notářském zápise dohodu, v níž se povinná zavázala vyklidit a předat nemovitosti oprávněné do 30. 6. 2018, a svolila, aby notářský zápis byl exekučním titulem, jestliže svou povinnost vyklidit a předat nemovitosti nesplní řádně a včas; současně strany prohlásily, že téhož dne uzavřely smlouvu o nájmu nemovitostí na dobu určitou. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vykonávaná povinnost vyplývá ze závazkového vztahu, nikoliv jen z ochrany vlastnického práva. Povinná se s oprávněnou dohodla na vyklizení v době, kdy závazkový vztah z nájmu trval, závazek vyklidit nemovitosti měl tedy základ v nájemní smlouvě.

Povinná v dovolání namítá, že odvolací soud se při řešení otázky, zda exekučním titulem může být notářský zápis obsahující svolení povinné osoby s jeho vykonatelností, jehož předmětem je povinnost této osoby vyklidit nemovitost, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tříčlenný senát č. 26, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, zjistil, že při posouzení otázky, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, podle něhož má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b notářského řádu a může být exekučním titulem, na níž odvolací soud založil své právní posouzení v této věci, se praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu rozchází Proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

Z odůvodnění:

Exekučním titulem jsou podle § 40 odst. 1 písm. d) ex. řádu jen notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti sepsané podle § 71a až 71b not. řádu.

Předmětem notářského zápisu bylo vyklizení nemovitostí; protože § 71a odst. 1, 2 not. řádu výslovně uvádí, že předmětem plnění může být jen peněžitý dluh, o zápis podle tohoto ustanovení jít nemohlo.

Notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní (§ 71b odst. 1 not. řádu). Dohoda účastníků musí obsahovat a) označení osoby, která se zavázala ke splnění pohledávky nebo jiného nároku (osoby povinné), b) označení osoby, jejíž pohledávka nebo jiný nárok mají být splněny (osoby oprávněné), c) skutečností, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá, d) předmět plnění, e) dobu plnění, f) prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu (§ 71b odst. 2 not. řádu). Dohoda účastníků může obsahovat též podmínky nebo doložení času, popř. vzájemné povinnosti oprávněné osoby, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno (§ 71b odst. 3 not. řádu).

Závazky (závazkové právo) jsou v občanském zákoníku upraveny zejména v části čtvrté, právními skutečnostmi rozhodnými pro jejich vznik jsou především smlouvy, kvazismlouvy, delikty a kvazidelikty (§ 1723 o. z.), jde o úpravu, která svým použitím přesahuje oblast závazkového práva. Obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v této části občanského zákoníku se podle § 11 o. z. použijí také přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. Byť přiměřená aplikace vyplývající z § 11 o. z. nečiní sama o sobě z jiných právních vztahů závazek, není samozřejmě vyloučeno, že také absolutní právní poměr může mít i prvky relativního právního poměru.

Současně platí, že osoba, jíž svědčí věcněprávní povinnost ze zákona, se může zavázat ke splnění téže povinnosti (povinnosti stejného obsahu) i smluvně (jinak řečeno, může převzít obligační povinnost se stejným obsahem).

Přenechání věci k užívání další osobě (ať jde o výprosu, výpůjčku, nájem, pacht atd.) je jeden z typů závazků upravených v části čtvrté občanského zákoníku a v soudní praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3230/19)

z judikatury

ani v právní teorii [viz např. M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 305, 474] není pochyb o tom, že součástí vzájemných práv a povinností je i povinnost osoby, která věc užívala (výprosník, vypůjčitel, nájemce, pachtýř atd.), ji po skončení sjednaného závazku vrátit osobě, která jí věc přenechala (půjčiteli, pronajímateli, propachtovateli atd.). Povinnost vyklidit a odevzdat nemovitost má samozřejmě i osoba, která ji užívá bez právního důvodu, a není ani vyloučeno, aby ohledně splnění této povinnosti uzavřela s osobou, jíž náleží dispozice s touto věcí, dohodu o vyklizení nemovitosti, bytu (odevzdání věci).

Byť nárok na vyklizení nemovitosti (bytu) je také výrazem ochrany vlastnického práva – žaloba na vydání věci, kterou je i vyklizení nemovitosti, je upravena v občanském zákoníku v části týkající se absolutních majetkových práv a řadí se mezi tzv. vlastnické žaloby (§ 1040 o. z.) – vyplývá tento nárok rovněž ze závazkového vztahu mezi stranami. Skončil-li závazkový vztah, jehož předmětem bylo přenechání a užívání nemovitosti (bytu), je povinností osoby, která nemovitost (byt) užívala, ji vyklidit a předat osobě, která jí nemovitost přenechala do užívání. Také v případě, že povinná osoba právní důvod k užívání nemovitosti (bytu) nikdy neměla, může se na vyklizení s vlastníkem dohodnout (zavázat se k vyklizení). Co platí o vlastníkovi, platí i pro kvalifikovaného držitele (§ 1043 o. z.) nebo detentora (§ 1044), koneckonců např. pronajímatel či půjčitel nemusí být vlastníkem věci.

Jestliže nárok vlastníka (držitele nebo detentora) na vyklizení nemovitosti osobou, která ji neoprávněně užívá – ať již proto, že mezi nimi nikdy nebyl žádný závazkový (smluvní) vztah, nebo proto, že tento vztah skončil (typicky nájem, výpůjčka, výprosa apod.), vyplývá nejen z věcněprávního vztahu, ale i ze závazkového vztahu (nájmu, dohody o vyklizení atd.), lze jej tak považovat ve smyslu § 71b not. řádu za nepeněžitý nárok vyplývající ze závazkového vztahu, který může být předmětem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.

Předpokladem uzavření dohody podle § 71b odst. 1 not. řádu je existence závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Zpravidla bude nájemní či jiný závazkový vztah existovat již v době uzavření dohody; smlouva (dohoda apod.), kterou má závazkový vztah teprve vzniknout, může být i součástí (byť v oddělené části) notářského zápisu (v první části bude např. smlouva o nájmu, ve druhé části bude obsažena dohoda se svolením k vykonatelnosti) – srov. např. P. Bílek, M. Jindřich, Z. Ryšánek, P. Bernard a kol.: Notářský řád, 5. vyd., C. H. Beck, Praha 2018, str. 367. Obligatorní náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je podle § 71b odst. 2 písm. e) not. řádu doba plnění, tj. přesně a určitě stanovená doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě. Ustálená soudní praxe k výkladu § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 533/2002, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004) dobou plnění chápe dobu na splnění dluhu; doba plnění obsažená v notářském zápisu je dohodou procesní, jejímž účelem je zajistit vykonatelnost. Povinný svoluje k vykonatelnosti teprve – a pouze – pro případ, že to, k čemu se zavázal, nesplní řádně a včas; doba plnění tedy nemůže být sjednána tak, aby uplynula do okamžiku podpisu notářského zápisu účastníky; v takovém případě by totiž již nešlo o svolení k vykonatelnosti pro případ nesplnění povinnosti ze závazku. Má-li být tedy notářský zápis se svolením k vykonatelnosti o dohodě, v níž se povinný zavázal k vyklizení nemovitosti (bytu), sepsa-

ný podle § 71b not. řádu, exekučním titulem, musí v době sepsání této dohody existovat smlouva o nájmu (či jiném závazkovém vztahu) a nájemce se musí zavázat, že nevyklidí-li nemovitost (byt) po jejím skončení ve lhůtě, na níž se s pronajímatelem dohodl, svoluje k vykonatelnosti – tedy k vyklizení předmětné nemovitosti.

Je-li notářský zápis podle § 71b not. řádu sepisován v době, kdy již závazkový vztah skončil, avšak povinný nesplnil povinnost vyplývající ze závazkového vztahu nemovitost (byt) vyklidit (jinak řečeno, jeho povinnost vyplývající ze závazkového vztahu trvá), bude součástí jeho dohody s oprávněným [§ 71b odst. 2 písm. e) not. řádu] určení (nové) doby, dokdy má povinný nemovitost vyklidit tak, aby tato doba uplynula až po sepsání notářského zápisu, a prohlášení povinného, že svoluje k vykonatelnosti sepsaného notářského zápisu, nevyklidí-li nemovitost v této (nově) stanovené době.

Je-li sepisován notářský zápis podle § 71b not. řádu v době, kdy závazkový vztah trvá, doba plnění se bude odvíjet od doby, na niž byl závazek sjednán. Smlouva o nájmu (stejně jako jiné obdobné závazkové vztahy) může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou.

Je-li nájem sjednán na dobu určitou, a to uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, po jejím uplynutí nájem (zpravidla) končí a nájemce má povinnost předmět nájmu vyklidit. Doba plnění tak bude známa, bude určena konkrétním datem, které bude navazovat na sjednanou dobu nájmu, a povinný svolí k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže do uplynutí této doby nemovitost nevyklidí (např. doba nájmu je sjednána na dobu jednoho roku do 30. 6. 2023, povinný se zavazuje nemovitost vyklidit do 15 dnů po skončení nájmu a svoluje k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže tak neučiní; nevyklidí-li tedy nemovitost do 15. 7. 2023, může se oprávněný domáhat nařízení exekuce).

Nájem sjednaný na dobu určitou však může skončit i před uplynutím sjednané doby nájmu (dohodou, výpovědí). Je-li ovšem dohoda o vyklizení v notářském zápise podle § 71b not. řádu vázána na skončení sjednané doby nájmu, tedy na konkrétní datum, nedochází k jeho změně „automaticky“, doba plnění sjednaná v notářském zápise (která je jeho obligatorní náležitostí a musí z něj vyplývat), na niž je vázána jeho vykonatelnost, se nemění jen proto, že nájem skončil dříve. Neuplynula-li tedy zatím (marně) doba sjednaná pro vyklizení v dohodě (§ 71b not. řádu), není notářský zápis vykonatelný.

V projednávané věci se povinná v notářském zápise, který strany sepsaly s tím, že ve stejný den uzavřely smlouvu o nájmu nemovitostí na dobu určitou, zavázala vyklidit nemovitosti do 30. 6. 2018, oprávněná podala návrh na nařízení exekuce dne 16. 2. 2021 s tvrzením, že povinná svou povinnost nesplnila.

Se zřetelem k řečenému velký senát dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b not. řádu a může být exekučním titulem. Usnesení odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné.

Komentář:

Významné rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sjednocuje nejednotnou judikaturu dovolacího soudu při posuzování otázky, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským

Proti rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1959/24, pro zjevnou neopodstatněnost.

✤ Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

1 Srov. např. F. Melzer, P. Tégl: Glosa k usnesení NS ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2085/2019, ohledně notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, Ad Notam č. 1/2021, str 3.

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz:

Ústavní soud:

K použití tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta v případě nemajetkové újmy na osobnostních právech

(zdraví)

Je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy na zdraví (odčinění bolestí a ztížení společenského uplatnění), která byla za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. považována za škodu (majetkovou újmu), je při určení výše náhrady nákladů řízení třeba postupovat i za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv vycházet z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) téhož předpisu jako u jiných náhrad nemajetkové újmy na osobnostních právech. Opačný postup může znamenat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22

V předmětné věci šlo o posouzení, zda soud při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení a výpočtu odměny za právní zastoupení stěžovatelky postupoval ústavně konformním způsobem. Konkrétně je sporné stanovení tarifní hodnoty u dílčích nároků na náhradu nemajetkové újmy u bolestí a ztížení společenského uplatnění. Okresní soud v rozsudku uložil nemocnici povinnost zaplatit stěžovatelce v tomto rozsudku konkretizované částky jako náhrady za způsobené nemajetkové a majetkové újmy, neboť její lékaři nepostupovali v souladu s nejmodernějšími poznatky lékařské vědy (lege artis). Nalézací soud kromě jiného výrokem X. uložil nemocnici a vedlejší účastnici na straně žalované nemocnice – pojišťovně povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 598 336 Kč. Okresní soud při výpočtu výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby vyšel z § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování

právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a jako tarifní hodnotu stanovil částku 2 727 040 Kč jako součet všech přisouzených majetkových i nemajetkových náhrad. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 [podle něhož se ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví pro stanovení mimosmluvní hodnoty advokáta použije paušální tarifní hodnota podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu], nepovažoval okresní soud za přiléhavé, neboť výše plnění v době započetí jednotlivých úkonů právní služby byla jednoznačně určitelná.

