Roberto Santiago: Záhada roje meteoritů by Host nakladatelství

ROBERTO SANTIAGO

Ilustrace Enrique Lorenzo

Přeložila Romana Bičíková

Záhada roje meteoritů

Zvednu se a vestoje šlapu do pedálů.

Dupu do nich ze všech sil.

Jedu co nejrychleji.

Přede mnou přechází ulici nějaká starší paní, na vodítku má dva mrňavé pejsky, kteří vypadají, jako by právě vyšli z psího kadeřnictví.

Nemůžu zastavit.

Projedu těsně kolem ní, skoro o ni zavadím.

Paní na mě křikne:

„Sauvage! “

Což ve francouzštině znamená „divochu“.

Ta paní na mě křičí francouzsky, protože jsme ve Francii.

To vám vysvětlím později.

Teď musím jet dál.

Musím dál šlapat do pedálů.

Paní dál povykuje a její pejsci štěkají.

Koutkem oka zahlédnu, že když už se paní začíná vzpamatovávat z leknutí, stane se v její blízkosti strašně rychle něco dalšího, tak bleskově, že tentokrát nemá čas zaječet.

Oněmí.

Zůstane stát jako opařená.

Prosvištělo kolem ní dalších sedm objektů.

Jeden po druhém.

Strašně rychle.

Jsou to létající talíře?

Mimozemské lodě?

Duchové?

Nic takového.

Je to sedm holek a kluků na kolech.

Pronásledují mě.

Jsou to moji spoluhráči z fotbalového týmu!

Taky dupou do pedálů, co jim síly stačí.

Já jedu před nimi.

Jenže musím přidat.

Protože nejsem první.

V čele šlape jiný kluk.

Má přede mnou několik metrů náskok.

Moc dobře na něj vidím, jede na kole s modrou metalízou.

Je to Toni.

Nejlepší střelec našeho týmu a taky pěkný frajírek.

Zahne za roh.

Já se řítím za ním a snažím se ho dohonit.

Zničehonic se odkudsi vynoří ohromné psisko a dvakrát na mě hlasitě štěkne.

HAF!

Leknu se tak, že skoro spadnu z kola.

Povede se mi srovnat řídítka.

Netuším, proč je tady tolik psů, ale ani mě nenapadne zastavit, abych se na to zeptal.

Musím předjet Toniho.

Vidím, že se musí vyhnout dvěma pánům v šedém oblečení, kteří přecházejí ulici a nesou obrovskou skleněnou tabuli.

Využiju toho, že jsem je uviděl včas, a zkrátím Toniho náskok.

Jsem mu zas o něco blíž.

„Vous êtes fou?! “ houkne na mě jeden ze zřízenců v šedém, když kolem něj proletím.

Už jsem to říkal, ale radši to zopakuju: jsme ve Francii.

Přesněji řečeno v Paříži.

Přesněji řečeno…

KŘACH.

Za mými zády se ozve strašlivý třesk a tříštění skla.

Rychle se otočím, bojím se, že se něco stalo někomu z mých spoluhráčů.

Naštěstí to tak není.

Skleněná tabule spadla na zem a rozlétla se na střepy.

Ti dva muži v šedém podle všeho ztratili rovnováhu, nejspíš kvůli nám.

Mých sedm kamarádů a kamarádek je v pohodě, nemají ani škrábnutí.

Musejí se ale zastavit, protože oba muži jsou hodně rozčílení, křičí a máchají rukama.

Rozhodnu se, že pojedu dál.

Teď už se musím starat jen o to, abych chytil Toniho.

Šlápnu do pedálů. Zrychlím.

Dokážu to.

Vidím, jak Toni vytahuje mobil a natáčí video, nejdřív sám sebe a potom i mě pár metrů vzadu.

„Copak, Pešku? Už nemůžeš?“ houkne na mě a rozchechtá se.

No teda…

Tak nejenže jede v čele, navíc se mi ještě posmívá.

Nesmím ho nechat vyhrát.

Musím ho předjet. Musím dorazit první.

Rozhodnuto.

Zatnu pěsti i zuby.

Šlapu ještě usilovněji.

Doháním ho.

V tu chvíli vyjedeme na vršek kopce.

Kousek za ním je náš cíl.

Vchod do Disneylandu.

Přesně tak.

JSME

U PAŘÍŽSKÉHO DISNEYLANDU!

Za chvíli budeme uvnitř.

