Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu
čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.
This translation has been published with the financial support of NORLA Překlad této knihy vychází s laskavou finanční podporou nadace NORLA
Oskar og eg. Alle plassane vi er.
Copyright © Det Norske Samlaget, 2023
Norwegian edition published by Det Norske Samlaget, Oslo
Published by agreement with Saga Literary Agency Illustrations © Zuzana Čupová, 2025
Translation © Jarka Vrbová, 2025
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2333-7
Památce Edit
Na kopci za naším městečkem stojí velký červený dům. Je trochu nemoderní a neudržovaný, protože máma s tátou moc neumějí zařizovat a opravovat věci, ale večer v něm příjemně žlutě svítí okna a hned za ním začíná les. Když se večer vracím z fotbalového tréninku, ráda se na náš dům dívám.
V domě bydlí dvě děti, Oskar a já. Máme pokoj v suterénu. Já spím na horní palandě a jsem šéfka. Oskar spí dole a myslí si, že je zástupce šéfky, ale ve skutečnosti o všem rozhoduju já. Rozhoduju, kdy zhasneme, a tím pádem musí Oskar vstát a dojít k vypínači. Rozhoduju, jestli necháme otevřená okna anebo přivřené dveře. A taky rozhoduju, kdy si budeme povídat a kdy budeme spát. Přála bych si i umět rozhodnout, aby Oskar přestal chrápat, protože když začne, chrčí jako rozbitý vysavač. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je vzbudit ho, ale potom, když to mám říct ohleduplně, není ticho o nic větší.
Náš pokoj je velký a neuklizený a všechno by bylo pěkné, kdyby si Oskar nemyslel, že ve skříni na šaty bydlí monstrum. Zvlášť když je tma, to opakuje pořád dokola. Ale příšery přece neexistují. A i kdyby existovaly, tak by rozhodně nebydlely v našem šatníku. Co by tam asi tak žraly?
„Ponožky,“ odpověděl pohotově Oskar, když jsem se ho jednou večer zeptala.
Je mu pět a hlavou se mu honí takovéhle myšlenky. Jsem o tři roky starší a už toho vím mnohem víc. Vykoukla jsem přes okraj postele a rozhlédla se po našem pokoji.
„Ponožky? To teda znamená, že máme žrádlo pro příšery po celé podlaze.“
Leželo tam jistě aspoň deset párů. Obvykle si je sundáváme, když si na palandě hrajeme na cirkus. Některé se válely na psacím stole. Dvě vykukovaly zpod postele. Jedna Oskarova skončila na lampě s obrázky fotbalistů.
„Myslíš, že tyhle lahůdky by na podlaze vydržely, kdyby se to strašidlo ze skříně živilo ponožkama?“ zeptala jsem se ho.
„Ne,“ řekl Oskar po chvíli přemýšlení.
„No právě,“ řekla jsem já. „Tak zhasni.“
Oskar doběhl k vypínači u dveří a zhasl.
„Hele, Ido. Co když se takový monstrum neživí ponožkama?“ řekl po chvíli.
„Určitě jo,“ řekla jsem sebejistě. „A právě proto žádný příšery nejsou.“
„Tak jo,“ řekl Oskar.
Za chvilku jsem zdola uslyšela známé chrápání. Už se přestal bát a usnul.
Prý příšera, povzdychla jsem si odevzdaně.
Podívala jsem se ke skříni. Když jsme teď zhasli, vypadala jako čnějící tmavá věž. Když má někdo fantazii jako Oskar, docela si umím představit, že uvnitř sedí nějaká skrčená příšera. Místa je tam dost. Zvlášť na té straně, kde jsou pověšené sváteční šaty. Nesčetněkrát jsme se tam s Oskarem schovávali.
Kdybych byla zloděj, vplížila bych se do domu ve chvíli, kdy by ti, co tu bydlí, seděli v kuchyni a večeřeli. Pak bych se schovala do skříně a celý večer čekala. A až by všechno utichlo a všichni by usnuli, vyplížila bych se ven a kradla.