K odvolání nemocnice a pojišťovny krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v meritorní části potvrdil a v náhradově nákladovém výroku X. jej změnil tak, že nemocnice a pojišťovna jsou povinny nahradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady nalézacího řízení ve výši 426 766 Kč (napadený výrok II.); dále uložil nemocnici a pojišťovně povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 33 609 Kč (napadený výrok IV.). Krajský soud dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že při výpočtu odmězápisem ve smyslu § 71b not. řádu a může být exekučním titulem. Proti té části judikatury, která danou možnost nepřipouštěla, byla v rámci odborných diskusí vznášena řada námitek,1 které zaznívaly i v rámci jednání občanskoprávního a obchodního kolegia, když se o této otázce v souvislosti s jedním z dříve projednávaných rozhodnutí diskutovalo. Při přípravě rozhodnutí velkého senátu se pracovalo s různými alternativami, jež se odlišovaly tím, „jak daleko“ rozhodnutí velkého senátu půjde při formulaci obecných a širokých závěrů v uvažované snaze promítnout do textu rozhodnutí v zásadě všechny myslitelné situace, které v praxi mohou nastat. Nakonec se však prosadila umírněnější verze, která odráží skutkové reálie daného případu.

z judikatury

ny advokáta je třeba při ocenění nároků na náhradu nemajetkové újmy postupovat z nižší tarifní hodnoty (50 000 Kč) podle § 9 odst. 4 písm. a), nikoliv podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (z přisouzených částek). Krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, na které navazuje další ustálená judikatura. Základ pro stanovení odměny advokáta proto podle krajského soudu činí 1 122 977 Kč jako součet majetkových náhrad a dvou paušálních tarifních hodnot ve výši 50 000 Kč za bolestné a ztížení společenského uplatnění.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud ve svém rozsudku odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 a „ustálenou judikaturu“, avšak neodůvodňuje, proč v tomto konkrétním případě při stanovení tarifní hodnoty postupoval podle nepřiléhavého § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Stěžovatelčina věc se primárně netýkala zásahu do osobnostních práv, ale tvrdila a prokazovala porušení povinnosti nemocnice postupovat při léčení stěžovatelky v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) a s tím související příčinnou souvislost. Tarifní hodnota sporu jako výše peněžitého plnění podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu byla od počátku řízení s drobnými odchylkami daná. Konstantní judikaturou bylo ustáleno určení tarifní hodnoty odpovídající výši peněžitého plnění jako částky, která byla soudem přiznána (přisouzena) v konečném rozhodnutí. Určení výše náhrady nákladů řízení tak nebylo pro soudy komplikované. V případě neúspěchu žalobce nelze podle stěžovatelky postupovat podle § 9 odst. 4, ale je třeba aplikovat § 9 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnotu 10 000 Kč), neboť nejsou-li prokázány podmínky odpovědnosti žalovaného, nezjišťuje se ani hodnota újmy. Výkladem advokátního tarifu plynoucím z napadeného rozsudku a současné judikatury vzniká podle stěžovatelky výrazný nepoměr mezi zastupováním ve věcech nahrazení materiální škody a nemateriální újmy, přestože samotný obsah práce – advokátní činnosti není v těchto věcech odlišný. Tento nepoměr odměny za práci právního zástupce je v rozporu s právem na spravedlivou odměnu v tom smyslu, že za srovnatelnou práci má být nárok na srovnatelnou odměnu. Z pohledu advokáta tato dvojkolejnost při stanovení odměny porušuje zásadu rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro životní potřeby prací. Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci je sporné stanovení tarifní hodnoty u dílčích nároků na náhradu nemajetkové újmy – konkrétně u bolestí a ztížení společenského uplatnění. Okresní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení u nich vycházel podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ze součtu přisouzených částek, zatímco odvolací soud vyšel z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu. U nároků na náhradu škody (majetkové újmy) oba soudy shodně vycházely z přisouzených částek.

Ústavní soud poukázal na to, že ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu (srov. nálezy ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3281/22, a ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. III. ÚS 2040/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus. usoud.cz). Ust. § 9 odst. 4 advokátního tarifu se pak nemůže číst izolovaně, nýbrž v kontextu jeho odst. 1, což konkrétně znamená, že částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech náhrady nemajetkové újmy na zdraví, protože nejde

o spory, v nichž nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, Ústavní soud vyložil, že není rozhodující, zda je hodnota věci nebo práva známa již na začátku řízení, protože je to soud, který musí vyvinout aktivitu k tomu, aby mohl o náhradě nákladů řízení rozhodnout na základě hodnoty sporu. Ústavní soud považoval za podstatné, že tamější stěžovatelka do řízení vstupovala s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestí a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslila. Nemůže tak obstát odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, podporující automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu v případě, že se rozhoduje o náhradě za nemajetkovou újmu na osobnostních právech (viz zejm. body 17 až 20 odkazovaného nálezu). Tyto závěry následně Ústavní soud výslovně aproboval v nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 3192/23. Ústavní soud poukázal na to, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má-li obecnou povahu – je závazný při řešení typově shodných případů, což platí i pro Ústavní soud. Proto Ústavní soud následoval nosné závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23, který je skutkově i právně obdobný.

Ústavní soud dodal, že nepominul rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně jeho senátu 25 Cdo), v nichž polemizuje se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a nesouhlasí s nimi (viz např. usnesení ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1243/2024, ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 733/2024, a další).

Ústavní soud konstatoval, že uvedený „spor“ o správný a ústavně konformní výklad advokátního tarifu je důsledkem toho, že pro výpočet odměny za právní zastoupení se používá předpis, který k tomu není primárně určen; již podle svého názvu slouží k určení mimosmluvní odměny advokáta v rovině advokát – jeho klient (§ 1 odst. 1 advokátního tarifu). Ostatně z tohoto důvodu první senát Ústavního soudu navrhl plénu zrušení § 151 odst. 2 věty první zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle tehdy platné úpravy měla být odměna advokáta zásadně určována paušálním způsobem za celé řízení v jednom stupni bez ohledu na množství úkonů právní služby, a to podle zvláštního právního předpisu – přísudkové vyhlášky, kterou Ministerstvo spravedlnosti nevydalo v rozporu se svou zákonnou povinností od nálezu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.). Zákonodárce tento stav „napravil“ zákonem č. 180/2024 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o hromadném občanském řízení soudním (který s účinností od 1. 7. 2024 podstatným způsobem změnil konstrukci § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.) tak, že zprostil Ministerstvo spravedlnosti povinnosti vydat tzv. přísudkovou vyhlášku, podle níž by se počítala paušální náhrada nákladů řízení [vypuštění písm. c) § 374a o. s. ř. s účinností od 1. 7. 2024], a nadále se bude pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení používat již jen nevyhovující advokátní tarif. Protože napadené ustanovení zák. č. 180/2024 Sb. pozbylo v podstatné části, proti níž směřovaly výhrady prvního senátu, účinnosti, Ústavní soud řízení o návrhu na jeho zrušení zastavil.

S argumentací Nejvyššího soudu, že náklady by neměly být nepřiměřeně vysoké a neměly by odrazovat poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají vyšší ochrany než majetková práva, Ústavní soud částečně souhlasil. Dlouhodobě neadekvátní tarifní hodnota u osobnostních sporů (50 000 Kč) od-

razuje poškozené od podání žaloby, protože přiznaná náhrada nákladů v řadě případů nepokryje jejich skutečné výdaje na právní zastoupení. Rovněž jsou tím demotivováni advokáti, kteří poskytují právní pomoc za tzv. přísudek, pro které není tento typ sporu dostatečně lukrativní. Má-li být zajištěn skutečný přístup k soudu a účinná ochrana osobnostních práv (zvláště osob poškozených na tak vzácném statku, jako je zdraví), je nezbytné, aby tarifní hodnoty lépe odrážely skutečné náklady a nároky spojené s poskytováním právní pomoci v těchto složitých a často citlivých případech. Ústavní soud konstatoval, že zatímco u jiných sporů o náhradu nemajetkové újmy (např. za zásah do pověsti člověka, újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) není volná úvaha soudu podle § 136 o. s. ř. při určování výše újmy vyjma obecných mantinelů blíže limitována a je skutečně „volná“, u odčinění újmy na zdraví je situace odlišná: žalobce vyčíslí konkrétní částku, která obvykle vychází ze znaleckého posudku a objektivizovaných hodnot formulovaných v tzv. Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Přestože tato metodika není právně závazná, slouží jako podpůrný podklad či „odrazový můstek“ pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění soudem, jejíž kritéria Nejvyšší soud převzal do své rozhodovací praxe [viz nález ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23 (101/2024 Sb.)]. Při určování výše náhrady za újmu na zdraví hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu, na rozdíl od jiných osobnostních sporů, v nichž je prostor pro soudní uvážení širší a méně determinovaný posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Tento typ sporu se tak blíží „klasickému“ sporu o náhradu škody – jak tomu bylo ostatně do 31. 12. 2013, kdy se újma na zdraví považovala za škodu na zdraví, u níž se odměna advokáta vypočítávala podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu z přisouzené částky. Byť se právní úprava od 1. 1. 2014 změnila, nastíněná specifika těchto sporů přetrvala. Je proto třeba na újmu na zdraví pohlížet odlišně než na jiné zásahy do osobnostních práv, a to i při rozhodování o nákladech řízení; tomu ostatně odpovídá i výše zmiňovaná legislativní iniciativa.

Ústavní soud zdůraznil, že účastníkům a jejich právním zástupcům nemůže být k tíži nekoncepční pojetí výpočtu odměny za právní zastoupení, které nezohledňuje právní a skutkovou složitost konkrétních i typizovaných sporů.

Ústavní soud uvedl, že tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu přichází v úvahu v případě neúspěchu žalobce, neboť není-li dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo – tím je zajišťováno, že žalobce nebude odrazován od uplatnění nároku na ochranu osobnostních práv z důvodu rizika nepřiměřeně vysoké povinnosti k náhradě nákladů řízení. Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23 (s nímž má být podle Nejvyššího soudu nález sp. zn. IV. ÚS1788/23 v rozporu), nebyla protiústavnost použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu namítána. Podstatou posouzení Ústavního soudu bylo, že soud nesprávně vycházel ze srovnání odměny náležící zmocněnci poškozeného s odměnou obhájce obžalované. Současně Ústavní soud zdůraznil, že tarifní hodnota 50 000 Kč u nemajetkové újmy vlivem času ztrácí na přiměřenosti (od 1. 9. 2006 nebyla změněna) a očekává se, že aktualizace bude obsahem no-

vely advokátního tarifu připravované Ministerstvem spravedlnosti. Obdobně v nálezu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 837/24, Ústavní soud určení tarifní hodnoty při újmě na zdraví neřešil.

Ústavní soud ověřil, že v době jeho rozhodování byla projednávána novela advokátního tarifu, podle níž se v případě osobnostních práv s návrhem na nemajetkové újmy [současný § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu] bude za tarifní hodnotu považovat výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však 500 000 Kč, čímž se předestřené výkladové a praktické obtíže alespoň částečně překlenou. Přestože nelze předjímat, kdy a v jaké podobě bude advokátní tarif novelizován, lze z toho usuzovat na vůli normotvůrce dlouhodobě nevyhovující stav napravit. Také proto neshledal Ústavní soud důvod pro odchýlení se od závazného právního názoru vyjádřeného v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a II. ÚS 3192/23 a předložení sporné otázky k posouzení plénu ve smyslu § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť předpokládá, že s ohledem na plánovanou změnu právní úpravy jde o dočasné východisko.

V nyní posuzované věci stěžovatelka vstupovala do řízení se znaleckým posudkem, na základě něhož vyčíslila požadovanou náhradu za vytrpěné bolesti na 652 209 Kč a za ztížení společenského uplatnění na 1 910 917 Kč. V řízení byl proveden dále důkaz revizním znaleckým posudkem, který tyto nároky vyčíslil podobně: bolesti na 127 733,40 Kč a ztížení společenského uplatnění na 2 003 023 Kč. Okresní soud vycházel z hodnot uvedených v revizním znaleckém posudku. Stěžovatelka nebyla plně úspěšná proto, že rozhodnutí záviselo na výsledcích znaleckého dokazování a na úvaze soudu. Hodnota sporu spočívající v rozsahu újmy byla od počátku řízení s menšími odchylkami známá a v konečném rozhodnutí autoritativně vyčíslená (obdobně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23, jehož závěry je Ústavní soud vázán; ostatně takto postupoval i okresní soud). Vyšel-li za takové situace odvolací soud u nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, nerespektoval příslušnou kogentní právní úpravu, závaznou judikaturu Ústavního soudu a porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud konstatoval, že náhrada nákladů řízení ve sporech o nemajetkovou újmu na zdraví musí alespoň částečně odpovídat skutečné náročnosti takových sporů. Příliš nízká odměna advokáta může mít nepřípustně odrazující účinek na další poškozené v obdobném postavení, což může vést k porušení povinnosti státu zajistit efektivní soudní ochranu ve sporech týkajících se náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené výroky rozsudku krajského soudu zrušil, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů primárně vycházel z § 8 odst. 1 advokátního tarifu a aby zohlednil, že hodnota sporu spočívající v rozsahu újmy byla od počátku řízení s menšími odchylkami dána.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala

JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Ústavní soud:

Ke způsobu určení odměny advokáta

v trestním řízení

Nastavením pravidel pro odměňování advokátů jsou ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta – podnikatele, ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv v systému řádného výkonu spravedlnosti. V situaci, kdy o výši odměny obhájce nerozhoduje na základě dohody s advokátem sám obviněný, ale stát, je uhrazením odměny obhájce realizováno ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu. Proto je nutné dbát na to, aby způsob určení odměny obhájce neměl nepříznivý vliv na základní práva a svobody obviněného, tedy i práva na obhajobu.

Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 49/24

V předmětné věci městský soud stanovil stěžovatelce jako ustanovené obhájkyni podle § 151 odst. 3 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále „tr. řád“), odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 152 656 Kč . Stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní obviněnému (nyní již odsouzenému), který byl Národní centrálou proti organizovanému zločinu, SKPV, Odborem politického terorismu a extremismu trestně stíhán jako uprchlý pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu teroristického útoku podle § 311 odst. 2 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), s přihlédnutím k § 313 tr. zákoníku. Obviněný byl nakonec uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem teroristického útoku podle § 311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za užití § 313 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Městský soud určil stěžovatelce odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 2 480 Kč (na rozdíl od stěžovatelkou požadované částky 3 100 Kč) s odůvodněním, že všechny úkony právní služby proběhly do konce roku 2021 v době platnosti § 12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2021, kterým se sazba za úkon ustanoveného obhájce snižovala o 20 %. Zároveň vyhověl požadavku stěžovatelky na trojnásobné zvýšení odměny za provedené úkony podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu s odůvodněním, že jde o úkony, u kterých byla třeba znalost ukrajinského trestního a mezinárodního práva.

Ke stížnosti státního zástupce vrchního státního zastupitelství podané podle § 141 a násl. tr. řádu vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu zrušil a rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal částku 37 585 Kč jako odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce. V odůvodnění svého usnesení vrchní soud uvedl, že případné až trojnásobné zvýšení odměny přichází v úvahu jen ve vztahu k individualizovaným úkonům právní služby, přičemž městský soud pochybil již tím, že akceptoval návrh stěžovatelky na zvýšení odměny u všech

úkonů na trojnásobek, aniž by zhodnotil, zda v každém konkrétním případě šlo o úkon mimořádně obtížný. Navíc eventuální zvýšení odměny s ohledem na použití cizího práva nebo cizího jazyka je možné jen tehdy, pokud bylo při provedení konkrétní právní služby použití cizího práva nebo jazyka podstatné, a nikoliv okrajové (v této souvislosti vrchní soud odkázal mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009). Podle vrchního soudu v nyní posuzované věci stěžovatelka neprovedla žádný úkon právní služby, který by bylo možné označit za mimořádně obtížný, odůvodňující zvýšení odměny za konkrétní úkon právní služby. Stěžovatelka řešila, zda byl její klient za stíhané jednání na Ukrajině odsouzen, což byla v dané věci jediná otázka týkající se ukrajinského práva, přičemž ta byla řešena prostřednictvím právní pomoci (dotazem na ukrajinské orgány). Ani to, zda jsou zprávy ukrajinských bezpečnostních složek procesně použitelné u českého soudu, není právní otázkou, která by vedla k mimořádně náročným úkonům právní služby. Trestnost jednání nyní odsouzeného byla posuzována výhradně na základě českých trestněprávních norem, a nikoliv norem ukrajinského práva nebo norem plynoucích z mezinárodních smluv. Na uvedeném závěru podle vrchního soudu nemohla nic změnit ani skutečnost, že v posuzované věci byly aplikovány Ženevské úmluvy ze dne 12. 8. 1949 a okrajově také Charta Organizace spojených národů ze dne 26. 6. 1945, neboť tyto dokumenty jsou poměrně stručné a jsou součástí Sbírky zákonů České republiky; proto je nelze považovat za cizí právo. Ani případná medializace daného případu nemůže být důvodem mimořádné náročnosti ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu [v této souvislosti vrchní soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3211/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus. usoud.cz)]. Z uvedených důvodů vrchní soud stížností napadené usnesení městského soudu zrušil a stěžovatelce trojnásobné zvýšení odměny u žádného z úkonů právní služby nepřiznal. Nadto jako samostatný úkon stěžovatelce nepřiznal ani jí učiněné nahlédnutí do vyšetřovacího spisu ze dne 20. 8. 2019, jelikož souviselo s převzetím obhajoby a seznámením se se spisem. Důvodnou shledal vrchní soud rovněž námitku státního zástupce, že stěžovatelce měla být přiznána odměna za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jen v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu, a nepřiznal stěžovatelce samostatnou odměnu za její návrhy na doplnění vyšetřová-

ní, za návrh na předběžné projednání obžaloby a za návrh na odvolání hlavního líčení ze dne 19. 4. 2021. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že celkem uplatňovala nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za 16 úkonů právní služby zvýšené na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť musela vynaložit mimořádné úsilí a odborné znalosti k posouzení zákonnosti trestního stíhání, které bylo proti nyní odsouzenému vedeno na Ukrajině. Musela tedy mj. posoudit, zda na východě Ukrajiny probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt a zda nyní odsouzený nebyl v postavení, které by z pohledu mezinárodního práva vylučovalo jeho trestní odpovědnost za účast na takovém ozbrojeném konfliktu. Stěžovatelka tak musela disponovat detailní znalostí mezinárodního humanitárního práva při použití několika cizích jazyků (zejména angličtiny a francouzštiny). Dále zdůraznila, že trestní řízení proti klientovi bylo vedeno jako proti uprchlému, což na ni kladlo o to větší nároky při koncepci obhajoby [v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1706/23, s tím, že účel hrazení nákladů obhajoby státem je třeba považovat za jednu z garancí práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Stěžovatelka se při výkonu obhajoby nemohla spoléhat toliko na informace poskytnuté ukrajinskou stranou, naopak tyto informace musela hodnotit kriticky, včetně posouzení dodržení podmínek zásady ne bis in idem, a při posouzení přípustnosti důkazů zajištěných ukrajinskou stranou. Takový postup se podle stěžovatelky ukázal jako správný, když městský soud v rámci hlavního líčení některé dokumenty k důkazu neprovedl, neboť byly získány nezákonně. Taková zjištění sama o sobě nemohla vyplynout ani při využití právní pomoci ukrajinských orgánů, správnost jejich závěrů bylo potřeba konfrontovat se znalostmi z oblasti ukrajinského trestního práva. Stěžovatelka namítala, že zvýšená náročnost věci byla dána i mediálním zájmem. Konečně nesouhlasila s formalistickým hodnocením některých úkonů právní služby, že je nelze považovat pro účely stanovení odměny za samostatné úkony, neboť nešlo o návrhy ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Podstatné je, zda uvedenými návrhy bylo realizováno právo nyní odsouzeného navrhovat důkazy a zda takový postup byl v jeho prospěch. Stěžovatelka dovodila, že napadeným usnesením došlo k porušení čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikatuře byl opakovaně konfrontován se situací, zda soudem ustanovený obhájce má hodnotit účelnost jednotlivých úkonů zajišťovaných orgány činnými v trestním řízení během trestního řízení. Ústavní soud se názorově ustálil v závěru [srov. např. odst. 26 nálezu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69)], že takto soudem ustanovenému obhájci nepřísluší, aby sám hodnotil, zda ten který úkon, o němž byl vyrozuměn, byl relevantní pro jeho případ či pro jím vedený způsob obhajoby. Pokud by sám ustanovený obhájce relevanci jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení hodnotil, mohl by se vystavit eventuálnímu zanedbání obhajoby. Ustanovený obhájce tedy nemůže a nesmí bez dalšího spoléhat na tvrzení orgánů činných v trestním řízení; v kontextu nyní hodnoceného případu uvedené platí o to více, má-li to význam pro posouzení podmínek samotné trestnosti jednání, které je klientovi kladeno za vinu. Ústavní soud podotkl, že i vrchní soud výslovně v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení připustil, že stěžovatelka se v rámci trestního řízení mj. musela zabývat otázkou, zda klient

stěžovatelky již byl na Ukrajině za později v České republice stíhané jednání odsouzen, či nikoliv. To je však pro trestní řízení vedené proti klientovi stěžovatelky zcela zásadní aspekt, v rámci něhož nelze použitelnost cizího práva (jazyka) považovat za okrajovou. Pro úplnost Ústavní soud uvedl, že v dané souvislosti je nepřípadné východisko vrchního státního zastupitelství, že námitka stěžovatelky vztahující se k dodržení zásady ne bis in idem ve věci jejího klienta nebyla podstatná, protože se touto otázkou orgány činné v trestním řízení zabývaly samy. Takové pojetí výkonu obhajoby je podle Ústavního soudu nesprávné, neboť stěžovatelka jako obhájkyně klienta nemůže být pasivní a přenechat veškerou aktivitu směřující ke správnému posouzení všech důležitých otázek pouze na orgánech činných v trestním řízení. Její úlohou je nejen upozorňovat na případná pochybení orgánů činných v trestním řízení, ale také preventivně upozorňovat na konkrétní úskalí daného případu, aby k pochybením, která by evidentně mohla jejího klienta poškodit, vůbec nedošlo. Pokud tedy, s ohledem na okolnosti případu, stěžovatelka zpochybňovala mj. dodržení zásady ne bis in idem, postupovala podle Ústavního soudu zcela správně a ve prospěch svého klienta (a i při řešení této otázky byla stěžovatelka evidentně konfrontována s aplikací cizího – ukrajinského práva).

Ústavní soud dále poukázal na to, že z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelčina klienta jako zjevně neopodstatněné, stěžovatelka jako obhájkyně ve prospěch svého klienta argumentovala řadou různých (odborných) článků s tím, že se snažila mj. prokázat, že její klient se jemu za vinu kladené trestné činnosti dopustit nemohl, neboť jeho chování bylo kryto mj. statusem kombatanta ve smyslu Ženevských úmluv. Také z toho důvodu je podle Ústavního soudu zjevné, že stěžovatelka při koncepci obhajoby klienta vycházela a musela vycházet ze zahraničních právních pramenů a využívala cizího jazyka. Nejde totiž pouze o práci s literou zákona, resp. mezinárodní úmluvy. Jde rovněž o aplikaci judikatury a odborné literatury, která slouží k interpretaci mnohdy stručných ustanovení mezinárodních úmluv, a k aplikaci na konkrétní, v České republice v dané době nepříliš často řešenou otázku s omezenou českou judikaturou, k níž však existuje zahraniční literatura a judikatura. Advokátka vycházela ze zdrojů v cizím jazyce. Skutečnost, že citovala tyto zdroje v dovolání, svědčí o tom, že s nimi pracovala a seznámila se s nimi, přičemž na zdroje v cizím jazyce omezeně odkazovala i v odvolání. Na cizí zdroje odkazují rovněž např. znalecké posudky a dokumenty z internetové databáze judikatury, literatury a právních předpisů beck online, které jsou součástí trestního spisu.

Argumentace uváděná vrchním státním zastupitelstvím navozuje nesprávně dojem, že stěžovatelka právní předpisy mezinárodního práva veřejného ve prospěch svého klienta aplikovala až v rámci dovolání, z čehož vrchní státní zastupitelství (minimálně nepřímo) dovodilo, že stěžovatelce nenáleží žádné zvýšení odměny za úkon právní služby ve smyslu § 12 advokátního tarifu. K tomu Ústavní soud podotkl, že aplikace zvýšení odměny advokáta se musí posuzovat ve vztahu k jednotlivým úkonům právní služby, a z tohoto pohledu tedy není podstatné, zda stěžovatelka některý argument použila až v rámci dovolání, či dříve. Jiná situace by mohla nastat tehdy, pokud by stěžovatelka argumentaci na obranu klienta uplatnila v rámci řízení před obecnými soudy zjevně nesprávně nebo opožděně. Takto však vrchní státní zastupitelství své úvahy ve vyjádření k ústavní stížnosti neformulovalo. Pokud by vrchní státní zastupitelství ve svých úvahách bylo důsledné, muselo by podle Ústavního soudu při dodržení jinak správného východiska, že zvýšení odměny

z judikatury

podle § 12 advokátního tarifu nelze učinit paušálně pro celé řízení, dospět minimálně k závěru, že pokud např. stěžovatelka aplikovala předpisy mezinárodního práva v rámci dovolání, měl se soud zabývat právě tím, zdali např. za takový úkon právní služby stěžovatelce nenáleží pro jeho obtížnost zvýšení odměny.

