Dávno Pověz mi (jsme tak sami, řeka vše smlčí snad), kam hlas šeptaný námi, kam pad! Hlouběji do nás zanáší ho zániku vánek lísavý, úkrytu není tajnějšího, to naše láska ví. Proč ve výročních nocích však ve mně stoupá výš do ticha po tvých krocích? Ty víš? Navždy se vtisklo v onu chvíli kouzlo mé divné přesily, že ještě dnes ji rozčeřily vlny a přelily. Ty vlny, co tak plynou, zastavit byl by hřích! Ach milá má, čí vinou jsi v nich? Když zazníš písní tajuplnou na druhém břehu hodin svých, vyhýbám se mu tesknou vlnou, by mlýn té hudby ztich!
17