Obrátila jsem se v posteli tak, abych na skříň neviděla. To je k vzteku, že mě to s tím zlodějem napadlo zrovna teď před spaním. Monstra neexistují, takže je pitomost se jich bát. Ale zloději existují. To všichni vědí.
Jsou dveře skříně zavřené? Ne, jsou otevřené na škvírku… Copak jsem je nezavřela? Vlastně jak můžu vědět, že ve skříni
nikdo není? Není trochu podezřelé, že jsou dveře najednou jen tak z ničeho nic nedovřené?
Stiskla jsem víčka a pokusila se myslet na něco jiného. Oskar chrápal, řeka zurčela, okno vrzalo, nad hlavou mi chodili rodiče. Všechny zvuky byly obvyklé a ve skříni možná sedí zloděj. Tiše, úplně tiše.
Vtom jsem dostala vztek. Přece nebudu takhle nečinně ležet. Radši vstanu a skříň prohlídnu.
Co nejtišeji jsem slezla z palandy. Na stole ležel atlas světa. Velký a těžký, na přední straně se zeměkoulí. Tímhle bych ho mohla praštit, pomyslela jsem si a vzala jsem atlas do ruky.
Natáhla jsem volnou ruku ke kličce na skříni. Vtom jsem ale uslyšela v předsíni kroky! Někdo procházel kolem věšáku, kam si věšíme mokré šaty. Zloděj už odchází! Proto byly dveře pootevřené! Zděšeně jsem skočila do skříně přímo do náruče příšery stažené z kůže. Šátrala jsem kolem sebe, ale pak jsem pochopila, že je to Oskarova kombinéza. Konečně jsem se mohla znovu nadechnout.
Proč je ale najednou takové ticho? Že by mě zloděj slyšel?
Srdce mi bušilo, jako bych měla v hrudi skákací míček.
A pak vzal někdo zvenku za kliku. Dveře do pokoje se rozletěly.
„Ne!“ zaječela jsem a vyrazila i s atlasem ven.
Trefila jsem to tmavé stvoření do čela a ono spadlo na zem.
Oskar na posteli vyskočil.
„Příšera!“ vyjekl.
Taky jsem ječela ze všech sil. A stvoření na podlaze sténalo. Táta se řítil ze schodů jako lavina ze střechy.
„Co se děje?“ vykřikl a rozsvítil. Všichni jsme rázem ztichli.
Oskar seděl na posteli bledý hrůzou. Táta stál ve dveřích s naší velkou pánví v ruce. Na zemi mezi poházenými ponožkami ležela máma a držela se za čelo. Měla tam velkou rudou
skvrnu, jak jsem ji trefila atlasem se zeměkoulí.
„U všech zpropadených krkavců!“ zaklela máma a sedla si.
„Ido, co děláš ve skříni?“
„Chtěla jsem se podívat, jestli tam někdo není,“ řekla jsem roztřeseně.
Oskar zalapal po dechu.
„Vevnitř? Vždyť jsi mi přece tvrdila, že příšery nejsou!“
„Příšery ne, ty hloupej.“
Upřímně doufám, že moje rodina pochopila, že jsem nevlezla do skříně, abych se podívala, jestli se tam neschovává strašidlo.
„Nějaký člověk,“ vysvětlila jsem.
„Nějaký člověk?“ nechápal táta. „V šatníku?“
„Ano. Dveře byly pootevřené.“
Teď, když bylo rozsvíceno, nebylo jednoduché to vysvětlit.
„Chtěla jsem zkontrolovat, jestli tam není zloděj, když to teda chcete vědět,“ řekla jsem umíněně.
Táta se pousmál. Máma taky. Hned jsem poznala, co si myslí. Myslí si, že jsem stejně dětinská jako Oskar. Tváře se mi rozhořely. A to bylo ještě horší, protože teď si budou myslet, že se stydím. Ale já se nestyděla ani trochu. Byla jsem normálně naštvaná.