Kola jsme si půjčili v hotelu.

A dali jsme si závod.

Ten, kdo dorazí první, bude celý den vybírat, na které atrakce půjdeme.

O to jsme se vsadili.

Zdálky se k nám nese hluk z horské dráhy.

Křik a smích turistů.

Animátoři převlečení za postavičky z filmů.

Já mám ale před očima jedinou věc.

Obrovskou bránu s plechovou cedulí a obrázkem myšáka Mickeyho.

Nahrbím se, abych byl co nejblíž k řídítkům a mohl jet ještě rychleji.

Řítím se vpřed.

Dolů ze svahu.

Svištím jako střela.

Už Toniho skoro mám.

Letíme jako rakety.

Ještě nikdy jsem na kole takhle rychle nejel.

Už mu dýchám na záda.

Toni je napřed jen o přední kolo.

A pak už jsme vedle sebe.

Šlapu víc a víc a víc…

On taky dupe ze všech sil.

Brána je přímo před námi.

Hodně blízko.

Pár lidí před námi musí uskočit.

V bráně se objeví tlustý pán v zeleném oblečení, mává na nás a křičí:

„Stop! Stop! Arrêtez-vous! “

Ani jeden z nás pochopitelně nezastaví.

Já naopak ještě přidám.

Toni taky.

Dojedeme k pokladně úplně nastejno.

A…

Narazíme do dřevěné stěny natřené nejrůznějšími barvami!

Je to pořádná rána.

Spadneme na zem.

Naštěstí jsme si vzali helmy a chrániče loktů a kolen.

Ale i tak to byl náraz do zdi.

Uf.

Tlustý pán v zeleném obleku k nám dojde a tváří se ustaraně.

„Est-ce que vous allez bien? “

Jasně, chápu, že jsme se pěkně vysekali a ten pán se nás ptá, jestli jsme v pořádku.

Ale v tu chvíli mě mnohem víc trápí jiná věc.

Vyměním si pohled s Tonim.

A hned nato položím tomu chlapíkovi v zeleném otázku:

„Kdo z nás dvou tu byl první?“

Jmenuju se Francisco, ale skoro všichni mi říkají Paco nebo

Pešku. Je mi jedenáct let a dneska večer budu hrát fotbalový zápas v roji meteoritů.

Radši to zopakuju, kdyby mi někdo nerozuměl.

Fotbalový zápas… v roji meteoritů!

Všechno to začalo v den, kdy jsme dorazili do Disneylandu.

Čtrnáctého července.

Což je ve Francii státní svátek.

Bylo hrozné horko.

Ve zprávách říkali, že to je největší vlna veder, jakou Francie zažila za posledních padesát let.

Způsobilo ji to, že se k normálnímu červencovému teplu přidal ohromný oblak sopečného prachu, kterou sem zanesl vítr. Popílek pocházel z jedné velké italské sopky, a kvůli němu se nad několika evropskými zeměmi vytvořilo jakési mikroklima.

Když to shrnu, bylo vedro k zalknutí.

Ačkoli abych pravdu řekl, jakmile jsme prošli branou, okamžitě jsme na něj zapomněli.

Byli jsme v největším zábavním parku v Evropě!

V jednom z největších na světě!

Bylo jedno, jestli je horko, zima, jestli prší, nebo sněží!

„Kam půjdeme?“ zeptal se nervózně Tomeo.

„Já chci na tu velkou horskou dráhu,“ prohlásil jsem. „Navíc jsem vyhrál závod, takže můžu vybírat.“

„Tak to pardon, ale vyhrál jsem já, takže ze všeho nejdřív půjdeme do strašidelného domu,“ ozval se okamžitě Toni.

„Já chci jít na Armageddon!“ vyhrkla Marilyn, kapitánka našeho týmu.

„Skvělý nápad, pojďme na Armageddon, jupíííí,“ podpořil ji

Camuñas, což je náš brankář a můj nejlepší kamarád.

„Nehádejte se, prosím,“ brzdila nás Alice. „Stihneme všechno.“

Alice je trenérka našeho fotbalového týmu Soto Alto.

Ve skutečnosti máme trenéry dva, Alici a Filipa, ale na tenhle výlet s námi vyrazila jen ona.

Koneckonců to nebyl výlet, během kterého by se měl hrát fotbal, nebo jsme si to aspoň mysleli.