Ústavní soud konstatoval, že při posuzování trestné činnosti kladené nyní odsouzenému za vinu si zároveň obecné soudy byly zjevně vědomy nezákonnosti jednoho z důkazů, a to zprávy kontrarozvědné služby Ukrajiny. I tato skutečnost ukazuje, že neobstojí východisko prezentované v ústavní stížností napadeném usnesení vrchního soudu, že stěžovatelka při koncepci obhajoby klienta znalosti cizího práva (jazyka) nepotřebovala, neboť mohla vycházet jen z údajů poskytnutých ukrajinskou stranou. Na uvedeném podle Ústavního soudu nic nemění ani skutečnost, že si samy obecné soudy byly nezákonnosti některých takto získaných důkazů vědomy, a samy je proto při posuzování trestné činnosti nyní odsouzeného nepoužily nebo použily jen omezeně. Okolnost, že to byla i sama stěžovatelka, kdo na eventuální nezákonnost některých důkazů upozornil, podle Ústavního soudu svědčí spíše o tom, že důsledně sledovala naplnění podmínek trestnosti jednání kladeného nyní odsouzenému za vinu. Ústavní soud se neztotožnil se závěrem vrchního soudu, že žádný úkon nelze označit za mimořádně obtížný a že znalost mezinárodního práva patří mezi běžné učivo vyučované na právnických fakultách,

když i místopředseda senátu městského soudu žádal o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku mj. z důvodu složitosti dané trestní věci a s poukazem na skutečnost, že jde o teroristické trestné činy spáchané působením v ozbrojených složkách, a tedy právní otázku, k níž existuje omezená judikatura. Uvedené skutečnosti podle Ústavního soudu vyvrací závěr vrchního soudu, že stěžovatelce nenáleží zvýšená odměna za žádný z jejích úkonů. Ústavní soud se konečně neztotožnil ani s tvrzením vrchního státního zastupitelství o zanedbatelném vlivu mediálního zájmu na daný případ. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dovodil, že vrchní soud pochybil, pokud v případě stěžovatelky zcela vyloučil eventuální zvýšení její odměny jako obhájkyně ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, a to z důvodu jím tvrzené absence aplikace cizího práva (cizího jazyka) v dané věci. Tím vrchní soud porušil nejen právo stěžovatelky zaručené čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, ale kontextuálně zasáhl rovněž do práva nyní odsouzeného na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

✤ Z odůvodnění rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému NALUS na stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz:

Nejvyšší správní soud:

Nepřípustnost kasační stížnosti týkající se soudního

poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku

Soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku představuje soudní poplatek za řízení splatný po právní moci rozhodnutí. Soud proto nevyzývá žalobce k jeho zaplacení před tím, než o návrhu rozhodne.

Kasační stížnost proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 4 odst. 1 písm. h) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřuje jen proti výroku o nákladech řízení.

Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21

K věci:

Devátý senát postoupil tuto věc rozšířenému senátu k zodpovězení otázky, zda je přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku.

Devátý senát souhlasil s dosavadní judikaturou, že kasační stížnost proti rozhodnutí o odkladném účinku je nepřípustná po-

dle § 104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., neboť jde o rozhodnutí dočasné povahy (usnesení NSS ze dne 22. 12. 2004, č. j. 5 As 52/2004-172, č. 507/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2022, č. j. 8 As 176/2022-14). Kasační stížnost proti výroku I usnesení krajského soudu je proto nepřípustná. Měl však pochybnosti o přípustnosti kasační stížnosti proti výroku II o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Pokud by byl výrok II usnesení krajského soudu výzvou k zaplacení soudního poplatku během řízení, šlo by o rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení, a kasační stížnost by proti němu nebyla přípustná podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozsudky NSS ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 2/2008-47, nebo ze dne 15. 11. 2019, č. j. 5 As 213/2019-18).

Třetí senát v rozsudku ze dne 9. 6. 2021, č. j. 3 As 50/2021-32, a pátý senát v rozsudku ze dne 13. 10. 2017, č. j. 5 As 265/2017-13, dospěly k závěru, že důvod nepřípustnosti kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. se uplatní i na rozhodnutí, jímž je uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za vydané rozhodnutí o návrhu na odkladný účinek. Bez bližšího zdůvodnění považovaly toto rozhodnutí za výzvu k zaplacení soudního poplatku.

V judikatuře Nejvyššího správního soudu se však vyskytuje i názor, že kasační stížnost proti výroku o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o odkladném účinku či předběžném opatření je přípustná, a tedy že ji má Nejvyšší správní soud věcně přezkoumat. Pátý senát k tomu v rozsudku ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 As 274/2022-19, uvedl, že soudní poplatek v tomto případě představuje exekuční titul. Přestože podle § 14 zákona o soudních poplatcích je vyloučeno odvolání ve správním soudnictví proti usnesením ve věcech soudních poplatků, podání kasační stížnosti vyloučeno není. Věcný přezkum připustil i sedmý senát v rozsudcích ze dne 7. 10. 2014, č. j. 7 As 108/214-10, a ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 As 211/2014-13, ve kterých povinnost zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku odlišil od výzvy k zaplacení soudního poplatku před vydáním rozhodnutí o návrhu. K obdobnému závěru dospěl i čtvrtý senát v rozsudku ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014-20. Kasační stížnost věcně přezkoumal i desátý senát v rozsudku ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 133/2014-25. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu kasační stížnost odmítl.

Z odůvodnění:

Pro posouzení, zda je přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, je předně nezbytné vyjasnit, jakou povahu soudní poplatek za tento návrh má.

V první řadě je zřejmé, že se jedná o poplatek za řízení, protože je takto výslovně zařazen v sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu o soudních poplatcích.

Zákon o soudních poplatcích v § 4 odst. 1 rozlišuje typově dvě kategorie poplatků za řízení, a to 1. poplatky splatné podáním návrhu [písm. a) až d)] a 2. poplatky splatné po právní moci rozhodnutí [písm. e) až j)]. První kategorií jsou poplatky, které vznikají a současně se stávají splatnými okamžikem, kdy je procesní úkon (žaloba, návrh na zahájení řízení, odvolání, dovolání či kasační stížnost) podán. Druhou kategorii představují poplatky spojené zejména s procesními postupy (např. se schválením smíru ve smírčím řízení nebo s rozhodnutím o návrhu na nařízení předběžného opatření), u kterých je poplatková povinnost vázána až na okamžik, kdy soud o takovém návrhu rozhodne. Zákon o soudních poplatcích zároveň stanovuje zbytkové pravidlo pro případ, že poplatek za řízení nelze podřadit pod některý z případů uvedených v § 4 odst. 1 písm. a) až i). V takovém případě vzniká poplatková povinnost uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) tohoto zákona. Povinnost zaplatit poplatek za řízení tak obecně vzniká až v souvislosti s rozhodnutím soudu (o konkrétním procesním návrhu či po rozhodnutí o věci samé), ledaže zákon o soudních poplatcích výslovně stanoví, že vzniká již podáním návrhu. To, do které kategorie je určité řízení zahrnuto, má rozdílné dopady na právní postavení poplatníka soudního poplatku. Nezaplatí-li totiž poplatník poplatek splatný podáním návrhu ani k výzvě sou-

du v dodatečné lhůtě, soud řízení zastaví podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Naopak v případě poplatku splatného po právní moci rozhodnutí soud o návrhu rozhodne bez předchozího zaplacení soudního poplatku. Nezaplacení poplatku uloženého rozhodnutím soudu pak může vést k nucenému výkonu rozhodnutí. Pro nyní projednávanou věc je proto vhodné si v první řadě ujasnit, do jaké kategorie poplatků soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku spadá. Pokud by totiž spadal do první kategorie, musí být vydána výzva k zaplacení soudního poplatku v náhradní lhůtě (§ 9 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích). Ta je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, proti němuž kasační stížnost není přípustná podle § 103 odst. 4 písm. b) s. ř. s. Ust. § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích mlčí ohledně vzniku poplatkové povinnosti za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě (či kasační stížnosti). Přestože návrh na přiznání odkladného účinku zahajuje „vnořené“ řízení v rámci hlavního řízení o žalobě, nejedná se o návrh na zahájení řízení ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Ačkoliv to zákon neuvádí výslovně, je zjevné, že spojuje vznik poplatkové povinnosti s návrhem ve věci samé, tj. žalobou či jiným obdobným návrhem (např. návrhem na zrušení opatření obecné povahy).

Pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je dále v § 73 s. ř. s. zakotven institut odkladného účinku. Jeho účelem je pozastavit do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí, pokud by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce závažnou újmu. V řízení o žalobě proti rozhodnutí (nebo v řízení o kasační stížnosti podle § 120 s. ř. s.) lze uplatnit dle povahy věci předběžné opatření i odkladný účinek. Odkladný účinek je však ve vztahu k obecnějšímu institutu předběžného opatření ve vztahu speciality (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, body 48 a 49). Z uvedeného vyplývá, že rovněž odkladný účinek představuje nástroj prozatímní ochrany práv žalobce. Pokud by v soudním řádu správním nebyl odkladný účinek upraven, neznamenalo by to, že by nebylo možné pozastavit žádné účinky napadaného rozhodnutí do skončení řízení. Soud by totiž např. mohl na návrh nařídit předběžné opatření, kterým by správnímu orgánu uložil, aby se do skončení řízení zdržel výkonu napadeného rozhodnutí. Odkladný účinek tak svou povahou představuje specifický případ předběžného opatření, který je zákonem výslovně upraven. V takovém případě poplatková povinnost za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě vzniká rovněž uložením této povinnosti v souvislosti s rozhodnutím soudu o tomto návrhu podle § 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích. Svým obsahem se totiž jedná o zvláštní druh návrhu na nařízení předběžného opatření. Nepoužije se proto zbytkové pravidlo podle § 4 odst. 1 písm. j) tohoto zákona.

Povinnost zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku proto vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit.

Soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku z výše uvedených důvodů spadá do kategorie poplatků za řízení splatných po právní moci rozhodnutí. Soud proto nevyzývá žalobce k jeho zaplacení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích před tím, než o návrhu rozhodne.

Klíčová je otázka, zda je přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, kterým byl soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě uložen. Rozšířený senát dospěl k závěru, že přípustná není.

Výrok o povinnosti zaplatit soudní poplatek sice nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé. Oproti výzvě podle § 9 odst. 1 téhož zákona však představuje exekuční titul, jak správně uvedl pátý senát v rozsudku sp. zn. 5 As 274/2022. Nese proto v sobě pro žalobce nepříznivý následek pro případ, že povinnost zaplatit soudní poplatek dobrovolně nesplní. Přestože nevyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku v konečném důsledku může vést k zastavení řízení, výzva sama o sobě nezakládá žádné negativní důsledky pro žalobce. Jde totiž o pouhé upozornění na zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek, byť s možnými významnými negativními dopady. Negativní důsledek však představuje až rozhodnutí, kterým bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno.

Nejde proto o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.

Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu uvedená výše však nevzala v potaz to, že výrok rozhodnutí krajského soudu o povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě představuje výrok o nákladech řízení. Rovněž soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku proto představuje náklad řízení podle § 57 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení je nepřípustná podle § 104 odst. 2 s. ř. s.

Komentář:

Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjasnilo v judikatuře nejednotně posuzovanou otázku, jakou povahu má soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku a zda je proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za tento návrh přípustná kasační stížnost

Ve vztahu k první otázce byl přijat závěr, že jde o poplatek za řízení splatný po právní moci rozhodnutí, od čehož odvisí další právní následky, mj. to, že soud nevyzývá žalobce k jeho

zaplacení před tím, než o návrhu rozhodne. Argumentačně se Nejvyšší správní soud opřel o podobnost tohoto návrhu s návrhem na vydání předběžného opatření.

Ve vztahu k navazující druhé otázce dospěl rozšířený senát k závěru, že kasační stížnost proti rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku není přípustná, neboť se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení. Jde tak o další rozhodnutí, které se zabývá výkladem pojmu „výrok o nákladech řízení“ dle § 104 odst. 2 s. ř. s., který již v minulosti judikatura Nejvyššího správního soudu vyjasňovala, přičemž sem spadá také např. výrok o náhradě nákladů řízení jinému účastníkovi nebo např. výrok o uložení povinnosti složit zálohu na náklady provedení důkazu (usnesení NSS ze dne 30. 9. 2009, sp. zn 2 As 65/2009).1

Nadále tedy v kontextu této judikatury není použitelný názor vyslovený v odborné literatuře, podle kterého proti usnesení krajského soudu, jímž byla uložena povinnost poplatek zaplatit, je přípustná kasační stížnost s tím, že její nepřípustnost nelze dovozovat toliko z toho, že soudní poplatky náleží mezi náklady řízení podle § 57 odst. 1 s. ř. s. Tento názor vycházel z toho, že uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek bezprostředně souvisí s podmínkami řízení, a kasační stížnost je tak třeba připustit, obdobně jako kasační stížnost proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku či proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.2

1 Další příklady např. V. Sochorová in T. Blažek, J. Jirásek, P. Molek, P. Pospíšil, V. Sochorová, P. Šebek: Soudní řád správní, Komentář, C. H. Beck, Praha 2016, komentář k § 104.