Mezi příšerou a zlodějem je přece velký rozdíl. To první neexistuje, to druhé existuje. Měli by být rádi, že jsem převzala odpovědnost a začala jednat. Pro mámu a tátu by to byl průšvih, kdyby všechno naše bohatství zmizelo jen proto, že nikdo nezkontroloval, jestli se u nás neschoval nějaký zloděj.
Vypochodovala jsem ze skříně a vylezla jsem na palandu, ani jsem se na ně nepodívala.
„A co sis myslel ty?“ zeptala se máma a kývla na tátu a na pánev. „Že tu je příšera, nebo zloděj?“
„Já?“ zeptal se táta. „Ani nic…“
Otočil pánví v ruce, aby dal najevo, že je docela přirozené jít do dětského pokoje s pánví. Moc přirozeně to nevypadalo.
Oskar byl z toho všeho tak vyděšený, že si k němu máma musela na chvíli lehnout, aby ho uklidnila. Stočil se do klubíčka jako kotě. Máma ho utěšovala a zpívala mu. Určitě ho i hladila po zádech.
Najednou jsem si přála, abych byla malá a měla postel dost širokou i pro rodiče. Přála jsem si taky, abych nevěděla, že existují zloději. Přála jsem si, abych věřila, že existují monstra.
„Ido? Nechceš jít k nám dolů?“ zeptala se máma.
Měla jsem chuť říct ne, ale slezla jsem po žebříku a přitulila jsem se k mámě. Bylo tam místo právě tak na mě. Oskar už pochrupoval.
„Je snad rozdíl věřit na příšery a věřit na zloděje,“ řekla jsem, protože bylo jasné, že to musím říct nahlas.
Maminka přikývla.
„Ale člověk se může bát čehokoli,“ řekla. „Když jsi byla malá, bála ses štětky na záchodě. Pamatuješ se?“
Sice jsem si to nepamatovala, ale připadalo mi legrační si to představit.
Přikývla jsem.
„Já například…“ řekla máma. „Já se bojím…“
„Pst,“ řekla jsem rychle.
Maminka umí dobře vysvětlovat věci, ale často je vysvětluje moc dlouho a všechno pokazí. Nechtěla jsem vědět, čeho se máma bojí. Jestli se něčeho bojí máma, tak se toho určitě budu bát i já, superstrašně.
„To je teda pitomě zařízený,“ řekla jsem po chvíli.
„Co?“ zeptala se máma ospale.
„Že když se přestaneme něčeho bát, tak si mozek najde něco jinýho, čeho se bojí, něco nebezpečnějšího, a čím jsme větší, tím je to horší a horší.“
„Hm,“ řekla maminka.
Ležela se zavřenýma očima. Že by spala? Klidně si usne uprostřed tak důležitého rozhovoru? Chtěla jsem uraženě vylézt zpátky do své postele, ale vtom řekla:
„Když jsme větší, máme někoho, o koho se musíme starat. Pak je to lepší.“
„Vážně?“
„Ano,“ řekla maminka. „Když má člověk dávat pozor na někoho, kdo je menší a má větší strach, tak jakoby nemá místo na to, aby se bál sám. Proto jsem byla ráda, že mám sourozence, když jsem byla malá.“
A pak vyprávěla, jak s ní její starší bratr Øyvind vždycky chodil večer po schodech do podkroví, protože si myslela, že pod tapetami bydlí strašidlo, které po setmění vylézá trhlinou ven. Zasmála jsem se.
„Ale teď mám na starosti Oskara a tebe, tak se po schodech odvážím chodit sama. Bez problémů.“
Zabalila se do peřiny a ve tváři měla výraz, jaký mám ráda. Něco jako vděčnost.
Slyšela jsem její kroky na schodech, když se vracela nahoru. Okno vrzalo. Řeka venku šuměla. A vedle mě chrápal Oskar jako nějaký důchodce.
Myslela jsem na zloděje, trochu na štětku od záchodu a trochu na tátu s pánví. Pak jsem se ale přitulila k Oskarovi a vplula jsem do spánku.