Kromě Alice tu byli všichni hráči týmu malé kopané ze školy

Soto Alto: Marilyn, Camuñas, Tomeo, Bobek, Toni, Anita, Osmička, Helena a já.

Devět Fotbaláků.

Máme spolu totiž tajnou dohodu.

Jsme Fotbaláci.

Nikdo jiný o té dohodě neví.

Jenom my.

Uzavřeli jsme ji, když našemu týmu hrozilo, že zanikne, a slíbili jsme si, že budeme vždycky hrát spolu a vždycky si budeme navzájem pomáhat.

Od té doby se stala spousta věcí, odehráli jsme kupu zápasů a taky jsme vyřešili pár neuvěřitelných záhad.

Nejdůležitější ale je, že jsme jako Fotbaláci pořád drželi spolu.

Do Disneylandu s námi vyrazili taky někteří rodiče.

Nebo teda spíš některé mámy.

Ukázalo se, že výlet bude dražší, než se počítalo, takže s námi jako doprovod mohly jet jen čtyři dospělé osoby.

Naše trenérka Alice.

Helenina máma Marimar.

Laura, Anitina máma, a k tomu bývalá předsedkyně sdružení rodičů a přátel školy.

A Juana neboli moje máma.

„Tak už dost, vždycky doma zůstávají mámy,“ prohlásila Marimar, když se hlasovalo, kdo z dospělých s námi pojede. „Ať tentokrát sedí doma tátové.“

A jak řekla, tak se stalo.

Nakonec rodiče vybrali tuhle čtveřici, takže Alice, Helena, Laura a moje máma nás teď, abych tak řekl, měly hlídat a postarat se, aby všechno šlo jako po másle.

Já si myslím, že se do Disneylandu těšily úplně stejně jako my děti. Nebo možná ještě víc.

Kola jsme nechali před parkem.

A teď jsme stáli na hlavním prostranství a rozhodovali se, kam půjdeme.

„Máme čas, můžeme zkusit všechny atrakce, jednu po druhé,“ přesvědčovala nás Alice, aby nás udržela v klidu.

„Jo, jo, jednu po druhé, ale hlavně musíme do chrámu Indiany Jonese,“ pronesla zcela vážně moje máma. „Za žádnou cenu si ho nesmíme nechat ujít.“

„A taky na Rock’n’Roller,“ dodala Laura, máma Anity.

„A to je co?“ zeptal se Camuñas.

„Horská dráha, která jede rychlostí sto kilometrů za hodinu… a do rytmu písniček skupiny Aerosmith!“ vysvětlovala Laura.

„To zní skvěle!“ nadchla se Marimar, máma Heleny. „Jé, co já se toho na Aerosmith zamlada natancovala…“

„Dobře, tak domluveno,“ shrnula to moje máma. „Začneme na Aerosmith, to je nejblíž, potom půjdeme na Indianu Jonese a pak si dáme ty slavné obří hot dogy…“

„Na na na na na na na!“ prozpěvovala si Laura nadšeně. „Už jsem vám vyprávěla, že jsem na gymplu měla rockovou kapelu?

Byly jsme čtyři holky, nic víc, nic míň, a říkaly jsme si Queens z Fuencarralu… Tadá, jak se vám to líbí?“

„Queens z Fuencarralu?“ zhrozila se Anita. „O tom jsi nikdy nemluvila, mami.“

„Ach, zlatíčko, ještě toho o své matce hodně nevíš,“ opáčila Laura a narovnala si brýle. „Zpívaly jsme hlavně coververze skupiny Queen, to je jasné. Proto ten název.“

„Ale Queen byli čtyři chlapi,“ namítla Alice, která tu kapelu zjevně taky znala.

„Přesně!“ kývla Laura. „To na tom bylo nejlepší, čtyři děvčata zpívající slavné songy Queenů…“

„Queens z Fuencarralu! To je paráda!“ jásala Marimar.

„Měli jste nás vidět, s těmi dlouhými natupírovanými vlasy a koženými kalhotami, cha cha cha cha cha cha… Myslím, že někde ještě najdu fotky.“

„Ukaž, ukaž!“ dožadovala se moje máma.

Nedokázal jsem si Lauru představit v rockové kapele.

A už vůbec ne v kapele s názvem Queens z Fuencarralu.

„No tak pojďme na ten Rock’n’Roller,“ vyzvala nás Laura.

A ani jedna z těch čtyř nepočkala, co na to řekneme, a rovnou vyrazily.

Jen jsme se po sobě zmateně podívali.