2 J. Večeřa: Zákon o soudních poplatcích a předpisy související, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, komentář k § 4.

Celý judikát najdete na stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz:

Evropský soud pro lidská práva: Získávání osobních údajů z mobilního telefonu advokáta v rámci vyšetřování a profesní tajemství advokáta

Při znaleckém přezkumu obsahu mobilního telefonu advokáta mají soudní orgány povinnost vymezit tento znalecký přezkum tak, aby poskytoval záruky odpovídající jeho postavení. Pokud tak neučiní, poruší tím advokátovo právo na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“).

Rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2024 ve věci Bersheda a Rybolovlev proti Monaku, stížnosti č. 36559/19 a 36570/19

Prvním stěžovatelem je advokátka zapsaná u švýcarské advokátní komory, druhým stěžovatelem je její klient. Stěžovatelka si na mobilní telefon tajně nahrála rozhovor trvající necelých 10 minut s obchodní partnerkou jejího klienta

během soukromé večeře. Účelem nahrávky bylo shromáždění důkazů pro pobíhající trestní řízení, ve kterém její klient vystupoval jako poškozený. Stěžovatelka byla posléze v Monaku vyšetřována a obviněna z narušení soukromí.

Vyšetřováním byl pověřen francouzský soudce, který byl přidělen k monacké justici. V rámci vyšetřování stěžovatelka spontánně předala policii svůj mobilní telefon, který používala jak k soukromým, tak k profesním účelům, za účelem přezkumu dotčené nahrávky a prokázání její dobré víry. Vyšetřující soudce poté ustanovil znalce v oboru infomačních technologií za účelem provedení analýzy obsahu mobilního telefonu stěžovatelky a vypracování znaleckého posudku, aniž by vymezil věcný a časový rozsah mandátu znalce. Soudce tím překročil rámec svých pravomocí, které se omezovaly pouze na vyšetřování určitých skutečností (ověření pravosti dotčené nahrávky a přezkum jejího obsahu z hlediska monackého trestního práva). Znalec následně získal z mobilního telefonu stěžovatelky desítky tisíc hovorů, textových zpráv a e-mailů , vč. těch, které se vztahovaly k probíhajícímu vyšetřování „nepřímo“, za období více než tří let. Stěžovatelé podali několik stížností na průběh vyšetřování k odvolacímu soudu, ve kterých si stěžovali zejména na nařízení znaleckého posudku, na překročení pravomocí vyšetřujícím soudcem a na porušení práva stěžovatelky na důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem. Jejich stížnosti byly zamítnuty.

Stěžovatelé si před ESLP stěžovali na porušení práva na respektování soukromého života (čl. 8 Úmluvy), které mělo spočívat v masivním, náhodném a nepřiměřeně rozsáhlém shromažďování údajů, vč. údajů již smazaných, z mobilního telefonu stěžovatelky. Stěžovatelé namítali, že při tom nebyla poskytnuta ochrana profesního tajemství advokáta, na kterou měla stěžovatelka jako advokátka nárok.

ESLP shledal, že druhý stěžovatel není obětí ve smyslu čl. 34 Úmluvy, jelikož zprávy a rozhovory získané z mobilního telefonu stěžovatelky se netýkaly jeho osobních údajů, korespondence nebo komunikace, ať již v soukromém kontextu, nebo v rámci vztahu mezi advokátem a klientem, a jeho stížnost byla ESLP shledána nepřijatelnou.

Stěžovatelka měla dle ESLP jako advokátka legitimní očekávání, že zprávy a rozhovory, které vymazala ze svého mobilního telefonu, budou chráněny jako naprosto důvěrné. ESLP uvedl, že zásah do jejího práva chráněného čl. 8 Úmluvy je co do intenzity a účinků srovnatelný s domovní prohlídkou a zajištěním věci. Vzhledem k tomu, že znalecký přezkum obsahu mobilního telefonu stěžovatelky lze přirovnat co do účinků k domovní prohlídce a zajištění věci, dle ESLP měl vyšetřující

soudce stěžovatelce poskytnout záruky odpovídající jejímu postavení advokáta, zejména pokud byla v dané věci v postavení obviněného. ESLP zdůraznil, že státy mají povinnost chránit důvěrnost komunikace mezi advokáty a jejich klienty a chránit profesní tajemství.

ESLP se proto dále zabýval otázkou, zda vnitrostátní soudy poskytly stěžovatelce dostatečné procesní záruky, které by zabránily zneužití nebo svévoli, a ochranu profesnímu tajemství advokátů (viz Sérvulo & Associados – Sociedade de Advogados, RL a další proti Portugalsku, § 104), přičemž zdůraznil, že „přikládá zvláštní váhu riziku porušení profesního tajemství advokáta, neboť to je základem vztahu důvěry mezi advokátem a klientem“. ESLP dále zdůraznil, že u profesního tajemství advokáta záruky vyžadované čl. 8 Úmluvy platí ab initio, a proto je měla stěžovatelka mít k dispozici již před analýzou obsahu zpráv obsažených v jejím mobilním telefonu. Vzhledem k tomu, že vyšetřující soudce věděl o existenci zpráv, které mohly obsahovat informace, na něž se vztahuje profesní tajemství, jelikož mobilní telefon byl používán jak pro soukromé, tak pro služební účely, měl dle ESLP přijmout opatření na ochranu profesního tajemství s ohledem na to, že stěžovatelka byla advokátkou ESLP rovněž konstatoval, že vyšetřující soudce vymezil rozsah vyšetřování příliš široce . Vyšetřování bylo příliš rozsáhlé a překračovalo rámec pravomocí vyšetřujícího soudce. Usnesení o ustanovení znalce obsahovalo příliš obsáhlé a nepřesné formulace, a tudíž existovalo riziko jeho zneužití. Státní orgány v rámci soudního přezkumu nevymezily rozsah mandátu znalce ani rozsah vyšetřování tak, aby odpovídaly rozsahu pravomocí vyšetřujícího soudce. Vedle nedostatečného vymezení rozsahu vyšetřování nebyly přijaty procesní záruky na ochranu profesního tajemství stěžovatelky, na něž měla jako advokátka nárok, a to bez ohledu na to, že byla zapsána u zahraniční advokátní komory. Tato pochybení v rámci vyšetřování nebyla napravena ani během následného soudního přezkumu. Zásah do práva stěžovatelky na respektování soukromého života a korespondence tak nebyl proporcionální ke sledovaným legitimním cílům, a tudíž nebyl „nezbytný v demokratické společnosti“. ESLP proto shledal porušení čl. 8 Úmluvy.

✤ Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHAL GRÜNWALD, LL.M., Ph.D., odborná asistentka na Katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.

Mnoho dalších soudních rozhodnutí najdete v Advokátním deníku –advokatnidenik.cz v rubrice Judikatura.

Celý judikát najdete v systému HUDOC na stránkách ESLP www.echr.coe.int:

Argumentaci pro vaše kauzy najdete díky perfektně zpracovaným judikátům v ASPI propojenými na ostatní dokumenty

z odborné literatury

Mimosoudní řešení sporů

Mediabilita sporu

Výběr mediátora

Účastníci mediace

Proces mediace

Oddělená jednání neboli caucus

Role advokáta v mediaci

Prostor pro právo v mediaci

Mediační školy a styly se zaměřením na evaluativní styl

Martina Doležalová, Andrea Matoušková:

Evaluativní přístupy v mediaci (pro právní a další profese)

Leges, Praha 2024, 220 stran, 460 Kč.

Nakladatelství Leges přináší čtenářům odbornou publikaci Evaluativní přístupy v mediaci (pro právní a další profese), jejímiž autorkami jsou zkušené mediátorky a expertky na alternativní řešení sporů Martina Doležalová a Andrea Matoušková. Co do svého zpracování je kniha rozdělena na několik částí, po stručném úvodu do historie mediace následuje srovnání jednotlivých způsobů mimosoudního řešení sporů a výklad právní úpravy mediace v České republice . Užitečné je též přiblížení mediace v mezinárodních věcech, které čtenáře upozorní na možná úskalí jak právní povahy, např. s ohledem na vymáhání mediačních dohod, tak i na otázky vyjednávacích technik při vedení mediace se stranami z různých národnostních kultur. Hlavní pasáže jsou pak věnovány pojmu mediace jako takové a souvisejícím praktickým aspektům, jako je vhodnost sporu pro mediaci, výběr mediátora, příprava stran na mediaci a také popis jednotlivých fází procesu mediace, včetně úlohy advokáta v mediaci a problematiky vykonatelnosti mediačních dohod.

Kniha se nevyhýbá ani otázkám etiky mediátora a podrobně rozebírá klíčová témata, jako je nezávislost mediátora, riziko střetu zájmů a mlčenlivost

mediátora. Čtenářům v této souvislosti přijde vhod, že publikace má jako své přílohy obsaženy Etický kodex advokáta – zapsaného mediátora a také Etický kodex zapsaných mediátorů vydaný Ministerstvem spravedlnosti ČR. Závěrečná část knihy je pak věnována komparativnímu pohledu na transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52 ES o určitých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech, v osmi evropských státech, a to konkrétně v Rakousku, Itálii, Nizozemsku, Německu, Francii, Belgii, Slovensku a ve Velké Británii. Porovnávány jsou jednotlivé aspekty mediačního procesu, jako např. předmět mediace, problematika mlčenlivosti mediátora i stran sporu, předpoklady pro výkon funkce mediátora, vykonatelnost mediačních dohod či statistické údaje o mediaci v daném státě. Toto mezinárodní srovnání považuji osobně ze velmi přínosné, neboť z této perspektivy lze snadněji identifikovat jak přednosti, tak i nedostatky české právní úpravy mediace. Závěrem je pak obsažen výběr ze zahraniční judikatury týkající se problematiky mediace

Text publikace je věcný, srozumitelný a čtivý. Rád bych v této souvislosti vyzdvihl pasáž týkající se mlčenlivosti mediátora, která tento stěžejní princip mediace rozebírá ve vztahu jak k mlčenlivosti mediátora stanovené zákonem o mediaci, tak ve vztahu k mlčenlivosti stran, která jim sice není uložena zákonem, ale mohou se k ní zavázat v dohodě o provedení mediace. Sluší se poznamenat, že k této otázce se nedávno vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 1815/2023-190, tak, že pokud dle dohody stran jsou informace poskytnuté v průběhu mediace důvěrné, je porušení důvěrnosti informací možné sankcionovat smluvní pokutou, a to i tehdy, pokud jsou takové informace následně poskytnuty soudu v rámci soudního řízení. Lze však předpokládat, že uvedené rozhodnutí není v publikaci zmíněno jen z toho důvodu, že se jedná o rozhodnutí nedávné, k jehož uveřejnění došlo až po odevzdání díla do tisku.

Čtenáři jistě uvítají popis jednotlivých mediačních stylů s akcentem na výhody, ale i rizika evaluativního přístupu, při kterém mediátor používá prvky hodnocení případu a jenž své využití nalezne zejména v obchodních či občanskoprávních sporech. Méně vhodný je tento styl např. pro spory rodinné či komunitní, kde se setkáváme spíše s facilitativním přístu-

pem, při kterém mediátor usiluje o obnovení dialogu mezi stranami jako prostředku k dosažení dohody.

Autorky se nevyhýbají ani tématům diskusním, na která nepanuje mezi odbornou veřejností shoda, jako je např. otázka určení odměny mediátora v závislosti na výsledku mediace. Zde autorky v souladu s Etickým kodexem advokáta – zapsaného mediátora a také v návaznosti na širší mezinárodní praxi vyjadřují přesvědčení, že odměna mediátora určená podle úspěchu mediace je sice se souhlasem všech stran sporu přípustná, nicméně výše samotné odměny závislé na výsledku by měla být určena až po skončení mediace, neboť jen tak bude dodržena zásada, že mediátor by neměl být ovlivněn výsledkem své činnosti. Obdobně se autorky zabývají problematikou využití metody med-arb v mezinárodním kontextu a možnostmi její aplikace v podmínkách českého právního prostředí, včetně souvisejících rizik, z nichž nejvýznamnějším je problematika možné podjatosti rozhodce, který ve věci dříve působil jako mediátor, a to zejména za situace, kdy se ve věci konala oddělená jednání, a rozhodce tak z doby mediátorského působení může mít o věci určité informace sdělené mu jednou ze stran sporu, které nemá k dispozici druhá strana. Autorky dospívají k závěru, se kterým lze souhlasit, že pokud po ukončení mediace, ale ještě před zahájením fáze rozhodčího řízení, obě strany potvrdí, že nadále mají v osobu budoucího rozhodce důvěru a že s dalším působením mediátora v roli rozhodce souhlasí, měla by být podstatná část takto popsaných rizik vyřešena.