Den nato jsme měli k večeři rybu. Tu Oskar nemá rád.
„Nechci,“ řekl.
„Musíš aspoň ochutnat,“ řekla máma.
„Nechci,“ vzpouzel se Oskar.
„Ale jó,“ řekla máma.
Dala mu na talíř brambory, dušenou mrkev a pečenou rybu a navrch přidala velký kopeček smetany. Oskar sledoval očima naběračku.
V duchu jsem uvažovala, kdo vyhraje.
„Já nechci,“ opakoval Oskar. „Je to hnusný.“
„Takhle se o jídle nemluví, Oskare. Aspoň dvě sousta.“
„Ne, děkuju,“ řekl Oskar. Táta si odkašlal.
„Tak jedno, to zvládneš.“
Ale ne. Oskar to nezvládl.
„Ale prosím tě!“ řekla jsem. „Musíš ochutnat. To je rodinné pravidlo.“
„Už jsem to ochutnal jindy,“ vzdoroval Oskar.
„To neplatí,“ řekla maminka a přidala mu ještě trochu smetany.
Myslela si, že Oskar zapomene, že pod ní je pečená ryba, když pod tou bílou závějí nebude vidět?
Chvíli všichni mlčeli. My jsme jedli, Oskar nejedl.
„Ale Oskare, to je přece ta treska, co jste se strýčkem Bullem v zimě chytili u hráze,“ řekla máma nakonec. „No tak,“ dodala ještě.
„To je ona?“ zeptal se Oskar s údivem.
„Je to ta treska?“ zeptala jsem se taky. „Už zase?“ dodala jsem.
Maminka se na mě ani nepodívala.
Pamatuju si dobře zimní den, kdy jsme se strýčkem Øyvindem a strýčkem Bullem byli na rybách. Já za celou dobu nic nechytila, ale nevadilo mi to, dokud nic nechytil ani nikdo jiný. Seděla jsem na skládací židli se strýčkem Øyvindem, pila jsem teplé kakao a snažila se ho rozesmát. Moc hezky
se směje. Ramena se mu roztřesou a nevydává ze sebe žádné zvuky. Toho dne jsem se o to pokoušela mnohokrát. Pak ale Oskar se strýčkem Bullem najednou chytili velkou tresku a všichni na všechno zapomněli. Nastal dlouhý souboj, snažili se vytáhnout úlovek z vody ven. Oskar ječel a křičel, jako by měli na háčku žraloka, a lomcoval prutem tak, že se vlasec strýčkovi Bullemu zamotal do šedivého plnovousu. V tu chvíli se strýčkovi Øyvindovi roztřásla ramena tak, že málem spadl ze stoličky. Nakonec ale tresku z vody dostali. Strýček Øyvind vstal, pohladil Bulleho po tváři, smál se, oba nazývali
Oskara „naším velkým rybářem“ a úplně zapomněli na kakao. Byla to hezká příhoda, ale jak to, že pořád tuhle rybu máme?
Mluvíme o ní a jíme ji už několik týdnů.
Není možné, abychom tu rybu dneska měli zase. Máma prostě lže, aby Oskara donutila ji sníst. A přitom pořád říká, že lhát se nemá!
Už už jsem se ji chystala odhalit, ale než jsem stihla cokoli
říct, narval si Oskar pusu smetanou, rybím masem, bramborami a mrkví. Když to byl jeho vlastní úlovek, tak holt musel!
Hned po prvním soustu ale škytl a začal zvracet.
Celá rodina vyskočila, jako by Oskar chrlil lávu.
„Fuuuuj,“ křičela jsem.
Táta stáhl Oskara rychlým hmatem na zem a máma odmotala tolik papírových utěrek, že by z nich mohla vyrobit mumii. Podívala jsem se přes stůl a byla jsem ráda, že nejsem na jejich místě.
„Můžu se teď dívat na televizi?“ zeptal se Oskar roztřeseným hlasem. „To přece vždycky můžu, když jsem nemocnej.“