„Ale neměl to být náš výlet?“ zeptal se Tomeo.

„No tak pojďme na chvíli s nimi. Chudinky, je vidět, že se už dlouho pořádně nepobavily,“ prohodila Helena. „A potom podnikneme, co budeme chtít my.“

Takže jsme museli jít tam, kam chtěly jít naše mámy.

Nemohl jsem o tom rozhodnout ani já, ani Toni.

Dokonce ani Alice do toho nemohla moc mluvit.

Anitina máma ve vozítku horské dráhy Rock’n’Roller visela hlavou dolů a v plné rychlosti si jako šílená zpívala písničky od Aerosmith.

Zpod nudné fasády se zničehonic vyloupla pořádně odvázaná rockerka.

To byla ale proměna.

Když slezla dolů, chtěla jít hned znova.

„Prosím, prosím, prosím… ještě jednou,“ žadonila. „Byl to úplně mystický zážitek.“

A tak jsme se vrátili do fronty.

Jediné špatné na Disneylandu je, že když někam chcete, musíte si pokaždé vystát dlouhatánskou frontu.

Nakonec jsme na Rock’n’Roller šli třikrát.

Lauru jsme odtamtud museli doslova odtáhnout.

„Tohle je to nejlepší, co se mi v životě stalo!“ vzlykala, a při odchodu se jí oči zalily slzami.

Šli jsme docela dlouho, ale nakonec jsme dorazili k našemu dalšímu cíli, chrámu Indiany Jonese.

Moje máma si udělala asi milion fotek s místním animátorem v převleku Indiany Jonese.

„Merci, merci,“ opakovala pořád dokola a při tom si s tím chlapíkem fotila selfíčka. „A můžu si půjčit klobouk? A ten bič? Merci! “

Merci znamená „děkuji“. A moje máma to opakovala pořád, po každé fotce. Nic jiného francouzsky říct neumí.

Marimar se nechtěla nechat zahanbit a tak si taky udělala několik selfie.

Ten kluk převlečený za Indianu Jonese z nich málem zešílel.

Potom jsme si vlezli do vozítek, která nás odvezla k chrámu uprostřed džungle.

Kolem nás se zjevovali domorodci, hadi a spousta dalších věcí.

Mámy byly nadšené a pořád ječely. Dokonce i Alice párkrát vykřikla.

„To si ještě nevšimly, že ti hadi jsou jenom jako?“ zeptal se mě šeptem Camuñas.

„Co já vím,“ odtušil jsem. „Třeba si prostě potřebují ulevit, a tak křičí.“

Mámy si to náramně užívaly.

Poslechli jsme Helenu, chodili jsme, kam si zamanuly, a čekali, až přijde řada taky na nás.

Když jsme vyšli z chrámu Indiany Jonese, hodinu a půl jsme stáli ve frontě na obří hot dogy.

Na sluníčku.

Marimar se starala, abychom se mazali krémem s ochranným faktorem padesát a potom si navrch nanesli ještě aloe

vera, což je takový lepkavý gel, který si přinesla ve velké sklenici.

„Když se spálíte pod sopečným prachem, je to ještě horší,“ vykládala. „O tom aloe jsem si přečetla na jednom moc zajímavém blogu s radami, jak přežít léto. Mám vám na něj poslat odkaz?“

„Ne, děkuju,“ zavrtěl jsem hlavou.

Moji kamarádi se na mě podívali. Vypadali vyčerpaně.

Nejdřív staré vypalovačky kapely Aerosmith.

Potom selfíčka.

Indiana Jones.

Fronty.

Hot dogy.

A každou chvíli aloe vera.

Takhle uplynul skoro celý den.

„Myslím, že bychom se měli vrátit do hotelu a chvíli si odpočinout,“ prohlásila moje máma.

„Už?“ podivila se Marilyn.

„Ale vždyť jsme ještě nebyli na ničem pořádném,“ stěžoval si Camuñas.

„Prý na ničem pořádném,“ zasmála se moje máma. „Zlatíčko, vždyť jsme navštívili to nejlepší, co tu v parku mají.“

„Jen si vzpomenu na tu horskou dráhu s Aerosmith a naskočí mi husí kůže,“ dodala Laura.

„To je vidět, že dnešní děti si ničeho neváží,“ přisadila si Marimar.

Takže my jsme strávili celý den jejich zábavou.

Dělali jsme všechno, co chtěly.