S ohledem na její rozsah a zaměření lze uvedenou publikaci doporučit jako užitečnou a praktickou pomůckou pro mediátory, advokáty, interní právníky či pracovníky justice, zkrátka pro všechny ty, kteří se s mediací setkávají nebo se o tento alternativní způsob řešení sporů zajímají.

✤ Mgr. DUŠAN SEDLÁČEK, advokát a zapsaný mediátor v Praze

Martina Doležalová, Andrea Matoušková

Zahraniční právní úprava mediace a judikatura Mezinárodní mediace

Z kárné praxe

Smírčí řízení. Pojištění. Důstojnost a vážnost advokátního stavu

§ 16 odst. 2, § 17 zákona o advokacii čl. 4 odst. 1 a čl. 17 odst. 3 Etického kodexu

Advokát se dopustil kárného provinění tím, že poté, co byl účastníkem mimosoudního řešení spotřebitelského sporu vedeného smírcem ve spotřebitelských sporech České advokátní komory JUDr. A. B., Ph.D., nedoložil České advokátní komoře jakožto orgánu příslušnému k řešení sporů mezi ad-

Hájení práv a zájmů klienta. Důstojnost advokátního stavu. Povinnost plnit převzaté závazky

§ 16 odst. 1, 2 a § 17 zákona o advokacii, ve spojení s čl. 4 odst. 1, 2 a čl. 9 odst. 1 Etického kodexu

Advokát se dopustil kárného proviněnítím, že 1. poté, co v přesně nezjištěný den roku 2007 uzavřel s klientem M. J. smlouvu o poskytování právních služeb ve věci podání exekučního návrhu a zastupování v exekučním řízení, vedeném proti povinné P. M. pro pohledávku klienta ve výši 15 420 Kč s příslušenstvím, a poté, co jej v této věci soudní exekutor JUDr. J. F., Exekutorský úřad Praha 2, přípisem vyzval, aby se za svého klienta vyjádřil k návrhu povinné na zastavení exekuce, na tuto výzvu soudního exekutora nereagoval a neinformoval o ní klienta, a to přesto, že soudní exekutor vyjádření kárně obviněného urgoval, přičemž v důsledku absence vyjádření kárně obviněného nastala fi kce souhlasu klienta se zastavením exekučního řízení a soudní exekutor ve smyslu ust. § 55 odst. 4 exekučního řádu exekuci zastavil a rozhodl o povinnosti klienta k náhradě nákladů exekučního řízení ve výši 7 865 Kč, 2. poté, co v přesně nezjištěný den po datu 30. 6. 2021 klient

M. J. vypověděl kárně obviněnému smlouvu o poskytování právních služeb ve věci exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Praha 2, soudního exekutora JUDr. J. F., a vyzval kárně obviněného, aby mu vydal bez zbytečného odkladu všechny pro věc významné písemnosti, které mu klient svěřil nebo z projednávání věci vznikly, na výzvu svého klienta ne-

vokátem a jeho klientem-spotřebitelem, orgánem vyžadované informace, k jejichž předložení se opakovaně zavázal, resp. nekontaktoval pojišťovnu za účelem nahlášení škodní události poškození klienta svým pochybením, kterým byla jeho klientovi způsobena škoda. Na opakované výzvy České advokátní komory k doložení potřebných informací nejprve žádal prodloužení lhůty, posléze ani v prodloužených lhůtách požadované informace České advokátní komoře nesdělil a pojistnou událost pojišťovně nenahlásil.

Z rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. K 43/2023, jímž byla schválena dohoda o vině a kárném opatření, uzavřená mezi zástupcem kárného žalobce a kárně obviněným téhož dne.

Kárné opatření: pokuta 90 000 Kč.

reagoval a klientovi nevydal zejména výzvy soudního exekutora a usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce, 3. poté, co mu byl, jakožto zástupci žalobkyně Š. R., dne 18. 12. 2020 doručen rozsudek Krajského soudu v Ú. ze dne 15. 12. 2020, kterým byla zamítnuta žaloba na vypořádání společného jmění manželů Š. R. a Ing. M. T., které zaniklo rozvodem manželství účastníků, jež bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v L. ze dne 11. 11. 2008, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2009 a kterým byla Š. R. uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů právního zastoupení, Š. R. o doručení rozsudku neinformoval, odvolání nepodal, přestože měl od své klientky pokyn odvolání podat, klientku nepravdivě informoval o podání odvolání a o zachování lhůty pro podání odvolání, a 4. poté, co mu byl ve věci jeho klienta, obchodní společnosti E., s. r. o., nejpozději dne 11. 10. 2020 doručen rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 18. 8. 2020, kterým byla klientovi uložena povinnost uhradit P. T. částku ve výši 999 362,55 Kč s přísl., klienta o tom neinformoval, a klient tak nesplnil soudem uloženou povinnost, jejíhož splnění se poté P. T. domáhal v exekučním řízení.

Z rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK ze dne 26. 10. 2023 ve spojení s rozhodnutím odvolacího kárného senátu Odvolací kárné komise ČAK ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. K 98/2021

Kárné opatření: dočasný zákaz výkonu advokacie na dobu 18 měsíců.

Z odůvodnění:

Jednotlivé kárné žaloby byly postupně podány proti kárně obviněnému 30. 11. 2021, 2. 6. 2022 a 30. 8. 2023 a byly před jejich spojením vedeny pod sp. zn. K 98/2021, K 35/2022 a K 71/2023.

V průběhu řízení se konala celkem tři ústní jednání (dne 20. 6. 2022, 31. 8. 2023 a 23. 10. 2023), přičemž kárně obviněný se na žádné z nich nedostavil, ani se písemně nevyjádřil k žádné z kárných žalob. Svou nepřítomnost v prvních dvou případech vysvětloval zdravotními důvody, které však přes opakované výzvy kárného senátu nedoložil. Ke třetímu jednání se pak nedostavil bez omluvy. Kárný senát proto ve všech třech věcech vycházel z listinných důkazů předložených kárným žalobcem, resp. stěžovateli-klienty nebo bývalými klienty kárně obviněného.

Z procesního postupu kárně obviněného, resp. přístupu k projednání jednotlivých kárných žalob, je zřejmé, že není schopen elementární sebereflexe k odstranění závažných důsledků, které svým jednáním ve vztahu ke stěžovatelům způsobil.

Jeho kontinuální selhávání se podává z četnosti kárných žalob, takže lze dovodit, že pro futuro nelze očekávat, že by kárně obviněný dostál svým závazkům plynoucím z jeho profesního postavení advokáta, aniž by nesnižoval důstojnost advokátního stavu a dodržoval pravidla profesionální etiky, jejichž nosným znakem je především povinnost plnit převzaté závazky.

Při úvaze o druhu kárného opatření kárný senát přihlédl nejen k četnosti kárných provinění, ale i skutečnosti, že v minulosti byl již opakovaně kárně postihnut, aniž by projevil potřebnou sebereflexi.

Jakkoliv je možné připustit, že zdravotní stav kárně obviněného mohl být příčinou jeho pochybení, jak jsou vymezena v jednotlivých kárných obviněních, bylo především věcí samotného kárně obviněného, aby zodpovědně vyhodnotil, zda může zastávat profesi advokáta a řádně plnit závazky z výkonu činnosti advokáta plynoucí. Pokud se tak nestalo, nezbývá než aby ochrana práv a oprávněných zájmů jak klientů, tak advokátního stavu byla zajištěna předmětným kárným postihem.

Uložené kárné opatření – dočasný zákaz výkonu advokacie na dobu 18 měsíců – dává kárně obviněnému prostor, aby své jednání přehodnotil a do budoucna po uplynutí zákazu výkonu advokacie vykonával činnost advokáta v souladu se zákonem a stavovskými předpisy.

Teprve v podaném odvolání kárně obviněný argumentoval, že se skutky, jak byly popsány v napadeném kárném rozhodnutí, nestaly, nepředstavují kárné provinění a uložené kárné opatření je nepřiměřené. Ke svým tvrzením v odvolání opět kárně obviněný nepředložil žádné důkazy, nad rámec vlastních, ne příliš konkrétních tvrzení. Přitom předložení důkazů k těmto tvrzením by mělo být pro kárně obviněného bez nepřiměřených obtíží možné za předpokladu řádného vedení advokátních spisů v daných věcech. Pokud jde o návrh kárně obviněného, aby si odvolací kárný senát vyžádal k důkazu spisy probíhajících soudních řízení, odvolací kárný senát konstatoval, že považuje provedení důkazu těmito spisy za nadbytečné. Kárně obviněný v první řádě neuvádí, o jaká konkrétní soudní řízení jde ani které konkrétní skutečnosti by měly být těmito důkazy prokázány. Skutková zjištění učiněná kárným senátem má za dostatečná a úplná. Navíc, pokud by se v předmětných soudních spisech snad měly nacházet důkazy svědčící ve prospěch kárně obviněného, kárně obviněnému po celou dobu řízení před kárným senátem a odvolacím kárným senátem nic nebránilo tyto důkazy kárnému senátu, resp. odvolacímu kárnému senátu, předložit, když kárně obviněný je účastníkem těchto soudních řízení, a má tedy k obsahu spisů trvalý přímý přístup. Není v takovém případě na odvolacím kárném senátu, aby nahrazoval procesní aktivitu kárně obviněného.

Všechny tři postižené delikty zasahovaly samu podstatu výkonu advokátní činnosti. Negativně, závažně a opakovaně ovlivnily důvěru mezi advokátem a klientem, která je základem advokátního povolání jako celku, a tudíž je jednání kárně obviněného svým dopadem způsobilé přesáhnout jeho sféru a negativně zasáhnout vnímání advokátního stavu jako celku. Je nutné přihlédnout i k tomu, že kárně obviněný byl v minulosti již opakovaně postižen za jiná svá profesní selhání. Jak je však patrné z obsahu spisu, k sebereflexi a nápravě u kárně obviněného nedošlo. Toto vše podle názoru odvolacího kárného senátu, ve shodě s názorem kárného senátu, dostatečně odůvodňuje formu a výši uloženého trestu.

✤ Mgr. PETRA VRÁBLIKOVÁ, vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK

Odešli do nebeské síně

V květnu, červnu, červenci a srpnu 2024 opustilo svoji praxi i své blízké sedm advokátů a jedna advokátka:

JUDr. Josef Fikáček, advokát v Šenově

Mgr. Anna Gottliebová, advokátka v Dobkovicích

JUDr. Vladimír Ježek, advokát v Karviné

JUDr. Karel Krejza, advokát v Ostrově

JUDr. Radomil Macek, advokát v Lanškrouně

Mgr. Tomáš Nachtigall, advokát v Sušici

JUDr. Pavel Smutný, advokát v Praze

Mgr. Robert Zelenka, advokát v Praze

*8. 12. 1959 29. 5. 2024

*11. 4. 1960 19. 6. 2024

*5. 5. 1949 16. 8. 2024

*28. 12. 1937 2. 7. 2024

*17. 5. 1958 23. 7. 2024

*10. 12. 1982 1. 5. 2024

*17. 10. 1959 19. 5. 2024

*18. 3. 1975 7. 6. 2024

Evropský den advokátů 2024

Evropský den advokátů připadá na 25. října, což je i Evropský den justice, a poukazuje na roli advokátů ve společnosti, zdůrazňuje jejich zásadní význam v justiční sféře a snaží se reflektovat aktuální situaci v advokacii a reagovat na ni nejen v evropském, ale i celosvětovém měřítku. Česká advokátní komora se pravidelně zapojuje do oslav

Evropského dne advokátů a ani letošní, již 11. ročník, není výjimkou.

Rada Evropských advokátní komor(CCBE), jejímž je ČAK řádným členem, zvolila pro rok 2024 jako téma Evropského dne advokátů „Nezávislí advokáti, silnější demokracie: proč je stavovská samospráva důležitá“. Cílem je posílit pochopení významu samosprávy a jejího neodmyslitelného spojení s demokracií. Mít důvěru v justiční systém je nezbytné a nezbytné je pak i pochopení významu samosprávy, jež má klíčovou roli při zajišťování efektivního fungování justičního systému jako celku.

Samostatnost, nezávislost a princip samoregulace umožňují stavovským organizacím, aby své členské základny, které stavovskou organizaci tvoří, spravovaly nezávisle, bez zásadního vlivu státu či jiných externích subjektů. Ve většině evropských zemí jsou advokátní komory nezávislé a v oblasti advokacie na ně byla přenesena pravomoc regulace, skrze kterou upravují výkon advokátního povolání a stanovují rámec právní úpravy prostřednictvím stavovských předpisů.

V demokratických zemích je považována samoregulace advokátní profese za neodmyslitelnou součást právního státu. Mezi hlavní úkoly samosprávy patří, že:

• definuje profesní normy chování,

• upravuje přístup k povolání,

• zajišťuje dodržování profesních norem chování,

• zajišťuje vzdělávání budoucích a stávajících členů, • uplatňuje kárná opatření.

Nicméně tomu tak není všude. V nedemokratických státních uskupeních čelí advokáti tlaku tamních vlád, které se snaží kontrolovat a zároveň ovlivňovat jejich práci. Samospráva je nástrojem, který coby nárazník odráží tyto tlaky a umožňuje advokátům jednat v tom nejlepším zájmu pro své klienty.

jímž ako dvo momu moby tvou mu ožeáně be, ah e o

Advokátní samospráva zajišťuje nezávislost advokacie , která je předpokladem řádné obhajoby klientů. Aby advokáti mohli zastupovat své klienty a hájit jejich zájmy, potřebují právní prostředí, ve kterém budou poskytovat právní služby bez tlaku ze strany státu, bez vystavení útokům, výhrůžkám, obtěžování či zastrašování. Je tedy nezbytná k zajištění výkonu spravedlnosti.

Advokátní samospráva zaručuje kvalitu právních služeb, poněvadž do svých řad připustí pouze ty osoby, které splňují požadavky ke vstupu do stavu stanovené relevantním právním předpisem a jsou plně kvalifikované.

Advokátní samospráva zajišťuje existenci mechanismů, které vedou advokáty k odpovědnosti za jejich činnost. Ty zahrnují kárná řízení, která řeší pochybení advokátů, čímž chrání klienty a zároveň udržuje integritu advokátní profese.

Advokátní samospráva dokáže pružně reagovat na měnící se prostředí a přizpůsobovat se změnám aměnícím se potřebám klientů.

Advokátní samospráva je proto zcela nezbytná a zásadní pro ochranu advokátů, pro ochranu veřejnosti a pro výkon spravedlnosti.

✤ Red.

JUDr. Vladimír Klouda: postavil se zlu, za to ho nacisté před 80 lety popravili

Byla středa 25. října 1944. Přesně před osmi desítkami let se toho rána v Drážďanech nad řekou povalovala mlha. Taková, jaká tam bývá na podzim i dnes. Advokát Vladimír Klouda, před několika týdny odsouzený nacistickou justicí za vlastizradu, v tu dobu seděl mezi čtyřmi studenými stěnami v přípravné cele místního popraviště. Tiše čekal a počítal už jen desítky minut svého života, než nad ním bude vykonán rozsudek trestu smrti a jeho život navždy vyhasne. Na co v těch posledních chvílích tento čerstvě čtyřicetiletý muž myslel, se už nedozvíme. Z dopisů, které se dochovaly, víme, že poslední řádky, které napsal, věnoval svým nejbližším – ženě Mileně a třem malým dětem: „Děti moje, přemýšlejte o strachu a statečnosti… ...kdo miluje, nepotřebuje lhát a neužívá násilí bojujte a žijte radostně“.

Pokud vycházíme z toho, že odvaha neznamená, že se nikdy nebojíme, ale naopak, že se nenecháme strachem zastavit, pak o Vladimíru Kloudovi můžeme mluvit jako o jednom z nejodvážnějších advokátů, a to nejen své doby. Postavil se zlu. A postavil se tomu zlu tak, jako málokdo. A za to ho nacisté popravili.

Vrcholné období Vladimírovy odbojové činnosti pak nastalo na jaře 1942, kdy se napojil na členy výsadku Anthropoid Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, jimž dle poválečných svědectví podaných spolupracovníky z odbojového hnutí zajišťoval tajné úkryty, potravinové lístky nebo falešné doklady. Stejně tak byl aktivně zapojen do akcí další paraskupiny pod vedením velitele Alfréda Bartoše Silver A, která zajišťovala zpravodajské úkoly, včetně rádiového spojení (vysílačkou Libuší) s Londýnem. S touto skupinou byl Vladimír ve spojení přes výše uvedené spolupracovníky Jaroslava Valentu a Josefa Krautmana. Ti přepravovali vysílačku z Pardubic, resp. lomu u obce Ležáky, kde skupina operovala, do Prahy k opravě, případně posílali náhradní díly a elektronky pro její provoz, a opravené zpět. Stejnou cestou doručovali zprávy pro vysílání do Londýna a zpět pokyny ze zahraničí pro pražský domácí odboj. Dokonce i z bytu Vladimíra Kloudy v pražské Vlašské ulici 13 a z domu jeho příbuzných v Lysolajích bylo několikrát navázáno rádiové spojení s Londýnem.

JUDr. Vladimír Klouda, prostřední z pěti synů exprezidenta Advokátní komory v Čechách JUDr. Antonína Kloudy, jehož jméno a jména jeho synů byla na podzim loňského roku zařazena do projektu Advokáti proti totalitě, se narodil v srpnu 1904. Studoval filozofii a od roku 1927 práva, stejně jako jeho čtyři bratři. Po absolutoriu a koncipientské praxi nastoupil do kanceláře svého otce Antonína jako advokát. Právní poradenství vnímal jako příležitost pomáhat lidem a na jeho probono služby poskytované potřebným se vzpomínalo ještě roky po jeho smrti. Vladimír se věnoval advokátní praxi a rodině a po nástupu nacistické okupace začal vyvíjet odbojovou činnost.Již od roku 1939 spolupracoval s JUDr. Jaroslavem Valentou , sekretářem YMCA , napojeným přímo na odbojové ústředí ÚVOD, a v roce 1941 navázal spolupráci také s rodinným přítelem JUDr. Josefem Krautmanem. Šlo o dodávání zpráv z měst a krajů o válečné výrobě, z prezidentské hradní kanceláře, o přesunech vojenských transportů, smýšlení obyvatelstva, činnosti protiněmeckých organizací či o činnosti vlajkařů a jiných nepřátel hnutí odporu. Tyto zprávy byly prostřednictvím „spojky“ Jaroslava Valenty přepravovány do Francie a Anglie do ústředí zahraničního odboje. V roce 1940 Vladimír zorganizoval s bratry, otcem a kolegy tajný rozprodej zlata. Výtěžek z něho putoval na domácí odboj. Zajišťoval také potraviny, peníze a rozsáhlé právní poradenství pro osoby zapojené do odboje i další potřebné.

Vladimír Klouda si byl vědom nebezpečí, které jeho činnost vyvolávala, a sám striktně dodržoval zásady odboje, jak o tom ostatně vypověděl i Josef Krautman: „Vladimír mne přijal jako starého přítele: řeknu Ti jen to, co potřebuješ vědět – to je hlavní zásada odboje, kterou musíš i Ty zachovávat. Lidi zbytečně mluví a svými řečmi pak zatěžují toho, kdo později je zatčen, a to vede ke spoustě dalších prozrazení a zatýkání. A pak platí zásada: odpovídat jen na to, nač se ptají a co už zřejmě vědí…“

Odbojová činnost Vladimíra Kloudy a jeho blízkých ale přes všechna opatření bohužel nezůstala utajena. Vladimír a jeho nejbližší spolupracovníci – otec Antonín, bratři Jiří a Vratislav i bratranec Jirka – byli začátkem února 1943 zatčeni.

Veškerou vinu vzal Vladimír na sebe, nikoho neudal ani nezradil, a tím zachránil život celé své široké rodině, spolupracovníkům i přátelům

„Ale jedním jsem si jist, Vláďa nepromluví… … říci, že nezklamal, je málo, a mám při tom pocit, jako bych ho urážel. Byl to celý muž, čestný až do poslední vědomé myšlenky. Proto mlčel. Bylo to samozřejmé,“ uvedl jeho další spolupracovník, doktor Josef Kalibera

Před Německým lidovým soudem v Drážďanech se Vladimír hájil v německém jazyce sám a přes dlouho účinnou obhajobu byl nakonec na nátlak pražského gestapa v červenci 1944 odsouzen za vlastizradu k trestu smrti, který byl právě onoho 25. října 1944 vykonán.

✤ JUDr. HANA RÝDLOVÁ

INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI

Přednášky a semináře pro advokáty a advokátní koncipienty pořádané ČAK

Vážené advokátky, vážení advokáti, vážené koncipientky, vážení koncipienti, semináře plánujeme prezenčně i v online nebo v kombinované podobě – podrobnosti najdete u jednotlivých seminářů na webových stránkách ČAK www.cak.cz – viz záložka MOJE ČAK v horní liště, po rozkliknutí záložky rolujte až dolů , na banner Vzdělávání a zkoušky, a po jeho rozliknutí se vám objeví rubrika Vzdělávací akce ČAK.

Semináře pořádané ČAK v Praze

• ve čtvrtek 24. října 2024 / Praha 2, Myslíkova 258/8 Přesvědčování

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 31. října 2024 / ONLINE Aktuální problémy veřejného stavebního práva

JUDr. Vladimíra Sedláčková, právnička, bývalá dlouholetá ředitelka odboru stavebního řádu na MMR, členka České společnosti pro stavební právo

• ve čtvrtek 21. listopadu 2024 / Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Povinnosti advokátů podle AML předpisů Mgr. Petra Vrábliková, vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / Praha 2, Myslíkova 258/8, nebo Praha 1, Národní 10, palác Dunaj Kognitivní zkreslení (pasti iracionality v myšlení a rozhodování)

Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

• ve čtvrtek 5. prosince 2024 / ONLINE Flexibilní novela zákoníku práce a pracovněprávní novinky v r. 2024 a 2025

JUDr. Dominik Brůha, Ph.D., advokát se specializací na pracovní právo, zprostředkovatel a rozhodce MPSV ČR, člen Kolegia expertů AKV

• ve čtvrtek 12. prosince 2024 / Praha 1, Národní 10, palác

Dunaj

Superficiální zásada a její praktické projevy v soudní a právní praxi (vybrané otázky se zaměřením na rozhodovací praxi NS)

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve středu 18. prosince 2024 / Praha 2, Myslíkova 258/8, nebo Praha 1, Národní 10, palác Dunaj

Prevence a řešení konfliktů Ing. Vladimír Nálevka, specialista na problematiku vyjednávání (negociace)

Bc. Monika Nakládalová, specialistka na rozvoj mezilidských dovedností, hlavně na oblast negociace

Semináře pořádané pobočkou ČAK v Brně

• ve středu 30. října 2024 / ONLINE Bytové spoluvlastnictví v katastrální praxi (prakticky a v souvislostech)

JUDr. Daniela Šustrová, LL.M., bývalá ředitelka kanceláře ředitele Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Právník roku 2018 v kategorii Správní právo

• v pondělí 4. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Postavení a práva poškozeného a oběti v trestním řízení

Mgr. Martin Lýsek, soudce Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci

JUDr. Jan Skřipský, Ph.D., advokát

• ve středu 13. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Hromadné žaloby

doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., vedoucí Katedry civilního práva procesního PF MU v Brně

• ve čtvrtek 21. listopadu 2024 / Sál u veřejného ochránce práv

Whistleblowing v praxi, povinnosti organizací a tzv. příslušných osob

Mgr. Tomáš Fabík, advokát

• ve čtvrtek 28. listopadu 2024 / ONLINE Veřejné zakázky

JUDr. Michal Krenk, Ph.D., soudce Vrchního soudu v Praze, externí člen Katedry občanského práva PF UK

• v úter ý 3. prosince 2024 / Sál u veřejného ochránce práv Judikatura Ústavního soudu v oblasti věcných práv

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

• ve čtvrtek 12. prosince 2024 / Přednášková místnost pobočky ČAK Aktuální otázky advokátní praxe

JUDr. Irena Schejbalová, advokátka, ředitelka pobočky ČAK v Brně, místopředsedkyně Kontrolní rady ČAK Mgr. Michal Zahnáš, advokát, místopředseda Kárné komise ČAK

• ve čtvrtek 19. prosince 2024 / ONLINE Výběr z obchodněprávní judikatury za rok 2024 JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M., odborný asistent na Katedře obchodního práva PF UK

Seminář pro advokáty pořádaný regionem Severní Čechy

• ve čtvrtek 31. října 2024 / budova rektorátu Univerzity J. E. Purkyně, Ústí nad Labem Nezbytná cesta a mimořádné vydržení v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Seminář pro advokáty pořádaný regionem Východní Čechy

• ve středu a čtvrtek 23. a 24. října 2024 / Krajský úřad Pardubice

Společné jmění manželů 3. a 4. část

Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu

Za JUDr. Jaroslavem Procházkou

Zpráva, že dne 10. září t. r. zemřel JUDr. Jaroslav Procházka, mě zastihla až téměř symbolicky U Jelínků. Po pětačtyřicet let, kdy jsme se přátelili a spolupracovali jako podnikoví právníci v OPBH a později jako advokáti, jsme tam pravidelně chodívali do právnické stolní společnosti a onoho nešťastného dne jsem se tam zastavil cestou ze vstupního školení koncipientů právě se vzpomínkou na Jardu, jehož jsem v běhu přednášky o historii advokacie zmínil, a na tyto krásné časy. Chtěl jsem pak zavolat Jardově paní a zeptat se, jak se v nemocnici vyvíjí jeho zdravotní stav…

Zvěčnělého přítele jsem znal jako své boty, v mnoha směrech mne inspiroval. Jeho rodina mi připomínala prvorepublikový vzor, jaký jsem znal z příkladu svého dědy Karla a babičky Zdenky. Na svoji Jaruš nedal dopustit, byl příkladným otcem dětí Andulky a Víťase a dědečkem vnoučat, staral se o to, aby měli krásné dětství. Ne náhodou byl mým svědkem na svatbě…

Rozuměli jsme si i v politice, do OPBH mě Jarda přivedl s ubezpečením, že tam po nás nikdo nebude chtít, abychom „sikoupili čokoládu“, jak se tehdy interpretovala zkratka KSČ.