A teď máme jít na hotel odpočívat.

A ještě ke všemu si podle nich ničeho nevážíme!

„Jestli chcete, tak běžte zpátky do hotelu vy,“ navrhla jim Anita, která je známá tím, že je z celého týmu nejzodpovědnější.

„My tu ještě chvíli zůstaneme.“

„Tak to v žádném případě,“ zavrtěla hlavou naše trenérka

Alice. „Musíme se držet pohromadě.“

Sotva to dořekla, začala z reproduktorů v celém parku hrát hudba.

Nebyla to rocková muzika jako na té dráze s Aerosmith.

Ani zdaleka.

Znělo to jako hudba z nějakého dobrodružného nebo sci-fi filmu. Rozezněla se na plné pecky ze stovek amplionů po celém parku.

Po pár vteřinách se trochu ztišila a ozval se něčí hlas.

„Ce soir, la grande inauguration de la nouvelle attraction de Disneyland aura lieu: la Pluie de Météorites.“

Několikrát to zopakoval.

La Pluie de Météorites.

Všichni jsme zvedli hlavu a podívali se nahoru, jako by nám někdo mohl přetlumočit nebo vysvětlit, co ten francouzský hlas říkal.

„Hm,“ poškrábala se Laura na bradě, „myslím, že říkali něco o meteoritech.“

„Tomu jsem taky rozuměla,“ přitakala moje máma. „Meteority!“

„Já taky, cha cha cha cha cha cha,“ přidala se Marimar.

Všechny tři se rozesmály.

Pak ale naši pozornost plně zaujal hlas, který se ozval za našimi zády.

„Říkali: Dnes večer slavnostní otevření nové atrakce v Disneylandu: Roj meteoritů.“

Všichni jsme se otočili.

A uviděli jsme někoho, koho jsme dobře znali.

Někoho, koho jsme už dlouho neviděli.

„Lucciene!“

„Co tady děláš?“

„Ty jo, to je překvapení!“

Došli jsme k němu a obestoupili ho.

Luccien je jeden francouzský kluk, kterého jsme poznali na mezinárodním fotbalovém turnaji v Benidormu.

Podle sportovních novinářů to je nejlepší fotbalista do třinácti let…

Na celém světě!

Navíc má Luccien blonďaté vlasy a modré oči a dokonalý úsměv a…

„Ahoj Heleno,“ pozdravil se svým francouzským přízvukem a vykročil k naší kamarádce.

A co my ostatní?

Co to má být?

To jsme snad neviditelní nebo co?

Proč se vítá jenom s Helenou?

„Ahoj Lucciene, ráda tě vidím!“ opáčila Helena.

A už to zase začíná.

Během toho loňského turnaje se Luccien a Helena hodně skamarádili, a pokaždé když byli spolu, při sebemenší příležitosti si něco špitali a sahali si na ruce a na ramena, a já vlastně doteď netuším, co to přesně znamená.

Mně je to teda jedno.

Helena si může klidně dělat, co se jí zlíbí.

Jednou dávno jsme si dali pusu.

A ona pak do dřevěné lavičky vyryla nápis, že se jí líbím.

Ale nechodili jsme spolu ani nic takového. Aby bylo úplně jasno, tak mně se žádná holka na světě nelíbí a ani nikdy s žádnou nebudu chodit.

Jen říkám, že to ti dva nemuseli dělat tak okatě.

Ty jejich úsměvy a vítání se takhle přede všemi, to se fakt nehodilo.

„Jak to jde, Frantíku,“ zahlaholil Toni a uštědřil Luccienovi pořádnou herdu do zad.

Luccien ho sjel pohledem od hlavy až k patě.

„Jde to dobře, kluku,“ odpověděl Luccien. „Jsem v Disneylandu, abych hrál utkání za žákovskou reprezentaci Francie.“

„Jak skvěle umí španělsky,“ pochválila ho Anitina máma.

„Je tak vzdělaný,“ souhlasila Marimar.

„A sympatický,“ rozplývala se moje máma.

Luccien je očividně všechny okouzlil.

„Jaké utkání?“ zeptala se zvědavě Marilyn.

„Dnes večer se hrát utkání mezi Francie a Brazílie, tout le monde le sait : dva národní týmy, které vyhrát nejvíc žákovských

mistrovství světa v historii,“ usmál se Luccien. „Na slavnostní otevření nové atrakce, la Pluie de Météorites , roj meteoritů.“