V dobách předlistopadových jsme pokoutničili s vědomím, že především pomáháme těm, kteří nesouzněli s tehdejším režimem. Jarda si oblíbil naši říkanku: „OPBH – útvar právní, / tam jsou hoši nepochybně správní. // Nedávno však jejich šéf / rozlítil se jako lev: / „Co chceš říci dojemného, / neplatiči nájemného?“ // „Prachy, žes nechal v hospodě?“ // „To odsoudí tě v pohodě!“ // Vše byly ale dohady, / pan doktor neměl doklady …“

Jaroslav Procházka byl kolegiálním, přátelským a oblíbeným parťákem v pražské právnické a advokátské obci. Od 80. let 20. století byl hlavním organizátorem tradičního setkání Praha bez právníků, jehož název vyjadřoval to, že v době konání této akce v Praze na slušného právníka nelze narazit, protože všichni jsou Na plovárně v Hlásné Třebani, kde měl Jarda chatu, a která se od jeho dětství stala jeho srdcovým místem.

Jarda byl duší demokrat a rebel proti totalitě. Ne náhodou jsme se spolu s ním a Petrem Holznerem účastnili demonstrace dne 17. listopadu 1989 až ke Kaňkovu paláci. Měli jsme přece heslo, že „bolševika nebojí se ratlík, natož firma Procházka & Balík“

V roce 1990 byl JUDr. Jaroslav Procházka zapsán do seznamu advokátů. Vykonával generální praxi, byl skutečným právním přítelem svých klientů. Věnoval se sporům na ochranu osobnosti jako právní zástupce deníku Telegraf, restitucím, k jeho klientům patřila i Nadace Pražského jara, kterou založil, a řada osobností z hudebního světa.

Stranou jeho zájmu však nezůstala ani stavovská samospráva, v prvním desetiletí tohoto století byl členem kárné komise, se zájmem sledoval od roku 2004 konané konference o historii advokacie a dění v Komoře, o kterém se mnou, stejně jako o politických tématech, pravidelně diskutoval.

V roce 2017 si nechal pozastavit výkon advokacie. Těsně předtím, než se tak stalo, jsem jej požádal z důvodu kolize o substituci při vyhlášení rozsudku u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci jedné církevní restituce. Tehdy mi vyhlášený rozsudek oznamoval se slovy, která mi utkvěla v paměti:

„Pokud chceš vyhrávat, posílej tam mě.“

Zdálo se, že vyhrál i boj s těžkou nemocí, o to více bylo pro nás jeho náhlé fatální zhoršení zdravotního stavu překvapivé.

Jardo, chybíš nám a budeš nám chybět, ale nezapomeneme.

Odpočívej v pokoji.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

Víte, že …

• ke 30. výročí socialistické advokacie vydala v roce 1981 Ústředí české advokacie a Ústredie slovenskej advokácie pamětní medaili? Revers, na němž je vyobrazen Kaňkův dům a v dolní části zkratka AP, navrhl Jiří Václav Hampl (1929-2022), pro avers navrhla Marie Uchytilová (1924-1989) pěticípou hvězdu, přes niž je čtyřřádkový nápis Ústředí české advokacie 1981 a pro slovenskou verzi Ústredie slovenskej advokácie 1981. Ražbu provedla Státní mincovna v Kremnici v patinovaném tombaku o průměru 66 mm, a to v počtu 300 ks v české a 130 ks ve slovenské verzi. Medaile byla zprvu udělována těm, kteří působili nepřetržitě v advokátních poradnách od jejich vzniku v roce 1951 do 80. let 20. století, mimořádně pak i těm, kdo sice tuto podmínku nesplňovali, ale zasloužili se o rozvoj socialistické advokacie. Fotografi e a popis medaile jsou k dispozici v časopise Numismatické listy č. 5-6/1983, str. 166-167.

• první protižidovské předpisy, které se dotkly také advokátů, byly v nacistickém Německu vydány dříve než tzv. norimberské zákony? Již koncem března 1933 byli v Prusku zbaveni svých funkcí židovští soudci a státní úředníci, židovští advokáti napříště nesměli

Kresba pro Bulletin advokacie L UBOMÍR LICHÝ

zastupovat nežidy. Počet židovských právních zástupců byl stanoven procentuálně podle podílu Židů v celkovém počtu obyvatel Německé říše. Touto úpravu klesl v roce nástupu Adolfa Hitlera k moci počet židovských advokátů v Berlíně na 35 z dosavadních 2 500. Za Žida byl přitom považován každý, kdo měl i pouze jediného židovského prarodiče.

• i v krátkém období po demisi z funkce ministra vyučování začátkem června 1914 do jmenování ministerským předsedou dne 13. června 1914 stihl francouzský advokát a politik Jean Raphaël Adrien René Viviani (1863-1925) zastupovat u soudních jednání? Podle zprávy v Národních listech ze dne 10. června 1914 „dosavadní minstr vyučování Viviani složil svůj úřad a vrátil se ke svému povolání advokátskému. Dnes dopoledne objevil se v černém taláru v justičním paláci, aby plaidoval ve svých procesech. Obecenstvo ho poznalo a uspořádalo mu hlučné ovace.“ Jmenováním Vivianiho premiérem byla zažehnána povolební vládní krize, Vivianiho vláda získala důvěru počtem 370 : 137 hlasům.

✤ JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D.

Zvolte si médium pro 21. století: TISK, nebo ONLINE?

Patříte k pravidelným čtenářům Bulletinu advokacie, tradičního odborného časopisu ověnčeného mnoha prestižními cenami, jehož je Česká advokátní komora mnohaletým vydavatelem a který 10x ročně dostávají advokátky/advokáti a advokátní koncipientky/koncipienti do svých schránek, resp. advokátních kanceláří?

Pak jste možná zaznamenali, že již několik let nabízí Komora jeho moderní online „listovací“ verzi. Pokud patříte k těm, jimž vyhovuje tato forma práce s informacemi, kterou Bulletin advokacie nabízí, anebo chcete z ekologických důvodů snížit počet tištěných vydání, které vaše kancelář odebírá, a rádi byste jej odhlásili, využijte k tomu náš nový jednoduchý

Formulář najdete:

• na úvodní stránce webu ČAK vlevo v hlavním menu pod rubrikou Moje ČAK/Bulletin advokacie:

• na webu Advokátního deníku, na hlavní stránce vpravo, pod bannerem Bulletin advokacie online:

POZOR! Pokud byste chtěli odhlásit zasílání Bulletinu advokacie pro více osob, např. pro více kolegů v jedné advokátní kanceláři, je zapotřebí vyplnit formulář pro každého advokáta/tku či koncipienta/tku samostatně, předejdete tak případným pochybením či nesrovnalostem.

Každý, kdo zasílání tištěného Bulletinu advokacie odhlásí, se k jeho zasílání v tištěné podobě může pochopitelně kdykoli vrátit! Využít k tomu můžete náš stejně jednoduchý online přihlašovací formulář. Ten najdete na stejném místě webu ČAK a webu Advokátního deníku jako formulář odhlašovací (viz obrázky výše).

V případě jakýchkoli dotazů nebo speciálních požadavků kontaktujte tajemnici redakce Bulletinu advokacie Evu Dvořákovou na telefonu: 273 193 165 či na e-mailu: dvorakova@cak.cz.

Vážení a milí čtenáři! Doufáme, že zůstanete Bulletinu advokacie věrni, ať ho již budete číst v elektronické, či v papírové podobě. My v redakci se budeme i nadále snažit, aby vám časopis i v budoucnu nabízel kvalitní, vysoce odborné a přitom zajímavé a aktuální příspěvky.

✤ Redakce Bulletinu advokacie

NOVINKY

Jan Kupčík a kol.

Moderní soutěžní právo a ekonomie

2024 I brožované I 856 I 1 490 Kč I obj. číslo M84

Publikace kombinuje právní a ekonomický pohled na zásadní otázky dneška v oblasti hospodářské soutěže. Přináší komplexní a detailní rozbor témat a první českou analýzu současné úpravy českého a evropského práva v oblasti vertikálních dohod nebo nových přístupů u kontroly spojování soutěžitelů. Jde o jedinou česky psanou publikaci, která se podrobně a v samostatných kapitolách věnuje např. zamyšlení nad cílem soutěžní politiky, roli ekonomie v soutěžním právu, digitálním platformám, sportu či trhům práce, což jsou témata v samotném centru současné odborné diskuze i praxe soutěžních úřadů.

Pilík/Štenglová/Nový a kol.

Ochrana

2024 I brožované I 272 I 550 Kč I obj. číslo EPI174

Kniha nabízí systematické zpracování ochrany důvěrných informací především ve smluvním právu, ale i v právu korporátním a dalších právních oborech, včetně práva veřejného. Zaměřuje se na důvěrné informace obchodní povahy a z nich na ty, které nejsou chráněny autorskou, patentovou ani jinou zvláštní úpravou duševního vlastnictví. Výklad pokrývá platnou tuzemskou úpravu i její evropské souvislosti (zejména vazby na právo Evropské unie) a zohledňuje recentní závěry odborné literatury a judikatury.

Bobek/Bříza/Hubková

Dvacet let vnitrostátní aplikace práva EU

2024 I vázané I 424 I 890 Kč I obj. číslo BEP14

Publikace nabízí ohlédnutí za prvními dvěma dekádami členství České republiky v Evropské unii. Zahrnuje bezmála dvacet příspěvků, a to jak retrospektivních, tak z části introspektivních, které nabízejí unikátní vhled do řady právních oblastí – od práva ústavního, přes právo správní, trestní, problematiku hospodářské soutěže, ochranu před diskriminací, až po popis přístupu jednotlivých aktérů k právu Unie, ať již v oblasti legislativy, či v soudní aplikační praxi.

Kamil Kovaříček

Systém zachování kapitálu v poměrech kapitálových společností

Otevřené a skryté rozdělování kapitálu

2024 I brožované I 268 I 550 Kč I obj. číslo EPI177

Tato kniha si klade za cíl vyplnit některé mezery v teoretickém zkoumání systému zachování kapitálu v české doktríně. Hlavním cílem je poskytnout tolik potřebný kontext pro pochopení obsahu systému zachování kapitálu, analýzu vlivu systému zachování kapitálu na fungování kapitálových společností a jeho konkrétní projevy při rozdělování kapitálu (otevřenými i skrytými způsoby) v rámci české úpravy společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti.

Kotásek/Pihera/Vítek/Kříž Právo cenných papírů. 2. vydání

2024 I vázané I 288 I 690 Kč I obj. číslo AI30

Publikace přináší aktualizovaný a podrobný obecný výklad k základním doktrinálním otázkám cenných papírů a jejich právní regulaci. Obsahuje detailní rozbory příslušných cenných papírů, přičemž zvláštní pozornost byla věnována nejpoužívanějším cenným papírům v českém prostředí: směnkám, akciím a dluhopisům; pominuty však nezůstaly ani další cenné papíry. Poskytuje také přehledy, vzory, ilustr ativní ukázky a bohaté odkazy na aktuální judikaturu a na domácí a zahraniční literaturu.